Vývoj právní úpravy vztahů a institutů, které se zpravidla označují jako rodinné, popřípadě manželské a rodinné, na území našeho státu je poměrně dlouhý a složitý. Je víceméně přesným odrazem vývoje v oblasti ekonomické, sociální, mravní i právní.
Na území České republiky platil - pomineme-li období nejdávnější - nejdříve (od roku 1811) obecný zákoník občanský. Jako základní soukromoprávní kodex upravoval též vztahy manželské, vztahy mezi rodiči a dětmi, poručenství a opatrovnictví. Po vzniku Československé republiky došlo samostatnými zákony ke změnám některých ustanovení obecného zákoníku občanského týkajících se manželství a práv mezi rodiči a dětmi, avšak hlavní principy právní úpravy zůstaly zachovány.
Po roce 1948 byl v rámci tzv. právnické dvouletky přijat nový zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1950. Tímto zákonem současně pozbyla účinnosti příslušná ustanovení obecného zákoníku občanského (OZO jako celek pak pozbyl účinnosti o rok později přijetím tzv. středního občanského zákoníku). Do zákona č. 265/1949 Sb. byly promítnuty jednak změny, k nimž došlo v rodinných vztazích a ve společnosti v předchozích letech, jednak ovšem také tzv. socialistické principy rodinných vztahů vyjádřené Ústavou 9. května z r. 1948. Tímto zákonem došlo sice k vyčlenění právní úpravy rodinněprávních vztahů z obecné úpravy občanského zákoníku, zákon sám však stále ještě respektoval dělení práva na soukromé a veřejné, a byl takto jednoznačně předpisem soukromoprávního charakteru. Sociálně právní ochrana mládeže, náležející již do oblasti veřejného práva, byla v návaznosti na zákon č. 265/1949 Sb. provedena samostatným zákonem č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochraně mládeže.
Přijetí Ústavy z roku 1960 si následně vyžádalo rozsáhlé kodifikační práce, které měly především za úkol promítnout do právního řádu "dosažený stupeň vývoje socialistické společnosti." V této době byly výrazně dotčeny - kromě mnoha jiných oblastí - též rodinněprávní vztahy. Tehdy přijatý zákon o rodině, zák. č. 94/1963 Sb., který nabyl účinnosti 1. 4. 1964, platí v podobě zásadně nezměněné dodnes. Tento zákon zahrnul (a dosud tedy obsahuje), a to na rozdíl od všech úprav předchozích, jak úpravu rodinných vztahů soukromoprávní povahy, tak i úpravu veřejnoprávní, neboť v době jeho přijetí, jako ostatně v celém minulém období, bylo dělení práva na veřejné a soukromé jako buržoazní nemístnost odmítnuto.
Když byla po r. 1989 analyzována sociální účinnost zákona o rodině, bylo zjištěno, že tento zákon ani v současných politicko společenských podmínkách není zcela disfunkční a že jeho ustanovení podpořená dotvářecí funkcí soudů v zásadě plní svůj účel. Na druhé straně bylo zřejmé, že zákon o rodině je v mnohém poplatný minulému období a vyžaduje tudíž některé adekvátní změny a doplnění. Rovněž se jeví nezbytným reagovat na zásadní změny, kterými náš stát a česká společnost po r. 1989 prošly, jakož i na požadavky a závazky, které pro Českou republiku plynou ze základních dokumentů Organizace spojených národů, upravujících základní lidská práva a svobody, dále z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a dalších konvencí a dokumentů Rady Evropy a z ostatních mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu České republiky.
Při úvahách o nové právní úpravě rodinných, resp. manželsko-rodinných vztahů, byla především brána v úvahu diference práva soukromého a veřejného, která je obecně považována za jedno ze základních východisek legislativní tvorby po roce 1989. Při přípravě právní úpravy rodinných vztahů to při současném vyjádření ochrany zájmů nezletilých dětí znamená, že jako soukromoprávní je třeba regulovat ty z nich, kde vystupují jejich subjekty v rovném postavení a nejsou k sobě navzájem ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Typicky jde o vztahy rodičů a dětí, vztahy mezi manžely, vztahy osvojenecké a poručenské, vztahy ostatních příbuzných. Z odlišného principu pak vycházejí právní vztahy veřejnoprávní povahy, to jest vztahy, v nichž vystupuje zejména stát a obce při ochraně dětí a rodiny.
Pro kontinentální právní systém je charakteristické, že instituty soukromého práva a soukromoprávní vztahy jsou upraveny v jediném, totiž občanském, popřípadě civilním kodexu (přičemž v některých případech představují jistou výjimku instituty a vztahy obchodní). I z tohoto důvodu osnova navrhuje, aby právní úprava rodinných, resp. manželsko-rodinných vztahů, které mají soukromoprávní povahu, byla zařazena do občanského zákoníku, kam ostatně nepochybně rovněž z hledisek logiky a systematiky náleží. Tím bude učiněn první krok k budoucí obecné kodifikaci soukromého práva, která má být v delším časovém horizontu dovršena přijetím nového občanského zákoníku.
Osnova zařazuje do nové části občanského zákoníku tyto soukromoprávní instituty rodinného práva:
1. Manželství (jeho vznik, neplatnost, neexistence manželství, vztahy mezi manžely včetně společného jmění a bydlení, zánik manželství smrtí a rozvodem, výživné manželů).
2. Vztahy mezi rodiči a dětmi (určení rodičovství, příjmení a jméno dítěte, rodičovská zodpovědnost, zastupování dítěte a správa jeho jmění, výchova dítěte třetí osobou, pěstounská péče, ústavní výchova a výchovná opatření).
3. Vztahy mezi ostatními příbuznými, osvojení, poručenství, opatrovnictví, náhrada nákladů neprovdané matky a společná ustanovení o výživném.
Osnova vychází z toho, že existující právní instituty, resp. mnohá ustanovení platné právní úpravy lze převzít i do nové právní úpravy. To se týká předně pojetí rodiny, založené manželstvím muže a ženy, jako základní jednotky společnosti a státu. Rovněž není důvod měnit úpravu základních podmínek platnosti a existence manželství ani základní vymezení vztahů manželů, jejich práv a povinností, vzájemného zastupování, ani úpravu zániku manželství smrtí a prohlášením za mrtvého. Totéž se týká úpravy určení otcovství a jeho popření, základní koncepce osvojení, pěstounské péče a opatrovnictví, vyživovací povinnosti mezi manžely a příbuznými.
Právní úpravu rodinných, resp. manželsko-rodinných vztahů v občanském zákoníku bylo nutno odpovídajícím způsobem promítnout do procesního předpisu upravujícího činnost soudů, tedy do zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Současně je proto předkládán návrh na změnu příslušných ustanovení občanského soudního řádu s cílem přizpůsobit je nové právní úpravě hmotného práva. Další změny v oblasti uzavírání manželství bude třeba podrobněji upravit novelizací vyhlášky č. 22/1977 Sb., kterou se provádí matrikový zákon, a to v gesci Ministerstva vnitra. Nově navržená úprava při vyměřování výživného povinným podnikatelům se dotýká zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, proto je předložen návrh i na jeho změnu.
Právní akty Evropských společenství neupravují problematiku řešenou touto osnovou zákona. Z hlediska čl. 10 Ústavy je osnova v plném souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, především s Úmluvou o právech dítěte a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Osnova je rovněž v souladu s řadou doporučení Rady Evropy, i když nejde o závazné mezinárodní dokumenty.
Realizace navrženého zákona nebude mít dopad na státní rozpočet.
K čl. I:
S ohledem na charakter novelizace a skutečnost, že poměrně značná část úpravy rodinných vztahů zařazená v doplněné části první a nové části deváté, v podstatě odpovídá stávající úpravě v zákoně o rodině a v příslušných partiích občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a společném nájmu bytu, jsou v této části důvodové zprávy odůvodněny především změny, k nimž oproti současné úpravě dochází.
Změny v ustanoveních § 1 a 2 jsou důsledkem zařazení úpravy rodinných vztahů do občanského zákoníku, jehož obecná ustanovení musí odrážet rozšíření okruhu regulace, zejména nezbytnost zvýšené ochrany nezletilých dětí a plné respektování jejich zájmu ve vztazích, v nichž jinak pro jejich soukromoprávní charakter strany zásadně vystupují v rovném postavení. Tento základní přístup odpovídá závazkům České republiky plynoucím z ratifikované Úmluvy o právech dítěte i dokumentům a konvencím Rady Evropy.
Výlučnost a kogentnost úpravy základních institutů rodinného práva vyžaduje, aby na rozdíl od ostatních občanskoprávních vztahů, kde si mohou dohodou jejich účastníci upravit vzájemná práva a povinnosti odchylně, pokud to zákon nevylučuje, byly ve vztazích rodinných podobné odchylky připuštěny tam, kde to zákon výslovně připouští.
Úprava postavení účastníků občanskoprávních vztahů v § 9 odst. 2 musí reagovat na skutečnost, že jen určitá práva a povinnosti rodičů, které nejsou zahrnuty do institutu rodičovské zodpovědnosti podléhají obecnému režimu právních úkonů. V příslušných partiích s tím pak zákon počítá (§ 910 odst. 2 v určení otcovství, § 922 u příjmení a jména dítěte, § 970 odst. 2 u osvojení). Jinak celá oblast rodičovské zodpovědnosti je zásadně zletilostí podmíněna.
Ostatní změny pod body 4 až 11 jsou pak důsledkem zařazení úpravy majetkových vztahů manželů do nové rodinněprávní části deváté .
Změny oproti stávající úpravě vzniku manželství se dotýkají především stadia předcházejícího uzavření manželství, kde je potřebné rozšířit okruh skutečností, s nimiž mají být snoubenci navzájem obeznámeni, popřípadě o nichž by si měli muž a žena, kteří spolu hodlají uzavřít sňatek, učinit konkrétní představu a tak vytvořit základní předpoklady pro budoucí soulad v manželství.
Nezbytné je, aby snoubenci zvážili budoucí rovněž majetkový režim, zejména zda se podřídí zákonné úpravě společného jmění, jaké majetkové hodnoty, byť budou tvořit i nadále oddělený majetek každého z nich, budou k dispozici pro případné krytí potřeb rodiny, aby vzali v úvahu majetkové a platové poměry obou z nich, eventuelní rizika vyživovací povinnosti mimo zakládanou rodinu atd. Snoubenci mají novou možnost upravit si rozsah popřípadě existenci společného jmění i předmanželskou smlouvou ve smyslu § 880 odst. 3. Obdobně společné bydlení musí být předmětem úvah snoubenců, ať už budou užívat byt právem jen jednoho z nich (vlastníka nemovitosti), nebo ze zákona vznikne společný nájem bytu; i zde snoubenci mohou prakticky uvážit úpravu bydlení odchylně od zákonné úpravy (§ 898).
Všechny tyto předpoklady a podmínky budou přezkoumány spolu s těmi, které už v současné úpravě jsou uvedeny matričním úřadem před uzavřením manželství. Návrh v § 855 zachovává rovnost mezi občanským sňatkem před pověřeným členem obecního zastupitelstva a církevním sňatkem před osobou pověřenou registrovanou církví nebo náboženskou společností. Odstraňuje však nedostatek současné právní úpravy, která neřešila jejich vzájemný vztah. Napříště církevní sňatek může následovat po sňatku občanském, ovšem může mít už jen povahu obřadu, protože manželství už před tím vzniklo. Občanský sňatek po církevním pak už následovat nemůže. Skutečnost, že zdaleka ne všechny v České republice registrované církve a náboženské společnosti mají profesionální sbor duchovních a není tak vždy u všech církevních sňatků zaručena platnost a existence uzavřených manželství, vede k úpravě, dle níž vznik manželství formou církevního sňatku je podmíněn předložením osvědčení matričního úřadu o splnění stanovených předpokladů a podmínek ne staršího tří měsíců. Záruky platnosti a existence manželství a naprostá spolehlivost matričních údajů je důležitá i z hlediska práv třetích osob v majetkových a bytových vztazích a i s ohledem na řadu veřejnoprávních nároků s manželstvím spojených.
Návrh respektuje i silné požadavky na možnost užívat i po sňatku jako druhé své dosavadní příjmení nebo jedno z nich, pokud už před svatbou užívala žena nebo muž příjmení dvě. Vždy však bude počet příjmení i po předcházejícím zániku jiného manželství omezen na příjmení dvě.
Návrh nadále nepředpokládá stanovení místní příslušnosti matričního úřadu vázanou na trvalý pobyt jednoho ze snoubenců u občanského sňatku a ponechává na vůli snoubenců volbu místa uzavírání manželství.
Jsou v podstatě upraveny shodně se stávající úpravou. Nově se řeší v § 870 jen situace, kdy by došlo k uzavření manželství v důsledku fyzického násilí nebo bezprávné výhrůžky, které nelze zcela vyloučit, byť se bude jednat o případy výjimečné.
Neplatnost manželství pro omyl v totožnosti snoubence pak může nastat nejčastěji v souvislosti s předložením falešných dokladů, např. o státní příslušnosti apod. Požadavek právní jistoty o existenci a platnosti sňatku pak odůvodňuje stanovení lhůty, v níž může být neplatnost druhým manželem uplatněna.
Nově jsou systematicky upraveny vztahy mezi manžely, a to komplexně jak osobní vztahy, tak i majetkové.
Z hlediska úpravy osobních vztahů se vedle tradičních povinností zdůrazňuje povinnost manželů vzájemně respektovat svoji důstojnost a společně pečovat o děti. Zvýrazňuje se poskytování prostředků na náklady společné domácnosti namísto původní formulace uspokojování potřeb rodiny, což se promítá i v možnosti soudu rozhodnout o úhradě těchto nákladů vedle vyživovací povinnosti mezi manžely jako o samostatném nároku.
Úprava majetkových vztahů mezi manžely je vedena snahou nahradit dosavadní úpravu, která zahrnovala vlastně jen vlastnický režim věcí, komplexním institutem společného jmění manželů, které je tvořeno nejen majetkem manželů nabytým za trvání manželství, zahrnujícím vedle věcí movitých a nemovitých rovněž pohledávky, obchodní aktiva a akcie, majetkové nároky z práv autorských atd., ale i závazky manželů. Stále výraznější podíl pohledávek uvedeného druhu i dluhů, zejména v podnikatelské sféře, už neumožňuje spoléhat na dotváření právního režimu cestou soudní judikatury. Oproti dosavadnímu rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů nadále budou tvořit součást společného jmění. Důvodem i zde je rostoucí počet podnikatelských aktivit, kde často tyto věci tvoří podstatu společného jmění. Spravedlivé a účelné rozdělení věcí, pohledávek i dluhů a s tím související zápočty, bude věcí dohody či soudního rozdělení po zániku společného jmění manželů. Obdobně se v úpravě odráží konstantní judikatura, respektující transformaci výlučného majetku každého manžela, zejména při směnných a i kupních smlouvách, týkajících se nemovitostí.
Jednoznačně jsou upraveny účinky smluv manželů ohledně rozsahu jejich společného jmění. Manželé mohou smlouvou rozšířit nebo zúžit rozsah společného jmění manželů vzniklého v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již jejich společné jmění tvoří. Výslovně se připouští možnost vyjmout jednotlivé majetkové celky (nemovitosti, obchodní aktiva atd.) a i ohledně těchto celků vyhradit jeho vznik ke dni zániku manželství. Novým institutem jsou smlouvy o změně manželského majetkového režimu, které ve stejném rozsahu budou moci uzavřít snoubenci. Třeba respektovat zájem těch, kdož chtějí tyto záležitosti vyjasnit už před vznikem manželství s ohledem na majetek, který mají a který podle předpokladů ponese zisk, na druh, rozsah a rizikovost případného podnikání, podmínky rodičů snoubenců pro event. majetkový přínos, existenci dětí z předešlých manželství a jejich majetkové zájmy a řadu dalších důvodů. Zkušenosti ukazují, že v západních státech, kde je tento institut předmanželských smluv zaveden, dosahuje jejich podíl 20 - 25 %.
Zavádí se nevyvratitelná domněnka, že majetek a závazky tvoří společné jmění manželů, pokud byl majetek nabyt nebo závazky vznikly za trvání manželství.
Pokud jde o správu společného jmění a nakládání s ním, zůstává zachována dosavadní úprava.
Nově je s ohledem na zmíněné omezení manželů upraveno i rozhodování soudu o zúžení rozsahu společného jmění. Podle nové úpravy již soud nemůže zrušit společné jmění, ale pouze jej zúžit až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, a to jen ze závažných důvodů. Nevyžaduje se již, aby další trvání společného jmění odporovalo dobrým mravům. V případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti, může návrh na zúžení rozsahu společného jmění podat kterýkoli z manželů. Jde o návrat k úpravě zákona č. 105/1990 Sb. Dosavadní omezení jen na oprávnění podat tento návrh nepodnikajícím manželem má diskriminační charakter a narušuje zásadu rovnosti manželů, zakotvenou v Listině základních práv a svobod. Nově se též respektuje rozdíl mezi společníky veřejných obchodních společností a komplementáři komanditních společností na jedné straně a komanditisty a společníky společnosti s ručením omezeným na straně druhé.
Úprava zániku a vypořádání společného jmění manželů zůstává zachována podle dosavadní úpravy s výjimkou dohody o vypořádání, pro kterou se stanoví nově požadavek písemnosti.