Komplexní návrh novely hlavy 25. trestního řádu je jednak odůvodněn legislativou Evropské unie a jednak naléhavými potřebami praxe, které je třeba neodkladně řešit tak, aby Česká republika byla schopná řádně a včas plnit své mezinárodní závazky.

Česká republika vyjádřila připravenost stát se členským státem Evropské unie, přičemž nezbytnou součástí této přípravy jsou i legislativní změny v oblasti trestního práva procesního. Návrh nutných legislativních změn musí být zpracován a připraven tak, aby k okamžiku očekávaného vstupu České republiky do Evropské unie mohly tyto změny nabýt účinnosti a Česká republika tak byla schopna splnit veškeré závazky z členství v Evropské unii pro ni plynoucí. ⁠​‌‌‌​‌‌​‌​‌‌​​​‌⁠

Implementaci vyžadují i některá ustanovení mezinárodních smluv. Jde především o Úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. 5. 2000 a její Dodatkový protokol ze dne 16. 10. 2001 a o Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001.

Podle čl.10 Ústavy ČR (úst. zák. č. 395/2001 Sb.) vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Po 1. 6. 2002 jsou tedy součástí právního řádu všechny mezinárodní smlouvy, které byly:

Pokud tedy mezinárodní smlouva splní tyto čtyři podmínky, stane se podle čl. 10 Ústavy jednak součástí právní řádu a jednak se použije tehdy, když stanoví něco jiného než zákon. Tyto čtyři shora uvedené podmínky jsou však pouze jedním z předpokladů pro přímou proveditelnost ustanovení mezinárodní smlouvy. Vnitrostátně přímo proveditelná jsou pouze taková ustanovení shora uvedených mezinárodních smluv, která jsou vnitrostátní aplikace způsobilá a schopná.

Ustanovení mezinárodních smluv nejsou k přímému vnitrostátnímu použití způsobilá – pokud dávají pouze pokyn vnitrostátnímu zákonodárci k jejich vnitrostátnímu provedení.

Ustanovení mezinárodních smluv nejsou přímého vnitrostátního použití schopná – pokud se neobracejí na konkrétní subjekty vnitrostátního práva nebo jim stanoví práva a povinnosti pouze podmínečně, v různých variantách, nejasně či neurčitě.

Jestliže tedy některé z ustanovení ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv nesplňuje oba shora uvedené požadavky, pak je povinností státu jej provést ve své vnitrostátní legislativě, jinak by stát danou mezinárodní úmluvu nemohl ratifikovat, neboť by ji pak nemohl v praxi provádět. Mezinárodní smlouvy obsahují jak ustanovení, která umožňují jejich přímou použitelnost, tak ustanovení, která vyžadují vnitrostátní prováděcí právní úpravu. Hlava dvacátá pátá proto obsahuje ustanovení, která je možno využít rovněž jako prováděcí ustanovení ve vztahu k příslušným mezinárodním smlouvám, avšak jen v rozsahu, ve kterém tato ustanovení těmto mezinárodním smlouvám neodporují. Podrobná úprava jednotlivých institutů mezinárodní právní pomoci má rovněž význam pro vytvoření standardu pro uzavírání dalších dvoustranných smluv v této oblasti.

Z tohoto důvodu se předkládá návrh změny některých ustanovení trestního řádu, v nichž je nutno uvedené dokumenty promítnout a zajistit tak splnění těchto požadavků na kompatibilitu právní úpravy s úpravou závaznou pro všechny členské státy Evropské unie.

Vedle toho je však nutno nově komplexně upravit celou dvacátou pátou hlavu trestního řádu, pojednávající o právním styku s cizinou rovněž vzhledem k potřebám praxe. Vývoj v této oblasti mezinárodních vztahů nabyl v poslední době na rychlosti, došlo k významným změnám ve vztazích mezi státy a součinnost orgánů činných v trestním řízení působících v jednotlivých státech se z mezinárodního hlediska stále prohlubuje. Došlo ke vzniku řady mezinárodních institucí, které mají za cíl tento styk urychlit, zjednodušit, zefektivnit a to vše s cílem eliminovat stále častěji se vyskytující a stále nebezpečnější projevy terorismu, mezinárodního organizovaného zločinu, který se dále jednak internacionalizuje, jednak současně i specializuje. To vede k novým závažným negativním jevům, urychluje pronikání těchto struktur do národních ekonomických i správních struktur a dochází tak k plošnému ohrožení demokratického fungování lidské společnosti. Proto musí být vytvořeny takové mechanismy, které dovolí efektivní spojení sil právo ochraňujících složek na nadnárodní a mezistátní úrovni, přičemž jedním ze základních předpokladů je sbližování národních procesních úprav postupů orgánů činných v trestním řízení tak, aby se odstranily zbytečné a formální překážky jejich součinnosti, bránící efektivní spolupráci a boji proti zločinu v mezinárodním měřítku.

Stávající právní úprava obsažená dosud v trestním řádu je nevyhovující a hluboce zaostává za uvedeným vývojem. Je kusá, v mnoha směrech až vágní a nereaguje na řadu moderních postupů, nereaguje rovněž na dosavadní novely zbývajících částí trestního řádu a ponechává tak značnou část materie na úpravách interních, ať už jde o předpisy vydávané Ministerstvem spravedlnosti pro činnost soudů v této oblasti nebo Nejvyšším státním zastupitelstvím pro postup státních zástupců. Konečným důsledkem je řada těžko odstranitelných problémů v činnosti orgánů činných v trestním řízení, které lze mnohdy jen obtížně překonat alespoň výkladem. To může vést (a v konkrétních případech v praxi také někdy i vedlo) ke zpochybňování výsledků takové mezinárodní spolupráce v oblasti trestní působnosti z hlediska jejich legality, takže důsledkem je pak ohrožení splnění samotného účelu trestního řízení. Zpětně se pak tyto důsledky mohou promítnout negativně i do hodnocení České republiky z hlediska plnění jejích závazků podle mezinárodních smluv a dalších dokumentů z této oblasti i její věrohodnosti jako moderního demokratického a efektivně spolupracujícího státu v boji proti mezinárodnímu zločinu.

Předkládaný návrh tak jednak odstraňuje dosavadní nedostatky právní úpravy právního styku s cizinou v obecné rovině, jednak provádí níže uvedené předpisy orgánů EU a úmluvy upravující činnost orgánů činných v trestním řízení v jednotlivých státech z pohledu jejich závazků ve vztazích mezi nimi v oblasti trestního řízení:

Jak vyplývá z výše uvedeného, navrhované změny nejsou v rozporu s legislativou Evropské unie, ale jsou jejím provedením a plně jí odpovídají.

Navrhovaná úprava je plně slučitelná s právem ES/EU. Nevyžádá si zvýšené nároky na státní rozpočet ani ostatní rozpočty a nebude mít vliv na hospodářské subjekty a podnikatelskou sféru. Není spojena se sociálními dopady a nedopadá na životní prostředí.

Ustanovení o speciální předběžné otázce bylo vloženo do obecných ustanovení, aby byla pokryta všechna řízení podle trestního řádu, v nichž rozhoduje soud, včetně zvláštních řízení.

Vzhledem k § 119 rozhodne soud usnesením, přičemž při aplikaci § 141 odst. 2 není proti tomuto usnesení přípustná stížnost (není důvodné podávat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí soudu, které má ryze procesní charakter). Dále se považuje za vhodné, aby byla explicitně stanovena závaznost rozhodnutí Soudního dvora pro všechny orgány činné v trestním řízení, tj. i pro soudy vyššího stupně, které mohou o věci v dalším řízení rozhodovat v případě podání opravných prostředků.

Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti a výkladu aktů orgánů Společenství a výkladu statutů orgánů zřízených aktem Rady, pokud tak statuty stanoví. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce.

Vzhledem k požadavkům na sjednocení postupů orgánů činných v trestním řízení v členských státech Evropské unie z hlediska dodržování základních principů trestního řízení a předpokládaný vstup České republiky do Evropské unie je nutno přiznat z hlediska zásady „ne bis in idem“ vyjádřené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod stejné důsledky i srovnatelným rozhodnutím vydaným orgány činnými v trestním řízení v členských státech Evropské unie, v rozsahu stanoveném právem Evropské unie.

V důsledku vstupu České republiky do Evropské unie dojde ke změnám ve věcné působnosti a úkolech celních orgánů s tím, že mimo jiné výrazně vzroste úloha výkonných celních orgánů v oblasti ochrany ekonomických zájmů jak Evropské unie, tak i zájmů národních. Je proto třeba, aby pověřené celní orgány, které mají postavení policejních orgánů ve smyslu trestního řádu, plnily v této oblasti i po vstupu ČR do Evropské unie nadále úkoly v oblasti trestního řízení, a to nejen tak jako dosud ve vztahu k třetím zemím (dovoz zboží ze třetích zemí na území Evropské unie, vývoz tohoto zboží z území Evropské unie a průvoz tohoto zboží územím Evropské unie), ale rovněž pokud se týká oběhu uvnitř území unie v těch případech, kdy je oběh tohoto zboží upraven právními předpisy a zboží dopravováno přes státní hranice České republiky.

V návaznosti na vládou schválený věcný záměr zákona o celní správě je zřejmé, že celní orgány budou spravovat celou oblast spotřebních daní, která se doposud omezovala na správu pouze při dovozu, a silniční daně u zahraničních osob. Z tohoto důvodu je navrhováno, aby pověřené celní orgány měly postavení policejního orgánu v řízení o trestných činech spáchaných porušením daňových právních předpisů tehdy, jsou-li celní orgány v postavení správce daně.

Navrhovaná změna je důsledkem nutnosti implementovat do trestního řádu úpravu evropského zatýkacího rozkazu, která je zařazena nově ve třetím oddílu dvacáté páté hlavy, při jejíž realizaci bude nutno v některých případech jen pro tyto účely a mimo obecně vymezené důvody upravit případy, kdy musí mít obviněný obhájce. Např. § 406 upravuje povinnost ustanovení obhájce nikoli v řízení o předání do členského státu EU, ale naopak z členského státu, kdy se předaná osoba po realizaci předání má vyjádřit k tomu, zda se vzdává uplatnění zásady speciality. Účast obhájce je však nezbytná rovněž v řízení o vydání podle § 394 odst. 3 atd. členského státu, kdy se předaná osoba má vyjádřit k tomu, zda se vzdává uplatnění zásady speciality a v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí.

Ustanovení § 224 odst. 1 navazuje na nový § 9a tak, že soud přeruší trestní stíhání vždy, shledá-li za hlavního líčení, že je třeba podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru.

Stejně jako v ustanovení § 224 i zde se upravuje přerušení trestního stíhání, které učiní odvolací soud, pokud vyjde v odvolacím řízení najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku je třeba podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru.

V návaznosti na změny v hlavě dvacáté páté bylo nutno provést též změnu v pravomoci ministra spravedlnosti a sjednotit postupy, které se týkají vydávacího a vyhošťovacího řízení. Zatímco ve vydávacím řízení podle oddílu druhého a předávacího řízení podle oddílu třetího zůstává ministrovi pravomoc rozhodovat o případném upuštění od výkonu testu odnětí svobody nebo jeho zbytku, nesystémově mu příslušela též pravomoc rozhodovat o této otázce ve vyhošťovacím řízení, které je jinak doménou soudu. Proto byla tato pravomoc přenesena na soud, jemuž věcně náleží.

Přestavuje novou komplexní úpravu hlavy dvacáté páté trestního řádu. Komentují se proto jednotlivá ustanovení (či související ustanovení) zvlášť.

V návrhu obecné části hlavy dvacáté páté je vycházeno ze tří základních principů:

Úprava obsažená v této hlavě je právním základem, který je použitelný především ve vztahu ke státům, se kterými Česká republika není vázána mezinárodní smlouvou. Rovněž je však použitelná i v případě přednosti a přímé použitelnosti mezinárodní smlouvy v případě, kdy zákonná úprava není v rozporu s ustanoveními mezinárodní smlouvy, nebo v případě, kdy mezinárodní smlouvy stanoví povinnost spolupracovat pouze rámcově bez podrobné úpravy provádění jednotlivých institutů.

Ustanovení § 375 vyjadřující výslovně subsidiární charakter zákonné úpravy vůči závazným mezinárodním smlouvám má svůj význam i po novele Ústavy, provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, která vstoupila v účinnost dnem 1. 6. 2002, neboť zachovává kontinuitu této právní úpravy v trestním řádu.

Ustanovení odstavců 2 až 5 upravují přiměřenou použitelnost ustanovení upravujících právní styk s cizinou i na různé formy spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály. Česká republika je v současnosti povinna spolupracovat s ad hoc tribunály Rady bezpečnosti Organizace spojených národů pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu, ustavenými na základě příslušných rezolucí Rady bezpečnosti vydaných podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů (akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných). S ohledem na skutečnost, že ad hoc tribunály Rady bezpečnosti nejsou zřizovány mezinárodními smlouvami, ale rozhodnutími Rady bezpečnosti a že jednací řády mezinárodních trestních tribunálů, které úpravu obsaženou v jejich statutech významně doplňují, rovněž nemají charakter mezinárodních smluv, není pro úpravu vnitrostátního právního rámce pro spolupráci s těmito tribunály možný pouhý odkaz na přednost ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv závazných pro Českou republiku před zákonem. Bude-li ratifikován Statut Mezinárodního trestního soudu (tzv. Římský statut), budou se tato ustanovení vztahovat též na spolupráci s Mezinárodním trestním soudem, nestanoví-li jeho Statut něco jiného (§ 375 odst. 1). Ratifikaci Statutu brání ústavní překážky, a to procesněprávní a hmotněprávní imunity ústavních činitelů, neomezené právo prezidenta republiky udělovat milosti a vyhlašovat amnestie a zákaz nucení občanů k opuštění vlasti.

Podle odstavce 2 by se v řízení o žádostech či příkazech takových mezinárodních trestních soudů a tribunálů postupovalo přiměřeně podle ustanovení trestního řádu upravujících řízení o dožádáních cizích států. S ohledem na zvláštní povahu institucí mezinárodního trestního soudnictví však nelze trvat na uplatnění § 376 (vzájemnost). Navrhované znění ustanovení § 376 odst. 1 odkazuje výslovně na mezinárodní smlouvu – statuty ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti ani jednací řády těchto tribunálů ani mezinárodních trestních soudů však charakter mezinárodních smluv nemají. Rovněž s poskytováním pomoci státům statuty ani jednací řády ad hoc tribunálů nepočítají. Použitelné by rovněž nemělo být ustanovení § 377 (ochrana zájmů státu), neboť možnost odmítnutí pomoci mezinárodním trestním soudům či tribunálům je velmi omezená (v podstatě jen na možnost odmítnutí pomoci, jejíž poskytnutí by vážně ohrozilo národní bezpečnost, či poskytnutí pomoci za podmínek omezujících ohrožení národní bezpečnosti – srov. např. čl. 54bis odst. D až G Jednacího řádu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, který dožádanému státu umožňuje pouze oznámit možnost ohrožení národní bezpečnosti Tribunálu, který může přikázat použití určitých ochranných opatření ve vztahu k dokumentům, jejichž zveřejnění by zájmy národní bezpečnosti ohrozilo). Vyloučit je rovněž vhodné použitelnost ustanovení § 432 odst. 1, které zakazuje provádění procesních úkonů přímo cizími orgány. V zájmu předcházení případným obtížím při interpretaci je vhodné, aby vnitrostátní úprava neobsahovala ustanovení, která by bránila např. kladení otázek při výsleších prováděných a řízených českými orgány k dožádání mezinárodních trestních soudů či tribunálů přímo přítomnými představiteli těchto institucí. Vyloučení aplikace ustanovení § 432 odst. 1 rovněž, byť jen do určité míry, vnitrostátně ošetří případné provádění úkonů přímo oprávněnými orgány mezinárodních trestních soudů a tribunálů v případech, kdy by Česká republika v rozporu se svými mezinárodněprávními závazky nebyla schopna či ochotna žádosti či příkazu takového mezinárodního trestního soudu či tribunálu vyhovět.

Navrhované ustanovení odstavce 3 stanoví přiměřené použití oddílu druhého (vydávání do ciziny) též na řízení o předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu. S ohledem na skutečnost, že do provedení rekodifikace trestního práva hmotného nebude v českém trestním právu dostatečně upravena trestnost všech skutkových podstat, jejichž stíhání a trestání je v pravomoci mezinárodních trestních soudů a tribunálů (srov. čl. 2 až 5, čl. 7 odst. 3 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, čl. 2 až 4, čl. 6 odst. 3 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, čl. 77 odst. G a čl.  91 odst. G Jednacího řádu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, čl. 77 odst. A, čl. 91 odst. D Jednacího řádu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu), je nutno vyloučit pro účely předání mezinárodním trestním soudům či tribunálům požadavek oboustranné trestnosti. Toto vyloučení se však jeví vhodným též s ohledem na skutečnost, že zejména v případě ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti si lze představit, že ve vymezení jejich věcné působnosti může docházet ke změnám, na které by bylo z legislativně-technických důvodů obtížné dostatečně rychle reagovat (byť v praxi taková situace dosud nenastala). Rovněž je vyloučeno použití ustanovení § 393 (důvody nepřípustnosti). Státní občanství [§ 393 písm. a)] ani postavení utečence [§ 393 písm. b)] není podle žádného ze statutů existujících mezinárodních trestních soudů a tribunálů důvodem pro odmítnutí předání osoby. Ani v případě vyloučení aplikace § 393 písm. a) trestního řádu však nebude vzhledem k současnému znění čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod předání občanů České republiky k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu možné. Vyloučení aplikace § 393 písm. a) trestního řádu se nicméně jeví vhodným, neboť případná změna citovaného ustanovení Listiny základních práv a svobod by si jinak vyžádala další novelu trestního řádu. Český soud rozhodující o přípustnosti předání by tak vyslovil nepřípustnost předání na základě čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Promlčení [§ 393 písm. c)], výlučně vojenský, politický anebo fiskální charakter činu [§ 393 písm. e), f)] ani ohrožení trestem smrti [§ 393 písm. h)] v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů nastat nemohou. Místo spáchání činu [§ 393 písm. g)] není relevantní zejména ve vztahu k ad hoc tribunálům Rady bezpečnosti, jejichž působnost je založena na primátu nad jurisdikcí států, a v podstatě není relevantní ani v případě Mezinárodního trestního soudu, jehož mechanizmus je aktivován neschopností či neochotou státu, v jehož pravomoci je pachatele potrestat, tak učinit. Trestní odpovědnost či neodpovědnost osoby podle právního řádu České republiky [§ 393 písm. j)], ať už z důvodu věku, příčetnosti či jiného důvodu, nemohou být pro účely předání osoby relevantní, neboť jde o otázky, které je v rámci řízení před mezinárodním trestním soudem či tribunálem oprávněn posuzovat pouze tento mezinárodní trestní soud či tribunál, přičemž podstatným je jejich posouzení z hlediska statutu takového mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu. Rovněž je nutno vyloučit použití ustanovení § 399 odst. 2, neboť první dva z uvedených důvodů [písm. a) a b)], pro které by ministr spravedlnosti musel rozhodnout, že předání osoby nepovolí, v případě mezinárodních trestních soudů či tribunálů nepřipadají v úvahu a pro poslední [písm. c)] chybí mezinárodněprávní základ. Z oddílu prvního této hlavy budou analogicky použitelná ustanovení § 379, § 380, § 381 a § 382.

Navrhované ustanovení odstavce 4 stanoví přiměřené použití oddílu čtvrtého (průvoz pro účely řízení v cizině), a tím i oddílu druhého (vydávání do ciziny) též na řízení o průvozu územím České republiky osoby, která je mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu předávána (ať již k trestnímu stíhání či k jiným účelům) nebo má být převezena do jiného státu k výkonu trestu odnětí svobody uloženého takovým mezinárodním trestním soudem či tribunálem. Z oddílu prvního této hlavy budou analogicky použitelná ustanovení § 379, § 380, § 381 a § 382. Analogicky by bylo možné použít ustanovení odstavce 4 i v případech průvozů osob, které z výkonu trestu odnětí svobody uloženého takovým mezinárodním trestním soudem či tribunálem uprchly do jiného státu a mají být vráceny zpět do státu, v němž je předmětný trest odnětí svobody vykonáván.

Na řízení o uznání a výkonu rozhodnutí mezinárodních trestních soudů nebo tribunálů, kterými je uložen peněžitý trest nebo trest propadnutí majetku (rozsudkem), případně přikázána restituce majetku nebo odškodnění obětí (rozsudkem nebo zvláštním příkazem), mají být dle navrhovaného odstavce 5 přiměřeně použitelná ustanovení oddílu sedmého (výkon rozhodnutí ve vztahu k cizině). Výkon rozsudku, kterým byl uložen trest odnětí svobody, nebude v praxi pravděpodobně prováděn (předpokládal by zvláštní ujednání či dohodu mezi Českou republikou a příslušným mezinárodním trestním soudem či tribunálem), a to zejména s ohledem na současný počet osob v České republice vězněných.Uznání však v některých případech žádoucí bude, neboť např. čl. 106 Jednacího řádu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii předpokládá, že odškodnění obětí bude možné tak, že tajemník Tribunálu zašle státu odsuzující rozsudek, v němž je vysloveno, že oběti byla způsobena škoda, a obět u národního soudu podá žalobu, kterou se bude domáhat náhrady škody. S ohledem na výše uvedené je vyloučena podmínka trestnosti činu podle právního řádu České republiky (návětí § 449) a vyloučeno je i použití ustanovení o chráněných zájmech [§ 377, § 450 odst. 1 písm. g)]. Nežádá se, aby výkon trestu nebyl podle právního řádu České republiky promlčen [§ 450 odst. 1 písm. d)], neboť z mezinárodněprávního hlediska je rozhodující promlčení výkonu trestu podle příslušného statutu, resp. jednacího řádu mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu. Stejně tak nemůže být na překážku uznání a výkonu rozhodnutí mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu existence rozhodnutí v téže věci, ať již jde o rozhodnutí České republiky nebo jiného státu, neboť zásada ne bis in idem je pokud jde o řízení před těmito mezinárodními soudy či tribunály prolomena, aby neumožňovala státům pomocí trestních řízení vedených nikoli ve snaze vypátrat a potrestat pachatele zločinů, jejichž stíhání a trestání je v pravomoci mezinárodních trestních soudů nebo tribunálů, chránit jejich pachatele před pohnáním k odpovědnosti (srov. čl. 10 odst. 2 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, čl. 9 odst. 2 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu). Nepřípustná je též přeměna rozhodnutí nebo příkazů mezinárodních trestních soudů nebo tribunálů ukládajících peněžité tresty, tresty propadnutí majetku či odškodnění obětí (§ 451 odst. 1), která s ohledem na druh sankcí, které mohou tyto mezinárodní soudy nebo tribunály uložit, ani není zapotřebí.

Navrhovaná úprava všech čtyř výše uvedených druhů spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály umožňuje přijetí zvláštního zákona, který by tuto spolupráci komplexně upravil odděleně od trestního řádu. Zvláštní úprava se jeví vhodnou s ohledem na specifický charakter institucí mezinárodního trestní soudnictví, jakož i na specifičnost právních instrumentů, kterými jsou tyto instituce zřizovány a které upravují řízení před nimi, a dále též zájmem na co nejrychlejším a nejúplnějším vyhovování žádostem těmto mezinárodních soudů a tribunálů (v případě nesplnění tohoto závazku může dojít až k tomu, že by předmětný úkon provedl orgán příslušného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu přímo na území České republiky sám, čemuž je vhodné předcházet jednak vzhledem k zájmu na minimalizaci zásahu do suverenity České republiky, jednak z důvodů zahraničněpolitických a s ohledem na mezinárodní prezentaci České republiky). Přiměřené použití ustanovení o právním styku s cizími státy těmto požadavkům v mnoha směrech nevyhovuje. Zejména to platí, pokud jde o spolupráci s ad hoc tribunály Rady bezpečnosti, když základ pro její právní úpravu jednak není obsažen v mezinárodní smlouvě (která by mohla mít přednost před zákonem), jednak je na implementaci poměrně náročná a poskytuje jen omezený prostor národním orgánům pro vlastní uvážení. Ani úpravu spolupráce s Mezinárodním trestním soudem, pokud jeho Statut Česká republika ratifikuje, však nebude možné omezit na přiměřené použití ustanovení upravujících právní styk s cizinou. Zásadní rozdílnost mezi spoluprácí horizontální (vzájemná právní pomoc mezi státy) a vertikální (vztah států k institucím mezinárodního trestního soudnictví) vyžaduje zcela odlišný přístup a specifické postupy. Tento poznatek učinily ty evropské státy, které se spoluprácí s ad hoc tribunály získaly podstatně více zkušeností než Česká republika a které právě na základě těchto praktických zkušeností opouští své původní úpravy stanovící přiměřenou aplikaci ustanovení upravujících spolupráci s cizími státy a přijímají v tomto směru zvláštní zákony (za příklad může sloužit zejména Spolková republika Německo, dále Francie, Lichtenštejnsko, Norsko, Rakousko, Švýcarsko). Předností případného zvláštního zákona by byla samostatná systematika, která by umožnila reflektovat specifika spolupráce s mezinárodními trestními soudy, samostatná judikatura a především možnost detailní úpravy pro poskytování různých druhů spolupráce, která by kromě reflexe specifik této spolupráce obecně umožnila též okamžitou aplikaci příslušnými českými orgány, které nebudou muset před započetím s vyřizováním žádosti nejprve podrobně studovat statut, jednací řád a další prováděcí předpisy příslušného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu a snažit se o nalezení vhodné analogie ve vnitrostátním právu, což rovněž umožní jednotný a koherentní přístup a způsob vyřizování těchto žádostí. Pokud jde o konkrétní odlišnosti, které by úprava ve zvláštním zákoně o spolupráci s mezinárodními trestními soudy a tribunály obsahovala, lze příkladmo uvést výrazně odlišnou úpravu předávacího řízení, kde by mělo být zcela vyloučeno rozhodování o přípustnosti předání a předběžné šetření by se mělo omezit jen na ověření, zda existuje platný zatýkací rozkaz (příkaz k zatčení a předání) mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, a ověření identity zadržené osoby, a to při výrazném omezení možností podávání opravných prostředků a možnosti nepovolení předání. Zvláštní úprava by též umožnila podrobně upravit zvláštní práva osob, ohledně nichž se řízení vede, vyplývající ze statutů, jednacích řádů a dalších prováděcích předpisů upravujících řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály (právo na důvěrnou a neomezenou komunikaci s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, se svým obhájcem v řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, poučovací povinnost podle uvedených statutů, jednacích řádů a dalších prováděcích předpisů). Postup pro případ, kdy je pravděpodobné, že žádosti nelze vyhovět, by rovněž mohl být upraven v souladu s požadavky statutů a jednacích řádů mezinárodních trestních soudů a tribunálů (zpravidla je stanovena povinnost před vydáním rozhodnutí o odmítnutí konzultovat s příslušným mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem a snažit se najít řešení, které by žádosti vyhovět umožnilo). Podrobně bude možné upravit dopad rozhodování o některých návrzích v řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem na řízení o jeho žádosti či příkazu prováděného v České republice (včetně rozdílů mezi vztahem založeným na primátu mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu a vztahem založeným na tzv. komplementaritě), jakož i dopad řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem na trestní řízení prováděná v České republice. Zvláštní postupy je vhodné upravit pro uznávání a výkon jednotlivých typů rozhodnutí mezinárodních trestních soudů nebo tribunálů. Ve zvláštním zákoně by bylo též vhodné upravit postavení žalobců a jiných představitelů mezinárodních trestních soudů a tribunálů při provádění úkonů přímo na území České republiky, jakož i odpovídající povinnosti českých orgánů a osob. Zákon o spolupráci s mezinárodními trestními soudy a tribunály, který by byl lex specialis k trestnímu řádu, by mohl platit jako zvláštní zákon též ve vztahu k budoucí rekodifikaci trestního práva procesního. Podrobná úprava tohoto druhu spolupráce, resp. všech vlivů řízení před mezinárodními trestními soudy nebo tribunály v trestním řádu by jej zcela nepřiměřeně zatížila. Navrhovaná úprava má tedy charakter do určité míry dočasný, který však alespoň základní spolupráci s mezinárodními trestními soudy a tribunály umožní a odstraní současný stav, kdy vnitrostátní právní úprava znemožňuje dostát závazkům pro Českou republiku již vyplývajícím z příslušných rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. Další novelizace trestního řádu by nebylo zapotřebí ani v případě ratifikace Statutu Mezinárodního trestního soudu, budou-li provedeny příslušné změny v Ústavě a v Listině základních práv a svobod.

Toto ustanovení vyjadřuje základní princip vzájemnosti (reciprocity) uplatňovaný ve všech oblastech mezinárodního práva, tedy i v oblasti právního styku s cizinou v trestních věcech.

Stanovuje též podmínky, za kterých mohou české orgány vyhovět žádosti cizího státu v případě, že taková žádost není podložena existencí mezinárodní smlouvy. V praxi se vyskytují dvě formy vzájemnosti, přičemž u první z nich většina úkonů vyžaduje pouze respektování, resp. uznání faktické vzájemnosti v postupu, druhá však (byť se vyskytující v menší míře) vyžaduje ještě navíc existenci příslušné smlouvy (jak je tomu např. při uznávání cizího rozhodnutí).

V zájmu zajištění úspěšného provedení úkonu v případě, kdy je nutno dovolat se zásady reciprocity pro neexistenci příslušné smlouvy, bylo nutno stanovit orgány, které jsou kompetentní tuto vzájemnost zaručit v zájmu splnění požadavku českých orgánů. Jsou jimi, jak je tomu ostatně v této oblasti právního styku s cizinou obvyklé, Ministerstvo spravedlnosti a pro úsek přípravného řízení Nejvyšší státní zastupitelství. Podobně jako v odstavci 1 je poskytnutí této záruky vyloučeno v případě, že jde o úkon, jehož provedení je podmíněno existencí příslušné mezinárodní smlouvy.

Jde o všeobecný princip používaný v mezinárodní spolupráci, spočívající v promítnutí principu mezinárodního veřejného pořádku (public order) do oblasti právního styku s cizinou v trestních věcech. Poskytuje ochranu nejen Ústavě a právnímu řádu České republiky, ale i dalším významným chráněným zájmům. Při vyřizování žádosti o právní pomoc může dojít např. k situaci, kdy by vyřízení této žádosti mohlo ohrozit nebo znemožnit trestní stíhání v České republice, případně by mohlo jít o poskytnutí skutečnosti, která je předmětem utajení apod. Tento princip jednoznačně svou důležitostí převyšuje význam všech dalších institutů upravených v této hlavě zákona.

Návrh úpravy v odstavci 1 reaguje na praktické problémy právního styku s cizinou, kdy poskytnutí informací o činnosti českých orgánů ve vztahu k poskytované právní pomoci by mohlo ohrozit výsledek trestního stíhání v dané trestní věci vedené v dožadujícím státě. Vzhledem k tomu, že § 8a upravuje poskytování informací pouze orgány činnými v trestním řízení, kterým není Ministerstvo spravedlnosti, je třeba upravit možnost poskytování informací i v případech, kdy je podle této hlavy činné Ministerstvo spravedlnosti.

Toto ustanovení dále spojuje princip ochrany informací (zásada důvěrnosti informací) a princip nepoužití poskytnutých informací k jiným účelům, než pro které byly poskytnuty (zásada speciality).

Toto ustanovení mj. reaguje na čl. 50 odst. 3 Úmluvy ze dne 19. června 1990 o provedení dohody podepsané dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích ( dále jen „Schengenská prováděcí smlouva“ ) a umožní také ratifikaci Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001, neboť je provedením jeho čl. 26. Zejména reaguje na současný vývoj pohledu Rady Evropy a Evropské unie na ochranu poskytnutých informací. Stejně tak bere v úvahu praxi některých států, které poskytují určité informace pouze za podmínky, že bude tato ochrana zaručena. Toto ustanovení poskytuje širší ochranu než čl. 50 odst. 3 Schengenské prováděcí smlouvy, který se týká pouze žádostí o právní pomoc v užším smyslu. Ochrana je tímto ustanovením poskytnuta jak informacím získaným na základě žádosti orgánů činných v trestním řízení o právní pomoc z cizího státu, tak i informacím získaným v souvislosti se žádostí cizích orgánů, která byla přijata orgány České republiky. Toto ustanovení se použije pouze ve vztahu ke státům, ke kterým tato povinnost vyplývá z mezinárodní smlouvy nebo z výslovného požadavku jejich orgánů.

Je zde zakotven princip, že v naléhavých případech je možné přijmout i žádost zaslanou moderními komunikačními prostředky, tedy faxem, telefonem nebo i e-mailem, pokud nejsou pochybnosti o autenticitě takové žádosti. Toto ustanovení reaguje na čl. 4 odst. 9 Druhého dodatkového protokolu k Úmluvě Rady Evropy o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001. Je tu výslovně definováno i postavení Interpolu v oblasti právního styku s cizinou. V podmínkách České republiky se jedná o Národní ústřednu Interpol při Policejním prezidiu České republiky.

Jde o komplexní úpravu otázek přebírání a předávání osob a věcí v souvislosti s instituty právní pomoci v jednom ustanovení. Tato činnost je svěřena do působnosti policejních orgánů. Jejich věcná a místní příslušnost je upravena pružně tak, aby vyhovovala zvláštnostem mezinárodní právní pomoci. Výjimku z tohoto principu představuje § 387 odst. 1, který se týká vydání z cizího státu. Omezení osobní svobody v průběhu přebírání, předávání a průvozu zajišťují policejní orgány donucovacími prostředky podle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Případný nedostatek cestovního dokladu nebo víza (§ 380, odst. 5) nemůže být na překážku realizaci předání nebo převzetí osob, které se odehrává za souhlasu a na základě dohody států. Tyto osoby navíc často překračují státní hranice buď bez dokladů nebo s padělanými nebo pozměněnými doklady. Podobnou právní úpravu obsahuje i právní řád některých okolních států, např. Rakouska a Slovenska. V této souvislosti je navrhována novela ustanovení § 3 odst. 1, věty první zákona č. 329/1999 Sb. ze dne 30. listopadu 1999 o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k tomu, že ve většině případů rozhodování soudu ve věcech právní pomoci se nejedná o rozhodování ve věci samé, rozhoduje soud ve většině případů usnesením, které podle § 134 musí být odůvodněno. Rozsudkem soud rozhoduje jen výjimečně (viz např. § 452 odst. 1).

Návrh zpřehledňuje rozhodování o úhradě nákladů právní pomoci ve vztahu k cizím státům tím, že je zařazuje do jednoho speciálního ustanovení. Základním principem je, že náklady jsou hrazeny ze státního rozpočtu České republiky a hradí je orgán, kterému vznikly. I když základním principem mezinárodních smluv v této oblasti je, že každý stát nese náklady, které vznikly při vykonávání právní pomoci na jeho území, některé z těchto smluv obsahují výjimky. Ustanovení tak reaguje např. na čl. 5 Druhého dodatkového protokolu k Úmluvě Rady Evropy o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001. Je pamatováno i na situaci vzniklou poskytnutím právní pomoci na mimosmluvním základě (odstavec 2 a 3).

V praxi se rovněž vyskytují případy, kdy určitý expertní posudek není možné provést v České republice a prostřednictvím žádosti o právní pomoc se žádá o provedení tohoto posudku v cizím státě. V některých případech pak cizí státy jsou ochotny znalecký posudek provést jen za podmínky, bude-li uhrazen Českou republikou.

V zásadě všechny náklady, které vznikly v souvislosti v instituty právní pomoci, které byly provedeny na základě žádosti českých orgánů, jsou součástí nákladů trestního řízení vedeného v České republice. Stát může bez ohledu na úpravu v odstavcích 1 až 3 uplatnit náhradu vynaložených nákladů na odsouzeném v rámci rozhodování o nákladech trestního řízení.

Zdůrazňuje se zde výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti, neboť podle mezinárodního práva upravujícího vydávací řízení je subjektem vyžadovacího a vydávacího práva stát reprezentovaný svou vládou a nikoli soud, u něhož se vede řízení. Ministerstvo spravedlnosti však může žádost o vydání zaslat do cizího státu pouze na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného soudem za podmínek § 384.

Ministerstvo spravedlnosti nemá diskreční pravomoc rozhodnout, že žádost do cizího státu nezašle, proto mu odstavec 2 svěřuje oprávnění dát podnět příslušnému soudu ke zrušení zatýkacího rozkazu. Nejde-li o vykonávací řízení, může proti takovému rozhodnutí podat státní zástupce stížnost. Tento postup se však uplatní jen výjimečně v případě, že vydání není možné reálně očekávat. Jde především o ty případy, kdy je Ministerstvu spravedlnosti předem známo, že určitý stát osobu nevydá (např. proto, že neexistuje mezinárodní smlouva a stát neaplikuje princip faktické vzájemnosti, anebo že jde o trestný čin, který není trestným činem podle právního řádu daného státu). Takové rozhodnutí bude mít zpravidla zásadní význam pro další postup ve věci, který však již není řešen jako odchylka od obecných postupů v trestním řízení, neboť k tomu není žádný důvod.

Původně tuto úpravu obsahoval § 376. Návrh ji podstatným způsobem zpřesňuje. Příslušným soudem k vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu je soud, příslušný k řízení v tom stádiu, v němž potřeba vydání zatýkacího rozkazu vznikla. Podrobně se stanoví obsahové a formální náležitosti mezinárodního zatýkacího rozkazu. Nově je upraven i důvod a okamžik zániku platnosti zatýkacího rozkazu, který dosavadní právní úprava neobsahovala, a také podmínky jeho zrušení. Upravují se též podrobnosti jeho náležitostí (včetně označení a příslušných spojení ve vztahu k orgánu, který jej vydal), a to vzhledem k jejich zásadní důležitosti pro řádné fungování tohoto institutu v praxi.

Nově se navrhuje upravit případy, v nichž soud nemá vydat mezinárodní zatýkací rozkaz. Důvody uvedené pod písmeny a) a b) tohoto ustanovení promítají Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (80) 7 ze dne 27. 6. 1980 a týkají se praktického provádění Evropské úmluvy o vydávání a zdůrazňují skutečnost, že vydání je stále chápáno jako nejzávažnější a nejdůraznější institut právní pomoci, který by měl být používán pouze v závažných případech.

Původně byla tato úprava obsažena v § 376 odst. 2. Opět jde o její zpřesnění včetně zakotvení povinnosti soudu předložit mezinárodní zatýkací rozkaz již s překladem do příslušného cizího jazyka. Stanoví se tu také lhůta (odst. 2) pro případ, kdy bude tento instrument předkládán ministerstvu dodatečně a to tak, aby byl včas dodán do dožádaného státu. Ustanovení reaguje na čl. 16 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 (sdělení FMZV č. 549/1992 Sb.).

Návrh zpřesňuje původní ustanovení § 377. Zásada, podle níž se doba strávená převozem do České republiky nezapočítává do lhůt podle § 71, avšak tato doba se započte do délky výkonu trestu vykonávaného v České republice (odst. 3), umožňuje pro účely trestního řízení vedeného v ČR oddělit dobu, kterou stráví obviněný na cestě do ČR, od doby, kdy jej orgány ČR převezmou k trestnímu řízení, neboť tuto dobu omezení osobní svobody nemohou svou činností orgány ČR nijak ovlivnit. V rámci úkonů v trestním řízení v oblasti mezinárodního právního styku se i v jiných obdobných případech stanoví výjimky z běhu vazebních lhůt, stanovených vnitrostátním právním řádem. V těchto případech je však vždy nutno dobu omezení osobní svobody obviněného započítat do celkové délky vykonaného trestu odnětí svobody, byl-li obviněnému uložen za jednání, pro které byla jeho osobní svoboda tímto způsobem výjimečně omezena mimo zákonem stanovenou vazební lhůtu.

Navazuje na původní § 378 odst. 1 a mění § 378 odst. 4. Odstavec 3 návrhu reaguje na čl. 3 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vydávání z roku 1978 (sdělení MZV č. 30/1997 Sb.). Pokud by český právní řád tam uvedenou garanci neposkytl, pak by dožádaný stát danou osobu nevydal. Tato úprava rovněž navazuje na ustanovení § 306a. Eventuální zrušení původního rozsudku se vždy bude týkat pouze výroků, které se týkají výlučně vydané osoby, a nebude mít vliv na výroky rozsudku, které se týkají jiných osob odsouzených týmž rozsudkem.

Jde o upřesnění zásady speciality v trestním řádu. Kromě souhlasu dožádaného státu byly doplněny další možnosti, v nichž se nemusí uplatnit zásada speciality. Důvody uvedené v písmenech a) až c) vyplývají z Evropské úmluvy o vydávání z roku 1957. Možnost opustit území uvedená v písmenu a) znamená, že neexistují žádné objektivní skutečnosti, které by vydané osobě bránily opustit území ČR. Písmeno d) a stejně tak odstavec 2 reagují na ustanovení čl. 10 Úmluvy Evropské unie o vydávání mezi členskými státy Evropské unie ze dne 27. 9. 1996. Tato úprava je rovněž velmi dobrým východiskem pro další bilaterální smlouvy o vydávání.

Odstavec 2 přináší značné zjednodušení řízení, které je však obligatorně vázáno na existenci mezinárodní smlouvy, jejíž konkrétní ustanovení takový postup výslovně připouští. I když návrh obsahuje zvláštní oddíl věnovaný vydávání mezi členskými státy Evropské unie, je vhodné toto ustanovení zařadit i do této obecné části, a to pro případ, že by podobná možnost byla posléze zakotvena i do mezinárodních smluv uzavíraných s nečlenskými státy Evropské unie.

Jde o institut umožňující provádět úkony v trestním řízení i v případě, kdy jinak nelze dosáhnout faktického vydání osoby, přičemž tyto úkony nelze bez její přítomnosti provést. Jedná se o případy, kdy současně s povolením vydání vyžádané osoby do České republiky bylo faktické předání této osoby našim orgánům odloženo až do doby, kdy buď pravomocně skončí trestní stíhání vyžádané osoby před orgány dožádaného státu pro jiný skutek, než je předmětem vydání, nebo do doby, než vyžádaná osoba v dožádaném státě vykoná trest odnětí svobody, který jí byl uložen soudy dožádaného státu. V takových případech mezinárodní úmluvy umožňují dočasné předání vyžádané osoby do dožadujícího státu za účelem provedení nezbytných úkonů v trestním řízení, jež nelze učinit bez její přítomnosti. Podmínky, za nichž lze dočasné předání uskutečnit, mezinárodní úmluvy blíže nespecifikují a ponechávají je na vzájemné dohodě mezi dožadujícím a dožádaným státem. Z tohoto důvodu je nezbytně třeba ve vnitrostátních právních předpisech upravit podmínky, za nichž jsou naše orgány činné v trestním řízení oprávněny dočasně převzít vyžádanou osobu na území České republiky a za nichž jsou povinny ji vrátit zpět do dožádaného státu (viz přiměřená aplikace ustanovení § 440 trestního řádu).

Návrh řeší v odstavci 1 účinky doručení žádosti o vydání z cizího státu, které jsou důležité pro počítání lhůt předběžné vazby. V praxi jsou v naprosté většině případů žádosti vždy zasílány přímo Ministerstvu spravedlnosti. Zde se pamatuje i na možnost, že by výjimečně byla žádost doručena Nejvyššímu státnímu zastupitelství (což v praxi již několikrát nastalo). Z hlediska rychlosti řízení je vhodné, aby Nejvyšší státní zastupitelství mělo v těchto případech možnost přímo zaslat žádost o vydání příslušnému krajskému státnímu zastupitelství k zahájení předběžného šetření a nikoli prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti.

Nově se upravují náležitosti žádosti o vydání a možnost vyžádání doplňujících informací. Jsou promítnutím článků 12 a 13 Evropské úmluvy o vydávání z roku 1957 a dvoustranných smluv o vydávání a vhodným vodítkem pro uzavírání dalších dvoustranných smluv o vydávání.

Uvádí se zde základní definice trestného činu podléhajícího vydávání. Tato definice v původní právní úpravě dosud chyběla a je ji vhodné do trestního řádu uvést zejména pro případy, v nichž vydání probíhá na bezesmluvním základě. Definice vychází z Evropské úmluvy o vydávání z roku 1957.

Odstavec 2 promítá tuto definici na již uložený trest odnětí svobody. Při zkoumání přípustnosti vydání k výkonu trestu musí soud nejprve zkoumat, zda byl trest uložen za trestný čin podle odstavce 1 a následně, zda je splněna podmínka uloženého trestu podle odstavce 2.

V odstavci 3 obsahuje návrh úpravu podmínky tzv. akcesorního vydání a reaguje na ustanovení čl. 2 odstavce 2 Evropské úmluvy o vydávání z roku 1957 a hlavy I Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vydávání z roku 1978. Jejich podstata spočívá v tom, že jestliže je vydání povoleno pro jeden trestný čin, potom je třeba orgánům dožadujícího státu dát možnost vydanou osobu stíhat pro jiné trestné činy, které samy o sobě nejsou trestnými činy podléhajícími vydání, aby dožadující stát měl možnost vykonat trestní řízení týkající se vydané osoby v plném rozsahu.

Zcela nově se upravují přesné podmínky nepřípustnosti vydání. Návrh vychází z Evropské úmluvy o vydávání z r. 1957 a výhrad jednotlivých členských států. Za průlomové je nutno považovat zejména prvé ustanovení písm. a), které je reakcí na souběžně připravovaný návrh novely § 21 trestního zákona. Zavádí se možnost vydat vlastního občana k trestnímu stíhání i do jiného než jen členského státu Evropské unie za předpokladu existence mezinárodní smlouvy, která takovou možnost připouští. Zkušenosti ukazují, že tato úprava, ač možná diskutabilní, odstraňuje překážky rozvíjení právního styku s cizinou, a to ve vztahu k nikoli nevýznamným státům, s nimiž je jinak dobrý předpoklad vzájemné spolupráce v této oblasti. Např. ve vztahu k USA neexistence podobné možnosti představuje dlouholetou překážku uzavření nové bilaterální smlouvy o vydávání.

Pokud jde o písmeno a) tohoto ustanovení, je třeba dále zdůraznit, že Česká republika bude mít vždy dvojí kontrolu nad vydáváním vlastních občanů. Jednak Parlament České republiky bude mít vždy plnou kontrolu nad tím, do kterého státu budou naši občané vydáváni, neboť je oprávněn ratifikovat mezinárodní smlouvy, a jednak i přestože bude platná mezinárodní smlouva vydání vlastních občanů upravovat, v každém jednotlivém případě bude o přípustnosti vydání rozhodovat soud na základě konkrétních okolností případu. Soud zde bude muset zkoumat i ty skutečnosti, zda vyslovení přípustnosti vydání vlastního občana cizímu státu nebrání závazky plynoucí pro Českou republiku z mezinárodních smluv upravujících základní lidská práva a svobody (např. čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání). Tyto skutečnosti musí soud zkoumat i v případě, že osoba, o jejíž vydání jde, není státním občanem České republiky.

Ustanovení § 393 odst. 1 písm. c) a d) ve spojení s odst. 2 aplikuje článek 62 odstavec 1 a 2 Schengenské prováděcí úmluvy.

Zpřesňuje se původní § 379 odst. 1 až 3 na základě poznatků z praxe o přetrvávajících problémech. Lze zmínit poznatky krajských státních zastupitelství, která upozorňují na nejasnosti vznikající ohledně určení okamžiku zahájení a ukončení předběžného šetření.

Jde o zpřesnění původního § 379 odst. 4. Realizace zadržení na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu je procesem sui generis a není vhodné obecně odkazovat na ustanovení § 75 nebo § 76 tr. ř. Justiční orgán cizího státu, nejčastěji soud, v cizím státě považuje hledanou osobu za obviněného, podle svého právního řádu již shledal důvody vazby, a proto vydal zatýkací rozkaz. Definice osoby „podezřelé“ a „obviněné“ se však v různých státech velmi liší a proto odkaz na § 75 nebo § 76 tr. ř. může být zavádějící. Odkaz na § 75 tr. ř. by navíc neměl smysl, neboť v průběhu vydávacího řízení se obvinění vůči osobě zadržené na území České republiky nevznáší.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí justičního orgánu cizího státu o nařízení zatčení dané osoby není na našem území přímo vykonatelné, ale je pouze důvodem k zadržení hledané osoby, tato osoba je zadržena na základě předchozího příkazu státního zástupce. Vzhledem k naléhavým potřebám praxe je zde však uvedena možnost zadržení hledané osoby bez předchozího souhlasu státního zástupce v neodkladných případech, kdy je policii stanovena povinnost informovat státního zástupce o zadržení a předat mu co nejdříve potřebné materiály pro event. podání návrhu na vzetí do předběžné vazby. Pokud státní zástupce neprovede zadržení hledané osoby sám, není mu stanovena povinnost (stejně jako tomu je v rámci vnitrostátního řízení) osobu v průběhu zadržení vyslýchat. Doplňuje se však povinnost již v průběhu zadržení výslovně poučit zadrženou osobu o možnosti zkráceného vydávacího řízení.

Toto ustanovení zpřesňuje a rozšiřuje původní ustanovení § 381 odst. 1 a 3 a zavádí pojem „předběžná vazba“. V odstavci 5 je reagováno na novelu trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002, kdy o propuštění z vazby může rozhodnout i státní zástupce.

Návrh opět zpřesňuje a rozšiřuje původní § 380 odst. 1. Odstavec 3 zpřesňuje původní ustanovení § 381 odst. 2. Odstavce 4 a 5 jsou převzaty z původního ustanovení § 380 odst. 2 a 3. Protože se v praxi objevuje snaha soudů uplatnit postup podle § 188 odst. 1, písm. e) tr.ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření i v tomto řízení, přestože toto ustanovení se týká pouze předběžného projednání obžaloby, vkládá se ustanovení, které tento postup výslovně vylučuje.

Odstavec 6 upravuje postup Nejvyššího soudu, který dosud v trestním řádu chyběl. Vzhledem k tomu, že přezkoumání věci Nejvyšším soudem může být časově dost náročné v případě, že jsou vyžadovány zprávy z cizího státu nebo zprávy o stavu dodržování lidských práv (i když v praxi by to mělo být spíše výjimečné), je vhodné, aby předložením věci Nejvyššímu soudu došlo přímo ze zákona k přeměně vydávací vazby na vazbu předběžnou, která je fakultativní a lze ji např. nahradit zárukou ve smyslu § 73 a § 73a. Poté, co Nejvyšší soud rozhodne ve smyslu odstavce 3 o tom, že vydání je přípustné, lze vzít obviněného opětovně do vydávací vazby.

Protože v případě splnění podmínek vyplývajících z mezinárodní smlouvy je stát povinen vydání zajistit, je nezbytné, aby vydávací vazba, tak jako je tomu dosud, zůstala obligatorní vazbou.

Odstavce 1 až 5 přebírají původní  § 382a, odstavce 1 až 4. Nově formulovaný odstavec 6 zpřesňuje původní § 382a odst. 5, neboť v praxi se vyskytují problémy s určováním  příslušností soudu, který má rozhodovat o žádostech a stížnostech osoby ve vydávací vazbě. Nově se obligatorně stanoví povinnost státnímu zástupci vzít svůj návrh zpět, udělí-li dotčená osoba, o jejíž vydání jde, svůj souhlas s vydáním dodatečně. Tím bude zajištěno urychlené ukončení vydávacího řízení ve zjednodušené formě.

Odstavce 1 a 3 jsou převzaty z původního § 382. Nový odstavec 2 vymezuje důvody, pro které může ministr spravedlnosti odmítnout povolit vydání, i když soud vyslovil přípustnost vydání. Tato úprava dosud v trestním řádu chyběla. Všechny důvody vyplývají z mezinárodního práva týkajícího se ochrany lidských práv a humanitárního práva. Výčet je přesto demonstrativní a má tak umožnit aplikaci dalších důvodů, pokud by byly nově formulovány, a základních principů, z nichž se při aplikaci tohoto institutu vychází.

Na rozdíl od původního § 381 odst. 6 se tu v odstavci 5 stanoví ministru spravedlnosti povinnost osobu propustit z vydávací vazby v případě rozhodnutí o nevydání do cizího státu. Nepředpokládá se, že by ministr měl rozhodovat o propuštění osoby z vydávací vazby do doby, než rozhodne, zda bude osoba vydána či nikoli.

Navrhuje se zakotvit nové ustanovení, které reaguje na potřeby praxe a ustanovení čl. 19 Evropské úmluvy o vydávání z r. 1957. Odklad vydání by však neměl znemožnit cizím orgánům ukončit jejich trestní řízení v přiměřené době.

Odstavec 2 upravuje možnost dočasného předání. Toto ustanovení provádí čl. 3 Druhého dodatkového protokolu Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 v rámci vydávacího řízení. Pokud byla osoba v době dočasného předání v dožadujícím státě pravomocně odsouzena pro trestné činy, pro které bylo vydání povoleno, a následně byla vrácena na území České republiky, aby zde mohla dokončit výkon uloženého trestu, není po skončení odkladu vydání třeba k realizaci jejího vydání do dožadujícího státu nová žádost o vydání, i když došlo ke změně účelu vydání (vydání bylo povoleno ve stádiu trestního stíhání a realizované bude až po právní moci rozsudku). Přípustnost vydání i jeho povolení se vždy váže ke konkrétnímu skutku a nikoli k účelu vydání.

Jde o další nové ustanovení, které řeší praktický problém, jak postupovat v případě souběhu (střetu) žádostí o vydání téže osoby z více států. Z praktických důvodů se tu připouští, aby ministr spravedlnosti současně vydal souhlas s vydáním téže osoby do více států, jsou-li pro to shledány zákonné podmínky.

Návrh zpřesňuje a doplňuje původní ustanovení § 383. Doplňuje se o udělení souhlasu s re-extradicí. Použití zjednodušeného vydávacího řízení (viz § 398 o zkráceném vydávacím řízení) ani v tomto druhu řízení není vyloučeno, jsou-li pro ně jinak splněny podmínky (tzn. včetně souhlasu dotčené osoby, který musí být doložen vyžadujícím státem).

Celý oddíl třetí, na jehož začátku je zařazeno toto obecné ustanovení, provádí Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/JVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen Rámcové rozhodnutí). Jde o ustanovení, která mají charakter lex specialis k úpravě uvedené v oddílu druhém.

Rámcové rozhodnutí není podle Smlouvy o Evropské unii vnitrostátně přímo aplikovatelný předpis. Vyžaduje plnou transpozici do vnitrostátního práva v každém státě Evropské unie.

Úprava nabude účinnosti dnem přistoupení České republiky k Evropské unii. Pro členské státy výše uvedené Rámcové rozhodnutí nabylo účinnosti již dne 7. 8. 2002 s tím, že jim bylo uloženo začlenit je do svého právního řádu do 31. 12. 2003.

Rámcové rozhodnutí nahrazuje ve vztazích mezi členskými státy příslušná ustanovení Evropské úmluvy o vydávání z roku 1957 a jejích dvou dodatkových protokolů, stejně tak jako Úmluvy o zjednodušeném postupu vydávání stíhaných osob mezi členskými státy Evropské unie z roku 1995 a Úmluvy o vydávání mezi členskými státy Evropské unie z roku 1996, dále příslušná ustanovení Schengenské prováděcí smlouvy z roku 1990, pokud jsou jejich stranami a pokud je ratifikovaly. Nicméně tyto úmluvy zůstávají v platnosti vůči třetím zemím, pokud se jich týkají (zde Island a Norsko) a dále pokud umožňují rozšířit možnosti vydávání nad rámec tohoto evropského zatýkacího rozkazu.

Vydání pachatele je nahrazeno procesem předání. V případech 32 trestních jednání, pokud je za ně možno v členském státě požadujícím předání uložit trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně 3 roky, je prolomena zásada oboustranné trestnosti. V jiných případech může být předání podmíněno zásadou oboustranné trestnosti.

Důležitým průlomem je rovněž povinnost předávat své vlastní občany na vyžádání jiného členského státu. Dožádaný stát může však požadovat, aby po provedení trestního řízení byla tato osoba předána zpět k výkonu trestu. Novelizace čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti byla vhodná pro odstranění všech pochybností ohledně výkladu uvedeného článku ve vztahu k důsledkům přijetí právní úpravy evropského zatýkacího rozkazu.

Evropský zatýkací rozkaz je adresován přímo justičnímu orgánu. Role ústředního orgánu je omezována na administrativní a technickou pomoc.

Pokud se v § 405 až § 407 hovoří o předávajícím státě, je tím míněn jakýkoli členský stát Evropské unie. Pokud je v § 408 až § 416 uváděn vyžadující stát, je tím míněn jakýkoli členský stát Evropské unie.

V čl. 1 odst. 1 shora uvedeného Rámcového rozhodnutí je evropský zatýkací rozkaz charakterizován jako justiční rozhodnutí vydávané členským státem s cílem zadržet a předat vyžadovanou osobu do jiného členského státu. Přestože tato definice hovoří pouze o „osobě“, je vzhledem k podstatě věci jediným přípustným výkladem uvedeného pojmu, že takto předat lze pouze osobu obviněnou z trestného činu (ev. odsouzenou). Vzhledem k tomu, že definice „obviněného“ je v různých státech Evropské unie různá (ne ve všech státech Evropské unie je např. vydáváno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tak, jak je uvedeno v § 160 odst. 1 tr. ř., které je třeba doručit obviněnému), toto ustanovení odkazuje na „osobu“, nikoli na obviněného.

Odstavec 1 stanoví orgán příslušný k vydání evropského zatýkacího rozkazu, kterým bude vždy příslušný soudce (v přípravném řízení) nebo předseda senátu (v řízení před soudem). Toto ustanovení realizuje článek 6 odst. 1 Rámcového rozhodnutí.

Odstavec 2 realizuje článek 8 Rámcového rozhodnutí a stanoví obsah a formu evropského zatýkacího rozkazu. Nezbytným podkladem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu je vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu podle § 384 nebo příkazu k zatčení podle § 69 či vykonatelné rozhodnutí mající týž účinek. De facto je tak evropský zatýkací rozkaz žádostí o „zjednodušené vydání“ obviněného (odsouzeného) sui generis, jak plyne z čl. 8 odst. 1, písm. c) Rámcového rozhodnutí.

Jde o úpravu zásady speciality v rámci předávacího řízení. Jde o provedení článku 27 odst. 2 a 3 Rámcového rozhodnutí. Jedná se zároveň o provedení článku 28 odst. 2 písm. a) až písm. c), jelikož je na ustanovení § 406 odkazováno z hlediska některých podmínek dalšího předání v § 421.

V článku 28 odst. 1 Rámcového rozhodnutí je členským státům stanovena fakultativně možnost vzdát se zásady speciality recipročně vůči těm členským státům, které se této zásady v rámci předávacího řízení vzdají také. Vzhledem k tomu, že Rámcové rozhodnutí ukládá státům povinnost předávat i své vlastní státní příslušníky, je vhodné ponechat si plnou kontrolu nad tím, pro které trestné činy jsou předávané osoby v členských státech stíhány. Z tohoto důvodu se navrhuje nečinit prohlášení o rezignaci na zásadu speciality v předávacím řízení podle tohoto ustanovení Rámcového rozhodnutí.

Toto ustanovení reaguje na články 18, 19 a 24 odst. 2 Rámcového rozhodnutí ve vztahu k trestnímu řízení vedenému v České republice.

Jedná se především o stanovení orgánu příslušného k přijetí evropského zatýkacího rozkazu na území České republiky. Příslušnými pro přijetí evropského zatýkacího rozkazu jsou krajská státní zastupitelství, která provádí předběžná šetření i v rámci vydávacího řízení a mají proto s obdobným typem řízení již zkušenosti. Toto ustanovení realizuje článek 9 odst. 1 a článek 10 odst. 6 Rámcového rozhodnutí.

Toto ustanovení stanoví účel předběžného šetření týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu. Státnímu zástupci stanoví povinnost poučit vyžádanou osobu o možnosti souhlasit s předáním a možnosti vzdát se uplatnění zásady speciality. Vzhledem k § 403 odst. 2 musí mít vyžádaná osoba v průběhu předávacího řízení obhájce.

Odstavec 3 stanoví případy, kdy je státní zástupce oprávněn vrátit evropský zatýkací rozkaz vyžadujícímu státu, neboť je naprosto zřejmé, že jej nelze realizovat.

ad a) jedná se o případ faktické nemožnosti předat vyžádanou osobu z důvodu jejího úmrtí, ad b) jde o realizaci článku 3 odst. 3 Rámcového rozhodnutí, ad c) vyžádanou osobu nelze zadržet např. vzhledem k tomu, že je chráněna diplomatickou či poslaneckou imunitou a této imunity nebyla příslušným orgánem zbavena, ad d) jedná se o případ faktické nemožnosti předat vyžádanou osobu z důvodu její nepřítomnosti na území České republiky, ad e) jedná se o případ faktické nemožnosti předat vyžádanou osobu z důvodu její nepřítomnosti na území České republiky v důsledku realizace předchozí žádosti o předání nebo vydání, ad f) členský stát nedal souhlas s předáním do dalšího jiného členského státu (viz § 421 odst. 1) a nešlo o případy vyjmenované v § 421 odst. 2, ad g) stát, který není členem Evropské unie (tzv. třetí stát), nedal souhlas s předáním do jiného členského státu (§ 421 odst. 3), ad h) jedná se o zánik trestnosti či vykonatelnosti trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě.

Při zadržení a předběžné vazbě v rámci předávacího řízení bude postupováno přiměřeně podle § 395 a § 396, které upravují stejné instituty v rámci vydávacího řízení. Tato předběžná vazba (vazba, dokud ještě nebylo rozhodnuto o předání) může vzhledem k § 411 odst. 10 a 11 trvat maximálně 90 dnů. Tak jako ve vydávacím řízení jde o vazbu fakultativní.

Příslušný krajský soud bude o předání rozhodovat ve veřejném zasedání. V rámci veřejného zasedání soud může provést výslech vyžádané osoby, zejména pokud tak navrhne sama vyžádaná osoba či její obhájce nebo státní zástupce. Soudu se stanoví povinnost provést výslech vyžádané osoby, pokud o něj požádá orgán vyžadujícího státu, který vydal evropský zatýkací rozkaz. Odstavce 1 a 2 jsou realizací článku 18 a 19 Rámcového rozhodnutí.

Rozhodne-li soud, že vyžádaná osoba předána nebude, pak tuto osobu z předběžné vazby propustí. Pokud rozhodne o předání této osoby, vazbu předběžnou přemění na vazbu předávací, která stejně jako vazba vydávací má obligatorní charakter, aby stát mohl dostát svému mezinárodnímu závazku vyžádanou osobu předat.

Odstavec 6 upravuje možnosti zamítnutí předání vyžádané osoby a realizuje tak článek 3 a 4 Rámcového rozhodnutí. Zatímco čl. 3 Rámcového rozhodnutí stanoví obligatorní možnosti nevyhovění evropskému zatýkacímu rozkazu, ustanovení čl. 4 Rámcového rozhodnutí stanoví fakultativní možnosti jeho nevyhovění. Aby nedocházelo v praxi k pochybnostem a byl volen jednotný přístup vůči všem obviněným, byly možnosti vrácení nebo nevyhovění evropskému zatýkacímu rozkazu zakotveny jako obligatorní.

Rámcové rozhodnutí v čl. 4 bodu 6 sice umožňuje nevyhovět evropskému zatýkacímu rozkazu vydanému za účelem výkonu trestu odnětí svobody z důvodu, že obviněný je státním příslušníkem předávacího státu (příp. osobou, která má na území předávacího státu trvalý pobyt), avšak pokud předávací stát svého státního příslušníka nepředá, zavazuje se tím k výkonu trestu, který je v evropském zatýkacím rozkazu uveden. Na toto ustanovení navazuje ustanovení § 417 odst. 1 a odst. 4 o výkonu trestu nebo ochranného opatření uloženého v členském státě.

Odstavce 7 až 9 jsou provedením článku 5 Rámcového rozhodnutí, které se týkají záruk, které musí vyžadující stát poskytnout, pokud vyžádaná osoba byla odsouzena v nepřítomnosti, pokud je jí možno uložit doživotní trest odnětí svobody nebo ochranné opatření nebo pokud má být vyžadujícímu státu k trestnímu stíhání předán státní příslušník České republiky. Podle odstavce 7 je vyžadující stát povinen našeho státního příslušníka do České republiky vrátit k výkonu uloženého trestu či ochranného opatření, ledaže by náš státní příslušník souhlasil s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě. Na toto ustanovení navazuje § 417 odst. 3 a odst. 4 o výkonu trestu nebo ochranného opatření uloženého v členském státě.

Odstavce 12 a 13 provádějí článek 17 odst. 3 a 4 Rámcového rozhodnutí, které stanoví lhůty pro řízení o předání. Pokud stát není schopen dodržet i lhůtu prodlouženou podle § 411 odst. 13, je povinen na základě článku 17 odst. 7 o této situaci informovat Evropskou jednotku pro soudní spolupráci (Eurojust). Jednotka Eurojust pracuje na základě Rozhodnutí Rady 2002/187/JVV z 28.2.2002 o zřízení Eurojustu za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti. Je složena z národních státních zástupců, soudců či policejních úředníků s obdobnými pravomocemi s cílem usnadnění koordinace národních orgánů činných v trestním řízení a podpory vyšetřování případů organizované trestné činnosti. Odstavec 11 stanoví, že soud informuje Eurojust prostřednictvím národního člena České republiky.

Ustanovení provádí článek 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, kde jsou uvedeny trestné činy (offences), v případě kterých není na základě evropského zatýkacího rozkazu přezkoumávána otázka oboustranné trestnosti. Jedná se většinou o trestné činy, k jejichž stíhání zavazují mezinárodní smlouvy Rady Evropy nebo Evropské unie, anebo jde o činy, které jsou běžně trestně postižitelné ve všech státech Evropské unie.

Vzhledem k tomu, že uvedené trestné činy mají v různých státech Evropské unie různá označení (např. v České republice neexistuje trestný čin žhářství – „arson“, který by však bylo možné stíhat jako trestný čin obecného ohrožení podle § 179 tr. zák.), zpravidla se uvádí, že uvedený výčet je třeba chápat nikoli jako výčet trestných činů, ale jako výčet jednání, která jsou trestně postižitelná. Tuto koncepci přejímá i tento návrh. Výčet těchto jednání je taxativní a může být rozšířen pouze Radou na základě jednomyslného rozhodnutí, po konzultaci s Evropským parlamentem na základě podmínek stanovených v čl. 39 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii (viz článek 2 odst. 3 Rámcového rozhodnutí).

Toto ustanovení provádí článek 13 Rámcového rozhodnutí – možnost zkráceného předávacího řízení poté, co vyžádaná osoba vyslovila svůj souhlas s předáním do vyžadujícího státu. Odstavec 2 stanoví, že souhlas s předáním nelze vzít zpět. Odstavec 4 provádí ustanovení článku 17 odst. 2 a odst. 4 Rámcového rozhodnutí.

Návrh zde řeší otázku dočasného předání v rámci předávacího řízení. Provádí se tak článek 18 odst. 1, písm. b) Rámcového rozhodnutí ohledně dočasného předání osoby do jiného členského státu z České republiky. Jde o dočasné předání osoby pro vykonání určitých úkonů trestního řízení cizozemskými orgány, a protože lze předpokládat souběh trestního stíhání pro jinou trestnou činnost u této osoby v ČR, stanoví se tu poměrně krátká lhůta 3 měsíců, na níž lze povolit předání této osoby. Tuto lhůtu lze po dohodě příslušných justičních orgánů obou států prodlužovat. Odkaz na přiměřené použití ustanovení § 438 a § 439 má zajistit respektování některých zásad, které je třeba i zde dodržet (rychlost trestního a vazebního řízení, zásadu, aby nebyl zmařen účel trestního řízení vedeného v ČR, otázku samostatného běhu vazebních lhůt v ČR a ve vyžadujícím státě), neznamená však a nemůže znamenat použití těch ustanovení, které nad rámec instrumentu evropského zatýkacího rozkazu stanoví další omezující podmínky.

Jedná se o provedení článku 20 Rámcového rozhodnutí týkajícího se výsad a imunit. Lhůty rozhodné pro předávací řízení začínají běžet ode dne, kdy příslušnému orgánu v České republice byla doručena informace o tom, že vyžádaná osoba byla výsady nebo imunity zbavena. O zbavení výsad a imunit bránících trestnímu stíhání požádá příslušný státní zástupce, pokud je k tomuto rozhodnutí příslušný vnitrostátní orgán. Pokud je k takovému rozhodnutí příslušný orgán jiného státu, mezinárodní organizace nebo Evropské unie, státní zástupce o této skutečnosti orgán vyžadujícího státu, který evropský zatýkací rozkaz vydal, pouze informuje. O zbavení výsad a imunit v tomto případě žádá orgán vyžadujícího státu, který evropský zatýkací rozkaz vydal.

Odstavec 3 řeší běh lhůt, pokud vyžádaná osoba využije svého práva podat ústavní stížnost. Obdobné ustanovení není uvedeno v oddílu II o vydávání, neboť mezinárodní smlouvy, kterými je Český republika vázána, nestanoví závazné lhůty pro rozhodnutí o vydání a jeho provedení.

Ustanovení provádí článek 17 odst. 5 a článek 23 Rámcového rozhodnutí o předání vyžádané osoby.

Toto ustanovení navazuje na § 411 odst. 6, písm. e) a § 411 odst. 7. Jedná se o závazek státu uznat a vykonat rozsudek jiného členského státu týkající se státního příslušníka České republiky, pokud tato osoba byla předána k trestnímu stíhání s výhradou, že bude navrácena k výkonu trestu nebo ochranného opatření do České republiky, nebo že bylo předání státního příslušníka České republiky k výkonu trestu nebo ochranného opatření do jiného členského státu zamítnuto, neboť tento odmítl vykonat trest nebo ochranné opatření ve vyžadujícím státě.

Vzhledem k tomu, že se jedná o agendu, která se týká pouze členských států Evropské unie a úzce navazuje na předchozí ustanovení § 411 odst. 6, písm. e) a § 411 odst. 7, je toto ustanovení, které se jinak týká výkonu trestu, systematicky zařazeno do tohoto oddílu.

Jedná se o případy, kdy osoba byla předána jinému členskému státu, který hodlá tuto osobu stíhat ještě pro další trestné činy, než ty, pro které bylo povoleno předání anebo ji hodlá předat dalšímu členskému státu nebo vydat do třetího státu. Ustanovení § 418 odst. 1, písm. a) provádí článek 27 odst. 2 Rámcového rozhodnutí o uplatnění zásady speciality. Ustanovení § 418 odst. 1, písm. b) provádí článek 28 odst. 3 Rámcového rozhodnutí a ustanovení § 418 odst. 1, písm. c) provádí článek 28 odst. 4 Rámcového rozhodnutí o předání do dalšího členského státu o vydání do dalšího státu.

Toto ustanovení řeší souběh více evropských zatýkacích rozkazů a stanoví kritéria pro rozhodnutí, který z nich bude vykonán.

Toto ustanovení řeší souběh evropského zatýkacího rozkazu a žádosti o vydání a stanoví procesní postup zúčastněných orgánů. Vzhledem k tomu, že o vydání rozhoduje ministr spravedlnosti, bylo mu ponecháno rovněž rozhodnutí o tom, zda bude vykonán přednostně evropský zatýkací rozkaz nebo žádost o vydání.

Toto ustanovení upravuje rozhodování o průvozu přes Českou republiku, kdy osoba je převážena mezi jinými než členskými státy. Vzhledem k tomu, že v průvoz znamená omezení osobní svobody převážené osoby na našem území, bylo ponecháno rozhodnutí o povolení průvozu Nejvyššímu soudu.

Toto ustanovení upravuje rozhodování o průvozu přes Českou republiku, kdy osoba je převážena mezi členským a třetím státem.

Návrh v tomto ustanovení definuje pojem dožádání. Tato definice dosud v trestním řádu chyběla. Toto ustanovení nyní umožňuje žádat o provedení úkonů v trestním řízení u jakéhokoli orgánu či organizace v zahraničí. Tato definice vyhovuje požadavku Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001, který umožňuje žádat právní pomoc nejen u justičních, ale i správních orgánů (v případě státu, který uplatňuje správní právo trestní) a rovněž za daných podmínek umožňuje těmto správním orgánům žádat o právní pomoc.

Upravuje se zde obecně, které orgány činné v trestním řízení mohou žádat o provedení úkonů v cizím státě a jakým způsobem mají tyto žádosti být zasílány. Ustanovení má velký význam zejména při dožádání do státu, se kterým Česká republika není vázána mezinárodní smlouvou. Toto ustanovení v trestním řádu dosud chybělo, přičemž v praxi v případě bezesmluvního styku nastávaly případy, kdy bylo velmi obtížné orgánu cizího státu (zejména uplatňujícího anglosaský typ řízení) doložit, na základě kterého ustanovení je státní zástupce oprávněn žádat v trestním řízení o právní pomoc.

Ustanovení upravuje obsahové a formální náležitosti dožádání. Rovněž toto ustanovení v trestním řádu dosud chybělo.

Jde o nové ustanovení, které vyjadřuje princip převzatý z ustanovení § 60 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně vyjadřuje základní zásadu, že každý stát vykonává úkony právní pomoci na svém území v zásadě podle svého právního řádu, pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Důsledkem tohoto principu je, že dožadující stát musí akceptovat takovýto úkon jako platný, i kdyby nebyl vykonán v souladu s jeho právním řádem. Na druhou stranu, jestliže úkon nebyl vykonán v souladu s právem dožádaného státu, avšak podle práva České republiky, není důvod jej neakceptovat.

Podle čl. 8 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 je možné provést úkon podle požadavků práva dožadujícího státu, pokud to není v rozporu se základními principy práva dožádaného státu, pokud nejde o úkon přímo stanovený tímto protokolem.

Toto ustanovení má význam především pokud jde o právní styk se státy, se kterými Česká republika není vázána mezinárodní smlouvou.

Ustanovení reaguje na čl. 8 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 a stanoví, že je možné provést úkon podle požadavků práva dožadujícího státu, pokud to není v rozporu se základními principy (§ 377) práva dožádaného státu, pokud nejde o úkon přímo stanovený tímto protokolem.

Odstavce 3 až 5 mají význam především ve vztahu ke státům, které požadují složení přísahy svědkem nebo znalcem.

Další nové ustanovení v odstavci 1 upravuje příslušnost k provedení žádosti o právní pomoc cizího státu. Umožňuje příslušnému soudu (odst. 2) nebo Nejvyššímu státnímu zastupitelství (odst. 3) určit příslušnost jednoho z více soudů nebo státních zastupitelství k provedení žádosti o právní pomoc. Zachovávají se přitom obecné principy rozhodování o příslušnosti podle trestního řádu a koncentruje se zde rozhodovací pravomoc u příslušného nadřízeného soudu či Nejvyššího státního zastupitelství v těchto zvláštních případech ryze jen z důvodu požadavku na efektivnost a rychlost řízení při vyhovování dožádáním cizozemských justičních orgánů. Toto ustanovení v praxi dosud velmi chybělo, neboť často se v praxi vyskytují případy, kdy je žádáno o právní pomoc spadající věcně např. pod krajské státní zastupitelství, ale úkony je třeba provést v rámci několika krajů. Obdobná situace může nastat i v řízení před soudy.

Dosavadní právní úprava vůbec nestanovila příslušnost orgánu činného v trestním řízení k vyřízení žádosti cizího orgánu o právní pomoc. Tento nedostatek se bohužel citelně projevoval především při vyřizování žádostí týkajících se organizovaného zločinu a jiné závažné trestné činnosti, a to zejména v případě, že k trestné činnosti zcela došlo v cizím státě a bylo třeba provést úkony na celém území ČR. Tyto případy byly v praxi řešeny zatím pouze tak, že Nejvyšší státní zastupitelství pověřilo zpracováním žádosti cizího státu Policejní prezídium, při kterém jsou zařazeny policejní složky s celostátní působností, a toto Policejní prezídium bylo na základě šetření nuceno samo ustanovit státní zastupitelství, od kterých bude vyžadována součinnost např. při zajišťování odposlechů, domovních prohlídek apod. Jakmile bylo takto ustanoveno příslušné státní zastupitelství, Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo kopii žádosti tomuto státnímu zastupitelství a požádalo jej o součinnost s Policejním prezídiem (Nejvyšší státní zastupitelství není oprávněno provádět úkony trestního řízení v prvním stupni). Není ani třeba zdůrazňovat, že aby měly např. domovní prohlídky vůbec nějaký smysl, je třeba je zorganizovat tak, aby proběhly v jeden okamžik. Při tomto systému to však bylo jen velmi obtížně zajistitelné. Počet žádostí o právní pomoc takto náročných na zpracování v praxi neustále roste. Z toho naprosto nezbytně vyplývá potřeba, aby Nejvyšší státní zastupitelství mělo možnost pověřit jedno státní zastupitelství provedením celé žádosti o právní pomoc (viz odstavec 3) tak, aby za řádné provedení žádosti byl odpovědný pouze jeden státní zástupce a o domovních prohlídkách na celém území České republiky rozhodoval pouze jeden soud. Stejné oprávnění je podle odstavce 2 svěřeno soudu nejblíže nadřízenému soudům, které jsou jinak příslušné k provedení úkonů na základě žádosti o právní pomoc.

Podle odstavce 5 může orgán příslušný k provedení žádosti o právní pomoc odložit provedení žádosti, pokud by její provedení mohlo ohrozit trestní řízení vedené v České republice. Odmítnout vyřízení žádosti cizího státu o právní pomoc je možné pouze z důvodu rozporu s § 377. Oba tyto postupy je třeba cizímu orgánu odůvodnit. Odstavec 5 tohoto ustanovení je konkretizací čl. 7 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001.

Ustanovení reaguje na stále častější žádosti cizích orgánů o povolení účasti při úkonu na území České republiky. Je rovněž konkretizací požadavku ustanovení čl. 2 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 a má značný význam rovněž v bezesmluvním právní styku.

Toto ustanovení upravuje komplexně otázku doručování písemnosti na žádost cizího orgánu na území České republiky. Konkretizuje čl. 15 odst. 3 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 a má značný význam rovněž v bezesmluvním právní styku.

Toto ustanovení je provedením článku 50 odst. 3 Schengenské prováděcí smlouvy. Tato prováděcí smlouva není v praxi členských států považována za mezinárodní smlouvu, která má přednost před zákonem, a proto je třeba ji provést do vnitrostátního práva, pokud její ustanovení již nebyla nahrazena jinými právními nástroji Evropské unie.

Ustanovení § 435 až 445 upravují tzv. zvláštní druhy dožádání, které je možné provádět pouze na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Tato ustanovení mají postavení lex specialis k obecné úpravě poskytování právní pomoci na základě žádosti cizího orgánu upravené v tomto oddílu. Vzhledem k tomu, že se jedná o naprosto nové formy spolupráce jak pro Českou republiku, tak pro členské státy Evropské unie, je nanejvýše vhodné je v trestním řádu podrobně upravit a stanovit zejména orgány, které budou příslušné pro provedení těchto zvláštních druhů dožádání. Podrobná úprava bude rovněž vodítkem pro sjednávání dvoustranných smluv týkajících se této oblasti.

Bude-li v rámci pronásledování na území ČR zadržen podezřelý, je třeba jej zadržet podle § 395 a postupovat přiměřeně podle oddílu druhého, po přistoupení k Evropské unii event. podle oddílu třetího.

Odstavce 3 a 4 tohoto ustanovení jsou provedením článku 41 odst. 6 Schengenské prováděcí smlouvy. Na základě čl. 41 odst. 6 Schengenské prováděcí úmluvy „pokud pronásledovaná osoba nemá státní příslušnost smluvní strany, na jejímž území byla zatčena, musí být nejpozději do šesti hodin od svého zatčení propuštěna na svobodu, přičemž hodiny mezi půlnocí a devátou hodinou ranní se nezapočítávají, ledaže místně příslušné orgány obdrží žádost, v jakékoli formě, o předběžné zatčení osoby za účelem vydání.“

Odstavec 4 tohoto ustanovení je provedením článku 40 odst. 2 Schengenské prováděcí smlouvy. Toto ustanovení navazuje rovněž na čl. 17 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 a bilaterální smlouvu se Spolkovou republikou Německo ze dne 2. 2. 2000.

Na rozdíl od pronásledování je třeba, aby justiční orgán udělil k provedení této formy dožádání souhlas, neboť sledování je takovým úkonem trestního řízení, při němž se zajišťují důkazy, resp. důkazní prostředky využitelné dále v  trestním řízení. Naproti tomu žádná z mezinárodních smluv nevyžaduje rozhodování justičního orgánu o povolení pronásledování. Podmínky pro provádění těchto úkonů stanoví přímo mezinárodní smlouva.

Z důvodu možnosti rychlého vyřizování žádostí o tuto právní pomoc, kontaktům s Policejním prezidiem, které organizačně zajišťuje provádění těchto žádostí a rovněž vzhledem k nutnosti utajení těchto operací, byla působnost k rozhodování o těchto žádostech svěřena Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. Jde tedy o potřebu zajistit, aby zejména v urgentních případech nevznikaly případné kompetenční spory mezi státními zástupci a nedošlo v důsledku toho ke zmaření vlastního úkonu a dále aby se koncentrovaly zkušenosti s tímto novým druhem právní pomoci u jednoho státního zastupitelství, které pak bude schopno efektivně a s potřebnou odborností tyto žádosti řádně a včas vyřídit.

Na tuto zákonem zvlášť určenou působnost Krajského státního zastupitelství v Praze bude nutno pamatovat v případě ratifikace Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001, či jakýchkoli dalších mezinárodních smluv, které by obsahovaly ustanovení týkající se sledování - u nich by bylo třeba učinit prohlášení o této zvláštní příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Praze.

Tento problém bude řešen i ve vztahu k již zmíněné smlouvě se Spolkovou republikou Německo ze dne 2.2.2000, neboť ani současné prohlášení České republiky k této smlouvě, které je obsahově shodné s prohlášením Spolkové republiky Německo, dostatečným způsobem neřeší v České republice otázku věcné příslušnosti státního zastupitelství, které by mělo rozhodovat o povolení sledování na území České republiky.

Toto ustanovení upřesňuje článek 14 Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie z r. 2000 a článek 19 Druhého dodatkového protokolu k Úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z r. 2001, jež upravují tzv. skryté vyšetřování. Mezi formy tzv. skrytého vyšetřování patří činnost agenta ve smyslu § 158e tr. ř. a předstíraný převod podle § 158c tr. ř. Vzhledem k tomu, aby v praxi nevznikaly pochybnosti o příslušnosti, vzhledem k rychlosti rozhodování o těchto žádostech a k potřebě utajení bylo tak jako v případě sledování vybráno jedno státní zastupitelství, které bude odpovědné za rozhodování o těchto žádostech z cizího státu, a to Vrchní státní zastupitelství v Praze.

Ustanovení konkretizuje článek 3 a 13 Druhého dodatkového protokolu k Úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z r. 2001 a článek 9 Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie z r. 2000 o dočasném převzetí osob z cizího státu za účelem provedení procesních úkonů. Toto ustanovení v odstavci 2 stanoví podmínky dočasného předání osoby nacházející se na území České republiky ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.

Podle odstavce 3 o povolení dočasného předání rozhoduje ministr spravedlnosti, který stanoví přiměřenou lhůtu pro návrat dané osoby na území České republiky.

Podle odstavce 4 po povolení dočasného předání vydá příkaz k dočasnému předání osoby do cizího státu okresní soud, v jehož obvodu je osoba ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Odstavec 5 upravuje započítávání lhůt podle § 71.

Ustanovení aplikuje § 438 rovněž na případy, kdy je nezbytné dočasně předat osobu do cizího státu, aby se tam mohla účastnit úkonů právní pomoci na žádost českých orgánů činných v trestním řízení (tj. soudce nebo státního zástupce).

Ustanovení konkretizuje článek 3 a 13 Druhého dodatkového protokolu k Úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z r. 2001 a článek 9 Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie z r. 2000 o dočasném převzetí osob z cizího státu za účelem provedení procesních úkonů. Toto ustanovení stanoví, že o dočasné předání požádá v řízení před soudem předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce, a to prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti.

Odstavec 2 stanoví, že do vazby na území České republiky bere dočasně předanou osobu v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu. Vazebními důvody podle § 67 tr. ř. přitom není vázán.

Odstavec 3 odkazuje na dočasné předání osoby, která se má na žádost cizího státu na území České republiky účastnit procesních úkonů.

Odstavec 4 řeší příslušnost k rozhodování o žádosti o propuštění z vazby, kterou podala dočasně převzatá osoba.

Toto ustanovení komplexně řeší zajišťování a odevzdávání věcí a zajišťování majetku na území České republiky na žádost justičního orgánu cizího státu. Toto ustanovení provádí článek 29 Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu. Toto ustanovení rovněž konkretizuje čl. 12 Druhého dodatkového protokolu Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001.

Při zajišťování věcí a majetku má být podle odstavce 2 postupováno podle ustanovení trestního řádu, které tuto problematiku řeší v rámci vnitrostátního trestního řízení. Odstavec 3 řeší věcnou a místní příslušnost k rozhodnutí o zajištění majetku. Odstavec 4 umožňuje odložit odevzdání věci do cizího státu, pokud ji orgány činné v trestním řízení potřebují v trestním řízení vedeném na území České republiky, nebo její předání s podmínkou vrácení. Odstavec 6 ukládá předsedovi senátu a státnímu zástupci povinnost vyžádat vrácení věci, pokud se tohoto práva výslovně nevzdal nebo pokud souhlasil, aby věc byla vrácena orgánem cizího státu přímo vlastníkovi. Odstavec 7 odkazuje na přiměřené použití tohoto ustanovení rovněž na věci zajištěné u vydávané nebo předávané osoby.

Na základě dosavadního znění § 384 odst. 2 tr. ř. Česká republika v praxi nebyla schopna řádně dostát svým mezinárodním závazkům v oblasti zajišťování majetku v přípravném řízení. Ve vnitrostátních případech o takovém zajištění rozhoduje státní zástupce (stížnost rozhoduje podle § 146a tr. ř. soud), avšak o stejném typu zajištění rozhoduje na žádost cizího orgánu podle § 384 odst. 2 tr. ř. okresní soud na návrh státního zástupce, a to ještě ve veřejném zasedání. V praxi existují případy, kdy okresní soud nebyl schopen o zajištění rozhodnout ani v průběhu 5 až 6 měsíců a v cizím státě došlo k odsuzujícímu rozsudku dříve, než byl majetek v České republice zajištěn. Ze žádné mezinárodní smlouvy ani z připravované legislativy Evropské unie v této oblasti nevyplývá, že by o majetku musel rozhodovat soud (soud má rozhodovat pouze o konečném propadnutí majetku). Na zajišťování výnosů z trestné činnosti je na mezinárodní úrovni (nejen v rámci Evropské unie, ale také Rady Evropy) kladen velký důraz. Pokud by Česká republika nebyla nadále schopna řádně a včas reagovat na tyto žádosti o právní pomoc, byla by vystavena důrazné a zcela oprávněné kritice.

Majetek zajištěný podle § 79a až § 79c tr. ř. (zajištění peněžních prostředků na bankovním či spořitelním účtu nebo na účtu u úvěrního družstva a zajištění zaknihovaných cenných papírů), § 47 tr.ř. (zajištění nároku poškozeného) a podle § 347 tr.ř. (zajištění výkonu trestu propadnutí majetku) se do cizího státu nepředává. V tomto případě je třeba vyčkat rozhodnutí justičního orgánu cizího státu o konečném propadnutí majetku. Propadnutý majetek se pak stává majetkem České republiky, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak (§ 451, odst. 4).

Ustanovení konkretizuje ustanovení čl. 20 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 a článku 13 Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie z r. 2000 o společném vyšetřovacím týmu. Provádí rovněž Rámcové rozhodnutí Rady o společném vyšetřovacím týmu ze dne 13. 6. 2002.

Dohoda justičních orgánů různých členských států o vzniku společného vyšetřovacího týmu jednak umožní zúčastněným policejním orgánům nikoli pouze shromažďování informací, ale společné dokazování v trestním řízení (viz odstavec 5) a nahradí mezi zúčastněnými státy v dané věci všechny další žádosti o právní pomoc, čímž značně urychlí trestní stíhání zejména závažných případů organizované trestné činnosti.

Odstavec 2 stanoví, že žádost o vznik společného vyšetřovacího týmu podává příslušný státní zástupce. Odstavec 3 pak určuje obsah této žádosti. Vzhledem k tomu, že se bude jednat o spíše výjimečný druh právní pomoci, kdy za českou stranu se s největší pravděpodobností budou práce společného vyšetřovacího týmu účastnit policisté zařazení v policejních složkách s působností na celém území České republiky, odstavec 3 stanoví, že dohodu o vzniku tohoto týmu za Českou republiky vždy uzavírá Nejvyšší státní zastupitelství. Toto řešení navíc umožní aktivnější působení národního člena České republiky v Eurojustu, který bude státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství a bude tedy mít možnost sám uzavřít tuto dohodu o vzniku společného vyšetřovacího týmu, po předchozí konzultaci s příslušným státním zástupcem a příslušnými policejními, event. jinými složkami (např. celeními orgány).

Podle odstavce 4 musí být velitelem společného vyšetřovacího týmu působícího na území České republiky vždy příslušník Policie České republiky.

Toto ustanovení upravuje možnost zahraničních členů společného vyšetřovacího týmu účastnit se pod velením příslušníka Policie České republiky vyjmenovaných procesních úkonů na území České republiky. V tomto směru shora uvedené úmluvy i Rámcové rozhodnutí plně odkazují na vnitrostátní legislativu, a proto je naprosto nezbytné upravit tyto možnosti účasti členů týmu vyslaných cizím státem na procesních úkonech prováděných na území České republiky v trestním řádu.

Jde o konkretizaci čl. 9 a 10 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 8. 11. 2001 a čl. 10 a 11 Úmluvy o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. 5. 2000.

Dochází zde k průlomu do zásady, že požadovaný výslech osob na území České republiky je prováděn výlučně orgánem činným v trestní řízení České republiky. Shora uvedené úmluvy totiž požadují, aby výslechy byly prováděny přímo orgány dožadujícího státu, přestože vyslýchaná osoba se nachází na území dožádaného státu. Tato zásada je zmírněna tím, že vyslýchaná osoba má být poučena jak podle práva dožadujícího státu, tak podle práva dožádaného státu. Orgán dožádaného státu je dále oprávněn v průběhu výslechu „přijmout nezbytná opatření“ k tomu, aby nebyly porušovány základní právní zásady dožádaného státu. Vzhledem k tomuto požadavku se jeví jako nanejvýš vhodné, aby tyto výslechy v České republice nezajišťovaly policejní orgány, ale jen soudci a státní zástupci. Dožádaný orgán dále zajišťuje přítomnost tlumočníka, pokud je to potřeba, ochranu vyslýchaného a protokolaci. Proti výše uvedeným ustanovením citovaných úmluv nelze vznést výhradu pouze z toho důvodu, že vnitrostátní ustanovení neupravují možnost výslechu prostřednictvím videotelefonu nebo telefonu.

Do ratifikace uvedených úmluv Česká republika musí zajistit technické možnosti provádění těchto výslechů a tím i svou připravenost splnit tento závazek. V rámci programu PHARE požádalo Nejvyšší státní zastupitelství o zajištění telefonní ústředny, která bude schopna nejen zajistit videokonferenci mezi dvěma subjekty, ale rovněž mezi 3 a více subjekty (tzv. multicasting). V rámci každého justičního kraje by však mělo být alespoň jedno pracoviště vybaveno místností s videolinkou a potřebným technickým zázemím, které by umožnilo propojení mezi dvěma subjekty pro uvedené účely. Pracoviště by mělo umožňovat provádění těchto výslechů jak státním zástupcům (pro výslechy v přípravném řízení), tak soudcům.

Toto ustanovení upravuje především působnost orgánů činných v trestním řízení k podání žádosti o provedení výslechu po video telefonu a telefonu, obsah žádosti (odstavec 3) a jejich povinnosti v rámci výslechu (odst. 4).

Toto ustanovení stanoví působnost pro vyřizování žádostí o výpis z Rejstříku trestů. V přípravném řízení tyto žádosti vyřizuje Nejvyšší státní zastupitelství, v řízení před soudem Ministerstvo spravedlnosti. Zasílání informací z rejstříku trestů je upraveno jako zvláštní forma žádosti o právní pomoc.

Upřesňuje se původní § 383a. Nová úprava je systematicky členěna na tři odstavce, kdy první dva obsahují zpřesněné znění původní úpravy. Nový odstavec 3 se týká posuzování důkazní síly předaného spisového materiálu. Tato úprava dosud chyběla a výklad byl značně nejednotný. Toto ustanovení má význam především při přebírání trestního řízení na základě vzájemnosti.

Jde o zpřesnění původního § 383b. Návrh nové úpravy odpovídá požadavkům praxe i obsahu příslušných mezinárodních smluv. Dosavadní ustanovení § 383b odst. 2 ukládalo státnímu zástupci mezinárodními smlouvami neodůvodněné omezení pro přímý právní styk, neboť neodůvodněně vznášelo požadavek zjišťování, zda se obviněný nachází ve státě, kterému se má trestní stíhání předat. Je-li cizí stát, stejně jako Česká republika, vázán zásadou legality, je povinen trestní řízení z České republiky převzít, ať už se jeho státní příslušník nachází kdekoli. I v případě, že je v cizím státě uplatňován princip oportunity, je třeba ponechat na tomto cizím státě, aby sám rozhodl o převzetí trestního řízení.

Toto ustanovení definuje pojem cizího rozhodnutí. Tato definice v dosud platném znění trestního řádu chyběla.

Ustanovení stanovuje podmínky pro uznání cizího rozhodnutí. Uznání cizího rozhodnutí je vždy vázáno na existenci mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.

Ustanovení upravuje povinnost a podmínky přeměny trestu uloženého uznaným cizím rozhodnutím (pokud odstavec 3 nestanoví jinak). Pokud cizí rozhodnutí ukládá trest odnětí svobody, tento trest je třeba vždy přeměnit, minimálně vzhledem k zařazení odsouzeného do typu věznice na území České republiky.

Odstavec 2 zachovává zásadu, že v České republice je možné provést výkon trestu ve vyšší výměře, než jakou připouští její zákon, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Odstavec 4 týkající se uznaného cizího rozhodnutí o majetku stanoví, že pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána nestanoví jinak (např. článek 18 odst. 4 Smlouvy mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o vzájemné právní pomoci v trestních věcech ze dne 4. 2. 1998, č. 40/2000 Sb.m.s.), majetek, který je předmětem propadnutí nebo zabrání, připadá České republice.

Toto ustanovení nově upravuje působnost krajských soudů pro rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí. Toto ustanovení reaguje na to, že Česká republika byla kritizována pro nerespektování práva na spravedlivý proces, neboť zejména v případě zamítavého rozhodnutí Nejvyššího soudu neměl odsouzený možnost podat odvolací prostředek. Toto ustanovení je rovněž v souladu s § 417, který upravuje „obligatorní“ uznání cizího rozhodnutí justičního orgánu Evropské unie v rámci předávacího řízení podle evropského zatýkacího rozkazu, kde o podmíněném předání státního příslušníka České republiky rozhodují krajské soudy.

Krajský soud v neveřejném zasedání rozhoduje rozsudkem, proti kterému je možné podat odvolání. Odvolací soud  rovněž v neveřejném zasedání pak rozhodne, zda se cizí rozhodnutí uznává či nikoli. Vzhledem k tomu, že v řízení o uznání cizího rozhodnutí soud nerozhoduje o skutkových okolnostech, tj. o uznání viny, neboť ta je stanovena již odsuzujícím státem, ale pouze o tom, zda uznání daného rozhodnutí je v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, odvolacímu soudu není stanovena možnost vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí krajskému soudu.

Ustanovení jasně definuje účinky uznaného cizího rozhodnutí na území České republiky. Na toto ustanovení pak navazuje ustanovení § 4, odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů.

Toto ustanovení upravuje příslušnost krajského soudu uvedeného v § 452 odst. 1 k rozhodnutí o případném vzetí odsouzeného do vazby. Vazebními důvody podle § 67 tr. ř. není tento soud vázán.

Jedná se o komplexní úpravu nákladů řízení o výkonu rozsudku cizozemského soudu. Pokud jde o vyhlášku, na kterou odkazuje odstavec 2, jedná se o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 24/2002 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů vynaložených státem v souvislosti s předáním odsouzených.

Toto ustanovení upravuje postup při předávání výkonu rozsudku do cizího státu.

Ustanovení § 458 až 460 reagují na Evropskou úmluvu o dohledu nad podmíněně odsouzenými nebo podmíněně propuštěnými pachateli z r. 1964 (Českou republikou ratifikována dne 10 dubna 2002 a vyhlášena pod č. 75/2002 Sb.m.s.). Tato Úmluva připouští tři možné způsoby postupu:

Ustanovení § 458 – 460 provádí pouze první alternativu, protože Česká republika učinila výhradu vůči části III a IV shora uvedené Úmluvy a tyto části nebude aplikovat.

Stanoví podmínky převzetí výkonu podmíněného trestu odnětí svobody. Rovněž uznání a výkon tohoto trestu jsou podmíněny existencí mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. K rozhodování o uznání tohoto rozhodnutí a k dohledu a kontrole nad odsouzeným je příslušný okresní soud, v jehož obvodu se odsouzený zdržuje. Proti rozhodnutí tohoto soudu je přípustná stížnost.

Toto ustanovení upravuje postup při předávání výkonu podmíněného trestu odnětí svobody do cizího státu.

Ustanovení upravuje důsledky odevzdání výkonu podmíněného trestu odnětí svobody do cizího státu.

Z důvodu přehlednosti hlavy dvacáté páté zvolil předkladatel přečíslování paragrafů části páté, která na hlavu 25 navazuje.

V přechodných ustanoveních je třeba zohlednit prohlášení Francie, Itálie a Rakouska, které učinili k době aplikace evropského zatýkacího rozkazu na svém území.

Novely zákonů č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů, č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů a č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), sjednocují terminologii vzhledem k nově navrhované úpravě předávacího řízení v oddílu třetím hlavy XXV. trestního řádu.

Novela ustanovení § 14 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který umožní stanovit podmínky pro uskutečnění návštěvy u osob v předběžné a vydávací nebo předávací vazbě - v rámci předběžné vazby státnímu zástupci a v rámci vydávací nebo předávací vazby příslušnému soudci.

Tato změna vychází ze zkušeností z  praxe, neboť podle poznatků krajských státních zastupitelství vyřizujících agendu vydávacího řízení jsou osoby umístěné ve věznicích v předběžné nebo vydávací vazbě často napojeny na organizovaný zločin mezinárodního charakteru a dnes je prakticky volně navštěvují osoby, rovněž podezřelé ze zapojení do struktur organizovaného zločinu. Současná právní úprava neumožňuje ani státnímu zástupci, ani soudci na tento fakt reagovat a návštěvu takové osoby nepovolit nebo alespoň stanovit přiměřená omezení.

Změna zákona č. 329/1999 Sb. ze dne 30. listopadu 1999 o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů je navrhována vzhledem k ustanovení § 380 odst. 5.

Navrhuje se účinnost tohoto zákona vázat na den vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost.

Příloha k vládnímu návrhu

(vyznačení navrhovaných změn)

HLAVA PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

***

§ 9 

Posuzování předběžných otázek

(1) Orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

(2) Orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.

Předběžné otázky v působnosti Soudního dvora

§ 10

Vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení

(1) Z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona jsou vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, rozhodne o tom na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud.

§ 11

Nepřípustnost trestního stíhání

(1) Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii, b) je-li trestní stíhání promlčeno, c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán, d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná, e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

(2) Týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.

(3) V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo i), se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

(4) Rozhodnutími podle odstavce 1 písm. f), g) a h) jsou i rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie.

§ 12

Výklad některých pojmů

(1) Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán.

(2) Policejními orgány se rozumějí útvary Policie České republiky a v řízení o trestných činech policistů útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost. Stejné postavení mají v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil pověřené orgány Vojenské policie, v řízení o trestných činech příslušníků Vězeňské služby České republiky pověřené orgány této služby a v řízení o trestných činech příslušníků Bezpečnostní informační služby pověřené orgány Bezpečnostní informační služby. Postavení policejních orgánů mají i pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením celních předpisů a předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to i v případech, kdy se jedná o trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů a služeb, a dále porušením právních předpisů při umístění a pořízení zboží v členských státech Evropských společenství, je-li toto zboží dopravováno přes státní hranice České republiky, a v případech porušení předpisů daňových, jsou-li celní orgány správcem daně podle zvláštních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, jsou uvedené orgány oprávněny ke všem úkonům trestního řízení patřícím do působnosti policejního orgánu.

(3) Kde tento zákon mluví o soudu, rozumí se tím podle povahy věci okresní soud, krajský soud, vrchní soud nebo Nejvyšší soud České republiky (dále jen “Nejvyšší soud”).

(4) Kde tento zákon mluví o okresním soudu, rozumí se tím i obvodní soud, popřípadě jiný soud se stejnou působností; kde tento zákon mluví o krajském soudu, rozumí se tím i Městský soud v Praze.

(5) Kde tento zákon mluví o okresním státním zástupci, rozumí se tím i obvodní státní zástupce, popřípadě jiný státní zástupce se stejnou působností; kde tento zákon mluví o krajském státním zástupci, rozumí se tím i městský státní zástupce v Praze.

(6) Stranou se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek.

(7) Pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený.

(8) Po nařízení hlavního líčení se obviněný označuje jako obžalovaný.

(9) Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci.

(10) Trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.

(11) Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.

(12) Skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

***

Oddíl pátý

Obhájce

§ 35

Obhájce

(1) Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. Pro jednotlivé úkony trestního řízení s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a Nejvyšším soudem, se může obhájce dát zastoupit koncipientem.

(2) Obhájcem nemůže být advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby.

(3) V trestním řízení nemůže být obhájcem advokát, který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník.

(4) V trestním řízení, ve kterém jsou probírány utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, je orgán činný v trestním řízení povinen obhájce poučit podle takového zákona. O provedeném poučení je povinen učinit záznam do spisu a do 30 dnů písemně vyrozumět Národní bezpečnostní úřad.

Nutná obhajoba

§ 36

(1) Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2), b) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, c) jde-li o řízení proti mladistvému, nebo d) jde-li o řízení proti uprchlému.

(2) Obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

(3) Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.

(4) Obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému, v řízení o vydání do ciziny a v řízení, v němž se rozhoduje o uložení ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního.

***

§ 224

Přerušení trestního stíhání

(1) Soud přeruší trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až d), nebo z důvodu uvedeného v § 9a odst. 2.

(2) Soud přeruší trestní stíhání také tehdy, nelze-li obžalovanému doručit předvolání k hlavnímu líčení.

(3) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.

(4) Proti rozhodnutí, jímž soud trestní stíhání přerušil nebo jímž návrh na pokračování v něm zamítl, může státní zástupce podat stížnost.

(5) Soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.

***

§ 255 

(1) Odvolací soud přeruší trestní stíhání, vyjde-li za odvolacího řízení najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku nastala některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až d), anebo nelze-li obžalovanému doručit předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu nebo z důvodu uvedeného v § 9a.

(2) Odvolací soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užil v dané trestní věci soud prvního stupně při rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.

(2) Uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.

***

Oddíl druhý

Výkon trestu odnětí svobody

§ 320

Obecná ustanovení

(1) Způsob výkonu trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.

(2) U osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, činí rozhodnutí souvisící s výkonem tohoto trestu soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(3) Je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených stanoven různý způsob výkonu trestu (§ 39a a 81 tr. zák.), určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

§ 321

Nařízení výkonu trestu

(1) Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušné věznici zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest nastoupil. Stal-li se výrok o uložení trestu odnětí svobody vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, může výkon tohoto trestu nařídit u obviněného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu hned při vyhlášení rozhodnutí.

(2) Není-li obava, že odsouzený, který je na svobodě, uprchne, může mu předseda senátu k nastoupení trestu poskytnout přiměřenou lhůtu, aby si mohl obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v odstavci 1.

(3) Nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo je-li obava, že uprchne, nařídí předseda senátu, aby byl do trestu dodán. Není-li známo místo pobytu odsouzeného, užije se na příkaz k jeho dodání do trestu přiměřeně ustanovení § 69 odst. 3. Je-li místo pobytu odsouzeného známo, lze použít k jeho dodání do výkonu trestu ustanovení § 83c odst. 2.

Odklad výkonu trestu

§ 322 

(1) Předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže z lékařských zpráv předložených odsouzeným nebo vyžádaných s jeho souhlasem vyplývá, že by výkon trestu ohrozil jeho život nebo zdraví.

(2) Výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě a na matce novorozeného dítěte předseda senátu odloží na dobu jednoho roku po porodu.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 323 

(1) Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu z důležitých důvodů odložit, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(2) Další odklad výkonu takového trestu nebo jeho odklad na dobu delší než tři měsíce může povolit předseda senátu, a to jen výjimečně ze zvlášť důležitých důvodů, zejména mohl-li by výkon trestu mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky. Odklad lze však povolit nejdéle na dobu šesti měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(3) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného odkladu, předseda senátu odklad odvolá.

(4) Proti rozhodnutí, jímž byl povolen odklad výkonu trestu podle odstavce 2, může státní zástupce podat stížnost.

§ 324

Rozhodování o změně způsobu výkonu trestu

(1) O změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, a nejde-li o rozhodování o přeřazení mladistvého do věznice pro ostatní odsouzené, též na žádost odsouzeného nebo i bez takového podnětu okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(2) Před rozhodnutím o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody musí být odsouzený vyslechnut.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 325

Přerušení výkonu trestu

(1) Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit; předseda senátu vždy přeruší výkon trestu na těhotné ženě nebo matce dítěte mladšího jednoho roku.

(2) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného přerušení, předseda senátu přerušení výkonu trestu odvolá.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

§ 326 zrušen

§ 327

Upuštění od výkonu trestu

(1) Ministr spravedlnosti může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán do ciziny nebo vyhoštěn. Nedojde-li k vydání do ciziny nebo k vyhoštění, anebo vrátí-li se vydaný nebo vyhoštěný, rozhodne soud, že se trest odnětí svobody nebo jeho zbytek vykoná.

(2) Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

***

HLAVA DVACÁTÁ PÁTÁ

PRÁVNÍ STYK S CIZINOU

§ 375

Obecné ustanovení

(1) Ustanovení této hlavy se užije jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva postup jiný.

(2) Pokud se v této hlavě hovoří o cizím státu nebo o soudu cizího státu, rozumí se tím podle povahy věci též mezinárodní soud nebo tribunál ustanovený na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.

Oddíl první

Vyžádání z ciziny

§ 376 

(1) Zdržuje-li se obviněný v cizině a je-li třeba ho vyžádat, vydá proti němu předseda senátu zatýkací rozkaz a na jeho podkladě požádá Ministerstvo spravedlnosti o další opatření. V přípravném řízení učiní tak na návrh státního zástupce.

(2) Nesnese-li věc odkladu, požádá předseda senátu Ministerstvo spravedlnosti o zařízení předběžného zatčení obviněného; zatýkací rozkaz zašle Ministerstvu spravedlnosti dodatečně.

(3) Zatýkací rozkaz musí obsahovat a) jméno a příjmení obviněného, jeho osobní data a údaje o státním občanství, popřípadě i jeho popis a fotografii, b) zákonné pojmenování trestného činu s uvedením příslušných zákonných ustanovení a vylíčení skutkového děje s přesným vyznačením doby, místa a způsobu spáchání, c) doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž je trestný čin posuzován, s uvedením zákonné sazby, jež je naň v zákoně stanovena, a d) jde-li o vyžádání odsouzeného k výkonu trestu, též údaj, kterým soudem a k jakému trestu byl odsouzen, s připojením opisu rozsudku opatřeného doložkou právní moci.

§ 377 

(1) Obviněného, jehož cizí stát vydal, převezmou policejní orgány. Převzatou osobu bez odkladu dodají soudu, jehož předseda senátu vydal zatýkací rozkaz.

(2) Nejde-li o vydání k výkonu trestu, předseda senátu je povinen obviněného do 24 hodin od odevzdání vyslechnout a rozhodnout o vazbě.

(3) Na řízení podle odstavce 2 se přiměřeně užije § 67 až 74.

§ 378 

(1) Byl-li obviněný vydán cizím státem s výhradou, je nutno výhradě vyhovět.

(2) Obviněný může být stíhán jen pro trestné činy, pro které byl vydán, ledaže byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání pro trestné činy další.

(3) Byl-li obviněný z ciziny vyžádán nebo vydán k výkonu trestu jen pro některý z trestných činů, za které mu byl dříve uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud ve veřejném zasedání přiměřený trest za trestné činy, na které se vydání vztahuje.

(4) Vydá-li cizí stát k výkonu trestu nebo ochranného opatření osobu, které byl pravomocným rozsudkem uložen trest nebo ochranné opatření, a učiní-li přitom výhradu vztahující se na rozsudek nebo řízení mu předcházející, krajský soud po převzetí odsouzeného policejními orgány v neveřejném zasedání rozsudek v potřebném rozsahu zruší a rozhodne o dalším postupu tak, aby bylo vyhověno výhradě. Zruší-li celý rozsudek nebo jen jeho výrok o trestu, rozhodne zároveň o vazbě. Je-li třeba doplnit skutková zjištění, může věc vrátit státnímu zástupci k došetření.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavců 3 a 4 je přípustná stížnost, jež má, nejde-li o rozhodnutí o vazbě, odkladný účinek.

Oddíl druhý

Vydání do ciziny

§ 379

Předběžné šetření

(1) Státní zástupce, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zástupce zaslali žádost cizího státu o vydání, nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zjistit, zda jsou tu podmínky pro vydání, zejména že jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o občana České republiky.

(2) V řízení o vydání musí osoba, o jejíž vydání jde, mít obhájce.

(3) Státní zástupce takovou osobu vyslechne a seznámí ji přitom s obsahem žádosti o vydání. Jestliže ona osoba uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez značných průtahů provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně.

(4) Je-li dán důvod vazby, může státní zástupce nebo na jeho příkaz policejní orgán zadržet osobu, o jejíž vydání jde. Nenařídí-li státní zástupce na podkladě dalšího šetření propuštění takové osoby ze zadržení, je povinen ji nejpozději do 48 hodin od zadržení odevzdat krajskému soudu s návrhem na vzetí do vazby. Při zadržení se jinak postupuje podle § 76 odst. 3 a 6 obdobně.

§ 380

Rozhodnutí soudu

(1) Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla přistižena, zda je vydání přípustné. Vysloví-li, že vydání přípustné není, a osoba, o jejíž vydání jde, je ve vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Jde-li o rozhodnutí o propuštění osoby, o jejíž vydání jde, z vazby, má stížnost státního zástupce odkladný účinek pouze tehdy, byla-li stížnost podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.

(3) Po právní moci rozhodnutí uvedeného v odstavci 1 předseda senátu krajského soudu předloží věc Ministerstvu spravedlnosti. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání.

§ 381

Vydávací vazba

(1) Jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do vazby.

(2) Bylo-li rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, vezme krajský soud osobu, o jejíž vydání jde, do vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle odstavce 1. Vazebními důvody podle § 67 není přitom vázán.

(3) Před rozhodnutím o vazbě musí předseda senátu krajského soudu osobu, o jejíž vydání jde, vyslechnout. Tato osoba má právo požadovat, aby při výslechu byl přítomen její obhájce, pokud je dosažitelný ve lhůtě, v níž je třeba rozhodnout. Lhůty uvedené v hlavě čtvrté, v nichž je třeba rozhodnout o vazbě zadržené nebo zatčené osoby, a této osobě rozhodnutí o vazbě oznámit, se obdobně vztahují i na řízení o vydávací vazbě.

(4) Předseda senátu krajského soudu rozhodne na návrh osoby, o jejíž vydání jde, nebo i bez návrhu, o jejím propuštění z vazby, pominou-li důvody, pro které tato osoba byla podle odstavce 1 vzata do vazby, pokud dosud nebylo rozhodnuto o přípustnosti vydání do ciziny podle odstavce 2. O propuštění takové osoby z vazby rozhodne předseda senátu krajského soudu též tehdy, jestliže předběžné šetření podle § 379 odst. 1 bylo zahájeno bez žádosti cizího státu o vydání a tato žádost nebyla České republice doručena do 40 dnů ode dne vzetí do vazby. Propuštění z vazby v takovém případě nevylučuje nové vzetí do vazby, pokud žádost o vydání dojde dodatečně.

(5) Proti usnesení, jímž bylo podle odstavce 1 rozhodnuto o vzetí do vazby, a proti usnesení, jímž podle odstavce 4 byla osoba, o jejíž vydání jde, propuštěna z vazby, nebo jímž byla její žádost o propuštění z vazby zamítnuta, lze podat stížnost, jež má s výjimkou rozhodnutí o vzetí do vazby odkladný účinek.

(6) Ministr spravedlnosti může nařídit propuštění osoby, o jejíž vydání jde, z vazby poté, co mu byla věc předložena podle § 380 odst. 3. Propuštění zajistí předseda senátu krajského soudu, který ve věci rozhodoval.

§ 382 

Povolení a provedení vydání

(1) Vydání do ciziny povoluje ministr spravedlnosti, a to jen tehdy, jestliže krajský soud nebo Nejvyšší soud podle § 380 rozhodly, že vydání je přípustné.

(2) Vydání po jeho povolení a s tím související propuštění osoby, o jejíž vydání jde, z vazby, zařídí předseda senátu krajského soudu.

§ 382a 

Zkrácené vydávací řízení

(1) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, před soudem prohlásí, že souhlasí se svým vydáním do cizího státu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu za čin, který je uveden v zatýkacím rozkazu a později v žádosti o vydání, státní zástupce předloží věc Ministerstvu spravedlnosti s návrhem, aby ministr spravedlnosti povolil vydání, aniž by předtím soud rozhodl o přípustnosti vydání.

(2) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, souhlas se svým vydáním vyjádří až v průběhu veřejného zasedání konaného o přípustnosti vydání, může státní zástupce svůj návrh podle § 380 odst. 1 vzít zpět a postupovat podle odstavce 1. Návrh může vzít zpět nejpozději do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě.⁠​‌‌‌​‌‌​‌​‌‌​​​‌⁠

(3) Osoba, o jejíž vydání jde, musí být předem poučena o významu souhlasu s vydáním a o následcích, které jsou s takovým prohlášením spojeny. Souhlas s vydáním nelze vzít zpět.

(4) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o přípustnosti vydání, ačkoliv s ním osoba, o jejíž vydání jde, vyslovila souhlas, může věc vrátit státnímu zástupci s tím, že je třeba, aby o přípustnosti vydání nejprve rozhodl podle § 380 odst. 1 soud.

(5) Hrozí-li nebezpečí útěku osoby, o jejíž vydání jde, může státní zástupce a poté, co je věc předložena Ministerstvu spravedlnosti, ministr spravedlnosti v průběhu zkráceného vydávacího řízení navrhnout vzetí této osoby do vazby. Na řízení o takovém návrhu se přiměřeně užije § 381 odst. 3.

§ 383

Rozšíření vydání na jiný trestný čin

Žádá-li stát, jemuž určitá osoba byla vydána, aby ji mohl stíhat pro jiný trestný čin nebo aby mohl být na ní vykonán trest uložený za jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno, užije se přiměřeně ustanovení o vydání.

Oddíl třetí

Převzetí a odevzdání trestní věci

§ 383a 

Převzetí trestní věci z ciziny

O návrhu příslušného orgánu cizího státu, aby trestní stíhání občana České republiky, který na území tohoto státu spáchal soudně trestný čin, převzaly příslušné orgány České republiky, rozhoduje Nejvyšší státní zastupitelství, které v případě kladného rozhodnutí o návrhu dá bezodkladně podnět věcně a místně příslušnému orgánu k trestnímu stíhání podle ustanovení tohoto zákona. Pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, umožňuje přímý styk justičních orgánů ohledně převzetí trestního stíhání, rozhoduje o převzetí trestního stíhání státní zastupitelství, které by ve věci bylo příslušné k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení.

§ 383b

Odevzdání trestní věci do ciziny

(1) Je-li proti státnímu občanu cizího státu vedeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný na území České republiky, může Nejvyšší státní zastupitelství a po podání obžaloby Ministerstvo spravedlnosti předat trestní stíhání příslušnému orgánu cizího státu, jehož je obviněný státním občanem.

(2) Nachází-li se obviněný ve státě, kterému se předává trestní stíhání, rozhodne o předání soud a v přípravném řízení státní zástupce.

§ 383c

Průvoz pro účely řízení v cizině

Jestliže má být na žádost cizího státu proveden průvoz osoby pro účely trestního řízení v cizině, rozhodne o přípustnosti průvozu na základě žádosti cizího státu Nejvyšší soud. Na rozhodování o přípustnosti průvozu a zajišťovacích opatření se užije ustanovení oddílu druhého přiměřeně.

Oddíl čtvrtý

Dožádání

§ 384 

(1) Při dožádání cizozemských soudů a úřadů o poskytnutí právní pomoci, jakož i při poskytování právní pomoci cizozemským soudům a úřadům se postupuje, není-li mezinárodní smlouvou stanoveno něco jiného, i v trestních věcech s přiměřeným užitím předpisů platných pro styk s cizinou ve věcech občanskoprávních. K provádění úkonů přímo souvisejících se sledováním osob a věcí a pronásledováním podezřelých a obviněných přes hranici České republiky je příslušný státní zástupce, v jehož obvodu má být taková součinnost poskytnuta.200/2002Sb.

(2) Na základě žádosti cizího státu může soud na návrh státního zástupce rozhodnout o předběžném zajištění majetku nebo jeho části nebo o jeho zabrání za podmínek stanovených v mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána. O návrhu je příslušný rozhodnout okresní soud, v jehož obvodu se nachází majetek, který je předmětem návrhu.

(3) Nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak, na řízení a výkon rozhodnutí podle odstavce 2 se užijí přiměřeně ustanovení týkající se řízení o zabrání věci.

(4) Jestliže na základě dožádání byla České republice předána k provedení úkonu trestního řízení osoba, která má být na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, nebo výhrady cizího státu držena ve vazbě, rozhodne o jejím vzetí do vazby na návrh státního zástupce předseda senátu krajského soudu, v jehož obvodu má být proveden úkon, který je předmětem dožádání. Na řízení se přiměřeně užije § 379 odst. 4 a § 381 odst. 3 a 5.

(5) Žádost cizího státu o vyslovení souhlasu, aby údaje nebo věci, které byly tomuto státu Českou republikou předány, byly užity jako důkazy v trestním řízení v cizině, posoudí orgán činný v trestním řízení, který takové údaje nebo věci poskytl. Jestliže je poskytl jiný orgán než soud a k žádosti cizího státu nebo na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, má souhlas vyslovit pouze soud, posoudí žádost okresní soud, v jehož obvodu má sídlo orgán, který uvedené údaje poskytl.

(6) S užitím údaje nebo věci v cizině podle odstavce 5 vysloví příslušný orgán činný v trestním řízení souhlas, pokud a) by jejich užití bylo možné v případě, že by se takové řízení vedlo v České republice, a b) nehrozí, že by tím bylo zmařeno jiné řízení vedené v České republice, nebo vážně ohrožen jiný důležitý zájem. 200/2002 Sb.

Oddíl pátý

Výkon rozsudků cizozemských soudů

§ 384a 

(1) Má-li být podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, vykonán rozsudek cizozemského soudu v trestní věci, předloží Ministerstvo spravedlnosti věc Nejvyššímu soudu s návrhem, aby rozhodl o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky. Nejvyšší soud rozhodne o návrhu po slyšení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rozsudkem.

(2) Jestliže podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, spočívá výkon rozsudku cizozemského soudu v převzetí dohledu a kontroly nad odsouzeným, který je na svobodě, aniž by Česká republika současně přebírala závazek zajistit výkon uloženého trestu nebo jeho zbytku, rozhodne o uznání rozhodnutí cizozemského soudu v tomto rozsahu namísto Nejvyššího soudu okresní soud, v jehož obvodu se odsouzený zdržuje a který bude zajišťovat výkon dohledu a kontroly.

(3) Proti usnesení podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 384b 

Byl-li rozsudek cizozemského soudu podle § 384a uznán, může Ministerstvo spravedlnosti vyslovit souhlas s převzetím odsouzeného k výkonu trestu nebo požádat stát, jehož soud vynesl rozsudek, aby odsouzeného předal.

§ 384c 

(1) Před rozhodnutím podle § 384a může Nejvyšší soud na základě žádosti cizího státu postoupené Ministerstvem spravedlnosti nebo i bez takové žádosti rozhodnout o vzetí osoby, odsouzené rozsudkem cizozemského soudu, o jehož uznání se jedná, do vazby, pokud se taková osoba nachází na území České republiky. Vazebními důvody podle § 67 není Nejvyšší soud vázán.

(2) Odsouzeného, jehož cizí stát na základě rozhodnutí o uznání rozsudku cizozemského soudu předal k výkonu trestu odnětí svobody, převezmou orgány Vězeňské služby. Do 24 hodin od předání rozhodne soudce soudu uvedeného v § 384d odst. 1 o jeho vzetí do vazby, přičemž vazebními důvody podle § 67 není vázán.

§ 384d 

(1) O výkonu rozsudku cizozemského soudu (§ 384a) rozhodne soud příslušný podle § 14 až 18 ve veřejném zasedání rozsudkem. Odsouzený musí mít v tomto řízení vždy obhájce.

(2) V České republice lze vykonávat trest ve vyšší výměře, než jakou připouští její zákon, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

§ 384e

(1) Odsouzený, kterého předal cizí stát k výkonu rozsudku cizozemského soudu, je povinen nahradit státu paušální částkou náklady, které stát v souvislosti s jeho předáním vynaložil.

(2) Paušální částku uvedenou v odstavci 1 stanoví vyhláškou Ministerstvo spravedlnosti.

(3) O povinnosti k náhradě nákladů podle odstavce 1 rozhodne předseda senátu soudu uvedeného v § 384d po právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o výkonu rozsudku cizozemského soudu.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 384f

(1) Ustanovení § 384a a 384d se užije obdobně na řízení o návrhu, aby na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, bylo uznáno a vykonáno rozhodnutí cizozemského soudu o předběžném zajištění majetku nebo o jeho propadnutí či zabrání v trestním řízení.

(2) Nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak, majetek, který je předmětem propadnutí nebo zabrání podle odstavce 1, připadá České republice.

Oddíl šestý

Předání výkonu rozsudku do ciziny

§ 384g

(1) Jestliže odsouzený, který má podle pravomocného rozsudku soudu České republiky vykonat trest nebo jeho zbytek, se nachází na území cizího státu, a nebyl vydán, může Česká republika tento stát požádat, aby rozsudek jejího soudu byl na jeho území vykonán za podmínek, které stanoví mezinárodní smlouva, která zavazuje Českou republiku i stát, na jehož území se odsouzený nachází, nebo v případě neexistence takové mezinárodní smlouvy za podmínek stanovených vnitrostátním zákonodárstvím státu, na jehož území se odsouzený nachází.

(2) Na žádost soudu ověří Ministerstvo spravedlnosti podmínky, za nichž cizí stát může převzít výkon rozsudku soudu České republiky.

HLAVA DVACÁTÁ PÁTÁ

PRÁVNÍ STYK S CIZINOU

Obecná ustanovení

Vzájemnost

Ochrana zájmů státu

Ochrana a použití informací

Doručování žádostí

Převzetí a předávání osob a věcí

Způsob rozhodování soudu

Náklady

Vydávání

Vyžádání z ciziny

Zásada speciality

Dočasné převzetí vydávané osoby

Vydání do ciziny

Trestné činy podléhající vydávání

Nepřípustnost vydání

Předběžné šetření

Zadržení

Předběžná vazba

Rozhodnutí soudu a vydávací vazba

Zkrácené vydávací řízení

Povolení a provedení vydání

Odklad vydání a dočasné předání

Vyřízení žádostí více cizích států o vydání

Rozšíření vydání na jiný trestný čin

Zvláštní ustanovení pro předávání osob mezi členskými státy Evropské uniena základě evropského zatýkacího rozkazu

Obecné ustanovení

Evropský zatýkací rozkaz

Předání z jiného členského státudo České republiky

Zásada speciality

Dočasné převzetí osoby z jiného členského státu

Předání z České republiky do jiného členského státu

Předběžné šetření

Zadržení a předběžná vazba

Rozhodnutí soudu a předávací vazba

Výjimky ze zásady oboustranné trestnosti

Zkrácené předávací řízení

Dočasné předání do členského státu

Lhůty

Předání

Rozšíření předání na jiný trestný čin a souhlas s předáním nebo vydáním do dalšího státu

Souběh více evropských zatýkacích rozkazů

Souběh evropského zatýkacího rozkazu se žádostí o vydání

Další předání z České republiky do jiného členského státu

Průvoz pro účely předání

Průvoz pro účely řízení v cizině

Průvoz pro účely vydání do členského státu

Dožádání

Dožádání do ciziny

Obsah a forma dožádání

Platnost úkonů

Předvolání osob z ciziny

Dožádání z ciziny

Příslušnost k provedení dožádání

Úkony orgánů cizího státu

Doručování písemností

Souhlas s použitím údaje nebo věci

Zvláštní druhy dožádání

Přeshraniční pronásledování

Dočasné předání do ciziny za účelem provedení procesních úkonů

Dočasné převzetí osoby z cizinyza účelem provedení procesních úkonů

Zajištění a odevzdání věcí a zajištění majetku

Společný vyšetřovací tým

Výslech prostřednictvím videotelefonu a telefonu

Informace z Rejstříku trestů

Převzetí a předávání trestních věcí

Převzetí trestní věci z ciziny

Předání trestní věci do ciziny

Výkon rozhodnutí ve vztahu k cizině

Uznávání a výkon cizozemských rozhodnutí

Cizozemské rozhodnutí

Podmínky uznání

Přeměna trestu

Řízení o uznání cizozemského rozhodnutí

Účinky uznaného cizozemského rozhodnutí

Vazba

Vykonávací řízení

Náklady řízení

Předání výkonu rozsudku do ciziny

Převzetí a předání výkonu podmíněného trestu odnětí svobody

Převzetí výkonu podmíněného trestu odnětí svobody

Žádost o předání výkonu podmíněného trestu odnětí svobody do ciziny

Důsledky odevzdání výkonu podmíněného trestu odnětí svobody

ČÁST PÁTÁ

PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 385

Od 1. července 1990 lze předpisů o trestním řízení platných před tímto dnem užít jen v mezích ustanovení této části.

§ 386

(1) Na řízení o přečinu ve věcech, v nichž byl soudu doručen návrh na potrestání před 1. červencem 1990, se užije předpisů platných před tímto dnem.

(2) Na výkon trestu nápravného opatření uloženého před 1. červencem 1990 se užije předpisů platných před tímto dnem.

(3) Trestní příkazy vydané před 1. červencem 1990 se řídí dosavadními předpisy.

§ 387

(1) Na řízení o obnově trestního řízení, které bylo pravomocně skončeno před počátkem účinnosti tohoto zákona, užije se ustanovení tohoto zákona. Podmínky pro povolení obnovy se však v takovém případě posuzují podle zákona, který je pro obviněného příznivější.

(2) Jestliže rozhodnutí, proti němuž směřuje návrh na obnovu, vydal v prvním stupni soud již neexistující, rozhoduje o návrhu na obnovu ten soud, který by byl podle tohoto zákona věcně a místně příslušný; jestliže rozhodoval v prvním stupni bývalý Státní soud, rozhoduje o návrhu na obnovu krajský (vyšší vojenský) soud, který by byl podle tohoto zákona ve věci místně příslušný.

§ 388

(1) Krajský soud je příslušný konat v prvním stupni řízení též o činech trestných podle předpisů dříve účinných, které svou povahou a závažností odpovídají trestným činům uvedeným v § 17.

(2) Rozhodnutí a opatření týkající se výkonu rozsudků vyhlášených Nejvyšším soudem jako soudem prvního stupně činí krajský soud v Praze a v oboru vojenského soudnictví ten vyšší vojenský soud, jejž určí ministr spravedlnosti.

§ 389

(1) Rozhodnutí o tom, že se nevykoná trest uložený za čin, který v důsledku změny trestního zákona již není trestným činem, učiní soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(2) Rozhodnutí o tom, že se poměrně zkrátí úhrnný nebo souhrnný trest uložený za čin, který v důsledku změny trestního zákona již není trestným činem, a jiný sbíhající se trestný čin, učiní ve veřejném zasedání soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Byl-li trest smrti uložený před 1. červencem 1990 změněn v trest odnětí svobody, rozhodne o způsobu jeho výkonu ve veřejném zasedání soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 389a

Státní zastupitelství prošetřuje podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, které mu jsou adresovány nebo které mu postoupí ministr spravedlnosti. K prošetření je příslušné státní zastupitelství bezprostředně nadřízené státnímu zastupitelství, které bylo v původním řízení ve věci činné v posledním stupni. Po prošetření státní zastupitelství předloží ministru spravedlnosti stanovisko, v němž navrhne buď podnět odložit, nebo podat stížnost pro porušení zákona.

§ 390

Zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se zrušuje.

§ 391

§ 391a

Ministerstvo spravedlnosti se zmocňuje, aby vyhláškou vydalo jednací řád pro okresní a krajské soudy.

§ 391b

Ministerstvo financí se zmocňuje, aby v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti vyhláškou upravilo postup příslušných orgánů při zabezpečování a správě zajištěného majetku.

§ 392

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1962.

***

(vyznačení navrhovaných změn)

***

(vyznačení navrhovaných změn)

§ 14

Návštěvy obviněných

(5) Nejsou-li splněny podmínky stanovené podle ustanovení odstavce 2, Vězeňská služba návštěvu neumožní a tuto skutečnost zaznamená do osobního spisu obviněného.

(6) Zaměstnanec Vězeňské služby je oprávněn návštěvu přerušit nebo předčasně ukončit, jestliže obviněný nebo návštěvníci přes upozornění porušují vnitřní pořádek nebo ohrožují bezpečnost ve věznici; stejná oprávnění má, jde-li o návštěvu za podmínek stanovených podle odstavce 2, přítomný orgán činný v trestním řízení, jestliže v průběhu návštěvy zjistí, že dochází nebo má dojít k maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

(7) Obviněný má právo přijímat ve věznici návštěvy obhájce neomezeně. Omezení uvedená v předchozích odstavcích se na návštěvy obhájce nevztahují.

(8) Obviněný má právo přijímat ve věznici návštěvy advokáta, který ho zastupuje v jiné věci, jestliže orgán činný v trestním řízení, je-li obviněný ve vazbě z důvodu § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, nestanoví jinak. V případě, že je třeba ověřit podpis obviněného, může se takové návštěvy zúčastnit i notář. Omezení uvedená v odstavcích 1, 2 a 3 se na takové návštěvy nevztahují.

------------------------------------------------------------------

***

(vyznačení navrhovaných změn)

§ 35

Povinnost hradit náklady výkonu trestu

(1) Odsouzený je povinen hradit náklady výkonu trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít peněžní prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici.

(2) Od vymáhání náhrady nákladů výkonu trestu může ředitel věznice trvale upustit, nedosahuje-li příjem odsouzeného po jeho propuštění z výkonu trestu dlouhodobě částky životního minima,14) nebo byl-li odsouzený vyhoštěn, vydán nebo předán do ciziny. Od vymáhání se upustí, jestliže odsouzený zemřel a nezanechal majetek, jehož cena by umožňovala uspokojit vymáhanou pohledávku v rámci vypořádání dědictví.

-----------------------

(vyznačení navrhovaných změn)

Rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření

§ 9

(1) Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

(2) Za vazbu nařízenou v řízení o vydání nebo předání do ciziny se náhrada škody neposkytuje.

***

(vyznačení navrhovaných změn)

§ 3

------------------------------------------------------------------

1a) Zákon č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně některých zákonů (zákon o ochraně státních hranic).⁠​‌‌‌​‌‌​‌​‌‌​​​‌⁠

1b) 1c) Zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění zákona č. 491/2001 Sb.