).
§ 2
Definuje pro účely tohoto zákona neslyšící jednak na základě velmi těžké vady sluchu, ke které došlo před vytvořením mluvené řeči (tj. audiologicky), jednak na základě vlastních preferencí ve volbě primárního komunikačního prostředku (tj. kulturně).
§ 3, 4, 5, 6
Znakovým jazykem v pravém slova smyslu je pouze český znakový jazyk, který je na češtině zcela nezávislý, má vlastní slovník a vlastní gramatiku, odlišnou od gramatiky češtiny. Znakový jazyk je používán neslyšícími v jejich vzájemné komunikaci. V nejrozvinutější podobě se s ním setkáváme u tzv. "neslyšících z druhé generace", tj. u neslyšících dětí neslyšících rodičů. Pro slyšící je znakový jazyk, zvláště pokud jde o jeho stavbu gramatickou, velmi obtížný a z tohoto důvodu u nás zatím neexistují jeho učebnice, ani se nepřednáší na žádné vysoké škole. Plně ho ovládají ti slyšící lidé (mezi nimi i někteří tlumočníci), kteří si ho v raném dětství osvojili od svých rodičů jako jazyk mateřský. Ti však nemají žádné formální lingvistické vzdělání, jež by umožnilo jazyk nejen užívat, ale i popsat (výzkum českého znakového jazyka započal teprve nedávno na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy). Ve veřejných projevech, které zprostředkují informace mezi neslyšícími a slyšícími, se tak v současné době používá zatím tzv. znakovaná (vizualizovaná, do znaků převedená ) čeština, která ovšem není jazykem, ale umělým znakovým systémem vytvořeným s cílem usnadnit dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími. Znakovanou češtinu užívá i mnoho tlumočníků, pro které narozdíl od neslyšících nepředstavuje mluvená čeština žádný problém.
Lze očekávat, že z výše uvedených důvodů (obtížnost osvojení českého znakového jazyka, absence výukových materiálů) bude v první fázi znakovaná čeština užívána také ve školách a že ji budou užívat i slyšící rodiče neslyšících dětí v komunikaci rodinné. Obdobným stádiem prošly téměř všechny státy (byť již před řadou let), které v současnosti preferují jako prostředek učební komunikace i jako prostředek hromadného sdělování znakový jazyk příslušné země. Z toho důvodu jsou pro účely předkládaného zákona v § 3 pod pojmem "znaková řeč" (řeč zde ve smyslu "obecná schopnost lidského druhu myslet a komunikovat") zahrnuty jak přirozený jazyk neslyšících (český znakový jazyk), tak umělý znakový systém, který kombinuje gramatické prostředky češtiny s citátovou formou lexikálních prostředků českého znakového jazyka (znaková čeština). V § 4 a § 5 jsou český znakový jazyk a znakovaná čeština definovány po stránce strukturní i funkční. V této souvislosti je podstatné, že jak český znakový jazyk, tak znakovaná čeština jsou znakovými systémy, které existují ve vizuálně-pohybové formě, a pro neslyšící jsou tak smyslově přístupné.
V § 6 je definována ještě tzv. prstová abeceda (daktylotyka), která je integrální součástí znakového jazyka i znakované češtiny jako prostředek k vyjadřování vlastních jmen, cizích slov a vůbec těch pojmů, pro které zatím nejsou ustáleny české znaky.
§ 7
Bod a) § 7 má proklamativní charakter. Skutečnost zde uvedená je však pro neslyšící velmi citlivou otázkou.
Bod b) rozšiřuje dosavadní právo na vzdělávání s využitím znakové řeči, již v našem školském zákoně zakotvené, i na výuku samotné znakové řeči (v její kultivované a celostátně sjednocené formě). To má zásadní význam pro další rozvoj znakové řeči u nás. Neslyšící potřebují hodiny znakové řeči ve škole stejně, jako potřebují slyšící děti výuku spisovné češtiny.
Bod c) zakotvuje právo neslyšících na to, aby do znakového jazyka byly tlumočeny alespoň hlavní zpravodajské relace veřejnoprávní televize. Rozsah "povinného" tlumočení je zde úmyslně omezen pouze na hlavní zpravodajské relace proto, že právo většiny neslyšících na informace lze zajistit i pomocí vysílání skrytých titulků. Přesto je třeba určitý rozsah vysílání tlumočeného do znakového jazyka zajistit zákonem, a to ze dvou důvodů :
a) Někteří neslyšící v důsledku nevhodných vzdělávacích postupů používaných v minulosti neumějí číst na takové úrovni, aby titulkům plně rozuměli.
b) Vysílání kultivované formy znakové řeči ve veřejnoprávní televizi má nezastupitelný význam při sjednocování znakové řeči na území ČR.
§ 8 a 9
Zakotvuje v zákoně to, bez čeho se stejně v běžné praxi nelze obejít. Většina neslyšících je při všech důležitých jednáních na tlumočnících značně závislá a absence tlumočníka nebo jeho malá kvalifikace při návštěvě lékaře, orgánů státní a obecní správy nebo u soudu může mít pro neslyšící velice závažné (často životně důležité) důsledky. Tlumočnické služby jsou tak jako tak hrazeny ze státních prostředků, v současné době formou dotací poskytovaných na tento účel občanským sdružením sluchově postižených. To je však nesystémové řešení, které činí neslyšící do značné míry závislé právě na těchto sdruženích (což je v rozporu se zákonem o sdružování). Zajištění tlumočnických služeb v klíčových životních okamžicích by mělo být nárokovou dávkou hrazenou přímo odbory sociálního zabezpečení OKÚ. §9 proto ukládá MPSV vydat předpis, jak budou tyto sociální služby hrazeny.
§ 10
Pokud se rodiče dětí s těžkou vadou sluchu nenaučí znakovou řeč včas, prožije neslyšící dítě své nejranější dětství, které je nezastupitelné z hlediska rozvoje myšlení, sociální a citové adaptace, v naprosté informační deprivaci. Začne-li se takové dítě učit znakovou řeč až ve škole pro sluchově postižené od svých vrstevníků, je již pozdě, a navíc dochází k prohloubení komunikační a v důsledku toho i citové bariéry mezi dítětem a jeho rodiči. Ve vyspělých zemích je proto zcela běžné, že jsou rodičům, sourozencům a často i dalším příbuzným dítěte poskytovány bezplatně kursy znakové řeči. Neslyšící děti se v rodinném prostředí, které ovládá znakovou řeč na alespoň základní úrovni, rozvíjejí téměř stejně jako děti slyšící.
§ 11
Stanovit obecně závazným právním předpisem rozsah a úhradu těchto kursů pro rodiče se ukládá Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Ministerstvo školství musí podobně stanovit způsob úhrady tlumočníků znakové řeči pro neslyšící studenty studující na vysokých školách běžného typu (což je logický důsledek zákonem již garantovaného práva na vzdělání s využitím znakové řeči). Ministerstvo školství se rovněž pověřuje akreditací kursů znakové jazyka.