Důvodová zpráva k Návrh novely zákona o cestovních náhradách

:

K bodu 1

Zákon o cestovních náhradách je koncipován jako zvláštní zákon na úseku pracovních podmínek, podle něhož se poskytují zaměstnancům náhrady cestovních a jiných výdajů, které jim vzniknou při plnění pracovních povinností.

V praxi se zákon o cestovních náhradách často aplikuje na základě smluvního ujednání v případech, kdy fyzické osoby vykonávají pro jinou osobu práci, aniž by šlo o pracovněprávní vztah (např. členové řídících orgánů obchodních společností a zdravotních pojišťoven). Vládou schválený záměr umožnit poskytování cestovních náhrad i v případech, kdy tak nestanoví zákon o cestovních náhradách ani jiný obecně závazný právní předpis, ale jejich poskytování je dohodnuto smluvně, nevyžaduje změnu rozsahu působnosti zákona. Využití možnosti aplikovat zákonnou úpravu na základě smlouvy je praktické nejen u členů řídících orgánů, ale i v případech činností vykonávaných jinými fyzickými osobami na základě jiného než pracovněprávního vztahu (např. podle § 51 občanského zákoníku, příkazní smlouvy, mandátní smlouvy podle obchodního zákoníku apod.), a to například členy delegací, občany vysílanými do zahraničí k plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, lektory českého jazyka vysílanými ke krajanským komunitám apod.

Ujednání o poskytování cestovních náhrad v případě uvedených smluv je ponecháno na zvážení rozsahu a výše těchto náhrad smluvními stranami. Smluvní strany nejsou vázány zákonem o cestovních náhradách a tento zákon tedy volnost smluvních vztahů (s výjimkou vztahů pracovněprávních) neomezuje, avšak ujednání o poskytování cestovních náhrad v rozsahu a ve výši stanovené zákonem také nevylučuje. Při poskytování cestovních náhrad však musí být respektovány daňové předpisy (např. stanovení výše cestovních náhrad, které lze zahrnovat do nákladů) a předpisy upravující hospodaření s rozpočtovými prostředky.

Všechny sousední státy České republiky umožňují na základě mezinárod-ních smluv provádět na svém území celní dohled českými celními orgány a opačně. I když smlouvy používají pro stabilní místa pohraničního odbavování na cizím státním území různá označení, je vhodné zahrnout je pod společný pojem (název) "předsunuté pohraniční odbavovací stanoviště". Specifickým znakem úředních úkonů orgánů celní správy při pohraničním odbavování na předsunutých pohraničních odbavovacích stanovištích i výkonů ostatních státních orgánů, které působí na těchto stanovištích, je, že se na základě mezinárodních smluv považují za úkony provedené v obci hraničního přechodu ležícího na území státu, jehož orgán kontrolu provádí. Výkon orgánu české celní správy při pohraničním odbavení na území cizího státu se tedy považuje za služební výkon provedený celním úřadem ležícím v obci na území České republiky.

Samotný výkon práce na předsunutém pohraničním odbavovacím stanovišti podle mezinárodních smluv vykazuje znaky shodné s výkonem práce na tuzemském stanovišti, t.j. stabilnost, pravidelnost, denní dojíždění a návrat do místa pobytu na území České republiky a směnové střídání. Také právní důsledky výkonu práce na tomto pracovišti jsou stejné jako při výkonu práce na území České republiky. Navrhuje se proto vyloučit poskytování cestovních náhrad zaměstnancům celní správy i ostatním zaměstnancům, kteří vykonávají práci na předsunutém pohraničním odbavovacím stanovišti na území sousedního státu, určeném podle mezinárodní smlouvy, pokud je toto místo jejich pravidelným pracovištěm.

K bodu 2

Ustanovení zákona, podle kterého se doba od nalodění členů posádek námořních lodí nepovažuje za pracovní cestu, je zapracováno do § 2, jelikož se jedná o výjimku z rozsahu působnosti zákona. Z věcného hlediska nejde o změnu současné právní úpravy.

K bodům 3, 5, 19 až 21 a 30

Návrh obsahuje terminologické změny související se vznikem České republiky od 1.1.1993.

K bodu 4

U dohod o provedení práce se předpokládá jednorázový pracovní výkon a tím je zpravidla vyloučena možnost sjednání pravidelného pracoviště. Navrhuje se proto poskytovat cestovní náhrady při cestě z místa pobytu na místo výkonu práce a zpět, tj. neposuzovat tuto cestu jako cestu do zaměstnání. Navrhovanou úpravou se reaguje na postup uplatňovaný zaměstnavateli, který zatím vychází z extenzivního výkladu zákona o cestovních náhradách.

K bodu 6

Navrhuje se zpřesnit ustanovení zákona tak, že zaměstnanci náleží stravné pouze při splnění zákonem stanovených podmínek. Např. při pracovních cestách kratších než 5 hodin nemá zaměstnanec na stravné nárok, zaměstnavatel však může zaměstnanci stravné poskytnout.

K bodům 7 a 8

Stanovením sazeb stravného při tuzemských pracovních cestách v rozpětí se umožňuje subjektům povinným k jeho výplatě, aby sjednaly v kolektivních smlouvách nebo vymezily vnitřními předpisy, případně sjednaly v pracovní smlouvě výši stravného diferencovaně v závislosti na podmínkách pracovní cesty a na jejích cílech (funkci zaměstnance, náročnosti pracovního úkolu apod.). V souladu se záměrem přizpůsobovat sazby stravného cenovému vývoji pouze jedenkrát ročně, a to k 1. lednu, se stanovením sazeb v rozpětí umožní zaměstnavatelům též určit konkrétní výši stravného v závislosti na růstu cen, k němuž dojde v průběhu kalendářního roku.

Pokud výši stravného zaměstnavatel nesjedná v kolektivní smlouvě nebo nevymezí vnitřním předpisem, případně nesjedná v pracovní smlouvě, stanoví se mu v návrhu povinnost určit zaměstnanci výši stravného před vysláním na pracovní cestu. Jestliže zaměstnavatel tuto povinnost nesplní a tím poruší pracovněprávní předpis, garantuje zákon zaměstnanci nárok na stravné ve výši spodní hranice rozpětí.

K bodu 9

Sazbu stravného fakultativně poskytovaného zaměstnavatelem se navrhuje stanovit na úrovni spodní hranice rozpětí sazby stravného, které náleží zaměstnanci při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin. Zachovává se tak současná právní úprava. I tato sazba stravného bude valorizována vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí stejně jako ostatní sazby stravného při tuzemských pracovních cestách.

K bodům 10 a 11

Zabezpečí-li zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestě plně bezplatné stravování, stravné mu neposkytuje. Pokud zaměstnanci zabezpečí bezplatné stravování částečně, stravné mu podle současné právní úpravy úměrně krátí. Navrhuje se stanovit dolní a horní hranici krácení příslušné výše stravného tak, aby nedocházelo k neodůvodněnému snižování stanovených sazeb ze strany zaměstnavatelů. Návrh rovněž zakládá povinnost zaměstnavatele oznámit zaměstnanci míru krácení stravného před jeho vysláním na pracovní cestu a také právo zaměstnavatele sjednat tuto míru krácení v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě, a to v zájmu právní jistoty zaměstnance.

K bodu 12

Poskytování cestovních náhrad podle § 6 odst. 2 zákona o cestovních náhradách umožňuje zaměstnavateli hradit zaměstnanci zvýšené náklady, které mu vznikly v souvislosti se změnou zaměstnání, popř. se změnou místa výkonu práce. Tento postup lze považovat za odůvodněný pouze v případech, kdy ke změně místa výkonu práce dochází z důvodů na straně zaměstnavatele a zaměstnanec s touto změnou místa výkonu práce vysloví souhlas (dočasné přidělení k výkonu práce u jiného zaměstnavatele a přeložení zaměstnance z důvodu nezbytné provozní potřeby).

Dochází-li ke změně místa výkonu práce z důvodů na straně zaměstnance (přeložení zaměstnance na jeho žádost) a také při přijetí zaměstnance je poskytování cestovních náhrad (i když nenárokové) odůvodněné pouze po omezenou dobu, v níž se zaměstnanec může přizpůsobit nově vzniklým podmínkám (např. změnou bydliště). Dlouhodobé poskytování těchto nenárokových náhrad, k němuž v praxi podle současné úpravy často dochází, neodůvodněně zvýhodňuje některé zaměstnance vůči ostatním. Navrhuje se proto omezit poskytování těchto náhrad na dobu nejdéle tří let.

K bodu 13

Návrh vychází ze současné výše sazeb základní náhrady za používání silničních motorových vozidel, která navazuje na sazby stanovené v roce 1992 zákonem a průběžně aktualizované opatřeními Ministerstva práce a sociálních věcí. Odráží vývoj průměrných cen motorových vozidel a náklady na jejich údržbu.

Možnost zvýšit sazbu základní náhrady při použití vlastního přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu se navrhuje změnit z 10% na 15%. Vedle opotřebení přívěsu se tak kompenzuje i zvýšená spotřeba pohonných hmot, která doposud nebyla v této sazbě zohledněna.

K bodům 14 a 15

Podle současné právní úpravy je poskytování náhrady výdajů za pohonné hmoty podmíněno prokázáním její ceny. Protože aplikace tohoto ustanovení činí v praxi problémy zejména při opakovaných krátkodobých pracovních cestách, navrhuje se zmocnit Ministerstvo práce a sociálních věcí ke stanovení průměrné ceny jednotlivých pohonných hmot vyhláškou a umožnit zaměstnavateli, aby takto stanovenou průměrnou cenu použil v případě, že zaměstnanec nákup pohonné hmoty neprokáže.

Mechanizmus výpočtu náhrady za používání silničních motorových vozidel se zachovává podle současné právní úpravy. Použití údajů o spotřebě pohonné hmoty vozidla shodného typu a objemu válců, jaký má vozidlo použité při pracovní cestě, umožní určit výši náhrady i v případě, že v technickém průkazu vozidla není tento údaj uveden. Povinnost prokázat spotřebu takového vozidla ukládá návrh zákona zaměstnanci.

K bodu 16

Přizpůsobování sazeb stravného vývoji cen se navrhuje zjednodušit. Záměrem je odstranit časté a administrativně náročné úpravy sazeb, při nichž dochází pouze k nepatrným korekcím stávajících sazeb. Toho lze dosáhnout stanovením roční periodicity těchto úprav bez automatické návaznosti na růst cen. Pro případ výrazného zvýšení cen zboží a služeb ovlivňujících výši stravného (o 20%) se navrhuje stanovit povinnost úpravy sazeb stravného i v průběhu kalendářního roku.

Obdobně se navrhuje postupovat při úpravách sazeb základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a při úpravách výše průměrné ceny pohonných hmot, k jejichž stanovení se zmocňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Protože návrh předpokládá snížení inflačních vlivů, navrhuje se roční periodicita úprav všech uvedených sazeb, a to vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí vždy s účinností od počátku kalendářního roku. Průměrné ceny pohonných hmot se navrhuje zaokrouhlovat tak, jak se zaokrouhlují podle současné právní úpravy sazby základních náhrad za používání silničních motorových vozidel, tj. na desetihaléře směrem dolů.

K bodu 17

Z možnosti poskytovat zaměstnancům vyšší, popř. jiné náhrady, než jaké stanoví zákon o cestovních náhradách, se navrhuje kromě rozpočtových organizací vyloučit i další organizace, které hospodaří obdobným způsobem a jsou financovány z veřejných zdrojů (ministerstva, okresní úřady, obvodní úřady a obce). Tato možnost by měla být ponechána pouze podnikatelským subjektům, které mohou hradit tyto náhrady z dosaženého zisku, a zaměstnavatelům, kteří nevyužívají na poskytování náhrad prostředky z veřejných zdrojů (např. občanská sdružení, politické strany, odborové organizace).

K bodu 18

Základní sazby stravného při zahraničních pracovních cestách se navrhuje stanovit pevnou částkou v příslušné cizí měně pro všechny typy zaměstnavatelů a vymezit postup při určování výše stravného v rozpočtových a příspěvkových organizacích a u ostatních zaměstnavatelů. Navrhuje se svěřit do pravomoci

a) zaměstnavatele, kterým je rozpočtová nebo příspěvková organizace, zvýšení základní denní sazby stravného pro vedoucí zaměstnance, kteří jsou statutárními orgány organizace, a vedoucí zaměstnance v jejich přímé řídící působnosti až o 15%;

b) ostatních zaměstnavatelů snížení základní denní sazby stravného až o 25%, bude-li snížení sjednáno v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, případně sjednáno v pracovní smlouvě, a také zvýšení denní sazby stravného s tím, že v zákoně o dani z příjmu bude stanoveno, že pokud poskytnuté stravné převyšuje stanovené základní sazby stravného, neodečítá zaměstnavatel částku, o kterou poskytnuté stravné převyšuje tyto sazby, ze základu daně z příjmů a zaměstnanci se stejná částka zahrnuje do základu daně z příjmu (možnost zvýšení základní sazby stravného za uvedených podmínek odpovídá i současné právní úpravě);

c) zaměstnavatelů, kteří provozují vnitrozemskou plavbu, možnost sjednat v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě snížení stravného ve větší míře než u ostatních zaměstnavatelů (až o 50%), neboť provozní řád zaměstnancům zpravidla neumožňuje stravování ve veřejných stravovacích zařízeních a zaměstnavatelé proto zaměstnancům zabezpečují specifické podmínky pro stravování na pracovní cestě oproti jiným zaměstnancům (vybavení plavidel lednicemi, sporáky a dalším zařízením potřebným pro přípravu jídel, možnost přípravy jídel v pracovní době).

Navrženým postupem se umožní i v rozpočtových organizacích výši stravného při zahraničních pracovních cestách účelně diferencovat, a to v závislosti na pracovním zařazení vysílaného zaměstnance (reprezentace zaměstnavatele) i na účelu sledovaném touto cestou a předpokládaných výsledcích.

Základní sazby stravného při zahraničních pracovních cestách se navrhuje stanovit a jejich změny provádět v závislosti na výši spotřebitelských cen jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních, a to vyhláškou Ministerstva financí vydanou na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí vypracovaného podle pohybu cen jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních a s využitím statistických údajů Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Organizace spojených národů. Přímé využití podkladů těchto mezinárodních organizací není možné, protože ve statistikách Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a statistických ročenkách Organizace spojených národů se neuvádějí samostaně údaje o cenách ve veřejném stravování, zejména ne o cenách ve stravovacích zařízeních jednotlivých kategorií, ale údaje za celé komodity. Přitom nelze jednoznačně říci, že změny cen ve veřejném stravování kopírují změny cen potravin všeobecně. Tyto statistické údaje lze proto použít jen podpůrně (nemohou být jediným zdrojem podkladů pro stanovení výše denních sazeb stravného).

Úpravy základních sazeb stravného při zahraničních pracovních cestách se navrhuje provádět pravidelně každý rok, a to s účinností od jeho počátku. Mimo pravidelnou úpravu se navrhuje provést změnu sazby též v případě náhlé změny cenové hladiny a kurzů v některé zemi (skupině zemí) v důsledku inflace apod., jestliže změny cen a kurzů, které budou doloženy oficiálními podklady, dosáhnou od poslední úpravy 20% a více.

Návrh zákona zakládá nárok zaměstnance na stravné v cizí měně stanovené Ministerstvem financí. Zaměstnavateli se umožňuje, aby na žádost zaměstnance vyplatil stravné v českých korunách nebo v jiné cizí volně směnitelné měně. Případné kurzovní ztráty v takovém případě nese zaměstnanec. Tento postup je v souladu se zákonem č. 219/1995 Sb., devizový´zákon, který nabyl účinnosti dnem 1. října 1995.

Sazba stravného při zahraniční pracovní cestě se stanoví na kalendářní den. Podle současné právní úpravy náleží tato sazba i zaměstnanci, jehož pracovní cesta trvá více než dvanáct hodin. Postup zaměstnavatelů při poskytování stravného v cizí měně při cestách kratších než jeden kalendářní den se navrhuje zpřesnit tak, že se toto stravné poskytuje ve výši podílu ze stanovené sazby, a to podílu určeného podle délky pracovní cesty. Shodně se navrhuje postupovat i při průjezdu více státy. Sazby stravného při zahraničních pracovních cestách se navrhuje stanovit a upravovat shodně jako sazby stravného při tuzemských pracovních cestách, a to vyhláškou Ministerstva financí.

K bodu 22

Horní hranice stravného pro zahraniční zaměstnance, vyslané do České republiky na základě dohod o vzájemné výměně zaměstnanců, byla stanovena v zákoně o cestovních náhradách pevnou částkou. Navrhuje se proto, aby dosavadní úprava nevyvolávala tlak na změnu zákona v případě odůvodněných požadavků na zvýšení této sazby, stanovit ji ve výši dvojnásobku horní hranice stravného náležejícího při pracovních cestách na území České republiky. Stravné při tuzemských pracovních cestách lze upravovat vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí.

Stravné se navrhuje stanovit pro uvedený okruh osob jako nárokovou složku a kapesné jako nenárokovou složku. Z toto hlediska je navrhovaná úprava shodná s úpravou platnou pro zaměstnance v pracovním poměru.

K bodu 23

Vyšší stravné při zahraničních pracovních cestách konaných na základě dohod o vzájemné výměně zaměstnanců, než jaké stanoví zákon, mohou poskytovat zaměstnavatelé, kteří nejsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi. Vymezení zdrojů, z nichž mohou tyto vyšší náhrady poskytovat, systémově spadá do daňových předpisů.

K bodu 24

Poskytování náhrad výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací, jejichž platové poměry stanoví zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a kteří mají jako pravidelné pracoviště určeno místo výkonu práce v zahraničí, upravuje nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Návrh zákona proto stanoví pro tyto zaměstnance nárok na cestovní náhrady pouze při cestě na pravidelné pracoviště v zahraničí a zpět a při pracovních cestách v zahraničí. Po dobu poskytování náhrady zvýšených životních nákladů podle cit. nařízení vlády návrh výslovně vylučuje nárok uvedených zaměstnanců na stravné při pracovních cestách v České republice a v zemi místa pravidelného pracoviště (v zahraničí).

Poskytování náhrad zaměstnancům ostatních zaměstnavatelů s místem výkonu práce v zahraničí (náhrady zvýšených životních nákladů, zvýšených vybavovacích výdajů, jízdních výdajů a výdajů spojených s přepravou osob a věcí) není nařízením vlády č. 62/1994 Sb. upraveno. Zaměstnavatelé, kteří nespadají pod rozsah působnosti tohoto nařízení vlády, řeší zpravidla situaci poskytováním náhrad jízdních výdajů a stravného jako při dlouhodobé pracovní cestě (délka pracovní cesty není časově omezena). Návrh proto umožňuje zaměstnavateli, aby v případě sjednání místa výkonu práce v zahraničí, zaměstnanci uhradil výdaje spojené s cestou na zahraniční pracoviště, popř. i výdaje, které vzniknou jeho rodinným příslušníkům (prokázané jízdní výdaje, ubytovací výdaje a nutné vedlejší výdaje).

Je zřejmé, že při aplikaci tohoto ustanovení, tj. při sjednávání pravidelného pracoviště v zahraničí, zaměstnavatelé, na něž se nařízení vlády č. 62/1994 Sb. nevztahuje, nebudou zpravidla přispívat zaměstnanci na zvýšené životní náklady formou náhrad, které by museli hradit ze zisku, ale budou preferovat zvýšení mzdy. Z uvedeného důvodu lze předpokládat jeho pouze minimální využití.

K bodu 25

Současné ustanovení § 18 upravuje postup zaměstnavatele z hlediska zdrojů, kterých může pro poskytování jednotlivých druhů náhrad využít. Protože jde o úpravu, která systémově spadá do daňových předpisů, navrhuje se toto ustanovení ze zákona o cestovních náhradách vypustit.

K bodu 26

Podle současné právní úpravy je poskytování cestovních náhrad (s výjimkou stravného a kapesného) podmíněno prokázáním vynaložených výdajů. Ve výjimečných případech, kdy zaměstnanec tyto výdaje neprokáže, se zaměstnavateli umožňuje poskytnout náhradu v jím uznané výši s přihlédnutím k podmínkám pracovní cesty. Uvedenou možnost návrh zachovává s tím, že pro poskytnutí náhrady za používání silničních motorových vozidel je zaměstnavatel povinen vycházet z průměrné ceny pohonné hmoty stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí.

Protože zaměstnavatel určuje podmínky pracovní cesty a cenu za použití městské hromadné dopravy v místě svého sídla zná, vyvolává nutnost dokladovat výdaje za použití místní hromadné dopravy při pracovní cestě zbytečné administrativní nároky. Navrhuje se proto, aby zaměstnavatel mohl při pracovních cestách v rámci obce, ve které má zaměstnanec v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce, poskytovat zaměstnanci náhradu jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu i bez jejich prokázání.

K bodu 27

Návrh novely zákona předpokládá možnost poskytovat zaměstnanci stravné nejen ve stanovené cizí měně, ale na jeho žádost i v českých korunách, popřípadě i v jiné volně směnitelné měně. Tento postup se navrhuje umožnit i při poskytování zálohy na cestovní náhrady.

Současná praxe některých zaměstnavatelů spojená s rozvojem bankovních služeb vyžaduje provést úpravu umožňující používání platebních karet zaměstnavatele, jejichž prostřednictvím zaměstnanci hradí při zahraniční pracovní cestě náklady vzniklé v souvislosti s touto cestou.

K bodu 28

Tuzemské banky vydávají a přijímají cizí měnu pouze do jimi stanovené hodnoty. Navrhuje se proto při vyúčtování zahraničních pracovních cest reagovat na tuto skutečnost zaokrouhlením výsledných částek cestovních náhrad.

K bodu 29

Čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů a spadající do pracovní doby zaměstnance je překážkou v práci na straně zaměstnavatele. Protože dosavadní úprava, podle níž zaměstnanci náleží za tuto dobu náhrada ve výši průměrného výdělku, je pro řadu zaměstnavatelů administrativně velmi náročná, navrhuje se za tuto překážku v práci zaměstnanci mzdu nekrátit. Pouze když použitý způsob odměňování takový postup neumožňuje (úkolová mzda, podílová mzda apod.), navrhuje se zachovat náhradu ve výši průměrného výdělku.

V návaznosti na možnost zjednodušeného výpočtu náhrady za spotřebované pohonné hmoty motorového vozidla podle jejich průměrných cen (bod 15) je nezbytné, aby Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovilo vyhláškou tyto průměrné ceny současně s nabytím účinnosti zákona. Takovéto údaje nebyly zatím vyhlašovány a zaměstnavatelé i zaměstnanci je proto nemají k dispozici.

Sazby stravného v cizí měně pro zahraniční pracovní cesty jsou dosud stanoveny opatřeními Ministerstva financí a návrh zákona již tuto formu neumožňuje. Je tedy nutné vyhlásit příslušné sazby současně s nabytím účinnosti zákona.

Doba, po kterou zaměstnavatel může zaměstnanci poskytovat náhrady při jeho přijetí do zaměstnání a při jeho přeložení do jiného místa výkonu práce, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, a to na žádost zaměstnance, nebyla dosud omezena. Protože se navrhuje omezit poskytování uvedených náhrad na dobu tří let (bod 12), je třeba omezit i poskytování těchto náhrad přiznaných před nabytím účinnosti předloženého zákona.

Protože jde o právní předpis, podle něhož poskytují cestovní náhrady všichni zaměstnavatelé v České republice, a poměrně rozsáhlou novelu zásadního významu, navrhuje se zmocnit předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu, aby ve Sbírce zákonů vyhlásil úplné znění zákona o cestovních náhradách.

Navrhovanou novelou se vypouští ze zákona o cestovních náhradách ustanovení, která upravují vztah mezi náklady zaměstnavatelů a cestovními náhradami poskytovanými zaměstnancům. Tuto úpravu je třeba promítnout do daňových předpisů. Navrhuje se proto dostatečně dlouhá legisvakance, která umožní připravit úpravu příslušných předpisů v dostatečném předstihu.

Zhodnocení souladu navrhované novelizace s ústavními předpisy, mezinárodními závazky, jimiž je Česká republika vázána, a s právním řádem Evropského společenství.