Obecná část
Návrh novelizace trestního zákona bezprostředně navazuje na souběžně předkládaný vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Stejně jako uvedený návrh ústavního zákona sleduje uvedení právního řádu České republiky do souladu se závazky vyplývajícími z Římského statutu, tedy s mezinárodní úmluvou předpokládající založení mezinárodního trestního soudu. Česká republika k podpisu této mezinárodní úmluvy přistoupila 14. dubna 1999 a v současné době je vládou předkládán Parlamentu České republiky návrh, aby s její ratifikací vyslovil souhlas.
Základní význam Římského statutu spočívá ve vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu, jenž bude stíhat a trestat nejzávažnější zločiny namířené proti mezinárodnímu společenství jako celku. Ve vztahu k národním trestním systémům bude mít mezinárodní trestní soud komplementární, tedy doplňkový vztah. Mezinárodní trestní soud bude vykonávat svoji pravomoc v řízení o taxativně vypočtených zločinech (zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese), jestliže stávající vnitrostátní systémy selžou nebo budou neúčinné. Pokud se má taková pravomoc mezinárodního trestního soudu uplatnit, je třeba, aby smluvní strany mezinárodní úmluvy – Římského statutu – prosadily do svého zákonodárství určité základní principy, z nichž některé (s přihlédnutím k základním zásadám vnitrostátního zákonodárství každého z členských států) mohou mít aspekty ústavní, trestněprávní a trestněprocesní. Tak tomu je i v České republice; uvedení jejího právního řádu do souladu s požadavky obsaženými v Římském statutu předpokládá provést odpovídající úpravy Ústavy (pokud jde o určité výsady nebo pravomoci některých ústavních činitelů), Listiny základních práv a svobod (v bližším vymezení obsahu obecného zákazu nátlaku na občana, aby opustil svoji vlast) a trestního zákona (pokud jde o stanovení výjimky z vydávání vlastních občanů k trestnímu stíhání do ciziny a vyloučení zániku trestnosti u trestných činů, na které se vztahuje pravomoc mezinárodního trestního soudu, uplynutím promlčecí doby). Závazky procesněprávní povahy, které se obecně vztahují k povinnosti členského státu v případě potřeby poskytnout mezinárodnímu trestnímu soudu právní pomoc, již byly do trestního řádu promítnuty novelou, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.
Provádění navrhovaného zákona není spojeno s nároky na státní rozpočet.
Jak je shora uvedeno, návrh novely trestního zákona bezprostředně souvisí se souběžně navrhovanými změnami ústavního pořádku a sleduje uvedení trestního zákona do souladu se závazky vyplývajícími z citované mezinárodní úmluvy. S jinými ustanoveními nebo s mezinárodními dokumenty, kterými je Česká republika vázána, není v rozporu.
Zvláštní část
Čl. I
K bodu 1 (§ 21):
Stávající ustanovení § 21 odst. l trestního zákona obsahuje bezvýjimečný zákaz vydávání občanů České republiky cizímu státu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu. Možnost odmítnout žádost mezinárodního trestního soudu o předání obviněného s odkazem na jeho státní občanství ovšem Římský statut nepředpokládá. Naopak členským státům v čl. 86 ukládá, aby v souladu se Statutem poskytly mezinárodnímu trestnímu soudu plnou součinnost při vyšetřování a stíhání zločinů patřících do jeho jurisdikce. V čl. 88 je obsažen požadavek, aby každý z členských států ve svém vnitrostátním právním řádu vytvořil potřebné mechanismy pro všechny formy spolupráce, tedy včetně předávání osob.V čl. 89 je zakotveno oprávnění mezinárodního trestního soudu požadovat na kterémkoliv státu spolupráci při zatčení a předání osoby. Mezi důvody, pro které by bylo možné takovou žádost odmítnout, není zařazeno státní občanství osoby, o jejíž předání se jedná. Přitom v čl. 87 odst. 7 a contrario se jako liberační důvod pro neposkytnutí spolupráce uvádí pouze důvod vyplývající z ustanovení Statutu. Pokud tedy vnitrostátní právní úprava vydávání, resp. předávání vlastních občanů nemá být v rozporu s požadavky spolupráce ve smyslu Římského statutu, resp. důvody odmítnutí takové spolupráce mají korespondovat důvodům uváděným v tomto Statutu, pak je třeba s odkazem na závazky vyplývající z mezinárodní úmluvy o spolupráci s mezinárodním trestním soudem připustit výjimku, byť ve zcela úzkém rozsahu. V daném případě se tím nepřipouští vydávání vlastních občanů cizímu státu, ale jen předání mezinárodnímu trestnímu soudu, jak je vysvětleno v čl. 102 písm. a) Římského statutu.
K bodu 2 (§ 67a):
V čl. 29 Římského statutu se stanoví, že zločiny spadající do jurisdikce mezinárodního trestního soudu jsou nepromlčitelné. Přitom znaky těchto zločinů obsažené v čl. 5 až 8 jsou v některých směrech odlišné od definice zločinů genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů (nehledě na dosud nepřesně definovaný zločin agrese), jak je stanoví některé dřívější mezinárodní smlouvy. Z tohoto důvodu je třeba doplnit ustanovení § 67a trestního zákona, ve kterém je obsažen výčet trestných činů, jejichž trestnost nezaniká uplynutím promlčecí doby.
Čl. II
Ustanovení o účinnosti navrhované právní úpravy je formulováno tak, aby byla zajištěna nezbytná legisvakance.
a ministr zahraničních věcí