V současné době jsou práva a povinnosti vydavatelů neperiodických publikací upraveny zákonem ČNR č. 106/1991.Sb., o neperiodických publikacích, ve znění zákona ČNR č. 281/1991 Sb. Díky tempu probíhajících přeměn společenských vztahů včetně systémových ekonomických změn i proměn právního řádu však již tato právní úprava přestala vyhovovat.
Jednou ze základních změn v nově navrhované právní úpravě je přehodnocení institutu tzv. povinných výtisků, odváděných bezplatně na náklady vydavatele zákonem určeným knihovnám. Podle platné právní úpravy je povinný výtisk odevzdáván 17 knihovnám v ČR a spolu s knihovnami nyní v samostatné SR celkem 23 knihovnám, což je počet neúnosný. Podle názoru předkladatele je však třeba alespoň minimálně pokrýt obě základní funkce povinného výtisku, a to jak funkci konzervační, tak funkci bibliografickou. Toho lze dosáhnout zachováním uvedeného institutu, ovšem v naprosto minimalizované míře. Úprava bezplatného povinného výtisku, doplněná nově zavedenou nabídkovou povinností vydavatelů, je v existující situaci jedinou garancí zajištění kontinuity při budování a doplňování knihovních fondů, které jsou nepochybně významnou součástí kulturního bohatství naší země a paměti národa, a dává zároveň významným knihovnám přístup k informacím o produkci neperiodických publikací a možnost jejich nákupu, jež jsou nezbytnými podmínkami pro plnění základních funkcí těchto knihoven.
Právo Evropské unie problematiku povinných výtisků neupravuje a ponechává ji plně v kompetenci jednotlivých členských států. Vychází se proto z obdobných úprav ve většině evropských zemí, kde je odevzdávání povinných výtisků povinností danou právním předpisem. Povinný výtisk je odevzdáván převážně nákladem povinné osoby, kterou bývá buď vydavatel nebo tiskárna (např. Finsko, jednotlivé spolkové země Německa, Francie, Belgie, Itálie, Austrálie, Jihoafrická republika, Kanada, Švédsko, Velká Británie).
Dalším důvodem k přehodnocení institutu povinného výtisku byl fakt, že platný zákon, který je sice zákonem České národní rady, vycházel z existence federálního uspořádání československého státu a jako příjemce povinného výtisku stanovil i některé knihovny na Slovensku.
V důsledku radikálního omezení počtu bezplatně odváděných povinných výtisků, respektive okruhu jejich příjemců, lze předpokládat nárůst požadavků knihoven, které jsou na základě stávajícího zákona příjemci bezplatného povinného výtisku a návrh jim toto právo již nedává, na získání prostředků k doplňování fondů nákupem. U státních vědeckých knihoven tvoří neperiodické publikace získávané jako povinný výtisk přibližně polovinu celkového ročního přírůstku fondu, přičemž tyto podíly u jednotlivých knihoven se značně liší. Pro ilustraci dokládáme následující údaje:
SVK Kladno v roce 1991 - 6.556 povinných výtisků v hodnotě cca 281.900,- Kč při odhadní ceně 43,- Kč za jeden výtisk - což je 32 z celkového přírůstku, rok 1992 - 6.991 výtisků v hodnotě 419.460,-Kč při odhadní ceně 60,- Kč - jde o 34 celkového ročního přírůstku,
SVK Hradec Králové v roce 1992 tvořil povinný výtisk 55% z celkového ročního přírůstku
SVK Liberec - v roce 1991 představovaly povinné výtisky v počtu 11.096 a hodnotě cca 370.000,- Kč 64% celkového ročního přírůstku, v roce 1992 představovaly povinné výtisky v počtu 10.205 a hodnotě cca 500.000,- Kč 49% celkového ročního přírůstku, v období od ledna do října 1993 představovaly povinné výtisky v počtu 5.792 a hodnotě cca 394.000,- Kč 40% celkového ročního přírůstku,
SVK Olomouc - v roce 1991 představovaly povinné výtisky v počtu 11.389 a hodnotě cca 302.612,- Kč asi 48% celkového ročního přírůstku, v roce 1992 představovaly povinné výtisky v počtu 12.630 a hodnotě cca 393.769,- Kč 50,1% celkového ročního přírůstku a v období od ledna do října 1993 představovaly povinné výtisky v počtu 8.800 a hodnotě 290. 069,- Kč 40,4% celkového ročního přírůstku.
Finanční vyjádření vychází z odhadů cen, protože publikace jsou knihovnám odevzdávány bezplatně a v současné době již v tiráži nebývá uváděna jejich cena, což může situaci do značné míry zkreslit. Situaci dále komplikuje i fakt, že do roku 1992 jsou do těchto čísel zahrnovány i povinné výtisky ze Slovenské republiky, které řádově tvořily okolo 10% z celkového přírůstku. Povinný výtisk pokrývá asi 40-50% celkové roční produkce neperiodických publikací. S přihlédnutím k předpokládanému nárůstu cen publikací i vývoji jejich produkce lze říci, že u jednotlivých knihoven, které jsou uvedeny v návrhu vyhlášky provádějící § 4 jako adresáti nabídkové povinnosti, by se mělo jednat o potřebu prostředků na nákup maximálně do částky 1.000.000,- Kč ročně. Celkově by tedy požadavky neměly přesáhnout 16.000.000,- Kč ročně. Je ovšem třeba připomenout, že předpoklad budoucí vydavatelské produkce může být pouze přibližný, protože situace na trhu se v dané oblasti překotně mění a je poměrně atypická. Kromě knihoven, jejichž zřizovatelem je MK ČR, se nová úprava povinného výtisku dotkne i řady knihoven v působnosti jiných ústředních orgánů a knihovny zřizované hlavním městem Prahou. Tyto požadavky bude třeba zohlednit zřizovateli jednotlivých knihoven při sestavování rozpočtů.
V souvislosti s ochanou práv podle autorského zákona i možností kontroly dodržování povinností, vyplývajících z dalších právních předpisů včetně případného postihu, se jako nezbytné jeví zakotvit některá další práva a povinnosti a odpovědnost nejen vydavatelů, ale i dalších osob, které se podílejí na veřejném šíření neperiodických publikací.
Oproti zákonu č. 106/1991 Sb. byla vypuštěna úprava evidence vydavatelů ministerstvem kultury, která v praxi nepředstavuje pro kontrolu povinností uložených zákonem zásadní přínos. Je to především proto, že způsob získávání údajů pro tuto evidenci, založený na ohlašovací povinnosti vydavatele, je díky nerespektování této povinnosti i díky její nepříliš vhodné konstrukci nepružný a podklady jsou neúplné.
Určitých úprav doznal i samotný pojem "neperiodická publikace", jakož i výčet neperiodických publikací, na jejichž vydávání a veřejné šíření se povinnosti podle navrhovaného zákona nevztahují.
Rozhodování o sankcích podle tohoto zákona by se mělo opírat o informační propojení okresního úřadu, jako sankčního orgánu, a příslušných živnostenských úřadů. Dalším zdrojem potřebných informací by pak byly knihovny, které mají být příjemcem povinných výtisků, popřípadě ty instituce, na které se vztahuje nabídková povinnost, protože jejich činnost jim dává dostatečný přehled o knižní produkci na tuzemském trhu a o jednotlivých vydavatelích.
Navrhovaná úprava nezatíží činnost orgánů státní správy, protože úprava rozhodování vychází z mechanismů založených již zákonem ČNR č. 106/1991 Sb. Příjmy z pokut ukládaných podle tohoto zákona by měly představovat přínos pro rozpočty okresních úřadů.
K § 1:
V ustanoveni je definován předmět společenských vztahů, které zákon upravuje. Neperiodickými publikacemi jsou veškeré rozmnoženiny děl ve smyslu autorského zákona bez ohledu na způsob jejích pořízení, nosič či podobu. Pojem tedy zahrnuje i rozmnoženiny pořízené jinými způsoby než tradičními tiskovými technikami za předpokladu, že splňují zákonem stanovené kritérium - časové hledisko vydání doplněné o skutečnost, že neperiodická publikace vydaná znovu v témže roce neztrácí ani v tomto případě svůj charakter.
Zákon stanoví taxativně okruh rozmnoženin literárních, vědeckých a uměleckých děl, které jsou sice neperiodickými publikacemi, ale povinnosti vyplývající z tohoto zákona se na jejich vydávání a veřejné šíření nevztahují. Buď jsou obdobně povinnosti již upraveny zvláštním předpisem (a/) nebo publikace zde uvedené podléhají zvláštnímu režimu (c/) anebo je ukládání takových povinností z praktických důvodů nevhodné (b/, d/, e/, f/, g/).
K odstranění případných pochybností, které by mohly vznikat především při rozhodování o sankcích, se pro účely tohoto zákona definuje pojem veřejného šíření. Vyhovuje se tak připomínkám, které vymezení pojmu požadovaly. Při veřejném šíření se nejedná vždy jenom o prodej neperiodických publikací, ale pojem zahrnuje i šířeni zdarma, např. formou rozdávání těchto publikací. Toto rozšiřování může provádět i sám vydavatel.
K § 2:
Účelem navrženého ustanovení je identifikace jednotlivých titulů, nutná pro kontrolu dodržování povinností uložených právními předpisy (např. živnostenský zákon) a potřebná i pro ochranu práv podle autorského zákona a občanského zákoníku. Uvedené údaje jsou také základem pro bibliografické, katalogizační a knihkupecké zpracování publikací, pro zatřídění záznamů neperiodických publikací do informačních systémů a databází.
Požadavek uvedení jména autora se vztahuje na všechny autory, jejichž díla jsou v publikaci obsažena, tj. autora původního díla, autora překladu, obálky, ilustrací apod. Na základě připomínek výboru pro vědu vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu bylo do odstavce 1 doplněno povinné uvádění čísla Mezinárodního standardního číslování knih - ISBN (předkladatel považuje za nutné upřesnění "pokud bylo toto číslo uděleno", protože je fakultativním údajem přidělovaným národní agenturou ISBN na vyžádání vydavatele) a označení tiskárny (předkladatel zde navrhuje termín "označení výrobce", který považuje za vhodnější, neboť zákon se vztahuje i na neperiodické publikace vyrobené jinými technikami než tiskem). Dále byla v souladu s připomínkou rozpočtového výboru do tohoto bodu, písmena e/ doplněna povinnost uvádět u děl přeložených "označení vydání, ze kterého byl pořízen překlad".
Povinnost podle odstavce 3 se týká osob, které šíří neperiodické publikace na veřejnosti buď samy, nebo toto šíření zajišťují prostřednictvím osob dalších.
K § 3:
Institut povinného výtisku umožňuje státu převzít garancí za rovnoprávné zpřístupnění domácí produkce neperiodických publikací a v nich obsažených informací všem občanům i její plné využití pro vědecké účely. Bibliografická registrace domácí produkce je výchozí podmínkou jejího zpřístupnění i v mezinárodním měřítku, které rovněž přispívá k propagaci české kultury a České republiky v zahraničí.
Navrhovaná úprava směřuje k dokončení procesu změny chápání funkce povinného výtisku, který začal již v zákoně č. 106/1991 Sb., a předkladatel ji považuje za další nutný transformační krok v procesu přizpůsobování jak domácím tržním podmínkám, tak i obdobným právním úpravám v zemích Evropské unie. Povinný výtisk již není považován za akviziční zdroj, čemuž odpovídá omezení počtu odváděných publikací na nezbytně nutnou míru ve vazbě na záruku plnění základních funkcí povinného výtisku, kterými jsou:
- vytvoření maximálně úplné konzervační sbírky národní produkce neperiodických publikací (jeden výtisk odevzdávaný Národní knihovně v Praze),
- zajištění maximálně úplné a pohotové bibliografické registrace národní produkce neperiodických publikací (druhý výtisk výše uvedené knihovně),
- jíž výše zmiňované zajištění univerzální dostupnosti domácí produkce neperiodických publikací jak ve vztahu k občanům České republiky, tak i ve vztahu k zahraničí v návaznosti na meziknihovní výpůjční systém.
Tyto funkce rovněž představují záruku zachování kontinuity kulturního vývoje.
Z důvodů bezpečnostních jsou v písmenech b/ a c/ určena ještě další místa uložení povinných výtisků. Jedná se o knihovny s dlouhodobou tradicí budování bohemikálních fondů v univerzitních městech.
Výjimka z obecné povinnosti je stanovena v odstavci 2. U publikací pořízených slepeckým písmem zákon stanoví jiného příjemce - vychází ze specifického charakteru těchto publikací - jejich uložení je prostorově velmi náročné a manipulace s nimi vyžaduje znalost Braillova písma (Národní knihovně v Praze je tímto příjemcem povinného výtisku pro bibliografickou registraci zasílán pouze bibliografický soupis).
Protože užití obecných předpisů pro reklamaci vadné publikace není v tomto případě možné, stanoví se režim podle odstavce 3.
Při stanovení délky lhůt v odstavci 1 a 3 tohoto ustanovení, byly zohledněny připomínky výborů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které návrh projednávaly.
K § 4:
Kromě toho, že pro některé vybrané knihovny byl zachován institut tzv. povinného výtisku, je třeba zabezpečit i dalším institucím, které dosud odebíraly povinný výtisk, přístup k produkci neperiodických publikací tak, aby mohly doplňovat své - v mnoha případech již přes sto let budované - knihovní fondy a aby mohly plnit informační a bibliografické funkce. Týká se to jak odborných - specializovaných knihoven, tak i knihoven, které plní funkci regionálních informačních center. V současných podmínkách totiž neexistuje ucelený a pohotový informační systém o produkci neperiodických publikací, a knihovny tak nemají možnost získat informace o vydávaných titulech, které jsou nezbytné pro plnění jejich funkcí. Zákonná úprava nabídkové povinnosti je tedy vyjádřením zájmu státu na zachování kontinuity budování jedinečných sbírkových fondů některých knihoven. Určení vybraných knihoven provede na základě zákonného zmocnění ministerstvo kultury vyhláškou. V současností není totiž možno uvést jejich seznam přímo v zákoně, protože v souvislosti s probíhající reformou územně správního uspořádání státu lze očekávat transformaci nynějších státních vědeckých knihoven, popř. i dalších knihoven. Předkladatel proto připojuje k návrhu i návrh této vyhlášky, v níž je uvedeno celkem 16 institucí.
V zájmu právní jistoty vydavatelů, kterým se povinnost ukládá, zákon stanoví, za jakých podmínek nabídková povinnost zaniká.
K § 5:
Ustanovení formuluje sankce za nesplnění povinností podle tohoto zákona, a to diferencovaně podle závažnosti porušení povinnosti.
O pokutách rozhodují orgány státní správy podle obecných předpisů o správním řízení. Ustanovení přímo určuje jejich místní příslušnost, neboť užití ustanovení § 7 správního řádu, by zde činilo praktické problémy. Na základě návrhu ministerstva financí bylo vybírání a vymáhání pokut uložených podle tohoto ustanovení podřízeno zákonu o správě daní a poplatků.
K § 6:
Návrh by měl plně nahradit platnou úpravu,proto se navrhuje její zrušení.
K § 7:
Předpokládá se účinnost zákona k 1.červnu 1995.