zákon č. 190/2004 Sb.

K § 1

Vymezuje se oblast působnosti zákona.

K § 2

V tomto ustanovení jsou uvedeny definice pojmů obsažených v zákoně. Definuje se dluhopis jako cenný papír, který právně potvrzuje úvěrový vztah mezi emitentem dluhopisu a jeho vlastníkem. Ačkoliv to zákon výslovně neuvádí, předpokládá splacení dlužné částky v penězích. Dluhopisy jsou vydávány na základě stejných emisních podmínek jako zastupitelné cenné papíry, které jsou převoditelné.

Ustanovení odstavce 3 definuje pojem „emise dluhopisu“. Jedním ze základních definičních znaků každého cenného papíru je „datum emise“. Datum emise určuje emitent (nestanoví-li zvláštní zákon něco jiného) a je to datum označující den, kdy může dojít k vydání cenného papíru prvému nabyvateli. Pro dluhopis má tento údaj navíc ten význam, že se podle něj určuje výnos.

V odstavci 4 je obsažena definice dluhopisu vydaného v České republice, čili dluhopisu vydávaného podle českého práva. Bez ohledu na to, jaké státní příslušnosti je první nabyvatel dluhopisu, bude-li dluhopis předán v listinné podobě na území České republiky nebo zapsán do evidence zaknihovaných cenných papírů vedené v České republice na účet prvního nabyvatele, jde-li o zaknihovanou podobu dluhopisu, musí takový dluhopis splňovat podmínky stanovené tímto zákonem.

V zájmu komplexnosti v zákoně používaných pojmů je v odstavci 5 definován kupón.

K § 3

V odst. 1 se zachovává podmínka, že emitentem dluhopisů může být pouze právnická osoba. Předkladatel zvažoval, jakými možnými kritérii by mohl v zájmu ochrany investorů okruh právnických osob, které by byly oprávněny k vydávání dluhopisů, omezit, aby tak tyto osoby skýtaly záruku, že jsou, resp. budou, schopny dostát svým závazkům z jimi vydaných dluhopisů. Jako kritéria určité bezpečnosti investice zvolil podmínku, aby emitent existoval minimálně 2 roky a měl dvě poslední účetní závěrky schváleny auditorem, i když mu tuto povinnost jiný právní předpis neukládá.

Vzhledem k očekávanému vstupu České republiky do Evropské unie se umožňuje, aby dluhopis mohla vydat i fyzická osoba, která je bankou. Možnost vydávat dluhopisy je nedílnou součástí souboru služeb, jejichž výkon musí být umožněn na základě jednotné evropské bankovní licence. Po vstupu do Evropské unie u nás budou působit na základě této licence i banky ze zemí Evropské unie, které ne vždy musí mít statut právnické osoby. Z tohoto důvodu je nutno umožnit vydávání dluhopisů i fyzickým osobám, jinak by docházelo k diskriminaci těchto zahraničních bank.

Dluhopis může emitent vydat pouze tehdy, pokud Komise schválila emisní podmínky dluhopisu.

V odstavci 3 se upravuje výjimka z ustanovení § 1, podle kterého se zákon o dluhopisech vztahuje na dluhopisy vydané v České republice. Na rozdíl od stávající právní úpravy nemá emitent informační povinnost vůči České národní bance, kterou o vydání dluhopisů v zahraničí informuje Komise. Česká národní banka tímto způsobem získává předběžnou informaci o předpokládaném objemu emise. Vzhledem k tomu, že zákon v § 11 odst. 1 připouští možnost vydat emisi dluhopisů v menším či větším objemu než emitent původně předpokládal, je zároveň ošetřeno v připravované novele vyhlášky ČNB č. 34/2003 Sb., kterou se stanoví rozsah, období a způsob plnění oznamovací povinnosti podle devizového zákona, aby Česká národní banka byla následně informována také o skutečně vydaném objemu emise dluhopisů.

Zároveň se oproti stávající úpravě v odst. 4 doplňuje informační povinnost emitenta se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí, který vydává dluhopisy v České republice. Z hlediska platební bilance jsou dluhopisy emitované cizozemcem v České republice považovány za zahraniční cenné papíry a jejich nákup tuzemci znamená odliv zdrojů do zahraničí. ČNB potřebuje znát tyto údaje pro sestavení platební bilance (finanční účet – portfóliové investice) a investiční pozice státu.

K § 4

V zákoně se vymezují práva spojená s listinným dluhopisem ve vztahu k seznamu vlastníků dluhopisu znějícího na jméno, jakož i k evidenci zaknihovaných dluhopisů, povinnosti osoby vedoucí tento seznam nebo evidenci a účinky zápisu v nich. Pokud jde o zaknihované dluhopisy, návrh neuvažuje s analogickou úpravou, kterou u zaknihovaných akcií umožňuje § 156 odst. 2 obchodního zákoníku a nezavádí možnost vedení seznamu vlastníků dluhopisů emitentem. Je tomu tak proto, že i v případě zaknihovaných akcií na jméno je k prokázání vlastnického práva určující zápis v evidenci osoby která tuto evidenci vede, před zápisem v seznamu akcionářů vedeného emitentem (§ 58 odst. 7 zákona o cenných papírech). Předkladatel tímto dává přednost jednoznačné úpravě.

K § 5

V odstavci 1 zákon převzal shodně úpravu způsobu převodu listinného dluhopisu na jméno, který byl do stávajícího znění zákona o dluhopisech (§ 4 odst. 1) doplněn s účinností od 12. 7. 2002 zákonem č. 308/2002 Sb. Zůstává tak zachováno pojmové i věcné propojení se zákonem o cenných papírech (§ 3 odst. 1) a obchodním zákoníkem (§ 156 odst. 6). Disproporce použitá v označení formy cenného papíru v těchto zákonech (na doručitele nebo na majitele, na řad nebo na jméno) nebyla žádnou novelou odstraněna a nepokouší se o to ani tento zákon, který – stejně jako zákon o podnikání na kapitálovém trhu – navíc označuje osobu, jíž cenný papír/dluhopis patří, za „vlastníka“ a nikoliv již za „majitele“. Zákon č. 152/1996 Sb, kterým bylo do zákona o cenných papírech zakotveno ustanovení odstavce 2 v § 3 vyřešil pojmové propojení zákona o cenných papírech na obchodní zákoník tak, že prohlásil pojem „na majitele“ za synonymum pojmu „na doručitele“. Tentýž zákon se pak rovněž vyrovnal s pojmovou nepřesností obsaženou v obchodním zákoníku, který mluví o akciích „na jméno“, když prohlásil, že pokud právní předpis označuje cenný papír jako cenný papír na jméno a současně umožňuje jeho převod rubopisem, vztahují se na tento cenný papír ustanovení zákona o cenných papírech upravující cenné papíry na řad. Doprovodný zákon k zákonu o dluhopisech, nazvaný jako zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech, nejde v tomto směru nad rámec úpravy přijaté v zákoně o cenných papírech zákonem č. 152/1996 Sb.

K § 6

Náležitosti listinného dluhopisu jsou upraveny tak, aby dluhopisy byly spolehlivě identifikovatelné a zároveň v potřebném rozsahu informovaly jejich vlastníka. U zaknihovaného dluhopisu se uvádějí výjimky náležitostí, které tento dluhopis pro svoji podobu nemůže obsahovat.

K § 7

Emisní podmínky definují především práva a povinnosti emitenta a vlastníka dluhopisu a mají proto jako smluvní dokument podstatný význam pro obě strany. Jsou také základním zdrojem informací pro potencionálního investora. Proti dosavadní úpravě jsou emisní podmínky v návrhu zpřesněny a rozšířeny vymezením dalších práv a povinností emitenta. Uvede-li např. emitent v emisních podmínkách své právo zvýšit objem emise, musí zároveň uvést i možný rozsah tohoto zvýšení, pro informaci investorům musí emitent také uvést nově, kdy byl proveden rating, byl-li proveden. Posouzení, zda je rating natolik aktuální, aby mohl být použit k vyhodnocení investičního záměru, se ponechává na investorovi. Zpřesněno je rovněž ustanovení o oprávnění emitenta splatit dluhopis přede dnem jeho splatnosti, stejně tak jako oprávnění vlastníka dluhopisu o to požádat. Nově se stanovuje jako povinný údaj emisních podmínek uvedení rozhodčí doložky, mají-li být spory o právech a povinnostech spojených s dluhopisem řešeny před rozhodci. Vychází se přitom z ustanovení zákona o rozhodčím řízení, podle kterého je rozhodčí doložka (tvoří-li součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje) platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Práva a povinnosti plynoucí z vyměnitelného, prioritního a podřízeného dluhopisu musí být detailně uvedeny přímo v emisních podmínkách. Má-li emitent v úmyslu vydávat dluhopisy jedné emise postupně, je rovněž nutné, aby tuto skutečnost uvedl v emisních podmínkách. V případě dluhopisu, jehož splacení nebo vyplacení výnosu z něho je zajištěno zástavou, se doplňuje požadavek na uvedení způsobu, jakým bude zástavní právo uplatněno. V emisních podmínkách musí být nově uvedeny informace týkající se schůze vlastníků dluhopisů a informace o stanovení rozhodného dne pro právo na výnos dluhopisu v případě zaknihovaného dluhopisu, pokud je tento den stanoven odlišně ode dne splatnosti výnosu. V odst. 2 písm. p) je u podřízeného dluhopisu v bodě 4 výslovně uvedeno, že na místo prohlášení konkurzu na majetek emitenta, může jít u emitenta, který je zahraniční osobou, o jiné obdobné opatření. Terminologie zahraničního úpadkového práva se totiž nemusí shodovat s terminologií použitou v českém právu.

V ostatním zůstávají náležitosti emisních podmínek srovnatelné se současnou právní úpravou, pouze dochází k jejich určitému zpřesnění a k  logičtějšímu seřazení.

V odst. 3 je obsažen režim, kterým se řídí právní vztahy mezi emitentem a vlastníkem dluhopisu, jestliže je výslovně neřeší tento zákon.

K § 8

Rozšiřuje se požadavek zákona na přílohy k žádosti o schválení emisních podmínek

‑ v případě komunálních dluhopisů (viz dále důvodová zpráva k § 27) je to předložení souhlasu Ministerstva financí k vydání komunálních dluhopisů, který se zároveň stanoví jako podmínka pro schválení emisních podmínek Komisí pro cenné papíry

‑ v případě hypotečních zástavních listů emitenta, který dosud HZL nevydal jsou to pravidla pro stanovení zástavní hodnoty zastavovaných nemovitostí

‑ v případě hypotečních zástavních listů je to předpoklad stavu krytí HZL

Při schvalování emisních podmínek je Komise povinna zkoumat nejen zda žádost o schválení emisních podmínek obsahuje zákonem předepsané přílohy, ale nově i skutečnost, zda cenný papír, který má být vydán, je dluhopisem podle tohoto zákona, aby tak byla vyloučena např. možnost, že kreditní riziko bude přenášeno na někoho jiného než na emitenta.

Ustanovení odst. 5 řeší skutečnost, že v době schvalování emisních podmínek emitent nemusí ještě znát některé údaje, které jsou jejich povinnou náležitostí. Proto se emitentovi dává možnost tyto údaje dodatečně doplnit.

K § 9

Ustanovení odst. 1 a 2 upravují zvláštní lhůty Komise při rozhodování o žádosti o schválení emisních podmínek a podrobně řeší postup Komise a prezidia Komise v řízení týkajícím se uvedené žádosti.

Dále ustanovení tohoto paragrafu upravuje uveřejňování informace o schválení emisních podmínek a zánik právních účinků rozhodnutí o schválení emisních podmínek, pokud emitent v zákonem stanovené lhůtě nezahájí upisování dluhopisů.

K § 10

V zájmu přehlednosti zákona je ustanovení vyčleněno do samostatného paragrafu. V následujících částech zákona, které upravují povinnost emitenta uveřejnit některé údaje, byl zvolen odkaz na tento paragraf. Povinné uveřejňování emisních podmínek v denním tisku anebo na internetové stránce emitenta se netýká dluhopisů, které nejsou veřejně nabízeny. Tím však není vyloučeno, aby tak emitent takových dluhopisů učinil. Uvedená úprava se rovněž nevztahuje na státní dluhopisy, ani na dluhopisy vydávané Českou národní bankou, které mají speciální úpravu uveřejňování (§ 26).

K § 11

Je zrušena dosavadní obecná podmínka minimálního objemu emise dluhopisu v částce, která odpovídá 200 000 EUR. Tato podmínka je nadále zachována ve smyslu ustanovení čl. 56 směrnice 2001/34/ES pouze pro dluhopisy, které mají být přijaty k obchodování na regulovaném trhu a je obecně upravena zákonem č. …./2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Zůstává zachována stávající možnost emitenta podle zájmu investorů vydat emisi dluhopisu v menším či větším objemu než předpokládal, jakož i povinnost emitenta oznámit tuto skutečnost Komisi. Jde-li o zaknihované cenné papíry, je emitent povinen informovat rovněž osobu oprávněnou k vedení evidence. Návrh zákona neumožňuje vydat ve větším objemu emisi komunálních dluhopisů (§ 27 odst. 5). Nepodaří-li se samosprávnému územnímu celku umístit celou emisi dluhopisů, zakotvuje se oznamovací povinnost i vůči ministerstvu.

Ustanovení umožňující emitentovi vydat emisi dluhopisu ve větším objemu, uvedl-li tuto skutečnost v emisních podmínkách, je koncipováno odlišně od stávající úpravy. Ta hovoří o větším objemu emise, než emitent předpokládal, že se mu podaří umístit do konce emisní lhůty. Nová úprava, která je rozdělena do dvou písmen, dává emitentovi možnost vydat emisi dluhopisů jednak nad předpokládaný objem a jednak do předpokládaného objemu, v obou případech pak i po uplynutí emisní lhůty. V návaznosti na tuto úpravu je pak emitentovi ukládána povinnost stanovit dodatečnou emisní lhůtu, která musí skončit nejpozději v den rozhodný pro splacení dluhopisu, a uveřejnit ji.

K § 12

Zákon v samostatném paragrafu výslovně řeší postup při změně emisních podmínek, která by však měla být jen zcela výjimečným jevem. Proto tuto změnu váže na splnění tří podmínek ‑ změnila se podstatně situace, za kterých byly stanoveny, schůze vlastníků dluhopisu se změnou souhlasí a změnu schválila i Komise pro cenné papíry. Schvalování změny emisních podmínek Komisí je řešeno obdobným způsobem, jako v případě rozhodování o žádosti o schválení emisních podmínek (§ 8).

Ke zjednodušení procesu změny emisních podmínek v případech, kdy se jedná o nepodstatné změny, by mělo přispět ustanovení odstavce 6, který taxativně vyjmenovává, kdy zákon nevyžaduje souhlas schůze vlastníků ani schválení Komisí. Změna např. způsobu nebo místa výplaty však nesmí vlastníkům dluhopisů způsobit újmu. Principem ochrany vlastníka dluhopisu je motivováno rovněž ustanovení odstavce 7, které zakotvuje povinnost emitenta uveřejnit změny emisních podmínek, k nimž nepotřebuje souhlas schůze vlastníků. V odst. 8 se zakotvuje povinnost emitenta komunálních dluhopisů informovat o změně emisních podmínek ministerstvo.

K § 13

Dluhopisový program by měl umožnit operativnější vydávání jednotlivých emisí. Postup při jeho schvalování je analogický jako při schvalování emisních podmínek a je řešen odkazem na příslušné paragrafy (§ 8 a 9).

K § 14

Povinnost schvalování doplňku emisních podmínek Komisí se rozšiřuje i na případné změny tohoto doplňku, jinak zůstává zachována dosavadní právní úprava. Schvalování doplňku dluhopisového programu a jeho změny je upraveno shodně jako schvalování emisních podmínek (§ 9). Zákon nepřipouští změnu dluhopisového programu, tj. celkového původního emisního záměru emitenta dluhopisů.

K § 15

Vydání dluhopisu si obstarává emitent sám nebo může vydáním pověřit jinou osobu, která však musí mít k této podnikatelské činnosti od Komise povolení k poskytování této jedné z hlavních investičních služeb. Je-li to uvedeno v emisních podmínkách, může být emise dluhopisů vydávána po tranších. Do návrhu zákona nebyla převzata dosavadní ustanovení o uzavírání smluv v případě, kdy emitent k této činnosti pověří více osob, z důvodů jejich nadbytečnosti.

Zákon nově řeší situaci, kdy k vydání dluhopisu z jakéhokoliv důvodu nedojde, a ukládá emitentovi povinnost se ve stanovené lhůtě vyrovnat s upisovateli dluhopisů. Nestanovují se podmínky, za kterých může dojít k nevydání dluhopisů. Emitent se může svobodně rozhodnout, že upustí od svého záměru obstarat si zdroje na finančním trhu vydáním dluhopisů, protože se mu je podaří získat jinak, může se změnit situace a o dluhopisy není zájem apod. Zákon však pamatuje na to, aby se emitent vyrovnal s těmi investory, kteří již nějaké dluhopisy upsali, a přitom k jejich vydání nedojde.

K § 16

Ustanovení upravuje demonstrativní výčet možností způsobů stanovení výnosu dluhopisu. Zachovává se v podstatě stávající úprava, jedinou změnou je vypuštění možnosti stanovit výnos dluhopisu podílem na zisku. Jde o pozůstatek zaměstnaneckých dluhopisů, který měl vytvořit zájem zaměstnanců, popř. i jiných osob na zisku, ale prakticky brzdí využití dluhopisu – podíl lze určit až podle účetní závěrky.

K § 17

Ustanovení přejímá úpravu práva na výnos dluhopisu v zaknihované podobě zakotvenou ve stávajícím zákoně o cenných papírech (§ 87a odst. 2 písm. b) a odst. 3). Emitent u dluhopisů vydaných v zaknihované podobě může svým rozhodnutím vyloučit zásadu, že právo na výnos dluhopisu má ten, kdo je vlastníkem dluhopisu ke dni splatnosti a určit den jiný. Toto rozhodnutí musí být však uvedeno v emisních podmínkách.

K § 18

Zachovává se dosavadní úprava s určitými formulačními změnami. Pokud to emisní podmínky výslovně nevyloučí, je možno právo na výnos dluhopisu od dluhopisu oddělit a spojit s kupónem jako samostatným cenným papírem. Kupónový arch musí být vydán současně s vydáním dluhopisu a na každý výnos musí být samostatný kupón. Náležitostí kupónu je vyznačení práva, které je s ním spojeno a rozhodný den pro jeho uplatnění. Byl-li dluhopisu přidělen ISIN, je přidělen i kupónu. Nemá-li zaknihovaný dluhopis ISIN, zajišťuje přidělení jiného údaje identifikujícího dluhopis osoba vedoucí evidenci zaknihovaných cenných papírů. Požádá-li o to vlastník dluhopisu s kupóny, je osoba vedoucí tuto evidenci povinna, za podmínky v zákoně stanovené, provést rozdělení tohoto dluhopisu na oddělenou jistinu a kupóny nebo naopak již rozdělené opět spojit.

K § 19

Splatnost dluhopisu může být určena jednorázově k určitému datu, tato skutečnost je pak jednou z náležitostí dluhopisu ať již je vydán v listinné nebo zaknihované podobě. Stanoví-li tak emisní podmínky, je splácen ve splátkách. Zákon ponechává na rozhodnutí emitenta, zda zvolí splátky rovnoměrné či diferencované.

Zakotvuje se výslovně, v jakém případě a za jakých podmínek, je emitent oprávněn splatit dluhopisy přede dnem jejich splatnosti. Analogicky je upravena možnost vlastníka dluhopisu žádat splacení dluhopisu před stanovenou dobou splatnosti.

Zákon shodně s platnou úpravou řeší situaci, dojde-li u dluhopisu k předčasnému splacení. V takovém případě musí být spolu s dluhopisem vráceny i všechny kupóny, které nejsou ještě splatné. Není-li tato podmínka splněna, odečte se hodnota nevrácených kupónů od nároku vlastníka dluhopisu na výplatu. Emisní podmínky musí pro tyto případy obsahovat způsob výpočtu hodnoty nesplacených nevrácených kupónů (§ 7 odst. 2 písm. j)). Právo na výnos spojené s kupónem, který nebyl při předčasném splacení dluhopisu vrácen emitentovi, zůstává zachováno. Rovněž zůstává zachována úprava v případě splacení dluhopisu a vyplacení výnosu z něho, které může emitent zajistit sám nebo prostřednictvím finanční instituce.

K § 20

Ustanovení řeší situaci nabytí vlastních dluhopisů jejich emitentem před dobou splatnosti dluhopisu. Dluhopisy nabyté emitentem ze zákona nezanikají, emitent však může také rozhodnout o jejich zrušení a tak snížit své zadlužení.

Jestliže je s těmito dluhopisy spojeno výměnné (§ 161 odst. 4 ObchZ) nebo prioritní právo (§ 161 odst. 1 ObchZ), právo na splacení jistiny nebo na výnos, emitent není oprávněn tato práva uplatnit. Vlastní dluhopisy ve vlastnictví emitenta se ani nezapočítávají do kvóra stanoveného zákonem pro účast na schůzi vlastníků dluhopisů a jeho hlasy se rovněž nezapočítávají při hlasování na této schůzi (§ 23 odst. 2).

K § 21

Zákon upravuje taxativně, kdy je emitent povinen schůzi vlastníků svolat. Jde vždy o případy, které mohou zásadně ovlivnit investiční rozhodování vlastníka dluhopisu, neboť svým významem ovlivňují schopnost emitenta dostát svým závazkům spojeným s dluhopisem. Pro tyto případy se v zájmu zpřehlednění textu souvisejících ustanovení zavádí společná legislativní zkratka („změny zásadní povahy“). Připomíná se, že v § 12 odst. 6 zákona je pamatováno na případy, kdy emitent není povinen schůzi vlastníků svolat.

Schůze vlastníků dluhopisů může být svolána též na podnět vlastníka dluhopisu. Ať již je schůze vlastníků svolávána emitentem či vlastníkem dluhopisu, zakotvuje se povinnost emitenta se schůze zúčastnit a poskytnout příslušné informace.

Upravuje se povinnost emitenta, v případě, že vydal v rámci dluhopisového programu více než jednu emisi dluhopisů, svolat společnou schůzi vlastníků všech dosud vydaných a nesplacených dluhopisů. Vzhledem k tomu, že zákon nepřipouští změnu dluhopisového programu, tj. celkového původního emisního záměru emitenta dluhopisů, může tento případ nastat jen tehdy, týká-li se změna zásadní povahy více emisí anebo rozhodne-li se emitent svolat schůzi vlastníků i v tom případě, kdy mu to zákon neukládá.

Aby byly splněny procesní podmínky usnášeníschopnosti a průběhu schůze vlastníků, zákon stanoví povinnost osob, u nichž jsou dluhopisy evidovány, vydat emitentovi, pro účely svolání a konání schůze vlastníků seznam vlastníků dotčených dluhopisů. Ustanovení § 22 odst. 4, které upravuje povinnost emitenta poskytnout vlastníkovi dluhopisu, který svolává schůzi, potřebnou součinnost, umožňuje vlastníkovi dluhopisu získat jak seznam vlastníků dluhopisů vedený v evidenci zaknihovaných cenných papírů, tak seznam vlastníků listinných dluhopisů znějících na jméno, který vede emitent. Rozhodný den pro účast na schůzi vlastníků zaknihovaných dluhopisů je stanoven shodně jako je tomu u zaknihovaných akcií v případě valné hromady (§ 184 odst. 2 ObchZ).

K § 22

V zákoně se výslovně uvádí, že náklady spojené se svoláním schůze vlastníků nese ten, kdo schůzi svolal, zároveň je ale řešena situace, kdy emitent svoji povinnost svolat schůzi nesplní, a musí ji svolat vlastník dluhopisu. V převážné většině případů je svolavatelem schůze vlastníků emitent, který ji zajišťuje po organizačně technické stránce. Jedná se především o uveřejnění oznámení o konání schůze vlastníků, obstarání seznamu vlastníků dluhopisu, ověření usnášeníschopnosti schůze vlastníků, vedení schůze, zajištění průběhu a výsledků hlasování o rozhodnutích schůze vlastníků, a v případech zákonem stanovených i zajištění účasti notáře.

Kromě povinnosti emitenta schůze vlastníků se zúčastnit a poskytnout informace (§ 21 odst. 3), řeší zákon v odst. 4 i součinnost emitenta při zajištění organizačně technické stránky schůze vlastníků, svolává-li schůzi vlastník dluhopisů. Tato součinnost se vztahuje i na poskytnutí seznamu vlastníků dluhopisů. U schůze vlastníků nebyly záměrně zvoleny procesní postupy odkazem na § 184 a 185 obchodního zákoníku. Analogie s valnou hromadou akcionářů není na místě, neboť četnost konání schůzí vlastníků dluhopisů je výrazně nižší.

K § 23

Ustanovení především zpřesňuje kvórum pro usnášeníschopnost schůze vlastníků, kde se stanoví limit pro účast více než 30 % celkové jmenovité hodnoty nesplacené části emise dluhopisu. Doplnění slov „nesplacené části emise“ odstraňuje právní nedostatek stávající úpravy. Pokud by totiž emitent např. splatil již 71 % emise, pak by se zbytek vlastníků nikdy nemohl ničeho domáhat prostřednictvím schůze vlastníků. Výslovně se uvádí rozhodný den pro účast vlastníků dluhopisů na schůzi vlastníků, a to jak zaknihovaných, tak listinných.

Zpřesnění kvóra v odst. 1 se promítá rovněž do úpravy rozhodování schůze vlastníků a společné schůze vlastníků v odst. 3. Podle zákona rozhoduje schůze vlastníků i společná schůze vlastníků prostou většinou hlasů přítomných vlastníků dluhopisů, přičemž ke změně emisních podmínek a ke změně doplňku dluhopisového programu (§ 21 odst. 1 písm. a)) je zákonem vyžadována kvalifikovaná většina. Do celkové jmenovité hodnoty nesplacené části emise se pro účely usnášeníschopnosti schůze vlastníků a pro její hlasování nezapočítávají vlastní dluhopisy ve vlastnictví emitenta k rozhodnému dni.

Jestliže byla schůzí vlastníků odsouhlasena některá změna zásadní povahy nebo návrh na změnu doplňku dluhopisového programu, avšak některý z oprávněných vlastníků dluhopisu hlasoval na schůzi proti, anebo se schůze nezúčastnil, může emitenta požádat o vyplacení jmenovité hodnoty dluhopisu, resp. dosud nesplacené části v případě postupného splácení, včetně poměrného výnosu. Výplatu provede emitent stejným způsobem a na stejném místě, jak je uvedeno pro splacení dluhopisu v emisních podmínkách.

V případě, že schůze vlastníků neodsouhlasí změnu emisních podmínek nebo změnu doplňku dluhopisového programu (§ 21 odst. 1 písm. a)), nesmí emitent tuto změnu provést. V případě, že schůze vlastníků neodsouhlasí některý z dalších návrhů na změnu zásadní povahy (§ 21 odst. 1 písm. b) až g)), může současně rozhodnout, že bude-li emitent postupovat v rozporu s jejím usnesením, musí splatit vlastníkům dluhopisů, kteří o to požádají, jmenovitou hodnotu dluhopisů, včetně poměrného výnosu. Ponechává se na vůli emitenta zda bude respektovat rozhodnutí schůze vlastníků, např. v případě svého záměru na přeměnu nebo fúzi společnosti, či zda dá přednost předčasnému splacení dluhopisů.

Ať již schůzi vlastníků svolal emitent nebo vlastník dluhopisu, je povinen do 1 měsíce od jejího konání vypracovat zápis. Pokud byly na programu projednávány některé návrhy změn zásadní povah, musí svolavatel schůze zajistit přítomnost notáře, aby o účasti a hlasování byl pořízen notářský zápis. Podobně jako je tomu u zápisu z valné hromady akcionářů, přítomnost notáře nezbavuje svolavatele schůze vlastníků vypracovat o jejím konání ve stanoveném termínu zápis.

Povinnost uveřejňování zákonem uváděných informací ukládá zákon emitentovi, neboť rozhodnutí schůze vlastníků bude realizovat a odpovědnost za splnění povinností vyplývajících z rozhodnutí schůze ponese on.

K § 24

Institut společného zástupce byl, stejně tak jako úprava schůze vlastníků, do zákona o dluhopisech zakotven zákonem č. 368/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001 dvěma odstavci. Navrhovaná úprava na toto ustanovení navazuje a rozpracovává jej. Rozhodnou-li se vlastníci dluhopisů zvolit si na schůzi vlastníků společného zástupce, jedná společný zástupce v zákonem stanovených případech jejich jménem v rozsahu oprávnění, o kterém schůze vlastníků rozhodla. Přitom, v rozsahu oprávnění, v jakém jej vlastníci dluhopisů zmocnili, s výjimkou hlasovacího práva, nemohou vlastníci dluhopisů uplatňovat svá práva samostatně.

Rozhodne-li se schůze vlastníků společného zástupce z této funkce odvolat, o této otázce společný zástupce není oprávněn svými podíly hlasovat a rovněž ani jeho hlasovací práva se nezapočítávají do celkového počtu hlasů nutných k usnášeníschopnosti schůze (§ 23 odst. 1).

ČÁst druhá – Zvláštní druhy dluhopisů

K § 25

V souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech zůstává zachována úprava, že emise státních dluhopisů je vázána na zvláštní zákon. Výnos jejich emise a výdaje spojené s jejich úročením a splácením je součástí státního rozpočtu. Státní dluhopisy využívají volné peněžní prostředky institucionálních investorů, ale i obyvatelstva, v rozsahu slučitelném s celkovou koncepcí finanční politiky. Jsou významným nástrojem ke krytí rozdílů mezi státními příjmy a výdaji, jakož i k regulaci finančního trhu.

Zvláštní zákon stanoví účel vydání státních dluhopisů, maximální rozsah a maximální dobu splatnosti. Státní pokladniční poukázky (odst. 6) jsou vydávány například na základě každoročně Parlamentem schvalovaného zákona o státním rozpočtu, jejich prodej zajišťuje Česká národní banka. Zvláštním zákonem se stanovuje i dluhopisový program vydání státních dluhopisů. V případě zájmu investorů je možné vydat emisi dluhopisů ve větším objemu než byla předpokládaná celková jmenovitá hodnota jednotlivé emise dluhopisů v rámci dluhopisového programu, avšak součet všech vydaných emisí nesmí překročit maximální objem emise dluhopisů stanovený v dluhopisovém programu.

Rovněž ke státním dluhopisům jsou vydávány emisní podmínky, s určitými výjimkami, v rozsahu údajů platném pro ostatní dluhopisy. Zachovává se stávající ustanovení, že v rámci státního dluhopisového programu je možné vydávat dluhopisy s různými emisními podmínkami. Emisní podmínky státních dluhopisů, jakož ani dluhopisů vydávaných ČNB, Komise neschvaluje.

K § 26

Ustanovení tohoto paragrafu upravují úlohu Ministerstva financí při vydávání státních dluhopisů. Nejde-li o emisní podmínky státního dluhopisu vydávaného v zahraničí, vyhlašuje ministerstvo emisní podmínky státních dluhopisů ve Sbírce zákonů. Výslovně se nově v zákoně uvádí způsob uveřejňování emisních podmínek dluhopisů vydávaných Českou národní bankou.

Nově se v odst. 3 upravuje postup při změně emisních podmínek. Dosavadní právní úprava řešila pouze postup vydání státních dluhopisů ministerstvem s tím, že ministerstvo určuje jejich emisní podmínky a vyhlásí je. Vzhledem k tomu, že zákon nevyžaduje pro změnu emisních podmínek státních dluhopisů souhlas schůze vlastníků, zakotvuje se na ochranu vlastníků těchto dluhopisů povinnost ministerstva uveřejnit záměr emisní podmínky změnit. V případě vyjádření nesouhlasu nadpoloviční většiny vlastníků příslušné emise státních dluhopisů s navrhovanou změnou v zákonem stanovené 15denní lhůtě, nesmí ministerstvo změnu emisních podmínek provést. Protože zákon umožňuje vlastníkům, vyjádřit nesouhlas i elektronickou formou, může si ministerstvo pro kontrolní účely ‑ v případě pochybností o oprávnění vlastníků vyjádřit se k navrhovaným změnám ‑ vyžádat výpis z evidence vlastníků dluhopisů. Obdobný postup při změně emisních podmínek umožňuje zákon České národní bance. Zákon záměrně neukládá vyžádání výpisu z evidence vlastníků ministerstvu, ani České národní bance.

Vlastní prodej emisí státních dluhopisů v tuzemsku zajišťuje Česká národní banka, v zahraničí tuto úlohu plní obchodník s cennými papíry, který má k této činnosti oprávnění podle práva státu, ve kterém jsou státní dluhopisy nabízeny, a se kterým uzavře ministerstvo smlouvu o obstarání vydání státních dluhopisů.

Do tohoto zákona se již nepřejímá stávající oprávnění ministerstva v rámci výkonu řízení dluhové služby, neboť se navrhuje doplnit tuto úpravu do zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) novelizací § 35. Návrh je motivován snahou sjednotit úpravu do jednoho zákona, kam věcně patří.

K § 27

Zpřesňuje se definice komunálního dluhopisu a jeho emitenta. V současné právní úpravě náležitostí dluhopisu (§ 3 odst. 1 písm. b)) se uvádí, že dluhopis vydávaný v listinné podobě musí obsahovat název dluhopisu, ve kterém musí být obsaženo slovo „dluhopis“ nebo u zvláštního druhu dluhopisu označení tohoto druhu, mimo jiné také podle § 20 („komunální dluhopis“). Spojka „nebo“ v tomto případě znamená alternativní možnost. Ustanovení tak dává možnost emitentovi se rozhodnout, zda vydá „dluhopis“ nebo „komunální dluhopis“, za který bude emitent ze zákona odpovídat svým majetkem. V navrhovaném zákoně je proto z důvodů jednoznačnosti v § 7 odst. 1 písm. b) spojka „nebo“ nahrazena spojkou „a“. Nově se navrhuje jako emitent komunálních dluhopisů územní samosprávný celek, kterými jsou podle Čl. 99 Ústavy ČR obce a kraje. V zájmu jednotnosti používané terminologie a vazby na zákon o dluhopisech se zároveň navrhuje v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) a zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze v příslušných ustanoveních (§ 85 písm. l), § 36 odst. 1 písm. k), § 59 odst. 3 písm. a)) slova „obligace“ nahradit slovy „dluhopisy“.

Zákon již neumožňuje, aby emitentem komunálních dluhopisů byla banka, která z výtěžku prodeje těchto dluhopisů poskytne úvěr té obci, která o vydání požádala a zároveň ručí svým majetkem. Nepodařilo se zjistit, že by tento způsob vydání komunálních dluhopisů kdy vstoupil v život. Je pravděpodobné, že pro banku je tento způsob příliš administrativně náročný, aby se jí to v malých objemech vyplatilo. U velkých objemů je již pro obce výhodnější vydat komunální dluhopis vlastním nákladem nebo si k tomu najmout banku či specializovanou firmu. Pro upuštění od tohoto způsobu vydávání hovoří též ze zákona vyplývající povinnost emitenta uspokojit práva vlastníků dluhopisu s dluhopisem spojená. To znamená, že bance v takovém případě vznikal závazek, za který však ručila obec. V případě konkurzu banky, která by byla emitentem dluhopisů, stávající právní úprava dostatečně neřešila ochranu obce před vlastníky komunálních dluhopisů v situaci, kdy by obec řádně splácela úvěr, avšak dluhopisy by ještě nebyly splaceny.

Územní samosprávný celek před tím, než se obrátí na Komisi se žádostí o schválení emisních podmínek, musí požádat Ministerstvo financí o souhlas s vydáním komunálních dluhopisů. Souhlas ministerstva je povinnou přílohou k žádosti o schválení emisních podmínek komunálních dluhopisů (§ 8 odst. 2 písm. d)).

Obecně lze k zadluženosti územních samosprávných celků v České republice konstatovat, že v současné době platí jen velmi omezené limity pro jejich zadlužování. Prvním větším pokusem pro regulaci zadluženosti obcí bylo přijetí zákona č. 450/2001 Sb., kterým byly novelizovány zákony o obcích, o krajích, o hl. m. Praze a další zákony. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 31. prosince 2001 a stanovil některá omezovací opatření pro přijímání úvěrů obcemi. Např. uzavření smlouvy o přijetí úvěru nebo půjčky ze zahraničí a emise komunálních obligací měla schvalovat vláda, obec nesměla přijmout úvěr, pokud její dluhová služba přesahovala 15 % vlastního rozpočtu minulého roku apod.

Novelou zákona o obcích (zákon č. 313/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 128/2000 Sb., o obcích) však došlo ke zrušení prakticky všech ustanovení, která přinesl zákon č. 450/2001 Sb. Zbylo jen ustanovení § 38 odst. 5 zákona o obcích, ve kterém se stanovuje, že „Stát neručí za hospodaření a závazky obce, pokud tento závazek nepřevezme stát smluvně.“

Uvedený stav v regulaci zadluženosti obcí vyplývá z ústavního postavení obce. Ústavou je zaručeno, že obec je samostatně spravována zastupitelstvem. Jako územní samosprávný celek je každá obec „veřejnoprávní korporací“, která může mít vlastní majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu. Stát může do činnosti územních samosprávných celků zasahovat jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Obec jako plnoprávná právnická osoba může tedy vstupovat do všech právně přípustných smluvních vztahů. Sama o nich rozhoduje a také sama za jejich důsledky nese veškerou odpovědnost.

Kontrolu svého hospodaření musí provádět obec sama svými vlastními orgány. Státní orgány (např. Ministerstvo financí, územní finanční orgány) mohou provádět u obce pouze kontrolu nakládání s finančními prostředky, které obec obdrží od státního rozpočtu, případně dodržování daňových zákonů. Celkové přezkoumání hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok provádí na žádost obce podle současné platné právní úpravy buď okresní úřad nebo auditor.Od 1.1.2003 toto přezkoumání hospodaření provádí na žádost obce, která má méně než 5 tisíc obyvatel, kraj v přenesené působnosti nebo auditor; u obcí nad 5 tisíc obyvatel auditor. V případě hlavního města Prahy provádí přezkoumání hospodaření za uplynulý kalendářní rok auditor nebo ministerstvo.

Problémy s nadměrnou zadlužeností má několik obcí. Vláda České republiky se proto ve svém Programovém prohlášení zavázala přijmout taková legislativní opatření, která vytvoří podmínky pro regulaci zadlužování obcí a krajů při respektování jejich rozpočtové autonomie. Jedním z nich má být i tento zákon o dluhopisech. Ustanovení tohoto paragrafu se vztahuje, jak již bylo uvedeno, i na kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Z tohoto důvodu se pro úplnost uvádí, že přezkoumání hospodaření kraje za uplynulý kalendářní rok v současné době provádí, na žádost kraje, Ministerstvo financí nebo auditor; od 1.1.2003 auditor.

V odstavci 5 zákon nepřipouští oprávnění územního samosprávného celku vydat emisi ve větším objemu než je uvedeno v emisních podmínkách (§ 11 odst. 1 písm. b) komunálního dluhopisu.

K § 28 odst. 1

Od zakotvení institutu hypotečního zástavního listu v našem právním řádu zákonem o dluhopisech v roce 1990 stoupá obliba tohoto investičního nástroje u všech investorů. Nákup hypotečních zástavních listů slouží ke spolehlivému a dlouhodobému investování. Hypoteční zástavní listy používají banky na pasivní straně své bilance jako zdroj financování poskytnutých úvěrů. V roce 2002 bylo v ČR sjednáno přes 21,5 tis. smluv o hypotečním financování (bydlení se týkalo zhruba 19,6 tis. smluv) v hodnotě zhruba 30 mld korun (bydlení 22,7 mld Kč) a zároveň byly vydány hypoteční zástavní listy v objemu 9,35 mld Kč a jejich celkový objem v oběhu k 31. 12. 2002 činil 33,15 mld Kč. Vzhledem k nízkým výnosům u bankovních depozitních produktů jsou hypoteční zástavní listy jedním z nejatraktivnějších finančních nástrojů na trhu.

Tento zvláštní druh dluhopisu je považován za tzv. bezpečný cenný papír, který je srovnatelný se státním dluhopisem. K jeho bezpečnosti výrazně přispívá zákonem stanovená povinnost emitenta, aby hypoteční zástavní listy byly kryty pohledávkami z hypotečních úvěrů nebo z části těchto pohledávek, které jsou zajištěny zástavním právem k nemovitosti (řádné krytí), a které nepřesahují 70 % hodnoty zástavy. Hypoteční zástavní listy mohou být popřípadě též kryty náhradním způsobem (náhradní krytí). Oproti stávající úpravě zákon umožňuje, aby ke krytí závazků z hypotečních zástavních listů mohla být použita i pouze část pohledávky z hypotečního úvěru. Dosud emitent nemohl zařadit do řádného krytí úvěr přesahující 70 % zástavní hodnoty, nyní může zařadit do řádného krytí i jen část pohledávky z takového úvěru. Ustanovení umožňuje emitentovi zařadit do řádného krytí zákonem limitovanou část pohledávky z úvěru též v případech, kdy je již na nemovitosti zaregistrováno zástavní právo zajišťující úvěr ze stavebního spoření nebo úvěr na družstevní bytovou výstavbu.

Podle § 20 odst. 3 zákona zanikají práva a závazky spojené s vlastními dluhopisy datem jejich splatnosti. Jestliže emitent nabude jím vydané hypoteční zástavní listy před tímto datem, je oprávněn o jejich jmenovitou hodnotu a o hodnotu poměrného výnosu z nich snížit řádné krytí. Z logiky věci pak vyplývá, že jestliže se emitent rozhodne uvést tyto hypoteční zástavní listy opět do oběhu, je povinen opět krytí navýšit o jejich souhrnnou jmenovitou hodnotu a o hodnotu poměrného výnosu.

Název hypoteční zástavní list je chráněn a nesmí být použit pro dluhopisy nesplňující požadavky zákona.

K § 28 odst. 2

Stávající právní úprava ve svém § 14 odst. 3 opravňovala k vydávání hypotečních zástavních listů pouze banku sídlící na území České republiky, a to odkazem na § 1 odst. 3 písm. i) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Zákon o bankách však neupravuje vydávání jiných druhů dluhopisů než hypotečních zástavních listů, přičemž tuto činnost musí mít banka uvedenou v licenci. Současná platná právní úprava je proto jakousi anomálií. Činnost banky při vydávání dluhopisů spočívá v přijímání návratného kapitálu od veřejnosti (§ 1 odst. 1 písm. a) zákona o bankách) buď ve formě vkladů, nebo v takové formě jako je vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů. Navrhovaná úprava zákona o dluhopisech, jakož i současně navrhovaná novelizace zákona o bankách tento nedostatek odstraňuje (zrušuje se ustanovení § 1 odst. 3 písm. i)). Návrh zákona zároveň v tomto odstavci striktně trvá na tom, že banka, která bude mít zájem vydávat hypoteční zástavní listy, musí mít sídlo na území České republiky. Bude-li to tudíž banka se sídlem na území státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, která bude na území České republiky vykonávat činnost na základě jednotné licence, aby vyhověla podmínce zákona, bude zde muset založit dceřinou společnost. Zahraniční banka se v případě svého bankrotu řídí svým domácím právem které by nikdy konkurznímu správci neumožnilo zvýhodnit věřitele z řad držitelů hypotečních zástavních listů vydaných podle (pro ně) cizího práva před ostatními věřiteli. Zvolené řešení vychází z úmyslu zajistit vlastníkům hypotečních zástavních listů, v případě konkurzu emitenta srovnatelné postavení jaké má dnes vlastník hypotečních zástavních listů emitovaných podle platné právní úpravy. Navrhovaná úprava přihlíží též k německé úpravě hypotečního bankovnictví, kdy vydávání hypotečních zástavních listů v Německu je vyhrazeno pouze subjektům založeným podle německého práva.

K § 28 odst. 3

Platná právní úprava definuje hypoteční úvěr jako úvěr poskytnutý na investice do nemovitosti na území České republiky, jehož splacení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti na území České republiky. Zákon o dluhopisech je jediným právním předpisem, který definuje, co je to hypoteční úvěr. Všechny ostatní předpisy – např. Nařízení vlády č. 244/1995 Sb., kterým se stanoví podmínky státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby, ve znění nařízení vlády č. 226/1999 Sb., Nařízení vlády č. 80/2001 Sb., o rozsahu a podmínkách použití finančních prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části úroků z hypotečních úvěrů poskytnutých fyzickým osobám, Nařízení vlády č. 249/2002 Sb., o podmínkách poskytování příspěvků k hypotečnímu úvěru osobám mladším 36 let, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů atd. ‑ přesně konkretizují účely úvěru, k němuž může být poskytnuta podpora a u pojmu hypoteční úvěr odkazují buď pouze na zákon o dluhopisech, anebo současně .na zákon o dluhopisech a zákon o bankách.

Oproti stávající definici hypotečního úvěru navrhovaný zákon v odstavci. 3 vypouští dosavadní účelovost úvěru, tj. že hypoteční úvěr je takový úvěr, který je poskytnut na „investici do nemovitosti včetně její výstavby či pořízení“. Je tomu tak proto, že na jedné straně je „nemovitost“ podstatně širší pojem než „bytová potřeba“ a je tak možné poskytnout hypoteční úvěr např. na výstavbu tovární haly, mostu, parkoviště apod., na straně druhé nelze takový (hypoteční) úvěr poskytnout ‑ na rozdíl od právních předpisů podporujících řešení bytové potřeby ‑ např. na splacení členského podílu v bytovém družstvu nebo na „převod/koupi“ družstevního bytu, nemůže být využit ani při privatizaci obecních bytů, v případě že nabyvatelem domu je obchodní společnost tvořená nájemníky, neboť to je posuzováno jako kapitálová investice, resp. jako převod práv a povinností. Přitom charakteristickým znakem hypotečního bankovnictví již od dob první republiky bylo, že jde o úvěr, který je zajištěn nemovitostí. Zástavní právo je zajišťovací institut, který má věřiteli poskytnout jistotu, že nebude-li dluh odpovídající jeho pohledávce či jeho příslušenství vyrovnán, bude mít možnost uspokojit se z prodeje zástavy. Účelovost hypotečního úvěru nemá oporu ani v právu EU.

V praxi rovněž působilo značné obtíže rozlišit a přesně určit, co ještě může být považováno za „investici“ do nemovitosti a které vynaložené náklady již nelze považovat za investiční. Díky dosavadní vágní dikci zákona „investice do nemovitosti“ si proto nechávají hypoteční banky zpracovávat renomovanými právníky výklady/stanoviska, zda se konkrétní účel dá za investici do nemovitosti považovat, přičemž tato stanoviska se různí a navozují tak stav právní nejistoty. Navrhovaný zákon dosavadní problémy spojené s definicí hypotečního úvěru odstraňuje, aniž tím zasahuje do systému státní podpory upravené zvláštními předpisy. Dalším argumentem navrhované úpravy je i to, že hypoteční úvěry poskytují nejen banky, které jsou emitenty hypotečních zástavních listů a které výnosy z jejich emisí používají na refinancování poskytovaných hypotečních úvěrů, ale i ostatní banky.

Definice hypotečního úvěru v navrhovaném zákoně nově umožňuje, že úvěr může být zajištěn zástavním právem k nemovitosti, která se nachází nejen na území České republiky, ale rovněž na území členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. V praxi vyvolávalo pochybnosti, kdy vlastně lze použít pohledávku z hypotečního úvěru ke krytí hypotečních zástavních listů, resp. kdy vlastně se stává poskytnutý úvěr hypotečním. Tento nedostatek zákon odstraňuje tím, že vznik hypotečního úvěru váže na právní účinky vzniku zástavního práva k zastavované nemovitosti. Aby mohl emitent pohledávku z hypotečního úvěru použít ke krytí hypotečních zástavních listů, musí mu být známo, že právní účinky vzniku zástavního práva nastaly.

Odstavec 5 stanoví povinnost emitenta dbát neustále o dostatečné krytí závazků z hypotečních zástavních listů, které kdy vydal a které jsou v oběhu.

K § 29

Pojem cena je nahrazen pojmem zástavní hodnota, který je pro účely hypotečního bankovnictví výstižnější a je v odst. 3 definován. Nemovitost v případě hypotečního úvěru není předmětem transakce úvěrového dlužníka a věřitele, ale pouze nástrojem určeným k zajištění návratnosti bankou půjčených prostředků, k eliminaci nebo alespoň snížení jejího úvěrového rizika. Hypoteční úvěry jsou zpravidla dlouhodobé, a proto je i po jejich zajištění třeba požadovat, aby ocenění nemovitosti vyjadřovalo a zohledňovalo tuto dlouhodobost. Realizace nemovité zástavy není nikde ve světě (a v ČR obzvláště) transakcí, kterou by bylo možné ztotožnit s běžným obchodem s nemovitostmi. Naopak, cena dosahovaná v případě realizace zástavního práva nebývá cenou tržní. Z uvedených důvodů je za žádoucí do návrhu zákona definovat zástavní hodnotu zastavené nemovitosti speciálně pro účely hypotečního bankovnictví.

Stanovení zástavní hodnoty nemovitosti má v hypotečním bankovnictví klíčový význam. Odpovědnost za její stanovení je zákonem, tak jako tomu je od počátku úpravy hypotečních zástavních listů v zákoně o dluhopisech, přenesena na emitenta, který není vázán jinými oceněními nemovitosti než, které sám provedl, podle svých vnitřních pravidel. Přestože zákon dává emitentovi v tomto směru volnost, stanoví zároveň, že pravidla musí vycházet z existující právní úpravy oceňování majetku a musí být poskytnuta Komisi pro cenné papíry.

K § 30

Zákon v odst. 1 zachovává současný objem pohledávek z hypotečních úvěrů nebo jejich částí, které mohou sloužit pro řádné krytí souhrnu jmenovitých hodnot a poměrného výnosu všech emisí hypotečních zástavních listů v oběhu vydaných jedním emitentem, ve výši 70 % zástavní hodnoty zastavených nemovitostí zajišťujících tyto pohledávky. V tomto ustanovení je zakotven základní mechanismus fungování hypotečního bankovnictví. Hranice 70% zástavní hodnoty nemovitosti odpovídá evropskému standardu.

Velmi důležitým ustanovením je omezení, že pro účely řádného krytí závazků z hypotečních zástavních listů lze uznat pouze pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitosti, která není zatížena dříve vzniklým zástavním právem. Význam tohoto ustanovení je patrný v souvislosti se zněním zákona č. 99/1963 Sb., o občanský soudní řád, kde zákonem č. 84/1995 Sb., s účinností od 1. 7. 1995, je zakotvena zásada prioritního pořadí hypoteční banky při uspokojování pohledávky z hypotečního úvěru sloužícího pro krytí hypotečních zástavních listů z rozdělované podstaty v rámci rozvrhového řízení v případě prodeje zastavené nemovitosti.

Zákon nově připouští, aby emitent mohl ke krytí svých hypotečních zástavních listů použít pohledávku z hypotečního úvěru nebo její část, zajištěnou zástavním právem k nemovitosti, na které vázne kromě zástavního práva, kterým je zajištěn úvěr poskytnutý stavební spořitelnou podle zákona č. 96/1993 Sb., i zástavní právo nebo omezení převodu nemovitosti podle dříve platné právní úpravy, jimž je zajištěn úvěr nebo příspěvek poskytnutý stavbu bytů postavených s finanční, úvěrovou a jinou pomocí státu např. podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. Rozšíření zákonné výjimky (z 1. pořadí zástavního práva) umožní poskytnout výhodný hypoteční úvěr družstvu na opravu domu, i když na domě vázne ještě zástavní právo pro úvěr na družstevní bytovou výstavbu. Vyhláška 136//1995 Sb. ale řeší i podporu výstavby rodinných domků občanů a právě tady dosavadní omezení převodu nemovitosti nebo zástavní právo (zajišťující příspěvek do 100 tis. Kč) neumožňovalo poskytnout hypoteční úvěr.

V praxi se zatím nevyskytla situace, kdy by v rámci rozvrhového řízení pohledávka hypoteční banky předstihla pohledávku stavební spořitelny a stavební spořitelna nebyla uspokojena. Je tomu tak proto, že ke krytí závazků z hypotečních listů (jmenovité hodnoty včetně poměrného výnosu) může být použito pouze 70 % z hodnoty zastavené nemovitosti. V případě, že na nemovitosti vázne zástavní právo zajišťující úvěr ze stavebního spoření nebo úvěr na družstevní bytovou výstavbu, lze započíst ke krytí pohledávku z hypotečního úvěru maximálně ve výši rozdílu mezi 70 % zástavní hodnoty zastavené nemovitosti a součtem hodnot pohledávek z obou ostatních zákonem připuštěných zástavních práv. Navíc, emitent hypotečních zástavních listů při uzavírání úvěrové smlouvy je srozuměn s výší pohledávky stavební spořitelny. Tuto výši pohledávky stavební spořitelny, která se fakticky splácením úvěru ze stavebního spoření nebo úvěru na družstevní bytovou výstavbu snižuje, musí odečíst od 70 % hodnoty zástavy. Do řádného krytí může zařadit svoji pohledávku, která v součtu s pohledávkou ze stavebního spoření nebo úvěru na DBV nepřekročí 70 % hodnoty zástavy. Emitent však tyto splátky, snižující pohledávku stavební spořitelny, ve své evidenci nezohledňuje (neaktualizuje) a ponechává pohledávku stavební spořitelny nebo pohledávku za poskytnutý úvěr na družstevní bytovou výstavbu v původní výši.

V dalších ustanoveních tohoto paragrafu ‑ v návaznosti na vpředu uvedené ‑ zákon zpřesňuje postup pro propočet objemu pohledávek z hypotečních úvěrů nebo jejich částí, které slouží pro řádné krytí souhrnu jmenovitých hodnot a poměrného výnosu všech emisí hypotečních zástavních listů v oběhu vydaných jedním emitentem, v případě, že na některé ze zastavených nemovitostí vázne některé, nebo i obě další, ze zástavních práv uvedených ve výjimce. V žádném případě součet pohledávek nesmí převýšit 70 % zástavní hodnoty zastavených nemovitostí zajišťujících tyto pohledávky.

Zákon upravuje povinnost krýt pouze ty hypoteční zástavní listy, které jsou v oběhu.

V souvislosti s tím, co již bylo uvedeno u § 28 odst. 1 o zavedení možnosti použít k řádnému krytí rovněž část pohledávky z hypotečního úvěru se navrhuje shodným způsobem upravit i formulaci ustanovení § 337c odst. 1 písm. b) v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a § 60 odst. 2 písm. b) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Dále bylo doplněno v § 337c OSŘ ustanovení odstavce 4 o větu řešící proporcionalitu uspokojení nároků (úroky, úroky z prodlení, poplatky z prodlení) při rozvrhovém jednání, pokud je ke krytí hypotečních zástavních listů použita pouze část pohledávky.

K § 31

Zákon připouští tzv. náhradní krytí hypotečních zástavních listů, možnosti náhradního krytí zákon stanoví taxativně, opět s ohledem na zajištění bezpečnosti hypotečních zástavních listů. Náhradní krytí není povoleno ve větším rozsahu než 10 % celkové jmenovité hodnoty hypotečních zástavních listů v oběhu. V tomto směru zůstává zachována současná právní úprava.

Možnosti náhradního krytí zákon rozšiřuje o vklady u centrální banky členského státu Evropské unie jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prosto a Evropské centrální banky a jimi vydané cenné papíry. Náhradní krytí je rovněž možné dluhopisy vydanými finančními institucemi založenými mezinárodní smlouvou, ve které je Česká republika smluvní stranou, nebo finančními institucemi, s nimiž Česká republika uzavřela mezinárodní smlouvu.

K § 32

Emitent hypotečních zástavních listů je povinen vést o krytí souhrnu všech závazků z jím vydaných hypotečních zástavních listů v oběhu průkaznou evidenci. Cílem ustanovení je usnadnění kontroly zda je dodržován zákonem stanovený mechanismus fungování hypotečního bankovnictví. Povinnost emitenta hypotečních zástavních listů informovat čtvrtletně Komisi o emisích hypotečních zástavních listů a struktuře hypotečních úvěrů je upravena v zákoně nově. Hypoteční banky tak sice činí již v současnosti, avšak pouze na základě již překonaného „Sdělení MF o povinném rozsahu údajů při podávání žádosti o udělení povolení k vydání hypotéčních zástavních listů a plnění informačních povinností hypotéčních bank“ z roku 1998 (č. j. 103/26 388/1998). V příslušných ustanoveních tohoto paragrafu byl dosud používaný pojem „hypoteční banka“ nahrazen pojmem „emitent hypotečních zástavních listů“, neboť pojem „hypoteční banka“ od účinnosti navrhované novelizace nebude použit ani v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách.

K § 33

Zachovává se stávající právní úprava, která koresponduje s úpravou zakotvenou v § 160 a 207 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Pokud tak určují stanovy společnosti, může společnost na základě usnesení valné hromady vydat dluhopisy, s nimiž je spojeno právo na jejich výměnu za akcie společnosti (vyměnitelné dluhopisy) nebo přednostní právo na upisování akcií (prioritní dluhopisy), pokud současně rozhodne o podmíněném zvýšení základního kapitálu. Vlastníci dluhopisu jsou věřiteli společnosti. Nejsou akcionáři, a proto nemají oprávnění zúčastňovat se valných hromad apod. Svá práva vůči společnosti vyplývající z emisních podmínek dluhopisů mohou uplatňovat prostřednictvím schůze vlastníků.

K § 34

Úprava tohoto druhu dluhopisu byla do zákona zakotvena teprve s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 368/2000 Sb. a to doplněním nového § 21a, a vyžádala si zároveň dílčí změnu zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (doplnění odstavce 7 v § 32 a poznámky pod čarou č. 4d) s odkazem na nový paragraf v zákoně o dluhopisech.

S ohledem na postavení vlastníka podřízeného dluhopisu v případě ekonomických potíží emitenta, je tento zvláštní druh dluhopisu obvykle charakterizován jako rizikový. Je s ním spojen větší výnos, ale postavení vlastníka dluhopisu je určitým způsobem oslabeno vůči vlastníkovi běžného dluhopisu.

Tento druh dluhopisu má význam zejména pro emitenty, kteří musejí dodržovat kapitálovou přiměřenost, protože podřízené dluhopisy se posuzují jako součást vlastních fondů, kterými tito emitenti kryjí rizika. S existencí podřízených dluhopisů počítá řada směrnic EU zejména č. 89/299 o vlastních fondech bank a č. 93/6 o kapitálové přiměřenosti obchodníků s cennými papíry.

Forma na jméno je v zákoně stanovena výlučně pro listinnou podobu tohoto druhu dluhopisu,, u zaknihované podoby k tomu není důvod, neboť jejich vlastník je zjistitelný z evidence. Je to drobná změna proti stávající úpravě. Pro účely započítávání do kapitálu banky či ovládající osoby je nezbytné prokázat původ finančních prostředků, které byly poskytnuty věřitelem (tj. nabyvatelem podřízeného dluhopisu).

K § 35

Úprava tohoto listinného cenného papíru doznává některé změny. Za zásadní lze označit, že zákon neumožňuje, aby vlastník podílu na sběrném dluhopisu mohl požádat emitenta tohoto dluhopisu o vydání konkrétních kusů dluhopisu. Investor, který bude mít zájem o vlastnictví podílu na sběrném dluhopisu, bude s touto skutečností srozuměn. V praxi je v České republice zatím zaznamenán na Burze jediný případ vydání sběrného dluhopisu. Emitentem je rakouská spořitelna a administrátorem emise Česká spořitelna. V souvislosti s úpravou možnosti dvoustupňových evidencí v novém zákoně o podnikání na kapitálovém trhu lze očekávat o tento druh dluhopisu zájem.

Zákon se také snaží vypořádat s otázkou, kdy je sběrný dluhopis vydán.

K § 36

Zákon stanoví povinnost uložit sběrný dluhopis do úschovy osob, které mají k této činnosti povolení Komise. Tyto osoby jsou povinny vést evidenci vlastníků jednotlivých dluhopisů způsobem, který pro vedení evidence cenných papírů stanoví zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Jednotlivé dluhopisy podílející se na sběrném dluhopisu lze převádět (odst. 4). Pro účely prokázání svého vlastnictví podílu na sběrném dluhopisu může jeho vlastník požádat osobu vedoucí evidenci o výpis z evidence o výelikosti jeho podílu a tato osoba je povinna mu jej vydat.

K § 37

Stanoví se, kdo vykonává dozor nad dodržováním zákona o dluhopisech.

K § 38

Navrhovaná úprava stanoví opatření k nápravě která může uložit Komise pro cenné papíry.

K § 39

Navrhuje se právní úprava skutkových podstat správních deliktů emitentů dluhopisů. Tato úprava vychází z požadavků připravovaného nového zákona o odpovědnosti za přestupky a o řízení o nich (zákon o přestupcích).

Proti stávající úpravě, kdy Komise může při porušení zákona uložit pokutu do výše 5 mil. Kč, se tato pokuta zvyšuje až na 20 mil. Kč. Jde o sjednocení sazeb v rámci nových zákonů upravujících oblast kapitálového trhu

K § 40

Odpovědnost za přestupky a řízení o přestupcích se řídí zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Správní řízení, ve kterém se ukládají sankce a opatření může Komise zahájit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy se o porušení zákona dozvěděla, přičemž zákon stanoví pětiletou objektivní lhůtu. Uložené a vybrané pokuty jsou příjmem státního rozpočtu a Komise je vybírá a vymáhá podle nově připravovaného zákona (daňového řádu).

K § 41

Ustanovení vyjímá, shodně jako tomu je ve stávající právní úpravě, z dozorové pravomoci Komise Českou republiku a Českou národní banku. Absence dozoru nad centrální bankou a státem je zcela důvodná, neboť ve světě finančního trhu jsou centrální banka a stát považovány za profesionály, kteří na jedné straně nejsou podrobeni regulaci, na druhé straně často nepožívají ochrany při vlastní investiční činnosti. Z dozorové pravomoci Komise však zákon nevyjímá územní samosprávné celky. U nich nelze zaručit takové profesionální rozhodování v souvislosti s vydáním dluhopisu a plněním povinností emitenta, které by odůvodňovalo jejich vynětí z dozoru nad plněním povinností (mnohé právnické osoby, zejména velké společnosti, mají mnohem více zdrojů, díky kterým jsou schopni zabezpečit kvalifikované plnění povinností emitenta, a přitom podléhají dozoru).

K § 42

Proti dosavadní právní úpravě se zpřesňuje promlčení práv spojených s dluhopisy tak, že i právo spojené s kupony vydanými k dluhopisům se promlčuje uplynutím 10 let (ode dne kdy mohlo být uplatněna poprvé).

K § 43

Ustanovení souvisí s úpravou navrženou v § 9 odst. 1 a 2, § 12 odst. 3 a 4 a § 14 odst. 2 a 3, kde jsou ve správním řízení navrhovány odlišné postupy a lhůty od správního řádu. V případech neuvedených v zákoně se postupuje podle správního řádu.

K § 44

Na tomto místě je stanovena povinnost uveřejňování informací v České republice, jejichž uveřejňování zákon ukládá, v českém jazyce. Úprava je shodná jako v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu.

K § 45

Ustanovení obsahuje tři zmocnění pro Ministerstvo financí, z toho dvě zmocnění k vydání vyhlášky.

Vyhláška vydaná podle prvého odstavce upraví náležitosti žádosti o souhlas s vydáním komunálních dluhopisů a kritéria posuzování žádosti ministerstvem (§ 26 odst. 2).

Ve druhém odstavci je řešeno  vydání vyhlášky upravující obsah evidence zákonného krytí hypotečních zástavních listů, způsob vedení této evidence a její náležitosti a způsob plnění informačních povinností emitenta hypotečních zástavních listů, tj. k realizaci ustanovení § 31.

Zmocnění obsažené ve třetím odstavci řeší praktický problém, který v roce 2002 řešilo ministerstvo při změně tzv. konvence (tj. stanovení počtu dnů v kalendářním měsíci a roce), která je použita pro výpočet úroku pro účely obchodování státních dluhopisů na sekundárním trhu dluhopisů. Protože se jedná o operativní opatření a příprava vyhlášky vyžaduje dlouhodobější legislativní proces, zákon umožňuje ministerstvu vyhlásit změnu standardu pro výpočet poměrné části úrokového výnosu ve Sbírce zákonů pouze sdělením. Pro mnohoobsažný význam slova „konvence“ zvolil předkladatel významově zřetelnější pojem „standard“.

K § 46

Ustanovení odstavce 1 řeší změnu emisních podmínek v případě, že jde o změnu v údajích, které nemají negativní důsledek vůči vlastníkovi dluhopisu, a umožňuje, aby i u dluhopisů vydaných před účinností zákona, emitent v těchto případech nebyl povinen svolávat schůzi vlastníků dluhopisů.

Ustanovení odstavce 2 zachovává právní vztahy z dluhopisů a emisních podmínek vydaných před účinností zákona podle dosavadních předpisů s tím, že umožňuje emitentovi v zákonem uvedené lhůtě požádat Komisi o změnu emisních podmínek.

V odstavcích 3 a 4 je rozlišen postup u neskončeného správního řízení např. v případě porušení povinností stanovených zákonem a postup u neskončeného správního řízení v případě rozhodování o žádosti podle § 8 a 14 až 16 přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V prvém případě se správní řízení dokončí podle dosavadních právních předpisů, čili může být uložena maximální pokuta ve výši 5 000 000 Kč.

V ustanovení odstavce 5 je řešena příslušnost zákona v těch případech, kdy došlo k porušení dosavadního právního předpisu nebo rozhodnutí Komise bylo vydáno podle dosavadního zákona a dosud nedošlo k zahájení správního řízení.

Ustanovení odstavce 6 umožňuje zařadit do krytí hypotečních zástavních listů i ty poskytnuté úvěry, které byly sice zajištěny zástavním právem k nemovitosti, ale nenaplňovaly účel použití „investice do nemovitosti“.

K § 47

Současný zákon č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje. Vzhledem k tomu, že nebyla dosud vydána vyhláška k provedení § 16 zákona, což bylo jediné zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu v tomto zákoně, není zapotřebí zrušovat navrhovaným zákonem další předpisy. Je třeba pouze ve Finančním zpravodaji zrušit stejnou formou „Sdělení o povinném rozsahu údajů při podávání žádosti o udělení povolení k vydání hypotečních zástavních listů a plnění informační povinnosti hypotečních bank“ vydané MF pod č.j.: 103/26 388/1998 a zveřejněné ve Finančním zpravodaji č. 4 ze dne 30. 4. 1998.

K § 48

Vzhledem k úzké provázanosti na zákon o podnikání na kapitálovém trhu, musí tento zákon nabýt účinnosti ke shodnému datu. Předpokládá se, že to bude dnem 1. května 2004.

V Praze dne 12. 11. 2003

PhDr. Vladimír Špidla, v.r.

předseda vlády

Mgr. Bohuslav Sobotka

místopředseda vlády a ministr financí, v.r.