Po pádu komunistického režimu v Československu v roce 1989 vyvstal ve společnosti jako nejzávaznější problém nutnost vyrovnat se s touto více než čtyřicetiletou tragickou zkušeností, ať už v oblasti morální, právní nebo ekonomické. V souladu s celkovým vývojem k demokracii, trní ekonomice a k právnímu státu bylo nutno vrátit se do minulosti a napravit nebo zmírnit nespravedlnosti, křivdy a zločiny komunistického režimu. To se v zásadě podařilo zejména v oblasti odškodnění obětí komunistického režimu a v oblasti majetkové přijetím rehabilitačních a restitučních zákonů.
Z výjimkou velmi stručného zákona č. 480/91 Sb. o době nesvobody však nedošlo ke komplexnějšímu vymezení a pojmenování bezpráví a zločinu diktatury, která tak rozsáhle a systematicky poznamenala celou společnost. Absence takové právní úpravy je ve společnosti negativně pociťována, zejména ve vztahu ke konkrétním osobám, které byly viníky uvedeného stavu a za zločiny nebyly potrestány, na druhé straně pak nedošlo k morální očistě odpůrců komunistického režimu. Dokladem nespokojenosti občanů jsou usnesení řady obecních zastupitelstev, která se zabývají touto problematikou a vyzývají Parlament ČR k přijetí zákonné úpravy, dále dopisy jednotlivých občanů, výzvy KPVČ apod. To vše vedlo navrhovatele k předložení návrhu zákona.
V preambuli zákona a jeho první části je odsouzen komunistický režim a osoby, které jej prosazovaly, přičemž jsou obsáhle vymezeny důvody tohoto odsouzení, zejména v oblasti porušování zákonů a mezinárodních smluv.
Dále jsou vymezeny a morálně ospravedlněny osoby, které se postavily na odpor komunistickému režimu. Stejným způsobem jsou vymezeny oběti tohoto režimu.
Vzhledem k tomu, že majetkové křivdy a jejich náprava těchto osob byly řešeny rehabilitačními zákony, nepovažovali navrhovatelé za potřebné individualizaci obou těchto skupin a byli vedeni snahou o jejich morální ocenění a očistu.
Celá tato první část zákona by měla sloužit jako výkladová nejen ve vztahu k dalším částem tohoto zákona, ale i k jiným zákonům a eventuelně i k rozhodnutím soudů v této oblasti.
Dosavadní nemožnost trestního stíhání osob, které se v době komunistického režimu dopouštěly trestné činnosti a z politických důvodů nebyly postiženy, vyplývá z uplynutí promlčecí doby trestních činů. Promlčení a řádný běh promlčecí doby však předpokládají existenci právního státu a tedy vůli státu stíhat trestné činy a jejich pachatele. Za stavu státního nebo státem podníceného a trpěného bezpráví, kdy tato vůle chybí, se institut promlčení ve vztahu k takovýmto pachatelům jeví jako zbytečný. Faktickou nečinnost státu je tedy nutné kvalifikovat jako zákonnou překážku běhu promlčení doby. Vzhledem k tomu, že takový výklad pojmu zákonná překážka dosud nepodala judikatura, považují navrhovatelé za nutné zejména vzhledem k časovému faktoru vymezit jej zákonem. Přitom se navrhovatelé opírají i o koncepci obdobné právní úpravy přijaté v SRN.
V dalších částech zákona jsou řešeny některé dílčí novelizace rehabilitačních a restitučních zákonů, které bezprostředně vyplývají z první části zákona. Zároveň se touto úpravou zjednodušuje soudní projednávání těchto sporných věcí.
Protože celou řadu křivd není nutné napravovat formou zákona považují navrhovatelé za vhodné zmocnit k této nápravě vládu.
Navrhovaný zákon nemá přímý dopad do státního rozpočtu, jeho realizace (zejména při stíhání pachatelů dosud promlčených trestních činů) se projeví v nutnosti zvýšené činnosti a event. v organizačních opatřeních u soudu a orgánů činných v trestním řízení.
V jednotlivých písmenech jsou popsány způsoby, jaké komunistický režim, jeho aktivní prosazovatelé a vykonavatelé moci používali při rozhodování o řízení státu a o osudech občanů.
Výčet uvedený v písmenech "a" až "f'' není taxativní, při výběru byl kladen důraz zejména na ty způsoby ovládání společnosti a občanů, které byly komunistickým režimem používány systematicky a trvale a které jsou zároveň v zásadním rozporu s politickými a mravními principy demokratické společnosti a společnosti vůbec.
V odstavci 1 je s odkazem na § 1 prohlášena zločinnost, nelegitimita a zavrženíhodnost komunistického režimu. Zavrženíhodnost a zločinnost, s výjimkou případů, kdy se jednalo o porušení tehdy platných ustanovení trestního zákona, je třeba považovat za termíny spíše z oblasti politické a mravní. Legitimita, resp. nelegitimita, je i právní termín s hlubším významem než legalita.
Za kritéria nelegitimity lze označit:
a) jsou-li určité zákony nebo systematické postupy státních orgánů v zásadním a trvalém rozporu s politickými a mravními principy společnosti,
b) nejde-li o skutečné zákony, ale o vyhlášení zvůle státu nebo určitých skupin obyvatel,
c) neexistuje-li zákonná cesta, jak dosáhnout změny zákonů či nápravy situace nebo existuje-li pouze na papíře a jedinou cestou je cesta násilná.
Komunistický režim splňoval všechna tři popsaná kritéria nelegitimity. Naplnění těchto kritérií minulým režimem ovšem neznamená, že prohlásíme zpětně za neplatné všechny zákony, vyhlášky a další obecně závazné právní předpisy, které platily v inkriminovaném období. Takové prohlášení, zrušení nebo novelizace, musí být provedeno výběrově již s ohledem na to, že v řadě oblastí života společnosti prostě nějaká pravidla platit musejí a legitimitu takových pravidel, jako jsou např. pravidla silničního provozu, nelze přímo odvozovat z legitimity režimu, který je vydal.
Odstavec 2 prohlašuje zločinnost a zavrženíhodnost KSČ a dalších, na stejné ideologii založených organizací. Navrhovatelé zde měli na mysli především ty organizace, které s ideologickým odůvodněním mocensky prosazovaly tzv. vedoucí roli KSČ a používaly vůči občanům způsobů a metod popsaných v §1, jde např. o StB nebo Lidové milice.
Prohlašuje se legitimita, spravedlivost a úctyhodnost odporu vůči režimu definovanému v §2 odst. l. Odporem se rozumí odboj, tj. odpor organizovaný a popřípadě ozbrojený, ale i jiná činnost, např. organizování protirežimního rozhlasového vysílání, příprava letáků, výroba a rozšiřování samizdatových publikací, pomoc politickým vězňům apod., stejně jako demokratickým názorem a přesvědčením motivované veřejné projevy, např. ve formě peticí, otevřených dopisů nebo na veřejnosti učiněných prohlášení. Není rozhodující, zda šlo o projevy odporu učiněné na území státu nebo v zahraničí, či zda šlo případně o jednáni ve spojení s cizí demokratickou mocností.
Předkladatelé pokládají za nutné alespoň touto cestou, která ovšem nemá bezprostřední právní následky, vyjádřit, že velkému množství obyvatel byly spáchány křivdy a že i když stát není schopen všechny křivdy napravit, přesto si jich je zákonodárný sbor vědom a snaží se obětem komunistické diktatury vyslovit alespoň morální uznání.
Tímto ustanovením se vymezuje zákonná překážka běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 trestního zákona a to ve vztahu k těm trestním činům, u nichž absence vůle státu k trestnímu stihání pachatele vycházela z politického mocenského monopolu KSČ a vůle představitelů komunistického režimu. Přitom je respektováno ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje jednu ze základních zásad trestního řízení "ne bis in idem", nemůže tedy dojít ke stíhání pachatele, který již byl za trestný čin pravomocně odsouzen nebo zbaven obžaloby.
Při časovém vymezení doby, kdy promlčecí doba u výše uvedených trestních činů neběží, navrhovatelé vycházeli z toho, že 25. únor 1948 je počátkem mocenského monopolu KSČ. Dne 29. prosince 1989 pak byl zvolen prezident republiky a po kooptaci poslanců zákonodárných sborů a jmenováním vlády byl nově ustaven poslední z nejvyšších ústavních orgánů a fakticky došlo k odstraněni mocenského postavení KSČ a k zamezení možnosti ovlivňovat průběh trestního řízení.
Jeví se jako nezbytné, spolu s vyslovením protiprávnosti komunistického režimu a přerušením běhu doby promlčecí lhůty v období, kdy byla na území České republiky vůle stranických orgánů ve skutečnosti postavena nad zákon, dořešit problematiku spojenou se zmírněním křivd, způsobených obyvatelstvu na území ČR nespravedlivým vězněním. Zákon č.119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů dostatečně pokrývá paragrafy trestního zákona, kterých bylo zneužíváno proti osobám, které se jakýmkoliv způsobem staly režimu, nebo jeho jednotlivým představitelům, nepohodlné. Novela zákona č. 633/92 Sb. řeší uspokojivým způsobem i otázku tzv. zbytkových trestů. Přesto se vzhledem k některým případům jeví jako účelné připustit i možnost individuálního přezkumu některých uložených trestů, které dosud režimu soudních rehabilitací nepodléhaly, pokud byl trest uložen za jednání, směřujícímu ne zjevně nepřiměřenými prostředky k ochraně základních lidských práv a které by tedy v demokratické společnosti nebylo postihováno trestním postihem. Nepředpokládá se enormní nárůst zatížení soudů, neboť podle informací, které jsou navrhovatelům k dispozici, se jedná řádově jen o stovky případů, které by pod režim tohoto paragrafu spadaly.
Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v tomto zákoně se pokládá za nezbytné urychlit průběh restitucí a sejmout z oprávněných osob důkazní břemeno, neboť je zřejmé, že kromě čelných představitelů režimu a jejich aktivních napomahačů, byl každý občan ve stavu tísně vůči režimu, který používal zjevně totalitní praktiky. Návrh proto předpokládá, že u převodu nemovitostí darováním a u odmítnutí dědictví v dědickém řízení, není povinností oprávnění osoby, podle zákonů č.87/91 Sb. a 29/91 Sb., prokazovat v řízení před soudem tíseň. Dále se navrhuje, aby u uzavřených kupních smluv o převodu nemovitostí na stát, v případě zákona č. 87/91 Sb. či jiné právnické osoby podle zákona č. 229/91 Sb., které byly uzavřeny v době, kdy oprávněná osoba nemohla nemovitosti fakticky využívat, bylo také upuštěno od povinnosti prokazovat v řízení před soudem tíseň. Vzhledem k praxi běžné v období vlády KSČ, bylo osobě natolik omezeno její vlastnické právo, využíval-li nemovitost někdo jiný, že se nejeví za nezbytné prokazovat ještě tíseň. Navíc se navrhuje, aby v tomto případě byla cena vyplacená podle tehdy platných cenových předpisů pokládána za nápadně nevýhodné podmínky, neboť už samotná existence takových cenových předpisů byla výrazným omezením vlastnických práv a ceny v nich uvedené nikdy neodpovídaly tržním hodnotám nemovitostí. Nepředpokládá se, že by bylo možné na základě ustanovení tohoto paragrafu podávat nové žádosti o vydání, ale pouze se u už podaných žádostí prodlužuje přiměřeně doba k uplatnění nároku u soudu. Ostatní problematické okruhy v mimosoudních rehabilitacích, nesouvisející přímo s materií upravovanou v tomto zákoně, navrhovatelé doporučují řešit vydáním zvláštního zákona, který by opravil chyby a nedostatky v restitučních zákonech.
Většina velkých křivd komunistické moci byla již alespoň částečně zmírněna zákony přijatými v bývalém Federálním shromáždění (soudní a mimosoudní rehabilitace, zákon o půdě a další). Přesto existuji jednotlivé malé skupiny občanů, u nichž nebylo a není účelné řešit zmírnění křivd zákonem. Pro tyto skupiny lidí se navrhuje zmocnění pro vládu pro řešení zmírnění následků nespravedlnosti spáchaných na občanech státem v letech 1948 až 1989.
Dále předkladatelé předpokládají, že by vláda v rámci rozpočtových možností mohla přistoupit i k pomoci u skupiny již jinými zákony rehabilitovaných občanů zejména v oblasti sociální a zdravotní.
| Ivan Bečvář, v.r. | Richard Mandelík, v.r. |
| Josef Bejček, v.r. | Hana Marvanová, v.r. |
| Marek Benda, v.r. | Ivan Mašek, v.r. |
| Stanislav Bělehrádek, v.r. | Jaroslav Melichar, v.r. |
| Ladislav Blažek, v.r. | Ludvík Motyčka, v.r. |
| Petr Brodský, v.r. | Václav Nájemník, v.r. |
| Vladimír Budínský, v.r. | Petr Nečas, v.r. |
| Eduard Bureš, v.r. | Jindřich Němčík, v.r. |
| Miroslav Čerbák, v.r. | Luboš Němec, v.r. |
| Petr Čermák, v.r. | Libor Novák ml., v.r. |
| Jan Černý, v.r. | Libor Novák st., v.r. |
| Josef Červinka, v.r. | Eva Nováková, v.r. |
| Viktor Dobal, v.r. | Miroslav Novotný, v.r. |
| Josef Effenberger, v.r. | Josef Pavela, v.r. |
| Ota Fejfar, v.r. | Jiřina Pavlíková, v.r. |
| Tomáš Fejfar, v.r. | Jiří Payne, v.r. |
| Adrej Gjurič, v.r. | Tomáš Páv, v.r. |
| Jiří Haringer, v.r. | Pavel Pešek, v.r. |
| René Hába, v.r. | Stanislav Pěnička, v.r. |
| Čestmír Hofhanzl, v.r. | František Pluhař, v.r. |
| Josef Holub, v.r. | Martin Přibáň, v.r. |
| Jiří Honajzer, v.r. | Anna Röschová, v.r. |
| Josef Janeček, v.r. | Luděk Rubáš, v.r. |
| Ivana Janů, v.r. | Pavel Severa, v.r. |
| Emil Jaroš, v.r. | Jiří Stádler, v.r. |
| Josef Ježek, v.r. | Tomáš Svoboda, v.r. |
| Tomáš Ježek, v.r. | Martin Syka, v.r. |
| Milada Kadlecová, v.r. | Pavel Šafařík, v.r. |
| Jiří Karas, v.r. | Jaromír Šimánek, v.r. |
| Jan Kasal, v.r. | Radim Špaček, v.r. |
| Jan Klas, v.r: | Vladimír Šuman, v.r. |
| Petr Koháček, v.r. | Vlastimil Tlustý, v.r. |
| Pavel Kolář, v.r. | Pavel Tollner, v.r. |
| Robert Kolář, v.r. | Hana Tomanová, v.r. |
| Milena Kolářová, v. r. | Václav Trojan, v. r. |
| Vladimír Koronthály, v.r. | Jan Třebický, v.r. |
| František Kozel, v.r. | Milan Uhde, v.r. |
| Jan Krámek, v.r. | Josef Ullmann, v.r. |
| Václav Krása, v.r. | Jiří Uřičář, v.r. |
| Josef Krupík, v.r. | Oldřich Váca, v.r. |
| Josef Kubiš, v.r. | Jiří Vlach, v.r. |
| Oldřich Kužílek, v.r. | Vlastimil Vlček, v.r. |
| Karel Ledvinka, v.r. | Miloslav Výborný, v.r. |
| Jan Litomiský, v.r. | Stanislav Volák, v.r. |
| Michal Lobkowicz, v.r. | Otakar Vychodil, v.r. |
| Petr Lom, v.r. | Jan Zahradníček, v.r. |
| Věnceslav Lukáš, v.r. | Ondej Zemina, v.r. |
| Karel Mach, v.r. | Anton Zima, v.r. |
| Leopold Zubek, v.r. |