Důvodová zpráva k zákon č. 241/2022 Sb.

Zvláštní část:

K části první – změna zákona o svobodném přístupu k informacím

K čl. I

K bodu 1 - poznámka pod čarou č. 1

Ve výčtu evropských předpisů, které SvInf implementuje do vnitrostátního práva, se dosavadní směrnice nahrazují odkazem na Směrnici.

K bodu 2 – § 2 odst. 5 a 6

K § 2 odst. 5 a 6

V ustanovení § 2 se doplňuje speciální případ vyloučení povinnosti poskytnout informaci (de iure půjde o důvod pro odmítnutí žádosti ve smyslu § 15, tedy důvod pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti o vydání informací). Jeho cílem chránit ty subjekty, které sice mají postavení veřejné instituce a tudíž povinného subjektu, ale současně se pohybují na trhu v konkurenčním prostředí a neomezené zpřístupňování informací o této jejich činnosti by je mohlo znevýhodnit. Přitom praxe ukazuje, že aplikace ochrany pomocí obchodního tajemství (§ 9) či vnitřních informací [§ 11 odst. 1 písm. a)] nemusí být vždy účinná, resp. nemusí tyto informace chránit v plném rozsahu.

Z povinnosti poskytovat informace se tak vylučují informace o činnosti těch veřejných institucí, které mají právní formu obchodních společností nebo národního podniku. Předně se jedná o informace o činnostech, které jsou uskutečňovány v běžném obchodním styku v rozsahu předmětu činnosti nebo podnikání této veřejné instituce zapsaného ve veřejném rejstříku. V tomto případě návrh do jisté míry kopíruje obdobnou výluku, která se týká povinného zveřejňování smluv v registru smluv podle zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), ve znění pozdějších předpisů [§ 3 odst. 2 písm. q)]. Druhou výjimkou jsou informace, které mají obchodní nebo průmyslovou povahu a poskytnutí informace by veřejnou instituci znevýhodnilo na relevantním trhu. V případě podmínky týkající se obchodní nebo průmyslové povahy a znevýhodnění veřejné instituce na trhu půjde např. o ceny, cenové odhady, cenové kalkulace, obratový bonus konkrétních zákazníků nebo jiný druh slevy, objem/množství odebíraných produktů, dále právní, obchodní či finanční analýzy, finančně-obchodní plány společnosti apod.Výraz „relevantní trh“ je nutné chápat ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže (zákon č. 143/2001 Sb.). Podle něj je relevantním trhem trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území. Není přitom vyloučeno, že jedna informace bude spadat do obou případů, nicméně mohou existovat informace, které se netýkají běžného obchodního styku, avšak přesto mají obchodní či průmyslovou povahou a její zpřístupnění by mohlo veřejnou instituci znevýhodnit na trhu (např. informace o určité specifické obchodní smlouvě, kterou nelze považovat za „běžný obchodní styk“).

Tuto výluku nebude možné aplikovat na ty informace, které by sice splnily formální hledisko informací o běžném obchodním styku či informací majících obchodní či průmyslovou povahu a jejich zpřístupnění by mohlo veřejnou instituci znevýhodnit, avšak půjde o činnosti vymezené v § 2a odst. 1 písm. a), tedy o činnosti, o nichž musí informovat veřejné podniky. Tím se docílí toho, že právní úprava bude souladná s transponovanou Směrnicí. Ta totiž stanovuje povinnost informovat o činnostech uvedených v čl. 1 odst. 1 písm. b) Směrnice, ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. b) bod i) a contr. [těmto činnostem odpovídá vymezení v § 2a odst. 1 písm. a) návrhu], výslovně však z informační povinnosti vylučuje ty dokumenty, které jsou sice v držení veřejných podniků ve smyslu Směrnice (jimi jsou v transponované úpravě veřejné podniky podle § 2a návrhu a též některé veřejné instituce podle § 2 odst. 1), avšak byly pořízeny mimo rámec poskytování služeb obecného zájmu a obsahují informace o činnostech, v nichž jsou veřejné podniky přímo vystaveny hospodářské soutěži [čl. 1 odst. 2 písm. b) body i) a ii) Směrnice].

Ustanovení § 2 odst. 5 sice nevyužívá směrnicového termínu „přímé vystavení hospodářské soutěži“, nicméně činnosti uvedené v návrhu tohoto odstavce zjevně lze podřadit pod činnosti, v nichž jsou povinné subjekty přímo vystaveny hospodářské soutěži ve smyslu Směrnice [výluka se s ohledem na požadavky Směrnice se ovšem nebude týkat informací vymezených v čl. 1 odst. 1 písm. b) Směrnice].

Navržená úprava je rovněž v souladu s ústavním pořádkem, zejména pak čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti státní orgány a orgány územní samosprávy, i s judikaturou Ústavního soudu, který v případě obchodních společností majících určitou „kvalifikovanou vazbu“ na stát či územní samosprávu uvádí, že jejich informační povinnost má být přiměřená a založená na zákonem jasně definovaných podmínkách (srov. nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16). Navržená úprava posiluje rovné postavení účastníků hospodářské soutěže (resp. odstraňuje stávající disproporci) a zohledňuje skutečnost, že dotčené povinné subjekty jsou obchodní společnosti, které činí právní úkony v rámci běžného obchodního styku v rozsahu svého předmětu činnosti nebo podnikání a dále působí v hospodářské soutěži za standardních tržních podmínek, usilují o dosažení zisku a nesou ztráty plynoucí z výkonu své činnosti.

Stávající ochrana informací skrze institut ochrany obchodního tajemství je pouze částečná a v takových případech nedostatečná. Případné znevýhodnění těchto společností oproti jiným soutěžitelům v hospodářské soutěži není dostatečně vyváženo žádným relevantním veřejným zájmem. Tím, že je zachována povinnost poskytovat informace o činnostech vymezených v § 2a odst. 1 písm. a) a o ostatních činnostech, při kterých obchodní společnost (případně národní podnik) nevystupuje v konkurenci na volném trhu, je zajištěno poskytování informací v souladu se Směrnicí. Směrnice sama výslovně uvádí, že je nutné zajistit, aby opakované použití dokumentů nevedlo k narušení trhu a k oslabení hospodářské soutěže.

Ustanovení je formulováno tak, aby mohlo být užito nejen veřejnými institucemi – obchodními společnostmi, ale i jinými povinnými subjekty, pokud by např. z důvodu svých zřizovatelských či zakladatelských oprávnění disponovaly informacemi vymezenými v § 2 odst. 5.

K § 2 odst. 7

Profesní samosprávné komory, jako jsou Česká advokátní komora, Česká lékařská komora či Hospodářská komora České republiky, apod., které jsou zřízeny zákonem, mají za stávajícího stavu postavení veřejných institucí, a tedy povinných subjektů. Jedná se však o subjekty, které mají na státu nezávislé fungování a financování, přičemž např. Hospodářská komora nemá ani povinné členství.

Z tohoto důvodu se v novém § 2 odst. 7 omezuje jejich informační povinnost tak, aby se vztahovala pouze na informace týkající se výkonu veřejné správy, který jim byl svěřen zákonem. Nejedná se přitom o řešení odporující ústavně zaručenému právu na informace (čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), neboť toto ustanovení se vztahuje na státní orgány a orgány územních samosprávných celků, přičemž v případě jiných subjektů, jimž stát uloží povinnost poskytovat informace, je rovněž na jeho zvážení, v jakém rozsahu. Návrh přitom respektuje princip čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod tak, aby kdokoli měl přístup k informacím vypovídajícím o výkonu veřejné správy, který byl těmto komorám svěřen zákonem.

K bodu 3 - § 2a

Navrhovaná změna v souladu s požadavky Směrnice rozšiřuje okruh povinných subjektů o tzv. veřejné podniky. Východiskem pro zavedení této speciální kategorie povinného subjektu je srovnání povinných subjektů předpokládaných Směrnicí s nyní platným zákonem č. 106/1999 Sb. (ve světle judikatury Ústavního soudu a správních soudů).

a) vymezení povinných subjektů ve Směrnici

Směrnice stanoví okruh tzv. povinných subjektů, tedy subjektů, na které se mají vztahovat povinnosti podle směrnice, v čl. 2 odst. 1, 2 a 3. Do tohoto okruhu řadí subjekty veřejného sektoru, veřejnoprávní subjekty a tzv. veřejné podniky. Tyto kategorie vymezuje směrnice následovně:

1. „subjektem veřejného sektoru“ je stát, regionální nebo místní orgán, veřejnoprávní subjekt nebo sdružení tvořené jedním nebo více takovými orgány nebo jedním nebo více takovými veřejnoprávními subjekty;

2. „veřejnoprávním subjektem“ je subjekt se všemi těmito vlastnostmi:

   1. je založen za zvláštním účelem spočívajícím v uspokojování potřeb veřejného zájmu, který nemá průmyslovou nebo obchodní povahu;

   2. má právní subjektivitu a

   3. je financován převážně státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty; nebo podléhá řídícímu dohledu těchto orgánů nebo subjektů; nebo je v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu více než polovina členů jmenována státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty;

3. „veřejným podnikem“ je podnik činný v oblastech stanovených v čl. 1 odst. 1 písm. b), ve kterém subjekty veřejného sektoru mohou vykonávat přímo nebo nepřímo dominantní vliv na základě vlastnických práv k podniku, finanční účasti v něm nebo pravidel, jimiž se řídí. Dominantní vliv na část subjektů veřejného sektoru se předpokládá, pokud v kterémkoli z níže uvedených případů tyto subjekty přímo či nepřímo:

   1. drží většinu upsaného základního kapitálu podniku;

   2. disponují většinou hlasovacích práv vyplývajících z podílu na podniku, nebo

   3. mohou jmenovat více než polovinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu podniku.

Čl. 1 odst. 1 písm. b) hovoří o veřejných podnicích, které i) jsou činné v oblastech vymezených ve směrnici 2014/25/EU ii) jednají jako poskytovatelé veřejných služeb podle článku 2 nařízení (ES) č. 1370/2007; iii) jednají jako letečtí dopravci, kteří plní závazky veřejné služby podle článku 16 nařízení (ES) č. 1008/2008, nebo iv) jednají jako majitelé lodí ze Společenství, kteří plní závazky veřejných služeb podle článku 4 nařízení (EHS) č. 3577/92.

b) vymezení povinných subjektů v dosud platném znění zákona č. 106/1999 Sb. (s přihlédnutím k judikatuře správních soudů a Ústavního soudu)

Zákon č. 106/1999 Sb. v dosavadním znění mezi povinné subjekty řadí státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a tzv. veřejné instituce.

Co se rozumí státním orgánem a územním samosprávným celkem, resp. jeho orgány, je zřejmé z právní úpravy. Pokud jde o veřejné instituce, Ústavní soud ve své judikatuře postupně vymezil znaky, které musí určitá entita splnit, aby byla povinným subjektem v kategorii veřejné instituce (zejména lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 ve věci Letiště Praha, s.p., který shrnuje dosavadní judikaturu). Těmito znaky jsou:

1. způsob vzniku či zániku instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu),

2. hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát, či nikoliv; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituce),

3. subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem, či nikoliv; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci),

4. existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je typická pro veřejnou instituci), a

5. veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce).

Zařazení určitého subjektu pod instituci veřejnou či soukromou musí vyplývat z "převahy" znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické.

Popsané znaky byly následně interpretovány v navazující judikatuře správních soudů. Tu však posléze Ústavní soud určitým způsobem korigoval, když posuzoval dosavadní judikaturu zejména Nejvyššího správního soudu týkající se zařazení obchodních společností do kategorie veřejných institucí (srov. nálezy ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ve věci ČEZ a.s., ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 1262/17 ve věci Pražská plynárenská Servis distribuce, a.s., ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18, ve věci OTE, a. s. a ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 4158/18 ve věci Vodárenská akciová společnost, a.s.). Dovodil, zjednodušeně řečeno, že z obchodních společností jsou povinnými subjekty pouze ty, jejichž jediným vlastníkem (společníkem) je (přímo či prostřednictvím jiné právnické osoby) stát, územní samosprávný celek nebo jiná veřejná instituce, resp. jejichž vlastníky (společníky) jsou výlučně tyto subjekty.

Na judikaturu Ústavního soudu pak navázal Nejvyšší správní soud (zejména v souvislosti s hodnocením obchodních společností jako povinných subjektů). Ten ve své judikatuře zdůrazňuje, že aby určitá entita byla veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 SvInf musí být splněny jak podmínky nálezu ve věci Letiště Praha (nález sp. zn. I. ÚS 260/06), tak nálezu ve věci ČEZ (sp. zn. nález IV. ÚS 1146/16). Proto kromě vazby na stát, územní samosprávný celek či jinou veřejnou instituci musí být splněny i ostatní obecné znaky, zejména pak veřejný účel daného subjektu (srov. bod 32 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 As 145/2018-61).

Z aktuální judikatury tedy vyplývá, zjednodušeně řečeno, že veřejnou institucí (povinným subjektem) jsou (především):

• Všechny veřejnoprávní subjekty (právnické osoby řazené do kategorie veřejnoprávní) jako příspěvkové organizace státu či územní samosprávy, školské právnické osoby státu či územní samosprávy, dobrovolné svazky obcí, státní fondy apod.

• Z obchodních společností ty, jejichž jediným vlastníkem (společníkem) je (přímo či prostřednictvím jiné právnické osoby) stát, územní samosprávný celek nebo jiná veřejná instituce, resp. jejichž vlastníky (společníky) jsou výlučně tyto subjekty, pokud ve své činnosti naplňují tzv. veřejný účel (tzn. nemají ryze podnikatelskou povahu a pohybující se v plně konkurenčním prostředí). Příkladem jsou akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným poskytující služby v oblasti veřejné přepravy cestujících (městské dopravní podniky), komunální služby (technické služby) apod.

• Státní podniky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 ve věci Letiště Praha, s.p.).

Z judikatury správních soudů lze konkrétně odkázat především na rozsudek ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 As 145/2018-61, který do kategorie veřejné instituce zahrnuje společnost České dráhy a.s., dále na rozsudek ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 As 239/2017-71, který jako veřejnou instituci vyhodnotil společnost Vodárenská akciová společnost, a. s., jejímž jediným společníkem byla společnost Svaz VKMO, s.r.o., vlastněná dobrovolnými svazky obcí a městem Velké Opatovice. Dále je možné zmínit rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 9 A 21/2016-45, podle něhož je veřejnou institucí společnost ČEPRO, a.s., jejímž jediným akcionářem je Česká republika, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 As 274/2018-25, podle něhož je povinným subjektem společnost Plzeňské dopravní podniky, a. s., jejichž jediným akcionářem je město Plzeň, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 48 A 42/2016-39, který mezi veřejné instituce řadí společnost Kultura Mladá Boleslav, a.s., jejímž jediným akcionářem je město Mladá Boleslav.

Z ostatních právnických osob, tedy z těch, které nejsou obchodními společnostmi, avšak které judikatura řadí mezi povinné subjekty, lze zmínit: Hospodářskou komoru České republiky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 2 As 72/2020-46), dále Stálý rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republika a Agrární komoře České republiky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 As 282/2018-46), zaměstnanecké zdravotní pojišťovny zřízené dle zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 As 157/2018-46), dobrovolné svazky obcí založené podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2019, č. j. 29 A 167/2018-56) nebo státní podnik Česká pošta (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, č. j. 9 A 11/2016-69).

Shrnutím uvedených judikatorních závěrů lze dovodit, že v současnosti jsou povinnými subjekty ve smyslu § 2 odst. 1 SvInf:

• státní orgány;

• obce a kraje, resp. jejich orgány (v závislosti na tom, zda jsou požadovány informace ze samostatné nebo z přenesené působnosti těchto územních samosprávných celků);

• právnické osoby „veřejného“ práva, které vznikly (byly zřízeny či založeny) zákonem a vykonávají veřejnou správu (v tom nejširším slova smyslu), tedy sledují veřejný účel (ve smyslu nálezu I. ÚS 260/06). Např. půjde o státní fondy, Českou televizi, Český rozhlas;

• právnické osoby „veřejného“ práva, které vznikly (byly zřízeny či založeny) na základě zákona úkonem státu, obce nebo kraje a vykonávají veřejnou správu (v tom nejširším slova smyslu), tedy sledují veřejný účel (ve smyslu nálezu I. ÚS 260/06). Půjde např. o dobrovolné svazky obcí, příspěvkové organizace státu i samosprávy, veřejné výzkumné instituce;

• státní a národní podniky;

• obchodní společnosti, jejich jediným společníkem je stát, obec nebo kraj nebo jiná veřejná instituce, resp. jejichž společníky jsou výlučně tyto subjekty (přímo či prostřednictvím jiné právnické osoby), pokud je předmětem jejich činnosti naplňování veřejného účelu (ve smyslu nálezu I. ÚS 260/06).

c) vymezení veřejného podniku v navržené změně zákona č. 106/1999 Sb.

Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že stávající vymezení povinných subjektů v § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. se s vymezením povinných subjektů ve smyslu Směrnice sice z větší části překrývá, nejedná se však o identické množiny. Rozdíl spočívá v tom, že do kategorie veřejných institucí spadá širší okruh subjektů, než vyžaduje Směrnice z hlediska předmětu jejich činnosti, na druhou stranu je tento okruh užší, neboť veřejnou institucí jsou pouze – zjednodušeně řečeno – 100% státní, obecní či krajské právnické osoby, nikoli (též) ty, které jsou státem či samosprávou pouze ovládány.

Jelikož základním východiskem novelizace je, že nedojde k zúžení stávajícího okruhu povinných subjektů, nepřistupuje návrh k omezení povinných subjektů (veřejných institucí) jen na ty, které by jimi musely být podle Směrnice (na ty, které vykonávají činnost ve smyslu Směrnice). Je však nutné, má-li být splněn požadavek Směrnice, aby byl okruh povinných subjektů rozšířen o ty, které ve smyslu Směrnice mají být povinnými subjekty, ale české právo s nimi jako s povinnými subjekty dosud nepočítá. Jedná se o právnické osoby ovládané státem či samosprávou, které vykonávají činnosti tzv. veřejného podniku ve smyslu Směrnice.

Novela proto v § 2a rozšiřuje okruh povinných subjektů o tzv. veřejný podnik jako specifickou kategorii. Oproti Směrnici se ovšem jedná o vymezení užší, protože ty veřejné podniky ve smyslu Směrnice, které jsou 100% státní, obecní či krajské, v současnosti spadají do kategorie veřejné instituce podle § 2 odst. 1 a budou jimi i nadále (tedy s plnou informační povinností). Proto pojetí veřejného podniku v § 2a pokrývá pouze ty „zbývající“ veřejné podniky ve smyslu Směrnice, které nesplňují judikatorní chápání pojmu veřejná instituce (tedy ty, které jsou státem či samosprávou ovládány a vykonávají příslušné činnosti podle Směrnice), a nyní proto nejsou povinnými subjekty. Obsahově tedy bude veřejný podnik ve smyslu Směrnice zčásti veřejnou institucí podle § 2 odst. 1 a z části veřejným podnikem podle nového § 2a (dochází tak sice k plné obsahové transpozici Směrnice, ale z důvodu legislativního vymezení povinných subjektů nikoli v rámci jedné speciální kategorie povinných subjektů podle zákona č. 106/1999 Sb.). Současně platí, že veřejné podniky mající postavení veřejné instituce budou mít plnou informační povinnost, veřejné podniky ve smyslu § 2a ji budou mít omezenou (srov. dále).

Veřejnými podniky ve smyslu § 2a jsou ty právnické osoby soukromého práva, které jsou státem, územní samosprávou nebo jiným povinným subjektem „ovládány“ (slovy zákona vykonává „dominantní vliv“). Druhou podmínkou je, že se tyto právnické osoby věnují činnostem vymezeným Směrnicí, resp. zákonem. Třetí podmínkou je, že nejde o povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1.

Podstatné je, že jiný povinný subjekt v nich bude vykonávat tzv. dominantní vliv na základě účasti v této právnické osobě nebo na základě pravidel, jimiž se řídí.Návrh obsahuje i vyvratitelnou právní domněnku předpokladu dominantního vlivu, tedy pokud stát, územní samosprávný celek nebo veřejná instituce přímo či nepřímo drží většinu upsaného základního kapitálu; disponují většinou hlasovacích práv vyplývajících z podílu na této právnické osobě, nebo mohou jmenovat více než polovinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu právnické osoby.

Pojem dominantní vliv není v českém právním řádu nový. Užívá jej ustanovení § 151 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek: Pro účely tohoto zákona se dominantním vlivem rozumí případ, kdy jedna osoba přímo nebo nepřímo a) drží většinový podíl na upsaném základním kapitálu jiné osoby, b) disponuje s většinou hlasovacích práv vyplývajících z podílu na jiné osobě, nebo c) může jmenovat více než polovinu členů statutárního nebo kontrolního orgánu jiné osoby.

Podmínka ovládání bude splněna nejen u veřejného podniku, jehož jsou přímým účastníkem stát, samospráva či veřejná instituce, ale i tehdy, pokud by se jednalo o veřejný podnik, který byl např. založen či je ovládán jiným veřejným podnikem ve smyslu § 2a (v jeho případě totiž bude takový veřejný podnik ovládat povinný subjekt podle § 2 odst. 1 nepřímo, prostřednictvím veřejného podniku, který jej zřídil, např. půjde-li o řetězení typu stát založí veřejný podnik, který následně založí veřejný podnik).

Veřejný podnik má na základě Směrnice pouze povinnost poskytovat informace o činnostech, které jej definují jako veřejný podnik. Touto konstrukcí je naplněno ustanovení čl. 1 odst. 2 písm. bod i) Směrnice, podle kterého se tato Směrnice nevztahuje na informace, které „byly vytvořeny mimo rámec poskytování služeb v obecném zájmu vymezených zákonem nebo jinými závaznými předpisy v daném členském státě“. Ustanovení čl. 1 odst. 2 písm. bod ii) Směrnice je pak reflektováno tím, že vymezení veřejného podniku pracuje s pojmem relevantní činnost ve smyslu zákona o zadávání veřejných zakázek, přičemž se vedle § 153 zmíněného zákona má na mysli i následující § 154, který je transpozicí čl. 34 směrnice 2014/25/EU, o níž toto ustanovení Směrnice odkazuje (§ 154 zní: „Činnost, která je přímo vystavena hospodářské soutěži na trhu, na nějž není přístup omezen, se nepovažuje za relevantní činnost podle § 153, pokud tak Evropská komise rozhodla podle předpisu Evropské unie“). Informační povinnost bude vyloučena ve vztahu k informacím vypovídajícím o činnostech přímo vystavených hospodářské činnosti (pokud tak stanoví Evropská komise). Tím bude docíleno, při určitém zjednodušení, vyloučení informační povinnosti – obdobně jako v případě registru smluv – i na informace vypovídající o běžném obchodním styku (srov. § 3 odst. 2 písm. q/ zákona č. 340/2015 Sb., o registru smluv).

V zájmu symetrie s novou úpravou informační povinnosti veřejných institucí, které jsou obchodními společnostmi, v § 2 odst. 5 a 6 je navrhováno stejný režim stanovit i pro veřejné podniky. V tomto případě bude okruh poskytovaných informací širší než minimum vyžadované Směrnicí, které zajišťuje zmíněný § 2 odst. 6.

Omezená informační povinnost se ovšem neuplatní, pokud bude určitá entita splňovat jak postavení veřejného podniku podle § 2a, tak veřejné instituce podle § 2 odst. 1; v takovém případě bude mít informační povinnost odpovídající postavení veřejné instituce.

K bodu 4 - § 3

Za účelem větší přehlednosti textu jsou jednotlivé pojmy rozděleny na ty, které se týkají primárně otázky přístupu k informacím a vyřizování žádostí o přístup (§ 3) a pojmy, které se dotýkají efektivního opětovného užití těchto informací a zejména otevřených dat (nový § 3a).

K bodu 5 - § 3a

K § 3a odst. 1 až 4

Odstavce 1 až 4 přebírají dosavadní ustanovení, která jsou uvedena ve stávajícím § 3 odst. 5 až 8.

K § 3a odst. 5

Odstavec 5 definuje pojem otevřená data a je převzat ze současného § 3 odst. 11, je však rozšířen dvojím způsobem.

První úprava spočívá v doplnění, že nelze ze strany povinného subjektu omezit využití otevřených dat. V případě, že je následné užití informace omezeno jinak jinými právními předpisy, samozřejmě je třeba taková omezení aplikovat. Typicky se bude jednat o omezení vyplývající z právní úpravy ochrany osobních údajů, případně práv duševního vlastnictví, kterých se povinný subjekt nemůže vzdát, nebo nemůže jejich aplikaci vyloučit. Současné znění by dle čistě textové interpretace mohlo vést k mylnému závěru, že pokud je informace zveřejněná jako otevřená data, tak pozbývá všech dalších právních ochran, což není možné a není to ani účel současné právní úpravy. Navrhovaná změna se s touto nejasností vypořádává.

Vymezení pojmu otevřených dat odpovídá bodu 16 preambule Směrnice, podle kterého využití otevřených dat napomáhá oběhu informací nejen pro hospodářské subjekty, ale i pro veřejnost a může hrát důležitou úlohu např. při podpoře nových služeb založených na nových způsobech kombinování a využití těchto informací (to vše při zajištění ochrany osobních údajů).

Závěrem je třeba upřesnit, že v zákoně uvedená definice otevřených dat odpovídá potřebám českého (kontinentálního) právního prostředí. Odlišuje se tak od angloamerického pojetí, ze kterého koncept otevřených dat původně pochází (a který v českém prostoru významně proponuje Úřad pro ochranu osobních údajů), ve kterém je možné mnohem volněji nakládat s některými informačními právy. Například v českém prostředí, krom nemožnosti vyloučení aplikace režimu ochrany osobních údajů, není možné se zcela vzdát autorských práv, což však platí rovněž pro angloamerické právo; ghost writing je gentlemanská dohoda mimo právní rámec, zvláště po přijetí Copyright Act of 1976, který systém copyrightu (zápis autorského práva do registru) nahradil bernským pojetím (autorství vzniká vytvořením autorského díla). V případě existence takové ochrany je proto třeba řešit licencování, a i tak je vždy nezbytné uvést autora, protože tato povinnost se smluvně vyloučit nedá. Vzhledem k tomu je zvolena verze definice, která je kompatibilní s českým (kontinentálním) právním prostředím a je de facto synonymem pojmu FAIR data podle bodu odůvodnění 27 Směrnice.

K § 3a odst. 6

Odst. 6 vymezuje v souladu s čl. 2 odst. 8 Směrnice pojem tzv. dynamická data. Jedná se o informace s vysokou mírou proměnlivosti, které velmi rychle zastarávají a jsou aktualizována často v reálném čase. Jejich hodnota závisí na okamžité dostupnosti a pravidelných aktualizacích. Bod 31 preambule směrnice uvádí jako příklad dynamických dat data získaná senzory včetně environmentálních údajů, dopravních údajů, družicových dat, meteorologických údajů a dalších. Cílem právní úpravy je zajistit využitelnost těchto specifických informací, které mohou nést vysokou společenskou a ekonomickou hodnotu, kterou ale zároveň velmi rychle ztrácejí (např. typicky data o reálné situaci na silnicích). Častým způsobem, jak jsou dynamická data zveřejňována, je prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací.

K § 3a odst. 7

Odst. 7 vymezuje tzv. rozhraní pro programování aplikací (tzv. API z anglického „Application programming interface“). Jedná se o programový nástroj, který umožňuje přímý přístup k obsahu databáze na úrovni jednotlivých programů. Tvůrce nových počítačových programů tak může prostřednictvím zahrnutí API databáze, která ho zajímá, snadno zajistit přístup k datům a jejich využití, a to i v reálném čase. Vzhledem k tomu je poskytování informací prostřednictvím API vhodné zejména pro dynamická data.

K bodu 6 - § 4a odst. 1

Ustanovení § 4a, které upravuje poskytování informací na žádost, je doplněno o povinnost splnit standardní podmínky užití při poskytování informace na žádost. Jedná se o implementaci čl. 2 odst. 5 Směrnice, který stanoví, že „standardní licencí“ se rozumí soubor předem vymezených podmínek pro opakované použití v digitálním formátu, pokud možno slučitelném se standardizovanými veřejnými licencemi dostupnými online. Při převedení pravidla do českého právního řádu však není možné použít pojem „licence“ vzhledem k jeho obsahu, který má v českém právu (licence jako specifický smluvní typ pro právo duševního vlastnictví), zatímco v kontextu Směrnice se slovo „licence“ objevuje spíše v jeho anglickém smyslu, tedy jako obecné oprávnění nebo dohoda. Pojem „standardní podmínky užití“ tento překladatelský problém překlenuje. Ustanovení implementuje rovněž čl. 8 odst. 1 Směrnice upravující podrobněji standardní licence, podle něhož „Opakované použití dokumentů smí podléhat pouze podmínkám, které jsou objektivní, přiměřené, nediskriminační a odůvodněné cílem veřejného zájmu. Podléhá-li opakované použití podmínkám, nesmějí tyto podmínky zbytečně omezovat možnosti opakovaného použití a nesmějí být použity k omezení hospodářské soutěže.“. Standardní podmínky tak představují rámcové podmínky, za kterých povinné subjekty informace poskytují a jež nelze při opakovaném použití dokumentů omezit.

K bodu 7 - § 4a odst. 2

V ustanovení se mění slova „rozhraní pro informační systém“ na přesnější „rozhraní pro programování aplikací“. Jedná se toliko o technickou změnu, resp. o upřesnění dosud užívaného pojmu.

K bodu 8 - § 4b

Dosavadní ustanovení § 4b, které upravuje poskytování informací zveřejněním je v odst. 1 doplněno o povinnost splnit při poskytování informace standardní podmínky užití.

K bodu 9 - § 4b

Změnou poslední věty je posílen akcent na povinnost splňovat otevřené formální normy, což ve výsledku povede k technickému sjednocení poskytovaných informací a zvýšení možností jejich opětovného užití.

K bodům 10 a 11 - § 4c odst. 1

Nově navrhovaný odstavec povinným subjektům výslovně stanoví povinnost evidovat informace, které mají povinnost zveřejnit jako otevřená data, v národním katalogu otevřených dat. Jedním ze základních požadavků na otevřená data je jejich snadná dostupnost. Tu je však nezbytné chápat nejen v aspektu přístupnosti (tedy umístění dat online každému ke stažení). Stejně zásadní je aspekt nalezitelnosti zveřejněných dat, protože bez existence jednoduchého způsobu vyhledání datových sad, které jsou pro jejich uživatele relevantní, nedojde nikdy k jejich praktickému využití. Veškerá, nebo alespoň značná část, investice v jejich zveřejnění by tak přišla vniveč. Z toho důvodu je zavedena povinnost evidovat zveřejněná otevřená data v národním katalogu otevřených dat. Nejde o povinnost novou, nová textace však odstraňuje interpretační nejasnosti a navazuje na definiční znak otevřených dat uvedený již ve stávajícím znění definice (že jsou evidována v národním katalogu otevřených dat). Národní katalog otevřených dat slouží jako jednotné informační místo o otevřených datech publikovaných v České republice. Umožňuje snadné vyhledání zveřejněných otevřených dat, která tak budou moci výt efektivně využívána. Povinnost evidence otevřených dat v národním katalogu tak tvoří nezbytný předpoklad pro efektivní fungování ekosystému otevřených dat v České republice.

Změna (rozšíření) obsahu ustanovení § 4c se zohledňuje též ve znění nadpisu.

K bodu 12 - § 4c odst. 2

Rozšiřuje se množství informací, které mohou být v národním katalogu otevřených dat indexované a vedené. Čl. 9 odst. 1 Směrnice stanoví, že členské státy mají učinit taková praktická opatření, která usnadňují vyhledávání dokumentů dostupných pro opakované použití, jako jsou seznamy fondů hlavních dokumentů s příslušnými metadaty, které jsou přístupné, pokud je to možné a vhodné, online a ve strojově čitelném formátu, a internetové portály, které jsou s těmito seznamy fondů propojeny. Národní katalog otevřených dat je právě takovým opatřením, protože tvoří páteřní součást infrastruktury otevřených dat v České republice. Ačkoli je obecná úprava otevřených dat přítomná v SvInf a jeho navrhované novele, jsou otevřená data a jejich publikace součástí dalších legislativních instrumentů, které však nemůžeme považovat za implementační vůči Směrnici, protože vznikaly a vznikají nezávisle na ní. Jde například o požadavek na připravenost informačních systémů veřejné správy poskytovat otevřená data, který vyplývá z úpravy dle zákona č. 365/2000 Sb., případně koncept otevřeného datového fondu, který předpokládá sdílení dat veřejné správy mezi orgány veřejné správy prostřednictvím otevřených dat, jak je obsaženo v návrhu novely zákona č. 111/2009 Sb. Tyto prostředky by bylo možné vnímat jako praktická opatření podporující otevřená data ve smyslu čl. 5 odst. 2 Směrnice. Jejich existence by však nebyla možná bez řádně fungujícího národního katalogu otevřených dat.

Cílem nové právní úpravy je, aby mohly být v národním katalogu otevřených dat indexované i takové informace, které sice svojí technickou kvalitou zveřejnění na úroveň otevřených dat nedosahují, ale jejich uvedení ve sběrném vyhledávači je z hlediska možnosti jejich rozšíření vhodné. Druhé zákonné rozšíření národního katalogu otevřených dat spočívá v zavedení možnosti indexovat rovněž informace o produktech a službách, které otevřená data a další informace veřejného sektoru opětovně využívají. Výsledkem bude centralizované místo, uzel poskytující komplexní informace o otevřených datech v České republice. Informace o vytvářených službách budou působit jako užitečná a motivující zpětná vazba pro poskytovatele otevřených dat. Subjekty využívající otevřená data a další informace veřejného sektoru pak mohou národní katalog otevřených dat použít jako nástroj, kterým mohou oficiálně garantovaným způsobem informovat o tom, že v jejich aplikacích jsou případně přítomny osobní údaje a tím napomoci splnění informační povinnosti, která jim vyplývá z jejich pozice správce osobních údajů v souladu s relevantní legislativou.

Kromě výše uvedeného je doplněna druhá věta, která stanoví povinnost zveřejňovat informace obsažené v národním katalogu otevřených dat jako otevřená data. Tyto informace jsou takto zveřejňované již v současné době (a je to jeho klíčovou vlastností), jde tedy o narovnání faktického a právního stavu.

Navrhované úpravy budou vyžadovat od správce národního katalogu otevřených dat zvýšenou pozornost, aby systém fungoval tak, aby dokázal zcela naplnit požadavky, které jsou na něj jako na centrální bod ekosystému otevřených dat v České republice a přístupový bod Evropského datového portálu kladeny. Jedná se zejména o zajištění dostupnosti a integrity národního katalogu otevřených dat a jeho pokud možno bezvýpadkový provoz.

K bodu 13 - § 5 odst. 1 písm. f)

V návaznosti na zavedení možnosti zveřejnit údaje z výroční zprávy v nově zřizovaném centrálním registru výročních zpráv v oblasti poskytování informací (dále jen „centrální registr“) v § 18 odst. 2 a § 18a se navrhuje doplnit, že namísto zveřejnění vlastní výroční zprávy lze zveřejnit odkaz na odkaz, který bude směřovat k údajům daného povinného subjektu v centrálním registru.

K bodům 14 a 16 - § 5 odst. 1 a 2

V § 5 odst. 1 písm. g) a § 5 odst. 2 písm. b) se z důvodu navazujících změn (přesun stávající úpravy obsažené v § 14a do § 14b) mění odkaz z § 14a na § 14b a zároveň jsou přesunuty legislativní zkratky.

K bodu 15 - § 5 odst. 1 písm. h)

Podle § 16a odst. 6 a 7 se o stížnosti na postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace rozhoduje formou rozhodnutí, nikoli usnesení. V souladu s tím se terminologicky upravuje § 5 odst. 1 písm. h), ukládající povinnost zveřejnit rozhodnutí o stížnosti na výši úhrady.

K bodu 17 - § 5 odst. 3

Ustanovení § 5 odst. 3 upravuje povinnost zveřejnit poskytnutou informaci či alespoň doprovodnou informaci vyjadřující obsah poskytnuté informace. Nestanoví však dobu, po jak dlouho mají být poskytnuté informace zveřejněny. Návrh tento nedostatek napravuje tím, že výslovně stanoví povinnost zveřejnit danou informaci alespoň po dobu šesti let (může být z rozhodnutí povinného subjektu i delší).

K bodu 18 - § 5 odst. 4

Legislativně technická úprava aktualizující odkaz na § 5 odst. 2, z nějž bylo při předchozí novelizaci vypuštěno původní písmeno a).

K bodu 19 - § 5a odst. 3

Navrhovaný odstavec 3 upravuje poskytování dynamických dat a je implementací čl. 5 odst. 5 a 6 Směrnice. Jedná se o data ve smyslu § 3a odst. 6 (pozitivní vymezení), ovšem která nejsou již obsažena v zákonem založených registrech ve smyslu § 5a odstavce 1 (negativní vymezení). Typickým příkladem dynamických dat jsou data získaná senzory, která se proměňují v aktuálním čase.

Pokud povinné subjekty vedou dynamická data a tato data nejsou součástí žádného ze zákona vedeného registru, mají povinné subjekty povinnost je zveřejňovat, zejména prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací (API) jako otevřená data. Vhodným způsobem zveřejňování dynamických dat jsou tzv. otevřené API, tedy takové API, které nevyžadují zvláštní podmínky pro využití, jako např. registraci a ani nijak jinak neomezují své uživatele. Povinnost poskytovat dynamická data je vzhledem k formálnímu vymezení dynamických dat povinností obecnou. Pokud by zveřejnění dynamických dat bylo v rozporu s ustanoveními, které poskytování informací omezují (např. § SvInf a související předpisy ochrany osobních údajů, případně omezení přítomná v § 11 SvInf), není taková dynamická data možné zveřejnit. Jinými slovy, v případě konkrétních specifických typů informací, které formálně odpovídají definici dynamických dat, ale jsou zároveň chráněny jiným zákonným režimem, se bude aplikovat zásada lex specialis, kdy zvláštním zákonem je předpis upravující daný specifický typ informací.

Většina registrů vedených na základě zákona neobsahuje dynamická data ve smyslu Směrnice (tedy zejména v reálném čase se měnící environmentální údaje, dopravní údaje, družicová data, meteorologické údaje a data získaná senzory). V případě, že by takový registr obsahující každému dostupná dynamická data obsahoval, je jejich zveřejnění upraveno zvláštním předpisem, nebo by se na ně aplikovala povinnost zveřejňovat je jako otevřená data podle § 5a odst. 2.

Druhá věta navrhovaného ustanovení obsahuje v souladu s čl. 5 odst. 6 Směrnice možnost dočasného odložení zde založené povinnosti v případech, kdy zveřejnění dynamických dat bezprostředně po jejich shromáždění není možné nebo přesahuje finanční či technickou kapacitu povinného subjektu. V takovém případě povinný subjekt zveřejní dynamická data bez zbytečného odkladu v takovém časovém horizontu nebo s takovými dočasnými technickými omezeními, které využití dynamických dat nepřiměřeně nenaruší.

K bodu 20 - § 5b

Jednou z novinek právní úpravy, kterou přinesla Směrnice, je určení datových souborů s vysokou hodnotou (čl. 13 a 14 Směrnice). Seznamy datových souborů stanoví Komise prováděcími akty na základě hodnocení jejich potenciálu specifikovaného v čl. 14 odst. 2 Směrnice (jedná se zejména o datové soubory, které mají významný socioekonomický přínos, nebo přínos pro životní prostředí, jsou prospěšné vysokému počtu uživatelů apod.). Zároveň se musí jednat o datové soubory náležející do některé z kategorií, které specifikuje příloha I Směrnice (geoprostorové údaje, údaje z pozorování Země a životního prostředí, údaje meteorologické, statistické či týkající se vlastnictví společností nebo mobility). Členské státy by měly zveřejňovat informace z datových souborů tak, aby až na výjimky stanovené v odst. 3, 4 a 5 čl. 14 byly bezplatně dostupné, strojově čitelné, přístupné prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací a tam, kde je to relevantní též k dispozici s možností stažení kompletní datové sady. Navrhovaný § 5a tyto požadavky implementuje v souladu se systematikou SvInf.

K bodu 21 - § 8c

Doplnění nového § 8c sleduje legislativní vyřešení zásadního aplikačního problému současného informačního zákona, který se týká podmínek přístupu k informacím o platech, mzdách, odměnách a dalších obdobných plněních zaměstnanců či dalších osob vykonávajících činnost pro povinné subjekty. Až dosud bylo poskytování takových informací řešeno pouze judikaturou (správních soudů i soudu Ústavního; srov. dále). Avšak podmínky, které judikatura pro poskytování takových informací vymezila, jsou pro aplikaci ze strany většiny povinných subjektů natolik komplikované, že správné (u správních soudů obhajitelné) vyřízení žádosti o informace o platech (odměnách) je spíše výjimkou než pravidlem. Proto se za účelem usnadnění aplikace informačního zákona v této oblasti, jakož i za účelem nastavení jasných a srozumitelných pravidel pro žadatele i povinné subjekty, doplňuje výslovná právní úprava obsažená v navrženém § 8c.

Dosavadní judikatorní náhled na poskytování informací o platech a odměnách

Problematikou poskytování informací o platech a odměnách podle informačního zákona se v minulosti zabývaly ve značné míře správní soudy. Původně ne zcela jednotný přístup sjednotil Nejvyšší správní soud, který stanovil podmínky v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. října 2014, č. j. 8 As 55/2012-62. Jeho závěry lze zjednodušeně řečeno shrnout tak, že plat, mzda, odměna či jiné obdobné plnění je poskytnutým veřejným prostředkem ze strany povinného subjektu, a proto informování o nich spadá do režimu § 8b. Nejvyšší správní soud současně dovodil, že poměřování mezi právem na informace a právem na ochranu soukromí a osobních údajů provedl již zákonodárce tím, že do zákona vtělil právě § 8b. Protože zvolil řešení ve prospěch práva na informace, připustil Nejvyšší správní soud neposkytnutí informace o platech pouze ve zcela výjimečných případech - pokud by se jednalo o zneužití práva na straně žadatele o takovou informaci, nebo pokud by se jednalo o určité ryze technické či pomocné zaměstnance bez jakéhokoli myslitelného vlivu na rozhodování či výkon jiných významných činností povinného subjektu.

S tímto názorem se však neztotožnil Ústavní soud, který k věci zaujal stanovisko v nálezu ze dne 17. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. S Nejvyšším správním soudem sice souhlasil v tom, že platy (mzdy, odměny apod.) mají povahu poskytnutých veřejných prostředků, nicméně dovodil, že test proporcionality je nutné učinit při vyřizování každé žádosti o informace o konkrétní výši platů či odměn s přihlédnutím ke všem okolnostem. Ústavní soud konkrétně konstatoval, že povinná osoba může odmítnout poskytnout žadateli informace o platu a odměnách zaměstnance vyžádané na základě § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky: a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu; b) informace samotná se týká veřejného zájmu; c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. společenského hlídacího psa; d) informace existuje a je dostupná. Nejsou-li všechny tyto podmínky splněny, potom odmítnutí poskytnout žadateli informaci o platu a odměnách zaměstnance není porušením povinnosti státní orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti, vyplývající z článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Správní soudy tento závazný právní názor dále ve své judikatuře rozvedly. Klíčovým je v tomto směru rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 88/2019-29 ze dne 27. května 2020, týkající se informací o platových poměrech vrcholných představitelů Kanceláře prezidenta republiky. Nejvyšší správní soud navázal na platový nález tím, že blíže specifikoval kritéria předestřená Ústavním soudem (někdy označovaná jako tzv. platový test), jejichž původní charakteristiku považoval za toliko obecnou. Stěžejním je v tomto směru bod 28 rozsudku: Nejvyšší správní soud má za to, že tento výše deklarovaný veřejný zájem na poskytování informací dle § 8b informačního zákona je dán v případě všech příjemců veřejných prostředků. S ohledem na potřebu důsledného uplatňování principu proporcionality v každém jednotlivém případě, kterou ve svém platovém nálezu zdůraznil Ústavní soud, však je nezbytné diferencovat míru osvědčení takového veřejného zájmu žadatelem o informace (tj. povinným subjektem požadované penzum argumentů ve prospěch existence veřejného zájmu) v případě různých, sdělením požadované informace dotčených, osob. Pro zjevnost existence veřejného zájmu na poskytnutí informace o vyplacených veřejných prostředcích je totiž klíčové, jaké postavení ve struktuře veřejné správy (a s tím související řídící a organizační kompetence, odpovědnost a patřičné finanční ohodnocení) dotčená osoba má. V případě žádosti o poskytnutí informace o platových poměrech zcela „běžné“ úřední osoby bez jakýchkoli řídících pravomocí (referenta obecního či krajského úřadu, ale i ústředního orgánu státní správy nebo jiných veřejných institucí) je nezbytné, aby žadatel v žádosti uvedl rozumné důvody, pro něž by měl právě v dané konkrétní situaci existovat veřejný zájem na vyhovění jeho žádosti. (…) Požadavek na „sílu důvodů“ existence veřejného zájmu na poskytnutí informace postupně klesá se zvyšujícím se postavením dotčených osob v rámci veřejné sféry, neboť čím větší kompetence (ať už v organizaci a metodickém vedení podřízených, v hospodaření s veřejnými prostředky či v čemkoli jiném) tato osoba má, tím přirozenější a zjevnější je bez konkrétního zdůvodnění veřejný zájem na její kontrole.

Popsaný závěr Nejvyššího správního soudu pak dále správní soudy postupně rozvádějí. V konkrétních situacích např. dovodily, že informaci o výši platu či odměny konkrétní osoby lze poskytnout v případě platů vedoucích úředníků krajského úřadu (rozsudek sp. zn. 5 As 440/2019), čelních představitelů Správy státních hmotných rezerv (rozsudek sp. zn. 1 As 250/2020), vedoucích odborů či tajemníka magistrátu statutárního města (rozsudky sp. zn. 4 As 337/2021, 10 As 542/2021), děkana a tajemníka fakulty veřejné vysoké školy (rozsudek sp. zn. 51 A 26/2019).

Východiska navržené právní úpravy

Složitost praktické aplikace popsaných judikatorních požadavků je vhodné řešit výslovnou právní úpravou pravidel pro poskytování informací o platech, odměnách a obdobných plněních. Návrh vychází jak z nálezu Ústavního soudu, zdůrazňujícího nutnost provést adekvátní test proporcionality, tak z na něj navazující judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten v zásadě připouští – při určité míře zjednodušení – „snadnější“ zpřístupňování informací o čelních představitelích povinných subjektů a „přísnější“ posuzování podmínek zpřístupnění u osob stojících na nižších organizačních stupních u povinného subjektu. Jinak řečeno východiskem návrhu je v souladu s judikaturou vymezení určitých obecních kategorií, u nichž se informace o platu (odměně apod.) poskytne tzv. bez dalšího, a případů ostatních, u nichž se poskytne jen na základě přísně provedeného testu proporcionality. Aby však takové řešení bylo ústavně konformní, lze do první kategorie zařadit prakticky jen osoby, u nichž existuje silný a zjevný (a optimálně i jinými právními předpisy již aprobovaný) veřejný zájem na zpřístupnění takové informace za účelem obecné kontroly povinného subjektu. Může se tedy jednat pouze o osoby, u nichž „na první pohled“ takový veřejný zájem převažuje, tedy o osoby, které lze pohledem Nejvyššího správního soudu hodnotit jako osoby v čelných funkcích s vysokou mírou kompetence (vlivu na rozhodování) povinného subjektu.

Návrh proto zavádí speciální ustanovení § 8c, které stanovuje pravidla pro individuální poskytnutí informace o platu, odměně a podobných plněních. Tato pravidla přitom nijak neomezují (nevylučují) poskytování anonymizovaných informací o platech, tedy bez přiřazení ke konkrétní osobě (typicky ve struktuře vedoucí 1, vedoucí 2… vedoucí 150 apod.).

Návrh vychází z následujících pravidel:

1. Informační povinnost se týká poskytnutých či poskytovaných veřejných prostředků povinnými subjekty, pokud tyto prostředky mají povahu příjmů ze závislé činnosti či funkčních požitků podle zákona č. 586/1992 Sb. Ty vymezuje § 6 odst. 1 (příjmy ze závislé činnosti) a § 6 odst. 10 (funkční požitky). Jedná se o informování o veřejných prostředcích, které byly příjemci poskytnuty či které mu jsou poskytovány v době či za dobu, kdy měl postavení osoby vymezené v odstavci 1, písm. a), bodech 1 až 3.

2. Informace o výši poskytnutých veřejných prostředků majících tuto povahu se poskytne pouze v rozsahu (odst. 2 návrhu): jméno, příjmení, funkční, pracovní či jiné obdobné zařazení a výše veřejných prostředků, na kterou vznikl nárok, před zdaněním a dalšími povinnými odvody za období podle obsahu žádosti.

3. Výslovně se vylučuje zveřejnění této informace postupem podle § 5 odst. 3. To neznamená, že je zveřejnění informace o platu vyloučeno v jakékoli situaci, nebude však prováděno postupem podle § 5 odst. 3, ale zpravidla až ze strany žadatele v rámci jím vedené veřejné diskuse (srov. výše podmínky vymezené v nálezu Ústavního soudu). Vyloučení § 5 odst. 3 sleduje ochranu příjemců veřejných prostředků před plošným zveřejněním, které by již mohlo mít povahu neproporčního zásahu do ochrany soukromí a osobních údajů.

4. Informaci o výši platu bude možné poskytnout bez dalšího u osob, kterým byly tyto prostředky poskytnuty za výkon funkce (resp. za dobu výkonu funkce) veřejného funkcionáře podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (pokud jsou povinny plnit povinnosti v tomto zákoně uvedené), tedy šlo-li o osoby podle § 2 odst. 1 a § 2 odst. 2 ve spojení s odstavcem 3 tohoto zákona (a nebudou-li vyloučeny odstavcem 4 § 2). V tomto případě jde zčásti o osoby, jejich plat (či jiný obdobný požitek) je již dovoditelný z příslušných právních předpisů, např. ze zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, v případě členů zastupitelstev obcí a krajů z norem upravujících jejich odměňování apod. Zčásti pak půjde o osoby, jejichž plat (obdobné plnění) sice není stanoven v konkrétní výši právním předpisem (a ani nepodléhá oznamovací povinnosti podle zákona o střetu zájmů; srov. § 11 odst. 2 písm. a/ zákona o střetu zájmů), jedná se však o osoby, u nichž ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zájem na znalosti takového údaje s ohledem na jejich postavení zjevně převažuje.

5. Dále bude tato informace poskytnutelná bez bližších podmínek u poradce prezidenta republiky, člena vlády, náměstka člena vlády nebo vedoucího ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlády. Jedná se o osoby sice formálně bez vysokého postavení v hierarchii orgánů moci výkonné, ale potenciálně s nemalým faktickým vlivem na rozhodování dotyčných veřejných funkcionářů. I s ohledem na jejich často méně formalizované odměňování se jeví nepochybné, že i v případě těchto osob zájem na veřejnosti informací o jejich odměňování převáří nad ochranou jejich soukromí. V tomto směru lze též odkázat na úvahy v rámci připravované právní úpravy lobbování, v níž se zvláštní postavení těchto osob odráželo v jejich zařazení mezi tzv. lobbované (viz vládní návrh obsažený ve sněmovním tisku č. 565 z 8. volebního období Poslanecké sněmovny, resp. pozměňovacího návrhu ústavně právního výboru k němu).

6. Informaci o výši platu, resp. odměny, bude dále možné poskytnout bez dalšího hodnocení u člena statutárního, řídicího, dozorčího nebo kontrolního orgánu povinného subjektu. Může jít o veřejné funkcionáře v případě určitých povinných subjektů (§ 2 odst. 2 písm. b/ zákona o střetu zájmů), ale i o osoby, které toto postavení nemají, typicky v případě veřejných institucí majících povahu obchodních společností. Zde je nutné upozornit, že pojem veřejné prostředky je pro účely informačního zákona vnímán judikaturou šířeji oproti vymezení v zákoně o finanční kontrole (zákon č. 320/2001 Sb.), která jej typicky vztahuje i na majetek v držení povinných subjektů – obchodních společností (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 41/2015).

V případě ostatních osob bude i nadále nutné pro zpřístupnění individualizované informace o výši platu (mzdy, odměny apod.) splnit všechna kritéria platového nálezu Ústavního soudu (srov. výše). To návrh v obecné rovině vyjadřuje požadavkem na „prokázání veřejného zájmu“ (což bude spočívat právě v prokázání toho, jak jsou splněna kritéria vymezená Ústavním soudem).

K bodu 22 - § 11 odst. 1 písm. d)

Legislativně technická úprava související s doplněním nových písmen f) a g).

K bodu 23 - § 11 odst. 1 písm. f) a g)

Nový § 11 odst. 1 písm. f) – výjimka za účelem ochrany kritické infrastruktury

V rámci současné právní úpravy je možno o informace, včetně případné dokumentace dotýkající se kritické infrastruktury, žádat podle informačního zákona, pokud tyto nejsou označeny jako zvláštní skutečnosti podle krizového zákona nebo se nejedná o utajované informace. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím lze tedy požadovat mj. informace dotýkající se obsahu krizových plánů, kde jsou identifikována bezpečnostní rizika a způsob ochrany prvků kritické infrastruktury. Předmětný zákon neobsahuje účinnou ochranu před zneužitím poskytnuté informace, respektive tuto problematiku neupravuje. Povinný subjekt tak není oprávněn např. hodnotit důvody žadatele k podání žádosti o informace, přičemž žadatel o informace není ani povinen svou žádost odůvodnit. Povinný subjekt není bez dalšího oprávněn podle informačního zákona příslušnou informaci neposkytnout, ani kdyby její poskytnutí mohlo ohrozit bezpečnostní zájmy státu.

Označení příslušných informací za utajované informace nebo jako zvláštní skutečnosti pak není mnohdy vhodné z důvodu jejich způsobu užití v praxi, neboť postup využití takto označených dokumentů je zdlouhavý a jejich využití v případě nastalé krizové situace je aplikačně nevhodné s ohledem na nutnost přijetí okamžitých adekvátních opatření k řešení krizové situace. Postup opírající se o formální utajení by následně mohl vést k nežádoucí prodlevě při řešení krizové situace dotýkající se mj. i kritické infrastruktury, čímž by mohla být narušena její účinná ochrana. Ve vztahu ke způsobu určování prvků kritické infrastruktury je pak navíc ochrana těchto informací diskutabilní.

Krizový zákon stanovuje pravomoci orgánům veřejné správy ve vztahu k ochraně kritické infrastruktury a dále povinnosti subjektu, který kritickou infrastrukturu provozuje. Nicméně ve vztahu ke kritické infrastruktuře nespecifikuje (bezpečnostní) opatření ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, která by směřovala k ochraně bezpečnosti osob, majetku nebo veřejného pořádku. Toto ustanovení by mohlo být v krajním případě aplikováno toliko na konkrétní opatření týkající se ochrany daného prvku kritické infrastruktury (neboť ochrana kritické infrastruktury je definovaná jako opatření zaměřená na snížení rizika narušení funkce prvku kritické infrastruktury). Nicméně tuto výjimku nelze uplatnit např. při žádosti o poskytnutí seznamu prvků kritické infrastruktury. Z těchto důvodů je formulace ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím ve vztahu k prvkům kritické infrastruktury nedostačující a jen obtížně využitelná při ochraně nejen bezpečnostních zájmů České republiky.

S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k aktuální bezpečnostní situaci se jeví žádoucí doplnit výslovnou výjimku z povinnosti poskytovat informace, která by se týkala informací o evropské kritické infrastruktuře, kritické infrastruktuře a prvcích kritické infrastruktury. Výjimku ale na základě použité formulace bude možné použít pouze v případě, že by poskytnutí požadované informace mohlo ohrozit ochranu kritické infrastruktury nebo jejích prvků.

Nový § 11 odst. 1 písm. g) – výjimka chránící rovnost účastníků soudního, rozhodčího, správního nebo obdobného řízení

Doplňuje se nový důvod pro neposkytnutí informace, jenž spočívá ve skutečnosti, že by poskytnutí informace mohlo ohrozit rovnost účastníků soudního, rozhodčího, správního nebo jiného obdobného řízení. Úpravou dochází k posílení rovného postavení účastníků soudního řízení, jež je garantováno čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení vychází z obdobné úpravy obsažené v článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise a článku 3 Úmluvy Rady Evropy o přístupu k úředním dokumentům ze dne 18. června 2009 (CETS č. 205).

Nově zavedená výluka z informační povinnosti se vztahuje na informace, jejichž poskytnutím by mohlo dojít k ohrožení rovného postavení účastníků soudního nebo obdobného řízení, včetně řízení správního (typicky v případě sporného řízení správního podle § 141 správního řádu). Povinný subjekt přitom může, avšak nutně nemusí, být účastníkem řízení, do jehož postavení by se poskytnutí informace negativně promítlo. Svou povahou se bude jednat o informace, s nimiž se druhý účastník řízení nemůže seznámit v rámci předmětného řízení, resp. v dané fázi řízení (ustanovení se tak nevztahuje např. na informace, jež lze zjistit uplatněním práva na nahlédnutí do spisu, pakliže neexistuje jiný zákonný důvod pro jejich neposkytnutí). Typicky se tak bude jednat o různé rozbory (např. rozbor věcně příslušné judikatury, analýza možných procesních postupů), jejichž zveřejněním by došlo ke znevýhodnění strany řízení, jež si daný rozbor pořídila. Informace přitom mohou mít jak interní, tak externí původ. Pokud by obdobné informace nebyly v držení povinného subjektu, nýbrž běžné osoby soukromého práva, nebyla by taková osoba povinna je poskytnout.

Ustanovení tak vychází z následujících principů:

1. Výluka z informační povinnosti se vztahuje jak na samotné řízení, tak na fázi před zahájením řízení. V případě druhé z uvedených skutečností bude vždy nutné na základě konkrétních okolností posoudit, zda existuje reálná možnost zahájení soudního či jiného obdobného řízení (např. v důsledku podání předžalobní výzvy), a zda tedy existuje oprávněný zájem na neposkytnutí požadované informace. Výluka se naopak nevztahuje na případy, kdy již bylo řízení definitivně skončeno, popřípadě na situace, kdy se jeví být možnost zahájení řízení hypotetickou, bez opory v konkrétních skutkových okolnostech.

2. Ustanovení se vztahuje na všechna řízení, v nichž se uplatňuje zásada rovnosti účastníků řízení. Textace výslovně zmiňuje tři nejčastěji se vyskytující druhy řízení, tedy řízení soudní, řízení rozhodčí a řízení správní. Ustanovení se vztahuje na správní řízení v nejširším slova smyslu, tedy typicky půjde o řízení podle části druhé správního řádu, ale může se jednat i o jiná řízení, např. sporné řízení správní podle § 141 správního řádu (např. spory z veřejnoprávních smluv), případně – byť spíše hypoteticky – i o daňová řízení. Jak však z textace dále plyne, výluka se uplatní rovněž v dalších případech, v nichž dojde ke splnění shora uvedených podmínek, tedy v případech, kdy je řízení obdobné demonstrativně zmíněným řízením a jeho účastníci v něm v zásadě požívají rovného postavení.

3. Ustanovení se vztahuje jak na řízení u vnitrostátních soudů orgánů (např. rozhodčí soudy, správní orgány), tak na řízení u mezinárodních orgánů (např. Evropského soudu pro lidská práva, smluvních orgánů OSN, které posuzují individuální stížnosti na porušení úmluv o lidských právech a základních svobodách, nebo Mezinárodního střediska pro řešení sporů z investic).

4. V souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů musí povinné subjekty dbát, aby jejich postupem nevznikla újma na právech třetím osobám. Uvedené se v případě předmětného ustanovení vztahuje zejména na případy, kdy by poskytnutím požadované informace povinným subjektem mohlo dojít k porušení rovnosti účastníků řízení v neprospěch jiné osoby než povinného subjektu (může se jednat například o situace, kdy povinný subjekt poskytne informaci jinému povinnému subjektu, přičemž je mu známo, že tento ji obdržel za účelem jejího využití v rámci soudního či jiného obdobného řízení). Není přitom rozhodné, zda by negativně dotčeným účastníkem řízení byla osoba soukromého práva, veřejnoprávní korporace nebo státní orgán. V zájmu předejití případným negativním dopadům do sféry třetích osob, resp. státních orgánů, by si proto měly povinné subjekty před poskytnutím informace zjistit stanovisko třetí osoby, resp. státního orgánu, pakliže by ta mohla být poskytnutím informace negativně dotčena ve vztahu k probíhajícímu či očekávatelnému soudnímu nebo obdobnému řízení (srov. rovněž § 2 odst. 3 a 4 a § 8 odst. 2 správního řádu).

5. Musí se jednat o informace, které byly vytvořeny či získány v přímé souvislosti s daným řízením. Nepůjde tedy o veškeré informace, které se řízení jakkoli týkají (např. některé důkazní prostředky, které vznikly bez vazby na soudní řízení, typicky smlouvy, které byly sjednány a o jejichž plnění se následně vede soudní spor). Požadavek na „přímou souvislost“ je třeba vnímat nikoli tak, že povinný subjekt si je vědom alespoň potencionální možnosti jakéhokoli řízení, a pro tento případ si příslušnou informaci pořídí. Příkladem může být právní analýza či odborný znalecký posudek určitého problému, který vznikl či by mohl vzniknout mezi povinným subjektem a jeho dodavatelem (může tedy jít i o „preventivní“ analýzu rizik pro případ, že by nastal určitý problém, který by mohl být důvodem soudního sporu, aniž by tento již reálně vznikl). Naopak pod tento důvod nebudou podřaditelné informace, které se řízení ani potencionálně týkat nemohou (např. smlouva, která byla uzavřena mezi povinným subjektem a třetí osobou, při jejímž plnění následně došlo ke sporu, který může vyústit v soudní či rozhodčí řízení apod.).

K bodu 24 - § 11a a 11b

K § 11a

Zákon o svobodném přístupu k informacím neobsahuje výslovné ustanovení, které by povinným subjektům umožnilo odmítat žádosti žadatelů, u nichž lze dovodit zneužití práva na informace, tedy takové jednání, při němž cílem žadatele není získání informace, ale (zpravidla) zatížení povinného subjektu vyřizováním podání a podnětů žadatele, včetně žádostí o informace. Správní judikatura nicméně možnost odmítnout žádost o poskytnutí informace z tohoto nepsaného důvodu dovodila (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 7/2012-56 a č. j. 8 As 55/2012-62). Judikatura postupně vymezuje i znaky zneužití práva (resp. práva na informace). Ustanovení čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod však jakékoli omezení práva na informace podmiňuje striktním požadavkem, podle něhož toto omezení musí být stanoveno zákonem. Návrh tento formální deficit napravuje tím, že do zákona výslovně zavádí možnost odmítnutí žádosti pro dva typické případy zneužití práva na informace [po vzoru zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, který v § 8 odst. 3 písm. b) obsahuje rovněž zvláštní ustanovení pro odmítnutí žádosti pro zneužití práva].

Návrh vychází z přístupu správní judikatury. Ta dovozuje, že k označení žadatele jako osoby zneužívající právo nepostačí, když tentýž žadatel podává velké množství žádostí o informace, nebo se opakovaně domáhá poskytnutí velkého množství informací, neboť množství požadovaných informací zákon nelimituje, naopak by se dalo říct, že s ním i počítá, když umožňuje prodloužit lhůtu pro vyřízení žádosti či uplatnění úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. Příkladem může být situace, kdy byl informační zákon použit jako určitá odveta ze strany žadatele, který byl s povinným subjektem např. v pracovněprávním sporu. Soudy ovšem upozornily, že je vždy třeba posuzovat každou situaci výlučně individuálně (a proto ani nelze v zákoně podrobnější znaky zneužívání práva na informace definovat). Jako zneužití práva na informace by bylo tedy možno pohlížet na situaci, kdy žadatel sleduje např. zahlcením povinného subjektu žádostmi zcela odlišný cíl, který vlastně s obsahem poskytnutých informací nijak nesouvisí.

Návrh z potencionálních případů zneužití práva na informace specifikuje dva nejtypičtější případy, a to podle dovoditelného účelu podané žádosti. Žádost bude možné odmítnout, zejména jestliže dovoditelným cílem žadatele bude žádostí (žádostmi) působit nátlak na fyzickou osobu, jíž se týkají požadované údaje, nebonepřiměřenou zátěž povinného subjektu. Návrh tedy není taxativní s tím, že by postihoval veškeré myslitelné případy zneužití práva na informace, ale „vybírá“ pouze dva typické a v praxi se nejčastěji vyskytující případy zneužití práva na informace. Potencionálně totiž nelze vyloučit ani jiné případy zneužití práva na informace (ty bude případně dále možné „postihovat“ jako tzv. faktické důvody a žadatele odmítat; srov. judikatura správních soudů). S ohledem na relevantní soudní rozhodnutí však i nadále platí, že pouze rozsah požadovaných informací či počet podávaných žádostí není důvodem pro odmítnutí žádosti jako zneužití práva, což výslovně stanoví odstavec 2 (pro zvýšení instruktivnosti normy).

Pokud jde o druhý z uvedených důvodů, tedy působení nepřiměřené zátěže povinnému subjektu, návrh výslovně stanoví, že za takovou situaci se považuje i podávání žádostí o informace většímu počtu povinných subjektů bez zjevné obsahové souvislosti požadovaných informací. Tím se cílí na případy podávání žádostí, jejichž vyřízení samo o sobě (každé zvlášť) nepřiměřenou zátěž nepůsobí, ve svém souhrnu však ano, přičemž znakem takové situace je podávání takových žádostí více povinným subjektům, aniž by žádosti měly nějaký „jednotící prvek“. Cílem totiž není vyloučit ty žadatele, kteří sice podávají více žádostí, ty však mají společný účel, např. cílený zájem žadatele o určitou oblast, určitý společenský problém apod.

Z procedurálního hlediska bude nutné žádost v případě, že žadatel bude dle povinného subjektu zneužívat právo na informace, odmítnout rozhodnutím vydaným podle § 15. Takové žádosti tedy nebude možné odmítat „konkludentně“ (založením bez dalšího vyřizování). Názor povinného subjektu na zneužití práva ze strany žadatele bude muset být v rozhodnutí adekvátně zdůvodněn a bude podléhat instančnímu přezkumu nadřízeným orgánem povinného subjektu a následně přezkumu ve správním soudnictví.

K § 11b

Návrh výslovně zakotvuje možnost odmítnout požadovanou informaci, jestliže ji povinný subjekt nemá a nemá ani povinnost ji mít. Až dosud takové výslovné ustanovení v zákoně chybělo, judikatura nicméně dovodila, že pro neexistenci informace lze žádost odmítnout z tohoto tzv. faktického (nepsaného) důvodu. Podmínky pro odmítnutí žádosti zákon stanovuje v souladu s judikaturou, zejména v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67.

Povinný subjekt bude muset prokázat, že požadovanou informaci reálně nemá (např. záznamem o výsledku jejího vyhledávání) a odůvodnit, že nemá zákonnou povinnost ji mít (žádost tedy bude možné podle tohoto ustanovení odmítnout v případě, že předpoklad dispozice informací povinným subjektem plyne ze smlouvy, povinnému subjektu však prokazatelně nebyla předána typicky druhou smluvní stranou, která svou povinnost podle smlouvy nesplnila). Povinnost mít informaci pak může být dána buď výslovným ustanovením zákona, nebo může z ustanovení zákona vyplývat (např. k tomu, aby povinný subjekt mohl reálně splnit určitou svou zákonnou povinnost, bude nevyhnutelné, aby určitou informací disponoval).

Ustanovení se naopak nebude týkat případů, kdy povinný subjekt sice informaci v požadované podobě nemá, má však zdrojové údaje k jejímu zpracování a toto zpracování je toliko mechanickou aktivitou (vyjádřeno formulací na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má. V takovém případě nejde ani o vytváření nové informace podle § 2 odst. 4. Stejně tak nebude možné toto ustanovení použít v případě, že bude možné poskytnout informaci jako součást celku (srov. odkaz na § 4a odst. 1 větu třetí).

K bodu 25 - § 14

V návaznosti na přesun stávající úpravy obsažené v § 14a do § 14b se aktualizuje odkaz.

K bodu 26 - § 14 odst. 5 písm. d)

Upravuje se legislativně-technický nedostatek stávajícího znění. To v § 14 odst. 5 písm. a) a b) upravuje výzvy k doplnění žádosti a k upřesnění žádosti (první pro případy, v nichž se žadatel nedostatečně identifikoval, druhá pro případy, kdy z žádosti není zřejmé, jaká informace je žadatelem poptávána). V ustanovení § 14 odst. 5 písm. d) se pak stanoví počátek plynutí lhůty pro vyřízení žádosti o informace. Stávající znění její počátek váže na přijetí (doručení) žádosti nebo doplnění, nikoli však již od upřesnění. Tento nedostatek novela napravuje (a to v souladu se stávající výkladovou praxí). Patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti přitom bude počínat jak od upřesnění podle § 14 odst. 5 písm. b), tak od upřesnění v případech stanovených v § 14 odst. 6 (srov. formulace tohoto ustanovení).

K bodu 27 - § 14 odst. 6 (dosavadní)

Ruší se nadbytečná povinnost pořizovat záznam o poskytnutí informace. U ústně podaných žádostí se tato povinnost neuplatnila (srov. znění § 13 odst. 3), v případě písemných žádostí pak je veden o vyřizování žádosti spis (v případě povinných subjektů, které podléhají povinnostem spisové služby), případně dokumentace (u ostatních). Specifická povinnost vytvářet záznam se proto jako nadbytečná ruší.

K bodu 28 - § 14 odst. 6

Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 As 55/2012-62 (bod 109 odůvodnění) přiznal osobám dotčeným požadovanou informací (tedy těm, o nichž informace vypovídá nebo které k ní mají specifické právo) postavení dotčené osoby podle § 2 odst. 3 správního řádu a v okamžiku vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. Povinný subjekt je tak povinen při vyřizování žádosti o informace umožnit dotčeným osobám hájit jejich práva a zájmy, tj. je především povinen je vyzvat k vyjádření se k podané žádosti a vyrozumět je o způsobu jejího vyřízení (srov. navazující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 189/2014-48 a č. j. 5 As 169/2014-24). To ovšem může v případě mnohosti dotčených osob (např. u žádostí o informace o platech mnoha zaměstnanců, často i bývalých, povinných subjektů), vyřizování žádosti o informace značně zkomplikovat z hlediska naplňování lhůty pro její vyřízení. Proto se v § 14 odst. 7, který upravuje závažné důvody pro prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti o 10 dnů, doplňuje nový důvod, jímž je prodloužení lhůty potřebné pro uplatňování práv dotčených osob, resp. osob, které mohou být přímo dotčeny poskytnutím požadované informace (rozumí se případným poskytnutím, neboť to, zda informace nakonec bude zpřístupněna, je až výsledek „řízení“ o žádosti).

To samozřejmě neznamená, že by povinný subjekt mohl prodloužit lhůtu, kdykoliv bude muset do řízení zapojit dotčené osoby (dotčenou osobu), ale jen tehdy, je-li to objektivně potřebné pro řádné vyřízení žádosti o informace. Návrh proto omezuje možnost prodloužení lhůty pro komunikaci s dotčenými osobami určitými podmínkami tak, aby se vztahovalo toliko na případy, kdy komunikace s dotčenou osobou bude z objektivních důvodů složitější. Prodloužení tak nebude možné v případě, že bylo možné výzvu předat dotčené osobě osobně nebo zaslat elektronicky (aby nedocházelo k průtahům, tak pro elektronickou komunikaci platí omezení 5 dní a pokud bude tato lhůta splněna, bude podmínkou pro prodloužení to, že nebylo doručení výzvy dotčenou osobou potvrzeno a že o toto potvrzení byla dotčená osoba požádána). Reálně by se tedy prodloužení mělo uplatňovat jen v případech, kdy bude nutné s dotčenou osobou komunikovat jen v listinné podobě prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (dotčená osoba nemá datovou schránku či nemá e-mailovou adresu známou povinnému subjektu) nebo tehdy, kdy sice ke komunikaci dojde elektronicky, dotčená osoba ale včas nepotvrdí přijetí výzvy (což může učinit identickým způsobem jako podání samotné žádosti, tedy bez nutnosti uznávaného elektronického podpisu na rozdíl od potvrzování doručení podle správního řádu). Na druhou stranu postačí, pokud je tato „složitější“ komunikace nutná byť i jen s jednou dotčenou osobou (bude-li jich ve věci zainteresovaných více).

Oprávněnost takového prodloužení může být následně hodnocena v rámci stížnostního řízení podle § 16a.

K bodu 29 - § 14a

Obecně

Navrhovaný § 14a implementuje úpravu výhradních dohod, jakožto výjimku z opakovaného použití dokumentů, které je přístupné všem potenciálním účastníkům trhu (čl. 12 Směrnice). Podle čl. 8 Směrnice „opakované použití dokumentů smí podléhat pouze podmínkám, které jsou objektivní, přiměřené, nediskriminační a odůvodněné cílem veřejného zájmu. Podléhá-li opakované použití podmínkám, nesmějí tyto podmínky zbytečně omezovat možnosti opakovaného použití a nesmějí být použity k omezení hospodářské soutěže.“ Tento požadavek je do SvInf nově zanesen jako povinnost poskytovat informace za standardních podmínek užití. Čl. 12 Směrnice pak umožňuje stanovení možnosti odůvodněných výjimek z tohoto pravidla v podobě možnosti uzavření výhradní dohody mezi poskytovatelem informace a jejím příjemcem. Touto výhradní dohodou se poskytovatel informace zavazuje, že po určitou dobu nebude předmětnou informaci poskytovat žádnému jinému žadateli.

Dosavadní znění zákona upravuje z hlediska poskytování informací na základě výhradní dohody pouze situace, kdy je předmětná informace chráněna právem duševního vlastnictví. Taková situace je však obecně spíše výjimkou, než pravidlem. Je proto nezbytné obdobně upravit rovněž situace, a tedy obecně zakázat uzavírání výhradních dohod na poskytování informací, i v případech, kdy jsou poskytována tzv. prostá data, která nejsou chráněna žádným právem duševního vlastnictví. V takové situaci není možné hovořit o licencích, protože ty jsou pojmově svázány s poskytováním oprávnění užívat nehmotné statky chráněné právy duševního vlastnictví. Z toho důvodu je zvolena koncepce „standardních podmínek užití“, které se vztahují na všechny poskytované informace, možnost výjimky z nich ve formě výhradních dohod je upravena v § 14a. Dosavadní úprava obsažená v § 14a (licenční a podlicenční smlouvy, tj. smlouvy pro poskytování informací chráněných autorským právem), jakožto speciální vůči výhradním dohodám, je přesunuta do § 14b.

K odst. 1

Předkladatel na základě provedených analýz dospěl k závěru, že výhradní dohody při poskytování informací zavede pouze pro případy, kdy dochází k digitalizaci kulturních zdrojů, které již nejsou chráněny autorským právem. Dosavadní právní úprava omezovala výhradní dohody pouze pro případy, kdy jsou digitalizovány autorskoprávně chráněné zdroje. Směrnice však vyžaduje, aby se obecná zásada poskytování informací podle standardních podmínek užití vztahovala i na informace, které jsou kulturními zdroji, a zároveň aby v odůvodněných případech bylo možné uzavřít výhradní dohodu, která fakticky umožní tyto kulturní zdroje digitalizovat. Jedná se zejména o případy, kdy povinný subjekt sám nemá dostatečné zdroje (ať už finanční, personální, časové nebo technologické) pro provedení digitalizace a zároveň je provedení digitalizace kulturních zdrojů ve veřejném zájmu. V takové situaci je možné uzavřít výhradní dohodu s příjemcem informace, který digitalizaci provede výměnou za dočasný monopol, který má sloužit k přiměřené návratnosti dané investice.

Tato dohoda může být uzavřena, pouze pokud je takové ujednání nezbytné pro poskytování služeb ve veřejném zájmu. Takovou službou ve veřejném zájmu může být například situace, kdy příjemce informace dokáže informace obohatit a použít tak, aby přinesly vysoký společenský nebo ekonomický prospěch veřejnosti, například zpracováním ve specifické aplikaci, pro kterou má příjemce informace výhradní know-how. Smyslem ustanovení je umožnění výjimky pro odůvodněné a odůvodnitelné situace, kdy z výhradní dohody bude v konečném důsledku těžit veřejnost. Ustanovení však klade podmínku, aby uzavření výhradní dohody bylo nezbytné pro poskytování služby ve veřejném zájmu. Nezbytnost výhradní dohody je tak třeba pečlivě vyhodnotit a odůvodnit.

Ustanovení ve druhé větě specificky určuje, že výhradnost dohody spočívá (podobně jako v případě výhradní licence) v tom, že informaci poskytnutou na základě výhradní dohody povinný subjekt po dobu trvání výhradní dohody neposkytne jinému žadateli za stejným účelem, jako se tomu stalo v již uzavřené výhradní dohodě, tedy neumožní jinému subjektu digitalizovat stejný kulturní zdroj. Důvodem je ochrana ekonomické udržitelnosti zapojení soukromých subjektů do digitalizace kulturních zdrojů. Zároveň nemůže povinný subjekt digitální reprodukci vzniklou na základě uzavřené výhradní dohody poskytnout jinému subjektu, a to ani na základě žádosti jiné osoby podle SvInf. Pokud je příjemcem, se kterým je uzavřena výhradní dohoda, rovněž povinný subjekt podle SvInf, samotná existence výhradní dohody mezi ním a prvním poskytovatelem nikterak nebrání tomu, aby příjemce informaci dále poskytoval. V případech, kdy je příjemce sám povinný subjekt, bude se otázka poskytnutí informace z jeho strany posuzovat samostatně (tj. odmítne poskytnutí informace, pokud pro to má sám důvod). Cílem úpravy není vytvoření monopolu „dále po proudu“, ale posílení pozice prvního výhradního příjemce pro zajištění toho, že daná služba ve veřejném zájmu bude fungovat. Limitace informace „dál po proudu“ by byla poměrně riziková z hlediska nepřiměřené monopolizace informace.

K odst. 2

Ustanovení slouží k implementaci čl. 12 odst. 3 Směrnice, který uvádí, že maximální doba výhradní dohody by neměla přesáhnout 10 let s tím, že může být prodloužena, pokud je to k povaze digitalizovaných kulturních zdrojů a veřejného zájmu nezbytné. V takovém případě musí podle Směrnice povinný subjekt přezkoumat nejpozději v jedenáctém roce trvání dohody, případně každých následujících 7 let, zda důvody pro výhradní dohodu stále trvají.

Výše popsané lhůty uvedené ve Směrnici jsou maximální, pro účely transpozice do českého práva je navrhováno jejich zkrácení. Výhradní dohodu tak bude možné uzavřít maximálně na 8 let s tím, že pokud na základě přezkoumání bude zjištěno, že důvody pro její uzavření (tedy nezbytnost a veřejný zájem) nadále trvají, bude možné ji jednou prodloužit o nejvýše 5 let.

K odst. 3

Odstavec 3 v souladu s čl. 12 odst. 3 Směrnice stanoví, že po skončení trvání výhradní dohody dle odstavce 2 musí příjemce informace bezplatně poskytnout povinnému subjektu digitální reprodukce digitalizovaného kulturního zdroje, která pak následně bude povinným subjektem zveřejněna k dalšímu užití dle SvInf.

K odst. 4

Odstavec 4 věcně odpovídá dosavadnímu § 14a odst. 3 Jeho účelem je zajistit, aby povinný subjekt nemohl vyloučit v rámci dojednané výhradní dohody omezení využití poskytované informace jejím příjemcem nad rámec omezení, které stanoví zákon.

K odst. 5

Odstavec 5 implementuje ustanovení čl. 12 odst. 4 Směrnice. Vzhledem k nezbytnosti zajištění transparentnosti toto ustanovení zakládá povinnost zveřejnit výhradní dohody uzavřené podle SvInf nejméně dva měsíce před tím, než nabydou účinnosti. Totéž se týká i dohod, kterými je trvání původně uzavřených výhradních dohod v souladu s odstavcem 2 prodlužováno. Zároveň ustanovení požaduje, aby byly spolu s tím zveřejňovány důvody uzavření výhradní dohody a prodloužení jejího trvání výsledky (tyto důvody stanoví odstavec 1). Tento akcent na transparentnost do budoucna předejde případným žádostem o poskytnutí těchto informací.

K odst. 6

Poslední odstavec pak stanoví, že výhradní dohody uzavřené podle tohoto zákona nejsou chráněny jako obchodní tajemství, a není proto možné odmítnout jejich zveřejnění na základě tohoto důvodu.

K bodu 30 - § 14b a 14c

K § 14b

Ustanovení § 14b je přečíslovaným dosavadním § 14a a provedením čl. 12 Směrnice. Ke změně dochází z důvodu systematického řazení a návaznosti právní úpravy, což přispěje k zajištění větší přehlednosti právního předpisu. Oba paragrafy implementují čl. 12 Směrnice, přičemž rozdíl mezi nimi spočívá v charakteru poskytovaných informací. Ustanovení § 14a se vztahuje na takové, které nejsou chráněny autorským právem (a proto není možné hovořit o licencích), a § 14b se vztahuje na takové, které autorským právem chráněné jsou (proto je možné hovořit o licencích). Ustanovení § 14b tedy upravuje specifické situace, kdy dochází k poskytování informací, které jsou chráněny autorským právem.

Jeho odstavec 4 je pak zvláštním ustanovením k novému § 14a. Věcnou změnou oproti dosavadní právní úpravě je nové přesnější řešení trvání výhradních licencí, přičemž v případě výhradních licencí na k digitalizaci kulturního zdroje je použita stejná konstrukce jako u výše popsaného § 14a odst. 2. U ostatních výhradních licencí dochází ke změně v tom, že zákon namísto úpravy pouze přezkumu trvání takové licence výslovně uvede nejvyšší délku takové výhradní licence a jejího možné prodloužení. Tříleté lhůty však zůstávají zachovány.

Po vzoru § 14a odst. 5 je dále doplňováno ustanovení ukládající povinnost zveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup poskytnuté výhradní licence včetně dohod o prodloužení jejich trvání a také důvody jejich poskytnutí, resp. uzavření.

V ustanovení dále došlo k legislativně technické změně související s přesunem zavedení legislativních zkratek do § 5 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. b).

K § 14c

Ustanovení § 14c je provedením ustanovení čl. 1 odst. 6 Směrnice, který zní: „Subjekty veřejného sektoru nevykonávají právo pořizovatele databáze podle čl. 7 odst. 1 směrnice 96/9/ES s cílem bránit opakovanému použití dokumentů nebo je omezit nad rámec stanovený touto směrnicí.“.

Zvláštní práva pořizovatele databáze, která jsou v českém právním řádu upravena v § 88 a následujících zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), představují jednu z tradičních možných překážek pro opětovné užití informací veřejného sektoru. Jejich problematičnost spočívá zejména v tom, že často není při samotné aplikaci zcela zřejmé, zda tato práva vznikla a zda tedy povinnému subjektu svědčí. Vedle toho je nutné připomenout, že dle § 94 autorského zákona se na zvláštní práva pořizovatele databáze přiměřeně aplikuje výjimka úředního díla stanovená § 3 téhož zákona. V ostatních případech, kdy je povinný subjekt v pozici pořizovatele databáze a tato práva vykonává, však evropská Směrnice požaduje, aby je nevykonával tak, aby bránil opakovanému použití obsahu zveřejněné databáze, nebo aby jej omezoval nad rámec, který směrnice (a zákon) povoluje.

Tento požadavek je možné naplnit jedním ze dvou způsobů. Za prvé je možné, aby se povinný subjekt zvláštních práv pořizovatele databáze vzdal (těchto práv je možné se vzdát, na rozdíl od práva autorského). Za druhé je možné, aby poskytl licenci umožňující neomezující využití obsahu zveřejněné databáze. Varianta, při které by v případě existence a přítomnosti zvláštních práv pořizovatele databáze povinný subjekt nečinil nic, není možná z hlediska zajištění efektivní možnosti následného užití informací obsažených v databázi a právní jistoty příjemce těchto informací. Text navrhovaného ustanovení zahrnuje obě uvedené varianty a dává povinnému subjektu na výběr, aby zvolil tu, která je pro něj v daném konkrétním případě vhodnější. Nedochází při tom již k žádnému nežádoucímu zásahu do majetkových práv povinného subjektu, protože pokud se rozhodne, že si zvláštní práva pořizovatele databáze hodlá uchovat, může poskytnout pouze licenci. Doporučeným způsobem, jak licencovat databázová práva je využít veřejných licencí Creative Commons (například licence CC BY 4.0), případně se těchto práv vzdát prostřednictvím prohlášení Creative Commons CC0.

Uvedené pravidlo se v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází netýká veřejných podniků vymezených v § 2a SvInf.

K bodu 31 - § 15 odst. 3

Ustanovení § 15 odst. 3 upravuje procesní situaci, kdy povinný subjekt vyřídí žádost o poskytnutí informací formou kopií dokumentů kladně, avšak v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím z ní vyloučí osobní údaje (např. ve vydávaných kopiích správních rozhodnutí odstraní identifikační údaje účastníků řízení a svědků), případně bankovní nebo obchodní tajemství, pokud je získal při postupech podle správního, daňového nebo kontrolního řádu. V takovém případě nebude povinný subjekt muset vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

Možné zneužití nadepsaného ustanovení povinným subjektem je pak minimalizováno tím, že žadatel může již ve své původní žádosti o informaci nebo do 15 dní od poskytnutí informace (s vyloučením výše popsaných částí) sdělit, že trvá na vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti v rozsahu neposkytnutých údajů (sdělení bude možné učinit identickou formou jako samotné podání žádosti o informace). Typicky půjde o případy, v nichž se žadatel neztotožní s rozsahem ochrany uplatněným povinným subjektem.

Pokud jde o ochranu bankovního tajemství, je třeba připomenout, že ochrana bankovního tajemství je zakotvena jak v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách (§ 38 odst. 1), tak v zákoně č. 6/1993 Sb., o České národní bance (§ 49). Tuto ochranu však mohou uplatnit jen ty povinné subjekty, které jsou bankami nebo ty povinné subjekty, jimž bylo bankovní tajemství v souladu se zvláštními právními předpisy předáno. Nebude je tedy moci uplatnit povinný subjekt, jenž je zároveň klientem banky, neboť na něj se povinnost chránit („své“) bankovní tajemství nevztahuje.

K bodu 32 – nový § 16 odst. 4

Novelou informačního zákona, provedenou zákonem č. 111/2019 Sb., byl do ustanovení § 16 doplněn nový institut tzv. informačního příkazu (stávající § 16 odst. 4). Ten nadřízenému orgánu přikazuje, aby se v odvolacím řízení kromě přezkumu rozhodnutí o odmítnutí žádosti zabýval též tím, zda neexistují jiné důvody pro odmítnutí žádosti než ty, které uplatnil povinný subjekt v prvostupňovém rozhodnutí. Pokud odvolací orgán dospěje k závěru, že nelze aplikovat ani důvod (důvody), pro které povinný subjekt žádost odmítl (vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti), ani jakékoli jiné zákonné důvody pro neposkytnutí informace, musí napadené rozhodnutí zrušit, řízení zastavit a současně přikázat povinnému subjektu vydat nejpozději do 15 dnů požadované informace (tento tzv. informační příkaz je exekučně vynutitelný). Smyslem informačního příkazu je zabránit procesnímu „ping-pongu“ v podobě opakovaného rušení a vracení věci a tím zajistit žadateli co nejrychlejší zpřístupnění informace, resp. co nejrychlejší vyřízení žádosti.

V aplikační praxi se však ukazuje, že nadřízený orgán ne vždy disponuje potřebnými údaji, aby takový rozšířený přezkum mohl provést a vydat informační příkaz. V některých případech povinné subjekty (v rozporu se zákonem) nezaloží do spisu chráněné informace, v jiných se může stát, že nadřízený orgán není schopen na podkladě informací ve spise či údajů jemu známých z úřední činnosti učinit adekvátní závěr o případné (ne)aplikovatelnosti jiných zákonných důvodů pro ochranu informace. Příkladem mohou být uvažované důvody jako obchodní tajemství (§ 9) či autorskoprávní ochrana [§ 11 odst. 2 písm. c)], pro jejichž správnou aplikaci je nutné mít určité specifické skutkové znalosti (např. smlouvu mezi povinným subjektem a podnikatelem či autorem, upravující rozsah ochrany). Za stávajícího platného stavu, pokud se nadřízený orgán domnívá, že by jejich ochrana mohla připadat do úvahy, avšak povinný subjekt chránil informaci z jiného důvodu, pak nadřízenému orgánu zpravidla nezbývá (s ohledem krátkou patnáctidenní lhůtu pro rozhodnutí v odvolacím řízení) než prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit povinnému subjektu s tím, že na podkladě spisu si sám nemohl učinit adekvátní závěr o (ne)možnosti využít informační příkaz.

Nově navrhovaný odstavec 4 má nadřízenému orgánu umožnit, aby si procesně korektním způsobem mohl opatřit dodatečné údaje k využití informačního příkazu. Nadřízený orgán získává možnost vyzvat povinný subjekt k potřebnému doplnění spisu o údaje nutné k posouzení důvodnosti případného odmítnutí žádosti i z jiných důvodů než těch, které uvedl povinný subjekt v odvoláním napadeném rozhodnutí. Může se jednat o doplnění skutkových informací (např. již zmíněných smluv, které by mohly zakládat případnou ochranu informace), ale i o doplnění argumentace o případnou aplikaci jiných důvodů.

S ohledem na specifika takového doplnění je však současně nutné umožnit žadateli, aby na takové doplnění mohl adekvátně reagovat. Fakticky se totiž jedná o rozšíření důvodů pro odmítnutí žádosti i o ty, které nebyly zmíněny v napadeném rozhodnutí a proti nimž se žadatel v podaném odvolání z povahy věci nemohl adekvátně vymezit. Je tudíž nutné, aby na takové doplnění žadatel mohl reagovat, tedy typicky rozšířit svou argumentaci, proč ani tyto případné nově uvažované důvody pro odmítnutí žádosti nejsou na místě. Nadřízený orgán proto musí s tímto doplněním žadatele seznámit a umožnit mu se k doplnění vyjádřit (ve lhůtě do 15 dnů). Seznámení může mít podobu zaslání výzvy k vyjádření spolu s doplněným vyjádřením povinného subjektu (pokud doplnění neobsahuje žádné potencionálně chráněné informace), ale může mít i podobu určitého shrnutí apod. Výzva však bude muset žadateli vždy dávat reálnou možnost na doplnění věcně reagovat (podobně jako může reagovat na důvody uváděné v prvostupňovém rozhodnutí), nemůže tedy jít jen o formální upozornění na nějaké, blíže nespecifikované, doplnění spisu. Výzva by měla být zasílána vhodným způsobem pro komunikaci se žadatelem tak, aby bylo doručení výzvy prokazatelné. Protože se pohybujeme na úrovni druhostupňového rozhodování, pro které je plně aplikovatelný správní řád [srov. § 20 odst. 4 písm. b)], bude potřeba výzvu doručovat v souladu se správním řádem, a stejně tak by měl žadatel na výzvu reagovat. To samozřejmě s ohledem na povahu informačního řízení nevylučuje využití „méně formálních“ způsobů (např. doručení vyjádření e-mailem bez uznávaného elektronického podpisu), k takovému postupu však bude nutné přistupovat opatrně a využít jej jen v případech, kdy o osobě, která takto komunikuje, nebude pochyb.

Adekvátně je navržena i úprava lhůty pro rozhodnutí o odvolání. Ta počíná plynout (znovu) ode dne doručení vyjádření žadatele, případně ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro toto vyjádření.

Pokud by v řízení kromě žadatele vystupovaly i dotčené osoby (osoby dotčené požadovanou informací, např. ti, o nichž žádaná informace vypovídá či v jejichž zájmu je chráněna), je s ohledem na § 4 odst. 4 správního řádu na místě i je vyzvat k vyjádření k doplnění spisu. Toto vyjádření však není důvodem pro přerušení lhůty pro vyřízení odvolání.

K bodu 33 – § 16 odst. 5

Odstraňuje se legislativně-technický nedostatek stávající úpravy informačního příkazu. Stávající znění § 16 odst. 4 (nově odst. 5) vylučuje odvolání vůči rozhodnutí o odvolání (odkazem na větu první), což již nyní plyne z přímo aplikovatelného ustanovení § 91 odst. 1 správního řádu. Je však dále nutné vyloučit odvolání proti informačnímu příkazu (odkaz na větu druhou), protože to je rozhodnutím vydávaným v prvním stupni (odvolací orgán zruší rozhodnutí povinného subjektu a zastaví odvolací řízení, čímž je toto řízení ukončeno, a následně vydává informační příkaz v prvním stupni). Tímto způsobem je dané ustanovení sice nyní vykládáno, je však vhodné tak stanovit v zákoně výslovně. Vyloučení odvolání proti informačnímu příkazu je logické, neboť ten má urychlit získání informace žadatelem, nikoli dále prodlužovat řízení o žádosti (v opačném případě by musel rozhodovat nadřízený správní orgán nadřízeného orgánu a řízení by se tak neúměrně protahovalo a komplikovalo, resp. oddalovalo by se získání informace žadatelem).

Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je informační příkaz vydaný v přezkumném řízení, neboť ten je vydáván současně s rozhodnutím v přezkumném řízení, proti němuž je ovšem přípustný opravný prostředek. Nebylo by tedy logické, aby k podanému odvolání bylo prvostupňové rozhodnutí vydané v přezkumném řízení zrušeno, avšak i nadále existoval souběžně vydaný informační příkaz.

K bodu 34 – § 16 odst. 6

Upřesňuje se stávající ustanovení, které umožňuje správnímu soudu, aby při přezkumu rozhodnutí o odvolání uložil přímo povinnému subjektu povinnost poskytnout informaci. Novela zavazuje k určení lhůty pro vyřízení žádosti a současně mu v této souvislosti ukládá, pokud tento soudní příkaz soud využije, aby rozhodnutí doručil též povinnému subjektu.

K bodům 35 až 38 – § 16a odst. 1 písm. b), § 16a odst. 3, § 16a odst. 5

V souvislosti se změnami v § 14 odst. 6 a doplněním § 15 o nový odstavec 3 se upravují i podmínky pro podání stížnosti. V § 16a odst. 5 se dále rozšiřuje možnost vyřízení stížnosti v tzv. autoremeduře tak, že povinný subjekt bude moci sám výši úhrady též snížit (což podle současné právní úpravy nemůže). Dále se stanoví lhůta pro podání opakované stížnosti v téže věci [§ 16a odst. 3 písm. c)]. Ta bude rovněž třicetidenní a počíná plynout ode dne uplynutí lhůty pro nové vyřízení žádosti (zjednání nápravy) na základě předchozího rozhodnutí o stížnosti.

K bodu 39 – § 16a odst. 6 písm. b), odst. 7 písm. b) a § 16b odst. 2

Legislativně-technická změna související s nově doplněným § 16 odst. 4.

K bodům 40 až 43 - § 16a odst. 6, 7 a 9

Návrh odstraňuje některé aplikační problémy související se stížností. V odstavcích 6 a 7 se doplňuje způsob vyřízení stížnosti v případě, že je podána opožděně, předčasně nebo osobou neoprávněnou (nadřízený orgán ji rozhodnutím odmítne). Dále se v odstavci 9 se upravuje nesprávný odkaz na § 178 správního řádu, přičemž je použita forma slovního odkazu, nikoli citace konkrétního ustanovení.

K bodu 44 – nový § 18 odst. 2

Údaje obsažené ve výroční zprávě podle § 18 odst. 1, ač by měly být zveřejňovány ve strojově čitelném formátu, jsou vzhledem k roztříštěnému zveřejňování jednotlivými povinnými subjekty obtížně statisticky zpracovatelné. Proto se navrhuje zřídit centrální registr, v němž by předmětné údaje byly shromážděny na jednom místě a mohly být snáze statisticky analyzovány.

Ve snaze nezvyšovat zátěž povinných subjektů novými administrativními úkony se navrhuje zavést používání centrálního registru nikoli jako povinnost, ale jako možnost, která bude alternativou ke stávajícímu způsobu zpracování a zveřejnění výroční zprávy.

Pokud se povinný subjekt rozhodne pro zveřejnění údajů z výroční zprávy jejich vložením do centrálního registru, zveřejní podle § 5 odst. 1 písm. f) odkaz na tyto údaje v rámci povinně zveřejňovaných informací. Neuplatní se přitom výjimka z povinnosti zveřejnění na internetu pro povinné subjekty, které jsou fyzickými osobami, podle § 5 odst. 4 věty druhé.

K bodu 45 – § 18 odst. 3

V tomto ustanovení se zohledňuje, že pokud se povinný subjekt rozhodne pro využití centrálního registru, nebude již existovat konzistentní výroční zpráva podle zákona č. 106/1999 Sb., kterou by bylo možné vložit do výroční zprávy sestavované podle jiného právního předpisu.

K bodu 46 – § 18a

Navrhovaný § 18a obsahuje nezbytnou základní zákonnou úpravu centrálního registru. Je koncipováno tak, že je technologicky neutrální, a tedy nepředjímá v detailu konkrétní řešení. To bude v rámci podrobnější úpravy fungování centrálního registru specifikováno v jeho provozní dokumentaci – viz § 2 písm. t) zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovení tak pouze stanoví, že centrální registr je informačním systémem veřejné správy, jeho správcem je Ministerstvo vnitra a že je bezplatně veřejně přístupný. Dále je s ohledem na účel centrálního registru, do nějž mají povinné subjekty vkládat údaje, stanoveno, že za správnost údajů vložených do centrálního registru jeho správce neodpovídá.

K bodu 47 – § 20 odst. 4

Správní řád se navrhuje vztáhnout i na počítání lhůt podle informačního zákona.

K bodu 48 – § 20 odst. 7

Doplňuje se výslovné ustanovení, které z nahlížení do spisu o žádosti o informace vylučuje části spisu obsahující informace, u nichž byla povinným subjektem uplatněna ochrana. Tím se poskytne výslovný zákonný základ pro odmítnutí požadavků žadatelů, kteří se zejména v rámci odvolacího řízení využívají nahlížení do správního spisu podle § 38 správního řádu (obvykle u odvolacího orgánu) domáhají jako účastníci řízení o odvolání nahlédnout do správního spisu vedeného o odmítnutí žádosti o informace. Tím se snaží obejít ochranu informací, uplatněnou postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nově bude moci odvolací orgán (i povinný subjekt) odmítnout nahlížení do této části spisu s odkazem na § 20 odst. 7 (postupem podle § 38 správního řádu). Dále se z nahlížení vylučují osobní údaje osob dotčených podanou žádostí. V opačném případě by totiž měl žadatel přístup k širšímu okruhu osobních údajů těchto osob, než které by případně mohl získat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. § 8a odst. 2, § 8b odst. 3). Výjimkou jsou osobní údaje, které musejí být nahlížející osobě podle obsahu žádosti známy (typicky protože je sám uvedl v podané žádosti).

K čl. II – přechodná ustanovení

K bodu 1

Přechodné ustanovení určuje, podle jaké právní úpravy obsažené v zákoně o svobodném přístupu k informacím se vyřídí žádosti o poskytnutí informace s ohledem na čas jejich podání.

K bodu 2

V návaznosti na navrženou změnu v § 5 odst. 3 se v rámci přechodných ustanovení ukládá povinnost ponechat informace zveřejněné podle § 5 odst. 3 přede dnem nabytí účinnosti nového zákona nejméně po dobu šesti let ode dne nabytí účinnosti nového zákona.

K části druhé – změna zákona o právu na informace o životním prostředí

K čl. III

K bodu 1 - poznámka pod čarou č. 1

Srov. důvodová zpráva ke změně § 1 SvInf.

K bodu 2 - § 1 odst. 1 písm. d)

Do předmětu právní úpravy zákona č. 123/1998 Sb. se doplňuje též cíl Směrnice, tedy podpora zpřístupňování dat prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací.

K bodu 3 - § 2 písm. d)

Srov. důvodová zpráva ke změně § 4a odst. 1 SvInf.

K bodu 4 - § 2 nová písmena e) až g)

Srov. důvodová zpráva k § 3a SvInf.

K bodu 5 - § 2 písm. i)

Navrhuje se rozšíření definice pojmu metadata tak, aby obecně dopadala na všechna metadata ke všem informacím o životním prostředí, a nejen na metadata o prostorových datech. Nezbytnost změny vyplývá ze skutečnosti, že v současné době zákon č. 123/1998 Sb. obsahuje převedení definice metadat ze směrnice INSPIRE (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/2/ES ze dne 14. března 2007 o zřízení Infrastruktury pro prostorové informace v Evropském společenství), která je specificky zacílená na prostorová data. Zákon č. 123/1998 Sb. však svým aplikačním rozsahem nedopadá jen na prostorová data, ale věcně pokrývá rovněž informace o životním prostředí, která prostorovými daty nejsou. Metadata, která se netýkají prostorových dat, jsou však nyní vyloučena z dosahu aplikace zákona č. 123/1998 Sb., což může vést k nižšímu standardu poskytování informací o životním prostředí. Navrženou změnou dochází k dorovnání právní úpravy na úroveň SvInf.

K bodu 6 - § 2 písm. o)

Zavádí se legální definice otevřených dat pro potřeby zákona č. 123/1998 Sb., přičemž vychází z vymezení v SvInf. Rozdíl v definici spočívající v možnosti registrace otevřených dat prostřednictvím geoportálu vychází ze zažité praxe v oblasti poskytování informací o životním prostředí a poskytování geodat. Zpřístupňování dat na Národní geoportál INSPIRE je zakotveno v zákoně již od roku 2009. Otevřená data a národní katalog otevřených dat byly upraveny několik let poté.

Navrhované zpřesnění a alternativa v komentovaném ustanovení zákona č. 123/1998 Sb. dává poskytovateli dat právní jistotu, že mu nevzniká druhá duplicitní povinnost ve vztahu k národnímu katalogu otevřených dat. Poskytovatelé tedy stále mají svoji povinnost splněnou využitím geoportálu. Vzhledem k technické náročnosti a určité legislativní roztříštěnosti může být právní úprava otevřených dat pro běžného uživatele obtížněji srozumitelná. Pro zachování právní jistoty je takto explicitní vyjádření žádoucí.

K bodu 7 - § 6 odst. 2

Doplňuje se, že forma a způsob zpřístupnění informace má být provedena za standardních podmínek užití. Doplnění vyplývá z bodu 16 odůvodnění Směrnice a čl. 5 odst. 2 Směrnice. Detailní vysvětlení a argumentace aplikace ustanovení věnovaného standardním podmínkám užití, viz důvodová zpráva ke změně SvInf.

K bodu 8 - § 8 odst. 3 písm. a)

Jedná se o přesnější transpozici čl. 4 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS, podle kterého členské státy mohou rozhodnout o odmítnutí žádosti o informace o životním prostředí, jestliže se žádost týká materiálu ve fázi dokončování nebo rozpracovaných dokumentů nebo údajů. Podle odůvodnění směrnice by mělo být zohledněno, že orgány veřejné správy potřebují nezbytný prostor pro samostatné zvážení všech nutných skutečností. Důvod odepření zpřístupnění je formulován jako fakultativní (je třeba uvážit veřejný zájem na zpřístupnění informace). Navrhované znění je obdobou ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) SvInf.

K bodům 9 a 10 - § 8 odst. 3 písm. b) a § 8a

Srov. odůvodnění ke změně SvInf k doplnění jeho § 11a.

K bodu 11 - § 9 odst. 5

Srov. odůvodnění ke změně SvInf spočívající v doplnění § 15 odst. 3. Na rozdíl od něj však v zákoně o právu na informace o životním prostředí není navržené řešení vztaženo i na bankovní tajemství získané v rámci kontrolních a podobných kompetencí povinného subjektu, neboť pro to v daném případě není důvod.

K bodu 12 - § 10 odst. 3

Směrnice předpokládá, že zpřístupnění dokumentů by mělo být omezeno na mezní náklady, přičemž mezní náklady mohou pokrývat i mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. Do ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb. se doplňuje možnost požadovat úhradu nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Mimořádně rozsáhlé vyhledání informací je pojmem užívaným SvInf a jeho výklad nezpůsobuje v praxi problémy. Dosavadní právní úprava neumožňovala do úhrady nákladů za poskytnutí informace zahrnout čas vynaložený zaměstnancem na vyhledání a zpracování informace do požadovaného formátu.

Ustanovení je v souladu s čl. 5 odst. 2 směrnice 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS, podle kterého orgány veřejné správy mohou účtovat poplatek za poskytnutí jakýchkoli informací o životním prostředí, který ale nesmí přesáhnout přiměřenou částku. Dle rozsudku Soudního dvora ve věci C-71/14 náklady týkající se „poskytnutí“ informací o životním prostředí, které jsou na základě čl. 5 odst. 2 směrnice 2003/4/ES způsobilé, nezahrnují pouze výdaje na poštovné a kopírování, ale také náklady spojované s časem, který zaměstnanci dotyčného orgánu veřejné správy věnují vyřízení individuální žádosti o informace, což zahrnuje zejména čas na vyhledávání příslušných informací a jejich zpracování do požadovaného formátu. Tento závěr je kromě toho podpořen bodem 18 odůvodnění této směrnice, podle něhož poplatky nemohou v zásadě převyšovat „skutečné náklady“ na vytvoření daného materiálu.

Pokud povinný subjekt využije nově zavedené možnosti žádat úhradu nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání, musí dostatečně odůvodnit, proč se v tomto konkrétním případě jedná o mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací a proč nejde o vyhledávání běžné. O tom uvědomí povinný subjekt žadatele ještě před započetím vyhledávání informací, neboť žadatel si nemusí být vědom, jakým způsobem a s jakou časovou a personální náročností může být vyhledávání dané informace spojeno. Povinný subjekt musí rovněž uvést, na základě jakých skutečností a jakým způsobem bude výše úhrady vyčíslena. Při posouzení, zda povinný subjekt využije nově dané možnosti požadovat úhradu nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, je třeba přihlédnout rovněž k povaze požadovaných informací a materiálním a personálním poměrům povinného subjektu.

Je nutné, aby požadovaná úhrada nákladů odpovídala skutečným vynaloženým nákladům, resp. aby byly přiměřená, což vylučuje svévolné vyčíslení nákladů na straně povinného subjektu. Principy úhrady nákladů v zákoně č. 123/1998 Sb. jsou obdobné SvInf, a proto bude plně využitelná zejména judikatura vztahující se k posuzování oprávněnosti úhrady nákladů podle SvInf

K bodu 13 - § 10a odst. 1

Srov. důvodová zpráva ke změně § 4a odst. 1 SvInf.

K bodům 14 až 16 - § 10a odst. 3 a 4

Změna ukládá povinnost zpřístupňovat elektronické databáze jako otevřená data zejména prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací, což odpovídá změně § 4a odst. 2 písm. e) SvInf.

Na konec textu § 10a odst. 3 se doplňuje výslovné stanovení povinnosti povinných subjektů evidovat jimi zveřejněná otevřená data v národním katalogu otevřených dat, případně v geoportálu, což navazuje na definici otevřených dat.

K bodu 17 - § 10c

Srov. důvodová zpráva ke změně § 5b SvInf týkající se zveřejňování datových souborů s vysokou hodnotou.

K bodu 18 - § 11a odst. 1

Navrhované doplnění ustanovení ukládá Ministerstvu životního prostředí, aby zajistilo registraci informací a prostorových dat zpřístupněných v geoportálu v národním katalogu otevřených dat. Národní katalog je centrálním sběrným místem, ve kterém se nachází seznam všech otevřených dat, které jsou v České republice publikovány. Účelem tohoto informačního systému je zajistit snadnou dohledatelnost informací. Vzhledem k tomu je provázání geoportálu s národním katalogem logickým krokem zvyšujícím dostupnost obsahu geoportálu a tím i jeho pozitivní socio-ekonomické dopady.

K bodu 19 - § 11b odst. 1

Srov. důvodová zpráva ke změně § 4a odst. 1 SvInf.

K bodu 20 - § 11c odst. 1

V § 11c odst. 1 se doplňuje výslovný odkaz na takové zpřístupňování prostřednictvím geoportálu, které umožní využití dat prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací.

K bodu 21 - § 11d odst. 1

Z ustanovení se vypouští výslovná možnost odmítnout přístup k prostorovým datům, pokud by tím došlo k porušení zvláštního práva pořizovatele databáze. Směrnice 2019/1024 v čl. 1 odst. 6 stanoví, že povinné subjekty nemohou využívat zvláštních práv pořizovatele databáze k omezení nebo vyloučení dalšího užití informací. Kromě toho, je prakticky nemožná situace, že by poskytnutím informace mohlo být zasaženo do zvláštního práva pořizovatele databáze třetí osoby, protože pořizovatel databáze je osoba, která dává podnět pro vznik databáze a nese náklady na pořízení, ověření nebo předvedení jejího obsahu. To bude nutně i v případech dodavatelských databází vždy povinný subjekt, protože je to on, kdo databázi objednává a financuje. Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že podle § 94 autorského zákona se na databáze použije přiměřeně výjimka úředního díla. Vzhledem k výše uvedenému je přítomný text nadbytečný a pro zajištění přehlednosti se vypouští.

K bodu 22 - § 14 odst. 1

Srov. odůvodnění ke změně SvInf – viz změna jeho § 20 odst. 4 ve vazbě na informační příkaz.

K bodu 23 - § 14 odst. 2 a 3

Po vzoru SvInf se i do zákona o právu na informace o životním prostředí doplňuje ustanovení o vyloučení požadovaných informací z nahlížení do spisu (§ 14 odst. 2) a tzv. informační příkaz (§ 14 odst. 3).

K bodu 24 - § 14 odst. 5

Po vzoru SvInf se doplňuje tzv. soudní informační příkaz.

K čl. IV – přechodné ustanovení

Srov. odůvodnění přechodného ustanovení ke změně SvInf čl. II bod 1.

K části třetí – změna zákona o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací

K čl. V

K bodu 1 - Poznámka pod čarou č. 36

Doplňuje se odkaz na transponovanou Směrnici.

K bodu 2 - § 2 odst. 2 písm. o)

Nově navrhované písmeno o) obsahuje vymezení výzkumných dat, které zcela odpovídá vymezení údajů z výzkumu v čl. 2 odst. 9 Směrnice. Jiná definice byla zvolena z důvodu zaužívanosti pojmu „výzkumná data“ v českém odborném a akademickém prostředí. Výzkumnými daty jsou myšleny informace (údaje), které jsou v průběhu vědeckého výzkumu nezbytné k samotné vědecké činnosti, resp. k validaci vědeckých výsledků a výzkumné činnosti jako takové. Při uvažování o dalších povinnostech, které se k výzkumným datům vztahují, je třeba vycházet zejména z praktického účelu, který je takovými povinnostmi sledován. I vzhledem k tomu je nutné interpretovat šíři pojmu výzkumná data přiměřeně ke konkrétnímu vědnímu oboru a oborové praxi. Jedná se při tom o data, která jsou v kontextu výzkumu vázána vůči danému projektu nebo institucionální podpoře, nejen pouze data, která byla použita ke konkrétnímu vědeckému výstupu.

K bodu 3 - § 9 odst. 1

K písmenu l)

Nově navrhované písmeno l) ukládá povinnost zahrnout do smlouvy o poskytnutí podpory ujednání, ve kterém bude upraven způsob správy výzkumných dat příjemcem. Vedení záznamů o výzkumných datech, známé rovněž jako „data management plan“, je základním předpokladem pro efektivní nakládání s výzkumnými daty v průběhu vědeckého projektu a poskytování institucionální podpory. Než je možné vůbec přistoupit k jakékoli další činnosti s výzkumnými daty, je nezbytné, aby jejich tvůrce (případně uživatel, pokud výzkum probíhá s daty vytvořenými jiným subjektem, než je příjemce) věděl, jaká data má k dispozici, jak jsou uložena a v obecné rovině, jak je naplánovaný tzv. “životní cyklus” těchto dat. Dobrá praxe vyplývající z dokumentů projektových výzev Horizon 2020 (evropský rámcový program pro vědu a výzkum) a reflektována v odůvodnění 27 směrnice uvádí, že mezi základní informace obsažené v záznamech o výzkumných datech jsou: i) způsob nakládání s výzkumnými daty během trvání podpory a po jejím skončení; ii) popis, jaká výzkumná data budou sbírána, zpracovávána nebo vytvářena; iii) popis, jaké metody a standardy budou na výzkumná data aplikována; iv) popis, zda a za jakých podmínek budou výzkumná data zveřejněna a v) popis, jak budou výzkumná data ošetřena a uchovávána, a to během trvání podpory a po jejím skončení. Zákon však nijak nepředepisuje, jakým způsobem mají být záznamy o výzkumných datech vedené, a to ani do obsahu ani do formy. Je zcela na příjemci a poskytovateli, aby tuto problematiku adekvátně upravili ve smlouvě o poskytnutí podpory vzhledem k potřebám podpořeného projektu nebo poskytnuté podpory a zvyklostem daného vědního oboru. Tímto přístupem je zajištěn i cíl směrnice, kdy se do řešení souvisejících otázek spojených s výzkumnými daty mají zapojit jak organizace provádějící výzkum, tak i organizace financující výzkum.

K písmenu m)

Nově navrhované písmeno m) zakládá povinnost zahrnout do smlouvy o poskytnutí podpory ujednání, které bude upravovat způsob a rozsah zveřejňování výsledků výzkumu a výzkumných dat v souladu se zásadou co nejotevřenější, uzavřené dle potřeby. Podobně jako písmeno l) zakládá toliko povinnost připravit plán a dohodnout případný způsob publikace výsledků a výzkumných dat financovaných z veřejných zdrojů, nikoli přímo samotnou povinnost je zveřejňovat. Struktura normy je tak otevřená a dostatečně flexibilní, aby dokázala patřičně reagovat na dílčí specifika různých vědních oborů a požadavky konkrétních podpořených projektů a poskytnuté institucionální podpory. Ustanovení požaduje, aby byly výsledky výzkumu a výzkumná data obecně poskytovány s výhradou odůvodněných případů. Této textaci odpovídá zásadě „co nejotevřenější, uzavřené dle potřeby“, která je přímo převzata z textace obsažené v čl. 10 odst. 1 Směrnice. Výzkumná data by v souladu s touto zásadou měla být zveřejňována v takovém rozsahu, který maximálně umožní jejich opětovné užití. Na druhou stranu ale může být zveřejnění omezeno, a to právě v rozsahu, který je nezbytný pro ochranu práv a zájmů příjemce, poskytovatele a třetích osob. Mezi tato chráněná práva a zájmy patří typicky právo na ochranu osobních údajů, ochrana bezpečnosti státu, nebo třeba zájem na monetizaci a zužitkování výzkumu institucí, která jej provedla. Smlouva o poskytnutí podpory by měla akcentovat otevřenost tak, aby byly naplněny tzv. “principy FAIR” (z anglického „Findable, Accessible, Interoperable, Reusable“), tedy že výsledky a výzkumná data budou snadno dohledatelné, dostupné, vzájemně kompatibilní a opětovně použitelné. Na druhou stranu je zřejmé, že je třeba chránit oprávněné zájmy příjemce, nebo třetích osob, jako jsou například ochrana duševního vlastnictví, obchodního tajemství, bezpečnosti státu, soukromí a osobních údajů nebo oprávněných obchodních a vědeckých zájmů příjemce.

K bodu 4 a 5 - § 12 odst. 1 a 3

Obecně

Účelem nově navrhovaných odst. 3 a 4 § 12 je významně posílit první aspekt z principů FAIR, tedy dohledatelnost výzkumných dat, vzhledem k tomu, že v současné době prostředí v České republice zdaleka není připraveno na povinné aktivní plošné poskytování výzkumných dat všemi příjemci dotací, ačkoli jde o cíl, ke kterému by národní úprava měla dle čl. 10 Směrnice směřovat. Posílení možnosti dohledání výzkumných dat je nezbytným prvním krokem, který efektivně rozvine dostupnost výzkumných dat a bez kterého by další kroky nebyly možné.

K odst. 1

Navrhovaná změna v odst. 1 zakládá povinnost publikovat v informačním systému výzkumu, vývoje a inovací informace o výzkumných datech (jejich metadata). Doporučený rozsah takto zveřejněných údajů, který umožní jednoznačnou identifikaci výzkumných dat a základního vyhledávání v nich, je název, autorské údaje, jedinečný trvalý identifikátor, popis, obor výzkumu, podmínky užití a datum publikace, pokud k ní došlo. Jedinečným trvalým identifikátorem je například IRI, DOI a podobné (jedná se o stručnou informaci, jejímž účelem je poskytnout prostředek ke vzájemnému odlišení jednotlivých informačních entit). Toto ustanovení přímo podporuje první princip z FAIR, tedy dohledatelnost výzkumných dat.

Registrace informací o výzkumných datech v informačním systému výzkumu, vývoje a inovací zajistí centrální místo, ze kterého bude možné prohledávat, jaká výzkumná data byla z veřejné podpory vytvořena, nebo s jakými výzkumnými daty se při čerpání veřejné podpory pracovalo. Veřejně dostupný obsah informačního systému výzkumu, vývoje a inovací je dále zveřejňovaný jako otevřená data a indexovaný v Národním katalogu otevřených dat, což dále prohlubuje míru dohledatelnosti takto registrovaných informací o výzkumných datech a je v plně v souladu s budoucím směřováním evropského datového prostoru pro výzkum - European Open Science Cloud a ctí dobrou praxi, kterou Evropská komise uplatňuje například pro správu údajů v rámci svého vlastního výzkumu za pomoci Joint Research Centre. Konkrétní způsob publikace v informačním systému výzkumu, vývoje a inovací je opět ponechán tak, aby byla zajištěna versatilita konečné formy splnění této povinnosti a na výzkumná data je již pamatováno i v nově připraveném plánu rozvoje tohoto informačního systému.

K odst. 3

Odst. 3 pak výjimky z povinnosti zveřejňovat informace o výzkumných datech podle odst. 1. Dle něj se tato povinnost nevztahuje na případy, kdy by zveřejněním informací o výzkumných datech došlo k nepřiměřenému zásahu do práva na ochranu duševního vlastnictví, obchodního tajemství, národní bezpečnosti a oprávněných obchodních zájmů příjemce nebo třetí osoby. I v případech, kdy již došlo k ukončení poskytování podpory, se příjemce může nacházet v situaci, že by zveřejnění informací o výzkumných datech mohlo představovat možné ohrožení oprávněných zájmů veřejnosti, příjemce nebo třetích osob. Nejméně každých 12 měsíců však příjemce musí provést kontrolu, zda oprávněné důvody pro nezveřejnění metadat stále platí a pokud ne, tak má povinnost informace o výzkumných datech do informačního systému zaregistrovat. Tuto povinnost má příjemce po dobu 5 let od ukončení poskytování podpory, jelikož obvyklá průměrná horní hranice doby, kdy po ukončení poskytování podpory vzniká nejvíce publikačních výstupů, je 5 let. Uvedená doba tak zajišťuje, že dojde ke zveřejnění informací o výzkumných datech a zároveň stanoví horní hranici této povinnosti. Přesné stanovení této povinnosti může být součástí smlouvy o poskytnutí podpory uzavřené mezi poskytovatelem a příjemcem údajů.

K bodu 6 - § 12a

Obecně

Nově navrhovaný § 12a zakládá povinnost příjemců poskytovat výzkumná data na základě žádosti. Jedná se o provedení čl. 10 Směrnice, který požaduje, aby členské státy podporovaly dostupnost výzkumných dat tím, že přijmou vnitrostátní politiky a příslušná opatření s cílem otevřeně zpřístupnit všechna výzkumná data financovaného z veřejných prostředků („politiky otevřeného přístupu“) podle zásady „standardního zpřístupnění dokumentů ve formě otevřených dat“ a slučitelných se zásadami FAIR. Požadavek na „standardní zpřístupnění ve formě otevřených dat“ je třeba chápat jako cíl, ke kterému se členské státy mají maximálně přiblížit, cíl, který však zatím v kontextu prostředí České republiky není dosažitelný vzhledem k jeho nákladnosti a nepřipravenosti celého systému vědeckého prostředí. Vzhledem k tomu byla zvolena cesta žádostí, kdy existuje předpoklad, že právě data, o která se žádá, jsou natolik podstatná a zajímavá pro následné užití, že má smysl taková data publikovat. Zamezí se tím tak v současné době neefektivnímu zveřejňování výzkumných dat, o které by reálně nebyl zájem širší veřejnosti. Zároveň je ale třeba mít na paměti, že zveřejňování výzkumných dat dle zásady standardního zpřístupnění ve formě otevřených dat („open data by default“) je budoucím cílem. Příjemci jsou proto povzbuzováni k dobrovolnému zpřístupňování svých výzkumných dat.

Pokud se jedná o postup při vyřizování žádostí o výzkumná data, měl by být zachován stávající stav, a proto nejsou navrhovány žádné výslovné změny. O výzkumná data (byť dosud bez takého oficiální termínu) je možné žádat povinné subjekty podle zákona č. 106/1999 Sb. nebo zákona č. 123/1998 Sb. již v současné době, což by mělo být zachováno i nadále. Navrhovaná úprava pak vzhledem k možným výjimkám obsaženým v odst. 1 a 2 specifikuje a zužuje množství výzkumných dat, které má povinný subjekt povinnost poskytovat.

V případě, kdy příjemce není povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. nebo 123/1998 Sb., je vztah mezi žadatelem a příjemcem ryze soukromoprávní, zákon stanoví pouze obecnou povinnost výzkumná data poskytnout.

K odst. 1

Odst. 1 navrhovaného § 12a zakládá povinnost příjemce poskytnout na základě žádosti v přiměřené lhůtě třetí osobě výzkumná data. Povinnost se týká typově všech vědeckých dat, tedy jak těch, které byly použity jako podklady pro vědecké výsledky (publikace) a jsou jejich přílohou nebo součástí, tak ty, které takto využity nebyly. V případě, že je příjemcem povinný subjekt ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. nebo zákona č. 123/1998 Sb., bude se žádost vyřizovat podle těchto zákonů. V tomto smyslu se novou navrhovanou úpravou nic nemění, protože o výzkumná data je možné věcně žádat již podle současné právní úpravy dle těchto zákonů. Navrhované ustanovení tak fakticky rozšiřuje povinnost poskytovat výzkumná data na instituce, které jsou příjemci ve smyslu zákona č. 130/2002 Sb. a zároveň nejsou povinnými subjekty dle uvedených informačních zákonů. Odst. 1 dále uvádí, že povinnost poskytovat výzkumná data se nevztahuje na data, která jsou chráněna podle zákonů upravujících ochranu výsledků autorské, vynálezecké nebo obdobné tvůrčí činnosti, protože není předmětem tohoto ustanovení založit plošnou povinnost poskytovat výsledky výzkumu (vědecké publikace, patenty atd.). Prostá data nejsou chráněna absolutními právy ať už duševního vlastnictví (v obecné rovině věcnými právy). Pokud je požadovaná databáze chráněna pouze zvláštním právem pořizovatele databáze, jehož je příjemce vykonavatele, musí výzkumná data poskytnout. Tato úprava vychází z čl. 1 odst. 6 Směrnice, dle kterého povinné subjekty nemají vykonávat právo pořizovatele databáze s cílem bránit opakovanému použití informací.

Přístup k výzkumným datům je bezplatný, jedná se o přímý požadavek čl. 6 odst. 6 písm. b) Směrnice.

Druhá věta navrhovaného ustanovení stanoví, že povinnost poskytovat výzkumná data se vztahuje pouze na výzkumná data, vytvořená nebo užitá ve výzkumu nebo vývoji podporovaných podle tohoto zákona, které byly financovány z veřejných prostředků, a od ukončení poskytování podpory uplynulo nejméně 12 měsíců. Délka této doby byla stanovena s ohledem na vědeckou praxi, kdy zužitkování výsledků výzkumu trvá ještě nějakou dobu po jeho ukončení. Důvodem pro tuto úpravu je zajištění ochrany oprávněných zájmů příjemce souvisejících s jeho vědeckou prací, aby nemohlo dojít k přebírání myšlenek a nápadů dříve, než je jejich původce bude mít šanci řádně zpracovat. Zároveň ale nic nebrání příjemci, aby výzkumná data poskytoval dříve, pokud se tak sám rozhodne.

K odst. 2

Odst. 2 stanoví výjimku z povinnosti poskytovat výzkumná data podle odst. 1. Cílem je zajistit poskytování výzkumných dat dle zásady „co nejotevřenější, uzavřené podle potřeby“. Příjemce tedy může odmítnout poskytnutí výzkumných dat v případech, kdyby takovým poskytnutím bylo nepřiměřeně zasaženo do práva na ochranu soukromí a osobních údajů, práva na ochranu obchodního tajemství, bezpečnosti státu nebo jiných oprávněných zájmů příjemce. Mezi jiné oprávněné zájmy příjemce spadá např. rovněž zajištění integrity vědeckého zkoumání, naplňování osobní strategie vědeckého bádání a diseminace výsledků výzkumu.

K odst. 3

Tento odstavec upravuje výjimku z povinnosti poskytovat výzkumné údaje pro příjemce, kteří nejsou povinnými subjekty podle obecných zákonů o poskytování informací (tj. zákon č. 106/1999 Sb. a zákon č. 123/1998 Sb.). Takoví příjemci mohou odmítnout poskytnutí výzkumných dat tehdy, kdy výzkum nebo vývoj podporovaný podle tohoto zákona nebyl plně financován z veřejných prostředků. Ustanovení tak chrání zájmy soukromých organizací, které se spolupodílely na financování. Veřejnými prostředky se pak rozumí jak prostředky ze státního rozpočtu, tak prostředky z fondů zahraničních, např. EU. Pokud tedy například příjemce čerpá podporu výzkumu a vývoje z fondů EU, která vyžaduje 25% spoluúčast, a tato spoluúčast je doplněna z prostředků institucionální podpory poskytované podle tohoto zákona, není možné tuto výjimku aplikovat.

K odst. 4

Tento odstavec upravuje, jakým způsobem mají být výzkumná data poskytována. V souladu se zbytkem požadavků Směrnice cílí na to, aby byla výzkumná data poskytována v co nejotevřenější podobě, aby bylo jejich následné užití co nejsnazší. Příjemce tedy musí poskytovat výzkumná data včetně jejich metadat (informací o nich) v otevřeném a strojově čitelném formátu a za takových podmínek, které jsou objektivní, přiměřené, nevýlučné, nediskriminační a neomezují způsob ani účel následného využití poskytovaných výzkumných dat. Pojmy otevřeného a strojově čitelného formátu odpovídají definicím přítomným ve Směrnici a SvInf. Příjemce může k publikaci využít způsob publikace prostřednictvím oborových nebo institucionálních repozitářů v souladu se zvyklostí a praxí daného oboru. To je typické například v případech, kdy jsou data získávána pomocí speciálních přístrojů, které byť jsou proprietárního charakteru, jsou v dané oblasti běžně užívané a data jsou tak využitelná pro další výzkumníky. Pokud jsou údaje zveřejněné tímto způsobem, je možné povinnost vyplývající z odst. 3 splnit prostřednictvím postupu upraveného v odst. 4, který působí jako lex specialis.

K odst. 5

Odst. 5 zajišťuje možnost odpovědět na žádost o výzkumná data pouhým odkazem v případě, že jsou požadovaná výzkumná data již dostupná způsobem umožňujícím dálkový přístup. Typickým příkladem takové situace bude uložení výzkumných dat ve veřejně dostupném institucionálním nebo oborovém repozitáři. Příjemce v takovém případě může vyřídit žádost podle odst. 1 odkazem na takový repozitář. Odst. 4 pak působí rovněž jako lex specialis vůči odst. 3, jak bylo popsáno výše.

K bodům 7, 9 a 10 - § 31 odst. 3 a 6

V § 31 dochází ke změně v odstavci 3 a 6, do nichž je výslovně doplněno, že do informačního systému výzkumu, vývoje a inovací jsou vkládány rovněž informace o výzkumných datech. Jedná se o precizaci navazující na § 12, která je v souladu se zaběhnutou praxí.

K bodu 8 - § 31 odst. 3

Ustanovení přináší novou povinnost příjemce, aby jednou za rok po dobu 5 let ode dne ukončení projektu zkontroloval aktuálnost údajů o projektech a jejich výsledcích, o výzkumných datech, o aktivitách výzkumu, vývoje a inovací, a o výsledcích výzkumných organizací dosažených s podporou předaných poskytovateli. V případě, že se objeví nesrovnalost, má příjemce povinnost provést její opravu. Cílem je zajistit aktuálnost, funkčnost a použitelnost databáze údajů v informačním systému výzkumu, vývoje a inovací.

K čl. VI - přechodné ustanovení

Přechodné ustanovení stanoví, že se § 12a ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahuje na výzkumná data vytvořená nebo užitá v projektech zpracovaných pro účely veřejné soutěže ve výzkumu, vývoji a inovacích vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a na výzkumná data vytvořená nebo užitá, na základě institucionální podpory poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Účelem tohoto přechodného ustanovení je zajištění právní jistoty příjemců bez nutnosti v řadě případů nemožného zpětného dohledávání nebo editaci výzkumných dat a jejich metadat (informací o nich).

K části čtvrté čl. VII – účinnost

S ohledem na transpoziční lhůtu (17. 7. 2021) je v souladu s § 3 odst. 4 zákona č. 309/1999 Sb. navrženo nabytí účinnosti transpozičních částí návrhu zákona dnem následujícím po dni jeho vyhlášení.

U ostatních pasáží změn je naopak žádoucí nastavit určitou legisvakanci, a proto je navrhováno nabytí jejich účinnosti dnem 1. ledna 2023.

V případě centrálního registru je s ohledem na potřebu přiměřeného času k jeho zřízení navržena účinnost příslušných ustanovení až od 1. ledna 2024, tedy o rok delší legisvakanční lhůta.

V Praze dne 18. května 2022

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., v.r.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra:

Mgr. Bc. Vít Rakušan v.r.