Ústava ČR v Hlavě sedm týkající se územní samosprávy oproti ostatním částem ústavy pouze obecně vymezuje poslání územního samosprávného celku jako územní společenství občanů, které mají právo na samosprávu. Pokud tato samospráva má však svůj výkon funkce vykonávat nezávisle a řídit se pouze zákonem je nutné, aby ústavní zákon vymezil základní práva a povinnosti územní samosprávy počet a základní území jednotlivých krajských samospráv, kde svou působnost vykonávají. Proto je nutné, aby ústavní zákon zejména
a) vymezil přesné postavení tohoto samosprávného orgánu ve státoprávním uspořádání ČR, b) ve vazbě na působnost obcí, parlamentu a státní správy, soudní moci i Nejvyšší kontrolní orgán určit rámec i funkce této. samosprávy občanů, tj.: především ústavní rámec samostatné působnosti krajů,
c) vymezil zásadní principy způsobu výkonu územní samosprávy včetně způsobu volby samosprávných orgánů,
d) vymezil v příloze zákona základní území krajů prostřednictvím dnešních okresních území státní správy s tím, že upřesnění hranic jednotlivých krajů by bylo umožněno konkrétním jednáním sousedních krajských zastupitelstev tak, aby plně vyhovovalo po všech stránkách zájmům občanů,
e) vymezil zásady finanční samostatnosti krajských zastupitelstev s tím, že převážná část finančních zdrojů vyplývajících z daňových povinností občanů a fyzických a právnických osob bude poskytnuta pro potřeby území a o jejich užití bude samostatně rozhodovat rozpočtová politika kraje. Tato zásada samozřejmě vyžaduje zásadní změnu zákona o rozpočtových pravidlech, který bude nezbytné upravit v souladu s navrhovaným ústavním zákonem.
Pokud ústavní zákon některé z těchto záruk územní samosprávy opomine, lze očekávat nestabilnost a rovněž sníží odpovědnost samosprávy za rozvoj daného území nedůvěře občanů k vývoji v nově budovaném demokratickém státě.
Pokud systém samosprávy občanů na úrovni krajů při respektování samosprávných kompetencí obcí bude vybaven základními právy a povinnostmi ústavním zákonem lze očekávat, že
a) centrální rozhodování prostřednictvím územních dekoncentrátů státní správy bude omezeno pouze na oblasti, ve kterých je státní správa nezbytná a je upravena zvláštním zákonem,
b) o zdrojích použitelných pro rozvoj území nebude globálně rozhodovat státní správa, včetně složitého systému účasti státního rozpočtu na rozvojových záměrech obcí prostřednictvím okresních úřadů státní správy; v projektech udržitelného rozvoje života území, dopravy, telekomunikací, školství, zdravotnictví a kultury právě volení zástupci občanů mohou velmi konkrétně reagovat na potřeby území, pokud si budou dlouhodobě vědomi dostupných finančních zdrojů pro tuto činnost,
c) vlastní rozpočtová politika území bude rovněž pro občany žijící v kraji snáze pochopitelná (transparentní) než centrálně přerozdělované zdroje v současném systému,
d) samosprávné územní uspořádání státu by rovněž mělo částečně zamezit korupčním vlivům u státních úředníků, kteří se občanu ze svých rozhodnutí a jednání nemusí přímo zodpovídat, zvýší se odpovědnost na výkon veřejné správy a používání veřejných prostředků před občany,
e) možnost přípravy a realizace společných projektů obcí v daném území by bez územní samosprávy byla velmi obtížná jak legislativně a institucionálně, tak i ekonomicky (včetně možnosti přijímání dlouhodobých úvěrů na tyto projekty).
Již dnes se ukazuje, že podle statistiky za období 1.11.1993 jsou v zásadě všechna území, v kterých budou samosprávné celky vytvářeny finančně samostatná, jejich příjmy od právnických a fyzických osob a příjmy od občanů převyšují v současné době vynaložené náklad na rozvoj území. Je ovšem nutno konstatovat, že investiční rozvoj, podpora zdravotnictví, školství a kultury i řešení sociálních problémů je minimální. Stát však by mohl i po vytvoření krajských samosprávných území ve veřejnému zájmu se účastnit na vybraných projektech a právě způsob účelového využití prostředků státního rozpočtu by měl přispět k zlepšení finanční situace státu.
Samostatnost rozpočtové politiky daného území povede k větší transparentnosti využití zdrojů vzniklých z daňového zatížení občana.
Vytvoření samostatného hospodaření krajských územních celků umožní i osamostatnění nezávislých kontrolních orgánů v krajích (dnes dislokovaná pracoviště Nejvyššího kontrolního úřadu, jejichž činnost není vymezena zákonem o NKÚ) a jejich odpovědnost pouze krajskému zastupitelstvu a nikoliv prostřednictví NKÚ Parlamentu ČR bude rovněž zárukou správného nakládání s majetkem a finančními prostředky kraje. Zákon krajských samosprávných zastupitelstvech však může vymezit rozsah spolupráce mezi územními kontrolními orgány a NKÚ.
Jedním z důležitých občanských práv je i vytvoření kontrolních orgánů územní samosprávy ze zákona o ochraně spotřebitele. Právě pravomoce tohoto institutu, které zákon předpokládá, ale dosud nejsou realizována, mohou vést k ochraně práv občanů tam, kde samostatně je velmi obtížné se takových práv dožadovat (např. dodržování kvality výrobků a služeb, a to i v dopravě, na poštách, v telekomunikacích, ve zdravotnictví, ve školství financovaném ze státního rozpočtu, apod.). V tomto směru legislativní úprava ústavního zákona umožní rychleji harmonizovat naši legislativu s právem EU.
Vzhledem k rozsáhlým diskusím o činnosti OMBUDSMANA v ČR (často je tato funkce zaměňována se správním soudem) je vhodné ponechat v pravomoci krajského zastupitelství i rozhodnutí o vytvoření institutu krajského ochránce základních práv a svobod - krajského OMBUDSMANA pro územní obvod kraje.
Nově vytvořená územní samospráva nutně musí být vybavena pravomocí vydávat obecně závazné vyhlášky platné pro dané území a upřesňující postup krajských institucí a zastupitelstva při dodržování platných zákonů a současně umožňuje i vybavit kraje zákonodárnou iniciativou na novely zákonů a nové zákony vztahující se ke správě daného území.
Ústavní zákon o krajském uspořádání státu musí i stanovit základní principy opravňující samosprávu k nakládání s majetkem kraje. Zákon o státním majetku pak musí stanovit formy spolupráce mezi obcemi a krajem při správě majetku území, včetně funkce samospráv jako zřizovatele právnických osob sloužících pro potřeby kraje
Ústavní zákon tak vymezuje jen ta práva a povinnosti krajů, která jež z hlediska občana je výhodnější zabezpečovat územní samosprávou a nikoliv státní správou a Parlamentem. Kraje jsou nedílnou součástí stát; a nevytváří v tom to pojetí postupně předpoklady separace území, jak jsme tomu byli svědky při federativním uspořádání státu.