zákon č. 360/2004 Sb.

A. Důvody navrhované úpravy ve vztahu k platnému právnímu stavu

V souvislosti s předpokládaným přijetím České republiky do Evropské unie a v souladu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z Asociační smlouvy je nutné v souladu s nařízením Rady Evropských společenství ze dne 25. července 1985 č. 2137/1985 o vytvoření evropského hospodářského zájmového sdružení (dále jen „nařízení“) stanovit použitelná ustanovení českého právního řádu pro evropská hospodářská zájmová sdružení se sídlem v České republice a pobočky zahraničních evropských hospodářských zájmových sdružení v České republice. Nařízení nabylo platnosti dnem zveřejnění v Úředním věstníku Evropských společenství, tedy dne 31.7.1985. Účinnosti nabylo dne 1.7.1989 s výjimkou čl. 39, 41 a 42, které nabyly účinnosti dnem platnosti. Evropské hospodářské zájmové sdružení (dále jen „sdružení“) je upraveno normami komunitárního práva, jež působí přímo na území členských států Evropské unie (dále jen „EU“).

Smyslem úpravy sdružení podle důvodové zprávy k nařízení bylo vybudovat vhodný právní instrument na úrovni Společenství:

a) tak, aby účastníci hospodářských kooperačních vztahů z různých států nemuseli zakládat společnosti podle národního práva členských států,

b) který by podléhal přímo evropskému právu,

c) který by ulehčoval přizpůsobení činnosti členů hospodářským potřebám Společenství.

Sdružení má plnou způsobilost k právům a povinnostem, plnou způsobilost k právním úkonům i plnou procesní způsobilost. Podle čl. 1 odst. 2 nařízení může být sdružení vlastním jménem nositelem práv a povinností jakéhokoliv druhu a může uzavírat smlouvy, činit jiné právní úkony a může vystupovat před soudem. Tato charakteristika sdružení odpovídá chápání pojmu právnické osoby v dosavadním českém právu, z hlediska koncepce našeho právního řádu se tedy v návrhu stanoví, že evropské sdružení je právnickou osobou a že se na něj podpůrně použijí obecná ustanovení o obchodních společnostech.

Nařízení ponechává na členských státech, zda budou považovat sdružení za právnickou osobu nebo nikoliv. To, že v některých členských státech není sdružení právnickou osobou, neznamená, že by takové sdružení nemohlo vystupovat v právních vztazích v České republice, neboť na podobné situace pamatuje ustanovení § 22 obchodního zákoníku, podle něhož právní způsobilost, kterou má jiná než fyzická zahraniční osoba, se posuzuje podle práva, podle něhož byla založena. Protože sdružení je zakládáno podle práva EU, které mu přiznává plnou právní způsobilost, má ji i v českém právním řádu, i když podle práva státu sídla nebude sdružení právnickou osobou.

Sdružení se zakládá zakladatelskou smlouvou a vzniká dnem zápisu do rejstříku, který musí určit členský stát, v němž má mít sdružení sídlo.

Nařízení je založeno na principu smluvní volnosti, i pokud jde o vlastní obsah zakladatelské smlouvy, a vyžaduje jen nezbytné podstatné části uvedené v čl. 5 nařízení. Zakladatelé se však mohou dohodnout i na jiných než podstatných částech smlouvy. Zakladatelská smlouva může obsahovat i odchylky od dispozitivních ustanovení nařízení.

Formální požadavky na zakladatelskou smlouvu jsou minimální. Nepřímo lze pouze z nařízení dovodit, že zakladatelská smlouva musí mít písemnou formu, protože musí být uložena v příslušném rejstříku. Smlouva nemusí mít formu notářského zápisu, ani se nevyžaduje úřední ověření podpisu pod zakladatelskou smlouvou. Členský stát nemůže klást žádné další požadavky na zakladatelskou smlouvu, a to ani s odůvodněním, že takové požadavky jsou v daném státě vyžadovány pro právní jednotky srovnatelné se sdružením. Tento princip je promítnut do § 1 odst. 2 návrhu zákona.

Pokud jde o jazyk, v němž má být zakladatelská smlouva sepsána, nařízení žádné ustanovení neobsahuje. Obvyklé je, že zakladatelská smlouva je sepsána v jazyce státu, kde bude sdružení registrováno, protože jinak může rejstřík vyžadovat přiložení úředního překladu zakladatelské smlouvy, je-li to ve státě sídla sdružení obvyklé.

Co se týče změn podstatných částí zakladatelské smlouvy, vyžaduje nařízení vždy souhlas všech členů sdružení pouze ke změně sídla, předmětu podnikání a doby trvání evropského sdružení. Změna jiných podstatných částí zakladatelské smlouvy vyžaduje souhlas všech členů jen, pokud zakladatelská smlouva nestanoví něco jiného.

Zvláštní pravidla platí pro změnu sídla sdružení. Sídlo sdružení může být přeneseno do jiného místa jen uvnitř Evropské unie. Pokud přemístění sídla nemá vliv na změnu subsidiárně aplikovatelného práva, pak postačí splnit podmínky, které pro změnu sídla stanoví zakladatelská smlouva. V praxi jde o přemístění sídla uvnitř jednoho státu, pokud tento stát nemá územní jednotky, ve kterých platí různé právní normy, jež jsou podpůrně aplikovatelné na zakladatelskou smlouvu a stanovy sdružení. Pokud územní jednotka státu takové vlastní právní normy má, je třeba při přemístění sídla postupovat jako při přemístění sídla z jednoho členského státu do jiného členského státu.

Pokud má mít přemístění sídla sdružení za následek změnu subsidiárně aplikovatelného práva, musí být zpracován návrh změny sídla. Nařízení umožňuje zabránit přemístění sídla sdružení pro případ, že přemístění sídla by bylo v rozporu s veřejnými zájmy státu, z něhož má být sídlo přemístěno. Řešení tohoto problému však ponechává nařízení vnitrostátní úpravě.

Každé sdružení musí být zapsáno do rejstříku ve státě svého sídla. Rejstřík, do něhož se zapisují evropská sdružení, musí určit členský stát. Většina členských států rozhodla, že evropská sdružení se zapisují do obchodního nebo jemu obdobného rejstříku. Některé státy se rozhodly vytvořit samostatný rejstřík pro evropské sdružení /např. Řecko/.

Pro Českou republiku je nejpřijatelnější variantou řešení zapisovat evropská sdružení do samostatného oddílu v obchodním rejstříku. Vytváření specializovaného rejstříku by bylo administrativně i finančně zbytečně nákladné. Viz § 4 návrhu zákona.

Zápis v rejstříku má konstitutivní účinky. Dnem zápisu sdružení do příslušného rejstříku vzniká sdružení jako právnická osoba. Nařízení však neřeší, kdo podává návrh na zápis sdružení do příslušného rejstříku. To by mohlo vyplynout buď z podpůrně aplikovatelného práva členského státu, nebo tak může určit národní prováděcí zákon. Např. v SRN a v Rakousku určuje prováděcí zákon, že návrh na zápis do rejstříku podávají všichni jednatelé evropského sdružení /likvidátoři/, protože jinak by museli návrh podat všichni členové evropského sdružení. Viz § 5 návrhu zákona.

Nařízení v čl. 8 stanoví, jaké údaje a listiny týkající se evropského sdružení je třeba zveřejnit. Členský stát určuje pouze způsob zveřejnění. Viz § 6 návrhu zákona.

Je otázkou, zda příslušný rejstřík je oprávněn pouze k formálnímu přezkoumání zapisovaných skutečností a nakolik je oprávněn zkoumat materiální předpoklady pro provedení zápisu. Nařízení tuto otázku neřeší, a proto je třeba vyjít z předpisů státu sídla sdružení. Podle názoru Komise by se mělo jednat pouze o formální kontrolu, protože kdyby se vyžadovala i kontrola věcná, bylo by to nařízením předepsáno. Formální kontrola by se měla zaměřit zejména na to, zda:

- zakladatelská smlouva obsahuje vyžadované náležitosti,

- jsou přiloženy doklady, které vyžaduje právo členského státu k provedení zápisů (např. výpisy z obchodního rejstříku ohledně jeho členů, podnikatelské oprávnění ap.),

- mají členové evropského sdružení potřebnou způsobilost k právním úkonům,

- je splněna stanovená podmínka příslušnosti člena k ES,

- je splněna podmínka příslušnosti dvou členů evropského sdružení k různým členským státům ES,

- se nachází místo sídla evropského sdružení uvnitř ES.

Nařízení obsahuje i podrobnosti o zapisování poboček (v terminologii revidovaného překladu nařízení „provozoven“), které mají sídlo na území jiného členského státu. Kromě státu sídla sdružení musí být pobočka zapsána v určeném rejstříku členského státu, v němž má pobočka sídlo, pokud je sídlo sdružení v jiném členském státě než sídlo pobočky. Sdružení je povinno předložit příslušnému rejstříku státu sídla pobočky opis dokladů, jejichž uložení je předepsáno předpisy státu sídla pobočky, popřípadě i spolu s překladem do jazyka státu sídla pobočky, pokud to vyžadují zvyklosti při zápisu poboček do rejstříku. Viz § 4 odst. 4 a 5 návrhu zákona.

Nařízení dále určuje povinnost zveřejnit stanovené údaje o sdružení ve vhodném věstníku členského státu, který určí členský stát. Po zveřejnění údajů a listin ve věstníku státu sídla evropského sdružení se oznamuje v Úředním věstníku Evropské unie založení sdružení a ukončení jeho likvidace s uvedením čísla, dne a místa zápisu v rejstříku státu sídla sdružení a den a místo zveřejnění těchto údajů spolu s názvem úředního věstníku, v němž ke zveřejnění ve státě sídla sdružení došlo.

Členské státy jsou povinny zajistit, že údaje zveřejňované v Úředním věstníku Evropské unie budou oznámeny ve lhůtě 1 měsíce od jejich zveřejnění ve státě sídla sdružení Úřadu pro úřední tisky Evropské unie.

Nařízení výslovně neřeší otázku neplatnosti sdružení. Otázka platnosti či neplatnosti založení sdružení se posuzuje podle subsidiárně platného práva státu sídla sdružení. Pokud právo členského státu předvídá možnost neplatnosti založení sdružení, pak stanoví nařízení požadavek, že neplatnost sdružení musí být určena nebo vyslovena soudem. Soud musí však poskytnout vždy přiměřenou lhůtu na odstranění vady, pokud je takové odstranění vady možné. Pokud bude stanoveno nebo soudem vysloveno, že sdružení je neplatné, vstupuje sdružení do likvidace. Rozhodnutí soudu se nedotýká platnosti a účinnosti závazků, které vznikly ve prospěch nebo k tíži sdružení před okamžikem, kdy je možno namítat neplatnost. S ohledem na to, že se navrhuje podpůrné použití obecných ustanovení o obchodních společnostech na sdružení, bude se problematika neplatnosti sdružení posuzovat podle § 68a obchodního zákoníku.

Sdružení má podle čl. 16 nařízení dva povinné orgány, a to:

a) společně jednající členové. Orgán označovaný jako společně jednající členové je nejvyšším orgánem sdružení, protože společně jednající členové mohou přijmout jakékoliv rozhodnutí týkající se sdružení. Společně jednající členové se blíží orgánu označovanému u obchodních společností jako valná hromada. Nařízení však nepředepisuje, že se členové musí sejít společně na zasedání. Je proto možné, aby rozhodnutí bylo přijato zasláním písemných stanovisek členů nebo mezi členy propojenými technickými prostředky či na společném zasedání. Pravidla o způsobu usnášení může určit zakladatelská smlouva. Pokud tento problém smlouva neřeší, bylo by zapotřebí aplikovat subsidiárně právo státu sídla sdružení. Pokud však subsidiárně aplikovatelné právo členského státu vyžaduje osobní účast při přijímání rozhodnutí nejvyššího orgánu, nemůže být osobní účast přesto na členech vyžadována, pokud zakladatelská smlouva umožňuje přijímání rozhodnutí i mezi nepřítomnými členy. Právo sídla státu sdružení lze tedy subsidiárně aplikovat pouze tehdy, pokud příslušnou úpravu neobsahuje ani zakladatelská smlouva. Každý jiný přístup by byl v rozporu s principem pružnosti a dispozitivnosti úpravy orgánů sdružení i s požadavky nařízení. Podpůrně aplikovatelná úprava veřejné obchodní společnosti osobní účast při rozhodování společníků nevyžaduje.

b) jeden nebo více jednatelů.

Zakladatelská smlouva však může zřídit nebo předpokládat zřízení i jiných orgánů sdružení. Jejich působnost pak musí vymezit zakladatelská smlouva. Působnost, která však je podle nařízení svěřena povinným orgánům sdružení, nemůže být na dobrovolně vytvořené orgány sdružení přenesena.

Většina existujících sdružení v členských státech Evropské unie však jiné výkonné orgány než povinné nevytváří, protože to ztěžuje chod sdružení. Některá sdružení však zřídila dozorčí radu s kontrolní působností. Některá sdružení zřídila funkci prezidenta. Tato funkce má však účinky vůči třetím osobám jen, pokud je současně funkcí jednatele ve smyslu nařízení.

Poměrně často jsou však zřizovány různé výbory pověřené odborně technickými úkoly.

Jednatel (jednatelé) je statutárním orgánem sdružení a přísluší mu obchodní vedení evropského sdružení.

Jednatel může být jeden nebo jich může být více. Nařízení neomezuje, kolik jednatelů může evropské sdružení mít. Zakladatelská smlouva může určit pravidla pro volbu, odvolání a stanovení oprávnění jednatele. Pokud je nestanoví zakladatelská smlouva, určí je členové svým rozhodnutím, které musí být přijato všemi hlasy.

Jednatelem sdružení může být zásadně pouze fyzická osoba. Stát sídla sdružení může však určit, že u sdružení, která mají na jeho území sídlo, může být jednatelem i právnická osoba, to však pouze za podmínky, že určí jednu nebo více fyzických osob, které ji budou zastupovat a které musí být zapsány v rejstříku se stejnými údaji, jaké se zapisují o jednateli sdružení. Pokud však členský stát této možnosti využije, pak musí ve svém právním řádu stanovit, že tento zástupce právnické osoby odpovídá tak, jako kdyby byl sám jednatelem. Zástupcem právnické osoby, která by byla jednatelem sdružení, nemůže být fyzická osoba, která by podle čl. 19 odst. 1 nařízení nemohla být sama jednatelem. Důvodem omezení zástupců je zabránit nebezpečí obcházení předpisů a zákazu výkonu funkce jednatele určitými fyzickými osobami. Viz k tomu § 9 návrhu zákona.

Nařízení neobsahuje žádné kogentní ustanovení o tom, z jakých zdrojů má být financováno hospodaření sdružení. Pouze nepřímo se v čl. 17 odst. 2 písm. e) nařízení předpokládá možnost členského příspěvku. Zakladatelská smlouva může tedy zavázat členy k poskytnutí účastnického příspěvku, avšak nejde o povinnost členů plynoucí z nařízení.

Nařízení ani dispozitivně neurčuje charakter příspěvku, a proto je možný jak příspěvek v peněžité formě, tak ve formě nepeněžité. Vzhledem k tomu, že nařízení neobsahuje žádnou úpravu pro placení příspěvků, je nutné v zakladatelské smlouvě charakter příspěvku a pravidla pro jeho poskytování dostatečně přesně a určitě vymezit. Jinak subsidiárně platí právo státu, v němž má sdružení sídlo. V České republice by se subsidiárně použila ustanovení o splácení vkladů ve veřejné obchodní společnosti.

V praxi se nejčastěji objevují tyto formy financování činnosti sdružení ze strany členů sdružení:

- pravidelný členský příspěvek člena, zpravidla roční,

- platby za služby poskytované evropským sdružením pro členy.

Kromě toho jsou samozřejmě možné i další formy financování, jako jsou příjmy ze služeb poskytovaných třetím osobám, úvěry ap.

Účelem sdružení podle čl. 3 odst. 1 nařízení není dosahování zisku pro vlastní sdružení. To však neznamená, že by sdružení nemohlo mít žádný zisk. Ten se však musí celý rozdělit mezi členy sdružení obdobně jako u veřejné obchodní společnosti.

Složitější je odpověď na otázku, jak je tomu v případě ztráty. Ztráta je závislá na charakteru účetní soustavy a předpisů o účetnictví. Nařízení však nepoužívá pojem ztráty, ale hovoří pouze o rozdílu mezi příjmy a výdaji. Nařízení nezavazuje členy sdružení uhradit ztrátu vykázanou jako výsledek hospodaření, ale pouze rozdíl mezi dosaženými příjmy a vynaloženými výdaji, a to bez ohledu na to, zda tyto výdaje jsou z hlediska daně z příjmů zákonem uznaným výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Nařízení obsahuje pojem "účast ve sdružení", aniž by jej blíže definoval. Lze však dovodit, že je tím míněn soubor všech práv a povinností člena sdružení. Práva a povinnosti členů sdružení vyplývají jednak přímo z nařízení, a jednak mohou být další práva a povinnosti dohodnuty v zakladatelské smlouvě.

Přímo z nařízení plynou tato práva: hlasovací právo, právo na informace, právo na podíl na zisku, právo disponovat s účastí ve sdružení, právo na vypořádání při zániku účasti ve sdružení jinak než převodem účasti ve sdružení.

Jednou z povinností, které nařízení výslovně ukládá členům sdružení, je tzv. uhrazovací povinnost. Jak bylo uvedeno již výše, členové sdružení nejsou povinni uhradit ztrátu sdružení zjištěnou podle předpisů o účetnictví, nýbrž jen výdaje, které přesahují příjmy sdružení. Podíly všech členů na výdajích překračujících příjmy sdružení jsou stejné, pokud zakladatelská smlouva neurčí něco jiného. Jinak je podpůrně aplikovatelné vnitřní právo členského státu.

Podle čl. 24 nařízení ručí členové sdružení neomezeně a solidárně za závazky sdružení všeho druhu. Důsledky ručení se řídí zákony členského státu. Tento odkaz je odkazem přímo na hmotné právo členského státu, nikoliv i na jeho kolizní normy. Za důsledek ručení je třeba považovat to, zda člen, který uhradil dluh jako ručitel, má předběžný a následný regres vůči evropskému sdružení a vůči ostatním spoluručitelům.

Nařízení přímo neřeší, zda jde o odkaz na právo státu sídla sdružení, nebo na právo státu člena sdružení. V zájmu stejného právního postavení všech členů a právní jistoty věřitelů lze usuzovat, že je míněn odkaz na právo státu sídla sdružení.

Různé právní řády mohou chápat pojem ručení různě. Lze zhruba zobecnit tyto možné varianty pojetí ručení:

a) ručení přímé, kdy věřitel si může od počátku zvolit, zda bude vymáhat plnění na dlužníkovi, nebo na ručiteli (např. právo německé a rakouské u veřejné obchodní společnosti),

b) ručení nepřímé, kdy zásadně nejprve musí být k plnění vyzván dlužník:

aa) a pokud nesplní, bez ohledu na to z jakého důvodu, lze žádat plnění po ručiteli (např. úprava česká),

bb) a ručitel je povinen plnit jen, když věřitel nebude uspokojen ani v konkursu nebo v exekučním řízení nebo je dlužník v likvidaci (např. švýcarská úprava kolektivní společnosti).

Nařízení vyšlo z alternativy, která byla uplatněna i v českém obchodním právu, neboť věřitelé mohou uplatňovat své pohledávky vůči ručícím členům pouze tehdy, pokud požádali sdružení o plnění a během přiměřené lhůty k plnění nedošlo. To však platí jen do skončení likvidace sdružení. Pokud byla likvidace sdružení ukončena, mohou věřitelé uplatnit nároky vůči ručícím členům přímo. Zakladatelská smlouva může určit odchylky pro ručení nového člena za závazky, které vznikly před jeho přistoupením do sdružení.

Nařízení v čl. 34 stanoví, že ručení trvá i po zániku účasti ve sdružení. Výslovně však není řečeno, zda ručení trvá i po zániku sdružení. Nepřímo však lze dovodit trvání ručení členů i po zániku sdružení z čl. 37 nařízení, v němž jsou upravena specifika promlčení nároků vůči bývalým členům jednak pro případ zániku účasti ve sdružení za trvání sdružení, a jednak pro případ skončení likvidace sdružení.

Na promlčení nároků vůči členovi sdružení, jež se týkají jeho ručení za závazky sdružení, se použije právo členského státu s tím, že promlčecí doba nemůže být kratší než 5 let. Pokud by vnitrostátní právo stanovilo promlčecí dobu kratší (v současné době je v České republice tří nebo čtyřletá promlčecí doba podle toho, zda jde o občanský, nebo obchodní zákoník s tím, že může být prodloužena podle občanského zákoníku neomezeně a podle obchodního zákoníku až na 10 let), platí delší promlčecí doba podle nařízení.

Nařízení upravuje tyto možnosti změn v osobách členů sdružení:

a) rozšíření počtu členů sdružení, a to přijetím nového člena nebo převodem části účasti ve sdružení,

b) snížení počtu členů sdružení, a to buď na základě skutečností stanovených přímo nařízením, které upravuje: vystoupení člena, vyloučení ze sdružení, spojení účasti ve sdružení, smrt člena, nesplňování podmínek stanovených v čl. 4 odst. 1 nařízení, nebo na základě skutečností, které může určit členský stát v souladu s čl. 28 odst. 1 nařízení (zrušení člena, vstup člena do likvidace, platební neschopnost člena, zastavení plateb členem),

c) záměna v osobě člena evropského sdružení, a to převodem účasti ve sdružení nebo přechodem účasti ve sdružení v důsledku universální sukcese.

Nově přijatý člen evropského sdružení ručí neomezeně a solidárně s ostatními členy za závazky sdružení včetně těch závazků, které vznikly před jeho přistoupením do sdružení.

Ručení nově přijatého člena však může být omezeno pouze na závazky, které vznikly po jeho přijetí za člena sdružení. Klauzule o omezení ručení nově přijatého člena sdružení může být obsažena buď v zakladatelské smlouvě, nebo v rozhodnutí o jeho přijetí za člena sdružení. Viz § 4 odst. 2 písm. d) a § 13 odst. 2 nařízení. Omezení ručení však může nově přijatý člen sdružení namítat třetím osobám pouze tehdy, pokud bylo omezení jeho ručení zveřejněno v příslušném úředním věstníku státu sídla sdružení.

Nařízení neurčuje formu smlouvy o převodu účasti ve sdružení. Z požadavků na ukládání listin lze však dovozovat její písemnou formu.

Z čl. 7 nařízení lze vyvodit, že vystoupení musí mít písemnou formu. Nařízení neurčuje okamžik účinnosti vystoupení, a proto zde bude platit subsidiárně vnitrostátní úprava, pokud tuto dobu neurčí sama zakladatelská smlouva. Viz § 15 návrhu zákona.

Jakmile zanikne účast jakéhokoliv člena evropského sdružení, je jednatel (jednatelé) povinen o tom vyrozumět ostatní členy evropského sdružení. Kromě toho je jednatel (jednatelé) povinen zařídit změnu zápisu v rejstříku státu sídla sdružení a zveřejnění zániku účasti ve stanoveném úředním věstníku státu sídla podle čl. 7 a 8 nařízení. Kromě jednatelů je oprávněn splnit tuto povinnost každý z členů sdružení. Provést změnu zápisu v rejstříku je nutné i v případě, že se rozšíří počet členů. Pro tento případ však nařízení nedává právo členům evropského sdružení podat návrh na změnu zápisu v rejstříku. Viz § 5 návrhu zákona.

Zanikne-li účast ve sdružení z jiných důvodů, než je převod účasti ve sdružení podle čl. 22 odst. 1 nařízení, musí být zjištěna výše nároků člena nebo výše pohledávek sdružení vůči členovi, a to ze stavu majetku sdružení, jak existoval k okamžiku zániku účasti. Nařízení nestanoví, jak se určuje výše nároku a kdy se stává splatným, takže i zde by se subsidiárně použilo vnitrostátní právo, pokud by tyto otázky neřešila zakladatelská smlouva. V České republice se bude podpůrně aplikovat ustanovení o vypořádání se společníkem veřejné obchodní společnosti. Viz § 1 odst. 1 návrhu zákona.

Hodnota nároků a závazků člena, jehož účast ve sdružení zanikla, nesmí být předem určena paušální částkou. Takové ujednání je neplatné. Viz čl. 33 nařízení.

Podle nařízení může být sdružení zrušeno na základě těchto právních skutečností:

a) rozhodnutím členů,

b) rozhodnutím soudu,

c) pro platební neschopnost nebo zastavení plateb, pokud tak stanoví právo státu, v němž má sdružení sídlo.

Podle čl. 35 nařízení má zrušení sdružení za následek jeho vstup do likvidace. Vzhledem k tomu, že podle čl. 35 odst. 2 nařízení se likvidace řídí vnitrostátním právem členského státu, lze dovozovat, že likvidace nenásleduje, pokud je zrušení sdružení důsledkem prohlášení konkursu nebo pokud jmění sdružení přechází na právního nástupce, pokud tak právo členského státu stanoví. Průběh likvidace a ukončení likvidace se řídí vždy právem státu sídla sdružení. Po dobu likvidace plní povinnosti sdružení ve vztahu k rejstříku státu sídla a jeho úřednímu věstníku likvidátor (likvidátoři).

V současné době by se na likvidaci sdružení v České republice aplikovala ustanovení o likvidaci obchodních společností upravené v obchodním zákoníku.

Nařízení rozlišuje, kdy soud musí svým rozhodnutím zrušit sdružení a kdy závisí na jeho uvážení, zda sdružení zruší. Pokud jde o situace, kdy soud může zrušit sdružení, rozlišuje se zrušení z důvodů plynoucích přímo z nařízení a z důvodu, který může stanovit členský stát.

Soud musí zrušit sdružení na návrh člena v případech, kdy byli členové sdružení povinni zrušit sdružení svým usnesením do třech měsíců ode dne, kdy důvod povinného zrušení sdružení nastal. Návrh může podat kterýkoliv z členů.

Soud dále musí podle čl. 32 nařízení svým rozhodnutím vyslovit, že se sdružení zrušuje, pokud jsou splněny tyto podmínky:

1. zrušení sdružení navrhne dotčená osoba nebo příslušný státní orgán (soud nemůže zahájit řízení o zrušení sdružení ex offo). Dotčenou osobou je ten, kdo může být dotčen na svých právech tím, že nastaly důvody, pro které je soud povinen sdružení zrušit. Může jít o člena sdružení, jednatele, věřitele evropského sdružení, zaměstnance sdružení, soutěžitele ap. Složitější je v praxi odpověď na otázku, kdo je příslušným státním orgánem, který může soudu podat návrh na zrušení sdružení. Není sice vyloučeno, aby zákon členského státu určil státní orgán, jehož dozoru bude obecně podléhat činnost sdružení. Ten by pak mohl takový návrh podat. Praxe členských států Evropské unie se však vyvíjí tak, že nejsou sdružení podrobována nějakému zvláštnímu státnímu dohledu, ale je přijímán princip, že sdružení jsou podrobena státnímu dohledu tehdy, pokud členy sdružení jsou osoby, jejichž činnost podléhá zvláštnímu státnímu dohledu (např. banky, pojišťovny, investiční společnosti a investiční fondy, penzijní fondy). Je to zdůvodňováno tím, že sdružení vykonává pomocnou činnost ve vztahu k činnosti jeho členů a že má zlepšovat a ulehčovat hospodářskou činnost svých členů. Sdružení je pak podrobováno dohledu toho státního orgánu, který je oprávněn vykonávat státní dohled u členů sdružení. Tento státní orgán by byl pak i oprávněn podat žalobu na zrušení sdružení.

Nebylo by vhodné, aby právní úprava v České republice určovala státní orgán, který by dohlížel na činnost sdružení, ale sdružení by měla být podrobena státnímu dohledu pouze tehdy, pokud by vykonávala činnost, pro kterou je státní dohled zakotven, nebo pokud by členem sdružení byla osoba podrobená státnímu dohledu.

Obecně lze říci, že podle navrhované právní úpravy bude evropské sdružení obchodní společností a podnikatelem, budou se na něj tedy vztahovat ty právní předpisy, jež upravují dohled nad činností podnikatelů a obchodních společností.

b) Je dán některý z těchto důvodů:

- sdružení porušuje zákazy a omezení uvedené v čl. 3 nařízení (činnost sdružení neodpovídá omezenému předmětu činnosti sdružení, vykonává řídící nebo kontrolní působnost nad jiným podnikatelem, nabývá účast na jiném sdružení nebo drží podíly a akcie jiných osob, aniž je to nutné k dosažení účelu sdružení, zaměstnává více jak 500 zaměstnanců, stalo se členem jiného sdružení, je využíváno k poskytování půjček nebo převodům majetku zakázaných členským státem),

- sídlo sdružení neodpovídá požadavkům čl. 12 nařízení,

- členové sdružení nepřijali usnesení o zrušení sdružení, ačkoliv sdružení přestalo splňovat podmínky čl. 4 odst. 2 nařízení,

c) odstranitelné důvody pro zrušení sdružení nebyly před vydáním rozhodnutí o zrušení sdružení odstraněny v přiměřené lhůtě.

Soud může na návrh kteréhokoliv člena zrušit sdružení, jsou-li pro to vážné důvody.

Soud dále může zrušit sdružení, pokud právní předpis státu sídla sdružení umožňuje zrušení sdružení na návrh příslušného státního orgánu tohoto státu v případech, kdy činnost sdružení je v rozporu s veřejnými zájmy tohoto státu.

Členský stát však může tento důvod zrušení sdružení soudem zakotvit ve svém právním řádu pouze tehdy, pokud tuto možnost upravují i právní předpisy tohoto státu pro společnosti a jiné právní jednotky zapisované do rejstříku. Česká republika v současné době podobný důvod zrušení obchodních společností soudem neupravuje. Pokud by měl být tento důvod zrušení sdružení soudem zakotven v právu České republiky, musel by být zakotven i pro obchodní společnosti a družstva v souvislosti s připravovanou změnou právní úpravy obchodních společností.

Podle čl. 36 nařízení podléhají sdružení právním předpisům členských států o platební neschopnosti nebo zastavení plateb. Na sdružení se sídlem v České republice se proto bude vztahovat zákon o konkurzu a vyrovnání.

Nařízení výslovně stanoví, že zahájení řízení vůči sdružení pro platební neschopnost nebo zastavení plateb nezpůsobuje, že by tím bylo zahájeno řízení i vůči členům sdružení. Pokud tedy právo členského státu obsahuje ustanovení, že prohlášení konkurzu na společnost s neomezeným ručením členům má účinky i vůči společníkům, toto ustanovení vnitrostátního práva se na sdružení nepoužije.

Nařízení je přímo aplikovatelné od 1.7.1989. Přesto však není sdružení, jak bylo uvedeno výše, podrobeno jen komunitárnímu právu, neboť nařízení předpokládá subsidiární aplikaci národního práva v otázkách, které neřeší nařízení nebo zakladatelská smlouva. Nařízení přes svou nadnárodní povahu má tedy v každém jednom členském státě i své národní zvláštnosti.

Národní právo je podle nařízení na sdružení aplikovatelné v několika rovinách:

1) Nařízení ukládá v několika případech, aby přímo vnitřní právo členského státu určitou konkrétní otázku dořešilo, takže na tyto případy se pak aplikuje přijatá vnitrostátní úprava v prováděcích zákonech. Jde o tyto okruhy problémů:

a) Členský stát musí určit, zda sdružení bude přiznána právní subjektivita (čl. 1 odst. 3 nařízení). Většina států přiznává sdružení právní subjektivitu. Mezi státy, které sdružení právní subjektivitu nepřiznaly, patří SRN, Rakousko a Itálie. V těchto státech má sdružení právní postavení obdobné jako veřejná obchodní společnost podle tamního práva a na právní úpravu sdružení se podpůrně aplikují ustanovení o veřejné obchodní společnosti. Návrh zákona přiznává sdružení se sídlem v České republice právní subjektivitu v § 1.

b) Členský stát musí určit rejstřík příslušný pro zápis sdružení a přijmout předpisy pro provádění zápisů v souladu s nařízením, pokud dosud vydané národní předpisy právní úpravu vyžadovanou v nařízení nerespektují. Tyto předpisy musí vždy určit podmínky pro uložení listin o sdružení v rejstříku, dále musí stanovit právo každého nahlédnout do listin uložených v rejstříku a právo obdržet na požádání výpis z těchto listin nebo jejich opis s tím, že lze vyžadovat poplatky na krytí nákladů spojených s realizací výše uvedených práv. Tyto poplatky však nesmějí přesáhnout správní náklady (čl. 39 odst. 1 nařízení). Viz § 4 a 5 návrhu zákona.

c) Členský stát musí určit věstník, v němž budou publikovány údaje a listiny o sdružení, která mají na jeho území sídlo, a popřípadě i podrobnosti pro zveřejnění listin a údajů uvedených v čl. 8 písm. c) nařízení (čl. 39 odst. 1 nařízení). Viz § 6 návrhu zákona.

d) Členský stát musí stanovit povinnost, že údaje, které se podle čl. 11 nařízení zveřejňují v Úředním věstníku Evropské unie, budou do 1 měsíce od zveřejnění v určeném věstníku státu sídla sdružení oznámeny Úřadu pro úřední zveřejňování Evropských společenství (čl. 39 odst. 2 nařízení). Viz § 7 návrhu zákona.

e) Členský stát je povinen přijmout vhodná opatření pro případ, že nebudou dodržena ustanovení čl. 7, 8 a 10 nařízení o zveřejňování údajů a listin o sdružení nebo čl. 25 nařízení o označování písemností sdružení v obchodním styku (čl. 39 odst. 3 nařízení). Viz § 19 až 21 návrhu zákona.

2) Nařízení umožňuje, aby ve stanovených případech právo členského státu určité ustanovení nařízení konkretizovalo, takže i na tyto případy se pak přijatá vnitrostátní úprava aplikuje. Jde o tyto okruhy problémů:

a) Možnost státu, v němž má být sdružení registrováno, omezit počet členů evropského sdružení maximálně na dvacet (čl. 4 odst. 3 nařízení). Pro tuto možnost se rozhodly např. Irsko a Řecko. Této možnosti se nevyužívá, neboť v praxi se zpravidla sdružení s velkým počtem členů takřka nevyskytují.

b) Možnost kteréhokoliv členského státu vyloučit určité skupiny fyzických osob, společností a jiných právních jednotek z účasti ve sdružení z důvodů veřejného zájmu státu, popř. omezení účasti těchto osob (čl. 4 odst. 4 nařízení). Pro tuto možnost se rozhodla Belgie, která omezila účast národních veřejných úvěrových ústavů tím, že je vázána na souhlas příslušného ministerstva. V SRN vládní návrh zákona předpokládal omezení účasti notářů, avšak Spolkový sněm toto omezení odmítl s ohledem na čl. 12 Ústavy SRN. Této možnosti se v návrhu zákona nevyužívá, neboť by mohla být protiústavním omezováním rovnosti v právech a ani není pro takové omezení věcného důvodu.

c) Možnost odporovat přemístění sídla sdružení, má-li za následek změnu práva podpůrně aplikovatelného na sdružení za podmínky, že přemístění sídla je v rozporu s veřejným zájmem státu sídla podle čl. 14 odst. 4 nařízení. Tuto možnost zakotvuje právní řád Španělska, Velké Británie a Irska. Této možnosti se navrhuje využít. Viz § 3 návrhu zákona.

d) Možnost určit, že právnická osoba je jednatelem evropského sdružení za podmínek stanovených čl. 19 odst. 2 nařízení. Této možnosti využily Španělsko, Řecko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Portugalsko a Velká Británie. Této možnosti se využívá v § 9 návrhu zákona, neboť i u obchodních společností připouští obchodní zákoník, aby jednatelem byla právnická osoba.

e) Možnost určit, že zrušení, likvidace, platební neschopnost nebo zastavení plateb má za následek zánik účasti v evropském sdružení k určitému dni (čl. 28 odst. 2 nařízení). Zánik účasti v evropském sdružení při prohlášení konkursu stanoví právo SRN, Rakouska, Belgie, Dánska, Španělska, Itálie, Lucemburska, Portugalska a Velké Británie. Této možnosti se využívá v § 16 návrhu zákona.

f) Možnost určit, že soud na návrh příslušného orgánu státní správy zruší evropské sdružení, pokud jeho činnost odporuje veřejným zájmům státu, je-li tento důvod zrušení upraven i pro společnosti zapisované do obchodního rejstříku nebo jiné právní jednotky (čl. 32 odst. 3 nařízení). Tento postup umožňuje právní řád Dánska, Lucemburska, Velké Británie a Irska. Této možnosti nelze zatím v České republice využít, neboť tato skutečnost není ani důvodem pro zrušení obchodní společnosti.

3) Nařízení přímo umožňuje orgánům státní správy příslušného státu, aby zakázaly činnost evropského sdružení, která je v rozporu s veřejnými zájmy tohoto státu. Proti rozhodnutí příslušného orgánu musí být přípustný opravný prostředek u soudu (čl. 38 nařízení). V tomto případě se uplatní správní a civilní procesní právo příslušného státu.

4) Nařízení stanoví pro sdružení určité omezení jen, pokud takové omezení obsahuje i právo státu, v němž má sdružení sídlo. Konkrétně jde o omezení možnosti poskytovat půjčky a převádět majetek podle čl. 3 odst. 2. písm. d) nařízení. Viz § 17 návrhu zákona.

5) Nařízení obecně odkazuje na aplikaci určitých obecných institutů práva členského státu. Odkaz na právo členského státu je v nařízení dvojí povahy:

a) Nařízení odkazuje na použití vnitrostátního zákona státu - v takovém případě se aplikuje vnitrostátní zákon a nepřihlíží se ke kolizním normám příslušného státu. Jde o tyto otázky:

aa) Nařízení v čl. 2 odst. 1 odkazuje na subsidiární použití vnitrostátního práva státu, v němž má sdružení své sídlo, pokud nařízení nebo zakladatelská smlouva problém neřeší, jde-li o otázky:

- zakladatelské smlouvy s výjimkou otázek, které se týkají osobního stavu a způsobilosti k právům a povinnostem a způsobilosti k právním úkonům fyzických a právnických osob (Vnitrostátní právo se aplikuje zejména na otázky platnosti zakladatelské smlouvy a pravidel pro její výklad. Pokud jde však o otázky neplatnosti založení sdružení, musí vnitřní právo členského státu vyhovovat omezením plynoucím z čl. 15 nařízení.),

- (vnitřních) stanov sdružení (právem státu sídla by se mohly řídit především vztahy mezi členy sdružení a jednateli sdružení, pokud by je neřešila zakladatelská smlouva, neboť nařízení tento vztah neřeší).

Právo členského státu sídla sdružení však nelze použít, pokud nařízení obsahuje liberálnější úpravu než vnitrostátní právo nebo obsahuje dispozitivní ustanovení, avšak právo státu sídla obsahuje přísnější regulaci nebo je v řešení předmětné otázky kogentní.

Velmi důležité při provádění nařízení do vnitrostátního práva je určení, jaké právní předpisy platí subsidiárně na sdružení. Tato problematika byla řešena v různých státech různě. V praxi se vyskytly tyto postupy:

- použití obecných právních předpisů upravujících právní postavení právnických osob v občanském zákoníku (např. Holandsko),

- použití právních předpisů, které se vztahují na právní jednotku, která se evropskému sdružení nejvíce přibližuje (např. Francie, SRN, Rakousko),

- zavedení právního institutu analogického evropskému sdružení na národní úrovni a podpůrné použití této národní úpravy (např. Belgie, Španělsko, Lucembursko).

Návrh zákona předpokládá podpůrnou aplikovatelnost obecných ustanovení o obchodních společnostech a dále o veřejných obchodních společnostech. V některých otázkách se použije podpůrně úprava společnosti s ručením omezeným. Viz § 1 odst. 1, § 4, § 6, § 8, § 9, § 12, § 16 až 18 návrhu zákona.

bb) Odkaz na vnitrostátní právo státu sídla obsahuje nařízení, i pokud jde o následky neomezeného ručení a solidárního ručení členů sdružení (čl. 24 odst. 1 nařízení). Viz § 8 návrhu zákona.

cc) Vnitrostátním právem se řídí i likvidace sdružení a jeho zánik (čl. 35 odst. 2 nařízení).

dd) Vnitřním právem toho kterého státu se řídí i důsledky platební neschopnosti a zastavení plateb sdružením, avšak s určitými omezeními uvedenými v čl. 36 nařízení. Viz § 18 návrhu zákona.

ee) Zdanění výsledku hospodaření člena sdružení (čl. 40 nařízení) se řídí daňovým domicilem člena a smlouvami o zamezení dvojího zdanění. Viz § 23 návrhu zákona.

ff) Vnitřním právem toho kterého státu se řídí i promlčení nároků sdružení vůči členovi sdružení týkajících se závazků, které vznikly z činnosti sdružení před zánikem jeho účasti ve sdružení a promlčení nároků vůči členům sdružení týkajících se závazků, které vznikly z činnosti sdružení do zveřejnění oznámení o skončení likvidace, s omezeními podle čl. 37 nařízení.

b) Nařízení odkazuje obecně na národní právo členského státu a v takovém případě se aplikují i kolizní normy daného státu, takže je možné, že určité právní poměry se nebudou řídit ani nařízením, ani věcným zákonem státu, v němž má sdružení sídlo, ale právem státu třetího, na nějž kolizní norma odkazuje. Jde o určení osobního stavu a právní subjektivity fyzických osob a společností a jiných právních jednotek podle čl. 2 odst. 1 nařízení.

6) Přímo se aplikuje vnitrostátní právo na sdružení v oblastech, které nejsou upraveny nařízením. Jde o předpisy, které obvykle platí na území daného státu pro všechny, kdo vykonávají hospodářskou činnost.

Důvodová zpráva k nařízení uvádí, že v oblastech, které nařízení neupravuje, platí předpisy členských států a Společenství, jako např.:

- v právu sociálního zabezpečení a pracovním právu,

- v soutěžním právu,

- v právu duševního vlastnictví.

Činnost sdružení podléhá právním předpisům členských států regulujícím výkon té které hospodářské činnosti sdružení a je podřízena jejich dozoru.

Členské státy mohou také přijmout vhodná opatření proti sdružení a jejich členům, pokud porušují nebo obcházejí právní předpisy.

Podle důvodové zprávy k nařízení mohou členské státy používat nebo vydávat právní a správní předpisy týkající se sdružení, pokud nejsou v rozporu s cíli a dosahem nařízení.

Nepovažuje se za účelné zavádět do českého právního řádu čistě národní právní formu obdobnou hospodářskému zájmovému sdružení podle nařízení, neboť počet právních forem právnických osob je již tak v České republice neobvykle vysoký. Z tohoto důvodu se navrhuje přijetí zákona, který stanoví jen podpůrně aplikovatelné právo pro sdružení se sídlem v České republice a určité zvláštnosti pro sdružení, nejde-li o úpravu otázek, které jsou výslovně upraveny nařízením nebo kde není vhodná aplikace obchodního zákoníku o obchodních společnostech.

Úprava sdružení nutně vyvolává i změny v obchodním zákoníku a v zákoně o daních z příjmů. Novela zákona o účetnictví není potřebná. Sdružení nelze podrobit režimu zákona č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění pozdějších předpisů. Viz § 1 odst. 3.

V souladu s výše uvedenými možnostmi aplikace vnitrostátního práva na sdružení je účelem tohoto zákona:

a) určit, zda sdružení se sídlem v České republice je právnickou osobou a jaké právo je podpůrně aplikovatelné na sdružení, pokud bude mít sídlo na území České republiky (dále jen „evropské sdružení“),

b) určit, do jakého rejstříku se zapisují údaje o evropském sdružení, pobočkách evropského sdružení a pobočkách zahraničních sdružení umístěných v České republice,

c) určit, v jakém věstníku se publikují údaje o evropském sdružení a pobočce zahraničního sdružení umístěné v České republice,

d) určit státní orgán, který sděluje údaje Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství,

e) určit podrobnosti ručení za závazky evropského sdružení,

f) doplnit úpravu evropského sdružení o instituty, které dovoluje nařízení, popř. zavést omezení, která nařízení dovoluje, a to:

• požadavky na firmu evropského sdružení,

• možnost připustit právnickou osobu jako jednatele evropského sdružení;

• možnost stanovit zánik člena nebo úpadek člena jako důvod zániku účasti ve sdružení,

• možnost upravit blíže převod účasti ve sdružení a zastavení účasti v evropském sdružení,

• možnost omezení dispozic s majetkem evropského sdružení,

• novelizovat obchodní zákoník ve vztahu k problematice evropského sdružení,

• upravit zdanění příjmů členů evropského sdružení v České republice.

B. Soulad navrhované úpravy s ústavním pořádkem České republiky, s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, slučitelnost s právními akty Evropských společenství.

Návrh zákona je v souladu s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a s ústavním pořádkem České republiky.

Návrh zákona je vypracován v souladu s příslušnými předpisy Evropských společenství a je s nimi plně slučitelný.

C. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy, dopad na státní rozpočet.

Návrh zákona nezakládá žádné nároky na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty ani na hospodářské subjekty, nepředpokládají se ani sociální dopady či dopady na životní prostředí..