zákon č. 215/2004 Sb.

K § 1 (Předmět úpravy)

Nařízení spolu s příslušnými ustanoveními smlouvy komplexně upravuje problematiku veřejné podpory i řízení o ní, které probíhá před Komisí. Stanoví přitom Komisi některá oprávnění, jejichž splnění jsou členské státy povinny zajistit. Nařízení se však nevztahuje na konkrétní organizační složky státu, ale na státy. Navrhované ustanovení proto ve druhém odstavci stanoví, že předmětem navrhované právní úpravy mají být i ustanovení kompetenční povahy týkající se součinnosti orgánů České republiky s Komisí při postupu podle Nařízení.

Navrhovaná právní úprava dále vymezuje působnost Úřadu, který má na území České republiky vykonávat státní správu ve vztahu k veřejné podpoře. Přesněji řečeno bude Úřad vykonávat obecnou poradenskou, koordinační a kontrolní činnost a tím zastřešovat práva a povinnosti uložené v Nařízení státu. Navrhovaná právní úprava zároveň vymezuje práva a povinnosti poskytovatelů a příjemců podpory vůči Úřadu, které zaručují, že Úřad bude moci své úkoly řádně plnit.

Navrhovaná právní úprava dále upravuje i některé další vztahy s poskytováním veřejné podpory související, a to zejména v zájmu splnění povinností, které členským státům ukládá Nařízení (např. součinnost s Komisí při šetření na místě, srovnej § 6).

Podobně jako v předcházejícím zákoně č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře je v odstavci 3 stanoveno, že z dosahu působnosti navrhovaného zákona jsou vyjmuty veřejné podpory poskytované do oblasti zemědělství a rybolovu.

K § 2 (Vymezení pojmů)

Základní pojmy týkající se veřejné podpory jsou vymezeny přímo Nařízením; jelikož vnitrostátní právo nesmí být vůči právu komunitárnímu duplicitní, nemohou být tyto pojmy definovány znovu a navrhovaný zákon pouze při jejich prvním užití odkazuje na příslušná ustanovení Nařízení. Proto není v návrhu zákona upraven například klíčový pojem veřejná podpora¹⁹.

K písmenu a)

Komunitární právo veřejné podpory neužívá pojem „poskytovatel podpory“, jeho adresáty jsou státy a je na jejich národním zákonodárství, aby stanovilo, kdo má v tom kterém případě před Komisí vystupovat. Navrhovaná právní úprava proto předpokládá kodifikování pojmu poskytovatel podpory v rámci národní legislativy s tím, že bude v určitých případech jednat jménem státu a že mu budou z navrhované právní úpravy vyplývat určitá práva a povinnosti (srovnej zejm. § 4 a § 5 odst. 1). Definice poskytovatele podpory vychází ze současného zákona o veřejné podpoře, kde je v § 3 písm. c) poskytovatel veřejné podpory vymezen jako ten, kdo rozhoduje o poskytnutí veřejné podpory. Stávající zákon o veřejné podpoře dále užívá pojem navrhovatel veřejné podpory, kterým je podle § 3 písm. d) orgán, v jehož čele stojí člen vlády, který předkládá vládě návrh na poskytnutí veřejné podpory nebo návrh programu veřejné podpory. Ve vztahu k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže přitom vystupuje (srovnej např. § 6 odst. 1 u návrhu na zahájení řízení o povolení výjimky nebo § 9 odst. 1 při plnění informační povinnosti) poskytovatel veřejné podpory, a pokud je jím vláda, navrhovatel veřejné podpory. Uvedený pojem „navrhovatel“ však nový zákon do svého textu nepřebírá a nadále hovoří i v případě veřejných podpor, o nichž rozhoduje vláda České republiky, pouze o poskytovateli podpory.

Jelikož vymezení poskytovatele podpory má v navrhované právní úpravě sloužit zejména k určení, kdo bude v řízení před Komisí vystupovat jménem státu a kdo bude Úřadu poskytovat informace, vychází navrhovaná definice ze zmiňovaného § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 s tím, že poskytovatelem podpory je ten, kdo rozhoduje o poskytnutí veřejné podpory (tj. stávající definice poskytovatele veřejné podpory) a pokud o jejím poskytnutí rozhoduje vláda, rozumí se poskytovatelem ústřední orgán státní správy, který návrh na poskytnutí veřejné podpory nebo návrh programu veřejné podpory vládě předložil (tj. stávající definice navrhovatele veřejné podpory).

Poskytovatelem veřejné podpory tedy může být ministerstvo, jiný správní úřad, státní fond nebo územně samosprávný celek. Kdo bude v daném případě rozhodovat o poskytnutí veřejné podpory, závisí na tom, kdo spravuje veřejné prostředky, z nichž bude při poskytnutí podpory čerpáno. Tato veřejná podpora bude tedy poskytnuta z rozpočtové kapitoly určitého ministerstva nebo jiného správního úřadu či státního fondu nebo z rozpočtu územně samosprávného celku.

K písmenu b)

Navrhovaná právní úprava počítá rovněž se zachováním pojmu příjemce podpory, kterým je fyzická nebo právnická osoba, v jejíž prospěch bylo o poskytnutí veřejné podpory rozhodnuto; opět se jedná o definici shodnou s § 3 písm. e) zákona o veřejné podpoře.

Příjemce je na základě rozhodnutí o poskytnutí veřejné podpory oprávněn užívat výhody plynoucí z veřejné podpory, a to v mezích a za podmínek stanovených rozhodnutím. Toto rozhodnutí bude po vstupu České republiky do Evropské unie vydáváno výhradně Komisí.

Ačkoliv to zákon výslovně nestanovuje, ze samotné podstaty veřejné podpory, jejíž znaky jsou obsaženy v čl. 87 Smlouvy, vyplývá, že osoby, které budou příjemci veřejné podpory, musejí vyvíjet podnikatelskou činnost, musí tedy splňovat znaky podnikání uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

K § 3 (Činnost Úřadu v oblasti veřejné podpory)

K odstavci 1

Z důvodu kontinuity rozhodování v otázkách týkajících se veřejné podpory bude rozhodovací, poradenská, koordinační a kontrolní činnost v této oblasti náležet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Pracoviště Úřadu (jež bude po vstupu ČR do EU vykonávat monitorovací a koordinační činnost) disponuje technickým zázemím i vysoce kvalifikovanými experty s dostatečnou zkušeností a odbornými znalostmi v oblasti veřejné podpory, kteří mohou navázat na své téměř čtyřleté praktické zkušenosti.

Ze vzájemné korespondence mezi Komisí a Úřadem vyplývá, že sama Komise již počítá s řešením, že monitorovací a koordinační činnost v oblasti veřejné podpory bude vykonávat Úřad, což je odůvodněno jednak tím, že Komise již investovala do vzdělání pracovníků stávajícího odboru veřejné podpory, jednak i tím, že Úřad je v současné době schopen bez problému vykonávat agendu stanovenou tímto zákonem a v neposlední řadě i tím, že i do budoucna bude třeba kontrolovat dodržování podmínek podpor existujících, jež byly poskytnuty v minulosti, přičemž je více než žádoucí, aby kontrolu existujících podpor a vypracovávání stanovisek k novým podporám zajišťoval jeden orgán, resp. organizační složka.

Protože rozhodovací pravomoci v otázkách slučitelnosti poskytování veřejné podpory, jež Úřadu dosud náleží, přejdou dnem vstupu České republiky do Evropské unie na Komisi, zůstává jednotce v oblasti veřejné podpory pouze pravomoc poradenská, koordinační, kontrolní a pravomoc rozhodovat o ukládání sankcí za porušení ustanovení navrhovaného zákona. V tomto rozsahu jde tedy i o pravomoc rozhodovací.

K písmenu a)

Pokud bude uvažováno o poskytnutí výhody konkrétnímu příjemci poskytovatelem podpory, bude vždy třeba vzít v potaz, zda poskytnutá výhoda ať již ve formě přímé dotace, zvýhodněné půjčky, odpuštění daní, penále, apod. vykazuje znaky veřejné podpory či nikoliv. Komisi musí být po vstupu České republiky do Evropské unie oznámeno jakékoliv opatření, na které se vztahují podmínky uvedené v článku 2 Nařízení, tedy jakékoli návrhy na poskytnutí nové podpory, pokud prováděcí předpisy k čl. 89 Smlouvy nestanoví jinak.

Vzhledem ke skutečnosti, že Úřad bude působit také v roli prostředníka mezi poskytovateli a Komisí, budou moci poskytovatelé využívat několikaleté zkušenosti pracovníků Úřadu s praxí Komise tím, že návrh oznámení podpory podle článku 2 Nařízení, týkající se nové podpory, která bude poskytována, a dále návrh oznámení podpory podle článku 17 Nařízení, týkající se existující podpory, která již poskytována je, ale jejíž poskytnutí musí být Komisi oznámeno, budou nejdříve konzultovat s Úřadem.

Úřad bude moci v rámci této spolupráce zhodnotit navržené opatření, zkontrolovat oznámení po formální i obsahové stránce a na případné nedostatky poskytovatele upozornit, popř. tyto nedostatky na jeho přání odstranit. Takovým postupem lze předejít zbytečným komplikacím a průtahům v případech, kdy by bez takto provedených korekcí mohla Komise oznámení považovat za nedostatečné. Lze tedy předpokládat, že vzájemná spolupráce mezi poskytovateli a Úřadem povede k minimalizaci rizik, která by České republice mohla hrozit v případě, že by na národní úrovni dostatečný kontrolní mechanismus před uskutečněním úkonů vůči Komisi neexistoval.

K písmenu b)

Pokud Úřad zjistí, že se v případě konkrétního programu jedná o veřejnou podporu, která musí být notifikována Komisi, spolupracuje Úřad s poskytovateli podpory a s Komisí i v průběhu řízení před Komisí. Konkrétní náplň spolupráce bude záviset na aktuálních potřebách České republiky a také na požadavcích Komise.

Úřad může obdobně s poskytovatelem podpory i s Komisí spolupracovat i v jiných řízeních Komisí zahájených (srovnej § 4 ).

K písmenu c)

Článek 21 Nařízení ukládá členským státům povinnost předkládat Komisi výroční zprávy. Tuto výroční zprávu má zpracovávat Úřad, který bude mít vzhledem ke svému centrálnímu monitorovacímu postavení dostatečný přehled a bude schopen ji Komisi předat podle jejích požadavků.

K písmenu d)

Rozhodnutí, která byla vydána za účinnosti dosavadního zákona o veřejné podpoře a která obsahují podmínky pro poskytovatele, zakládají právo Úřadu provádět kontrolu dodržování těchto podmínek, přičemž Úřad bude v těchto případech postupovat v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů.

k písmenu e)

Úřad má mít dále právo ukládat za porušení povinnosti stanovených navrhovaným zákonem pokuty (srovnej § 8).

K § 4 (Řízení před Komisí)

Před Komisí mají jednat poskytovatelé podpory, a to v souladu s ustanoveními Kapitoly II (Řízení týkající se oznámené podpory), III (Řízení týkající se protiprávní podpory), IV (Řízení týkající se zneužití podpory) a V (Řízení týkající se existujících režimů podpory) a článku 22 (Kontrola na místě) a 25 (Příjemce rozhodnutí) Nařízení, která jim ukládají převážně informační povinnost a povinnost spolupráce při šetřeních a řízeních prováděných Komisí.

Kapitola II. Nařízení upravuje povinnost notifikace nových veřejných podpor a povinnost spolupráce při poskytování doplňujících informací Komisi. Dále jsou v Kapitole II. Nařízení zakotveny pravomoci Komise při zkoumání oznámené podpory.

Kapitola III. Nařízení obsahuje postupy v případech, kdy byla poskytnuta nezákonná podpora, a zakotvuje pravomoc Komise uložit členskému státu povinnost přerušit poskytování podpory nebo povinnost nezákonnou podporu navrátit.

Kapitola IV. Nařízení vymezuje pravomoci a postup Komise při zneužití veřejné podpory.

Kapitola V. Nařízení zakotvuje možnost Komise navrhnout vhodná opatření státu, jehož program existující podpory nebyl shledán kompatibilním s komunitárním právem veřejné podpory a povinnost členského státu se těmito doporučeními řídit a program existující podpory přizpůsobit.

Článek 22 Nařízení ukládá členskému státu povinnost spolupráce při místním šetření prováděném Komisí v případě, že Komise má vážné pochybnosti o tom, jak v případě jednotlivé podpory, adresované dotčenému státu rozhodnout.

Článek 25 Nařízení upravuje doručení rozhodnutí Komise členským státům a dává jim právo Komisi oznámit, které údaje považují za předmět služebního tajemství.

K § 5 (Poskytování informací vztahujících se k veřejné podpoře)

V navrhovaném ustanovení je koncentrována úprava evidenční a kontrolní činnosti Úřadu; vymezuje právo Úřadu vyžádat si veškeré potřebné údaje o poskytované podpoře, přičemž nesplnění těchto povinností může Úřad sankcionovat uložením pokuty.

K odstavci 1

Odstavec 1 upravuje povinnosti poskytovatele podpory vůči Úřadu.

K písmenu a)

Poskytovatel podpory je povinen Úřadu předkládat informace o veřejných podporách poskytnutých v předcházejícím kalendářním roce a o probíhajících programech veřejné podpory do 30. dubna příslušného kalendářního roku, tak, aby bylo možné na základě těchto údajů sestavit výroční zprávu, kterou je Česká republika povinna podle čl. 21 Nařízení Komisi zasílat.

 

Podrobnosti o plnění této povinnosti budou stanoveny vyhláškou Úřadu, jejíž návrh je k návrhu tohoto zákona přiložen.

K písmenu b) a c)

Veškeré stanovené informace a podklady, které si Úřad vyžádá, má poskytovatel podpory poskytnout v přiměřené lhůtě, kterou Úřad poskytovateli stanoví. Tímto způsobem bude zajištěna flexibilita řízení před Úřadem a to s ohledem na individuální znaky každého jednotlivého případu. Při stanovení lhůty vychází Úřad zejména z povahy vyžadovaných informací, jejich složitosti, rozsahu a přihlédne i k aktuálním časovým možnostem poskytovatele. Je nezbytné, aby byl Úřad informován o stavu a průběhu věcí, které má za úkol monitorovat, a za jejichž transparentnost a kontrolu odpovídá.

 

K odstavci 2

Příjemce podpory je povinen předložit veškeré údaje, podklady a jiné informace týkající se veřejné podpory, které si Úřad obdobně jako v předcházejícím ustanovení vyžádá v přiměřené lhůtě, kterou příjemci podpory za tímto účelem stanoví. Uvedené povinnosti příjemce podpory umožňují Úřadu, aby obdržel podstatné informace a mohl si ověřit správnost údajů, které má z jiných zdrojů, a aby mohl rovněž korektně napomáhat řízení před Komisí (srovnej § 4) či poskytovat relevantní informace na národní úrovni (srovnej § 3 odst. 2).

V textu ustanovení je dále specifikováno, které osobní údaje, jež jsou identifikačními údaji občana, je Úřad po příjemci podpory – fyzické osobě oprávněn vyžadovat.

K odstavci 3

Vzhledem k tomu, že Úřad nemá kontrolní nástroj, který by mu umožňoval ověřit správnost a pravdivost údajů, podkladů a jiných informací týkajících se veřejné podpory poskytnutých příjemcem či poskytovatelem podpory, zakotvuje ustanovení odst. 3 povinnost poskytnout tyto informace pravdivě a v nezkreslené formě. Pokud by Úřad posléze zjistil porušení této povinnosti, byl by oprávněn uložit za poskytnutí nepravdivých nebo zkreslených údajů příjemci nebo poskytovateli pokutu (srovnej § 8).

K § 6 (Šetření prováděné Komisí)

Toto ustanovení počítá s výjimečnými případy, kdy má Komise vážné pochybnostio tom, jak je v individuálním případě plněno její rozhodnutí. V takovém případě musí stát, kterého se rozhodnutí týká, poté, co měl příležitost zaslat Komisi své připomínky, umožnit Komisi šetření na místě samém (srovnej čl. 22 Nařízení).

Navrhovaná právní úprava proto ukládá příjemcům i poskytovatelům podpory povinnost poskytnout Komisi i jí pověřeným osobám veškerou potřebnou součinnost, přičemž nesplnění této povinnosti může být Úřadem sankcionováno (srovnej § 8).

K § 7 (Postup při navracení veřejné podpory)

Navrhované ustanovení reaguje na případy, kdy Komise rozhodne, že v konkrétním případě byla poskytnuta nezákonná podpora nebo že poskytnutá podpora byla zneužita.

Nezákonnou podporu vymezuje čl. 1 písm. f) Nařízení jako jakoukoliv novou podporu, která byla poskytnuta v rozporu s čl. 87 Smlouvy a rozhodnutí o jejímž poskytnutí se stalo účinným. Zneužitou veřejnou podporou je podle čl. 1 písm. g) Nařízení podpora, která byla příjemcem použita v rozporu s rozhodnutím Komise.

Rozhodnutí Komise ukládají dotčenému státu povinnost zastavit poskytování veřejné podpory, prozatímně navrátit nebo navrátit poskytnutou veřejnou podporu (články 11 až 14 Nařízení); tato povinnost má být splněna na základě národního práva.

Jak již bylo uvedeno výše, rozhodnutí Komise jsou závazná pouze pro členské státy, nikoliv přímo pro příjemce a poskytovatele. Samotné rozhodnutí Komise tedy nemůže být právním titulem pro vymáhání nezákonně poskytnuté nebo zneužité podpory, proto navrhovaná právní úprava transponuje účinky rozhodnutí Komise do vnitrostátního právního řádu tím, že utváří postup při vymáhání takového rozhodnutí.

K odstavci 1

Odstavec 1 stanovuje příjemci povinnost vrátit veřejnou podporu v případě, že tak stanoví Komise ve svém rozhodnutí.

K odstavci 2

V případě, že bude Komisí rozhodnuto o navrácení nebo o prozatímním navrácení veřejné podpory, má poskytovatel ze zákona povinnost vyzvat příjemce k jejímu navrácení včetně úroků stanovených v rozhodnutí Komise a nevyplývá-li lhůta přímo z rozhodnutí Komise, určit mu k tomu lhůtu.

Tomu koresponduje povinnost příjemce, který má nezákonnou podporu ve stanovené lhůtě navrátit spolu s Komisí stanovenými úroky. Pokud tak neučiní, podá poskytovatel proti příjemci žalobu u soudu. Teprve poté co soud rozhodne v nalézacím řízení, lze postupovat podle ustanovení občanského soudního řádu nebo exekučního řádu.

Uvedený postup respektuje požadavek Listiny základních práv a svobod na tzv. fair trial, neboť v nalézacím řízení před soudem bude moci jak poskytovatel tak příjemce uplatňovat svá procesní práva.

Obdobná úprava postupu při navrácení nezákonně poskytnuté veřejné podpory je obvyklá i v ostatních členských státech Evropské unie; v poslední době byla přijata například ve Finsku²⁰.

K odstavci 3

S ohledem na skutečnost, že povinnost vrátit veřejnou podporu může významně ovlivnit nejen činnost, resp. existenci jejího příjemce, ale může mít, zejména ve finančním sektoru, zásadní dopady i na ostatní subjekty, bylo do odstavce 3 zapracováno ustanovení, které zakotvuje povinnost poskytovatele informovat, v případě, že povinnost vrátit veřejnou podporu náleží příjemcům, kteří podléhají zvláštní regulaci (např. banky, pojišťovny, … aj.), příslušný orgán provádějící dozor nad činností těchto subjektů.

K § 8 (Sankce)

Vymezení deliktních jednání vychází z vymezení působnosti Úřadu, která bude podle navrhované právní úpravy zahrnovat jen poradenství, koordinaci, monitoring a kontrolní činnost. Vlastní rozhodování o veřejné podpoře a ukládání sankcí za porušení ji upravujících komunitárních předpisů přísluší výhradně Komisi.

Ustanovení § 8 konstruuje objektivní, nikoliv však absolutní, odpovědnost za jiný správní delikt. Subjektem správního deliktu mohou být poskytovatelé či příjemci, tedy pouze právnické osoby, resp. v případě příjemců i fyzické osoby vyvíjející podnikatelskou činnost. Odpovědnost za přestupek je v tomto případě vyloučena. I fyzická osoba podnikající odpovídá objektivně za jiný správní delikt.

Specifika ukládání sankcí Úřadem znemožňují respektovat v plné míře koncepci správního trestání, jež byla schválena usnesením vlády č. 162 ze dne 20. února 2003, a to zejména pokud jde o požadavek upravit sankce zvlášť pro fyzické a právnické osoby. Naopak zcela v souladu s koncepcí správního trestání jsou do textu zákona zapracována ustanovení, která výslovně uvádějí, že jde o objektivní odpovědnost, ustanovení upravující liberační důvody, a konečně i ustanovení vyjadřující meze správního uvážení při určování výše pokuty.

K odstavci 1

Tento odstavec vymezuje skutkové podstaty deliktních jednání, za které bude moci Úřad uložit pokutu.

Úřad by nemohl plnit své úkoly bez dostatečných informací od poskytovatelů i příjemců podpory. Navrhovaná právní úprava jim proto v § 5 stanoví povinnost poskytnout jednotce veškeré relevantní informace vztahující se k veřejné podpoře, a zejména poskytnout tyto informace pravdivě a v nezkreslené formě. Jestliže tedy poskytovatel nebo příjemce Úřadu požadované informace neposkytne, popř. poskytne informace nepravdivé nebo zkreslené, bude mu moci být Úřadem uložena pokuta.

Maximální výše pokuty je shodně se stávajícím zákonem o veřejné podpoře stanovena na 1 % výše poskytnuté veřejné podpory.

Nařízení dává Komisi právo provádět šetření na místě, má-li vážné pochybnosti, zda jsou plněna rozhodnutí, která vydala; stát je přitom povinen takové šetření Komisi na svém území umožnit (čl. 22 Nařízení). Navrhovaná právní úprava proto ukládá poskytovatelům i příjemcům podpory povinnost poskytnout v případě takového šetření Komisi a osobám jí pověřeným plnou součinnost. Nařízení ale neopravňuje Komisi ukládat sankce tomu, kdo by s ní nespolupracoval a její šetření mařil. Patří přitom mezi základní principy komunitárního práva², že členské státy mají povinnost sankcionovat každého, kdo poruší komunitární právo, stejným způsobem, jako by bylo porušeno právo vnitrostátní. Nedostatek spolupráce poskytovatele nebo příjemce podpory při šetření prováděném Komisí má proto být postižitelný stejně, jako by bylo šetření prováděno Úřadem. Navrhovaná právní úprava proto dává Úřadu právo uložit pokutu i tomu, kdo nesplní svou povinnost poskytnout Komisi a jí pověřeným osobám plnou součinnost (srovnej § 6).

Maximální výše pokuty byla v tomto případě stanovena rovněž na 1 % výše poskytnuté veřejné podpory, což je zdůvodněno nepříznivými mezinárodními dopady vyvolanými skutečností, že by stát neplnil své závazky, které mu komunitární právo ukládá, i skutečností, že státu samotnému by za to mohla být uložena značná pokuta.

K odstavci 2

Možnost ukládat sankce opakovaně je zdůvodněna skutečností, že jejich účelem je především přimět poskytovatele nebo příjemce podpory, aby splnili svou zákonnou povinnost.

Ustanovení rovněž zakotvuje kriteria, které bude Úřad při stanovování konkrétní výše pokuty v jednotlivých případech respektovat. Bude zejména zohledňovat závažnost porušení povinností, přihlédne i k případnému opakování deliktního jednání a délce trvání porušování zákonných povinností.

K odstavci 3

Vzhledem ke skutečnosti, že půjde o objektivní odpovědnost, upravuje odstavec 3 liberační důvody, které umožní poskytovateli nebo příjemci zprostit se své odpovědnosti.

K odstavci 4

K uložení pokuty je stanovena subjektivní lhůta 1 roku a objektivní lhůta v délce 3 let od zjištění porušení povinností, což je adekvátní účelu, neboť většina porušení povinností, která jsou zákonem sankciována, jsou objektivně ihned zjistitelná.

K odstavci 5

Jelikož navrhovaný zákon neobsahuje ustanovení procesní povahy, má být výslovně stanoveno, že se na řízení o uložení pokuty vztahuje správní řád.

K odstavci 6

Uložené pokuty vybírá a vymáhá Úřad. Veškeré pokuty jsou příjmem státního rozpočtu. Při vybírání a vymáhání pokut postupuje Úřad podle části VI. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Při postupu podle části VI. se použijí i ustanovení ostatních částí citovaného zákona, pokud jsou k uplatnění části VI. nezbytná.

K § 9 (Zmocňovací ustanovení)

Stejně jako dosud platný zákon o veřejné podpoře, zmocňuje i navrhovaný zákon Úřad k vydání vyhlášky, podle které budou poskytovatelé podpory informovat jednotku o veřejných podporách poskytnutých v příslušném kalendářním roce a o probíhajících programech podpory, které Úřad zpracovává za účelem vypracování výroční zprávy pro Komisi.

Zmocňovací ustanovení nově obsahuje i oprávnění stanovit formu plnění informační povinnosti, protože počítá s tím, že tyto informace budou moci být podávány i elektronickou formou.

K § 10 (Přechodná ustanovení)

K odstavci 1

Meritorní rozhodování o slučitelnosti veřejné podpory s komunitárním právem již nebude moci provádět Úřad, ale dnem vstupu ČR do EU přejde toto rozhodování na Komisi. Proto řízení zahájená podle zákona č. 59/2000 Sb. budou muset být po 1.5. 2004 rozhodnutím Úřadu zastavena.

K odstavci 2

Jak již bylo uvedeno výše, Úřad bude nadále kontrolovat dodržování podmínek, které vplývají z již pravomocných rozhodnutí vydaných Úřadem podle dosavadního zákona č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře. Je naprosto nezbytné, aby měl Úřad k dispozici mechanismus, resp. odpovídající právní prostředky, umožňující účinnou kontrolu. Proto návrh předpokládá, že dodržování podmínek včetně ukládání sankcí se bude řídit dosavadním zákonem č. 59/2000 Sb. To tedy znamená, že pokud Úřad zjistí, že nejsou plněny podmínky stanovené v pravomocných rozhodnutích, je oprávněn poskytovateli nebo příjemci podpory uložit pokutu podle ustanovení § 11 uvedeného zákona.

K § 11 (Zrušovací ustanovení)

Po vstupu České republiky do Evropské unie začne na jejím území bezprostředně působit komunitární právo veřejné podpory, které bude mít aplikační přednost před českými zákony. Dosavadní právní úprava se přitom výslovně vztahuje k Evropské dohodě, tedy k době před vstupem do Evropské unie, po kterém ztratí veškerý význam.

Navrhuje se proto zrušení dosavadního zákona o veřejné podpoře, jakož i vyhlášky č. 435/2000 Sb., vydané k provedení zákona o veřejné podpoře.

K § 12 (Změna zákona č. 130/2002 Sb.)

Třetí část zákona o podpoře výzkumu a vývoje, která zákon o veřejné podpoře novelizovala, se zrušuje

K § 13 (Účinnost)

Tento zákon zajišťuje implementaci komunitárního práva pro dobu po vstupu České republiky do Evropské unie a musí tedy nabýt účinnost ke dni vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost.

V Praze dne 5. listopadu 2003

Předseda vlády