V právním řádu České republiky chybí obecný právní předpis, který by realizoval Čl. 17, odst. 1,2,4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle nichž je právo na informace zaručeno, každý má právo informace svobodně vyhledávat a šířit, kromě případů stanovených zákonem, a státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti.
V době, která se často nazývá informačním věkem, je naplnění ústavního práva na informace, které mají k dispozici státní orgány a orgány územní samosprávy klíčovým prvkem vztahu mezi státem a občanem. Tajnůstkářství úřadů vede k neprůhlednému stylu vládnutí stejně jako k chybným rozhodnutím. Nadměrné utajování nepříznivě ovlivňuje důvěru veřejnosti v politiku. Svoboda informací je tak nezbytným nástrojem veřejné kontroly a otevřenosti vlády.
Zákony upravující naplnění práva veřejnosti na informace a povinnosti státu tyto informace poskytovat, často nazývané Zákon o svobodě informací, se postupně stávají součástí legislativy všech vyspělých zemí. Ve Švédsku je toto právo zakotveno už od 18. století, americký Zákon o svobodě informací (Freedom of Information Act) se datuje z roku 1966, francouzský z roku 1978, kanadský, australský a novozélandský z roku 1982 a holandský z roku 1991.
Současný právní stav v České republice komplexní úpravu práva na informace a povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat informace neobsahuje. Řada předpisů upravuje pouze dílčí aspekty zpřístupňování informací pro jednotlivé více či méně úzce vymezené oblasti. Vedle těchto předpisů existuje řada právních předpisů, které naopak přístup občanů k informacím omezují anebo zcela vylučují.
Navrhovaný zákon zajišťuje právo veřejnosti na informace a povinnost státních orgánů a orgánů samosprávy poskytovat informace o své činnosti tím, že stanoví způsob a podmínky, za kterých umožňuje vyhledávat a získávat informace, které mají tyto orgány k dispozici. Zákon vymezuje jako povinné subjekty státní orgány a orgány územní samosprávy pro účely tohoto zákona. Stanoví základní principy, podle kterých se informace vyžadují a poskytují.
Povinné subjekty budou zveřejňovat základní a standardní informace o své činnosti automaticky, tak, aby byly všeobecně přístupné. Budou k tomu využívat jak tradičních prostředků zveřejňování informací, tak moderních prostředků šíření informací v elektronických sítích. Ostatní informace, které má povinný subjekt k dispozici, s výjimkou informací, jejichž poskytování je omezeno nebo vyloučeno, vydá povinný subjekt na požádání. Povinný subjekt neposkytne informace, které jsou považovány podle platných zákonů za utajené, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a informací či informace, které by porušily ochranu obchodního tajemství. Omezit právo na informace lze i v dalších vyjmenovaných případech.
Návrh zákona stanovuje náležitosti postupu při podávání žádosti o informace, jakož i způsob jejího vyřízení. Stanovuje odvolání a další opravné prostředky podle ustanovení správního řádu a občanského soudního řádu o správním soudnictví. Vymezuje lhůty pro vyřízení žádostí a odvolání. Stanovuje poplatky za poskytnutí informací. Ukládá všem povinným subjektům zveřejnit jednou ročně zprávu o poskytnutých i neposkytnutých informacích. Návrh zákona mění a doplňuje zákon 368/1992Sb., o správních poplatcích, zavedením poplatků za poskytnutí informací, jakož i zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, kde zavádí nový přestupek na úseku práva na informace. V přechodných ustanoveních zákon přihlíží k době nutné pro provedení některých technických úprav pro elektronické poskytování informací, jakož i k očekávanému prvnímu náporu žádostí o informace.
Charakter problematiky práva na informace a její novost v našem právním řádu velmi ztěžují jakékoliv ekonomické odhady. Dopad na státní rozpočet je do značné míry závislý na dvou velmi těžko odhadnutelných faktorech, jimiž je počet žádostí o informace dle tohoto zákona a jejich charakter (rozsah).
Dosavadní zkušenost s rozptýlenou právní úpravou z posledních let (především se zákonem č. 309/1991 Sb., o posuzování vlivů činnosti na životní prostředí a zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů) je taková, že nedochází k téměř žádnému zvyšování počtu pracovníků ani rozpočtových prostředků. Přitom zájem o získávání specifických informací z oblasti životního prostředí lze považovat za nadprůměrný. K nadměrnému zatížení subjektů poskytujících informace nedošlo i přes to, že poskytování informací o životním prostředí podle uvedených zákonů není téměř chráněno proti zneužívání, například obstrukčními žádostmi.
Návrh zákona dává povinným subjektům možnost zabránit přetížení také zveřejněním nejčastěji požadovaných informací na internetu, popř. i jiným způsobem. Zveřejnění těchto informací např. na internetu je možné využívat přiměřeným komerčním způsobem, takže tím budou náklady pokryty.
Zavedené správní poplatky 150,- Kč za samostatnou žádost a 3,- Kč za stránku kopie se jeví jako poplatky schopné jak omezit případné zneužívání, tak i pokrýt běžné náklady související s poskytováním informací.
Po vstupu zákona v platnost lze očekávat zvýšený zájem veřejnosti, vyvolaný především přetrvávajícími neuspokojenými požadavky z minulosti. S tímto počátečním zvýšeným počtem žádostí zákon počítá prodloužením lhůt pro vyřízení. Ani v tomto období by tedy nemuselo dojít k nezvladatelnému zvyšování agendy a počtu pracovníků.
Obecně lze říci, že důsledkem zákona nebude zvýšení počtu těch žádostí, které bývaly i dosud uspokojivě řešeny. Nárůst lze očekávat především u žádostí, které vzhledem k nedostatečné legislativě uspokojivě řešeny nebyly. Tyto žádosti ovšem tvoří v celkovém objemu jen malou část, proto i předpokládaný absolutní nárůst nelze očekávat v dimenzích, které by mohly enormně zvyšovat náklady.
Nelze pominout ani fakt, že vhodná právní úprava může poskytování informací naopak zjednodušit, neboť ve velkém množství případů odpadá posuzování informací z hlediska možnosti jejich poskytování, jakož i případné soudní řešení sporů.
Zkušenosti sdělované např. i z některých obecních úřadů, které již zřídily informační kanceláře, jednoznačně hovoří i o tom, že předběžné poskytnutá pomoc a informace výrazně urychlují další jednání občanů s úřadem a tudíž vedou k významným úsporám.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem odhadujeme průměrné zvýšení nákladů pod hranicí 0,5% rozpočtů povinných subjektů. Předpokládaný dopad poskytování informací podle tohoto zákona do státního rozpočtu proto odhadujeme také okolo uvedeného odhadu 0,5% součtu rozpočtovaných výdajů povinných subjektů, a to bez započtení předpokládaného příjmu z vybraných poplatků.