Úmyslem zákonodárce je vyrovnat se s dluhem našeho národa vůči židovským spoluobčanům, který trvá bezmála padesát let. Na jeho počátku stála vražedná mašinérie nacismu se svou nesmlouvavou genocídou vůči evropskému, tedy i českému Židovstvu. Událost v dějinách Evropy a naší země bezpříkladná. Bohužel stejně bezpříkladný byl i osud těch, kteří se vrátili z nacistických továren smrti typu Osvětim, Teblinka, Majdanek. Nejen, že je často provázela lhostejnost těch, kteří o jejich prožitém pekle ještě ani nevěděli, mnohým byli navíc ukradeny jejich domovy, jejich majetek. Vrátili se domů jako cizinci. Ještě se ani nestačili vzpamatovat z prožité hrůzy a už byli konfrontováni s novým bezprávým, snovým příkořím a novou vlnou antisemitismu.
Pád totalitarismu v roce 1989 znamenal pro židovskou pospolitost, stejně jako pro většinu naší společnosti, novou naději. Jestliže bylo přistoupeno k nápravě některých křivd spáchaných v minulosti na občanech naší republiky, byli to právě židovští spoluobčané, kterých se žádná z dosud přijatých náprav netýkala. Jejich specifický osud z dob nacistické nadvlády se ukázal jako překážkou k tomu, aby křivdy na nich spáchané byly také napraveny. Návrh zákona má vyplnit toto bílé místo a má být projevem obecného dějinného zadostiučinění a usmíření s židovskými spoluobčany a jejich komunitami existujícími na území České republiky. Má být současně projevem vůle našeho národa umožnit svobodný a nezávislý život těchto komunit do budoucna při plném respektu k hodnotám a morálním povinnostem, které jim jejich víra ukládá.
Struktura navrhovaného zákona je podřízena výše uvedenému cíli. Část první je enumerační norma, která upravuje majetkové vztahy židovských náboženských obcí. Vznik vlastnictví ke 202 položkám nemovitého majetku a sbírkám majetku movitého má být základem nezávislosti židovských náboženských obcí jak ve smyslu politickém, tak i ve smyslu ekonomickém. Základem nezávislosti totiž je právo vykonávat náboženskou víru sám či společně s druhými ve svých objektech a pokud možno ekonomicky nezávisle na státu.
Část druhá a třetí doplňují zákony č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platných zněních. Existující právní úpravy restituce majetku se vyznačují nesourodností způsobenou tím, že nepřihlíží ke skutečnosti, že únor 1948 vstoupil do prostředí ne vždy určených majetkověprávních poměrů. Restituční nárok ze zákona č. 128/1946 SB. bylo možno uplatnit ve tříleté lhůtě, tedy až do 17. června 1949. Poúnorová moc však zajistila již 7. dubna 1948 Sb.,který jako novela zákona č. 128/1946 Sb., prakticky znemožnil věcnou restituci s poukazem na zájem veřejný a státního sektoru. Současné restituční zákony nepřihlížejí k tomu, že se obě skupiny restitučních norem ve své působnosti vzájemně překrývají.Nástupem totalitní moci zmařené restituce ze zákona č. 128/1946 Sb. tvoří dnes samostatnou právní kategorii a jednotně ji lze proto upravit pouze legislativní cestou.
Třídní justice ve zdlouhavých soudních procesech jednotlivé restituční návrhy odmítala na základě stanoviska Nejvyššího soudu. Zestátněn byl tak drobný nemovitý majetek právě těm osobám, kterým měl být, podle původního úmyslu zákonodárce, po ukončení jejich válečné perzerkuce urycheleně navrácen.
Pokud soudy ukončily poúnorová restituční řízení rozhodnutím, stalo se toto pravomocným a tedy dnes neopravitelným. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., které nabízí zdůvodnění dnešního nároku: "jiným protiprávním postupem, k němuž došlo v rozhodném období jako důsledku politické perzekuce nebo pokládáno dnešními soudy za nástroj příliš slabý, než aby pravomocné soudní rozhodnutí zvrátil.
Zákon ČNR č. 243/1992 Sb., který upravuje restituci majetku československých občanů německé a maďarské národnosti trvale žijících na území ČR, zacelil mezery v restitučních zákonech velmi nedokonale, protože nepřiznává stejná majetková práva osobám rasově perzekvovaným, jejichž restituční nároky byly v rozhodném období odmítány podle stejných restitučních předpisů, nebylo státní občanství nikdy odejmuto a nemohlo být proto ani opětně vráceno.
Morální důvody přiznání rovných majetkových práv té skupině českých občanů, která byla zbavena vlastnických práv nejdříve, současně s odejmutím práva na život, tedy ve většině případů již jen jejich potomkům, by měly být dostatečně zřejmé.
Ekonomické dopady na státní rozpočet plynoucí z tohoto zákona jsou zanedbatelné vzhledem k velmi malému rozsahu majetku a velmi malému počtu osob, kterých se doplnění zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. týká.
K jednotlivým ustanovením
Preambule
Mimořádnost navrhované právní úpravy vyžaduje, aby zákonodárce zřetelně deklaroval důvody pro přijetí této právní normy. Současně je vyslovena vůle, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo.
Část první
§ 1
Vymezuje se předmět zákonné úpravy.
§ 2
Definují se oprávněné osoby odkazem na přílohu zákona, která vymezuje jednotlivé židovské náboženské obce v záhlaví výčtu nemovitého majetku.
§ 3
Definuje povinné osoby jako právnické osoby, které vlastní nebo vykonávají právo hospodaření k nemovitému majetku uvedenému v příloze.
Povinnými osobami jsou především stát, obce a další právnické osoby. Majetek náboženských židovských obcí patří do majetku, který byl pro účely privatizace blokován v § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby a v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí v § 4 odst. 2 stanoví, že "Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu." Při přípravě návrhu zákona byly všechny obce, v jejichž katastru se nemovitosti uvedené v příloze zákona nacházejí, požádány o vyjádření k navrhované zákonné úpravě. Jak starostové, tak zastupitelstva se v drtivé většině vyjádřily pro přijetí navrhované právní úpravy. Některá svým usnesením již majetek na příslušnou židovskou obec převedla.
§ 4
Dne 29. srpna 1906 bylo v Praze Židovskou náboženskou obcí zřízeno Židovské muzeum, v němž byl soustředěn zejména inventář ze synagog zrušených a zbořených při asanaci pražského ghetta. V letech 1942 až 1945 byla do muzea svezena řada kultovních předmětů a inventářů ze synagog, 153 židovských obcí a z majetku soukromých osob z území Čech a Moravy. Dnem 1. ledna 1950 bylo zřízeno Státní židovské muzeum v Praze a výše uvedené předměty byly státem převzaty a zařazeny do jeho sbírek.
Státní židovské muzeum v Praze je v současné době řízeno Ministerstvem kultury České republiky. V jeho sbírkách je uloženo přibližně 40.000 sbírkových předmětů, které jsou spravovány podle zákona č. 54/1959 Sb., o muzeích a galeriích.
Za vlastnictví Federace židovských obcí v České republice se navrhuje zákonem prohlásit ty předmětgy uložené ve sbírkách Státního židovského muzea v Praze, které byly získány jeho právním předchůdcem (Židovským muzeem) do 31. 1. 1949, tedy do doby vzniku Státního Židovského muzea v Praze. Zároveň však musí být splněna podmínka, že uvedené předměty se ke dni účinnosti zákona nalézají ve sbírkách Státního židovského muzea v Praze. Jiné právní řešení převodu uvedených movitých věcí do vlastnictví Federace židovských obcí není schůdné, protože u těchto předmětů nelze doložit, jakým způsobem přešly do vlastnictví státu.
Ve vlastnictví státu a správě Státního židovského muzea v Praze zůstanou napříště pouze ty sbírkové předměty, které Státní židovské muzeum v Praze získalo po svém zřízení v roce 1950 darem, koupí nebo jiným způsobem.
§ 5
Dikce ustanovení § 5 vychází z koncepce, podle které se volí jako právní skutečnost, jejimž důsledkem je změna vlastnictví, právní úkon a nikoliv zákon. Oprávněná osoba je pro uplatnění nároku omezena výčtem nemovitostí uvedených v příloze zákona. Kombinací těchto dvou principů umožňuje se s aplikací s ryze výčtových zákonů v praxi již vedla. Právní nárok na vydání nemovité věci uvedené v příloze však zaniká jestliže příslušná židovská náboženská obec nevyzve povinnou osobu do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona.
V případě, že povinná osoba nevyhoví oprávněné osobě, může se tato domáhat vydání nemovitosti soudní cestou ve lhůtě jednoho roku. Soudní a správní poplatky, jako u jiných obdobných předpisů se nevyměřují.
§ 6
Povinné osoby, pokud se nejedná o stát, mají právo na náhradu vnesených investic. Volené datum 24. května 1991 je den účinnosti zákona ČNR č. 172/1991 Sb. Umožňuje se proto především obcím dostat ze státního rozpočtu náhradu za vnesené investice.
§ 7
Přejímá se dikce zákona č. 87/1991 Sb., která blokuje další převody vlastnictví k nemovitosti, která je předmětem tohoto zákona. Škody způsobené po účinnosti tohoto zákona povinnou osobou mohou být oprávněnou osobou vymáhány.
§ 8
Ruší se všechny nároky povinné a oprávněné osoby s výjimkou těch, které plynou z tohoto zákona.
§ 9
Je stanoven správní orgán, u kterého lze uplatnit nárok vzniklý z ustanovení § 6 odst. 2. Jsou stanoveny lhůty jak pro upltňovatele, tak pro ministerstvo financí České republiky.
§ 10
Ukládá se věcné břemeno pro nabyvatele nemovité věci strpět po dobu deseti let činnosti poskytovaných služeb zdravotnických, sociálních, pro školství, kulturu a výkon státní správy.
Část druhá
§ 11
Doplňuje se zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích tak, aby byla odstraněna diskriminace fyzických osob poškozených již za války, které nikdy nestratily československé státní občanství a které jsou podle dosud platné právní úpravy vyloučeny z procesu restitucí z důvodů uvedených v obecné části důvodové zprávy. Soudní praxe, vycházející z litery a nikoliv ducha zákona, který má napravovat křivdy spáchané na občanech v době nesvobody, nemá nástroj na rušení pravoplatných rozsudků vynesených po únoru 1948.
Část třetí
§ 12
Doplnění zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku odstraňuje stejnou diskriminaci jak je uvedeno u § 11.
Část čtvrtá
§ 13
Po schválení zákona č. 87/1991 Sb. řada občanů uplatnila nárok na vydání majetku zabraného v době nesvobody. Zákonem předepsaný postup však v konečném čase narazil na již popsanou soudní praxi. Další, v minulosti stejně postižené občany, tyto výsledky od uplatněnní svých nároků odradili. Je proto nutné poskytnout těmto občanům nové lhůty pro uplatnění svých nároků. Nároky uplatněné před účinností tohoto zákona jsou považovány za již uplatněné. U pravomocných rozhodnutí soudu lze postupovat návrhem na obnovu řízení. Jedná se sice o nepřímou novelou příslušných ustanovení občanského soudního řádu, platnou však pouze pro tyto speciální případy.
§ 14
Vzhledem k přesným lhůtám, se kterými zákon pracuje, se doporučuje stanovit účinnost zákona konkrétním datem.