Psychologická a psychoterapeutická činnost se během uplynulých padesáti let konstituovala jako samostatná, svébytná profese, pracující specifickými prostředky, metodami, technikami, profese, ve které je třeba ke kvalifikované péči o člověka a jeho psychiku získat nemalé odborné předpoklady a zkušenosti. Patří tedy mezi profese, které mohou úrovní svého výkonu významně ovlivnit život člověka, rodiny, či skupina a - v případě špatné aplikace - tento život významně ohrozit. Je to tedy obor, kde členové profese svoji činnost musí vykonávat v rámci určitých pravidel, pod určitým odborným dohledem a garancí.
Živnostenský zákon nepovažuje psychologickou činnost za živnost a proto je nutné výkon této profese upravit zvláštním předpisem. Rovněž probíhající transformace systému poskytování zdravotní péče vyžaduje zákonnou úpravu poskytování psychologických služeb obdobně jako je tomu u lékařské profese. Zřízení komory jako samosprávné stavovské korporace s nuceným členstvím, na níž se ve vymezeném rozsahu přenáší státní správa je osvědčenou formou takové úpravy.
V naší zemi se na přípravě podobného zákona intenzivně pracovalo v r. 1968, práce však byly přerušeny ze známých důvodů. Po dalších dvacet let, ale vlastně 40 let totalitního materialismu byl tento obor z ideologických důvodů potlačován. Plánovité popírání všeho duchovního, duševna jako lidské dimenze, neumožnil institucionální zakotvení a povědomí o významu a možnostech tohoto oboru ve veřejnosti. Přes tyto nepříznivé podmínky se však obor vyvíjel a profesionalizoval tak, že v kvalitě podstatněji nezaostává za evropskou úrovní. Odborníci jsou připraveni a je jich nyní zapotřebí ve všech oblastech života.
Na rozdíl od jiných profesí, regulovaných obdobnými zákony o profesních komorách, má však psychologie určitá specifika, na která je třeba v obecné části této důvodové zprávy poukázat, protože ovlivňují i podobu zákona, jeho stavbu a rozsah.
1. Činnost je obtížněji zachytitelná, definovatelná, je vždy do jisté míry abstraktní, jako celý pojem duševna.
Z toho plyne:
a) netradičnost oboru, menší obecné povědomí co obor jest,
b) klient, pacient, veřejnost má málo klíčů k rozpoznání, zda je psychologická péče (služba) na dobré úrovni,
c) intervence laiků nebo pololaiků je tu pravděpodobnější a přitom nebezpečnější.
2. Škála uplatnění, aplikace: Psychologická činnost, péče, se může týkat skutečně všech oblastí života občanů. každá lidská činnost má svůj psychologický aspkt. Proto během let vyhranila početná škála dnes už zcela specifických psychologických oborů, často od sebe profesně dosti odlišných. Právě tak je tu běžná pluralita přístupů ke klientovi, existují různé školy, přístupy k léčbě od behaviorálních nácviků až po hlubinnou terapii..
3. Vzdělání Tak jak obor expandoval, nestačí tomu zatím oficiální, formální struktury vzdělání (na rozdíl např. od lékařů) samo VŠ pregraduální vzdělání je pouhým základem. Přitom není vytvořen stabilní systém doškolování, atestací, zkoušek (neexistují centrální institucionální garance). Vzdělání tedy není dané a jednotné. Během posledních dvaceti let však vzniklo "polodisidentské" hnutí, které se snažilo organizovat dlouhodobou výuku psychoterapie. V současné době u nás, ale právě tak i v celém světě existuje řada kurzů, specializací, výcviků, dílen, vedených různými renomovanými jednotlivci či centry. V této podobě bude tedy zřejmě fungovat i nadále.
Z uvedených tří specifik plynou pro tvorbu zákona následující konsekvence:
1. Ochrana práv klientů, práv občanů před nekvalifikovaným používáním technik a nekvalifikovaným zásahem je tu naprosto zásadním prvkem. Odvozením momentem pak je ochrana práva skutečně kvalifikovaných psychologů a postavení podmínek, za nichž se psychologická činnost optimálně vykonává.
2. Definice profese není apriori dána (není konsensuální). Logická stavba zákona nemůže tedy být postavena na definici profese, ale na vymezení psychologické činnosti.
3. Neexistuje jeden příslušný ústřední orgán státní správy, se kterým by byla komora v kontaktu. Psychologové pracují naprosto ve všech rezortech a oblastech státní správy a i když je jich někde výraznější množství, nelze určit garanční ministerstvo. Při tvorbě zákona řešili jsme nakonec tento problém ústavením vládního dozorčího orgánu.
4. Na jednotlivých ministerstvech a úřadech nejsou převážnou většinou v řídící a decizní sféře odborníci a adekvátní specializací (na rozdíl např. od MZd.)
5. Význam a vliv tzv. profesních sdružení (asociací), sdružujících psychology dle oborů by měl být v tomto případě zásadnější (tím spíše, že komora nemá regionální členění). Lze tu poukázat na určitou analogii s podnikatelskou komoru, kde jednotlivé profesní cechy budou též významnými v mnohém samostatnými složkami komory.
Předkládaný návrh se důsledně drží zásady, že tu jde o přenesenou pravomoc, kterou stát deleguje na samosprávnou korporaci. Je zřízena ze zákona, aby působila tam, kde stát nemůže zaručit trvale kvalifikovanou kontrolu, dozor a garanci, nebo kdy je to pro něj výhodnější. V našem případě je toto přenesení pravomoci a zřízení podobné korporace skutečně pro ochranu kvality i veřejnosti naprosto meritorní. Státní orgány mohou velmi těžko sledovat provádění, aplikaci a její důsledky a tedy garanci kvality. Bez pomoci komory těžko může zajistit odpovídající vzdělání. Hlavním smyslem komory je plnit kontrolní funkci - směrem ke členům, ale i ke státním orgánům. Její vznik je i nezbytným prvkem k tomu, aby mohlo dojít k prolomení unitární, regulované, plošné a centrální státní péče, aby se mohla uplatnit pluralita v péči o člověka. Zároveň však stát musí mít dohlédací pravomoc a tu se snažíme v zákoně zaručit.
Protože psychologická činnost může úrovní svého výkonu významně ovlivnit život jedince či občanů, je vznik profesní komory nezbytný právě v demokratickém systému volné konkurence, kde je třeba vytvořit kontrolní mechanismy.
Komora tedy není prestižní, ale pracovní instrument. Přitom nevyžaduje a ani v budoucnu nebude vyžadovat dotace ze státního rozpočtu, protože náklady na funkci bude uhrazovat z vlastních zdrojů. Provedení zákona nevyžaduje zvláštní náklady z rozpočtu České republiky.
Návrh zásad tohoto zákona prošel širokou oponenturou. Vyjádřila s k němu vláda ČR, příslušné výroby ČNR a odborná psychologická veřejnost (stanoviska jednotlivých psychologických asociací). Řada připomínek byla zapracována do paragrafového znění zákona, které nyní předkládáme.
Psychologickou profesi nelze jednoznačně definovat prostým odvoláním na jiný pojem či zákon pro její mnohotvárnost (psychologové působí ve všech oblastech rezortů státní správy), proto zákon vymezuje pojem "psychologické činnosti".
Obecná definice sub písmene a) "Za použití psychologických metod, technik..." je formulována v tomto znění z toho důvodu, aby nebyla dotčena a omezena činnost těch subjektů, které se zabývají o dušení oblast jiným způsobem (např. kněží, spisovatelé, filosofové). dikce "současných poznatků" je použita proto, že psychologické prostředky, metody i obor sám se rychle vyvíjí a proto je nelze v zákoně přímo, taxatívně vymezit.
Účelem koncipovaného zákona by mělo být vytvoření podmínek pro začlenění psychologických služeb pro klienty do systému zdravotní péče, jednat pro přenesení části státní správy ve všech rezortech, kde se psychologie uplatňuje, na samosprávnou korporaci.
V oblasti psychoterapie dochází částečně k překrývání s lékařskou profesí, proto znění odstavec (1) odkazuje na zákon o lékařské komoře. Tam, kde by byla terapie poskytována jinými subjekty než členy lékařské nebo psychologické komory, nemůže být poskytnuta garance odbornosti.
Má-li být psychologickou komorou garantována odborná kvalita poskytovaných psychologických služeb pro občana, který zpravidla sám nemá možnost ji dostatečně posoudit, a nemá-li být dotčeno právo jiných osob poskytovat odborné služby, které však nespadají do oblasti vymezených psychologických činností (např. duchovních), stanoví zákon jako podmínku pro výkon psychologické činnosti členství v komoře. Pro výkon samostatné psychologické činnosti jsou stanoveny zvláštní podmínky komorou (viz § 2, 5, 7 odst. (1) písm. d)); o splnění těchto podmínek vydává komora osvědčení, které zároveň slouží jako osvědčení pro odborného zástupce podle zákona o nestátním zdravotnickém zařízení.
Komora rozhoduje v přenesené působnosti o podmínkách udělení povolení k výkonu samostatné psychologické činnosti, obdobně jako je tomu u lékařské komory (srovnej § 9 odborný zástupce a § 22 novela zákona o České lékařské komoře v zákoně ČNR o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních).
Dikce zákona tedy rozlišuj, že existují dva stupně odborné psychologické činnosti: psychologická činnost za úplatu, kterou může vykonávat každý registrovaný člen (některé činnosti však pouze pod supervizí) a samostatná psychologická činnost s klienty, k niž je třeba dalšího odborného vzdělání, výcviku a praxe. Pro stručné objasnění pojmů by bylo možno první stupeň označit jako "registrace" druhý jako "licence".
Protože předpokladem pro výkon psychologické činnosti není ve všech případech vysokoškolské vzdělání oprávňující k používání profesního titulu, na jehož základ by měl občan jistotu odborných předpokladů pro poskytnutí požadovaných služeb, stanoví zákon, že vyjmenovaná označení lze používat pouze po splnění zákonem stanovených podmínek. Neoprávněné používání profesního označení se považuje za klamavou reklamu podle zvláštního zákona. Profesní označení "psychoteraeut", event. v některých případech i "psychoanalytik" mohou tedy získat další specializací i např. lékaři a jiní zdravotničtí či sociální pracovníci.
V demokratickém státe není možno zakázat činnost u kterých nelze prokázat, že jejich důsledkem může být poškození druhého občana. Je však třeba občany orientovat v rozlišení mezi vědecky podloženými a jinými činnostmi.