Č. 10
2 PŘIPOMÍNKY K NÁVRHŮM
ZÁKONŮ
(AUTORSKÝ A TISKOVÝ ZÁKON)
Připomínky k návrhu věcného
záměru autorského zákona
Obecně:
Z návrhu není zřejmé, jak bude řešen
institut vzdání se práva (ve stávajícím
autorském zákoně je upraven). V návrhu
je uveden pouze v pasáži o výkonných
umělcích, jinde chybí.
Část druhá
Pozastavili jsme se nad úmyslem předkladatele upravit
bezpodílové spoluvlastnictví a výkon
rozhodnutí. Dle našeho názoru obecná
úprava v občanském zákoníku
je dostatečná.
Část třetí
V návrhu zákona se předpokládá
zavedení principu smluvní volnosti, není
jasné, zda příslušná ustanovení
o smlouvách budou mít kogentní či
dispozitivní povahu, jako doposud - se sankcí neplatnosti
v případě nedodržení stanovených
náležitostí smluv. Ze záměru
není patrné, jak bude tento stav řešen.
Definici nevýhradně a výhradně poskytovaných
oprávnění bude třeba věnovat
dle našeho názoru zvýšenou pozornost.
V návrhu jsou tyto pojmy vysvětleny nepřesně,
jejich výklad by mohl být zavádějící.
Nepochopili jsme, proč pouze pro výhradní
převody práv bude v zákoně stanovena
obligatorní písemná forma, podle našeho
názoru právě pro nevýhradní
převody bude písemná forma potřebnější,
zejména s ohledem na jistotu dalších subjektů,
které budou moci uzavírat autorskoprávní
smlouvy ke stejnému dílu.
Z návrhu není jasné, jaký bude následek
v případě, že nebude dodržena zásada
slušnosti při stanovení autorské odměny
- bude takové ujednání neplatné?
K dílům vytvořeným ke splnění
povinností vyplývajících z pracovního
poměru by neměla být dle našeho názoru
stanovena navržená přísná pravidla,
zde by měla být dána přednost smluvní
volnosti.
Část pátá
V pasáži o době ochrany audiovizuálních
děl není řešeno jednoznačně,
kdo je autorem dialogu. V praxi by mohlo dojít ke komplikacím
při jeho identifikaci. Vzhledem k tomu, že jsou zde
uváděny konkrétní autoři filmového
díla, bude třeba se jednoznačně vypořádat
i s tímto autorem.
Zároveň se domníváme, že režisér
divadelního díla a audiovizuálního
díla by měl mít v novém autorském
zákoně analogické postavení.
Podle našeho názoru je třeba vyjasnit pojem
výkonu autorských práv u výrobce audiovizuálních
děl. Ani současný stav není jednoznačný.
Podle stávajícího autorského zákona
je autorství k autorskému dílu věc
skutková, z toho vyplývá, že autorství
resp. spoluautorství by mělo být možno
dovozovat i u dalších tvůrčích
profesí s návazností na výpočet
doby trvání autorských práv.
Z návrhu není zřejmé, zda cese, na
základě které bude výrobce audiovizuálních
děl vykonávat autorská práva bude
zákonná či smluvní.
Část šestá
Podle našeho názoru by zde rozsah práv neměl
překročit rámec římské
úmluvy a stávajícího zákona.
Práva televizních organizací
Podle našeho názoru by měla být tato
práva analogická k právům výrobců,
dále by měl předkladatel zvážit,
zda by práva televizních kabelových organizací
neměla být upravena samostatně jako zvláštní
právo.
Není nám jasné, co je zamýšleno
úpravou rozmnožování "pro osobní
nebo soukromé užití" u práva nakladatele
na odměnu.
Část osmá
Nechápeme, proč právo k druhému a
dalšímu převodu vlastnictví originálů
děl výtvarných umění (droit
de suite) jako právo, které má vyloženě
osobní charakter má být spravováno
hromadně.
Z hromadné správy by jednoznačně měly
být vyloučeny vysílací organizace
- v souladu evropskými předpisy.
Pozastavujeme se u postavení organizací vykonávajících
hromadnou správu jako nevýdělečných
organizací. Podle našeho názoru jsou tyto organizace
svoji podstatou výdělečné a nevýdělečné
postavení by je neoprávněně zvýhodňovalo
z hlediska daňového.
Schválené tarifní odměny, které
předpokládá návrh, nelze podle našeho
názoru uvedeným způsobem vyjmout z ochrany
hospodářskosoutěžních předpisů.
Upozorňujeme, že i v evropském právním
systému byly tyto dohody předmětem sporů,
zejména proto, že zde ochranné organizace vystupují
jako monopoly. Pro uvedenou úpravu se nepředpokládá
v návrhu se zavedením střešní
organizace, která by řešila honorářové
otázky. Podle našeho názoru by tato úprava
byla v rozporu s Listinou.
Část devátá
Z úpravy není zřejmé, zda se postihnou
všechny druhy pirátství.
Připomínky k návrhu věcného
záměru tiskového zákona
V následujícím textu není posuzována
otázka práva na informace. Předpokládáme,
že bude předmětem separátní obecné
úpravy.
1. oblast úpravy a definice pojmů (bod l,2 návrhu):
- není zřejmé,
proč má být vžitý a v zákonech
používaný termín "hromadný
informační prostředek" (srov. např.
kompetenční zákon, zákon o regulaci
reklamy) nahrazen jiným pojmem (hromadný sdělovací
prostředek),
- navržená dikce nepostihuje
nové technologie (např. Internet),
- z negativního vymezení
pojmu periodický tisk vyplývá, že zákon
by se vztahoval i na školní a studentské časopisy,
aniž je zřejmé, zda to je skutečně
úmyslem předkladatele,
- navržená definice šéfredaktora
není pro účely tohoto zákona vhodná,
neboť vyjadřuje soukromoprávní vztah
mezi vydavatelem a šéfredaktorem, který je
pro zákon irelevantní,
2. povinné údaje (bod 3 návrhu):
- tiráž je nutno dát
do souladu s živnostenským zákonem (zejm. §
45) - např. chybí umístění
organizačních složek u zahraničních
osob a provozovna u právnické osoby,
- ad písm. d): dáváme
k úvaze, aby "místo, kde lze uplatnit právo
na opravu, odpověď či dodatečné
sdělení", bylo označeno jako redakce,
což odpovídá zavedenému úzu,
a promítlo se takto i do definice základních
pojmů
3. evidence periodického tisku (bod 4 návrhu):
- Potřeba jednotné evidence
titulů na centrální úrovni je nepochybná.
Je otázkou, zda zájmům, uváděným
v návrhu, skutečně poslouží změna
registračního principu s konstitutivním účinkem
na pouhou evidenci, navíc u nestátní instituce
bez správních kompetencí. Evidenční
místo se navíc nekryje s místem sankčním
a v návrhu není dostatečně zajištěno
jejich propojení. Návrh nepočítá
ani s tím, že by vydavatel předkládal
živnostenský list. Problematická bude rovněž
kontrola povinností vydavatele ze strany Národní
knihovny, která ostatně nemá exekutivní
pravomoci např. k porovnávání sdělených
údajů se skutečným stavem, vymáhání
ověřených dokladů o sdělovaných
údajích atd. Návrh zákona stanoví
práva a povinnosti pro vydavatele periodického tisku,
rovněž svou povahou spadá do oblasti zvýšené
ochrany veřejného zájmu a práv soukromých
osob. Proto se na základě výše uvedeného
jeví navržený princip jako celek nevhodný.
4. právo na uveřejnění opravy nepravdivých
údajů, odpovědi a dodatečného
sdělení (bod 6-ll návrhu):
- navrhované instituty posílí
odpovědnost médií i ochranu práv třetích
osob, avšak návrh zákona neřeší
komplexně a vyváženě práva a
povinnosti hromadných sdělovacích prostředků:
zcela např. chybí institut tzv. omluvitelného
omylu či otázka zveřejnění
informace ve veřejném zájmu,
- je otázkou, nakolik bude navržený
režim funkční u zpravodajských agentur
(mj. agentura má přehled především
o tom, kdo je odběratelem jejího servisu, nikoliv
již o tom, kdo její zprávu zcela převzal
- problematické zejm. u rozhlasů a TV),
- návrh neošetřuje
situaci, kdy vydavatel či provozovatel zaniknou,
- uplatňování
uvedených práv variantně u vydavatele či
šéfredaktora vzbuzuje dojem renesance dnes již
překonaného §l9: proto musí být
paragrafované znění více precizováno,
5. odpovědnost za obsah reklamy (bod l3 návrhu):
- otázku odpovědnosti
za obsah reklamy je nezbytné řešit komplexněji
- mj. s ohledem a provázáním na zákon
o regulaci reklamy. Je přitom třeba zohlednit jednotlivé
aspekty odpovědnosti za obsah, za formu a situaci neidentifikovatelnosti
inzerenta,
6. ochrana zdroje informace (bod l4 návrhu):
- nepochybně žádoucí
institut, odpověď na otázku, má-li se
jednat o právo či povinnost, bude jistě -
tak jako v minulých návrzích obdobných
zákonů - předmětem ostré diskuse
zejména s novinářskou obcí,
7. sankce (bod l5 návrhu):
- z návrhu není mj. zřejmé
řešení situace, kdy bude sídlo vydavatele
mimo území ČR.
Praha, 3. 11. 1997