Obecná část
V právním řádu České republiky chybí obecný právní předpis, který by realizoval Čl. 17 odst. 1, 2, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod, podle nichž je právo na informace zaručeno. Každý má právo informace svobodně vyhledávat a šířit, kromě případů stanovených zákonem, a státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti.
V době, která se často nazývá informačním věkem, je naplnění ústavního práva na informace, které mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy a další právní subjekty, které na základě zákona rozhodují o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, klíčovým prvkem vztahu mezi státem a občanem.
Zákony upravující naplnění práva veřejnosti na informace a povinnosti státu tyto informace poskytovat,často nazývané Zákon o svobodě informací, se postupně stávají součástí legislativy všech vyspělých zemí. Ve Švédsku je toto právo zakotveno už od 18. století, americký Zákon o svobodě informací (Freedom of Information Act) se datuje od roku 1966, francouzský z roku 1978, kanadský, australský a novozélandský z roku 1982 a holandský z roku 1991.
Platný právní řád České republiky komplexní právní úpravu práva na informace a povinnosti státních orgánů a orgánů samosprávy poskytovat informace dosud neobsahuje. Řada předpisů upravuje pouze dílčí aspekty zpřístupňování informací pro jednotlivé více či méně úzce vymezené oblasti.
Navrhovaný zákon je obecnou právní normou, která zajišťuje právo veřejnosti na informace, které mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy, jakož i další subjekty, které rozhodují na základě zákona o právech a povinnostech občanů a právnických osob. Tyto povinné subjekty jsou návrhem zákona zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné. Budou k tomu využívat jak tradičních prostředků zveřejňování informací, tak moderních prostředků šíření informací v elektronických sítích. Ostatní informace, které mají k dispozici, vydají povinné subjekty na požádání žadatele, tj. každé fyzické nebo právnické osoby. Výjimkou z tohoto pravidla budou informace, jejichž poskytnutí návrh zákona výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob. Navrhovaný zákon stanovuje dále též náležitosti žádosti o poskytnutí informace, postup při jejím podávání a vyřizování, zakotvuje možnost odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti , včetně přezkumu tohoto rozhodnutí správním soudem, a upravuje hrazení nákladů spojených s poskytnutím informace povinným subjektem. Součástí návrhu zákona je celkem 29 novelizací právních předpisů, které v platném znění zakotvují povinnost mlčenlivosti zaměstnanců povinných subjektů. Uvedená povinnost mlčenlivosti by bránila realizaci zákona o svobodném přístupu k informacím, a proto je omezena tak, že se nevztahuje na poskytování těch informací, jejichž zpřístupnění zákon o svobodném přístupu k informacím umožňuje. V přechodných ustanoveních návrh zákona přihlíží k době nutné pro provedení některých technických úprav pro elektronické poskytování informací, jakož i k očekávanému prvnímu náporu žádostí o poskytnutí informací.
Charakter problematiky práva na informace a její novost v našem právním řádu velmi ztěžují přesné určení finančních nákladů spojených s realizací zákona o svobodném přístupu k informacím a případný nárůst počtu zaměstnanců povinných subjektů, kteří budou zákon aplikovat. Dopad na státní rozpočet je do značné míry závislý na dvou velmi těžko odhadnutelných faktorech, jimiž je počet žádostí o poskytnutí informace podaných podle tohoto zákona a jejich charakter (rozsah).
Dosavadní zkušenost s poskytováním informací na základě dílčích právních úprav této problematiky obsažených v našem právním řádu je taková, že nedochází k téměř žádnému zvyšování počtu zaměstnanců ani rozpočtových prostředků. Přitom zájem o získávání specifických informací, konkrétně například z oblasti životního prostředí lze považovat za nadprůměrný. Ve vztahu k těmto zvláštním právním úpravám poskytování informací má zákon o svobodném přístupu k informacím charakter zákona obecného, který bude aplikován pouze v těch případech, kdy neexistuje zvláštní právní úprava, tj. bude se vztahovat pouze na omezený okruh informací. Po nabytí účinnosti zákona lze očekávat zvýšený zájem veřejnosti, vyvolaný především přetrvávajícími neuspokojenými požadavky z minulosti. S tímto počátečním zvýšeným počtem podaných žádostí návrh zákona počítá a prodlužuje lhůty, v nichž budou zaměstnanci žádosti vyřizovat, aby nedocházelo k nárazovému administrativnímu přetěžování povinných subjektů. Lze předpokládat, že určitý nárůst finančních prostředků bude, zejména na počátku účinnosti zákona, zaznamenán při realizaci povinnosti, aby povinné subjekty zveřejňovaly na místě, které je veřejně přístupné, základní informace o své činnosti, s umožněním pořídit jejich kopie, jakož i následně při realizaci povinnosti zveřejňovat tyto informace způsobem umožňujícím dálkový přístup. V budoucnu však plnění těchto zákonem stanovených povinností povede k úsporám, protože takto zprostředkovaná informovanost výrazně urychlí jednání občanů s úřady. Tento závěr potvrzují již dnes zkušenosti některých obecních úřadů, které zřídily informační kanceláře.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem lze odhadnout průměrné zvýšení nákladů pod hranicí 0,5% rozpočtů povinných subjektů. Předpokládaný dopad na státní rozpočet lze proto odhadnout rovněž okolo uvedeného odhadu 0,5% součtu rozpočtovaných výdajů povinných subjektů.
Návrh je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Realizuje Čl. 17 odst. 1, 2, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Návrh je v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), jimiž je Česká republika vázána.
V komunitárním právu Evropských společenství ani v dokumentech orgánů Rady Evropy není právo vyhledávat a získávat informace ani povinnost orgánů veřejné správy poskytovat informace o své činnosti výslovně komplexně upravena.
Na úrovni orgánů Rady Evropy existuje soubor rezolucí, doporučení a rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva, v nichž je právo na přístup k oficiálním informacím přímo nebo nepřímo spojováno s právem na svobodu projevu a informací ve smyslu čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (č. 209/1992 Sb.).
Právo na přístup k informacím o činnosti veřejné správy a povinnost orgánů veřejné správy poskytnout přístup k těmto informacím je explicitně vyjádřena v Rezoluci a Doporučení Poradního shromáždění Rady Evropy č. 428 (1970) z 23. 1. 1970 o masmédiích a lidských právech.
Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R(81) 19 z 25. 11. 1981 o přístupu k informacím veřejných orgánů obsahuje ve své příloze následující principy:
každá osoba má právo obdržet informace uchovávané státními orgány,
informace nemají být odmítnuty, i když žadatel nemůže prokázat oprávněný zájem,
přístup k informacím má být uplatňován na principu rovnosti,
informace mají být poskytnuty v přiměřené lhůtě,
příslušný orgán musí sdělit důvody odmítnutí žádosti o informace,
zamítnutí žádosti musí být přezkoumatelné,
přístup k informacím se nevztahuje na zákonodárné a soudní orgány.
Navrhovaná právní úprava je s nimi v souladu. Přesahuje je tím, že do okruhu povinných subjektů zahrnuje i orgány zákonodárné a soudní jako státní orgány, avšak s využitím pravidel o poskytování informací stanovených pro ně zvláštními právními předpisy.
Dne 29. 4. 1982 přijal Výbor ministrů Rady Evropy deklaraci o svobodě projevu informací, která mj. předpokládá otevřenou informační politiku ve veřejném sektoru.
Rada Evropy dále podrobně upravuje přístup k informacím o své vlastní činnosti. Články 35 a 21 Statutu Rady Evropy upravují přístup k informacím o schůzích a dokumentech Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Výbor ministrů Rady Evropy upravil přístup k dokumentům o své činnosti dokumentem z 4. 11. 1994. Podle tohoto dokumentu jsou materiály o činnosti Výboru ministrů a Sekretariátu uchovávané v archivech otevřeny pro veřejnost po uplynutí jednoho roku, není-li upraveno jinak.
S výše uvedenými dokumenty je předkládaná právní úprava v souladu.
V rámci Evropské unie je upraven přístup k dokumentům EU zvláštním kodexem ze 16. 12. 1993, jenž navázal na Deklaraci o přístupu k informacím, která je přílohou Závěrečného aktu ke Smlouvě o Evropské unii. Režim poskytnutí informací je zde podrobně specifikován, včetně vymezení okruhu informací, které nebudou poskytnuty. Kodex obsahuje následující základní principy:
veřejnost má mít co nejširší přístup k dokumentům Komise a Rady,
žádost o poskytnutí informace má být podána písemně a má co nejpřesněji identifikovat požadovaný dokument,
po dohodě se žadatelem mají být řešeny opakované žádosti a žádosti týkající se mimořádně obsáhlých dokumentů,
poplatek za poskytnutí kopie dokumentu musí být přiměřený, o žádosti musí být rozhodnuto do jednoho měsíce,
instituce mohou odmítnout informace týkající se veřejné bezpečnosti, mezinárodních vztahů, stability měny, soudních rozhodnutí, ochrany soukromí, obchodního a průmyslového vlastnictví, finančních zájmů Společenství apod.
Návrh je v souladu s výše uvedenými principy, zvláště v oblasti úpravy postupu při poskytování informací, při vymezení okruhu informací, které se neposkytnou (kde se opírá o zvláštní zákon). V budoucnu však počítá s kratšími lhůtami.
Zvláštní část
K § 1
Vymezují se subjekty, které mají povinnost poskytovat informace (povinné subjekty). Těmito povinnými subjekty jsou jednak státní orgány a orgány územní samosprávy, u kterých je tato povinnost vymezena vztahem k jejich působnosti, jednak i další subjekty nadané pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob s povinností poskytovat informace týkající se této rozhodovací činnosti.
Pod pojem státní orgány lze zahrnout nejen ministerstva a jiné správní úřady, tj. orgány moci výkonné, ale i další subjekty, jimiž je stát tvořen a jimiž se vůči jedinci projevuje, například Parlament, soudy, Nejvyšší kontrolní úřad.
Orgány územní samosprávy zahrnují obce a do budoucna po jejich faktickém zřízení i vyšší územní samosprávné celky.
Dalšími povinnými subjekty budou dále zejména právnické osoby, na které byl zákonem přenesen výkon státní správy, jakož i orgány profesní samosprávy, pokud na základě zákona rozhodují o právech a povinnostech osob, subjekty zřízené zákonem, pokud takto rozhodují, například Česká národní banka nebo Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
Zákon se nevztahuje na postup povinných subjektů při poskytování informací, pokud je upraven zvláštními právními předpisy. Tím se zákon dostává do polohy obecného předpisu, který bude aplikován pouze v případě neexistence speciální právní úpravy postupu poskytování informací. Těmito zvláštními právními předpisy, které upravují speciální postup poskytování informací jsou v současnosti například zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (vztahující se v současné době přiměřeně i na Senát), trestní řád, zákon o archivnictví, zákon o právu na informace o životním prostředí.
K § 2
Definují se základní pojmy použité v zákoně. Pokud jde o osobu žadatele o informaci, vychází zákon z principu otevřenosti veřejné sféry namísto dřívějšího principu důvěrnosti. Proto má právo na informace každá osoba, bez jakékoliv souvislosti s důvodem svého zájmu o danou informaci. V dalších pojmech se vysvětlují některé typy informací (zveřejněná informace, doprovodná informace) a zvláštní možnost přístupu k informacím (dálkově s neomezeným okruhem žadatelů).
K § 3
Stanoví se dvě základní formy poskytování informací, jednak na základě individuální žádosti, jednak zveřejněním, k němuž je povinný subjekt zavázán.
K § 4 a 5
Daná ustanovení rozpracovávají druhy informací a způsob poskytování informací formou jejich zveřejnění. Zveřejňovány budou zásadně základní informace charakterizující povinný subjekt, postup při vyřizování podání občanů, včetně základního přehledu právních předpisů, jimiž se povinný subjekt při výkonu své působnosti řídí, a dále základní informace o realizaci zákona o svobodě informací povinným subjektem.
Uvedené základní informace mají být zveřejňovány jednak v sídle a úřadovnách povinných subjektů na místech, která jsou veřejně přístupná (formou vývěsky, brožury a pod.), jednak způsobem umožňujícím dálkový přístup k nim (zejména prostřednictvím sítě Internet). Vedle toho lze zveřejňovat základní informace i jiným vhodným způsobem, kterým nepochybně bude mimo jiné i zřízení informačního místa k bezprostřednímu ústnímu sdělení těchto informací.
Smyslem daných ustanovení je, aby veřejnost, resp. každý potencionální žadatel o poskytnutí informace získal bezproblémově primární sumu informací a nemusel se tak obracet na povinný subjekt s individuální žádostí.
Z uvedeného smyslu úpravy vychází i pravidlo, podle kterého může povinný subjekt odkázat žadatele na zveřejněné informace. Tím se odstraňuje zbytečná administrativa, která by vznikla s vyřizováním žádosti o poskytnutí informace, která je veřejně dostupná. Zákon však stanoví povinnost, aby i zveřejněná informace byla na požádání poskytnuta individuálním vyřízením žádosti. Tím je chráněn zejména okruh žadatelů, kteří nemají přímý přístup ke zveřejněné informaci. Úhrada za poskytnutí takové informace se řídí podmínkami pro hrazení nákladů stanovenými v § 16 zákona.
K § 6 až 11
Daná ustanovení upravují výjimky z práva na přístup k informacím, které je vyjádřeno v předchozích ustanoveních. Omezení práva na přístup k informacím je založeno ústavně. Listina základních práv a svobod povoluje chránit informace před poskytnutím "jde-li o opatření demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu a veřejnou bezpečnost" (Čl. 17 odst. 4 Listiny), popř. vyslovuje pozitivně právo každého na ochranu osobnosti a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě (Čl. 10 Listiny). Předmětné výjimky (omezení) garantuje zákon tak, že vymezuje kriteria k určení informací, které povinný subjekt nesmí, popř. nemusí poskytnout.
Povinný subjekt neposkytne informace, které jsou utajovanou skutečností nebo obchodním tajemstvím (s prolomením v případě údajů o rozsahu a příjemci prostředků z veřejných rozpočtů), dále informace, které jsou daňovým, zdravotně pojišťovacím a obdobným údajem vypovídajícím o majetkových poměrech soukromých osob, informace uchovávané povinným subjektem z vůle osoby (pokud k vydání sama nedá souhlas), informace zveřejňované pravidelně ze zákona (např. v oblasti statistiky, kdy statistický úřad má informaci k dispozici již před stanoveným termínem zveřejnění, je však v zájmu rovného přístupu k ní poskytnout ji všem zájemcům v jednom okamžiku), informace, jejichž poskytnutí by bylo porušením ochrany duševního vlastnictví, informace o vyšetřování trestných činů, rozhodování soudů a plnění úkolů zpravodajských služeb.
Povinný subjekt může ze své vůle omezit poskytnutí svých vnitřních pokynů a personálních předpisů, informací vzniklých v etapě přípravy jeho rozhodnutí (jde především o ty informace, které nijak neovlivňují kohokoliv mimo povinný subjekt).
Konečně, určité informace poskytne povinný subjekt jen za podmínek stanovených v jiném, zvláštním zákoně. Jedná se o senzitivní osobní údaje definované zákonem o ochraně osobních údajů v informačních systémech a údaje související s ochranou osobnosti podle občanského zákoníku, přičemž podmínky stanovené těmito zvláštními úpravami jsou v zásadě do textu zákona recipovány (§ 7).
Zákon výslovně vylučuje poskytování informací, které povinný subjekt získal od osob v souvislosti s plněním svých úkolů, nicméně, které překračují rozsah sdělení nutný pro plnění takových úkolů a přitom nejsou chráněny jako citlivé osobní údaje apod. (§ 10 odst. 3).
Ustanovení § 11 je společným ustanovením pro všechny výjimky (omezení) z práva na přístup k informacím. Jeho obsahem je pravidlo selekce. Podle něho povinný subjekt vyloučí z informace, kterou má na žádost poskytnout, ty její části, které nelze poskytnout nebo k jejichž neposkytnutí je oprávněn, např. jejich výmazem z textu, a zbývající části pak poskytne. Povinný subjekt je však vždy zavázán k tomu, aby v případě selekce poskytl doprovodnou informaci (§ 2 odst. 4), tzn., že žadatele informuje mimo jiné o důvodu odepření požadované informace a době, po kterou důvod odepření trvá, resp. kdy bude znovu přezkoumán. Ustanovení odpovídá všeobecnému požadavku, aby oprávněné omezení přístupu k informacím bylo vždy uplatněno jen v nejmenším nutném rozsahu.
K § 12 a 13
Zavádí se dvojí režim pro vyřizování žádostí.
Žádosti sdělené ústně (tj. i telefonicky) budou vyřizovány neformálně. Půjde o celou řadu informací, které jsou vyřizovány zpravidla bezodkladně v běžném úředním styku. Pokud je žadatel s poskytnutím informace spokojen, znamenalo by formalizování postupu při vyřizování ústní žádosti (např. pořizování záznamu o poskytnutí informace) jen zbytečný nárůst administrativy.
Formalizovanému postupu bude podléhat vyřizování žádostí podaných písemně. Písemně se bude žadatel obracet na povinný subjekt i v případech, kdy jeho žádost sdělená ústně nebyla z jakýchkoliv důvodů uspokojivě vyřízena.
Písemným podáním se rozumí i podání např. faxem nebo prostřednictvím elektronické pošty. Protože v těchto případech nebude povinný subjekt v přímém kontaktu s žadatelem, stanoví se formální náležitosti žádosti. Pokud z žádosti nebude jednoznačně zřejmá identifikace žadatele, není reálné, aby povinný subjekt v dané věci jednal. Proto se zavádí právní domněnka, že taková žádost není podáním ve smyslu zákona, a připouští se věc odložit. Další důležitou náležitostí žádosti nutnou pro její bezproblémové vyřízení je přesné vymezení předmětu žádosti, tj. požadované informace. Zákon však v daném případě chrání žadatele před případným nesprávným postupem povinného subjektu tím, že povinný subjekt musí žadatele vyzvat k doplnění žádosti. Nedojde-li k odstranění nesrovnalostí, není odložení žádosti přípustné. Povinný subjekt musí o odmítnutí žádosti vydat rozhodnutí a své pochybnosti o nesrovnalostech žádosti v něm řádně odůvodnit.
Případy, kdy žádost bude odkládána z důvodů, že povinný subjekt nemá požadovanou informaci k dispozici se z větší části budou týkat informací, které nepatří do působnosti povinného subjektu. Může však jít též o specifické informace, které by sice jinak patřily do působnosti povinného subjektu, ale on s nimi nedisponuje, např. proto, že nemá zákonnou povinnost je vyhledávat či uchovávat.
Předpokládá se, že stanovená 15-ti denní lhůta pro vyřízení žádosti bude u většiny poskytovaných informací postačující. Zákon respektuje důvody na straně povinného subjektu, pro něž nebude možno vyřídit žádost v řádné lhůtě, zejm. zvýšená pracnost při vyhledání informace či obtížnější dostupnost informace, a zavádí proto v taxativně uvedených případech možnost prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti.
K § 14 a 15
Rozhodnutí o odmítnutí žádosti a rozhodnutí o odvolání proti němu budou vydávána ve správním řízení vedeném podle zákona č. 71/1967 Sb.,o správním řízení, s odchylkami stanovenými zákonem (zejména odlišné stanovení lhůt pro vydání rozhodnutí). Tím jsou zaručena řádná procesní práva žadatele jako účastníka řízení ve věci poskytnutí informace.
V návaznosti na charakter povinného subjektu se rozlišují tři typy odvolacích orgánů.
U povinných subjektů založených na vztahu nadřízenosti a podřízenosti bude odvolacím orgánem povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený tomu, který rozhodnutí vydal. Půjde prakticky o celou oblast státní správy, včetně případů, kdy povinným subjektem bude obec a rozhodnutí se bude týkat odmítnutí informace ve věci přenesené působnosti. Pokud rozhodnutí o odmítnutí informace vydá ústřední orgán státní správy, bude řádným opravným prostředkem proti němu v souladu s § 61 správního řádu rozklad, o němž rozhoduje vedoucí tohoto ústředního orgánu.
Pokud se rozhodnutí o odmítnutí žádosti vydané obcí bude týkat informace ve věcech samostatné působnosti obce, bude o odvolání proti němu rozhodovat obecní rada, protože ve věcech samostatné působnosti není obec jako orgán územní samosprávy nikomu podřízena.
U ostatních povinných subjektů, které nemají nadřízený orgán (např. Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka), je z praktického hlediska nejschůdnějším řešením, aby o odvolání rozhodoval jejich statutární orgán.
Při vyřizování písemné žádosti je žadatel dostatečným způsobem chráněn proti případné nečinnosti nebo průtahům způsobeným povinným subjektem. Konstruuje se právní domněnka vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo rozhodnutí o zamítnutí odvolání v případech, kdy povinný subjekt nebo odvolací orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti nebo odvolání požadovanou informaci neposkytl či nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo zamítnutí odvolání. I proti tomuto typu rozhodnutí lze podat odvolání, resp. žalobu ke správnímu soudu.
Možnost podání žaloby ke správnímu soudu proti pravomocnému rozhodnutí o odvolání, kterým bylo poskytnutí informace odmítnuto nebo omezeno, je rovněž jedním z účinných prostředků na straně žadatele, kterým se může bránit proti nezákonnému odepření přístupu k informaci.
K § 16
Pravidlo, podle něhož se informace zpřístupňují v zásadě bezplatně, vychází z principu, že realizace ústavně garantovaného práva na svobodný přístup k informacím nemůže být podmiňována povinným vyžadováním úhrady za poskytnutí informace, protože by docházelo k znevýhodnění těch žadatelů, kteří za poskytnutí informace nemohou zaplatit a tím i k porušení ústavní garance.
Za zcela oprávněné se však považuje, aby povinný subjekt měl možnost žádat úhradu nákladů spojených s pořizováním kopii, opatřováním nosičů dat a s odesláním informace a nebyl tak, zvláště v případech zvýšeného zájmu o určitý druh informací nebo jde-li o informace svým obsahem rozsáhlé, neúměrně finančně zatěžován. Sazebník těchto úhrad musí být veřejně přístupný.
K § 17
K ústavně zaručenému právu svobodného přístupu k informacím patří i možnost veřejně sledovat, jak se daří jeho realizace v praxi. K tomu slouží výroční zpráva, která bude každoročně zpracovávána a zveřejňována povinnými subjekty. Náležitosti zprávy jsou stanoveny v rozsahu běžném i v jiných zemích. Údaje o počtu podaných žádostí a jejich vyřízení se budou týkat pouze žádostí podaných písemně, protože jen ty jsou evidovány. Evidence ústně vyřízených žádostí by znamenala pro povinné subjekty neúměrnou administrativní zátěž.
K § 18 až 46
V uvedených ustanoveních je provedena novelizace celkem 29 zákonů, ve kterých je zakotvena pro zaměstnance povinných subjektů povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem svého zaměstnání. Dosavadní ustanovení o povinnosti mlčenlivosti v těchto zákonech jsou novelizována v tom směru, že napříště za porušení povinnosti mlčenlivosti nebude považováno poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Bez navrhovaných novelizací by zákon o svobodě informací nemohl být z důvodů stanovené povinnosti mlčenlivosti v řadě případů aplikován, tj. informace podle něj by nemohly být poskytovány.
K § 47
S ohledem na současný stav zejména ve veřejné správě, která bude poskytováním informací podle tohoto zákona nejvíce zatížena, se stanoví odklad realizace těch povinností, které povinné subjekty mohou zatížit nejvíce, tj. zveřejňování základních informací uvedených v § 4 odst. 1 a informací obsažených v registrech, které jsou podle zvláštního zákona každému přístupné, způsobem umožňujícím dálkový přístup Ze stejného praktického důvodu zajištění maximální průchodnosti při aplikaci zákona se pro první dva roky po nabytí jeho účinnosti výrazným způsobem prodlužují lhůty pro poskytnutí informací.
K § 48
S ohledem na celospolečenský zájem na realizaci svobodného přístupu k informacím se navrhuje, aby zákon nabyl účinnosti od počátku roku 1999.
předseda Senátu