zákon č. 340/2004 Sb.

1. K části první – změna zákona o ochraně hospodářské soutěže

K bodu 1 (§ 1 odst. 1)

Toto ustanovení pouze zpřesňuje dikci zákona o ochraně hospodářské soutěže ve vymezení jeho předmětu – tím je ochrana hospodářské soutěže před všemi formami jejího narušení zákonem stanovenými formami jednání; formulace „za podmínek stanovených tímto zákonem“ se nevztahuje jen ohrožení soutěže, jak mohlo z dosavadní formulace vyplývat. Z hlediska vymezení předmětu právní úpravy není nezbytná vůbec, navrhuje se proto její vypuštění

K bodu 2 (§ 1 odst. 2)

Po vstupu České republiky do Evropské unie se bude na soutěžní jednání s komunitárním prvkem vztahovat přímo komunitární soutěžní právo a stávající právní úprava, jejíž předmět je vymezen v ust. § 1 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, se bude v plném rozsahu vztahovat jen na soutěžní jednání bez komunitárního prvku, tj. v zásadě na jednání s dopadem výlučně na trh vnitrostátní. Komunitární soutěžní právo ale předpokládá, že určitá právní úprava bude zakotvena i v zákonech jednotlivých členských států. Těžištěm této úpravy je v České republice zejména zákon o ochraně hospodářské soutěže, do kterého jsou doplněna nová ustanovení umožňující efektivní aplikaci komunitárního soutěžního práva. Proto musí být odpovídajícím způsobem doplněno i vymezení jeho předmětu – navrhuje se vložení nového odstavce, který by obsáhl předmět právní úpravy tak, jak je vyžadován v souvislosti se zajišťováním ochrany hospodářské soutěže na komunitární úrovni podle Nařízení. Komunitární soutěžní právo opravňuje orgány členských států aplikovat články 81 a 82 Smlouvy (čl. 5 a 6 Nařízení), ponechává ale na vnitrostátním zákonodárství úpravu kompetenčních a procesních otázek s tím souvisejících (čl. 35 Nařízení); zákon o ochraně hospodářské soutěže tedy bude upravovat postup při aplikaci článků 81 a 82 Smlouvy orgány České republiky.

Nařízení dále upravuje spolupráci soutěžních úřadů členských států s Komisí i mezi sebou navzájem; tato spolupráce je ve většině případů upravena přímo Nařízením (srovnej např. čl. 12 Nařízení), některé otázky ale vyžadují vnitrostátní implementaci (například postup při dožádání podle čl. 22 Nařízení) – zákon o ochraně hospodářské soutěže proto bude upravovat i některé otázky součinnosti orgánů České republiky s Komisí Evropských společenství a s orgány ostatních členských států Evropských společenství při postupu podle Nařízení.

Vložení tohoto nového odstavce si vyžádá přečíslování dosavadních odstavců 2 až 5 a dosavadní poznámky pod čarou číslo 1, před kterou budou vloženy poznámky pod čarou číslo 1 (vymezení Komise v komunitárním právu) a číslo 1a (plné označení - číslo a název Nařízení).

K bodu 3 (§ 1 odst. 4)

Podle nového ustanovení § 1 odst. 2 bude zákon o ochraně hospodářské soutěže upravovat postup při aplikaci článků 81 a 82 Smlouvy orgány České republiky. Samostatná procesní úprava takového postupu by ale byla nadbytečná a kontraproduktivní, protože tzv. řízení s komunitárním prvkem (tj. řízení ve věcech soutěžního jednání s komunitárním prvkem) i bez něj by měla probíhat podle shodných pravidel. Nový odstavec 4 proto umožňuje, aby mohl být zákon o ochraně hospodářské soutěže obdobně užit i při řízeních s komunitárním prvkem. Ačkoliv se v takových řízení užijí jen procesní ustanovení zákona (hmotněprávní úprava je obsažena přímo v Nařízení), vztahuje se odkaz na celý zákon a nikoliv jen na Hlavu VI. - Řízení u Úřadu, protože ustanovení procesní povahy jsou obsažena i v rámci úpravy jednotlivých forem narušování hospodářské soutěže.

Toto obecné ustanovení je konkretizováno zvláštním ustanovením § 21a, který má být vložen do Hlavy VI. - Řízení u Úřadu, a který má v zájmu vyšší právní jistoty účastníků řízení výslovně stanovit, podle kterých zákonných ustanovení Úřad rozhoduje a provádí šetření (srovnej bod 50).

K bodu 4 (§ 1 odst. 6)

Navrhuje se vypuštění odkazu na zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře. Toto ustanovení bylo nadbytečné, protože vztah mezi těmito dvěma zákony byl jednoznačně vymezen předměty jejich úpravy. Vzhledem k tomu, že rozhodování o slučitelnosti veřejné podpory s komunitárním právem přejde ode dne vstupu České republiky do Evropské unie přímo na Komisi a že je proto navrhováno zrušení současného zákona o veřejné podpoře, který má být nahrazen zákonem zcela novým, který by pouze doplňoval komunitární právní úpravu za účelem zajištění její efektivní aplikace, by byl takový odkaz navíc i matoucí.

K bodu 5 (§ 3 odst. 1)

Nařízení zavádí nový systém přímé aplikovatelnosti čl. 81 odst. 3 Smlouvy. Podle článku 1 Nařízení jsou dohody zakázané podle čl. 81 odst. 1 Smlouvy, které ale splňují podmínky čl. 81 odst. 3 Smlouvy, ab initio platné, aniž by bylo třeba – jak je tomu dosud – rozhodnutí Úřadu o povolení individuální výjimky z jejich zákazu. Odpadá tím administrativně náročný, zdlouhavý a pro soutěžitele méně průhledný systém notifikace zakázaných dohod a žádostí o udělení výjimky.

Navrhovaná právní úprava přejímá tyto Komisí učiněné závěry a systém individuálních výjimek opouští s tím, že má být nahrazen systémem výjimek platných přímo ze zákona. Mezi výjimkami z obecného zákazu dohod podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže proto nadále zůstanou jen výjimky stanovené přímo zákazem (srovnej bod 7) a tzv. blokové výjimky.

V oblasti blokový výjimek se navrhuje upřesnění dikce zákona, a to nahrazení pojmu „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“.

K bodu 6 (§ 3 odst. 3)

Navrhovaná změna má pouze upřesnit dikci zákona a sladit ustanovení § 3 odst. 1 a § 3 odst. 3 s tím, že pro rozpor se zákonem na ochranu veřejné soutěže je dohoda zakázaná a neplatná.

K bodu 7 (§ 3 odst. 4)

Navrhované ustanovení nahrazuje systém výjimek za zákazu dohod podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, založený dosud na notifikaci takové dohody a žádosti o povolení individuální výjimky, systémem výjimek platných přímo ze zákona (srovnej bod 5). K dovolenosti a platnosti dohod by tedy mělo postačovat, že splňují podmínky uvedené v § 3 odst. 4.

Podmínky stanovené v navrhovaném ustanovení jsou totožné s podmínkami, které jsou podle současné právní úpravy nezbytné k přijetí rozhodnutí o udělení individuální výjimky (§ 8 zákona o ochraně hospodářské soutěže), a jsou plně slučitelné s  čl. 81 odst. 3 Smlouvy. Dohody tyto podmínky splňující budou bez dalšího ab inicio platné, aniž by musely být notifikovány.

K bodu 8 (§ 4)

Navrhuje se vypuštění ustanovení týkající se dohod o převodu nebo poskytování práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Tato problematika je komplexně řešena zvláštními zákony, vymezující jednotlivé předměty práva duševního vlastnictví, a není proto nezbytné, aby zákon o ochraně hospodářské soutěže obsahoval zvláštní úpravu nad rámec obecného zákazu tzv. kartelových dohod a systému výjimek z něj.

K bodům 9 a 10 (§ 6 odst. 1)

Po přijetí zákona o ochraně hospodářské soutěže vydala Komise nové oznámení o dohodách zanedbatelného významu², ve kterém nově vymezuje tzv. pravidlo de minimis. Zákaz podle čl. 81 odst. 1 Smlouvy se podle bodu 7 tohoto oznámení nemá vztahovat na dohody, kdy tržní podíl jejich stran nepřesahuje 10 % (jsou-li strany smlouvy skutečnými nebo alespoň potenciálními konkurenty v horizontále), anebo 15 % (pokud takovými konkurenty nejsou).

Jelikož i takto stanovená výše tržního podílu zaručuje efektivní dohled nad podmínkami soutěže a snižuje přitom administrativní nároky pro malé a střední podnikatele, jejichž dohody budou takto ze zákonného zákazu zřejmě často vyňaty, navrhuje se těmto hodnotám přizpůsobit zákon o ochraně hospodářské soutěže. Zákaz by se tak neměl vztahovat na horizontální dohody, pokud společný podíl jejich účastníků na trhu nepřesahuje 10 %, a na dohody vertikální, pokud společný podíl jejich účastníků na trhu nepřesáhne 15 %.

V zájmu zvýšené právní jistoty se současně zrušuje možnost, aby Úřad stanovil prováděcím právním předpisem tento podíl odlišně.

K bodu 11 (§ 7)

Podle navrhované právní úpravy se vypouští tzv. určovací řízení, upravené dosud v ust. § 7 odst. 2, ve kterém Úřad na návrh soutěžitelů ve správním řízení rozhodoval, zda je určitá dohoda ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže zakázána či nikoliv. Důvody, které vedly k návrhu zrušit určovací řízení, jsou shodné s těmi, které k jeho zrušení vedly Komisi. České soutěžní právo již prošlo dostatečně dlouhým vývojem a jeho základní instituty jsou odbornou literaturou i rozhodovací činností Úřadu vymezeny natolik přesně, že nevyvolávají žádné rozsáhlejší výkladové obtíže. České soutěžní právo je navíc budováno na týchž principech jako právo komunitární, které se opírá o obsáhlou literaturu i judikaturu. Úřad by tedy v budoucnu neměl přebírat roli poradenských a advokátních kanceláří, které mají dostatek podkladů k posouzení, zda určitá dohoda je či není zakázaná, a které mají být soutěžiteli – mají-li pochybnosti týkající se výkladu zákona – kontaktovány na prvním místě.

Vstupem do Evropské unie navíc ztratí Úřad své postavení orgánu, který jediný (s výjimkou soudů) je oprávněn právo hospodářské soutěže aplikovat. Řízení ve věcech s komunitárním prvkem si bude moci atrahovat Komise. Soutěžitelé by se v tomto případě nemohli dovolávat rozhodnutí, ve kterým by Úřad označil jejich dohodu za nikoliv zakázanou (tj. určil, že dohoda nepodléhá zákazu), a hlavní přínos tzv. určovacího řízení – posílení právní jistoty soutěžitelů - by tak odpadl.

I při zrušení určovacího řízení u Úřadu by soutěžitelé neztratili možnost konzultovat nové a zvlášť obtížné případy s aplikujícím orgánem. V rámci opatření přijímaných v souvislosti s reformou komunitárního soutěžního práva se navrhuje⁵, aby se Komise neformálně (tj. mimo řízení) vyjadřovala k otázkám aplikace čl. 81 a 82 Smlouvy, které nelze za daného stavu věcí jednoznačně zodpovědět.

Tím, že bude zrušeno tzv. určovací řízení u Úřadu a současně bude vytvořena možnost soutěžitelů obracet se v nejnáročnějších, tj. skutečně odůvodněných případech přímo na Komisi, tak nebude právní jistota soutěžitelů oslabena, ale naopak posílena.

Dále se navrhuje zavedení nového právního institutu odpovídajícího v řízení před Komisí tzv. uznávání závazků podle čl. 9 Nařízení. Je nejvlastnějším zájmem soutěžitelů, aby řízení o tom, zda se dopustili jednání narušujícího hospodářskou soutěž, proběhlo co nejrychleji. Vzhledem k velkému množství podkladů, které je nutné posoudit před kvalifikovaným rozhodnutím o každém případu, i k obtížnosti jejich získávání (soutěžitel zpravidla jakékoliv pochybení na své straně popírá) však mohou taková řízení trvat delší dobu; sama skutečnost, že je takové řízení vedeno, přitom může mít negativní dopady na dobré jméno dotčených soutěžitelů.

Soutěžitelům se navrhovanou úpravou umožňuje, aby navrhli Úřadu opatření, která by reagovala na výhrady, které má Úřad k jejich jednání. Pokud by tato opatření byla pro ochranu hospodářské soutěže dostatečná, bylo by velmi rychle dosaženo vlastního účelu regulace hospodářské soutěže, tedy nápravy situace na trhu, protože jejich splnění by odstranilo závadný stav, vzbuzující výhrady Úřadu. Úřad by tak mohl řízení zastavit a věnovat své zdroje závažnějším případům narušení soutěže.

K efektivnímu fungování tohoto modelu je ovšem nezbytné, aby soutěžitelé tato opatření - své závazky - skutečně splnili. Podle navrhované právní úpravy bude Úřad ukládat splnění těchto navržených opatření ve správním řízení formou rozhodnutí, které jejich obsah přesně vymezí. V případě, že by soutěžitelé takto uložená opatření neplnili, bude mít Úřad možnost zahájit ve věci správní řízení.

Úřad by přitom ve svém rozhodnutí, kterým splnění opatření uložil a řízení zastavil, neurčoval, zda jednáním soutěžitelů k narušení hospodářské soutěže došlo či nikoliv. Rozhodnutí o tom totiž vyžaduje, aby ve věci proběhlo celé řízení, na jehož základě je teprve možno tuto otázku zodpovědět. Podstatou institutu tzv. uznávání závazků je ale umožnit zastavení řízení co nejdříve po tom, co bylo zahájeno. Tato skutečnost je v zájmu soutěžitelů, protože případná deklarace protiprávního jednání v rozhodnutí správního orgánu by mohla být proti soutěžitelům použita (např. v řízení o náhradě škody).

Navrhovaná právní úprava je tedy ve svém celku v zájmu soutěžitelů a klade na ně proto značnou odpovědnost. Po zahájení řízení, kdy jim Úřad sdělí, jaké výhrady k určitému jejich jednání má, budou mít možnost sami navrhnout opatření, která by tyto výhrady odstranila. Tato opatření přitom musí být bezezbytku splněna, jinak se soutěžitelé vystavují nebezpečí uložení pokuty (srovnej bod 51); řízení o jejím uložení by bylo dostatečně jednoduché, aby mohla sankce nastoupit ve velmi krátké době.

Takovéto řešení však přichází v úvahu jen v případech, kdy ještě nedošlo k vážnému narušení hospodářské soutěže – pokud k němu ale již došlo, je na místě, aby proběhlo standardní řízení, ve kterém by bylo konstatováno protiprávní jednání soutěžitelů, toto jednání zakázáno a uložena pokuta.

Za výjimečných okolností by mělo být umožněno, aby bylo řízení znovu zahájeno. Na trhu totiž může po přijetí rozhodnutí dojít k vývoji, který by činil uložená opatření neadekvátními. Řízení by mělo být znovu zahájeno i v případě, že rozhodnutí bylo vydáno na základě nepravdivých údajů. Konečně by měla být dána možnost zahájit znovu řízení i v případě, že soutěžitel jedná v závažném rozporu s uloženými opatřeními a nápravy nebylo dosaženo ani případným uložením pokuty. Jedná se o podmínky odpovídající stávajícímu § 9 odst. 5, za kterých bylo možno zrušit rozhodnutí o udělení individuální výjimky.

K jednotlivým odstavcům podrobně:

Odstavec první pouze zpřesňuje dikci současného znění tohoto odstavce, aby bylo jednoznačné, že k prokázání uzavření zakázané dohody a k rozhodnutí o ní může dojít jen v rámci řádného správního řízení.

Odstavec druhý obsahuje vlastní úpravu rozhodnutí o uložení povinnosti splnit závazky navržené společně účastníky řízení. Úřad může takto rozhodnout, jsou-li naplněny tři kumulativní podmínky, a to iniciativa soutěžitelů (takové rozhodnutí je v jejich zájmu a je tedy na nich, aby učinili příslušný návrh), odpadnutí výhrad, které Úřad k jejich jednání měl (tj. jejich splněním dojde k nápravě stavu, který Úřad na základě svých dosavadních poznatků považoval za závadný) a skutečnost, že je toto řešení dostačující z hlediska ochrany hospodářské soutěže. Poslední podmínka nebude naplněna v případech vážných narušení soutěže, zejména v případech, kdy již byla zakázaná dohoda plněna; tento bod je konkretizován odstavcem 4 (srovnej níže).

Rozhodnutí o uložení opatření je fakultativní. Pokud Úřad navržená opatření dostačujícími neshledá, nevydává o tom rozhodnutí, ale účastníky řízení pouze písemně informuje. Důvody se bude Úřad podrobně zabývat ve svém meritorním rozhodnutí. Pokud Úřad naopak návrh přijme a opatření uloží, vydá o tom rozhodnutí. Úřad v něm ve výroku opatření, která mají soutěžitelé splnit, vymezí a řízení zastaví.

Odstavec třetí se týká procesní úpravy podávání návrhů soutěžiteli. Možnost opatření navrhnout by měla být časově omezena. Důvodem k tomu je skutečnost, že institut tzv. uznávání závazků se pojmově vztahuje k počátečním fázím řízení; ve chvíli, kdy již Úřad zcela nebo z velké části prokázal protisoutěžní jednání soutěžitelů není adekvátní dávat jim výhodu v podobě uložení opatření a upustit od deklarace porušení práva podle odstavce 1. Lhůta 15 dní byla stanovena vzhledem k základní lhůtě, kterou má Úřad na rozhodnutí podle ust. § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a která činí 30, popř. 60 dní. Současně je ale zachována možnost přijmout ve výjimečných případech návrh podaný i po uplynutí této doby.

Odstavec třetí rovněž řeší hmotněprávní účinky, které má návrh opatření pro soutěžitele. Soutěžitelé především nesmějí dohodu v rozsahu, v jakém je Úřadem shledávána závadnou, plnit a musejí se řídit opatřeními, která navrhli. Tímto ustanovením se sníží možnost narušení soutěže zakázanou dohodou během řízení.

Odstavec čtvrtý výslovně upravuje jednu z podmínek, za kterých není možno opatření uložit. Jestliže již byla dohoda plněna nebo již dokonce došlo k podstatnému narušení hospodářské soutěže, není namístě poskytovat dotčeným soutěžitelům výhody.

Odstavec pátý upravuje podmínky, za kterých může být znovu zahájeno řízení, které bylo zastaveno v souvislosti s uložením opatření. Prvním důvodem je podstatná změna podmínek, které byly pro vydání takového rozhodnutí rozhodné. Iniciativa k znovuzahájení řízení tu může vycházet i od soutěžitelů, například proto, že vzhledem ke změně poměrů na trhu se mohou opatření stát neadekvátně přísnými. Druhým důvodem je skutečnost, že soutěžitelé své závazky neplní. K vynucení plnění uložených opatření slouží Úřadu možnost uložit za to pokutu (srovnej bod 52). Ta ale sama o sobě nemusí k odstranění závadného stavu na trhu postačovat. Úřadu se proto ponechává možnost znovuzahájit řízení, ve kterém může jednání soutěžitelů prohlásit za nezákonné, se všemi nepříznivými důsledky, které z toho soutěžitelům poplynou. Důvodem pro znovuzahájení řízení má být konečně i skutečnost, že bylo rozhodnutí vydáno na základě nepravdivých nebo neúplných podkladů, údajů a informací. Tzv. zznání závazků je vstřícný krok, který Úřad vůči soutěžitelům činí. Pokud mu ale soutěžitelé předloží nepravdivé údaje, neměli by mít právo dovolávat se dále této výhody.

Podle stejných principů je upraveno i řízení ve věcech zneužití dominantního postavení podle § 11 – tzv. určovací řízení se zrušuje a zavádí se rovněž institut uznávání závazků i v této oblasti (srovnej body 15 a 16).

K bodu 12 (§ 8 a 9)

Navrhované ustanovení reaguje na nahrazení systému notifikací a individuálních výjimek systémem výjimek platných přímo ze zákona (srovnej body 5 a 7). Zrušují se proto ustanovení týkající řízení o udělení individuální výjimky, když podmínky pro vynětí zákazu budou ex lege podávány z nově navrhovaného ustanovení § 3 odst. 4.

K bodu 13 (§ 11 odst. 1 písm. f)

Dosavadní dikce zákona umožňovala postihnout jen případy, kdy byly přenosové sítě a jiná infrastrukturní zařízení soutěžiteli vlastněna; podle navrhované právní úpravy by se toto ustanovení mělo vztahovat i na v praxi obvyklé případy, kdy jsou sítě dominantem ovládány jinak – např. má-li je v nájmu nebo jsou-li vlastněny jiným subjektem, který dominant majetkově nebo jinak kontroluje.

K bodu 14 (§ 11 odst. 1 písm. f)

Navrhované ustanovení umožní podle dosavadní širší výkladové praxe evropských i amerických soutěžních úřadů použít koncepce tzv. „essential facilities“ i na duševní vlastnictví nebo na vlastnickým nebo veřejným právem nebo jiným právním důvodem založené výlučné postavení dominantních soutěžitelů, pokud je užití těchto essential facilities nezbytné pro účast jiných soutěžitelů na trhu (např. přístup k diagnostickému software pro servis, je-li software chráněn patentem nebo autorským právem dominantního soutěžitele⁶).

K bodům 15 a 16 (§ 11 odst. 2 až 7)

Stejně jako v případě zakázaných dohod navrhuje se i u zneužívání dominantního postavení zrušení tzv. určovacího řízení a zavedení nového institutu uložení opatření navržených soutěžiteli během správního řízení, umožňující zastavit řízení bez vydávání rozhodnutí o tom, zda soutěžitel své postavení zneužil či nikoli; návrh právní úpravy je principiálně totožný s úpravou týkající se zakázaných dohod, jak je navrhována v § 7 (srovnej bod 11).

K bodu 17 (§ 12 odst. 2)

Tento bod prohlubuje harmonizaci mezi komunitárním a českým právem upravujícím spojování soutěžitelů (srovnej čl. 3 odst. 1 písm. b/ Nařízení o fúzích) a řeší některé praktické problémy, ke kterým v praxi při aplikaci zákona o ochraně hospodářské soutěže dochází. Nabytí podniku ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže by totiž v budoucnu nemělo být vázáno na určitý smluvní typ – „smlouvu o prodeji podniku“ podle obchodního zákoníku, ale na samotné naplnění materiálních znaků, které nabytí podniku zakládají. Bude tak zabráněno spekulativní praxi, podle které k faktickým převodům podniku může docházet na základě různých smluv, které formálně znaky smlouvy o převodu podniku nevykazovaly. Dikce zákona přitom bude přesně odpovídat dikci Nařízení o fúzích.

Tatáž změna se má promítnout i do ustanovení § 15 odst. 2 (srovnej bod 24).

K bodům 18 a 19 (§ 12 odst. 4 a 5)

Tento bod prohlubuje harmonizaci mezi komunitárním a českým právem upravujícím spojování soutěžitelů (srovnej čl. 3 odst. 2 Nařízení o fúzích) a řeší některé praktické problémy, ke kterým v praxi při aplikaci zákona o ochraně hospodářské soutěže dochází. Současná dikce ustanovení § 12 odst. 4 „založení společně kontrolovaného podniku“ neodpovídá plně dikci Nařízení o fúzích „creation of a joint venture“. V českém právu je pojem „založení“ vymezen v § 61 obchodního zákoníku, a to výrazněji úžeji než pojem „creation“. V oficiálním překladu Nařízení o fúzích se v současné době termín „creation“ překládá jako „vytvoření“. Při vytváření joint venture se - formálně vzato - nemusí ve všech případech jednat o „zakládání nového soutěžitele“, o nově založenou a vzniklou právnickou osobu. Užití pojmu „vytvoření“ se však ze stylistického hlediska nejeví jako vhodné, proto byl zvolen opis pomocí slovního spojení užívajícího slov „vznik společné kontroly“ Ustanoveních § 12 odst. 4 a 5 zákona tak bude dopadat i na situace, kdy dochází k vytvoření joint venture, který ale není formálně vzato nově založený či vzniklý (např. situace, kdy v tzv. „spící společnosti“ nabudou společnou kontrolu dva soutěžitelé, aniž by tuto společnost museli nutně jako „novou“ založit).

Totožná změna se má promítnout i do ustanovení § 15 odst. 2 (srovnej bod 24).

K bodu 20 (§ 13)

Změna notifikačních kritérií provedená v roce 2001 v souvislosti s přijetím nového zákona o ochraně hospodářské soutěže vedla k nárůstu počtu posuzovaných spojení – zatímco v roce 2000 jich bylo posuzováno jen 57, v roce 2002 to bylo již 211. Tato změna s sebou přinesla notifikaci velkého množství spojení, která sice splňují současná notifikační kritéria (zejména dosažení celosvětového obratu), která ale mají zcela marginální dopad na hospodářskou soutěž v České republice. Již při přijetí zákona o ochraně hospodářské soutěže bylo deklarováno, že notifikační kritéria a jejich důvodnost ve vztahu ke spojením, jež pro svůj možný protisoutěžní charakter mají být notifikována, budou soustavně sledována a vyhodnocována. Po dvou letech aplikace zákona tak lze objektivně vyhodnotit způsob, jakým mají být tato kritéria modifikována, a to zejména s ohledem na snahu nezatěžovat takové spojující se soutěžitele, jejichž spojení nemůže mít vážný negativní dopad na hospodářskou soutěž, ale posuzovat skutečně toliko taková spojení, která se budou vztahovat k českému trhu a která budou mít způsobilost vyvolat na něm protisoutěžní účinky.

Podle navrhované právní úpravy budou notifikační kriteria stanovena i nadále kombinací národních a celosvětových obratů spojujících se soutěžitelů; pro příště by však nemělo stačit splnění hranice celkového celosvětového obratu (přičemž právě na základě splnění tohoto kritéria samotného docházelo k notifikaci velkého počtu spojení, u nichž byl podle provedené komplexní analýzy negativní dopad na hospodářskou soutěž v České republice minimální), ale měl by být vždy dán též pevný vztah k trhu České republiky (tzv. lokální nexus), vyjádřený výší obratu na trhu České republiky.

Podle navrhovaného znění § 13 písm. a) by povolení podléhala ta spojení, u nichž by byl celkový čistý obrat všech spojujících se soutěžitelů dosažený za poslední účetní období na trhu České republiky vyšší než 1,5 miliard Kč a alespoň dva ze spojujících se soutěžitelů by dosáhli každý za poslední účetní období na trhu České republiky čistého obratu vyššího než 250 milionů Kč. Toto ustanovení je obdobou současného znění § 13 písm. b); na jeho základě by byla notifikována spojení, jež mají významný vztah k hospodářské soutěži na trzích České republiky, neboť dosažení jak obratu společného, tak obratu jednotlivých společností, je zkoumáno ve vztahu k území České republiky.

Ustanovení navrhovaného § 13 písm. a) je plně v souladu s doporučeními ICN, a to konkrétně s doporučeními I.A/ (jurisdikce se má vztahovat pouze na ty transakce, které mají náležitý vztah k dotčené jurisdikci), I.B/ (prahové hodnoty pro notifikaci fúzí by měly zahrnovat náležité standardy materiality, pokud jde o úroveň „lokální vztahu“ nezbytného pro notifikaci fúze), I.C/ (určení vztahu transakce k jurisdikci by mělo být založeno na aktivitě v rámci této jurisdikce, měřeno s odkazem na aktivity nejméně dvou účastníků transakce na lokálním teritoriu a/nebo s odkazem na aktivity nabývaného podnikání na lokálním teritoriu), II.A/ (prahové hodnoty pro notifikaci by měly být jasné a srozumitelné), II.B/ (prahové hodnoty pro notifikaci by měly být založeny na objektivně kvantifikovatelných kritériích) a II.C/ (prahové hodnoty pro notifikaci by měly být založeny na informacích, které jsou spojujícím se stranám okamžitě k dispozici).

Podle navrhovaného ustanovení § 13 písm. b) by povolení podléhala ta spojení, u nichž by jeden z účastníků spojení (nejčastěji nabývaný podnik, resp. soutěžitel, nad jehož podnikem je získávána kontrola) dosáhl na trhu České republiky čistý obrat vyšší než 1,5 miliardy Kč a zároveň by byl celkový celosvětový obrat dalšího ze spojujících se soutěžitelů vyšší než 1,5 miliardy Kč. I v tomto případě by byla notifikována Úřadu jen ta spojení, která mají významný vztah k trhům České republiky; tento vztah by byl dán vyšší kvalifikovanou účastí nabývaného soutěžitele na trhu České republiky, vyjádřené výší obratu dosaženého tímto soutěžitelem v České republice, a současným snížením hranice obratu celosvětového. Došlo by tak k eliminaci notifikací spojení, která splňují toliko kritérium celosvětového obratu, aniž by nabývaná společnost měla jakoukoliv významnou účast na hospodářské soutěži v České republice. Notifikační podmínky uvedené v navrhovaném ustanovení § 13 písm. b) je třeba chápat jako podpůrné vůči pravidlu uvedenému v navrhovaném ust. § 13 písm. a). Z tohoto důvodu je vhodné, aby účast nabývané společnosti (resp. alespoň jednoho z účastníků spojení podle § 12 odst. 1 až 4) byla na lokálním trhu vyšší – proto byla zvýšena hranice obratu, jehož dosažení v České republice by bylo podmínkou vzniku notifikační povinnosti, na 1,5 miliardy Kč.

Ustanovení navrhovaného § 13 písm. b) je plně v souladu s doporučeními ICN, a to konkrétně doporučením I.A/, I.B/, I.C/, II.A/, II.B/ a II.C/ (viz výše).

Na základě analýzy spojení posuzovaných ve druhé polovině roku 2001, v roce 2002 a v první polovině roku 2003, na něž byla aplikována navrhovaná notifikační kritéria (a současně nový způsob výpočtu obratu podle navrhovaného § 14, srovnej body 21 až 23), bylo zjištěno, že by došlo k eliminaci posuzování fúzí, u nichž ani potenciálně nehrozí, že by vedly k narušení hospodářské soutěže v České republice. Na straně jedné tak budou notifikaci vyžadovat pouze „významné“ případy spojení a na straně druhé žádný z „významných“ případů nebude od povinné notifikace liberován. Expertním odhadem byl dosažen závěr, že z 211 fúzí posuzovaných v roce 2002 by jich podle nových kritérií podléhalo povolení toliko 55, což znamená pokles na téměř jednu čtvrtinu původního počtu, přičemž ve všech případech by šlo o „významná“ spojení. Lze tedy předpokládat, že by aplikace nových notifikačních kritérií spolu s dalšími navrhovanými změnami týkajícími se způsobu výpočtu obratu znamenala výrazný pokles počtu posuzovaných spojení, přičemž by bylo eliminováno posuzování fúzí s potenciálně malým nebo žádným dopadem na soutěž v České republice. Zároveň bylo potvrzeno, že by změna notifikačních kritérií neměla negativní dopad na notifikaci těch spojení, která vzbuzovala vážné obavy z narušení hospodářské soutěže v České republice.

Navrhované hranice obratů na základě odborných analýz umožňují maximální možné snížení počtu notifikací, které ještě zachová dostatečný dohled Úřadu nad spojeními, která by mohla mít výraznější vliv na trh České republiky. Při modelování různých variant bylo zjištěno, že překročení hranice 1,5 miliardy Kč již k signifikantnímu poklesu notifikací nevede a že zvýšení hranice 250 milionů Kč by mohlo vést k vyloučení notifikací případů, které by mohly mít negativní vliv na trhy České republiky. Uvedený pokles posuzovaných správních řízení by umožnil Úřadu soustředit síly a zdrojena posuzování zbývajících spojení, která budou i nadále podléhat jeho povolení, zejména těch, která vzbuzují vážné obavy z narušení hospodářské soutěže v České republice.

Navrhovaná právní úprava by navíc dále posílila slučitelnost s Nařízením o fúzích, které v odstavcích 2 a 3 článku 1 klade velký důraz na významný vztah k jurisdikci, tedy na tzv. lokální nexus. Samotná výše prahových hodnot však z povahy věci nemůže být otázkou posuzování slučitelnosti.

K bodům 21 a 22 (§ 14 odst. 2 písm. b/ a c/)

Navrhovaná ustanovení implementují do českého právního řádu doporučení ICN, akcentující posílení tzv. lokálního nexu, zejména bod I.A/ poznámka 3 (hranice lokálního nexu by měla být omezena na společnosti, které se mají spojovat). Navrhovaná právní úprava se sice v tomto ohledu odchyluje od čl. 5 Nařízení o fúzích, předjímá ale trend, ke kterému v právu regulujícím spojováním pod tlakem mezinárodního společenství v současné době zřetelně dochází a úprava čl. 5 nařízení je nasnadě. Do společného čistého obratu by se měl v budoucnu zahrnovat jen obrat dosažený v rámci koncernu, který uskutečněním spojení vznikne, a nikoliv již obrat soutěžitele, který v důsledku spojení kontrolu ztrácí, čímž se předejde notifikaci spojení, jejichž vztah k trhu České republiky není dostatečně silný.

Podle písmene b) se tak budou sčítat jen obraty dosažené osobami, které budou spojující se soutěžitele kontrolovat po uskutečnění daného spojení, a nikoliv již obrat osoby, která kontrolu v důsledku daného spojení ztrácí (např. prodávající soutěžitel).

Obdobně se mají podle písmene c) započítávat jen obraty osob, které kontroluje osoba, která bude spojující se soutěžitele kontrolovat po uskutečnění daného spojení, tj. jen těch sester spojujících se soutěžitelů, které jimi zůstanou i po uskutečnění spojení.

Tyto změny by měly spolu s novou úpravou notifikačních kritérií podle § 13 (srovnej bod 17) přinést podstatné snížení počtu spojení podléhajících povolení Úřadu a zjednodušit tak postavení především středních podniků, které budou muset žádat o povolení spojení jen v menším množství případů. Jsou to změny navíc logické, ze strany soutěžitelů legitimně očekávatelné, v souladu s mezinárodními trendy a se základním smyslem posuzování spojení.

K bodu 23 (§ 14 odst. 3)

Nově formulovaný § 14 odst. 3 toliko legislativně technicky reaguje na změnu pravidel pro výpočet obratu podle § 14 odst. 2 (srovnej body 18 a 19). Do společného čistého obratu spojujících se soutěžitelů tak nebude započítávána ta část obratu, která byla dosažena v rámci spojením vzniklého koncernu, tedy mezi spojujícími se soutěžiteli samotnými, osobami, které jsou jimi kontrolovány (dceřinné společnosti) a osobami, které je budou po uskutečnění daného spojení kontrolovat (mateřské společnosti) a dále mezi osobami, které jsou kontrolovány osobou, která je bude kontrolovat po uskutečnění daného spojení (sesterské společnosti).

K bodu 24 (§ 15 odst. 2)

Tato ustanovení přizpůsobují dikci zákona upřesněnému vymezení spojení soutěžitelů v § 12 odst. 2 , § 12 odst. 4 a § 12 odst. 5 (srovnej body 17 až 19).

K bodu 25 a 26 (§ 15 odst. 3 a 4)

Navrhovaná právní úprava nově vymezuje okamžik zahájení řízení o povolení spojení a přizpůsobuje tak dále pravidla platná pro řízení u Úřadu pravidlům řízení před Komisí (srovnej čl. 10 odst. 1 Nařízení o fúzích). I tato změna má posílit právní jistotu účastníků řízení tím, že řízení bude probíhat vždy podle pokud možno obdobných pravidel. Řízení má být podle navrhovaného odstavce 4 zahájeno až doručením podání, které obsahuje všechny stanovené náležitosti. Má se tak, vedle výše uvedené harmonizace, dosáhnout vyloučení „blanketních“ podání. Jakkoliv se tato konstrukce odchyluje od standardních pravidel správního řízení, není v našem právním řádu zcela neobvyklá a vyskytuje se i v dalších náročných řízeních, ve kterých je k rozhodnutí třeba kvalifikovaného posouzení velkého množství podkladů (například řízení o přihlášce ochranné známky podle zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů).

Tato změna je doplněna zrušením lhůty k notifikaci spojení, která podle stávajícího znění § 15 odst. 3 činí 7 dní. Podle navrhovaných pravidel má být řízení zahájeno až podáním úplného návrhu na povolení spojení, přičemž by byl soutěžitelům ponechán dostatek času, ve kterém by mohli všechny požadované podklady shromáždit. I přes vypuštění pevné lhůty by byli soutěžitelé motivováni podat návrh na zahájení řízení co nejdříve, protože podle § 18 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je před právní mocí rozhodnutí o povolení spojení zakázáno ovlivňovat soutěžní chování kontrolovaného soutěžitele. Bude zachována i možnost podat návrh na zahájení řízení před vlastním uzavřením smlouvy, resp. před získáním kontroly jiným způsobem, pokud ovšem budou soutěžitelé moci takový návrh doložit všemi náležitostmi.

Podle navrhované právní úpravy se v § 15 zcela vypouští stávající odstavec 3, který stanoví lhůtu pro notifikaci spojení. Nahrazuje se stávajícím odstavcem 4, který vymezuje náležitosti návrhu na povolení spojení, a doplňuje se o ustanovení výslovně umožňující podat takový návrh - pokud obsahuje všechny náležitosti - i před uzavřením smlouvy zakládající spojení nebo před získáním kontroly nad jiným soutěžitelem jiným způsobem. Nový odstavec 4 tedy obsahuje ustanovení o tom, že řízení je zahájeno až doručením návrhu, který obsahuje všechny náležitosti. Současně by byl zrušen odstavec 5, který upravuje možnost dřívějšího podání návrhu na povolení spojení v závislosti na lhůtě podle dosavadního odstavce 3 (srovnej bod 27). Tato možnost totiž již vyplývá právě z nově formulovaného § 15 odst. 3.

Tato skupina opatření má být doplněna novým ustanovením, přijatým k implementaci bodů IV.B/ (systémy přezkoumání fúzí by měly obsahovat procedury, které poskytují možnost rychlejšího přezkumu a schválení takových transakcí, které nevyvolávají soutěžní obavy materiální povahy) a V.B/ (požadavky v rámci počáteční notifikace by měly být stanoveny tak, aby nadměrně nezatěžovaly účastníky takových spojení, které nepředstavují materiální soutěžní problém) doporučení ICN. Jedná se o ustanovení výrazně snižující administrativní náročnost řízení o povolení spojení pro soutěžitele - pokud by návrh na zahájení řízení neobsahoval všechny stanovené náležitosti (a řízení by tak nebylo zahájeno), ale obsahoval by přesto dostatek podkladů k tomu, aby mohlo být spojení Úřadem posouzeno, mohl by Úřad vydat písemné stanovisko k otázce, zda se jedná o spojení podléhající povolení či nikoliv. V záporném případě by soutěžitelé nemuseli doplňovat podání. Pokud by spojení povolení podléhalo, bude povinností soutěžitelů podání doplnit tak, aby řízení o povolení bylo zahájeno. Teprve v takovém řízení může Úřad o daném spojení meritorně rozhodnout.

K bodu 27 (§ 15 odst. 5)

Zrušení tohoto odstavce reaguje na nové vymezení zahájení řízení o povolení spojení (srovnej bod 25) s tím, že možnost podat návrh na povolení spojení i před vlastním uzavřením smlouvy (nebo před získáním kontroly jiným způsobem) má být nově zakotvena v § 15 odst. 3, a to za předpokladu splnění podmínek vyplývajících z vyhlášky. Zejména se jedná o dodání všech příloh podání, které vyhláška vyžaduje, a vyplnění dotazníku.

K bodu 28 (§ 16 odst. 1)

Nové znění tohoto odstavce reaguje na novou úpravu zahájení řízení o povolení spojení (§ 15 odst. 4, srovnej bod 25). V současné době je oznámení o zahájení řízení vázáno na pouhé doručení návrhu na zahájení řízení Úřadu. Úřad v Obchodním věstníku oznámí zahájení řízení neprodleně poté, co bylo řízení zahájeno (tedy poté, co mu byl doručen návrh splňující všechny náležitosti). Stejně jako dosud bude součástí oznámení v Obchodním věstníku i stanovení lhůty k podání námitek.

K bodu 29 (§ 16 odst. 2)

Navrhuje se vypuštění nadbytečného ustanovení.

K bodům 30, 32 a 39 (§ 16 odst. 3 a 4 a § 18 odst. 4)

Jedná se toliko o legislativně technickou úpravu - pro nástup fikce vydání rozhodnutí při nečinnosti Úřadu ve stanovené lhůtě se slova „má se za to“ nahrazují slovem „platí“, které je pro kodifikaci fikce nevyvratitelné domněnky obvyklejší.

K bodu 31 (§ 16 odst. 4)

Pode navrhovaného ustanovení má dojít k zpřesnění dikce zákona – jelikož může ke spojení dojít teprve na základě povolení Úřadu, nikoliv před ním, navrhuje se nahrazení slova „došlo“ slovy „má dojít“ ke spojení.

K bodu 33 (§ 16 odst. 5)

Tento bod reaguje na návrh nového stanovení okamžiku zahájení řízení o povolení spojení jakožto speciální úpravy ke správnímu řádu (srovnej bod 25), vzhledem ke kterému ztrácí dosavadní úprava stavení lhůty od doručení neúplného podání do jeho doplnění význam.

Protože ale i v průběhu řízení zahájeného podáním splňujícím všechny náležitosti může vyvstat potřeba dalšího doplnění účastníky tvrzených skutečností nebo důkazů o nich a protože obstarávání takových doplnění může být vzhledem k náročnosti celého procesu posuzování spojení velmi zdlouhavé, navrhuje se, aby se lhůta pro vydání rozhodnutí v době od výzvy Úřadu k takovému doplnění až do doručení vyžádaných skutečností a důkazů Úřadu stavěla.

Navrhovaná právní úprava odpovídá Nařízení o fúzích, které v článku 10 odst. 4 umožňuje výjimečně stavení lhůty, je-li pro rozhodnutí třeba dalších informací.

K bodu 34 (§ 17 odst. 2)

Jedná se pouze o zpřesnění dikce zákona – má být výslovně uvedeno, že zamítnutí spojení má formu rozhodnutí.

K bodu 35 (§ 17 odst. 3)

Navrhované ustanovení dále harmonizuje ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže s právem komunitárním a posiluje postavení účastníků spojení v řízení o jeho povolení.

Podmínky a povinnosti, kterými může být rozhodnutí o povolení spojení podmíněno, by měly v budoucnu vycházet výlučně ze strany účastníků řízení. Tato změna, která přináší spojujícím se soutěžitelům větší práva, ale také větší odpovědnost, je plně v souladu s komunitárním právem hospodářské soutěže. Z ustanovení článků 6 odst. 2, 8 odst. 2, 18 a 19 Nařízení o fúzích i z bodu 8 Preambule Nařízení č. 1310/97, kterým se Nařízení č. 4064/89 novelizuje, jednoznačně vyplývá, že Komise může k rozhodnutí o povolení spojení připojit pouze podmínky a povinnosti (conditions and obligations) potřebné pro zajištění splnění závazků (commitments) předložených ze strany dotčených soutěžitelů. „Odpovědnost za formulaci a předložení navrhovaného závazku spočívá výhradně na účastnících řízení.⁷“ To znamená, že jestliže v případě spojení posuzovaného podle článku 2(3) Nařízení o fúzích nenavrhnou spojující se soutěžitelé žádné závazky, nemá Komise možnost ke svému rozhodnutí připojit jakékoliv podmínky či povinnosti z vlastní iniciativy a dané rozhodnutí musí být rozhodnutím prohlášeno za neslučitelné, tzn. nepovoleno.

Návrh na základě dlouhodobých poznatků získaných na komunitární úrovni a na základě aplikační praxe Komise dále doplňuje dosavadní systém, kdy je nově navrhováno, aby v případě, že spojující se soutěžitelé nabídnou Úřadu závazky ve prospěch zachování účinné soutěže, byly stanoveny transparentní lhůty, ve kterých tak mohou učinit, a pokud takové možnosti využijí, aby se o 15 dnů prodloužila lhůta pro vydání rozhodnutí. Závazky mohou spojující se soutěžitelé podle návrhu předkládat kdykoli od zahájení řízení, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy poslednímu z účastníků řízení bylo doručeno oznámení, podle kterého spojení vzbuzuje vážné obavy z narušení hospodářské soutěže společně s odůvodněním, které obsahuje mimo jiné i souhrn námitek proti spojení ze strany Úřadu. V praxi tedy bude možnost takové závazky ze strany účastníků řízení navrhnout cca do 45. dne řízení. Následně pak bude dán dostatečný časový prostor pro analýzu nejen samotných dopadů spojení na hospodářskou soutěž, ale také navrhovaných závazků ze strany soutěžitelů. Omezení možnosti soutěžitelů navrhovat další závazky po stanovené lhůtě přispěje k rychlejšímu projednání věci, což by mělo být hlavním zájmem soutěžitelů, a odpovídá úpravě řízení před Komisí, kde je možnost navrhovat závazky rovněž omezena (srovnej článek 18 Nařízení Komise č. 447/98 o notifikaci, lhůtách a slyšeních podle Nařízení Rady č. 4064/89), přitom bude posílena transparentnost rozhodovacího procesu v řízení před Úřadem. Délka lhůty byla stanovena tak, aby pojednání závazků mohlo probíhat efektivně a smysluplně a dán přiměřený prostor pro jejich analýzu. Pokud jde o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o 15 dnů, jeví se takové pravidlo jako zcela přiměřené, současným komunitárním trendům odpovídající a korespondující s připravovaným režimem vyplývajícím z návrhu nového Nařízení Komise o kontrole spojování, které by mělo být účinné v průběhu roku 2004.

K bodu 36 (§ 18 odst. 1)

Navrhuje se doplnění § 18 odst. 1, ve kterém je soutěžitelům uloženo odložit uskutečňování daného spojení až do doby, kdy nabude právní moci rozhodnutí Úřadu dané spojení povolující, o výslovný zákaz činit opatření, která by vedla k nezvratitelnosti provedeného spojení a trvale změnila strukturu trhu. Účelem těchto změn je zamezit uskutečnění spojení bez toho, že by Úřad o takovém spojení rozhodl tak, že jej povoluje - tyto změny představují vyvážení návrhu, podle něhož soutěžitelé účastnící se spojení nebudou muset podávat návrh na povolení spojení do 7 dnů od jeho uskutečnění (srovnej bod 25). Tito soutěžitelé tedy na jedné straně nebudou mít povinnost spojení Úřadu notifikovat ve stanovené lhůtě, na druhou stranu však nebude moci být spojení, jež bude zápis vyžadovat, do obchodního rejstříku zapsáno, dokud o něm Úřad nerozhodne tak, že jej povolí.

K bodu 37 (§ 18 odst. 2)

Jedná se pouze o zpřesnění dikce zákona.

K bodu 38 (§ 18 odst. 4)

Navrhované ustanovení reaguje na změny, ke kterým došlo v oblasti podmínek a omezení při povolení spojení (srovnej § 17 odst. 3, bod 35) – jelikož byla vypuštěna možnost Úřadu stanovit jednostranně podmínky a omezení při povolování spojení, navrhuje se jejich zrušení i při povolování výjimky ze zákazu uskutečňování spojení.

K bodu 40 (§ 19 odst. 1)

Jedná se pouze o změnu ve formulaci, která činí práva a povinnosti soutěžitelů snáze srozumitelnými.

K bodu 41 (§ 20 odst. 1 písm. b)

Toto ustanovení reaguje na nahrazení systému notifikací a individuálních výjimek systémem výjimek platných přímo ze zákona (srovnej body 5 a 7). Zrušují se proto ustanovení týkající řízení o udělení individuální výjimky, v tomto případě zveřejňování návrhů na jejich povolení.

K bodu 42 (§ 20 odst. 2)

Navrhovaná úprava upřesňuje odkaz na ustanovení, podle kterých má Úřad postupovat při výkonu dozoru, s tím, že se přiměřeně užijí ustanovení § 21 odst. 5 až 9, ve kterých je úprava šetření prováděného Úřadem koncentrována. Přiměřeně tak bude moci být použito toliko výslovně těch procesních institutů, které slouží k šetření Úřadu.

K bodu 43 (§ 20a)

Navržené ustanovení v souladu s požadavky čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví) zakotvuje do našeho právního řádu práva a povinnosti, která Úřadu vyplývají z Nařízení. Jedná se transpozici následujících ustanovení Nařízení.

Pravomoc aplikovat články 81 a 82 Smlouvy a vydávat při tom určité typy rozhodnutí (§ 20a odst. 1) vychází z čl. 5 Nařízení, oprávnění rozhodnout v jednotlivém případě o odepření práva plynoucího z komunitární blokové výjimky (§ 20a odst. 2) z čl. 29 odst. 2 a práva a povinnosti vyplývající ze spolupráce v rámci European Competition Network – ECN (§ 20a odst. 3 a 4) z článků 11 až 16 Nařízení..

K bodu 44 (§ 21 odst. 1)

Navrhovaná právní úprava omezuje okruh účastníků řízení pouze na osoby, o jejichž právech nebo povinnostech stanovených zákonem o ochraně hospodářské soutěže má být v řízení rozhodnuto. Komunitární soutěžní právo totiž zajišťuje „třetím osobám“ právo být slyšeny (srovnej čl. 27 odst. 1 Nařízení a čl. 18 odst. 1 Nařízení o fúzích). K realizaci tohoto práva není ovšem nezbytné, aby takové osoby měly postavení účastníka řízení se všemi jeho právy a povinnostmi, včetně např. práva činit v řízení dispozitivní úkony. Velké množství účastníků činí řízení méně přehledným a povinnost doručovat účastníkům značné množství dokumentů řízení výrazně prodlužuje, přičemž takový stav nijak neprospívá kvalitě řízení a legálnímu posouzení spojení. Vzhledem k nové pravomoci Úřadu aplikovat články 81 a 82 Smlouvy se zvýší například počet účastníků se sídlem v zahraničí, což by za současných procesních pravidel nejen prodloužilo dobu řízení neúměrným způsobem, ale bylo by to navíc z hlediska účelu celého procesu posuzování spojení nedůvodné a nadbytečné.

Navrhované právní úprava tedy směřuje ve prospěch soutěžitelů, jejichž zájmem je, aby bylo o posuzovaném spojení rozhodnuto v co nejkratší době, a napomáhá tak implementovat bod 4.A/ ICN (přezkoumání fúzí by mělo být dokončeno v rozumné lhůtě). Právo třetích osob být slyšeny, jež ani na komunitární úrovni nekoresponduje s právem být účastníkem řízení, přitom bude dostatečně zajištěno stávajícími procesními pravidly, obsaženými zejména v § 21 odst. 5 až 9, a v příslušných ustanoveních správního řádu, a to jak v řízení o povolení spojení, tak ve věcech uzavření zakázaných dohod a zneužití dominantního postavení.

K bodu 45 (§ 21 odst. 4)

Tímto odstavcem má být harmonizováno tzv. důkazní břemeno v řízeních tzv. národních i s tzv. komunitárním prvkem v souladu s dikcí Nařízení, podle kterého spočívá břemeno dokázat porušení čl. 81 odst. 1 nebo čl. 82 Smlouvy na té straně nebo orgánu, který vznesl obvinění. Soutěžitelé nebo sdružení soutěžitelů, která chtějí využít ustanovení čl. 81 odst. 3 Smlouvy, nesou břemeno dokázat, že podmínky uvedeného odstavce jsou splněny.

K bodu 46 (§ 21 odst. 4)

Nařízení rozlišuje mezi šetřením, které probíhá v prostorách soutěžitelů (čl. 20 Nařízení) a šetřením probíhajícím v prostorách jiných (čl. 21 Nařízení); takovými jinými prostorami mohou být i byty ředitelů, vedoucích pracovníků a dalších zaměstnanců soutěžitelů. Vzhledem ke snaze zajistit pokud možno stejný postup v řízení před Komisí i u Úřadu, která je jedním z hlavních principů navrhované právní úpravy, a v zájmu zajištění co nejefektivnějšího šetření prováděného Úřadem navrhuje se i přijetí tohoto rozlišení. Navrhovaná právní úprava proto zavádí legislativní zkratku „obchodní prostory“, která zahrnuje pozemky, objekty, místnosti a dopravní prostředky, které jsou užívány soutěžitelem při jeho podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti, kterou lze charakterizovat jako soutěžní (ne každý soutěžitel totiž musí být současně podnikatelem), a rozlišuje právní režim šetření v prostorách obchodních a jiných (srovnej bod 47).

K bodu 47 (§ 21 odst. 4)

Navrhované doplnění § 21 odst. 4 umožňuje provádět šetření i v jiných než obchodních prostorách (srovnej bod 46).

Možnost šetření v takových prostorách je opatření reagující na skutečnost, že dokumenty klíčového významu jsou často uchovávány mimo obchodní prostory, typicky v bytech vedoucích pracovníků soutěžitelů. Nařízení proto zakotvuje možnost provádět výjimečně šetření i v takových prostorách, pokud je důvodné podezření, že se obchodní knihy nebo jiné obchodní záznamy v takových prostorách nacházejí.

Takové šetření bude možné jen s předchozím souhlasem soudu (srovnej část 3.

i této důvodové zprávy).

K bodu 48 (§ 21 odst. 5)

Nový odstavec má výslovně zakotvit oprávnění osob provádějících šetření, která byla dosud dovozována jen výkladem příslušných ustanovení zákona (především § 21 odst. 4) a zvýšit tak právní jistotu jak osob šetření provádějících, tak osob, u nichž má šetření proběhnout, zejména vzhledem k novému oprávnění provádět šetření i v jiných než obchodních prostorách.

Navrhuje se proto, aby bylo výslovně stanoveno, že osoby provádějící šetření jsou oprávněny zjednat si přístup do prostor, kde má šetření proběhnout, a otevírat skříně a jiné schránky, ve kterých by se mohly nalézat potřebné dokumenty.

K bodu 49 (§ 21 odst. 8)

Ustanovení o subsidiárním užití správního řádu má uzavírat všechna ustanovení procesní povahy, obsažená v zákoně o ochraně hospodářské soutěže. V současné době je začleněno do § 21 odst. 8 a uzavírá tak zvláštní o správním řízení u Úřadu, obsažená v Hlavě VI. Aby bylo takové umístění tohoto ustanovení zachováno i po vložení dalších ustanovení do Hlavy VI. a aby tak byla podtržena obecná subsidiarita správního řádu, a aby bylo jednoznačné, že se toto zmocnění vztahuje i na řízení o ukládání sankcí, navrhuje se zrušení stávajícího odstavce 8 v § 21 a vložení nového § 25a totožného znění do hlavy X (srovnej bod 53).

K bodu 50 (§ 21a a 21b)

Nový § 21a doplňuje navrhované znění § 1 odst. 4 (srovnej bod 3) tím, že blíže upravuje procesní otázky řízení s komunitárním prvkem; účelem této výslovné úpravy je zvýšení právní jistoty účastníků řízení.

Odstavec 1 zmocňuje Úřad k užití stávajících procesních ustanovení o šetření (§ 21 odst. 5 až 9) a o rozhodování o zákazu dohod (§ 7 odst. 1) a zneužívání dominantního postavení (§ 11 odst. 2), jakož i ukládání opatření navržených soutěžiteli v těchto věcech (§ 7 odst. 2 až 5 a § 11 odst. 3 až 6). V řízení s komunitárním prvkem i bez něj tak budou užívána totožná pravidla.

Odstavec 2 se týká dožádání ze strany soutěžních úřadů ostatních členských států nebo Komise (čl. 22 Nařízení) a asistence Úřadu při šetřeních prováděných Komisí (čl. 20 odst. 5 a 21 odst. 4 Nařízení); ve všech těchto případech bude Úřad opět postupovat podle totožných pravidel o šetření (§ 21 odst. 5 až 9).

Odstavec 5 pak umožňuje ukládat pokuty tomu, kdo nesplní povinnosti uložené rozhodnutím Úřadu nebo kdo neumožní nebo ztěžuje šetření prováděné Úřadem, a to opět za týchž podmínek jako při řízení bez komunitárního prvku.

Odstavce 3 a 4 reagují na skutečnost, že řízení ve věcech soutěžního jednání s komunitárním prvkem mohou být vedena paralelně i jinými soutěžními úřady jiných členských států nebo Komisí. Protože v případě, že v téže věci zahájí Komise řízení za účelem přijetí rozhodnutí podle Hlavy III. Nařízení (tj. rozhodnutí nařizující ukončení protiprávního jednání, rozhodnutí o předběžných opatřeních, o přijetí závazků a o tom, že se v dané věci čl. 81 nebo 82 Smlouvy neuplatní), ztrácí soutěžní úřad členského státu pravomoc aplikovat čl. 81 a 82 Smlouvy (čl. 11 odst. 6 Nařízení), ukládá navrhovaný odstavec 3 Úřadu povinnost řízení v takové věci zastavit. Pravomoc aplikovat články 81 a 82 Smlouvy není naopak ovlivněna skutečností, že je v téže věci vedeno řízení před jiným soutěžním úřadem jiného členského státu; protože ale může být vedení takového paralelního řízení neúčelné a neekonomické, umožňuje navrhovaný odstavec 4 v souladu s čl. 13 Nařízení, aby bylo takové řízení přerušeno nebo zastaveno.

Nový § 21b upravuje některé otázky nutné k zajištění práva Komise provádět na území členských států šetření podle čl. 20 a 21 Nařízení. Odstavec druhý se týká šetření prováděných Komisí v jiných než obchodních prostorách podle čl. 21 Nařízení, jehož průběh je rovněž regulován Nařízením samotným – zákon o ochraně hospodářské soutěže tak obsahuje jen odkaz na řízení, ve kterém bude udělen souhlas soudu k takovému šetření.

K bodu 51 (§ 22 odst. 2)

Toto ustanovení souvisí s novou úpravou zahájení řízení o povolení spojení soutěžitelů a se zrušením lhůty pro jeho notifikaci (srovnej bod 25), a odstraňuje možnost postihu za neoznámení spojení ve stanovené lhůtě, neboť nově taková lhůta nebude stanovena. Soutěžitele by měla do budoucna k co nejrychlejšímu podání návrhu na povolení spojení motivovat skutečnost, že až do právní moci rozhodnutí o povolení spojení nebudou moci ovlivňovat soutěžní chování kontrolovaného soutěžitele (srovnej § 18 zákona o ochraně hospodářské soutěže).

Současně se doplňuje nová sankce, která reaguje na vytvoření nového institutu uložení opatření shodně navržených soutěžiteli, tzv. uznávání závazků u zakázaných dohod (srovnej bod 11) a zneužití dominantního postavení (srovnej body 15 a 16). Při rozhodnutí, kterým Úřad uzná závazky navržené soutěžiteli, není deklarováno, zda došlo k porušení soutěžních pravidel či nikoliv. Pokud by je soutěžitelé neplnili, nebylo by možné uložit jim přímo pokutu podle dosavadního § 22 odst. 2, ale muselo by napřed proběhnout celé řízení podle § 7 odst. 1, resp. § 11 odst. 2, ve kterém by protiprávnost jejich jednání byla konstatována.

Význam institutu uznávání závazků by tak byl značně oslaben, protože by umožňoval účelové navržení závazků soutěžiteli, kteří by nadále pokračovali v protiprávním jednání. Navrhuje se proto uložení pokuty i za nesplnění závazků, které soutěžitelé předložili a které Úřad svým rozhodnutím přijal. Navrhovaná úprava je plně v souladu s ustanovením čl. 23 odst. 2 Nařízení.

K bodu 52 (§ 22 odst. 6)

Navrhované ustanovení pouze jednoznačně stanoví, že při vybírání a vymáhání pokut postupuje Úřad podle zvláštního právního předpisu, kterým je v současné době zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 53 (Hlava IX)

Toto ustanovení reaguje na nahrazení systému notifikací a individuálních výjimek systémem výjimek platných přímo ze zákona (srovnej body 5 a 7) a na zrušení tzv. určovacího řízení (srovnej body 11 a 15). Zrušují se proto ustanovení týkající řízení o udělení individuální výjimky a tzv. určovacího řízení. Protože jsou v kartelovém rejstříku vedeny dohody, z jejichž zákazu Úřad povolil, prodloužil nebo zrušil výjimku, a dohody, u nichž Úřad na návrh soutěžitele určil, zda podléhají zákazu, ztrácí další existence rejstříku význam. Celá Hlava IX se zrušuje.

K bodu 54 a 55 (nadpis Hlavy X a § 25a)

Nový § 25a reaguje na doplnění Hlavy VI. o nové paragrafy. Ustanovení o subsidiárním užití správního řádu je v současném znění zákona o ochraně hospodářské soutěže obsaženo v § 21 odst. 8 a uzavírá tak zvláštní ustanovení o řízení u Úřadu, obsažená v Hlavě VI. Aby bylo takové umístění tohoto ustanovení zachováno a aby tak byla podtržena obecná subsidiarita správního řádu, a aby bylo jednoznačné, že se toto zmocnění vztahuje i na řízení o ukládání sankcí, navrhuje se zrušení stávajícího odstavce 8 v § 21 (srovnej bod 49) a vložení nového § 25a totožného znění do Hlavy X.

Současně se navrhuje změna názvu této hlavy, který by přesně odpovídal jejímu obsahu, a to na ustanovení společná (nový § 25a o užití správního řádu), zmocňovací (§ 26), přechodná (§ 27) a zrušovací (§ 28).

K bodům 56 až 60 (§ 26)

Navrhuje se revize současného zmocňovacího ustanovení, které má upřesnit dikci zákona a odstranit některé výkladové nejasnosti.

Současný odstavec 1 má být zrušen (bod 56). Toto speciální ustanovení o vydávání tzv. blokových výjimek mělo zajistit, že bude splněna z tzv. Evropské dohody vyplývající povinnost České republiky přijmout právní předpis, který by odpovídal blokovým výjimkám komunitárního práva. Takové blokové výjimky již byly ve formě vyhlášky Úřadu přijaty a ustanovení § 26 odst. 1 je vzhledem k obecné dikci současného § 26 odst. 2 nadbytečné. Vyhlášky vydané podle tohoto ustanovení zůstanou i nadále v platnosti.

Původní odstavec 2 se stává novým odstavcem 1; v jeho ustanoveních dochází pouze ke zpřesnění dikce tím, že namísto pojmu „vyhláška“ se užije „prováděcí právní předpis“ (bod 57).

Původní odstavec 3 se stává novým odstavcem 2. Navrhovaná úprava pouze zpřesňuje jeho dikci a odstraňuje některé výkladové obtíže spojené s jeho současným zněním. Nadále se má týkat jen odejmutí výhody z blokové výjimky v individuálním případě (bod 58); skutečnost, že Úřad může jím vydanou vyhlášku o blokových výjimkách zrušit, pramení přímo ze zmocnění ji vydat. Problematika výjimek v jiných než obecných případech je tak dostatečně pokryta obecným ustanovením nového odstavce 1 (srovnej bod 57). Tyto úpravy dále reagují na nahrazení systému notifikací a individuálních výjimek systémem výjimek platných přímo ze zákona (srovnej body 5 a 7). Důvodem pro odejmutí výhody obecné výjimky tak nebude moci být nesoulad s podmínkami pro udělení výjimky individuální podle ust. § 8 (§ 8 má být totiž zrušen, srovnej bod 12), ale s podmínkami, za kterých jsou dohody platné (nově jde o podmínky platné ex lege podle § 4a (v novém číslování § 3 odst. 4), srovnej bod 7). Protože jsou tyto podmínky totožné s podmínkami stanovenými v dosavadním § 8, znamená tato změna v praxi jen aktualizaci odkazu v důsledku novelizace zákona. Navrhované znění tohoto odstavce je plně v souladu s článkem 29 odst. 2 Nařízení

Původní odstavec 4 se stává novým odstavcem 3 a je celý uveden v novém znění (bod 59). Jeho dikce je zpřesněna a sladěna s novým zněním odstavců 1 a 2 a netýká se nadále tzv. individuálních výjimek, jejichž zrušení je navrhováno (srovnej body 5 a 7).

K článku II.

Vzhledem k rozsahu změn, ke kterým v má na základě této novely dojít, se navrhuje, aby bylo současně vydáno úplné znění zákona o ochraně hospodářské soutěže.

2. K části druhé - změna zákona o správních poplatcích

K bodu 1 (Položka 61)

Položka 61 Sazebníku správních poplatků (obsaženého v příloze zákona o správních poplatcích) určuje výši správních poplatků v řízeních podle zákona o ochraně hospodářské soutěže. Současná písmena a) až c) upravují řízení týkající se individuálních výjimek. Jelikož navrhovaná právní úprava nahrazuje systém individuálních výjimek systémem výjimek platných přímo ze zákon (srovnej část první, body 4 a 5

i této důvodové zprávy), nebude již třeba poplatky za taková řízení upravovat.

Položka 61 by měla nově upravovat poplatky v řízeních ve věcech spojování soutěžitelů, obsažené dosud v položce 62; ta by měla podle tohoto návrhu upravovat jen poplatky související se zadáváním veřejných zakázek (srovnej bod 2).

Poplatek spojený s podáním návrhu na povolení spojení by měl být nově stanoven na 100 000,- Kč. Po podrobném vyhodnocení náročnosti úkonů, které je třeba v souvislosti s vydáním rozhodnutí vykonat, byl učiněn závěr, že současná výše správního poplatku této náročnosti neodpovídá. K získání informací potřebných pro vydání požadovaného rozhodnutí je totiž třeba hlubokých právních a ekonomických znalostí a posouzení značného množství ukazatelů, uvedených příkladmo v § 17 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Vzhledem k době, kterou je nezbytné posouzení těchto ukazatelů věnovat, vykazuje uvedená činnost značné časové nároky. Účastníky spojení jsou nadto velmi často subjekty, které mají sídlo v zahraničí; v těchto případech je nutno vyžadovat informace o těchto soutěžitelích i u soutěžních úřadů v příslušných zemích a nezřídka přitom kontaktovat i Komisi. Rovněž tato okolnost významně zvyšuje celkovou náročnost takové činnosti.

Úřad současně provedl srovnání výše správních poplatků placených za uvedený úkon v členských státech Evropské unie, v některých kandidátských zemích a v některých dalších zemích, které do evropského hospodářského prostoru nepatří. Z provedené komparace vyplynulo, že v zemích, které vyžadují placení poplatků za řízení o povolení spojení, jsou tyto poplatky výrazně vyšší. Jako příklad lze uvést zejména další středoevropské země, kde existují srovnatelné ekonomické podmínky, a to Maďarsko a Německo. V Německu činí výše poplatku za řízení o povolení spojení v přepočtu minimálně 154 750,- Kč a v Maďarsku nejméně 260 000,- Kč. Současná výše správního poplatku se vzhledem k těmto skutečnostem jeví neadekvátní.

Zároveň se navrhuje zavedení poplatku spojeného s podáním návrhu na povolení výjimky ze zákazu uskutečňování spojení před právní mocí rozhodnutí o jeho povolení podle § 18 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Taková výjimka by měla být povolována jen ve výjimečných případech. Samo zpoplatnění návrhu na její povolení by tak mělo přispět k tomu, aby návrhy nebyly podávány ve zjevně neodůvodněných případech. Stanovení výše poplatku na 10 000,- Kč bylo dosaženo obdobným postupem jako v předchozím případě.

K bodu 2 (Položka 62)

Položka 62 by měla nadále upravovat jen poplatky spojené s řízeními ve věcech veřejných zakázek. Stávající písmeno a), týkající se řízení o povolení spojení, tak bude upraveno v Položce 61 (srovnej bod 1).

K bodům 3 a 4 (Položka 62)

Tyto body pouze reagují na změnu ve struktuře položky 62, vzniklou v důsledku zrušení dosavadního písmena a).

3. K části třetí – změna občanského soudního řádu

V občanském soudním řádu má být nově upraveno řízení o předběžném souhlasu soudu s provedením šetření v jiných než obchodních prostorách ve věcech ochrany hospodářské soutěže, tak, jako to vyplývá z požadavku čl. 21 Nařízení.

K těmto řízením je navrhována zvláštní místní příslušnost soudu – mělo by se výlučně jednat o Městský soud v Brně, čímž bude zajištěna jednak efektivní komunikace mezi soudem a Úřadem (rozhodnutí soudu má být vydáno do třech dnů od zahájení řízení, takže) a jednak možnost specializace soudu v takto náročném řízení.

Zařazením nového ustanovení § 200h a 200i se stanoví procesní pravidla pro nový typ řízení o předběžném souhlasu s provedením šetření v jiných než obchodních prostorách ve věcech ochrany hospodářské soutěže. Řízení je z pochopitelných důvodů třeba provést s maximálním urychlením; bude proto prováděno bez jednání, soud rozhodne v krátké lhůtě a formou usnesení a opravné prostředky (řádné ani mimořádné) nejsou připuštěny.

4. K části čtvrté – přechodná ustanovení

Navrhuje se, aby byla řízení, která byla zahájena přede dnem účinnosti návrhu tohoto zákona, dokončena podle předpisů platných a účinných v době jejich zahájení, tj. podle současného zákona na ochranu hospodářské soutěže. Odstavec první má tedy obsahovat obecné pravidlo, vztahující se na řízení ve věcech zakázaných dohod, zneužití dominantního postavení i spojování soutěžitelů.

Jelikož má ale dojít k výraznému poklesu spojení podléhajících povolení Úřadu, navrhuje se výjimka v řízeních o povolení spojení. Úřad by po účinnosti navrhovaného zákona znovu posoudil, zda příslušné spojení podléhá notifikaci podle nových kritérií, a v případě že nikoliv, vydal by rozhodnutí, že spojení povolení nepodléhá. Pokud by ovšem takové spojení notifikaci podléhalo i podle kritérií nových, uplatní se obecné pravidlo obsažené v prvním odstavci a řízení proběhne podle předpisů platných a účinných v době jeho zahájení.

V důsledků nahrazení systému notifikací a individuálních výjimek systémem výjimek platných přímo ze zákona došlo ke zrušení tzv. kartelového rejstříku (srovnej část I. bod 53 této důvodové zprávy). Protože ale mohou mít údaje v tomto rejstříku uvedené význam i po účinnosti tohoto zákona (např. u individuálních výjimek, jejichž platnost se vztahuje i na dobu po 1. květnu 2004), navrhuje se, aby byl zachován přístup k těmto údajům i po dobu následujících deseti let, a to za stejných podmínek, za jakých byl dosud umožněn přístup k údajům obsaženým v tzv. kartelovém rejstříku.

Současně se v zájmu právní jistoty soutěžitelů, jimž byla individuální výjimka udělena, určuje, že pokud byla jejich platnost udělena na dobu přesahující účinnost tohoto zákona, zůstanou v platnosti i nadále.

5. K části páté – účinnost

Tento zákon kromě harmonizačních ustanovení zejména zajišťuje implementaci komunitárního soutěžního práva pro dobu po vstupu České republiky do Evropské unie a musí tedy nabýt účinnost ke dni vstupu České republiky do Evropské unie, tj. ke dni 1. května 2004. Toto datum se jeví jako vhodné i z toho důvodu, že právě k témuž dni nabývá účinnosti i Nařízení, jehož implementaci na území České republiky tento zákon umožňuje.

V Praze dne 5. listopadu 2003

Předseda vlády