Podstatou předkládaného návrhu zákona je zakotvení podmínek, za nichž stát poskytne finanční pomoc na částečné odškodnění těch, kterým v důsledku trestného činu byla způsobena vážnější újma na zdraví a kteří objektivně nemají možnost v přijatelné lhůtě dosáhnout náhrady škody na pachateli.
Problematika odškodňování obětí trestné činnosti se od poloviny osmdesátých let promítá nejen do mezinárodních dokumentů, ale i do vnitrostátního zákonodárství jednotlivých evropských zemí. Významným mezníkem se v tomto směru stala Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů z 24.11.1983. Tato úmluva v podstatě zobecňuje zkušenosti jednotlivých evropských států z právní úpravy a provádění odškodňování obětí trestné činnosti, neboť většina z nich přijala zákon o podmínkách odškodnění obětí trestné činnosti ještě před sjednáním této úmluvy (Velká Británie v roce 1964, Finsko v roce 1973, Irsko v roce 1974, Německo a Nizozemí v roce 1976, Francie v roce 1977, Švédsko v roce 1978, Rakousko v roce 1982, a v návaznosti na sjednání úmluvy Lucembursko a Švýcarsko v roce 1984, Belgie v roce 1985, Portugalsko v roce 1991). Skutečnost, že řada států věnuje právní úpravě odškodňování obětí trestné činnosti v poslední době pozornost, vychází z uznání povinnosti státu dbát o dodržování základních práv a svobod a o jejich ochranu a je tedy i výrazem jeho odpovědnosti v případech jejich porušení.
Závazky pro státy, které jsou smluvními stranami uvedené konvence, spočívají především v povinnosti:
- přispět na odškodnění těm, kteří utrpěli těžké ublížení na těle a na zdraví následkem úmyslného trestného činu a těm, kteří byli v péči osoby, jež následkem takového činu zemřela (čl. 2 odst. 1),
- odškodněním v závislosti na konkrétním případě pokrýt alespoň ušlý výdělek, výlohy léčby a hospitalizace, výlohy spojené s pohřbem a pokud jde o vyživované osoby, i ušlé výživné (čl. 4),
- přijmout opatření k tomu, aby případní žadatelé měli k dispozici informace o systému odškodňování (čl. 11).
Dále úmluva stanoví, že jednotlivé státy mohou:
- stanovit dolní a horní hranici, mezi nimiž se odškodnění bude vyplácet (čl. 5),
- stanovit lhůtu, do které lze podat žádost o odškodnění (čl. 6),
- nárok na odškodnění snížit nebo zrušit podle finanční situace žadatele (čl. 7), nebo podle chování poškozeného během trestného činu nebo po něm nebo v závislosti na způsobené škodě (čl. 8 odst.1), nebo pokud poškozený je zapojen do organizovaného zločinu nebo organizace páchající násilnou trestnou činnost (čl. 8 odst. 2), anebo pokud by odškodnění v plné výši nebylo spravedlivé nebo bylo v rozporu s veřejným pořádkem (čl. 8 odst. 3),
- zkrátit nebo požadovat vrácení celé vyplacené částky, pokud oběť obdržela odškodnění od pachatele nebo z jiného zdroje (čl. 9),
- převést na stát nebo příslušný orgán práva odškodněné osoby do výše plnění (čl. 10).
Předkládaný návrh zákona je plně v souladu s kogentními ustanoveními uvedené úmluvy a v porovnání s úpravami dalších evropských zemí představuje standardní srovnatelné řešení.
Návrh zákona je koncipován tak, že na jeho podkladě vznikají právní vztahy mezi státem a obětí. Vztahu mezi pachatelem trestného činu, který odpovídá za způsobenou škodu, a obětí, které přísluší nárok na náhradu škody, se tento zákon přímo netýká. I když by bylo právně řešitelné převzít doporučující ustanovení článku 10 shora uvedené mezinárodní úmluvy, aby v rozsahu poskytnutého plnění na stát přešel nárok na náhradu škody vůči pachateli, tento postup se nevolí. Důvodem je zejména složitost a nepřehlednost situací, které by na základě toho v praxi vznikaly (v závislosti na tom, zda oběť již svým jménem uplatnila v řízení před soudem nárok na náhradu celé škody, nebo zda jí takový nárok již byl přiznán, případně zda již probíhá vykonávací řízení).
V našem právním řádu se právní kategorie "oběť trestné činnosti" dosud nevyskytuje. Trestní právo sice zná pojem poškozeného trestným činem, ale pojem "poškozený" ve smyslu trestního práva se jen zčásti překrývá s pojmem oběti trestné činnosti tak, jak je vymezen v mezinárodních dokumentech.
Oběť je širší pojem než poškozený hlavně proto, že nezahrnuje jen osoby, které utrpěly nějakou újmu v přímé souvislosti s trestným činem, ale i osoby, u nichž k takové újmě došlo zprostředkovaně. Za oběti se někdy považují nejbližší členové rodiny přímé oběti trestné činnosti a osoby, které byly na její péči odkázány, pokud jim vznikla nějaká újma.
I pojetí škody v souvislosti s kategorií "oběti" je v mezinárodních dokumentech zpravidla širší než u pojmu "poškozený". Širší v tom smyslu, že se tu berou v úvahu jakékoliv škody psychické, emocionální strádání, omezení základních práv a zpravidla i tzv. druhotná viktimizace, jíž se rozumí zejména četné nepříjemnosti a výdaje, jež oběť musí snášet v souvislosti s následným trestním řízením. Toto širší chápání škody se pochopitelně netýká pouze obětí přímých, ale i obětí nepřímých.
Pokud se tedy porovnávají pojmy "oběť" a "poškozený", lze konstatovat, že rozdíl mezi nimi spočívá především v tom, že pojem poškozený charakterizuje v prvé řadě procesní postavení toho, komu byla trestným činem způsobena újma, tedy vymezuje jeho oprávnění v průběhu celého trestního řízení. Plné využití všech práv poškozenému ovšem nezaručuje a ani nemůže zaručit, že v průběhu trestního řízení dojde k uspokojení jeho nároku na náhradu škody.
Pro pojem "oběti" je naopak charakteristický vznik újmy a v důsledku toho i zhoršení sociálního postavení jako bezprostředního následku jednání, které vykazuje znaky trestného činu. Není rozhodující, zda pachatel činu byl odhalen a lze proti němu vést trestní stíhání. V případě oběti je rozhodující sociální aspekt, nikoliv zajištění jejích práv v procesu odhalování pachatele a jeho postavení před soud.
Návrh zákona vychází z těchto principů:
1) stát by poskytoval pomoc na odškodnění jen závažnější újmy na zdraví, neboť ta zpravidla představuje závažnou překážku toho, aby poškozený vlastními silami dosáhl stejných životních podmínek, jaké měl před vznikem újmy,
2) stát poskytne pomoc pouze na částečné odškodnění, neboť na oběti lze důvodně požadovat, aby sama aktivně přispěla k odhalení, usvědčení a odsouzení pachatele,
3) při stanovení výše pomoci se vychází z výše neuhrazené škody a přihlíží se k dalším hlediskům, jejichž smyslem je zajistit, aby peněžní prostředky byly poukázány především těm, kteří je vzhledem ke svému věku, pracovní způsobilosti a sociální situaci nejvíce potřebují,
4) zákon musí obsahovat důvody, za nichž stát pomoc neposkytne, aby se předešlo jeho zneužití,
5) pomoc má smysl, pokud bude poskytnuta co nejrychleji - proto i posuzování žádosti musí být co možná rychlé a jednoduché,
6) stát má vůči oběti právo na vrácení vyplacené pomoci, pokud se oběť domohla odškodnění; za stanovených podmínek se stát může práva na vrácení vzdát.
Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a odpovídá i mezinárodním dokumentům týkajícím se otázek postavení a odškodňování obětí trestné činnosti, včetně práva Evropských společenství. Jeho přijetí je podmínkou přístupu České republiky k Evropské úmluvě o odškodnění obětí násilných trestných činů, jehož vnitrostátní projednání se v současné době připravuje.
Nároky na státní rozpočet, které vzniknou v důsledku přiznání nároku na částečné odškodnění podle tohoto zákona, lze stanovit jen odhadem. Obviněných z trestných činů, kde znakem základní skutkové podstaty je způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti, bylo podle statistických údajů v roce 1995 stíháno celkem 5.393. K tomu je třeba připočíst přibližně stejný počet případů, kdy pachatel nebyl odhalen. I tak se jedná jen o výchozí údaj, který je třeba snížit o případy, kdy jednání pachatele zůstalo ve stadiu přípravy nebo v některých případech i pokusu (a tedy ke vzniku uvedeného následku nedošlo) a naopak zvýšit o případy, kdy těžká újma na zdraví nebo smrt je - někdy alternativním - znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty (např. tr. čin loupeže podle § 234 odst. 3, tr. čin vydírání podle § 235 odst. 2,3, tr. čin znásilnění podle § 241 odst. 2,3 tr. zákona). V obou uvedených směrech se potřebné údaje statisticky zvlášť nesledují. Lze ovšem předpokládat, že shora uvedený počet by se v důsledku těchto oboustranných úprav výrazněji nezměnil. Poměrně velkou část z tohoto počtu představují případy trestné činnosti spáchané v dopravě (v roce 1995 cca 3.900 stíhaných osob). Nároky na odškodnění v těchto případech jsou zásadně pokryty z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. O tyto případy by se tedy okruh případných žadatelů výrazně snížil.
Pokud by z uvedeného počtu třetina poškozených uplatnila nárok na částečné odškodnění a splňovala podmínky pro jeho přiznání, pak by výplata odškodnění představovala výdaj ze státního rozpočtu ve výši přibližně 15 mil. Kč ročně. Uvedené výdaje by byly fakticky kompenzovány jednak příjmy z částek určených na obecně prospěšné účely v rámci aplikace institutu narovnání, jednak příjmy, představujícími státem zpět získané plnění, jestliže se oběti podařilo uspokojit svůj nárok na náhradu škody na pachateli trestné činnosti. Agenda spočívající v prověřování žádostí, poskytování pomoci a jejím případném vymáhání si vyžádá posílení stavu zaměstnanců Ministerstva spravedlnosti o 6 pracovních sil s mzdovými náklady přibližně 1.227.000 Kč ročně.
K § 1
V tomto ustanovení se zakotvuje povinnost státu poskytnout oběti trestné činnosti pomoc na odškodnění, pokud jsou splněny všechny podmínky stanovené zákonem. Zatímco poskytnutí pomoci má povahu plnění, na které má za stanovených podmínek oběť nárok, jeho výše bude závislá na okolnostech případu a poměrech pachatele.
K § 2
S ohledem na potřebu jednoznačného výkladu zákona se v tomto ustanovení vymezují některé pojmy.
Podmínkou pro to, aby fyzická osoba mohla být považována za oběť trestné činnosti, je s ohledem na smysl navrhované právní úpravy skutečnost, že jí vznikla v důsledku jednání vykazujícího znaky trestného činu škoda na zdraví. Právě v těchto případech jsou schopnosti takové osoby vlastními silami zvýšit svoji životní úroveň výrazně omezené a pomoc ve formě alespoň určité zálohy na odškodnění je daleko více aktuální než např. u škod na majetku.
V případech, kdy trestný čin má za následek smrt, vzniká pozůstalým osobám, které byly na zemřelého odkázány svoji výživou, nárok na náhradu nákladů na výživu podle § 448 odst. 1 občanského zákoníku a za stanovených podmínek i nárok na náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem (§ 449 odst. 2 občanského zákoníku). Naopak právo uplatňovat nárok na náhradu škody z titulu poškození zdraví ve zbylém rozsahu (bolestné, ztížení společenského uplatnění, nepřisouzená náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení, náhrada ztráty na důchodu a náhrada nákladů léčení) smrtí oprávněného na jiné osoby nepřechází. Návrh zákona tyto principy respektuje a v dalších ustanoveních pouze upravuje postup, jakým osoby pozůstalé po oběti trestné činnosti mohou částečného uspokojení těchto nároků formou pomoci dosáhnout, aniž by se rozsah těchto nároků měnil.
Pomoc zahrnuje pouze peněžitou náhradu části škody vzniklé na zdraví, nikoliv např. na majetku, byť by byla dána příčinná souvislost mezi trestným činem a vznikem škody. V závislosti na rozsahu způsobené zdravotní újmy a charakteru následků této újmy, může nárok na náhradu škody zahrnovat tyto dílčí nároky:
- odškodnění bolesti,
- odškodnění ztížení společenského uplatnění,
- náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti,
- náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
- náhradu za ztrátu na důchodu,
- náhradu nákladů léčení,
- náhradu nákladů na výživu pozůstalým při úmrtí a náklady pohřbu.
Z důvodů uvedených již v obecné části důvodové zprávy se navrhuje poskytovat pomoci nikoliv ve výši, která představuje souhrn výše uvedených nároků na náhradu škody, ale jen v omezeném rozsahu.
Pomoc je vždy vázána na skutečnost, že způsobená újma na zdraví je v příčinné souvislosti s jednáním vykazujícím znaky trestného činu. Zároveň se vymezuje smysl poskytování pomoci jako důležité výkladové pravidlo (zejména při aplikaci ustanovení § 8).
Vzhledem k tomu, že při projednávání žádosti o poskytnutí pomoci nebude zpravidla k dispozici odsuzující rozsudek, který by jednoznačně konstatoval, že byl spáchán trestný čin, je v tomto ustanovení obsaženo výkladové pravidlo, co se za trestný čin považuje. Jestliže např. nebyl odhalen pachatel takového činu, nelze trvat na podmínce, aby trestnost takového činu se posuzovala i vzhledem k věku pachatele, jeho příčetnosti, stupni společenské nebezpečnosti danému i osobou pachatele atd. Z tohoto důvodu se při definování pojmu trestného činu odkazuje pouze na zvláštní (a nikoliv též obecnou) část trestního zákona. Pro posouzení, zda trestný čin v tomto smyslu byl spáchán, bude rozhodující výsledek šetření provedeného policií, případně dalšími orgány činnými v trestním řízení (oznámení trestného činu je ve smyslu § 6 písm. c) podmínkou pro přiznání pomoci).