V souvislosti se schválením novely nařízení vlády č. 159/1969 Sb., o kulturních fondech (zkrácený název) nařízením vlády č. 58/1993 Sb., uložila vláda svým usnesením č. 762 ze dne 30. prosince 1992 ministru kultury předložit vládě do 30.června 1993 návrh zákonné úpravy kulturních fondů.
Schválením nařízení vlády č. 58/1993 Sb. byl učiněn první, zato však zásadní krok k transformaci kulturních fondů (Českého literárního fondu, Českého hudebního fondu a Českého fondu výtvarných umění) jakožto institucí v působnosti ministerstva kultury, jejichž existence vyplývá z příslušných ustanovení autorského zákona a podrobnosti o činnosti upravuje prováděcí nařízení vlády. K právní povaze kulturních fondů je třeba poznamenat. že byly zřízeny zákonem č. 115/1953 Sb., o právu autorském (§ 73 a násl.) a za platnosti hospodářského zákoníku fungovaly jako jiné socialistické organizace a hospodařily s majetkem ve svém vlastnictví, kterého nabyly především z příspěvků příjemců autorských odměn a odměn výkonných umělců, resp. příspěvků uživatelů děl a za užití volných děl literárních, vědeckých a uměleckých. V žádném případě nejde o majetek státní, takže při jejich transformaci se na ně nevztahují právní předpisy o privatizaci.
Přijetím nařízení vlády č. 58/1993 Sb., jedinou vazbou příštích kulturních fondů k ministerstvu kultury, zůstalo pouze jmenování členů "prozatímních" rad kulturních fondů ministrem kultury a povinnost kulturních fondů pravidelně každoročně předložit ministerstvu výroční zprávu o hospodaření (ovšem bez sankce, když se tak nestane). Při schvalování citovaného nařízení vlády došlo také k sistaci placení a vybírání příspěvků příjemců autorských odměn a odměn výkonných umělců, jakož i příspěvků uživatelů děl. Do této doby zůstaly jako příjem kulturních fondů zachovány pouze příspěvky za užití volných děl literárních. vědeckých a uměleckých, které mají oporu v § 35 odst. 3 autorského zákona.
Stát v současné době není schopen zajistit náhradu za dosavadní příjmy kulturních fondů. Příspěvky placené do nabytí účinnosti nařízení vlády č. 58/1993 Sb. nelze již obnovit především s ohledem na přestavbu daňového systému, neboť placení těchto příspěvků by znamenalo neúměrné a neopodstatněné zatížení jejich plátců oproti jiným subjektům. Proto ponechává představitelům těchto institucí, demokraticky volených zástupci uměleckých obcí a uživatelů děl, volnost nakládání zbylým majetkem spolu s přechodem na formu soukromoprávních nadací, zcela zbavených vlivu státu.
Není však žádoucí zrušit stávající kulturní fondy bez náhrady, resp. bez právního nástupce mimo jiné i proto, že např. Český hudební fond je na základě závětí nositelem autorských práv po Bohuslavu Martinů a Leoši Janáčkovi, resp. dalších autorských práv, přičemž je třeba zdůraznit, že závěti byly pořízeny výslovně ve prospěch nestátních právních subjektů. Zrušením kulturních fondů bez právního nástupce by došlo k situaci, že by tato závětní práva připadla zákonným dědicům (např. v případě B. Martinů dědicům ve Francii). To je také podstatný důvod, proč navrhovaná právní úprava výslovně pojednává o právním nástupnictví stávajících kulturních fondů.
Důsledkem právní formulace transformace kulturních fondů je zrušení příslušných ustanovení autorského zákona o nich pojednávajících.
Za nadbytečné je považováno v autorském zákoně také úvodní ustanovení o účelu zákona a ustanovení o poslání uměleckých svazů, jejichž činnost skončila. Namísto nich byla ustavena řada uměleckých obcí a profesních či občanských sdružení pro jednotlivé obory umělecké tvůrčí činnosti. Proto se navrhuje příslušná ustanovení z autorského zákona vypustit.
Předkládaný návrh není v rozporu s předpisy mezinárodního práva, jimiž je Česká republika vázána, a nevyvolá žádný nárok na státní rozpočet.
K § 1:
Zánik kulturních fondů je vázán na vznik subjektů podle občanského zákoníku z důvodů již blíže vysvětlených v obecné části důvodové zprávy. Bez zajištění právního nástupce fondů by došlo k nežádoucím a velmi závažným důsledkům zejména v oblasti využívání výnosů autorských práv, jichž jsou kulturní fondy nositeli. Navrhují se dvě varianty spočívající v rozdílnosti zakladatelů nadací. Zřizovatelem nadace by měla být již existující konkrétní právnická osoba. Při úvaze o této variantě však bylo namítáno, ze kulturní fondy zřídí nadace a tím jako zřizovatelé zaniknou. Tuto skutečnost však nepovažujeme za překážku navrhovaného řešení, neboť nejsou výjimečné případy, kdy zůstavitel založil nadaci a zemřel a tato nadace nadále existuje.
K § 2:
Vzhledem k tomu, že nelze zákonem soukromoprávní instituce zřídit ani jejich zřízení vynutit, navrhuje se v § 2 podpůrné řešení pro případ, nedojde-li k očekávanému vzniku nadací v zákonem stanovené lhůtě.
K § 3:
Ustanovení § 1 vytváří základní předpoklady pro transformaci kulturních fondů tím, že osamostatňuje jimi zřízené a řízené podniky a vytváří z nich samostatné právní subjekty v oblasti práva soukromého. Při úvaze o tom, že kulturní fondy budou transformovány na nadace ve smyslu § 20b a násl. občanského zákoníku, není totiž možné, aby nadace přímo provozovaly podnikatelskou činnost. pro převod podniků kulturních fondů se navrhuje zvolit stejný postup, jaký byl použit v § 766 obchodního zákoníku v případě převodu družstevních podniků a podniků, jejichž zřizovateli byla občanská sdružení.
K § 4:
Viz
K § 5 a 6:
S ohledem na realizaci transformace kulturních fondů podle předloženého návrhu se jeví nezbytným zrušit všechny prováděcí předpisy k autorskému zákonu týkající se kulturních fondů. Zrušení části I platného nařízení vlády o kulturních fondech je Logicky spojeno s předpokládaným vznikem nadací. Jako nejzazší termín se uvádí 1. leden 1995. Jde o lhůtu shodnou se lhůtou uvedenou v § 2. Po marném jejím eventuálním uplynutí by bylo nutno zahájit likvidaci kulturních fondů, jejichž majetek nepřešel na vzniklé nadace. Likvidační přebytek by pak bylo nutno převést do Státního fondu kultury České republiky.