Návrh novely Ústavy ČR

Ústavy demokratických států vyhrazují hlavě státu jako představiteli výkonné moci ingerenci do moci soudní v dvojím směru: jednak právo jmenovat soudce, jednak právo udělovat milost.

Právo milosti je oprávněním hlavy státu, nepochybně odvozeným z monarchické formy vlády, spočívajícím v možnosti činit rozhodnutí ve prospěch odsouzených (hromadné-amnestie, individuální-agraciace), nebo obviněných (abolice), jimiž zmírňuje nebo zcela promíjí důsledky stanovené soudem, popř. plynoucí ze zákona při spáchání trestného činu.

Ústava České republiky stanoví v čl.62 písm.g), že prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní stíhání nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení, tedy v jednotlivých případech uděluje milost, a podle čl. 63 odst.1 písm.j) má právo udělovat amnestii, tedy udělovat milost hromadně, v případech individuálně neurčených. Podle čl.63 odst. 3 k udělení amnestie je zapotřebí spolupodpisu předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (kontrasignace).

Ústava, ani trestní řád, ani jiný obecně závazný právní předpis nestanoví pro udělení milosti žádné podmínky a rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti není třeba zdůvodňovat. V demokratickém státě je však i milost udělovaná hlavou státu považována za významný prostředek trestní politiky uskutečňované orgány činnými v trestním řízení a jednotlivé případy udělení milosti (agraciace nebo abolice) nemají s ní být v rozporu. Tento požadavek je podle platné Ústavy zajištěn pouze při rozhodnutí o amnestii. Protože tento akt spolupodepisuje předseda vlády nebo jím pověřený člen vlády, nese vláda politickou odpovědnost za jeho správnost a přesvědčivost.

Naproti tomu ohledně aktů individuální milosti, o nichž přísluší rozhodovat výlučně prezidentu republiky, vznikají ve veřejnosti opětovně vážné pochybnosti o jejich správnosti. V důsledku dosavadní praxe vzniká pochybnost, zda má být institut individuální milosti skutečně chápán jako oprávnění nejvyššího představitele demokratického státu zasahovat do trestního procesu v případech, kdy je třeba zmírnit tvrdost zákona, nebo kdy jsou pro to humánní důvody hodné zvláštního zřetele. V některých případech udělení milosti totiž praxe připomíná spíše chování absolutního vládce, který nemusí skládat účty ze své vlády, neohlíží se na ohlas svých činů ve veřejnosti a nejvýše přihlédne k radám těch, které si k tomuto účelu sám vybere.

Mezi téměř 1400 případy milostí v uplynulých letech se vyskytly mnohé případy, které že v nezaujaté veřejnosti vyvolaly rozhořčení a odpor.

Nepřesvědčivá rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti vedou k nespokojenosti veřejnosti, vyvolávají pochyby o rovnosti občanů před zákonem, oslabují právní vědomí občanů, popírají principy právního státu. Současná ústavní úprava takovému stavu nijak nezabraňuje. Dostatečnou zárukou, že se v budoucnu nebudou opakovat pochybení stejného druhu, bude stanovení odpovědnosti vlády i za vydávání rozhodnutí prezidenta republiky o milosti v individuálních případech, stejně jako je tomu při vydání rozhodnutí o amnestii.

Původní předpoklad ústavodárce, že institut individuální milosti bude využíván jen výjimečně a ryze v zájmu spravedlnosti a že tedy není zapotřebí v těchto výjimečných případech kontrasignace , současná praxe dlouhodobě nepotvrzuje.

Navrhovatelé považují za správné, aby prezident republiky mohl jako dosud činit rozhodnutí o milosti v v nezměněném rozsahu, tedy promíjet a zmírňovat uložené tresty (agraciace), nařizovat, aby se řízení nezahajovalo, popř. v zahájeném řízení nepokračovalo (abolice), a zahlazovat odsouzení (rehabilitace).

Navržená úprava není v rozporu s jinými obecně závaznými právními předpisy a nevyžádá si ani zvýšené administrativní nebo finanční nároky.