V současné době existuje naprosto nevyhovující právní úprava podnikání v kinematografii, vycházející z příslušných ustanovení dosud platného dekretu presidenta republiky č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, zakládajícího monopol státu v oblasti výroby a laboratorního zpracování filmů i jejich půjčování a veřejného promítání, jakož i v oblasti dovozu a vývozu filmů. Fakticky je tento státní monopol jak v oblasti výroby kinematografických děl, tak i v oblasti veřejného promítání těchto děl v kinech nutně porušován. Je např. obecně známo, že byl soukromou firmou natočen film Tankový prapor a celá řada dalších. Problémy působí provozován kin v restituovaných objektech apod. Stát nemá zájem tuto podnikatelskou iniciativu jak v oblasti výroby, tak i v oblasti dovozu, vývozu a distribuce potlačovat. Naopak je nutné co nejdříve vytvořit legální podmínky pro podnikatelskou činnost v této oblasti.
Podnikání v oblasti výroby, dovozu a distribuce ostatních audiovizuálních děl, především zvukově obrazových záznamů (video) není právními předpisy upraveno vůbec. Na tomto úseku je v důsledku toho nejednotná praxe. Zatímco některé živnostenské úřady registrují činnost v této oblasti jako živnost volnou ohlašovací, jiné odmítají tuto registraci provádět.
Audiovizuální umění včetně jeho významné součásti, kterou je umění filmové, nelze pojímat, jako složku kultury, která je objektivně způsobilá samostatné existence bez ekonomické podpory státu. Proto byl již v loňském roce přijat zákon České národní rady č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. V tomto zákoně je stanoven okruh finančních zdrojů fondu a v jednom z jeho ustanovení se předpokládají i další zdroje stanovené zvláštními právními předpisy. V souladu s tím se navrhuje určit jako další zdroj příjmů tohoto fondu příplatek z prodeje a výpůjček rozmnoženin audiovizuálních děl, v obou případech ve výši 1 Kč.
V zájmu zdůraznění významu Národního filmového archivu jako důležité kulturní instituce napojené i na Mezinárodní federaci filmových archivů se navrhuje zakotvit jeho existenci a poslání přímo v zákoně a v zájmu zachování kontinuity budování archivních fondů se navrhuje jej vybavit předkupním právem k audiovizuálním dílům, přičemž se počítá především s výkupem českých kinematografických děl.
Předložený návrh zákona není v rozporu s platnými direktivami Evropského společenství ani s mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána. Nebrání také mezinárodní registraci podle Úmluvy o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl z roku 1989 publikované ve Sbírce zákonů pod č. 365/1992 Sb., a vytvářející předpoklady pro široké obchodní využití audiovizuálních děl.
Navrhovaná právní úprava zejména pokud jde o zakotvení předkupního práva Národního filmového archivu vyvolá finanční nároky nezbytné pro posílení rozpočtu Národního filmového archivu cca o 6 mil. Kč. Pro rok 1993 nebude ministerstvo kultury pro Archiv uplatňovat žádnou dotaci, pro příští léta bude posílení rozpočtu Národního filmového archivu zahrnuto do projednán příslušné rozpočtové kapitoly.
Přínos praktického uplatňování navrhované právní úpravy se předpokládá ve výší cca 35 mil Kč ročně ve prospěch Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, obdobně jako z příplatků podle zákona ČNR č. 241/1992 Sb., kde se předpokládá přínos ve výši cca 30 mil. Kč.
Pokud jde o uplatnění dané z přidané hodnoty, případech, kdy půjde o poskytování služeb, jako např. při půjčování a promítání filmů, bude uplatňována sazba daně 5%. Sazba daně ve výši 23 % bude přicházet v úvahu pouze v případě výroby zboží, tj. hotových děl, určených k prodeji, např. u videokazet a hotových kopií filmů. Plátce daně daň na vstupu sice zaplatí, ale současně bude mít právo na odpočet této daně. Rozhodující pro zdanění výstupu je sazba platná pro zboží, služby nebo pro převod a využití práv, a ta v oblasti audiovizuálních děl převažuje ve výši 5 %.
K § 1
Pro účely tohoto zákona, ale také s cílem odstranit pochybnosti, které činnosti budou po zrušení příslušných ustanovení dekretu presidenta republiky č. 50/1945 Sb. a tudíž po zrušení monopolu státu na určité tam vymezené činnosti, poléhat režimu živnostenského zákon, vymezují se v návrhu některé základní pojmy z oblasti audiovize.
Definice pojmu "audiovizuální dílo" byla převzata z čl. 2 Úmluvy o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl. Aby nedocházelo k pochybnostem ve vztahu k platnému českému právnímu řádu, uvádí se k této definici také odkaz na § 6 autorského zákona, který pojednává o díle filmovém nebo o díle vyjádřeném podobným způsobem. Pod pojmem audiovizuálního díla se rozumí vedle klasických filmů také další audiovizuální díla jako jsou zvukově obrazové (video) a mohou jimi být i další audiovizuální díla vyrobená pomocí jiné výrobní techniky. Protože však na druhé straně není zájem tímto zákonem upravovat režim např. fotografických výstav, zužuje se oproti definici upravené citovanou Úmluvou, definice pro účely navrhovaného zákona v tom smyslu, že audiovizuálním dílem je jen takové dílo, které je zpřístupňováno veřejnosti pomocí technického zařízení.
Pojem českého audiovizuálního díla se definuje pro účely stanovení jeho výrobci zvláštních povinností spojených s archivací as určením přístupnosti.
Subjekty činné v oblasti audiovize jsou definovány především z toho důvodu, aby nevznikaly nejasnosti v případech, kdy jsou jim tímto zákonem ukládány povinnosti.
Výrobcem audiovizuálního díla se rozumí osoba, která má na základě smluv s autory jednotlivých složek filmového díla nebo díla vyjádřeného podobným způsobem (audiovizuální dílo) právo užít tyto "složky díla" za účelem vytvoření audiovizuálního díla a která po dobu trvání práv podle § 33 odst. 4 autorského zákona vykonává autorské právo k takto vytvořenému dílu jako celku. Výjimečně se může stát, že výrobce je sám nositelem autorských práv a v tom případě nepřichází v úvahu postup práv. Výrobce však nelze chápat jako původce díla, resp. autora ve smyslu autorského práva, proto je žádoucí, aby i jeho činnost podléhala režimu živnostenského zákona.
Distributorem audiovizuálního díla je jakákoli osoba, která zajišťuje na základě smlouvy s provozovatelem , resp. pořadatelem audiovizuální produkce šíření audiovizuálních děl. Podle navrhované právní úpravy je distributorem i dovozce audiovizuálních děl ze zahraničí pro účely jejich šíření na území České republiky. Za distributora se pro účely navrhovaného zákona nepovažuje ten, kdo zajišťuje šíření audiovizuálního díla pouze televizním vysíláním. Pokud bude výrobcem a distributorem např. Česká televize, nebude se na ni pohlížet, že bude šířit audiovizuální díla televizním vysíláním. Jestliže však bude nabízet tato díla k šíření např. na videokazetách, budou se na ní vztahovat povinnosti distributora podle tohoto zákona.
Pořadatelem audiovizuální produkce je každá osoba, která uvádí audiovizuální dílo na veřejnost pomocí technického zařízení, tzn. která audiovizuální dílo promítá, umožňuje jeho veřejnou videoprojekci (např. videokavárna), popřípadě je jinak pomocí technického zařízení zpřístupňuje veřejnosti. Za rozlišující znak oproti provozovateli prodejny nebo půjčovny rozmnoženin audiovizuálních děl je považováno zpřístupňování veřejnosti prostřednictvím technického zařízení. U pojmů
provozovatele prodejny nebo půjčovny rozmnoženin audiovizuálních děl považujeme za důležité zdůraznit, že jde o prodej či půjčování veřejnosti, tzn. blíže neurčenému okruhu osob, a to na základě živnostenského oprávnění. Za provozovatele se nebude považovat osoba, která náhodně a neopakovaně půjčí nebo pro nepotřebnost prodá rozmnoženinu audiovizuálního díla třetí osobě.
K § 2
Zrušením státního monopolu v oblasti výroby a distribuce kinematografických děl jako jedné z dílčích oblastí audiovize bude umožněno fyzickým i právnickým osobám podnikání v této oblasti. Vzhledem k tomu, že provádění většiny činnosti v oblasti audiovize je možné podřadit pod režim živnostenského zákona, nenavrhuje se žádná speciální úprava tohoto podnikání.
Původně bylo navrhováno podřídit pod režim živnostenského zákona také činnost dalších osob (vlásenkář, skript apod.), které se podílejí na výrobě audiovizuálních děl. Vzhledem k tomu však že jde o profese převážně typicky zaměstnanecké, je třeba problémy těchto pracovníků řešit jinou formou. V současné době je jejich situace prozatímně řešena pokynem ministerstva práce a sociálních věcí úřadům práce. V budoucnu bude ale nutné iniciovat změnu úpravy postavení a činnosti těchto osob novelou platných právních předpisů, jako je zákon o zaměstnanosti, zákoník práce apod.
S ohledem na potřebu získat přehled o fyzických i právnických osobách, které jsou činné v oblasti audiovize a které nějakým způsobem disponují autorskými právy, resp. právy autorskému právu příbuznými, zavádí se evidence těchto osob ministerstvem kultury, které přímo z "kompetenčního zákona" odpovídá za provádění autorského zákona.
Jestliže má ministerstvo kultury sankcionovat nedodržení určitých povinností stanovených tímto zákonem, je rovněž třeba, aby mělo k dispozici evidenci osob, které tyto povinnosti mají.
Navíc se na ministerstvo kultury obrací řada zahraničních partnerů z této oblasti s různými nabídkami ke spolupráci a bez znalosti subjektů zde podnikajících nelze jednat, popřípadě jednání zprostředkovat. Za tímto účelem bude možné však tuto evidenci využívat pouze s výslovným souhlasem evidovaných osob. Ve většině evropských zemí je podobný systém evidence zaveden a je značně využíván.
Evidence ministerstva kultury by měla vycházet ze sdělení živnostenských úřadů, což je zárukou její úplnosti.
K § 3
Návrh stanoví okruh informací, které je povinen výrobce, resp. distributor při šíření díla uvádět. Sleduje se zejména zájem diváka, který by měl být informován o základních údajích o audiovizuálních dílech.
K § 4
Zákon ČNR č. 41/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj kinematografie zavedl příspěvek za užití kinematografických děl na veřejných produkcích se vstupným jako jeden ze zdrojů příjmu tohoto státního fondu. Vzhledem k tomu, že na videokazetách jako rozmnoženinách audiovizuálních děl jsou v převážné míře zaznamenána kinematografická díla, považujeme za oprávněné upravit příplatek k ceně prodeje nebo půjčovného těchto rozmnoženin, který by se měl stát rovněž příjmem uvedeného státního fondu jako další zdroj pro podporu rozvoje české kinematografie.
Navrhované ustanovení upravuje povinnosti provozovatele prodejny nebo půjčovny rozmnoženin audiovizuálních děl nejen příplatek k ceně prodejní anebo k ceně výpůjčky vybrat, ale také tento příplatek vyúčtovat a odvést Fondu a vést o těchto skutečnostech zvláštní evidenci na tiskopisech, vydaných k tomu účelu správcem Fondu.
Správcem Fondu na základě cit. zákona je ministerstvo kultury, které může kontrolovat plnění povinností podle tohoto paragrafu, popřípadě nezaplacené příspěvky vymáhat.
K § 5
Stanovením povinnosti určit a uvést věkovou hranici přístupnosti audiovizuálních děl se sleduje ochrana účastníků audiovizuální produkce před možným ohrožením jejich mravního vývoje. Povinnost se týká výrobce nebo distributora, protože tito musí být - na rozdíl od pořadatele audiovizuální produkce - s obsahem díla seznámeni. Porušení této povinnosti je kromě možného trestně právního postihu sankcionováno podle tohoto zákona. Pořadatel veřejné audiovizuální produkce, např. provozovatel kina, je povinen takto stanovenou věkovou hranici přístupnosti vyznačit např. na plakátech, u pokladen kin atd. a plnění této povinnosti kontrolovat. V zájmu ochrany mravního vývoje nezletilých osob se tato povinnost vztahuje i na prodejce či půjčovatele nahraných zvukově obrazových snímků.
K § 6
V zájmu ochrany diváka, ale také autorů audiovizuálního díla, upravuje návrh právní režim šíření reklamy a stanoví, které reklamy nemají být zveřejňovány.
K § 7
S ohledem na význam Národního filmového archivu jako jednoho z důležitých center pro uchovávání a výměnu hodnot specifického kulturního oboru, jakým nepochybně je oblast kinematografie, konstatuje se existence a poslání tohoto archivu přímo v zákoně, který počítá s tím, že i nadále funkci jeho zřizovatele bude plnit ministerstvo kultury.
Národní filmový archiv je archivem zvláštního významu podle § 24 zákona ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění zákona ČNR č. 343/1992 Sb.
Archiv kinematografických děl je budován nepřetržitě od roku 1943 a v současné době disponuje archiváliemi z oblasti světové kinematografie od jejího vzniku v roce 1895 a téměř kompletní sbírkou české kinematografie od roku 1898. Úplností dokumentace nemá stávající archiv ve světě obdoby.
Je zájmem státu podporovat tvorbu i zpřístupňování významných uměleckých audiovizuálních děl co nejširší veřejnosti. Vzhledem k omezeným finančním možnostem zakotvuje se alespoň možnost zapůjčovat taková díla ze zvláštního fondu, který vytvoří Národní filmový archiv, občanským sdružením, jejichž posláním je zpřístupňovat významná umělecká audiovizuální díla svým členům, a to za výhodnějších finančních podmínek, než je tomu v běžné tržní praxi. Občanskými sdruženími se rozumí především Kluby filmového diváka, jejichž síť je v České republice značně rozšířena. V zájmu objektivizace výběru konkrétních audiovizuálních děl, která se mají stát součástí zvláštního fondu vybraných uměleckých audiovizuálních děl vytvářeného Národním filmovým archivem, se navrhuje, aby o výběru děl rozhodovala Rada Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Navrhovaným opatřením se samozřejmě nezasahuje do oblasti autorských práv, tzn. že archiv může disponovat navrženým způsobem s audiovizuálními díly pouze za předpokladu, že k takovému nakládání získal smluvně souhlas oprávněných nositelů práv.
K § 8
Zájem státu na zachování kontinuity budování jedinečného archivu audiovizuálních děl je podpořen zákonnou úpravou nabídkové povinnosti.
Navrhuje se, aby výrobci českého audiovizuálního díla nabízeli archivu jeho dvě nové kopie, a to z toho důvodu, že uložení v archivu (depozitum) jen jedné kopie jako kopie prezervační by neumožňovalo využívat dílo pro studijní a vědecké účely a navíc náklady na zhotovení dvou kopií, pokud jsou objednány souběžně s výrobou většího počtu kopií, je méně finančně nákladné. Vzorová kopie se nabízí bezplatně proto, že náklady na její výrobu jsou zahrnuty do nákladů na výrobu audiovizuálního díla.
V zájmu právní jistoty výrobců, kterým se ukládá nabídková povinnost, se stanoví, za jakých podmínek jejich nabídková povinnost zaniká.
Zákon neukládá nabídkovou povinnost dovozci zahraničního audiovizuálního díla. V praxi se však počítá s vytvořením dobrovolného deposita děl pro studijní a vědecké účely.
K § 9 a 10
Dohled na plnění povinností podle tohoto zákona se svěřuje ministerstvu kultury, které jej může provádět na základě evidence podle § 3. Povinným osobám se ukládá povinnost výkonu dohledu se podrobit. Zjistí-li pověřený pracovník ministerstva porušení povinnosti, může osobě, která se tohoto porušení dopustila, uložit pokutu, která se stane příjmem Fondu. Na řízení o uložení pokuty se budou vztahovat obecné předpisy o správním řízení, zatímco na jejich vymáhání se budou vztahovat předpisy o správě daní a poplatků.
K § 11
Vzhledem k tomu, že se navrhovaným zákonem ruší příslušná ustanovení dekretu presidenta republiky o opatřeních v oblasti filmu zakotvující monopol státu na činnosti v oblasti kinematografie, je třeba zrušit odkaz na § 1 odst.1 citovaného dekretu o činnosti tam uvedené se stanou živností.
Zákon o živnostenském podnikání se výslovně mění z toho důvodu, že pořádání filmových a jiných audiovizuálních představeních je pořádáním audiovizuálních produkcí podle § 2 odst. 2 písm. c) navrhovaného zákona, které bude nadále živností.
K § 12
Zákon ČNR č. 241/1992 Sb. zakotvuje v § 8 povinnost účastníkovi veřejné produkce kinematografického díla se vstupným zaplatit k ceně vstupného příplatek ve výši 1 Kč, avšak již nestanoví režim vymáhání tohoto příplatku. Navrhuje se proto doplnit tento zákon přímou novelou zákona ČNR č. 241/1992 SB., ve které se stanoví obdobná úprava, jako je tomu v § 4 předloženého návrhu. Současně se zavádí sankce pro pořadatele produkce kinematografického díla se vstupným za nesplnění povinností vyplývajících z citovaného zákona.
K § 13
Při privatizaci podniků podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů nebylo možné na nové subjekty převést práva z duševního vlastnictví, tedy mj. i práva autorská. Z toho důvodu byly zachovány tzv. "zbytkové podniky" bývalých státních organizací, které byly výrobci filmových a podobným způsobem vytvořených děl a do 31.12.1990 tvořily součást výrobně hospodářské jednotky řízené společným Ústředním ředitelstvím čs. filmu (toto ústředí bylo zrušeno nařízením vlády ČSFR č. 429/1990 Sb.). Jde o Filmové studio Barrandov - Copyright a filmové studio Zlín - Copyright, které jako vykonavatelé autorských práv podle § 6 autorského zákona byly dosud zachovány především proto, aby nebylo zamezeno exploataci kinematografických děl, vytvořených za platnosti dekretu presidenta republiky o opatřeních v oblasti filmu, u nichž doba ochrany stále trvá, jejich veřejným promítáním v kinech.
Aby nebylo nutné zachovávat tyto podniky na celou dobu ochrany práv filmových děl, což by např. u filmů poprvé veřejně promítaných v roce 1990 bylo do roku 2040 (novelou autorského zákona v roce 1990 byla doba ochrany těchto děl prodloužena z 25 na 50 let od prvého uveřejnění - promítání v kině), navrhuje se zrušit tyto podniky jejich sloučením se Státním fondem České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, který by nadále vykonával práva výrobce do uplynutí doby ochrany těchto děl.
K § 14
Zrušují se ta ustanovení dekretu presidenta, která zakotvovala státní monopol na výrobu, filmové zpracování, distribuci, dovoz a vývoz kinematografických děl.
K § 15
Především z důvodu, že stále platí na základě dekretu presidenta republiky č. 50/1945 Sb. monopol státu na veškeré činnosti v oblasti kinematografie a tento právní stav je v příkrém rozporu s požadavky praxe, navrhuje se přijmout navrhovanou právní úpravu v nejkratší možné době.