Po pádu komunistického režimu byl přijat zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství (účinnosti nabyl dne 29. 3. 1990). Účelem tohoto zákona byla určitá forma rehabilitace na úseku státního občanství. Znovunabytí státního občanství České republiky (dále jen “občanství”) bylo umožněno bývalým československým státním občanům, případně státním občanům České republiky (dále jen “bývalý občan”), kteří byli v době od 1. 10. 1949 do 31. 12. 1989 propuštěni ze státního svazku České republiky, případně státního svazku Československa, pokud o udělení občanství požádali Ministerstvo vnitra nejpozději do 31. 12. 1993. Citovaný zákon rovněž stanovil, že bývalí občané, kterým bylo občanství odňato, jsou považováni za osoby, které občanství pozbyly propuštěním ze státního svazku, pokud nepožádaly o jeho zachování.
Uvedený zákon měl přímou vazbu na předpisy, které upravovaly v daném období, tj. od 1. 10. 1949 státní občanství. Jde zejména o zákon č. 194/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 39/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Citovaný zákon se však nevztahoval na bývalé občany, kteří nabyli naturalizací státní občanství USA a podle Úmluvy o naturalizaci z roku 1928, vyhl. č. 169/1929 Sb. z. a nař., pozbyli občanství. Platnost úmluvy skončila 20. 8. 1997 (sdělení MZV č. 229/1997 Sb.). Proto nemohli bývalí občané, kteří občanství pozbyli naturalizací v USA, požádat o udělení občanství podle zákona č. 88/1990 Sb.
Dále podle tohoto zákona nemohlo být uděleno občanství bývalým československým občanům, kteří byli propuštěni ze státního svazku v období od 25. 2. 1948 do 30. 9. 1949.
Pro úplnost je nezbytné upozornit i na to, že se mohly vyskytnout případy, kdy se řada bývalých občanů o účincích zákona č. 88/1990 Sb. nedozvěděla a proto nevyužila možnosti znovunabytí občanství.
Dále je třeba zmínit, že v období od 24. 10. 1948 do 31. 12. 1956 mohlo dojít ke ztrátě československého státního občanství také soudním rozsudkem. Soudy v té době totiž mohly vyslovit vedlejší trest ztráty státního občanství. Bylo tomu tak podle § 53 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově-demokratické republiky, při odsouzení za vyjmenované trestné činy (§ 1 velezrada, § 5 vyzvědačství, § 10 válečné škůdnictví, § 11 válečná zrada, § 39 prorada, § 40 neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu) a podle § 42 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (§ 78 velezrada, § 84 sabotáž, § 86 vyzvědačství, § 93 věrolomnost, § 95 opuštění republiky, § 99 válečné škůdnictví, § 101 válečná zrada, § 104 vražda na ústavním činiteli, § 105 ublížení ústavnímu činiteli na zdraví). Podle § 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byla ze zákona zrušena k datu, kdy byla vydána, pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 mj. podle zákona č. 231/1948 Sb. (kromě jiných i pro § 1, 5, 39 a 40) a podle zákona č. 86/1950 Sb. (kromě jiných i pro § 78, 79, 86, 93 a 95), jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující. Dále pak citovaný zákon v § 4 “Zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení” umožnil, aby na návrh odsouzeného nebo vyjmenovaných osob bylo zahájeno přezkumné řízení ve věcech, kdy bylo vydáno pravomocné odsuzující soudní rozhodnutí podle zákona č. 231/1948 Sb. a podle hlavy prvé a hlavy druhé oddílu prvého
Z uvedených důvodů a v návaznosti na programové prohlášení vlády schválené usnesením vlády ze dne 5. 8. 1998 č. 504 se nyní předkládá návrh zákona, který na tomto úseku učiní definitivní tečku.
V současné době nelze odhadnout, kolik bývalých občanů požádá o nabytí občanství a tím následně o vystavení příslušných matričních dokladů (narození, uzavření manželství, popř. úmrtí českého občana, ke kterému došlo v cizině, se zapisuje do zvláštní matriky vedené Magistrátem města Brna) a cestovního dokladu České republiky. Je zřejmé, že vzrostou náklady na tiskopisy, poštovné, výpočetní techniku i mzdové prostředky. Tyto náklady by podle předběžného odhadu neměly přesáhnout 5 mil. Kč.
Z hlediska mezinárodněprávního je uznáváno pravidlo, že otázky nabývání státního občanství a jejich právní úprava je vnitřní záležitostí suverénního státu. Navrhovaná právní úprava v této oblasti neodporuje Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a neobsahuje žádná diskriminační opatření.
Aby nedošlo k případnému porušení mezinárodněprávních závazků ze strany České republiky, obsahuje zákon ustanovení, které této možnosti zabraňuje (jde o případy, kdy je Česká republika vázána dvoustrannými smlouvami o zamezení vzniku dvojího státního občanství).
Navržený zákon je plně v souladu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Předložený návrh není v rozporu s právem ES.
K paragrafu 1
V tomto paragrafu je vymezen, z hlediska bývalého státního občanství a časového období, okruh osob, na které se zákon vztahuje. Půjde o ty fyzické osoby, které v minulosti měly státní občanství České republiky, popřípadě do roku 1969 státní občanství Československé republiky nebo Československé socialistické republiky. Na fyzické osoby, které v minulosti měly státní občanství Československé republiky nebo Československé socialistické republiky, se vztahuje za předpokladu, že toto občanství pozbyly do roku 1969 s tím, že pokud by se tak nestalo, nabyly by podle zákona č. 39/1969 Sb., státní občanství České republiky (k tomu i ustanovení § 7 a důvodová zpráva k němu). Zákon však obsahuje výjimku v § 6, která se týká některých bývalých občanů, kteří by se nestali k 1.1.1969, pokud by ještě měli československé občanství, státními občany České republiky nebo bývalých občanů Slovenské republiky. Půjde o osoby “českého původu”, tj. o osoby, jejichž rodiče byli k 1.1.1969 státními občany České republiky nebo by se stali občany České republiky. Podrobné vysvětlení je v důvodové zprávě k § 6.
Tento zákon se nevztahuje na československé státní občany, kteří toto občanství nikdy nepozbyli, ale nelze u nich stanovit, zda v roce 1969 nabyli státní občanství České republiky nebo Slovenské republiky. Zde platí speciální právní úprava § 6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (z tohoto ustanovení vyplývá, že “fyzická osoba, která byla k 31.12.1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky, si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením”; tato možnost je časově neohraničena a vztahuje se na československé státní občany, kteří se po generace zdržují mimo území České republiky i Slovenské republiky a z tohoto důvodu nebylo možné určit jejich státní občanství České republiky nebo Slovenské republiky).
Speciálně je zmíněna Úmluva o naturalizaci se Spojenými státy americkými. V tomto je právě podstatný rozdíl oproti zákonu č. 88/1990 Sb., který se na tuto kategorii bývalých státních občanů České republiky nevztahoval, neboť v té době ještě uvedená úmluva platila a tím existovala překážka pro takový postup.
Dále je okruh osob, kterým může být vráceno státní občanství České republiky, vymezen i časově. Musí jít o bývalé občany, kteří státní občanství pozbyli od 25.2.1948 do 28.3.1990. Tato data vycházejí ze dvou skutečností. Zatímco začátek zákonem stanovené lhůty není třeba upřesňovat, pokud jde o její konec, je třeba konstatovat, že jde o den, kdy nabyl účinnosti zákon č. 88/1990 Sb., který byl prvním rehabilitačním zákonem na tomto úseku a který rovněž stanovil možnost udělení či zachování státního občanství České republiky. Z tohoto důvodu bylo proto jako rozhodné období stanoveno právě uvedené časové rozpětí.
Předpokládá se výslovný projev vůle, který směřuje k nabytí státního občanství České republiky s tím, že zákon stanoví, že jde o prohlášení, v němž je třeba výslovně uvést, kdy a jak došlo k pozbytí státního občanství České republiky a místo posledního trvalého pobytu na jejím území, popř. sdělení, že prohlašovatel na jejím území nikdy trvalý pobyt neměl. Důvodem sdělení těchto údajů na jedné straně je, aby bylo možné posoudit, zda se zákon na fyzickou osobu vztahuje, na druhé straně pak určit místní příslušnost okresního úřadu, který bude mít úplnou evidenci o změnách státního občanství konkrétních osob.
V souladu s uvedeným je proto třeba předložit potřebné doklady, z nichž by bylo možné uvedené skutečnosti ověřit. Jde především o doklad o pozbytí státního občanství České republiky, kterým může být listina (osvědčení) o propuštění ze státního svazku České republiky (Československa) nebo listina o naturalizaci ve Spojených státech amerických, anebo rozhodnutí o odnětí státního občanství, popř. potvrzení, které tuto skutečnost osvědčuje.
Další doklady pak prokazují data narození a příjmení prohlašovatele.
Totožnost se prokazuje cestovním pasem nebo jiným dokladem, který v daném státě, v němž prohlašovatel žije, je pokládán za doklad, jímž se tato skutečnost prokazuje.
Je výslovně stanoveno, že prohlášení mohou činit fyzické osoby starší 18 let. Osoby mladší mohou být do dosažení uvedeného věku zahrnuty do prohlášení svých rodičů, jak je uvedeno v § 2.
K paragrafu 2
Zákon výslovně umožňuje, aby do prohlášení mohl rodič či rodiče zahrnout i dítě, které nedosáhlo věku 18 let. Podstatné je, že takovéto dítě nemuselo být v minulosti státním občanem České republiky. Např. státní občan České republiky pozbyl v roce 1986 státní občanství České republiky a dítě se mu narodilo po uvedené skutečnosti, tedy narozením nenabylo státní občanství České republiky. I přes tuto skutečnost může být zahrnuto do prohlášení rodičů či jednoho z nich s tím, že současně s nimi nabývá státní občanství. Stanoví se, že v případě dítěte staršího 15 let je třeba jeho výslovného souhlasu s nabytím občanství. Zákon vychází z toho, že ve věku 15 let je fyzická osoba dostatečně rozumově vyspělá, aby mohla posoudit význam nabytí státního občanství a proto se vyžaduje její souhlas.
V souladu se zákonem o rodině se předpokládá i souhlas druhého rodiče. Tento souhlas nebude vyžadován pouze v případech, kdy byl pozastaven nebo omezen výkon rodičovské zodpovědnosti nebo tehdy, kdy došlo ke zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo způsobilosti k právním úkonům.
Z uvedeného je zřejmé, že se tento zákon nevztahuje na děti osob, které mohou nabýt státní občanství České republiky, pokud jsou starší 18 let a v minulosti nikdy neměly státní občanství České republiky. Vychází se přitom z principu v co nejmenší míře “udělovat” státní občanství České republiky fyzickým osobám, které žijí na území jiného státu a mají zpravidla státní občanství tohoto jiného státu. Současně se přihlíží i k tomu, že by mělo jít o fyzické osoby, které mají k České republice bezprostřední vztah (dříve byly státními občany).
K paragrafu 3
Prohlášení podle § 1 bude možné učinit v cizině před kterýmkoli zastupitelským úřadem České republiky, na území České republiky pak před místně příslušným okresním úřadem.
Většinou budou prohlášení činěna před zastupitelským úřadem České republiky, neboť ve většině případů budou prohlašovatelé bydlet v cizině.
Místní příslušnost okresního úřadu se bude řídit místem trvalého pobytu. Pokud prohlašovatel trvalý pobyt v České republice nikdy neměl, půjde o případy, kdy se prohlašovatel narodil v cizině a nikdy nežil v České republice, bude místně příslušným úřadem Obvodní úřad v Praze 1. To odpovídá i právní úpravě provedené zákonem č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i předchozí praxi. Podle této právní úpravy se soustřeďuje v těchto případech státoobčanská evidence u Obvodního úřadu v Praze 1.
K paragrafu 4
Předpokládá se, že okresní úřad ověří, zda jsou splněny podmínky pro učinění prohlášení o nabytí státního občanství České republiky stanovené tímto zákonem. To znamená, že zejména ověří totožnost prohlašovatele, provede kontrolu všech vyžadovaných dokladů a správnost údajů v nich obsažených. Pokud by prohlašovatel nemohl stanovené doklady předložit, např. proto, že osvědčení o propuštění z československého státního svazku ztratil, musí být tato skutečnost ověřena úřední cestou podle údajů uvedených v prohlášení. Bude-li zjištěno, že jsou splněny podmínky stanovené tímto zákonem, vydá okresní úřad prohlašovateli osvědčení o nabytí státního občanství České republiky.
Pokud však zjistí, že zákonné podmínky splněny nejsou, vydá ve věci zamítavé rozhodnutí.
K paragrafu 5
Je stanovena objektivní lhůta, ve které lze prohlášení učinit. Jde o lhůtu hmotněprávní. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že prohlášení musí být učiněno nejpozději poslední den lhůty. Prominout zmeškání lhůty není v tomto případě možné.
Předpokládá se, že proběhne informační kampaň prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků a s využitím krajanského tisku i rozhlasu, aby se o této možnosti bývalí občané včas dozvěděli.
K paragrafu 6
Po vzniku československé federace, tj. od 1. 1. 1969, vzniklo vedle státního občanství Československé socialistické republiky i občanství České republiky a Slovenské republiky. Kdo se stal od 1. 1. 1969 státním občanem České republiky stanovil zákon č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Osoby, které se podle citovaného zákona českými občany nestaly, ale staly se státními občany Slovenské republiky podle zákona č. 206/1968 Sb., si mohly do 31. 12. 1969 zvolit státní občanství České republiky. Je však pravdou, že zejména v případech, kdy takové osoby žily v cizině, volbu občanství České republiky neprovedly nebo ani vzhledem ke svému politickému vztahu k České republice provést nemohly. Přesto takové osoby naprostou většinu svého života strávily na území České republiky. Může se jednat např. o československého občana, který se narodil v roce 1935 na území Slovenska českým rodičům. Na území Slovenska v té době totiž působilo mnoho Čechů jako učitelé, úředníci, policisté, vojáci apod. Tyto rodiny se nejpozději v roce 1939 vrátily do Čech. Vzhledem k místu narození se však taková osoba stala k 1. 1. 1969 slovenským státním občanem, nebo by se jím stala, pokud by k tomuto datu měla československé občanství. Dále se bude týkat těch bývalých občanů, kteří by se nestali občany České republiky podle uvedených předpisů, pokud měli v době odchodu do ciziny trvalý pobyt na území České republiky.Tyto osoby mají zcela jednoznačně skutečnou a efektivní vazbu na Českou republiku a nikoli na Slovensko, umožňuje se proto nabytí občanství i v jejich případě. Podmínkou pouze je, že nejsou ke dni účinnosti tohoto zákona státními občany Slovenské republiky. Většinou tyto osoby budou mít cizí občanství, např. Rakouska, SRN, USA apod.
Zákon se výjimečně bude vztahovat i na státní občany Slovenské republiky, kteří splní výše uvedené podmínky ( jejich rodiče byli nebo by se stali občany České republiky nebo půjde o osoby, které v době odchodu do ciziny měli trvalý pobyt na území České republiky). Půjde např. o osobu, která se narodila na území Slovenské republiky do 31. 12. 1953 a podle místa narození se stala slovenským občanem nebo se narodila po 1. 1. 1954 v České republice a po rodičích se stala k 1. 1. 1969 slovenským občanem. U první skupiny osob se však její rodiče mohli stát k 1. 1. 1969 státními občany České republiky, neboť se narodili např. v roce 1925 a 1926 na území České republiky (popř. by se občany České republiky stali, pokud by se dožili data 1. 1. 1969). Ve druhé skupině jsou pak osoby, které se staly k 1. 1. 1969 slovenskými občany po rodičích (jejich rodiče se narodili na území Slovenska), avšak tyto osoby v době odchodu do ciziny měly trvalé bydliště v České republice, ke které také mají skutečný vztah. Takováto osoba mohla pozbýt např. v roce 1980 státní občanství Slovenské republiky propuštěním ze státního svazku Slovenské republiky nebo naturalizací v USA. Pokud od té doby znovu slovenské občanství nenabyla, umožní se jí, aby vzhledem ke svým vazbám v České republice učinila prohlášení o nabytí občanství České republiky, byť se nejedná o osobu, která by se k 1. 1. 1969 stala státním občanem České republiky nebo by se tímto občanem stala, pokud by k uvedenému datu byla československým občanem.
K paragrafu 7
Zákon vylučuje z možnosti vrácení občanství ty bývalé občany, kteří nikdy nebyli občany České republiky, neboť pozbyly občanství před 1.1.1969, kdy ještě neexistoval institut státního občanství České republiky, pokud by se stali k 1.1.1969 slovenskými občany. Půjde např. o osobu, která pozbyla československé státní občanství v roce 1948 nebo 1964 a pokud by se tak nestalo, stala by se k 1.1.1969 slovenským státním občanem. Kritéria pro určení, kteří českoslovenští občané se stali k 1.1.1969 státními občany České republiky, a kteří státními občany Slovenské republiky, byla stanovena v zákonech č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky, a č.39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Toto vyloučení se nebude týkat těch bývalých občanů, kteří mají “český původ”, jak bylo blíže vysvětleno v důvodové zprávě k § 7.
Dále nebudou moci podle tohoto zákona nabýt státní občanství České republiky ti bývalí občané, kteří po 1.1.1969 do účinnosti tohoto zákona nabyli občanství Slovenské republiky a mají je dosud. Půjde např. o osobu, která pozbyla československé občanství v roce 1948 nebo 1964 a nabyla po 1.1.1969 slovenské státní občanství udělením podle zákona č. 206/1968 Sb., nebo jí bylo uděleno či zachováno slovenské občanství podle zákona č. 88/1990 Sb., popř. jí bylo uděleno slovenské občanství podle zákona č. 40/1993 Z.z.
K paragrafu 8
Je výslovně stanoveno, kdy k nabytí státního občanství České republiky a tím i vzniku státoobčanského vztahu dojde. Bude to dnem vydání osvědčení o vrácení občanství. Jak již bylo uvedeno v důvodové zprávě k § 4, musí orgán, který je příslušný k přijetí prohlášení, před vydáním potvrzení o nabytí občanství České republiky ověřit, zda jsou splněny podmínky stanovené tímto zákonem. Pokud by splněny nebyly, nelze osvědčení vydat jak bylo uvedeno výše a k nabytí občanství by nedošlo.
K paragrafu 9
Výslovně je v zákoně upraven rozsah oznamovací povinnosti, tj. kterým orgánům je třeba učinit oznámení o nabytí státního občanství České republiky. Rozsah této oznamovací povinnosti odpovídá plnění této povinnosti v ostatních případech nabytí státního občanství České republiky. Orgány, kterým bude oznámení zasíláno, potřebují tyto údaje ke své činnosti. Ministerstvo vnitra je pak podle ust. § 23 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povinno vést ústřední evidenci osob, které nabyly a pozbyly státní občanství České republiky. Tato evidence bude navazovat rovněž na záznamy o dřívějším pozbytí státního občanství tak, aby v této evidenci bylo doplněno, že tato osoba znovu nabyla státní občanství České republiky.
K paragrafu 10
Je upraveno, jaké formální náležitosti musí mít veřejné listiny, které budou připojeny k prohlášení. Kromě dokladů o pozbytí státního občanství České republiky se bude jednat zejména o matriční doklady či rozhodnutí o povolení změny jména a příjmení. V potvrzení o nabytí státního občanství České republiky bude nezbytné uvést správný tvar jména i příjmení prohlašovatele a z předložených dokladů bude muset příslušný úřad ověřit, zda jsou splněny podmínky pro učinění prohlášení.
Vzhledem k závažnosti a významu těchto veřejných listin bude nezbytné, aby obsahovaly tzv. vyšší ověření, tj. ověření provedené státem, v němž byly vydány a zastupitelským úřadem České republiky. Listiny vydané v cizím jazyce budou požadovány s překladem do českého jazyka. Doklady vydané ve slovenštině nebude třeba překládat, jak stanoví smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o úpravě některých otázek na úseku matrik a státního občanství č. 235/1995 Sb.
K paragrafu 11
Současně se stanoví, kdy je možné prominout předložení dokladů stanovených v zákoně nebo jejich ověření. Vychází se z principu, že by prohlašovatel neměl být zatěžován zbytečnými administrativními kroky. Půjde např. o situaci, kdy prohlašovatel nemá osvědčení o propuštění z československého státního svazku a prohlášení činí před okresním úřadem, tj. tam, kde v minulosti probíhalo řízení o propuštění ze státního svazku. V tomto případě okresní úřad tuto skutečnost ověří ve své evidenci a zvláštní doklad nebude požadovat.
Prominout bude možné i vyšší ověření, např. matričního dokladu, nebudou-li pochybnosti o jeho věrohodnosti a pokud by měl prohlašovatel s obstaráním ověření nepřiměřené těžkosti. Bylo by tak tomu např. v případě, že prohlašovatel uzavřel manželství v Afghánistánu a vzhledem k politické situaci v tomto státě není nyní možné vyšší ověření tohoto dokladu obstarat. Z dalších dokladů však je nepochybné (např.potvrzení o stavu), že prohlašovatel skutečně manželství uzavřel. Předpokládáme, že praxe na tomto úseku bude usměrněna směrnicí Ministerstva vnitra (instrukce).
K paragrafu 12
Prohlášení a vydání potvrzení o vrácení státního občanství České republiky nebude spojeno s úhradou žádného správního poplatku.
K paragrafu 13
Zákon výslovně stanoví, že se v případech kladného vyřízení podání, tj. učiněného prohlášení, nevydává rozhodnutí, ale přímo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky. Takový postup je administrativně jednodušší a umožní maximální urychlení vyřízení věci.
Zjistí-li okresní úřad, že nejsou splněny podmínky pro nabytí státního občanství České republiky, vydá zamítavé rozhodnutí. Odvolacím orgánem v těchto případech bude Ministerstvo vnitra, které vykonává působnost ústředního orgánu státní správy na úseku státního občanství.
K paragrafu 14
V zájmu maximálního urychlení možnosti vrácení státního občanství České republiky se navrhuje účinnost tohoto zákona dnem jeho vyhlášení. To předpokládá, aby ještě před nabytím účinnosti zákona byly o jeho ustanoveních informovány zastupitelské úřady České republiky i okresní úřady.
V Praze dne 17.února 1999
předseda vlády
Ing. Miloš Zeman, v.r.
ministr vnitra
v.z. JUDr. Pavel Rychetský, v.r.
1 ) § 32 Obecného občanského zákoníku, Císařský patent č. 946 z 1. června 1811.
Vystěhovalecký patent z 24. března 1832 sb. pol. zák. sv. 60, č. 34.
§ 1 zákona č. 71/1922 Sb. z. a n., o vystěhovalectví.
§ 6 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění pozdějších předpisů.
§ 14 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky.
Čl.II bod 1.písm.b) zákona č.88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání
československého státního občanství.
2)Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy Severoamerickými č. 169/1929 Sb. z.a n. a zákon č. 60/ 1930 Sb. z. a n.
Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997 Sb.
3) § 52 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů.
4 )Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících.
Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o úpravě některých otázek na úseku matrik a
státního občanství č. 235/1995 Sb.
5 )Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).