Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ve snaze zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě přijalo dne 21. května 1991 zákon č. 229/1991 Sb., který byl dále novelizován zákonem č. 93/1992 Sb. a zákonem č. 42/1992 Sb.
V rámci zmocnění vydala Česká národní rada dne 21. června 1991 zákon ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, který byl novelizován zákonem ČNR č. 38/1993 Sb. Dne 15. dubna 1992 vydala zákon ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Tento zákon byl změněn a doplněn zákonem ČNR č. 441/1992 Sb. Dále Česká národní rada schválila k provedení zákona o půdě zákon ČNR č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky.
Zákon o půdě je produktem doby v níž vznikal a obsahuje řadu chyb, které v praxi způsobují mnoho problémů. Krátce po vydání zákona bylo nepochybné, že musí být novelizován. Otázkou byl rozsah novely. Změnit některá ustanovení zákona o půdě by znamenalo změnit i filosofii zákona, což by po několika měsících uplatňování zákona vyvolalo mnoho problémů.
Zákon o půdě vyvolal zejména tyto problémy:
a) majetek fyzických osob, který byl zabrán státem, prošel držením řady organizací, byl delimitován, rozdělován i slučován, takže v mnoha případech nelze vysledovat povinnou osobu k vydání živého a mrtvého inventáře,
b) v řadě případů prokazatelně byl živý a mrtvý inventář převzat místními národními výbory, ale nelze už zjistit, jak bylo s tímto inventářem naloženo. Obce nemají dostatek prostředků k poskytnutí náhrad, ale hlavně zde vyvstává právní problém, zda obce mohou být povinnými osobami podle zákona o půdě. Zda obce jsou právními nástupci bývalých místních národních výborů,
c) ekonomická situace organizací, které na zabrané půdě nebo dalším zemědělském a lesním majetku hospodaří je v posledním období neutěšená natolik, že mimo vrácení půdy mohou organizace poskytnout jen velmi málo, nebo majetek, který je pro soukromé hospodaření nevyužitelný,
d) při projednávání zákona o půdě ve FS ČSFR nebyl předložen ekonomický rozbor a úvaha o předpokládaném dopadu na státní rozpočet. V letech 1991 a 1992 nebylo v rozpočtech federace ani republik počítáno s povinností státu poskytnout náhrady oprávněným osobám. Obdobná situace je i pro rok 1993 s tím, že stát státní zemědělský a potravinářský majetek privatizuje a zbavuje se tak možného zdroje, ze kterého by mohl náhrady poskytovat,
e) nejsou zvládány úkoly potřebné pro uplatňování práv původních vlastníků zemědělského majetku. Evidence vlastníků nedisponuje potřebnou technikou a dostatečným personálním zabezpečením. Obdobná situace je na pozemkových úřadech, kde se na rozhodnutí, včetně "domnělého vlastnictví" čeká i několik měsíců. Vyhledávání potřebných spisů v archivech trvá neúměrně dlouho, protože archivy zásluhou dlouhodobého podceňování nejsou vybaveny na zvládnutí náporu, který vznikl,
f) soudy, které mají rozhodovat o nárocích ze zákona o půdě v případech, kdy se oprávněná a povinná osoba nedohodnou, jsou téměř nečinné, protože mají velký nápor soudní agendy a nejsou dostatečně vybaveny personálně soudci i technickým personálem,
g) územní odbory ministerstva zemědělství ČR, které rozhodují ve správním řízení v případech, kdy nelze jednoznačně určit kdo je povinnou osobou, a které uzavírají jménem státu dohody o poskytování náhrad v případech, kdy je povinnou osobou stát, nejsou vybaveny osobami s právními znalostmi a jsou agendou přetíženy a nezvládají řešit věci ve lhůtách stanovených správním řádem.
Přes nedostatky a problémy, které zákon o půdě vyvolal, je třeba jeho existenci hodnotit vysoce kladně a konat všechno pro to, aby jeho filosofie byla prosazena v životě. Dnes projednávaná novela zákona o půdě má napomoci urychlit uvedení zákona do života.
Při restituci zemědělského majetku se vyskytuje značné množství případů, kdy stát nebo jiné právnické osoby vydávají nemovitosti, na nichž v době převzetí státem vázla pohledávka státu, např. nedoplatek přídělové ceny nebo zaknihované půjčky u státních peněžních ústavů. Novela předpokládá, že výše pohledávek a lhůta k jejich zaplacení musí být uvedena v rozhodnutí Pozemkového úřadu.
Návrh novely řeší rovněž právní problém bezúplatného převodu pozemků z jedné fyzické osoby na druhou v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Fyzické osoby, které koupily budovu, měly v kupní smlouvě uvedenu darovací doložku na zemědělské pozemky. V současné době se vlastníci těchto pozemků domáhají práva na vydání těchto pozemků, ačkoliv je nabyli na základě protiprávního zvýhodnění a bez úhrady. Uvedená právní praxe byla prováděna na základě "Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydané dne 19.5.1964 ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č.j. 61 516/64-MZ-práv.).
Je tedy možno spravedlivě požadovat, aby ten, kdo přijal pozemky, které jiný daroval v tísni a na základě donucení, aby tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi nebo aby za ně zaplatil.
Při vracení zemědělských pozemků často povinné organizace vyžadují od oprávněných osob náhradu za zhodnocení pozemku meliorační stavbou, např. vybudováním drenáží. Oprávněné osoby pak namítají, že odvedení podzemních vod změnilo původní biosystém natolik, že jde spíš o znehodnocení. Jednoznačný názor nemají ani půdní odborníci. Nová právní úprava vychází z toho, že péče o půdu, včetně meliorací, pokud byly provedeny, byla prováděna jako péče řádného hospodáře a že tedy nejde o zhodnocení, pokud se meliorační stavby, např. závlahové systémy, nenalézají nad úrovní půdy, ale o běžnou péči o půdu, byť byla finančně nákladná.
V původním textu zákona o půdě byla problematika trvalých porostů projednána jako záležitost sadů. Touto právní úpravou vznikla řada problémů při vracení lesní půdy. Problém nastal při výkladu, co je srovnatelný trvalý porost, zda je věk lesa, resp. nová výsadba, zhodnocením či znehodnocením ve vztahu jak k dosavadnímu uživateli, tak k vlastníku lesa.
Navržená právní úprava náhrad za rozdíl v ceně lesních porostů vyžaduje nadále znalecké posudky. Jejich pořízení bude v některých případech náročné.
Navržená právní úprava sjednocuje postup vypořádání náhrad jak při vracení práva vlastnického, tak práva užívacího. V obou případech má oprávněná osoba nárok na náhradu za rozdíl ceny porostů v době převzetí státem nebo jinou právnickou osobou a v době jejich vydání. Mimo to oprávněné osobě nebude v žádném případě vracen neobnovený porost.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích při odškodňování občanů stanoví v § 13 odst. 5, že vedle finanční hotovosti se vydávají cenné papíry, které nemají povahu dluhopisu. Předkládaná novela rozšiřuje tuto možnost i na osoby oprávněné podle zákona o půdě. Jde o poměrně frekventovanou skupinu občanů jimž nelze vydat pozemky, jichž byli původními vlastníky, protože tyto pozemky byly např. zastavěny, jsou na nich zřízeny hřbitovy, zahrádkářská osada apod.
Podle stávajícího znění § 17 odst. 1 zákona spravuje nemovitosti uvedené v § 1 odst. 1 zákona Pozemkový fond. V praxi to znamená, že Pozemkový fond nespravuje pozemky lesního půdního fondu, které jsou ve vlastnictví státu a na které se nevztahuje postup podle § 6 odst. 1 zákona (tzn., které nebudou restituovány). Pozemkový fond však spravuje obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící lesní výrobě (§ 1 odst. 1 písm. c) zákona).
Pokud tedy Pozemkový fond nespravuje pozemky lesního půdního fondu ve vlastnictví státu, na které se nevztahuje postup podle § 6 odst. 1 zákona, není vhodné ani účelné, aby spravoval obytné a hospodářské budovy a stavby s těmito pozemky spojené.
Navrhovaná změna, resp. doplnění § 17 o nový odstavec 2, má
tedy především sjednotit právní úpravu pokud jde o správu pozemků půdního fondu a ostatních nemovitostí sloužících lesnímu hospodářství (obytných a hospodářských budov včetně zastavěných pozemků a pozemků souvisejících, a staveb jako lesní cesty, cestní objekty, objekty hrazení bystřin aj.). Při uplatňování zákona o půdě je jedním z největších problémů zajištění dostatečných finančních prostředků na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě. Oprávněné osoby mají problémy s vymáháním náhrad od právnických osob (STS, státní statky, zemědělská družstva apod.). Je neomluvitelné a politicky neúnosné, aby náhrady oprávněným fyzickým osobám, kde je povinnou osobou obec nebo stát, nebyly vypláceny na základě zákonných dohod neprodleně. Jménem státu je povinnou osobou, podle platné právní úpravy, ministerstvo zemědělství ČR, které však ze státního rozpočtu pro tento účel neobdrželo finanční krytí.
Na druhé straně stát předal veškerý státní zemědělský majetek Pozemkovému fondu České republiky, který ho rozprodává. Lze tedy považovat za nezbytné řešit finanční problém obcí a státu tím, že se povinnou osobou stane za obec i stát Pozemkový fond. Toto řešení je nezbytné, protože již řada obcí je souzena jako povinná osoba a lze očekávat, že v právní moci rozsudku bude navrhován výkon rozhodnutí prodejem i tak minimálního majetku obcí.
Dosavadní ustanovení § 25 odstavec 2 písm. c) umožňuje vypovědět nájemní smlouvy mezi oprávněnými osobami a školními statky zemědělských učilišť, zemědělských středních a vysokých škol až po uplynutí 10 let ode dne účinnosti zákona.
Novela předpokládá, že školní statky budou v nájemním vztahu po dobu 10 let užívat zemědělskou půdu ve správě Pozemkového fondu České republiky. Půdu ve vlastnictví fyzických osob budou povinny školní statky vydat k 1. říjnu 1995, bude-li jim výpověď z nájmu doručena v zákonem stanoveném termínu, nedohodnou-li se na kratší lhůtě.
Školní statky zemědělských učilišť, zemědělských středních škol a vysokých škol zemědělského charakteru jsou napojeny na státní rozpočet a odčerpávají z něho značné částky. Praktická zemědělská výuka však může a podle názoru předkladatele této novely i musí být založena na jiném principu, a to na principu smlouvy s provozovatelem zemědělského podniku (družstvo, a.s., s.r.o., nebo soukromý zemědělec) o provádění zemědělské odborné praxe určitého druhu a v určitou dobu. Praktická výuka na školním statku seznamuje učně nebo studenty se zemědělskou praxí, se kterou se po ukončení školy nebudou setkávat. Pro lepší přípravu pro praktický výkon zemědělského povolání je třeba zrušit "skleníkové" pracovní prostředí a školit studenty v běžných podmínkách. Současně novela odstraní diskriminaci původních vlastníků pozemků, kteří mají tu smůlu, že jejich půdu si hodlá na 10 let ponechat stát.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky již vstoupilo v jednání s Pozemkovým fondem České republiky o možnosti pronájmu státní půdy obhospodařované školními zemědělskými podniky středních a vysokých škol. Uzavření tohoto smluvního vztahu umožní školním podnikům opustit půdu, na kterou se vztahuje dosavadní znění § 25 zákona o půdě, které předpokládá nájem po dobu 10 let.
Návrh novely zákona o půdě nevyžaduje žádný příspěvek ze státního rozpočtu. Naopak v případě schválení této novely v navrhovaném znění dojde ke snížení rozpočtového tlaku na ústřední orgány státní správy, které spravují zemědělské školství a ulehčí se tlakům na příspěvek ze státního rozpočtu pro účely poskytování náhrad v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo stát.