Dne 29. prosince 1992 schválila Česká národní rada zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Ministerstvo vnitra si pro svoji potřebu vyhodnotilo dosavadní poznatky z jeho aplikace.
Ze získaných poznatků mimo jiné vyplynulo, že některá ustanovení zákona mohou být určitými skupinami pokládána za příliš tvrdá (jde zejména o ustanovení § 18 ve vztahu k osobám, které se narodily do konce roku 1939 na nynějším území Slovenské republiky a jejichž rodiče, popřípadě alespoň jeden z nich se narodili na nynějším území České republiky, případně ve vztahu k osobám,které dosáhly věku 60 a více let a může být pro ně obtížné obstarat doklad o propuštění ze slovenského státního svazku). Některá ustanovení mohou působit proti záměru, který z ostatních ustanovení zákona vyplývá (jde např. o ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) a § 18 odst. 1 písm. c)).
Z těchto důvodů byla zpracována novela zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, která by měla danou situaci řešit.
K bodu 1
Dosavadní § 7 odst. 1 písm. c) stanovil, že "osoba nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin". Toto ustanovení umožňovalo, aby osoba, které byla např. před deseti lety odsouzena za úmyslný trestný čin k r.nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 9 let, byla pokládána za osobu splňující podmínku stanovenou tímto paragrafem, nebo nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin.
Tím se původní ustanovení v těchto případech míjelo účinkem. Proto bylo nahrazeno novým, které vypouští část věty "v posledních pěti letech". Tímto způsobem se předejde shora uvedeným případům. Pokud pak jde o osoby, které byly pravomocně odsouzeny pro úmyslný trestný čin, budou splňovat shora uvedenou podmínku pro udělení státního občanství České republiky po zahlazení svého odsouzení soudem. V souladu s trestním zákonem a trestním řádem se pak na tyto osoby pohlíží jako na osoby, které nebyly odsouzeny a ve výpisu z rejstříku trestů se již odsouzení neuvádí.
K bodu 2
V praxi se vyskytla řada případů, kdy může bít ustanovení zákona č. 40/1993 Sb. pokládáno za tvrdé. Jde například o případy, kdy jeden z rodičů dítěte je státním občanem české republiky, jeho dítě toto občanství nemá, žije s ním na území České republiky a má povolen trvalý pobyt. Další případy se jíž vyskytly, popřípadě se mohou vyskytnout, pokud vláda rozhodne z humanitárních či jiných důvodů o tom, že pozve konkrétní osobu, případně skupinu osob do České republiky. Obdobná je i situace v případě, že je fyzické osobě přiznán statut uprchlíka. V tomto případě nemá na území České republiky po dobu 5 let trvalý pobyt a mohl by tedy státní občanství České republiky nabýt až po 10 letech.
Z uvedeného důvodu se proto doporučuje, aby byl rozšířen okruh možností, ve kterých může ministerstvo vnitra, po zvážení každého individuálního případu, podmínku pětiletého trvalého pobytu prominout.
K bodu 3
Současná právní úprava neumožňuje pozbytí státního občanství osobám, které po 1. lednu 1993 nabyly cizí státní občanství uzavřením manželství nebo které nabyly po uvedeném datu cizí státní občanství narozením.
Návrh umožňuje i v těchto případech pozbytí státního občanství České republiky na základě zvláštního projevu vůle státního občana ČR.
K bodu 4
V tomto případě je stejné odůvodnění jako u bodu 1.
K bodu 5
Při aplikaci dosavadního zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, se vyskytly případy, které je možné charakterizovat tak, že jde o "tvrdost zákona". Jde například o státní občany Slovenské republiky, kteří se do konce roku 1939 narodili na území Slovenské republiky, jejichž oba rodiče se narodili na území České republiky a v současné době mají, popřípadě k 1. lednu 1969 měli, státní občanství České republiky. Tyto osoby musely v roce 1939 opustit Slovensko s tím, že jde o Čechy a nyní se jich v některých případech dotýká, že by měly žádat o propuštění ze slovenského státního svazku. I když jde o osoby, které si v roce 1969 mohly zvolit státní občanství České republiky, domníváme se, že v zájmu zabránění tvrdosti by neměl být vyžadován doklad o jejich propuštění ze slovenského státního svazku.
Druhou skupinu tvoří osoby, které vzhledem ke svému věku velmi obtížně, i přes pomoc okresních úřadů, vyřizují žádost o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky.
Na základě uvedených skutečností je proto doporučováno doplnění zákona o státním občanství.
K bodu 6
Při přípravě návrhu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky bylo v původním § 28 uvedeno, že žádosti, které byly podány ministerstvu vnitra do 31. prosince 1992, které nebudou k uvedenému datu vyřízeny, budou posuzovány podle nového zákona.
Při projednávání návrhu zákona bylo toto ustanovení vypuštěno odůvodněním, že je třeba, aby byly všechny žádosti došlé do 31. prosince 1992, vyřízeny podle stejných zásad, t.j. podle zákona č. 39/1969 Sb. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by k výrazně rozdílným podmínkám, za kterých by mohly osoby, které v uvedeném termínu žádost podaly, nabýt státní občanství České republiky.
Ministerstvo vnitra v souladu s uvedeným záměrem České národní rady žádosti o udělení státního občanství, které obdrželo do 31. prosince 1992, vyřizuje podle právní úpravy platné do uvedeného data.
Výslovné uvedení a potvrzení shora uvedené skutečnosti je navrženo proto, aby v budoucnu nedošlo ke zpochybnění postupu ministerstva vnitra. Současně se zabrání případným komplikacím, které by mohly vzniknout pro jednotlivé občany.
Dále je doplněno ustanovení, které umožní v případě, že by se větší části státních občanů Slovenské republiky, majících na území České republiky trvalý pobyt po dobu delší dvou let, nepodařilo z objektivních důvodů provést volbu státního občanství České republiky (nemožnost včas obstarat doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky) prodloužit lhůtu k provedení této volby.
Stanovit, že dojde k prodloužení lhůty by mohla vláda nařízením. Je však zákonem stanovena mezní hranice, za kterou nemůže jít ani vláda. Znamená to, že by vláda lhůtu k provedení volby státního občanství podle § 18 a § 18a nebo lhůtu k udělení státního občanství podle § 19 mohla prodloužit nejdéle na 6 měsíců počínaje ode dne 1. ledna 1994.