Důvodová zpráva

11. dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a zá

Sněmovní tisk: č. 1249, 1. volební období

Průběžně zpracováváme a vylepšujeme obsah důvodových zpráv. Tento dokument může mít drobné nedostatky ve formátování — aktivně na nich pracujeme.

Tento dokument obsahuje důvodovou zprávu k návrhu zákona ze sněmovního tisku PSP ČR — záměr zákonodárce a odůvodnění jednotlivých ustanovení.

Parlament České republiky

POSLANECKÁ SNĚMOVNA

1994

I. volební období

1249

Vládní návrh,

kterým se předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyslavení souhlasu 11. dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým se mění mechanismus v ni ustavený, přijatý ve Štrasburku dne 11. května 1994.

Předkládací zpráva

pro Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky
Česká republika sukcedovala do mezinárodních závazků v oblasti lidských práv bývalé ČSFR, která mj. podepsala a ratifikovala smlouvu o ochran lidských práv a základních svobod Rady Evropy (dále jen "Úmluva"), ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Úmluva byla publikována spolu s dalšími dodatkovými protokoly ve Sbírce zákonů jako zákon č. 209/1992 Sb. Do Rady Evropy byla Česká republika přijata 30. června 1993, nicméně Úmluva je vzhledem k výše uvedeným důvodům pro Českou republiku závazná ode dne uložení ratifikačních listin u generálního tajemníka Rady Evropy, tedy od 18. března 1992.
Úmluva určuje do značné míry coby nejdůležitější smluvní ochrany lidských práv význam Rady Evropy, neboť vytváří efektivní institucionální a právní mechanismus kontroly, přičemž tento smluvní systém vykazuje oproti obecnému mezinárodnímu právu řadu zvláštností. Zvláště v době svého vzniku, tedy počátkem 50. let, byl bezprecedentním průlomem do výlučnosti států, neboť vytvořil nový mezinárodně právní statut daný právem individuální stížnosti. v posledních desetiletích se systém Úmluvy zformoval v evropské ústavně právní zákonodárství, které vytváří společný standard pro celý evropský kontinent.
Základní strukturu kontrolního mechanismu Úmluvy tvoří v současné době v zásadě dva orgány. V prvním stupni je to Evropská komise pro lidská práva (dále "Komise"), ve druhém potom Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"), které jsou výjimečně doplňovány výborem ministrů. Kontrolní mechanismus zahrnuje povinnost komise přijímat stížnosti jednoho státu na druhý stát v případ porušení ustanovení Úmluvy. Prohlášením podle článku 25 smluvní strana může, ale nemusí připustit stížnost fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob na porušení jejich lidských práv a svobod. Prohlášením podle lánku 46 státy mohou, ale opět nemusí, uznat jurisdikci Soudu ve věci výkladu a provádění Úmluvy. V prohlášení učiněném při ratifikaci Úmluvy a protokolů k ní ČSFR uznala vše uvedené pravomoci Komise a Soudu, pokud k porušení práv vyplvajících z těchto dokument došlo po nabytí jejich platnosti pro ČSFR, tj. od 18. března 1992. Tím je vyloučena, aby se na tyto orgány se stížnostmi obracely osoby, které se považuji za poškozené v důsledku porušení práv, k němu došlo aktem veřejné moci v době před tímto datem.
V 90. a zejména pak v 80. letech však došlo téměř ke zhroucení kontrolního systému Úmluvy pod tíhou jeho vlastního úspěchu. Jeho používanost vedla k problémům jak právním, tak pragmatickým. Právo přímé individuální stížnosti tak dnes stále existuje pouze v řízení před Komisí, avšak nikoliv v řízení před Soudem a jednotlivec při jeho jednání více méně v roli figuranta. Dále disponuje Výbor ministrů coby politický orgán stále ještě pravomocemi, které se týkají soudního řízení - jde především o subsidiární pravomoc rozhodovat o meritech případů namísto Soudu. Původní myšlenka začlenění Výboru ministrů do řízení spočívala v ponechání možnosti přístupu k Úmluvě i státům, které se nechtěly podrobit soudnímu zkoumání. Funkci Výboru ministrů potom bylo přijímat individuální stížnosti v případech, kdy stát akceptoval kompetenci Komise, avšak nikoliv Soudu, co byla typická situace v období prvních let platnosti Úmluvy. Největší problém procedurální stránky štrasburského systému představuje zahlcenost, způsobená jak nárůstem počtu členských zemí, tak nárůstem počtu stížností k orgánům Úmluvy a v neposlední řadě i nárůstem popularity Úmluvy mezi veřejností členských zemí, která se pak častěji na štrasburské orgány se svými žádostmi obrací. Celkově vzestupná tendence využívanosti kontrolní a ochranné procedury podle Úmluvy má přímý vliv na rostoucí průměrnou délku řízení před orgány Úmluvy, která se dnes pohybuje mezi pěti a šesti lety.
Politický kompromis období zrodu Úmluvy jakožto výchozí bod současného kritického stavu jejího mechanismu na jedné straně a jeho nepřehlédnutelný význam na straně druhé vedly k potřeb tento mechanismus sice uchovat, nicméně výrazně reformovat. Některé kroky směrem ke zlepšení již podniknuty byly. Jedná se například o 8. dodatkový protokol k Úmluvě, ale i o řadu drobných technických kroků, jejichž realizace byla. v kompetenci Komise či Soudu. Aktuálnost problému se zdála být nejvyšší začátkem 80. let, avšak na to, aby mohla být okamžitě přijata zásadní reforma celého komplexu, jeté nebylo evropské společenství dostatečné připravené, stejné jako nebyly dostatečně kvalitně připraveny jeho reformní návrhy.
Výbor ministrů Rady Evropy zřídil Výbor expertů pro zlepšení procedury Úmluvy, známý pod zkratkou DH-PR, který se otázkami reformy zabýval od roku 1982. Vrcholem reformních snah DH-PR se stal 11. dodatkový protokol, který byl postupné akceptován Řídícím výborem pro lidská práva a Výborem delegátů ministrů Rady Evropy. Počátkem října 1993 se sešli nejvyšší představitelé členských zemí na Summitu Rady Evropy ve Vídni, aby přijali politické rozhodnutí o ukončení reformních prací a připravení 11. dodatkového protokolu k podpisu v sídle Rady Evropy ve Štrasburku 11. května 1994 na zasedání Výboru ministrů. Protokol byl ve Štrasburku podepsán členskými zeměmi Rady Evropy jako vyraz politické i expertní vůle o co nejplynulejší řízení před orgány Úmluvy, které představuje realizaci práva na spravedlivý a rychlý soud, naplnění všech obecně uznávaných procesních princip a snížení rizika újmy na právech a svobodách jednotlivců právě v důsledku zahlcení.
Podstatou protokolu je spojení Komise a Soudu do jediného soudního orgánu, v něm budou působit profesionální soudci na plný úvazek, tedy zasedající ve stálých senátech. Reforma zapracovala změny kompetencí Výboru ministrů představující prakticky jeho eliminaci, takže se de facto dá hovořit o spojení tří orgán, resp. jejich pravomocí. Ke kladům protokolu patří zjednodušení kontrolní procedury, což znamená následné urychlení řízení. Reálně prognózy hovoří o možnosti zkrátit v době dohledné od okamžiku vstoupení protokolu v platnost toto řízení na 18 měsíců. K dalším posunům poreformního systému bude patřit vysoká homogenita systému, eliminace kritizovaných pravomocí Výboru ministrů a automatické zaručení práva individuální stížnosti a tím i procesní zrovnoprávnění jedince a státu jako smluvní strany. Toto zrovnoprávnění, spočívající v právu jednotlivce předložit svou stížnost Soudu, je ji zakotveno v Protokolu č. 9 k Úmluvě, který byl ČSFR podepsán a ratifikován v roce 1992, a pro mezinárodní závazky České republiky v oblasti lidských práv tudíž nepředstavuje žádné novum. Úkoly Komise budou po vstoupení protokolu v platnost plnit zřizované výbory, senáty a tzv. Velký senát Soudu. Kritéria pro výkon úřadu soudce, volební principy, kritéria přijatelnosti žádostí a další obecná pravidla zůstávají de facto nedotčena. Tak je zachován i institut smírného urovnání, spravedlivého zadostiučinění, závaznosti a vykonavatelnosti rozsudků. Celý text protokolu doplňuje

k protokolu, která je jeho součástí a obsahuje doplnění Úmluvy, jakož i všech platných protokolů, o nadpisy jednotlivých článků.
Pokud jde o dopad celé reformy na státní rozpočet, v krátkodobé perspektivě se dá v souvislosti. se zaváděním nového mechanismu očekávat určité zvýšení výdajů, v perspektivě dlouhodobé pak naopak jejich snížení vzhledem k tomu, že dojde k faktickému sloučení tří orgánů v jeden, zjednodušení celé procedury a tím i ke zkrácení délky řízení před tímto orgánem.
Podle ustanovení článku 10 Ústavy České republiky bude mít protokol, který je součástí Úmluvy, přednost před zákonem. Protokol vstoupí pro Českou republiku v platnost podle režimu, který je v něm uveden.
Návrh protokolu byl projednán vládou České republiky na jejím zasedání dne 4. května 1994, na němž zmocnila náměstka ministra zahraničních věcí [vedoucího Stálé mise České republiky při Radě Evropy] k podpisu protokolu na zasedání Výboru ministrů Rady Evropy dne 11. května 1994. Vláda České republiky protokol vzala na vědomí a vyslovila s ním souhlas.
Vzhledem k tomu, že protokol má charakter smlouvy o lidských právech a základních svobodách, je třeba, aby v souladu s ustanovením článku 49, odstavec 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., kterým se uvozuje stava České republiky, byl před ratifikací prezidentem ČR předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu.

Protokol č. 11 k Omluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým se mění kontrolní mechanismus v ní ustavený
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"),
majíce na zřeteli naléhavou potřebu změnit kontrolní mechanismus ustavený Úmluvou za účelem zachování a zvýšení účinnosti ochrany lidských práv a základních svobod, především vzhledem k nárůstu počtu žádostí a rostoucímu počtu členských zemí Rady Evropy,
majíce na zřeteli, že je proto žádoucí pozměnit za tímto účelem určitá ustanovení Úmluvy, zejména nahradit stávající Evropskou komisi a Soud pro lidská práva novým stálým Soudem,
berouce na vědomí Rezoluci č. 1, přijatou na Evropské ministerské konferenci o lidských právech, konané ve Vídni ve dnech 19. a 20. března 1955,
berouce na vědomí Doporučení č. 1194 (1992), přijaté Parlamentním shromážděním Rady Evropy dne 6. října 1992,
berouce na vědomí rozhodnutí o reformě kontrolního mechanismu Úmluvy, přijatého hlavami států a vlád členských zemí Rady Evropy ve Vídeňské deklaraci dne 9. října 1993,
dohodly se na následujícím:

Článek 1
Stávající text Hlav II až IV Úmluvy (články 19 až 56) a Protokolu č. 2, který přiznává Evropskému soudu pro lidská práv a pravomoc vydávat posudky, se nahrazuje následující Hlavou II Úmluvy (články 19 a 51):

"HLAVA II - EVROPSKY SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

Článek 19 - Ustavení Soudu
K zajištění plnění závazků, přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě a Protokolech k ni, se zřizuje Evropský soud pro lidská práva, dále "Soud". Soud pracuje trvale.

Článek 20 - Počet soudců
Soud tvoří počet soudců rovný počtu Vysokých smluvních stran.

Článek 1 - Předpoklady úřadu
1. Soudci musí mít vysoký morální charakter a splňovat podmínky vyžadované pro výkon vysokých soudních funkcí nebo být uznávanými právníky.
2. Soudci zasedají v Soudu jako soukromé osoby.
3. Ve svém funkčním období nemohou soudci vykonávat činnost neslučitelnou s jejich nezávislosti a nestranností nebo požadavky stálého úřadu; o všech otázkách vyvolaných použitím tohoto odstavce rozhodne Soud.

Článek 22 - Volby soudců
1. Soudci jsou Parlamentním shromážděním voleni za každou vysokou smluvní stranu většinou hlasů ze seznamu tří kandidátů předložených Vysokou smluvní stranou.
2. Stejný postup se použije při doplňováni Soudu v případě přistoupení nových Vysokých smluvních stran a při obsazování příležitostně uvolněných míst.

Článek 23 - Punkční období
1. Soudci jsou voleni na období šesti let. Mohou být zvoleni znovu. Funkční období poloviny soudců zvolených při prvních volbách však skončí koncem třetího roku.
2. Soudci, jejichž funkční období skončí uplynutím původního tříletého období, budou určeni losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned po skončení prvních voleb.
3. Aby se v rámci možností zabezpečilo, že dojde k obnov jedné poloviny soudců každé tři roky, může Parlamentní shromáždění rozhodnout, dříve ne přikročí k jakékoliv další volbě, že funkční období jednoho nebo více soudců, kteří mají být zvoleni, bude mít jinou délku než šest let, avšak ne více než devět let a ne méně ne tři roky.
4. V případě, kdy se jedná o více než jedno funkční období a kdy Parlamentní shromáždění bude postupovat podle předchozího odstavce, přidělí se tato období losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned po volbách.
5. Soudce, který byl zvolen, aby nahradil soudce, jehož funkční období neskončilo, zastává funkci po zbytek funkčního období svého předchůdce.
6. Funkční období soudců skončí dosažením věku 70 let.
7. Soudci zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Po svém nahrazení pokračují v projednáváni těch případů, které jí posuzují.

Článek 24 - Odvolání
Žádný soudce nesmí být zbaven svého úřadu, pokud ostatní soudci dvoutřetinovou většinou nerozhodnou o tom, že přestal splňovat požadované podmínky.

Článek 25 - Kancelář a soudní tajemníci
Soud má kancelář, jejíž úkoly a organizaci stanoví jednací řád Soudu. Soudu pomáhají soudní tajemníci.

Článek 26 - Plénum Soudu
Plénum soudu
a) volí na tříleté období svého předsedu a jednoho nebo dva místopředsedy; tito mohou být zvoleni znovu,
b) vytváří senáty zřízené na pevně stanovené období,
c) volí předsedy senátu Soudu; tito mohou být zvoleni znovu,
d) přijímá jednací řád Soudu,
e) volí vedoucího kanceláře a jednoho nebo více zástupců vedoucího kanceláře.

Článek 27 - Výbory, senáty a Velký senát
1. K projednání předložených případů zasedá Soud ve výborech tří soudů, v senátech sedmi soudců a ve Velkém senátu sedmnácti soudců. Senáty Soudu zřizuji výbory na pevně stanovené období.
2. Členem senátu a Velkého senátu bude ex officio soudce zvolen za dotčen členský stát nebo, pokud takový není nebo není schopen zasedat, osoba jím určená, aby zasedala jako soudce.
3. Velký senát se dále skládá z předsedy soudu, místopředsedů, předsedů senátu a dalších soudců vybraných v souladu s jednacím řádem Soudu. Je-li případ podle článku 43 předán Velkému senátu, nemůže v něm zasedat soudce ze senátu, který vydal rozsudek, s výjimkou předsedy senátu a soudce, který zasedal za dotčen členský stát.

Článek 28 - Prohlášení nepřijatelnosti výborem
Výbor může jednomyslně prohlásit za nepřijatelnou nebo vyškrtnout ze svého seznamu případně individuální žádost podanou podle článku 34, pokud takové rozhodnutí může být učiněno bez dalšího přezkoumání. Toto rozhodnutí je konečné.

Článek 29 - Rozhodnutí senátu o přijatelnosti a meritu
1. Není-li učiněno rozhodnutí podle článku 28, rozhodne senát o přijatelnosti a meritu individuálních žádostí podaných podle článku 34.
2. Senát rozhodne o přijatelnosti a meritu mezistátních žádostí podaných podle článku 33.
3. Rozhodnutí o přijatelnosti se vynáší oddělení, pokud Soud ve výjimečných případech nerozhodne jinak.

Článek 30 - Vzdání se pravomoci ve prospěch Velkého senátu
Pokud případ projednávaný senátem vyvolává závažnou otázku týkající se vkladu Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo pokud by se usnesení senátu o otázce jim projednávané mohlo dostat do rozporu s rozsudkem dříve Soudem vyneseným, může se senát v kterémkoli okamžiku před vynesením rozsudku vzdát pravomoci ve prospěch Velkého senátu, pokud proti tomu ani jedna strana případu nic nenamítá.

Článek 31 - Pravomoci Velkého senátu
Velký senát
a) rozhodne o žádostech podaných buď podle lánku 33 nebo článku 34, jestliže se senát vzdal své pravomoci podle článku 30 nebo pokud mu byl případ předán podle článku 43, a
b) posoudí žádosti o posudky předkládané podle článku 47.

Článek 2 - Pravomoc Soudu
1. Pravomoc Soudu se rozšíří na všechny věci týkající se vkladu a použití úmluvy a Protokolů k ní, které jsou Soudu předkládány podle ustanovení článků 33, 34 a 47.
2. V případě sporu o pravomoc Soudu rozhodne Soud.

Článek 33 - Mezistátní případy
Každá Vysoká smluvní strana může oznámit Soudu každé údajné porušení ustanovení Úmluvy a Protokolů k ní jinou Vysokou smluvní stranou.

Článek 34 - Individuální žádosti
Soud může přijímat žádosti od každé osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.

Článek 35 - Kritéria přijatelnosti
1. Soud se může věci zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí.
2. Soud se nebude zabývat řádnou žádostí předloženou podle článku 35, která je
a) anonymní, nebo
b) v podstatě stejná jako žádost jí předtím projednávaná Soudem anebo již předložená jiné mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci a pokud neobsahuje žádné nové důležité informace.
3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální žádost předloženou podle článku 34, kterou pokládá za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy nebo Protokolů k ní, zjevně nepodloženou nebo za zneužívající právo na žádost.
4. Soud zamítne každou žádost jako nepřijatelnou Podle tohoto článku. Může tak učinit v kterémkoliv stádiu řízení.

Článek 36 - Intervence třetí strany
1. Vysoká smluvní strana, jejím příslušníkem žadatel je, má ve všech případech projednávaných před senátem nebo Velkým senátem právo předložit písemná vyjádření a účastnit se slyšení.
2. Předseda Soudu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat každou Vysokou smluvní stranu, která není stranou v řízení, nebo každou dotčenou osobu, která není žadatelem, aby předložily písemná vyjádření nebo se účastnily slyšení.

Článek 37 - Vyškrtnutí žádosti
1. Soud může v kterémkoli stádiu řízení rozhodnout o vyškrtnutí žádosti ze svého seznamu připadl, jestliže okolnosti vedou k závěru, že
a) žadatel netrvá na své žádosti, nebo
b) věc již byla vyřešena, nebo
c) z jakéhokoliv jiného Soudem zjištěného důvodu ji nadále není důvodné pokračovat v posuzování žádosti.
Soud však pokračuje v posuzování žádosti, vyžaduje-li to dodržování lidských práv, jak jsou stanovena Úmluvou a Protokoly k ni.
2. Soud může rozhodnout o navrácení žádosti do svého seznamu případů, jestliže se domnívá, že okolnosti takový krok odůvodňují.

Článek 38 - Posuzování případu a procedura smírného urovnání
1. Jestliže Soud přijme žádost jako přijatelnou,
a) za účelem zjištění skutečností posoudí žádost společně se zástupci stran a je-li to zapotřebí, provede šetření, pro jeho účinné provedení poskytnou zúčastněné státy všechny nezbytné prostředky,
b) dá se k dispozici zúčastněným stranám s cílem dosáhnout smírného urovnání záležitosti na základě dodržování lidských práv, jak jsou stanovena Úmluvou a Protokol k ní.
2. Řízení vedené podle odstavce 1 b) je důvěrné.

Článek 39 - Dosažení smírného urovnání
Je-li dosaženo smírného urovnání, vyškrtne Soud případ ze svého seznamu formou rozhodnutí doplněného stručným vylíčením skutečností a přijatého řeŠení.,

Článek 40 - Veřejnost slyšení a přístupnost dokumentů
1. Slyšení jsou veřejná, pokud Soud za výjimečných okolností v nerozhodne jinak.
2. Dokumenty uložené u vedoucího kanceláře jsou přístupné veřejnosti, pokud předseda Soudu nerozhodne jinak.

Článek 41 - Spravedlivé zadostiučinění
Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případ potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.

Článek 42 - Rozsudky senátu
Rozsudky senátu se stávají konečnými v souladu s ustanoveními článku 44, odstavce 2.

Článek 43 - Postoupení Velkému senátu
1. V tříměsíční lhůtě ode dne rozsudku senátu mohou strany případu požádat ve výjimečných případech o postoupení případu Velkému senátu.
2. Porota pěti soudců Velkého senátu žádost přijme, jestliže případ vyvolává závažnou otázku tkající se výkladu nebo použití. Úmluvy nebo Protokolů k ni nebo závazný problém obecného významu.
3. Pokud porota žádost přijme, Velký senát o případu rozhodne formou rozsudku.

Článek 44 - Konečnost rozsudku
1. Rozsudek Velkého senátu je konečný.
2. Rozsudek senátu se stane konečným,
a) pokud strany prohlásí, že nebudou žádat o postoupení případu Velkému senátu, nebo
b) po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne rozsudku, jestliže nebylo požádáno o postoupení případu Velkému senátu, nebo
c) pokud porota Velkého senátu zamítne žádost podle článku 43.
3. Konečný rozsudek se zveřejní.

Článek 45 - Odůvodnění rozsudku a rozhodnutí
1. Rozsudek musí obsahovat důvody, na nichž je založen, stejně jako rozhodnutí prohlašující žádosti za přijatelné nebo nepřijatelné.
2. Jestliže rozsudek vcelku nebo zčásti nevyjadřuje jednomyslný názor soudců, má každý soudce právo k němu připojit svůj vlastní názor.

Článek 46 - Závaznost a výkon rozsudku
1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jich jsou stranami.
2. Konečný rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, kteří dohlíží na jeho výkon.

Článek 47 - Posudky
1. Soud může na žádost Výboru ministrů vydávat posudky o právních otázkách tkajících se vkladu Úmluvy a Protokolů k ní.
2. Takové posudky se nesmí zabývat otázkami, které se vztahují k obsahu nebo rozsahu práv či svobod stanovených v Hlavě I Úmluvy a v Protokolech k ní, ani jinými otázkami, které by Soud nebo Výbor ministrů mohly posuzovat v důsledku jakýchkoli řízení, je mohou být zahájena v souladu s Úmluvou.
3. Rozhodnutí Výboru ministrů požádat o posudek Soud vyžaduje většinu hlasů zástupců oprávněných zasedat ve Výboru.

Článek 48 - Poradní pravomoc Soudu
Soud rozhodne, zda žádost o posudek podaná Výborem ministr spadá do jeho pravomoci stanovené v článku 47.

Článek 49 - Odůvodnění posudku
1. Soud svůj posudek odvodni.
2. Jestliže posudek nevyjadřuje zcela nebo částečně jednomyslný názor soudců, má každý soudce právo k němu připojit svůj vlastní názor.
3. Posudky Soudu se zasílají Výboru ministrů.

Článek 50 - Výlohy Soudu
Výlohy Soudu hradí Rada Evropy.

Článek 51 - Výsady a imunity soudu
Soudci požívají během výkonu svých funkcí výsad a imunit uvedených v článku 40 Statutu Rady Evropy a v dohodách na jeho základě uzavřených.".

Článek 2
1. Hlava V Úmluvy se stává Hlavou III Úmluvy; článek 57 Úmluvy se stává článkem 52 Úmluvy; články 58 a 59 Úmluvy se ruší a články 60 až 66 Úmluvy se stávají články 53 a 59 Úmluvy.
2. Hlava I Omluvy se nazývá "PRÁVA A SVOBODY" a nová Hlava III Úmluvy se nazývá "RŮZNÁ USTANOVENÍ". Články 1 a 18 a nové články 52 a 59 Úmluvy se opatuji nadpisy uvedenými v Příloze tohoto protokolu.
3. V novém článku 56, v odstavci 1, se slova "podle odstavce 4 tohoto článku" vkládají za slovo "bude"; v odstavci 4 se slova "Komise k tomu, aby přijímala stížnosti" a "podle článku 25 této Úmluvy" nahrazují slovy "Soudu k tomu, aby přijímal žádosti" a "podle ustanovení článku 34 Úmluvy". V novém článku 58, odstavec 4, se slova "podle ustanovení článku 63" nahrazují slovy "Článek 56".
4. Protokol k Úmluvě se pozměňuje takto:
a) články se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze ke stávajícímu protokolu;
b) v článku 4, poslední větě, se slova "článku 63" nahrazují slovy "článku 56".
5. Protokol č. 4 se pozměňuje takto:
a) články se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze ke stávajícímu protokolu;
b) v článku 5, odstavec 3, se slova "článku 63" nahrazují slovy "článku 56"; vkládá se nov odstavec 5 tohoto znění:
"Každý stát, jen učinil prohlášení v souladu s odstavcem 3. nebo 2 tohoto článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat žádosti od jednotlivých, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy, ve vztahu k článkům 1 a 4 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich.";
c) odstavec 2 článku 6 se ruší.
6. Protokol č. 6 se pozměňuje takto:
a) články se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze ke stávajícímu protokolu;
b) v článku 4 se slova "podle článku 64" nahrazují slovy "podle článku 57".
7. Protokol č. 7 se pozměňuje takto:
a) články se opatřují nadpisy uvedenými v Příloze ke stávajícímu protokolu;
b) v článku 6, odstavec 4, se slova "článku 63" nahrazují slovy "článku 56" a vkládá se nový odstavec 6 následujícího znění:
"Každý stát, jen učinil, prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jich se prohlášeni. tká, že uznává pravomoc Soudu přijímat žádosti od jednotlivců, nevládních organizaci nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 4 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich." a
c) odstavec 2 článku 7 se ruší.
8. Protokol č. 9 se odvolává.

Článek 3
1. Tento protokol je otevřen podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu a které mohou vyjádřit svůj souhlas být vázán
a) podpisem bez výhrady ratifikace, přijeti nebo schválení; nebo
b) podpisem s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, po kterém následuje ratifikace, přijetí nebo schválení.
2. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.

Článek 4
Tento protokol vstoupí v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy všechny strany Úmluvy vyjádřily svůj souhlas být vázány protokolem v souladu s ustanovením článku 3. Volby nových soudců se mohou uskutečnit a všechny další nezbytné kroky za účelem ustavení nového Soudu mohou být učiněny v souladu s ustanoveními tohoto protokolu počínaje dnem, kdy všechny strany Úmluvy vyjádřily svůj souhlas být vázány protokolem.

Článek 5
1. Funkční období soudců, členů Komise, vedoucího kanceláře a zástupce vedoucího kanceláře vyprší v den vstoupení tohoto protokolu v platnost, ani by byla dotčena ustanovení článků 3 a 4.
2. Žádostmi, které k datu vstupu tohoto protokolu v platnost nebyly Komis prohlášeny za přijatelné, se bude zabývat Soud souladu s ustanoveními tohoto protokolu.
3. Žádostmi, které k datu vstupu tohoto protokolu v platnost byly prohlášeny za přijatelné, se budou zabývat členové Komise v období jednoho roku poté. Veškeré žádostí, jejich posuzování nebylo ukončeno v uvedené lhůtě, budou předány Soudu, který se jimi bude zabývat jako žádostmi přípustnými v souladu s ustanoveními tohoto protokolu.
4. Co se týče žádostí, k nim Komise po vstoupení tohoto protokolu v platnost přijala zprávu v souladu s původním článkem 31 Úmluvy, tato zpráva se předá stranám, které nejsou oprávněny ji zveřejnit. V souladu s ustanoveními použitelnými před vstupem tohoto protokolu v platnost, může být případ předán Soudu. Porota Velkého senátu rozhodne, zda jeden ze senátů nebo Velký senát o případu rozhodne. Rozhoduje-li o případu senát, jeho rozhodnutí je konečné. Případy, které nebyly předány Soudu, projedná Výbor ministrů jednající v souladu s ustanoveními původního článku 32 Úmluvy.
5. Případy projednávané Soudem, které nebyly rozhodnuty ke dni vstoupení tohoto protokolu v platnost, se předají Velkému senátu Soudu, který je projedná v souladu s ustanoveními tohoto protokolu.
6. Případy projednávané Výborem ministrů, které nebyly podle původního článku 32 Úmluvy rozhodnuty ke dni vstoupení tohoto protokolu v platnost, dokončí Výbor ministrů v souladu s tímto článkem.

Článek 6
Učiní-li vysoká smluvní strana prohlášení, kterým uznává pravomoc Komise nebo jurisdikci Soudu podle původního článku 25 nebo 46 Úmluvy ve vztahu k věcem vzniklým nebo založením na skutečnostech, jež se vyskytly po takovém prohlášení, zůstane toto omezení v platnosti. pro jurisdikcí Soudu podle tohoto protokolu.

Článek 7
Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady:
a) každý podpis;
b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení;
c) datum vstupu tohoto protokolu nebo kteréhokoliv jeho ustanovení v platnost v souladu s článkem 4;
d) každý jiný úkon, oznámeni nebo sdělení týkající se tohoto protokolu.
Na důkaz toho níže podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol.
Dáno ve [...], v angličtině a francouzštině, přičemž ob znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotoveni, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy.

[k Protokolu č. 21]

NADPISY ČLÁNKŮ VLOŽENÉ DO TEXTU ÚMLUVY O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁKLADNÍCH SVOBOD A JEJICH PROTOKOLŮ
Článek 1 - Povinnost respektovat lidská práva
Článek 2 - Právo na život
Článek 3 - Zákaz mučení
Článek 4 - Zákaz otroctví a nucené práce
Článek 5 - Právo na svobodu a osobní bezpečnost
Článek 6 - Právo na spravedlivé soudní řízení
Článek 7 - Nulla poena sine lege
Článek 8 - Právo na respektování soukromého a rodinného života
Článek 9 - Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání
Článek 10 - Svoboda projevu
Článek 11 - Svoboda shromažďovací a sdružovací
Článek 12 - Právo na uzavření manželství
Článek 13 - Právo na účinné právní prostředky nápravy
Článek 14 - Zákaz diskriminace
Článek 15 - Odstoupení od závazků v případ ohrožení
Článek 16 - Omezení politické činnosti cizinců
Článek 17 - Zákaz zneužití práv
Článek 18 - Zákaz zneužiti omezeni práv
Článek 52 - Žádosti generálního tajemníka
Článek 53 - Záruky existujících lidských práv
Článek 54 - Pravomoci Výboru ministrů
Článek 55 -- Vyloučení jiných způsobů urovnání sporu
Článek 56 - Uzemní působnost
Článek 57 - Výhrady
Článek 58 - Výpověď
Článek 59 - Podpis a ratifikace
Protokol
Článek 1 - Ochrana majetku
Článek 2 - Právo na vzdělání
Článek 3 - Právo na svobodné volby
Článek 4 - Územní působnost
Článek 5 - Vztah k Úmluvě
Článek 6 - Podpis a ratifikace
Protokol č. 4
Článek 1 - Zákaz uvěznění pro dluhy
Článek 2 - Svoboda pohybu
Článek 3 - Zákaz vyhoštění státních občanů
Článek 4 - Zákaz hromadného vyhoštění cizinců
Článek 5 - Územní působnost
Článek 6 - Vztah k Úmluv
Článek 7 - Podpis a ratifikace
Protokol č. 6
Článek 1 - Zrušení trestu smrti
Článek 2 - Trest smrti v době války
Článek 3 - Zákaz odstoupení
Článek 4 - Zákaz výhrad
Článek 5 - Uzemní působnost
Článek 6 - Vztah k Úmluvě
Článek 7 - Podpis a ratifikace
Článek 8 - Vstoupení v platnost
Článek 9 - Úkoly depozitáře
Protokol č. 7
Článek 1 - Procedurální záruky vztahující se k vyhoštění cizinců
Článek 2 - Právo na odvolání v trestně právních věcech
Článek 3 - Odškodněni v případě nezákonného odsouzení
Článek.4: - Ne bis in idem
Článek 5 - Rovnost mezi manželi
Článek 6 - Uzemní působnost
Článek 7 - Vztah k Úmluvě
Článek 8 - Podpis a ratifikace
Článek 9 - Vstoupení v platnost
Článek 10 - koly depozitáře