Ministerstvo životního prostředí zpracovalo návrh novely zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon). Jedná se o úpravu nejnaléhavějších problémů, které je v současné době nezbytné řešit. Tento návrh vláda v září loňského roku předložila Parlamentu České republiky k projednání. Poslanecká sněmovna návrh projednala v prosinci 1996 a předložila Senátu. Senát vrátil návrh s pozměňovacími návrhy, mezi nimiž byla i změna dne účinnosti. Poslanecká sněmovna návrhy Senátu neschválila a setrvala na svém textu. Průtahy v projednávání způsobily, že návrh byl předložen k podpisu prezidentovi republiky až 3 dny po dni, kdy měl zákon nabýt účinnosti. Prezident využil svého práva a zákon vrátil Poslanecké sněmovně. Ta důvody vrácení akceptovala a zákon neschválila. Naléhavost právní úpravy je důvodem pro opětovné předložení návrhu.
Změna se týká ustanovení § 13, § 19, § 23, § 27, § 32 a § 42 vodního zákona. Do textu návrhu novely byly promítnuty všechny návrhy, které byly k novele vzneseny v Parlamentu.
Návrh není v rozporu s právem Evropského společenství, neboť uvedená ustanovení právo ES neupravuje.
Nároky na státní rozpočet lze ve vazbě na § 27 odhadnout s přihlédnutím k současným zkušenostem na cca 10 - 50 mil. Kč ročně. Blíže tuto částku nelze specifikovat, rok od roku se tato částka může lišit podle konkrétních případů.
Zvýšení nákladů odpovědných subjektů (nad současný stav) vyplývajících z úpravy § 19 nelze přesně specifikovat.
Náklady na technická opatření v ochranných pásmech hradí odpovědné subjekty s podporou státního rozpočtu již v současné době. Jejich zvýšení se nepředpokládá. Náklady vyvolané rozhodnutím o omezení užívání nemovitostí (zejména omezením užívání pozemků) musí dotčené subjekty nejprve prokázat. Pro úhradu nákladů se ponechává občanskoprávní režim - dohody mezi dotčenými a odpovědnými subjekty. Vzhledem k počtu případů a individuálním charakteristikám ochranných pásem každého vodního zdroje je zde veřejnoprávní úprava technicky nerealizovatelná.
K JEDNOTLIVÝM BODŮM :
K bodu 1 Čl. I
Doplnění se navrhuje v souvislosti se změnou ustanovení § 19, kde stanovená ochranná pásma povrchových vodních zdrojů již nebudou povinně zahrnovat celé jejich přirozené povodí, ale jen jeho část (území, kde může docházet k ohrožení jejich vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti). Činnosti uvedené v § 13 odst. 1 písm. e) zákona je však z vodohospodářského hlediska pro potřeby ochrany vodních zdrojů nutno dále sledovat v celém povodí, kde k odběrům vody pro pitné účely dochází - to znamená v povodí vodárenských toků.
K bodu 2 Čl. I
Vymezuje se obsah pojmu ochranná pásma vodních zdrojů a zakládá se samostatná právní úprava, která nahradí směrnici č. 51/1979 o hlavních hygienických zásadách pro stanovení, vymezení a využívání ochranných pásem vodních zdrojů určených k hromadnému zásobování pitnou a užitkovou vodou a pro zřizování vodárenských nádrží. Stanoví se účel, pro který se ochranná pásma stanovují, a zdůrazňuje se, že ochrana vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů je veřejným zájmem.
Navrhovaná právní úprava zakazuje v ochranných pásmech provádět činnosti ohrožující vodní zdroj; přesná specifikace těchto činností pak bude stanovena v rozhodnutí vodohospodářského orgánu podle konkrétních podmínek, v nichž se vodní zdroj nachází, včetně omezení užívání nemovitostí a stanovení podmínek pro potřeby ochrany vodního zdroje. Smyslem je odstranění paušálních omezení a zákazů na celých plochách ochranných pásem a s cílem nerozšiřovat omezení spojená s vyhlášením ochranných pásem nad nezbytnou mez. Nová rozhodnutí o stanovení nebo změně ochranných pásem vodních zdrojů budou obsahovat zákazy činnosti ohrožující vodní zdroj nebo mohou obsahovat i omezení užívání nemovitostí a podmínky k ochraně vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodního zdroje.
Upřesňuje se adresná odpovědnost za úhradu nákladů na technické úpravy v ochranných pásmech a upravují se podmínky pro poskytování náhrad za omezení užívání nemovitostí. Úhradu nákladů dosud nesla organizace, které ochrana vodního zdroje slouží k plnění úkolů. Nyní ponese náklady a náhrady ten, kdo má povolení k odběru vody z tohoto zdroje, s výjimkou vodárenských nádrží, kde tyto náklady a náhrady nese jejich vlastník. Uvedené subjekty mají ze zákona vytvořeny podmínky pro úhradu těchto nákladů (úplaty na úhradu nákladů za vytváření podmínek pro odběr povrchové vody a vodné).
K bodu 3 a 4 Čl. I
Zpřesňuje se text zákona a upravují odkazy v důsledku změny v § 19. Doplňuje se povinnost subjektu, který vypouští odpadní vody, měřit množství vypouštěných odpadních vod a sledovat jejich znečištění v rozsahu stanoveném vodohospodářským orgánem a výsledky měření tomuto orgánu předávat. Povinnost je formulována obecně, avšak její naplnění je možné až na základě samostatného rozhodnutí vodohospodářského orgánu. Tato povinnost byla dosud stanovena pouze podzákonnými právními předpisy.
K bodu 5 Čl. I
Dosavadní text odstavce 3, který vládu zmocňoval k udělování výjimek, se vypouští. Toto ustanovení bylo jednou z příčin toho, že se nepodařilo dosáhnout cíle stanovené současnou právní úpravou (do roku 1990 bylo uděleno cca 2500 výjimek). Pro řešení výjimečných situací plně postačí postup podle § 26 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, spolu s nařízením vlády č. 171/1992 Sb., kterým se stanoví ukazatele přípustného stupně znečištění vod.
Zákon upřesňuje obsah nařízení vlády, kterým vláda stanoví ukazatele přípustného stupně znečištění vod, a v souvislosti s tím stanoví kompetence vodohospodářského orgánu.
K bodu 6 Čl. I
Dosavadní text § 27 již neodpovídá změněným podmínkám, zejména pokud jde o postavení vlastníků - původců znečištění, resp. subjektů, které se staly jejich právními nástupci. Navrhovaná právní úprava umožňuje pružnější řešení závadných stavů v ochraně vod. K přijetí opatření k ochraně jakosti povrchových a podzemních vod bude napříště postačovat objektivní fakt existence znečištění způsobeného nedovoleným vypouštěním odpadních vod nebo nedovoleným zacházením s látkami škodlivými vodám a existence subjektu, v důsledku jehož činnosti znečištění vzniklo nebo trvá. Současné prokazování porušení obecných povinností totiž v mnoha případech neúnosně brání efektivní a účinné likvidaci závadného stavu a neumožňuje příslušnému orgánu uložit tomu, kdo znečištění evidentně způsobil, provedení nápravných opatření. Navíc mnohde došlo ke změně vlastnických vztahů a nabyvatel se odstranění znečištění bránil s poukazem, že on znečištění nezpůsobil porušením povinnosti (ač by byl jinak mnohdy ochoten znečištění odstranit). Výslovně se zakotvuje přechod povinností plynoucích z individuálního správního aktu, vydaného na právního předchůdce, na právního nástupce. Tím se současně odstraňují pochybnosti o tom, kdo je povinen opatření realizovat.
Zcela nově dochází k úpravě některých případů tzv. starých ekologických zátěží v nových majetkoprávních vztazích. Problém se řeší pro případy přechodu majetku "velkou privatizací", neboť na tento přechod navazuje financování odstraňování ekologických škod řešené příslušným usnesením vlády. Finanční účast státu na odstranění ekologické škody dle vládního usnesení prostřednictvím Fondu národního majetku předpokládá vydání rozhodnutí orgánu státní správy. Ekologickou škodu nebylo často možno odstranit, protože dosavadní právní úprava váže vydání rozhodnutí pouze na subjekt, který porušil právní povinnost (což není nabyvatel). Možnost uložení opatření k nápravě se však vztahuje jen na ty subjekty, které mají možnost získat finanční prostředky od státu (se souhlasem vlády uzavřená smlouva s FNM) nebo na nabyvatele, kterým byla poskytnuta sleva ohledně ekologických závad, k jejichž odstranění se opatření k nápravě ukládá (t.j. těm subjektům, které majetek získaly s vědomím ekologické zátěže).
Tento speciální postup se užije i tehdy, existuje-li ještě původce závadného stavu. To jsou případy "zbytkových podniků", kdy původce již nedisponuje majetkem, na němž je závadný stav vázán, ani finančními prostředky. Jedná se o preferenci postihu toho, kdo je s to závadný stav odstranit a kdo má zároveň možnost získat na to prostředky od FNM.
Úprava § 27 ve vazbě na usnesení vlády č. 123/1993 umožní následovný postup:
1. Souhlas vlády s uzavřením smlouvy mezi nabyvatelem privatizovaného
majetku a FNM,
2. smlouva uzavřená mezi nabyvatelem privatizovaného majetku a FNM, jejímž obsahem je závazek FNM, že uhradí nabyvateli účelně vynaložené náklady na splnění ekologických závazků. Dle citovaného usnesení vlády se pro tyto účely ekologickým závazkem rozumí závazek vyplývající ze správního rozhodnutí uloženého podle zvláštních předpisů. V tomto případě ze správního rozhodnutí o opatření k nápravě podle ust. § 27 vodního zákona. To znamená, že kryta bude pouze ta část ekologického závazku, kterou je možno napravit opatřením k nápravě, t.j. musí se jednat o závadný stav spočívající ve znečištění povrchové nebo podzemní vody nebo ohrožení jejich jakosti.
Navrhovaná právní úprava řeší i případy, kde je již udělen souhlas vlády a uzavřena smlouva s FNM, event. poskytnutí slevy z kupní ceny, tedy před účinností navrhované právní úpravy. Existence souhlasu vlády, uzavření smlouvy s FNM, event. poskytnutá sleva z kupní ceny jsou podmínkou aplikace navrhovaného odstavce 3, a to bez ohledu na to, byly-li splněny před či po dni účinnosti nové právní úpravy. Z tohoto důvodu není třeba toto řešit ustanovením přechodným.
Možnost zabezpečit opatření k odstranění závadného stavu vodohospodářským orgánem samotným je nutné zakotvit pro případy, kdy sice existuje původce nebo se jedná o případ "velké privatizace" podle odstavce 3, ale subjekt povinný provést opatření k nápravě toto nesplnil a hrozí nebezpečí z prodlení. Děje se tak na náklady toho, kdo je povinen hrozící nebezpečí odstranit.
Oproti platné právní úpravě se zavádí také povinnost zabezpečit odstranění závadného stavu vodohospodářskému orgánu v případech, kdy původce závadného stavu již neexistuje nebo nelze-li ho zjistit a současně hrozí nebezpečí z prodlení. Náklady v tomto případě hradí okresní úřad.
Náklady na odstranění závadného stavu nesou tedy tyto subjekty:
a) nabyvatel privatizovaného majetku s možností získání finanční podpory státu od FNM,
b) původce závadného stavu - existuje-li, a nejedná se o případ ad a) ,
c) okresní úřad - neexistuje-li původce závadného stavu nebo nelze-li zjistit a nejedná se o případ ad a) a hrozí-li nebezpečí z prodlení.
Nově se zakotvuje povinnost jiných subjektů, než je původce závadného stavu, strpět provedení odstranění závadného stavu vázaného na jejich majetku nebo jejichž majetek může být v souvislosti s odstraněním znečištění dotčen.
S povinností strpět provedení opatření k nápravě souvisí riziko majetkové újmy, či jiného omezení vlastnických práv. Toto je řešeno standardně t.j. způsobem běžným v našem právním řádu tak, aby byly dodrženy ústavní principy (náhrady za omezení).
K bodu 7 Čl. I
Navrhovaná změna u správy vodních toků je nutná, neboť nadále již tato správa nebude svěřována výhradně státním právnickým osobám. Zákon stanoví podmínky, aby správci vodohospodářsky významných vodních toků vždy byly odborně a technicky způsobilé právnické osoby, určené ústředním vodohospodářským orgánem. Důvodem je potřeba zajištění nezbytné odborné garance prováděných činností, jimiž se naplňuje odpovědnost státu v této oblasti. Správci drobných vodních toků mohou být i právnické osoby, jimž drobné vodní toky slouží, nebo obce, jejichž územními obvody protékají. Tyto správce určí ústřední vodohospodářský orgán s jejich souhlasem.
Navrhovaná úprava odstraní i některé současné nejasnosti ve správě drobných vodních toků bez určeného správce.
K bodu 8 a 9 Čl. I
Nová právní úprava ukládá oproti dosavadnímu stavu povinnost vypracovat povodňový plán pro povodněmi ohrožené nemovitosti každému subjektu, kterému to uloží vodohospodářský orgán, a to v rozsahu, který vodohospodářský orgán vymezí.
Tato právní úprava jednak reaguje na změněnou situaci ve vlastnictví povodněmi ohrožených nemovitostí, kdy vlastníci si často nejsou vědomi nebezpečí plynoucího z povodní, jednak umožní novelizaci nařízení vlády č. 27/1975 Sb., o ochraně před povodněmi, neboť pro uložení zpracování povodňového plánu chybí doposud zákonný podklad. Potřeba řešit tento problém se ukázala při řešení důsledků povodní, kdy v řadě případů špatné zajištění zátopových území bylo příčinou vyšších škod na majetku státu, obcí i občanů.
K Čl. II
Jde o přechodné opatření, které reaguje na úpravu odpovědnosti subjektu, jimž slouží ochranná pásma v případech, kdy pásma byla vyhlášena podle dosavadní úpravy a není zcela jasné, kdo nese náklady za omezení a náklady na technická opatření.
K Čl.III
Zrušení směrnice č. 51/1979 je vyvoláno záměrem samostatně upravovat ochranná pásma vodních zdrojů, posílení individuálního přístupu při stanovování ochranných pásem každého jednotlivého vodního zdroje s omezením zásahů do práv vlastníků nemovitostí dotčených ochranným pásmem.
Současně se zrušují ustanovení § 11 a 12 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 45/1966 Sb.
K Čl. IV
Předpokládaná účinnost navrhované právní úpravy je stanovena dnem vyhlášení.
I. Prováděcí předpis k § 19 návrhu novely zákona
Novela zákona č. 138/1973 Sb. obsahuje v § 19 odst. 9 zmocnění ústředního vodohospodářského orgánu ke "stanovení seznamu vodárenských nádrží a zásad pro stanovení a změny ochranných pásem" vyhláškou.
Novela vodního zákona by měla vytvořit kvalitativně novou situaci ve vyhlašování nových, popřípadě změn stávajících ochranných pásem vodních zdrojů. Novela vodního zákona zrušuje Směrnici Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 51/1979 Sb., Hygienické předpisy, která upravuje rozsáhlé paušální zákazy a omezení činností a užívání nemovitostí v ochranných pásmech vodních zdrojů bez ohledu na individuální potřeby ochrany jednotlivých vodních zdrojů.
Nová ochranná pásma, popřípadě změny stávajících ochranných pásem vodních zdrojů budou stanovovány příslušnými vodohospodářskými orgány na základě návrhu žadatele o povolení k odběru vody z vodního zdroje resp. vlastníka vodárenské nádrže podle projektu ochranných pásem, respektujícího individuální potřeby ochrany konkrétního vodního zdroje. Tito žadatelé, resp. vlastníci, jsou nejlépe informováni o potřebách ochrany každého vodního zdroje. Proto budou navrhovat jen takové zákazy a omezení v ochranných pásmech vodních zdrojů, které by skutečně mohly mít vliv nebo se projevit v kvalitě vody s tím, že ponesou i příslušné náklady na úhradu stanovených omezení a nákladů.
Zásady pro stanovení a změny ochranných pásem budou obsahovat :
a) okruh případů, kdy vodohospodářský orgán může stanovit a změnit ochranná pásma vodních zdrojů,
b) obecné požadavky pro vyhlášení ochranného pásma 1. stupně,
c) obecné požadavky pro vyhlášení ochranného pásma 2. stupně,
d) výčet potřebných hlavních podkladů pro vyhlášení ochranného pásma.
II. Prováděcí předpis k § 32 návrhu novely zákona
Podle § 32 odst. 1 novely vodního zákona stanoví seznam vodohospodářsky významných a hraničních vodních toků tvořících státní hranice ústřední vodohospodářský orgán vyhláškou. V současné době platná vyhláška MLVH ČSR č. 28/1975 Sb., kterou se určují vodárenské toky a jejich povodí a stanoví seznam vodohospodářsky významných vodních toků, bude doplněna o seznam hraničních vodních toků tvořících státní hranice. Jednotlivé seznamy hraničních vodních toků tvořících státní hranice jsou jednoznačně dány a jsou obsaženy v příslušných hraničních dokumentárních dílech v jednotlivých úsecích státních hranic České republiky se sousedními státy. V případě státních hranic se Slovenskou republikou je hraniční dokumentární dílo přílohou Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o společných státních hranicích, která byla podepsána dne 4. ledna 1996 a která ještě nebyla ratifikována.
Určité korekce bude třeba provést i v současných seznamech vodárenských a vodohospodářsky významných vodních toků.
Pro snadnější orientaci se připojuje formou příloh současné platné znění vyhlášky č. 28/1975 Sb. (