Návrh zákona soudních exekutorech

:

K čl. I

K §1:

Toto ustanovení vymezuje předmět právní regulace a činnost exekutorů a jejich samosprávu.

K §2:

Exekutor je nestátním orgánem - fyzickou osobou, na kterou stát deleguje část svých mocenských práv, která jinak přísluší soudům. Exekutor vykonává činnost jako svobodné povolání a má postavení veřejného činitele.

Jeho zákonné postavení má smíšenou povahu - jednak vykonavatele nucených výkonů soudních a jiných rozhodnutí a zároveň osoby oprávněné k další činnosti v rozsahu zákona (viz část pátá zákona).

Exekutor bude stát na čele exekutorského úřadu, které budou zřízeny v obvodu každého okresního soudu.

K §3:

Nezávislost (i ekonomická) na státu je základním předpokladem exekutorovy nestrannosti při výkonu exekuční činnosti. Pověření státem k této činnosti dává exekutorovi veřejnou důvěru, autoritu a vážnost.

Nezávislost exekutora má užší rozsah než nezávislost soudce; jde o institucionální nezávislost, kdy exekutor je vázán pouze právním řádem a rozhodnutími soudů, které patří do soustavy exekučních orgánů. Exekutor při výkonu exekuční činnosti není povinen respektovat pokyny jiných státních orgánů. Funkčně podléhá státnímu dohledu vykonávanému ministerstvem spravedlnosti.

Záruky nezávislosti exekutora jsou dány způsobem jeho jmenování a odvolání, ze zákonných důvodů pro jeho přeložení či disciplinární postih, rovněž i neslučitelnost jeho funkce s pracovním poměrem či jiným obdobným pracovněprávním vztahem, dále i možností odmítnout vykonat určitý úkon při splnění zákonných podmínek (viz ust. § 32).

Nestrannost exekutora je dána právem oprávněného vybrat si exekutora, dále povinností vykonávat exekuce v určitém pořadí (viz ust. § 49 odst. 2).

Při výkonu své činnosti je exekutor vázaný pouze zákony nejvyšší právní síly - tedy Ústavou a ústavními zákony, běžnými zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými k jejich provedení. Ze soudních rozhodnutí je vázaný pouze rozhodnutím v řízení o výkonu rozhodnutí a v exekučním řízení.

Exekutor je vázán rozhodnutím exekučního soudu, t.j. soudu, který jej pověřil výkonem rozhodnutí - tato vázanost je totožná jako vázanost soudu právním názorem vyšší soudní instance při rozhodování o opravném prostředku. To se týká zejména výroku o nepřípustnosti exekuce či jejím zastavení.

Exekutor však není vázán jiným rozhodnutím (soudním či správním) vydaným v jiném než exekučním řízení. Výsledek jiného řízení je pouze vyřešením předběžné otázky. Exekuční soud nemůže činnost exekutora omezit jiným rozhodnutím než tím, k němuž je příslušný podle tohoto zákona (nelze např. omezit činnost exekutora předběžným opatřením nebo mu uložit, aby nepokračoval ve výkonu rozhodnutí).

K § 4:

Nestrannost exekutora si vyžaduje jistá omezení práv, která by mu jinak jako občanovi příslušela. Exekutorem nemůže být proto jmenován ten, kdo je v pracovním poměru a nebo v obdobném pracovněprávním vztahu a nebo vykonává jinou výdělečnou činnost s výjimkou taxativně uvedených činností.

K § 5:

Vzhledem k charakteru činnosti, kterou exekutor vykonává je nezbytné, aby při provádění exekuční činnosti měl postavení veřejného činitele. Z hlediska trestní odpovědnosti třetích osob a ochrany exekutora podle jednotlivých ustanovení trestního zákona se vyžaduje, aby trestný čin, kterého se dopustí třetí osoba a je namířen proti exekutorovi, souvisel s jeho pravomocí a odpovědností.

Postavení veřejného činitele má exekutor pouze při výkonu exekuční činnosti, nikoli při další činnosti, kterou mu zákon umožňuje (tzv. další činnost exekutora podle části páté zákona).

Exekutorovi je třeba umožnit přenést část jeho pravomoci, a to k provedení jednotlivých úkonů, při zachování jeho odpovědnosti, na zaměstnance jeho exekutorského úřadu.

K §7:

Exekutorskou samosprávu představuje Česká exekutorská komora (dále jen "komora"). Komora je samosprávnou stavovskou organizací a je právnickou osobou zřízenou tímto zákonem. Jejím posláním je chránit zájmy exekutorského stavu jako svobodného povolání a dohlížet na činnost exekutorů.

K §8:

Podle platné právní úpravy realizace nuceného výkonu soudního rozhodnutí patří do věcné působnosti soudů jako státních orgánů. Jelikož se realizace exekuce dle tohoto zákona svěřuje exekutorovi, který bude tuto činnost vykonávat jako svobodné povolání, je nutné vykonávat státní dohled nad jeho činností. Tento státní dohled přísluší ministerstvu spravedlnosti ČR. Dohled nad veškerou činností exekutora a nad vedením exekutorského úřadu přísluší také komoře.

K §9:

V návrhu zákona je zakotveno oprávnění ministra spravedlnosti ČR rozhodovat o jmenování, přeložení a odvolání exekutorů a určovat počet exekutorských úřadů, přičemž po vyjádření komory může jejich počet snížit, respektive bez vyjádření snížit. Jednotlivé exekutorské úřady v obvodu okresního soudu se budou od sebe lišit pořadovým číslem. Exekutorský úřad bude při svém zřízení určen vždy obvodem okresního soudu a příslušným pořadovým číslem v rámci tohoto obvodu; tyto údaje budou exekutorský úřad trvale označovat. Každý exekutor bude jmenován do konkrétního exekutorského úřadu.

K §10:

Podmínky pro jmenování exekutora jsou určené tak, aby jejich splnění nebylo spojené s nepřiměřenými těžkostmi. Na druhé straně však tak, aby se zajistil veřejný zájem na vysoce kvalifikovaném výkonu exekuční činnosti důvěryhodnými osobami, které svým jednáním a chováním v soukromém a veřejném životě nesnižují význam úřadu exekutora a zvyšují veřejnou důvěru.

K §11:

Exekutor bude jmenován ministrem spravedlnosti ČR na návrh komory. Ta bude ve svém návrhu vždy vázána výsledky konkursu, který vyhlásí vždy, kdy se uvolní exekutorský úřad. Postup při vyhlašování a organizaci konkursu bude schvalovat ministerstvo spravedlnosti ČR. Účastníky konkursu se mohou stát všechny osoby, které splňují požadavky stanovené v §10. Stanovují se také lhůty na vyhlášení konkursu, na podání návrhu ministrovi na jmenování exekutora a na jmenování exekutora ministrem. Pokud jde o zvýšení počtu exekutorských úřadů nebo o uvolnění místa exekutora a komora je nečinná, může ministr jmenovat exekutora do exekutorského úřadu i bez návrhu komory.

K §12:

Stanovují se podmínky jež musí exekutor splnit, aby mohl vykonávat svůj úřad.

K §13:

Návrh upravuje text slibu, který skládá exekutor do rukou ministra spravedlnosti při svém jmenování a jehož porušení je jedním z důvodů vzniku kárné odpovědnosti exekutora. Nesloží-li exekutor slib, nebo složí-li ho s výhradou nebude ministrem jmenován do úřadu.

K §14:

Exekutor stojí v čele exekutorského úřadu a všechny úkony jeho zaměstnanců jsou činěny jeho jménem. Dále se stanovují obsahové náležitosti průkazu, pečetě a razítka exekutora.

K §15:

Toto ustanovení obsahuje legální definici exekutorského úřadu. Úřad exekutora je souhrnem jeho oprávnění k výkonu exekuční činnosti, nemá právní subjektivitu.

Sídlem exekutorského úřadu je sídlo okresního soudu, do jehož obvodu byl exekutor jmenován. Sídlem exekutora je místo jeho kanceláře. Rozsáhlost obvodu, jeho geografické členění, komunikační těžkosti či jiné specifické okolnosti mohou být důvodem, aby měl exekutor své sídlo se souhlasem komory mimo sídlo soudu do jehož obvodu byl jmenován. Jeho sídlo však musí být vždy v obvodu soudu, do jehož obvodu byl jmenován. Sídelní povinnost exekutora je nutná proto, že ve svém sídle musí mít kancelář, kde pracuje a má uložené spisy. Nevyžaduje se, aby ve svém sídle měl i své bydliště. Se souhlasem komory si může exekutor zavést úřední dny i mimo své sídlo. I toto jiné místo však musí být v obvodu okresního soudu, v jehož obvodu má sídlo jeho exekutorský úřad.

K §16:

Zákon explicitně stanoví, v jakých případech, tj. za jakých skutkových okolností, zaniká výkon exekutorského úřadu a za jakých podmínek je možno exekutora z výkonu exekutorského úřadu odvolat. Tím je na jedné straně posilněno nezávislé postavení exekutora a na druhé straně garantovány podmínky pro řádné vykonávání činnosti exekutora osobou schopnou, bezúhonnou a způsobilou. Pro maximální transparentnost a určitost procedury odvolání zákon stanovuje lhůty, ve kterých podá komora návrh na odvolání exekutora a ministr exekutora odvolá.

K §17:

Nemůže-li exekutor z vážných důvodů vykonávat exekuční činnost, ustanoví mu komora zástupce. Děje se tak na návrh exekutora nebo i bez jeho návrhu, pokud sám do 1 měsíce svého zástupce komoře nenavrhne. Zástupce zastupuje exekutora zejména ve věcech, které nesnesou odkladu. Působí jménem zastupovaného exekutora a podílí se na odměně exekutora v míře, kterou stanoví svým rozhodnutím komora. K překlenutí období po uvolnění exekutorského úřadu až do jmenování nového exekutora ustanovuje komora náhradníka exekutora. Ten na rozdíl od zástupce vykonává exekuční činnost svým jménem. Náhradníkem nemůže být - na rozdíl od zástupce - ustanoven exekutorský kandidát, který by s ohledem na existenci vlastního pracovního poměru u exekutora nemohl při výkonu exekuční činnosti vystupovat vlastním jménem. Obdobně jako zástupce, vykonává náhradník zejména ty úkony, které nesnesou odkladu.

K §18:

Návrh stanoví postup při podpisování listin zástupcem exekutora a používání pečetidla a razítka exekutora.

K §19:

Stanovují se případy, kdy komoře vzniká povinnost ustanovit exekutorovi nového zástupce.

K §20 - 23:

Výkon exekuční činnosti na odborné úrovni vyžaduje všestrannou přípravu exekutora na tuto činnost. Proto exekutorský koncipient absolvuje tuto přípravu u exekutora v rámci pracovního poměru. Během své činnosti koncipienta je zapsán v seznamu koncipientů, který vede komora. Exekutorským koncipientem se může stát každý občan ČR, který splňuje podmínky předepsané v §21 odst. 1. Zápisu do seznamu exekutorských koncipientů se lze domáhat návrhem na soudu (§21 odst.3). Rovněž se lze domáhat u soudu ochrany proti vyškrtnutí ze seznamu exekutorských koncipientů (§23 odst.3). Pro uplatnění práva na zápis do seznamu exekutorských koncipientů se stanovují dvouměsíční subjektivní a šestiměsíční objektivní prekluzivní lhůta; pro uplatnění práva na ochranu proti vyškrtnutí ze seznamu exekutorských koncipientů se stanovuje pouze dvouměsíční subjektivní prekluzivní lhůta.

K §24 - 27:

Exekutorským kandidátem se může stát každý uchazeč, který splňuje předpoklady potřebné pro zápis do seznamu exekutorských koncipientů a navíc vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi a složil exekutorskou zkoušku. Zápisu do seznamu exekutorských kandidátů, který vede komora a i ochrany proti vyškrtnutí z tohoto seznamu se lze domáhat návrhem na soudu (§25 odst.4 a §27 odst.2). Lhůty pro uplatnění těchto práv jsou stanoveny stejně jako pro exekutorského koncipienta. Exekutorský kandidát může být, na rozdíl od exekutorského koncipienta, písemně zplnomocněn ke všem úkonům exekutora ( s výjimkami stanovenými v §26). Možnost rozsáhlých oprávnění exekutorského kandidáta pramení z toho důvodu, že s ohledem na omezený počet exekutorských úřadů bude doba, než bude kandidát jmenován exekutorem často velmi dlouhá. Je proto vhodné, aby takto kvalifikovaná osoba mohla vykonávat odborně náročnější činnost, dokonce zastupovat exekutora.

K §28:

Exekutor bude mít možnost zaměstnávat další zaměstnance, kteří budou zabezpečovat především provoz exekutorského úřadu. Pracovněprávní vztahy exekutora k jeho zaměstnancům (exekutorští koncipenti a kandidáti a další zaměstnanci exekutora) nejsou upraveny v tomto zákoně; §6 odst.4 odkazuje na pracovněprávní předpisy, kterými se tyto vztahy řídí. Exekutor může další zaměstnance pověřit vykonáním jednoduchých a dílčích úkonů, např. v přípravné fázi exekuce.

K § 29

Exekutor bude vykonávat exekuční činnost jako svobodné povolání, proto oprávněný svým návrhem sám rozhodne, který z exekutorů za podmínek uvedených v tomto zákoně exekuci provede.

Neexistuje žádná souvislost mezi příslušností exekučního soudu a příslušností exekutora. K pověření exekutora vybraného oprávněným musí dojít, soud nemá možnost rozhodnout o příslušnosti jiného exekutora.

K § 30

Cílem právní úpravy je zabezpečit nestrannost exekutora při provádění exekuce. Důvodem pro vyloučení exekutora z provádění exekuce vyvolávajícím pochybnosti o jeho nezaujatosti může být jednak jeho poměr k věci, a to osobní zájem na věci, jednak i vztah k účastníkům či jejich zástupcům, s kterými může být v příbuzenském nebo přátelském či nepřátelském poměru. Důvodem však nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu v exekučním řízení.

Jakmile se exekutor dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí to soudu. Jeho činnost se do rozhodnutí soudu omezuje na neodkladné úkony.

Účastníci exekučního řízení jsou oprávněni vyjadřovat se k osobě exekutora; pro uplatnění námitky podjatosti se však zavádí koncentrační zásada, tedy povinnost uplatnit tuto námitku v objektivní lhůtě tří dnů, která běží ode dne pověření exekutora provedením exekuce. Důvodem uplatnění koncentrační zásady je omezení prostoru pro zneužívání námitky podjatosti k oddálení vlastní exekuce. K tomuto účelu slouží i to, že zákon uvádí podstatné náležitosti této námitky, kterými jsou označení exekutora, okolností, pro které by měl být podle jejich názoru vyloučen a údaje, kdy se účastník o skutečnosti zakládající námitku dověděl. Aby povinný nesledoval podáním námitek proti osobě exekutora vyvolání průtahů v řízení, jeho námitky nemají odkladný účinek. Z těchto důvodů se nepřihlíží k námitce zjevně opožděné, podané v den skončení nebo zastavení exekučního řízení nebo k námitce odůvodněné stejnými okolnostmi, o nichž již bylo soudem rozhodnuto.

Rozhodnutí o vyloučení exekutora je konečné, není možno jej napadnout odvoláním. Doručuje se oprávněnému, povinnému a exekutorovi, o jehož vyloučení soud rozhodoval. V případě vyloučení exekutora z provádění exekuce v ní pokračuje ten exekutor, kterého navrhne oprávněný a který je k provedení této exekuce pověřen soudem.

K § 31

O vyloučení exekutorského koncipienta, kandidáta či zaměstnance rozhoduje exekutor. Použijí se přiměřeně ustanovení upravující vyloučení exekutora.

K § 32

Soudní exekutor je státem určenou a zplnomocněnou osobou k nucenému výkonu rozhodnutí. Při výkonu své činnosti musí postupovat nestranně a nezávisle. Je vázán pouze ústavou, zákony a jinými všeobecně závaznými právními předpisy. Proto může odmítnout provést požadovaný úkon jen tehdy, pokud odporuje zákonu nebo jiným všeobecně závazným právním předpisům (t.j. právním předpisům, neboť ty jsou pojmově obecně závazné) nebo jestliže žadatel o tento úkon nesložil přiměřenou zálohu na jeho odměnu a na náhradu hotových výdajů a na náhradu za ztrátu časunebo jestliže k výzvě exekutora nebyl v jím určené lhůtě opraven nebo doplněn návrh na provedení exekuce. Výši odměny exekutora za provedení exekuce a způsob jejího určení stanoví všeobecně závazný právní předpis.

K § 33

V návrhu je stanovena pro exekutora, jeho zaměstnance, členy orgánů Komory a její zaměstnance povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, které se dozvěděli při provádění exekuční činnosti nebo další činnosti, a to i po zániku výkonu úřadu exekutora. Povinnost mlčenlivosti je zakotvená i ve slibu exekutora. Povinnosti mlčenlivosti může exekutora zprostit v odůvodněném případě orgán Komory nebo účastník, pokud jde o skutečnosti, které se dotýkají výlučně jeho oprávněného zájmu (tedy nikoli zájmu třetí osoby).. Exekutor nemá povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke svému zaměstnanci, kterého pověřuje provedením jednotlivých úkonů a který sám musí povinnost mlčenlivosti zachovávat. Povinností mlčenlivosti exekutora je však omezena. Této povinnosti se exekutor nemůže dovolat v kárném řízení a mlčenlivostí není exekutor vázán v rozsahu nezbytném pro řízení s oprávněným nebo povinným před soudem nebo jiným orgánem. Také zákonem uložená povinnost překazit spáchání trestného činu není mlčenlivostí nijak omezena. Porušení povinnosti mlčenlivosti zakládá kárnou odpovědnost exekutora a jeho odpovědnost za škodu, která porušením této povinnosti vznikla.

K § 34

Exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s exekuční činností, a to i tehdy, byla-li škoda způsobena jeho zaměstnancem. Podle § 12 exekutor může vykonávat svou činnost pouze, pokud uzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti, přičemž pojištění odpovědnosti musí trvat po celou dobu výkonu exekutorského úřadu. Odpovědnost zaměstnanců podle občanskoprávních a pracovněprávních předpisů tím není dotčena.

K § 35

K tomu, aby bylo provedení exekuce efektivní, je nezbytné stanovit uvedeným třetím osobám povinnost poskytovat exekutorovi jako veřejnému činiteli součinnost při provádění exekuční činnosti. Soudní exekutor je státem určenou a zplnomocněnou osobou k nucenému výkonu rozhodnutí. Svým jednáním chrání ta práva fyzických, právnických osob a státu, o kterých pravomocně rozhodl soud. Realizuje vykonatelné rozhodnutí či jiný exekuční titul uvedený v zákoně jen tehdy, když povinný v určené lhůtě nesplní dobrovolně svoji povinnost. Obdobná oprávnění (žádat o součinnost třetí osoby) má podle platné právní úpravy (§ 34 zákona o správě daní a poplatků) i správce daně, který svým jednáním pomáhá při ochraně majetku státu. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu.

K § 36

Třetí osoby poskytnou součinnost jen tehdy, prokáže-li exekutor své pověření k provedení exekuce, z kterého je zřejmé, kdo je oprávněný a kdo povinný, jaký nárok vymáhá a jaká je jeho výše. Tím je zabezpečena ochrana údajů týkajících se jiné osoby jako povinného. Pokud třetí osoby neposkytnou exekutorovi součinnost bez zbytečného odkladu odpovídají, oprávněnému a exekutorovi za škodu. Za nesplnění povinnosti k součinnosti může soud na návrh exekutora uložit třetím osobám pořádkovou pokutu.

Pokud jde o správce daně, který je vázán dle zvláštního zákona (zák. č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků) speciální povinností mlčenlivosti vůči všem třetím osobám, je nezbytné nově stanovit výjimku z této povinnosti formou novelizace příslušného ustanovení tohoto zvláštního zákona (§ 2 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb.).

K § 37

V tomto ustanovení je vyjádřena dispoziční zásada, která se vztahuje k zahájení řízení. Exekuční řízení totiž nelze zahájit bez návrhu, ex offo, ale pouze na návrh oprávněného. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy došel exekutorovi návrh na provedení exekuce. Podání návrhu má z hlediska běhu lhůt stejné účinky jako návrh na soudní výkon rozhodnutí. Jde o změnu oproti současnému stavu, podle kterého se návrh na výkon rozhodnutí podává na soudě a výkon rozhodnutí nařizuje soud. Tento návrh sleduje jednak přenesení části této soudní agendy na nově zřizovaný veřejnoprávní subjekt - soudní exekutory, a tím úlevu soudům od provádění nuceného výkonu rozhodnutí, jednak zefektivnění exekuce. Soud však bude nadále rozhodovat o sporných právech a povinnostech účastníků exekučního řízení a dalších subjektů zúčastněných na exekučním řízení, jakož i o dalších skutečnostech stanovených tímto zákonem.

Zahájení exekučního řízení brání tomu, aby o téže věci bylo zahájeno nebo probíhalo jiné exekuční řízení podle tohoto zákona; jde o překážku litispendence, t.j. překážku zahájeného řízení. Při kolizi (střetu) exekucí podle tohoto zákona se soudní nebo správní, daňovou či jinou exekucí, které se týkají téže věci, práva, jiné majetkové hodnoty nebo podniku povinného, se pokračuje v té exekuci, v níž byly nejdříve vykonány úkony postihující tyto věci, práva atd. V ostatních zahájených exekucích nelze pokračovat.

V části čtvrté zákona, která upravuje jednotlivé způsoby provedení exekuce, se u každého způsobu provedení exekuce zvlášť stanoví, který úkon se pro účely střetu exekucí považuje za úkon, kterým je v exekučním řízení podle tohoto zákona poprvé postižena věc, právo či jiná majetková hodnota.

Při kolizi soudní exekuce a exekuce podle tohoto zákona může soud udělit pověření k provedení exekuce, ale s vyloučením způsobu exekuce, který již byl nařízen výkonem rozhodnutí prováděným soudem. Takovou výjimečnou možnost umožňuje rozdílná úprava soudního výkonu rozhodnutí a exekučního řízení - soudní výkon rozhodnutí musí být totiž nařízen vždy určením konkrétního způsobu výkonu rozhodnutí ( např. přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy aj.), zatímco oznámení o zahájení exekučního řízení podle tohoto zákona konkrétní způsob provedení exekuce zpravidla neobsahuje (viz § 50).

Jestliže podal oprávněný návrh na provedení exekuce v téže věci více exekutorům, exekuci provede ten exekutor, kterého jejím provedením pověří soud, jde tedy o uplatnění zásady předstihu. V ostatních případech se exekuce zastaví, čímž bude zabráněno tomu, aby v jedné a téže věci probíhaly několikerá exekuční řízení.

Z aplikace v exekučním řízení se vylučují instituty přerušení řízení, prominutí zmeškání lhůty a obnovy řízení; podobně jako z výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu. Obecná úprava předběžných opatření obsažená v občanském soudním řádu se činnosti exekutora nemůže týkat, neboť exekutor není účastníkem takového řízení. Výrazem této zásady je zákonný zákaz přerušit exekuční řízení.

K § 38

V návrhu je vymezen okruh účastníků exekučního řízení, tedy procesně legitimovaných osob. Tato procesní legitimace je pouze formální aktivní a pasivní legitimací na rozdíl od věcné (materiální) legitimace. Procesně oprávněný je ten, kdo podává návrh na provedení exekuce, a procesně povinný je ten, koho procesně oprávněný ve svém návrhu označí za povinného. Soud, který pověřuje exekutora provedením exekuce, zkoumá otázku věcné legitimace z hlediska exekučního titulu. V pověření k provedení exekuce označí i účastníky exekučního řízení, kterými jsou oprávněný a povinný.

Jsou-li exekucípostiženy věci, práva, nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva, nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného. V tomto ustanovení a zejména pak v ust. § 45 je reflektována úprava společného jmění manželů obsažená v občanském zákoníku.

Pokud dojde k hmotněprávní sukcesi, lze vést exekuci i proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva je třeba kvalifikovaně prokázat; zákon připouští jako důkazní prostředky pouze listiny vydané státními orgány (v mezích jejich pravomoci) nebo sepsané notářem (t.j. formou notářského zápisu).. Na straně oprávněného se připouští záměna účastníků i pro případ singulární sukcese (t.j. převodu či přechodu jednotlivého práva).

K § 39

Návrh na provedení exekuce může podat pouze ten, kdo je v exekučním titulu označen jako oprávněný a ten, kdo prokáže, že na něj přešlo právo z exekučního titulu.

V každém rozhodnutí je povinnému určena lhůta k plnění. Není a ani nemůže být povinností soudu nebo jiného orgánu, který vydal exekuční titul, aby zjišťoval, zda-li povinný splnil, co mu bylo uloženo. Proto zůstává na oprávněném, aby navrhl provedení exekuce. Návrh na provedení exekuce může být podán, až když povinný dobrovolně nesplnil, co mu bylo uloženo v pravomocném rozhodnutí či k čemu se dobrovolně zavázal v jiném exekučním titulu, na jehož základě zákon umožňuje provedení exekuce (viz § 42).

K § 40

V tomto ustanovení jsou vymezeny podstatné náležitosti návrhu na exekuci, včetně jeho obligatorních příloh.

K § 41

Zde je upraven postup exekutora v případě, že oprávněný podá návrh na exekuci, který nemá zákonem stanovené podstatné náležitosti (viz § 40).

Vzhledem k tomu, že exekuční řízení je zahájeno dnem doručení návrhu na exekuci, ale v exekučním řízení není možné pokračovat pro nedostatky podání, které navrhovatel ve stanovené lhůtě neodstranil, na návrh exekutora může soud exekuční řízení zastavit. O těchto následcích musí být oprávněný poučen. Tento procesní postup je obdobný postupu soudu při podání neúplného či nesrozumitelného podání účastníkem v rámci občanského soudního řízení.

K § 42

Podkladem pro uskutečnění exekuce podle tohoto zákona (exekučním titulem) je vykonatelné rozhodnutí soudu, rozhodnutí soudu o prodeji zástavy, vykonatelný rozhodčí nález, notářský zápis, exekutorský zápis, vykonatelné rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, jiné vykonatelné rozhodnutí a schválený smír, jejichž výkon připouští zákon.

Ustanovení definuje formální znaky vykonatelnosti exekučního titulu, jde-li o rozhodnutí soudu o prodeji zástavy.

Pro případ, že exekuční titul neobsahuje pariční lhůtu, určuje se lhůta tří dnů a, jde-li o vyklizení bytu, patnácti dnů od právní moci rozhodnutí, pro splnění povinnosti uložené v rozhodnutí. Dále je určen rozsah exekuce, je-li více povinných a jedná-li se o dělitelné plnění.

Stanoví-li rozhodnutí soudu, že právní úkon povinného vůči oprávněnému je neúčinný, může oprávněný vést exekuci (stejně jako soudní výkon rozhodnutí) přímo proti tomu, komu povinný věc či jinou majetkovou hodnotu, která je předmětem exekuce, převedl či proti tomu, kdo ji získal od povinného z jiného právního důvodu; totéž platí i ve vztahu k dalším právním nástupcům takové osoby. V tomto ustanovení je tedy obsažena další výjimka z obecně stanovených formálních znaků vykonatelnosti exekučního titulu.

K § 43

Každý exekuční titul musí být opatřen potvrzením o vykonatelnosti. Stanoví se, který orgán opatří rozhodnutí potvrzením o vykonatelnosti. Pokud rozhodnutí není vykonatelné, nemůže být podkladem pro provedení exekuce. Soud, který vydává pověření k provedení exekuce, je na návrh exekutora vždy oprávněn přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti, aby byl zajištěn základní soudní přezkum návrhu na provedení exekuce. Zvláštní ustanovení řeší případ cizích rozhodnutí.

K § 44

Soud vždy na návrh exekutora přezkoumá vykonatelnost exekučního titulu. Pokud jde o rozhodnutí vydané orgánem cizího státu nebo jiným cizozemským orgánem, soud o jeho vykonatelnosti nevydává samostatné rozhodnutí; otázku vykonatelnosti řeší jako předběžnou otázku při rozhodování o udělení pověření k provedení exekuce.

K § 45

Ustanovení podrobně upravuje exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů a zavádí zásadu, že pro závazek jednoho z manželů, který vznikl za trvání manželství je v exekučním řízení podle tohoto zákona možno postihnout i majetek, který je součástí SJM. V zájmu ochrany věřitelů je navíc poněkud šířeji koncipován rozsah SJM; nově se totiž konstituuje neúčinnost některých smluv o zúžení či rozšíření rozsahu SJM pro účely exekučního řízení. Rozhodující pro právní účinky těchto smluv ve vztahu k exekučnímu řízení je doba jejich uzavření.

K § 46

Jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze provést exekuci jen po připojení listiny, z níž je patrno, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit.

K § 47

I když je exekutor jmenován do sídla v obvodě soudu prvního stupně, oprávněný bez ohledu na svoje sídlo a příslušnost soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně, si sám může zvolit, který z exekutorů má provést exekuci.

Exekutor, kterému došel návrh oprávněného na provedení exekuce, předloží tento návrh do patnácti dnů exekučnímu soudu. Soud přezkoumá náležitosti návrhu a není-li exekutor vyloučen z provádění exekuce, písemně pověří ve stanovené lhůtě exekutora provedením exekuce. V opačném případě žádost o udělení pověření usnesením zamítne. Soud fakultativně zamítne udělit pověření i v případě, že proti exekutorovi bylo předtím, než soud rozhodl o jeho žádosti, na základě návrhu podaného aktivně legitimovaným kárným žalobcem (viz § 270 odst  2) zahájeno kárné řízení. Oprávněný má v tomto případě právo navrhnout jiného exekutora, o jehož žádosti o udělení pověření soud znovu rozhoduje.

V odstavci 4 jsou uvedeny obligatorní náležitosti pověření k provedení exekuce. Není-li návrh na provedení exekuce úplný, určitý nebo srozumitelný, soud usnesením exekutorovi žádost o udělení pověření vrátí.

Exekutor a oprávněný uzavřou písemnou smlouvu o provedení exekuce. Oprávněnému se přiznává právo požádat o změnu exekutora, exekutorovi pak právo se k tomu vyjádřit. Vyhoví-li soud této žádosti, pověří provedením exekuce exekutora, kterého navrhne oprávněný, a věc mu přípisem postoupí.

K § 48

Pověřit exekutora provedením exekuce a jednat dále jako exekuční soud, tedy rozhodovat o námitkách proti exekuci, o návrhu na odklad a zastavení exekuce a v dalších věcech stanovených tímto zákonem, je věcně příslušný okresní soud.

Krajský soud, pokud rozhodoval v některé věci jako soud prvního stupně, pouze opatří rozhodnutí potvrzením o vykonatelnosti. Místně příslušným soudem je obecný soud povinného. Nemá-li povinný obecný soud nebo jeho obecný soud není v České republice, je příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek; má-li majetek v obvodu více soudů, je příslušným soud, kterému byla jako prvnímu doručena žádost exekutora o udělení pověření k provedení exekuce.

K § 49

Exekutor, kterého soud pověřil provedením exekuce, se musí postarat o její uskutečnění. Nepokračovat v exekučním řízení může exekutor pouze tehdy, kdy soud exekuci odloží nebo zastaví, nebo také , když je pohledávka oprávněného uspokojená.

Pořadí provedení exekuce je určeno dnem, kdy exekutorovi došel návrh oprávněného na uskutečnění exekuce. Za porušení této povinnosti je exekutor kárně odpovědný. Touto právní úpravou se má zabránit upřednostňování jedněch oprávněných při provádění exekuce nebo jednotlivých exekučních řízení v závislosti na výši vymáhané pohledávky.

Exekutor nemůže upustit od odložení či zastavení exekuce. Může však upustit od vymáhání pohledávky, pokud je prokázáno, že povinný dobrovolně splnil to, co mu ukládá exekuční titul a uhradil náklady exekučního řízení.

K § 50

Exekutor, kterému byl doručen návrh oprávněného na provedení exekuce a kterého jejím provedením pověřil soud, je povinen oznámit povinnému i oprávněnému zahájení exekuce, a pokud je mu znám, tak i způsob jejího provedení a předběžné náklady exekuce. Oznámení o zahájení exekuce je procesní formou, která nahrazuje nařízení výkonu rozhodnutí soudem podle občanského soudního řádu. V oznámení vyzve exekutor povinného, aby dobrovolně splnil povinnost, kterou mu ukládá exekuční titul, nebo aby ve lhůtě 15 dnů od doručení oznámení o zahájení exekuce podal námitky. Současně zakáže povinnému, aby ode dne doručení oznámení o zahájení exekuce až do skončení exekuce nakládal se svým majetkem, který podle tohoto zákona podléhá exekuci. Jde o preventivní opatření k zabránění maření účelu exekuce. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

Povinnost exekutora oznámit povinnému zahájení exekuce, popřípadě způsob jejího provedení, doručením do vlastních rukou před vydáním exekučního příkazu je nezbytná, neboť proti zahájení exekuce lze vznést námitky, proti exekučnímu příkazu však již ne.

K § 51

Ustanovení upravuje obligatorní náležitosti oznámení o zahájení exekuce, rovněž jako jeho právní účinky. Tyto právní účinky jsou systémově provázány až s trestněprávní odpovědností povinného.

K § 52

V návrhu je upraveno doručování oznámení o zahájení exekuce. Aby měl povinný možnost vznést námitky proti exekuci, stanoví se povinnost doručení oznámení o zahájení exekuce do vlastních rukou povinného.

V odst. 2 je upravena fikce doručení v případě, že povinný bezdůvodně odepře převzít oznámení o zahájení exekuce.

V odst. 3 je upravena možnost ustanovení opatrovníka, v případě, že exekutor nemůže doručit písemnosti.

K § 53

Námitky proti exekuci jsou obranou povinného proti neprávem vedené exekuci a jejich cílem je prohlášení exekuce za nepřípustnou, v důsledku čehož se exekuce zastaví. Námitky nesměřují proti určitému rozhodnutí soudu, jejich cílem není změna nebo zrušení určitého rozhodnutí, ale vyhlášení plné nebo částečné nepřípustnosti exekuce, a tím dosažení zastavení exekuce. Námitky tedy nejsou opravným prostředkem, mají povahu písemného nebo protokolárního návrhu, o kterém se rozhoduje přímo v exekučním řízení. Povinný v exekučním řízení nemůže uplatňovat ani hmotněprávní ani procesněprávní námitky, které měl uplatnit v původním řízení.

Námitky proti exekuci může povinný vznést do patnácti dnů od doručení oznámení o zahájení exekuce. Námitky musí být odůvodněny, důvody může povinný měnit po dobu trvání lhůty k podání námitek; k důvodům uvedeným po uplynutí této lhůty nelze přihlédnout; uplatňuje se tedy zásada koncentrace námitek.. Námitky mají devolutivní účinek; v exekučním řízení tedy nelze pokračovat a rozhodnutí o námitkách se deleguje na soud. Opožděně podané námitky, námitky podané někým, kdo k tomu není oprávněn a námitky neodůvodněné či nedůvodné soud zamítne a exekuce pokračuje.

Příslušným k převzetí námitek je exekutor, příslušným k rozhodnutí o námitkách je exekuční soud. Rozhodnutí soudu o námitkách je konečné a není možné proti němu podat řádný opravný prostředek. Toto rozhodnutí se doručuje oprávněnému, povinnému a exekutorovi pověřenému provedením exekuce.

Vyhoví-li soud námitkám, exekuci zastaví usnesením. Upustil-li exekutor po podání námitek od provedení exekuce nebo vzal-li povinný námitky zpět předtím, než o nich soud rozhodl a exekutor pokračuje v provádění exekuce, o námitkách se nerozhoduje; soud tedy žádné rozhodnutí nevydává.

K § 54

Toto ustanovení koresponduje s § 47 a ustanovením dovolujícím soudu přezkoumat vyznačení vykonatelnosti na exekučních titulech.

K § 55

Po uplynutí lhůty k podání námitek proti exekuci nebo poté, co mu je doručeno rozhodnutí soudu o námitkách, kterým byly námitky zamítnuty, vydá exekutor exekuční příkaz a provede exekuci. Exekuční příkaz (t.j. příkaz k provedení exekuce) je procesní formou, která nahrazuje vyrozumění o právní moci nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu.

K § 56

V ustanovení jsou upraveny obligatorní náležitosti exekučního příkazu. Proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek, neboť povinný již měl možnost hájit námitkami proti oznámení o zahájení exekuce a další řízení by nemělo smysl.

K § 57

Exekutor může při uskutečňování exekuce požádat o určitou formu součinnosti oprávněného a povinného. Povinného může rovněž předvolat a vyzvat k prohlášení o majetku.

K § 58 až § 63

Zákon zavádí nový institut procesního práva - prohlášení povinného o majetku. Aplikace tohoto institutu by měla vést k maximální efektivnosti exekučního řízení.

Zákon taxativně vymezuje, které osoby nesou odpovědnost za úplnost a správnost prohlášení o majetku právnické osoby, je-li povinným.

Jsou stanoveny obligatorní náležitosti předvolání k prohlášení o majetku, které zasílá exekutor povinnému. Předvolání musí být doručeno předvolanému do vlastních rukou, neboť s jeho nerespektováním je spojena trestní odpovědnost.

Zákon uvádí taxativním výčtem obligatorní náležitosti prohlášení o majetku.

Jako alternativní způsob může exekutor zvolit namísto předvolání k výslechu výzvu povinnému, aby mu předložil písemné prohlášení o majetku. Záleží na úvaze exekutora, který způsob podání prohlášení vůči povinnému uplatní.

Uskuteční-li se výslech povinného, jedná se o procesní úkon, kterého má právo se zúčastnit oprávněný a uplatnit zde určitá procesní práva.

Podané prohlášení o majetku povinného plní pro účely jakéhokoli dalšího exekučního řízení a pro každého dalšího oprávněného funkci veřejné listiny.

Podaným prohlášením o majetku povinného je pro další exekuční řízení na dobu šesti měsíců nebo do doby změny majetkových poměrů povinného založena překážka obdobná překážce litispendence; prohlášení učiněné v exekučním řízení tedy exekutorovi brání uplatnit v dalším exekučním řízení výzvu k novému prohlášení.

Pozitivně se stanoví neúčinnost právních úkonů povinného učiněných po doručení předvolání k prohlášení o majetku v exekučním řízení, a to proto, aby institut prohlášení o majetku splnil účel a zabránilo se zmaření exekuce.

K § 64

Při exekuci jde o donucení povinného ke splnění jeho povinnosti. Způsoby donucení jsou taxativně stanoveny zákonem. I když má donucení zásadně postihnout jen povinného, není vyloučeno, že někdy faktický výkon může postihnout i třetí osoby. V takovém případě se třetí osoba, tj. osoba odlišná od oprávněného i povinného, nemůže bránit proti nepřípustnému výkonu svépomocí, ale zákon jí k tomu poskytuje speciální procesní institut - vylučovací (excindační) žalobu. K podání takové žaloby je aktivně legitimována třetí osoba, jejíž věc byla neprávem postihnuta exekucí, pasivně legitimován v případném sporu je oprávněný. Povinný nemůže v tomto sporu vystupovat jako účastník. Může však vystupovat jako vedlejší účastník na kterékoliv straně. Žalobní návrh zní na vyloučení věci z exekuce, jde tedy o žalobu procesní, nikoliv hmotněprávní. Obdobný je postup při postižení věcí, které do SJM nepatří, avšak při exekuci měly být postiženy.

K § 65

Žalobou podle třetí části občanského soudního řádu je možné taktéž popírat vůči věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných tam, kde se provádí exekuce srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo jiných práv nebo prodejem movitých věcí, prodejem cenných papírů, prodejem nemovitostí nebo podniku (tzv. incidenční spory).

Případným sporům o místní příslušnost obecného soudu, který rozhoduje o incidenčních sporech, zamezuje v odstavci 2 zaváděná výlučná (obligatorní) příslušnost soudu.

Rozhodnutí o návrhu podle odstavce 1 je účinné proti všem, kteří mají oprávněný zájem na výsledku sporu; toto ustanovení je speciální ve vztahu k obecnému ust. § 3.

K § 66

V exekučním řízení není možné přerušení řízení, což by v některých případech mohlo vést k nepřiměřené tvrdosti vůči povinnému a jeho prostřednictvím i vůči třetím osobám (zejména těm, které jsou na něj odkázány výživou). Vzhledem k tomu zákon zavádí procesní institut odkladu exekuce. O povolení odkladu rozhoduje exekuční soud. Odklad exekuce může soud povolit jen na návrh povinného, který je fyzickou osobou, v případě, že lze očekávat zastavení exekuce, i bez návrhu. Soud je povinen odložit provedení exekuce v případě, že v řízení o opravném prostředku (např. dovolání) nebo ze zákona (např. povolení obnovy řízení) je odložena vykonatelnost rozhodnutí, které bylo exekučním titulem. V takovém případě nelze totiž v exekuci pokračovat a exekutor nesmí provést jakýkoli exekuční úkon. Z důvodu procesní jistoty je tedy žádoucí provázat odklad vykonatelnosti rozhodnutí s odkladem exekuce.

Po uplynutí doby odkladu exekuce exekutor z úřední povinnosti pokračuje v provádění exekuce.

Proti rozhodnutí, kterým byl odklad exekuce povolen, je přípustné odvolání, tedy řádný opravný prostředek.

K § 67 až § 69

V § 67 odst. 1 písm. a) až i) jsou uvedeny obecné důvody, pro které soud musí exekuci zastavit, a to z úřední povinnosti. Písm. c) je výrazem plné dispozice navrhovatele - oprávněného s předmětem řízení. Skutkové důvody, za nichž je exekuce nepřípustná jsou demonstrativně uvedeny pod body 1 a 2 písm. g). Písm. j) odkazuje na speciální důvody zastavení exekuce z moci úřední, které jsou uvedeny v části čtvrté zákona v souvislosti s úpravou jednotlivých způsobů provedení exekuce.

Odstavec 2 zavádí institut fakultativního zastavení exekuce soudem, přičemž odkazuje na skutkové důvody uvedené v tomto nebo zvláštním zákoně.

V odstavcích 3 a 4 jsou stanoveny důvody obligatorního zastavení exekuce, k němuž však soud přistoupí pouze na návrh exekutora, nikoli z moci úřední. Legitimace k podání návrhu se zde ponechává exekutorovi proto, že pro případ finančního nezabezpečení nákladů exekuce je jeho oprávněným zájmem dosáhnout procesního ukončení exekučního řízení, v případě střetu exekuce se soudním výkonem rozhodnutí či jiným typem exekuce podle zvláštního předpisu, je zpravidla prvním, kdo tuto okolnost zjistí a je povinen na ni upozornit soud.

Zákon rovněž zavádí institut částečného zastavení exekuce, a to pro případ, že příslušný důvod se netýká exekučního titulu v plném rozsahu.

V § 68 odst. 1 je formulováno, že zastavení řízení není ovládáno zásadou dispoziční.

Pro některé důvody zastavení se fakultativně zavádí zásada ústnosti (rozhodnutí po předchozím jednání).

U nejzávažnějších a právně nejobtížněji aplikovatelných důvodů zastavení se účastníkům řízení umožňuje podat řádný opravný prostředek.

Fakultativně si exekuční soud může v některých případech před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení vyžádat vyjádření orgánu, který exekuční titul vydal nebo vyhotovil.

K § 70

V tomto ustanovení jsou taxativně vymezeny důvody, které zakládají povinnost exekutora vrátit exekučnímu soudu pověřením k provedení exekuce, a to bez zbytečného odkladu.

K § 71

Ustanovení definuje základní zásadu exekuce jako nuceného výkonu rozhodnutí či jiného titulu, který nebyl povinným splněn dobrovolně - a to zákaz obnovení stavu, který tu byl před zahájením exekuce. Totožná zásada ovládá i soudní výkon rozhodnutí dle platné právní úpravy. Tato zásada je v souladu s ochranou práv třetích osob nabytých v exekučním řízení.

K § 72

Jiné způsoby exekuce než které stanovuje tento zákon jsou nepřípustné.

K § 73

V návrhu jsou vymezeny způsoby, kterými je možné provést exekuci.

K § 74

Protože oprávněný mnohdy nezná majetkové poměry povinného a není mnohdy schopen je zjistit, ale naopak exekutor má v souladu s § 34 právo na součinnost při provádění exekuce, způsob provedení exekuce určí exekutor, protože může nejlépe určit nejrychlejší a nejefektivnější způsob provedení exekuce.

K § 75

Pokud vyžaduje účel exekuce, může exekutor kombinovat různé způsoby vymožení pohledávky.

K § 76

Při exekuci prováděné srážkami ze mzdy je exekutor omezen výškou vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Ustanovení určuje kdy a kdo musí být informován o provádění exekuce srážkami ze mzdy.

K § 77

Předmětem exekuce prováděné srážkami ze mzdy není mzda, ale nárok povinného na její výplatu. Po vyplacení mzdy povinnému je možné ji postihnout pouze podle ustanovení o provedení exekuce movitých věcí.

Plátce mzdy není účastníkem exekučního řízení, ale při exekuci srážkami ze mzdy hraje podstatnou roli. Doručením příkazu na zahájení exekuce mu vzniká povinnost vykonávat srážky ze mzdy a vyplácet je oprávněnému.

K § 78

Srážky ze mzdy a z jiných příjmů lze provádět jen do výše exekučním titulem přiznané pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, přičemž jakmile je pohledávka oprávněného s příslušenstvím a náklady exekuce uspokojeny, plátce mzdy přestane provádět srážky.

K § 79

Ve vazbě na zákon o dani z příjmů se čistá mzda povinného vypočte tak, že se od mzdy odečte záloha na daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění.

Do čisté mzdy se započítávají i čisté odměny a hodnota naturálií. Nezapočítávají se do ní částky poskytované na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách.

K § 80

Povinnému nesmí být sražena z měsíční mzdy základní částka, protože nikdo nesmí v důsledku splácení pohledávek klesnout pod hranici životního minima.

K § 81

Výpočet sumy, která podléhá sražení vychází z třetinového systému. První třetina se použije především na splácení běžných pohledávek, druhá třetina slouží pouze k uhrazování přednostních pohledávek. Třetí třetina se přičte k základní částce a vyplatí se povinnému. Zákon dále stanoví, které jsou přednostní pohledávky.

Vláda České republiky je oprávněna stanovit nařízením částku, nad kterou se srazí zbytek čisté mzdy bez omezení.

K § 82

Upravuje se ustanovení plátce mzdy v případě, že jsou srážky ze mzdy prováděny k vydobytí několika pohledávek. Pořadí pohledávek se řídí principy priority, proporcionality a přednosti. Pořadí pohledávek se řídí dnem, kdy byl plátci mzdy doručen příkaz k zahájení exekuce. V případě stejného doručení pro několik pohledávek, mají tyto pohledávky stejné pořadí; nestačí-li částka na ně připadající k jejich plnému uspokojení, uspokojí se poměrně. Absolutní priorita je dána pohledávkám z výživného.

K § 83

Omezení provádět exekuci srážkami ze mzdy je dvojí. Jednak samotnou výškou pohledávky a jednak nejvyššími přípustnými srážkami. Toto omezení však neplatí, pokud povinný souhlasí s vyššími srážkami. Protože exekuce nastupuje až v případě, kdy povinný dobrovolně nesplnil, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, musí mu být dána možnost, aby na základě jeho souhlasu byla vymáhaná pohledávka dříve uspokojena. Pro tento případ však zákon obsahuje přísná kritéria a možnost odvolat souhlas s vyššími srážkami, a to i bez důvodu.

K § 84

Plátce mzdy je povinen oznámit exekutorovi, že nemůže provádět srážky ze mzdy povinného, když povinný po dobu tří měsíců nepobírá mzdu buď vůbec, nebo alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky prováděny. exekutor tak může provádět exekuci jiným způsobem.

Plátce mzdy přestane provádět srážky, jakmile je pohledávka oprávněného uspokojena anebo po oznámení exekutora, že pohledávka oprávněného je uspokojena.

K § 85

Jestliže je prováděna exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém bylo oprávněnému přiznáno právo na opětující se dávky, vztahuje se exekuční příkaz i na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu. Totéž platí, bylo-li v rozhodnutí povinnému uloženo zaplatit peněžitou částku ve splátkách.

Plátce mzdy musí sledovat i skutečnost, že v budoucnu vzniknou pohledávky, které zatím neexistují, proto obsahuje zákon i tuto povinnost pro pláte mzdy.

Pro zlepšení vymáhán výživného je i ustanovení o zvýšení výživného, přičemž exekuční příkaz se vztahuje i na všechny částky zvýšeného výživného, které má stejné pořadí jako zbytek pohledávky.

K § 86

Zaměstnavatel obvykle vyplácí měsíční mzdu nadvakrát (jako zálohu a vyúčtování), je účelné aby výplatu srážek oprávněnému provedl vždy až po uplynutí příslušného měsíce.

Odstavec 3 upravuje postup při provádění exekuce v případě, že zaměstnavatel vyplácí se záloha za období delší než jeden měsíc a v případě, že dochází k výplatě mzdy za několik měsíců najednou.

K § 87

Dohodne-li se oprávněný s povinným, jak to předvídá tento zákon, že se spokojí s nižšími srážkami, oznámí to exekutorovi a exekutor vyzve plátce mzdy, aby srážel ze mzdy povinného měsíčně jen částku, se kterou se oprávněný spokojí, nepřesáhne-li tato částka v příslušném výplatním období přípustnou výši srážek podle tohoto zákona. Oprávněný může kdykoliv souhlas odvolat.

K § 88

Výpočet sumy, kterou je možné srazit ze mzdy, je mnohdy složitý, a to zejména v případech, kdy se srážky vykonávají ve prospěch několika oprávněných. Zákon umožňuje plátci mzdy, oprávněnému nebo povinnému obrátit se na exekutora, aby určil, jaká částka má být v příslušném výplatním období ze mzdy povinného sražena, a kolik z ní připadne na každého z  oprávněných.

K § 89

Plátce mzdy je povinen srážet ze mzdy povinného dokud není uspokojena celá vymáhaná pohledávka s příslušenstvím.. Jen velmi výjimečně může soud provedení exekuce odložit.

Povolí-li soud odklad exekuce z důvodu, že by se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlené provedení exekuce mohlo mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem exekuce vážně poškozen, nevykonává plátce mzdy srážky ze mzdy povinného ode dne, kdy mu exekutor oznámí rozhodnutí soudu o povolení odkladu. Ve srážkách ze mzdy povinného plátce mzdy pokračuje, jakmile mu bude doručen příkaz exekutora, aby se ve srážkách pokračovalo.

Soud může odložit exekuci i tehdy, lze-li očekávat, že exekuce bude zastavena. V těchto případech provádí plátce mzdy srážky dále, ale nevyplácí je oprávněnému, dokud nebude odklad exekuce zrušen. Zastaví-li soud exekuci, vyplatí plátce mzdy sražené částky povinnému.

K § 90

V zákoně je upravena možnost soudu na návrh povinného může soud zastavit exekuci, jestliže jsou srážky prováděny již jen pro běžné výživné.

K § 91

Plátce mzdy vyplácí sražené sumy přímo oprávněnému. Mají-li však být provedené srážky vyplaceny několika oprávněným, může plátce mzdy zaslat sraženou částku exekutorovi, který ji rozvrhne mezi oprávněné a sám provede výplatu. Protože plátce mzdy odpovídá za to, že srážky ze mzdy budou provedeny řádně a včas a zejména v případě několika pohledávek, z nichž některé jsou přednostní, to může být velmi obtížný úkol. Proto může plátce mzdy zaslat sraženou částku exekutorovi, a v případě, že mu to na žádost některého z oprávněných přikáže exekutor, dokonce musí tuto srážku zaslat exekutorovi. Sraženou částku je plátce mzdy povinen oprávněnému vyplatit, i když sám má vůči němu peněžitou pohledávku, kterou by si jinak mohl započíst.

K § 92

Je upravena odpovědnost plátce mzdy za řádné a včasné provedení srážek ze mzdy. V případě, že plátce mzdy poruší některou ze svých povinností, může oprávněný uplatnit proti plátci mzdy u soudu právo na vyplacení částek, které měly být ze mzdy povinného sraženy.

K § 93

Návrh zákona řeší rovněž případy, kdy během exekučního řízení dojde ke změně zaměstnavatele povinné osoby. Aby byl zabezpečen hladký a nepřerušený průběh exekuce i v tomto případě změny plátce mzdy, vztahuje se příkaz k zahájení exekuce a exekuční příkaz i na mzdu povinného u nového plátce mzdy.

K § 94

Ten, kdo přijímá zaměstnance do práce, je povinen vyžádat si od něho potvrzení o tom, zda byl vydán příkaz k zahájení exekuce nebo exekuční příkaz, kterým exekutorem a v čí prospěch. V odstavci 2 je upravena notifikační povinnost nového zaměstnavatele.

Exekutor doručí tomu, u koho povinný nastoupil nově do práce, do vlastních rukou příkaz k zahájení exekuce a exekuční příkaz a seznámí ho s dosavadním průběhem exekuce, přikáže mu, aby ve srážkách ze mzdy pokračoval, a upozorní ho na všechny jeho povinnosti při provádění exekuce srážkami ze mzdy.

K § 95

Upravuje se oznamovací povinnost zaměstnance a bývalého zaměstnavatele spolu s povinností zaslat exekutorovi vyúčtování srážek a dalšími náležitostmi.

K § 96

Ustanovení upravuje sankce vůči zaměstnavatelům a povinným v případě nesplnění některých povinností. Jde jednak o právo domáhat se vyplacení částek, na které by měl oprávněný právo, a možnost uložit povinnému i plátci mzdy pořádkovou pokutu.

K § 97

Pobírá-li povinný mzdu od několika plátců mzdy, pro potřeby exekuce se tyto sčítají, proto se příkaz k zahájení exekuce a exekuční příkaz vztahují na všechny jeho mzdy. Srážky ze mzdy je každý plátce mzdy povinen provádět ode dne, kdy mu byl doručen příkaz k zahájení exekuce. Sražené částky však může plátce mzdy oprávněnému vyplácet až po doručení exekučního příkazu.

K § 98

Je upraven postup při provádění srážek ze mzdy v případě, že povinný pobírá naráz několik mezd od různých plátců mzdy.

Provádí-li srážky několik plátců mzdy zároveň, zašlou srážky vždy exekutorovi. Převyšují-li sražené částky pohledávku oprávněné, exekutor vyplatí ze sražené částky oprávněnému jen tolik, kolik odpovídá jeho pohledávce, a zbytek vrátí povinnému.

K § 99

Ustanovení o provedení exekuce srážkami ze mzdy se použijí i na jiné příjmy, které povinnému nahrazují odměnu za práci, do nichž se však nezapočítává zvýšení důchodu pro bezmocnost.

Jde-li o exekuci srážkami z důchodu fyzické osoby, která z tohoto důchodu platí náklady za pobyt v ústavu sociální péče, nepodléhá exekuci částka potřebná na úhradu pobytu a částka rovnající se výši kapesného v takovém ústavu.

K § 100

Upravuje se postup při výpočtu a provádění srážek z pracovní odměny členů družstev, kterým se vyplácejí odměny za období delší než jeden měsíc.

K § 101

Při jiných příjmech se nedá hovořit o “plátci mzdy”. Proto § 101 stanovuje, že pokud se v ustanoveních o exekuci srážkami ze mzdy hovoří o plátci mzdy, vztahují se příslušná ustanovení přímo též na právnickou a fyzickou osobu, vůči kterým má povinný nárok na některé z příjmů uvedených v § 99.

K § 102

Upravuje se postup při souběhu mzdy a jiného příjmu.

K § 103

Dalším ze způsobů exekuce je přikázání pohledávky. V souvislosti s tímto způsobem exekuce jsou předmětem provedení:

1. peněžitá pohledávka povinného na účtu u peněžního ústavu

2. jiná peněžitá pohledávka vůči třetí osobě

3. jiná majetková práva.

K § 104

Podrobně se upravuje předmět na který je možné vést exekuci.

K § 105

V tomto ustanovení je upravena exekuce na peněžitou pohledávku. Částka vedená na účtu povinného v peněžním ústavu se odepíše z tohoto účtu ve prospěch oprávněného do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a nákladů exekuce.

K § 106

Základním požadavkem postupu exekutora je příkaz, aby od okamžiku, kdy bude bance příkaz na zahájení exekuce doručen nevyplácela peněžní prostředky z účtu povinného. Povinný tím ztrácí právo na vyplacení prostředků z účtu až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a nákladů exekuce. Samotný příkaz daný exekutorem bance by nebyl dostatečným zajištěním uspokojení pohledávky. proto je exekutor povinen zakázat povinnému, aby po doručení vyrozumění o zahájení exekuce disponoval s prostředky na jeho účtu.

K § 107

Pokud nejsou vzneseny námitky proti exekuci, a nebo jsou-li tyto námitky soudem zamítnuty, vydá exekutor exekuční příkaz, který spočívá v přikázání k odpisu pohledávky z účtu povinného v peněžním ústavu. Exekuční příkaz musí být jak bance, tak i povinnému doručený do vlastních rukou.

Lhůta sedmi dnů je stanovena proto, aby nedocházelo ke zbytečnému blokování bankovních účtů, při nedodržení lhůty je exekutor povinen vydat příkaz k odblokování účtu povinného.

K § 108

Exekuci provádí po doručení exekučního příkazu peněžní ústav, přičemž její hlavní povinností je vyplatit vymáhanou pohledávku a její příslušenství oprávněnému v den, který následuje po doručení exekučního příkazu. Pokud není pohledávka povinného z účtu ještě splatná, peněžní ústav ji odepíše z účtu povinného a vyplatí oprávněnému v den, který následuje po dni, kdy se stala splatnou.

Není-li vymáhaná pohledávka a její příslušenství předepsaným postupem zcela uhrazena, odepíše peněžní ústav jejich zbylou část z účtu a vyplatí ji oprávněnému v den, následujícím po dni, v němž na účet povinného dojdou peněžní prostředky v takové výši, která je potřebná k plnému uspokojení oprávněného, přičemž vymáhání je omezeno lhůtou devíti měsíců. Odepsanou pohledávku z účtu povinného je peněžní ústav povinen oprávněnému vyplatit, i když má vůči němu peněžitou pohledávku, kterou by jinak mohl započíst.

K § 109

V případě, že je bance doručeno několik příkazů na zahájení exekuce, je v návrhu pamatováno na určení pořadí uspokojování pohledávek. Při uspokojování více pohledávek se uplatňuje princip priority a poměrnosti. Rozhodující je den, kdy byl peněžnímu ústavu doručen příkaz k zahájení exekuce. Rovněž při tomto způsobu exekuce platí princip priority určovaný podle celých kalendářních dní. Pokud se však stane, že tentýž den bude doručeno bance více příkazů na zahájení exekuce k několika pohledávkám, mají všechny pohledávky stejné postavení. Zde potom platí princip proporcionality. banka je uhradí všechny, je-li na účtu dostatek prostředků. Pokud dostatek prostředků není, uhradí je poměrně, podle jejich výše. Zároveň je upravena nemožnost postihnout již v plném rozsahu postižené peněžní prostředky.

Vyplácení pohledávek několika oprávněným může být náročné a proto je peněžní ústav oprávněn (v případě žádosti některého z oprávněných dokonce povinen) odevzdat sraženou částku exekutorovi. Exekutor odevzdanou částku rozvrhne mezi oprávněné a vyplatí jim odpovídající částky.

K § 110

Je stanovena lhůta devíti měsíců pro trvání příkazu k zahájení exekuce a exekučního příkazu a výše vymáhané pohledávky korespondující se lhůtou v § 108.

K § 111

Jde-li o opětující se dávky či splátky, vztahují se příkazy i na dávky, které se stanou splatnými až v budoucnu. Analogicky se zachází i s výživným, a to i se zvýšeným.

K § 112

V případě přikázání pohledávky z účtu je vyloučena možnost odkladu exekuce z důvodu v § 66 odst. 1. Proto se pouze konkretizuje obecná úprava pro případ odkladu z důvodu v § 66 odst. 2.

K § 113

Na návrh povinného může soud zastavit exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jestliže se exekuce provádí už jenom pro běžné výživné a lze předpokládat, že povinný bude výživné dále plnit dobrovolně. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání.

K § 114

Aby nedocházelo ke kolizi bankovních a exekučních předpisů, byla v případě účelově vázaných pohledávek stanovena přednost zvláštních předpisů.

K § 115

Pro případ chybného postupu peněžního ústavu se stanovuje právo oprávněného na zaplacení částky, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval v souladu se zákonem.

K § 116

Zvlášť je upraven postup v případě, že peněžní prostředky, které jsou výslovným prohlášením povinného určeny pro výplatu mezd či platů. Pro vyplacení je třeba předložit písemné prohlášení s předepsanými náležitostmi. Výplatu těchto peněžních prostředků povinnému peněžní ústav oznámí exekutorovi. Povinný je povinen exekutorovi vyúčtovat vyplacení mezd či platů, jestliže mu to exekutor uloží.

K § 117

Podrobně se upravují zástavní práva k pohledávkám a jejich realizace. Bezvýjimečně je pro pořadí více zástavních práv rozhodující den jejich vzniku.

K § 118

V tomto oddíle zákona je upravena exekuce v těch případech, kdy je exekuce prováděna přikázáním jiné pohledávky než pohledávky z účtu vedeného u peněžního ústavu. Všeobecně platí, peněžité pohledávky jsou především pohledávky, které mají původ v občanskoprávních, rodinných či pracovněprávních vztazích. Exekuce proběhne přikázáním pohledávky oprávněnému. Takto se postupuje i pro případ pohledávky splatné v budoucnosti, stejně jako v případě, že povinnému budou vznikat dílčí pohledávky v budoucnosti z téhož právního titulu. Přikázání se děje jen do výše vymáhané pohledávky, tedy ne pro celou pohledávku povinného vůči jeho dlužníkovi.

K § 119 - 124

Exekutor přikáže dlužníkovi povinné osoby, aby po doručení příkazu na zahájení nevyplácel pohledávku povinnému. O tomto svém kroku uvědomí jak povinného tak i oprávněného a zakáže povinnému, aby jakýmkoliv způsobem nakládal se svojí pohledávkou až do uspokojení pohledávky oprávněného soby a to včetně jejího příslušenství. Tím se sleduje, aby povinný nemohl pohledávku od svého dlužníka vybrat a nebo s ní disponovat, čímž by znemožnil uspokojení pohledávky oprávněného.

Exekuční příkaz může exekutor vydat až po uplynutí lhůty pro vznesení námitek proti exekuci. Dnem, kdy je dlužníkovi povinného doručen příkaz na zahájení exekuce, ztrácí povinný právo na vyplacení své pohledávky od svého dlužníka. Dlužník povinného vyplatí pohledávku oprávněnému teprve tehdy, kdy je tato pohledávky splatná. Touto výplatou se sprostí své povinnosti vůči povinnému (svému věřiteli). V případě, že tak neučiní, může se oprávněný vlastním jménem domáhat vyplacení pohledávky.

Stejně jako u exekuce přikázáním pohledávky z účtu i při této formě exekuce se pořadí pohledávek řídí dnem, kdy je dlužníkovi povinného doručen příkaz k zahájení exekuce. Pokud dlužník neví v jakém pořadí má pohledávky několika oprávněných uspokojit může odevzdat sraženou částku exekutorovi. Je povinný tak provést vždy, pokud mu to na žádost některého z oprávněných přikáže exekutor.

Podrobně se upravují zástavní práva k pohledávkám a jejich realizace. Bezvýjimečně je pro pořadí více zástavních práv rozhodující den jejich vzniku.

K § 125 – 127

Z této formy exekuce jsou vyloučeny peněžité dávky sociální péče a státní sociální podpory. Pohledávky autorské odměny a z podnikatelské činnosti podléhají exekuci jen zákonem stanovenou procentuální částí, přičemž přednostní pohledávky mají privilegované postavení v případě vymáhání..

K § 128

Jiným majetkovým právem se rozumí pouze pohledávky nepeněžitého charakteru. Protože v tomto ustanovení jde o jednu z forem exekuce, kterou se uspokojují práva oprávněného na zaplacení peněžní pohledávky, musí tu být splněn předpoklad, že postihnutím jiného majetkového práva budou získány peněžní prostředky, kterými se bude moc uspokojit oprávněného. Další podmínkou je, že toto právo bude převoditelné až že jeho splnění není vázáno na osobu povinného.

Na tuto formu exekuce se přiměřeně použijí ustanovení o exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky u peněžního ústavu; rovněž se přiměřeně použije ustanovení o střetu exekucí a určení úkonu, jímž jsou jiná majetková práva v exekuci postižena poprvé, která se týkají exekuce přikázáním pohledávky.

K § 129

Zvláštní formou exekuce postižením jiných majetkových práv je exekuce postižením podílu společníka ve společnosti (s.r.o. nebo komanditní společnosti) a exekuce postižením členských práv a povinností v družstvu. Tato zvláštní forma exekuce je v našem právním řádu pozitivně upravena poprvé.

Tato forma exekuce začíná vydáním příkazu k zahájení exekuce, jehož obsahem je speciální příkaz určený společnosti či družstvu jako osobě zúčastněné na exekučním řízení, aby nečinila úkony mimo rámec svého běžného hospodaření. Účelem tohoto obecně vymezeného příkazu je, aby majetková podstata společnosti či družstva (její obchodní jmění) zůstala zachována i po vydání příkazu k zahájení exekuce, neboť hodnota exekuovaného obchodního podílu či členských práv v družstvu je na ní přímo závislá. Je tedy nezbytné jednoduchým právním nástrojem zajistit, aby se vypořádací podíl či podíl na likvidačním zůstatku společnosti či družstva ke dni jeho vyplacení oprávněnému nesnížil v důsledku převodů majetku, který náleží společnosti či družstvu, či v důsledku jiných jejich obchodních transakcí (zejména uzavírání nových závazků), které by překračovaly rámec běžného a obvyklého hospodaření, pro společnost či družstvo dosud typické a frekventované. Kritériem posouzení, zda příslušný úkon se ještě nachází v takto zákonem stanovených mezích či je již překračuje, bude mimo jiné porovnání obsahu, rozsahu a účelu takového úkonu s úkony běžně a obvykle konanými společností či družstvem před vydáním příkazu k zahájení exekuce.

Za tím samým účelem zákon vymezuje zvláštní skutkové podstaty neúčinnosti právních úkonů vykonaných společností či družstvem po doručení příkazu k zahájení exekuce. Takové právní úkony, které naplňují uvedené skutkové podstaty, jsou vůči oprávněnému neúčinné ze zákona; plnění z nich získané musí být vydáno zpět společnosti, čehož se může domáhat exekutor nebo oprávněný.

Dalším procesním úkonem exekutora je vydání exekučního příkazu, který obsahuje tzv. arrestatorium, tedy příkaz adresovaný společnosti či družstvu vyplatit oprávněnému z vypořádacího podílu či z podílu na likvidačním zůstatku vymáhanou pohledávku a její příslušenství. Zákon v této souvislosti pozitivně určuje, že předmětem exekuce je pohledávka povinného z práva na vypořádací podíl či podíl na likvidačním zůstatku, což je důsledkem právní skutečnosti, že vydáním exekučního příkazu k provedení exekuce postižením podílu povinného ve společnosti či jeho členských práv a povinností v družstvu, zaniká jeho účast v těchto subjektech.

Exekuce postižením podílu či členských práv v družstvu je zvláštní formou exekuce přikázáním pohledávky, proto se na exekuci pohledávky z práva na vypořádací podíl či podíl na likvidačním zůstatku přímo použijí ustanovení typická pro exekuci přikázáním pohledávky (viz odstavec 7).

K § 130

Další zvláštní formou exekuce postižením jiných majetkových práv je exekuce postižením průmyslových práv, a to konkrétně patentů, průmyslových vzorů, ochranných známek a licencí k jejich využívání, pokud byly poskytnuty třetí osobě povinným jako majitelem patentu atd. Speciální právní úprava postižení těchto průmyslových práv v exekučním řízení je nezbytná proto, aby procesní úkony exekutora byly provázány s příslušnými registračními úkony Úřadu průmyslového vlastnictví, který je tzv. osobou zúčastněnou na exekučním řízení. Jedině systémovým spojením úkonů těchto subjektů při provádění exekuce je možno dosáhnout účelu - postižení průmyslových práv náležejících povinnému pro uspokojení pohledávky oprávněného.

Speciální povaha průmyslových práv vede k tomu, že jejich exekuce se provádí prostřednictvím procesních úkonů, které jsou jinak prováděny v exekuci prodejem movitých věcí. Jde o soupis listin, které tato práva osvědčují, jejich odevzdání exekutorovi, příp. jejich odebrání a jejich zpeněžení. Zároveň se stanoví, že exekutor je ze zákona zmocněn vykonávat i navenek po celou dobu provádění exekuce za povinného všechny úkony, které jinak přísluší povinnému jako majiteli těchto průmyslových práv. Pokud jde o postižení práv z poskytnutých licencí, použije se procesní postup jako u exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek, neboť právní povaha práva povinného z poskytnuté licence tomuto způsobu exekuce zcela odpovídá.

Publicita převodu průmyslových práv zpeněžením v exekučním řízení je zajištěna tím, že exekutor vyrozumí Úřad průmyslového vlastnictví, který je povinen provést zápis o jejich převodu v příslušném rejstříku.

K § 131

Některé movité věci nepodléhají exekuci, protože není možné je prodat bez zvláštního povolení nebo je přímo obchodování s nimi zakázáno. Mezi takové věci patří např. vojenský materiál nebo některá díla nepostižitelná exekucí kvůli autorským právům.

K § 132

Exekucí prodejem věcí není možné postihnout rovněž věci, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojení hmotných potřeb svých a své rodiny (běžné oděvy, prádlo a obuv, nezbytné vybavení domácnosti, domácí zvířata nesloužící k podnikání), dále věci které povinný potřebuje k plnění svých pracovních povinností (tyto věci jsou omezeny finančním limitem) a věci u kterých by prodej byl v rozporu s morálními principy (zdravotnické potřeby, které povinný potřebuje vzhledem k své nemoci nebo nemoci svého blízkého, snubní prsteny, studijní literaturu a hračky).

K § 133

Exekuce prodejem movitých věcí se může uskutečnit na návrh oprávněného s výslovným určením věcí, které se mají prodat (např. motorové vozidlo) a nebo bez tohoto určení. K určení věcí dojde zpravidla tehdy, když věci povinného jsou u třetí osoby mimo bydliště povinného. Oprávněný má možnost i v průběhu exekuce upozornit exekutora, že povinný má ještě další věci, například tehdy, když sepsané věci nestačí na uspokojení pohledávky.

K § 134

Exekutor má povinnost oznámit oprávněnému a povinnému způsob provedení exekuce, přitom má za povinnost zakázat povinnému, aby nakládal s věcmi, které sepíše. Tím dojde k omezení dispozičního práva, které mu jako vlastníku věcí přísluší podle ustanovení § 123 občanského zákoníku. Pokud by povinný tento příkaz nerespektoval, bylo by možné jeho právnímu úkonu odporovat ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku a případně uplatnit § 256 odst. 1 písm. d) trestního zákona.

K § 135

Oznámení o zahájení exekuce se doručuje povinnému až při samotném sepisování věcí podléhajících exekuci. Pokud povinný není přítomen sepisování věcí, oznámení se mu doručí až po provedení soupisu, současně se sdělením, které věci byly do exekuce zahrnuty. Oznámení se doručí oprávněnému i manželu povinného.

K § 136

Exekutor je oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku jeho bytu, při respektu k právům povinného vyplývajících z Listiny základních práv a svobod. Exekutorovi je zajištěna ochrana při provádění prohlídky policií, která asistuje i při nezbytných úkonech prohlídky. Aby nebyla dotčena důstojnost povinného, osobní prohlídku vykoná vždy osoba stejného pohlaví.

Povinný a všichni, v jejichž objektech se nacházejí věci povinného, mají povinnost umožnit exekutorovi přístup na takové místo.

K § 137

Exekutor poté, co povinný přes jeho výzvu dobrovolně nesplní svůj dluh, sepíše movité věci povinného, aby mohly být prodány v následné dražbě. Při soupisu je přítomen zástupce obce, toto právo má i oprávněný, který může výslovně vyloučit některé věci ze soupisu. Exekutor se při soupisu řídí požadavkem na co nejmenší zásah do hmotné situace povinného (resp. možnost pokračování v podnikání a jiné činnosti u podnikatelů a právnických osob) a požadavkem na co nejlepší prodejnost sepsaných věcí.

Exekutor sepíše i věci, které má u sebe někdo jiný, ovšem jen tehdy, pokud jsou mu věci současně odevzdány. Věci podléhající zkáze sepíše exekutor jen tehdy, pokud má možnost je okamžitě po soupisu prodat mimo dražbu, nebo pokud je nepřevezme oprávněný za cenu, kterou stanoví exekutor.

Soupis se doplní o další věci, pokud výtěžek prodeje v dražbě nestačí na uspokojení pohledávky.

K § 138

V souladu s ust. § 37 odst. 5 se pro exekuci prodejem movitých věcí určuje, že prvním úkonem, kterým je movitá věc v exekuci prodejem movitých věcí prováděné podle tohoto zákona postižena, je provedení soupisu těchto věcí. Určení tohoto úkonu je zásadním kritériem pro řešení všech případů střetu exekucí, a to jak prováděných podle tohoto zákona, tak střetu exekuce prodejem movitých věcí prováděné podle tohoto zákona a nařízeného soudního výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí či exekuce prováděné jiným státním orgánem podle zvláštního právního předpisu. Přednost má ta exekuce, při jejímž provádění byla věc nejdříve zahrnuta do soupisu.

K § 139

Při existenci nebezpečí ztráty nebo poškození sepsaných movitých věcí má exekutor možnost zajistit sepsané věci, a to tak, že je svěří do soudní úschovy nebo, je-li to možné je uschová u sebe. Náklady takové úschovy jdou na účet povinného, exekutor však může požadovat zálohu od oprávněného, pokud je zajištění zvlášť obtížné nebo velmi nákladné. Tato záloha bude oprávněnému vrácena po uhrazení nákladů exekuce.

Nezajištěné sepsané věci musí být viditelně označeny nálepkou s textem “Sepsáno pro exekuci”, aby nemohlo dojít k omylu.

K § 140

Exekutor provede odhad sepsaných věcí, pokud jde o případ, kdy je určení ceny věci složitější, exekutor využije služeb znalce.

K § 141

Proti exekuci může povinný vznést námitky, o kterých rozhoduje soud. Exekutor vydá exekuční rozkaz poté, co uplyne lhůta k podání námitek proti exekuci, nebo pokud soud námitky zamítne.

K § 142

Po vydání exekučního příkazu je exekutor povinen zabezpečit, aby věci zvláštního významu (výtvarné památky, rukopisy významných literárních děl, osobní památky významných osob apod.) byly nabídnuty na státním institucím (např. knihovnám muzeím) , jejichž posláním je péče o podobné památky. Lhůta ve které mají státní instituce projevit svůj zájem o věci je 30 dní. Pokud není v této lhůtě projeven zájem, prodá exekutor věci zákonem stanoveným způsobem. Výše uvedená oznamovací povinnost není vztažena k nestátním institucím. Ty, pokud mají zájem, jej mohou realizovat až při prodeji věcí zákonem stanoveným způsobem.

K § 143

Prodej věcí, které podléhají exekuci se uskuteční na dražbě. Věci se dopraví na místo dražby na náklady povinného, pokud se dražba nekoná v místě, kde věci jsou. Povinný je povinen nezajištěné věci vydat, jinak jsou mu odebrány. Dražbu koná exekutor, který o ní sepíše zápis. Nejnižší prodejní cenou jsou dvě třetiny ceny odhadní. Exekutor udělí příklep tomu, kdo proveden nejvyšší nabídku. Vlastnictví k věci přechází zaplacením ceny za vydraženou věc. Pokud by vydražitel cenu nezaplatil, draží se věc znovu. Vydražitel, který nezaplatil nejvyšší podání se opakované dražby nesmí zúčastnit.

K § 144

Dražba končí v okamžiku, kdy výtěžek z ní postačuje k uspokojení oprávněného, popřípadě oprávněných. Jestliže se pro dražené věci nenajde kupec, je možné opakovat dražbu. Opakovaná dražba může být provedena tak, že se sníží vyvolávací cena na jednu třetinu. Pokud by nastal případ, že se sepsané věci nepodaří prodat ani na opakované dražbě, nabídnou se za polovinu odhadní ceny oprávněnému. Pokud by oprávněný věci nepřevzal, exekutor vyloučí tyto věci ze soupisu a vrátí povinnému.

K § 145

Po skončení dražby exekutor z dosaženého výtěžku srazí náklady prodeje a vyplatí jej oprávněnému bez zbytečného odkladu. Při exekuci pro více pohledávek rozhoduje pořadí, ovšem oprávněný má právo požadovat vyplacení výtěžku pouze z věcí, které byly sepsány ve prospěch jeho pohledávky. Pro pořadí pohledávek je rozhodující den, kdy byl doručen návrh na uskutečnění exekuce. Platí zde tudíž princip priority.

Pokud by výtěžek z dražby převýšil pohledávku i náklady exekuce, zbytek se vyplatí povinnému.

K § 146

Toto ustanovení upřesňuje postup ve specifických případech, jako jsou vespolné zástavní právo.

K § 147

Pro výplatu výtěžku jsou velmi důležitá přesná pravidla určování pořadí pohledávek a pořadí vzniku zástavních práv a jiných zajišťovacích institutů a postup v případě, že několik pohledávek má stejné pořadí a nelze je uspokojit úplně; v tomto případě je prolomen princip priority a postupuje se podle principu proporcionality.

K § 148

Pokud je při exekuci nalezena vyšší částka v než 1000 Kč nebo částka v cizí měně, zlato nebo devizové hodnoty převyšující hodnotu 1000 Kč, nedochází k prodeji, ale naloží se s touto hodnotou jako s výtěžkem prodeje (v případě hotových peněz v měně České republiky) nebo podle zvláštních předpisů (devizový zákon).

K § 149

S ohledem určité zvláštnosti listin, jako jsou vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů, směnky, šeky anebo jiné listiny, jejichž předložení je třeba k uplatnění práva, bylo nutné upravit postup exekutora při nalezení takovýchto často velmi finančně zajímavých hodnot.

Exekuce listinných cenných papírů se uskuteční tak, že exekutor cenné papíry sepíše podle ustanovení o movitých věcech a odejme je povinnému. Pokud jde o cenné papíry veřejně obchodovatelné, exekutor postupuje po soupisu přiměřeně podle § 150.

Zaknihované cenné papíry evidované u Střediska pro cenné papíry (SCP) se sepíší, jakmile se o jejich existenci exekutor dozví. Pro tento úkon si může vyžádat spolupráci SCP nebo jiných orgánů.

Po soupisu sdělí exekutor SCP, jaké cenné papíry byly sepsány.

K § 150

Podle § 1 zákona 600/1992 Sb., o cenných papírech tvoří soustavu cenných papírů akcie, zatímní listy, podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny, směnky, šeky, cestovní šeky, náložné listy, včetně konosamentů, skladištní listy, jiné listiny, které jsou za cenné papíry prohlášeny zvláštními zákony. Cenné papíry mohou mít podobu listiny (listinný cenný papír) nebo podobu tzv. zaknihovaných cenných papírů. Cenné papíry mohou mít rovněž formu cenného papíru znějícího na doručitele nebo cenného papíru znějícího na jméno.

Vzhledem k tomu, že soustava cenných papírů je tvořena různými druhy cenných papírů, kde práva a povinnosti s nimi spojené jsou upraveny různými právními předpisy (např. zákon č. 1991/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, zákon č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, zákon č. 15/1998 o Komisi pro cenné papíry), musí exekutor vykonat exekuci s ohledem na povahu těchto listin. Exekutor nemůže sám zpravidla s cennými papíry obchodovat. Jejich prodej může však uskutečnit prostřednictvím obchodníka s cennými papíry. Aby nemohlo dojít k obcházení zákona, je přímo stanoveno, co se rozumí cenou obvyklou, za kterou je možno cenné papíry prodat.

Exekutor při nakládání s cennými papíry povinného činí veškeré úkony místo něj, avšak pouze na základě pověření soudu. Soud při exekuci na cenné papíry pověří exekutora výkonem těchto práv.

SCP zajistí, aby od data soupisu nemohl s cennými papíry nakládat nikdo jiný než exekutor nebo exekutorem pověřený obchodník s cennými papíry. Exekutor má k cenným papírům všechna práva, která by jinak náležela povinnému jako jejich majiteli, většinu z nich ale nevykonává, protože účelem přenesení těchto práv na majitele je co nejrychlejší zpeněžení těchto cenných papírů prodejem prostřednictvím obchodníka s cennými papíry. Pro dosaženou cenu platí pravidlo obsažené ve druhém odstavci.

K § 151

Dalším způsobem exekuce, je exekuce prováděná prodejem věcí nemovitých. Tato exekuce se vztahuje i na součásti a příslušenství nemovitosti, která má být předmětem exekuce. Základní podmínkou zde je, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného.

K § 152

Exekutor má povinnost vydat příkaz k zahájení exekuce, který se doručuje nejenom oprávněnému i povinnému, ale i dalším osobám a orgánům (spoluvlastníkům, osobám majícím k nemovitosti předkupní, nájemní nebo jiné věcné právo, katastrálnímu úřadu, finančnímu úřadu, obci v jejímž obvodě se nemovitost nachází a obecnímu úřadu v jehož obvodě má povinný své bydliště). Povinný musí sdělit exekutorovi do 5 dnů od doručení příkazu k zahájení exekuce, kdo má k nemovitosti předkupní nebo jiné právo.

K § 153

Toto ustanovení upravuje procesní podmínky, jako je pořadí oprávněného při uspokojení z výtěžku exekuce, návrhy dalších oprávněných na provedení exekuce proti témuž povinnému a možnost zpětvzetí návrhu.

K § 154

Proti exekuci může povinný vznést námitky, o kterých rozhoduje soud. Exekutor vydá exekuční rozkaz poté, co uplyne lhůta k podání námitek proti exekuci, nebo pokud soud námitky zamítne.

K § 155

Po vydání exekučního příkazu je nutné zjistit cenu nemovitosti. Exekutor je povinen zajistit znalecký posudek na nemovitost, která má být předmětem exekuce. Před provedením exekuce je nezbytné určit skutečnou hodnotu nemovitosti, která se má stát východiskem pro určení částky, pod kterou není možné nemovitost prodat.

Povinný musí umožnit exekutorovi a znalci provést prohlídku nemovitosti za účelem provedení odhadu. Exekutor může od nového ocenění upustit, pokud existuje věrohodný posudek znalce na nemovitost, který není starší jednoho roku.

K § 156

Exekutor určí podle odhadu cenu nemovitosti, cenu jednotlivých práv a závad s nemovitostí spojených a výslednou cenu. Je stanoveno, co se rozumí závadou, jakým způsobem se promítají do výsledné ceny a kdo bude vyrozuměn o takto určené ceny.

K § 157

Prodej nemovitosti se provádí dražbou, kterou provádí exekutor, na místě, kde je nemovitost nebo na jiném vhodném místě. Exekutorovi se ukládá, aby po určení ceny nemovitosti určil vyhláškou termín dražby, a to nejdříve 30 dní po zveřejnění vyhlášky o konání dražby. Tato lhůta by měla zajistit co největší publicitu o konání dražby. Úspěch dražby nemovitosti je závislý na tom, zda se zájemci o nemovitost o konání dražby doví či nikoliv.

Dále jsou stanoveny údaje, které musí dražební vyhláška obsahovat. Jde například o označení nemovitosti, její cenu, výši dražební jistoty a výši nejnižšího podání. Vyhláška také musí obsahovat několik výzev adresovaných věřitelům, které mají tito ve vlastním zájmu respektovat; zvláštní důležitost potom má výzva těm osobám, které mají právo, které nepřipouští dražbu, aby jej neprodleně uplatnily u soudu. V dražební vyhlášce stanoví exekutor také lhůtu pro zaplacení nejvyšší nabídky. Tato lhůta nesmí být delší než dva měsíce od příklepu.

K § 158

Dražební vyhláška se zveřejňuje doručením, vyvěšením na úřední desce exekutora, je možné i její uveřejnění v tisku nebo použití jiného vhodného způsobu.

Stanoví se rovněž podmínky a způsob doručování dražební vyhlášky, rozsah osob, kterým je dražební vyhláška doručována, ať již jde o osoby fyzické, právnické nebo státní orgány.

K § 159

V návrhu zákona se stanoví, že zájemci o koupi nemovitosti v dražbě jsou povinni složit jako jistotu nejvýše polovinu ze stanoveného nejnižšího podání. Jde o záruku na závazky, které vzniknou vydražiteli z dražby. Současně je stanovena výše nejnižšího podání, které se může být na úrovni dvou třetin výsledné ceny zjištěné znaleckým posudkem.

K § 160

Toto ustanovení upřesňuje způsob podávání přihlášek věřitelů při exekuci, náležitosti takové přihlášky a obsahuje sankci při opožděném podání přihlášky.

K § 161

Vydražitel, pokud věřitel výslovně nežádá zaplacení své pohledávky, může dluh povinného vůči věřiteli převzít. V takovém případě nastoupí vydražitel na místo povinného, a to i bez souhlasu věřitele. Pokud byl dluh povinného zajištěn zástavním právem na vydražené nemovitosti, zástavní právo udělením příklepu nezaniká.

K § 162

Dražbu řídí exekutor, zúčastnit se jí může pouze ten, kdo zaplatil do zahájení dražebního jednání jistotu. Zákon stanoví, které osoby nemohou dražit. Jsou to exekutor a jeho zaměstnanci, povinná osoba a ten kdo dražil v předchozí exekuci a neuhradil vydraženou částku.

K § 163

Jsou stanoveny také jednotlivé kroky před zahájením dražby, které exekutor musí v zájmu právní jistoty provést. Jde především o problém žaloby na vyloučení nemovitosti z exekuce, existence předkupního práva apod.

K § 164

Příklep udělí exekutor tomu, kdo učinil nejvyšší podání, pokud je takových dražitelů více, je stanoven klíč k nalezení vydražitele. Existuje také možnost podat námitky proti udělení příklepu, které exekutor zapíše do protokolu o udělení příklepu. O námitkách rozhoduje soud.

K § 165

Udělení příklepu podléhá schválení soudem, pokud soud souhlas neudělí, pokračuje se v dražbě. Pokud byl příklep udělen a soud jej schválil, vrátí se dražitelům, kteří nemovitost nevydražili, jistota.

K § 166

Pokud by vydražitel ve stanovené lhůtě nezaplatil, nebo pokud by dražba byla bezúspěšná, koná se nová dražba, s tím rozdílem, že vyvolávací cenou je polovina ceny odhadní. V případě, že se nepodaří uskutečnit exekuci, t.j. v dražbě se nemovitost neprodá, může se nová dražba uskutečnit nejdříve po třech měsících. Pokud by se nemovitost nepodařilo prodat do jednoho roku od vydání exekučního příkazu, může soud na návrh exekutora exekuci prodejem nemovitosti zastavit.

K § 167

Pokud soud příklep schválí a vydražitel nemovitost zaplatí, stává se vydražitel jejím vlastníkem. Návrh zákona pamatuje i na restituci stavu, kdy se vydražitel ujme nemovitosti dnem příklepu, který následně soud neschválí.

K § 168

Toto ustanovení řeší situaci, kdy vydražitel nezaplatil nejvyšší podání, úhradu nákladů vzniklých tímto stavem a další postup exekutora.

K § 169

Po schválení příklepu a po zaplacení nejvyšší nabídky exekutor uskuteční rozvrhové jednání, jehož smyslem je určení pořadí a způsobu úhrady nároků jednotlivých věřitelů. Je stanoveno, kdo je předvoláván k rozvrhovému jednání a exekutorova povinnost informaci o tomto vyvěsit na úřední desce.

K § 170

Rozdělovanou podstatu tvoří nejvyšší podání a úroky z něho, popřípadě náhrady, které do podstaty připadají podle § 168 a na tyto náhrady započítaná jistota vydražitele.

K § 171

Při rozvrhovém jednání se určí pořadí a způsob úhrady pohledávek, jsou určeny práva a povinnosti účastníků jednání, právo vydražitele převzít dluh povinného a způsob řešení problému věcných břemen váznoucích na nemovitosti.

K § 172

Pořadí uspokojení nároků je v zákoně taxativně stanoveno. Je použit princip priority, který je prolomen pouze v případě, kdy pohledávky jedné skupiny mají stejné pořadí a nelze je plně uspokojit. Rovněž je určeno, které skutečnosti jsou rozhodující pro pořadí nároku.

K § 173

Toto ustanovení upřesňuje postup ve specifických případech, jako jsou vespolné zástavní právo.

K § 174

Exekutor sepíše o rozvrhovém jednání protokol, který se doručí účastníkům jednání. Účastníci rozvrhu mohou vznést u exekutora námitky proti rozvrhu výtěžku ve lhůtě tří dnů po doručení protokolu o rozvrhu výtěžku. O námitkách rozhoduje soud.

K § 175

Soud rozhodne před schválením rozvrhu výtěžku také o nárocích, které byly při rozvrhovém jednání popřeny co do pravosti, výše, zařazení do skupiny nebo pořadí. K námitkám, které nebyly včas uplatněny, soud při rozhodování o schválení výtěžku nepřihlíží.

K § 176

Pokud je podán návrh podle § 65 odst. 1, vzniká specifická situace, která je řešena tímto ustanovením.

K § 177

Rozvrh výtěžku uvedený v protokolu o rozvrhu výtěžku podléhá schválení soudem. Rozhodnutí o rozvrhu výtěžku exekutor doručí účastníkům rozvrhu. Po právní moci rozhodnutí o rozvrhu výtěžku exekutor vyrozumí příslušný katastrální úřad o tom, zda zástavní práva váznoucí na nemovitosti zanikla nebo zda působí proti vydražiteli, jaká věcná břemena zanikla a jaká i nadále nemovitost zatěžují.

K § 178:

Exekutor vyplatí po právní moci rozhodnutí o rozvrhu oprávněným přiznané částky. Pokud je některá pohledávka popírána, soud podle výsledku řízení buď přikáže exekutorovi, aby zadržené částky vyplatil podle schváleného rozvrhu výtěžku, nebo aby uskutečnil jednání o rozvrhu zbytku rozdělované podstaty.

K § 179

Zvláštní ustanovení jsou věnována prodeji spoluvlastnického podílu k nemovitosti. Spoluvlastník nemovitosti může zabránit exekuci tím, že před začátkem dražby složí částku ve výši podílu, který se má vydražit.

K § 180:

Prodej zástavy je jeden z nejsložitějších právních problémů, navrhovaný zákon se mu však nemůže vyhnout. Na exekuci prodejem zástavy se užijí ustanovení o exekuci prodejem movitých věcí a nemovitostí, jsou však stanoveny některé specifické podmínky.

K § 181

Exekuce zřízením exekučního zástavního práva na nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí na povinného, začíná vždy na návrh oprávněného. Exekutor však určuje způsob jejího uskutečnění. Ustanoveními o zřízení exekučního zástavního práva se umožňuje vyčkat s prodejem nemovitosti bez ohrožení práv oprávněného. Proto je možné je aplikovat pouze na návrh oprávněného, jehož vymahatelná pohledávka má být zástavním právem zajištěna. Exekuční zástavní právo se zapisuje do katastru nemovitostí. Exekuční zástavní právo není možné, jak vyplývá z povahy věci, zřídit na nemovitost, která není ve vlastnictví povinného.

K § 182

Exekutor musí oznámit oprávněnému i povinnému zahájení exekuce a po uplynutí lhůty k k podání námitek vydá exekuční příkaz. Ke dni doručení zapíše katastrální úřad záznamem zřízení exekučního zástavního práva na nemovitosti do katastru nemovitostí.

K § 183

Pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno exekuční zástavní právo, lze provést exekuci prodejem nemovitosti přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti. Zvláštním způsobem je upraveno pořadí exekučního zástavního práva, a to na principu priority.

K § 184

Návrh zákona rovněž upravuje podmínky a způsob zastavení exekuce zřízením exekučního zástavního práva na nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí.

K § 185

Návrh zákona upravuje rovněž institut exekučního zástavního práva na nemovitosti, která není zapsána v katastru nemovitostí. Zřízení takového zástavního práva má stejné důsledky jako zřízení zástavního práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí.

K § 186

Exekutor musí oznámit oprávněnému i povinnému zahájení exekuce a po uplynutí lhůty k k podání námitek vydá exekuční příkaz.

K § 187

Vymahatelnou pohledávku je možné vymáhat prodejem nemovitosti v dražbě a to i proti pozdějšímu nabyvateli nemovitosti, za předpokladu že tato pohledávka byla zabezpečena zřízením exekučního zástavního práva. I zde platí že zástavní exekuční právo je možné zřídit pouze na nemovitost ve vlastnictví povinného a že pořadí se řídí zásadou priority.

K § 188

Toto ustanovení zajišťuje veřejnost exekuce zřízením exekučního zástavního práva na nemovitost nezapsanou v katastru nemovitostí a má být pojistkou proti možné právní kolizi při zahájení různých typů řízení, které by se mohly dotknout takové nemovitosti.

K § 189 a § 190

Zákon poprvé zavádí do našeho právního řádu nový způsob exekuce, a to prodej podniku, tedy souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot, definovaný v obchodním zákoníku. Tím se umožňuje, aby bez vážnějšího narušení chodu podniku a snížení jeho ceny došlo ke změně vlastníka podniku i v rámci exekuce, což dosud možné nebylo. Podmínkou je, že podnik není předlužen; pro takový případ právní řád umožňuje provést pouze konkurs nebo vyrovnání.

Na převod podniku se i v rámci exekuce vztahují obdobná pravidla, která platí pro prodej podniku podle §§ 476 a násl. obchodního zákoníku; zejména pak přechod jak práv (pohledávek), tak závazků podniku, který je předmětem exekuce, na vydražitele, pokud závazky nebyly uspokojeny z výtěžku prodeje.

Vzhledem k tomu, že podnik jako věc hromadná sestává zejména z jednotlivých věcí a práv, zákon předpokládá přiměřenou aplikaci ustanovení o exekuci prodejem movitých věcí a nemovitostí, která jsou obsažena v tomto zákoně, stejně tak přiměřenou aplikaci ustanovení upravujících smlouvu o prodeji podniku, jako smluvní typ dle obchodního zákoníku.

Příkaz k zahájení exekuce se vztahuje přímo ze zákona na všechny věci, práva a jiné majetkové hodnoty v rozsahu definovaném v ust. § 190 odst. 1; nemusí být tedy v příkazu výslovně uvedeny. Vzhledem k tomu, že podnik podléhá kontinuálním změnám svého obsahu a rozsahu, zákon taxativně určuje den, který je určující pro rozsah postižení podniku exekucí. Tímto dnem je určen den udělení příklepu.

O zahájení exekuce prodejem podniku rozhoduje exekutor; není v tomto směru vázán návrhem či souhlasem oprávněného; podmínkou zahájení exekuce však jsou průkazné doklady o vlastnictví podniku povinným. Z povahy věci plyne, že současně nemůže probíhat více exekucí prodejem podniku; proto se konstruuje fikce přistoupení dalšího navrhovatele - oprávněného k již zahájenému řízení, a to ode dne podání jeho návrhu za předpokladu, že návrh na zahájení exekuce došel pověřenému exekutorovi před vydáním příkazu k zahájení exekuce prodejem podniku. Příkaz k zahájení exekuce je u tohoto způsobu exekuce totiž prvním úkonem, v němž musí být podnik výslovně označen. Tím dochází ke spojení dvou a více exekucí ke společnému řízení, a to ze zákona. Oprávnění, kteří podali návrh na zahájení exekuce až poté, co exekutor pověřený provedením exekuce vydal příkaz k zahájení exekuce prodejem podniku, nemohou již do řízení přistoupit jako navrhovatelé, ale mají právo uplatnit své vymahatelné pohledávky za povinným způsobem uvedeným v ust. § 196 odst. 1.

Zákon stanoví výjimku pro banku jako zvláštní typ podniku, který nemůže být exekucí postižen, a to s ohledem na speciální právní úpravu nakládání s bankou (viz zák. č. 21/1992 Sb.).

K § 191

Prvním úkonem, jímž se v exekuci postihuje podnik, je příkaz k zahájení exekuce; jde o speciální procesní formu, která je rovněž aplikována m.j. při exekuci prodejem nemovitosti. S tímto úkonem je spojen zákaz dispozice s podnikem, stejně tak jako s věcmi a právy jej tvořícími, pro povinného, a to pod sankcí neplatnosti takových úkonů.

Příkaz k zahájení exekuce se doručuje širokému okruhu subjektů, tak, aby byla zajištěna publicita tohoto úkonu a umožněno všem, kteří mají věcná práva k podniku či jeho součástem či v jejichž prospěch byla zřízena speciální zajišťovací práva, přihlásit svou pohledávku za povinným.

V odstavci 3 je explicitně vyjádřen rozsah závaznosti příkazu k zahájení exekuce.

V odstavci 4 se určuje, podobně jako při exekuci prodejem nemovitosti, že tento úkon je pro účely střetu exekucí (včetně jiných druhů exekucí) prvním úkonem postihujícím podnik a jeho veškeré součásti. Naopak příkaz nelze vydat, byl-li jiným druhem exekuce (včetně soudního výkonu rozhodnutí), podnik již postižen.

S vydáním příkazu jsou rovněž spojeny další účinky, které exekutorovi umožňují v exekuci pokračovat.

K § 192

Vydáním příkazu k zahájení exekuce vznikají exekutorovi povinnosti, které jsou obdobné povinnostem správce konkursní podstaty a které směřují k zachování chodu podniku. Hlavní povinností exekutora je dbát na to, aby bezdůvodně nedocházelo ke zmenšení majetku podniku. Za tím účelem je oprávněn činit zejména organizační opatření, kterými zajistí, aby nemohlo být s podnikem nakládáno bez jeho souhlasu.

Po vydání příkazu k zahájení exekuce jsou neplatné jakékoli právní úkony povinného, pokud k nim exekutor nedal souhlas; k vyloučení pochybností, zda souhlas byl udělen či ne, se povinně stanoví písemná forma tohoto úkonu exekutora. Povinný je oprávněn soudu navrhnout, aby nahradil souhlas exekutora k právnímu úkonu, k němuž exekutor souhlas udělit odmítl. Tímto procesním nástrojem zákon zajišťuje kvalifikované posouzení, zda sporný právní úkon je v zájmu zajištění řádného chodu podniku.

V odstavci 6 je konstruováno zákonné zmocnění exekutora k zastupování povinného v soudních a jiných řízeních; toto zmocnění je zároveň spojeno s neúčinností úkonů učiněných za povinného jakýmkoli jiným zástupcem.

K § 193

Exekutorovi se přiznává právo požádat exekuční soud o ustavení správce podniku; soud je takovým návrhem exekutora vázán a vhodnou osobu vybere ze seznamu správců konkursní podstaty; přitom přihlíží k jeho kvalifikaci a dosavadní praxi. Toto řešení se jeví nejvhodnějším s ohledem na obdobný obsah činnosti správce podniku a správce konkursní podstaty.

Správce podniku je vázán obdobnými povinnostmi při výkonu své funkce jako exekutor; i u něj se uplatňuje vyloučení pro podjatost.

Správci se rovněž ukládá povinnost spolupracovat s exekutorem, který nad ním provádí dohlédací činnost. V rámci této činnosti může správci uložit odstranění nedostatků. Při porušení povinností může navrhnout, aby mu soud uložil pořádkovou pokutu nebo jej zprostil funkce. Soud může zprostit správce funkce i bez návrhu exekutora, shledá-li nedostatky v činnosti správce.

K § 194

Zákon zakazuje exekuci obchodního jména podniku formou samostatné exekuce. Tím systémově doplňuje obecnou hmotněprávní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku.

K § 195

Prvním úkonem exekutora po vydání exekučního příkazu je provedení soupisu věcí, práv a jiných majetkových hodnot a závazků patřících k podniku; přitom vychází z údajů účetní evidence a údajů poskytnutých povinným. K získání těchto podkladů, údajů či zjištění si exekutor může vyžádat potřebnou pomoc policejních či justičních orgánů.

Provedení soupisu a další zjištění pak slouží k určení ceny podniku, o němž exekutor musí zpracovat zprávu. K určení ceny podniku může exekutor fakultativně použít znalce. Zpráva o ceně podniku se doručuje exekučnímu soudu a osobám, které na ní mají oprávněný zájem.

Určení ceny podniku se může stát prvním důvodem pro zastavení řízení, a to na návrh exekutora; stane se tak tehdy, zjistí-li exekutor, že podnik je předlužen; v takovém případě nelze pohledávku oprávněného uspokojit v exekuci, ale pouze v řízení konkursním a vyrovnacím.

K § 196

Věřitelé, kteří nepodali návrh na zahájení exekuce proti povinnému přede dnem vydání příkazu k zahájení exekuce prodejem podniku (viz ust. § 189 odst. 2), příp. jejich návrh nedošel exekutorovi pověřenému provedením exekuce před tímto dnem, mohou přihlásit své vymahatelné pohledávky za povinným ve lhůtě 5 dnů před konáním dražby. Tím se i pro tyto věřitele zachovává možnost, aby jejich pohledávky byly z rozvrhu výtěžku uspokojeny. Totéž se týká zástavních věřitelů, jejichž pohledávky jsou zajištěny zástavním právem, jakož i dalších věřitelů, jejichž pohledávky jsou zajištěny taxativně vyjmenovanými zajišťovacími nástroji váznoucími na podniku či jeho součásti (zadržovací právo, zajišťovací převod práva, postoupení pohledávky).

Zákon ukládá shora uvedeným věřitelům, aby své pohledávky i s příslušenstvím vyčíslili a doložili je právně relevantními listinami, jinak se k nim při rozvrhu výtěžku nepřihlíží. Tato zákonná podmínka je pro další postup v exekučním řízení nezbytnou, neboť exekutor není oprávněn sám z moci úřední o výši pohledávky či jejího příslušenství rozhodovat či ji autoritativně určovat. Nejsou-li splněny zákonné podmínky pro uspokojení přihlášené pohledávky z rozvrhu výtěžku, musí exekutor takovou přihlášku odmítnout, aby před rozvrhovým jednáním byla ohledně takové přihlášky nastolena právní jistota.

K § 197

Dražba je jedinou přípustnou formou exekuce prodejem podniku. Uskutečňuje se formou dražebního jednání, které musí nařídit exekutor vydáním a zveřejněním dražební vyhlášky, jejíž obligatorní náležitosti stanoví zákon (viz odstavec 3). Tyto náležitosti reflektují budoucí fáze exekučního řízení prodejem podniku a zajišťují důsledné procesní poučení všem osobám, které mají v exekuci oprávněné zájmy. Aby se tohoto poučení uvedeným osobám skutečně dostalo, exekutor je povinen jim dražební vyhlášku doručit do vlastních rukou, orgánům, které zajišťují publicitu dražebního jednání, pak stačí běžné doručení.

Stanovení nejnižšího podání a výše dražební jistoty je v pravomoci exekutora, avšak exekutor je v obou případech vázán zákonným horním limitem. Z důvodu právní jistoty se rovněž pozitivně upravuje způsob úhrady dražební jistoty a nejzazší termín jejího zaplacení.

Vzhledem k tomu, že do průběhu dražby může výrazně zasáhnout ten, komu svědčí předkupní právo k podniku či jeho součástem, musí být platnost tohoto právního titulu postavena najisto nejpozději před zahájením dražebního jednání; rozhodnutí o tom, zda předkupní právo bylo v exekučním řízení prodejem podniku prokázáno, je v pravomoci exekutora.

K § 198 a § 199

Povaha dražebního jednání vyžaduje, aby jej řídil exekutor, kterému náleží veškerá rozhodovací pravomoc v jeho průběhu. Jiná osoba - zaměstnanec exekutora může provádět pouze jednotlivé operativní úkony.

Z důvodu střetu zájmů se stanoví okruh osob, které nesmí dražit.

Dražby se může zúčastnit jen ten, kdo složil stanovenou jistotu. Dražit může buď osobně nebo prostřednictvím osob, jejichž pověření nebo plné moci byly úředně ověřeny.

S ohledem na skutečnost, že podnik mohl ke dni dražby doznat změn, pokud jde o soubor věcí, práv a majetkových hodnot, které k němu náleží, zákon ukládá exekutorovi speciální povinnost podat zprávu o aktuální ceně podniku. Exekutorovi se přiznává pravomoc rozhodnout, zda dražební jednání odloží či přistoupí k dražbě, zjistí-li že byla podána excindační žaloba podle § 64; uplatnění této žaloby tedy nemá přímé zákonné důsledky na konání dražby. To však neznamená, že by se v dalším průběhu exekuce na práva uplatněná excindační žalobou nebral zřetel.

Uplatnění předkupního práva dosahuje svého zásadního účinku v dražebním jednání, neboť zákon upřednostňuje při souběhu nejvyššího podání s jiným dražitelem toho, komu takové právo k podniku svědčí; ten, komu svědčí předkupní právo k součástem podniku, nastupuje hned za ním a je tedy před jiným dražitelem při souběhu rovněž upřednostněn.

Zákon taxativně určuje postup exekutora po zahájení dražebního jednání; nedodržení tohoto postupu by se odrazilo při rozhodování soudu o schválení udělení příklepu podle ust. § 200 odst. 4.

Dražitelům a účastníkům exekučního řízení zákon přiznává speciální opravný prostředek - námitky proti příklepu, které musí být uplatněny u exekutora při aplikaci koncentrační zásady.

K § 200

Námitky proti udělení příklepu mají devolutivní účinky a pravomoc k rozhodnutí o nich je delegována na exekuční soud. Při rozhodování o námitkách jsou pro soud závazné zákonné meze, v nichž musí soud námitky přezkoumat. Z těchto mezí nesmí soud vybočit.

Udělení příklepu podléhá vždy schválení exekučním soudem, a to bez ohledu na to, zda námitky proti udělení příklepu byly podány či nikoliv. Teprve ode dne právní moci usnesení o schválení udělení příklepu začíná běžet lhůta k zaplacení nejvyššího podání.

Byly-li uplatněné námitky shledány soudem důvodnými nebo neschválil-li soud udělení příklepu proto, že zjistil v průběhu dražby porušení zákona, ztrácí udělení příklepu ze zákona právní účinky. Výrazem této zásady je oprávnění a povinnost exekutora pokračovat v dražbě vyvoláním předposledního podání.

Zákon dále upravuje pravidla nakládání se složenou dražební jistotou - v případě, že dražitel, který ji složil, se stal vydražitelem, započte se na nejvyšší podání, a to dnem právní moci usnesení o schválení udělení příklepu. Dražitelům, kterým příklep udělen nebyl, exekutor ve stanovené lhůtě dražební jistotu vrátí. Lhůta k vrácení dražební jistoty běží ode dne, který závisí na skutečnosti, zda příslušný dražitel námitky podal či nikoli.

K § 201

Zákon připouští možnost konání dalšího dražebního jednání, stalo-li se první jednání neúspěšným a podnik nebyl vydražen. Pro takové jednání se zavádí legislativní zkratka “opakovaná dražba”. Pro opakovanou dražbu platí jiné podmínky, pouze pokud jde o nejnižší podání. Konání další opakované dražby však zákon nepřipouští, naopak stanoví, že soud na návrh exekutora obligatorně exekuci prodejem podniku zastaví; jde o zvláštní důvod zastavení exekuce podle ust. § 67 odst. 1 písm. j).

Fakultativním důvodem pro zastavení exekuce prodejem podniku je marné uplynutí doby 1 roku od vydání exekučního příkazu, v níž se podnik nepodařilo prodat; přitom nezáleží na tom, zda bylo nařízeno dražební jednání, příp. zda se konala opakovaná dražba; samotné uplynutí času je zákonným důvodem pro zastavení řízení.

Na rozdíl od exekuce prodejem nemovitosti zákon posouvá okamžik, k němuž se váže právo vydražitele převzít podnik, až po vydání usnesení soudu o schválení příklepu. Důvodem je zamezit možnosti převodu věcí, práv či jiných majetkových hodnot patřících k podniku vydražitelem před tím, než se s definitivní platností stane majitelem podniku. Vzhledem k tomu, že proti usnesení o schválení udělení příklepu se nepřipouští žádný opravný prostředek, není nutno převzetí podniku vázat až na právní moc tohoto usnesení.

S převodem podniku do majetku vydražitele je ze zákona spojen zánik všech předkupních práv, která se váží k podniku, k jeho částem i jednotlivým věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám, které k němu patří.

Marným uplynutím lhůty k zaplacení podniku, která je stanovena v usnesení o schválení příklepu a běží ode dne právní moci tohoto usnesení, se usnesení o příklepu ze zákona zrušuje; exekutor poté nařídí opakovanou dražbu. Obmeškalému vydražiteli vzniká prvním dnem prodlení povinnost náhrady taxativně vyjmenovaných nákladů a náhrady škody. O těchto závazcích musí rozhodnout soud; jeho rozhodnutí má konstitutivní povahu, pokud jde o výši nákladů a škody. Zákon v této souvislosti konstruuje zvláštní způsob zahájení exekučního řízení, který je výjimkou z obecně platné dispoziční zásady. Získá-li totiž exekutor pověření k provedení exekuce proti vydražiteli, který započtením složené dražební jistoty nebo dobrovolně neuhradil shora uvedené náklady a škodu, provede exekutor exekuci na majetek vydražitele i bez návrhu oprávněných - účastníků původního exekučního řízení, kterým byly příslušné pohledávky soudem přiznány.

K § 202

Nabylo-li usnesení o schválení příklepu právní moci a zaplatil-li vydražitel nejvyšší podání, nastává poslední fáze exekuce prodejem podniku - rozvrh, který se uskutečňuje formou jednání, k němuž je exekutor povinen předvolat účastníky rozvrhu. Okruh účastníků rozvrhu zákon taxativně uvádí.

Při rozvrhovém jednání se projednají pohledávky, které mají být uspokojeny z rozdělované podstaty, t.j. pohledávky pro něž byl vydán příkaz k zahájení exekuce a dodatečně přihlášené pohledávky. K tomu, aby bylo nepochybné, kolik jednotlivé pohledávky činí a jak mají být z rozdělované podstaty uspokojeny, je každý věřitel povinen svou pohledávku vyčíslit a uvést další údaje. Pohledávky ostatních věřitelů, kteří se k rozvrhovému jednání nedostavili, vyčíslí exekutor; vychází přitom z došlých přihlášek. Skončením rozvrhového jednání zaniká právo účastníka rozvrhu na uspokojení jakékoli části pohledávky či jejího příslušenství, která k tomuto okamžiku nebyla vyčíslena.

Při rozvrhovém jednání může každý z účastníků rozvrhu popřít vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí; pro tento úkon platí koncentrační zásada.

V odstavci 8 jsou uvedeny skupiny pohledávek, které se při rozvrhu postupně uspokojují. Pohledávky stejné třídy (skupiny) se uspokojují podle pořadí; pro případ stejného pořadí se uplatňuje zásada poměrného uspokojení. Pořadí pohledávek podle jejich druhů je upraveno v odstavci 12; pro případ, že na jednu pohledávku je možno aplikovat několik různých hledisek o jejich pořadí, má přednost to hledisko, které pro tuto pohledávku znamená nejvyšší pořadí.

Zákon zavádí pro účely rozvrhu fikci splatnosti nesplatných pohledávek zajištěných zástavním právem a dalšími zajišťovacími právy, a to za účelem, aby tyto privilegované pohledávky mohly být z rozvrhu výtěžku uspokojeny.

Příslušenství pohledávek má stejné pořadí jako jistina a pro případ nedostatečné výše rozdělované podstaty má dokonce přednost před jistinou.

Aby byly exekutorovi zajištěny materiální podmínky pro provádění exekuční činnosti, stanoví se zákonné ručení účastníků rozvrhu za úhradu nákladů exekuce, neboť k jejich návrhu a v jejich zájmu exekutor exekuci prodejem podniku vykonával.

K § 203

Výsledky rozvrhu výtěžku dražby podniku musí exekutor formou protokolu doručit účastníkům rozvrhu, kteří proti němu mohou u exekutora uplatnit námitky ve zkrácené 3denní lhůtě; námitky mohou být uplatněny již při rozvrhovém jednání a v tomto případě jsou součástí protokolu.

Námitky proti rozvrhu výtěžku včas podané mají devolutivní účinek a přísluší o nich rozhodnout exekučnímu soudu, proti jehož rozhodnutí již žádný opravný prostředek není přípustný. Při rozhodování o námitkách se soud musí pohybovat ve stejných mezích jako při rozhodování o námitkách proti udělení příklepu; v obou případech má kasační působnost. Exekučnímu soudu rovněž přísluší rozhodnout případné incidenční spory (viz ust. § 65), proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání jako řádný opravný prostředek. Nejde-li o námitky, v nichž účastník uplatňuje skutkově složité okolnosti, které vyžadují provádění dokazování, rozhodne o nich soud před rozhodnutím o rozvrhu výtěžku.

O pozdě podaných námitkách soud vůbec nerozhoduje, tyto námitky tedy nemají devolutivní účinek a z tohoto důvodu se k nim při rozhodování o rozvrhu výtěžku nepřihlíží.

V řízení o incidenčních sporech se plně uplatňuje zásada koncentrace, neboť v žalobě mohou být uplatněny jen takové skutečnosti, které byly účastníkem rozvrhu uplatněny nejpozději v příslušné procesní fázi, t.j. při rozvrhovém jednání; to platí i pro případ nového rozvrhového jednání podle odstavce 7. K ostatním skutečnostem nemůže soud ze zákona vůbec přihlížet.

K § 204

Po skončení řízení o žalobě o popření pohledávky, její výše, skupiny či pořadí, exekutor postupuje obdobně jako při rozvrhu výtěžku podle § 203 a uskuteční jednání o rozvrhu zbytku rozdělované podstaty, k němuž přizve již omezený okruh účastníků rozvrhu. Další procesní postup je zcela totožný s postupem při rozhodování o rozvrhu výtěžku.

Dnem právní moci rozhodnutí o schválení rozvrhu výtěžku zanikají ze zákona zástavní práva váznoucí na podniku; zánik těchto práv se však nedotýká fikce spojené s rozvrhovým řízením, podle níž se nesplatné pohledávky zajištěné zástavním právem považují za splatné.

S právní moci rozhodnutí soudu o schválení rozvrhu výtěžku nebo zbytku výtěžku je spojena povinnost exekutora vyplatit v rozhodnutí přiznané částky oprávněným osobám. To neplatí, pokud je určitá pohledávka, její výše, skupina či pořadí předmětem incidenčního sporu a tento spor nebyl dosud pravomocně skončen. O pohledávkách pravomocně určených v incidenčním řízení se uskuteční jednání o rozvrhu zbytku výtěžku; v případě jejich pravomocného popření se zadržené částky vyplatí podle již schváleného rozvrhu výtěžku.

Poslední fází exekuce prodejem podniku, která nastává po převzetí podniku vydražitelem, je zpracování konečné zprávy exekutorem, případně správcem podniku, o hospodaření s podnikem, která musí být doručena účastníkům řízení včetně vydražitele. Zpráva podléhá přezkoumání soudem, který má při rozhodování o zprávě kasační působnost.

Správce podniku podává konečnou zprávu o výkonu své funkce navíc exekutorovi, a to včetně vyúčtování své odměny a hotových výdajů. Výkon funkce správce podniku končí zproštěním funkce, o němž rozhoduje soud, jakmile schválí konečnou zprávu exekutora.

K § 205

S přechodem podniku do majetku vydražitele se spojují obdobné účinky jako s uzavřením smlouvy o prodeji podniku podle § 476 a násl. obchodního zákoníku. K vyloučení pochybností tedy zákon výslovně vymezuje rozsah přechodu práv a povinností.

Speciální úpravou se vydražiteli umožňuje nad rámec obecné hmotněprávní úpravy vypovědět nájemní nebo podnájemní smlouvu i z jiných důvodů, než byly v příslušné smlouvě sjednány či než které připouští obecná právní úprava.

Speciálním ustanovením se konstituuje zánik zajišťovacích závazků váznoucích na věcech, právech či majetkových hodnotách patřících k podniku, pokud byl hlavní (zajištěný) závazek z rozvrhu výtěžku uspokojen.

K § 206

Zákon zajišťuje rozsáhlou publicitu přechodu vydraženého podniku, jakož i jeho jednotlivých součástí (nemovitostí) do majetku vydražitele; to se týká i publicity rozhodnutí o zastavení exekuce prodejem podniku.

K § 207

Zákon stanoví v tomto ustanovení odchylky od obecné hmotněprávní úpravy, a to pokud jde o možnost věřitele odporovat tomuto způsobu nabytí podniku. Rovněž vylučuje odpovědnost povinného za vady.

K § 208

Při střetu exekuce prodejem podniku s exekucí prodejem movitých věcí, nemovitostí nebo přikázáním jiných pohledávek než z účtu u peněžního ústavu, prováděných podle tohoto zákona, které patří k prodávanému podniku, jakož i s nařízenou soudní exekucí a exekučními příkazy vydanými jinými státními orgány podle zvláštních předpisů (viz § 37 odst. 4), postihujícími věci movité, nemovitosti či uvedené pohledávky patřící k podniku, se upřednostňuje exekuce prodejem podniku. Tato zásada vyplývá z praktické potřeby - pohledávky vymáhané ve shora uvedených exekucích mohou být uspokojeny i v exekuci prodejem podniku, která je ve srovnání s nimi svým rozsahem nejširší. Právní postavení oprávněných z těchto exekucí se navíc zajišťuje tím, že tyto osoby se za zákona stávají věřiteli v exekuci prodejem podniku podle ust. § 196, aniž však musí svou pohledávku přihlásit. Údaje o výši pohledávky, její skupině a pořadí převezme exekutor z příslušného exekučního, příp. soudního či správního spisu.

Shora uvedená pravidla platí i pro případ, že exekuce postihující movité věci, nemovitosti a uvedené pohledávky patřící k podniku, příp. nařízený soudní výkon rozhodnutí nebo exekuce vykonávaná státními orgány podle zvláštních předpisů, byly zahájeny po vydání příkazu k zahájení exekuce prodejem podniku; v takovém případě se zahájená exekuce uvedených věcí a pohledávek neprovede; o tom se žádné rozhodnutí nevydává.

Práva věřitelů shora uvedených pohledávek jsou navíc speciálně chráněna tím, že exekutor, soud či státní orgán v odložené či neprováděné exekuci pokračuje po právní moci rozhodnutí o rozvrhu výtěžku vydraženého podniku, nebyla-li jejich pohledávka z rozdělované podstaty uspokojena. Přešel-li podnik na vydražitele, dochází v exekučním řízení, v němž se pokračuje, ze zákona k procesnímu nástupnictví z povinného na vydražitele.

K § 209 a § 210

Exekuci lze provést i ohledně části podniku, je-li samostatnou organizační složkou, tedy odštěpným závodem či jinou organizační složkou zapsanou v obchodním rejstříku nebo provozovnou ohlášenou či koncesovanou živnostenským úřadem. Na provedení takové exekuce se přiměřené použijí ustanovení o exekuci prodejem podniku, přeneseně pak i ustanovení o exekuci prodejem movitých věcí a nemovitostí. Rovněž se přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o prodeji podniku a jeho části.

Exekuci lze rovněž provést i prodejem podílu spolumajitele podniku za přímého použití ustanovení o exekuci prodejem podniku, není-li v tomto ustanovení uvedeno jinak.

Rovněž na spolumajitele podniku se vztahuje zákaz nakládání s majetkem podniku bez souhlasu exekutora, a to pod sankcí neplatnosti takových úkonů a zákonné zmocnění exekutora k zastupování spolumajitele podniku v řízeních, ač spolumajitel podniku není povinným. Tato zákonná omezení spolumajitele podniku jsou nezbytná k dosažení účelu exekuce prodejem podílu spolumajitele podniku, který je povinným. Spolumajitel podniku, který není povinným, může při dražebním jednání uplatnit předkupní právo k podílu povinného váznoucímu na podniku.

K § 211

Je-li podkladem pro exekuci rozhodnutí ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky, řídí se způsob exekuce povahou uložené povinnosti. Exekutor provede exekuci některým ze způsobů určených pro vymáhání peněžité částky. Exekuční řízení může být zahájeno pouze na návrh oprávněného.

K § 212

Návrh upravuje rovněž postup provedení exekuce vyklizením nemovitosti nebo její části označené v exekučním titulu. Exekutor musí oznámit oprávněnému i povinnému zahájení exekuce a po uplynutí lhůty k k podání námitek vydá exekuční příkaz.

K § 213

Věci z vyklízené nemovitosti se předají povinnému nebo členům jeho rodiny. Pokud není povinný ani osoba, které by bylo možné věci z vyklízené nemovitosti předat, předá je exekutor do úschovy obci.

K § 214

Věci, které nejsou vyzvednuty z úschovy do 6 měsíců od provedení exekuce, se prodají na návrh obce nebo schovatele podle ustanovení o prodeji věci movitých. Výtěžek se vyplatí po srážce nákladů exekuce povinnému.

K § 215

Zvláštní ustanovení jsou věnována vyklizení bytu. Po uplynutí lhůty určené ve vykonatelném exekučním titulu pro vyklizení bytu, může oprávněný podat návrh na vyklizení bytu exekucí. Je-li prováděna exekuce bytu v případech, kdy za něj má být poskytnuta bytová náhrada, je možné jí uskutečnit pouze tehdy, prokáže-li oprávněný, že pro povinného je tato zabezpečena.

K § 216

Exekutor musí oznámit oprávněnému i povinnému zahájení exekuce a po uplynutí lhůty k k podání námitek vydá exekuční příkaz. Povinného exekutor vyrozumí nejméně pět dnů předem, kdy bude vyklizení provedeno. Po přestěhování exekutor předá určenou bytovou náhradu povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti.

K § 217

V těchto ustanoveních je upraven postup při exekuci, jejímž podkladem je rozhodnutí ukládající povinnost vydat nebo dodat oprávněnému věc určenou v exekučním titulu. Pokud je k užívání věci nutná určitá listiny (např. technické průkaz vozidla) odevzdá se tato oprávněnému společně s věcí a vším co k věci patří.

Aby se zamezilo zbytečnému prodlužování exekučního řízení umožňuje se exekutorovi provést osobní prohlídku povinného a prohlídku jeho bytu a dalších místností, které povinný užívá. Za tím účelem je exekutor oprávněný vynutit si přístup do uvedených místností. Povinný tomu může zabránit pouze tím, že dobrovolně ve lhůtě stanovení soudem vydá nebo dodá věc určenou ve vykonatelném rozhodnutí.

K § 218

Odebrání věci se může uskutečnit rovněž v případech, kdy věc, která má být vydána oprávněnému, má někdo jiný - třetí osoba. Pokud tato osoba není ochotna dobrovolně věc vydat, může exekutor uskutečnit exekuci podle ustanovení o přikázání pohledávky.

K § 219

Nepodaří-li se odebrat věc povinnému nebo třetí osobě, a jde o věc zastupitelnou, pokračuje exekutor tak, že vyzve oprávněného, aby si věc zajistil jinak a to na náklad a nebezpečí povinného. Exekuci pak proti povinnému uskuteční exekutor některým ze způsobů určených pro vymáhání peněžních pohledávek.

K § 220

Návrhem se rovněž upravuje postup v případech, kdy má dojít k rozdělní věci ve společném vlastnictví více osob. Je zde upravena exekuce prodejem věci movité nebo nemovité jejím rozdělením prodejem podle ustanovení o exekuci prodejem movitých a nemovitých.

K § 221

Pro případ, kdy by rozdělení věci prodejem nebylo vhodné, je možné postupovat při rozdělení také jinak, podle způsobu určeného v exekučním titulu.

K § 222

Má-li být exekucí zajištěno provedení konkrétních prací nebo výkonů, které může provést jiná osoba než povinný, provede se exekuce tak, že oprávněný na základě výzvy exekutora si dá práce o které se jedná provést někým jiným a nebo je provede sám,a to na náklady povinného. Exekuce vůči povinnému se pak uskuteční některým ze způsobů určených na vymáhání peněžité pohledávky.

K § 223

Exekutor má možnost uložit pro nesplnění povinnosti povinnému pokutu, která připadá státu. Pokud ani pokuta nedonutí povinného jeho povinnost splnit, má oprávněný právo zajistit si splnění povinnosti na náklad povinného, přičemž k vymáhání nákladů se použije některý ze způsobů exekuce na peněžitou pohledávku.

K § 224

Bylo-li vykonávané rozhodnutí splněno, avšak povinný následně způsobil porušením uložené mu povinnosti změnu předešlého stavu, oprávněný se postará o obnovení pokojného stavu na náklady povinného, přičemž k vymáhání nákladů se použije některý ze způsobů exekuce na peněžitou pohledávku.

K § 225 – 227

Ustanovení § 225 rozšiřuje prostor pro působení soudního exekutora. Především mu umožňuje poskytovat právní pomoc všem oprávněným osobám při vymáhání jejich judikátních pohledávek a pohledávek vyplývajících z jiných exekučních titulů. Pohledávka při jejímž vymáhání exekutor poskytuje svou pomoc musí být vykonatelná, tj musí k ní existovat exekuční titul. Soudní exekutor může tedy např. v zastoupení svého klienta podat návrh na výkon rozhodnutí nebo přebírat plnění a vykonávat jiné právní úkony související s vymáháním dané pohledávky. Kromě této další činnosti exekutora související s vymáháním vykonatelných pohledávek může tento zákon stanovit i jinou další činnost. Exekutor může tedy kromě provádění exekucí vykonávat i jinou činnost, vždy však pouze na základě tohoto zákona. Kromě toho právní pomoc může poskytovat pouze na základě žádosti žadatele, se kterým musí sepsat písemnou smlouvu o poskytnutí právní pomoci.

V souvislosti se soudním nebo např. správním, exekučním nebo rozhodčím řízením může exekutor přijímat do úschovy peníze, listiny a jiné movité věci. Tato úschova však nemá povahu uložení solučního, jak je tomu v případě soudního uložení. Toto ustanovení je vhodné proto, že zjednodušuje exekutorovi postup při jeho činnosti.

Ustanovení § 227 rozšiřuje rozsah činnosti exekutora v rámci jeho další činnosti i na činnost, kterou mu svěřuje také jiný zvláštní zákon. Z tohoto a z předchozího paragrafu tedy vyplývá, že exekutor se nezabývá pouze exekuční činností, nýbrž i jinou činností, vždy však na základě zákona, respektive zákona a žádosti žadatele. Rozsah působnosti exekutora může rozšířit také soud, kterého toto ustanovení opravňuje pověřit exekutora i jinou činností související s exekučním řízením. Druhý odstavec tohoto ustanovení pak obsahuje oprávnění exekutora provést tzv. dobrovolnou dražbu, přičemž se při ní bude přiměřeně řídit ustanoveními tohoto zákona o prodeji movitých, respektive nemovitých věcí.

K § 228 – 229

Toto ustanovení umožňuje exekutorům sepisovat na žádost exekutorský zápis o dohodě nebo o uznání závazku povinného. Takový exekutorský zápis bude exekučním titulem k provedení exekuce podle tohoto zákona. Toto ustanovení usnadňuje účastníkům smluvních vztahů zřizovat autoritativní zápisy o svých dohodách, případně o uznání dluhů a pohledávek, protože nebudou odkázáni pouze na notáře. V § 229 jsou potom uvedeny náležitosti, které musí exekutorský zápis splňovat jinak by byl neplatný.

K § 230

Ustanovení, které reguluje postup při identifikaci účastníků exekutorského zápisu.

K § 231

Ustanovení regulující postup při sepisování exekutorského zápisu, je-li účastníkem osoba, která nemůže číst nebo psát.

K § 232

Ustanovení určující osoby nezpůsobilé být svědkem sepsání exekutorského zápisu.

K § 233

Ustanovení regulující postup při sepisování exekutorského zápisu, je-li účastníkem osoba hluchá nebo němá.

K § 234

Toto ustanovení upravuje zvláštní náležitosti exekutorského zápisu v případě , že při zápisu byla nutná přítomnost svědků nebo důvěrníka, respektive účastník se musel s obsahem exekutorského zápisu seznámit pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek.

K § 235

Tento paragraf stanovuje důvody, kdy je při exekutorském zápisu nutná přítomnost tlumočníka a upravuje náležitosti exekutorského zápisu byl-li tlumočník při zápisu přítomen.

K § 236 a 237

Tato ustanovení upravují nakládání s exekutorskými zápisy po jejich sepsání a odměnu exekutora za činnost související se spisováním exekutorských zápisů.

K § 238 - 245

Exekutor je státem určenou a zmocněnou osobou k výkonu exekuční činnosti. Při provádění své činnosti má exekutor postupovat nestranně a nezávisle. Svou funkci vykonává na bázi svobodného povolání. Za výkon exekuční činnosti mu přísluší odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času a daň z přidané hodnoty. Tyto náklady hradí povinný. Exekutor stejně jako oprávněný mají nárok na náhradu nutných nákladů na účelné vymáhání nároku oprávněného. Výši a způsob určení odměny exekutora, jakož i náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a výšku přiměřené zálohy, je zmocněno ministerstvo spravedlnosti ČR stanovit vyhláškou. Proti nákladům exekuce může účastník vznést u exekutora námitky. Pokud exekutor námitkám nevyhoví, postoupí je soudu. Rozhodnutí soudu o námitkách je pro exekutora závazné.

K § 246 - 262

V těchto ustanoveních je upraveno nakládání se spisy exekutora. Spisy, které nejsou ukončené, musí být uloženy na takovém místě, aby byly přístupné nejen samotnému exekutorovi, ale i kontrolním orgánům. Záznamy o tom, kde se spisy nacházejí, musí být uvedené v příslušném spisovém registru. Návrh rovněž upravuje vydávání opisů a potvrzení na žádost k tomu oprávněných osob. V zájmu ochrany údajů nacházejících se ve spisech, mohou do spisů nahlížet oprávněné osoby pouze v kanceláři exekutora, pod jeho dohledem nebo dohledem jeho zaměstnance. O nahlížení do spisu musí být vyhotoven záznam. Oprávněnými nahlížet do spisů v rozsahu své působnosti jsou ministerstvo spravedlnosti, zástupce příslušné exekutorské komory, zástupce Komory, orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství, daňové a finanční orgány, a také katastrální úřady. Těmto orgánům,a také znalcům může exekutor spisy rovněž na písemnou žádost zapůjčit.

K § 263 - 268

Česká komora exekutorů, která je právnickou osobou, je orgánem samosprávy soudních exekutorů.Členství v komoře je pro každého exekutora povinné a vzniká dnem jeho jmenování; zaniká ke dni jeho odvolání, smrtí nebo prohlášením za mrtvého. Nejvyšším orgánem komory je sněm, který volí v tajné a přímé volbě na dobu tří let členy prezidia komory, revizní a kárné komise. V § 264 se stanovují pravidla pro usnášeníschopnost sněmu, respektive nového sněmu; pravidla pro platnost usnesení sněmu, respektive nového sněmu. Demonstrativní výčet dalších oprávnění sněmu je zakotven v § 264 odst. 7. K platnosti kancelářského, kárného a zkušebního řádu a postupu při vyhlašování a organizaci konkursu je přitom zapotřebí souhlasu ministerstva spravedlnosti ČR. Jelikož do doby ustanovení orgánů komory bude jejich funkci vykonávat ministerstvo spravedlnosti, vydá toto ministerstvo také první kancelářský řád a volební řád. To také svolá nejpozději do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona první zasedání sněmu. Prezidium komory jako její řídící a výkonný orgán vykonává působnost komory v případech, které jsou taxativně vypočteny v § 265 odst.6. Volební období všech orgánů samosprávy je tříleté, přičemž se vždy jedná o funkce čestné. Základní podmínky platných voleb stanoví zákon (v § 265), podrobnější postup pak volební řád.

K § 269 - 272

Při závažném nebo opětovném porušení povinností exekutora podá kárný žalobce návrh na zahájení kárného řízení. Okruh aktivně legitimovaných kárných žalobců je vymezen velmi široce, tak aby bylo zajištěno uplatnění kárné odpovědnosti exekutora. Kárné řízení provádí tříčlenný senát kárné komise, která je orgánem komory a je volena sněmem. Tvoří ji předseda a další čtyři členové. Kárná komise může exekutorovi uložit jako kárná opatření napomenutí, písemné napomenutí, pokutu až do výše 100.000 Kč a odvolání exekutora, event. kandidátovi uložit kárné opatření napomenutí a písemné napomenutí a odvolání ze zastupování. Stanovují se dvouměsíční subjektivní a jednoroční objektivní prekluzivní lhůty pro podání návrhu kárným žalobcem. O odvolání proti rozhodnutí kárné komise rozhoduje prezidium komory v řízení, které je postaveno na apelačním principu; dále je zakotveno právo na podání řádného opravného prostředku k soudu proti rozhodnutí prezidia, respektive proti rozhodnutí kárné komise, která toto rozhodnutí vydala poté co proběhlo apelační řízení u prezidia komory.

K § 273 – 281

Zákon obsahuje zvláštní úpravu doručování pro účely exekučního řízení. Obecná úprava obsažená v platném občanském soudním řádu totiž současným společenským podmínkám již nevyhovuje.

Zákon široce a taxativně vymezuje toho, kdo písemnosti vydávané v exekučním řízení doručuje. Průběh celého exekučního řízení již nelze spojovat pouze s doručováním prostřednictvím pošty, neboť v řadě případů je to nemožné či neefektivní.

Jednotlivé způsoby doručování jsou upraveny v závislosti na osobách adresátů.

Základním způsobem doručování fyzické osobě je doručování s možností náhradního doručení, tedy doručování umožňující odevzdání písemnosti jiné osobě než té, která je adresátem, není-li adresát v místě doručování zastižen. U písemnosti určené k doručení do vlastních rukou, bude potřebné pokus o doručení opakovat; teprve při bezvýslednosti opakovaného doručení, nastupuje zákonná fikce doručení písemnosti. Nově se zavádí fikce adresy, na které se fyzická osoba zdržuje, a to pro případ, že exekutorovi či poště včas nesdělila jinou adresu, na které se zdržuje.

Při doručování právnickým osobám se konstruuje fikce, že se zdržují v místě svého sídla, a to pro případ, že exekutorovi nebo poště nesdělí jinou adresu, na které se zdržují. Nepodaří-li se doručit písemnost právnické osobě v místě jejího sídla z důvodu, že se zde právnická osoba nezdržuje, doručuje se písemnost opakovaně na jinou její adresu, je-li exekutorovi známa; jinak se doručuje fyzické osobě, která má dle výpisu z obchodního či jiného rejstříku ke dni doručování procesní způsobilost za právnickou osobu jednat. Na doručování takové fyzické osobě se přímo použijí ustanovení zákona o doručování fyzické osobě.

Zvláštní ustanovení se vztahuje na doručování státním orgánům, advokátům a zmocněncům.

Fikce doručení nastává dnem odepření převzetí písemnosti adresátem.

Rovněž se zavádí fikce doručení listin, které musí být vyvěšeny na úřední desce exekutora, a to pro účastníky, kteří nejsou exekutorovi známi nebo jejichž pobyt není znám.

K § 282

Do zahájení činnosti komory bude její činnost vykonávat ministerstvo spravedlnosti, které do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona svolá ustavující sněm České komory exekutorů.

K § 283

Pravomoc ke schválení kárného a zkušebního řádu pro exekutorské zkoušky se přiznává ministerstvu.

K § 284

Ustanovení blíže vymezuje pojem vysokoškolského vzdělání jako jedné ze zákonných podmínek ke jmenování exekutorem (viz ust. § 10 odst. 1 písm. b).

K § 285

Zvláštní přechodné ustanovení míří na případy, kdy soud nařídil výkon rozhodnutí před účinností tohoto zákona, avšak pohledávka oprávněného nebyla dosud ani částečně uspokojena, a to ani ke dni, který následuje po nabytí účinnosti tohoto zákona. V takovém případě se oprávněnému přiznává aktivní legitimace k podání návrhu na provedení soudu, která je však z důvodu právní jistoty podmíněna souhlasem soudu provádějícího výkon rozhodnutí.

K § 286

Po nabytí účinnosti tohoto zákona se budou ustanovení všech zvláštních právních předpisů, která se dotýkají soudního výkonu rozhodnutí, vztahovat a přímo aplikovat také na exekuční řízení prováděné podle tohoto zákona.

K § 287

Ustanovení plně vyjadřuje vztah tohoto zákona k občanskému soudnímu řádu, když tento zákon je zákonem speciálním k tomuto základnímu procesnímu řádu. Občanský soudní řád lze tedy v exekučním řízení přímo aplikovat, pokud to nevylučuje speciální ustanovení tohoto zákona nebo povaha věci, procesní stav, v němž se řízení nachází nebo úkon exekučního soudu, účastníků řízení nebo osoby zúčastněné na exekučním řízení.

K čl. II - změna obchodního zákoníku

Vzhledem k tomu, že zákon obsahuje úpravu exekuce postižením podílu společníka ve společnosti s ručením omezeným, komanditní společnosti a postižením členských práv a povinností člena v družstvu, do obchodního zákoníku se v souvislosti s tím zavádí koncepce, podle které vydáním exekučního příkazu postihujícím podíl nebo členská práva povinného zaniká jeho účast jako společníka ve společnosti či jeho členství jako člena v družstvu. Tento zákonný důsledek musí být proto pozitivně upraven v obchodním zákoníku. V souvislosti se zánikem účasti či členství vzniká povinnému nárok na vypořádací podíl, popř. podíl na likvidačním zůstatku, je-li jediným společníkem ve společnosti. Exekuční příkaz vydaný exekutorem pak postihuje tento podíl či členská práva tak, že místo povinnému bude vyplacen dlužníkem povinného, t.j. společností nebo družstvem, oprávněnému.

Bude-li exekuce zastavena, účast povinného ve společnosti či jeho členství v družstvu se ze zákona obnovuje; jestliže však společnost či družstvo již vypořádací podíl, popř. podíl na likvidačním zůstatku oprávněnému již vyplatila, je povinný povinen společnosti či družstvu tento podíl nahradit. Institut obnovení účasti společníka ve společnosti a obnovení členství člena v družstvu se nově zavádí i ve vztahu ke konkursu pro případ, že konkurs na majetek společníka nebo člena byl zrušen z jiných důvodů než po splnění rozvrhového usnesení (tedy vypořádání věřitelů úpadce) či pro nedostatek majetku.

K čl. III - změna zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem

V exekučním řízení, jakož i v soudním řízení o výkon rozhodnutí se nově uvádí případy, v nichž je třeba učinit poznámku do katastru nemovitostí. Taková poznámka obsahuje skutečnost, která buď omezuje vlastníka nemovitosti nakládat s předmětem práva zapsaného v katastru nebo jej neomezuje (např. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, zřízení soudcovského či exekučního zástavního práva na nemovitosti).

K čl. IV - změna zákona o konkursu a vyrovnání

Zavedení nového způsobu exekuce prodejem podniku povinného vyvolává potřebu promítnout tento institut též do právní úpravy konkursního řízení. Soud na návrh exekutora zastaví exekuci prodejem podniku, jestliže vyjde najevo, že podnik je v úpadku. Exekutorovi se proto přiznává aktivní věcná legitimace a současně se mu i ukládá podat návrh na prohlášení konkursu na majetek povinného - úpadce. Rovněž se upravuje součinnost mezi exekutorem, příp. správcem podniku, byl-li ustaven, se správcem konkursní podstaty. Skutečnost, že správcem konkursní podstaty může být podle zákona správce podniku, se musí promítnout i do úpravy nároků, které má v konkursu správce podniku.

K čl. V - změna občanského soudního řádu

Exekuční řád je speciálním zákonem ve vztahu k občanskému soudnímu řádu. K tomu, aby se zamezilo výkladovým obtížím při aplikaci obou zákonů a oba procesní řády se systémově provázaly, jeví se účelné u některých důležitých institutů obecného předpisu - tedy o.s.ř. - přistoupit k jejich doplnění. Tímto způsobem se v § 202 doplňuje výčet rozhodnutí, proti kterým není přípustné podat odvolání. Jsou-li splněny předpoklady pro nucený výkon rozhodnutí (§ 251) může si oprávněný zvolit mezi dvěma druhy exekuce - soudním výkonem rozhodnutí a exekučním řízením podle exekučního řádu. Princip subsidiarity, tedy podpůrného použití těch částí o.s.ř., která neupravují výkon rozhodnutí (zejména části třetí), se týká i exekučního řízení podle exekučního řádu.

K čl. VI- změna trestního zákona

V souvislosti se zavedením institutu soudního exekutora, který má postavení veřejného činitele, je nezbytné o tento okruh osob doplnit ust. § 89 odst. 9 trestního zákona.

K čl. VII, IX a X

Povinnost státních orgánů a právnických osob poskytnout exekutorovi pověřenému provedením exekuce potřebnou součinnost (viz § 35 zákona) se promítá do novelizace příslušných norem veřejného práva - zákona o policii ČR, zákona o bankách a zákona o správě daní a poplatků, kde je upravena ve vztahu k soudnímu exekutorovi výjimka z dosavadní koncepce zásady mlčenlivosti, kterou je správce daně vázán.

K čl. VIII - změna živnostenského zákona

Soudní exekutor je dalším subjektem, jehož činnost nepodléhá režimu živnostenského zákona.

K čl. XI , XIII a XIV

Exekutorská zkouška se nově uvádí mezi odbornými zkouškami, jejíž složení může ministr spravedlnosti uznat jako předpoklad pro výkon funkce soudce a přísedícího; totéž se týká možnosti být zapsán do seznamu advokátů či možnosti být jmenován do notářského úřadu.