Vládní návrh školského zákona - EU

K § 1

Paragraf stanoví předmět zákonné úpravy a vymezuje výchovu a vzdělávání jako základní složky činnosti uskutečňované ve školách a školských zařízeních, popřípadě v dalších institucích (např. pracoviště praktického vyučování). Legislativní zkratka ”vzdělávání” pak zahrnuje veškeré vzdělávací i výchovné působení jako projev nedělitelnosti tohoto procesu. Zároveň se stanoví, že zákonem jsou vymezena práva, povinnosti a vztahy fyzických a právnických osob ve školství a stanovena pravomoc a působnost orgánů státní správy a samosprávy ve školství.

Vymezením dvou rozdílných pojmů vzdělání/vzdělávání se zákon pokouší vyrovnat s nedokonalostí vymezení vzdělávání v čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen ”Listina”). V citovaném článku, odst. 1 Listiny je totiž uvedeno ”Každý má právo na vzdělání”, tedy na výsledek vzdělávání, který ovšem nelze z různých důvodů každému zaručit.

Pro potřeby tohoto zákona je tedy pojem ”vzdělání” uvedený v Listině chápán jako ”vzdělávání” ve smyslu procesu i ”vzdělání” ve smyslu výsledku, tj. úspěšného ukončení tohoto procesu završeného obvykle dosažením stupně vzdělání. Za ”vzdělávání” se tedy v tomto zákoně považuje proces realizovaný převážně ve vzdělávacích institucích, jímž je ve společné činnosti učitele a žáka realizováno záměrné a soustavné působení na žáka a jehož cílem je v souladu s dosaženou úrovní poznání přiměřeně věku žáka a v souladu s jeho vzdělávacími předpoklady a zájmy rozvíjet jeho osobnost a připravovat jej na další vzdělávání, na život osobní, občanský i pro výkon povolání. Za ”vzdělání” se považuje výsledek vzdělávání, který je charakterizován dosažením cílů vzdělávání stanovených pro konkrétní oblast vzdělávání.

Ustanovení odstavce 2 vymezuje vztah zákona k mezinárodním smlouvám v souladu s článkem 49 Ústavy. Účelem navržené úpravy je umožnit činnost zahraničních škol zřízených na základě mezinárodních dohod, kdy školský zákon je příliš svazující. Jedná se např. o dvojjazyčná gymnázia zřizovaná na základě mezinárodních dohod, jejichž postavení a organizaci je vhodné upravit v některých jednotlivostech odchylně od školského zákona. Možnosti odchylek od úpravy podle školských právních předpisů může být významná i v budoucích mezinárodních smlouvách týkajících se vzdělávání.

K § 2

Stanovené zásady vzdělávání naplňují zejména ustanovení čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, Rámcové úmluvy o ochraně práv národnostních menšin a dalších přijatých strategických dokumentů. Důraz je kladen na rovnost vzdělávacích příležitostí pro všechny a odstranění překážek, které by tomu bránily, na možnost vzdělávat se a obnovovat, popř. získávat nové poznatky po celou dobu života, což vyplývá i z požadavků na pracovní sílu v různých obdobích, na předávání relevantních poznatků, které zabezpečí vysokou úroveň znalostí, vědomostí a dovedností, resp. kvalifikace každého jedince důležitou pro budoucnost státu, jeho ekonomiky i pro osobní rozvoj každého jednotlivce, a na odstranění překážek přístupu ke vzdělání pro osoby, jejichž vzdělávání vyžaduje specifické přístupy a metody. Rovněž je při vzdělávání kladen důraz na aplikaci zásady vzájemné úcty, respektu ke všem osobám, které se účastní vzdělávání, i dalším osobám, prosazování principů názorové snášenlivosti, solidarity a vytváření mechanismů a opatření proti projevům diskriminace a netolerance ve všech jejich projevech. Podporováno je rozvíjení znalostí kultury, historie, jazyka, tradic atd. národů a národnostních menšin žijících na území České republiky s cílem posílit identitu těchto skupin obyvatelstva a zároveň vytvářet předpoklady pro společné soužití různých kultur.

Při stanovení zásad vzdělávání je respektována Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 3. června 1985, která stanoví program opatření pro zajištění stejných příležitostí dívek i chlapců v oblasti vzdělávání, a Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady dne 14. května 1987 týkající se programu evropské spolupráce při integraci postižených dětí do normálních škol.

V odstavci 2 se výslovně uvádí, že vzdělávání je považováno za veřejnou službu.

K § 3

Obecné cíle vzdělávání jsou stanoveny společně pro veškeré vzdělávací aktivity podle tohoto zákona a jsou v nich obsaženy i funkce, které by měl vzdělávací systém plnit. Uvedením obecných cílů vzdělávání zákonem stanovuje předkladatel základní priority státu v oblasti

vzdělávání, které jsou považovány za zásadní, neopominutelné a závazné pro školy všech zřizovatelů, popř. pro vzdělávání jiným způsobem. Zaměření cílů vychází i z požadavků na cíle vzdělávání v zemích Evropské unie. Při stanovování obecných (i konkrétních) cílů vzdělávání se respektují úkoly stanovené v Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání a které požaduje umožnit každému, aby si osvojil technické znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon daného povolání a dosáhl co nejvyšší možné úrovně vzdělání. Dále požaduje podnítit pokrok v rozvoji intelektuálních schopností, tělesných dispozic a občanského vědomí jedince, podpořit získání vědomostí ze všech základních oblastí lidské činnosti a lidského bytí. Cílem vzdělávání je rovněž podpořit vědomí národní identity, ale současně evropské a celosvětové sounáležitosti, vypěstovat úctu k ostatním národům a jejich kultuře a hodnotám, které byly v průběhu vývoje lidstva vytvořeny, pochopit podstatu svobody, demokracie, lidských práv apod. a naučit se uplatňovat je. Zohledňuje se Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin a další mezinárodní úmluvy, dále Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 24.května 1988 o výchově k ochraně životního prostředí a Závěry Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 1. června 1992 o rozvoji ekologického vzdělávání.

K § 4

Definuje se stupeň vzdělání a oproti dosavadní úpravě se zákonem taxativně stanovují stupně vzdělání, jichž lze dosáhnout vzděláváním poskytujícím stupeň vzdělání podle tohoto zákona.

Oproti současné právní úpravě se nově zavádí stupeň ”střední vzdělání” pro absolventy jednoletých nebo dvouletých oborů vzdělání bez výučního listu.

Dále se zavádí stupeň ”vyšší odborné vzdělání v konzervatoři” s cílem odlišení od dalšího uvedeného stupně ”vyššího odborného vzdělání” dosahovaného ve vyšší odborné škole. Vyšší odborné vzdělání v konzervatoři se dosahuje vzhledem ke specifičnosti obsahu a délce vzdělávání po úspěšném ukončení vzdělávání v příslušném oboru vzdělání konzervatoře, která je podle tohoto zákona střední školou.

Nově se vymezuje stupeň ”úplné střední všeobecné vzdělání” doplněním přívlastku ”všeobecné”, neboť stupeň ”úplné střední vzdělání”, který je dnes užíván, není přesný a je často vnímán jako pojem nadřazený dvěma pojmům, a to dnešnímu ”úplnému střednímu vzdělání” a ”úplnému střednímu odbornému vzdělání”.

Na rozdíl od platného právního stavu je zákonem zavedeno vzdělávání ve stanoveném oboru vzdělání, které bylo dosud i nyní je společensky a právně uznáno jako ucelené, po jehož úspěšném absolvování se dosahuje stupně vzdělání a které dává jednotlivci možnost postoupit do vyššího navazujícího vzdělávání nebo se uplatnit v pracovní pozici, pro niž je dosažení takového stupně vzdělání předpokladem. Tímto vzděláním je míněno vzdělání dosažené v příslušném oboru vzdělání resp. vzdělávacím programu, v základní škole, střední škole nebo vyšší odborné škole.

Vzdělávání předškolní, základní umělecké, jazykové a jakékoli jiné vzdělávání, například zájmové nebo mimoškolní vzdělávání, neposkytuje stupeň vzdělání, neboť nemá charakter uceleného vzdělání (viz § 5) komplexně připravujícího na další studium či výkon povolání a není uskutečňováno v oborech vzdělání.

K § 5

”Obor vzdělání” je vedle ”stupně vzdělání” základním pojmem navrhovaného školského zákona. Zatímco ”stupeň vzdělání” je označení pro dosaženou úroveň vzdělání ve smyslu celkové úrovně vzdělanosti vzdělávající se osoby, je ”obor vzdělání” v rámci stupňů vzdělání samostatnou kategorií označující ucelenou část vzdělávání charakterizovanou konkrétními cíli vzdělávání, obsahem, rozsahem, strukturou učiva a délkou vzdělávání, které jsou stanoveny v příslušných rámcových nebo akreditovaných vzdělávacích programech. Absolvování této ucelené části vzdělávání umožňuje  získat vědomosti a dovednosti a další základní znalosti, jež vytvoří předpoklady pro pokračování v dalším studiu nebo pro konkrétní pracovní uplatnění. Je zdůrazněna ucelenost přípravy, jež je charakteristická pro ”obor vzdělání”, na rozdíl například od jazykového vzdělání, zájmového vzdělávání nebo výuky hry na hudební nástroj. ”Obor vzdělání” je kategorie do určité míry též evidenční, vlastní obsah učiva je pak popsán ve vzdělávacím programu, jak je dále uvedeno v paragrafech 6 až 9 a paragrafu 144.

Pojem ”obor vzdělání” nahrazuje dosud používané pojmy ”studijní obor” a ”učební obor”, neboť při důsledném popisu charakteristiky oboru je odlišeno, jakého stupně vzdělání je možno dosáhnout. V označení dříve uváděných oborů se promítaly oba rozdílné stupně vzdělání (u studijních oborů se jednalo o stupeň vzdělání ”úplné střední odborné vzdělání” a v případě učebního oboru o ”střední odborné vzdělání”). Obory vzdělání budou zavedeny ve všech oblastech vzdělávání, v nichž lze dosáhnout stupeň vzdělání, tedy i ve vyšším odborném a základním vzdělávání. Zatímco ve vyšším odborném vzdělávání půjde o podobnou strukturu jako ve středním vzdělávání, v základním vzdělávání bude zaveden pouze jeden obor vzdělání. Jeho název bude určen dodatečně v souvislosti s přípravou rámcového vzdělávacího programu. Obory vzdělání budou stanoveny samostatnou vyhláškou ministerstva a Ministerstva zdravotnictví, pokud jde o obory vzdělání pro přípravu na výkon zdravotnického povolání, a v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí a po projednání s vyjmenovanými zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů a jejich sdruženími s celostátní působností, s dalšími příslušnými ministerstvy v rozsahu jejich působnosti a s národnostními sdruženími s celostátní působností v rozsahu jejich působnosti. To je rozdíl od dnešního stavu, kdy je soustava studijních a učebních oborů přílohou vyhlášky o středních školách. Dnešní studijní a učební obory a jejich zaměření budou do soustavy oborů vzdělání transformovány tak, aby navazovaly na připravovaný katalog povolání, který připravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, tedy dojde ke snížení jejich počtu. Z řady dnešních studijních nebo učebních oborů, které jsou charakterizovány obsahovou příbuzností, společným základem učiva, podobnými nároky na vybavení školy a potřebnou kvalifikaci pedagogických pracovníků, ale zejména obdobnou uplatnitelností na trhu práce, se v souladu s trendem vývoje požadavků trhu práce stanou šířeji profilované obory vzdělání. Při stanovování oborů bude dbáno na ustanovení Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2.dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání.

K § 6

Ministerstvo školství stanoví státní program vzdělávání jako konsensuální školský koncepční a strategický dokument vytvářející rámec pro směřování vzdělávání v jeho jednotlivých oblastech a ukazující cíle, obsahové jádro, cílové požadavky, postupy a způsoby organizace vzdělávání, jakož i žádoucí klíčové kompetence absolventů. Státní program vzdělávání vycházející ze zásad a obecných cílů stanovených tímto zákonem bude ovlivňovat především konkrétní základní cíle a obsahy vzdělávání, stanovené v rámcových nebo akreditovaných vzdělávacích programech pro jednotlivé obory vzdělání. Státní program vzdělávání bude stanoven po projednání se zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců a jejich profesními sdruženími, se sdruženími pedagogických pracovníků a rodičů a národnostními sdruženími s celostátní působností. Státní program vzdělávání zveřejní ministerstvo ve Věstníku MŠMT.

Vzdělávací program je dokumentem, podle kterého se uskutečňuje vzdělávání. S ohledem na význam vzdělávání, které poskytuje stupeň vzdělání (tedy vzdělávání v jednotlivých oborech vzdělání), klade zákon náročnější požadavky na vzdělávací programy v této oblasti. Pro vzdělávání v oboru vzdělání poskytující stupeň vzdělání jsou zákonem stanoveny dva typy vzdělávacích programů – rámcový vzdělávací program dále upravený v § 7 a § 8 a školní vzdělávací program podle § 9. Pro vzdělávání, které není uskutečňováno v oboru vzdělání a tudíž neposkytuje stupeň vzdělání, se zákonem stanovuje pouze jeden vzdělávací program, a to školní vzdělávací program dále upravený v § 9. Výjimkou je předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání v jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky a pomaturitní odborné studium, pro které bude vzhledem k jeho důležitosti rovněž stanoven rámcový vzdělávací program.

K § 7

Rámcový vzdělávací program vydaný ministerstvem je závazným pedagogickým dokumentem vymezujícím povinný obsah vzdělávání v oborech vzdělání, kde se dosahuje stupeň vzdělání, a pro předškolní vzdělávání, jazykové vzdělávání a vzdělávání v základních uměleckých školách. Plní úlohu standardizovaného nástroje pro zaručení kompatibility obsahového jádra vzdělání pro absolventy odpovídajících vzdělávacích programů škol všech zřizovatelů. Rámcový vzdělávací program je závazným dokumentem pro vypracování školního vzdělávacího programu v příslušném oboru vzdělání. Rámcové vzdělávací programy budou vytvářeny i s ohledem na podmínky stanovené v Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání. Cílem bude mimo jiné dosáhnout harmonizace standardů a vzájemného uznávání certifikátů. Ze stanovených nezbytných atributů v rámcovém vzdělávacím programu se bude vycházet při stanovení výše výdajů na vzdělávání v daném oboru vzdělání a ministerstvo z něj bude vycházet rovněž při udělování schvalovacích doložek učebnicím.

Rámcové vzdělávací programy zdravotnických oborů budou vydávány v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví. Rámcové vzdělávací programy pro všeobecné vzdělávání budou projednány s národnostními sdruženími s celostátní působností, rámcové vzdělávací programy pro odborné vzdělávání bude ministerstvo před jejich vydáním konzultovat a projednávat se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů, jejich sdruženími a příslušnými ministerstvy v rozsahu jejich působnosti. Samostatně vydají rámcové vzdělávací programy Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti. Každý rámcový vzdělávací program pro příslušný obor vzdělání bude zveřejněn také na internetových stránkách ministerstva .

K § 8

Paragraf upravuje jednotlivé závazné náležitosti, které rámcový vzdělávací program musí obsahovat. Toto vymezení je nutné nejen pro sjednocení přístupů k tvorbě programů obecně, ale i pro tvorbu školních vzdělávacích programů a následnou kontrolu realizace vzdělávacího procesu. Popisem základních podmínek je míněn přehled nutných náležitostí, které je třeba splnit, aby vzdělávání v daném oboru vzdělání probíhalo na náležité úrovni. Zdravotní předpoklady, které žáci nebo studenti mají splňovat, aby se mohli úspěšně vzdělávat ve zvoleném oboru vzdělání, budou stanoveny v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví. Rovněž hygienické podmínky pro vzdělávání budou stanoveny v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví.

K § 9

Školní vzdělávací program je pedagogický dokument, podle něhož bude probíhat výuka v konkrétní škole a který škola stanovuje podle svých záměrů a potřeb, požadavků regionu, žáků, studentů nebo jejich zákonných zástupců apod., a nese za něj odpovědnost. Školní vzdělávací program musí však splnit základní požadavky na vzdělávání stanovené rámcovým vzdělávacím programem. Očekává se, že řada škol nemusí využít svého zákonem daného práva na přípravu individuálního školního vzdělávacího programu a může, pokud o to bude mít zájem, využít vzorového vzdělávacího programu, který vydá ministerstvo a zveřejní jej v elektronické podobě. Školní vzdělávací program stanoví ředitel po projednání se školskou radou, zřizuje-li se podle zákona v dané instituci. Pokud jde o vztah rámcového a školního vzdělávacího programu, je zřejmé, že například v oborech vzdělání zdravotnického zaměření bude rámcový vzdělávací program více určující a zdravotnickým školám bude ponechána podstatně menší možnost vlastního dopracování obsahu učiva a jeho realizace, což vyplývá z nutnosti zajistit a garantovat takové vzdělání, které umožní absolventům zdravotnických škol kvalitně zajistit péči o zdraví lidí. Soulad školního vzdělávacího programu s rámcovým vzdělávacím programem bude při svých kontrolních zjištěních sledovat Česká školní inspekce, školní vzdělávací program tedy není předem samostatně schvalován ani ministerstvem, ani posuzován Českou školní inspekcí.

Školní vzdělávací program pro vzdělávání ve školském zařízení, jakým je například středisko volného času, školní klub, domov mládeže, apod. zpracovává školské zařízení, pro jeho přípravu není stanoven rámcový vzdělávací program, protože jde o specifické vzdělávání s často s úzkou vazbou na místní podmínky. V odstavci 4 se stanoví základní náležitosti, které musí obsahovat školní vzdělávací program pro vzdělávání, pro něž tedy není stanoven rámcový vzdělávací program. Jde o to, aby i toto vzdělávání, popř. školských služeb probíhalo na dostatečně kvalitní úrovni a za přiměřených podmínek. Kontrolu souladu vzdělávacího programu školy, předškolního nebo školského zařízení s obecnými požadavky stanovenými právními a jinými předpisy (např. cíle uvedené v § 3 zákona, státní program vzdělávání) bude vykonávat opět Česká školní inspekce.

K § 10

Rekvalifikačními kursy se rozumí kursy pořádané na základě zákona č.1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 21/1991 Sb., o bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání, ve znění pozdějších předpisů. Podmínky pro vzdělávání v kursech zdravotnického zaměření bude nadále určovat Ministerstvo zdravotnictví.

Vzhledem k tomu, že není nutné ani účelné stanovovat školní vzdělávací program např. v některých školských zařízeních (školní jídelna apod.), bude stanoven ve vyhlášce ministerstva výčet školských zařízení, která školní vzdělávací program zpracovávat nemusí.

K § 11

V odstavci 1 je použito pro účastníky vzdělávání trojí označení ”děti, žáci a studenti”, které je v dalším znění zákona důsledně uplatňováno tak, že ”děti” jsou účastníky vzdělávání v mateřských školách, resp. děti před zahájením povinné školní docházky, pojmu ”žáci” se užívá v oblasti základního a středního vzdělávání, jakož i zájmového, uměleckého a jazykového vzdělávání, a ”studenti” jsou účastníky vzdělávání ve vyšších odborných školách, popř. jiném vzdělávání uskutečňovaném v tomto druhu školy.

V textu ustanovení odstavce 2 je uvedeno, že práva a povinnosti zákonného zástupce, který je definován jinými zákony, plní pro účely tohoto zákona rovněž ústav, kde nezletilá osoba vykonává ústavní nebo ochrannou výchovu, a to v rozsahu stanoveném soudem v rámci rozhodování o výchově nezletilé osoby.

V dalším odstavci jsou obecně vymezeny večerní, dálková, distanční a kombinovaná forma vzdělávání, u nichž dochází oproti současné právní úpravě k novému rozlišení. Byla opuštěna kategorie ”studia při zaměstnání” jako překonaná s tím, že se umožňuje přístup ke vzdělání bez ohledu na to, zda jsou uchazeči zaměstnáni.

K § 12

V tomto ustanovení jsou vymezeny kategorie žáků se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním, souhrnně se označují jako děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami. Vychází se z předpokladu, že jde o děti, žáky a studenty, které je třeba vzdělávat při použití zvláštních forem a metod, jež odpovídají jejich potřebám, a kteří mají právo na vytvoření zvláštních podmínek při vzdělávání, tj. takových nezbytných podmínek, které zejména žákům s některým druhem postižení nebo znevýhodnění umožní překonat tento handicap.

K § 13

Paragraf zakotvuje práva dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním vzdělávat se způsobem, který odpovídá jejich potřebám, a s využitím takových speciálních pomůcek, které toto vzdělávání umožní. Dětem, žákům a studentům se zdravotním postižením by speciální učebnice, speciální didaktické a kompenzační pomůcky měly být poskytovány bezplatně. Tímto se naplňuje i čl. 23 Úmluvy o právech dítěte, pokud jde o právo jedince se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním na zvláštní péči, výchovu a profesní přípravu, aby mohl žít plným a důstojným životem a dosáhnout nejvýše možného stupně samostatnosti, nejvyššího možného vzdělání a sociálního začlenění. Oproti platné právní úpravě se již neužívá pojmu speciální školy, s výjimkou pomocné školy označované v předkládaném zákoně jako základní speciální škola; děti, žáci a studenti se zdravotním postižením a sociálním znevýhodněním budou integrováni v případech, kdy to bude možné a žádoucí, do běžných škol, v jednotlivých školách však mohou být zřizovány i jednotlivé třídy, v nichž se bude uskutečňovat vzdělávání těchto osob s využitím zejména forem a metod vzdělávání přizpůsobených jejich potřebám, nebo mohou být zřizovány celé školy, které budou specializovány na jejich vzdělávání (dnešní zvláštní škola může být nadále zřizována jako samostatná instituce, ale s názvem základní škola, která bude poskytovat vzdělávání podle upraveného vzdělávacího programu pro základní vzdělávání).

V tomto ohledu jsou zohledněny Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady dne 14. května 1987 týkající se programu evropské spolupráce při integraci postižených dětí do běžných škol a Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 31. května 1990 týkající se integrace dětí a mládeže s postižením do běžných systémů vzdělávání. Vytvoření zvláštních podmínek při vzdělávání, které odpovídá a vyhovuje těmto dětem, žákům a studentům ve vzdělávání, se objevuje i v dalších částech zákona, např. při úpravě podmínek přijímání do středních a vyšších odborných škol, při ukončování vzdělávání maturitní zkouškou atd.

K § 14

Mimořádně nadaným a mimořádně talentovaným žáků a studentům, kteří dosahují prokazatelně vynikajících výsledků ve vzdělávání, umění nebo sportu, se umožňuje k rozvinutí jejich talentu vytvářet specificky zaměřené třídy nebo školy – jde například o třídy sportovních gymnázií, které mají odlišný a na příslušné sportovní odvětví zaměřený režim vhodně kombinovaný se studiem, třídy nebo školy s rozšířeným vyučováním jazyků nebo školy či třídy s rozšířeným vyučováním, např. hudební nebo výtvarné výchovy či jiných předmětů. Zvláště talentovaným žákům se umožňuje dosáhnout požadovaného vzdělání v kratší než standardní době, např. přeskočením ročníku, pokud prokáží požadované vědomosti za ročník, který nebudou absolvovat, před zkušební komisí.

Pokud je žákovi umožněno přeskočit některý ročník základní školy, ukončí sice dříve základní vzdělávání, avšak příslušnou část povinné školní docházky plní dále ve střední škole.

K § 15

Ustanovení umožňuje žákům nebo studentům se speciálními vzdělávacími potřebami, tj. žákům zdravotně postiženým nebo znevýhodněným, např. dlouhodobě nemocným apod., a také žákům nadaným a talentovaným vzdělávat se podle individuálního studijního plánu. Individuální studijní plán stanoví takovou organizaci vzdělávání žáka nebo studenta, aby se mohl s ohledem na svůj handicap nebo s ohledem na jeho sportovní či uměleckou činnost vzdělávat za podmínek odpovídajících jeho fyzickým nebo časovým možnostem. Podmínkou pro stanovení individuálního studijního plánu je, aby i při případném zkrácení doby vzdělávání žák nebo student splnil požadavky stanovené rámcovým vzdělávacím programem příslušného oboru vzdělání, ve kterém se vzdělává, tj. byl hodnocen z obsahu učiva. Lze rovněž upravit organizaci vzdělávání ve třídách se sportovním zaměřením nebo stanovit zvláštní režim v jednotlivých individuálních případech žáků nebo studentů vykonávajících sportovní přípravu, rovněž však je požadováno, aby byly splněny podmínky stanovené rámcovým vzdělávacím programem.

K § 16

Ustanovení charakterizuje vzdělávací instituci – školu.

Je stanoveno, že se školy člení na druhy. Proti současnému stavu jde o změnu, která má vnést do třídění určitý řád. Členění na druhy škol podle zákona č. 29/1984 Sb. bylo dosud jen u středních škol (gymnázia, střední odborná učiliště a střední odborné školy). Střední odborné školy se dále členily na typy škol, ale v dalších oblastech vzdělávání se druhy ani typy škol neuváděly. Typy škol a zásady pro stanovení jejich názvů stanoví ministerstvo vyhláškou. Ustanovení § 16 zahrnuje pod pojem ”školy” i některé školské instituce dosud nazývané předškolními nebo školskými zařízeními – mateřskou školu a jazykovou školu s právem státní jazykové zkoušky (základní umělecká škola byla školou již podle současného školského zákona) z důvodu posílení jejich významu. Jazykovou školou s právem státní jazykové zkoušky se rozumí dosavadní státní jazykové školy, které však nadále bude zřizovat kraj. V případě základní umělecké školy a jazykové školy mohou tyto stejně jako ostatní školy poskytující stupeň vzdělání vydávat vysvědčení (v ostatních školských zařízeních, která provozují vzdělávací činnost neposkytující stupeň vzdělání se vydává osvědčení). Aby byla zachována kontinuita současného rozlišování středních škol, zachovává se členění středních škol na gymnázia, střední odborné školy a střední odborná učiliště.

Je stanoveno, že je hlavním předmětem činnosti školy činnost vzdělávací podle vzdělávacího programu pro vzdělávání, které vede k získání stupně vzdělání. Výjimku tvoří mateřské školy, základní umělecké a jazykové školy.

V odstavci 3 je stanoveno organizační členění škol mateřských, základních, středních a základních uměleckých, a to na třídy. S ohledem na svůj odlišný charakter stanoveny pro vyšší odborné školy místo tříd studijní skupiny, které lépe vyhovují podmínkám studia v těchto školách terciálního sektoru vzdělávání, čímž se i terminologicky označování základní organizační jednotky vyšší odborné školy blíží tomuto sektoru. Odlišně organizační členění mají rovněž konzervatoře a jazykové školy.

Podmínka umístění všech tříd, které jsou součástí jedné právnické osoby, na území kraje, v němž má právnická osoba své sídlo, uváděná v odstavci 4 navazuje na dnešní stav, kdy zákonem č. 564/1990 Sb., bylo stanoveno, že všechny třídy školy musí být umístěny v rámci jednoho okresu. Důvodem pro pokračující platnost tohoto ustanovení v měřítku kraje je kromě lepší organizace vzdělávání samotné školy (školské právnické osoby) okolnost, že školským právnickým osobám budou i nadále poskytovány finanční prostředky prostřednictvím krajských úřadů školské právnické osobě v příslušném kraji a jen zcela výjimečně i na třídy umístěné mimo tento kraj. Do roku 1995 byly tzv. ”chobotnicové” školy jedním z problémů financování škol na okresní úrovni, nemluvě o rozdílné účinnosti pedagogické a řídící práce vedení školy vůči izolovaným (odloučeným) třídám.

Aby se však tento princip nestal případnou brzdou rozvoje některých například vyšších odborných škol, může ministerstvo povolit výjimku z uvedeného ustanovení, avšak jen v odůvodněných případech a pokud nebudou výše uvedená rizika převažující.

Vyhláškou ministerstva bude stanoven nejnižší a nejvyšší počet žáků ve třídě a studentů ve studijní skupině, z něhož bude moci zřizovatel povolit výjimku do 20 procent za předpokladu splnění stanovených podmínek. Výjimka se nevztahuje na vzdělávání příslušníků národnostních menšin, úprava pro tuto oblast vzdělávání se stanoví v § 64.

K § 17

Ustanovení § 17 věnované školským zařízením je koncipováno obdobně jako v případě škol v § 16. Vymezuje se jejich hlavní předmět činnosti školských zařízení a podle jejich převažující činnosti jsou tato utříděna do druhů. V současné době výčet školských zařízení (a předškolních zařízení) obsahuje samostatný zákon č.76/1978 Sb., o školských zařízeních. Navrhovaný zákon obsahuje výčet a hlavní charakteristiku druhů školských zařízení, avšak nadále bude jejich typový přehled uveden ve vyhlášce ministerstva. Součástí dosud platného zákona č.76/1978 Sb. jsou také školská zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy a výchovně preventivní péče. S ohledem na poměrně značnou odlišnost těchto zařízení a zejména na potřebu podrobněji upravit některé činnosti a postupy zákonem, byla problematika uvedených školských zařízení zpracována v samostatném zákonu, který však v některých oblastech úzce prolíná s navrhovaným školským zákonem.

K § 18

Právní formu školy nebo školského zařízení stanoví zákon s ohledem na potřebu míry jejich právní a pedagogické autonomie, s přihlédnutím k různému právnímu postavení zřizovatelů a k tomu, aby podmínky pro činnost škol a školských zařízení různých zřizovatelů byly srovnatelné, pokud zajišťují obdobné vzdělávání a související služby. Přesto je nutné rozlišovat mezi školskou právnickou osobou zřizovanou ministerstvem, krajem, svazkem obcí nebo obcí jako veřejnoprávní institucí, a školskou právnickou osobou zřizovanou soukromou či církevní osobou jako institucí soukromoprávní. Ustanovení řeší vztah škol, školských zařízení, jejich zřizovatelů, školského rejstříku v rámci vzdělávací soustavy.

Návrh zákona předpokládá, že školy a školská zařízení budou (až na výjimky uvedené v § 18 odst. 1 písm. c) a d)) právnickými osobami. Navrhuje se, aby obligatorně pro školy a školská zařízení zřizovaná státem, církví nebo náboženskou společností (ve stávajícím právním řádu není odpovídající právní úprava pro tyto zřizovatele) a fakultativně pro školy a školská zařízení jiných zřizovatelů byla využita nová právní forma, uváděná v návrhu zákona pod legislativní zkratkou „školská právnická osoba“. Zároveň se umožňuje, aby pro kraje, svazky obcí a obce mohlo být nadále využíváno právní formy příspěvkové organizace, pro soukromoprávní zřizovatele právních forem dosud užívaných, zejména obchodních společností založených podle obchodního zákoníku, popřípadě obecně prospěšných společností.

Ustanovení odstavce 4 umožňuje, aby ve školské nebo jiné právnické osobě bylo obsaženo více škol nebo školských zařízení anebo obě uváděné kategorie školských institucí, škola i školské zařízení. Stejně tak je možné, aby školskou nebo jinou právnickou osobu podle tohoto zákona tvořila jen jediná škola nebo školské zařízení.

K § 19

Ustanovení uvádí jako hlavní předmět činnosti školské právnické osoby poskytování vzdělávání a školských služeb, což je primární povinností instituce tohoto typu. Hlavní činnost se konkretizuje v údajích ve školském rejstříku (viz § 51), i když se dále v § 27 stanoví, že školská právnická osoba může vedle hlavní činnosti provozovat i doplňkovou činnost. Doplňková činnost ovšem nesmí být na úkor hlavního předmětu činnosti. V případech, kdy je zřizovatelem školské právnické osoby stát, plní funkci zřizovatele výhradně Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Předpokládá se, že školy a školská zařízení zřízená Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany nebo Ministerstvem spravedlnosti nebudou školskými právnickými osobami, stejně jako školy při diplomatických a konzulárních misích České republiky v působnosti Ministerstva zahraničních věcí. Ustanovení připouští i možnost zřízení školské právnické osoby jiným subjektem soukromého práva.

K § 20

Ustanovení stanoví, jakým úkonem a dokumentem se zřizuje školská právnická osoba. Princip, který byl zde uplatněn, je užit například v zákoně o obecně prospěšných společnostech nebo v obchodním zákoníku. Akt zřízení školské právnické osoby je oddělen od jejího vzniku.

K § 21

Ustanovení § 21 uvádí obligatorní náležitosti zřizovací listiny. Zřizovací listina musí obsahovat nezbytné údaje o zřizovateli, popřípadě zřizovatelích, název a označení sídla školské právnické osoby, druhu vzdělávací nebo výchovné činnosti, o době, na kterou se zřizuje, a údaje o osobě, která je zmocněna jednat za více zřizovatelů, kteří zřizují jednu právnickou osobu.

K § 22

V ustanovení § 22 jsou uvedeny zásady tvorby názvu právnické osoby poskytující vzdělávání podle tohoto zákona. Na rozdíl od současného stavu, kdy se v názvu školy uvádí i sídlo školy, nebude nadále označení sídla součástí názvu této právnické osoby. Navrhuje se, aby název obsahoval jako dosud označení druhu nebo typu školy, kterou školská právnická osoba obsahuje (typy středních škol budou uvedeny ve vyhlášce), je však možné, aby byl tento název doplněn dalším upřesňujícím přívlastkem charakterizujícím zaměření školské právnické osoby (například střední odborná škola strojírenská, gymnázium s rozšířeným vyučováním jazyků, střední odborné učiliště zemědělské). Přívlastky, které může škola nebo zřizovatel použít, nejsou normovány. Podobně se postupuje při stanovení názvu školského zařízení.

Ustanovením se také uvádí možnost, aby ministerstvo udělilo školské právnické osobě čestný název.

K § 23

Ustanovení zaručuje zřizovateli kontinuitu v rozhodování orgánů školské právnické osoby a zavazuje orgány školské právnické osoby k respektování rozhodnutí zřizovatele učiněných po zřízení a před vznikem školské právnické osoby i po vzniku školské právnické osoby.

K § 24

Školská právnická osoba nabývá práv a povinností podle školského zákona dnem zápisu do školského rejstříku. Ustanovení podává výčet možností zrušení školské právnické osoby, charakterizuje možnosti úpravy jejího právního postavení s ohledem na žádoucí kontinuitu právních vztahů. Jsou charakterizovány procesy rozdělení školské právnické osoby, splynutí školské právnické osoby s jinou školskou právnickou osobou a sloučení školských právnických osob.

Při praktickém uplatnění dosavadní právní úpravy nastávaly někdy obtížně řešitelné problémy v případech zániku některých soukromých škol, např. v případě úmrtí jediného zřizovatele při vypořádání zákonem stanovených práv a povinností škol a školských zařízení.

V předloženém návrhu je podrobněji upraven převod práv a s využitím obdobné úpravy uvedené v jiných předpisech zaveden institut likvidace školské právnické osoby.

Zákon stanoví odlišné postupy při přechodu práv a povinností zanikajících školských právnických osob zřizovaných státem, krajem, obcí nebo jiným zřizovatelem (soukromým nebo církevním). Zřizovateli se ukládá, aby v písemném rozhodnutí určil, jak přecházejí práva a povinnosti na nové právnické osoby. Práva a povinnosti, které ze zanikající školské právnické osoby zřízené státem, krajem nebo obcí, nepřecházejí na jiné školské právnické osoby, ale na zřizovatele. V případě školské právnické osoby zřízené soukromým nebo církevním zřizovatelem, dochází (pokud není stanoven právní nástupce) ke zrušení školské právnické osoby s následnou likvidací. Při likvidaci školské právnické osoby se přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku o likvidaci.

K § 25

Vymezení orgánů školské právnické osoby a stanovení způsobu jejich ustavení, jakož i jejich působnosti, je nutno stanovit zákonem. Na základě dosavadní praxe a po několika letech zkušeností s nepovinnou existencí rady školy je stanoven jako orgán školské právnické osoby ředitel a školská rada.

Specifický charakter školské právnické osoby umožňující sdružovat více škol a/nebo školských zařízení vyžaduje stanovit, aby ředitel školské právnické osoby byl zároveň ředitelem všech škol a školských zařízení sdružených ve školské právnické osobě.

Ředitel, který je zároveň statutárním orgánem školské právnické osoby, má pravomoc jmenovat a odvolávat zástupce ředitele.

V případech škol a školských zařízení, které nejsou školskými právnickými osobami a jsou např. společností s ručením omezeným anebo organizačními složkou státu, je určeno, že za ředitele se považuje pro účely tohoto zákona statutární orgán a v případě kolektivního statutárního orgánu se vyžaduje, aby funkci zřizovatele vykonávala pouze jedna z fyzických osob.

K § 26

Ustanovením jsou definovány možné zdroje příjmů školské právnické osoby.

K § 27

Školská právnická osoba může vedle své hlavní činnosti, pro niž byla zřízena, provozovat i doplňkovou (podnikatelskou činnost) za podmínek stanovených předpisy upravujícími podnikání a za podmínky neomezení vlastní hlavní činnosti, k jejímuž zkvalitnění svými výnosy přispívá. Ustanovení vymezuje zásady, za nichž je možno doplňkovou činnost provádět. Pravidla pro financování a hospodaření školských právnických osob jsou stanovena tak, aby minimalizovala rizika nevhodného použití veřejných prostředků, které jsou vynakládány na školství z veřejných zdrojů. Sjednocení těchto pravidel pro všechny školy a školská zřízení bez ohledu na zřizovatele je předpokladem pro fungování systému, jeho správu, řídící, kontrolní, inspekční i pedagogicko-organizační činnosti.

K § 28

Ustanovení konkretizuje způsob a zásady hospodaření školské právnické osoby. Návrh vychází z právní úpravy hospodaření právnických osob podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů.

Školské právnické osoby mají vymezeny zdroje financování, zřizování a používání fondů, stanoven způsob vedení účetnictví, způsob odpisování, zásady rozborů hospodaření i principy vytváření hospodářského výsledku.

Z činností školské právnické osoby jsou zákonem vyloučeny ty činnosti, které jsou z hlediska efektivního využití veřejných prostředků vynakládaných na školství výrazně a nepřiměřeně rizikové. Toto omezení je upraveno ve dvou úrovních v souvislosti s rozdílným postavením školských právnických osob zřizovaných soukromými nebo církevními zřizovateli, kde je rozsah omezení menší.

K § 29 až 33

Školská právnická osoba vytváří fondy ze zákonem uvedených zdrojů a může je použít výhradně pro zákonem stanovené účely. Struktura těchto fondů je obdobná fondům příspěvkových organizací podle § 29 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Fond kulturních a sociálních potřeb budou zřizovat pouze školské právnické osoby zřizované státem, krajem nebo obcí. V případě fondu kulturních a sociálních potřeb školských právnických osob podrobnosti stanoví vyhláška Ministerstva financí k úpravě fondu kulturních a sociálních potřeb příspěvkových organizací.

K § 34

Prostředky školské právnické osoby jsou určeny výhradně na zajišťování činnosti, k níž byly tyto instituce zřízeny. Až na obvyklé případy darů zaměstnancům, případně poskytování stipendií a ocenění, se zákonem vylučuje použití finančních prostředků na dary pro jiné subjekty.

K § 35

Zákon stanoví, jaký majetek smí školská právnická osoba používat pro svou činnost, reguluje způsob získávání a pozbývání majetku a uzavírání nájemních smluv; v obou uvedených případech je nezbytný souhlas zřizovatele, je-li jím ministerstvo, kraj nebo obec. Uvádí se, že školská právnická osoba může užívat majetek různých vlastníků - státní, obecní, krajský, soukromý. Vzhledem k této skutečnosti je úprava hospodaření s majetkem v tomto zákoně pojata tak, že se na hospodaření budou vztahovat příslušné obecné předpisy, které upravují hospodaření státu, krajů, obcí, popřípadě soukromých osob.

K § 36 až 37

Financování škol a školských zařízení je upraveno nově. Rozlišují se přímé výdaje na vzdělávání nebo školské služby, provozní výdaje a výdaje na reprodukci majetku. Do přímých výdajů na vzdělávání nebo školské služby, které hradí stát prostřednictvím ministerstva, se zahrnují zejména platy všech zaměstnanců škol, související odvody zaměstnavatele, popřípadě výdaje na učební pomůcky a školní potřeby poskytované bezplatně, výdaje na další vzdělávání pedagogických pracovníků a další výdaje podle § 37. Provozní výdaje a výdaje na reprodukci majetku hradí u školských právnických osob zřizovaných státem, krajem nebo obcí jejich zřizovatel a u ostatních školská právnická osoba z vlastních příjmů. Předpokládá se, že na provozní výdaje bude stát poskytovat dotaci za podmínek stanovených vždy příslušným zákonem o státním rozpočtu. Výdaje na reprodukci majetku mohou být také hrazeny prostřednictvím státního rozpočtu, například v rámci dotačních programů, pokud tak stanoví zákon o státním rozpočtu.

K § 38

Principy financování jsou postaveny na tzv. republikových a krajských normativech. MŠMT bude krajům přidělovat prostředky na základě výkonů a globálních ”agregovaných” normativů. Základní parametry a způsob stanovení republikových normativů musí být pro uživatele přehledný a bude stanoven vyhláškou MŠMT, stejně jako budou stanoveny základní parametry výpočtu krajských normativů. Při stanovení krajských normativů se vychází z průměrné týdenní dotace rámcového vzdělávacího programu ve vazbě na obor vzdělání, míře vyučovací povinnosti učitelů, naplněnosti tříd, ročnímu průměrnému rozpočtovanému platu zaměstnanců ve školství.

Zákon o státním rozpočtu stanoví výše dotací ke krytí části provozních výdajů školy nebo školského zařízení bez rozdílu zřizovatelů.

K § 39

Ministerstvo přiděluje finanční prostředky na vzdělávání v základních školách nebo na vzdělávání, jímž se plní povinná školní docházka, nebo ve středních a vyšších odborných školách prostřednictvím krajského úřadu. Vychází se skutečného počtu žáků a studentů (včetně cizinců) v souladu se statistickými výkonovými výkazy pro příslušný školní rok, nejvýše však do počtu žáků a studentů uvedeného v rozhodnutí o zápisu školy do školského rejstříku. Hrazení výdajů na vzdělávání a distribuce finačních prostředků v této oblasti se nijak výrazně nemění a je založeno na principech, podle nichž byly doposud financovány školy a školská zařízení zřizované obcemi. Výdaje na pomůcky ve středních školách a vyšších odborných školách hradí ministerstvo, kraj nebo obec, je-li zřizovatelem (na rozdíl od základních škol, kde pomůcky již dnes hradí stát), výdaje na učebnice a školní potřeby si hradí sami studenti (jak je upraveno v dosud platném vládním nařízení č. 15/1994 Sb., o bezplatném poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb).

K § 40

V základních a středních školách nelze ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod poskytovat vzdělávání za úplatu. Ustanovení ve vztahu k zásadě obsažené v § 2 písm. d) tohoto zákona umožňuje v souladu s čl. 33 odst. 2 a 3 Listiny možnost úplaty za vzdělání na tzv. soukromých a církevních školách, tedy školách zřízených zřizovateli z oblasti soukromého práva. Tato výjimka se nemůže vztahovat na školy zřízené státem, krajem nebo obcí. Zajištění výdajů na vzdělávání u programů, které neposkytují stupeň vzdělání, se diferencuje s ohledem na zřizovatele. U škol zřízených ministerstvem, krajem nebo obcí zajišťuje finanční prostředky zřizovatel, v ostatních případech příslušná školská právnická osoba a to i s případným využitím prostředků v rozsahu, který nad rámec školského zákona stanoví zákon o státním rozpočtu.

Pokud jde o soulad navrhovaného zákona s Ústavou České republiky ve věci poskytování bezplatného vzdělávání v základních a středních školách ve spojení se zřizovatelskými kompetencemi obcí a krajů, lze konstatovat toto: Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 33 odst. 2 mj. stanoví základní právo občanů na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. K tomu platí též zásada vyjádřená v čl. 41 odst. 1 Listiny, podle níž se mj. práv uvedených v čl. 33 lze domáhat jen v mezích zákonů příslušné ustanovení Listiny provádějících. Pravidlo bezplatnosti vzdělání je nepochybné v případě škol státních, tedy zřizovaných státem, resp. jeho organizačními složkami, zejména správními úřady, a to i ve vztahu k čl. 33 odst. 3 Listiny, kde se o vzdělání poskytovaném za úplatu jako o výjimce z pravidla bezplatnosti hovoří jen ve spojení s jinými školami než státními, a z něhož lze též dovodit, že na školách zřízených osobami z oblasti soukromého práva, tedy na tzv. školách soukromých, popřípadě církevních lze úplatu za vzdělání, tzv. školné, požadovat.

Složitější je otázka úplaty za vzdělávání v základních školách, středních školách a vyšších odborných školách zřizovaných obcemi, resp. kraji, tedy ve smyslu hlavy sedmé Ústavy územními samosprávnými celky - veřejnoprávními korporacemi. I zde však platí závěr o bezplatnosti vzdělávání, neboť působnost tyto školy zřizovat již stát zásadně nemá (přešla právě na kraje a obce) a pokud bychom přijali výklad připouštějící možnost úplaty na obecních a krajských školách, nebylo by právo občanů na bezplatné vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 2 Listiny možno vůbec realizovat. To by bylo též v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny obsahujícím interpretační pravidlo pro užívání ustanovení o mezích základních práv a svobod tak, aby bylo "…šetřeno jejich podstaty a smyslu.". Ke stejnému závěru o bezplatnosti vzdělávání na obecních a krajských školách vede i skutečnost, že ve sféře veřejného práva se nepostupuje podle zásady "co není zakázáno, je dovoleno", přičemž obce a kraje nepochybně spadají do této sféry a není zákonná norma, která by jim, resp. školám jimi zřízeným, obecně povolovala vybírání školného. V neposlední řadě platí řada mezinárodněprávních závazků ČR vyplývajících např. z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech č. 120/1976 Sb. ( "…zabezpečit svobodně přístupné základní vzdělání..";"…středoškolské vzdělání…všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny… zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání"; vyšší vzdělání ..rovněž zpřístupněno pro všechny… zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání"), popřípadě z Úmluvy o právech dítěte č. 104/91 Sb. ("…bezplatné základní vzdělání.."; "…střední vzdělání … přijatelné a dostupné pro každé dítě.."; "státy…přijímají jiná opatření jako je zavádění bezplatného vzdělání…"). Rovněž Ústavní soud ČR v nálezu publikovaném pod č. 49/1994 Sb., dospěl k názoru, že právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, což dovodil zejména z Listinou zakotveného pravidla bezplatnosti vzdělání s použitím interpretačního pravidla o šetření mezí základních práv a svobod dle čl 4 odst. 4 Listiny, a to mj. i s ohledem na mezinárodněprávní závazky ČR.

Zákon nemění dosavadní právní úpravu umožňující vybírání školného ve vyšších odborných školách zřizovaných kraji, případně obcí nebo ministerstvem. Maximální limit tohoto školného pro „veřejné“ vyšší odborné školy stanoví nařízení vlády.

K § 41

Ustanovení se týká financování základních uměleckých škol, mateřských škol a jazykových škol. Poměry v podpoře státu jednotlivým oblastem vzdělávání se s výjimkou posledního ročníku mateřské školy nemění - zatímco pro předškolní vzdělávání a vzdělávání v základních uměleckých je podpora státu v oblasti přímých výdajů nezbytná již v současnosti a na vzdělávání v uvedených školách je umožněno vybírat jen příspěvek nepokrývající podstatnou část jejich výdajů, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky mohou výdaje na vzdělávací činnost pokrýt z příspěvků studujících. Oproti současné právní úpravě se v odstavci 3 nově stanoví, že vzdělávání v posledním ročníku mateřské školy zřizované státem, krajem nebo obcí se poskytuje bezúplatně.

K § 42

Stát na školské služby provozované ve školských zařízeních přispívá tam, kde tyto služby bezprostředně souvisejí s provozem škol a jsou poskytovány přímo dětem, žákům nebo studentům. Možnost poskytování školských služeb za úplatu je v souladu se zásadou práva občana na bezplatné vzdělání ve školách ve smyslu čl. 33 odst. 2 Listiny, neboť vzdělávání je od školských služeb odlišeno jak svým obsahem, tak i subjektem - vzdělávání probíhá ve školách, zatímco školské služby jsou poskytovány školskými zařízeními. Stanovení výše úplaty za poskytované školské služby je upraveno diferencovaně. Je-li zřizovatelem ministerstvo, kraj nebo obec, stanoví jako zřizovatel výši úplaty za poskytování školských služeb; v ostatních případech stanoví výši úplaty ředitel.

K § 43

Na rozdíl od současného stavu jsou pro případy, kdy je umožněno vybírat za vzdělávání nebo poskytování školských služeb, stanoveny podmínky pro výši úplaty dvojím způsobem. Ministerstvo stanoví vyhláškou horní limit pro výši úplaty. Obce nebo kraje v rozsahu své působnosti stanoví další podmínky týkající způsobů úhrady, včetně podmínek pro případné snížení nebo prominutí úhrady.

K § 44

Ustanovení v podstatě zachovává současný stav uvedený v § 3 odst. 3 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství. K úhradě nadstandardních nákladů zákon předpokládá využití dalších finančních zdrojů, včetně zvláštních příjmů.

K § 45

Uvedené ustanovení upravuje přidělování finančních prostředků na úhradu výdajů na vzdělávání a školské služby školským právnickým osobám církevních zřizovatelů. Návrh předpokládá financování přímých výdajů a výdajů na provoz církevních škol Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. S ohledem na přijetí nového zákona o církvích a náboženských společnostech se předpokládá, že půjde o církve a náboženské společnosti ve druhém stupni registrace podle tohoto zákona. Stanovuje se, že školským právnickým osobám zřizovaným registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi ve druhém stupni registrace budou poskytovány finanční prostředky na přímé výdaje na vzdělávání a školské služby stejně jako školám a školským zařízením zřizovaným kraji nebo obcemi nebo svazky obcí. Školským právnickým osobám zřizovaným církvemi nebo náboženskými společnostmi ve druhém stupni registrace bude ministerstvo přidělovat ze státního rozpočtu finanční prostředky rovněž na úhradu provozních výdajů.

Ustanovení odráží dosavadní stav před řešením problému odluky církví od státu.

K § 46

Financování soukromých škol je upraveno shodně jako je tomu u školských právnických osob, jsou-li soukromé školy a školská zařízení zřízeny v právní formě školské právnické osoby nebo obecně prospěšné společnosti. Podle ustanovení § 46 bude ministerstvo školství poskytovat prostřednictvím krajského úřadu finanční prostředky podle § 38 odst. 1 až 6 školským právnickým osobám soukromých zřizovatelů nebo zřizovaným registrovanou církví nebo náboženskou společností bez oprávnění k výkonu zvláštních práv (tedy jako soukromé škole – viz odůvodnění návrhu zákona o církvích a náboženských společnostech).

Finanční prostředky budou poskytovány zálohově na jednotlivá čtvrtletí kalendářního roku.

V případě jiné právní formě soukromé školy je nárok na srovnatelné financování podmíněn uzavřením smlouvy podle § 48 odst. 2. Upravuje se postup při financování, případně při zjištění závad nebo změn v činnosti škol a školských zařízení.

K § 47

Ustanovení umožňuje účelově posílit rozpočty školských právnických osob krajů, obcí nebo soukromých zřizovatelů dotací ze státního rozpočtu.

K § 48

V případě financování soukromých škol a školských zařízení, které jsou obecně prospěšnými společnostmi podle zákona č. 248/1995 Sb., umožňuje toto ustanovení poskytovat dotace ze státního rozpočtu jako školským právnickým osobám.

Soukromé školy a školská zařízení v jiných právnických formách lze takto financovat jen s podmínkou uzavření smlouvy s příslušným krajským úřadem, v níž se škola nebo školské zařízení zaváže ke vkládání zisku do vzdělávací činnosti, transparentnímu účtování nákladů a výnosů a ke zpracování a publikaci roční zprávy o činnosti a hospodaření.

K § 49

Ustanovení charakterizuje školský rejstřík jako veřejný seznam obdobně jako v případě obchodního rejstříku. Bylo dosaženo dohody příslušných ministerstev, na jejímž základě se budou do školského rejstříku zapisovat i školy a školská zařízení zřizovaná Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany a Ministerstvem spravedlnosti. Tím se stane školský rejstřík úplným seznamem škol a školských zařízení v ČR s výjimkou škol při zastupitelských úřadech ČR v zahraničí. Předpokládá se, že tento rejstřík bude veřejně přístupný, a to i na síti Internet.

Zákon zaručuje účinnost údajů zapsaných v rejstříku vůči každému ode dne provedení zápisu a vydávání úředních výpisů, obdobně jako je tomu u obchodního rejstříku, avšak bezplatně vzhledem k tomu, že vzdělávání je součástí nekomerční sféry.

K § 50

Školský rejstřík vede ministerstvo, pokud jde o školy (s výjimkou mateřských škol) - tedy základní, střední a vyšší odborné školy, dále jazykové školy, základní umělecké školy - a školská zařízení zřizovaná státem, krajem, popřípadě církví nebo jinou soukromou osobou. Pro mateřské školy a školská zařízení zřizovaná obcí jsou vedením školského rejstříku pověřen krajský úřad, který potřebné údaje poskytuje ministerstvu na základě § 188 odst. 3 písm. h).

Ministerstvo v rozsahu své působnosti rozhoduje o zápisu do školského rejstříku na základě údajů, které obdrží (spolu s vyjádřením k žádosti) od krajského orgánu, který vykonává státní správu ve školství. V případech, kdy rozhoduje kraj, zákon stanoví, že odvolacím orgánem je ministerstvo.

K § 51

Údaje ve školském rejstříku zahrnují nejpodstatnější údaje o školské právnické osobě, jiné právnické osobě, popřípadě o jiné škole nebo školském zařízení jako součásti vzdělávací soustavu. Proti současnému stavu obsahuje školský rejstřík podrobnější informace, např. o kapacitách určených pro obory vzdělání v dané škole, o formách vzdělávání, o oborech nástavbového studia a zkráceného studia pro získání středního odborného vzdělání s výučním listem. Školy a školská zařízení, které nejsou školskými právnickými osobami, jsou vedeny ve školském rejstříku s údaji ve stejném rozsahu jako ty, které mají formu školské právnické osoby. Zjednodušený rozsah údajů zákon stanoví u škol Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany a Ministerstva spravedlnosti s ohledem na z jejich specifický charakter.

K § 52

Účastníkem řízení ve věcech rejstříku je podle tohoto ustanovení obecně zřizovatel a sama škola nebo školské zařízení (v kterékoliv zákonem uváděné právní formě a pokud existuje).

K § 53

Ustanovení upravuje postup podávání žádosti o zápis do školského rejstříku. Zřizovatel podává žádost krajskému orgánu vykonávajícímu státní správu ve školství. V případě, že jde o zápis mateřské školy nebo školského zařízení zřizovaných obcí nebo o pracoviště praktického vyučování, krajský úřad o žádosti sám rozhoduje. V ostatních případech postupuje orgán kraje se svým vyjádřením podle § 55 žádost ministerstvu.

K § 54

Termín podání žádosti je stanoven na základě dosavadních zkušeností s podáváním žádostí o zařazení škol nebo školských zařízení do sítě. Po zřízení krajů (a zrušení školských úřadů, které se dosud k žádosti vyjadřovaly) bude žádost posouzena na úrovni kraje a s vyjádřením krajského orgánu, který vykonává státní právu ve školství, zaslána ministerstvu. Aby byl dodržen dnešní postup, měl by mít příslušný krajský orgán určitý čas na posouzení žádosti. V případě tří ministerstev uvedených v odstavci 2 je termín podání žádosti přizpůsoben okolnosti, že žádosti těchto ústředních správních úřadů krajský úřad neposuzuje.

K § 55

Výčet údajů nezbytných pro zápis do školského rejstříku je v podstatě obdobný jako v současném zákoně č. 564/1990 Sb. a je přizpůsoben terminologii navrhovaného zákona. Oproti současnému stavu je požadováno například čestné prohlášení zřizovatele, že na majetek zřizovatele nebyl prohlášen konkurz, že nemá daňové nedoplatky, že nebyl proveden v posledních třech letech výmaz ze školského rejstříku. Umožňuje se, aby do školského rejstříku byla zapsána i jiná právnická osoba za stejných podmínek uvedených v tomto zákoně. Kromě náležitostí uvedených v § 56 žadatel předkládá podklady pro posouzení žádosti vyplývající z § 57.

K § 56

Ustanovení umožňuje, aby ministerstvo (popř. kraj v rozsahu své působnosti) posoudilo předloženou žádost (ve spolupráci s orgánem krajským úřadem) podle předložených náležitostí a rozhodlo o splnění dostatečnosti podmínek pro vzdělávací činnost nebo školskou službu uvedenou v žádosti. Kromě dnes již částečně uvedených náležitostí se nově posuzuje žádost se zřetelem na stanovisko obce, v níž hodlá zapisovaná školská právnická osoba působit, pokud se jedná o základní školu nebo mateřskou školu (nebo odpovídající školská zařízení), a kraje v ostatních případech. Posuzován bude rovněž navrhovaný způsob hospodaření, návrhy na personální zabezpečení i materiální vybavení navrhované školské instituce, apod.

K § 57

Významným oprávněním školské právnické osoby a dalších právních forem škol a školských zařízení zapsaných do školského rejstříku a poskytujících stupeň vzdělání podle tohoto zákona je právo vydávat doklad o vzdělání. Toto právo se přiznává také základním uměleckým školám a jazykovým školám. Analogicky je zakotveno, že v případě vzdělávacích programů, které stupeň vzdělávání neposkytují, je v jejich pravomoci vydat osvědčení.

K § 58

Důvody vedoucí k zamítnutí žádosti vyplývají již z ustanovení paragrafu 56. Správní úřad, který o žádosti rozhoduje, při posouzení návrhu na zápis do školského rejstříku zváží, zda údaje uváděné v žádosti osvědčují, že jsou splněny předpoklady pro řádnou činnost školy nebo školského zařízení. Při svém rozhodování bude postupovat podle ustanovení § 56.

K § 59

Změny zápisu ve školském rejstříku jsou v těch případech, kdy jde o formální změny (například o změnu sídla zřizovatele, změnu názvu apod.), navrhovány zřizovatelem do 14 dnů. Ostatní případy, s výjimkou údajů o zřizovacím či zakládacím dokladu právnické osoby poskytující vzdělávání, se podávají v termínech uvedených v § 54. I bez návrhu může ministerstvo opravit zjevné nesprávnosti, např. údaje s písařskými chybami.

K § 60

Zánik školské právnické osoby (obdobně jako její vznik) je tak závažnou skutečností, že musí být kogentně vymezen zákonem. Ustanovením se stanoví výčet skutečností, na jejichž základě ministerstvo nebo kraj rozhodují v rámci své působnosti o výmazu školy nebo školského zařízení podle tohoto zákona ze školského rejstříku. Významné postavení má Česká školní inspekce, která může na základě inspekčních zjištění navrhnout výmaz školské právnické osoby nebo její části ze školského rejstříku.

K § 61

Pro zánik nároku na přidělení finančních prostředků na přímé náklady je rozhodujícím dnem den právní moci rozhodnutí o výmazu ze školského rejstříku, neboť tímto dnem zaniká rovněž školská právnická osoba, resp. právo příslušné školy, popřípadě školského zařízení poskytovat vzdělávání nebo školské služby, k nimž se příslušné finanční prostředky vztahují.

K § 62

Ustanovení řeší odpovědnost za vypořádání vyplacených přidělených finančních prostředků a za další závazky školské právnické osoby nebo jiné právnické osoby závazky zejména vůči žákům. Tuto odpovědnost má právnická osoba zejména v případě soukromých nebo církevních zřizovatelů, v případě právnické osoby zřízené státem, krajem nebo obcí má tuto odpovědnost také její zřizovatel.

K § 63

Ustanovení zakládá povinnost právnické osobě nebo jejímu zřizovateli zajistit předání výsledků hodnocení žáků nebo studentů, aby mohli doložit dosažené výsledky ve vzdělávaní nebo se předešlo jejich ztrátě nebo zneužití.

K § 64

V ustanovení § 64 je v souladu s článkem 25 Listiny základních práv a svobod a Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin (Sdělení MZV č. 96/1998 Sb.) příslušníkům národnostních menšin garantováno vzdělávání v mateřském jazyce stanovením povinnosti státní správě toto právo naplnit. V případě samostatných tříd nebo škol stanoví zákon v odstavcích 3 a 4, za jakých podmínek se toto právo naplňuje. Stanovení počtu dětí, žáků a studentů ve třídách, popř. studijních skupinách nebo školách národnostních menšin je výrazně sníženo proti poměrům stanoveným pro majoritní populaci; ministerstvo dále může povolit výjimku z uvedeného počtu dětí, žáků a studentů. Ustanovení odstavce 5 o možnosti zrušit třídu nebo školu je doplněním podmínky obdobné pro zřízení takové třídy nebo školy a při splnění příslušných podmínek umožňuje (tzn. s možností výjimek) takové zrušení. Nově se zavádí možnost, aby pro podporu zájmů příslušníků národnostních menšin mohl ředitel školy se souhlasem zřizovatele stanovit v rámci školního vzdělávacího programu předměty nebo jejich části, v nichž bude možno výuku organizovat dvojjazyčně, a to také v jazyce národnostní menšiny. Dále se stanoví, že vysvědčení, protokoly a diplomy o absolutoriu se ve školách, kde se vyučuje v jazyce národnostní menšiny, vydávají dvojjazyčně, tj. v jazyce českém i v jazyce národnostní menšiny.

K § 65

Výuku náboženství ve školách je podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod třeba upravit zákonem. Článek 14 Listiny však uvádí požadavek stanovit poměry výuky náboženství ve státních školách, těchto škol však bude po převodu kompetencí ke zřizování škol a školských zařízení z ministerstva na kraje (a již v roce 1990 ze státu na obce v případě základních škol) velmi málo. Lze se domnívat, že ústavodárce v době vzniku Listiny měl na mysli školy, které nejsou soukromé nebo církevní. Ustanovení o vyučování náboženství ve školách vychází ze současné úpravy dané vnitřním předpisem s tím, že náboženství lze vyučovat jako nepovinný předmět, což znamená, že pokud o výuku náboženství projeví zájem nejméně 7 zletilých žáků školy stejného vyznání, respektive zákonných zástupců 7 žáků stejného vyznání, je ředitel školy povinen tuto výuku zajistit. Účast ve výuce náboženství je pro žáky, pokud si tento předmět zvolí, povinná.

V případě zájemců o výuku náboženství s různým vyznáním se předpokládá dohoda se zástupci příslušných církví o obsahu a způsobu výuky a zastoupení vyučujících z jednotlivých církví s vedením školy. Stanoví se rovněž, že výuku náboženství mohou organizovat církve nebo náboženské společnosti, které jsou státem registrovány podle zvláštního právního předpisu. Předpokládá se, že v budoucnu (po přijetí příslušného zákona) půjde o církve ve druhém stupni registrace. Ustanovení umožňuje rovněž spojovat k výuce náboženství žáky z několika ročníků jedné školy, popřípadě více škol do jedné skupiny, nejvýše však do počtu 30 žáků v jedné třídě.

Ve druhém odstavci je deklarováno, že výuku náboženství provádějí podle příslušných ustanovení zákoníku práce bezúhonní a zdravotně způsobilí pověření zástupci církví a náboženských společností v pracovněprávních vztazích; přihlíží se rovněž k jejich odborné a pedagogické způsobilosti. V § 210 tohoto zákona je zároveň uvedeno zrušení příslušného ustanovení zákona č. 218/1949 Sb., které stanovilo povinnost duchovních vyučovat náboženství ve školách bezplatně.

K § 66

Ustanovení § 66 vychází z dnešního stavu, kdy je vyhláškami MŠMT stanoven rozsah a další podrobnosti o školním roce v základních, středních a ve speciálních školách, resp. ve vyšších odborných školách. Tímto ustanovením se upravuje organizace školního roku v základních a středních školách všech zřizovatelů. Předpokládá se, že školní rok v mateřských, základních uměleckých a jazykových školách, i když zřejmě bude téměř shodný se školním rokem v základních a středních školách, bude moci být v souladu s potřebami těchto škol organizován (i když pravděpodobně jen v detailech) odlišně. Stanovit parametry školního roku pro tyto školy s ohledem na potřebné úpravy je možno stanovit v příslušných vyhláškách. Není vyloučeno stanovit stejnou organizaci školního roku, jaká je určena pro základní a střední školy.

K § 67

Hodnocení vzdělávání ve školách je rozděleno do dvou kategorií – dosud obvyklé hodnocení žáků nebo studentů a nově hodnocení škol.

Nově se proti současnému stavu ukládá školám vydat vlastní pravidla pro hodnocení žáků nebo studentů. Dřívější centrální pravidla klasifikace žáků nebudou obnovována, ministerstvo však stanoví v příslušných vyhláškách základní kritéria pro zpracování školních hodnotících pravidel, která budou obsahovat klasifikační stupně a některé základní zásady pro hodnocení žáků.

V ustanovení odstavce 5 se zavádí možnost poskytnout žákům středních škol a studentům vyšších odborných škol prospěchové stipendium na základě kritérií stanovených ve stipendijním řádu příslušné školy.

V hodnocení školy dochází k úpravě. Kromě již známého hodnocení školy ze strany České školní inspekce se nově zavádí hodnocení vnitřní pomocí výroční zprávy školy. Údaje, které musí ve výroční zprávě o sobě škola uvést, jsou požadovány v příslušném paragrafu zákona a výroční zprávu školy musí schválit příslušná školská rada. Školské rady budou zřizovány podle tohoto zákona v každé škole, která vzdělává žáky nebo studenty v alespoň jednom vzdělávacím programu pro vzdělávání, které poskytuje stupeň vzdělání. Hodnocení vyšších odborných škol bude prováděno Akreditační komisí pro vyšší odborné vzdělávání podle § 148.

Z ustanovení tohoto paragrafu, resp. dalšího paragrafu, také vyplývá, že Česká školní inspekce provádí hodnocení vzdělávání ve školách a školských služeb ve školských zařízeních spadajících do působnosti tohoto zákona, nikoli tedy například v institucích dalšího vzdělávání, tj. těch, které nejsou školou nebo školským zařízením podle školského zákona.

K § 68

Hodnocení školských služeb ve školských zařízeních je prováděno Českou školní inspekcí. Vnitřní hodnocení obdobné výroční zprávě škol nebude zaváděno, protože u samostatných školských zařízení nemusí vznikat povinně školská rada a nepředpokládá se zpracování a následné schvalování výroční zprávy. Pokud však bude součástí školské právnické osoby kromě školy také školské zařízení poskytující školské služby, měla by být činnost tohoto školského zařízení do výroční zprávy školy zahrnuta a schválena školskou radou.

K § 69

Každoročně bude hodnocen stav vzdělávací soustavy v České republice ministerstvem. I když je v současnosti vydávána každoročně zpráva o školství, tento zákon stanoví ministerstvu další povinnost – zpracovávat dlouhodobý záměr v oblasti vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy a nově zpracovávaná zpráva bude muset kromě jiných údajů na přijaté záměry v dlouhodobém záměru reagovat. Strukturu ani další náležitosti zprávy ministerstva zákon neuvádí, předpokládá se však, že bude vycházet z aktuálního stavu a z požadavků orgánu, kterému je předkládána - Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V jednotlivých krajích bude hodnotit stav a rozvoj vzdělávací soustavy v daném regionu rovněž krajský úřad. Souhrnné poznatky o stavu vzdělávací soustavy vycházející z inspekční činnosti budou obsaženy rovněž ve výroční zprávě České školní inspekce.

K § 70

V ustanovení § 70 se uvádějí povinnosti školy a školského zařízení, které nejsou popsány v dalších ustanoveních tohoto zákona. Kromě vedení nezbytné dokumentace o činnosti školské instituce a vedení evidence základních dokladů o vzdělání (např. závěrečných vysvědčení osvědčujících dosažení stupně vzdělání žáků a studentů) se považuje za potřebné uvádět další dva základní okruhy povinností škol a školských zařízení. Prvním okruhem je dbát na bezpečnost a ochranu zdraví účastníků vzdělávání. O konkrétních opatřeních bude informovat školní nebo vnitřní řád, některá jsou obsažena již v tomto zákoně nebo vyplývají z jiných zákonů, přičemž kontrola dodržování přijímaných opatření je povinností vedení školy nebo školského zařízení.

Druhou povinností škol a školských zařízení je respektovat základní fyziologické a psychické potřeby dětí, žáků a studentů a bránit je před riziky ohrožujícími jejich zdravý vývoj. Ve větší míře než dosud by měli mít pedagogové na zřeteli potřeby vzdělávaných (pitný režim, nevytváření stresujícího prostředí, apod.) a ochranu před šikanou, pronikáním drog a jiných zakázaných či nevhodných prostředků do školských institucí. Školy také budou mít povinnost zajistit poskytování služeb výchovného poradenství a umožnit využívání těchto služeb dětmi, žáky a studenty.

Zřejmá je povinnost školy dbát na ochranu dalších práv vzdělávaných vyplývajících např. práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte a dalších mezinárodních úmluv o lidských právech a základních svobodách, které jako takové jsou normou vyšší právní síly než zákon. Z těchto důvodů nejsou ustanovení těchto dokumentů v zákoně znovu uváděna.

V ustanovení písm. g) se zavádí povinnost školy poskytovat informace žákům, studentům, popř. jejich zákonným zástupcům, ale i dalším osobám, které osvědčí právní zájem, což se týká např. rodičů zletilých žáků nebo studentů, kteří mají podle jiných zákonů vůči svým dětem v době jejich studia vyživovací povinnost, apod.

K § 71

V ustanovení § 71 jsou uvedena práva dětí, žáků nebo studentů, která nejsou zmíněna v jiných ustanoveních zákona. Jde zejména o právo na informace o výsledcích a průběhu vzdělávání, které je sice v mnoha školách respektováno i bez zákonné úpravy, ale podle zkušeností řady zákonných zástupců nebo samotných žáků či studentů, není toto nepsané právo naplňováno vždy. Rozsah a četnost poskytování informací o vzdělávání by měly být upraveny ve školním řádu. Právo účastnit se práce ve volených orgánech školy a tím mít možnost podílet se na chodu školy, je podle názoru předkladatelů důležitou pravomocí těch, kterým je služba – tedy vzdělávání poskytováno. Zákon upravuje v jiných ustanoveních činnost samosprávného orgánu na řízení školy – školské rady, to je však pouze jedna z možných forem účasti rodičů nebo žáků na chodu školy. Dobrovolně mohou být ve školách zřizovány tzv. žákovské samosprávy, které v některých školách mají dobré postavení, v řadě škol pokračuje práce v různých formách rodičovských sdružení. Důležitou součástí práce vybraných pracovníků škol – školních výchovných poradců (a nejen těchto pracovníků) je poradenská činnost vůči vzdělávaným. Právo na včasnou a účelnou radu v různých otázkách týkajících se vzdělávání je považováno za důležitou součást činnosti školy a školských zařízení. Nejde jen o pomoc při profesní orientaci žáků, byť je na tuto složku poradenské činnosti kladen značný důraz, nýbrž také o optimalizaci současného vzdělávání žáka, zejména žáků handicapovaných nebo žáků s psychickými problémy. V některých školách jsou zaváděny služby školních psychologů. Zaváděné služby tohoto typu by měly také přispět k odstraňování některých jevů spojených s šikanou ve školách, pronikáním drog a jiných toxických látek do škol a školských zařízení, apod.

K § 72

Kromě práv jsou žákům a studentům stanoveny také povinnosti, které jsou v současné době obsaženy v příslušných vyhláškách a je třeba je stanovit zákonem. Z uvedené současné úpravy vychází povinnosti stanovené v odstavci 1 písm. a), b) a d). Ustanovení obsažené v písmeni c) vyplývá z § 74 a ustanovení obsažené v písm. e) vyplývá z § 70 písm. a) a b).

Povinnosti zákonného zástupce dítěte nebo nezletilého žáka jsou obdobného rázu jako v ustanoveních v odstavci 1 s tím, že v právních vztazích zastupuje nezletilého žáka jeho zákonný zástupce.

K § 73

Povinná dokumentace poskytuje základní informace o vzdělávací instituci a je významná pro posouzení činnosti školy nebo školského zařízení a jeho kontrolu. Rozhodnutí o zařazení do školského rejstříku je nezbytné pro ověření způsobilosti vzdělávacího zařízení pro vzdělávání v daném rozsahu, evidence vzdělávaných je důležitá pro financování vzdělávacího zařízení, další dokumentace slouží k ověřování činnosti a kvality pedagogické práce. Hospodářská dokumentace a účetní evidence je nezbytná pro vykazování správného použití finančních prostředků.

V odstavci 1 je uveden výčet dokumentace, podle odstavce 7 budou informace o konkrétních tiskopisech, na kterých je dokumentace vedena, včetně jejich formy a obsahu, zveřejňovány každoročně ministerstvem ve Věstníku ministerstva. Formu a obsah platných tiskopisů vysvědčení a diplomů o absolutoriu bude ministerstvo zveřejňovat v elektronické podobě.

Nově se v odstavci 2 zavádí školní matrika, která bude obsahovat základní údaje o dítěti, žákovi a studentovi jako součást statistického systému sledování ve školství. Školní matrika bude plnit úlohu nejen směrem k škole nebo ministerstvu, ale bude možno z ní čerpat dlouhodobě údaje o průběhu vzdělávací dráhy každého jednotlivce, a to v případě osvědčeného právního zájmu a v souladu se zvláštním předpisem.

Údaje o zdravotní způsobilosti, zdravotním postižení, popřípadě zdravotních obtížích, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání, jsou evidovány především s ohledem na zájem žáka a snahu poskytnout mu co nejlepší podmínky pro vzdělávání, dále vzhledem k odlišnostem ve financování škol vzdělávajících zdravotně postižené žáky nebo studenty a k zajištění potřebných opatření a vytvoření podmínek při přijímání, průběhu i ukončování vzdělávání žáků a studentů, jejichž zdravotní stav to vyžaduje (např. organizace maturitní zkoušky apod.).

V tomto ustanovení jsou rovněž uvedeny některé požadavky týkající se vedení vysvědčení.

K § 74

Ustanovením § 74 je uloženo ředitelům škol vydávat školní řád a ředitelům školských zařízení vnitřní řád, ve kterém bude podrobněji upraven provoz těchto zařízení a pravidla vnitřního režimu těchto institucí. Nezbytné oblasti, které musí být upraveny školním nebo vnitřním řádem, jsou uvedeny v odstavci 1, předpokládá se však, že obsah školních nebo vnitřních řádů bude podrobnější. Školní nebo vnitřní řád nemůže být v rozporu s právními předpisy a nemůže ukládat další povinnosti neobsažené v zákonných právních normách.

Zveřejnění školního nebo vnitřního řádu znamená umístit jej na místě přístupném pro žáky i pro všechny pracovníky školy, například v hale školy, do níž mají všichni uvedení přístup. O vydání školního řádu musí být informováni rovněž zákonní zástupci nezletilých žáků.

K § 75

Ustanovení § 75 je obdobou již platného ustanovení § 58a zákona č. 29/1984 Sb. Je snahou navrhovatele, aby vzdělávání ve školách a školských zařízení nebylo ovlivňováno činností politických stran a hnutí. Za politickou činnost se nepovažuje výuka nebo např. beseda s představitelem politické strany nebo hnutí na téma obsažené v rámcovém či školním vzdělávacím programu nebo v učebních osnovách vyučovacího předmětu, např.občanské výchovy, za účelem seznámení žáků s politickým systémem, Ústavou ČR, Evropskou unií a dalšími obecnými tématy.

K § 76

Za reklamu, která není ve školách a školských zařízeních povolena, se považuje taková reklamní činnost, která je v rozporu s cíli a obsahem vzdělávání, která nabádá ke kouření, konzumaci alkoholických nápojů, odporuje zdravému životnímu stylu, apod. Taková reklama, která může vést k ohrožení zdraví, psychický nebo morální vývoj vzdělávaných, včetně případného prodeje výrobků, je zakázána.

K § 77

Bezpečnost a ochrana zdraví účastníků vzdělávání je jednou z prvořadých povinností vedení škol a školských zařízení. Opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a pracovníků musí být uvedena ve školních řádech. Další podrobnosti upravující tuto problematiku a týkající se například stanovení odpovídajícího počtu pracovníků školy při doprovodu na akcích, kterých se účastní děti a žáci, nebo organizaci pedagogických dozorů, budou stanoveny vyhláškami. Podmínky prevence a bezpečnosti a ochrany zdraví ve školách a školských zařízeních budou stanoveny vyhláškou v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví a s Ministerstvem práce a sociálních věcí.

K § 78

Výchovná opatření jsou částečně přejata z dosud uplatňovaných opatření pro posílení kázně obsažených ve vyhláškách o základní škole a o střední škole, proti současnému stavu se rozsah nijak výrazně nemění a jejich výčet bude stanoven opět vyhláškami. Zákonem je stanoveno pouze podmíněné vyloučení ze školy a vyloučení ze školy s ohledem na výrazný zásah do práv žáka nebo studenta. Současně je stanoveno jednoznačněji než dosud, že ze vzdělávání ve škole nelze vyloučit žáka, který plní povinnou školní docházku, což platí i v případě soukromých nebo církevních škol.

Rozhodnutí ředitele školy nemůže být učiněno dříve než po dvou týdnech od doby, kdy se žák provinění dopustil z důvodu potřeby řádného posouzení případu. Projednání každého vyloučení nebo podmíněného vyloučení žáka nebo studenta v pedagogické radě školy je třeba uskutečnit do doby, než dojde k rozhodnutí ze strany ředitele školy.

K § 79

Povolování pokusného ověřování je proti dnešnímu stavu upřesněno o náležitosti rozhodnutí ministerstva, které se vztahují k uvedené tematice. Režim pokusného ověřování metod, obsahu, organizace vzdělávání je nutný v případech, kdy zákon nepamatoval (a ani v mnohých případech nemohl pamatovat) na okolnosti, které se vyskytnou s postupujícím vývojem společnosti a vzdělávacích trendů. Současně se umožňuje, aby byly ověřeny nové postupy a přístupy v pedagogice nebo při ověřování metod a postupů ze zahraničních programů přímo ve vyučování (například experimenty vyplývající z programu PHARE, apod.), samozřejmě za patřičného sledování a vyhodnocení vývoje experimentu ze strany zadavatele.

K § 80

O povinnosti školní docházky se zmiňuje článek 33 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že její délka bude stanovena zákonem. Tento zákon se současně také vyrovnává s dosud neupravenou skutečností, do kolika let věku vzdělávané osoby lze, resp. je nutno plnit povinnou školní docházku, neboť teoreticky by mohl nastat případ, kdy žák z různých příčin (zdravotních nebo zanedbání povinnosti ze strany zákonných zástupců) nenastoupí v obvyklém věku (resp. ani do dosažení 17 let věku) k plnění povinné školní docházky. Přesný okamžik ukončení povinné školní docházky je stanoven v § 86.

V odstavci 2 se nově vymezuje, na koho se vztahují ustanovení o povinné školní docházce.

I nadále zásadou zůstává v odstavci 4 a 5 zakotvená povinnost obce zajistit, aby každý žák měl možnost plnit povinnou školní docházku v blízkosti svého bydliště. Je také pamatováno na situaci, kdy by základní škola, která po převedení dnešních speciálních škol do jedné instituce se základní školou, uskutečňovala vzdělávání pouze pro žáky se zdravotním či jiným znevýhodněním. Pro školy, které budou uskutečňovat pouze vzdělávání pro žáky se zdravotním či jiným znevýhodněním, se spádový obvod nestanoví.

Možnost zákonného zástupce vybrat si školu podle svého uvážení zůstává zachována. Žáci, kteří byli přijati do víceletých vzdělávacích programů středních škol, budou plnit povinnou školní docházku v odpovídajících ročnících těchto škol.

Odstavec 9 obsahuje ustanovení o možnosti převedení žáka z víceletého vzdělávacího programu střední školy do odpovídajícího ročníku školy základní, a to se souhlasem zákonného zástupce a po do dohodě s ředitelem základní školy, kam se žák převádí. Výjimkou jsou pouze případy, kdy je důvodem převedení neprospěch žáka, tj. neplnění požadavků vzdělávacího programu, v němž se žák vzdělává. V těchto případech může ředitel střední školy žáka převést i bez souhlasu zákonného zástupce žáka.

K § 81

Ustanovení o odkladu povinné školní docházky se neodchylují od dosavadní právní úpravy.

K § 82

V zákoně zůstává ustanovení o možnosti dočasně prominout povinnou školní docházku dítěti s hlubokou mentální retardací. Pojem ”dočasné prominutí povinné školní docházky” nahrazuje dosud zavedený pojem ”osvobození od povinné školní docházky”. Ustanovení se týká dětí, u nichž došlo k tak vážnému mentálnímu postižení, že podle vyjádření lékařů nejsou schopny absolvovat povinnou školní docházku ani v nynější pomocné škole, resp. základní speciální škole podle tohoto zákona. Osvobození není možné uskutečnit na trvalo, nově je do ustanovení doplněna povinnost revidovat rozhodnutí krajského orgánu vykonávajícího státní správu ve školství nejdéle po pěti letech. Zároveň je nadále stanovena povinnost krajskému úřadu zajistit takovému dítěti náhradní formu vzdělávání odpovídající možnostem dítěte.

K § 83

Ustanovení tohoto paragrafu umožňuje, aby za zákonem vymezených podmínek absolvoval žák část nebo celou povinnou školní docházku jinak, než každodenní docházkou do školy zapsané do školského rejstříku. Kromě dosud vymezených podmínek pro jiný způsob povinné školní docházky (vyhláškou o základní škole), které se výrazně nezměnily pro první tři v zákoně uvedené možnosti, se nově upravuje tzv. individuální vzdělávání, a to v písm. d). Toto vzdělávání dosud probíhalo jako experiment vyhlášený ministerstvem podle § 58 písm. a) zákona č. 29/1984 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V písmenu e) jsou uvedeny školy, ve kterých bylo možno již v minulosti plnit povinnou školní docházku a jsou součástí buď zastupitelských úřadů států či kulturních institucí cizích států nebo vznikly na základě resortních dohod.

K § 84

V ustanovení § 84 je stanoveno, že žák, který plní v uvedených případech povinnou školní docházku jiným způsobem, nadále zůstává žákem buď spádové školy, nebo té školy, kam byl přijat na základě výběru zákonného zástupce. V zájmu další potřebné komunikace s žákem a jeho zákonnými zástupci je stanovena povinnost zákonného zástupce oznamovat škole adresu bydliště uvedeného žáka.

Poskytování učebnic a základních školních potřeb je omezeno pouze na případy uvedené v § 83 pod písmeny a) nebo d) z toho důvodu, že ve školách při zastupitelských úřadech- pokud jde o učebnice a základní školní potřeby - žáci pracují v obdobném režimu jako ve školách v České republice a školy zřízené na základě mezinárodních dohod poskytují učebnice podle příslušné dohody. Dále je stanovena povinnost žákovi, který plní povinnou školní docházku ve škole mimo území České republiky nebo se individuálně vzdělává, konat zkoušky ze stanovených předmětů ve škole, jíž je žákem v České republice, či škole při českém zastupitelském úřadě.

K § 85

Pro zahájení individuálního vzdělávání je třeba splnit zákonem stanovené podmínky. Zahájit individuální vzdělávání je možno i v průběhu školního roku, zejména v těch případech, kdy pro to existují mimořádné důvody, například zdravotního charakteru, ale i jiné. Obvyklé však bude zahajovat individuální vzdělávání s počátkem školního roku. Písemnou žádost o individuální vzdělávání žáka je zákonný zástupce povinen doručit příslušnému krajskému úřadu v tříměsíčním předstihu před plánovaným začátkem individuálního vzdělávání, aby žádost mohla být řádně posouzena ve lhůtách obvyklých pro správní řízení. Žádost má objasnit důvody, které vedou zákonného zástupce žáka k tomu, aby převzal úlohu, kterou za jiných okolností zastává stát, a zejména uvést a doložit, zda podmínky pro vzdělávání budou pro žáka a jeho vývoj dostačující. Důraz se klade zejména na body d), e), f) a h) uvedené v odstavci 2, protože na jejich základě bude žádost zejména posuzována. Z údajů žádosti by mělo být zřejmé, že cíle, které jsou uvedeny v rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání, mohou být dosaženy a stejně tak může být za uvedených podmínek probrán obsah učiva stanovený týmž rámcovým programem. Na vzdělávající osobu jsou po osobnostní stránce vznášeny obdobné požadavky jako na pedagogické pracovníky podle tohoto zákona.

Posouzení žádosti podle odstavce 3 bude prováděno zejména se zřetelem na to, zda podmínky prostředí, ve kterém má být vzdělávání prováděno, jsou dostačující pro zdravý vývoj žáka, zdravotní stav vzdělávající osoby není zatížen zejména duševními poruchami, kromě běžně používaných učebnic nebudou při výuce používány nevyhovující učební texty.

Bezúhonností (doložené výpisem z trestního rejstříku) se míní, že dotčená osoba nebyla trestána za úmyslný trestný čin v souladu s podmínkami pro pedagogické pracovníky podle tohoto zákona. Zrušení souhlasu s individuálním vzděláváním je možné za předpokladu, že je naplněn alespoň jeden z důvodů uvedených v odstavci 9.

Žák se bude podrobovat přezkoušení z vybraných předmětů ve škole, kde je evidován, a to tak, aby mohl být hodnocen za každé pololetí školního roku. Zákonný zástupce žáka bude mít právo žádat krajský úřad o komisionální přezkoušení žáka, pokud bude mít pochybnosti o tom, že žák byl školou hodnocen správně, a to před novou komisí. Všem zkoušením může být přítomen zákonný zástupce žáka, popřípadě i osoba, která žáka individuálně vzdělává.

Krajský úřad je povinen zařadit žáka do příslušného ročníku základního vzdělávání, jakmile o to zákonný zástupce požádá.

Na individuální vzdělávání žáka poskytuje škola, kterou by žák navštěvoval, pokud by neměl povoleno individuální vzdělávání, zákonnému zástupci pouze učebnice a základní školní potřeby v rozsahu stanoveném nařízením vlády. Jiné výdaje na individuální vzdělávání, dopravu do školy k přezkoušení, případně další učební pomůcky hradí zákonný zástupce individuálně vzdělávaného žáka. V případě, že jde o zdravotně postiženého žáka, může krajský úřad hradit část nezbytných výdajů na výuku a kompenzační pomůcky nutné ke vzdělávání.

K § 86

Ustanovení ve vazbě na § 80 jednoznačně charakterizuje okamžik, kdy je ukončena povinná školní docházka, což je důležité z hlediska sociálního zabezpečení vzdělávané osoby.

K § 87

V § 87 se stanovuje, za jakých okolností jsou začleňováni děti pracovníků ze zemí EU do škol, v nichž plní povinnou školní docházku v České republice. Ustanovení vychází ze směrnice EU č. 77/486/EEC z 25. 7. 1977 týkající se vzdělávání dětí migrujících pracovníků a konkretizuje ji do našich podmínek. Zároveň se v souladu s touto směrnicí stanoví, že pro tyto děti zajistí krajský úřad bezplatnou přípravu českého jazyka, která jim umožní začlenit se do vzdělávání v základní škole; rovněž bude tento orgán podle svých možností podporovat výuku mateřského jazyka těchto dětí a kultury země původu. Pokud jde o vzdělávání pedagogických pracovníků, kteří budou vzdělávat děti pracovníků EU, zajistí krajský úřad jejich přípravu pro tuto činnost.

K § 88

Cíle předškolního vzdělávání jsou vyjádřeny pro celou oblast předškolního vzdělávání a jsou zároveň vodítkem pro stanovení rámcového vzdělávacího programu předškolního vzdělávání ministerstvem a posléze školního vzdělávacího programu samotné mateřské školy. Naplňování cílů předškolního vzdělávání (jak při samotném vzdělávání, tak při koncipování příslušných vzdělávacích programů) musí být zároveň v souladu s obecnými cíli vzdělávání podle § 3 tohoto zákona.

K § 89

Zásadním novým prvkem uvedeným v § 89 je oproti současnému stavu uložení povinnosti řediteli mateřské školy přijmout dítě v posledním roce před zahájením povinné školní docházky. Tato povinnost ředitele mateřské školy (a současně právo rodiče, aby dítě bylo přijato) byla stanovena na základě snahy státu o vyrovnání případných nerovností, resp. handicapů nebo rozdílů v úrovni sociokulturního vývoje dětí v předcházejícím období. Pokud by kapacita mateřské školy byla naplněna, může ředitel omezit přijímání mladších dětí do mateřské školy ve prospěch dětí pětiletých; pokud by byla v takovém případě kapacita nedostačující a rodiče budou chtít své pětileté dítě umístit do mateřské školy, je povinna obec zajistit umístění pětiletého dítěte v jiné mateřské škole. V mateřské škole mohou být děti umístěny zpravidla od tří let věku (výjimečně tedy i děti mladší, např. v případě sourozenců), ale i po dovršení šesti let věku, pokud jim byl například povolen odklad povinné školní docházky.

K § 90

V ustanovení § 90 jsou uvedena ustanovení organizační povahy, která stanoví kompetence ředitele školy, pokud jde o určení počtu tříd v mateřské škole, podmínek provozu mateřské školy, jmenování zástupců ředitele. První dvě uvedené kompetence jsou podmíněny souhlasem zřizovatele. Zároveň jsou v odstavci 2 stanoveny povinnosti ředitele v případech, kdy je omezen nebo přerušen provoz mateřské školy.

K § 91

Vyloučení dítěte ze vzdělávání v mateřské škole je vážným zásahem do práv dítěte i jeho zákonného zástupce, a je proto upraveno zákonem. Posouzení, zda byly naplněny podmínky pro ukončení vzdělávání v mateřské škole, náleží řediteli; vlastnímu rozhodnutí musí předcházet písemné upozornění alespoň jednoho zákonného zástupce dítěte, že tento krok ředitel hodlá učinit. Stanovení lhůty na splátku příspěvku na částečnou úhradu neinvestičních výdajůje dáno ředitelem mateřské školy po dohodě se zřizovatelem, uvedený dovětek v ustanovení v § 91 odst. 1 písm. d) má odstranit přílišnou tvrdost zákona v případech, kdy dojde pro zákonné zástupce dítěte k neočekávané situaci, například po ztrátě zaměstnání rodiče. Příspěvek je možné také prominout, pokud tak stanoví obecně závaznou vyhláškou obec, popřípadě kraj.

K § 92

Cíle základního vzdělávání jsou vyjádřeny pro celou oblast základního vzdělávání a jsou vodítkem pro vypracování rámcového vzdělávacího programu ministerstvem a posléze pro stanovení školního vzdělávacího programu oblasti základního vzdělávání. Naplňování cílů základního vzdělávání (jak při samotném vzdělávání, tak při koncipování příslušných vzdělávacích programů) musí být v souladu s obecnými cíli vzdělávání podle § 3 tohoto zákona.

K § 93

Ustanovení stanoví, jakým způsobem, resp. v jakých školách se uskutečňuje základní vzdělávání, resp. plní povinná školní docházka, a za jakých podmínek lze dosáhnout základního vzdělání, včetně žáků víceletých gymnázií a konzervatoří, kteří získají základní vzdělání úspěšným absolvováním odpovídajícího ročníku víceletého gymnázia nebo konzervatoře (v případě 6 letých gymnázií úspěšným absolvováním druhého ročníku, v případě osmiletého gymnázia nebo konzervatoře úspěšným absolvováním čtvrtého ročníku).

V odstavci 3 je pamatováno na žáky základních speciálních škol (dnešních pomocných škol), kteří sice budou plnit povinnou školní docházku, ale nebudou pravděpodobně moci naplnit podmínky rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Z tohoto důvodu mají základní speciální školy možnost využít vlastních vzdělávacích programů, které budou respektovat míru postižení vzdělávaných žáků. Absolvováním takového vzdělávacího programu žák základní speciální školy získá na rozdíl od žáka základní školy základy vzdělání.

K § 94

Ustanovení § 94 upřesňuje proceduru zápisu do základní školy. Jde o záležitosti, které sice souvisí s povinnou školní docházkou (viz § 80 a násl.), avšak jsou zaměřeny především na ředitele základní školy.

K § 95

V ustanovení § 95 je upraveno členění základního vzdělávání v základní škole na dva stupně v rozsahu dnešního stavu. Podle ustanovení odstavce 2 se také ponechává v platnosti již uplatňovaná možnost prodloužit základní vzdělávání pro handicapované žáky. Dosud byla tato možnost dána pouze speciálním školám v dikci platného školského zákona; po začlenění části dosavadních speciálních vzdělávacích programů do základních škol, je však nutné tuto možnost upravit v duchu navrhované změny.

K § 96

V ustanovení odstavce 1 jsou uvedeny některé z kompetencí ředitele základní školy a zavedena možnost zřízení pedagogické rady jako poradního orgánu ředitele. Pedagogické radě jsou v některých případech uvedených například v § 78 svěřeny určité pravomoci, které mohou ovlivňovat rozhodování ředitele školy.

Ve druhém odstavci se stanoví délka vyučovací hodiny a nejvyšší počet vyučovacích hodin týdně pro jednotlivé ročníky základní školy. Tato situace se neodlišuje od současného stavu. Pro větší variabilitu je možné vyučovací hodiny dělit nebo spojovat do jiných časových celků.

Podrobnější organizační podmínky pro činnost základní školy je vhodné upravit vyhláškou.

K § 97

Přípravné třídy základní školy jsou osvědčenou praxí posledních let, i když doposud poskytovaly vzdělávání na základě experimentu, neboť jejich činnost není standardně obsažena v současných školských předpisech. Přípravné třídy mohou být zřizovány tam, kde vzniká potřeba před nástupem do základní školy vyrovnat rozdílnost dosavadní výchovy dětí z rozmanitého sociokulturního prostředí a z různých příčin nelze využít nabídky a možností, které poskytují mateřské školy. Posláním přípravných tříd není výuka obdobná vzdělávání v základní škole nebo případné učení v předstihu, podstatou činnosti v přípravných třídách je v mnohých případech naučit děti komunikaci v českém jazyce a vzájemné komunikaci, základům sebeobsluhy, apod.

Funkce asistenta učitele je důležitá zejména v případech etnických minorit, kdy by vzájemné dorozumění s učitelem bylo bez jeho činnosti obtížné.

K § 98

Ustanovení o základní speciální škole (dnešní pomocné škole) odpovídá dosaženému stavu v oblasti péče o těžce mentálně postižené žáky. Potřeba věnovat těmto žákům speciální péči je vyjádřena návrhem na ponechání samostatného typu základní školy ve školském systému a prodloužením jejich vzdělávání proti obvyklé délce základního vzdělávání o jeden školní rok. Kromě odlišné délky vzdělávání v základní speciální škole, je možno využít před nástupem žáka do základní speciální školy ještě další specifické přípravy v celkové délce jednoho až tří let. Pokud byla žákovi dočasně prominuta povinná školní docházka, může mu základní speciální škola poskytnout (v duchu ustanovení o zabezpečení odpovídajících forem vzdělání vzhledem k závažnosti postižení žáka) patřičnou pomoc při vzdělávání. I v základní speciální škole lze zřídit funkci asistenta učitele.

K § 99

V ustanovení § 99 jsou upraveny podmínky, za nichž je umožněno žákovi základní školy přestoupit do jiné základní školy. V uvedeném paragrafu není zmíněn přestup ze základní školy do víceletých vzdělávacích programů gymnázií nebo osmileté konzervatoře, protože v takovém případě není možný přestup, ale jen přijetí do oboru vzdělání víceletého gymnázia nebo osmileté konzervatoře.

Ustanovení odstavce 2 upravuje např. postup v případě, kdy je žákovi a jeho zákonnému zástupci doporučeno vzdělávat se ve třídě nebo škole uskutečňující vzdělávací program dnešní zvláštní školy, která je v navrhovaném zákoně pojímána jako specifický vzdělávací program základní školy.

K § 100

V ustanovení § 100 jsou uvedeny povinnosti zákonného zástupce a školy v případech, kdy se žák nemůže účastnit vzdělávání. Ustanovení odstavce 2 upravuje případy, kdy žák nemůže například ze zdravotních nebo jiných závažných důvodů účastnit výuky např. tělesné výchovy. Nově se v odstavci 3 upravuje povinnost škol stanovit odpovídající způsob vzdělávání žáka plnícího povinnou školní docházku v případech, kdy žák je dlouhodobě nemocen. Aby bylo možno v případech, kdy je vzdělávání možné, naplnit povinnost školy zajistit vzdělávání žáka odpovídajícím způsobem, je současně uloženo zákonným zástupcům žáka spolupracovat se školou, resp. vytvořit vhodné podmínky pro vzdělávání tohoto žáka.

K § 101

V ustanovení § 101, který je věnován hodnocení žáka, jsou uvedeny některé významné změny oproti současnému stavu. Jde zejména o rovnocenné postavení slovního hodnocení, resp. kombinovaného hodnocení, s hodnocením prováděným klasifikačním stupněm. Slovní hodnocení již nebude povolováno jen jako pokusné ověřování ministerstvem, nýbrž volba způsobu hodnocení je na řediteli po předchozím schválení školskou radou. Předměty výchovného zaměření (například výtvarná, hudební, pracovní nebo tělesná výchova) nebudou známkovány, bude v nich prováděno jen slovní hodnocení. Výjimkou z uvedeného principu bude občanská výchova, což bude také v duchu ustanovení odstavce 2 uvedeno v rámcovém vzdělávacím programu; v tomto předmětu (pokud bude jako samostatný předmět) bude klasifikace prováděna. Druhou výjimkou mohou být předměty výchovného charakteru, které jsou však pro základní školu důležité vzhledem k jejímu zaměření.

Ve smyslu ustanovení odstavce 6 žák postupuje do vyššího ročníku, jehož hodnocení bude ve všech povinných předmětech stanovených rámcovým vzdělávacím programem lepší než nedostatečné (vyjádřeno klasifikačními stupni), s výjimkou předmětů výchovného zaměření. Předkladatelé jsou toho názoru, že hodnocení výchovných předmětů je značně subjektivní a závisí často na vrozených předpokladech žáka, navíc v mnohých případech zhoršená známka z výchovně zaměřeného předmětu spíše supluje známku z chování.

Nadále je v odstavci 7 zachováno právo zákonného zástupce žáka odvolat se proti hodnocení žáka, pokud má rodič pochybnosti o správnosti hodnocení a chce využít práva na komisionální přezkoušení žáka.

Současně je v odstavci 9 a 10 upraveno, jak má škola postupovat v případech, kdy nelze žáka hodnotit. To se týká zejména případů dlouhodobé nemoci žáka nebo absence z jiných příčin, nebylo-li využito ustanovení o jiném způsobu plnění povinné školní docházky podle paragrafu 83 a následujících.

K § 102

Ustanovení § 102 upravuje postup v případech, kdy je žákovi, který neprospěl v jednom nebo ve dvou předmětech (netýká se předmětů výchovného zaměření – viz § 101), předepsána opravná zkouška. Z dikce ustanovení odstavce 1 vyplývá, že žák může konat opravnou zkoušku nejvýše ze dvou povinných předmětů. Pokud je počet předmětů vyšší než dva, opakuje žák příslušný ročník. Konání komisionální zkoušky se řídí stejnými pravidly jako v případech stanovených v § 101. V zájmu ochrany práva žáka a zajištění objektivity při opravné nebo komisionální zkoušce se zavádí v odstavci 4 možnost konat tyto zkoušky na jiné škole a za účasti školního inspektora, pokud o to zákonný zástupce žáka požádá. Kompetence jsou v daných případech svěřeny krajskému úřadu.

K § 103

V ustanovení § 103 je upřesněno, jakým dokladem je stvrzováno žákem dosažené základní vzdělání. Nově se zákonem zavádí doložka na vysvědčení z devátého ročníku základní školy jako doklad o ukončeném základním vzdělávání. Obdobně je zavedena doložka o získání základního vzdělání na vysvědčení za druhé pololetí druhého ročníku šestiletého vzdělávacího programu gymnázia nebo čtvrtého ročníku osmiletého vzdělávacího programu gymnázia nebo konzervatoře, popř. odpovídajícího ročníku jiné školy podle tohoto zákona. Na závěr kursu pro získání základního vzdělání, který může být organizován pro uchazeče, kteří splnili povinnou školní docházku – viz dále § 104 odst. 2, ale nezískali základní vzdělání, bude vydáváno vysvědčení z tohoto kursu s doložkou stejnou, jako v případě vysvědčení ze základní školy.

Dále je v odstavci 2 a 3 upřesněno, kdy přestává být žák žákem základní školy; toto jednoznačné stanovení termínu nebylo dosud v zákoně obsaženo.

K § 104

Je žádoucí, aby žák, který opakoval v průběhu povinné školní docházky některý ročník základní školy, měl možnost získat základní vzdělání bez přerušení vzdělávání na téže škole, kterou navštěvuje. Z ustanovení odstavce 1 je patrné, že možnost dále pokračovat ve vzdělávání v základní škole je omezena nejvýše na tři další školní roky a je vázána na rozhodnutí ředitele školy ve spolupráci s pedagogickou radou školy.

Ustanovení odstavce 2 stanoví možnost, aby základní škola nebo střední škola mohla organizovat kurs pro získání základního vzdělání.

K § 105

V ustanovení § 105 je stanovena, tak jako dosud, kompetence ministerstva udělovat schvalovací doložku jednotlivým učebnicím a učebním textům užívaným v základních a středních školách, popř. tuto doložku odnímat. Na rozdíl od učebnic a učebních textů určených pro vzdělávání ve středních školách je schvalovací doložka učebnic a učebních textů podstatná v případě učebnic a učebních textů určených pro vzdělávání v základních školách, resp. přípravných třídách, neboť vyjadřuje, že tyto jsou žákům poskytovány bezplatně ve smyslu ustanovení odstavce 3 uvedeného paragrafu. Pro udělování schvalovací doložky budou i nadále stanovena ministerstvem základní kritéria, a to jak formální, tak obsahová. I nadále bude sledováno respektování Ústavy a zákonů platných v ČR, soulad s cíli a obsahem vzdělávání vycházejícím z rámcového vzdělávacího programu, respektování rozsahu a vymezení příslušného předmětu, dostatečná odborná úroveň, vhodný postup odpovídající věku žáků, jazyková správnost a grafická stránka učebnice apod. V případě učebnic s texty dotýkajícími se duchovních a kulturních hodnot a tradic různých národností a kultur, bude správnosti interpretace věnována zvláštní pozornost. V případě, že budou kritéria hrubě porušena ministerstvo schvalovací doložku neudělí nebo ji odejme.

V odstavci 3 a 4 se stanoví kategorie účastníků vzdělávání, jimž se bezplatně poskytují základní školní potřeby. Rozsah bezplatného poskytování bude stanoven vyhláškou ministerstva.

K § 106

V ustanovení § 106 jsou charakterizovány cíle vzdělávání, které je poskytováno ve středních školách tak, aby se odlišovalo od jiných stupňů vzdělání a současně zahrnovalo různorodé výstupy vzdělávání z těchto škol. Cíle vzdělávání budou opět důležité pro tvorbu rámcových i školních vzdělávacích programů i kontrolní činnost České školní inspekce.

K § 107

Paragraf 107 obsahuje výčet stupňů vzdělání, kterých je možno dosáhnout v oblasti středního vzdělávání. Nově se zavádí stupeň ”střední vzdělání”, kterého mohou dosáhnout absolventi oborů vzdělání s jednoletou nebo dvouletou přípravou, která nekončí výučním listem. Pro žáky, kteří ukončují ve dvouletých oborech vzdělání stanovených ve vyhlášce o oborech vzdělání (daleko méně početně zastoupených) a tříletých oborech vzdělání ukončovaných závěrečnou zkouškou a výučním listem, se ”osamostatnil” stupeň střední odborné vzdělání. Z důvodů kontinuity systému se ponechává rozdělení na úplné střední všeobecné vzdělání a úplné střední odborné vzdělání, dosavadní pojem úplné střední vzdělání se však doplňuje přívlastkem ”všeobecné”. Toto rozlišení by mělo umožnit zaměstnavatelům lépe odlišit přípravu, která je ukončována maturitní zkouškou všeobecného zaměření od přípravy obsahující odbornou profilaci žáka.

Určitou výjimečností je stupeň vyšší odborné vzdělání v konzervatoři. Konzervatoř je typem střední školy, která svým výjimečným obsahem a délkou studia umožňuje získat vyšší odborné vzdělání, které je ovšem odlišné od vzdělání dosahovaného ve vyšší odborné škole. Ukončování studia v konzervatoři se také liší od navrhovaného způsobu ukončování studia ve vyšší odborné škole. Žáci konzervatoře mohou tak jako doposud získat rovněž úplné střední odborné vzdělání, a to po vykonání maturitní zkoušky po ukončení příslušného ročníku ve vzdělávacím programu konzervatoře.

Délka vzdělávání středního vzdělávání stanovená tímto zákonem může být prodloužena až o dva roky v případě žáků se zdravotním postižením.

Detailnější členění oborů vzdělání do skupin podle dosahovaných stupňů vzdělání bude uvedeno ve vyhlášce o oborech vzdělání podle § 5.

K § 108

V § 108 je respektován stav dosažený zákonem č. 19/2000 Sb., kterým byl novelizován platný školský zákon, a který umožňuje, aby se ke vzdělávání v jakékoliv střední škole mohl přihlásit každý, kdo splnil povinnou školní docházku, pokud splní podmínky pro přijetí. Vzhledem k tomu, že je záměrem dnešní vzdělávací programy zvláštních škol začlenit do základních škol, byla tato úprava očekávána. Rozlišuje se (jako dosud) přijímací řízení od přijímací zkoušky. Přijímací řízení je procesem začínajícím od podání přihlášky uchazečem a končícím vydáním rozhodnutí o přijetí či nepřijetí uchazeče. Součástí přijímacího řízení může být přijímací zkouška, resp. talentová zkouška. V současné době nemusí být přijímací zkouška vypsána, pokud tak rozhodne ředitel školy zejména v případech, kdy počet uchazečů nepřevyšuje kapacitu volných míst. Kritéria pro přijímání uchazečů však musí být pro všechny uchazeče přijímané ve stejném kole přijímacího řízení jednotná.

Zvláštní úprava se vztahuje na přijímání žáků do osmiletého vzdělávacího programu gymnázia nebo konzervatoře a šestiletého vzdělávacího programu gymnázia- viz § 110.

K § 109

V organizaci přijímacího řízení nedochází k výrazným změnám oproti současnému stavu. Pro označení žáka základní školy i pro jiného uchazeče, který se hlásí k přijetí ke vzdělávání ve střední škole, byl zvolen jednotný termín ”uchazeč”. Odlišností proti současnému stavu je způsob zveřejňování výsledků přijímacího řízení, při jehož úpravě musí být respektována platná zákonná úprava ochrany osobních údajů.

Postup je upraven pro první dvě kola přijímacího řízení, termíny jsou stanoveny s ohledem na vyřizování odvolání proti rozhodnutí. Pokud škola nenaplní plánovanou kapacitu po prvních dvou kolech přijímacího řízení, mohou se uskutečnit další kola, přijímací řízení však musí být uzavřeno do zahájení školního roku.

V ostatních odstavcích jsou upraveny další podrobnosti pro postup při organizaci, samotném konání a oznamování výsledků přijímacího řízení, jakož i práva a povinnosti ředitele a jednotlivých účastníků v průběhu přijímacího řízení.

K § 110

Paragraf 110 upravuje vzdělávání ve víceletých vzdělávacích programech oboru vzdělání gymnázium. Oproti současné právní úpravě dochází k rozdělení víceletého vzdělávacího programu na dva stupně, a to stupeň nižší a stupeň vyšší. Podmínkou přijetí do nižšího stupně je úspěšné ukončení příslušného ročníku základní školy (v případě šestiletého vzdělávacího programu gymnázia sedmého ročníku základní školy, v případě osmiletého vzdělávacího programu pátého ročníku základní školy) a splnění podmínek stanovených pro přijímací řízení. I nadále je stanoveno, že uchazeč může, pokud se hlásí do víceletého vzdělávacího programu gymnázia, podat přihlášku pouze na jednu střední školu.

Do vyššího stupně se pak mohou hlásit nejen uchazeči, kteří ukončili nižší stupeň gymnázia, ale i úspěšní absolventi základní školy po devátém ročníku, popřípadě další uchazeči, kteří splnili povinnou školní docházku. Podmínkou přijetí do vyššího stupně gymnázia je splnění podmínek pro přijetí, které stanoví ředitel. Tímto se umožňuje, aby se ke vzdělávání ve víceletém vzdělávacím programu gymnázia mohli přihlásit i úspěšní žáci devátých ročníků základní školy, a naopak, aby se méně úspěšní žáci po nižším stupni gymnázia, kteří např. neuspějí při přijímacím řízení do vyššího stupně, mohli ucházet o přijetí do některých jiných vzdělávacích programů ostatních středních škol. Obdobně jako v případě nižšího stupně může být do vyššího stupně gymnázia podána přihláška pouze na jednu školu.

V odstavci 5 a 6 se upravuje postup při přijímacím řízení do vyššího stupně gymnázia, který se odlišuje od běžného přijímacího řízení do ostatních středních škol upraveného v § 109. Odlišnost spočívá zejména v tom, že přihlášku do vyššího stupně gymnázia nepodávají uchazeči, kteří ukončili nižší stupeň gymnázia na téže škole, kam se hlásí k přijetí do vyššího stupně gymnázia, neboť by šlo o zbytečné administrativní kroky. Žáci z nižšího stupně gymnázia vstupují do přijímacího řízení ke studiu ve vyšším stupni automaticky, tj. neprovádějí se administrativní kroky spojené s podáváním přihlášky apod.

Oproti ostatním středním školám se stanoví odlišné termíny přijímacího řízení, včetně přijímacích zkoušek, pokud je ředitel stanoví, neboť se chce umožnit, aby žáci z nižšího stupně gymnázia, ale i ostatní neúspěšní uchazeči, měli možnost regulérně se hlásit k přijetí ke vzdělávání na jiné střední školy. Za tímto účelem se stanoví v odstavci 5 a 6 zkrácené termíny pro přijímací řízení ke studiu na vyšším stupni gymnázia. Výsledkem přijímacího řízení- stejně jako v ostatních případech středních škol- je rozhodnutí ředitele školy o přijetí či nepřijetí žáka, které bude zasláno uchazeči nebo v případě jeho nezletilosti jeho zákonnému zástupci.

Na přijímací řízení do vyššího stupně gymnázia se pak budou vztahovat i některá ustanovení § 108 a §109, které obecně upravují přijímací řízení ke střednímu vzdělávání, zejména pokud jde o uložení povinnosti řediteli školy stanovit jednotná kritéria přijímacího řízení pro všechny uchazeče, dále pokud jde např. o náležitosti a zasílání přihlášky, o úpravu přijímacího řízení v případě žáků se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním, možnost stanovení náhradního termínu přijímací zkoušky, zveřejnění výsledků o přijetí žáků apod.

K § 111

V přijímacím řízení do některých oborů vzdělání středních škol je nezbytné ověřit míru talentu pro zvolené studium. Jedná se zejména o obory vzdělání uměleckých škol. Podle navrhované úpravy ověření talentu předchází termínu konání přijímací zkoušky, a pokud uchazeč talentovou zkoušku úspěšně vykoná, pokračuje dále v přijímacím řízení do zvoleného oboru vzdělání. Pokud uchazeč nevykoná talentovou zkoušku úspěšně, může podat ve stanoveném termínu přihlášku do oborů vzdělání střední školy, kde talentová zkouška není podmínkou pro přijetí.

§ 112

Odvolací řízení se proti současné právní úpravě nemění. V odvolání proti rozhodnutí o nepřijetí uchazeče se postupuje podle správního řádu, pouze lhůta k odvolání je zkrácena na osm dní. Důvodem je snaha, aby se druhého kola přijímacího řízení nemuseli účastnit uchazeči, kterým bylo na základě odvolání vyhověno. Odvolání se podává řediteli školy, který svoje rozhodnutí může v rámci autoremedury změnit. Odvolání proti rozhodnutí ředitele školy zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí lze podat krajskému úřadu, který ve správním řízení rozhoduje. Odvolacím orgánem v případě škol Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany a Ministerstva spravedlnosti zůstávají tato ministerstva. V odstavci 2 se stanoví povinnost krajskému úřadu, aby informoval ředitele školy uvedené v přihlášce žáka na druhém místě, pokud odvolání proti rozhodnutí ředitele školy uvedené v přihlášce na prvním místě vyhoví.

K § 113

Ustanovení se umožňuje přijímat žáky přímo do vyšších ročníků, pokud úroveň jejich znalostí je na takové úrovni, která jim umožňuje přístup do vyšších ročníků střední školy. Kompetenci pro rozhodnutí o přijetí do vyššího ročníku a stanovení podmínek pro přijetí má ředitel školy. Ustanovení již neobsahuje povolení orgánu státní správy pro toto přijetí, protože i dosud platné obdobné ustanovení § 19 školského zákona bylo původně navrhováno jako obrana před hromadnými přestupy žáků vyšších ročníků základní školy do víceletých (než čtyřletých) středních škol.

K § 114

Ustanovení obsahuje zmocnění pro ministerstvo upravit podrobnosti o přijímacím řízení ke vzdělávání ve středních školách vyhláškou.

K § 115

V ustanovení § 115 jsou uvedeny základní rysy organizace středního vzdělávání. Ponechávají se v platnosti dosavadní formy vzdělávání, vypouští se pouze dosud školským zákonem zavedená kategorie ”studium při zaměstnání”, neboť právo na vzdělání jinou formou než denní se neomezuje pouze na zaměstnané osoby. Nově je však přiřazováno distanční vzdělávání, neboť se v souvislosti s rozvojem Internetu a dalších mediálních a informačních technologií, lze očekávat, že poroste význam této formy vzdělávání, která je založena na kontaktu a zadávání úloh prostřednictvím uvedených forem komunikace. Předkladatelé jsou názoru, že potřeby externích studentů může pokrýt možnost udělení individuálního studijního plánu podle §15.

Ve třetím odstavci se stanoví délka vyučovací hodiny a nejvyšší počet vyučovacích hodin týdně ve střední škole s ohledem na maximální nároky některých vybraných oborů (např. uměleckého zaměření). Předpokládá se, že v rámcových vzdělávacích programech většiny oborů vzdělání ve středním vzdělávání bude celkový počet povinných vyučovacích hodin nižší. Pro větší variabilitu je možné vyučovací hodiny dělit nebo spojovat do jiných časových celků.

Členění vzdělávání na jednotlivé složky v odstavci 2 vychází ze současného členění výuky. Bližší podrobnosti budou uvedeny ve vyhlášce, v zákoně jsou zavedeny pouze základní pojmy, které se dále v textu používají.

K § 116

Nově se v § 116 explicitně uvádí, kdy se uchazeč stává žákem školy. V odstavci 2 jsou uvedena základní práva žáka při vzdělávání, která jsou dále vysvětlena v následujících paragrafech.

V ustanovení dalších odstavců jsou uvedeny skutečnosti odpovídající současnému stavu; jde zejména o možnost žáka přestoupit do jiné střední školy, změnit obor vzdělání, přerušit vzdělávání a opakovat ročník. Dále jsou upraveny práva a povinnosti žáka, popř. zákonného zástupce nezletilého žáka v případech, kdy se žák nemůže účastnit vyučování, je stanovena kompetence řediteli školy uvolnit žáka z vyučování některému předmětu, popř. rozhodovat ve věcech hodnocení žáků se zdravotním postižením a znevýhodněním.

K § 117

Proti současnému stavu se jednoznačně odlišuje přestup do jiné školy, přičemž se nemění obor vzdělání a ročník vzdělávání. Přestup žáka z jedné školy do druhé (například v případech, kdy se žák přestěhuje) je v podstatě formální záležitostí vzhledem k tomu, že nedochází ani ke změně oboru, ani ročníku,a jedinou povinností vyplývající ze zákona je předání dokumentace žáka z původní školy do školy, kam žák přestupuje. Rozhodovací kompetence přísluší řediteli školy, do níž má žák zájem přestoupit.

K § 118

Při změně oboru vzdělání jde o proces, při němž je ředitel přijímající školy s ohledem na možné významné rozdíly v obsahu vzdělávání obou oborů vzdělání oprávněn v rámci svého rozhodování o změně oboru vzdělání žáka uložit žákovi rozdílovou zkoušku k ověření jeho dosažených znalostí a dalších schopností pro nově zvolený obor a určit jejich obsah, rozsah, kritéria hodnocení apod. Podobně jako přestup, i změnu oboru vzdělání lze uskutečnit i v průběhu školního roku.

K § 119

O přerušení vzdělávání může ředitel rozhodnout na základě žádosti žáka nebo zákonného zástupce nezletilého žáka, pouze v případech uvedených v odstavci 2 tak musí ředitel učinit i bez žádosti. Výslovně se uvádí, že žák po dobu přerušení vzdělávání není žákem střední školy, což dosud nebylo jednoznačně upraveno. Nejvýše je možné přerušit vzdělávání na dobu dvou let. Žák může znovu nastoupit do školy i před uplynutím doby, na niž bylo vzdělávání přerušeno. Pokud žák nemůže ve stanovené lhůtě – nejpozději po dvou letech přerušení - do školy nastoupit, postupuje se podle § 121. Další možností žáka po stanovené dvouleté lhůtě je přihlásit se znovu ke střednímu vzdělávání, např. k přijetí do vyššího ročníku, kdy se postupuje podle § 113. Přerušit vzdělávání lze pouze tomu žákovi střední školy, který splnil povinnou školní docházku.

K § 120

Po splnění povinné školní docházky není opakování ročníku povinností žáka, ani není povinností ředitele školy povolit opakování ročníku žákovi, který vykazuje takové nedostatky ve vzdělávání, které nedávají předpoklady pro další setrvání ve vzdělávání v daném oboru vzdělání.

K § 121

Ustanovení jednoznačně upravuje postup při zanechání vzdělávání ve střední škole. Sdělení o zanechání vzdělávání žáka se souhlasem jeho zákonného zástupce, pokud není žák zletilý, musí být prokazatelně doručeno řediteli školy. Rozhodující je datum uvedené ve sdělení nebo termín, kdy bylo sdělení doručeno škole.

V případech, kdy se žák dlouhodobě neúčastní vzdělávání a jeho nepřítomnost není omluvena, je možné jednání takového žáka za podmínek uvedených v odstavci 3 kvalifikovat, jako by vzdělávání zanechal.

K § 122

Hodnocení vzdělávání ve středních školách obsahuje obdobné prvky jako v případě základního vzdělávání, tj. rozlišuje se hodnocení klasifikací a slovním hodnocením, nebo jejich kombinací. Oproti základnímu vzdělávání je k postupu do vyššího ročníku nutné prospět ze všech povinných předmětů v daném vzdělávacím programu příslušného oboru vzdělání, ve kterém se žák vzdělává. V odborných předmětech stanovených rámcovým vzdělávacím programem uměleckých oborů vzdělání se žák hodnotí na základě vykonání komisionální zkoušky.

Pokud žák na konci druhého pololetí neprospěl nejvýše ze dvou povinných předmětů, může konat z těchto předmětů opravnou zkoušku. Pokud je hodnocen jako nedostatečný (jednotlivé stupně hodnocení budou uvedeny ve vyhlášce) z více než dvou předmětů, opakuje ročník, pokud je mu opakování povoleno podle § 120. Rovněž žák, který neprospěl nejvýše ze dvou vyučovacích předmětů, které byly vyučovány pouze v prvním pololetí, koná rovněž opravnou zkoušku v termínu stanoveném ředitelem školy, a to nejpozději do 31. Srpna příslušného školního roku, aby byly splněny požadavky stanovené rámcovým a školním vzdělávacím programem pro daný ročník vzdělávání a mohlo být uzavřeno hodnocení za příslušný školní rok.

Pokud se žák nemůže dostavit ke konání opravné zkoušky ve stanoveném termínu, musí se omluvit do 3 pracovních dnů ode dne, kdy měla být opravná zkouška konána. V takovém případě stanoví ředitel termín náhradní opravné zkoušky. Pro případy, kdy není možné třídenní lhůtu pro omluvu dodržet, např. náhlá hospitalizace žáka, úrazy, apod., může ředitel nedodržení lhůty stanovené pro omluvu prominout. Pokud se ovšem žák nedostaví bez omluvy, je klasifikován stupněm nedostatečný.

Žákovi nebo jeho zákonnému zástupci je umožněno v případech pochybnosti o správnosti klasifikace nebo slovního hodnocení požádat o komisionální přezkoušení. Počet stížností na nesprávnost hodnocení (klasifikace) vzrůstá. Nově se proto zavádí možnost, aby se komisionálního přezkoušení mohly účastnit i další osoby než jen zkoušený a členové komise a případně se tím předešlo neobjektivnímu posuzování vědomostí a dalších dosažených studijních výsledků žáka. Na druhou stranu se umožňuje řediteli školy žádost o komisionální přezkoušení posoudit a o žádosti rozhodnout. Komisionální zkouška je veřejná.

Stejně jako u základního vzdělávání se i v případě žáků středních škol zavádí možnost povolení opravné zkoušky nebo komisionální zkoušky při napadení klasifikace na jiné střední škole a za účasti školního inspektora na povolení krajského úřadu.

K § 123

V ustanovení § 123 je výslovně upraveno uznávání dosaženého vzdělání žáka, který například opustil školu a chce si později dokončit vzdělání. Lhůta deseti let je stanovena s ohledem na předpokládaný technologický pokrok a pravděpodobnost uchování nabytých vědomostí, dovedností a jiných studijních výsledků využitelných pro další studium. Požadavek na uznání dosaženého vzdělání vychází i z Rozhodnutí Rady ze dne 21. Prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů. Na základě uznání předchozího dosaženého vzdělání může být žák uvolněn z vyučování; pokud je uvolněn, není z příslušného předmětu hodnocen.

K § 124

Ustanovení obsahuje zmocnění k vydání vyhlášky o středním vzdělávání v potřebném rozsahu.

K § 125

V ustanovení § 125 jsou upraveny platné způsoby ukončování studia v oblasti středního vzdělávání a doklady osvědčující úspěšné zakončení studia.

Pro obory vzdělání, v nichž se dosahuje středního vzdělání, je stanovena závěrečná zkouška (její obsah je uveden v § 127). Nově se stupeň střední vzdělání zavádí i pro úspěšné absolventy prvních dvou ročníků oborů vzdělání, v nichž se dosahuje stupňů středního odborného, úplného středního všeobecného nebo úplného středního odborného vzdělání; tito absolventi nemusejí vykonat k získání stupně středního vzdělání zkoušku. Způsob ukončování vzdělávání se v případě stupně středního odborného vzdělání v podstatě nemění. Výrazně se mění způsob ukončování v oborech vzdělání končících maturitní zkouškou (§ 129 a následující) zavedením státní části maturitní zkoušky a dílčí reformou školní části maturitní zkoušky. Zavedení reformované maturitní zkoušky do praxe je oddáleno na rok 2004, do té doby bude postupováno podle dosavadní právní úpravy. Doklady vydávané pro stupeň střední odborné vzdělání se v podstatě nemění, doklady pro stupeň úplné střední všeobecné a úplné střední odborné vzdělání budou respektovat nově zaváděnou státní – společnou část maturitní zkoušky.

Ukončování absolutoriem v konzervatoři je až na malé výjimky stejné jako dosud a je upraveno v § 137.

K § 126

Ustanovení § 126 definuje účel zkoušek, kterými se ukončuje studium v oborech vzdělání středního vzdělávání. Výslovně se uvádí, že smyslem těchto zkoušek na závěr studia je ověřit, zda žáci dosáhli cílů vzdělávání stanovených v rámcových a školních vzdělávacích programech a splnili tak podmínky, které se vyžadují pro získání příslušného stupně vzdělání.

K § 127

Závěrečná zkouška je odlišena pro obory vzdělání stupně středního vzdělání a stupně středního odborného vzdělání. Odlišnost spočívá nejen v předpokládané vyšší úrovni teoretické zkoušky (písemné i ústní části) v oborech vzdělání stupně středního odborného vzdělání, ale také v požadavku, aby žáci v těchto oborech vzdělání absolvovali zkoušku z odborného výcviku. Vybranými obory vzdělání stanovenými ministerstvem jsou míněny obory vzdělání v dnešních středních odborných učilištích, v nichž se nezískává výuční list.

Pro jednoleté obory vzdělání (např. v praktické škole nebo odborném učilišti) není závěrečná zkouška předepsána. Posiluje se možnost vlivu zaměstnavatelů jako odběratelů absolventů příslušných škol a oborů vzdělání zákonem zavedenou možností jmenovat členem zkušení komise odborníka z praxe, a to jak krajským úřadem, tak ředitelem školy.

K § 128

V organizaci opravných zkoušek dochází k významné změně. Na rozdíl od současného stavu opakuje žák jen ty zkoušky, které byly součástí závěrečné zkoušky, ze kterých neuspěl. V termínech uvedených v odstavci 1 může konat zkoušku dvakrát; pokud nehodlá k opravě využít nejbližšího termínu, může se pokusit o opravu do dvou let od doby, kdy měl vykonat první zkoušku.

K § 129

Maturitní zkouška prochází významnou reformou. Nově se zavádí společná část maturitní zkoušky (státem připravovaná a organizovaná) a mění se i část školní. Je stanoveno, že k úspěšnému vykonání maturitní zkoušky a tím i dosažení úplného středního všeobecného nebo úplného středního odborného vzdělání musí žák úspěšně absolvovat její obě části.

K § 130

Společná část maturitní zkoušky se bude se skládat ze 3 povinných zkoušek. Žáci školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny budou skládat další povinnou zkoušku z vyučovacího jazyka a literatury národnostní menšiny.

Společnou část maturitní zkoušky žák vykoná, pokud úspěšně vykoná všechny povinné zkoušky, které jsou její součástí. Předměty, z nichž žáci budou konat povinné zkoušky společné části maturit, budou odrážet základní okruhy všeobecných požadavků státu na dovednosti maturantů.

Dále může žák dobrovolně konat další nepovinné zkoušky, pokud si je zvolí. Funkce nepovinných zkoušek spočívá v možnosti maturanta profilovat se vůči přijímacímu řízení na vysoké a vyšší odborné školy. Předpokládá se, že skladba nabídky předmětů pro nepovinné zkoušky bude odvozena od předmětové skladby přijímacích zkoušek na vysoké školy.

Zkoušky se budou konat formou testů, dikce ustanovení však nezamezuje přípravě testů například s možností otevřených odpovědí. Testové úlohy mohou být zpracovány ve více variantách obtížnosti, volba varianty je pak právem žáka.

Pokud žák některou ze zkoušek společné části maturitní zkoušky nevykoná úspěšně, má podle ustanovení odst. 3 právo konat opravnou zkoušku, a to nejvýše dvakrát. Pokud se žák nebude moci dostavit z jakýchkoli důvodů ke konání zkoušky, má právo konat tuto zkoušku, popř. zkoušky v náhradním termínu. Náhradní zkouška nenahrazuje zkoušku opravnou, tj. i v případě, že žák bude konat zkoušku v náhradním termínu a nevykoná ji úspěšně, má právo na dvě opravné zkoušky.

Každý, kdo vykoná obě části maturitní zkoušky (a dosáhne tak úplného středního všeobecného nebo úplného středního odborného vzdělání), má právo konat tzv. revizní zkoušku, a to z jedné nebo více zkoušek, z nichž konal společnou část maturitní zkoušky. Účelem této zkoušky je umožnit změnu výsledku zkoušky, tj. dosáhnout lepšího výsledku než při jejím předchozím konání, což je důležité např. pro přijímací řízení k vysokoškolskému studiu. Revizní zkoušku bude možno konat dvakrát a dokladem o jejím výsledku bude vysvědčení o revizi maturitní zkoušky. Neúspěšnost u revizní zkoušky nemá za důsledek zpochybnění platnosti původního výsledku, na jehož základě dosáhl maturant úplného středního či úplného středního odborného vzdělání. Toto opatření vychází z toho, že neúspěšnému uchazeči nelze ”odebrat” dosažené vzdělání. Omezení možnosti konat revizní zkoušku do 5 let vychází z toho, že lze očekávat postupné změny v obsahu zkoušek a doba dvou let je považována za období, v němž by požadavky ke zkoušce měly být vzájemně srovnatelné.

Ministerstvo bude zveřejňovat soubor požadavků ke společné části maturitní zkoušky v tzv. katalogů požadavků. Půjde o maximálně transparentní přístup státní správy deklarující své požadavky vůči žákům, školám a širší, zejména rodičovské veřejnosti. Katalogy budou vydávány každoročně, aby byly zachyceny požadavky na obsah společné části maturitní zkoušky v souvislosti s případnými reformami obsahu vzdělávání.

Zkoušky společné části jsou na rozdíl od zkoušek školní části maturity neveřejné. Důvodem je zajištění maximálně objektivního průběhu testování.Přístup bude umožněn pouze zadavateli testů, maturitnímu komisaři, řediteli školy a inspektorům Česká školní inspekce, která bude na vybraných školách plnit funkci státního dozoru nad průběhem zkoušek společné části.

Odstavec 6 stanoví, že ke konání společné části maturitní zkoušky, náhradní, opravné nebo revizní zkoušky se žák nebo uchazeč musí přihlásit prostřednictvím ředitele školy.

V odstavci 7 je stanoveno, že zkoušky společné části maturitní zkoušky bude žák konat ve škole, jejímž je žákem, s výjimkou náhradní, opravné a revizní zkoušky, místo jejíhož konání stanoví Státní maturitní centrum.

K § 131

Každý, kdo dosáhl alespoň středního vzdělání (podle ustanovení § 108 odst. 2 písm. a) a § 108 odst. 3), může konat jednotlivou zkoušku společné části maturitní zkoušky.

Úspěšné vykonání jednotlivé zkoušky nemá za následek získání úplného středního všeobecného či úplného středního odborného vzdělání, ale pouze získání osvědčení o vykonání jednotlivé zkoušky (nemá charakter ani právní důsledky maturitního vysvědčení). Jde o prvek, využívající institutu společné části maturitní zkoušky pro celoživotní vzdělávání. Vykonání jednotlivé zkoušky je vázáno na dosažení středního vzdělání (nikoli úplného středního vzdělání). Lze předpokládat, že motivem konat jednotlivou zkoušku může být zejména:

1. snaha uchazeče prokázat vůči zaměstnavateli či budoucímu zaměstnavateli znalosti a dovednosti v rozsahu zkoušky a v ”maturitní” úrovni (např. znalost cizího jazyka apod.);

2. snaha uchazeče o studium na vysoké či vyšší odborné škole, který maturoval podle stávajícího modelu maturit, tj. bez společné části maturitní zkoušky, prokázat svoje znalosti a dovednosti formou reálně srovnatelnou s ”čerstvými” maturanty (např. za předpokladu, že vysoká škola deklaruje využití výsledků maturitních testů např. z matematiky jako kritéria pro přijetí by mohli být uchazeči, kteří neměli např. v roce 2003 možnost konat maturitu formou testů společné části, v roce 2005 znevýhodněni proti uchazečům z řad ”čerstvých” maturantů; v takovém případě mají tito uchazeči možnost se prokázat osvědčením o složení jednotlivé zkoušky; to sice nemá formálně srovnatelný význam, ale fakticky vypovídá o dosažení srovnatelné úrovně znalostí a dovedností z příslušného předmětu.

Možnost konat jednotlivou zkoušku je upřena žákům středních škol z důvodu, aby se jednotlivá zkouška nestala předmětem spekulací žáků, např. ověřování si znalostí před konáním maturity. Takové spekulativní chování by mohlo nesmírně zatížit a prodražit celý systém společné části maturitní zkoušky.

K § 132

Zajištění objektivnosti průběhu zkoušek společné části a vyhodnocení výsledků maturantů budou zkoušky společné části maturity centrálně připravovány, zadávány a jejich výsledky centrálně zpracovávány. Tomu odpovídá i struktura orgánů a rozdělení kompetencí. Jedná se o řešení obvyklá v zahraničí.

Centrálním rozhodovacím orgánem je ministerstvo, které bude odpovědné za přípravu, řízení a organizaci průběhu společné části maturitní zkoušky, za obsah testů a vyhodnocení výsledků zkoušek a za vedení evidence přihlášek a evidence výsledků zkoušek..

Navrhuje se zřízení Státního maturitního centra jako organizační složky státu, které bude pověřeno zejména zajišťováním společné části maturitní zkoušky, vedením evidence přihlášek a výsledků zkoušek apod.

Zodpovědnost za organizaci a průběh společné části maturit na škole ponese maturitní komisař, testy bude zadávat a nad průběhem testování ve třídě dohlížet zadavatel. Komisaři i zadavatelé budou pověřeni k výkonu své funkce ministerstvem a vybíráni budou z řad pečlivě proškolených středoškolských pedagogů. V zájmu zajištění objektivity průběhu zkoušek nesmí testy zadávat pedagog žákům školy, na níž učí. Rovněž maturitní komisař nesmí být učitelem na škole, na níž svoji funkci vykonává. Zadavatel může rovněž rozhodovat o vyloučení žáka ze zkoušky společné části maturitní zkoušky, pokud tento závažným způsobem poruší pravidla stanovená pro její průběh. Takový žák se pak posuzuje, jako by zkoušku vykonal neúspěšně. Jde o nezbytné opatření, jehož cílem je eliminovat možnost, že díky chování jednoho žáka bude průběh zkoušky ve třídě prohlášen za neobjektivní. Nedělitelná pravomoc k vyloučení žáka je dána zadavateli, u něhož lze vzhledem k jeho nepodjatosti vyloučit subjektivní faktor při jeho rozhodnutí.

K § 133

Školní část maturitní zkoušky se bude skládat ze 4 povinných zkoušek. Žák školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny skládají rovněž zkoušku z příslušného jazyka a literatury národnostní menšiny. Žák může konat v rámci školní části maturitní zkoušky rovněž nepovinné zkoušky. Úspěšně vykoná školní část maturitní zkoušky žák, který úspěšně vykoná všechny zkoušky, které jsou její součástí.

Podmínkou, kterou žák musí splnit aby mohl konat školní část maturitní zkoušky, je ukončení posledního ročníku studia. To znamená, že školní část maturitní zkoušku mohou konat pouze ti, kteří obdrží výroční vysvědčení závěrečného ročníku studia. Žáci, kteří v posledním ročníku ”propadnou”, mohou školní část maturity konat až poté, co obdrží toto vysvědčení.

Forma testů (v rámci společné části) neumožňuje ověřit podstatnou část dovedností a samotná školní část neumožňuje maturitě plnit řadu jejích funkcí, které jsou od maturitní zkoušky požadovány. Jde například o ověření znalostí a dovedností žáka v českém nebo cizím jazyku. Proto je nezbytné konat zkoušku z těchto předmětů v obou částech. Jedná se o vzájemně komplementární formu ověřování.

V odstavci 3 se stanovují možné formy konání jednotlivých zkoušek školní části maturity. Oproti současné právní úpravě je možnost výběru forem rozšířena, o výběru formy rozhoduje ředitel školy, na níž se školní část maturitní zkoušky bude konat. Ředitel může stanovit formu

a) vypracování maturitní práce a její obhajoby před zkušební maturitní komisí

b) ústní zkoušky před zkušební maturitní komisí

c) písemné, popřípadě praktické zkoušky, a ústní zkoušky před zkušební maturitní komisí.

Forma konání, vymezená písmenem a), tj. vykonání zkoušky formou zpracování maturitní práce a její obhajoby před maturitní komisí, je novým výrazným prvkem podporujícím žádané změny v obsahu a formě vzdělávání na středních školách. Podporuje totiž rozvoj a prokázání těch klíčových dovedností maturanta, které jsou dosud slabší stránkou našeho vzdělávacího systému a které zároveň patří a stále více budou patřit mezi důležité faktory životního úspěchu (např. schopnost aktivní práce s informacemi, samostatnost a tvořivost, kritické myšlení, schopnost prezentovat myšlenky, argumentovat a diskutovat své názory apod.)

Formy, vymezené písmeny b) a c) téhož odstavce jsou tradičními formami vykonání maturitní zkoušky.

V kompetenci ředitele příslušné školy je rovněž stanovit nabídku předmětů pro konání školní části maturitní zkoušky, témata maturitních prací a způsob jejich zpracování; stanovuje rovněž termíny konání jednotlivých zkoušek.

Důvodem, proč zákon ”povoluje” více forem a proč je rozhodnutí o formě vykonání jednotlivých zkoušek na škole v rukou ředitele školy, je zdůraznění pedagogické autonomie školy v oblasti školní části maturit. Ředitel školy na straně jedné může rozhodnout o ”směřování” školy, na druhé straně se znalostí konkrétních podmínek a limitů může svým rozhodnutím zamezit nežádoucím důsledkům ”revoluční” plošné změny. Přechod na novu formu konání zkoušek školní části klade zvýšené nároky na pedagogický sbor školy jak v oblasti pracnosti, tak změny přístupu k výuce. Je proto žádoucí, aby se tato změna děla postupně a v návaznosti na změny obsahu a forem výuky.

Maturitní práce může mít písemnou, praktickou či kombinovanou podobu. Specifickým případem je umělecká práce či umělecký výkon.

Na rozdíl od zkoušek společné části jsou zkoušky školní části maturity veřejné. Neveřejné je jednání zkušební maturitní komise, týkající se hodnocení žáka.

Odstavec 6 vymezuje podmínky, za jakých má žák právo konat opravnou nebo náhradní zkoušku. Stejně jako ve společné části maturitní zkoušky má žák právo konat opravnou zkoušku z každé zkoušky, u níž neuspěl, dvakrát. Žák však koná opravnou zkoušku pouze z toho předmětu, v jehož případě naplnil podmínky ke konání opravné zkoušky. Upouští se tedy od stávající praxe, kdy v případě neúspěchu ze dvou a více předmětů, musel žák ”opakovat” znovu celou maturitu. Náhradní zkoušku pak může konat žák, který se ke konání zkoušky ve stanoveném termínu nemůže dostavit, ošetřeny jsou i případy žáků, který neprospějí na konci posledního ročníku studia, tj. nesplní podmínku přístupu ke konání školní části maturitní zkoušky. Mnozí z těchto žáků, kteří např. uzavřou poslední ročník studia a obdrží závěrečné vysvědčení až po vykonání opravných zkoušek, budou tímto ustanovením moci přistoupit ke konání maturitní zkoušky v nejbližším možném náhradním termínu. Na rozdíl od zkoušek společné části je třeba absenci u zkoušky školní části třeba omluvit s tím, že ředitel školy rozhodne, zda omluvu uzná či ne.

K § 134

Zkoušky školní části maturity se konají před zkušební maturitní komisí, která se zřizuje pro každou třídu a obor vzdělání nebo pro více tříd, v nichž se žáci vzdělávají ve stejném oboru vzdělání. Snahou je umožnit efektivní činnost komise zejména v případech, kdy na škole existuje několik ”malých” tříd ve stejném oboru vzdělání.

Předsedu komise jmenuje krajský úřad, místopředsedu a členy komise jmenuje ředitel školy. Nově se zavádí, že jako člen maturitní komise může být jmenován i odborník z praxe nebo z vysoké nebo z vyšší odborné školy. Podmínkou výkonu funkce předsedy komise je pedagogická a odborná způsobilost. Druhou podmínkou, vymezující nepodjatost předsedy, je to, že předseda komise nesmí být v pracovně právním ani jiném obdobném vztahu ke škole, na níž bude funkci vykonávat.

Vymezení činnosti, resp.práv a povinností předsedy a členů komise odpovídají současné právní úpravě a řídí se ustanoveními o činnosti zkušební komise uvedenými u závěrečných zkoušek. Nad rámec současné úpravy je právo předsedy komise rozhodnout o vyloučení žáka ze zkoušky. Komise rozhoduje o klasifikaci žáka z jednotlivých zkoušek zpravidla na návrh zkoušejícího a to hlasováním nadpoloviční většinou hlasů.

Činnost předsedy a dalších členů komise při maturitních zkouškách je považována za překážku v práci na straně zaměstnance z důvodů obecného zájmu podle zvláštního předpisu.

§ 135

Odstavec 1 ukládá řediteli školy povinnost vystavit žákovi, který úspěšně vykonal jak společnou, tak školní část maturitní zkoušky, vysvědčení o maturitní zkoušce. Tento doklad bude osvědčovat, že žák získal úplné střední všeobecné nebo úplné střední odborné vzdělání.

Výsledek jedné části maturitní zkoušky je platný i v případě, že žák druhou část maturitní zkoušky nevykonal. Jako doklad o jedné části bude vydáváno potvrzení, v případě úspěšného vykonání pouze společné části maturitní zkoušky vydá toto potvrzení Státní maturitní centrum, v případě úspěšného vykonání pouze společné části maturitní zkoušky vydá toto potvrzení ředitel školy, kde žák tuto zkoušku konal. Vzhledem k tomu, že maturitní zkoušku lze konat do pěti let ode dne úspěšného ukončení posledního ročníku ve střední škole, bude toto potvrzení sloužit jako doklad o výsledku již vykonané části maturitní zkoušky. Vzhledem k omezení možnosti konat náhradní a opravné zkoušky do pěti let od končení studia na střední škole je však reálná platnost výsledku omezena touto lhůtou.

V odstavci 3 se zaručuje právo žákům škol s vyučovacím jazykem národností menšiny konat jednotlivé zkoušky, které jsou součástí společné nebo školní části maturitní zkoušky, v jazyce národnostní menšiny. Výjimkou je pouze zkouška z českého jazyka a literatury, kterou musí tito žáci konat v jazyce českém.

Žák, jehož zdravotní postižení neumožňuje vykonání testů společné části maturitní zkoušky běžným způsobem, má možnost vykonat tyto zkoušky zvláštním způsobem, který toto postižení zohlední. Zvláštní způsob konání zkoušek může být stanoven rovněž na cizince, kde se předpokládá obdobný přístup jako dnes. Podle současných právních předpisů např. cizinci, kteří nastoupili do střední školy během posledních dvou ročníků svého středoškolského studia, nemusí skládat písemnou část zkoušky z českého jazyka a literatury. V obou těchto případech (zdravotně postižení a cizinci) jde o zamezení nadměrné tvrdosti při ukončování středoškolského studia v případech objektivních překážek resp. znevýhodnění na straně žáka.

Ustanovení odstavce 5 se vztahuje na ukončování vzdělávání v několika tzv. dvojjazyčných gymnáziích, které v České republice experimentálně působí na základě dvoustranných dohod mezi Českou republikou a příslušným smluvním státem (např. Německo, Rakousko, Francie, Velká Británie, Itálie). Ustanovení umožňuje vykonávat dvojí maturitní zkoušku, příslušný smluvní stát umožňuje žákům těchto škol vstup na zahraniční univerzity. Toto ustanovení se navrhuje pro úplnost ponechat, i když § 200 obecně stanoví přednost znění zahraničních smluv před ustanoveními zákona.Obdobně může ministerstvo povolit odlišný způsob ukončování i v dalších oborech vzdělání, podmínkou je však vždy vykonání společné části maturitní zkoušky.

V odstavci 6 je obsaženo zmocnění pro vydání vyhlášky ministerstvem, které je obsažné z důvodu nutnosti explicitně upravit jednotlivé skutečnosti při konání obou částí maturitní zkoušky podrobně, aby nedocházelo v jejím průběhu k pochybením a nedorozuměním. Pro podrobnou úpravu hovoří i dnešní stav, kdy současná právní úprava ve vyhlášce č. 442/1991 Sb., je z hlediska potřebnosti jejího výkladu nevyhovující.

§ 136

Ustanovení tohoto paragrafu explicitně stanoví datum, ke kterému přestává být žákem školy ten, kdo úspěšně vykonal maturitní zkoušku, a to dnem následujícím po vykonání zkoušky. Dále se stanoví, že žák, který vykonal úspěšně pouze jednu část maturitní zkoušky, ať společnou či školní, má práva a povinnosti žáka školy do 30. června příslušného školního roku. Jasné stanovení této doby je potřebné zejména pro účely zdravotního a sociálního pojištění, ale i pro účely výkonu vojenské služby. Tím není nijak dotčena možnost po tomto datu zkoušky společné či školní části maturity konat.

K § 137

Vzdělávání v konzervatoři se ukončuje absolutoriem v konzervatoři. Žáci konzervatoří takto ukončují studium již desetiletí. Nově se od roku 1995 umožňuje, aby před ukončením absolutoriem mohli vykonat také maturitní zkoušku. Ta se v případě konzervatoře s osmiletým vzdělávacím programem koná v osmém ročníku, v případě konzervatoře se šestiletým vzdělávacím programem nejdříve ve čtvrtém ročníku vzdělávání. Ukončí-li žák studium pouze maturitní zkouškou může pokračovat ve studiu na vysoké škole, popř. je kvalifikován pro výkon povolání, ve kterém je požadováno úplné střední všeobecné nebo odborné vzdělání. Organizace a podmínky absolutoria v konzervatoři zůstávají obdobné jako dosud. Umožňuje se, aby absolventský výkon mohl být proveden společně několika žáky. V osmileté konzervatoři (v oboru vzdělání tanec) je podmínkou vykonání absolutoria v konzervatoři, v případě, že není předem vykonána maturitní zkouška, také komisionální zkouška z českého jazyka.

K § 138

Ustanovení § 138 zaručuje právo žáka podat krajskému úřadu do osmi dnů od dne kdy konal závěrečnou zkoušku, nebo absolutorium v konzervatoři, nebo převzal doklad o vykonání školní části maturitní zkoušky žádost o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušky, kterou konal. Důvodem může být např. stížnost na neobjektivitu zkušební komise nebo porušení právních předpisů v průběhu zkoušky. Pokud krajský úřad zjistí, že při zkoušce byly porušeny právní předpisy nebo se objevily skutečnosti, které mohly negativně ovlivnit řádný průběh zkoušky nebo její výsledek, nařídí přezkoušení před novou komisí, kterou jmenuje. Jde o nové ustanovení, jehož podstata nebyla dosud školskými předpisy řádně upravena a vzhledem ke zvyšujícímu se počtu stížností na průběh zkoušek je velmi žádoucí upravit možnost opravného prostředku.

K § 139

Ve středních školách je zachováván současný stav, upravený nařízením vlády č. 15/1994 Sb., podle něhož si žáci středních škol hradí učebnice, učební texty a školní potřeby (tj. potřeby využívané ve škole, které jsou v osobním vlastnictví žáka). Nově se zákonem stanoví, že žákům středních škol, kteří plní povinnou školní docházku, a žákům se zdravotním postižením ve středních školách se bezplatně poskytují učebnice a učební texty, které jsou uvedeny v seznamu učebnic vedeném MŠMT. Ukládá se rovněž ředitelům středních škol vytvořit fond učebnic a učebních textů v rozsahu nejméně 10% počtu žáků střední školy, z něhož mohou být bezplatně zapůjčovány učebnice a učební texty žákům se sociálním znevýhodněním.

K § 140

Nástavbové studium pro žáky, kteří dosáhli stupně středního odborného vzdělání, je v posledních letech hodně využíváno. Po zavedení státní části maturity do ukončování studia v tomto druhu vzdělávání se očekává, že se počet uchazečů o tento druh vzdělávání sníží. K tomu, aby byla zaručena účelná návaznost na předchozí vzdělání a také z důvodů ekonomické efektivity nástavbového studia, stanoví ministerstvo návaznost oborů vzdělání, v nichž je toto vzdělávání prováděno. Délka vzdělávání v nástavbovém studiu zůstává stanovena jako je tomu doposud. Vzhledem k tomu, že při přijímání do nástavbového studia jde o přijímání do střední školy, resp. středního vzdělávání, je umožněno řediteli školy rozhodnout o konání přijímací zkoušky do uvedených oborů vzdělání, a to návazně na příslušné obory vzdělání, v nichž žáci dosáhli středního odborného vzdělání. O povolení nástavbového studia ve školách rozhodne ministerstvo, v případě kladného rozhodnutí zapsáním nástavbového studia do školského rejstříku.

K § 141

Nově zaváděným typem studia je zkrácené studium pro získání středního odborného vzdělání s výučním listem. Tento typ vzdělávání zatím nebyl v našem vzdělávacím systému zaveden. Zatímco pro absolventy dnešních učebních oborů bylo možné navázat na předchozí vzdělání, absolventi studijních oborů měli možnost postupovat ve studiu jen k vyšším stupňům vzdělání. V současné době řada uchazečů o zaměstnání pochází z řad žáků studijních oborů a jako nezaměstnaní mohou využít rekvalifikačních kursů. Je však účelné, aby i školský systém umožnil vyučit se v některých perspektivních oborech, byť žák dosáhl vyšší úrovně předcházejícího vzdělání. Umožňuje se tedy, aby např. uchazeč s úplným středním odborným vzděláním, popř. vzděláním vysokoškolským mohl ve zkráceném studiu získat výuční list. Délka zkráceného studia se stanovuje na jeden rok v denní formě, v jiné formě, pokud je tato umožněna, se stanovuje na dva roky s možností prodloužení o půl roku. Předpokládá se, že bude absolvován v plném rozsahu odborný výcvik a předměty rozhodující pro odborné zaměření absolventa, které budou stanoveny v rámcovém vzdělávacím programu.

I ve zkráceném studiu se umožňuje řediteli školy stanovit konání přijímací zkoušky.

O povolení zkráceného studia pro získání středního odborného vzdělání s výučním listem bude rozhodovat ministerstvo, v případě kladného rozhodnutí zapíše toto studium příslušné škole do školského rejstříku.

I v uvedeném případě bude využíváno ustanovení § 123 o uznávání předchozího vzdělání, které je i v souladu s Rozhodnutím Rady ze dne 21. prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů.

K § 142

V § 142 jsou uvedeny základní znaky vyššího odborného vzdělávání a stanoveny cíle tohoto vzdělávání. Proti dnešnímu stavu, kdy je možné do vyššího odborného vzdělávání zahrnovat programy v délce 2 až 3,5 roku včetně půlroční praxe, je určena délka vzdělávání jednotně na tři roky, přičemž se do této doby počítá i praktická složka studia. Ve srovnání s bakalářskými programy vysokých škol jde o vzdělávání více prakticky zaměřené. Vyšší odborné vzdělávání je řazeno do terciárního vzdělávání podle mezinárodních porovnávacích tabulek ISCED (International Standard Classification of Education – UNESCO 1978).

Úprava vyššího odborného vzdělávání v tomto zákoně je považována za přechodnou až do doby, než bude připraven, resp. vstoupí v účinnost případný zákon o terciárním vzdělávání, jehož je vyšší odborné vzdělávání součástí.

K § 143

V § 143 jsou popsány orgány vyšší odborné školy, jejich ustavování a pravomoci. Na rozdíl od základních a středních škol jsou orgány vyšší odborné školy přizpůsobeny více pojetí vzdělávání podle zákona o vysokých školách, čímž je do určité míry zdůrazněno postavení vyššího odborného vzdělávání – mezi středními a vysokými školami. Navíc je ve vyšší odborné škole ustavováno kolegium, které je vnitřním orgánem školy s pravomocemi, které lze vzdáleně přirovnat k pedagogické radě jiných škol. V kolegiu vyšší odborné školy jsou však zastoupeni i studenti a kolegium je orgánem pomáhajícím vedení školy s vnitřním provozem školy. Očekává se, že kolegium bude spíše hájit zájmy učitelů a studentů vyšší odborné školy. Rada vyšší odborné školy , jejíž funkční období je tři roky, se liší od školské rady ustavované na základních a středních školách nejen způsobem svého vzniku (rada je jmenována zřizovatelem, polovina členů rady je jmenována na návrh kolegia), nýbrž i svými kompetencemi (například projednáváním návrhů na ředitele vyšší odborné školy, schvalováním stipendijního řádu, apod.). V odstavci 5 je upraveno, za jakých okolností končí členství v radě. Člen rady dále může být rovněž zřizovatelem na návrh rady odvolán i v průběhu funkčního období, a to v případě, že člen dlouhodobě nevykonává svou funkci nebo v případě, kdy člen porušil oznamovací povinnost osvědčující jeho osobní zainteresovanost nebo osoba jemu blízká na některých skutečnostech, o nichž rada rozhoduje nebo rozhodovala, popř. že z nich on nebo zmíněné osoba měla či mohla by mít prospěch.

Ředitel je povinen poskytovat radě veškeré informace nezbytné pro její činnost v oblastech stanovených v odstavci 9. Pokud materiály předložené ke schválení radě rada neschválí, předkládá ředitel nový návrh opětovně radě do 30 dnů. Pokud ani při druhém projednávání rada materiály neschválí, rozhoduje o dalším postupu zřizovatel.

V ustanoveních odstavců 12 a 13 jsou upraveny náležitosti vzniku kolegia vyšší odborné školy a náplň jeho činnosti, v dalších odstavcích uveden seznam vnitřních předpisů vyšší odborné školy a náležitosti statutu vyšší odborné školy.

K § 144

Vzdělávání ve vyšších odborných školách se bude uskutečňovat podle vzdělávacích programů, které budou akreditovány ministerstvem. Nebude-li vzdělávací program akreditován a zapsán do školského rejstříku, není vyšší odborná škola oprávněna přijímat uchazeče k jeho studiu, konat výuku, zkoušky ani přiznávat označení absolventa vyšší odborné školy.

Na rozdíl od vzdělávacích programů pro základní a střední vzdělávání, kde školní vzdělávací programy nebudou již posuzovány, neboť musí vycházet z rámcových vzdělávacích programů vydaných ministerstvem, budou vyšší odborné školy svůj vlastní vzdělávací program předkládat ministerstvu k akreditaci, neboť pro ně nebudou stanovovány žádné rámcové vzdělávací programy. Akreditované vzdělávací programy budou tedy základními pedagogickými dokumenty, podle nichž se bude uskutečňovat vzdělávání, bude se stanovovat výše výdajů na vzdělávání v příslušném oboru vzdělání a z nichž se bude vycházet pro hodnocení vyšší odborné školy a hodnocení výsledků vzdělávání, kterých dosáhli studenti.

Vzdělávací program vyššího odborné vzdělávání musí obsahovat náležitosti, které jsou uvedeny v odstavci 3.

K § 145

V § 145 jsou stanoveny náležitosti postupu pro projednávání žádosti o akreditaci vzdělávacího programu vyšší odborné školy nebo jejího zřizovatele, kteří jsou oprávněnými osobami žádost podávat. Náležitosti žádosti budou stanoveny vyhláškou ministerstva. Žádost se podává přímo ministerstvu, které zajistí její předání Akreditační komisi vyššího odborného vzdělávání. Lhůta pro projednání žádosti o akreditaci Akreditační komisí je stanovena na 120 dnů, což je považováno za dostačující lhůtu, aby mohly být vyžádány případné další odborné posudky, proběhnout ověření údajů v žádosti uvedených apod. V případě, že žádost bude obsahovat některé nedostatky, které Akreditační komise posoudí jako odstranitelné, vyzve komise žadatele, aby je odstranil v přiměřené lhůtě.

Na dobu, kdy žadatel pracuje na odstranění nedostatků žádosti, je řízení přerušeno. Pokud žadatel ve stanovené lhůtě odstraní nedostatky, řízení pokračuje, v opačném případě Akreditační komise postupuje s využitím původních podkladů, které jí byly předloženy. Na základě posouzení vydá Akreditační komise stanovisko, které je základem pro rozhodování ministerstva. Ministerstvo poté do 30 dnů od vydání stanoviska Akreditační komise ve věci rozhodne, přičemž přihlíží při svém rozhodování k cílům dlouhodobého záměru rozvoje vzdělávání a rozvoje celé vzdělávací soustavy, hodnocení dané vyšší odborné školy. V odstavci 4 je výslovně uvedeno, v jakých případech ministerstvo akreditaci neudělí.

K § 146

V době, kdy vyšší odborná škola uskutečňuje akreditovaný vzdělávací program, mohou vzniknou okolnosti, kdy bude žádoucí vzdělávací program upravit, popř. dojde ke změnám oproti skutečnostem, které byly uvedeny v původní žádosti o akreditaci. V takovém případě je dána možnost vyšší odborné škole požádat o akreditaci změny.

K § 147

Akreditační komise bude mít 21 členů, které jmenuje ministr školství na dobu 6 let, nejvýše však na dvě funkční období. V odstavci 2 je popsán způsob, jakým budou členové akreditační komise jmenováni. Do akreditační komise vzhledem k závažnosti jejich funkce budou jmenováni uznávané odborné autority, které jsou rovněž bezúhonné a u nichž je předpoklad, že budou při svém rozhodování nezávislé. Jejich činnost je úkonem v obecném zájmu podle příslušného ustanovení zákoníku práce. Možnost odvolat člena komise z funkce v průběhu funkčního období je dána v ustanovení odstavce 3 ve vyjmenovaných případech.

Statut Akreditační komise, který upraví vnitřní organizaci a způsob jednání komise, bude vydán ministerstvem. Materiálně i finančně bude činnost komise zajišťovat rovněž ministerstvo.

K § 148

V ustanoveních § 148 je upravena vedle samotné akreditace vzdělávacích programů další činnost a hlavní úkoly akreditační komise, spočívající zejména v péči o kvalitu vyššího odborného vzdělávání, hodnocení činnosti vyšších odborných škol, zveřejňování výsledků hodnocení spod. Aby mohla tuto činnost zajišťovat, jsou členům akreditační komise dány potřebné kompetence a stanoveny jejich práva a povinnosti při výkonu činnosti. V odstavci 3 je stanoveno právo členům akreditační komise, pokud zjistí závažné nedostatky v činnosti vyšší odborné školy, podávat návrhy ministerstvu k udělení pořádkové pokuty předmětné osobě, a to až do výše 50 000 Kč. Tyto výnosy z pokut by byly příjmem státního rozpočtu České republiky.

K § 149

V ustanoveních tohoto paragrafu jsou uvedeny kompetence Akreditační komise v případě, že zjistí při hodnocení činnosti vyšší odborné školy nedostatky při uskutečňování vyššího odborného vzdělávání. Hodnotící činnost Akreditační komise nahrazuje s ohledem k náročnosti vzdělávacích programů vyšších odborných škol inspekční činnost České školní inspekce, zaměřenou na hodnocení podmínky, průběh a výsledky vzdělávání ve vyšších odborných školách. Akreditační komise však nerozhoduje o přijetí navržených opatření, ale předkládá své návrhy ministerstvu.

K § 150

Přijímání ke vzdělávání ve vyšších odborných školách se liší od přijímání ke studiu ve středních školách, a to zejména jinými termíny. Neupravují se také podrobnosti zákonem a ponechává se větší volnost řediteli školy stanovit v rámci uvedených ustanovení organizační postupy individuálně. S ohledem na možnost přijmout i neúspěšné uchazeče o studium na vysokých školách je možné uchazeče přijímat ještě ve třetím týdnu září. Vyhláškou budou upraveny podrobnosti k přijímacímu řízení – například určení dokladů, které musí uchazeč předložit, apod.

Při přijímání do vyššího odborného vzdělávání se umožňuje přijetí uchazeče, pokud splní podmínky stanovené ředitelem, do vyššího ročníku než prvního. Zvláštní úpravu pro přijímací řízení lze stanovit i pro cizince, kteří se hlásí k vyššímu odbornému vzdělávání, jde zejména o odlišnost při přijímací zkoušce z českého jazyka, pokud je tato součástí přijímací zkoušky.

K § 151

Organizace vzdělávání ve vyšších odborných školách vychází ze současného stavu, podmínky jsou však vymezeny přesněji než dosud (podobně jako je tomu u vysokoškolského vzdělávání) a upravují se některé organizační záležitosti, například zápis ke vzdělávání, doklady o vzdělávání studenta nebo délka a počet vyučovacích hodin týdně.

K § 152

V § 152 jsou uvedena některá práva studenta vyšší odborné školy, která souvisejí se studiem. Možnosti, které jsou v ustanovení odstavce 1 uvedeny – změna oboru vzdělání, přerušení vzdělávání a opakování ročníku, jsou již dnes součástí organizace vzdělávání ve vyšších odborných školách. Kompetence při rozhodování v uvedených oblastech jsou dány řediteli školy, kde se student vzdělává.

K § 153

Ustanovení § 153 nahrazuje, pokud jde o zanechání vzdělávání, dnes již nevyhovující právní úpravu uvedenou v prováděcím předpise (vyhláška č. 265/1996 Sb., kterou se stanovují podrobnosti o organizaci studia a jeho ukončování ve vyšších odborných školách). Na rozdíl od současně platné právní úpravy je navrhováno, aby ředitel před rozhodnutím o ukončení studia studenta vyšší odborné školy, který se bez omluvy neúčastní vyučování nejméně 5 vyučovacích dnů, písemně studenta vyzval k doložení důvodů neúčasti ve výuce s dvoutýdenní lhůtou. Jde o důležité ustanovení, neboť souvisí s právy a postavením studenta ve škole a má návaznost na další zákony, např. zákon o státní sociální podpoře, zákon o důchodovém pojištění apod.

K § 154

Ustanovení § 153 obsahuje zmocnění k vydání vyhlášky, která upraví některé podrobnosti vzdělávání ve vyšších odborných školách. Jde zejména o podrobnější rozvržení organizace školního roku, uznávání předchozího vzdělání, apod.

K § 155

Ustanovením je nově upravena kompetence ředitele vyšší odborné školy, aby zhodnotil dosažené předcházející vzdělání uchazeče o studium nebo studenta vyšší odborné školy a uznal předchozí vzdělání, pokud předcházející vzdělání má vztah k obsahu vzdělávání ve vyšší odborné škole, ve které se student vzdělává. Omezuje se doba platnosti pro uznání předchozího vzdělání obdobně jako je tomu v případě studia ve středních školách. Stejně jako ve středním vzdělávání může na základě uznání dříve dosaženého vzdělání uvolnit ředitel zcela nebo zčásti z účasti ve výuce.

K § 156

Způsobem hodnocení se také liší studium ve vyšší odborné škole od vzdělávání ve středních školách a svým pojetím se více blíží vysokoškolskému vzdělávání. Na rozdíl od žáka střední školy student vyšší odborné školy skládá zkoušky z předmětů, popřípadě modulů, které stanoví akreditovaný vzdělávací program, popřípadě je studentovi předepsáno hodnocení jinou formou – předpokládá se, že vyšší odborné školy budou požadovat splnění některých požadavků formou obdobnou zápočtům uplatňovaných ve vysokých školách. Výsledky zkoušek se obdobně jako při studiu na vysokých školách zapisují do výkazu o studiu, v případě modulů se vydává studentovi také potvrzení o absolvování modulu.

K § 157

Odlišně oproti ukončování vzdělávání ve středních školách bude prováděno ukončování studia ve vyšších odborných školách. Absolutorium se bude sestávat ze tří zkoušek, ze zkoušky z odborných předmětů, z cizího jazyka a obhajoby absolventské práce, která může obsahovat též část ověřující praktické dovednosti. Ustanovení upravuje minimální počet vyhlašovaných termínů absolutoria. Stejně jako školní část maturitní zkoušky je i absolutorium prohlášeno za zkoušku veřejnou, s výjimkou jednání zkušební komise o hodnocení žáka.

K § 158

Úprava složení zkušební komise a způsob práce zkušební komise vychází z poznatků současné praxe. Je stanoveno, že jádro zkušební komise ve vyšší odborné škole tvoří několik stálých členů, včetně předsedy zkušební komise pro všechny obory vzdělání, v nichž v daném školním roce ukončují studenti svoje studium, a podle potřeby k nim mohou být přiřazováni další členové zkušební komise s ohledem na zaměření příslušného oboru vzdělání. Také organizace opravných zkoušek byla v nové úpravě změněna. Neúspěšný student nemusí skládat opravnou zkoušku z celého absolutoria jako dosud, ale opakuje jen zkoušku z těch předmětů (popřípadě z obhajoby absolventské práce), z nichž na první pokus neuspěl.

Ustanovení odstavců 8 až 10 zaručuje právo studenta podat krajskému úřadu do osmi dnů od dne kdy konal absolutorium žádost o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušek absolutoria nebo obhajoby absolventské práce. Důvodem může být např. stížnost na neobjektivitu zkušební komise nebo porušení právních předpisů v průběhu zkoušky.

Ustanovení odstavců 8 až 10 zaručuje právo studenta podat krajskému úřadu do osmi dnů od dne kdy konal absolutorium žádost o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušek absolutoria nebo obhajoby absolventské práce. Důvodem může být např. stížnost na neobjektivitu zkušební komise nebo porušení právních předpisů v průběhu zkoušky.

Absolutorium může žák konat nejpozději do dvou let ode dne, kdy měl studium řádně ukončit.

K § 159

Vysvědčení o absolutoriu a diplom absolventa vyšší odborné školy byly jako certifikáty osvědčující úspěšné završení studia zavedeny již novelou školského zákona v roce 1995. Zákon standardně zavádí označení pro úspěšné absolventy vyšších odborných škol ”diplomovaný specialista” (DiS.), které bylo dosud stanoveno jen rozhodnutím ministra školství, mládeže a tělovýchovy na základě zmocnění v dosavadním školském zákoně.

K § 160

Hodnocení kvality vyšší odborné školy bude prováděno dvojím způsobem. V dosavadní praxi se neosvědčilo posuzovat pedagogickou činnost vyšší odborné školy Českou školní inspekcí podle měřítek stanovených pro střední školy. Po odborné stránce je obtížné měřit a hodnotit výsledky vzdělávání ve vyšší odborné škole prostou inspekční činností. Určité klady vykazuje cesta vlastního hodnocení samotnou školou, která musí o sobě zpracovat například ve výroční zprávě podle stanovené osnovy řadu informací a údajů o činnosti, ze kterých lze odvodit kvalitu pedagogické činnosti školy. Hodnocení činnosti vyšších odborných škol bude provádět Akreditační komise (viz § 148 a § 149) zejména s ohledem na cíle, obsah a podmínky akreditovaného vzdělávacího programu. Úloha České školní inspekce bude ve vyšších odborných školách spočívat v kontrole dodržování právních předpisů a kontroly využívání finančních prostředků ze státního, popřípadě veřejných rozpočtů.

K § 161

Vzdělávání v základních uměleckých školách je důležitou součástí celého systému vzdělávání. Návrh ustanovení § 161 vychází ze současného stavu, základním uměleckým školám zůstává status školy, absolventi po dokončení základního uměleckého vzdělávání dosáhnou základů vzdělání v uměleckých oborech. I když to není stupeň vzdělání, je dosažení základů vzdělání v uměleckých oborech důležitou přípravou pro další studium například v konzervatořích.

K § 162

V § 162 jsou upraveny základní zásady jazykového vzdělávání v jazykových školách zřizovaných krajem s právem státní jazykové zkoušky (dříve státní jazykové školy). Školy jsou takto označovány z důvodu jejich odlišení od těch jazykových škol, které podnikají na základě živnostenského zákona. Jazykové školy mají důležité postavení s ohledem na to, že je jim svěřena úloha garanta za státní jazykové zkoušky. Bližší podmínky o jazykovém vzdělávání, jeho organizaci, ukončování státní jazykovou zkouškou, apod. stanoví ministerstvo ve vyhlášce.

K § 163

Zájmové vzdělávání začíná být stále důležitější složkou systému vzdělávání v České republice. Péče o talentované děti, žáky a studenty se neuzavírá pouze do školních budov. Obdobně mají střediska volného času nabízet všem mladým lidem alternativní nabídku aktivního a společensky užitečného vyplnění volného času. Významnou složkou práce středisek volného času je organizace žákovských soutěží, zejména těch, které mají mezinárodní pokračování a mohou se tak stát příležitostí pro zajímavé porovnání účinnosti školského systému ve výběru talentů.

K § 164

Ustanovení § 164 umožňuje, aby kromě výše uvedených školských institucí, mohly zájmové, umělecké a jazykové vzdělávání poskytovat i školy, které v rámci své hlavní činnosti uskutečňují vzdělávání, které poskytuje stupeň vzdělání.

K § 165

Další vzdělávání navazuje na počáteční přípravu ve školách a školských zařízeních. Není jednoduché, ani možné, aby v tomto zákoně byly zachyceny všechny možnosti dalšího vzdělávání, které se uskutečňuje v mnohých vzdělávacích zařízení, z nichž některá jsou k této činnosti akreditována podle jiných předpisů (vyhláška č. 21/1991 Sb., o bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání a zaměstnanců) nebo jsou v kompetenci jiných resortních ministerstev - například pokud jde o vzdělávání soudců, lékařů či architektů. V § 165 jsou uvedeny takové formy dalšího vzdělávání, které mají přímý vztah ke školách a školským zařízením zřizovaným podle tohoto zákona. Do dalšího vzdělávání bylo pro účely tohoto zákona zařazeno, kromě provádění rekvalifikací ve školách a školských zařízeních podle výše zmíněné vyhlášky, také pomaturitní odborné studium, které je podrobněji upraveno v § 166 a dále vzdělávání v jednotlivých předmětech a další specializační kursy, které uskutečňují školy a školská zařízení. Vzdělávání v jednotlivých předmětech umožňuje získat odpovídající certifikát za vzdělání pouze v jednom předmětu. Nejde o novinku, maturitní zkoušku z jednotlivého předmětu je možno získat i podle současné vyhlášky č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách. Z praktického hlediska má tato forma přípravy uplatnění například u těch zaměstnavatelů, kteří k maturitnímu vysvědčení z gymnázia požadují ověření znalostí účetnictví například z obchodní akademie nebo jsou ochotni k takovému vysvědčení přihlédnout. Specializační kursy mohou mít nejrůznější charakter, jejich absolvování může být například nezbytnou podmínkou pro založení určitého druhu živnosti. Návrh na zřízení Akademie řemesel zaštiťované Hospodářskou komorou je jedním z příkladů spolupráce škol s dalšími institucemi.

K § 166

Pomaturitní odborné studium (v jiné podobě než je nyní navrhováno) bylo zrušeno v roce 1995 zákonem č. 138/1995 Sb., kterým byl novelizován školský zákon. S odstupem několika let je zřejmé, že podobnou formu vzdělávání je třeba obnovit, neboť rozvoj vyššího odborného školství nahradil pouze jednu z forem pomaturitního vzdělávání. Pomaturitní odborné studium je nyní koncipováno také jako terciární vzdělávání a může být poskytováno za úplatu. Jeho výhodou je kratší doba studia a pravděpodobně bude poskytováno vyššími odbornými školami jako doplňující nebo částečné vzdělávání s obdobným zázemím jako v případě vyššího odborného vzdělávání. Pomaturitní odborné studium má specializační charakter a může se stát součástí podmínek pro výkon některých povolání. Výstupním dokladem z pomaturitního odborného studia je vysvědčení o závěrečné pomaturitní zkoušce. V tomto studiu se nedosahuje stupně vzdělání.

K § 167

V § 167 jsou uvedena školská výchovná a ubytovací zařízení. Do jedné skupiny jsou spojena proto, že spolu s poskytovanou službou (ubytování nebo péče v době po vyučování) je dětem, žákům nebo studentům poskytována v mnohých případech i výchovná péče (s ohledem na výrazně převládající výchovný aspekt není v těchto ustanoveních použita legislativní zkratka ”vzdělávání”). Jako typy školských výchovných a ubytovacích zařízení budou ve vyhlášce blíže uvedeny školní družina, školní klub, školní sportovní klub, domov mládeže, internát a škola v přírodě.

K § 168

Školská poradenská zařízení tvoří významnou část školských zařízení s diagnostickou a výchovně preventivní funkcí. Jako typy školských zařízení budou ve vyhlášce dále uvedeny pedagogicko - psychologická poradna, speciálně pedagogická centra, školní poradenské pracoviště a střediska výchovné péče. Po provedení reformy veřejné správy budou zřizovat uvedená poradenská zařízení většinou kraje, speciálně pedagogická centra jsou zřizována při jednotlivých speciálních školách. Navrhuje se (v § 199 odst. 1 písm. i)), aby nadále zřizovatelem školských poradenských zařízení byl kraj a s výjimkou školního poradenského pracoviště soustředil do jím zřízené instituce činnosti, které vykonává pedagogicko-psychologická poradna, speciálně pedagogické centrum a středisko výchovné péče.

K § 169

Školská zařízení pro zájmové a mimoškolní vzdělávání naplňují volný čas dětí, žáků nebo studentů, případně dalších zájemců o efektivní využití volného času. Jako typy školských zařízení pro zájmové a mimoškolní vzdělávání budou ve vyhlášce uvedeny střediska volného času, zahrnující například dnešní domy dětí a mládeže, nebo školní knihovna, popřípadě provozující některé činnosti, které dosud vykonával státní těsnopisný ústav nebo školský ústav umělecké výroby a které již v současné době jsou převedeny do jiných institucí.

K § 170

Zařízení školního stravování tvoří s mnohými školami jeden právní subjekt, mohou však být zřizována samostatně buď obcemi (podle § 197), pokud slouží mateřským nebo základním školám, nebo krajem, pokud slouží školám zřizovaným krajem (podle § 199). Jejich účelem je zajistit dětem, žákům nebo studentům stravování dostupné při běžné vzdělávací činnosti. Jako typy zařízení školního stravování jsou uváděny zejména školní jídelny, ve vyhlášce se počítá i s dalším typem zařízení školního stravování doplňujícím školní jídelnu. Vyhláškou bude také upravena organizace školního stravování v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví s ohledem na nutnost stanovit hygienické a organizační podmínky provozu.

K § 171

Školská účelová zařízení jsou rozsáhlou skupinou školských zařízení zahrnující rozmanitou náplň školských služeb. Jako typy školských účelových zařízení lze uvést středisko služeb školám, středisko informačních technologií, plaveckou školu a další typy zařízení pro zajištění praktického vyučování - školní hospodářství, střediska praktického vyučování. Část uvedených školských zařízení podporuje technicky školy a část doplňuje vzdělávací činnost školy v důležité složce výuky – ve zdokonalování praktických dovedností žáků (pro děti nebo studenty nejsou tato školská zařízení samostatně zřizována). Vzhledem k tomu, že činnost uvedených školských zařízení úzce souvisí s činností škol, které zřizují kraje (nebo jsou určena na pomoc školám v celém regionu), je jejich zřizovatelem kraj.

K § 172

Zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků zajišťují další přípravu učitelů, vychovatelů a dalších kategorií pedagogických pracovníků po dobu jejich aktivní pedagogické činnosti. Zřizovatelem těchto školských zařízení je ministerstvo podle § 189 odst. 2 (ve vyhlášce budou uváděna jako typ uvedeného zařízení - pedagogická centra) a kraje podle § 199 odst. 1 písm. m).

K § 173

Ustanovení § 173 obsahuje zmocnění k vydání vyhlášek, které budou podrobněji upravovat uvedená školská zařízení a organizaci jejich činnosti.

K § 174

Podle § 174 se umožňuje poskytovat žákům středních škol a studentům vyšších odborných škol odměnu za produktivní činnost podle rozsahu a kvality, ve které je žáky nebo studenty vykonávána. Je též upraveno (ustanovení odstavce 3), kdo toto zabezpečení poskytuje, pokud není poskytovatelem hmotného a finanční zabezpečení škola. V současné době je tato oblast upravena již nevyhovující vyhláškou č. 84/1984 Sb., o poskytování hmotného zabezpečení žákům středních škol. Novelou školského zákona zákonem č. 132/2000 Sb. bylo toto zabezpečení přiznáno i studentům vyšších odborných škol, o nich se však vyhláška č. 84/1984 Sb. samozřejmě nezmiňuje. V této souvislosti se v rámci zákonného zmocnění předpokládá vydání nové vyhlášky, která se bude zabývat zejména podmínkami poskytování hmotného zabezpečení.

K § 175

V § 175 je upraveno vzdělávání cizinců ve školách zejména s ohledem na úplatu za poskytování vzdělávání. Tato oblast nebyla dosud ve školských zákonech zohledněna a v souvislosti s očekávaným začleněním České republiky do Evropské unie nabývá na významu. Nově navrhovaná úprava je však zaměřena mnohem obecněji a snaží se vyrovnat s dosud neřešeným vztahem jakéhokoliv cizince ke vzdělávání v ČR.

V odstavci 1 se zaručuje právo na bezplatné vzdělávání v základních školách po dobu povinné školní docházky všem cizincům, kteří pobývají na území České republiky.

V odstavci 2 je stanoveno, že bezplatného vzdělávání ve středních a vyšších odborných školách se dostane všem cizincům, kteří pobývají na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a podle zákona o azylu.

Žáci nebo studenti jsou podle odstavce 3 povinni předložit řediteli příslušné školy nejpozději dnem, kdy se zahajuje vyučování v příslušném školním roce, doklad o tom, že pobývají oprávněně na území České republiky.

K § 176

Uznání rovnocennosti zahraničních vysvědčení se provádí v případech, kdy má Česká republika dohodu s příslušným státem o vzájemném uznávání platnosti vydaných dokladů o dosaženém vzdělání. Osvědčení o rovnocennosti zahraničních vysvědčení se vydává v případech, kdy příslušný správní úřad uzná za rovnocenné předložené vysvědčení ze zahraniční školy na základě posouzení základních atributů zahraničního studia ve srovnání s porovnatelným oborem vzdělání v České republice. Pokud takové porovnání není možné, provede příslušný krajský úřad nostrifikaci zahraničního vysvědčení, popř. má možnost ověřit vzdělání žadatele na základě nostrifikační zkoušky a v případě jejího úspěšného vykonání vydá nostrifikační doložku k předloženému vysvědčení. Od 1. ledna 2001 přešla tato agenda na krajský úřad (kraj v přenesené působnosti), nový návrh tuto situaci nemění. Ustanovení odstavce 3 se nepoužije v případě nostrifikace vysvědčení vydaného školou nacházející se na území smluvního státu Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích listin vyhlášené Sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 45/1999 Sb. Smluvními stranami této Úmluvy jsou mimo jiné také všechny členské státy Evropské Unie s výjimkou Dánska.

K § 177

V ustanovení odstavce 2 je uvedena základní charakteristika pedagogického pracovníka. Na rozdíl od současného stavu se upouští od stanovení výčtem, kteří zaměstnanci škol jsou pedagogickými pracovníky, a přechází se na vymezení podle základních atributů práce pedagogického pracovníka. Za pedagogického pracovníka se tak považují osoby, které vykonávají vyučovací činnost, výchovnou činnost nebo pedagogicko-psychologickou činnost s dětmi, žáky nebo studenty ve školách nebo ve školských zařízeních, popřípadě v zařízeních sociální péče a má stanovenu míru této přímé činnosti příslušným předpisem. Současně musí podle § 178 splňovat příslušné podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pro danou kategorii pedagogických pracovníků. Doplněním pedagogicko-psychologické činnosti do výčtu činností se umožňuje, aby ve školách, kde pro to budou podmínky, mohli pracovat, např. školní psychologové.

K § 178

V § 178 se taxativně stanoví podmínky, které musí pedagogický pracovník splňovat, aby mohl vykonávat svoji profesi. Podmínky odborné a pedagogické způsobilosti budou (jako dosud) stanoveny ve vyhláškách ministerstva a Ministerstva práce a sociálních věcí, která navíc bude uvádět přehled kategorií pedagogických pracovníků. Další podmínkou je zdravotní způsobilost k výkonu povolání, kterou potvrzuje praktický lékař, a trestní bezúhonnost vymezená ve vazbě na úmyslné trestné činy.

Pedagogickým pracovníkům, kteří získali vzdělání v zahraničí, je uloženo prokázat znalost češtiny zkouškou v určených zařízeních. Vzhledem k tomu, že mohou vzdělání v zahraničí nutné pro výkon pedagogické činnosti získat i čeští občané, nemusí se podrobit uvedené zkoušky z českého jazyka ti čeští občané, kteří se prokáží úspěšně složenou maturitní zkouškou.

Nově se zavádí jako podmínka pro výkon funkce ředitele složení tzv. první funkční zkoušky před nástupem do funkce, kterou budou vykonat noví ředitelé. Cílem zavedení první funkční zkoušky je ověřit znalosti ředitele ze základní tematiky nutné pro řízení školy nebo školského zařízení. Absence systematičtější přípravy vedoucích činitelů ve školách a školských zařízeních byla v poslední letech stále citelnější. První funkční zkouška se nebude týkat ředitelů, kteří jsou ve funkci k 31.8.2003, z důvodů přípravy systému vzdělávání ředitelů.

K § 179

Podmínky pro výkon povolání pedagogického pracovníka pro státní příslušníky členského státu Evropské unie nebo dalšího státu, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, jsou stanoveny v souladu s příslušnými směrnicemi Evropské unie, v nichž jsou obecně upraveny podmínky uznávání způsobilosti těchto pracovníků. Jde o směrnice č. 89/48/EEC a 92/51/EEC. Zákonem je požadováno, aby uvedení cizinci stejně jako občané České republiky splňovali podmínku kvalifikačních předpokladů, zdravotní způsobilosti, že nebyli odsouzeni za úmyslný trestný čin. Rovněž je stanoven požadavek vykonání zkoušky z českého jazyka, tato zkouška však nebude vyžadována, pokud to nebude vyžadovat povaha pracovního místa, které bude příslušná osoba zastávat. Jde například o situace, kdy cizinec jako pedagogický pracovník bude v rámci výuky cizího jazyka vyučovat konverzaci ve svém rodném jazyce apod. Bližší podmínky uznávání způsobilosti budou určeny ve vyhlášce ministerstva, která bude vydána v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Tato vyhláška bude rovněž v plném rozsahu respektovat výše uvedené směrnice směřující k zajištění volného pohybu osob v rámci EU.

Konkrétní postup podle ustanovení odstavce 2 je svěřen orgánu krajskému úřadu, který bude o žádosti žadatele rozhodovat nejpozději do 120 dnů ode dne předání všech požadovaných dokumentů, které se budou k žadateli vztahovat.

K § 180

Na nepedagogické pracovníky škol a školských zařízení jsou také kladeny jisté požadavky pro výkon povolání. Vzhledem tomu, že i tito pracovníci jsou z hlediska výkonu své práce v určitém kontaktu s dětmi, žáky a studenty, je požadována kromě běžných kvalifikačních předpokladů nově také bezúhonnost v rozsahu obdobném jako pro pedagogické pracovníky, tj. pokud jde o pravomocné odsouzení za úmyslné trestné činy.

K § 181

Jako dosud bude v zájmu jednotných pracovních podmínek vydán ministerstvem pro zaměstnance škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, svazkem obcí nebo obcí vzorový pracovní řád. Nově zákon stanoví, že tak učiní s předchozím souhlasem příslušných odborových orgánů. Pro školy a školská zařízení zřizované státem vydá ministerstvo pracovní řád podle zákoníku práce obdobně jako zřizovatelé soukromých a církevních škol.

K § 182

Pedagogickým pracovníkům se ukládá po dobu výkonu svého povolání se dále vzdělávat. Systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků se dosud nestabilizoval po svém praktickém zrušení na počátku devadesátých let. Před pěti lety byl uplatněn nový systém dalšího vzdělávání založený na výběru vhodných kursů pedagogickými pracovníky ve školách z nabídky, kterou kromě zařízení pro vzdělávání pedagogů zřizovaných ministerstvem a školskými úřady mohly organizovat také soukromé instituce, které dostaly oprávnění k této činnosti od ministerstva. K úhradě za tyto kursy dostávají školy účelově vázané finanční prostředky. Dosavadní praxe se osvědčila a je možné v ní dále pokračovat za předpokladu, že bude systém doplněn o výraznější požadavky státu na osobnostní růst pedagogů. Základem systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků se stávají pedagogická centra zřizovaná státem – ministerstvem, doplněná institucemi kraje, který přebírá řadu institucí tohoto charakteru od zrušených školských úřadů.

K § 183

Nově je navrhováno, aby pedagogičtí pracovníci měli možnost v průběhu své profesní dráhy určitého kariérního postupu. Předpokladem pro výkon složitějších a náročnějších pedagogických činností bude absolvování odpovídajícího dalšího vzdělávání v oblasti pedagogiky, psychologie, metodiky výuky a dalších nezbytných oblastí. V odstavci 3 je stanoveno, jakým způsobem se prokazuje získání dalších odborných předpokladů pro výkon složitějších, resp. náročnějších pedagogických činností. V případě ředitelů bude další vzdělávání rozšířeno i na vzdělávání v ekonomických disciplínách, způsobech řízení školy apod., což bude završeno vykonáním druhé funkční zkoušky. Podmínky výkonu složitější, odpovědnější a obtížnější pedagogické činnosti budou stanoveny vyhláškou. Vyhláškou bude také stanoven rozsah vzdělávání pedagogů s ohledem na předpokládaný budoucí výkon náročnějších pedagogických činností.

§ 184

Ustanovení § 184 zmocňuje ministerstvo k vydání vyhlášky, v níž stanoví zejména činnosti považované za složitější, odpovědnější a náročnější, k jejichž výkonu bude třeba splnění dalších odborných předpokladů, a zároveň rozsah a podmínky funkčních zkoušek pro výkon funkce ředitele.

K § 185

Výčet orgánů pověřených výkonem státní správy ve školství je nezbytné stanovit zákonem. Tento výčet se liší od současného stavu vzhledem k postupující reformě veřejné správy, v jejímž důsledku k 31.12 2002 zanikají okresní úřady. Ke stejnému datu mají být na základě zvláštního zákona rozšířeny působnosti některých obcí o výkon státní správy. Okruh působností obcí, které se vztahují k výkonu státní správy ve školství, je uveden v § 187. Výkon státní správy je přiznán v odpovídajícím rozsahu řediteli právnické osoby zřizované státem, krajem, svazkem obcí nebo obcí, neboť soukromé či církevní školy postavení orgánu státní správy nepřísluší.

K § 186

V ustanovení jsou vymezeny kompetence ředitele při výkonu státní správy ve školách a školských zařízeních zřizovaných státem, krajem nebo obcí, která se obecně řídí správním řádem. Další povinnosti, které nejsou považovány za výkon státní správy, se týkají těchto ředitelů, ale i ředitelů ostatních právnických osob poskytujících vzdělávání podle tohoto zákona, a jsou stanoveny v § 201.

K § 187

Po zániku okresních úřadů nahradí jejich kompetence spojené s financováním základních škol a některých dalších škol a školských zařízení zejména krajské úřady. Výčet obcí s rozšířenou působností k výkonu státní správy stanoví zvláštní zákon v souvislosti s realizací reformy veřejné správy. V návrhu zákona se pro tyto obce používá označení „obce s přenesenou působností“. Na základě tohoto zákona mají ve školství tyto obce připravovat pro krajské úřady nezbytné podkladové materiály pro financování školství zřízených obcemi a pro vyhodnocení efektivity financován. Jak je uvedeno budou obce s přenesenou působností zpracovávat návrh rozpisu přímých výdajů, rozbory hospodaření, zpracovávat některé statistické údaje, připravovat podklady pro zúčtování prostředků státního rozpočtu a předávat je krajským úřadům. V zájmu stability systému je navrženo, aby se jmenováním a odvoláním vedoucího obecního úřadu obce s rozšířenou působností (jmenovaného radou obce) souhlasil krajský úřad.

K § 188

Krajský úřad vykonává obdobné působnosti jako podle stávající právní úpravy. Jde zejména o úkoly týkající se odvolání proti rozhodnutí ředitele (školské právnické osoby) – tedy i škol, které jsou zřizovány státem nebo krajem, dále proti rozhodnutí obce v případech, kdy počet přihlášených dětí nebo žáků do mateřské školy nebo školských zařízení zřizovaných obcí přesahuje kapacitu těchto institucí, dále o úkoly související s nostrifikacemi zahraničních vysvědčení, týkající se dočasného prominutí povinné školní docházky. Krajský úřad se také vyjadřuje k udělování výjimek při zřizování základních škol a jmenuje předsedy komisí pro maturitní zkoušky. Také povinnost vyjadřovat se ke značné části žádostí škol a školských zařízení před jejich zařazením do školského rejstříku byla dříve (v poněkud pozměněné podobě) v kompetenci školských úřadů.

V souvislosti s kompetencemi podle § 188 jsou krajské úřady zmocněny přijímat opatření k výsledkům činnosti (zjištěním) České školní inspekce a k dalším úkonům souvisejícím s výkonem státní správy (v přenesené působnosti), které převzal po zrušení školských úřadů.

Významným nástrojem řízení školství, který krajský úřad v přenesené působnosti zpracovává, by se postupně měl stát tzv. dlouhodobý záměr rozvoje a rozvoje vzdělávací soustavy. Dlouhodobý záměr je možné a žádoucí zpracovávat na delší časové období podle dlouhodobého záměru ministerstva, každé dva roky je však třeba tento záměr upřesnit a zaslat ministerstvu.

Krajský úřad plní řadu úkolů v ekonomické oblasti. Při financování škol a školských zařízení v regionu zákon předpokládá součinnost krajského úřadu s obcemi s rozšířenou působností výkonu státní správy, způsobem, který umožní efektivně vynakládat prostředky státního rozpočtu na vzdělávání v regionech a obcích. V této souvislosti bude kraj oprávněn stanovit příslušné normativy, které budou odrážet finanční náročnost vzdělávání podle rámcových vzdělávacích programů v podmínkách regionu. Normativy umožní financovat školy a školská zařízení s ohledem na jejich výkony tj. počet vzdělávaných osob podle diferencované finanční náročnosti vzdělávání, resp. podle rozsahu poskytovaných školských služeb. Při přidělování finančních prostředků má krajský úřad přihlédnout v požadavkům obce s rozšířenou působností vyjádřeným v návrhu rozpisu přímých výdajů pro školy v jejím územním obvodu. Krajský úřad je důležitým článkem v hodnocení ekonomické bilance financování školských právnických osob a zpracovatelem statistických výkazů. V zájmu stability systému je při jmenování a odvolávání vedoucího odboru krajského úřadu odpovědného za výkon státní správy ve školství kraj vázán souhlasným stanoviskem ministerstva.

Údaje a informace mimo oblast státní statistiky, které kraj předkládá ministerstvu se týkají zejména školského rejstříku vedeného krajem v rozsahu stanoveném v § 51.

Vedle výkonu státní správy krajskými úřady vykonávají kraje ve školství významné samosprávné kompetence podle § 199.

K § 189

Ministerstvo plní úlohu ústředního orgánu státní správy pro oblast školství, dále také pro oblasti týkající se mládeže a sportu. K posledně uvedeným oblastem se v současné době připravují (resp. byly připraveny) samostatné zákony. V oblasti školství (péče o školy a školská zařízení) oproti dnešnímu stavu je ministerstvo odpovědné za vydávání rámcových vzdělávacích programů, určité změny jsou i v kompetencích souvisejících s vedením a novým postavením školského rejstříku. Ministerstvo v průběhu roku 2001 v souvislosti s reformou veřejné správy předalo podstatnou část zřizovatelských kompetencí a majetku škol a školských zařízení. Střední a vyšší odborné školy nebude ministerstvo standardně zřizovat jako tomu bylo v období před přijetím zákonů o krajích v rámci reformy veřejné správy. Zákonná kompetence ministerstva zřizovat školy a školská zařízení je zachována pro omezený okruh škol a školských zařízení obdobně jako v příslušných dosud platných právních předpisech. Za výjimečné případy lze považovat například situace, kdy je zánikem střední školy ohroženo právo na vzdělávání žáků v daném oboru vzdělání v republikovém měřítku, kdy jde o školy se specializovaným či unikátním vzdělávacím obsahem, na jejichž vybavení a provoz nestačí kraji finanční prostředky, nebo v případech vzdělávání dětí, žáků nebo studentů se specifickými vzdělávacími potřebami.

Ministerstvo by mělo nadále zřizovat školské instituce na základě mezinárodních dohod, popřípadě ty, které slouží pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy anebo posilují vzdělanost pedagogických pracovníků.

Detailněji než dosud jsou zpracovány úkoly ministerstva v ekonomické oblasti. V odstavci 4 jsou uvedeny kompetence navazující na ustanovení v § 36 až § 38 týkající se stanovení druhů a výše normativů pro školy a školská zařízení.

Novou povinností ministerstva je zpracovávat každé dva roky dlouhodobý záměr v oblasti vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy. Novinkou je také možnost vyhlašovat rozvojové programy, které by měly ve vybraných oblastech podpořit rozvoj škol, jejich vybavení a účinnost pedagogické činnosti škol a školských zařízení.

Ministerstvo bude jmenovat a odvolávat ředitele škol a školských zařízení (školských právnických osob), které zřizuje, ústředního školního inspektora a vydávat souhlas se jmenováním a odvoláním vedoucích představitelů orgánů odpovědných za školství na úrovni kraje. Tato kompetence je důležitá s ohledem na stabilizaci systému státní správy a omezení politizujících vlivů.

K § 190

Ustanovení § 189 umožňuje určeným ministerstvům vykonávat státní správu v jimi zřizovaných školách v podobném rozsahu jako vykonává ministerstvo vůči školám a školským zařízením v resortu školství. V pravomoci ministerstva se ponechávají až na výjimky záležitosti související se školským rejstříkem. Při vydávání rámcových vzdělávacích programů jsou uvedená ministerstva v záležitostech všeobecného vzdělání povinna postupovat v dohodě s ministerstvem, stejně tak v případech týkajících se ukončování studia, zvláště pokud jde o společnou (státní) část maturitní zkoušky. Nejvíce specifické postavení vyplývají z podstaty věci mají školy při diplomatických misích zřizované Ministerstvem zahraničních věcí, které se ani nezapisují do školského rejstříku.

K § 191

Česká školní inspekce je definována jako správní úřad, který je již ze zákona členěn na ústředí a školní inspektoráty, a nově též jako účetní jednotka. Sídlo české školní inspekce se stanovuje s ohledem na nezbytnou součinnost s ministerstvem. Zákonem se vymezuje i hlavní organizační struktura České školní inspekce. Změnou proti současnému stavu je, že jmenování i odvolávání školních inspektorů provádí ústřední školní inspektor.

K § 192

Výkon inspekční činnosti je popsán v ustanovení odstavce 1 a zahrnuje základní kompetence České školní inspekce zejména s ohledem na potřebu důkladnější inspekční činnosti ve školách a školských zařízeních po převedení rozhodující většiny těchto subjektů do kompetence samospráv.

Přesněji se definují pracovníci, kteří mohou vykonávat inspekční činnost, dále také odpovědní činitelé, kteří mohou pověření k inspekční činnosti vydávat a náležitosti pověření k inspekční činnosti. Nově jsou také definovány podmínky způsobilosti pro výkon práce školního inspektora.

Podrobněji a přesněji jsou také uvedeny výstupy z inspekční činnosti, včetně podrobnějšího popisu nezbytných náležitostí uvedených výstupů.

K významným působnostem České školní inspekce bude náležet (obdobně jako ve stávající právní úpravě) možnost navrhnout výmaz školské právnické osoby, resp. jiné právnické osoby nebo jednotlivé školy a/nebo školského zařízení ze školského rejstříku, k němuž by mělo docházet v případech, kdy jiná mírnější opatření nejsou účinná.

Zvláštní postavení má Česká školní inspekce vůči vyšším odborným školám, kde nezasahuje do pedagogického procesu, ale omezuje se na kontrolu dodržování právních předpisů a kontrolu v oblasti ekonomiky.

K § 193

Při výkonu inspekční činnosti se školní inspektoři a další osoby oprávněné k inspekční činnosti setkávají s některými problémy, které vyplývají z nejasného nebo nedokonalého vymezení jejich pravomocí. Stanoví se proto výslovně, že školní inspektoři jsou oprávněni vstupovat i na pozemky škol a školských zařízení, nejen do samotných budov uvedených školských institucí, že mohou při své inspekční činnosti zjišťovat skutečnosti vyplývající z § 191 odst. 1 s výjimkou údajů, které podléhají jinému režimu, například podle zákona o utajovaných skutečnostech, že mohou pořizovat kopie z povinné dokumentace škol a školských zařízení, apod.

Současně se také upravuje úřední postup školních inspektorů při inspekční činnosti podle § 191 odst. 1 tohoto zákona, s ohledem na ochranu práv osoby, na kterou inspekce zaměřena.

Oproti současnému stavu se zvyšuje nejvyšší hranice pořádkové pokuty a umožňuje její opakované udělení.

K § 194

Do ustanovení se proti současnému stavu promítly změny související zejména s reformou veřejné správy. V oblasti státní správy a samosprávy ve školství je respektována působnost kraje, včetně zákonného zakotvení jeho působnosti přenesené dílem z ministerstva a z části ze zaniklých školských úřadů.

Předpokládá se, že funkce někdejších okresních školských rad, vyvažující a kontrolující činnost školských úřadů podle úpravy platné do konce roku 2000 byly v jistém smyslu vystřídány kompetencemi zastupitelstva kraje. O dalším orgánu, který by v regionech vykonával úlohu samosprávy pro oblast školství, se proto neuvažuje.

Obci nebyly pravomoci nějak výrazněji měněny. Nově byl nazván orgán školy, který se podílí na správě školy (resp. školské právnické osoby). Z dřívějšího označení rada školy (které bylo do značné míry vynuceno, aby se předešlo záměně s okresní školskou radou) se přechází na označení školská rada, čímž se také odstraňuje v českém jazyce ne vždy vítaný neshodný přívlastek v předešlém označení. Mezi novými samosprávnými orgány jsou též rada vyšší odborné školy a kolegium.

K § 195

Nejvážnější změnou v dosavadní právní úpravě, která se týká samosprávného orgánu školy – nyní školské rady, je stanovení povinnosti zřídit školskou vždy, pokud je součástí školské právnické osoby alespoň jedna škola poskytující vzdělávání v oboru vzdělání. K povinnému zřizování samosprávného orgánu na úrovni školy vede předkladatele doporučení expertů OECD a dosavadní zkušenosti s nepovinným zřizováním rady školy. Očekává se posílení odpovědnosti vzdělávaných, resp. jejich zákonných zástupců za práci školy, a zvýšení vlivu veřejnosti ve srovnání se stavem, kdy je v řadě škol veřejnost zastoupena bez významnějších kompetencí a odpovědnosti např. v poradních orgánech ředitele. V ustanovování školské rady se navrhuje několik zjednodušení, které se týkají jmenování a voleb do školské rady. Funkční období členů školské rady se stanovuje jako dosud na dva roky, do školské rady je možno zvolit nebo jmenovat člena opakovaně.

K § 196

Větší část z uvedených pravomocí se přejímá z těch, které měla již rada školy podle zákona č. 139/1995 Sb., kterým se novelizoval zákon o státní správě a samosprávě ve školství. Nově přibyla kompetence schvalovat dlouhodobý záměr školy (školské právnické osoby), školní řád a způsob hodnocení žáků a byly upřesněn další pravomoci týkající se například kontrolní činnosti školské rady. Upravena byla také osnova výroční zprávy školské právnické osoby tak, aby postihla zásadní činnosti školské právnické osoby a dávala větší přehled o jejím stavu. Byla vypuštěna výroční zpráva o hospodaření v té osnově, jak byla v zákoně č. 139/1990 Sb., a byla nahrazena rozborem hospodaření. Další postup v případě, kdy se školská rada a ředitel nedohodnou a uvedené dokumenty neschválí školská rada, zůstává obdobně jako dosud na zřizovateli.

K § 197

K povinnostem obce dosud stanoveným zákonem č. 564/1990 Sb. přibývá několik, které jsou důsledkem reformy veřejné správy. Po zrušení školských úřadů se jejich pravomoc zřizovat základní umělecké školy, školní družiny, školní kluby, školní knihovny, které slouží základním školám, školní jídelny pro základní školy a střediska volného času (dětí a mládeže) přesunula na obce. Pravomoc školského úřadu, který musel vyslovit souhlas se zrušením základní školy, převzal krajský úřad. Navržené kompetence obce se výrazně neliší od současného stavu, jsou však přesněji popsány a upřesněny výdaje obcí, které si při vyúčtovávání výdajů na vzdělávání žáků z jiné obci, mohou vyúčtovávat, a též upřesněn postup při přijímání žáka do školy mimo spádový obvod.

Obec může přispívat na přímé výdaje školám a školským zařízením (školským právnickým osobám), které zřizuje, nad rozsah dotací, které poskytuje stát, a je upraveno, za jakých okolností. Zachovává se možnost, aby obec mohla zřídit školu nebo školské zařízení, které jinak zřizuje stát nebo kraj za předpokladu, že je bude stejně financovat jako školy, které zřizuje v normálním režimu.

K § 198

Obcím jsou obdobně jako ve stávající zákonné úpravě stanoveny v rozsahu nezbytně nutném kompetence, které umožňují účelnou součinnost obce s jejími přirozenými partnery, kteří ve vztahu k předškolnímu vzdělávání a povinné školní docházce plní významné funkce. Jde např. o zřizování škol a školských zařízení, jejich správu, financování provozu, investic apod. Prostředky a zdroje vkládané do vzdělávání tak mohou být využívány efektivněji v důsledku koncepčních a koordinačních činností obce, které jsou uloženy zákonem. Do uceleného systému se doplňují obdobné funkce krajů v oblasti středního a vyššího odborného vzdělávání a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, pokud jde o celou vzdělávací soustavu.

K § 199

V ustanovení jsou uvedeny základní kompetence kraje ve zřizovatelské oblasti. Kraj převzal tyto pravomoci převážně od ministerstva (střední, vyšší odborné školy, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, školní hospodářství, dětské domovy, ubytovací zařízení pro žáky středních škol) a částečně od zrušených školských úřadů (základní umělecké školy, školy při zdravotnických zařízeních, pomocné školy, školská poradenská zařízení, zařízení školního stravování, účelová zařízení, zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků – dříve střediska služeb školám).

Kraj přebírá kompetenci (dosud vykonávanou ministerstvem) jmenovat a odvolávat ředitele těchto škol a školských zařízení. Ministerstvo si z důvodů stabilizace vedoucích pracovníků školských právnických osob ponechalo právo souhlasu se jmenováním a s odvoláním ředitelů uvedených školských institucí.

Kraj je také povinen školy a školská zařízení, které zřizuje, finančně zabezpečit v oblasti provozních výdajů a výdajů na reprodukci majetku, a to zejména z vlastních zdrojů, a přidělit jim také prostředky na přímé výdaje, které poskytuje stát.

K § 200

Rada pro vzdělávání je orgánem, který má pomoci ministerstvu, vládě a Parlamentu ČR v řešení nejzávažnějších školsko-politických otázek. Navrhuje se, aby Rada pro vzdělávání byla ustavena jako poradní orgán vlády se širokou spoluúčastí rozhodujících sociálních partnerů s celostátní působností. Usnesení rady pro vzdělávání má pomoci školským orgánům řešit koncepční, strategické a záměry a dlouhodobé úkoly.

K § 201

Ustanovení vymezuje postavení ředitele školské právnické osoby a uvádí výčet jeho základních povinností. Navíc oproti současnému výčtu jsou podrobněji uvedeny povinnosti týkající se rozborů hospodaření, finančního vypořádání přidělených prostředků se státním rozpočtem a povinnost zpracovávat dlouhodobý záměr školy, apod. Povinnost zpracovávat výroční zprávu, kterou mají ředitelé již dnes, by tak měla být zaměřena jednoznačněji i na zhodnocení činnosti školy vzhledem ke vzdálenějším vzdělávacím cílům.

Na ředitele školských právnických osob soukromých nebo církevních zřizovatelů, škol zřízených v právní formě podle jiných předpisů, popřípadě ředitele škol v působnosti Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany nebo Ministerstva spravedlnosti, se nemohou z hlediska výkonu státní správy vztahovat všechny kompetence ředitelů školských právnických osob zřizovaných ministerstvem, krajem nebo obcemi. V uvedených případech nerozhoduje ředitel soukromé nebo církevní školy ve správním řízení, ale je uplatňován smluvní princip. Některá rozhodování (např. o odkladu povinné školní docházky) těmto ředitelům ani nepřísluší.

K § 202 a § 203

Ustanovení řeší vztah tohoto zákona ke správnímu řádu, neboť stanoví na která ustanovení zákona se správní řád nevztahuje vůbec a na které se správní řád vztahuje s určitými odchylkami (vyloučení mimořádných opravných prostředků).

K § 204

V zájmu zachování právní jistoty vzdělávaných osob se stanoví, že stupně vzdělávání dosažené podle dřívějších předpisů zůstávají nedotčeny. Výslovně se stanoví vztah dosavadního pojmu ”úplné střední vzdělání” k nově zavedenému pojmu ”úplné střední všeobecné vzdělání”.

K § 205 a 206

Účelem úpravy je usnadnit změnu právní formy a přechod současných škol tj. příspěvkových organizací nebo jiných právnických osob do školského rejstříku.

Dosavadní státní, soukromé a církevní školy mají různé právní formy. Mají-li se sjednotit v jedné právní formě školské právnické osoby upravené v § 19 a následujícím, jsou možné dvě formy řešení, a to buď zrušení dosavadních právnických osob a zřízení či založení nových, nebo pouze změna jejich právní formy podobně jako je tomu podle § 69d obchodního zákoníku, která spočívá na myšlence právní kontinuity právnické osoby. Tento druhý přístup je vhodnější a více šetří základní práva a svobody. Vzhledem k tomu, že právnická osoba trvá, je i stejnou účetní jednotkou a daňovým subjektem, který může uplatňovat případnou daňovou ztrátu, která vznikla před změnou právní formy. Myšlenku právní kontinuity pak podtrhuje zachování identifikačního čísla. Vyloučení užití § 23 je odůvodněno tím, že při změně právní formy zde již existuje právnická osoba, která je oprávněna sama jednat, a proto není třeba, aby za ni jednali její zřizovatelé.

K § 207

Při změně právní formy bude nutné vymazat právnickou osobu z dosavadního rejstříku a zapsat do rejstříku školského. K přijetí takového rozhodnutí může být oprávněn pouze ten, kdo je oprávněn právnickou osobu zrušit. U obchodních společností a družstev se využívá odkazu na právní úpravu změny právní formy v obchodním zákoníku, neboť tam je tento proces podrobně upraven. Jde jednak o úpravu postupu před přijetím rozhodnutí o změně právní formy z hlediska ochrany zájmů společníků, členů a zakladatelů, povinnost sestavit konečnou účetní závěrku a zahajovací rozvahu, zákaz poskytování výhod, ochranu věřitelů a vyloučení možnosti napadat žalobou na neplatnost rozhodnutí o změně právní formy po provedení zápisu v příslušném rejstříku.

K § 208

Vzhledem k tomu, že zřizovací listina podle § 21 musí obsahovat i identifikaci zřizovatelů, je nutno stanovit fikci právního postavení zřizovatele, aby zřizovací listina při změně právní formy mohla vůbec tyto údaje obsahovat. Navíc je toto určení nutné i proto, že zřizovatelé rozhodují podle § 21 i o věcech vzniku, změny a zániku školské právnické osoby. Při změně právní formy je však právní postavení zřizovatelů důležité jen pro změnu a zánik školské právnické osoby, neboť při změně právní formy nová právnická osoba nevzniká.

K § 209

Návrh na zápis školské právnické osoby na rozdíl od ustanovení § 54 nepodává zřizovatel, ale přímo statutární orgán právnické osoby, jež mění svou právní formu, neboť podle obecné úpravy obchodního zákoníku mohou zakladatelé jednat za právnickou osobu jen do jejího vzniku. Od svého vzniku jedná právnická osoba svým statutárním orgánem. Tomu odpovídá koncepce odstavce 1. Na rozdíl od obecné koncepce zápisu do školského rejstříku je při změně právní formy nutno sladit zápis v dosavadní evidenci právnických osob se zápisem do školského rejstříku. Není možné, aby došlo k zápisu školské právnické osoby do školského rejstříku dříve, než bude proveden příslušný zápis v dosavadní evidenci o právnické osobě, jež mění právní formu. Z tohoto důvodu se musí nejdříve provést zápis změny právní formy v dosavadní evidenci právnické osoby a zápis do školského rejstříku musí být proveden se zpětnými účinky ke dni zápisu změny právní formy v dosavadním rejstříku, v němž byla tato právnická osoba zapsána. Z důvodu ochrany věřitelů je v tomto rejstříku nutno i uvést, do jakého školského rejstříku bude školská právnická osoba zapsána, neboť jinak by nemohli účinně chránit svá práva. Ze stejného důvodu zůstává zachováno i ručení za závazky právnické osoby po změně její právní formy.

K § 210

V odstavci 1 je vymezen vztah mezi nově navrhovaným systémem druhů škol a školských zařízení k dnes užívaným kategoriím škol a školských zařízení.

Přechodná ustanovení uvedená v odst. 2 a 4 umožňují v zájmu zachování práv žáků a studentů dokončit jejich vzdělávání v těch oborech vzdělání, s nimiž zákon nadále nepočítá.

V ustanovení odstavce 5 se předpokládá, že ti ředitelé, kteří jsou již ve funkcích, by nemuseli skládat první funkční zkoušku podle návrhu zákona, protože se ve valné většině museli v zájmu odpovědného vykonávání své funkce již vyškolit jiným způsobem. Navíc by pro všechny současné ředitele nebylo možno v krátkém časovém období po nabytí účinnosti zákona proškolit v odpovídající kvalitě. Svoje schopnosti a předpoklady pro výkon funkce budou muset současní ředitelé obhájit v průběhu druhé funkční zkoušky.

V ustanovení odstavce 6 se navrhuje, aby s ohledem na předpokládané množství několika set rámcových vzdělávacích programů, které bude muset ministerstvo vydat, byla upravena platnost dosavadních učebních programů.

Nepředpokládá se, že by se novým zákonem měla ukončit dosavadní pokusná ověřování, která byla zahájena v době před zpracováním tohoto zákona. Protože však dosud povolená pokusná ověřování byla povolena podle současného školského zákona a mohly by vzniknout pochybnosti o legitimitě těchto ověřování, navrhuje se, aby dosavadní odlišnosti v uspořádání a organizaci vzdělávání byly tímto ustanovením ponechány v platnosti.

K § 211

Zrušovací ustanovení, které zrušuje předpisy, které budou nahrazeny tímto zákonem.

K § 212

Zrušovací ustanovení ponechává v platnosti § 25 školského zákona (a dále budou také do roku 2003 ponechána v platnosti příslušná ustanovení vyhlášky č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích) s ohledem na odloženou účinnost § 129 až 141 návrhu zákona, podle nichž bude postupováno při ukončování studia maturitní zkouškou podle nové zákonné úpravy od roku 2003.

K § 213

Vzhledem k tomu, že se v návrhu zákona zakotvuje, že vyučování náboženství vykonávají pověření zástupci církví nebo náboženských společností v pracovněprávních vztazích, tedy za mzdu (odměnu), je třeba zrušit ustanovení § 5 zákona č. 218/1949 Sb., v němž je stanovena povinnost vyučovat náboženství bezplatně. S ohledem na úpravu vyučování náboženství v tomto zákoně by byla úprava povinnosti církví bezplatně zabezpečovat výuku náboženství podle § 5 zákona č. 218/1949 Sb. rozporná.

K § 214

Vzhledem k tomu, že nový školský zákon zrušuje dosavadní zákon ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, je nezbytné novelizovat příslušná ustanovení, na která odkazuje občanský soudní řád.

K § 215

Pro účely pracovně právních předpisů je při zachování práv vzdělávaných osob třeba vycházet ze změn v právním postavení i terminologii škol a školských zařízení.

K § 216

Pro účely důchodového zabezpečení je třeba provést úpravy ustanovení tak, aby v souladu s nově zavedenou terminologií škol a školských zařízení byla zachována práva související se započítáváním vzdělání pro účely důchodového pojištění včetně studia ve vyšších odborných školách a pomaturitního odborného studia.

K § 217

Zaměstnanci škol a školských zařízení jsou dosud odměňováni podle zákona č. 143/1992 Sb. Pro zachování tohoto způsobu odměňování se navrhuje zahrnout do rozsahu působnosti nově vzniklé školské právnické osoby zřizované obcí, svazkem obcí, krajem nebo státem.

K § 218

V § 4 odst. 1 písm. f) a § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, se navrhuje mezi osoby osvobozené od daně z pozemků a daně ze staveb zahrnout i školské právnické osoby jako subjekty poskytující výchovu a vzdělávání. Ustanovení je obdobou právní úpravy pro obecně prospěšné společnosti.

K § 219

V § 20 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, se navrhuje mezi osoby, které jsou osvobozeny od daně dědické a daně darovací, zařadit i školské právnické osoby jako právní subjekty zajišťující výchovu a vzdělávání. Ustanovení je obdobou právní úpravy pro obecně prospěšné společnosti.

K § 220

Vzhledem k tomu, že školské právnické osoby nebudou zřizovány za účelem podnikání a vztahuje se na ně tedy ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, je účelné školské právnické osoby doplnit do ustanovení § 18 odst. 8 tohoto zákona, které příkladmo vyjmenovává subjekty, na které se odstavec 3 vztahuje.

K § 221

Ustanovení zrušuje v zákoně č.331/1993 Sb. část šestou, která novelizovala § 14 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních, středních a vyšších odborných škol (školský zákon). Zmíněný § 14 školského zákona je věnován finančnímu a materiálnímu zabezpečení středních odborných učilišť a středisek praktického vyučování a budoucí způsob jejich financování je uveden v návrhu zákona v § 39.

K § 222

Vzhledem k tomu, že v souladu s návrhem tohoto zákona budou školské právnické osoby vznikat zápisem do školského rejstříku, z důvodu efektivity a hospodárnosti řízení se navrhuje, aby identifikační čísla pro tyto školské právnické osoby vydávalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přímo v řízení o zápisu školské právnické osoby do školského rejstříku.

K § 223

Vzhledem k obnovení pomaturitního studia (byť v pozměněné formě) se navrhuje, aby denní forma tohoto studia byla považována za soustavnou přípravu na budoucí povolání.

K § 224

Smyslem ustanovení je umožnit větší prostupnost mezi vyššími odbornými školami a vysokými školami tak, aby studenti a absolventi vyšších odborných škol mohli být při přijímacím řízení k vysokoškolskému studiu posuzováni obdobně jako uchazeči, kteří absolvovali části studijních programů vysokých škol. Podmínky přijetí může stanovit ve smyslu uvedeného § 49 zákona č. 111/1998 Sb. vysoká škola nebo fakulta odlišně od běžného přijímacího řízení, které je organizováno pro uchazeče ze středních škol.

K § 225

Vzhledem k tomu, že nový školský zákon zrušuje dosavadní zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 564/1990 Sb.,o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 306/1999, o poskytování dotací soukromým školám a školských zařízení, je třeba zrušit i zákony, které citované zákony novelizovaly.

K § 226

Navrhuje se novelizovat zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) tak, aby byl i nadále zachován současný právní stav vyvolaný zákonem č. 132/2000 Sb. Vzhledem ke specifice školství a značné decentralizaci působnosti v oblasti školství, mládeže a tělovýchovy na základě reformy veřejné správy je nezbytné, aby Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydávalo souhlas se jmenováním a odvoláním vedoucích představitelů orgánů odpovědných za školství na úrovni kraje.

K § 227

Zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se navrhuje novelizovat v ustanoveních, která vymezují příspěvkové organizace zřizované kraji, resp. obcemi. Školy a školská zařízení v právní formě příspěvkové organizace by se v podstatných rysech pokud možno neměly příliš lišit od škol a školských zařízeních zřizovaných v právní formě školské právnické osoby. Financování, podmínky vzdělávání, evaluace, správa, řízení a otevřenost k veřejnosti by měla být u škol v právní formě zajištěna na základě školského zákona. Hospodaření škol a školských zařízení zřízených jako příspěvkové organizace se bude nadále řídit zákonem o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Tento zákon bude rovněž doplněn o ustanovení, která umožní zřízení a provozování škol a školských zařízení v právní formě školské právnické osoby.

K § 228

Účinnost zákona je stanovena od 1. září 2003, s výjimkou těch ustanovení, podle nichž bude prováděna reformovaná maturitní zkouška a zařazování pedagogických pracovníků v systému kariérního postupu do platových tříd podle novelizovaného zákona č. 143/1991 Sb. a stanovena povinnost skládání první funkční zkoušky jako podmínky pro zastávání funkce ředitele. Rovněž je odložena účinnost některých ustanovení naplňujících požadavky EU, např. pokud jde o náležitosti plnění povinné školní docházky dětí zaměstnanců EU a pokud jde o úpravu výkonu pedagogického povolání cizinci – státními příslušníky členských států EU- v České republice, a to dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k EU v platnost.

V Praze dne 29.10.2001

Ing. Miloš Zeman v.r.

předseda vlády České republiky

Mgr. Eduard Zeman v.r.

ministr školství, mládeže a tělovýchovy

§ 87 odst. 1 a odst. 2 § 175 odst. 1	(1) Pro děti, které jsou rodinnými příslušníky osoby se státní příslušností členského státu Evropské unie a které mají bydliště na území České republiky, kde taková osoba vykonává nebo vykonávala pracovní činnost v pracovně právním vztahu nebo samostatně výdělečnou činnost, nebo na území České republiky studuje, anebo získala právo pobytu na území České republiky z jiného důvodu, a pro něž je školní docházka povinná, zajistí kraj v přenesené působnosti a) bezplatnou přípravu k jejich začlenění do základní školy, zahrnující výuku českého jazyka přizpůsobenou potřebám těchto dětí, b) bezplatné vzdělávání v základní škole, c) podle možností ve spolupráci se zeměmi původu dítěte podporu výuky mateřského jazyka a kultury země jeho původu, která bude koordinována s běžnou výukou v základní škole. (2) Kraj v přenesené působnosti zajistí přípravu pedagogických pracovníků, kteří budou uskutečňovat vzdělávání podle odstavce 1. (1) Žákům, kteří nejsou občany České republiky a pobývají oprávněně na území České republiky, je poskytováno základní vzdělávání za stejných podmínek jako občanům České republiky po dobu plnění jejich povinné školní docházky včetně vzdělávání při výkonu ústavní a ochranné výchovy.	Směrnice Rady ze dne 25. července 1977 týkající se vzdělání dětí migrujících pracovníků 77/486/EHS 377L0486	Článek 1 Článek 2	Směrnice se vztahuje na děti, pro něž je školní docházka povinná podle zákonů hostitelského státu, a které jsou rodinnými příslušníky pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu, přičemž takové děti mají trvalé bydliště na území členského státu, v němž takový pracovník vykonává nebo vykonával pracovní činnost jako zaměstnanec. Členské státy musí v souladu se svými domácími podmínkami a národními právními systémy učinit příslušná opatření pro zajištění nabídky bezplatné výuky na svém území pro tyto děti, jež má usnadnit jejich počáteční přijetí a která bude zejména zahrnovat výuku úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků hostitelské země přizpůsobenou specifickým potřebám takových dětí. Členské státy musí učinit opatření nezbytná pro zajištění vzdělání a dalšího vzdělávání učitelů, kteří mají tuto výuku zajišťovat.	PL
§ 175 odst. 1 až 4	(1 Žákům, kteří nejsou občany České republiky a pobývají oprávněně na území České republiky, je poskytováno základní vzdělávání za stejných podmínek jako občanům České republiky po dobu plnění jejich povinné školní docházky včetně vzdělávání při výkonu ústavní a ochranné výchovy. (2) Žákům a studentům, kteří nejsou občany České republiky a kteří pobývají oprávněně na území České republiky, je poskytováno vzdělávání ve středních školách a vyšších odborných školách za stejných podmínek jako občanům České republiky. (3) Žáci nebo studenti podle odstavce 1 a 2 se stávají žáky nebo studenty příslušné školy za podmínek stanovených tímto zákonem, pokud předloží řediteli nejpozději ke dni nástupu do školy doklad o oprávněnosti pobytu na území České republiky.	Nařízení o volném pohybu pracovníků uvnitř společenství 1612/68/ES 368R1612	Článek 7 odst. 3 Článek 12		PL
§ 123 § 155	Ředitel uzná ucelené dosažené vzdělání žáka, pokud je prokazatelným způsobem doloženo. Částečné vzdělání žáka může ředitel uznat, pokud je prokazatelným způsobem doloženo a od doby jeho dosažení neuplynulo více než 10 let. Je-li uznáno dosažené vzdělání žáka, může ředitel žáka na základě písemné žádosti žáka nebo jeho zákonného zástupce uvolnit zčásti z  účasti ve vyučování. Byl-li žák uvolněn z účasti ve vyučování, není z příslušného předmětu hodnocen. Ředitel uzná ucelené dosažené vzdělání studenta, pokud je prokazatelným způsobem doloženo. Částečné vzdělání studenta může ředitel uznat, pokud je prokazatelným způsobem doloženo a od doby jeho dosažení neuplynulo více než 10 let. Je-li uznáno dosažené vzdělání studenta, může ředitel studenta na základě jeho písemné žádosti uvolnit zčásti z účasti v teoretickém vyučování, popř. v praktické přípravě. Byl-li student zčásti uvolněn z účasti ve vyučování, není z příslušného předmětu hodnocen.	Rozhodnutí Rady ze dne 21.prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů 99/51/ES 398D0051		Požadavek, aby evropské stáže , tj. vzdělání spojené s nabytím pracovní zkušenosti včetně vyučení byly uznány v členských zemích.	PL

§ 177 odst. 2 § 178 odst. 1 až 3 § 179 odst. 1 a odst. 2

(2) Pedagogickým pracovníkem je osoba vykonávající vyučovací činnost, výchovnou činnost nebo pedagogicko-psychologickou činnost ve školách a školských zařízeních podle tohoto zákona, která je zaměstnancem právnické osoby zapsané do školského rejstříku nebo zaměstnancem státu. Pedagogickým pracovníkem je též zaměstnanec, který vykonává vyučovací činnost, výchovnou činnost nebo pedagogicko-psychologickou činnost v zařízeních sociální péče. Pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo má odbornou a pedagogickou způsobilost, je zdravotně způsobilý nebyl odsouzen za úmyslný trestný čin, což prokáže před vznikem pracovního poměru předložením výpisu z evidence Rejstříku trestů. Výpis nesmí být starší než 6 měsíců. Ministerstvo stanoví vyhláškou podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků s výjimkou pracovníků vyšších odborných škol. Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků v zařízeních sociálních péče. U pedagogických pracovníků, kteří získali vzdělání podle odstavce 2 ve škole s jiným vyučovacím jazykem než českým, je součástí jejich odborné a pedagogické způsobilosti též znalost českého jazyka. Tito pracovníci mohou působit ve škole nebo školském zařízení s českým vyučovacím jazykem, pokud prokáží znalost českého jazyka vykonáním zkoušky na pracovištích vysokých škol zaměřených na výuku českého jazyka nebo v zařízeních pro další vzdělávání pedagogických pracovníků nebo v jazykové škole. Touto zkouškou se nezíská způsobilost k výuce předmětu český jazyk a literatura v základních a středních školách. Ustanovení se nevztahuje na osoby, kteří vykonali alespoň maturitní zkoušku z českého jazyka a literatury. Státní příslušník členského státu Evropské unie nebo dalšího státu, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva (dále jen „žadatel“), může být pedagogickým pracovníkem ve školách a školských zařízeních podle tohoto zákona pouze po splnění podmínky kvalifikačních předpokladů, vykonání zkoušky z českého jazyka, zdravotní způsobilosti a podmínky, že nebyl odsouzen za úmyslný trestný čin.Vykonání zkoušky z českého jazyka se nevyžaduje, pokud povaha pracovního místa znalost českého jazyka nevyžaduje. Ministerstvo stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou bližší podrobnosti uznávání vzdělání a odborné praxe žadatelů pro účely výkonu povolání pedagogického pracovníka. O uznání vzdělání a odborné praxe žadatelů podle odstavce 1 § 178 odst. 4 a § 183 odst. 4 rozhoduje kraj v přenesené působnosti na základě žádosti žadatele. Kraj v přenesené působnosti o žádosti rozhodne nejpozději do 120 dnů po předání všech dokumentů vztahujících se k žadateli.

Směrnice rady z 21. prosince 1988 o všeobecném systému uznávání diplomů vyššího vzdělání udělovaných po ukončení odborného vzdělávání a výcviku v trvání nejméně 3 let 89/48/EHS 389L0048 a Směrnice Rady z 18. června 1992 o druhém všeobecném systému uznávání profesního vzdělávání a výcviku jako doplněk Směrnice 89/48/EHS 92/51/EHS 392L0051

Všechny články

Obě směrnice upravují všeobecný systém uznávání profesních kvalifikací, který zaručuje, že jestliže zájemce z jakéhokoli členského státu EU chce vykonávat regulovanou profesi v jiném členském státě, může tak činit, pokud prokáže, že dosáhl určité kvalifikace v domovském členském státě, kde ho tato kvalifikace opravňuje v výkonu určité profese. Jestliže jsou podstatné rozdíly v kvalifikaci skutečné a požadované v hostitelské zemi, může hostitelská země po uchazeči požadovat, aby poskytl důkaz o odborné zkušenosti nebo aby absolvoval adaptační dobu nebo složil test schopností apod.

PL

Nelze upravit jednotlivé případy, které mohou nastat zákonem. Zákon proto zavádí pouze institut uznávání vzdělání a odborné praxe žadatelů o výkon pedagogického povolání, ostatní podrobnosti budou stanoveny vyhláškou. Orgánem, který bude rozhodovat jsou orgány kraje v přenesené působnosti, bude probíhat ve správním řízení, lhůta bude stanovena podle předpisů EU.

§ 7 odst. 2 a 4

Ministerstvo vydává a zveřejňuje v elektronické podobě po projednání s Radou pro vzdělávání rámcové vzdělávací programy, v případě rámcových vzdělávacích programů zdravotnických oborů v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví. Rámcové vzdělávací programy pro všeobecné vzdělávání projedná ministerstvo před jejich vydáním s národnostními sdruženími s celostátní působností. Rámcové vzdělávací programy pro odborné vzdělávání projedná ministerstvo před jejich vydáním se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů a jejich sdruženími s celostátní působností a s příslušnými ministerstvy v rozsahu jejich působnosti. Pro daný obor vzdělání je rámcový vzdělávací program závazným základem pro vypracování školních vzdělávacích programů a tvorbu a posuzování učebnic a je závazným základem pro stanovení výše výdajů na vzdělávání podle § 38 odst. 5, 6 a 8, § 47, § 48 odst. 5, § 197 odst. 6 a § 199 odst. 3 písm. a) a pro hodnocení škol a pro hodnocení výsledků dosažených dětmi a žáky.

Rozhodnutí Rady ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání 63/266/ES 363D0266

Zásada II

Zásada stanoví úkoly zejména pokud jde o vytvoření podmínek, které zaručí všem možnost získání odpovídajícího odborného vzdělání, dosáhnout harmonizace standardů a vzájemného uznávání certifikátů osvědčujících dosažení odborného vzdělání apod.

PL

Rámcové vzdělávací programy bude stanovovat minister-stvo, a při jejich tvorbě bude dbát na požadavky EU.

§ 5 odst. 2

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“) a Ministerstvo zdravotnictví v případě oborů vzdělání pro přípravu na výkon zdravotnického povolání stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí a po projednání s Ministerstvem zemědělství, Ministerstvem pro místní rozvoj, se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů a jejich sdruženími s celostátní působností a s národnostními sdruženími s celostátní působností vyhláškou soustavu oborů vzdělání.

Rozhodnutí Rady ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání 63/266/ES 363D0266

PL

Minister- stvo bude rovněž stanovovat v dohodě s MPSV a dalšími resorty a dalšími partnery soustavu oborů vzdělání.

§ 168

Školská poradenská zařízení zajišťují pro děti, žáky a studenty a jejich zákonné zástupce, pro jiná školská zařízení a škol informační, diagnostickou, poradenskou a metodickou činnost, poskytují odborné speciálněpedagogické a pedagogicko-psychologické služby, preventivně- výchovnou péči a napomáhají při volbě vhodného vzdělávání dětí, žáků nebo studentů a přípravě na budoucí povolání. Školská poradenská zařízení spolupracují s orgány sociálněprávní ochrany dětí a péče o mládež a rodinu, zdravotnickými zařízeními, popřípadě s dalšími orgány a institucemi.

Zásada III

Zásada požaduje, aby byl vytvářen trvale dostupný informační systém a systém poradenství v oblasti volby na povolání či odborného vzdělávání a zajištění toho, aby každý člověk tento informační systém mohl využít kdykoli před výběrem povolání, v průběhu odborného vzdělávání a kdykoli v průběhu produktivního věku.

PL

Plná slučitel- nost je, pokud jde o účastníky vzdělávání dle tohoto zákona, pokud jde o další osoby v produktiv-ním věku, spadá splně- ní uvedené- ho požadav-ku do působ-nosti MPSV.

§ 42 odst. 2

(2) Přímé výdaje školských právnických osob v rozsahu stanoveném v  § 38 odst. 1 až 6 zajišťuje ministerstvo prostřednictvím kraje v přenesené působnosti ve školských poradenských zařízeních poskytujících poradenské činnosti dětem v mateřských školách a žákům základních a středních škol,

Rozhodnutí Rady ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné

Požadavek trvale dostupného informačního i poradenského systému

PL

Naplnění požadavku i financová- ním přímých nákladů ze státního rozpočtu.

§ 3

Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména rozvoj osobnosti jedince přiměřeně jeho věku, individuálním předpokladům a možnostem, příprava pro osobní a občanský život, celoživotní vzdělávání a pro výkon pracovní činnosti a zaměstnatelnost, podpora vědomí národní identity a současně evropské a celosvětové sounáležitosti a úcty k ostatním národům, kultuře a hodnotám, kterých bylo ve vývoji lidské společnosti dosaženo, získání respektu k evropským kulturním tradicím a hodnotám, k etnické, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, ať náleží k národnostní menšině nebo většině, uznávání zásad demokracie a rozvíjení schopnosti člověka uplatňovat základní lidská práva a principy demokracie a osvojení hodnot jako je svoboda, odpovědnost a tolerance, získání znalostí z oblasti společenských a přírodních věd, o technice, o estetických, kulturních a morálních hodnotách, získání znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad udržitelného rozvoje a o pracovním prostředí.

politiky odborného vzdělávání 63/266/ES 363D0266

Zásada II Písm. C a D

Požadavek rozšířit odborné vzdělání na základě všeobecného vzdělání v míře dostatečné na základě požadavků daných technickým pokrokem, novými výrobními metodami a společenským a ekonomickým vývojem, dále umožnit každému, aby si osvojil technické znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon daného povolání a dosáhl co nejvyšší možné úrovně vzdělání a podnítit pokrok v rozvoji intelektuálních schopností, tělesných dispozic a rozvoj občanského vědomí.

PL

Obecné cíle vzdělávání uvedené v § 3 se vztahují na veškeré vzdělávání dle tohoto zákona a na všechny věkové kategorie účastníků vzdělávání ve všech oborech vzdělání i vzdělávání mimoškolní.

§ 7 odst. 2 a 3

(2)…... Rámcové vzdělávací programy pro odborné vzdělávání projedná ministerstvo před jejich vydáním se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů a jejich sdruženími s celostátní působností a s příslušnými ministerstvy v rozsahu jejich působnosti. (3)Rámcové vzdělávací programy pro obory vzdělání ve školách v působnosti Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti vydávají tato ministerstva v dohodě s ministerstvem.

Zásada II/H

Zásada požaduje provázat různé formy odborného vzdělávání s jednotlivými sektory ekonomiky – podnikatelské a odborné kruhy by měly problematice odborného vzdělávání věnovat pozornost

PL

S odborní- ky z praxe budou konzultová-ny rámcové vzdělávací programy a tito mohou tak ovlivňovat obsah vzdělávání.

§ 127 odst. 6

…V oborech vzdělání, v nichž se dosahuje středního odborného vzdělání, může ředitel a kraj v přenesené působnosti jmenovat jako člena zkušební komise k ústní nebo praktické zkoušce odborníka z praxe.

PL

Odborníci z praxe mohou být jmenováni členy zkušebních komisí při

§ 134 odst. 2 § 158 odst. 1

… Členem komise může být jmenován rovněž odborník z praxe, z vysoké nebo vyšší odborné školy. …Členem zkušební komise pro absolutorium může být jako odborník z praxe jmenován zástupce profesní organizace podle zaměření vyšší odborné školy.

závěrečných nebo matu- ritních zkouškách nebo absolu- toriu, být tak přítomni u zkoušek na výstupu ze vzdělávání a posoudit připravenost absolventů.

Předpisy právně nezávazné – politické povahy, doporučujícího charakteru

§ 2 odst. 1 písm.a)

Vzdělávání je založeno na zásadách : a) rovnoprávného přístupu každého občana České republiky (dále jen „občan“) ke vzdělávání,

Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v Rámci Rady z 3. 6. 1985 485Y0507 (01)

Požadavek na princip rovnosti ve vzdělávání bez ohledu na pohlaví

PL

Požadavek plně uplatněn, zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by bylo diskri- minující.

§ 2 odst. 1 písm.g)

Vzdělávání je založeno na zásadách : respektování vzdělávacích potřeb jednotlivých vzdělávaných osob.

Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady z 14.5. 1987 487Y0808 (01)

Požadavek na nejvyšší možnou míru integrace postižených dětí do normálních škol a požadavek na zajištění jejich vzdělávání s ohledem na jejich individuální potřeby

PL

Ze zákona jsou oproti platné právní úpravě vypuštěny speciální školy, postižené děti budou integrová-ny v maximální možné míře do běžných škol, mohou však být zřizovány celé třídy i školy se vzdělávacími programy pro postižené žáky.

§ 12 odst. 2 § 13 odst. 1 a odst. 2

Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání s využitím forem a metod, které odpovídají jejich potřebám, a na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní. (1) Děti, žáci a studenti se zdravotním postižením mají právo užívat při vzdělávání speciální učebnice a speciální didaktické a kompenzační pomůcky. Dětem, žákům a studentům, kteří nemohou vnímat řeč sluchem, se zajišťuje právo na vzdělání s použitím znakové řeči. Dětem, žákům a studentům, kteří nemohou číst běžné písmo zrakem, se zajišťuje právo na vzdělávání s použitím Braillova hmatového písma. Dětem, žákům a studentům, kteří se nemohou dorozumívat mluvenou řečí, se zajišťuje právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím náhradních způsobů dorozumívání. (2) Pro děti, žáky a studenty se zdravotním postižením nebo pro děti, žáky a studenty se sociálním znevýhodněním se zřizují školy, popřípadě v rámci školy jednotlivé třídy s upravenými vzdělávacími programy. Pro žáky s těžkým mentálním postižením, žáky s více vadami nebo žáky s autismem se zřizují základní speciální školy.

Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady z 31. 5. 1990 490Y0703 (02)

Požadavek na integraci dětí a mládeže s postižením do běžných systémů vzdělávání.

PL

Viz předchozí poznámku. Další úpravy ve prospěch dětí, žáků a studentů s postižením jsou obsaženy i v jiných ustanoveních zákona. Ministerstvo stanoví rovněž vyhláškou pravidla a náležitosti diagnostiky vzdělávacích potřeb těchto účastníků vzdělávání, úpravu organizace vzdělávání apod.

§ 3 písm. f)

Obecnými cíli vzdělávání je zejména f) získání znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad udržitelného rozvoje a o pracovním prostředí.

Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady z 24. 5.1988 488Y0706 (03) a Závěry Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady z 1.6. 1992 492Y0616 (02)

Požadavek na zajištění výchovy k ochraně životního prostředí ve všech oblastech vzdělávání - od předškolního až po vysokoškolské vzdělávání a další vzdělávání, vytváření vztahu k životnímu prostředí a vytváření obecné odpovědnosti směřující k ochraně lidského zdraví a udržení ekologické rovnováhy.

PL

Požadavek bude zohledněn při tvorbě rámcových vzdělávacích programů, které jsou pro školy závazné.

§ 12 odst. 2 § 97 odst. 1 a odst. 3

(2) Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání s využitím forem a metod, které odpovídají jejich potřebám, a na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní. Obec nebo svazek obcí, popřípadě kraj ve školách, které zřizuje podle § 199 odst. 1 písm. b), mohou se souhlasem ministerstva zřizovat přípravné třídy pro děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky, které jsou sociálně znevýhodněné a u kterých je předpoklad, že zařazení do přípravné třídy vyrovná jejich vývoj. O zařazování žáků do těchto tříd rozhoduje ředitel na žádost zákonného zástupce dítěte a doporučení pedagogicko psychologické poradny. Ředitel může se souhlasem kraje v přenesené působnosti v přípravné třídě, popřípadě dalších třídách základní školy zřídit funkci asistenta učitele.

Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 22.května 1989 489Y0621 (02)

Požadavek na zajištění opatření školní docházky romských dětí zaměřené na vytvoření globálního strukturního přístupu, který napomůže při překonávání hlavních překážek bránících těmto dětem v přístupu ke vzdělání. Jde zejména o zajištění školní docházky romských dětí a dětí rodičů, kteří žijí v migrujících komunitách.

PL

Předpoklady pro vzdělávání romských dětí, zejména zajištění jejich povinné školní docházky jsou vytvořeny, odstranění překážek napomáhají i přípravné třídy základní školy a třídní asistenti romského původu působící v základním vzdělávání.

§ 108 odst. 1

(1) Ke střednímu vzdělávání se přijímají uchazeči, kteří úspěšně ukončili základní vzdělávání nebo splnili povinnou školní docházku a kteří při přijímacím řízení splnili podmínky pro přijetí.

Odstraněn systém zvláštních škol, přístup ke střednímu vzdělávání je rovný pro všechny.

§ 176 odst. 1 a odst. 2

Na žádost absolventa zahraniční školy kraj v přenesené působnosti příslušný podle místa pobytu rozhoduje o uznání platnosti dokladu o dosaženém základním, středním nebo vyšším odborném vzdělání získaného v zahraničí (dále jen “nostrifikace”) nebo vydává osvědčení o uznání rovnocennosti takového dokladu v České republice. Osvědčení o uznání rovnocennosti dokladu o dosaženém základním, středním nebo vyšším odborném vzdělání získaném v zahraničí (dále jen „zahraniční vysvědčení“) vydá kraj v přenesené působnosti v případech, kdy je Česká republika vázána mezinárodní smlouvou o uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání se zemí, která zahraniční vysvědčení vydala.

Rezoluce Rady ze dne 3.prosince 1992 493Y0801 (04)

Rezoluce obsahuje požadavek na transparentnost systémů kvalifikací, zejména požadavek na odstranění všech překážek bránících volnému pohybu pracovních sil v rámci Společenství a na srovnatelnost kvalifikačních požadavků, včetně zajištění potřebné ochrany osobních údajů v souladu s národními postupy a legislativou Společenství.

PL

Zákon zavádí potřebné instituty pro zajištění požadavků Společenství. Podrobnější detaily budou rozpracovány ve vyhlášce.

§ 3 písm. b), c), a d)

Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména podpora vědomí národní identity a současně evropské a celosvětové sounáležitosti a úcty k ostatním národům, kultuře a hodnotám, kterých bylo ve vývoji lidské společnosti dosaženo, získání respektu k evropským kulturním tradicím a hodnotám, k etnické, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, ať náleží k národnostní menšině nebo většině, uznávání zásad demokracie a rozvíjení schopnosti člověka uplatňovat základní lidská práva a principy demokracie a osvojení hodnot jako je svoboda, odpovědnost a tolerance.

Rezoluce Rady a zasedání představitelů vlád členských států v radě ze dne 23. října 1995 495Y1123 a Deklarace ze dne 24.11.1997 497Y1205 (01)

Dokumenty požadují, aby vzdělávací systémy odpovídaly na problémy rasismu a xenofobie, přijímaly opatření v boji proti rasismu, xenofobii a antisemitismu v oblasti mládeže. Požadavek na budování respektu ke všem lidem bez ohledu na jejich kulturní původ či náboženské přesvědčení a na vytváření kulturní různosti. Podpora sociální integraci jednotlivců i skupin, vzájemné solidaritě, respektování demokracie a lidských práv.

PL

Uvedené požadavky jsou reflektovány zejména v obecných cílech vzdělávání podle tohoto zákona, které budou konkrétně rozpracovány v rámcových vzdělávacích programech vydaných ministerstvem a dále ve školních vzdělávacích programech.

Při přípravě návrhu zákona byly vzaty v úvahu následující předpisy a dokumenty EU:

Číslo předpisu ES kód CELEX	Název předpisu ES
	N a ř í z e n í :
1612/68/EHS 368R1612	Nařízení Rady o volném pohybu pracovníků uvnitř společenství
	S m ě r n i c e :
77/486/EHS 377L0486	Směrnice Rady ze dne 25. července 1977 týkající se vzdělání dětí migrujících pracovníků
89/48/EHS 389L0048	Směrnice rady z 21. prosince 1988 o všeobecném systému uznávání diplomů vyššího vzdělání udělovaných po ukončení odborného vzdělávání a výcviku v trvání nejméně 3 let
92/51/EHS 392L0051	Směrnice Rady z 18. června 1992 o druhém všeobecném systému uznávání profesního vzdělávání a výcviku jako doplněk Směrnice 89/48/EEC
	R o z h o d n u t í :
63/266/ES 363D0266	Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání
99/51/ES 399D0051	Rozhodnutí Rady ze dne 21.prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů

kód CELEX	Předpisy právně nezávazné – politické povahy, doporučujícího charakteru – výběr:
485Y0507(01)	Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v Rámci Rady ze dne 3. června 1985, která stanoví program opatření pro zajištění stejných příležitostí dívek i chlapců v oblasti vzdělávání
487Y0808(01)	Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady dne 14.května 1987 týkající se programu evropské spolupráce při integraci postižených dětí do normálních škol.
490Y0703(02)	Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 31. května 1990 týkající se integrace dětí a mládeže s postižením do běžných systémů vzdělávání
488Y0706(03)	Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 24. května 1988 o výchově k ochraně životního prostředí.
492Y0616(02)	Závěry Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 1.června 1992 o rozvoji ekologické-ho vzdělávání
489Y0621(02)	Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 22.května 1989 o zajištění školní docházky romských dětí a dětí rodičů, kteří žijí v migrujících komunitách
493Y0801(04)	Rezoluce Rady ze dne 3.prosince 1992 o transparentnosti systémů kvalifikací
495Y1123(01)	Rezoluce Rady a zasedání představitelů vlád členských států v Radě ze dne 23.října o odpovědi vzdělávacích systémů na problémy rasismu a xenofobie
V úvahu byly vztahy i další právně nezávazné předpisy ES, např. Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v Rámci Rady dne 14. května 1987, které se týkají evropského programu zintenzivnění boje proti negramotnosti, Doporučení komise ze dne 24.listopadu 1987 týkající se odborného vzdělání žen, Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 14. prosince 1989 o opatřeních v boji proti neúspěchu ve škole atd.

Promítnutí navrhovaných změn do textu novelizovaných zákonů

ČÁST DRUHÁ

Změna zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů

(§ 5

Povinnost vyučovati náboženství

Duchovní působící v duchovní správě jsou povinni vyučovati bezplatně náboženství na školách, není-li o vyučování náboženství jinak postaráno. Rozsah této povinnosti a bližší její úpravu stanoví v dohodě s ministrem školství, věd a umění nařízením ministr, který řídí Státní úřad pro věci církevní.)

ČÁST TŘETÍ

Změna občanského soudního řádu