zákon č. 235/2004 Sb.

i důvodové zprávy.

2. Vztah k dosavadním právním předpisům

Dosavadní zákon č.588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, bude zrušen a zároveň s tím části některých dalších zákonů, které novelizovaly dosavadní znění zákona o DPH. Drobné legislativní úpravy jsou ve vazbě na pravidla vnitřního trhu pro prodej dopravních prostředků navrhovány v zákoně č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně některých jiných zákonů. Uvedená novela je součástí návrhu doprovodného zákona, stejně jako úprava struktury daňového identifikačního čísla v zákoně o správě daní a poplatků.

3. Vztah k Ústavě České republiky

Navrhované právní řešení je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

4. Vztah k mezinárodním smlouvám

Navržená úprava není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

5. Slučitelnost s právem Evropské unie

Oblast daně z přidané hodnoty je upravena především Šestou směrnicí rady ze dne 17. května 1977 (77/388/EHS), která byla několikrát novelizována. Ustanovení této směrnice, včetně přechodné úpravy zdanění obchodu mezi členskými státy, jsou promítnuta do návrhu zákona s výjimkou oblastí, v nichž Česká republika vyjednala výjimku, resp. přechodné období po datu vstupu do EU (výše limitu obratu pro povinnou registraci, snížená sazba daně u tepla a bytové výstavby). Nevyjasněnou otázkou je možnost uplatnění snížené sazby daně, která je v návrhu obsažena, u stravovacích služeb a dětských plenek.

Pro vracení daně z přidané hodnoty platí směrnice 79/1072/EHS a 86/560/EHS, které byly také promítnuty do příslušných ustanovení navrhovaného zákona. Vracení daně osobám se zdravotním postižením při nákupu osobního automobilu není slučitelné s předpisy ES.

Návrh zákona je jinak plně slučitelný se směrnicemi Evropské unie s výjimkou výše uvedených výjimek, u nichž je vyjednáno přechodné období nebo výjimka po datu vstupu České republiky do EU.

6. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah

Většina navrhovaných změn směřuje ke zvýšení daňového zatížení, a proto bude znamenat zvýšení příjmů státního rozpočtu. Jedná se zejména o přesun některých výrobků a služeb ze snížené do základní sazby daně a snížení limitu pro povinnou registraci plátců.

Snížení výše obratu pro povinnou registraci plátců daně vstoupí v platnost dnem vstupu do EU a bude znamenat zvýšení počtu plátců daně a tím i výnosů u daně z přidané hodnoty, tento přínos však bude v roce zavedení kompenzován uplatněním nároku na odpočet daně u majetku pořízeného za ceny včetně daně při této změně režimu (z neplátce daně na plátce daně). Pozitivní přínos snížení výše obratu a zvýšení počtu plátců se tak projeví až v dalších letech.

Přesun některých výrobků a služeb ze snížené do základní sazby, který je nutný z hlediska harmonizace s předpisy ES, byl již zčásti proveden novelou zákona č. 588/1992 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2004. K datu vstupu tedy bude realizován pouze přesun zbývajících výrobků a služeb. Dosavadní výše a počet sazeb daně se nezmění ani s předpokládanou účinností návrhu zákona, tj. k datu vstupu ČR do EU.

Důsledky přesunů zboží a služeb mezi oběma sazbami DPH k datu vstupu do EU na příjmy státního rozpočtu jsou uvedeny ve

i důvodové zprávy ve zdůvodnění ustanovení, kterými se mění obsah přílohy č. 1 a 2 k zákonu. Tyto navrhované změny by měly po jejich účinnosti, tj. k datu vstupu do EU přinést zvýšení příjmů veřejných rozpočtů podle předběžných odhadů o cca 10 - 12 mld. Kč ročně, vzhledem k tomu, že je předpoklad, že nový zákon vstoupí v platnost v květnu roku 2004, přínos za období květen až prosinec 2004 by byl cca 6,6 až 8 mld. Kč. V souhrnu i se změnami realizovanými k 1 .lednu 2004 by přesuny sazeb měly pro rok 2004 přinést zvýšení příjmů rozpočtu o cca 17 mld. Kč a pro rok 2005 o 27 mld. Kč.

Rozšíření možnosti vracení daně zahraničním podnikatelům by mělo přinést snížení příjmů státního rozpočtu, které by však na druhé straně mělo být plně nebo částečně kompenzováno omezením možnosti vracení daně zahraničním turistům při vývozu zboží nakoupeného v tuzemsku od plátců daně.

Rozšíření okruhu zboží a služeb, u něhož se uplatňuje základní sazba daně, bude mít za následek zvýšení cenové úrovně, které představuje celkově do 1,5 %. Pokud by byla uplatňována základní sazba daně u stravovacích služeb, mělo by to za následek zvýšení cenové úrovně o další cca 0,6%. Je zřejmé, že cenový dopad může být i o něco vyšší, neboť košík spotřebitelských cen (životních nákladů) nezahrnuje zejména všechny druhy služeb, jichž se změna sazeb daně dotkne a dále je nutné vzít v úvahu i časový odstup mezi zpracováním propočtů a dobou realizace daňových opatření.

V souvislosti se vstupem ČR do EU je třeba vybudovat a uvést do činnosti administrativní systém pro výměnu informací v oblasti DPH mezi členskými státy EU, který má za úkol bránit daňovým únikům u tzv. "intrakomunitárních dodávek". Náklady na technické zajištění tohoto systému včetně proškolení dosáhnou výše 80 milionů Kč, přičemž částka ve výši 50 mil Kč již byla na vybudování informačního systému vynaložena. Pokud se jedná o personální zajištění nových úkolů, nedojde k navýšení pracovníků územních finančních orgánů, ale bude přeorganizováno rozdělení jejich aktivit.

K § 1

V tomto obecném ustanovení se uvádí, že dani z přidané hodnoty podléhá zboží, nemovitosti a služby.

K § 2

Nově je vymezen předmět daně z přidané hodnoty, kdy předmětem daně jsou vyjmenovaná plnění, pokud je uskutečňuje osoba povinná k dani, tedy osoba, která uskutečňuje ekonomické aktivity (podniká) v tuzemsku a za podmínky, že je plnění uskutečněno za úplatu a místo plnění je v tuzemsku. Osobou povinnou k dani se může stát i právnická osoba, která není založena za účelem podnikání, jestliže uskutečňuje ekonomické aktivity. Plnění, která jsou předmětem daně jsou buď zdanitelná (uplatňuje se daň) nebo osvobozená od daně ať už s nárokem na odpočet daně nebo bez nároku na odpočet daně. Z uskutečněných zdanitelných plnění je plátce (osoba povinná k dani, která je zaregistrovaná jako plátce v tuzemsku) povinen přiznávat daň.

Předmětem daně je stejně jako dosud dodání zboží, převod nemovitosti a poskytování služeb, ale nově je předmět daně rozšířen o pořízení zboží z jiného členského státu v souvislosti s obchodováním mezi členskými státy. Jedná se o postup zdaňování při přemístění zboží z jednoho členského státu do druhého, kdy se zdaňuje nabytí toho zboží pořizovatelem tedy pořízené zboží a nikoliv dodání zboží dodavatelem, které je osvobozeno od daně. Pořízení zboží z jiného členského státu je zdanitelným plněním, jestliže je uskutečněno za úplatu, a to osobou povinnou k dani, která je zaregistrována, tedy plátcem nebo právnickou osobou, která nebyla založena za účelem podnikání, ale je identifikovaná k dani přidělením daňového identifikačního čísla. V případě pořízení nového dopravního prostředku se předmět daně rozšiřuje i na pořízení dopravního prostředku soukromou osobou, tj. osobou, která není povinná k dani. Aby plnění bylo předmětem daně, musí být uskutečněno za úplatu, ale zákon v dalších ustanoveních ošetřuje, kdy se vyjmenovaná plnění považují za uskutečněná za úplatu, přestože jsou bezúplatná (např. soukromá spotřeba podnikatele apod.), takže je zachován stejný přístup ke zdanění použití obchodního majetku pro jiné účely, než pro podnikání plátce. Také nadále zůstává v platnosti, že předmětem daně je dovoz zboží, a to dovoz realizovaný jakoukoliv osobou.

V odstavci 2 je uvedeno, co není předmětem daně. Předmětem daně není pořízení zboží z jiného členského státu podnikatelem nebo právnickou osobou, která není založena za účelem podnikání, pokud se jedná o pořízení takového zboží, které by bylo osvobozené od daně při jeho dodání v tuzemsku (jedná se o zvláštní případy osvobození při dodání potravin a paliva na specifické druhy lodí nebo letadel). Předmětem daně také není pořízení zboží z jiného členského státu osobou osvobozenou od uplatňování daně, (tj. podnikatel, který není zaregistrovaný k DPH, protože nepřekročil limit pro registraci, nezaregistroval se dobrovolně nebo uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně) nebo právnickou osobou, která není založena za účelem podnikání a není identifikována k dani za podmínky, že celková hodnota pořízeného zboží nepřekročila 10000 EUR a tato částka nebyla překročena ani v minulém roce. Tato výjimka se netýká pořízení nového dopravního prostředku a zboží, které je předmětem daně.

V odstavci 3 je stanoveno, že zdanitelným plněním tedy plněním, u kterého je plátce povinen uplatňovat daň, jsou všechna plnění, která jsou předmětem daně, s výjimkou plnění, která jsou osvobozena od daně.

K § 3

Pojem „tuzemsko” je definován stejně jako v současném znění zákona. Ve vazbě na něj a doplněný pojem „území Evropského společenství” se definují pojmy „členský stát” a „třetí země“.

Ve vazbě na Šestou směrnici jsou v odstavcích 2 a 3 vyjmenována některá území členských států, která nejsou považována za území Evropského společenství a dodání zboží z těchto území do tuzemska bude zdaňováno jako dovoz zboží a dále jmenovitě území, která jsou považována za území některého členského státu a dodání zboží z těchto území je považováno za pořízení zboží.

K § 4

V § 4 se definují základní pojmy, se kterými se dále v zákonu pracuje. Některé definice se přebírají ze současného znění zákona. Definice pojmů, které nejsou dosud v našem daňovém právu používány bylo nutno doplnit ve vazbě na příslušné předpisy Evropské unie.

V odstavci 1 jsou definovány základní pojmy pro uplatnění daně.

Nově je definován pojem úplata, který zahrnuje nejen zaplacení penězi nebo prostředky nahrazujícími penězi, ale i zaplacení v nepeněžité formě, tedy i zbožím, službou apod. Dále je nadefinována jednotková cena, kterou je plátce povinen uvádět na daňovém dokladu. Jednotkovou cenou je cena za měrnou jednotku zboží, v případě služeb nebo nemovitostí bude plátce uvádět jako jednotkovou cenu celkovou cenu za poskytovanou službu nebo převod nemovitosti.

Pro stanovení daňové povinnosti plátce je nutno vymezit nové pojmy. Daň na výstupu je daň, kterou musí přiznat plátce z úplaty (ať ji obdržel nebo ne) za uskutečněné zdanitelné plnění, nebo také daň, kterou musí přiznat při pořízení zboží nebo při poskytnutí služeb osobou registrovanou k dani v jiném členském státu nebo podnikatelem ze třetí země. Vymezení pojmů daň na vstupu, daň při poskytnutí služby osobou registrovanou k dani v jiném členském státu nebo zahraniční osobou, daň při pořízení zboží z jiného členského státu a daň při dovozu zboží je důležité také pro uplatnění nároku na odpočet daně.

Odpočtem daně se obdobně jako dosud rozumí uplatnění nároku na odpočet daně na vstupu po případném zkrácení nároku způsobem, který je upraven v § 76 zákona, jak je podrobněji vysvětleno v komentáři k tomuto paragrafu. Nově se definuje osvobození od daně, které je spojeno se ztrátou nároku na odpočet daně, a osvobození od daně, k němuž je možno nárok na odpočet daně uplatňovat. Podrobnější vysvětlení je uvedeno u příslušných paragrafů upravujících osvobození od daně.

Vlastní daňovou povinnost plátce je povinnost odvést do státního rozpočtu kladný rozdíl mezi daní na výstupu a odpočtem daně za příslušné zdaňovací období. Naopak nadměrný odpočet je vlastně zápornou daňovou povinností, tj. vznikne v případě, že nárok na odpočet daně je vyšší než daň na výstupu za příslušné zdaňovací období. Nadměrný odpočet se vrací plátci za zákonem stanovených podmínek, jak je vysvětleno v dalším textu. Za daňovou povinnost se nadále považuje jak vlastní daňová povinnost plátce, tak i nadměrný odpočet. Zvýšení daňové povinnosti je chápáno jako zvýšení vlastní daňové povinnosti nebo snížení nadměrného odpočtu. Naopak snížení daňové povinnosti pro účely uplatnění sankčních postihů je chápáno jako snížení vlastní daňové povinnosti nebo zvýšení nadměrného odpočtu.

Nově je zavedena definice dotace k ceně. Touto dotací se rozumí přijaté finanční prostředky přímo vázané k ceně uskutečněného plnění, potom tyto finanční prostředky vstupují do základu daně. Dotací k ceně nejsou finanční příspěvky poskytnuté jako dotace k hospodářskému výsledku a na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku.

Pro jednoznačnost některých ustanovení zákona je nutné definovat rozdíl mezi plátcem, osobou identifikovanou k dani a osobou registrovanou k dani v jiném členském státu.

Pro účely vracení daně a uplatňování daně u služeb je definován pojem zahraniční osoba ve vazbě na její sídlo v případě právnických osob nebo místo pobytu v případě fyzických osob.

V odstavci 2 je uvedena definice zboží, kdy jsou stejně jako dosud zbožím věci movité, elektrická energie, teplo, plyn, voda a chlad, ale nově se doplňuje, že za zboží se považuje nemovitost, která se nezapisuje do katastru nemovitostí. Z toho vyplývá, že při dodání nemovitosti, která se nezapisuje do katastru nemovitostí, se budou uplatňovat ustanovení, týkající se dodání zboží. Za zboží se stejně jako dosud nepovažují peníze a cenné papíry kromě vyjmenovaných výjimek. Peníze se považují za zboží při jejich dodání výrobcem, pořízení z jiného členského státu nebo jejich dovoz ČNB a peníze prodávané pro sběratelské účely. Cenné papíry se považují za zboží při jejich dodání výrobcem, jejich dovoz, vývoz nebo pořízení z jiného členského státu jako výrobku.

V odstavci 3 jsou definovány pojmy, které se opakovaně v zákoně používají.

V návaznosti na předpisy Evropského společenství, které upravují zdaňování nových dopravních prostředků v místě zákazníka, se definují nové dopravní prostředky tak, že za nový dopravní prostředek se považuje dopravní prostředek, který splňuje alespoň jednu z uvedených podmínek. To znamená, že za nový dopravní prostředek se považuje ten, který byl dodán do stanovené lhůty od prvního uvedení do provozu, bez ohledu na počet najetých km nebo provozních hodin. Stejný přístup při zdaňování je v případě, kdy počet km nebo hodin je pod stanovenou hranicí, bez ohledu na lhůtu jeho dodání. Proto, aby dopravní prostředek nebyl považován za nový a byl zdaňován v místě výrobce nebo dodavatele, musí být dodán po stanovené lhůtě a počet km a hodin musí překročit stanovený limit. Podmínky pro uplatnění daně při dodání nových dopravních prostředků osobě neregistrované k dani jsou uvedeny u příslušného paragrafu.

Zůstává definice obchodního majetku a majetku vytvořeného vlastní činností. Obchodním majetkem se rozumí majetek, který slouží k podnikání, a o kterém je plátce povinen účtovat nebo jej evidovat. Majetkem vytvořeným vlastní činností se rozumí majetek, který plátce vytvořil ve vlastní režii, který se oceňuje vlastními náklady nebo reprodukční pořizovací cenou podle zákona o účetnictví.

Pro jednoznačné vymezení pojmu kolaudace se definuje i pojem technického zhodnocení ve vazbě na zákon o dani z příjmů, ale nikoliv jako výdaj na zajištění příjmů, ale jako provedení změn (činností) na majetku.

Finanční pronájem je definován odlišně od dosavadní úpravy. Za finanční pronájem, který se nově posuzuje jako dodání zboží nebo převod nemovitosti se považuje přenechání zboží nebo nemovitosti do užívání na základě smlouvy o finančním pronájmu za podmínky, že uživatel je oprávněn nebo povinen získat předmět smlouvy do vlastnictví nejpozději zaplacením poslední splátky.

Stejně jako dosud je pojem nájem vztahován i na podnájem, aby platil pro nájem a podnájem stejný daňový režim.

Prodej podniku nebo jeho části je nově rozšířen v tom smyslu, že za prodej podniku se považuje i vydražení podniku ve veřejné dražbě.

V odstavci 4 je stanoveno použití kurzu ČNB pro přepočet cizí měny na českou měnu, který je nutný pro výpočet daně, pokud částka za zdanitelné plnění je stanovena v cizí měně.

K § 5

V odstavci 1 se v souladu s předpisy Evropského společenství, které nerozlišují osoby povinné k dani podle typů subjektů, ale podle jejich činností, definuje osoba povinná k dani tak, že za osobu povinou k dani se pro účely zákona považuje právnická nebo fyzická osoba, která na jakémkoliv místě uskutečňuje samostatně ekonomickou činnost. Za osobu povinnou k dani se tedy považuje nejen tuzemský podnikatel, ale také podnikatelé z jiných členských států nebo podnikatelé ze třetích zemí. V zákoně se zdůrazňuje, že osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, jestliže za úplatu dodává zboží nebo poskytuje služby, tedy uskutečňuje ekonomické aktivity.

V odstavci 2 je obecně vyjádřeno, co se považuje za ekonomickou činnost, tedy činnost, kterou osoba povinná k dani uskutečňuje samostatně, nikoliv však nahodile. Vylučuje se činnost zaměstnanců, nebo dalších osob, pokud uskutečňují ekonomickou činnost na základě pracovní smlouvy nebo jiného právního svazku, který zakládá vztah zaměstnavatele a zaměstnance.

V odstavci 3 se zavádí legislativní zkratka „veřejnoprávní subjekt“. Veřejnoprávním subjektem je stát a jeho organizační složky, zřízené zákonem č. 219/2000 Sb., (s výjimkou podniků a organizací, na které se působnost zákona nevztahuje, tj. státních podniků, založených podle zákona č.77/1997 Sb., státních organizací, které se uvedeným zákonem řídí, ale jsou založeny podle zvláštních právních předpisů a Budějovický Budvar jako národní podnik). Dále jsou veřejnoprávním subjektem kraje, obce a jejich organizační složky zřízené zákonem o krajích a obcích a dále právnické osoby, které byly založeny nebo zřízeny samostatnými zvláštními zákony, ale ne za účelem podnikání. Veřejnoprávní subjekt se nepovažuje za osobu povinnou k dani při výkonu působností v oblasti veřejné správy. Jestliže by však činnost veřejnoprávního subjektu, pro kterou byl založen nebo zřízen, narušovala závažně pravidla hospodářské soutěže nebo pokud by prováděl ekonomické činnosti podle odstavce 2, bude i tento subjekt z uskutečňování takové činnosti považován za osobu povinnou k dani.

Podle odstavce 4 se veřejnoprávní subjekt bude považovat vždy za osobu povinnou k dani, pokud bude uskutečňovat činnosti uvedené v příloze č. 3 zákona, a to i když byl k těmto činnostem založen nebo zřízen. Těmito činnostmi je např. poskytování služeb v oblasti telekomunikací, dopravy zboží, přepravy cestujících, činnosti reklamní, skladovací, pořádání veletrhů, služby cestovních kanceláří, ale i dodávání určitého vyjmenovaného zboží jako vody, plynu, elektřiny, páry.

K § 6

V odstavci 1 je uvedeno, kdy je osoba povinná k dani osvobozená od uplatňování daně, tedy od povinnosti se registrovat jako plátce. Je stanoven obrat ve výši 1 mil. Kč v návaznosti na vyjednanou výjimku 35 000 EUR. V ustanovení § 94 jsou uvedeny případy, kdy je osoba povinná k dani povinna se registrovat, i když její obrat nepřesáhne uvedenou částku ( např. při pořízení zboží z jiného členského státu). Osoba povinná k dani, která je osvobozená od uplatňování daně nesmí uplatňovat nárok na odpočet daně, ani vystavovat daňové doklady. Vzhledem k tomu, že se limit obratu pro povinnou registraci plátce počítá za 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců, nikoliv jako dosud za tři po sobě jdoucí měsíce, dojde k navýšení celkového počtu plátců cca o 140 tisíc.

V odstavci 2 se stanoví definice obratu, jehož výše je rozhodující při povinné registraci plátce, zrušení registrace a stanovení zdaňovacího období. V souladu se 6. směrnicí se doplňuje, že do obratu se vedle příjmů a výnosů za zdanitelná plnění a plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně (vývoz), zahrnují i příjmy nebo výnosy z činností osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně, a to příjmy z převodu a nájmu pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor a finančních a pojišťovacích činností, pokud je osoba povinná k dani uskutečňuje soustavně. Do obratu se nezapočítává výnos nebo příjem z prodeje dlouhodobého hmotného a dlouhodobého nehmotného majetku (investičního majetku), který zejména při zrušení registrace plátce ovlivňoval výši obratu, která je plátci stanovena jako jedna z podmínek pro zrušení registrace plátce.

K § 7

V § 7 a následujících je vymezeno „místo plnění”, které je stejně jako dosud důležité pro stanovení místa, kde se daň bude vybírat v souladu s předpisy Evropského společenství. Nadále platí zásada, že se daň přiznává v tuzemsku, pokud je místem plnění tuzemsko. Pokud je místo plnění ve třetí zemi nebo v jiném členském státu, není takové plnění předmětem daně v tuzemsku a nejedná se o zdanitelné plnění podle tohoto zákona.

V odstavci 1, 2 a 3 je stanoveno obecně místo plnění při dodání zboží, které zůstává stejné, jen je v jednotlivých ustanoveních upřesněno oproti původnímu zákonu. Místem plnění při dodání zboží bez jeho odeslání nebo přepravy, je místo, kde se zboží nachází v době, kdy se dodání uskutečňuje. Místem plnění při dodání zboží s odesláním nebo přepravou je místo, kde se zboží nachází v době, kdy se přeprava nebo odeslání zboží začíná uskutečňovat s tím, že přeprava může být uskutečněna osobou, která zboží dodává nebo osobou, které je dodáváno nebo nějakou třetí osobou, která je zmocněna dodavatelem nebo odběratelem k přepravě. Pokud je počátek odeslání nebo přepravy zboží ve třetí zemi, potom místem plnění dovozu zboží a toho následného dodání zboží je členský stát, do kterého byl dovoz uskutečněn. V případě, že je dodání zboží spojeno s jeho instalací nebo montáží, je místem plnění místo, kde je zboží instalováno nebo smontováno za podmínky, že montáž nebo instalace je prováděna osobou, která zboží dodává nebo jí zmocněnou třetí osobou.

V odstavcích 4 a 5 je uplatněn nový postup podle předpisů Evropského společenství, který se týká stanovení místa plnění při dodání zboží na palubě lodí, letadel nebo vlaků během přepravy na území Evropského společenství. Místem plnění je první místo, kde mohli nastoupit cestující na území Evropského společenství. Důležitou změnou je upozornění, že zpáteční přeprava se považuje za samostatnou přepravu.

V odstavci 6 je stanoveno stejně jako dosud místo plnění při převodu nemovitosti, kterým je místo, kde se nemovitost nachází. Pokud se nemovitost nachází v jiném členském státu nebo ve třetí zemi, místo plnění není v tuzemsku, a potom není tento převod nemovitosti předmětem daně v tuzemsku.

K § 8

V tomto ustanovení se stanoví místo plnění při zasílání zboží, s tím, že podmínky pro zasílání zboží jsou definovány v § 18. Jedná se o aplikaci uplatňování daně při obchodování mezi členskými státy. Tímto ustanovením se ošetřuje, ve kterém členském státu se vybírá daň při dodání zboží do jiného členského státu, kromě nových dopravních prostředků, osobě, pro kterou není pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně. Jedná se především o dodání zboží soukromé osobě nebo osobě, která není registrována k dani a tedy nemá daňové identifikační číslo. Obecně je místo plnění při zasílání zboží v členském státu, kde končí přeprava zboží, kterou musí zajistit dodavatel zboží. Pokud se uskutečňuje zasílání jiného zboží než zboží, které je předmětem spotřební daně, stanoví se místo plnění podle hodnoty dodaného zboží. Jednotlivé členské státy si stanoví hodnotu zasílaného zboží (mohou si vybrat mezi částkou 100 000 EUR nebo 35 000 EUR přepočetnou na národní měnu, a proto osoba, která zboží zasílá si tuto částku musí v příslušném členském státu zjistit), a pokud tato částka není překročena dodavatelem zboží, je místem plnění členský stát, ze kterého je zboží zasíláno. Při překročení limitu je místem plnění členský stát, do kterého je zboží zasíláno. Při zasílání zboží, které je předmětem spotřební daně se místo plnění vždy stanoví v členském státu, kde končí přeprava zboží.

Toto ustanovení také upravuje případy, když je zboží přepraveno ze třetích zemí a dovoz je uskutečněn do jiného členského státu, než do kterého je zboží zasíláno tak, že se zboží považuje za přepravované z členského státu, do kterého bylo zboží dovezeno.

K § 9

V tomto ustanovení je obecně stanoveno místo plnění při poskytování služeb shodně jako dosud. Výchozím principem pro stanovení místa plnění je sídlo, místo pobytu, případně místo, kde se obvykle zdržuje, osoby, která službu poskytuje. Pokud tato osoba má provozovnu, ze které poskytuje službu, potom je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna. Tento základní princip stanovení místa plnění při poskytování služeb se použije, pokud se nejedná o zvláštní případy služeb uvedené v dalším ustanovení.

K § 10

V odstavci 1 je stejně jako dosud vymezeno místo plnění při poskytování služeb vztahujících se k nemovitostem, včetně služeb realitních kanceláří, odhadců a služeb architektů a stavebního dozoru, které se váže na místo, kde se nemovitost nachází.

V odstavcích 2 a 3 je v souladu s předpisy Evropského společenství definováno místo plnění při poskytování přepravních služeb. Obecně je místem plnění území, kde se přeprava uskutečňuje. Tímto způsobem se stanoví místo plnění při přepravě osob a zboží v tuzemsku, při přepravě osob na území Evropského společenství a při přepravě ve třetích zemí. Výjimkou je přeprava zboží mezi členskými státy.

Při přepravě zboží mezi členskými státy je místem plnění místo, kde se přeprava začíná uskutečňovat. Pokud je však přeprava zboží poskytnuta pro osobu registrovanou k dani v jiném členském státu, než ve kterém přeprava začíná, je místem plnění členský stát, který vydal daňové identifikační číslo této osobě, pod kterým jí byla služba poskytnuta.

V odstavci 4 je definováno místo plnění pro vyjmenovaný okruh služeb, kdy místem plnění je místo, kde jsou tyto služby skutečně provedeny. Jedná se o poskytnutí služeb kulturních, uměleckých, sportovních, vědeckých, výchovných, zábavních včetně organizování těchto služeb a poskytování s nimi přímo souvisejících služeb. Pro tyto služby byl tento způsob stanovení místa plnění uplatňován stejně i v původním zákonu. Nově je doplněno, že stejný princip stanovení místa plnění se použije při stanovení místa plnění u služeb přímo souvisejících s přepravními službami, a pro služby oceňování nebo poskytování prací na movité věci. Poskytováním prací na movité věci se rozumí jakékoliv práce provedené na zboží, které je ve vlastnictví někoho jiného. Může se jednat o opravy, smontování , čištění, restaurování, lakování, malování, broušení, úpravy, kalibrace, cejchování a jiné práce výrobní povahy.

V odstavci 5 je nově stanoveno místo plnění při poskytnutí služby přímo související s přepravou zboží mezi členskými státy a službu oceňování nebo prací na movité věci, pokud jsou poskytovány osobě, která je registrovaná k dani v jiném členském státu, než ve kterém jsou služby skutečně provedeny. Potom je místo plnění v členském státu, který vydal daňové identifikační číslo této osobě, pod kterým jí byla služba poskytnuta. V případě prací na movité věci je důležitou podmínkou, že věc byla odeslána nebo přepravena z území členského státu, ve kterém byla služba provedena. Pokud není zboží odesláno z území členského státu, ve kterém byla služba provedena, potom se musí místo plnění stanovit podle odstavce 4, tedy kde byla služba provedena.

V odstavci 6 a 7 se nově vymezuje v souladu s předpisy Evropského společenství místo plnění při poskytnutí vyjmenovaných služeb zahraniční osobě nebo osobě registrované k dani v jiném členském státu, stejně jako při poskytnutí těchto služeb zahraniční osobou, která podniká v zahraničí nebo osobou registrovanou k dani v jiném členském státu podnikateli v tuzemsku, v takových případech je místem plnění místo, kde zákazník sídlí nebo má místo pobytu, případně má umístěnou provozovnu. Důležitou podmínkou pro stanovení místa plnění na straně zákazníka je to, že jenom jedna z osob mezi kterými dochází k poskytnutí služby, může uskutečňovat ekonomické aktivity v tuzemsku, buď dodavatel podniká v tuzemsku a poskytuje službu zákazníkovi, který tady nepodniká nebo zákazník podniká v tuzemsku a zase dodavatel nesmí podnikat v tuzemsku. Jedná se např. o převod autorských práv, poskytování služeb reklamních, poradenských, právnických, bankovních, finančních, pojišťovacích, telekomunikačních, rozhlasových, televizních, služeb elektronického obchodu, případně jejich obstarání osobou, která jedná jménem a na účet jiné osoby. Pokud jsou tyto služby poskytnuty plátcem pro osobu, která nemá sídlo nebo místo pobytu v tuzemsku, případně tady nemá umístěnou provozovnu, není poskytnutí těchto služeb předmětem daně v tuzemsku, protože místo plnění není v tuzemsku.

Pokud jsou uvedené služby poskytnuty pro osobu, která není plátcem nebo není registrována k dani v jiném členském státu, stanoví se místo plnění podle obecného principu, a to podle sídla nebo místa pobytu poskytovatele služby.

V odstavci 8 jsou pro účely odstavce 6 definovány podle předpisů ES elektronické a telekomunikační služby.

Podle odstavce 9 se stanoví místo plnění u nájmu dopravních prostředků zahraniční osobou nebo zahraniční osobě, která nepodniká v tuzemsku, jinak než podle obecného principu, a to na základě místa skutečného užití služby.

V odstavci 10 je nově stanoveno v souladu s předpisy Evropského společenství místo plnění při poskytnutí elektronických služeb zahraniční osobou, která podniká v zahraničí, ale ne v tuzemsku, soukromé osobě, potom je místem plnění místo, kde má osoba, které je služba poskytována, sídlo nebo místo pobytu.

V odstavci 11 je také nově stanoveno v souladu s předpisy Evropského společenství místo plnění při poskytnutí služeb telekomunikačních, rozhlasových a televizních zahraniční osobou, která podniká v zahraničí, ale ne v tuzemsku, soukromé osobě. Místo plnění se stanoví v tuzemsku, pokud je místo užití služby v tuzemsku.

V odstavci 12 je nově vymezeno stanovení místa plnění při poskytnutí služby osobou, která jedná jménem a na účet jiné osoby (služba se pro účely tohoto zákona nazývá zprostředkovatelskou službou), za účelem obstarání přepravy zboží mezi členskými státy a služeb přímo souvisejících s touto přepravou a obstarání služeb jiných, než jsou uvedeny v odstavci 6. Místem plnění při poskytnutí zprostředkovatelské služby za účelem obstarání přepravy zboží mezi členskými státy, je místo, kde přeprava začíná, za účelem obstarání služeb přímo souvisejících s přepravou místo, kde je služba související skutečně provedena a v případě obstarání jiných služeb, než služeb uvedených v odstavci 6 místo, kde je konkrétní služba provedena.

V odstavci 13 je stanoveno místo plnění zprostředkovatelské služby uvedené v odstavci 12, pokud je tato služba poskytnuta pro osobu, která je registrovaná k dani v jiném členském státu, než kde je místo plnění obstarávaných služeb podle odstavce 12. V takovém případě je místo plnění zprostředkovatelské služby v členském státu, který vydal daňové identifikační pod kterým byla služba poskytnuta.

K § 11

Jedná se o nové ustanovení ve vazbě na uplatňování daně při obchodování uvnitř území Evropského společenství. V odstavci 1, 2 a 3 se vymezuje místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu do tuzemska. Obecně je místem plnění při pořízení zboží z jiného členského státu místo, kde končí přeprava zboží k pořizovateli. Pokud osoba, která pořizuje zboží, oznámí prodávajícímu daňové identifikační číslo z jiného členského státu, než ve kterém je ukončena přeprava zboží, místo plnění je v členském státu, který vydal toto daňové identifikační číslo, pokud osoba, která pořizuje zboží neprokáže, že pořízení bylo zdaněno v členském státu byla ukončena přeprava zboží. Potom zákon umožňuje vrátit zaplacenou daň v členském státu, který vydal daňové identifikační číslo, a které pořizovatel předal prodávajícímu.

V odstavci 4 se vymezují podmínky pro možnost stanovení místa plnění v členském státu, kde končí přeprava zboží, přestože osoba, která pořizuje zboží, oznámila prodávajícímu daňové identifikační číslo jiného členského státu než toho, kde přeprava končí. Toto ustanovení se uplatňuje v souvislosti s použitím zjednodušeného postupu v třístranném obchodu podle § 17.

K § 12

Dovoz zboží je podle navrhované úpravy považován za zdanitelné plnění. Proto je nutné stanovit místo zdanitelného plnění. V odstavci 1 je stanoveno místo plnění při dovozu zboží, kdy toto zboží je přes země Evropského společenství prováženo a povinnost daně vzniká dovozci v tuzemsku.

V odstavci 2 se jedná o případy, kdy je v některé zemi Evropského společenství dovoz ukončen tím, že je propuštěno do celního režimu, ve kterém podle právní úpravy členského státu vzniká daňová povinnost při dovozu zboží. V případě, že je zboží v tomto členském státě propuštěno do volného oběhu a následně je dopraveno do tuzemska, jedná se o zboží pořízené z členského státu Evropského společenství. Dovezené zboží do jiného členského státu, které je propuštěno do jiného režimu než volný oběh, může být dopraveno „vnitřním tranzitem“ do tuzemska a celní režim započatý v jiném členském státě pak pokračuje v tuzemsku. Místem plnění při dovozu zboží je v takovém případě místo v členském státu, ve kterém vznikla daňová povinnost při dovozu zboží a následně je místo plnění v tuzemsku.

K § 13

V ustanoveních dílu 3 je podrobně vyjádřeno, co všechno je nebo se považuje za dodání zboží, převod nemovitosti nebo poskytnutí služby. Také je v těchto ustanoveních uvedeno, co se nepovažuje za dodání zboží, převod nemovitosti nebo poskytnutí služby a tedy není předmětem daně.

V § 13 odstavci 1 a 2 je nadefinováno, co se rozumí dodáním zboží a převodem nemovitosti. Dodáním zboží se pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. To znamená, že i případy, kdy je z nějakých důvodů odsunut přechod vlastnictví (např. vlastnictví přechází až zaplacením), jedná se také o dodání zboží, pokud kupující převezme zboží a může ho využívat tedy s ním nakládat jako vlastník. Převodem nemovitosti se pro účely tohoto zákona rozumí jen převod nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, při kterém dochází ke změně vlastnického práva nebo příslušnosti k hospodaření. To znamená, že ustanovení, týkající se převodu nemovitosti (uskutečnění zdanitelného plnění, osvobození od daně atd.) se týká jen nemovitostí, které se zapisují do katastru nemovitostí. Dále je zde nadefinováno dodání zboží do jiného členského státu, protože musí být jednoznačné, že zboží bylo přepraveno do jiného členského státu a pokud to plátce neprokáže, musel by je zdanit jako při dodání zboží v tuzemsku.

V odstavci 3 je uvedeno, co se považuje za dodání zboží nebo převod nemovitosti a pokud to bude uskutečněno za úplatu v rámci podnikání, s místem plnění v tuzemsku, je to také zdanitelným plněním, pokud není osvobozeno od daně. Nově se za dodání zboží nebo převod nemovitosti považuje převod vlastnického práva k majetku za úplatu na základě rozhodnutí státního orgánu, dodání zboží prostřednictvím komisionáře jako samostatné dodání zboží komisionáře, přestože dodávaný majetek nevlastní. Nově tedy zprostředkování obchodu na základě komisionářské smlouvy zahrnuje uskutečnění samostatného dodání zboží mezi komitentem a komisionářem a další samostatného dodání zboží mezi komisionářem a kupujícím nebo naopak. Za dodání zboží se také považuje předání dovezeného zboží z třetí země, které je po propuštění do volného oběhu stále ve vlastnictví osoby z třetí země, ale je předáno další osobě.

V odstavci 4 a 5 je nadefinováno, co všechno se považuje za dodání zboží nebo převod nemovitosti za úplatu, i když by se jednalo o bezúplatné plnění a tím se tato plnění stávají zdanitelnými. Za dodání zboží nebo převod nemovitosti za úplatu se považuje také použití zboží nebo nemovitosti pro účely nesouvisející s podnikáním, pokud byl uplatněn odpočet daně u majetku nebo u části majetku, proto zůstává stejně jako dosud zdanitelným plněním. Účely nesouvisející s podnikáním zahrnují jak použití pro vlastní spotřebu plátce nebo jeho zaměstnanců, tak i použití bez úplaty, to je darování.

Za dodání zboží za úplatu se považuje také použití plátcem majetku vytvořeného vlastní činností pro účely, kdy nemá plátce nárok na odpočet daně. Jedná se např. o osobní automobil nebo vratné lahve vlastní výroby, kdy není nárok na odpočet daně nebo o majetek vytvořený vlastní činností, který je používán pro osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně. Zůstává i nadále zdanitelným plněním vydání vypořádacího podílu nebo podílu na likvidačním zůstatku v nepeněžité podobě, protože je také považováno za dodání zboží nebo převod nemovitosti za úplatu, pokud byl uplatněn odpočet daně. Za dodání zboží nebo převod nemovitosti za úplatu se také považuje při rozpuštění sdružení nebo vystoupení nebo vyloučení účastníka sdružení, bezúplatné přenechání věcí vnesených nebo bezúplatné přenechání získaného podílu majetku v nepeněžité podobě vytvořeného společnou činností ostatním účastníkům do jejich vlastnictví a také vydání podílu majetku vytvořeného společnou činností v nepeněžité podobě, vystupujícímu nebo vyloučenému účastníkovi. Za dodání zboží nebo převod nemovitosti za úplatu se považuje majetkový vklad v nepeněžité podobě, osobě, která není plátcem, pokud byl uplatněn odpočet daně. Výjimku tvoří vklad podniku, který není vůbec předmětem daně, protože je zákonem ošetřeno, že podnik je pouze vkládán plátci. Ve všech těchto případech se jedná o hmotný majetek, protože nehmotný majetek musí být ošetřen jako služba.

V odstavci 6 a 7 v souvislosti s obchodováním mezi členskými státy se doplňuje, že za dodání zboží za úplatu se považuje také přemístění obchodního majetku plátce do jiného členského státu za účelem jeho podnikání v tom jiném členském státu při splnění uvedených podmínek s tím, že určité vyjmenované přesuny majetku nejsou přemístěním zboží. Jedná se např. o dodání zboží s montáží, zasílání zboží, přechodné použití zboží za účelem poskytování služeb.

V odstavci 8 a 9 se stanoví pro případ dodání zboží s montáží nebo instalací osobou, která tady nepodniká, kdo je povinen přiznat daň, pokud je místo plnění v tuzemsku. Jestliže je zboží dodáváno plátci nebo osobě identifikované k dani, je osoba, které je dodáno zboží s montáží povinna přiznat a zaplatit daň. Jestliže je zboží s montáží dodáno osobě soukromé nebo podnikateli, který uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, potom je povinna daň přiznat osoba, která dodává zboží nebo prostřednictvím daňového zástupce.

V odstavci 10 je stanoveno, co se nepovažuje za dodání zboží nebo převod nemovitosti, a proto takové plnění není předmětem daně, i když by bylo za úplatu. Jedná se o prodej podniku, vydání majetku v restituci a dodání reklamního předmětu do 500 Kč. Prodej podniku je takto ošetřen, protože kupující se stává ze zákona plátcem.

K § 14

Stejně jako v současně platném zákonu jsou službami všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, a nově jsou některé služby konkrétně vyjmenovány jako např. převod a využití práv, poskytování práva a využití věci, vznik a zánik věcného břemene, přijetí závazku zdržet se určitého jednání.

Nově je doplněno v souladu s předpisy Evropského společenství, že za poskytnutí služby se považuje poskytnutí služby na základě rozhodnutí státního orgánu, poskytnutí služby prostřednictvím komisionáře. V případě poskytnutí služby prostřednictvím komisionáře se jedná o samostatné plnění komitenta nebo třetí osoby a samostatné plnění komisionáře stejně jako u dodání zboží.

Za poskytnutí služby za úplatu, přestože se jedná o bezúplatné plnění, se považuje poskytnutí služby pro účely nesouvisející s podnikáním, kterými může být jak použití obchodního majetku pro soukromé účely plátce, tak i jeho zaměstnanců, pokud byl u tohoto majetku uplatněn odpočet daně nebo poskytnutí vlastní služby plátcem pro jiné účely než jeho podnikání. Za poskytnutí služby se považuje také bezúplatné přenechání majetku při vypořádání sdružení nebo vložení majetkového vkladu kromě vkladu podniku, a to osobě, která není plátcem, vydání vypořádacího podílu nebo podílu na likvidačním zůstatku, pokud se v uvedených případech jedná o nehmotný majetek.

V odstavci 5 se stanoví, co se nepovažuje za poskytnutí služby a tedy není předmětem daně. Jedná se o stejné případy jako u dodání zboží, ale vzhledem k tomu, že se jedná o vyjádření v nehmotném majetku, jsou službou.

K § 15

V tomto ustanovení je v souladu s předpisy Evropského společenství vymezen postup zdaňování při poskytnutí některých služeb uvedených v § 10 osobou registrovanou k dani v jiném členském státu nebo poskytnuté zahraniční osobou podnikatelem, pokud je místo plnění v tuzemsku a osoby, které poskytují službu nepodnikají v tuzemsku. Jestliže jsou služby uvedené v § 10 odst. 6 poskytnuty osobou registrovanou k dani v jiném členském státu plátci, je místem plnění tuzemsko, služba je předmětem daně v tuzemsku a plátce, kterému je služba poskytována, je povinen přiznat a zaplatit daň s uplatněním sazby daně v tuzemsku a zároveň si může uplatnit nárok na odpočet. Stejný postup se uplatňuje v případě poskytování těchto služeb zahraniční osobou plátci.

Nově jsou také zdaňovány elektronické služby, telekomunikační, provozování rozhlasového a televizního vysílání, které jsou poskytnuty zahraničním podnikatelem soukromé osobě s místem plnění v tuzemsku, potom se taková služba zdaňuje v tuzemsku a zahraniční osoba je povinna v tuzemsku daň přiznat a zaplatit prostřednictvím daňového zástupce, nemůže si však uplatnit nárok na odpočet daně. Pokud se jedná o elektronický obchod, může zahraniční osoba přiznat a zaplatit daň způsobem uvedeným v ustanovení zvláštní režimy, tj. všechny své daňové povinnosti vyřídit elektronickým způsobem.

Při poskytnutí služby přepravy zboží mezi členskými státy včetně souvisejících služeb, služby oceňování nebo práce na movité věci a zprostředkovatelské služby, týkající se obstarání vyjmenovaných služeb, plátci nebo osobě identifikované k dani (také má přiděleno DIČ), je osoba, které je služba poskytnuta povinna daň přiznat a zaplatit

V případě služeb vztahujících se k nemovitosti, kulturní, umělecké, sportovní apod. tedy takové, kde místem plnění je místo, kde je taková služba fakticky uskutečněna, pokud jsou tyto služby poskytnuty plátci nebo osobě identifikované k dani, je tato osoba povinná přiznat daň, pokud jsou poskytnuty osobě, která není podnikatelem, má povinnost přiznat daň osoba, která službu poskytuje nebo jeho daňový zástupce.

U nájmu dopravního prostředku, který je poskytován zahraniční osobou a tato zahraniční osoba nepodniká v tuzemsku, pokud je zákazník plátce nebo osoba identifikovaná k dani, je zákazník povinen daň přiznat a zaplatit. Jestliže je zákazníkem osoba, která nepodniká nebo uskutečňuje pouze osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně, tak je daň povinna přiznat a zaplatit osoba, která poskytuje nájem dopravního prostředku.

K § 16

Jedná se o nové ustanovení, kterým se řeší uplatňování daně při obchodování mezi členskými státy. V souladu s předpisy Evropského společenství je nadefinováno, co se rozumí pořízením zboží. Pořízením zboží z jiného členského státu do tuzemska se rozumí nabytí práva nakládat jako vlastník se zbožím, které bylo dodáno osobou registrovanou v jiném členském státu, a je skutečně přepraveno z jiného členského státu do tuzemska. Pořízením zboží není dodaní zboží s montáží nebo instalací a dodaní zboží formou zasílání zboží.

Za pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu se považuje použití zboží, které je přemístěno plátcem z jeho obchodního majetku z jiného členského státu pro potřeby podnikání v tuzemsku nebo přidělení zboží z jednoho členského státu do druhého pro potřeby NATO, pokud nebylo toto zboží předmětem daně v členském státu, odkud je přiděleno.

K § 17

V tomto novém ustanovení je vymezen postup pro obchodování uvnitř území Evropského společenství formou třístranného obchodu. Jedná se o uplatnění zjednodušeného postupu zdanění při uskutečnění obchodu mezi třemi subjekty zaregistrovanými k dani v různých členských státech, pokud je zboží dodáno přímo od prvního obchodníka k tomu poslednímu obchodníkovi, za stanovených podmínek. Základním principem tohoto zjednodušeného postupu je osvobození od daně pořízení zboží prostřední osobou v členském státu, do kterého je zboží přímo dopraveno ke kupujícímu, pokud jsou splněny stanovené podmínky a kupující zaplatí daň jako při pořízení zboží z jiného členského státu.

K § 18

Jedná se o nové ustanovení v souladu s předpisy Evropského společenství, kterým jsou stanoveny podmínky zdaňování při obchodování mezi členskými státy při dodání zboží formou zasílání zboží. Zasíláním zboží se rozumí dodání zboží plátcem do jiného členského státu, které je přepraveno tímto plátcem, osobě, pro kterou není pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně. Jedná se buď o soukromé osoby nebo o osoby pro které je pořízení zboží předmětem daně až překročením částky pořízeného zboží 10 000 EUR. Předmětem daně v tuzemsku je zasílání zboží v případě, že místo plnění je v tuzemsku. Pokud je překročen limit dodávaného zboží do příslušného členského státu, musí se plátce zaregistrovat v tom členském státu a daň tam zaplatit.

K § 19

V návaznosti na ustanovení, týkající se zdaňování nových dopravních prostředků v rámci obchodování v Evropském společenství, se dodání nového dopravního prostředku za úplatu plátcem do jiného členského státu osobě registrované k dani, za předpokladu skutečného přemístění nového dopravního prostředku do jiného členského státu, považuje za osvobozené plnění s nárokem na odpočet daně. Plátce je povinen správci daně prokázat, že se jedná o dodání nového dopravního prostředku, jehož pořízení je předmětem daně v zemi užití.

V odstavci 2 se podrobně stanoví, který den se považuje za den prvního uvedení do provozu, který je rozhodným dnem, od kterého se počítá lhůta 3 nebo 6 měsíců uvedená v základních pojmech v § 4 odst.2 písm.b).

V odstavci 3 se stanoví, že pořízení nového dopravního prostředku plátcem od osoby registrované v jiném členském státě se považuje za pořízení zboží, které je vždy předmětem daně v tuzemsku.

V odstavci 4 jsou uvedeny podmínky při dodání nového dopravního prostředku plátcem osobě, která není registrovaná k dani v jiném členském státu. Plátce dodává nový dopravní prostředek osvobozený od daně s nárokem na odpočet daně, pokud je předmětem daně u zákazníka. Upravuje se zde i pořízení nového dopravního prostředku plátcem od osoby neregistrované k dani, které se také považuje za pořízení zboží, které je vždy předmětem daně v tuzemsku.

V odstavci 5 jsou upraveny podmínky pro uplatnění nároku na vrácení daně pro neplátce, tedy soukromou osobu nebo osobu povinnou k dani neregistrovanou k dani, která příležitostně dodá nový dopravní prostředek do jiného členského státu. Tato osoba je také oprávněna požádat o vrácení daně zaplacené v kupní ceně, nebo zaplacené při dovozu nebo při pořízení dopravního prostředku, protože se na ní pohlíží jako na plátce, který pořídil nový dopravní prostředek za účelem jeho dalšího dodání do jiného členského státu. O vrácení daně požádá místně příslušného správce daně.

V odstavci 6 se stanoví lhůta, ve které je neplátce, který pořizuje nový dopravní prostředek z jiného členského státu, povinen předložit hlášení o pořízení nového dopravního prostředku a místně příslušnému správci daně tuto daň zaplatit.

K § 20

Dovoz zboží je považován za zdanitelné plnění a dále jsou taxativně vyjmenovány případy, kdy je plnění považováno za dovoz zboží. Jednak se jedná o přímý dovoz ze třetích zemí do tuzemska, dále o zahraniční zboží, které je před vstupem do tuzemska propuštěno v jiném členském státu do režimu, kde vzniká daňová povinnost v tomto státu, zboží, které je propuštěno do režimů, ve kterých nevzniká celní dluh, ale je předmětem dodání zboží v tuzemsku a zboží, kterému je přiděleno celně schválené určení umístění do svobodných celních skladů nebo pásem, vrácené zboží Evropského společenství, které nebylo vyvezeno ze svobodných celních skladů nebo pásem a zboží, které je v tuzemsku prodáváno zahraničními osobami.

K § 21

V § 21 je definován den uskutečnění zdanitelného plnění a vzniku povinnosti přiznat daň v návaznosti na definice jednotlivých zdanitelných plnění uvedených v § 13 a § 14.

Podle odstavce 1 je plátce povinen přiznat daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby a také je povinen tuto přiznanou daň uvést do daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění, nebo ve kterém přijal platbu, a to vždy v tom zdaňovacím období, které nastalo dříve. Na rozdíl od dosavadní úpravy vzniká přijetím jakékoli platby, včetně zálohy a dotace k ceně plnění povinnost pro plátce přiznat daň z této přijaté platby, jejíž výši vypočte podle § 37 odst. 1 písm. b). Tato úprava umožnila maximálně zjednodušit definice dnů uskutečnění zdanitelných plnění podle § 13 a § 14.

V odstavci 2 jsou stanoveny dny uskutečnění zdanitelného plnění při různých způsobech dodání zboží podle obchodního, resp. občanského zákoníku. U zboží je většinou určující den dodání, resp. převzetí nebo převod práva nakládat se zbožím jako vlastník, i když se od něho může den přechodu vlastnických práv ke zboží lišit.

Odstavec 3 upravuje vznik daňové povinnosti při převodu nemovitostí. Pokud jsou nemovitosti předmětem vkladu do katastru, je rozhodující okamžik doručení rozhodnutí o právních účincích vkladu do katastru nemovitostí (doručením se rozumí vyzvednutí rozhodnutí na základě výzvy katastrálním úřadem), pokud není převod řešen vkladem do katastru jedná se o den, kdy bylo vlastnické právo zapsáno na list vlastnictví.

Odstavec 4 upravuje den uskutečnění zdanitelného plnění při poskytování služeb. Při převodu a využití práv se váže den uskutečnění zdanitelného plnění na den uvedený ve smlouvě, ke kterému dochází k tomuto převodu nebo využití práv. Je-li k tomuto dni uvedenému ve smlouvě, sice sjednán způsob stanovení ceny, ale není známa její výše, stanoví se den uskutečnění zdanitelného plnění podle dne přijetí platby.

V odstavci 5 je ve vazbě na jednotlivé specifické případy zdanitelných plnění vymezen den uskutečnění zdanitelného plnění. Např. u zdanitelných plnění podle smlouvy o dílo se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem převzetí a předáním díla, při dodání tepla nebo chladu a elektrické energie, plynu, vody a poskytování telekomunikačních služeb je výjimečně umožněno vázat den uskutečnění zdanitelného plnění až na odečet z měřícího zařízení nebo na den skutečného zjištění spotřeby v návaznosti na provedené odečty, při plnění podle komisionářské smlouvy nebo smlouvy obdobného typu dnem dodání zboží nebo poskytnutím služby třetí osobě u příkazce i příkazníka současně, při vložení majetkového vkladu v nepeněžité podobě (s výjimkou nemovitostí) dnem, ke kterému přechází vlastnické právo ke vkladu, při použití majetku pro účely nesouvisející s podnikáním dnem takového využití atd.

V odstavci 6 je, obdobně jako v dosavadním znění zákona, stanoven den uskutečnění zdanitelného plnění pro případy prodeje zboží prostřednictvím automatů např. prodej jízdenek, nápojů, cukrovinek, kdy nelze prokazatelně zjistit ani den dodání zboží ani okamžik zaplacení. Zdanitelné plnění se v těchto případech považuje za uskutečněné dnem, kdy plátce daně vyjmutím peněz, nebo známek nahrazujících peníze z přístroje nebo jiným způsobem zjistí výši obratu.

V odstavci 7 je stanoven postup při stanovení dne uskutečnění zdanitelného plnění v případě tzv. dílčích plnění. Za dílčí plnění jsou považována plnění podle nájemních smluv, smluv o nájmu podniku nebo dopravního prostředku, smluv o dílo, smluv o finančním pronájmu a ostatních případů, kdy se uskutečňuje plnění pravidelně jako dílčí plnění ve sjednaných termínech a sjednaném rozsahu. Každé dílčí plnění se považuje za samostatné zdanitelné plnění, které se považuje za uskutečněné dnem uvedeným ve smlouvě. Plátci daně si tedy mohou tyto dny sjednat, jak nejlépe vyhovují předmětu plnění. Termíny dílčích plnění mohou být delší než je délka zdaňovacího období.

V odstavci 8 je stanoven den uskutečnění zdanitelného plnění u tzv. opakovaných plnění. Opakovaným plněním se rozumí zejména opakované dodávání zboží stejného druhu nebo poskytování služeb stejné povahy např. výkup masa nebo mléka, svoz odpadků, přepravní služby nebo poskytování účetních služeb. Opakované plnění se považuje za uskutečněné nejpozději posledním dnem zdaňovacího období, z toho vyplývá, že musí být nejpozději k poslednímu dni zdaňovacího období provedeno vyúčtování opakovaných plnění realizovaných v tomto zdaňovacím období.

Protože plnění osvobozené od daně není zdanitelným plněním, je nutné definovat v odstavci 9 i den uskutečnění plnění pro tato plnění pro jejich případné uvádění do daňového přiznání.

K § 22

V § 22 se k dosud platným definicím uskutečnění zdanitelného plnění a vzniku povinnosti přiznat za tato uskutečněná zdanitelná plnění daň doplňují v souvislosti se vstupem do Evropské unie definice zdanitelného plnění a vzniku přiznat daň při dodání zboží do jiného členského státu.

V odstavcích 1 a 2 je řešeno dodání zboží, na které se nevztahuje osvobození od daně s nárokem na uplatnění odpočtu daně. V tomto případě je den uskutečnění zdanitelného plnění, povinnost přiznat daň i povinnost jejího uvedení do daňového přiznání stanovena shodně jako u tuzemského zdanitelného plnění, tj. podle § 21.

Odstavcích 3 a 4 se stanoví vznik povinnosti přiznat uskutečnění a uvedení do daňového přiznání dodání zboží osvobozeného od daně s nárokem na odpočet daně. Navržený postup vyplývá ze závazných ustanovení Šesté směrnice Evropské unie.

Písmeno a) upravuje případy, kdy byl daňový doklad vystaven před uskutečněním dodání zboží, písmeno b) upravuje ostatní případy, kdy daňový doklad je vystavován až na základě uskutečněného dodání zboží.

K § 23

Ustanovení § 23 stanoví, kterým okamžikem se vyměřuje daň při dovozu zboží, a to jak u zahraničního zboží, tak u vráceného zboží Evropského společenství, tak v případech nezákonného dovozu zboží. Je zde zdůrazněno, že daň při dovozu zboží neuvádí plátce, stejně jako dosud, do daňového přiznání, protože je vyměřována celními orgány.

K § 24

Při poskytnutí služby osobou registrovanou k dani v jiném členském státu a zahraniční osobou vzniká plátci povinnost přiznat daň k okamžiku jejich zaplacení nebo uskutečnění zdanitelného plnění, podle toho, co nastane dříve. Na rozdíl od dovozu zboží je plátci stanovena povinnost uvedení poskytnutých služeb do daňového přiznání podle zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň, protože daň při těchto poskytnutých službách nevyměřují celní orgány.

K § 25

Při pořízení zboží z jiného členského státu se stanoví den uskutečnění zdanitelného plnění stejně jako v § 21.

Povinnost přiznat daň a uvést ji do daňového přiznání je však na rozdíl od tuzemska definována odlišně. Povinnost přiznání daně je v tomto případě shodná s povinností přiznání daně při dodávání zboží do jiného členského státu podle § 22 odst. 3 a vyplývá ze závazných podmínek Šesté směrnice ES.

K § 26

Daňový doklad je nezbytným dokumentem pro prokázání uplatněného nároku na odpočet daně u plátce, pro kterého je zdanitelné plnění uskutečňováno. Zákon stanovuje plátci povinnost vystavit daňový doklad s náležitostmi, které umožňují identifikaci vlastního zdanitelného plnění, stejně jako dosud v 15 denní lhůtě od uskutečnění zdanitelného plnění nebo přijetí platby.

I dosavadní praxe využívala možnost vystavení jednoho daňového dokladu za více zdanitelných plnění, kdy od prvního zdanitelného plnění neuplynulo více než 15 dnů. Odstavec 2 zavádí pojem souhrnného daňového dokladu a definuje i povinnost plátce, který se rozhodl souhrnný daňový doklad vystavit.

Stejně tak dosud platný zákon nevylučoval zplnomocnit jinou osobu, než která uskutečnila zdanitelné plnění, vystavením daňového dokladu, ale v souvislosti se závaznými podmínkami Šesté směrnice Evropské unie (viz odstavec 3), je zplnomocnění pro vystavení daňového dokladu pro osobu, v jejíž prospěch se zdanitelné plnění uskutečňuje, podmíněno smluvním závazkem této osoby, že bude přijímat takové doklady všechny a bez výhrad.

V odstavci 4 je definována možnost vystavování daňových dokladů v elektronické formě, pokud splňují podmínky dané doporučením Evropské komise o právních aspektech elektronické výměny informací, případně je ověřen podle zákona o elektronickém podpisu.

Shodně se současnou právní úpravou je v odstavci 5 stanoveno, že za správnost údajů na daňovém dokladu odpovídá plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění, tedy i v těch případech, kdy zplnomocnil k vystavení daňového dokladu jinou osobu a dále, že za vypočtenou daň ze zjednodušeného daňového dokladu a z dokladu o zaplacení při hromadné přepravě osob odpovídá plátce, pro něhož se zdanitelné plnění uskutečnilo.

V odstavci 6 je pod sankcí omezeno právo osobě povinné k dani, ale neregistrované jako plátce, na vystavení daňového dokladu výjimkou, kdy se jedná o osobu dodávající nový dopravní prostředek, která daňový doklad vystavit může.

K § 27

Shodně s dosavadní právní úpravou má plátce povinnost uschovávat kopie daňových dokladů nejméně po dobu 10 let s tím, že je povinen zaručit věrohodnost jeho původu a obsahu z hlediska jeho náležitostí a umožnit správci daně k těmto dokladům přístup bez zbytečného odkladu.

Nově je v odstavci 2 zakotvena možnost převodu písemného daňového dokladu do elektronické podoby a možnost jeho úschovy v této podobě, pokud je pro převod zvolena metoda, která zaručuje neměnnost obsahu, čitelnost a věrohodnost původu.

V odstavci 3 je nově stanovena povinnost plátce, pokud si zvolí místo úschovy daňových dokladů mimo tuzemsko, zajistit správci daně volný přístup v reálném čase elektronicky k uschovávaným daňovým dokladům i k datům zaručujícím věrohodnost jejich původu a obsahu. Tato úprava vyplývá ze závazných podmínek Šesté směrnice.

Skutečnost, že plátce nezvolil místem úschovy daňových dokladů tuzemsko je povinen oznámit správci daně.

K § 28

V tomto ustanovení se definují typy a náležitosti některých vybraných daňových dokladů.

V odstavci 1 je výčet daňových dokladů používaných nejčastěji v rámci tuzemského obchodního styku.

V odstavci 2 jsou předepsány náležitosti běžného daňového dokladu obdobné s dosavadní právní úpravou, ale některé z nich se upřesňují a doplňuje se podle pravidel Šesté směrnice jako např. jednotková cena v úrovni bez daně.

V případě vystavování zjednodušených daňových dokladů se rozšiřuje možnost jejich použití a vystavení, na rozdíl od dosavadní praxe, i při poskytování služeb prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků, kdy je jejich poskytnutí podmíněno zaplacením a platba za tyto služby je prováděna bankovním převodem. Jejich použití nepřichází do úvahy v případě prodeje zboží, které je předmětem spotřební daně z lihu a tabákových výrobků za jiné než pevné ceny pro konečného spotřebitele a je dále omezeno jen pro zdanitelná plnění v ceně včetně daně do celkem 10 000,-Kč.

V odstavci 4 jsou definovány náležitosti zjednodušeného daňového dokladu.

V odstavcích 5 až 7 jsou stejně jako dosud vyjmenovány a stanoveny další podmínky pro doklady, které mohou také plnit funkci daňového dokladu, jako splátkový kalendář, který je součástí smluvního ujednání v případě vyjmenovaných smluvních vztahů, doklad o zaplacení v případě hromadné přepravy osob a doklad o zaplacení vystavený státním orgánem.

V odstavci 8 a 9 jsou stanoveny náležitosti souhrnného daňového dokladu, které jsou vymezeny ve vazbě na běžný daňový doklad, z něhož je souhrnný daňový doklad odvozen. Dále je zde definována povinnost uvádět některé vybrané náležitosti daňového dokladu samostatně za každé samostatné zdanitelné plnění, a uvádění plnění s různými sazbami daně shodně jako na běžném daňovém dokladu.

V odstavci 10 je stanovena povinnost, kdy podle Šesté směrnice nelze na daňovém dokladu uvést daň, uvést sdělení, že se jedná o plnění podle zvláštního režimu.

K § 29

Doklad o použití jako speciální doklad plátce daně vystavuje pouze v zákonem stanovených případech, ze kterých vyplývá, že tímto dokladem nelze prokázat uplatněný nárok na odpočet daně. Oproti současnému znění zákona se upravují jeho náležitosti v návaznosti na novelu obchodního zákoníku.

K § 30

Ustanovení § 30 vyjmenovává taxativně druhy daňových dokladů při dovozu a vývozu zboží. Vedle tiskopisu Jednotné celní deklarace, který byl, jako jediný, používán na základě současné právní úpravy, umožňuje toto ustanovení použít jako daňový doklad i jiné rozhodnutí celního orgánu, a to v případě, že je rozhodnuto o daňové povinnosti ”ex offo”. Dále je za daňový doklad považován i tranzitní doklad a také daňový doklad v elektronické podobě, který splňuje definované podmínky.

Touto úpravou dochází k rozšíření daňových dokladů, které tak jsou identické s doklady používanými při celním řízení.

Osvobození od daně při vývozu zboží musí plátce prokázat obdobným doklady, které se uplatní při celním řízení. Jedná se o obdobné doklady, které se používají při dovozu zboží.

K § 31

V ustanovení § 31 je nově definován daňový doklad při poskytnutí služby od osoby registrované k dani v jiném členském státu a povinnost osoby, které byla služba poskytnuta, doplnit daňový doklad o vyjmenované náležitosti. V případech, kdy nelze doplňovat náležitosti na daňový doklad, protože je v elektronické podobě, vede plátce údaje o doplněných náležitostech v záznamní daňové evidenci.

K § 32

Při poskytování služeb ze třetí země zahraniční osobou je daňový doklad i povinnosti osoby, které byla služba poskytnuta definovány zcela shodně jako v § 31 s výjimkou uvedení kódu země, ze které je služba poskytována.

K § 33

Ustanovení § 33 upravuje použití daňových dokladů u přepravních služeb. Osvobození od daně a vystavení daňového dokladu je podmíněno důkazními prostředky, za které zákonná úprava považuje přepravní doklad potvrzený pohraničním celním úřadem vstupního nebo výstupního členského státu. U služeb přímo vázaných na dovoz a vývoz zboží je osvobození od daně podmíněno doložením dokladu o zaplacení popřípadě jinými doklady prokazujícími nárok na osvobození od daně.

Při osvobození od daně u přepravy osob dokládá plátce nárok na osvobození jízdenkou, letenkou nebo jiným dokladem.

K § 34

K datu přistoupení ČR k Evropské unii vznikne povinnost českému plátci daně při dodání zboží do jiného členského státu vystavit doklad s předepsanými náležitostmi osobě registrované k dani v jiném členském státu. Stejná povinnost vzniká i při zasílání zboží podle § 18.

V odstavci 3 jsou definovány náležitosti dokladu podle Šesté směrnice Evropské unie. Údaje uvedené na daňovém dokladu bude plátce uvádět i do souhrnného hlášení o dodávkách zboží do jiného členského státu podle § 102.

Kód země pořizovatele bude v případě zasílání zboží podle § 18 nahrazen kódem země, do které je zboží zasíláno.

Pokud je předmětem dodání uvnitř území Evropského společenství nový dopravní prostředek, musí obsahovat doklad i sdělení, že se jedná o nový dopravní prostředek.

K § 35

Nárok na odpočet daně při pořízení a přemístění zboží z jiného členského státu musí plátce prokázat mimo jiné i zaúčtovaným daňovým dokladem. Tento doklad vystavovaný osobou registrovanou k dani v jiném členském státu musí obsahovat náležitosti dané Šestou směrnicí, ale navíc musí být doplněny pořizovatelem o náležitosti, které dodavatel z jiného členského státu nemůže znát, a to sazbou daně a výší daně v Kč, včetně zaokrouhlení. V případech, kdy nelze doplňovat náležitosti na daňový doklad, protože je v elektronické podobě, vede plátce údaje o doplněných náležitostech v záznamní daňové evidenci.

V případě přemístění zboží se neuvádí na daňovém dokladu identifikace pořizovatele, tedy údaje uvedené v odstavci 1 písm. b).

Shodně jako v § 34 je povinnost uvádět na daňovém dokladu údaje týkající se nových dopravních prostředků.

Údaje uváděně na daňovém dokladu budou sloužit pro případnou kontrolu v rámci informačního systému VIES členských států EU.

K § 36

V § 36 je stanoven základ daně u zdanitelných plnění v tuzemsku. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy, kdy je základem daně cena v úrovni bez daně, je základem daně částka, kterou jako úplatu má plátce obdržet nebo již obdržel za uskutečněné zdanitelné plnění snížená o daň. Pokud plátce přijme platbu před uskutečněním zdanitelného plnění vzniká mu povinnost přiznat daň z této přijaté částky snížené o daň a současně se tato částka započítává do základu daně.

Na rozdíl od dosavadního znění zákona, musí být do základu daně zahrnuty i dotace k ceně a dále vedlejší výdaje (viz odstavec4) v okamžiku uskutečňování zdanitelného plnění spolu s dalšími položkami uvedenými v odstavci 3.

V určitých případech definovaných v § 41 nevstupuje do základu daně spotřební daň, protože toto zboží je od spotřební daně po dobu podmíněného osvobození od spotřební daně osvobozeno.

V souladu s dosavadní praxí je v případě poskytovaných služeb do základu daně zahrnován i materiál přímo související s poskytovanou službou a v případě dodávání staveb i materiál, stavebně montážní práce, konstrukce, stroje a zařízení pevně spojené se stavbou. V souvislosti s ustanovením § 48 odst. 2 je nutné stanovit samostatný základ daně pro zařízení a stroje, které jsou sice pevnou součástí bytového domu, ale podle zákona o daních z příjmů jsou zařazeny do jiné odpisové skupiny než stavba.

V odstavci 5 jsou naopak uvedeny položky, které se do základu daně nezahrnují. Částka, kterou obdržel plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění od plátce, pro něhož je zdanitelné plnění uskutečňováno na úhradu výdajů zaplacených jeho jménem a na jeho účet, které nejsou příjmem nebo výnosem ovlivňujícím jeho základ daně a sleva z ceny, která je poskytnuta nejpozději k datu uskutečnění zdanitelného plnění.

V odstavci 6 jsou stanoveny obdobně jako v současném znění zákona případy, kdy je základem daně cena zjištěná podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Protože tento zákon při zjišťování cen vychází z cen skutečně dosahovaných na trhu, na kterém se střetávají podnikatelé s různými daňovými povinnostmi, nemůže řešit úroveň cen z hlediska daňového zatížení a proto v případech, kdy je povinnost stanovení základu daně podle výše uvedeného zákona, jsou zjištěné ceny považovány za částky obsahující daň.

Pro případ povinnosti stanovit základ daně u majetku vytvořeného vlastní činností se v odstavci 7 stanovuje specifický postup.

Dále je stanoven postup stanovení základu daně, kdy je nutno rozdělit celkový základ daně na dílčí základy daně v předepsaném poměru. Pro stanovení tohoto poměru se použije zjištěná cena. Jak celková cena podle odstavce 6, tak i zjištěné ceny pro účely stanovení poměrných části základu daně se považují za ceny včetně daně.

Pokud je při oceňování majetku vyžadován posudek více znalců, použije se cena z posudku, v němž je cena nejvyšší.

V odstavci 10 je definován způsob výpočtu základu daně při dodání platných mincí pro sběratelské účely za jinou hodnotu, než je hodnota nominální.

K § 37

V § 37 se stanoví povinnost plátce, aby si u zdanitelných plnění daň sám vypočítat a to buď ze základu daně sníženého o daň nebo z částky za zdanitelné plnění. Algoritmus výpočtu jak ze základu daně sníženého o daň  písm. a), tak z částky za zdanitelné plnění  písm. b) se oproti dosavadní právní úpravě nemění.

K § 38

Způsob výpočtu základu daně při dovozu zboží stanovený v § 38 se odlišuje od dosavadního znění zákona. Podle odstavce 1 je základem daně při dovozu zahraničního zboží a při jeho propuštění ze svobodného celního skladu součet základu pro vyměření cla, cla, dávek a poplatků splatných z důvodu dovozu zboží a příslušné spotřební daně a vedlejších příležitostných výdajů, které jsou vynaloženy při přepravě až do prvního místa určení v tuzemsku. Pokud jsou poskytovány služby přímo vázané na dovoz a jsou současně posouzeny jako vedlejší příležitostné výdaje, jsou jako služby osvobozeny od daně. Výjimkou je dovoz zboží, které je propuštěno do volného oběhu a následuje propuštění do režimu podmíněného osvobození od spotřební daně v daňovém skladu (viz § 41). V takovém případě nevstupuje do základu daně spotřební daň, protože toto zboží je od spotřební daně po dobu podmíněného osvobození od spotřební daně osvobozeno.

V odstavci 2 je vysvětlen pojem první místo určení, kterým je místo v tuzemsku uvedené v přepravním dokladu. Pokud toto místo není v přepravní dokladu uvedeno,považuje se za první místo určení, přeložení tohoto zboží v tuzemsku.

V odstavci 3 je stanoven základ daně při vrácení zboží Evropského společenství. Rozlišován je postup pro případy, kdy dochází ke změně vlastnického práva a pro případy, kdy k této změně nedochází, popř. postup, kdy dochází ještě k provedení zušlechťovacích operací a tím ke zvýšení ceny zboží.

V odstavci 4 se stanoví jednoznačně algoritmus pro výpočet daně při propuštění zboží do volného oběhu a při vrácení zboží Evropského společenství. U zboží propuštěného do volného oběhu z režimu pasivního zušlechťovacího styku se daň vypočte stejně jako clo podle celních předpisů.

Obdobně jako při výpočtu cla se podle odstavce 5 postupuje při výpočtu daně při propuštění zboží do režimu dočasného použití a při propuštění z tohoto režimu do volného oběhu.

Odstavec 6 upravuje výpočet daně při „změně“ režimu z dočasného použití na režim volného oběhu.

K § 39

Při stanovení základu daně při poskytnutí služby od osoby registrované v jiném členském státu a od zahraniční osoby se vychází z částky účtované osobou, která službu poskytuje. Základ daně se stanoví stejně jako u tuzemských zdanitelných plnění podle § 36. Daň si plátce vypočítá podle § 37 odst. 1 písm. a).

K § 40

Základ a výpočet daně při pořízení zboží z jiného členského státu je shodné se stanovením základu a výpočtem daně v tuzemsku podle § 36 a § 37 odst. 1 písm. a).

Ustanovení odstavce 2 v souladu se Šestou směrnicí Evropské unie zakotvuje i snížení základu daně o spotřební daň zaplacenou v jiném členském státu při jejím vrácení.

K § 41

Právní úprava reaguje na institut daňových skladů (podmíněné osvobození od daně), které existují při oběhu zboží, které podléhá spotřebním daním a jsou upraveny v zákoně o spotřebních daních. Návrh zavádí částečné osvobození od DPH, a to v případě dovozu, pořízení nebo při výrobě zboží v tuzemsku, kdy do základu pro výpočet daně nebude započítávána spotřební daň, která v důsledku osvobození nebude vybrána.

Pokud dochází k prodeji zboží až po ukončení režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně je stanovena povinnost plátci daně, aby při prodeji takového zboží uplatnil na výstupu daň a její základ stanovil obvyklým způsobem, tj. započetl spotřební daň do základu daně.

K § 42

V § 42 jsou obdobně jako dosud vymezeny případy a podmínky, za jakých má plátce možnost provést opravu základu daně a tím i částky daně za zdanitelné plnění včetně podmínek, kdy je povinen tuto opravu provést.

V odstavci 1 jsou vymezeny případy, kdy plátce může opravu provést. Nejčastějším případem je zrušení nebo vrácení zdanitelného plnění, např. vrácení zboží z důvodu špatné kvality, nedodržení sjednaných podmínek, odstoupení od smlouvy apod. Obecně se tedy vždy jedná o případy, kdy oprava základu daně má za následek snížení daně na výstupu a tedy i snížení daňové povinnosti plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění.

V odstavci 2 jsou vymezeny případy, kdy je plátce naopak povinen opravu výše daně provést. Tato povinnost je stanovena v případě zvýšení ceny za zdanitelné plnění.

Nově je podle odstavce 3 plátce povinen provést opravu základu daně i při vrácení platby, u níž při jejím přijetí vznikla povinnost přiznat daň, pokud se zdanitelné plnění neuskutečnilo. Tuto úpravu si vyžádala nová definice povinnosti přiznání daně při přijetí jakékoli platby na účet osoby, která uskutečňuje zdanitelné plnění.

V odstavci 4 se stejně jako dosud stanoví, že každá oprava základu daně a tím i částky daně se považuje za samostatné zdanitelné plnění a kdy se toto zdanitelné plnění považuje za uskutečněné.

V odstavci 5 je stanoveno, že u opravy základu a výše daně se uplatňuje sazba daně platná v době, kdy se uskutečnilo původní zdanitelné plnění, protože oprava základu a částky daně se může provádět i v době, kdy již platí jiné sazby daně. Dále se stanovuje, že pokud plátce vystavil daňový doklad s chybnou sazbou daně a opravuje základ daně, musí nejdříve provést opravu sazby daně a pak teprve opravu základu daně.Také je v tomto odstavci stanoveno, jaké náležitosti mají doklady vystavené při opravě základu a výše daně u zdanitelného plnění uskutečněného pro jiného plátce – odkazem na § 43.

V odstavci 6 se stanoví postup při opravě základu daně u zdanitelných plnění uskutečněných pro neplátce daně. V tomto případě plátce nevystavuje daňové dobropisy ani vrubopisy, které se vystavují pouze v případě, že se původní zdanitelné plnění, u něhož dochází k opravě základu daně a částky daně, uskutečnilo pro jiného plátce daně. Místo daňového dobropisu nebo vrubopisu plátce vystavuje vystaví doklad o opravě základu daně, který má předepsány obdobné náležitosti jako doklad o použití s tím, že místo účelu použití se na něm uvádí důvod opravy a na tomto dokladu se neuvádí datum uskutečnění zdanitelného plnění.

V odstavci 7 se ve vazbě na lhůty pro vyměření daně podle zákona o správě daní a poplatků stanoví, že opravu základu a výše daně nelze provést po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění.

Podleodstavce 8 může opravu základu a výše daně u zdanitelného plnění provést pouze plátce, který uskutečnil původní zdanitelné plnění, nebo jeho právní nástupce.

K § 43

V tomto paragrafu jsou v odstavcích 1 –3 definovány doklady, kterými plátce daně, který uskutečnil zdanitelné plnění, provádí opravy základu daně a částky daně u tohoto zdanitelného plnění pro jiného plátce, tj. daňové dobropisy a vrubopisy.

Podle odstavce 4 daňový dobropis či vrubopis obsahují stejné údaje jako běžný daňový doklad, ke kterému mají vztah, ale místo ceny bez daně, se v tomto případě uvádí rozdíl mezi opraveným a původním základem daně. Oproti dosud platným ustanovením týkajících se daňových dobropisů a vrubopisů používaných v tuzemsku se upřesňují náležitosti daňových dobropisů a vrubopisů obdobně jako je tomu u daňových dokladů obecně v návaznosti na novelu obchodního zákoníku.

Pokud se oprava základu daně týká více zdanitelných plnění, ke kterým byly vystaveny samostatné daňové doklady, mohou být podle odstavce 5 údaje, které jsou společné pro všechny opravy na daňovém dobropisu nebo daňovém vrubopisu, uvedeny pouze jednou. Ve vazbě na původní daňové doklady však musí být na daňovém dobropisu vždy uvedena čísla původních daňových dokladů, rozdíly mezi sníženou a původní cenou a tomu odpovídající částky daně a na daňovém vrubopisu čísla původních daňových dokladů, rozdíly mezi opraveným a původním základem daně a tomu odpovídající částky daně. Tím je vlastně umožněno vystavení jakéhosi „souhrnného daňového dobropisu nebo vrubopisu” za různá zdanitelná plnění uskutečněná jedním plátcem daně pro jiného plátce.

V odstavci 6 je nově stanoveno, že v případě, že za uskutečněné zdanitelné plnění byl vystaven jiný daňový doklad než běžný daňový doklad (např. zjednodušený daňový doklad apod.), vystaví při opravě základu daně plátce daně doklad, který svým účelem a obsahem odpovídá daňovému dobropisu nebo vrubopisu a má náležitosti odpovídající původně vystavenému daňovému dokladu. Toto ustanovení umožňuje vystavení daňového dobropisu nebo vrubopisu s přihlédnutím k tomu, že za zdanitelné plnění mohou být vystaveny i jiné daňové doklady, než je obvykle nejčastěji se vyskytující, běžný daňový doklad.

K § 44

V souladu s celními předpisy, které umožňují doměření nebo vrácení cla, je upraveno v § 44 opravy výše daně v souvislosti s doměřením nebo vrácením daně. V případě doměření daně je pro plátce stanovena povinnost pro plátce oznámit nesprávné uplatnění základu nebo výpočtu daně celnímu orgánu a dojde-li k doměření daně, má plátce daně nárok na odpočet této daně. V opačném případě, pokud dojde k vrácení daně, celní orgán daň vrátí a plátce je povinen snížit již uplatněný nárok na odpočet daně o částku vrácené daně, a to v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém byla daň vrácena.

K § 45

Oprava základu daně při poskytování služby od osoby registrované v jiném členském státu a od zahraniční osoby je prováděna podle stejných zásad jako oprava daně při tuzemském přijatém zdanitelném plnění podle § 42. Základem pro opravu je přitom fakticky vrubopis nebo dobropis vystavený zahraniční osobou resp. osobou registrovanou k dani v jiném členském státu, ve kterém je odkazováno na původní doklad, na základě kterého byly služba poskytnuta.

K § 46

Oprava základu daně při pořízení zboží z jiného členského státu je prováděna podle stejných zásad jako oprava daně při tuzemském přijatém zdanitelném plnění podle § 42. Základem pro opravu je přitom vrubopis nebo dobropis vystavený osobou registrovanou k dani v jiném členském státu, ve kterém je odkazováno na původní doklad, na základě kterého bylo zboží pořízeno. Dobropis nebo vrubopis musí obsahovat minimálně náležitosti stanovené v odstavci 3.

K § 47

V § 47 jsou stanoveny sazby daně u zdanitelných plnění.

V odstavcích 2 a 3 jsou stanoveny sazby daně pro zboží a pro služby, u kterých je za výchozí sazbu považována sazba daně základní a pouze u zboží, které je uvedeno v příloze č. 1 k zákonu, tepla a chladu a u služeb uvedených v příloze č. 2, se uplatňuje snížená sazba daně. Komentáře k příloze č. 1 a č. 2 jsou uvedeny v dalším textu.

Základní sazba daně se uplatní podle odstavce 4 i u převodu nemovitostí a podle odstavce 5 i u dodání staveb včetně nedokončených staveb, pokud není v následujícím paragrafu týkající se dodání a převodu bytových a rodinných domů a bytů stanoveno odlišně nebo pokud nejsou plněním osvobozeným od daně podle § 56.

Na základě požadavku Ministerstva kultury je podle odstavce 6 umožněno v souladu se Šestou směrnicí Rady ES uplatnění snížené sazby daně u dovozu uměleckých děl, sběratelských předmětů a starožitností. Při jejich prodeji v tuzemsku bude uplatnňována základní sazba daně.

V odstavci 7 je stanovena zásada pro uplatnění základní sazby daně při dodání souboru zboží, které jednotlivě podléhá různým sazbám daně, ale u kterého se uplatňuje jednotná celní sazba přesto, že zařazením patří do různých podpoložek harmonizovaného systému.

K § 48

V návaznosti na výjimku udělenou České republice v rámci negociačních jednání o přistoupení k EU, podle které může být do 31.12.2007 uplatňována snížená sazba daně pouze u převodu a u dodání bytového domu, včetně prací spojených s jejich výstavbou, rekonstrukcemi, modernizací, rozšířením, stavebními úpravami a opravami a údržbou se v tomto paragrafu stanovuje pro převod a dodání bytového domu, rodinného domu a bytu uplatnění snížené sazby, pokud není převod plněním osvobozeným od daně podle § 56.

V odstavci 3 je definován ve shodě s vyhláškou č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu jak bytový dům, tak rodinný dům.

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy se může uplatnit snížená sazba daně při dodání výrobků, strojů a zařízení, které se stavebními pracemi do bytového domu, rodinného domu nebo bytu zabudují nebo zamontují a jsou pevnou součástí domu pouze tehdy, pokud nejsou ve smyslu zákona o daních z příjmů zařazeny do jiné odpisové skupiny, než samotná stavba.

Odvolávka na zvláštní právní předpis není záměrně zařazena do tohoto paragrafu, ale do § 56 odst. 4, protože § 48 bude v souvislosti s uplynutím výše uvedené dočasné výjimky ze zákona vypuštěn a nahrazen obecným pravidlem pro uplatňování snížené sazby daně pro výstavbu a dodání sociálních bytů.

K § 49

V § 49 jsou stanoveny podmínky a postup při opravě použité chybné sazby daně nebo uplatnění režimu osvobození od daně, přičemž důsledkem této chyby je snížení daňové povinnosti plátce oproti daňové povinnosti stanovené s použitím správné sazby daně.

Oprava sazby daně a výše daně u zdanitelných plnění se provádí podle odstavce 1 v případě, že plátce zjistí po vyměření daně z řádného daňového přiznání, že použitím jiné než platné sazby daně (5 % místo 22 %) nebo nesprávným použitím osvobození od daně snížil svoji daňovou povinnost. Tuto opravu provede podle odstavce 2 tak, že předloží samostatné dodatečné daňové přiznání, jehož náležitosti odlišné od obecně platného dodatečného přiznání jsou uvedeny v § 103.

V případě, že plátce zjistí po vyměření daně z řádného daňového přiznání, že použitím jiné než platné sazby daně (22 % místo 5 %) nebo nesprávným použitím osvobození od daně zvýšil svoji daňovou povinnost, nelze podle odstavce 3 opravu sazby daně a výše daně provést. Pokud k tomuto případu dojde, má plátce daně povinnost odvést daň ve výši odpovídající zvýšené daňové povinnosti, ale na druhé straně plátce, pro kterého se uskutečnilo zdanitelné plnění, má nárok na odpočet daně ve výši uvedené na daňovém dokladu (tedy odpovídající např. nesprávně použité sazbě 22 %).

K § 50

V § 50 jsou ve vazbě na předcházející § 49 stanoveny podmínky, za nichž se vystavuje opravný daňový doklad a jeho náležitosti, kterým se provádí oprava jiné než platné sazby daně popř. nesprávné uplatnění osvobození od daně, které mělo za následek snížení daňové povinnosti plátce. Jestliže je tedy plátce povinen provést opravu sazby daně nebo vyměří-li dodatečně správce daně daň za zdanitelná plnění, u kterých plátce uplatnil nesprávnou sazbu daně (popř. osvobození od daně), může plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění vystavit podle odstavce 1 opravný daňový doklad.

Opravný daňový doklad může podle odstavce 2 vystavit ode dne provedení opravy do 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění. Na opravném daňovém dokladu musí uvést náležitosti uvedené v odstavci 3. Opravný daňový doklad má obdobné náležitosti jako běžný daňový doklad, k němuž se vztahuje. Mezi náležitosti opravného daňového dokladu patří také evidenční číslo původně vystaveného daňového dokladu, dále původní základ daně a daň odpovídající původně použité sazbě daně, které plátce uvede se záporným znaménkem a základ daně a daň odpovídající platné sazbě daně, které plátce uvede s kladným znaménkem.

V odstavci 4 je obdobně jako v § 43 stanoveno, že pokud se oprava sazby daně týká více zdanitelných plnění, ke kterým byly vystaveny samostatné daňové doklady, mohou být podle odstavce 4 údaje, které jsou společné pro všechny opravy uvedené na opravném daňovém dokladu uvedeny pouze jednou. Ve vazbě na původní daňové doklady však musí být na opravném daňovém dokladu vždy uvedena evidenční čísla původních daňových dokladů.

V odstavci 5 je obdobně jako v § 43 stanoveno, že v případě, že za uskutečněné zdanitelné plnění byl vystaven jiný daňový doklad než běžný daňový doklad (např. zjednodušený daňový doklad apod.), vystaví při opravě sazby daně plátce daně doklad, který svým účelem a obsahem odpovídá opravnému daňovému dokladu a má náležitosti odpovídající původně vystavenému daňovému dokladu.

K § 51

V § 51 je v návaznosti na Šestou směrnici Evropské unie uveden základní okruh plnění, která jsou osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně. Uvedené osvobození od daně vlastně znamená osvobození od daně na výstupu a ztrátu nároku na odpočet daně na vstupu. Osvobození od daně se uplatňuje zejména u činností, kde je obtížné určit základ daně, a u činností, které jsou považovány za prospěšné z hlediska zájmu společnosti. Tato osvobozená plnění je plátce povinen přiznat v daňovém přiznání ke dni uskutečnění plnění nebo ke dni přijetí platby.

V následujících § 52 až § 62 jsou pro jednotlivá osvobozená plnění uvedeny v návaznosti na příslušné právní předpisy podrobnější podmínky pro uplatňování osvobození.

K § 52

Podle § 52 jsou od daně osvobozeny vyjmenované poštovní služby, pokud je poskytuje držitel poštovní licence nebo zvláštní poštovní licence podle poštovního zákona. Jedná se především o dodání a vracení poštovních zásilek a poštovní poukazy. Prodej platných českých poštovních cenin, tj. poštovních známek, jimiž je možno platit za dopravu poštovních zásilek je fakticky osvobozeno v rámci písmene a), podle něhož je osvobozeno od daně dodání poštovní zásilky.

Další služby, které uskutečňuje Česká pošta nebo jiný subjekt, který dodává poštovní zásilky a které nejsou uvedeny v § 52 případně v dalších paragrafech, kde jsou vymezena osvobozená plnění, podléhají zdanění příslušnou sazbou daně.

K § 53

Podle § 53 je ve vazbě na zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání od daně osvobozeno rozhlasové a televizní vysílání, pokud je prováděno provozovateli ze zákona. Osvobození se nevztahuje na provozovatele, kteří získali oprávnění k vysílání udělením licence. Osvobození od daně se podle tohoto paragrafu nevztahuje na vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů ve vazbě na příslušná ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to i v případě, že je prováděno provozovateli ze zákona.

K § 54

Podle § 54 jsou od daně osvobozeny finanční činnosti. Oproti stávajícímu stavu již nejsou rozděleny do dvou skupin a všechny uvedené finanční činnosti jsou plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně vždy, bez ohledu na to, jaký subjekt je poskytuje. Mezi finančními činnostmi jsou uvedeny především činnosti, které podle zákona o bankách provádějí banky jako např. přijímaní vkladů od veřejnosti, poskytování úvěrů, platební styk a zúčtování, vydávání platebních prostředků, poskytování bankovních záruk, operace týkající se peněz apod. Oproti stávajícímu stavu již není osvobozeno od daně zprostředkování spoření, protože tato úprava není v souladu s Šestou směrnicí ES.

Dalšími finančními činnostmi jsou některé operace s cennými papíry včetně organizace trhu s cennými papíry. Finanční činností je nadále správa investičních fondů ve vazbě na zákon o investičních společnostech. Podle Šesté směrnice nelze mezi osvobozená zdanitelná plnění zahrnovat tzv. faktoring a forfaiting, a proto je mezi finanční činnosti zařazeno pouze úplatné postoupení pohledávek postoupených jiným subjektem. V případě obhospodařování individuálních portfolií nelze podle Šesté směrnice osvobodit správu a řízení investičních instrumentů. Nově se do finančních činností zařazují činnosti jako vybírání rozhlasových a televizních poplatků a dále výplata dávek důchodového zabezpečení a vybírání opakujících se plateb obyvatelstva, které byly dříve zařazeny do poštovních služeb.

V odstavcích 2 a 3 je zdůrazněno, že osvobození v případě operací souvisejících se sjednáváním nebo správou úvěru, resp. s vydáváním platebních karet, může uplatnit pouze osoba poskytující úvěr, resp. vydavatel tohoto platebního prostředku.

K § 55

Podle § 55 jsou osvobozeny pojišťovací činnosti, kterými jsou činnosti prováděné pojišťovnami podle zákona o pojišťovnictví. Za pojišťovací činnost je považována i zprostředkovatelská činnost, kterou může podle zákona o pojišťovnictví vykonávat pojišťovací agent nebo pojišťovací nebo zajišťovací makléř, a to pouze pro pojištění provozované pojišťovnou, které bylo uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti podle zákona o pojišťovnictví. Za pojišťovací činnost je považováno i penzijní připojištění se statním příspěvkem. Oproti stávajícímu stavu již není osvobozeno od daně zprostředkování penzijního připojištění, protože tato úprava není v souladu s Šestou směrnicí ES.

K § 56

Z ustanovení tohoto paragrafu stejně jako dosud vyplývá, že v některých případech se při převodu pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor uplatňuje osvobození od daně a v některých případech se uplatňuje daň.

Převod staveb, bytů a nebytových prostor je podle odstavce 1 plněním, na nějž se vztahuje osvobození od daně, pokud se jedná o převod staveb, bytů a nebytových prostor uskutečněný po více než pěti letech od jejich kolaudace nebo nabytí. Oproti stávajícímu stavu je na základě požadavku územních finančních orgánů prodloužena časová lhůta ze dvou na pět let, v níž převod staveb dani podléhá. Pojem kolaudace je definován pro tyto účely v § 4.

Od daně je za obdobných podmínek podle odstavce 2 osvobozen finanční pronájem staveb, bytů a nebytových prostor a pozemku. Pojem finanční pronájem je přitom i pro tyto účely definován mezi základními pojmy v § 4.

Převod pozemků s výjimkou stavebních pozemků je podle odstavce 3 plněním osvobozeným od daně vždy, bez ohledu na lhůtu od nabytí, v níž je prováděn. Oproti stávajícímu stavu se v souladu se Šestou směrnicí ES nevztahuje osvobození od daně na převod stavebních pozemků, které jsou definovány ve vazbě na jejich vymezení podle § 9 zákona o oceňování majetku.

Stejně jako dosud podle odstavce 4 je od daně osvobozen nájem pozemků a staveb. Jako výchozí princip se za podmínek stanovených v tomto odstavci uplatní osvobození od daně a to jak u nájmu pozemků, tak i staveb, bytů a nebytových prostor. Osvobození se netýká krátkodobého nájmu, kterým se rozumí nájem včetně vnitřního vybavení nejdéle na 48 hodin nepřetržitě. Oproti stávajícímu stavu se v souladu s Šestou směrnicí ES nevztahuje osvobození od daně na nájem bezpečnostních schránek a nájem trvale instalovaných zařízení a strojů, kterými se rozumí zařízení a stroje, která jsou sice pevnou součástí stavby, ale odpisují se samostatně a v jiné odpisové skupině než stavba.

Za podmínek stanovených v odstavci 5 je nadále dána fakultativní možnost v přístupu ke zdaňování nájmu staveb a pozemků. Pokud jsou pronajímatel i nájemce plátci daně, mohou se rozhodnout, zda budou nájem zdaňovat či ho budou považovat za plnění osvobozená od daně. Tento režim se stanoví pro jednotlivé nájemní smlouvy. V případě zdaňování nájmu je třeba, aby tuto skutečnost oznámil pronajímatel příslušnému finančnímu úřadu, a to nejpozději do 30 dnů ode dne uzavření nájemní smlouvy.

K § 57

Podle § 57 je od daně osvobozena výchova a vzdělávání a další činnosti uvedené v tomto paragrafu, které s výchovou a vzděláním souvisejí. Podle odstavce 1 je plněním osvobozeným od daně výchova a vzdělávání zajišťovány jak státními, tak i soukromými zařízeními, ve vazbě na příslušné předpisy. Podle písmene a) se osvobození od daně vztahuje na výkony výchovy a vzdělávání, prováděné podle zvláštních předpisů, včetně dodání zboží a poskytování služeb uskutečňovaných v rámci výchovné a vzdělávací činnosti oprávněnými subjekty.

Osvobození se týká soustavy základních a středních škol, kterými jsou podle § 2 školského zákona základní školy, učiliště, střední odborná učiliště, gymnázia, střední odborné školy a speciální školy. Osvobození od daně se vztahuje také na základní umělecké školy a střediska a pracoviště praktického vyučování.Osvobození od daně se vztahuje i na soukromé školy, jejichž základní vymezení je uvedeno v § 57a školského zákona, na církevní školy, jejichž základní vymezení je uvedeno v § 57b školského zákona a to i v případě, že tyto školy mají charakter podnikatelského subjektu.

Podle zákona o vysokých školách je od daně osvobozeno vzdělávání na vysokých školách. Osvobození od daně se týká jak státních, tak i soukromých vysokých škol. Osvobození se v případě vysokých škol vztahuje pouze na vzdělávací činnost uskutečňovanou v rámci akreditovaného studijního programu, tzn., osvobození se nevztahuje např. na přípravné kurzy k přijímacím zkouškám apod. Osvobození se vztahuje i na výchovu a vzdělávání v předškolních zařízeních a školských zařízeních podle zákona o v předškolních zařízeních a školských zařízeních.

Podle písmene b) jsou od daně osvobozeny i činnosti prováděné za účelem rekvalifikace.

Podle odstavce 2 je osvobozeno od daně i dodání zboží v rámci výchovné a vzdělávací činnosti, pokud dodání zboží uskutečňují oprávněné osoby definované v odstavci 1.

V odstavci 3 je zdůrazněno, že osvobození se nevztahuje na činnosti prováděné mimo akreditované studijní programy.

K § 58

Podle § 58 jsou osvobozeny od daně služby zdravotní péče, a to za podmínek stanovených v tomto paragrafu. Osvobození od daně se uplatňuje jak v případě, že uvedená plnění jsou poskytována státními, tak i soukromými zařízeními ve vazbě na příslušné předpisy.

Podle odstavce 1 jsou od daně osvobozeny služby zdravotnické péče, které jsou prováděny oprávněnými subjekty, tj. zařízení soustavy zdravotnických zařízení podle zákona o péči o zdraví lidu. Jsou to zejména služby ústavní zdravotní péče, ambulantní zdravotní péče, stomatologická péče a jiné služby týkající se lidského zdraví.

Podle odstavce 2, který navazuje na odstavec 1, je od daně osvobozeno dodání zboží, které je spotřebováno v rámci zdravotních výkonů podle odstavce 1, tzn. jedná se o léčiva, která jsou podávaná v rámci hospitalizace, ošetření a pod. Za zboží, dodávané v souvislosti se zdravotními výkony, jsou považována léčiva a prostředky zdravotnické techniky. Od daně je podle tohoto odstavce osvobozeno také dodání lidské krve a jejich složek k přímému klinickému využití, lidských orgánů, tkání a mateřského mléka. Od daně je podle tohoto odstavce osvobozeno také dodání stomatologických výrobků stomatologickými laboratořemi včetně oprav tohoto zboží.

Podle odstavce 3 je od daně osvobozeno zdravotní pojištění prováděné podle zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Oproti stávajícímu stavu již není osvobozen výdej a prodej léčiv, neboť tato úprava není v souladu se Šestou směrnicí ES.

K § 59

Podle § 59 jsou osvobozeny od daně služby sociální pomoci ve vazbě na příslušný zvláštní předpis, kterým je zákon o sociálním zabezpečení.

K § 60

Podle § 60 je v souladu s Šestou směrnicí ES od daně osvobozeno bez nároku na odpočet daně provozování loterií a jiných podobných her, jejichž vymezení je dáno novelizovaným zákonem ČNR č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách. Důvodem pro osvobození loterií a jiných podobných her od daně je jednak to, že by bylo obtížné stanovit základ daně, a jednak i to, že stanovená část výtěžku z těchto her musí být věnována podle příslušných předpisů na veřejně prospěšné účely a že za vydání povolení k provozování těchto her se uplatňují i správní poplatky.

Osvobození od daně se podle tohoto paragrafu nevztahuje na služby související s provozováním loterií a jiných podobných her, které pro provozovatele zajišťuje jiný subjekt. Za tyto služby se považuje např. distribuce losů, sběr sázenek apod.

K § 61

Podle § 61 jsou ve vazbě na čl. 13 Šesté směrnice osvobozeny od daně vyjmenované činnosti, a to při splnění zákonem stanovených podmínek (např. neziskový charakter činnosti, apod.). Jedná se o nové ustanovení, které v dosavadním znění zákona bylo uvedeno v obecné rovině, protože osvobození od daně se vztahovalo na všechny činnosti prováděné neziskovými organizacemi v rámci hlavní činnosti. Navrhovaná úprava je nutná z hlediska harmonizace se Šestou směrnicí.

K § 62

Podle § 62 je ve vazbě na Šestou směrnici osvobozeno od daně dodání zboží, při jehož pořízení nemohl plátce fakticky nárokovat odpočet daně, protože uvedené zboží mu sloužilo k uskutečňování plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně. Navrhovaná úprava byla již v minulosti obdobným způsobem požadována plátci daně, kteří převážně uskutečňují plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, např. bankami a přispěje k větší daňové spravedlnosti. Od daně je také osvobozeno dodání zboží, u něhož při pořízení nemá plátce nárok na odpočet daně (osobní automobily, vratné lahve).

K § 63

V § 63 je uveden přehled plnění, která jsou osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně. Uvedené osvobození od daně vlastně znamená osvobození od daně na výstupu s možností uplatnění nároku na odpočet daně na vstupu v plné výši ve vztahu k těmto plněním. Osvobození od daně se ve vazbě na Šestou směrnici uplatňuje zejména u vývozních plnění a dodání zboží do jiného členského státu. V zákonem stanovených případech je osvobozeno i pořízení zboží z jiného členského státu a dovoz zboží. V následujících § 64 až § 71 jsou pro jednotlivá osvobozená plnění uvedeny podrobnější podmínky pro uplatňování osvobození.

K § 64

Jedná se o nové ustanovení v souvislosti s uplatňováním daně při obchodování mezi členskými státy, kterým se stanoví, kdy je dodání zboží do jiného členského státu osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně. Dodání zboží do jiného členského státu je osvobozené od daně, pokud je dodáváno osobě registrované k dani v jiném členském státu a pořízení tohoto zboží v členském státu, do kterého je dodáváno, je předmětem daně. V případě dodání nového dopravního prostředku je dodání osvobozené od daně vždy, ať je dodáno jakékoliv osobě i soukromé, v návaznosti na ustanovení, které stanoví, že vždy je předmětem daně pořízení nového dopravního prostředku. Pokud se jedná o dodání zboží, které je předmětem spotřební daně, je toto dodání osvobozené, pokud je dodání uskutečněno pro osobu registrovanou k dani v jiném členském státu nebo pro právnickou osobu, která není registrovaná k dani v jiném členském státu, za podmínky, že je zboží přepraveno v souladu se zákonem o spotřebních daních. Osvobozeno od daně je také přemístění obchodního majetku plátce do jiného členského státu pro účely jeho podnikání, pokud je použití přemístěného majetku plátcem předmětem daně v členském státu, do kterého je majetek přemístěn.

K § 65

Jedná se o nové ustanovení v souvislosti s uplatňováním daně při obchodování mezi členskými státy, kterým se stanoví, kdy je pořízení zboží z jiného členského státu osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně. Jedná se o případy, kdy dodání takového zboží v tuzemsku nebo jeho dovoz je osvobozen od daně, potom i pořízení takového zboží je osvobozeno od daně.

K § 66

V § 66 jsou stanoveny podmínky za nichž se uplatňuje osvobození od daně při vývozu zboží. Za vývoz zboží ve smyslu zákona o DPH a tím i za osvobozené plnění s nárokem na odpočet daně je podle odstavce 1 považováno dodání zboží z tuzemska, které bylo odesláno nebo přepraveno na místo určení mimo území Evropského společenství.

V odstavci 2 jsou vyjmenovány osoby, které uplatňují nárok osvobození od daně ve vazbě na odstavec 1.

V odstavci 3 jsou stanoveny podmínky, za nichž je vývoz osvobozen od daně. Na dokladu prokazujícím vývoz musí být celním orgánem uveden údaj o datu přechodu zboží přes státní hranice nebo umístění zboží do svobodného celního skladu nebo svobodného celního pásma.

V odstavci 4 je upraven nárok plátce na osvobození, který se odvíjí od výstupu zboží z území Evropského společenství do třetí země.

V odstavci 5 je stanovena povinnost uvést vývoz zboží do daňového přiznání, a to nejdříve za zdaňovací období, ve kterém byl plátce povinen osvobození přiznat. Vývoz může uvést pouze v případě, že má k dispozici doklad prokazující vývoz zboží.

Stejně jako dosud se podle odstavce 6 nevztahuje nárok na vrácení daně na zpět vyvážené zboží z režimu aktivního zušlechťovacího styku v systému navracení.

K § 67

Poskytování služeb do třetích zemí, kterým se rozumí pouze práce na movitém majetku, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet a nahradilo dosud používaný termín „vývoz služeb“. Jedná se o služby, které jsou poskytovány v souvislosti se zbožím, které bylo v tuzemsku vyrobeno, pořízeno nebo dovezeno. Jedná se tedy o služby, které jsou součástí vyváženého zboží, a proto k jejich spotřebě, použití nebo využití dochází ve třetí zemi.

K § 68

V § 68 jsou vymezeny ve vazbě na Šestou směrnici zvláštní případy osvobození od daně s nárokem na odpočet. V odstavci 1 a v odstavci 4 je osvobozeno dodání paliva a potravin vymezenému okruhu lodí a letadlům používaným pro mezinárodní přepravu.

Odstavec 2 vymezuje určitý okruh služeb osvobozených od daně, které jsou poskytovány v souvislosti s provozem lodí vymezenými v odstavci 1 kromě lodí válečných [odstavec 1 písm. c)]. Podle odstavce 5 se osvobozují i ostatní služby přímo související s loděmi podle odstavce 2 včetně služeb souvisejících s přepravovaným nákladem.

V odstavci 3 jsou od daně osvobozeny služby, které jsou poskytovány v souvislosti s letadly užívanými pro mezinárodní přepravu. Podle odstavce 6 se osvobozují i ostatní služby přímo související s letadly užívanými v mezinárodní přepravě podle odstavce 3 včetně služeb souvisejících s přepravovaným nákladem.

Podle odstavce 7 je osvobozeno přemístění zboží z jiného členského státu v rámci diplomatických vztahů a pro mezinárodní organizace a v odstavci 8 dodání zboží a služeb pro ozbrojení síly NATO.

K § 69

Přeprava zboží při dovozu a vývozu a služby přímo vázané na dovoz a vývoz zboží všemi druhy dopravních prostředků, jsou v tuzemsku osvobozeny od daně s nárokem na odpočet daně. Návrh již nepovažuje za přepravu zboží při dovozu a vývozu přepravu potrubím nebo elektrickým vedením, protože vstupem všech kandidátských zemí do EU, bude přeprava potrubím nebo elektrickým vedením ze sousedních zemí považována za přepravu mezi členskými státy Evropského společenství. Služby přímo vázané na dovoz a vývoz zboží jsou osvobozeny pouze tehdy, jsou-li jako náklady zahrnuty do základu daně u dováženého zboží.

V odstavci 2 je stanoveno, že doprava mezi dvěma svobodnými celními sklady nebo svobodnými celními pásmy stejně jako doprava z místa v tuzemsku do svobodného celního skladu nebo svobodného celního pásma a naopak, není považována za přepravu při dovozu a vývozu zboží.

Stejně tak jsou služby přímo vázané na dovoz a vývoz zboží osvobozeny od daně s nárokem na odpočet daně, a to pouze u přepravy zboží. Vypuštěny byly služby poskytované v režimu tranzit při celním řízení prováděném pohraničním celním úřadem. Podmínkami pro osvobození jsou, že se musí jednat o služby přímo vázané na dovoz a vývoz zboží plátce je povinen je doložit důkazními prostředky.

K § 70

Přeprava osob je v tuzemsku osvobozena od daně s nárokem na odpočet daně a to jak uvnitř Evropského společenství, tak při přepravě osob z do třetích zemí při pravidelné i nepravidelné formě této přepravy, i když ji zákon takto nerozlišuje.

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy podléhají služby související s přepravou osob při přepravě osob dani.

K § 71

Osvobození od daně s nárokem na odpočet daně je při dovozu úzce navázáno na přiznání osvobození od dovozního cla. Je-li stanovena nulová celní sazba např. podle výše přiznaných preferencí na dovozním cle, zboží podléhá dani, protože nulovou sazbu nelze považovat za osvobozením od cla. Ve vazbě na Šestou směrnici jsou vymezeny další případy, kdy se osvobození od daně uplatní. Zejména jde osvobození dovezeného zboží propuštěného do volného oběhu, které bezprostředně po tomto propuštění bude dodáno do jiného členského státu.

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy, kdy je prodej zboží za cenu vyšší, než pořizovací v celních režimech, ve kterých nevznikl celní dluh, zdanitelným plněním,tento návrh považuje toto plnění za osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně.

K § 72

V odstavci 1 je stanoveno, kdy vzniká nárok na uplatnění odpočtu daně, a to dnem uskutečnění zdanitelného plnění nebo dnem přijetí platby, tím je vymezen den, kdy lze nárok na odpočet daně uplatnit nejdříve.

V odstavci 2 je taxativně vymezeno, u kterých plnění může plátce uplatnit nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění v plné výši, bez krácení.

Odstavec 3 definuje, co se rozumí uplatněním odpočtu daně – uvedení daně na vstupu do daňového přiznání.

Odstavec 4 pak ukládá povinnost plátci krátit nárok na odpočet daně podle § 76 u přijatých zdanitelných plnění, která plátce použije jak pro svá uskutečněná zdanitelná plnění, u kterých má nárok na odpočet daně, tak i pro svá uskutečněná plnění, u kterých nemá nárok na odpočet daně.

K § 73

Odstavec 1 definuje, že plátce prokazuje oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle účetních předpisů, popř. evidovaných u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou. Dále je stanoveno jako dosud, že pokud daňový doklad nemá všechny předepsané náležitosti, prokazuje plátce nárok podle daňového řádu.

Podle odstavce 2 lze uplatnit nárok na odpočet nejdříve v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění nebo byla přijata platba, pokud k tomu došlo před uskutečněním zdanitelného plnění.

Podle odstavce 3 může plátce uplatnit nárok na odpočet daně při dovozu zboží v případech, kdy byla vyměřena daň. Nárok na uplatnění odpočtu daně je plátce povinen doložit daňovým dokladem zaúčtovaným podle účetních předpisů, případně evidovaným v daňové evidenci plátce, který není účetní jednotkou.

Podle odstavce 4 v případě, že dovezené zboží není propuštěno do celního režimu, ve kterém vznikla povinnost vyměřit daň, nárok na odpočet daně lze uplatnit nejdříve za zdaňovací období, ve kterém bylo doručeno rozhodnutí celního orgánu o vyměření daně. Nárok na odpočet daně lze uplatnit tehdy, pokud je daň zaplacena a údaj o zaplacení daně celní orgán uvede na rozhodnutí a pokud plátce toto rozhodnutí zaúčtuje podle účetních předpisů, popřípadě je evidováno plátci, kteří nejsou účetní jednotkou.

V odstavci 5 je uvedeno, že pro uplatnění nároku na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění, u kterých byla vyměřena daň při dovozu, musí mít plátce daňový doklad s vyznačeným datem propuštění zboží, s výjimkou těch případů, kdy daňovým dokladem je jiné rozhodnutí celního orgánu. Je-li daň dodatečně vyměřena podle § 44 odst. 1, lze odpočet daně uplatnit nejdříve v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém byla daň dodatečně vyměřena.

Podle odstavce 6 má plátce nárok na odpočet daně u dovezených osobních automobilů propuštěných do režimu dočasného použití, za podmínek stanovených v odstavci 3 a to tehdy, pokud je tento režim ukončen zpětným vývozem osobních automobilů do třetí země.

V odstavci 7 jsou uvedeny podmínky pro odpočet daně a prokazování nároku na odpočet daně při pořízení zboží z jiného členského státu. Nárok na odpočet daně při pořízení zboží od osoby registrované k dani v jiném členském státu je uplatňován podle obecných principů uvedených v odstavci 2.

Také v případě pořízení zboží a poskytnuté službě z jiného členského státu podle odstavce 7 musí být doložen nárok na odpočet daňovým dokladem zaúčtovaným podle účetních předpisů, případně evidovaným v daňové evidenci plátce, který není účetní jednotkou.

V odstavci 8 je nové ustanovení, které reaguje na možnost, že povinnost přiznat daň vzniká také přijetím platby, ale kdy se zdanitelné plnění následně neuskuteční a platba je vrácena. V takovém případě plátce nárok na odpočet daně nemá. Pokud plátce, pro kterého se zdanitelné plnění mělo uskutečnit, již uplatnil nárok na odpočet daně, má povinnost podat dodatečné daňové přiznání na zvýšení daňové povinnosti, pokud již neprovedl opravu odpočtu na základě daňového dobropisu.

V odstavci 9 jsou uvedeny podmínky pro uplatňování odpočtu daně u plátců, kteří podnikají společně na základě smlouvy o sdružení. Odpočet uplatňuje vždy určený účastník, který vede daňovou evidenci, případně i ostatní plátci, kteří podnikají ve sdružení. V takovém případě jsou však plátci povinni uplatnit daň na výstupu vůči určenému účastníkovi, který přiznává daň na výstupu za sdružení.

V odstavci 10 je stanoveno, že nárok na odpočet daně lze uplatnit v běžném daňovém přiznání nejpozději za poslední zdaňovací období kalendářního roku, po uplynutí této lhůty lze nárok na odpočet daně uplatnit v dodatečném daňovém přiznání, přitom nárok na odpočet daně nelze stejně jako dosud uplatnit po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, v němž se uskutečnilo přijaté zdanitelné plnění nebo byla přijata platba.

V odstavci 11 je obdobně jako dosud stanoveno, že daňový doklad pro doložení nároku na odpočet daně musí obsahovat všechny zákonem předepsané údaje. Pokud doklad všechny údaje neobsahuje, prokazuje plátce nárok na odpočet daně podle daňového řádu.

K § 74

V tomto paragrafu jsou stanoveny podmínky a postup při uplatnění nároku na odpočet daně, pokud se osoba povinná k dani zaregistruje jako plátce daně, resp. při zrušení registrace. Nový plátce daně je oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně u obchodního majetku evidovaného ke dni účinnosti uvedeném na osvědčení o registraci, který pořídil za posledních 12 měsíců přede dnem účinnosti osvědčení o registraci. Podmínkou pro uplatnění odpočtu jsou daňové doklady nebo doklady vystavené plátcem, které obsahují peněžní částku za plnění včetně daně. Nárok plátce uplatní v daňovém přiznání za první zdaňovací období po dni účinnosti uvedeném na osvědčení o registraci.

V odstavcích 5, 6 a 7 je stanoven způsob výpočtu částky snížení uplatněného odpočtu daně u ponechaného obchodního majetku při zrušení registrace. Tuto částku je plátce povinen odvést ke dni zrušení registrace. Při výpočtu částky snížení nároku na odpočet daně u dlouhodobého hmotného a dlouhodobého nehmotného majetku postupuje způsobem stanoveným v ustanovení o úpravě odpočtu, u pořizovaného nedokončeného majetku a zásob odvede částku, kterou si uplatnil při pořízení a u majetku vytvořeného vlastní činností, s výjimkou dlouhodobého hmotného a dlouhodobého nehmotného majetku, použije pro výpočet částky snížení vlastní náklady nebo reprodukční pořizovací cenu a daň vypočte podle § 37 písm. a).

K § 75

V § 75 je uveden výčet přijatých zdanitelných plnění, u kterých plátce daně nemá nárok na odpočet daně.

Odstavec 1 zakazuje uplatňování nároku na odpočet u přijatých zdanitelných plnění, která plátce použije pro plnění osvobozená od daně podle § 51.

Podle odstavce 2 se zákaz odpočtu daně navrhuje stejně jako dosud na pořízení a technického zhodnocení osobního automobilu. Zákaz odpočtu daně nebude stejně jako dosud uplatňován v případě nákupu uskutečněného plátcem za účelem dalšího prodeje (včetně finančního pronájmu) a na vývoz.

Rovněž v odstavci 3 se rozšiřuje zákaz odpočtu daně na technické zhodnocení najatého majetku, a oprav najatého majetku provedených nájemcem se souhlasem pronajimatele, za podmínky, že ode dne provedení do doby ukončení nájmu uplyne méně než 5 let. Zákaz odpočtu se v tomto případě navrhuje uplatnit především proto, že je velmi obtížné v praxi posoudit oprávněnost nároku na odpočet.

Podle odstavce 4 se stejně jako dosud vztahuje zákaz odpočtu na pořízení vratných lahví, s výjimkou jejich vývozu uskutečněného plátcem.

Zákaz odpočtu daně se podle odstavce 5 vztahuje stejně jako dosud na pořízení přijatých zdanitelných plnění použitých pro reprezentaci, které nelze podle zákona o daní z příjmů zahrnout do daňově uznatelných výdajů.

K § 76

Podle ustanovení tohoto paragrafu postupuje plátce pouze v případě, že přijatá plnění použije jak pro svá plnění, u kterých má nárok na odpočet daně, tak i pro svá osvobozená plnění, u kterých nemá nárok na odpočet daně, tj. přijatá plnění podle § 72 odst. 4, pro která se v odstavci 1 zavádí legislativní zkratka „krácená plnění“. Pro výpočet krácení odpočtu daně použije plátce koeficient.

Algoritmus výpočtu koeficientu je uveden v odstavci 2 až 6. Koeficient se stanoví v obecné rovině jako podíl uskutečněných plnění, u kterých plátce má nárok na odpočet daně, na celkových uskutečněných plněních včetně plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně. V souladu s čl. 19 odst. 1 Šesté směrnice Rady se koeficient nově zaokrouhluje pouze na dvě desetinná místa, tj. na celá procenta.

Do jmenovatele koeficientu navíc vstupují dotace a jiné příspěvky, kromě dotací k ceně, které se zahrnují do základu daně. Podle dosavadní úpravy tak tomu bylo pouze u plátců, kteří nejsou založeni za účelem podnikání, podle navrhovaného znění zákona se sjednocují podmínky pro všechny plátce. Z výpočtu koeficientu se podle Šesté směrnice Rady nově vylučují položky příležitostného charakteru, které by mohly nesprávně ovlivnit výši podílu nároku na odpočet, konkrétně prodej dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku, který plátce užíval, finanční činnosti a převod a nájem pozemků a staveb.

V odstavci 5 jsou uvedena řešení výjimečných případů, kdy bez ohledu na matematický výpočet se koeficient stanoví ve výši nula nebo jedna. V odstavci 6 jsou stanovena pravidla, podle kterých stejně jako dosud, jestliže je koeficient v intervalu od 0 do 0,05, nelze odpočet daně uplatnit, naopak jestliže je koeficient v intervalu od 0,95 do 1, lze odpočet daně uplatnit v plné výši. Nově se zejména ve vztahu k novým ustanovením v § 78 a 79 jednoznačně stanoví, že pokud odpočet daně nelze uplatnit, považuje se koeficient za roven nule, a naopak jestliže jej lze uplatnit v plné výši, považuje se koeficient za roven jedné.

V odstavci 7 až 11 se stanoví způsob krácení a vypořádání nároku na odpočet. Nově se ve zdaňovacích obdobích běžného kalendářního roku odpočet daně krátí zálohovým koeficientem. Tento koeficient se vypočítá z údajů za zdaňovací období předcházejícího kalendářního roku zjištěných při vypořádání odpočtu. Pokud tyto údaje za předchozí kalendářní rok neexistují (např. u nově registrovaného plátce), stanoví se podle předběžného odhadu plátce. Správce daně je oprávněn výši koeficientu stanoveného odhadem ověřit v rámci vytýkacího řízení (podle § 43 platného zákona o správě daní a poplatků, § 61 návrhu nového správního řádu). Plátci je uložena povinnost provést vypořádání nároku na odpočet daně v posledním zdaňovacím období kalendářního roku obdobným způsobem jako v dosavadním znění zákona, stejně jako povinnost provést vypořádání nároku na odpočet daně při zrušení registrace. Pro koeficient, který je vypočten z údajů o uskutečněných plněních za celé vypořádávané období se zejména ve vztahu k novým ustanovením v § 78 a 79 zavádí legislativní zkratka „vypořádací koeficient“.

Odstavce 10 a 11 řeší způsob krácení nároku na odpočet při dodatečných opravách z titulu dodatečných daňových přiznání předložených plátcem nebo zjištěních kontrol provedených správci daně. V odstavci 11 se znovu zavádí povinnost plátce při dodatečných opravách údajů, které ovlivňují výši krácení nároku na odpočet daně, i u zdaňovacích období již vypořádaných opravit koeficient a vypořádání odpočtu daně. Tato povinnost opravy koeficientu a vypořádání odpočtu daně se časově vymezuje pouze na období příslušného kalendářního roku a 3 bezprostředně předcházejících kalendářních roků.

K § 77

V odstavci 1 a 2 jsou stanovena pravidla pro opravu odpočtu daně, podle kterých postupuje plátce, pro něhož se uskutečnilo plnění, pokud byla provedena oprava základu a výše daně. Tento plátce je povinen provést opravu odpočtu daně, pokud má oprava za následek snížení uplatněného odpočtu daně, naopak tomuto plátci je umožněno provést opravu odpočtu daně, pokud opravou základu dojde ke zvýšení uplatněného odpočtu.

Rovněž u opravy sazby a výše daně, u které byl vystaven opravný daňový doklad, je plátci umožněno podle odstavce 3 provést opravu odpočtu daně. Dále se podle odstavce 4 stanoví, že při opravách odpočtu daně u plnění, při kterých je plátce povinen zkracovat nárok na odpočet, se vypočtená částka opraveného odpočtu daně dále krátí koeficientem.

K § 78

Podle pravidel stanovených v tomto paragrafu plátce postupuje v případě, kdy majetek použije pro jiná plnění, než pro která původně uplatnil, popřípadě neuplatnil, odpočet daně.

Ve srovnáním se stávajícím zněním zákona došlo v souladu s čl. 20 Šesté směrnice Rady v institutu úpravy odpočtu daně k podstatným změnám. Zároveň jsou v rámci možnosti dané odstavcem 4 uvedeného článku uplatněna některá administrativní zjednodušení a opatření zaručující, aby úprava odpočtu neměla za následek neoprávněné výhody.

Oproti stávajícímu stavu je institut úpravy odpočtu daně nově omezen pouze na změnu účelu použití vymezeného dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku. Je sjednocena lhůta pro povinnost, popřípadě možnost, úpravy odpočtu daně na pětileté období od pořízení, s tím, že se prováděná úprava zohlední na celé pětileté období. Nově se dále zavádí úprava odpočtu při změně použití majetku, u kterého byl původně uplatňován nárok na odpočet daně ve zkrácené výši.

Pro zjednodušení výpočtu částky úpravy odpočtu daně se zavádí termín ukazatel nároku na odpočet daně, který převádí slovně vyjádřenou výši nároku na odpočet daně na číselně vyjádřený procentní podíl, který lze použít v matematickém vzorci. Pokud plátce má nárok na odpočet daně v plné výši, stanoví se, že má nárok na odpočet ve výši 100%, tj. ve výši 1. Skutečnost, že plátce nárok na odpočet nemá, se matematicky vyjádří tak, že má nárok na odpočet daně ve výši 0%, tj. 0. Nárok na odpočet daně, pokud plátce je povinen krátit odpočet daně koeficientem, odpovídá výši vyrovnávacího koeficientu.

Pro výpočet částky úpravy odpočtu daně je v zákoně uveden vzorec. Při výpočtu se vychází z částky daně na vstupu, která je uvedena na daňovém dokladu při pořízení majetku. Ve vzorci je zohledněn podíl let, po který plátce majetek bude používat ve změněném režimu, na celkovém pětiletém období. Proto se při výpočtu zohledňuje, který rok z celkového počtu 5 let je úprava prováděna. Pokud dojde např. k úpravě odpočtu daně ve druhém roce od pořízení, bude se částka úpravy odpočtu daně vypočítávat ze 4/5 celkové částky daně na vstupu. Změna v nároku na odpočet daně je ve vzorci vyjádřena v rozdílu mezi ukazateli nároku na odpočet daně. Pokud např. při pořízení majetku měl plátce nárok na odpočet daně v plné výši a použije jej pro účely, pro které nárok na odpočet daně nemá, bude rozdíl mezi ukazateli nároku na odpočet daně ve vzorci vyjádřen hodnotou –1 (=0-1).

Pokud bude rozdíl mezi ukazateli nároku na odpočet v intervalu čísel od –0,10 do +0,10, úprava odpočtu daně se v rámci administrativního zjednodušení neprovede.

Pokud v průběhu období pro úpravu odpočtu plátce majetek podléhající úpravě odpočtu daně prodá nebo jinak použije pro účely, při kterých dojde k uskutečnění dodání zboží nebo převodu nemovitosti, a dojde ke změně nároku na odpočet daně, je povinen, popřípadě oprávněn, provést úpravu odpočtu daně.

Institut úpravy odpočtu daně se podle odstavce 9 použije rovněž pro majetek vytvořený vlastní činností s tím, že v tomto případě období pro úpravu odpočtu začíná v roce, ve kterém byl tento majetek převeden do užívání.

Dalším administrativním zjednodušením ve srovnání se stávajícím stavem je, že úprava odpočtu se provádí pouze jednou ročně, a to souhrnně v běžném daňovém přiznání za poslední zdaňovací období roku.

K § 79

V návaznosti na znění čl. 20 Šesté směrnice Rady se nově zavádí institut vyrovnání odpočtu daně. Vyrovnání odpočtu daně se vztahuje na odpočet daně, který plátce uplatnil při pořízení dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku ve zkrácené výši. Výše tohoto odpočtu se v rozmezí pěti let od pořízení koriguje v návaznosti na vývoj vypořádacích koeficientů, a to podle změn poměru mezi nárokem na odpočet daně v následujících letech a nárokem na odpočet daně za rok, ve kterém byl majetek pořízen. V rámci možnosti administrativního zjednodušení se vyrovnání odpočtu daně navrhuje provádět pouze v případě, že dojde k výrazné změně ve vypořádacích koeficientech, konkrétně větší než 10 procentních bodů.

V odstavci 2 jsou uvedeny případy, kdy je plátce povinen, popřípadě oprávněn, provést vyrovnání odpočtu. Tato povinnost, popřípadě nárok, se odvozuje od rozdílu mezi vypořádacími koeficienty. Pokud v průběhu stanovené lhůty k vyrovnání hodnota vypořádacího koeficientu za některý ze čtyř kalendářních roků následujících po roce pořízení překročí hodnotu vypořádacího koeficientu za rok, ve kterém byl majetek pořízen, o více než 10 procentních bodů, je plátce oprávněn provést vyrovnání odpočtu daně. Naopak plátce je povinen provést vyrovnání odpočtu daně, pokud hodnota vypořádacího koeficientu za některý ze čtyř kalendářních roků následujících po roce pořízení je ve srovnání s hodnotou vypořádacího koeficientu za rok, ve kterém byl majetek pořízen, nižší o více než 10 procentních bodů.

Algoritmus výpočtu částky vyrovnání odpočtu daně je uveden v odstavci 3. Vyrovnání odpočtu daně plátce provede za příslušný kalendářní rok, za který vznikne povinnost provést vyrovnání nebo nárok na uplatnění vyrovnání podle odstavce 4. Roční vyrovnání odpočtu daně za příslušný kalendářní rok se provede v rozsahu jedné pětiny odpočtu daně.

Vyrovnání daně se provede v daňovém přiznání vždy za poslední zdaňovací období příslušného kalendářního roku, na základě údajů zjištěných při celoročním vypořádání nároku na odpočet.

K § 80

V § 80 jsou stanoveny podmínky pro vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit Na základě připomínek jsou podmínky pro vracení daně vymezeny přímo v zákoně namísto původně uvažovaného vymezení v prováděcí vyhlášce.

Osoby, kterých se týká možnost vracení daně podle tohoto paragrafu jsou vymezeny v odstavci 1 v souladu s příslušnými Úmluvami, kterými je Česká republika vázána. Osobám podle odstavce 1 písm. a) a d) je vracena daň na základě principu vzájemnosti, jak je uvedeno v odstavci 3, který v takovém případě je běžně užívaným principem při vracení daně těmto osobám. U ostatních osob, na které se vracení daně podle tohoto paragrafu vztahuje, jsou navrhovány maximální limity v Kč, do jejichž výše bude Česká republika daň vracet.

Náležitosti dokladu o prodeji zboží, který je uváděn i v dalších paragrafech týkající se vracení daně, jsou upraveny ve všech paragrafech, které se týkají vracení daně, shodně.

V dalších odstavcích jsou obdobně jako v dosavadním znění zákona stanoveny procesní postup při vracení daně. Princip vzájemnosti bude nadále podle odstavce 5 potvrzovat Ministerstvo zahraničních věcí, včetně vzájemnosti, která se týká zboží a služeb souvisejících s nákupem, výstavbou, rekonstrukcí nebo údržbou nemovitosti umístěné na území České republiky, v níž sídlí diplomatická mise nebo konzulární úřad a která je potvrzována samostatně

Pro účely vracení daně budou oprávněné osoby podávat daňové přiznání na tiskopisu vydaném Ministerstvem financí v předepsaných zdaňovacích obdobích. Daň se bude vracet do 30 dnů od vyměření.

K § 81

Podle § 81 je nadále umožněno vrátit daň za zdanitelná plnění uskutečněná plátcem, který tato plnění hradí z prostředků zahraniční pomoci. Tímto institutem je realizován závazek České republiky neuplatňovat v takových případech nepřímé daně. Daň bude vracena v souladu s mezinárodními smlouvami podle odstavce 1. V podstatě se bude jednat o vrácení daně za předvstupní programy (např. PHARE, SAPARD apod.) a projekty vyplývající z dvoustranných mezinárodních smluv.

Nárok na vrácení daně uplatňuje osoba podáním žádosti, která musí být doložena doklady, které jsou uvedené v odstavci 4, mezi které patří jako doposud potvrzení vydané Ministerstvem financí, případně subjektem, který má oprávnění Ministerstva financí o zařazení nakoupeného zboží nebo poskytnuté služby v rámci nenávratné zahraniční pomoci a o původu finančních prostředků. Za podmínek stanovených v odstavci 5 může žádost podat i osoba jiného členského státu nebo zahraniční osoba, tj. osoba ze třetích zemí.

Žádost o vrácení bude oprávněná osoba podávat u místně příslušného správce daně a daň se ji vrátí při splnění zákonných podmínek do 30 dnů po podání žádosti.

Plátci daně mohou nadále uplatnit nárok na vrácení daně nebo standardním způsobem odpočet daně v daňovém přiznání, jak vyplývá z odstavce 9.

K § 82

Ustanovení § 82 se bude uplatňovat u nákupu zboží a služeb za účelem podnikání, od data vstupu ČR do EU vůči osobám, které jsou registrovány k dani v jiném členském státu a neuskutečňují v tuzemsku v příslušném kalendářním roce, ve kterém se žádá o vrácení daně, ekonomickou činnost s výjimkou přepravních služeb při dovozu s vývozu a služeb s nimi souvisejících, v souladu s příslušnou směrnicí ES.

Podle odstavce 2 se daň bude vracet osobě registrované k dani v jiném členském státu za obdobných podmínek, za nichž mohou uplatňovat nárok na odpočet daně plátci.

V dalších odstavcích jsou stanoveny procesní podmínky, za nichž se daň vrací. Oprávněná osoba podává žádost o vrácení daně podle odstavce 4 Finančnímu úřadu pro Prahu 1 na předepsaném tiskopisu. Žádosti o vrácení daně musí být doložena doklady, tj. žádost musí obsahovat především daňové doklady nebo doklady o prodeji zboží nebo poskytnutí služby, které byly vystaveny plátcem a potvrzení o registraci osoby jiného členského státu, že je osobou registrovanou k dani.

Daň bude oprávněné osobě při splnění zákonných podmínek vrácena do 2 měsíců od podání žádosti.

K § 83

Ustanovení § 83 upravuje vracení daně podnikatelským subjektům ze třetích zemí, které nejsou členy společenství a recipročně vracejí daně českým podnikatelským subjektům a neuskutečňují v tuzemsku ekonomickou činnost. Postup při vracení daně bude obdobný jako při vracení podle § 82.

V odstavci 1 jsou vymezeny základní podmínky, za nichž nárok na vrácení daně zaplacené v ceně zboží nakoupeného a služeb použitých v České republice osobám ze třetích zemí vzniká. Podle odstavce 2 se daň se vracína základě principu vzájemnosti. Principem vzájemnosti se rozumí, že příslušný cizí stát, ve kterém má osoba ze třetí země sídlo nevyměřuje žádnou daň z přidané hodnoty nebo podobné daně nebo, pokud v případě vybírání takové daně je částka daně vracena podnikateli se sídlem v České republice.

Daň bude oprávněné osobě při splnění zákonných podmínek vrácena do 2 měsíců od podání žádosti.

K § 84

V § 84 je upraveno vrácení daně fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží nakoupeného v tuzemsku mimo území Evropského společenství. Fyzická osoba, která nemá na území Evropského společenství místo trvalého pobytu, má nárok na vrácení daně za nakoupené zboží v tuzemsku, jestliže toto zboží vyveze a tento vývoz mimo území ES je potvrzen příslušným celním úřadem.

Možnost vracení daně je omezena pouze na zboží, které nemá obchodní charakter a jehož cena včetně daně zaplacená jednomu prodávajícímu v jednom dni je vyšší než 2 500 Kč. Daň nelze vrátit u uhlovodíkových paliv a maziv, tabákových výrobků, alkoholu a potravin. Jedná se o komodity, u nichž je problematické prokázaní skutečnosti, že deklarované množství těchto výrobků je skutečně vyváženo.

Zakoupené zboží musí být vyvezeno do 3 měsíců od jeho zakoupení, jeho vývoz z území ES musí být potvrzen příslušným celním úřadem na předepsaném tiskopisu a doložen dokladem o nákupu.

O vrácení daně může oprávněná osoba žádat přímo prodávajícího nebo prostřednictvím zmocněné osoby. Nárok musí být uplatněn nejpozději do 6 měsíců od zakoupení zboží.

K § 85

Na základě rozhodnutí vlády se do návrhu zákona doplnil § 85, v němž jsou stanoveny podmínky pro vracení daně zdravotně postiženým osobám při pořízení automobilu. Vracení daně je navrhováno za stejných podmínek jako podle dosavadního znění zákona, včetně možnosti vracení daně při pořízení osobního automobilu i  formou finančního leasingu. Pro účely vracení daně podle tohoto paragrafu je v odstavci 2 definována osoba se zdravotním postižením. Lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně je podle dosavadní praxe zachována ve výši 6 měsíců. Vracení daně osobám se zdravotním postižením není slučitelné s právem Evropských společenství, není v souladu s příslušným směrnicemi, týkajícími se daně z přidané hodnoty.

K § 86

V § 86 je upraveno vrácení daně ozbrojeným silám cizích států, případně Organizaci Severoatlantické smlouvy, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva Jedná se o vrácení daně za vybrané druhy zboží a služby nakoupené v tuzemsku nebo za stavby pořízené v tuzemsku. To neplatí v případě, že osvobození od daně se uplatní podle § 68 odst.8

Nárok na vrácení daně uplatňují oprávněné subjekty prostřednictvím Ministerstva obrany u Finančního úřadu pro Prahu 1. Žádost o vracení daně musí být doložena daňovými doklady nebo doklady o prodeji zboží nebo poskytnutí služby.

Finanční úřad vrátí daň na účet Ministerstva financí za splnění zákonných podmínek do 30 dnů od podání žádosti.

K § 87

V souladu s právem Evropských společenství a v souladu s navrhovanou úpravou zákona o spotřebních daních je upraven prodej zboží za ceny bez daně v prodejnách nacházejících se v tranzitním prostoru mezinárodních letišť a na palubách letadel. Prodej za ceny bez daně je možný pouze fyzickým osobám při jejich cestě do třetích zemí, bez mezipřistání v některém členském státě. Bude-li dodáváno v tuzemsku plátcem zboží, které podléhá spotřebním daním, podléhá takové zboží dani na výstupu bez započtení spotřební daně do základu pro výpočet daně. Kupující plátce má nárok na uplatnění odpočtu daně. Povolení k prodeji je oprávněn vydávat místně příslušný celní úřad. Navrhované ustanovení obsahuje nejen náležitosti povolení, ale i podmínky, jejichž porušení nebo nedodržení umožňuje povolení odejmout.

K § 88

V tomto novém ustanovení je vymezen postup v souladu s předpisy Evropského společenství, kterým se řeší přiznání a placení daně zahraniční osobou, která poskytuje služby elektronického obchodu osobě, která není plátcem, tedy i soukromé osobě. Tímto ustanovením se umožňuje zahraniční osobě, aby přiznávala daň a komunikovala se správcem daně pouze elektronickým způsobem, a to se správcem daně z jednoho členského státu, přestože služby poskytuje do více členských států. Tento zvláštní režim může používat zahraniční osoba, která splní stanovené podmínky. Jedná se o aplikaci úplně nového ustanovení, s jehož uplatňováním zatím nemají zkušenosti ani stávající členské státy.

K § 89

V tomto ustanovení je nově vymezen v souladu s předpisy Evropského společenství zvláštní režim zdaňování přirážky, který je povinen používat plátce, který poskytuje cestovní službu tím způsobem, že nakoupí služby cestovního ruchu od jiných osob a poskytuje tyto služby jako jeden zájezd tedy jako svoji jednu službu konečnému spotřebiteli. Tato osoba je definována jako poskytovatel cestovní služby.

Základem daně je přirážka snížená o daň z této přirážky. Přirážka je rovna rozdílu mezi cenou zájezdu, kterou zaplatí zákazník a skutečnými náklady cestovní kanceláře za nakoupené služby, které jsou zahrnuté v zájezdu.

Zvláštní režim je povinen používat poskytovatel cestovní služby, který jedná se zákazníkem vlastním jménem a poskytuje zákazníkovi tuto jednu službu, ale nesmí jej používat osoba, která poskytuje službu, a to obstarání zájezdu jménem a na účet jiné osoby. Poskytovatel cestovní služby při použití zvláštního režimu nesmí vystavit doklad, na kterém je uvedena samostatně daň.

Cestovní služba je osvobozena od daně, pokud služby nakoupené od jiných osob jsou poskytovány ve třetích zemích. Poskytovatel cestovní služby nemá nárok na odpočet daně ani na vrácení daně v jiném členském státu u nakoupených služeb nebo zboží od plátce nebo osoby registrované k dani v jiném členském státu.

Jestliže poskytovatel cestovní služby uplatňuje také daň podle obecného principu zdaňování při poskytování jednotlivých služeb cestovního ruchu a současně používá zvláštní režim, je povinen vést v tomto členění daňovou evidenci.

K § 90

V tomto ustanovení je nově vymezen v souladu s předpisy Evropského společenství zvláštní režim zdaňování přirážky, který může použít obchodník při prodeji použitého zboží, uměleckých děl, sběratelských předmětů a starožitností, které jsou vymezeny v příloze č. 4 k zákonu, za stanovených podmínek. Obchodníkem se rozumí plátce, který nakoupí, pořídí nebo doveze toto zboží, za účelem dalšího prodeje a jedná vlastním jménem nebo jménem jiné osoby.

Základem daně je přirážka snížená o daň z přirážky. Přirážka je rovna rozdílu prodejní ceny zboží a pořizovací ceny zboží. Zvláštní režim může použít obchodník, který pořídil toto zboží od osoby, která nemusela uplatnit daň u prodávaného zboží, jedná se o zboží, u kterého není žádná daň na vstupu a tedy nelze uplatnit odpočet daně. Plátce, který nakoupí zboží, u kterého je zdaněna jen přirážka obchodníka, si nesmí odpočítávat daň z přirážky.

Pro zvláštní režim se může rozhodnout obchodník i v případě prodeje uměleckých děl, sběratelských předmětů a starožitností, které dovezl, uměleckých děl získaných od autora, nebo uměleckých děl nakoupených od plátce nebo osoby registrované k dani v jiném členském státu, která u tohoto díla uplatnila daň normálním způsobem. Pokud se však obchodník rozhodne používat zvláštní režim i u tohoto zboží, musí to oznámit finančnímu úřadu a postupovat takto dva roky a nemůže si u tohoto zboží nárokovat odpočet.

Pokud obchodník uplatňuje zvláštní režim a zároveň obecný princip zdaňování, je povinen vést v tomto členění daňovou evidenci.

K § 91

V § 91 je na základě požadavku územních finančních orgánů zachována možnost stanovení daňové povinnosti u plátců, kteří nakupují zboží za účelem jeho dalšího prodeje v nezměněném stavu, podle dosavadní praxe. Podle tohoto ustanovení mohou plátci, kteří nakupují zboží za účelem jeho dalšího prodeje v nezměněném stavu a nejsou prokazatelně schopni vykazovat daň na výstupu na základě kontrolovatelné denní evidence tržeb, požádat svého správce daně o stanovení individuálního způsobu stanovení daňové povinnosti. Pokud by byl schválen zákonný předpis ukládající povinné zavedení registračních pokladen, bylo by toto ustanovení „mrtvým“ (nadbytečným) ustanovením.

K § 92

Podle § 92 je ve vazbě na čl. 26b Šesté směrnice ES stanoven zvláštní režim pro investiční zlato, jež je pro účely DPH definováno ve vazbě na uvedenou směrnici. Definice investičního zlata byla předběžně konzultována s ČNB. Nutnou podmínkou pro zavedení tohoto zvláštního režimu je, aby členské státy pravidelně předávaly Evropské komisi seznam zlatých mincí, které splňují kritéria investičního zlata. Navrhuje se, aby tento seznam vydávala ČNB.

Dodání investičního zlata i jeho zprostředkování a dovoz tohoto zlata je osvobozen od daně. Přitom ve vztahu k tomuto osvobození lze výjimečně uplatňovat nárok na odpočet daně v plné výši při výrobě investičního zlata.

Plátci se mohou podle odstavce 4 rozhodnout, že dodání investičního zlata budou zdaňovat a tím i mohou uplatňovat při pořízení investičního zlata nárok na odpočet daně v plné výši.

K § 93

Tímto paragrafem se upravuje oblast správy daně z přidané hodnoty, a to tak, že se obecně postupuje podle zvláštního právního předpisu, který upravuje správu daní. Při dovozu a vývozu se postupuje podle celních předpisů.

K § 94

V odstavci 1 se nově stanoví den, kdy se osoba povinná k dani stává plátcem. Je to den, který uvede správce daně na osvědčení o registraci. V původním zákoně byl rozhodujícím dnem pro registraci den, kdy došlo k překročení obratu pro povinnou registraci, což přinášelo obtíže při opožděném vystavování daňových přiznání a daňových dokladů. Při registraci postupuje správce daně podle zvláštního právního předpisu, který upravuje správu daní.

V odstavci 2 jsou uvedeny podmínky, za kterých se osoby povinné k dani, které podnikají společně na základě smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné smlouvy, stávají plátci. Nově se stanoví den registrace u osob, jejichž obrat překročil stanovený limit pro povinnou registraci, a to na den, který je uveden na osvědčení o registraci.

V odstavci 3 se nově doplňuje, že osoba povinná k dani, která nabývá majetek od plátce na základě smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části, a to i formou dražby nebo vkladem, se stává plátcem dnem nabytí majetku.

V odstavci 4 se stanoví, že osoby povinné k dani, které jsou nástupnickými společnostmi zaniklých společností-plátců, se stávají plátci dnem přeměny. Legislativně se upřesňuje text při přeměně společnosti nebo družstva na jinou formu v návaznosti na změny v Obchodním zákoníku.

V odstavci 5 se v souladu se Šestou směrnicí stanoví, že se osoba povinná k dani, která uskutečňuje zdanitelná plnění a plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně, stává plátcem, pokud hodnota pořízeného zboží v kalendářním roce převýší 10 tis.EUR, cca 300 tis. Kč, bez ohledu na to, že její obrat nepřesahuje obrat pro povinnou k registraci. Do této hodnoty se započítává i hodnota zboží, které jí bylo zasláno z jiného členského státu a hodnota zboží, které si tato osoba nakoupila v jiném členském státu a přemístila do tuzemska.

V odstavci 6 se v souladu se Šestou směrnicí stanoví, že plátcem se stává osoba povinná k dani, která uskutečňuje zdanitelná plnění a plnění osvobozená s nárokem na odpočet daně, pokud je jí zasíláno zboží, které je předmětem spotřební daně, a to bez ohledu na její dosahovaný obrat za uskutečněná plnění.

V odstavci 7 se stanoví, že osoba povinná k dani, která uskutečňuje zdanitelná plnění a plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně, které jsou poskytovány uvedené služby z jiného členského státu nebo ze zahraničí, se stává plátcem dnem poskytnutí služeb , bez ohledu na jejich hodnotu. Místo plnění vybraných služeb (služby k nemovitosti, přepravní služby, služby kulturní, služby související s přepravou, zprostředkovatelské služby a služby v §16 odst.6) je podle 6.směrnice v tuzemsku.

V odstavci 8 se stanoví, že plátcem je osoba povinná k dani uskutečňuje zdanitelná plnění nebo plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně, pokud je jí dodáváno zboží s montáží nebo instalací. V souladu s 6.směrnicí je místo plnění v tuzemsku.

V odstavci 9 se stanoví povinnost plátci uvádět daňové identifikační číslo ve struktuře kód země CZ a kmenová část, kterou tvoří identifikační číslo nebo rodné číslo. Prozatím nedojde k výměně Osvědčení o registraci a plátce bude mít původní vydané osvědčení.Pokud plátce požádá o provedení změny v Osvědčení o registraci, provede jí místně příslušný správce daně.

K § 95

V odstavci 1 se nově stanoví lhůta osobě povinné k dani, ve které je povinna podat přihlášku k registraci. Tato lhůta končí 15 dnem po skončení měsíce, ve kterém obrat překročila.

V odstavci 2 se stanoví postup a lhůta při překročení limitu pro povinnou registraci u osob podnikajících ve sdružení.Osoby podnikající ve sdružení jsou povinny podat přihlášku jednotlivě do 15 dnů po skončení měsíce, ve kterém překročily stanovený obrat. Lhůty pro podání přihlášky pro účastníky sdružení v případě uzavření smlouvy o sdružení nebo zaregistrování některého účastníka zůstávají stejné.

V odstavcích 3, 4 a 5 se upravují lhůty pro předložení přihlášky k registraci na 15 dnů u osob, které nabývají majetek na základě přeměny společnosti nebo družstva, privatizace nebo prodeje podniku a v případě pokračování v živnosti po zemřelém plátci, které jsou stanoveny tak, aby bylo zajištěno plynulé pokračování povinností zaniklého plátce. Doplňuje se oznamovací povinnost plátce při změně právní formy společnosti nebo družstva v případech, kdy právnická osoba nezaniká a pouze mění svoje vnitřní právní poměry a právní postavení jejich společníků.

V odstavci 6 je stanovena lhůta 15 dnů, ve které osoba povinná k dani musí podat přihlášku k registraci při pořízení zboží z jiného členského státu.

V odstavci 7 je uvedena možnost osobě povinné k dani, která uskutečňuje zdanitelná plnění a plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně „dobrovolně“ se zaregistrovat, a to v případě, kdy její obrat nedosahuje stanovenou výši obratu pro povinnou registraci.

V odstavci 8 se jednoznačně stanoví zákaz osobě povinné k dani, která uskutečňuje pouze osvobozené plnění podat přihlášku k registraci.V souladu se 6.směrnicí se stanoví výjimka pro osoby povinné k dani, které se rozhodnou, že budou zdaňovat nájem pozemků a staveb, bytů a nebytových prostor, které mohou přihlášku k registraci podat.

V odstavci 9 se stanoví lhůta pro podání přihlášky k registraci osobě povinné k dani, které je zasíláno zboží z jiného členského státu, které je předmětem spotřební daně a to 15 dnů přede dnem dodání.

V odstavci 10 se stanoví lhůta pro podání přihlášky k registraci osobě povinné k dani, které jsou poskytnuty služby z jiného členského státu nebo ze zahraničí, a to 15 dnů ode dne poskytnutí služby.

V odstavci 11 se stanoví lhůta pro podání přihlášky osobě povinné k dani, které je dodáno zboží s instalací nebo montáží z jiného členského státu nebo ze zahraničí, a to 15 dnů po dodání zboží.

K § 96

V odstavci 1 se v návaznosti na obchodování uvnitř Evropského společenství zavádí nové označení osob, které se nemohou stát plátci, ale z důvodu pořízení zboží jsou povinny za určitých podmínek přiznat a zaplatit daň správci daně. Tyto osoby, kterým je přiděleno identifikační číslo pro účely DPH přiznají a zaplatí daň místně příslušnému správci daně. Jedná se o právnické osoby, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání, a ani jinak nepodnikají a osoby, které uskutečňují pouze osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně.

V odstavci 2 je stanoveno, že právnická osoba, která nebyla založena za účelem podnikání nebo osoba, která uskutečňuje pouze osvobozené plnění bez nároku na odpočet daně se v případě, že pořizuje zboží z jiného členského státu, které je předmětem spotřební daně, považuje vždy za osobu identifikovanou k dani, která je povinna přiznat a zaplatit daň v tuzemsku.

V odstavci 3 se stanoví, že osoby identifikované k dani jsou povinny při pořízení zboží z jiného členského státu uvádět identifikační číslo, které bude tvořit zkratka CZ a indikátor, stanovený podle zvláštního právního předpisu.

K § 97

V odstavci 1 je stanovena osobě identifikované k dani, která pořizuje zboží z jiného členského státu, lhůta 15 dnů pro podání přihlášky k přidělení identifikačního čísla, pod kterým přizná a zaplatí daň místně příslušnému správci daně. Tato osoba je povinna zaplatit daň z hodnoty pořízeného zboží, kterou překročí částku 10 000 EUR.

V odstavci 2 je stanovena osobě identifikované k dani, která pořizuje zboží podléhající spotřební dani, lhůta 15 dnů pro podání přihlášky k přidělení identifikačního čísla, která však musí být podána před prvním dodáním zboží.

V odstavci 3 se stanoví, že výše uvedené osoby jsou oprávněny se dobrovolně přihlásit k přidělení identifikačního čísla v případě, kdy hodnota pořízeného zboží nedosahuje stanovený limit a současně se stanoví těmto osobám povinnost používat tento režim nejméně 2 kalendářní roky.

K § 98

V odstavci 1 a 2 je uvedena výše náhrady, kterou jsou povinny zaplatit osoby, které nesplní zákonnou povinnost se registrovat za plátce nebo osobu identifikovanou k dani.

V odstavci 3 je uveden postup při stanovení této náhrady tak, že správce je oprávněn uložit tuto náhradu podle zvláštního předpisu, který upravuje správu daní a bude při jejím uložení postupovat jako při uložení pokuty za nesplnění zákonné povinnosti nepeněžité povahy.

K § 99

V odstavci 1 a 2 se stanoví jako základní zdaňovací období kalendářní čtvrtletí, které má plátce, jehož obrat za předchozí kalendářní rok byl nižší než 10 mil.Kč. Pokud obrat plátce přesáhl za uplynulý kalendářní rok tuto částku je jeho zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc.

V odstavci 3 je uvedena možnost pro plátce, jehož obrat přesáhl částku 2 mil. Kč, zvolit si jako zdaňovací období kalendářní měsíc. Stejně může postupovat i osoba povinná k dani při podání přihlášky k registraci, pokud podnikala v uplynulém kalendářním roce a přesáhla obrat 2 mil. Kč.

V odstavcích 4 a 5 se legislativně upřesňuje způsob určení obratu pro stanovení zdaňovacího období jednotlivých účastníků sdružení a nástupnických společností.

V odstavci 6 se stejně jako dosud stanoví postup v případě stanovení zdaňovacího období začínajícího podnikatele, který nebyl v předcházejícím roce plátcem ani osobou povinnou k dani, která uskutečňovala dodání zboží nebo poskytovala služby, ze kterých by měla příjmy nebo výnosy. V těchto případech se vychází z předpokládaného obratu v běžném roce.

Podle odstavce 7 je prvním zdaňovacím obdobím plátce po registraci nadále měsíc nebo kalendářní čtvrtletí, v němž nabyla účinnosti jeho registrace.

Podle odstavce 8 je plátce oprávněn provést změnu zdaňovacího období nejdříve od počátku následujícího kalendářního roku. V tomto ustanovení je zakotvena i povinnost plátce provést změnu zdaňovacího období, pokud nesplňuje limit stanovený v odstavci 2 nebo 3.

Podle odstavce 9 je zdaňovacím obdobím osoby identifikované k dani kalendářní čtvrtletí, bez ohledu na hodnotu pořizovaného zboží z jiného členského státu.

K § 100

V § 100 jsou stanoveny zásady vedení evidence pro účely DPH. Oproti současnému znění zákona se zjednodušuje povinnost vedení záznamů tak, že plátce je povinen vést evidenci údajů, které jsou nutné ke správnému stanovení daňové povinnosti. Plátce je povinen vést evidenci o přijatých plněních, u kterých si uplatňuje nárok na odpočet daně a evidenci přijatých plnění, u kterých je povinen krátit nárok na odpočet daně. Evidenci o uskutečněných plněních vede v členění odpovídajícím členění v daňovém přiznání.V odstavci 1 se doplňuje povinnost plátci, který dodává zboží do jiného členského státu, vést evidenci o těchto dodávkách tak, aby sestavil souhrnné hlášení. Údaje uvedené v přiznání musí být plátce schopen prokázat správci daně.

Podle odstavce 2 je nadále plátce, který nevede účetnictví povinen vést evidenci obchodního majetku a doplňuje se povinnost vést evidenci plnění, která jsou osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně nebo nejsou předmětem daně.

Podle odstavce 3 je určený účastník sdružení, který za sdružení plní povinnosti a uplatňuje práva, povinen vést evidenci pro daňové účely podle odstavců 1 a 2 za celé sdružení odděleně.Pouze tento určený účastník může za sdružení uplatňovat nárok na odpočet daně a uplatňovat daň u činností sdružení.

V odstavci 4 se nově doplňuje povinnost pro plátce, který pořizuje zboží z jiného členského státu, aby vedl evidenci pořízeného zboží v členění na pořízení z jednotlivých členských států.

K § 101

V odstavci 1 jsou uvedeny lhůty pro podání daňového přiznání a zaplacení daně, které jsou stejné jako v současném znění zákona. Doplňuje se, že daňové přiznání se podává na tiskopisu předepsaném Ministerstvem financí.

V odstavci 2 je nově upraveno podávání přiznání v průběhu konkursu. Za uplynulou část zdaňovacího období je plátce povinen podat daňové přiznání ke dni předcházejícímu prohlášení konkurzu, ve lhůtě uvedené v odstavci 1. V průběhu konkurzu podává ve stejných lhůtách daňové přiznání správce konkurzní podstaty, který po prohlášení konkurzu přebírá práva a povinnosti plátce, a poslední přiznání za úpadce podá ke dni ukončení konkurzu ve lhůtě podle odstavce1.

V odstavci 3 je upraveno podávání daňového přiznání plátcem, který jako oprávněná osoba pokračuje v živnosti po zemřelém plátci, a to ke dni úmrtí plátce. Osoba oprávněná při ukončení dědického řízení, kdy je vydáván majetek dědici, podává daňové přiznání ke dni ukončení dědického řízení ve lhůtě podle odstavce 1.

V odstavci 4 je upraveno podání daňového přiznání v případě zániku společnosti nebo družstva po zrušení bez likvidace. Právní nástupce podá daňové přiznání za zaniklého plátce ke dni před jeho zánikem ve lhůtě podle odstavce 1.

V odstavci 5 je legislativně upraven postup při podávání daňového přiznání určeným účastníkem sdružení, který ve svém daňovém přiznání uvádí v součtu svoji daňovou povinnost a daňovou povinnost z činnosti sdružení.

V odstavci 6 se osobě identifikované k dani stanoví povinnost podat daňové přiznání a zaplatit daň po skončení kalendářního čtvrtletí, ve kterém jí vznikla daňová povinnost.

K § 102

V souvislosti s obchodováním uvnitř území Evropského společenství a v souladu s jeho předpisy se doplňuje ustanovení týkající se souhrnného hlášení, které je povinen předkládat plátce, který dodal zboží osobám registrovaným k dani v jiných členských státech. Plátce je povinen odděleně uvést i přemístění jeho obchodního majetku pro účely jeho podnikání do jiného členského státu, kde je povinen se registrovat k dani, a odděleně i dodávky zboží, které uskutečňuje jako prostřední osoba v rámci zjednodušeného postupu v třístranném obchodu mezi osobami registrovanými v různých členských státech. Dodávky zboží osobě, která není registrovaná v jiném členském státu se do souhrnného hlášení neuvádějí. Za sdružení podává souhrnné hlášení určený účastník sdružení. Šestá směrnice Evropského společenství stanoví, že hlášení o intrakomunitárních dodávkách zboží musí být podáváno za kalendářní čtvrtletí, popřípadě měsíčně nebo ročně, a to tak, aby byly dodrženy předpisy o mezinárodní administrativní spolupráci v oblasti DPH. Dle nařízení Rady č.218/92/EHS si členské státy vzájemně poskytují čtvrtletní údaje o těchto dodáních zboží a z toho důvodu se navrhuje podávat souhrnné hlášení za kalendářní čtvrtletí současně s daňovým přiznáním k DPH . Podávání tohoto hlášení měsíčně by vzhledem k účelu údajů v něm obsažených přestavovalo nadměrnou administrativní zátěž nejen pro plátce, ale i pro správce daně.

Vzhledem ke specifickému charakteru tohoto hlášení a uvedenému účelu, nelze plně využít procesní úpravu zvláštního právního předpisu, který upravuje správu daní, a proto je upřesněna v návrhu tohoto ustanovení . Jakékoliv opravy uvedených údajů uvedených v souhrnném hlášení se navrhují provádět formou následného souhrnného hlášení, a to nejpozději do lhůty stanovené procesním předpisem pro možnost vyměření daně, dodatečného vyměření daně či uplatnění nároku na odpočet daně. Ustanovení obsahuje rovněž obdobný postup při využití údajů obdržených v rámci mezinárodní administrativní spolupráce.

K § 103

V § 103 je stanoven postup při podávání dodatečných daňových přiznání. Dodatečné daňové přiznání, ve kterém souhrnem oprav plátce zvyšuje daňovou povinnost případně nedochází-li ke snížení nebo zvýšení daňové povinnosti, je plátce podle odstavce 1 povinen předložit. Tuto povinnost má plátce rovněž, provádí-li opravu sazby a výše daně podle § 49 odst. 1.

Možnost předložení dodatečného daňového přiznání podle odstavce 2 má plátce v případech, že snižuje souhrnem oprav daňovou povinnost.

V dodatečném daňovém přiznání uvádí plátce podle odstavce 3 pouze rozdíly od údajů na jejichž základě byly stanoveny předcházející daňové povinnosti příslušného zdaňovacího období, avšak provádí-li opravu sazby a výše daně podle § 49 odst. 1, uvádí podle odstavce 5 původní chybné údaje se záporným znaménkem a údaje se správnou sazbou uvede s kladným znaménkem.

K § 104

V tomto ustanovení je uveden postup správce v případě, kdy plátce svoji daňovou povinnost uvede v daňovém přiznání za nesprávné zdaňovací období, než do kterého příslušela. Pokud tímto uvedením nesníží daňovou povinnost za zdaňovací období, správce daně mu daň nedoměří. Jestliže dojde ke snížení daňové povinnosti předepíše mu správce daně sankci ve výši 0,1% z částky daně uvedené v nesprávném zdaňovacím období za každý den krácení příjmů státního rozpočtu. Pokud sankce nepřesáhne za zdaňovací období částku 100 Kč správce daně jí plátci nepředepíše. Jiné sankce nebudou uplatňovány.

K § 105

V ustanovení je stanoven postup při vracení nadměrného odpočtu. Stejně jako v současném znění zákona je vrácení nadměrného odpočtu vázáno na vznik vratitelného přeplatku, který plátci vzniká v případě, že nemá žádné nedoplatky na daních. Do ustanovení se doplňuje ustanovení převzaté ze zákona o správě daní a poplatků, že prohlášením konkurzu se daňové řízení nepřerušuje. Pokud vznikne vratitelný přeplatek změnou daňové povinnosti na základě dodatečného vyměření, musí plátce o vrácení přeplatku požádat a správce daně postupuje podle ustanovení právního předpisu, který upravuje správu daní.

Doplňuje se výše částky vratitelného přeplatku, a to 100 Kč, o jejíž vrácení může plátce požádat. V současné době jsou náklady spojené s vracením nižších částek často vyšší než samotný vratitelný přeplatek.

K § 106

Podle odstavce 1 může plátce požádat o zrušení registrace, pokud za 12 po sobě jdoucích měsíců jeho obrat nepřesáhne 1 mil.Kč a od data jeho registrace uplynul jeden rok. Tyto dvě podmínky pro zrušení registrace se nevztahují na plátce, kteří se jimi stali v důsledku nabytí majetku na základě privatizace, přeměny společnosti nebo družstva nebo v důsledku pokračování v živnosti po zemřelém plátci, protože tito plátci mohou podle odstavce 3 tohoto ustanovení požádat o zrušení registrace, při splnění stanovených podmínek, v kratší lhůtě.

V odstavci 2 jsou stanoveny podmínky pro zrušení registrace plátců, kteří podnikají společně na základě smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné smlouvy, a legislativně se upřesňuje způsob výpočtu obratu účastníka sdružení pro účely zrušení jeho registrace.

Podle odstavce 3 je plátce, který se stal plátcem v důsledku nabytí majetku v privatizaci, přeměny společnosti nebo družstva nebo v důsledku pokračování v živnosti po zemřelém plátci, oprávněn požádat o zrušení registrace po uplynutí 3 měsíců, pokud jeho obrat za tři předcházející po sobě jdoucí měsíce nebyl vyšší než 250 000 Kč.

Podle odstavce 4 je každý plátce, který žádá o zrušení registrace, povinen prokázat, že pro zrušení registrace splnil zákonem stanovené podmínky, tj. od data jeho registrace uplynula stanovená doba a jeho obrat je pod hranicí limitu pro povinnou registraci.

V odstavci 5 je stanovený postup při zrušení registrace zemřelého plátce. Obecně platí, že plátce má povinnost při zrušení registrace snížit uplatněný odpočet u obchodního majetku a tuto povinnost při jeho úmrtí za něho přebírá jeho právní nástupce. Speciálně je upravený postup v případě, kdy osoba oprávněná pokračuje v živnosti po zemřelém plátci a postup, kdy tato osoba vydává majetek dědici při ukončení dědického řízení. Při zrušení registrace zemřelého plátce, osoba oprávněná nesnižuje uplatněný odpočet daně a neuplatňuje si nárok na odpočet daně při zaregistrování. Při ukončení dědického řízení, kdy je majetek vydáván dědici, který bude v živnosti dále pokračovat, se uplatní stejný zjednodušený postup. Zrušení registrace osoby oprávněné, která pokračovala po zemřelém v podnikání se nepovažuje za zrušení registrace s povinností snížit uplatněný odpočet u vydávaného majetku a dědic při zaregistrování si neuplatňuje nárok na odpočet.

Odstavec 6 stanoví postup při zrušení registrace zanikající společnosti nebo družstva při zrušení bez likvidace. Uplatňuje se stejný zjednodušený postup jako při pokračování v živnosti po zemřelém plátci. Zanikající subjekt nesnižuje uplatněný odpočet u obchodního majetku a právní nástupce neuplatňuje nárok na odpočet daně při zaregistrování.

Podle odstavce 7 je správce daně oprávněn zrušit registraci plátce, pokud neuskutečnil bez oznámení důvodu správci daně po dobu 12 měsíců zdanitelné plnění nebo neplní povinnosti vyplývající ze zákona o DPH nebo přestal být osobou povinnou k dani.

Vzhledem k tomu, že plátce musí být o tomto rozhodnutí správce daně informován, má odvolání proti tomuto rozhodnutí podle odstavce 7 odkladný účinek a zrušení registrace plátce nastává až po uplynutí lhůty pro odvolání proti tomuto rozhodnutí.

K § 107

Doplňuje se nové ustanovení, které upravuje možnost požádat o zrušení registrace osob identifikovaných k dani. Tyto osoby mohou požádat o zrušení registrace nejdříve po uplynutí 2 kalendářních roků, za předpokladu, že během těchto dvou kalendářních roků celková hodnota pořízeného zboží nepřekročila částku 10 000 EUR, tj. 300 000 Kč . Stanoví se lhůta, ve které musí osoby identifikované k dani požádat o zrušení registrace, protože jinak se jejich registrace automaticky prodlužuje o další dva roky.

K § 108

V souladu s předpisy 6. směrnice ES se doplňuje nové ustanovení, ve kterém jsou vymezeny osoby, které jsou povinny přiznat a zaplatit daň správci daně. Povinnost přiznat a zaplatit daň má nejen plátce, který uskutečňuje dodání zboží nebo poskytování služeb nebo plátce, který pořizuje zboží z jiného členského státu, ale také osoby identifikované k dani, osoby registrované k dani v jiném členském státu a zahraniční osoby v případech, kdy místo plnění při dodání zboží nebo poskytování služeb je v tuzemsku a také soukromé osoby, které pořizují nový dopravní prostředek z jiného členského státu. Mezi osobami povinnými platit daň je zahrnuta i jakákoliv osoba, která uvede daň na daňovém dokladu.

V odstavci 2 je uvedeno postavení osob registrovaných k dani jiném členském státu v daňovém řízení v případě, že uskutečňují plnění s místem plnění v tuzemsku osobám, které nejsou plátci ani osobami identifikovaným k dani. Tyto osoby mají postavení daňového subjektu a daň jsou povinny přiznat a zaplatit Finančnímu úřadu pro Prahu 1.

V odstavci 3 se stanoví osobě, která byla určena k zajištění prodeje majetku plátce (např.exekutor) povinnost přiznat a zaplatit daň z prodaného obchodního majetku plátce místně příslušnému správci daně plátce.

K § 109

V odstavci 1 jsou stanoveny podmínky, za kterých je právnická nebo fyzická osoba oprávněna plnit funkci daňového zástupce. Tento zástupce musí být osobou povinnou k dani a musí mít sídlo v tuzemsku. Daňový zástupce zastupuje osobu registrovanou k dani v jiném členském státu nebo zahraniční osobu, která neuskutečňuje ekonomické činnosti v tuzemsku , ani nemá sídlo nebo místo podnikání v tuzemsku, ale je povinna přiznat a zaplatit daň, protože dodává zboží nebo poskytuje služby osobám, které nejsou osobami povinnými k dani.

Podle odstavce 2 si osoba registrovaná k dani v jiném členském státu pro splnění povinnosti přiznat a zaplatit daň může zvolit daňového zástupce nebo se jako osoba povinná k dani zaregistrovat a přiznat a zaplatit daň jako plátce.

Podle odstavce 3 je zahraniční osoba pro splnění povinnosti přiznat a zaplatit daň v tuzemsku povinna zmocnit daňového zástupce.

Podle odstavce 4 daňovému zástupci přidělí správce daně daňové evidenční číslo pro účely přiznání a zaplacení daně zastupované osoby. Daňový zástupce má na základě udělené plné moci práva a povinnosti zastupované osoby. Povinnosti daňového zástupce jsou zejména vedení evidence, podávání daňového přiznání a zaplacení daně za zastupovanou osobu ve stanovené lhůtě.

K § 110

Zákonem č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy byl do zákona o DPH doplněn nový paragraf, který upravuje regulační opatření za stavu ohrožení státu a válečného stavu. Podle navrhovaného § 110 může po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu vláda České republiky na dobu trvání stavu ohrožení nebo válečného stavu svým nařízením v nezbytném rozsahu pro zajištění nouzového nebo válečného státního rozpočtu provést úpravu platných sazeb daně ve vymezeném rozsahu, případně umožnit plátcům, kteří uskutečňují zdanitelná plnění pro ozbrojené síly a další vyjmenované subjekty, aby mohli, dodávat stanovené druhy zboží a poskytovat stanovené služby těmto subjektům bez daně, při zachování nároku na odpočet daně v plné výši.

K § 111

V přechodných ustanoveních je nutné ošetřit skutečnosti, že nový zákon nebude, se vší pravděpodobností, platit od začátku roku, a že dochází ke změnám ve výši obratu pro povinnou registraci a pro zrušení registrace, změny se týkají i vypořádání nároku na odpočet daně apod., a proto se stanoví:

K bodům 1 a 2

Pro uplatnění DPH před účinností zákona platí dosavadní předpisy, stejně tak i lhůty stanovené dosavadními předpisy, pokud začaly běžet před účinností nového zákona o DPH, s výjimkou lhůt pro uplatnění práv souvisejících s uplatněním daně podle dosavadních předpisů, které se řídí dosavadními právními předpisy.

K bodu 3

Plátce dosud registrovaný k DPH podle dosavadních předpisů zůstává plátcem daně i podle nového zákona.

K bodu 4 a 5

Podle bodu 4 dosavadní plátce se čtvrtletním zdaňovacím obdobím podává daňové přiznání za měsíc duben 2004 podle dosavadních předpisů, a to k datu podání čtvrtletního přiznání za II. čtvrtletí roku, tj. k 25. červenci 2004. K tomuto datu také vypořádá zálohu na daň, kterou zaplatil v dubnu 2004 (povinnost stanovená v novele zákona o DPH s účinností k 1.10.2003).

V  bodě 5 se stanoví, že plátce, který podává daňové přiznání za kalendářní čtvrtletí a postupoval podle bodu 4 přechodných ustanovení, má jako zdaňovací období pro daňové přiznání v roce 2004 období od 1. května do 30. června 2004 a od 1. července již podává daňové přiznání podle § 99 (podle obratu to je kalendářní měsíc nebo kalendářní čtvrtletí).

Podle bodů 4 a 5 přechodných ustanovení má tak plátce se čtvrtletním zdaňovacím obdobím povinnost předložit za II. čtvrtletí 2004 k 25. červenci 2004 dvě daňová přiznání: za duben 2004 a za květen – červen 2004.

K bodu 6

Přesto, že struktura daňového identifikačního čísla je v členských státech EU odlišná je pro přechodné období stanoveno, že dosavadní daňové identifikační číslo zůstává v platnosti i po datu účinnosti tohoto zákona. U daňových identifikačních čísel přidělených před datem účinnosti tohoto zákona se mění tak, že první tři číslice se nahrazují kódem „CZ“. Povinností daňového subjektu je uvádět toto číslo a správce daně vyznačí jeho změnu v osvědčení o registraci.

K bodu 7

Protože se výše obratu pro povinnou registraci a pro zrušení registrace plátce bude podle nového zákona určovat jak v nové výši, tak za nově stanovené období (1 mil. Kč za dvanáct kalendářních měsíců), je stanoveno, že takto se bude poprvé postupovat od data účinnosti nového zákona, tj. nebude se přihlížet k obratu dosaženému před účinností nového zákona (nebudou zahrnovány údaje za předcházející měsíce v době platnosti zákona č. 588/1992 Sb., o DPH ve znění pozdějších předpisů).

K bodu 8

Vzhledem k tomu, že se předpokládá účinnost zákona v průběhu roku 2004 a pro krácení nároku na odpočet daně je nově stanoveno, že se v průběhu roku používá zálohový koeficient vypočtený z údajů předcházejícího roku a rok 2004 bude prvním roku uplatňování tohoto způsobu stanovení koeficientu, je pro zdaňovací období roku 2004 stanoveno, že se jako zálohový koeficient použije konkrétně koeficient vypočtený z údajů roku 2003.

K bodu 9

Vzhledem k tomu, že do konce roku 2000 platil jiný způsob krácení nároku na odpočet daně koeficientem, i jiný způsob výpočtu koeficientu než po 1. 1. 2001 (koeficientem se krátila veškerá daň na vstupu, od 1. 1. 2001 pouze ta část daně související s přijatými zdanitelnými plněními použitými pro zdanitelná plnění jak s nárokem, tak bez nároku na odpočet daně) a protože po účinnosti nového zákona může docházet ke zrušení registrace plátců, kteří použili v období do konce roku 2000 tento jiný způsob krácení nároku na odpočet, je stanoveno, že při zrušení registrace se použije ke krácení daně k odvodu koeficient, ale stanovený již podle nového zákona o DPH.

K bodu 10

Vzhledem k tomu, že nový zákon o DPH vstoupí v platnost v průběhu roku 2004 a pro vypořádání nároku na odpočet daně budou platit jak původní, tak nové předpisy, je stanoveno, že vypořádání nároku na odpočet daně po skončení roku 2004 je třeba provést podle části roku od 1. ledna 2004 do data účinnosti nového zákona a od data účinnosti do konce roku 2004.

K bodu 11

U smluv uzavřených podle dosavadního znění zákona se stanoví povinnost vypořádat daň ze záloh, které se podle dosavadního znění zákona nezdaňovaly. Vypořádání je třeba provést nejpozději do data uskutečnění zdanitelného plnění podle nového zákona.

K bodu 12

Z tohoto ustanovení vyplývá, že u uzavřených smluv o finančním pronájmu se bude postupovat podle dosavadních předpisů, a to jak z hlediska základu a sazeb daně, tak i při uplatňování odpočtu daně.

K bodu 13

V tomto bodě je stanovena možnost registrace osob již zaregistrovaných v jiném členském státě v ČR, a to tehdy, pokud budou v tuzemsku uskutečňovat zdanitelná plnění.

K bodu 14 a 15

V těchto bodech jsou stanoveny postupy týkající se zboží, které po nabytí účinnosti tohoto zákona vstoupí do tuzemska z jiného členského státu nebo naopak, které po tomto datu vystoupí do jiného členského státu.

Bod 14 stanovuje, že u zboží, které bylo v jiném členském státu nebo nově přistupujícím členském státu propuštěno do celního režimu vývoz nebo tranzit do 30. dubna 2004 a po dni nabytí účinnosti zákona vstoupí do tuzemska, se postupuje jako při dovozu zboží.

Bod 15 stanovuje, že u zboží, které bylo v tuzemsku propuštěno do celního režimu vývoz, tranzit nebo pasivní zušlechťovací styk do 30. dubna 2004 a po dni nabytí účinnosti zákona vstoupí do jiného členského státu, se postupuje jako při vývozu zboží.

K § 112

Vzhledem k návrhu nového znění zákona o DPH se ruší původní zákon o DPH (zákon č. 588/1992 Sb.) a všechny jeho novely, které byly provedeny od 1. 1. 1993 jak změnou zákona o DPH, tak případně i změnou jiných zákonů (např. zákonem o spotřebních daních, o oceňování majetku a dalších vyjmenovaných zákonů).

K § 113

Účinnost zákona je navrhována dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost.

K příloze č. 1

Rozsah výrobků, u nichž může být uplatňována snížená sazba daně, stanoví Šestá směrnice ES v příloze H. S touto přílohou nebyl zatím zákon o DPH v souladu, protože snížená sazba daně byla uplatňována u širšího okruhu výrobků (např. zvýhodnění některých výrobků z ekologických důvodů). Navržená