II obsahuje výčet skleníkových plynů uvedený zde
v definici pojmu).
„Emise“ jsou definovány po vzoru zákona o
ochraně ovzduší (§ 2 odst. 1 písm. d/: „vnášení jedné nebo
více znečišťujících látek do životního prostředí“).
„Provozovatel“ je vymezen především jako
„právnická nebo fyzická osoba, která zařízení provozuje“.
V souladu se zákonem o ochraně ovzduší se dále stanoví:
„není-li taková osoba, považuje se za provozovatele vlastník
zařízení“. Kromě toho bylo dříve stanoveno, že za
provozovatele se považuje v případě prohlášení konkursu
(srov. zákon o konkursu a vyrovnání) správce konkursní podstaty.
Nicméně to z uvedené právní úpravy zřejmě vyplývá (§
14 odst. 1 písm. a/ zákona o konkursu a vyrovnání), proto bylo od
této úpravy upuštěno.
„Povolení“ je definováno jako (správní)
rozhodnutí, kterým se povolují emise skleníkových plynů a
kterým se stanoví podmínky jejich zjišťování, vykazování a
ověřování.
„Povolenka“ je definována v souladu
s čl. 3 písm. a) směrnice 2003/87/ES jako majetková hodnota
(má se na mysli tzv. jiná majetková hodnota ve smyslu § 118
občanského zákoníku). Povolenka je tím nadána schopností být
předmětem právních vztahů. Materiální hodnota povolenky je
vymezena tzv. ekvivalentem CO2. Cena povolenky se
nestanovuje, určí ji trh.
„Ekvivalent tuny CO2“ („tonne of
carbon dioxide equivalent“) je definován v souladu s čl.
3 písm. j) směrnice 2003/87/ES jako „jedna metrická tuna oxidu
uhličitého nebo jiný skleníkový plyn v množství, které má
stejný účinek globálního ohřevu na klimatický systém Země“.
Součástí pojmu jsou slova „nebo jiný skleníkový plyn
v množství, které má stejný účinek globálního na
klimatický systém Země“. Z hlediska aplikace neurčitý
pojem „množství, které má stejný účinek globálního ohřevu
na klimatický systém Země“ převede na jednotky metrické
soustavy (v případě potřeby; prozatím se právní úprava
vztahuje pouze na oxid uhličitý, srov. § 3 ve spojení s přílohou
č. 1) vyhláška Ministerstva životního prostředí (zmocnění je
obsaženo v odstavci 2), a to v souladu s vyčíslením
provedeným v návaznosti na Kjótský protokol. Článek 5
odst. 3 Kjótského protokolu stanoví, že za radiační účinky na
klimatický systém Země („global-warming potential“) se
považují ty, které stanovil Mezivládní panel pro změnu klimatu
(Intergovernmental Panel on Climate Change) a které schválila
konference smluvních stran na svém třetím zasedání. Totéž
ustanovení upravuje postup pro aktualizaci takto stanovených
radiačních účinků. V tuto chvíli platí následující:
Skleníkový plyn
|
Životnost (v rocích)
|
Potenciál globálního
ohřevu (100 roků)
|
Oxid uhličitý
|
50-200
|
1
|
Metan
|
12,23
|
21
|
Oxid dusný
|
120
|
310
|
HFC-23
|
264
|
11700
|
HFC-32
|
5,6
|
650
|
HFC-41
|
3,7
|
150
|
HFC-43-10mee
|
17,1
|
1300
|
HFC-125
|
32,6
|
2800
|
HFC-134
|
10,6
|
1000
|
HFC-134a
|
14,6
|
1300
|
HFC-152a
|
1,5
|
140
|
HFC-143
|
3,8
|
300
|
HFC-143a
|
48,3
|
3800
|
HFC-227ea
|
36,5
|
2900
|
HFC-236fa
|
209
|
6300
|
HFC-245ca
|
6,6
|
560
|
Chloroform
|
0,51
|
4
|
Methylen chlorid
|
0,46
|
9
|
Hexafluorid sírový
|
3200
|
23900
|
Perfluormethan
|
50000
|
6500
|
Perfluorethan
|
10000
|
9200
|
Perfluorpropan
|
2600
|
7000
|
Perfluorbutan
|
2600
|
7000
|
Perfluorpentan
|
4100
|
7500
|
Perfluorohexan
|
3200
|
7400
|
Perfluorocyclobutan
|
3200
|
8700
|
Trifluoroiodomethan
|
<0,005
|
<1
|
Zdroj:
DEFRA (Ministerstvo životní prostředí, potravinářství a
zemědělství, Velká Británie)
Dále jsou v § 2 definovány dva pojmy založené
na tom, že režim obchodování s emisemi je z hlediska
času rozděleno na etapy, resp. období. „První obchodovací
období“ (písmeno h), tzv. zahřívací kolo, je tříleté a trvá
od roku 2005 do roku 2007 včetně. „Další obchodovací období“
(písmeno i) následující po prvním jsou vždy pětiletá.
Konečně v písmeně j) § 2 je definován
v souladu se směrnicí „nový provozovatel zařízení“
(směrnice: „new entrant“). Smyslem pojmu je umožnit
provozovatelům, kteří se stanou provozovateli nebo dojde v jejich
zařízení k změnám majícím vliv na emise skleníkových
plynů v průběhu obchodovacího období, na které jsou
provozovatelům přidělovány povolenky podle národního alokačního
plánu schváleného před začátkem období. Způsob „zapojení“
nových provozovatelů zařízení do probíhajícího obchodování
je upraven v § 10 odst. 4 ve spojení s bodem 6 přílohy č.
3.
Ostatní pojmy uvedené v čl. 3 směrnice
2003/87/ES z různých důvodů není nutno definovat
(veřejnost, osoba).
Hlava II (povolení k emisím
skleníkových plynů) podřizuje vypouštění skleníkových plynů
do ovzduší stanovenému režimu. Základní povinností je
provozovat zařízení na základě povolení (§ 3), které bylo
vydáno stanoveným postupem (§ 4 a § 5) a které odpovídá
skutečnému stavu (§ 6). Na povolení navazují povinnosti
související s provozem zařízení – zjišťovat a vykazovat
množství emisí skleníkových plynů (§7 odst. 1). Zvláštní
povinností je povinnost provozovatele zajistit ověření vykázaného
množství emisí skleníkových plynů (§7 odst. 2), a to
osobou, která k tomu oprávněna na základě autorizace (§7
odst. 2).
§ 3 až § 7 byly původně navrženy ve
dvou variantách. Varianty se lišily institucionálně. Podle
varianty I mělo povolování zařízení zajišťovat ministerstvo,
podle varianty II krajský úřad. Obě varianty mají svoje
přednosti. Příslušnost ministerstva zajistí jednotu rozhodování,
zejm. pokud jde o stanovené podmínky provozu. Na druhou stranu
příslušnost krajských úřadů by materiálně (nikoli formálně
pro to, že navzdory tomu se bude jednat o správní řízení
oddělené od řízení podle zákona o integrované prevenci)
umožňovala to, co požaduje čl. 8 směrnice 2003/87/ES (koordinace
řízení a podmínek povolení podle tohoto zákona s řízením
a podmínkami povolání podle zákona o integrované prevenci), dále
jsou krajské úřady lépe obeznámeny z místní situací atd.
Návrh zákona byl předložen již meziresortnímu připomínkovému
řízení ve smyslu varianty I a tak je činěno i nyní.
§ 3 konstatuje v souladu s článkem
4 směrnice 2003/87/ES základní povinnost provozovatele zařízení
– provozovat zařízení na základě povolení ministerstva a
v souladu s ním. Podat žádost o povolení podle § 4 je
provozovatel povinen do 6 týdnů od nabytí účinnosti zákona,
tato skutečnost je upravena v přechodných ustanoveních
návrhu (§ 20).
§ 4 přebírá požadavky článku 5
směrnice 2003/87/ES na obsah žádosti o povolení, přičemž je
(z hlediska slovních formulací) částečně inspirován § 4
výše citovaného zákona o integrované prevenci. V odstavci 2
je výslovně stanoveno, že žádost o vydání povolení se podává
Ministerstvu životního prostředí.
§ 5 upravuje některé další procesní
otázky vydání povolení, náležitosti samotného povolení a
otázku přechodu povolení na právní nástupce provozovatele
zařízení.
V odstavci 1 se stanoví podmínka, kterou
musí provozovatel zařízení splnit, aby mu povolení bylo vydáno
(prokázání dostatečného materiálního, technického a
organizačního vybavení ke zjišťování a vykazování emisí
skleníkových plynů, § 7).
Odstavec 2 umožňuje vydat jedno povolení pro
vícero zařízení, ovšem za stanovených podmínek (čl. 6 odst. 1
směrnice 2003/87/ES).
Odstavec 3 obsahuje zvláštní náležitosti
(obecné náležitosti stanoví správní řád) povolení.
Náležitostí povolení není (a nemůže být) emisní limit. To je
dáno zvláštní povahou obchodování s emisemi jakožto
nástroje ochrany životního prostředí. Emisní limit nestanovuje
pro každé jednotlivé zařízení (zdroj) příslušný správní
úřad. Emisní limit je stanoven (národním alokačním plánem)
úhrnně pro celou Českou republiku a (z pohledu směrnice
2003/87/ES) pro celou Evropskou unii, z něho je pak stanovováno
množství skleníkových plynů, které může vypustit ten který
provozovatel. Toto množství (emisní limit) je stanovováno
„flexibilně“ v tom smyslu, že provozovatel zařízení si
může takto stanovený limit „upravovat“ prodejem nebo nákupem
povolenek podle toho, co je pro něho výhodnější.
Odstavec 4 stanoví, že práva a povinnosti
z povolení přecházejí na právního nástupce provozovatele
zařízení a jsou pro něho závazné; přitom je třeba podotknout,
že podle § 6 je i změna v osobě provozovatele změnou
povolení ve smyslu tohoto ustanovení a podléhá režimu tam
stanovenému.
§ 6 provádí čl. 7 směrnice 2003/87/ES.
Postup byl původně navržen po vzoru § 19 zákona o integrované
prevenci, po meziresortním připomínkovém řízení byl však
zjednodušen. Zjednodušení spočívá především v tom, že
řízení o změně povolení zahajuje sám správní úřad
(ministerstvo), a to buď na základě oznámení provozovatele
zařízení nebo na základě vlastních zjištění.
§ 7 upravuje základní povinnosti
související s provozem zařízení (velmi důležité však i
pro druhý pilíř navrhované právní úpravy, tj. obchodování
s povolenkami). Těmito povinnostmi jsou a) zjišťovat a
vykazovat emise skleníkových plynů (odst. 1) a b) zajistit ověření
vykázaného množství emisí skleníkových plynů (odst. 2).
Ověření vykázaného množství emisí je
klíčovým institutem, bez něhož nelze plnit základní povinnost
stanovenou pro obchodování s povolenkami – vyřadit za každý
kalendářní rok tolik povolenek, kolik odpovídá vykázaným a
ověřeným emisím. Návrh umožňuje ověřování pouze osobám
autorizovaným podle zvláštního právního předpisu, kterým je
zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a změně některých
dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší). Návrh právní
úpravy autorizace výše uvedených osob je v části třetí
tohoto návrhu, která obsahuje návrh změny zákona o ochraně
ovzduší.
Odstavec 3 stanoví následek pro případ, že
ověření vykázaného množství emisí není úspěšné, resp. že
vykázané množství emisí nebylo ve stanovené lhůtě kladně
ověřeno. Následkem je „individuální“ omezení
obchodovatelnosti povolenek (čl. 15 směrnice 2003/87/ES).
Hlava III (Obchodování s povolenkami
na emise skleníkových plynů) upravuje postup přípravy národního
alokačního plánu (§ 8), registr obchodování s povolenkami
(§ 9), vydávání a přidělování povolenek provozovatelům
zařízení (§ 10), pravidla obchodování s povolenkami (§
11) a vyřazování povolenek v množství odpovídajícímu
množství emisí skleníkových plynů (§ 12).
§ 8 stanovuje postup přípravy národního
alokačního plánu. Přitom vychází z požadavku směrnice
2003/87/ES návrh národního alokačního plánu „konzultovat“
s veřejností („taking due account of comments from the
public“, čl. 9), dále pak ze skutečnosti, že národním
alokačním plánem se přímo ovlivňuje pozice jednotlivých
provozovatelů na trhu.
Postup při přípravě národního alokačního
plánu obsahuje několik kroků: a) ministerstvo připraví ve
spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu návrh, b)
ministerstvo návrh zveřejní, c) každý (provozovatel zařízení
a kdokoli další) může k návrhu zaslat vyjádření, d)
vyjádření se projednají v meziresortní komisi, e)
ministerstvo zohlední zaslaná vyjádření a přihlédne
k projednání návrhu v meziresortní komisi, f)
přepracovaný návrh předloží ministerstvo vládě ke schválení,
g) po schválení usnesení vlády předloží návrh Evropské
komisi a ostatním členským státům, h) zopakuje všechny uvedené
kroky v případě, že Evropská komise návrh zčásti nebo
jako celek odmítne, i) v opačném případě předloží návrh
národního alokačního plánu ve formě nařízení vlády opětovně
vládě ke schválení. Forma nařízení vlády (popř. jiného
obecně závazného právního předpisu) je v tomto případě
nutná s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že národním
alokačním plánem se přímo ovlivňuje pozice jednotlivých
provozovatelů zařízení na trhu, resp. rozsah jejich práv.
Národním alokačním plánem tak budou určeny
tři základní věci: a) celkové množství povolenek na Českou
republiku, které se rozdělí na b) množství povolenek, které se
vyhrazuje pro nové provozovatele zařízení (srov. bod 6 přílohy
III směrnice 2003/87/ES), a c) množství povolenek, které bude
přiděleno tomu, kterému provozovateli zařízení (srov. bod 10
přílohy III směrnice 2003/87/ES). Množství povolenek přidělená
provozovatelům zařízení schváleným národním alokačním
plánem budou konečná a neměnná s výjimkou jediného
případu, který je upraven v § 21odst. 2 návrhu pro účely
prvního obchodovacího období. Jelikož sběr údajů potřebných
pro správné „nastavení“ národního alokačního plánu na
první obchodovací období (jehož příprava již probíhá) je
složitý, lze očekávat, že po jeho schválení se vyskytnou
skutečnosti, které při jeho přípravě nebyly ministerstvu známy
a které mohou mít vliv na množství povolenek určených plánem
provozovatelům zařízení. Z toho důvodu je v § 21
odst. 2 dána ministerstvu možnost správním rozhodnutím
stanovit danému provozovateli jiné množství povolenek. Stane-li
se tak, správce registru bude přidělovat povolenky provozovateli
zařízení z tohoto množství, nikoliv z množství
stanoveného národním alokačním plánem. Ustanovení je uzavřeno
dodatkem „přitom postupuje obdobně jako u nového provozovatele
zařízení“. Míněno je tím to, že v případě navýšení
množství povolenek odčerpá správce registru potřebné množství
z rezervy určené národním alokačním plánem pro nové
provozovatele zařízení.
§ 9 stanoví, že se zřizuje registr
obchodování s povolenkami (srov. čl. 3 nařízení Komise
/ES/ č. .../2004 o standardizovaném a bezpečném systému registrů
podle článku 19/3/ směrnice 2003/87/ES a článku 6/1/ rozhodnutí
2003/.../ES). Současně se tímto ustanovením stanoví, že
správcem registru („registry manager“) ve smyslu článku 4(2)
návrhu nařízení je operátor trhu s elektřinou. Operátor
trhu s elektřinou je osoba založená zákonem č.
458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. § 27
tohoto zákona stanoví:
§
27
Operátor
trhu s elektřinou
(1)
Operátor trhu s elektřinou (dále jen "operátor trhu")
je
akciová
společnost založená státem, jejíž akcie zní na jméno.
(2)
Jednotlivý akcionář, vyjma státu, může vlastnit akcie
operátora
trhu, jejichž hodnota nepřesáhne 5 % základního jmění
operátora
trhu.
(3)
Operátor trhu není držitelem licence podle § 4.
(4)
Operátor trhu nesmí zakládat ani zřizovat právnické osoby
ani
se na jejich založení či zřízení podílet nebo v nich získávat
majetkové
podíly.
(5)
Operátor trhu je povinen
a)
zpracovávat na základě smluv o dodávce elektřiny mezi výrobci,
provozovatelem
přenosové soustavy, provozovateli distribučních
soustav,
oprávněnými zákazníky a obchodníky bilance nabídek
a
poptávek na dodávku a odběr elektřiny a předávat je
provozovateli
přenosové soustavy a provozovatelům distribučních
soustav;
podrobnosti stanoví pravidla trhu s elektřinou,
b)
organizovat trh s elektřinou; v případě krátkodobého trhu
s
elektřinou
1.
shromažďovat nabídky a poptávky na dodávku a odběr
elektřiny,
2.
na základě vyhodnocení nabídek a poptávek zveřejňovat cenu
krátkodobých
obchodů,
3.
potvrzovat dotčeným účastníkům krátkodobých obchodů cenu
a
množství elektřiny, čímž vznikají smluvní vztahy,
c)
zpracovávat na základě smluv o dodávce elektřiny a skutečných
naměřených
hodnot vyhodnocení skutečných a sjednaných dodávek
a
odběrů elektřiny a tato vyhodnocení předávat jednotlivým
výrobcům,
oprávněným zákazníkům, obchodníkům s elektřinou
a
provozovateli přenosové soustavy a příslušným provozovatelům
distribučních
soustav,
d)
na základě vyhodnocení skutečných a sjednaných dodávek a
odběrů
elektřiny
zajišťovat zúčtování odchylek mezi účastníky trhu,
kteří
jsou povinni je uhradit; podrobnosti stanoví pravidla
trhu
s elektřinou,
e)
informovat provozovatele přenosové soustavy nebo příslušné
provozovatele
distribučních soustav o neplnění platebních
povinností
účastníků trhu vyplývajících z výsledků vyhodnocení
skutečných
a sjednaných dodávek a odběrů elektřiny,
f)
zpracovávat a zveřejňovat měsíční a roční zprávu o
elektrizační
soustavě,
g)
zpracovávat a předávat ministerstvu a Energetickému regulačnímu
úřadu
alespoň jednou ročně zprávu o dlouhodobých bilancích
elektřiny,
h)
zajistit ochranu skutečností majících povahu obchodního
tajemství,
které získá při výkonu své činnosti,
i)
informovat Energetický regulační úřad a ministerstvo
o
dodávkách elektřiny, na které se může vztahovat omezení
dovozu
podle § 44,
j)
zpracovávat podklady pro návrh pravidel trhu s elektřinou
a
předkládat je Energetickému regulačnímu úřadu.
(6)
Operátor trhu má právo vyžadovat
a)
od účastníků trhu s elektřinou
1.
technické údaje ze smluv o dodávce elektřiny, kterými jsou
zejména
výkon a jeho časový průběh, množství a místo odběru
a
místo dodávky elektřiny,
2.
údaje pro zpracování měsíčního a ročního hodnocení
dodávek
elektřiny
v elektrizační soustavě; účastníci trhu
s
elektřinou jsou povinni mu tyto údaje poskytnout,
b)
od provozovatele přenosové soustavy a provozovatelů
distribučních
soustav naměřené a vyhodnocené údaje a další
nezbytné
informace pro plnění svých povinností.
(7)
Způsob organizace krátkodobého trhu s elektřinou,
technické
údaje ze smluv o dodávce elektřiny, naměřené
a
vyhodnocené údaje o skutečných dodávkách elektřiny a
podrobnosti
způsobu
předávání těchto údajů stanoví prováděcí právní předpis.
(8)
Ceny za činnosti operátora trhu podle odstavce 5 a způsob
jejich
účtování a úhrad jednotlivými účastníky trhu s elektřinou
stanoví
Energetický regulační úřad.
Citovaný návrh nařízení Komise, které bude
po svém vydání v Official Journalu na území České
republiky přímo aplikovatelné a bezprostředně účinné (podle
posledních informací byl návrh schválen 24. června tohoto roku
výborem Komise pro klimatickou změnu, v současné době se
překládá a je před definitivním schválením Komisí),
upravuje do všech detailů fungování registrů, včetně
způsobu vydávání („issue“) a přidělování („allocation“)
povolenek provozovatelům zařízení, vyřazení povolenek atd.
Z toho důvodu jsou další relevantní ustanovení návrhu
zákona doplněna vždy o větu „přitom postupuje podle právních
předpisů Evropských společenství“ s odkazem v poznámce
pod čarou na nařízení Komise.
§ 10 upravuje další kroky navazující
na schválení národního alokačního plánu. Prvním krokem (odst.
1) je samotné vydání („issue“) povolenek správcem registru.
Způsob, jakým tak učiní, je podrobně upraven výše zmíněným
návrhem nařízení Komise, a to zejména čl. 14(1) a (2). Vydané
povolenky se pak přidělují („allocation“) provozovatelům
zařízení, a to každoročně v poměrném množství
(směrnice: „proportion“) z celkového množství, které
provozovateli určil národní alokační plán. Správce registru
tak učiní vždy do 28. února příslušného roku (odst. 2).
Způsob přidělení povolenek upravuje podrobně zejm. čl. 14(4)
návrhu nařízení Komise.
Odstavec 3 umožňuje (pouze v průběhu
prvního obchodovacího období) odchylku od národního alokačního
plánu. Omezuje se na jediný případ – vyplyne-li
z neodvratitelné události (směrnice: „force majeure“)
nemající původ v provozu zařízení (§ 420a odst. 3
občanského zákoníku) potřeba vydat a přidělit povolenky nad
rámec množství přiděleného podle alokačního plánu
provozovateli zařízení postiženého takovou událostí.
„Neodvratitelnou událost“ jako takovou není nutno blíže
definovat, jelikož podmínkou aplikace odstavce 3 je schválení
takového postupu Evropskou komisí; ta sama vydala k výkladu a
možnostem aplikace tohoto institutu vlastní metodický pokyn14.
Z pokynu mj. vyplývá, že „force majeure“ je událostí,
kterou v důsledku její povahy lze stěží očekávat; jedná
se o výjimečné a nepředvídatelné události (okolnosti), které
mají za následek výrazné zvýšení ročního úhrnu přímých
emisí skleníkových plynů, kterému nebylo možno zabránit ani
provedením opatřením, která lze na provozovateli spravedlivě
požadovat („even if all due care had been exercised“); musí se
jednat o událost, která je mimo kontrolu provozovatele zařízení;
zejména se jedná o přírodní katastrofu, válku, hrozbu války,
teroristický útok, revoluci, nepokoj, sabotáž či vandalismus.
Množství povolenek, které bude z toho důvodu přiděleno,
stanoví podle předmětného ustanovení ministerstvo správním
rozhodnutím (jemuž ovšem musí předcházet projednání
s Evropskou komisí).
Odstavec 4 dále stanoví způsob, jakým budou do
obchodování s povolenkami zapojeni tzv. noví provozovatelé
zařízení (srov. § 2 návrhu). Návrh předpokládá, že o
množství povolenek pro tyto účely rozhodne ministerstvo správním
rozhodnutím, které musí být založeno na kritériích uvedených
v příloze č. 3, tj. na stejných kritériích, na jakých byl
založen národní alokační plán podle § 8.
§ 11 upravuje v odstavci 1 základní
pravidlo obchodování s povolenkami. Jako základní premisa
obchodování s povolenkami se stanoví právo povolenku coby
majetkovou hodnotu (§ 118 občanského zákoníku) prodávat nebo
jinak převádět (např. darovat), a to za libovolnou cenu, tj. cenu
stanovenou trhem, a současně „na jinou osobu“, tj. komukoli,
nikoli pouze jiným provozovatelům zařízení. Pro případ zániku
nebo úmrtí provozovatele se stanoví, že povolenky přechází na
nového provozovatele zařízení (pro případ, že není nový
provozovatel, povolenky se jako jiná majetková hodnota stávají
předmětem dědictví).
Odstavec 2 požaduje, aby provozovatel zařízení
investoval finanční prostředky získané prodejem povolenek
přednostně do technologií šetrnějších k životnímu
prostředí nebo jiných opatření na ochranu životního prostředí.
§ 12 stanoví provozovateli zařízení v
odstavci 1 základní povinnost – předložit vždy do 30. dubna
tolik povolenek, kolik odpovídá jeho emisím naměřeným a
ověřeným v předchozím kalendářním roce. Odstavec 2
doplňuje odstavec 1 konstatováním, že pro tyto účely může
provozovatel zařízení předložit i povolenky vydané příslušným
správním úřadem jiného členského státu Evropské unie (tj.
zakoupené od provozovatelů zařízení se sídlem v jiných
členských státech) a povolenky vydané příslušným správním
úřadem jiného než členského státu Evropské unie, pokud je to
v souladu se směrnicí 2003/87/ES (postup takového
„připuštění“ stanoví čl. 25). Opět se stanoví, že
vyřazení z obchodování „cancellation“ musí být
provedeno postupem stanoveným právními předpisy Evropských
společenství; má se na mysli především čl. 20 návrhu nařízení
Komise.
Odstavec 3 převádí do právního řádu České
republiky článek 13 směrnice 2003/87/ES. Ustanovením se uzavírá
každé z obchodovacích období a zajišťuje se jím, aby do
čtyř měsíců od jeho konce byly vyřazeny z obchodování
všechny povolenky vydané pro jeho účely. S výjimkou
přechodu z prvního obchodovacího na první z dalších
obchodovacích období se však stanoví, že za takto vyřazené
(„bezprizorní“) povolenky se provozovatelům zařízení přidělí
odpovídající množství povolenek na nové obchodovací období
(tzv. banking).
Odstavec 4 stanoví jednu ze sankcí za nesplnění
povinnosti podle odstavce 1 – zveřejnění seznamu „viníků“.
Další sankce jsou upraveny v § 20.
§ 13 a 14 jsou lex specialis
k několika předchozím ustanovením hlavy III návrhu.
V návaznosti na článek 28 směrnice 2003/87/ES upravují
institut sdružení provozovatelů zařízení (směrnice: „pool“),
přičemž jeho podstata spočívá v tom, že namísto
přidělování povolenek jednotlivým provozovatelům, kteří se na
sdružení účastní, se povolenky přidělí jedinému zástupci
sdružení, který následně odpovídá za plnění základní
povinnosti – vyřadit z obchodování odpovídající množství
povolenek podle § 12 (a pokud tak neučiní, nese za to
odpovědnost). Návrh nestanoví způsob, jakým provozovatelé
zařízení vytvoří sdružení (lze předpokládat např. sdružení
podle § 829 občanského zákoníku), aby však takové sdružení
bylo relevantní pro účely zákona, musí k němu ministerstvo
dát (správním rozhodnutím) souhlas (§ 13). § 13 dále stanoví
náležitosti žádosti o souhlas a postup při jeho udělování.
V souladu se směrnicí se možnost vytvořit sdružení a plnit
povinnosti přes jeho zástupce omezuje koncem prvního z dalších
obchodovací období, tj. koncem roku 2012 („Dobu platnosti
souhlasu lze stanovit nejdéle do konce prvního z dalších
obchodovacích období.“).
Hlava IV (výkon státní správy) upravuje
kompetence správních úřadů.
Ministerstvu (§ 16) se navrhují kompetence
související s obchodováním jako takovým (tvorba národního
alokačního plánu, rozhodování o množství povolenek ve
stanovených případech apod.), včetně kompetencí v oblasti
povolování a vydávání rozhodnutí o autorizaci k ověřování
množství emisí skleníkových plynů.
Česká inspekce životního prostředí (§ 17)
se ustavuje kontrolním orgánem pro celou oblast upravenou navrženým
zákonem.
Oběma orgánům státní správy je pak svěřena
kompetence projednávat stanovené správní delikty.
Hlava V (správní delikty) doplňuje dříve
uvedené právní normy o jejich sankční složku. Sankce (§ 18)
jsou formulovány pouze pro povinnosti uvedené v hlavě II
(povolení k emisím skleníkových plynů) a základní
povinnosti uvedené v hlavě III (vyřadit z obchodování
odpovídající množství povolenek). Sankce za povinnost uvedenou
na druhém místě se od ostatních liší ve dvou ohledech.
Především je v souladu se směrnicí stanovena fixně,
nikoliv rozpětím (odst.4). Kromě toho se na ni nevztahuje
ustanovení § 19 odst. 1, podle kterého „právnická osoba nebo
fyzická osoba, která se správního deliktu dopustila při
podnikání nebo v přímé souvislosti s ním, za správní
delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré
úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti
zabránila“. Vztáhnout toto ustanovení na uvedenou povinnost (a
odpovědnost za její porušení) by bylo v rozporu s koncepcí
směrnice, která pro první obchodovací období umožňuje, aby
právě v případě neodvratitelných událostí bylo
provozovatelům zařízení vydáno dodatečné množství povolenek
(srov. § 10 odst. 3).
Pro oblast obchodování zásadně není nutno
další sankce stanovit. Návrh nařízení Komise o registrech
obchodování s emisemi skleníkových plynů (citováno výše
u § 9) by mělo upravit obchodování takovým způsobem, že např.
„padělání“ povolenek nebo jiná nedovolená machinace s nimi
nebude prakticky možná.
Otázkou, která není dosud zcela zřejmá je
sankce za porušení ustanovení § 7 odst. 3 („provozovatel
zařízení nesmí převádět povolenky do té doby, dokud ověření
nestanoví, že vykázané množství emisí je v souladu se
stanovenými podmínkami“). Za předpokladu, že si registr bude
umět toto omezení „ohlídat sám“, sankci stanovit není třeba.
Tak by tomu vskutku mělo být. Podle článku 8 návrhu nařízení
Komise (citováno u § 9) může příslušný správní úřad
(ministerstvo) dát pokyn správci registru k zablokování
převodu povolenek z určitého účtu v registru.
Hlava VI
(přechodná, společná a zmocňovací ustanovení) upravuje v §
20 způsob „náběhu“ na novou právní úpravu.
Provozovatelům „stávajících“ zařízení je uloženo
předložit ministerstvu žádost o povolení nejpozději 6 týdnů
po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Odstavec 2 upravuje přechodné ustanovení
související se změnou zákona o integrované prevenci (část
druhá, § 25 návrhu). Podle informací z praktického
provádění zákona o integrované prevenci byla již vydána
integrovaná povolení, která stanovila provozovatelům zařízení
emisní limity na skleníkové plyny. Aby taková povolení mohla být
v případě zařízení a skleníkových plynů, na které se
vztahuje tento zákon, uvedena do souladu s tímto zákonem,
stanoví se, že je to důvod pro změnu integrovaného povolení
(srov. § 19 zákona o integrované prevenci).
§ 21 reaguje na skutečnost, že národní
alokační plán na první obchodovací období musí být připraven
před účinností navrhovaného zákona. Ustanovení se vrací k §8,
ve kterém je podrobně upraven zvláštní postup přípravy
národního alokačního plánu, „ve finále“ schvalovaného ve
formě nařízení vlády.
K tomuto algoritmu přípravy národního
alokačního plánu přibývá pro účely prvního obchodovacího
období další krok uvedený v druhé větě odstavce 1. Podle něho:
„Před předložením vládě ke schválení nařízením vlády
ministerstvo projedná s provozovateli zařízení způsob dalšího
navýšení množství povolenek, které jim bylo určeno návrhem
národního alokačního plánu schváleném usnesením vlády a
projednaném s Evropskou komisí, na základě kritérií pro
přípravu národního alokačního plánu uvedených zejména v
bodech 7 a 8 přílohy č. 3 tohoto zákona či v případech kdy
algoritmus přidělení v návrhu národního alokačního plánu
nezohledňuje výrazný nárůst emisí z daného zařízení v
období mezi obdobím zvoleným pro přidělení podle historických
emisí a současností; pro tyto účely stanoví návrh národního
alokačního plánu schválený usnesením vlády a projednaný s
Evropskou komisí zvláštní rezervu, ze které lze čerpat.“.
Příprava národního alokačního plánu se
tímto rozdělí na dvě etapy. V první etapě bude národní
alokační plán obsahovat čtyři základní položky: a) celkové
množství povolenek na Českou republiku, a z toho b) rozdělení
povolenek na jednotlivé provozovatele zařízení podle historických
emisí, c) rezerva pro nové provozovatele zařízení, a d) rezerva
pro uplatnění kritérií 7 a 8 přílohy č. 3 zákona, tedy tzv.
včasných akcí (angl. „early actions“), používání čisté
technologie (kombinovaná výroba elektřiny a tepla) a rezerva
určená pro doplnění přiděleného množství v případě, kdy
algoritmus přidělení povolenek neumožňuje zohlednit významný
růst emisí v daném zařízení v období mezi historickými
emisemi určenými pro alokaci (1999-2001) a současností (tj. rok
2003 včetně) a kdy by přidělení dle tohoto algoritmu bez úprav
mohlo znevýhodnit ty provozovatele, jejichž zařízení v daném
mezidobí výrazně zvýšilo výkon (alokace by tak neodpovídala
jejich potřebám). V druhé etapě, tj. po schválení návrhu
usnesením vlády a projednáním návrhu s Evropskou komisí,
předloží provozovatelé zařízení, kteří o to projeví zájem,
podklady pro navýšení povolenek jim určených podle písmene b),
a to z důvodů uvedených v písmeně d). Věta za středníkem je
zdůrazněním skutečnosti, že tento postup nebude mít vliv na
celkové množství povolenek podle písmene a). Pro účely uvedené
v písmeně d) bude možno čerpat pouze z rezerv pro tyto účely
stanovených.
K odstavci 2 viz komentář k § 8 návrhu.
§ 22 je modifikací definice nového
provozovatele zařízení obsažené v § 2 odst. 1 písm. j) návrhu
zákona. Důvod je zřejmý. Pro první obchodovací období by za
nové provozovatele zařízení ve smyslu uvedené definice pojmu
byli považováni všichni provozovatelé zařízení. Podle § 20
odst. 1 jsou provozovatelé povinní podat žádost o povolení do
6-ti týdnů po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, povolení jim
tak bude vydáno až po dni doručení alokačního plánu Evropské
komisi.
§ 23 upravuje vztah navrhované právní
úpravy ke správnímu řádu.
§ 24 shrnuje v jedno ustanovení
zmocnění uvedená v dřívějších ustanoveních návrhu.
K tomu je třeba dodat, že písm. a) nebude využito
bezprostředně po účinnosti tohoto návrhu zákona. V souladu
se směrnicí 2003/87/ES se právní úprava bude (přinejmenším na
dobu prvního obchodovacího období, tj. do konce roku 2007)
vztahovat pouze na oxid uhličitý. Část písmene c) (zjišťování
a vykazování) bude navíc pouhou transpozicí sedmdesátistránkového
rozhodnutí Komise 2004/156/ES (citováno výše v obecné části
důvodové zprávy).
Část druhá (§ 25) (Změna
zákona o integrované prevenci )
V návaznosti na čl. 26 směrnice 2003/87/ES
(mění čl. 9 odst. 3 směrnice 96/61/ES) se navrhuje doplnění §
14 odst. 1 zákona o integrované prevenci. Protože v případě
obchodování s emisemi skleníkových plynů není emisní
limit stanovován „závazně“, nýbrž „flexibilně“
(prodejem a nákupem povolenek ho lze korigovat), stanoví se, že
v integrovaném povolení se zařízením podle směrnice
2003/87/ES nestanoví emisní limity. Z tohoto pravidla je
jediná výjimka – nebezpečí vážného znečištění v místě
provozu.
Část třetí (§ 26) Změna
zákona o ochraně ovzduší
Body 1 až 13 navrhují podřídit
autorizaci osob, které budou provádět ověřování množství
emisí skleníkových plynů, režimu autorizací upravených zákonem
o ochraně ovzduší. Tyto body tedy měnía doplňují
ustanovení§ 15 a §16 zákona o ochraně ovzduší. § 15
stanoví náležitosti žádosti o autorizaci pro jednotlivé
autorizované činnosti, postup při ověřování odborných
znalostí žadatelů, náležitosti rozhodnutí o autorizaci, dobu
jeho platnosti a možnost jeho zrušení v případě neplnění
povinností stanovených zákonem pro autorizované osoby. Dále
upravuje poskytování služeb příslušníkem členského státu
Evropské unie v oblastech totožných s autorizovanou
činností. § 16 stanoví povinnosti autorizovaných osob.
Bod 1. doplňuje mezi činnosti, ke kterým
je třeba rozhodnutí o autorizaci, ověřování množství emisí
skleníkových plynů.
Bod 2. shrnuje do nových odstavců 7 a 8
náležitosti žádosti o autorizaci a podmínky, které musí
žadatel splnit, aby mu mohlo být vydáno rozhodnutí o autorizaci.
Bod 3. upravuje možnost ministerstva
zrušit rozhodnutí o autorizaci i v případě, kdy
autorizovaná osoba nebude mít v pracovním či jiném obdobném
vztahu osoby, které jsou oprávněny ověřovat emise skleníkových
plynů.
Bod 4. upravuje odkaz na odstavec v souladu
s přečíslováním § 15.
Bod 5., 6. a 7. navazuje autorizovanou
činnost ověřování množství emisí skleníkových plynů na
ustanovení o poskytování služeb.
Bod 8. a 9. upravují odkazy na odstavce
v souladu s přečíslováním § 15.
Bod 10. doplňuje v souvislosti s nově
zavedenou autorizovanou činností již existující zmocnění
k provedení některých ustanovení zákona v podrobnostech
prováděcím předpisem.
Bod 11. podřizuje osobu autorizovanoukověřování množství emisí skleníkových plynů povinnostem
stanoveným i pro již existující autorizované osoby, zejména
stanoví že autorizovaná osoba nesmí být k danému
provozovateli zařízení ve vztahu, který by bylo možno vyložit
jako střet zájmů .
Bod 12. a 13. upravuje sankční a
zmocňovací ustanovení v souvislosti se změnami a
přečíslováním § 15.
Bod 14. navrhuje se vložit do zákona o
ochraně ovzduší, a to do hlavy týkající se změny klimatu, nové
ustanovení § 35a. Ve své podstatě se jedná o důrazné
konstatování, že pro skleníkové plyny a zdroje, které jsou
součástí zařízení, na které se vztahuje navrhovaná právní
úprava nelze stanovit emisní limity.
Část čtvrtá (§ 27)
Navrhuje se vložit do zákona o živnostenském
podnikání novou živnost, která by odpovídala autorizované
činnosti ověřování množství emisí skleníkových plynů.
Část pátá (§ 28)
Striktně vzato měl být stanoven ke dni vstupu
ČR do EU, a to z těchto důvodů: směrnice 2003/87/ES (článek
31) uložila členským státům termín transpozice („shall bring
into force“) do 31. prosince 2003. Pro Českou republiku je
relevantní článek 2 Aktu o přistoupení („Ode dne přistoupení
se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány
Společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení
stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se
v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených
smlouvách a v tomto aktu.“).
Navzdory uvedenému se počátek účinnosti
stanoví dnem vyhlášení, a to s ohledem na to, že požadavek
uvedený v předchozím odstavci byl již v době přípravy
návrhu zákona požadavkem nemožného plnění.