Předpokládaný návrh zákona by měl nahradit dosud platnou právní úpravu výkonu trestu odnětí svobody přijatou v roce 1965 a jako takový představuje jeden z výrazných momentů transformace českého vězeňství po listopadu 1989.
Praktické uplatňování zákona č. 59/1965 Sb. ukazuje, že přes řadu novel, je třeba některá ustanovení zásadně změnit, přizpůsobit nové společenské realitě, praktickým zkušenostem získaným jeho dlouhodobým uplatňováním, poznatkům zejména společenských věd a v neposlední řadě i zkušenostem z právní úpravy vězeňských systému především evropských zemí.
V moderním pojetí nového zákona o výkonu trestu se chceme vypořádat s extremismy, které ve vězeňských systémech na jedné straně zdůrazňují "terapeutické" pojetí výkonu trestu (skandinávské země) a na straně druhé zdůrazňují represivní a odstrašující funkci tohoto trestu (USA).
Z našeho hlediska je třeba formulovat a přesně vymezit újmy plynoucí z trestu odnětí svobody (se zřetelem k obsahu Listiny základních práv a svobod jde o oblast velice důležitou) a na straně druhé formulovat prostředky k ovlivňování hodnotového systému odsouzeného a jeho volbě prosociální orientace. Tím jsou naplněny základní funkce trestu a to jak represivní, tak regulativní.
Optimální naplňování účelu výkonu trestu a eliminace jevů prizonizace předpokládá další zásadní změnu již při umísťování odsouzených do věznic různě bezpečnostně zajištěných podle stanovených kritérií klasifikace nikoli soudem, ale přímo Vězeňskou službou, jak je to obvyklé v řadě zemí s moderním vězeňským systémem (např. Anglie, Kanada, Německo, Skandinávie). K tomu bude sloužit zejména důkladné vyšetření osobnosti odsouzeného jako nezbytného předpokladu pro individualizaci zacházení s ním a tvorbu a uplatňování zcela konkrétních programů zacházení. Soud by tedy rozhodoval o vině a trestu a Vězeňská služba, za podmínky jednotně stanovených práv odsouzených, o způsobu výkonu tohoto trestu. Je třeba dosáhnout toho, aby odsouzený nebyl pouhým pasivním objektem působení, ale aby se stal jeho aktivní součástí.
Zpracovaný návrh zákona sleduje tyto cíle:
1/ dosáhnout vyšší účinnosti trestu odnětí svobody
Návrh vychází z principu, že postavení odsouzeného z hlediska rozsahu jeho práv závisí především na jeho chování během výkonu trestu. Pokud odsouzený porušuje povinnosti uložené zákonem (včetně povinnosti vykonávat přidělenou práci), nevzniká má nárok na využívání řady možností, které výkon trestu zmírňují (např. kapesné, nákup věcí osobní potřeby, přijetí balíčku, přerušení výkonu trestu, přijímání návštěv mimo věznici). Rovněž se zpřesňuje a doplňuje výčet kázeňských odměn, které lze odsouzenému udělit, aby měly motivující povahu.
2/ odstranit zbytečné úkony, které dosud nepřiměřeně zatěžují práci soudů
Dosud platný zákon vychází z modelu, ve kterém jsou práva a povinnosti odsouzených stanoveny v závislosti na typu věznice, ve které odsouzený vykonává trest odnětí svobody. Návrh vychází z jediného modelu průběhu výkonu trestu; práva a povinnosti odsouzených jsou stanoveny jednotně. Typy věznic se liší pouze způsobem vnějšího střežení a zajištěním bezpečnosti. Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má výkon trestu odnětí svobody jednotnou kvalitativní dimenzi (rozsah a způsob, jakým je zasažena lidská svoboda a důstojnost).
3/ širší zapojování obcí a nestátních subjektů do účasti na zajišťování výkonu trestu
Podle principu oboustranné výhodnosti se navrhuje, aby obce mohly zřizovat věznice pro místní výkon trestu, kde by se vykonávaly krátké tresty odnětí svobody. Odsouzení by vykonávali práce ve prospěch obce a tím by se zčásti řešil problém jejich zaměstnávání. Podle stejného principu se připouští, aby po dohodě s vlastníkem byly věznice zřizovány i v nestátních objektech s tím, že účast na správě a provozu věznice upraví dohoda mezi vlastníkem objektu a Vězeňskou službou (tzv. francouzský model privatizace věznic).
Věcné změny, které se do návrhu zákona promítají, lze rozdělit do těchto skupin:
I. Změny v organizaci výkonu trestu, které se postavení odsouzených bezprostředně nedotknou
II. Změny, které předpokládají zlepšení postavení odsouzených
III. Změny, které zpřísňují podmínky výkonu trestu
ad I.
- na rozdíl od stávající úpravy se navrhuje zřizovat tzv. poradní sbor ředitele věznice, který budou tvořit osoby, které nejsou vůči řediteli ve vztahu podřízenosti, mající k problematice výkonu trestu vztah (psychologové, lékaři, sociální pracovníci, zástupci obcí),
- připouští se, aby po dohodě s vlastníkem byly věznice zřizovány i v nestátních objektech s tím, že účast na správě a provozu věznice upraví dohoda mezi vlastníkem objektu a Vězeňskou službou,
- věznice se do základních typů člení pouze podle způsobu vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti, práva a povinnosti odsouzených jsou stanoveny jednotně pro všechny základní typy věznic,
- ruší se členění věznic pro mladistvé na oddělení dle jednotlivých typů,
- zařazování a přeřazování odsouzených se svěřuje do pravomoci ředitele věznice, ve které odsouzený vykonává trest odnětí svobody,
- u odsouzených, kterým bylo uložené ochranné léčení se stanoví, že léčbu je třeba provést již během výkonu trestu (na rozdíl od stávající úpravy, kdy se výkon ochranného léčení zahajuje po propuštění z výkonu trestu v psychiatrických léčebnách). V tomto směru ministři spravedlnosti a zdravotnictví musí přijmout potřebná organizační opatření,
- umožňuje se na žádost obce zřizovat věznice pro místní výkon trestu, kde by odsouzení ke krátkodobým trestům vykonávali práce ve prospěch obce,
- předpokládá se účinnější spolupráci s orgány veřejné správy a sociálními pracovníky při podmíněném propuštění, přerušení nebo skončení výkonu trestu tak, aby nad odsouzeným mimo věznici byl zajištěn sociální dohled,
- dozor nad výkonem trestu se v souladu s úpravou, která platila za I. republiky a která v řadě států platí dosud, svěřuje okresním soudům.
ad II.
- umožňuje se odsouzeným použít telefon ke kontaktu s blízkými osobami. Užití telefonu podléhá z bezpečnostních důvodů kontrole Vězeňské služby,
- odsouzený má právo přijímat návštěvy na dobu až tří hodin během jednoho kalendářního měsíce,
- výčet kázeňských odměn se rozšiřuje o odměny, které mohou stimulovat odsouzené (rozšíření osobního volna na sportovní, kulturní nebo jiné zájmové aktivity, povolení volného pohybu mimo věznici v souvislosti s návštěvou nebo na činnost v souvislosti s programem zacházení,
- připouští se, aby za zákonem stanovených podmínek mohla odsouzená žena během výkonu trestu pečovat o dítě do tří let jeho věku, pokud soud nesvěřil dítě do péče jiné osoby,
- odsouzené ženě, která před nástupem výkonu trestu řádně pečovala o své nezletilé děti, lze prodloužit přerušení trestu až o lO dnů v kalendářním roce k návštěvě dětí.
ad III.
- stanoví se povinnost hradit náklady výkonu trestu všem odsouzeným, bez ohledu na to, zda ve výkonu trestu pracují. Úhradu nákladů může ředitel věznice prominout, je-li sociální situace odsouzeného na hranici životního minima,
- podíl odsouzeného na úhradě zdravotní péče se neliší od způsobu, jakým na tuto péči přispívají ostatní občané (pobyt ve výkonu trestu automaticky nezakládá právo odsouzeného na bezplatnou zdravotní péči hrazenou státem),
- počet balíčků s potravinami a věcmi osobní potřeby, které má právo odsouzený přijmout se snižuje na 2 v kalendářním roce,
- pokud odsouzený nebude mít uhrazeny všechny pohledávky vzniklé v souvislosti se spáchaným trestným činem, bude mít omezenou možnost dispozice s finančními prostředky (nákup základních hygienických potřeb nebo úhrada těchto pohledávek),
- zpřísnění výkonu kázeňského trestu celodenního umístění do uzavřeného oddělení a samovazby (není dovoleno odpočívat na lůžku od budíčku do večerky, není dovoleno kouřit),
- odsouzení k doživotnímu trestu jsou ubytování zpravidla po jednom.
Praktické dopady navrhované právní úpravy
Nepředpokládá se, že s přijetím a zejména účinností navrhované právní úpravy by byly spojeny problémy, které by vedly ke vzniku mimořádných událostí ve věznicích. Navrhovaná právní úprava nepředstavuje pro odsouzené automatické zhoršení jejich postavení, ale jen zvýrazňuje zásadu, že podmínky, za nichž odsouzený trest vykonává, a rozsah jeho práv závisí především na jeho chování. Je pochopitelné, že navrhovaná právní úprava bude bezprostředně po svém přijetí posuzována především odsouzenými, kteří budou srovnávat předchozí a novou úpravu z pohledu zlepšení nebo zhoršení svého postavení ve výkonu trestu. V této souvislosti budou předmětem zájmu zejména otázky:
- omezení možnosti volně nakládat s peněžními prostředky,
- povinnost hradit náklady výkonu trestu i v případě, že odsouzený během výkonu trestu nepracuje,
- snížení počtu balíčků na 2 v kalendářním roce,
- zrušení samosprávy odsouzených.
Omezení týkající se práva odsouzených nakládat s peněžními prostředky je vyvoláno snahou ve větší míře zajistit uspokojení nároků poškozených. Podobnému omezení (nebo ve svých důsledcích i přísnějšímu) by při řádném způsobu vedení výkonu rozhodnutí byl odsouzený podroben i při pobytu na svobodě. Pohledávky, které lze z jeho peněžních prostředků hradit, musí být navíc přiznaná v soudním nebo správním řízení, takže tím je eliminováno nebezpečí zneužívání tohoto omezení.
Povinnost hradit náklady výkonu trestu i v případě, že odsouzený během výkonu trestu nepracuje je vyvolána snahou snížit výdaje státního rozpočtu na vězeňství a odbourat přetrvávající iluzi o tom,že výkon trestu představuje jistou formu sociálního zajištění občana státem. Při pobytu na svobodě by odsouzený na uspokojení svých potřeb (strava, ošacení, ubytování) vynakládal prostředky, proto je žádoucí, aby výkon trestu odnětí svobody probíhal v souladu s modelem normality, tj. aby se na úhradě těchto nákladů odsouzený podílel.
K zamezení automatického zhoršení sociální situace všech odsouzených se navrhuje, aby ředitel věznice měl pravomoc prominout úhradu nákladů výkonu trestu v případě, že je sociální situace odsouzeného na hranici životního minima.
Právo odsouzeného přijímat balíčky během výkonu trestu se v souladu s právní úpravou obvyklou v zemích Evropského společenství omezilo na 2 balíčky v kalendářním roce. Omezení je odůvodněno zejména skutečností, že i přes náležitou kontrolu se zejména prostřednictvím balíčků dostávají do věznic drogy a návykové látky. Odsouzený má širokou možnost nákupů za peníze, které si s sebou do věznice přinesl, nebo které mu byly během výkonu trestu zaslány. Tento postup je daleko vhodnější, neboť odsouzený může nakupovat průběžně, aniž by zboží, zejména potraviny hromadil a vystavoval je nebezpečí zkázy a sebe poškození na zdraví. Dostupný sortiment v ústavních prodejnách vylučuje možnost získání nepovolených věcí.
Samospráva není většinou odsouzených chápána jako prostředek jejich spoluúčasti na určování obsahu zejména mimopracovních podmínek výkonu trestu odnětí svobody, a to jednak pro její formální pojetí, jednak proto, že do jejího čela se často dostávají odsouzení, kteří vytvářejí vlastni hierarchickou organizaci odsouzených. Lze předpokládat, že pro většinu odsouzených bude přijatelnější uzákonění jejich práva obracet se svým jménem na správu věznice s náměty a připomínkami týkajícími se způsobu řešení otázek souvisejících s životem odsouzených ve věznici. Tomuto právu koresponduje povinnost správy věznice se takovými náměty a připomínkami zabývat a odsouzeného o způsobu vyřízení vyrozumět.
Návrh přihlíží k právním úpravám výkonu trestu zemí Evropského společenství. Ustanovení návrhu respektují i významné mezinárodní dokumenty, jejichž obsahem je Česká republika vázána. Mezi ně patří především Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), - Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (č. 169/1991 Sb.), - Úmluva proti mučení a jinému hrubému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.), Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni, - Evropská vězeňská pravidla - evropská revidovaná verze souboru minimálních pravidel pro zacházení s vězni.
Předpokladem důsledného uplatňování nového zákona o výkonu trestu je dostatek ubytovacích kapacit, dostatek vězeňského personálu a dostatek finančních prostředků pro zabezpečení výkonu trestu v jednotlivých věznicích.
k § 1:
Trest odnětí svobody je jedním z druhů trestů zakotvených v trestním zákoně (§ 27 tr.zák.). Nejen při jeho ukládání, ale i jeho výkonem je proto třeba sledovat dosažení účelu trestu ve smyslu trestního zákona (§ 20). Zákon o výkonu trestu proto nemá definovat a sledovat zvláštní účel výkonu trestu odnětí svobody, ale jen stanovit prostředky působení na odsouzeného, které mají k vymezenému cíli směřovat. V souladu s účelem trestu odnětí svobody definovaným v pravidle č. 58 standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni a pravidlem č. 3 Evropských vězeňských pravidel (evropská revidovaná verze Souboru minimálních pravidel pro zacházení s vězni) se zákon soustřeďuje na rozvíjení osobnostních rysů a schopností odsouzených, které jim umožní vést po propuštění z výkonu trestu soběstačný život v souladu s dobrými mravy.
k § 2:
Zásady výkonu trestu zakládají obecnou povinnost nejen respektovat přirozenou důstojnost osobnosti, ale též zacházet s odsouzeným během výkonu tak, aby proces jeho resocializace byl co možná nejúspěšnější.
Navržená ustanovení respektují jak příslušná ustanovení trestního zákona (§ 23 odst. 2, 259a) a Listiny základních práv a svobod, tak i významné mezinárodní dokumenty, jejichž obsahem je Česká republika vázána, případně k nim přihlíží jako k doporučujícím. Patří mezi ně zejména
- Mezinárodní pakto občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.),
- Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (č. 169/1991 Sb.),
- Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.),
- Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni,
- Evropská vězeňská pravidla - evropská revidovaná verze standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni.
k § 3:
Orgánem odpovědným za zajišťování výkonu trestu je výlučně Vězeňská služba, jejíž působnost v tomto směru je zakotvena i v jiných právních předpisech (zejména v zákoně ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky). Tato odpovědnost neznamená, že Vězeňská služba bude všechny činnosti spojené s výkonem trestu odnětí svobody provádět vlastními silami. V některých činnostech je její místo nezastupitelné (střežení odsouzených), některé činnosti bude zčásti provádět sama a zčásti je zajišťovat na smluvním základně prostřednictvím jiných subjektů (např. zaměstnávání odsouzených).
V souladu s požadavkem zákonnosti postupu Vězeňské služby se stanoví, že může vůči odsouzeným použít jen ta omezení nebo donucovací prostředky, která stanoví zvláštní zákon (zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky).
Zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky předpokládá, že Vězeňskou službu tvoří jak příslušníci ve služebním poměru, tak občanští pracovníci (zaměstnanci) v pracovním poměru. Přitom občanští pracovníci zajišťují významnou část výkonu trestu odnětí svobody (organizační, ekonomickou, speciální výchovnou a další odbornou činnost). Proto se při vymezení působnosti Vězeňské služby v zásadě nerozlišuje mezi příslušníkem a občanským pracovníkem.
k § 4:
Dosud platný zákon o výkonu trestu odnětí svobody před poslední novelizací umožňoval zřízení poradního sboru. Tato instituce byla zrušena pro svoji nefunkčnost a formálnost odvíjející se od toho, že členy poradního sboru byli z velké části příslušníci nebo pracovníci Vězeňské služby působící v té samé věznici. Pokud má mít poradní sbor smysl, je naopak třeba, aby jeho členy byly osoby, které nejsou vůči řediteli ve vztahu podřízenosti, ovšem k problematice výkonu trestu mají vztah. Okruh osob, které mohou v poradním sboru působit, se předem neomezuje. Výběr se ponechává na řediteli věznice, který by měl mít v prvé řadě zájem na vytvoření kvalifikovaného a funkčního poradního orgánu. Členem takového orgánu s ohledem na svoji působnost bude patrně vždy sociální kurátor.
k § 5:
Místem výkonu trestu je zásadně věznice, jejíž součástí může být i zdravotnické zařízení. Vyjímečně se trest vykonává i mimo věznici ve zdravotnickém zařízení, které nespravuje Vězeňská služba, pokud to vyžaduje zdravotní stav odsouzeného. Odpovědnost za ostrahu odsouzeného má v takovém případě správa nejbližší věznice. Jestliže s umístěním odsouzeného ve zdravotnickém zařízení vzniknou další náklady (např. v souvislosti s uvolněním samostatného pokoje pro odsouzeného), uhradí je takovému zdravotnickému zařízení Vězeňská služba.
Navrhované ustanovení umožňuje, aby věznice byla zřízena i v jiném objektu, než v objektu Vězeňské služby. Logickou podmínkou je souhlas vlastníka takového objektu, vyjádřený uzavřenou smlouvou. Podmínkou uzavření smlouvy o zřízení věznice v určitém objektu bude konečně souhlas jeho vlastníka se zřízením věcného břemene ve smyslu občanského zákoníku. Tím se zajišťuje kontinuita pro případ změny vlastnického práva. Konkrétní účast Vězeňské služby a vlastníka objektu na správě a provozu takové věznice se bude řídit dohodou mezi oběma subjekty. V úvahu přichází široká škála modifikací od pouhého pronájmu objektu, který nebude spojen s žádnou další aktivitou vlastníka objektu, až po převážné zajišťování správy a provozu věznice jiným subjektem, než je Vězeňská služba. Té však ze zákona vždy zůstává odpovědnost za ostrahu věznice, zacházení s odsouzenými a za dodržování zákonných podmínek výkonu trestu. Skutečností, že věznice má tento zvláštní režim, není dotčeno právo dozoru nad výkonem trestu.
k § 5a:
Typy věznic jsou v navrhovaném ustanovení shodné s dosavadní úpravou. Návrh však ruší členění věznice nebo zvláštního oddělení věznice určené pro výkon trestu mladistvých na oddělení dle jednotlivých základních typů, které jsou nahrazeny skupinami vnitřní diferenciace, přičemž při zařazení do skupiny vnitřní diferenciace se vychází především z obsahu programu zacházení.
Definice mladistvého je podle tohoto ustanovení v podstatě shodná s vymezením tohoto pojmu § 74 odst. 1 tr. zák. Odlišnost spočívá v tom, že ve smyslu tohoto zákona se za mladistvého nebude považovat odsouzený, který byl po dovršení 18. roku jeho věku přeřazen do věznice pro ostatní (dospělé) odsouzené.
Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava, kdy rozhodnutí o zařazení do věznice určitého typu je součástí rozhodování soudu o trestu, se neosvědčila, přenáší navrhované ustanovení tuto pravomoc na ředitele věznice.
k § 6:
Vzhledem ke skutečnosti, že jednotlivé typy věznic se odlišují způsobem vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti, stanoví navrhovaná ustanovení kritéria pro zařazení do jednotlivého typu dle stupně nebezpečnosti spáchaného trestného činu.Stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu závisí na míře zavinění (nedbalostní trestné činy, úmyslné trestné činy) a výroku soudu o délce trestu. Přesně stanovená kriteria vylučují možnost pochybení, které by ve svých důsledcích mohlo ohrozit pocit bezpečnosti u občanské veřejnosti.
k § 7:
Proces umisťování odsouzených je v podstatě stejný jako dosud. Určení věznice, v níž bude odsouzený vykonávat trest, je administrativním úkonem, který se svěřuje do působnosti Generálního ředitelství Vězeňské služby. U tohoto článku Vězeňské služby se soustřeďují potřebné údaje o aktuální volné kapacitě jednotlivých věznic.
k § 8:
Navrhovaná úprava přeřazování odsouzených vychází z právní úpravy platné od 1. 1. 1994, která se v praxi jednoznačně osvědčila. Přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším zajištěním bezpečnosti je institut, jehož prostřednictvím je odsouzený v souladu s účelem trestu připravován na přechod do občanského života po vykonání trestu.
Toto rozhodnutí nemá za následek zlehčení trestu z pohledu omezení občanských práv. Institut přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem sleduje zabezpečení ochrany občanů před pachateli trestných činů, u kterých trest odnětí svobody neplní svůj účel.
k § 9:
V zájmu jednotného výkladu počítání lhůt souvisejících s přeřazováním odsouzených se výslovně stanoví, že doba výkonu vazby se do dob výkonu trestu požadovaných v § 8 nezapočítává. Dosud se tato skutečnost dovozovala jen výkladem, což v praxi činilo problémy.
k § 10:
Vzhledem k tomu, že rozhodování o otázkách uvedených v ustanovení § 8 nepodléhá úpravě obsažené ve správním řádu, je třeba upravit způsob provádění výkonu takového rozhodnutí a příslušnost subjektu, který tento výkon provádí.
k § 11:
V souvislosti s úpravou povinností odsouzených během výkonu trestu se zdůrazňuje obecná zásada, podle které povinnosti odsouzených mohou vyplývat též z jiných zákonů než je zákon o výkonu trestu. Vedle toho se stanoví podmínky pro možné omezení rozsahu práv a svobod odsouzených, a též se limituje rozsah dalších omezení odsouzeného v případě, že je během výkonu trestu proti němu vedeno další trestní stíhání a jsou splněny podmínky vazby podle § 67 tr. řádu.
Provoz každé věznice je po organizační stránce upraven vnitřním řádem věznice, který má povahu závazného pokynu ředitele věznice vyplývajícího ze zákona. Tímto řádem nejsou nijak omezována práva odsouzených vyplývající ze zákona, ani v něm nejsou obsaženy další povinnosti, které by zákon upravoval.
k § 12:
Výčet základních povinností odsouzeného během výkonu trestu vychází ze stávající úpravy, která odpovídá úpravě obsažené zejména v Evropských vězeňských pravidlech. Výčet zákazů byl rozšířen zejména o zákaz her o peníze, věci, služby nebo jiné úkony ohrožující lidskou důstojnost, o zákaz účastnit se veřejných loterií a sázek, o zákaz tetování (vzhledem k nebezpečí nákazy HIV) a zneužívání zdravotní péče předstíráním poruchy zdraví nebo úmyslným poškozováním svého zdraví. Porušení některé z povinností uvedených v tomto ustanovení je kázeňským přestupkem. Z úpravy kázeňského řízení (§ 41 a násl.) vyplývá, že zaviněné porušení stanovené povinnosti je vždy třeba prokázat.
k § 13:
V tomto ustanovení se vymezuje obsah pojmu zaměstnávání a vzdělávání odsouzených jako důležité součásti výkonu trestu.
k § 14:
Při zaměstnávání odsouzených se ponechávají dvě základní formy, které byly do zákona v této podobě promítnuty poslední novelou stávajícího zákona o výkonu trestu. Pokud odsouzení nepracují přímo v objektech věznice, uskutečňuje se jejich pracovní zařazení na základě smlouvy mezi věznicí a podnikatelským subjektem. U odsouzených se tedy nejedná o pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou ve smyslu zákoníku práce. Přesto se stanoví, že i vůči odsouzeným má podnikatelský subjekt při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stejné povinnosti jako vůči ostatním zaměstnancům.
Podnikatelský subjekt vůči odsouzeným nevystupuje ani jako plátce mzdy. Ze zákona totiž poskytuje smluvní plnění za práce provedené odsouzenými věznici, která stanoví mzdu podle hledisek určených nařízením vlády a zároveň provádí odpovídající rozúčtování.
k § 15:
Povaha práce při zacházení s výbušninami vylučuje, aby ji prováděli odsouzení. Proto se zákonem provádění takových prací nebo školení o nich u odsouzených vylučuje. Podobnou povahu jako tyto práce má i řada dalších, které ovšem nelze pro odsouzené vyloučit, neboť tím by se výrazněji omezil okruh možných prací (např. práce s ředidlem, které má povahu návykové látky). Proto se ukládá aby v takových případech byla nad odsouzenými zajištěna zvýšená kontrola. Taxativní výčet těchto prácí je obtížný, proto se volí forma popisu charakteristického znaku - tj. nebezpečí, které je s těmito pracemi spojeno.
k § 16:
V zákoně se jednoznačně formuluje pracovní povinnost odsouzených, z níž jsou přípustné výjimky odůvodněné zdravotním stavem. Pracovní podmínky, pracovní doba a podmínky pro uložení přesčasové práce budou u odsouzených stejné jako u zaměstnanců pracujících na základě pracovní smlouvy. Vedle toho se stanoví, že nezbytné úklidové a podobné práce sloužící k zajištění provozu věznice, případně práce prováděné v rámci pracovní terapie, se nezapočítávají do pracovní doby a odsouzení jsou povinni je provádět bez nároku na pracovní odměnu.
k § 17:
Specifika zaměstnávání odsouzených neumožňují provádět jejich odměňování podle obecně platných předpisů, aniž by odsouzení nebyli za určitých podmínek zvýhodňováni. Proto se právní úprava jejich odměňování za práci svěřuje Vládnímu nařízení. Rovněž postavení odsouzených, kterým jsou na rozdíl od občanských zaměstnanců mimo pracovní odměny poskytovány další náležitosti (strava, ubytování, oblečení), vyžaduje zvláštní právní úpravu srážek z pracovní odměny a z výkonu rozhodnutí vedeného na jejich pracovní odměnu.
Proto se právní úprava těchto otázek svěřuje vyhlášce Ministerstva spravedlnosti, které je ústředním orgánem státní správy pro vězeňství.
k § 18:
Z hlediska zájmu na zajištění odpovídajícího pracovního uplatnění odsouzeného po jeho propuštění z výkonu trestu jako jedné ze základních podmínek ovlivňujících jeho další chování, se u odsouzených splňujících základní předpoklady dává přednost přípravě na civilní povolání před v podstatě nahodilým zařazováním do práce. Příprava na budoucí povolání se považuje za formu, jakou odsouzení plní svoji povinnost pracovat.
k § 19:
Způsobí-li odsouzený během výkonu trestu škodu (ať již věznici nebo komukoliv jinému), nebo naopak - jestliže je za těchto okolností škoda způsobena jemu, posoudí se odpovědnost podle obecných předpisů. Nejde-li o škodu způsobenou při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním, bude se odpovědnost za škodu posuzovat podle obecných předpisů, zejména podle občanského zákoníku.