, která specifikuje jednotlivé
předměty a je konstruována tak, aby bylo
docíleno rovnováhy mezi potřebami uměleckohistorické
praxe a požadavkem na právní jistotu občana.
Věci chráněné
jako kulturní památky, nebo podřízené
režimu zákona č. 54/1959 Sb., o muzeích
a galeriích, a dále archiválie ve smyslu
zákona č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve
znění pozdějších předpisů,
jsou z režimu navrhovaného zákona vyloučeny
s ohledem na zvláštní právní
úpravu. Z působnosti zákona jsou rovněž
vyloučeny předměty, které jsou originály
děl výtvarných umění žijících
autorů. Jejich podřazení navrhované
právní úpravě by znamenalo nepřiměřené
a neodůvodněné zásahy do práv
žijících autorů.
K § 2
Zákon podmiňuje vývoz
chráněných předmětů
doložitelnou existencí osvědčení,
že tyto předměty nevykazují znaky kulturní
památky, přičemž tyto znaky jsou stanoveny
zvláštním předpisem. Tato podmínka
dopadá na všechny vývozce chráněného
předmětu bez ohledu na to, zda jde o vývoz
chráněných předmětů,
ke kterému dochází v rámci podnikatelské
činnosti nebo mimo ni. S ohledem na předpokládané
důkazní obtíže a zásadní
nenávratnost chráněného předmětu
ze zahraničí se nerozlišuje mezi dočasným
nebo trvalým vývozem. Rovněž není
relevantní právní vztah vývozce k
chráněnému předmětu. To znamená,
že tento vztah nemusí být vztahem vlastnickým.
Okruh odborných organizací
(muzeí, galerií a památkových organizací)
je stanoven tak, aby byly vytvořeny podmínky pro
pružné vydávání osvědčení.
V naprosté většině půjde o instituce
státní, neboť právě stát
na sebe vzal povinnost chránit kulturní bohatství
a bude k tomu vždy disponovat určitými finančními
prostředky. Není přitom právně
významné, zda jde o instituce ústřední
či regionální. Návrh však nevylučuje,
aby jako odborné zařízení působila
i některá nestátní právnická
osoba.
K § 3
Velká část chráněných
předmětů je běžně nabízena
k prodeji v obchodní síti, zejména ve starožitnictví,
popř. zastavárnách. Zatížení
kupujících subjektů povinností následně
žádat o vydání osvědčení
by nepochybně negativně ovlivnilo prodejnost jednotlivých
předmětů a v řadě případů
i vyloučilo možnost takový předmět
prodat - zejména s ohledem na stanovený režim
pro vydávání osvědčení.
Rovněž nelze spravedlivě na kupujícím
žádat, aby v okamžiku koupě nevěděl,
zda mu předmět bude umožněno vyvézt
či nikoliv. Zakotvuje se proto povinmnost opatřit
tyto předměty osvědčením ještě
před prodejem. Tato konstrukce zajišťuje, že
kupující má jistotu volného vývozu
předmětu a zároveň jsou mu vydány
doklady k vývozu potřebné. Na druhé
straně stát má možnost uplatnit zájem
na ochraně určitých předmětů,
aniž by tím omezoval vlastnická práva.
K § 4
Ke kvalifikovanému posouzení
předmětů je nezbytné, aby odborné
zařízení mělo k dispozici základní
identifikační údaje, za které se považují
zejména takové údaje, které vylučují
záměnu předmětu. Rovněž
je nutné, aby základní rozsah těchto
údajů byl ve všech případech
stejný. Zakotvuje se proto povinnost předkládat
žádost na formuláři uvedeném
v příloze č. 2.
K § 5
Lhůta pro vydání osvědčení
byla stanovena s přihlédnutím k personálnímu
vybavení a kapacitním možnostem odborných
organizací. Lze ji považovat za přiměřenou
i z hlediska žadatele jehož práva nejsou podstatným
způsobem omezena.
V případě, že
chráněný předmět vykazuje znaky
kulturní památky, návrh umožňuje,
aby byl předmět prohlášen za kulturní
památku. Tím je dosaženo jednak dalšího
nezávislého posouzení předmětu
v řízení podle zákona o státní
památkové opéči a v případě
jeho prohlášení i změna právní
kategorie předmětu a převedení do
jiného přísnějšího povolovacího
vývozního režimu. Proti této změně
právní kategorie předmětu se lze bránit
právními prostředky stanovenými zvláštními
předpisy. Pokud se v řízení o prohlášení
za kulturní památku neprokáže taková
výjimečnost předmětu, aby byl zájem
na jeho prohlášení, je stát povinen
vydáním osvědčení jeho vývoz
umožnit.
V případě nečinnosti
ministerstva lze postupovat podle zákona č. 58/1969
Sb.
K § 6 a § 7
Stanoví se postup při vydání
osvědčení a způsob nakládání
s jeho jednotlivými vyhotoveními. Tento postup je
v souladu s Úmluvou UNESCO o opatření k zákazu
a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a
převod vlastnických kulturních statků
z roku 1970 (vyhláška č.15/1980 Sb.).
K § 8
Výše sankce je právnickým
a fyzickým osobám, které podnikají,
stanovena s ohledem na předpokládaný majetkový
efekt, kterého by dosáhly nedodržením
zákona.
Stanoví se rovněž lhůty
a další skutečnosti důležité
pro uložení pokuty.
K § 9
Zakotvuje se nová skutková
podstata přestupku a sankce za její naplnění.
Stanovená výše pokuty vychází
sice z obecné úpravy přestupkového
zákona, ale vzhledem ke specifice předmětu
úpravy a předpokládanému majetkovému
efektu se přidržuje její horní hranice.
Předpokládá se, že
sankce bude ukládat ten referát okresního
úřadu, který vykonává státní
správu na úseku památkové péče
a je
k řešení takovéto
problematiky odborně vybaven.
V ostatním se přestupky podřazují
obecné úpravě.
K § 10
Vzhledem k vymezení pojmu předmětu
kulturní hodnoty je pravděpodobné, že
tyto předměty mohou podléhat při vývozu
i jinému právnímu režimu než stanoví
tento předpis. Překrývání vývozních
režimů je patrné zejména u zákona
o ochraně přírody a krajiny, který
zakotvuje působnost ministerstva životního
prostředí České republiky k vydávání
povolení k vývozu některých přírodnin,
např. paleontologických nálezů a chráněných
živočichů, jejich vývojových
stádií a preparátů.
Každý režim však sleduje
odlišná hlediska pro vývoz a není proto
možné je vyloučit. Z tohoto důvodu se
režim podle tohoto zákona vymezuje souřadně
vedle případných dalších režimů
vývozu.
Vymezuje se rovněž vztah ke
správnímu řádu. Osvědčení
podle tohoto zákona není vývozním
povolením, ale odborným stanoviskem,
které osvědčuje, že
chráněný předmět nevykazuje
znaky kulturní památky. Jeho vydávání
není proto nutné podřizovat obecným
předpisům o správním řízení.
K § 11
Uvedený předpis stanovil,
že vývoz starožitností je zakázán,
aniž však byl tento pojem v právním řádu
jakkoliv vymezen. Pojem starožitnost je však užší
než pojem předmět kulturní hodnoty a
tudíž předměty, označované
dnes jako starožitnosti, budou v naprosté většině
podléhat režimu tohoto zákona. Docházelo
by tak k souběhu obou vývozních režimů,
přičemž kriteria posuzování možnosti
vývozu by byla u obou v zásadě shodná.
Vzhledem k nutnosti odstranit uvedenou duplicitu
a s přihlédnutím k tomu, že jde pouze
o neobchodní vývozy, upravuje se předpis
v tomto ustanovení uvedený tak, že nebude obsahovat
zákaz vývozu starožitností.
K § 12
Jde o nezbytné zrušovací
ustanovení, neboť režim stanovený tímto
návrhem nahrazuje právní režim upravený
uvedenou vyhláškou, která je navíc zastaralá
a právně překonaná.
K § 13
Stanoví se přiměřená
legisvakance, aby se veřejnost i odborné organizace
mohly v dostatečném předstihu seznámit
s touto právní úpravou a připravit
se na její aplikaci.
V Praze dne 18. srpna 1993
předseda vlády
Václav Klaus, v.r.
ministr kultury
Jindřich Kabát, v.r.