:
K části první
K článku 1:
Navrhovatelé vycházejí z názoru, že referendum jako prvek přímé demokracie bynemělo být obvyklým způsobem rozhodování o věcech veřejných a nemělo by konkurovat či dokonce nahrazovat formu demokracie zastupitelské. Proto je navrhováno, aby se možnost provedení referenda týkala pouze zásadních otázek svrchovanosti, územní celistvosti a územního uspořádání České republiky. Půjde tedy o nejzásadnější rozhodnutí týkající se českého státu a jeho občanů.
Požadavky na charakter otázky, o které má být v referendu rozhodnuto, jsou navrhovány tak, aby při samotném referendu nemohly vznikat pochybnosti týkající se obsahu této otázky a její srozumitelnosti. Předkladatelé navrhují formu kategorické odpovědi "ano" nebo "ne".
Protože se u referenda jedná - stejně jako u voleb do zákonodárného orgánu - o formu účasti občanů na správě veřejných věcí, je navrhováno, aby právo hlasovat v referendu měl stejný okruh osob, tedy ti občané, kteří mají právo volit do Parlamentu České republiky.
K článku 2:
Referendum podle navrhovaného ústavního zákona není chápáno jako obligatorní forma rozhodování o určitém typu otázek popsaných v čl.1, ale jako povinná forma pouze v případě, že tak buď rozhodne Poslanecká sněmovna Parlamentu kvalifikovanou většinou, nebo pokud to žádá kvalifikovaný počet oprávněných občanů.
Samotné vyhlášení referenda považují navrhovatelé za formální akt odvíjející se od rozhodnutí Poslanecké sněmovny nebo od požadavku kvalifikovaného počtu občanů doručeného Poslanecké sněmovně. S ohledem na toto řešení považují navrhovatelé za nejsprávnější, aby akt vypsání referenda a další nezbytné úkony (odst. 2 , 3 a 4) byly svěřeny předsedovi Poslanecké sněmovny.
Navrhovatelé mají za to, že rozhodnutí o provedení referenda je svou povahou závažnější než např. usnesení Parlamentu o zákonech (kromě ústavních zákonů) a proto navrhují, aby toto rozhodnutí bylo přijímáno kvalifikovanou nadpoloviční většinou všech poslanců.
Současně navrhovatelé vycházejí z toho, že oprávněný požadavek na vypsání refe- renda může vzniknout z bezprostřední vůle občanů České republiky. Pro tento případ považují za dostatečně kvalifikovaný počet 250.000 občanů požadujících vypsání referenda.
Za nejvhodnější způsob výrazu vůle občanů navrhovatelé považují petici podle zákona č. 85/1990 Sb.,o právu petičním.
Vyhlášení referenda na podkladě vůle občanů vyjádřené v petici je obvyklým způsobem i v některých jiných evropských státech.
Navrhovatelé považují za přiměřenou lhůtu k přípravě a vykonání referenda lhůtu 90 dnů.
K článku 3:
Vzhledem k závažnosti otázek, které je možno podle tohoto ústavního zákona předložit k rozhodnutí v referendu, považují navrhovatelé za správné a jedině možné, aby rozhodnutí v referendu bylo přijato jen tehdy, vyslovila-li se pro ně nadpoloviční většina všech oprávněných občanů, nikoliv např.pouze nadpoloviční většina těch občanů, kteří se v referendu zúčastnili hlasování.
Navrhovatelé považují za samozřejmé, aby se rozhodnutí přijatá v referendu publikovala ve Sbírce zákonů, obdobně jako zákony České republiky.
S ohledem na závažnost otázek rozhodovaných v referendu, stejně jako s ohledem na potřebu stability právního řádu a právní jistoty není možné, aby o téže otázce bylo možno opětovně rozhodnout bez náležitého časového odstupu. Za přiměřený časový odstup považují navrhovatelé dobu minimálně 5 let.
Vzhledem k tomu, že referendum podle tohoto ústavního zákona má být výjimečnou formou rozhodování o nejzávažnějších otázkách popsaných v čl.1 a tímto ústavním zákonem jsou kladeny i vysoké nároky na podmínky přijetí rozhodnutí v referendu, je nezbytné přiřadit rozhodnutí přijatému v referendu závaznost ústavního zákona a rovněž vyloučit možnost toto rozhodnutí v náležité lhůtě měnit a výslovně upravit možnost toto rozhodnutí v téže lhůtě zrušit (způsobem uvedeným v článku 4).
K článku 4:
Protože není možné zcela vyloučit (i když se jedná prakticky jen o teoretickou možnost) provedení referenda v rozporu s Ústavou České republiky nebo navrhovaným ústavním zákonem (např. předmětem otázky v referendu je změna některých ústavních principů, jejichž změnu Ústava nepřipouští apod.), je navrhována možnost přezkoumání ústavnosti takového referenda Ústavním soudem. Jelikož se jedná o zcela specifickou situaci jak co do četnosti výskytu, tak co do závažnosti, je navrhováno, aby Ústavní soud tuto záležitost přezkoumával výhradně jen na návrh presidenta republiky. Toto řešení považují navrhovatelé za optimální i z hlediska nenarušování dělby moci ve státě.
K podání takového návrhu Ústavnímu soudu je navrhována lhůta 30 dnů, která je dostatečně dlouhá k posouzení věci presidentem republiky a současně dostatečně krátká z hlediska právní jistoty o platnosti a nezvratnosti rozhodnutí přijatého v referendu.
K části druhé
Samotné zakotvení čl.4 do navrhovaného ústavního by znamenalo tzv.nepřímou novelu Ústavy České republiky. S ohledem na požadavek právní čistoty navrhovatelé volí formu přímé novely, tedy připojení samostatné části ústavního zákona, který výslovně doplňuje Ústavu v oblasti pravomocí presidenta republiky a v oblasti úkolů Ústavního soudu.
Společně s tímto návrhem ústavního zákona je předkládán i logicky navazující návrh na novelu zákona o Ústavním soudu s předpokládaným stejným datem účinnosti.
Pokud jde o pravomoc presidenta republiky obracet se se zmíněným návrhem k Ústavnímu soudu, vycházejí navrhovatelé z názoru, že není vhodné tuto pravomoc podřizovat režimu předchozího souhlasu (spolupodpisu) předsedsedy vlády, proto navrhují tuto pravomoc zařadit do Čl.62 Ústavy.
K části třetí
Navrhovaným ústavním zákonem jsou v souladu s Ústavou České republiky stanoveny toliko základní okolnosti a podmínky vyhlášení a provedení referenda. Je pochopitelné, že další otázky související se samotným způsobem provedení a technického zabezpečení referenda vyžadují další právní úpravu. Tu však již není nutné - s ohledem na její obsah, rozsah i právní sílu - přijímat ústavním zákonem.
K části čtvrté
Navrhovatelé vycházejí z názoru, že účinnost ústavního zákona je třeba stanovit pevným datem. Datum 1.ledna 1997 se jeví jako nejvhodnější s ohledem na potřebu ponechat přiměřeně dlouhou lhůtu ke zpracování zákona o způsobu provedení referenda.
Navrhovatelé zastávají názor, že vzhledem k povaze věci by se mělo jednat o zákon navržený vládou České republiky.
Navrhovaný ústavní zákon není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy.
Přijetí návrhu ústavního zákona nevyvolá samo o sobě žádné nároky na státní rozpočet.
Případné finanční nároky budou závislé na četnosti konání referenda, přičemž tuto četnost nelze předem přesně stanovit; návrh ústavního zákona počítá s referendem jako spíše výjimečnou událostí. Náklady na jedno referendum navrhovatelé odhadují cca ve výši 50-60% nákladů na volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu.