Novela trestního zákona

1. Věcné důvody pro úpravu v trestním zákoně

Ustanovení § 198a a § 260-261 navazují na tradici ustanovení, která známe v této podobě od konce druhé světové války, avšak lze vysledovat ustanovení obdobná v našem zákonodárství již v minulém století.

Zákaz propagace a šíření takovýchto hnutí je ustanovení, které v jistém smyslu omezuje svobodu slova. Ve smyslu dnešního odst. 4 čl. 17 Listiny základních práv a svobod jde o opatření "v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých". Znakovým jevem pro skutkovou kvalifikaci je tedy buď programové zaměření na potlačování práv a svobod druhých, nebo různým způsobem motivovaná zášť či nenávist.

2. Genese § 260 a 261

1. Ustanovení, která by svou povahou částečně odpovídala § 260-261 nalezneme již v minulém století, zákon 117/1852 ř. z.:

§ 304 f) Napomáhání sektě náboženské státem za nedovolenou prohlášené Taktéž dopustí se přečinu, a vězením od jednoho až do tří měsíců potrestán býti má ten, kdo za příčinou zřízení nebo rozšíření nějaké společnosti (sekty) náboženské, o níž se správa státní prohlásila, že uznána býti nemůže, shromáždění pořádá, přednášky má nebo u veřejnost vydává, vyznavače získává, nebo cokoli před se vezme, což k cíli tomuto směřuje.

1. Bezprostřední okamžitou reakcí na válečnou zkušenost s fašistickým a nacistickým režimem bylo ustanovení Benešova dekretu č. 16/1945 Sb.:

§ 3 (1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) propagoval nebo podporoval fašistické nebo nacistické hnutí, nebo kdo v oné době tiskem, rozhlasem, filmem nebo divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky nebo jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, spáchal-li však takový zločin v úmyslu, aby rozvrátil mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména československé mládeže, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí, nebo smrtí.

1. Po roce 1948 bylo několik trestněprávních zákonů shrnuto do jednoho kodexu, kde najdeme následující formulaci v zák. č. 231/1948 Sb.:

§ 25 Podpora a propagace fašismu a podobných hnutí (1) Kdo propaguje nebo podporuje fašismus nebo nacismus nebo podobné hnutí, které sleduje potlačování práv a svobod pracujícího lidu nebo šíření národnostní, náboženské nebo rasové zášti, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let. (2) Spáchá-li kdo čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem nebo podobně účinným způsobem, bude potrestán těžkým žalářem od pěti do deseti let. (3) Dopustí-li se kdo činu uvedeného v odstavci 1 za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky, bude potrestán těžkým žalářem od deseti do dvacetipěti let. § 26 Popuzování Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí popuzuje k násilnému nebo jinému nepřátelskému činu proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich národnost, rasu nebo náboženství nebo proto, že jsou bez vyznání nebo že jsou stoupenci lidově demokratického řádu republiky, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do tří let. Kdo způsobem uvedeným v odstavci 1 a z některého důvodu tam uvedeného popuzuje k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do dvou let. Kdo způsobem uvedeným v odstavci 1 a z některého důvodu tam uvedeného popuzuje k násilnému nebo jinému nepřátelskému činu nebo k zášti proti jednotlivci, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.

1. Nový trestní zákon č. 86/1950 Sb., přejímá strukturu předcházejícího znění jen s drobnými úpravami:

§ 83 Podpora a propagace fašismu a podobných hnutí. (1) Kdo podporuje nebo propaguje fašismus, nacismus nebo podobné hnutí, které směřuje nebo vede k potlačení práv a svobod pracujícího lidu nebo které hlásá národnostní, náboženskou nebo rasovou zášť, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem nebo jiným podobně účinným způsobem. Odnětím svobody na deset až pětadvacet let bude pachatel potrestán, dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 za zvýšeného ohrožení vlasti.

1. S odstupem od válečné zkušenosti je ustanovení dále zmírňováno v zák. č. 140/1961 Sb., je však zavedena nová skutková podstata, projev sympatie:

Podpora a propagace fašismu a podobného hnutí §260 Kdo podporuje nebo propaguje fašismus nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačování práv a svobod pracujícího lidu nebo které hlásá národnostní, rasovou nebo náboženskou zášť, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem, spáchá-li takový čin jako člen organisované skupiny nebo spáchá-li takový čin za branné pohotovosti státu. §261 Kdo veřejně projevuje sympatie k fašismu nebo k jinému podobnému hnutí uvedenému v § 260, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

1. Po roce 1989 byl text těchto ustanovení změněn zákonem č. 557/1991 Sb. Ze stenoprotokolů diskuse ve Federálním shromáždění ČSFR (VI. volební období, rozprava na 19. společné schůzi k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje trestní zákon) a z původního sněmovního tisku 1002 vyplývá několik závažných skutečností.

Vládní návrh si podle vyjádření zástupce předkladatele místopředsedy vlády Pavla Rychetského kladl především za cíl uvést trestní zákon do souladu s tehdy čerstvě schválenou Listinou základních práv a svobod, dále pak s Evropskou úmluvou o lidských právech, s Úmluvou o právech dítěte, a Úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace.

V návrhu výborů ústavněprávních k sněmovnímu tisku 1002 na usnesení obou sněmoven publikovaný v podobě tisku 1064 oproti vládní předloze vkládá v hlavě páté nový § 198a, který zavádí novou skutkovou podstatu podněcování k národnostní a rasové nenávisti. Návrh výborů v této podobě včetně nového §198a místopředseda vlády Rychetský již ve svém úvodním vystoupení jménem vlády plně podpořil ("Proto bych rád doporučil, aby trestní zákon byl schválen v té podobě, jak jej předložily ústavně právní výbory Sněmovny lidu a Sněmovny národů, jejichž dodatky a připomínky, vycházející z usnesení i dalších výborů, které návrh projednaly, pokládám za plně opodstatněné a z věcného i legislativního hlediska jej jménem vlády plně podporuji.")

V rozpravě byl podán jeden pozměňovací návrh k § 198a byly podány celkem tři pozměňovací návrhy k § 260 a rovněž tři k § 261 trestního zákona, které se pokoušely různým způsobem upravit zmíněná ustanovení s ohledem na bývalý totalitní režim. Rozprava působí dojmem, že navrhované změny byly do značné míry výsledkem určité improvizace.

Po skončené rozpravě vystoupil místopředseda vlády Pavel Rychetský se závěrečným slovem: "Následuje dále série návrhů, které se všechny týkají jedné a téže skutkové podstaty, a to § 260, eventuálně 261 - podpora a propagace fašismu. Chtěl bych říci, že tato skutková podstata je v dnešní podobě skutkovou podstatou, která do značné míry s sebou přináší velké interpretační potíže, navazuje na Mezinárodní soud v Norimberku a mezinárodně přijaté akty a současně je již dnes v jisté kolizi s Ústavní listinou práv a svobod, která předpokládá, že postihováno musí být jednání, nikoliv pouze svoboda projevu. Z těchto návrhů, které jsou zde předneseny, jsme po projednání se zpravodaji, s generálním prokurátorem a autory dospěli k závěru, že nejpřesnější návrh je návrh pana poslance Šamalíka, neboť se vyhýbá oblasti ideologie a jednoznačně směřuje k tomu, aby umožnil v obecné poloze postihnout jako trestné jednání, které zahrnuje všechny případy potlačující lidská a občanská práva a svobody, hlásání rasové nebo jiné nesnášenlivosti nebo násilí. Z těchto důvodů doporučujeme přijmout oba návrhy poslance Šamalíka, protože jsou provázány jak novou skutkovou podstatou § 260, tak vypuštěním § 261."

Hlasováním obě sněmovny podpořily přijetí §198a, pozměňovací návrh poslance Šamalíka k § 260, ale neschválily vypuštění § 261. Celý návrh zákona byl přijat jak SL (61 pro, 9 proti, 34 se zdrželi), tak i SN (73 pro, 14 proti, 30 se zdrželo).

Tato novelisace vedla k následujícímu znění:

§260 (2) Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Druhý odstavec zůstal beze změny a byl doplněn nový § 198a.

1. Na základě návrhu 83 poslanců FS Ústavní soud ČSFR dne 4. září 1992 nepotvrdil názor navrhovatele, že uvedená ustanovení odporují Listině základních práv a svobod a mezinárodním dokumentům o lidských právech, avšak rozhodnul o vypuštění závorky s textem 'jako například fašismus nebo komunismus'. Po uvedeném vypuštění text zní:

§260 Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, b) Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem, c) Spáchá-li takový čin jako člen organisované skupiny nebo d) Spáchá-li takový čin za branné pohotovosti státu. §261 Kdo veřejně projevuje sympatie k fašismu nebo k jinému podobnému hnutí uvedenému v § 260, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

3. Legislativně formální důvody nové úpravy

Za prvé, zatímco § 198a (navržený ústavněprávními výbory FS) v kategorii 'podněcování' k trestnému činu uvádí jako důvod pouze národnostní a rasové důvody nenávisti, § 260 v kategorii 'propagace' a 'podpora' hnutí hlásajícího zášť uvádí shodně důvody národnostní a rasové, ale navíc ještě třídní i náboženské důvody.

Ze stenoprotokolů FS vyplývá, že tato různost nevznikla jako záměr zákonodárce, ale je výsledkem hlasování o několika variantách, přičemž pravděpodobně vznesené pozměňovací návrhy nevzaly v úvahu všechny souvislosti s ostatním textem téhož zákona.

Po věcné stránce není důvod, aby výčet motivů nenávisti či zášti byl na obou místech téhož zákona odlišný. Proto se jeví jako účelné uvést znění zákona na obou místech do souladu.

Za druhé, znění § 260 podle novelizace provedené zákonem 557/1991 Sb. rovněž nevzalo v úvahu, že původní znění kladlo na prvé místo fašismus, jako všeobecně srozumitelný příklad a od něj odvozovalo 'jiná podobná hnutí'. Je pochopitelné, že pět desetiletí po skončení války není pojem fašismus stejně srozumitelný, aby jej bylo možno považovat za srozumitelný a instruktivní příklad. Po vypuštění slova 'fašismus ' v § 260 Ústavním soudem je však nelogické, že § 261 opakuje doslovně původní znění obsahující slovo 'fašismus ' jako typové označení hnutí určitého charakteru, když už slovo 'fašismus ' není v § 260 uvedeno. Připomeňme, že podle návrhu poslance Šamalíka měl být § 261 vypuštěn, ale toto vypuštění nezískalo potřebnou podporu v zákonodárném sboru. Předložený návrh také výše popsané legislativně formulační nesrovnalosti a nelogičnosti odstraňuje.

4. Mezinárodněprávní rámec

Česká republika je vázána v této oblasti především následujícími předpisy:

a) Čl. 20, odst. 2. vyhlášky č. 120/1976 Sb. Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ze dne 10. května 1976:

"Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem."

b) Vyhláška č. 95/1974 Sb., o Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace ze dne 15. srpna 1974:

Čl. 2 odst. 1 písm. b) "každý smluvní stát se zavazuje, že nebude povzbuzovat, hájit nebo podporovat rasovou diskriminaci prováděnou kteroukoli osobou nebo organizací", Čl. 2 odst. 1 písm. d) "každý smluvní stát zakáže a odstraní všemi vhodnými prostředky, včetně zákonodárných opatření, rasovou diskriminaci prováděnou kteroukoli osobou, skupinou nebo organizací", Čl. 4 "Smluvní státy odsuzují veškerou propagandu a všechny organizace, které jsou založeny na myšlenkách nebo teoriích o nadřazenosti jedné rasy nebo skupiny osob jedné barvy pleti nebo etnického původu, nebo které se pokoušejí ospravedlňovat nebo povzbuzovat jakoukoli formu rasové nenávisti a diskriminace, a zavazují se, že přijmou bezodkladná a pozitivní opatření k vymýcení jakéhokoli podněcování k rasové diskriminaci nebo činů rasové diskriminace, a k tomuto cíli, s náležitým zřetelem na zásady zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv a na práva výslovně uvedená v článku 5 této úmluvy, se zavazují zejména: a) prohlásit za činy trestné podle zákona: jakékoli rozšiřování idejí založených na rasové nadřazenosti nebo nenávisti, jakékoli podněcování k rasové diskriminaci, jakož i veškeré násilné činy nebo podněcování k takovým činům proti kterékoli rase nebo kterékoli skupině osob jiné barvy pleti nebo etnického původu, jakož i poskytování jakékoli podpory rasistické činnosti, včetně jejího financování; c) prohlásit za nezákonné organizace a rovněž i organizovanou a jakoukoli jinou propagandistickou činnost podporující a povzbuzující rasovou diskriminaci a prohlásit účast v takových organizacích nebo na takové činnosti za trestnou podle zákona."

c) vyhláška č. 116/1976 Sb., o Mezinárodní úmluvě o potlačení a trestání zločinu apartheidu ze dne 16. srpna 1976. Tato úmluva prohlašuje zločin apartheidu za zločin proti lidskosti, tedy za zločin nepromlčitelný.

Čl. I 1. Smluvní státy této úmluvy prohlašují, že apartheid je zločinem proti lidskosti a že nelidské činy vyplývající z politiky a praktik apartheidu a obdobné politiky a praktik rasové segregace a diskriminace, které jsou uvedeny v článku II této úmluvy, jsou zločiny, které jsou v rozporu se zásadami mezinárodního práva, především s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů a vážně ohrožují mezinárodní mír a bezpečnost. 2. Smluvní státy této úmluvy prohlašují za zločinné organizace, instituce i jednotlivce, kteří páchají zločin apartheidu.

Česká republika se zavázala stíhat zločiny, které jsou charakterizovány následující definicí:

Čl.II Pro účely této úmluvy se pojem 'zločin apartheidu', který zahrnuje obdobnou politiku a praktiky rasové segregace a diskriminace, jaké jsou uplatňovány v Jižní Africe, vztahuje na následující nelidské činy, páchané s cílem vytvořit a upevnit nadvládu jedné rasové skupiny osob nad jakoukoliv jinou rasovou skupinou osob a systematicky tyto osoby utlačovat: a) zbavení příslušníka nebo příslušníků rasové skupiny nebo skupin práva na život a svobodu osobnosti: i) zavražděním příslušníků rasové skupiny nebo skupin; ii) způsobením vážné tělesné nebo duševní újmy příslušníkům rasové skupiny nebo skupin, omezením jejich svobody nebo důstojnosti nebo jejich mučením či krutým, nelidským nebo ponižujícím zacházením či tresty; iii) svévolným uvězněním a nezákonným žalářováním příslušníků rasové skupiny nebo skupin; b) úmyslné vytváření životních podmínek rasové skupině nebo skupinám, zaměřeným k dosažení její nebo jejich částečné nebo úplné fyzické likvidace; c) jakákoliv legislativní a jiná opatření, jejichž smyslem je zabránit rasové skupině nebo skupinám v účasti na politickém, sociálním, ekonomickém a kulturním životě země a záměrné vytváření podmínek, které znemožňují plný rozvoj takové skupiny nebo skupin zejména tím, že příslušníci rasové skupiny nebo skupin jsou zbaveni základních lidských práv a svobod včetně práva na práci, práva založit povolené odborové organizace, práva na vzdělání, práva výjezdu a návratu do své země, práva na státní příslušnost, práva na svobodu pohybu a volbu místa usídlení, práva na svobodu myšlení a projevu a práva na svobodu pokojného shromažďování a sdružování; d) jakákoliv opatření včetně legislativních, jejichž smyslem je rozdělovat obyvatelstvo podle rasy zřizováním oddělených rezervací a ghet pro příslušníky určité rasové skupiny nebo skupin, zákazem uzavírat smíšená manželství mezi příslušníky různých rasových skupin, vyvlastňováním půdy, kterou vlastní rasová skupina nebo skupiny či jejich příslušníci; e) vykořisťování práce příslušníků rasové skupiny nebo skupin, zejména jejich nasazením na nucené práce; f) pronásledování organizací a osob za jejich odpor proti apartheidu odnětím jejich základních práv a svobod.

S problematikou nepřímo souvisí Evropská konvence Rady Evropy o nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti a válečných zločinů (ETS 82) z 25. 1. 1974, kterou však doposud Česká republika nepodepsala a neratifikovala. Vzhledem k současnému znění trestního zákona pro Českou republiku není žádným problémem naplnit závazky vyplývající z této konvence a bylo by záhodno (s ohledem na mezinárodní situaci), aby Česká republika také tuto konvenci co nejdříve podepsala a ratifikovala.

Problematika potrestání zločinů totalitních komunistických režimů ve střední a východní Evropě je společná pro všechny reformní státy tohoto regionu. Česká republika by měla uvážit možnost iniciovat například v Radě Evropy analogickou konvenci o nepromlčitelnosti nejvážnějších zločinů komunismu, paradoxně by totiž pachatelé takovýchto zločinů mohli hledat útočiště v zemích západní Evropy.

Předložený návrh zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a zohledňuje již vydaný nález Ústavního soudu ČSFR k téže věci. Návrh neodporuje předpisům Evropské unie, v této kategorii trestního práva není legislativa unifikována a podléhá národní úpravě.

5. Zařazení a soulad s ústavním pořádkem ČR

Zatímco § 198a je zařazen do hlavy páté - mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití, jsou § 260-261 zařazeny do hlavy desáté - mezi zločiny proti lidskosti, které jsou v souladu s mezinárodními ustanoveními nepromlčitelné jak vyplývá také z § 67a písm. a) s výjimkou

§ 261, na který se vztahuje normální režim promlčení.

Jak § 198a, tak i § 260-261 jsou využívány při stíhání rasově motivovaných trestných činů a návrh odstraňuje některé nejasnosti v dosavadní úpravě.

Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 4. září 1992, publikovaného v částce 93/1992 Sb., v této věci dospěl k názoru, že není porušením ústavního pořádku, jestliže § 67a stanoví nepromlčitelnost nad rámec mezinárodních dohod. Návrh zohledňuje i další části nálezu Ústavního soudu. Proto je zřejmé, že návrh je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

6. Vysvětlení některých prvků předloženého návrhu

a) Ochrana práv a svobod znamená pro občana nebo cizince nejen garanci právní ochrany proti státní moci a případnému zneužití státní moci, ale součástí ochrany práv a svobod musí být i ochrana proti takovým aktivitám a hnutím, které by ve svém důsledku vedly k politickému zpochybnění, k omezení či omezení práv a svobod. Za principiální ohrožení práv a svobod je nutné považovat i jakoukoli diskriminaci určité skupiny, tedy porušení principu rovnosti, jak je garantován v Listině základních práv a svobod v čl.3 v odst. 1: "Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení." Má-li být tento ústavní princip skutečně garantován, je nutné, aby byl také trestněprávně vymahatelný.

b) Jaké jsou důvody pro existenci tří ustanovení v trestním zákoně? Zatímco § 260 a 261 se vztahují na případy, kdy existuje hnutí, které si klade za cíl omezování práv a svobod nebo diskriminaci z různých důvodů. Oproti tomu § 198a se dotýká pouze individuálních aktivit, třeba i podobně motivovaných. Rozdíl je také v tom, že § 198a postihuje podněcování, tedy individuální aktivitu vyzývající další osoby k nenávisti, zášti nebo k porušování práv a svobod, zatímco § 260 a 261 postihují podporu či propagaci hnutí výše popsaného a to různými způsoby. Z hlediska zachování možnosti účinným způsobem postihovat takto orientované aktivity tento návrh zachovává stávající strukturu. Dalším rozdílem je termín 'nenávist' v § 198a, zatímco § 260 a 261 používají termín 'zášť', který vyjadřuje podle stanoviska Ústavního soudu zesílenou nenávist.

c) Dosavadní nadpis a následně text § 260 užívá vazbu 'potlačování práv a svobod člověka'. K této věci zaujal stanovisko Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 4. září 1992 v tom smyslu, že slovem 'občan' se rozumí s ohledem na to, že byl použit před přijetím Listiny základních práv a svobod, také cizinci. Návrh uvádí terminologii do souladu s terminologií zavedenou Listinou a dalšími zákony české republiky a upřednostňuje obecnější termín 'člověk' oproti ostatním variantám.

d) Odkaz pod čarou uvádí některé konkrétní, v našem právním řádu explicitně uvedené, příklady aktivit, na které se může § 260 vztahovat. To, že je z textu zákona v § 261 vypuštěno slovo 'fašismus' v souladu s modernější obecnější formulací neznamená, že by se na projevy podpory a propagace fašismu ustanovení nemělo vztahovat (§ 260 v platném znění ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČSFR také slovo 'fašismus' neobsahuje).

e) Je výčet důvodů pro zášť uvedený v § 260 postačující? Listina práv a svobod v čl.3 v odst. 1 uvádí rozsáhlejší seznam: "Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení." Ani usilovným hledáním se zpracovateli návrhu nepodařilo naleznout nějaké nové, obecné vyjádření dalšího důvodu zášti, která by nebyla obsažena ve formulaci doposud platné. Zároveň musí být zachována zásada, že trestní zákon (oproti jiným zákonům) musí obsahovat pojmy jednoznačně srozumitelné a definovatelné. Návrh proto ponechává výčet v dosavadním znění, ale doplňuje jej na patřičná další místa tak, aby byl text v tomto bodě sjednocen.

f) Patrně nelze protestovat proti uvedení národnostní a rasové zášti (ochrana multinárodnostní a multietnické společnosti) a náboženské zášti (např. antisemitské, antiromské či jiné xenofobní projevy) v seznamu důvodů, podrobněji je dále vysvětlen pojem třídní zášti.

g) Lze dovozovat, že vůle zákonodárného Federálního shromáždění při přijetí zákona 105/1991 Sb. směřovala k obecnějšímu, modernějšímu pojetí trestnosti podpory a propagace hnutí, která ohrožují demokratický systém jako takový a směřují k omezování práv a svobod. Učiněný krok však nebyl proveden konsistentně, což nakonec vedlo k vypuštění části zákona Ústavním soudem. Legislativní úprava by měla obecně postihovat jakékoli projevy, které mají za cíl nenávist a směřují k omezování práv a svobod, tedy nejen fašismus a komunismus, ale i případné projevy náboženského fundamentalismu či rasismu v jakékoli podobě. V tomto smyslu zákonodárce správně postavil na stejnou rovinu také diskriminaci (dokonce bychom mohli použít slovo 'apartheid ') založenou na učení o nadřazené arijské rase nad ostatními národy zejména nad židovským etnikem a diskriminaci založenou na učení o nesmiřitelném třídním boji, v jehož jménu byly pronásledovány a likvidovány celé sociální skupiny. Charakteristiku zločinů komunistického totalitního režimu nalezneme v zákoně, kde se například uvádí:

• vědomé porušování lidských práv a svobod,

• systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů,

• justičními zločiny,

• terorem proti nositelům odlišných názorů,

• destrukcí tradičních principů vlastnického práva (vlastnické právo patří mezi základní práva chráněná například Listinou),

• používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména:

• popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám,

• zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva,

• znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání,

• zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí či vrátit se svobodně zpět,

• povolával je k výkonu vojenské služby v Pomocných technických praporech a Technických praporech na neomezenou dobu,

Citovaný zákon explicitně uvádí, že "Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému."

Samotná existence rehabilitačních a restitučních zákonů svědčí o tom, že zločiny vyplývající z komunistické ideologie nebyly pouhým přeludem, ale že se jednalo o hromadně aplikovanou teorii třídní nenávisti.

Komunistická ideologie totalitního režimu a zejména její třídní teorie vedla k poučce, že proletariát, dělnická třída, má právo pronásledovat a likvidovat ostatní společenské třídy (což se také dělo), tzv. nesmiřitelný třídní boj. Citovaný zákon uvádí: "prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon". Třídní učení ospravedlňovalo třídní výklad právních norem i nemožnost dovolání se spravedlnosti u nezávislých soudních orgánů, neboť i ty podle tehdejších komunistických představ měly být pod kontrolou komunistické strany.

7. Příklady dokumentující komunistické učení

o nesmiřitelném třídním boji

"Základní rozdíl v třídní podstatě buržoazního státu, povolaného k udržování panství buržoazie, k potlačování dělnické třídy a pracujících mas, a státu socialistického, jehož činnost směřuje k likvidaci vykořisťovatelských tříd, určuje i zcela jiný vztah proletariátu k existujícímu státnímu aparátu. Buržoazie v buržoazní revoluci neničí starý státní aparát, ale přejímá jej, přizpůsobuje novým cílům a úkolům a dále jej posiluje. Proletariát nemůže převzít buržoazní státní aparát, ale musí jej rozbít, zničit a na jeho troskách vybudovat státní aparát zcela nový."

Základy theorie státu a práva, 1954, Zdeněk Jičínský, Kapitola VI., Mechanismus socialistického státu

Uvedený citát dokumentuje skutečnost, že cílem třídního učení je nejen likvidace určité skupiny občanů (praxe totalitního režimu dokazuje, že tato slova byla míněna vážně), ale cílem je zrušení demokratického aparátu a systému, což bezesporu odporuje současnému znění Ústavy v čl. 5: "Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů."

"Proletariát, který svrhuje politickou moc buržoazie, který v revoluci rozbíjí starou státní mašinérii, aby na jejích ruinách vybudoval proletářský státní aparát, odstraňuje zároveň staré buržoazní právo. To je přímo historická nutnost socialistické revoluce. Vždyť buržoazní právo vyjadřovalo vůli kapitalistů, sloužilo jim k ochraně jejich soukromého vlastnictví výrobních prostředků, k potlačení a vykořisťování pracujících. Proto musí dělnická třída zrušit buržoazní právo a vytvořit vlastní socialistické právo."

Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, Rudé právo 1956, Z. Jičínský, Socialistické právo a jeho hlavní rysy, str. 3-36

Třídní teorie se promítá i do pojetí práva jako takového, zavádí třídní pojetí tzv. 'socialistického práva'. Třídní teorie ruší demokratickou ochranu vlastnictví a vůči celé skupině vlastníků vytváří legální rámec pro vyvlastnění. Dokazuje to komunistická praxe nejen padesátých let, ideologické vyvlastňování pokračovalo v některých případech až do let sedmdesátých a osmdesátých.

"Buržoazní právo a s ním i licoměrná, zvetšelá buržoazní ideologie o nadtřídním právu je odklizena na smetiště dějin proletářskou revolucí, v níž ... se vytváří nové, revoluční proletářské právo ..." které "otevřeně prohlašuje, že je právem proletářským, usilujícím o likvidaci nepřátelských tříd ..."

Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, Rudé právo 1956, Z. Jičínský, Socialistické právo a jeho hlavní rysy, str. 3-36

Pro srovnání povahy komunistického režimu jeden citát z vyhlášky č. 116/1976 Sb., o Mezinárodní úmluvě o potlačení a trestání zločinu apartheidu ze dne 16. srpna 1976. Podle článku II písm b se pod pojmem 'zločin apartheidu' rozumí "úmyslné vytváření životních podmínek rasové skupině nebo skupinám, zaměřeným k dosažení její nebo jejich částečné nebo úplné fyzické likvidace". Jakékoli pokusy vykládat zpětně takovéto výroky jako neškodné proklamace odporují reálné zkušenosti, dnes zakotvené dokonce v právních předpisech.

"My nic soukromého neuznáváme, pro nás vše v oblasti hospodářství je veřejnoprávní a nikoliv soukromé ... Z toho vyplývá nutnost rozšířit používání státního zásahu do "soukromoprávních" vztahů, rozšířit právo státu rušit soukromé smlouvy, používat na "občansko-právní poměry nikoli Corpus juris romani, nýbrž naše revoluční právní vědomí."

V. I. Lenin, Spisy, sv. XXXIX, rusky, 3. vyd., str. 419

"Vládnoucí dělnická třída odnímá pomocí socialistického práva nepřátelským elementům různá politická práva a svobody, kterých by mohli využívat k působení na pracující vrstvy, k boji proti socialismu. Zbytky svržené buržoazie jsou zbaveny možnosti legálně politicky působit, je jim zakázáno se politicky organizovat, konat schůze, vydávat vlastní tisk apod.Socialistické právo otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím, nikoli však buržoazii."

Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, Rudé právo 1956, Z. Jičínský, Socialistické právo a jeho hlavní rysy, str. 3-36

Pro srovnání povahy komunistického režimu jeden citát z vyhlášky č. 116/1976 Sb., o Mezinárodní úmluvě o potlačení a trestání zločinu apartheidu ze dne 16. srpna 1976. Podle článku II písm. d se pod pojmem 'zločin apartheidu' rozumí "Jakákoliv legislativní a jiná opatření, jejichž smyslem je zabránit rasové skupině nebo skupinám v účasti na politickém, sociálním, ekonomickém a kulturním životě země a záměrné vytváření podmínek, které znemožňují plný rozvoj takové skupiny nebo skupin zejména tím, že příslušníci rasové skupiny nebo skupin jsou zbaveni základních lidských práv a svobod …"

"Kdesi jsem četl, že prý u nás socialistická revoluce probíhala pokojně, jak jen mohla proběhnout, a přesto jsme po jejím vítězství popravili více lidí, než ve všech ostatních socialistických zemích dohromady. … Musíme si proto položit otázku, jaká vlastně byla v naší zemi situace po Únoru. Byla opravdu taková, že jakékoliv tvrdé opatření bylo už jen aktem zvůle únorových vítězů proti těm, kteří v Únoru byli poraženi? Šlo především o třídní boj! … podstatná část řešení spadala časově až do poúnorového období, včetně likvidace buržoazie ve sféře politické (v různých organizacích, institucích) a zvláště pak ve sféře ideologické, ve sféře kulturní a jejich institucionální struktuře."

Jiří Loukotka, Za pravdu Marxismu-Leninismu, Příčiny naší nynější krize, 1979

Ústava ČR čl.5: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

"V socialistickém státě veškerá činnost státních orgánů, tedy i právotvorná činnost socialistického státu, zejména zákonodárství, jsou určovány vedoucí silou diktatury proletariátu, komunistickou stranou."

Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, Rudé právo 1956, Z. Jičínský, Socialistické právo a jeho hlavní rysy, str. 3-36

Na rozdíl od demokratického pojetí státu třídní teorie vede k propagaci jednoznačného nadřazení 'proletariátu' nad ostatní skupiny občanů.

"Zákony, morálka, náboženství jsou pro něho (proletáře) jen buržoazní předsudky, za nimiž se opět skrývají jenom buržoazní zájmy."

"Proletáři mohou dobýt společenských výrobních sil jen tak, že odstraní svůj vlastní dosavadní způsob přivlastňování, a tím i celý dosavadní způsob přivlastňování. Proletáři nemají nic svého, co by museli zajišťovat, jejich úkolem je zničit všechno, co dosud ochraňovalo a zajišťovalo soukromé vlastnictví."

Karel Marx, Bedřich Engels, Manifest komunistické strany 1848

Útoky na vlastnické právo jsou typickým důsledkem třídní teorie.

" ... pouhé vyvlastnění, jako právní a politický akt věc naprosto neřeší, neboť je třeba fakticky svrhnout statkáře a kapitalisty, fakticky je nahradit jinou, dělnickou správou továren a statků"     

V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. II, SNPL 1955, str. 349

"Třída stojí proti třídě. … spojte pod vedením komunistické strany svoje úsilí a boj proti celému tomuto prokletému systému."

Klement Gottwald, Spisy, sv. 5, str. 17

"… prožíváme období zápasu o vedení národa, období zápasu mezi dělnickou třídou, to znamená v prvé řadě mezi jejím vedoucím činitelem - naší stranou, a mezi buržoasií. … Je to boj ideologický, politický, administrativní, hospodářský, mocenský, je to zkrátka a dobře boj na všech frontách."

Klement Gottwald, Spisy, sv. 12, str. 85, 89

Tématika třídního boje byla dovedena totalitním režimem do důsledků komunistických táborů nucených prací, kriminálů, určených pro nepřátelské třídy. Rovněž akce 'Norbert', 'Vlna' a 'Zásah', plánované komunistickým režimem, svědčí o tom, že myšleny třídního boje byly míněny vážně.

"…třídní válka uvnitř francouzské společnosti se přemění ve světovou válku mezi národy …"

Karel Marx, Třídní boj ve Francii, sborník 1978

Třídní teorie vedla i k militantním závěrům v zahraniční politice a vyostřila mezinárodní vztahy do podoby studené války.

"V Komunistickém manifestu jsou shrnuty celkové výsledky dějin, podle nichž je nutné vidět ve státu orgán třídního panství a dojít k nevyhnutelnému závěru, že proletariát nemůže svrhnout buržoasii, nedobude-li nejprve politickou moc, nezmocní-li se politického panství a nepřemění-li stát v 'proletariát zorganizovaný v panující třídu' …"

V. I. Lenin, Začátek bonapartismu

Třídní učení se pokouší ospravedlnit právo jedné třídy vládnout nad ostatními.

Na základě uvedených citátů je zřejmé, že třídní teorie odporuje mezinárodním závazkům a Listině základních práv a svobod a z toho důvodu by demokratická společnost měla být chráněna proti šíření všech hnutí, která mají takovéto zaměření nebo obdobným způsobem ohrožují samotné principy demokratického zřízení.

8. Současná KSČM

V souvislosti s tímto návrhem může vzniknout otázka, jaký dopad by mělo přijetí tohoto zákona pro současnou KSČM, která je právním nástupcem totalitní KSČ. Dříve, než bude možné odpovědět na tuto otázku je nutno připomenout několik citátů z aktuálních dokumentů současné KSČM:

"Pro KSČM, jejímž programových cílem je socialismus, je nezbytné analyzovat podstatné příčiny, které vedly k narušování zájmů, potřeb a očekávání dělnické třídy a dalších lidových vrstev a které nakonec vedly k tomu, že většina občanů nejen strpěla likvidaci socialismu, ale ve velkém rozsahu podpořila i další akce vedoucí k přímé obnově kapitalismu."

"V politických procesech a opatřeních padesátých let, ke kterým došlo v zemích budujících socialismus, se proplétala nezbytnost reagovat na útoky vnějších i vnitřních odpůrců socialismu s vnitřními konflikty ve vedení., odtrhávajícím se od lisu¹ a přizpůsobujícím pojetí třídního boje své politice."

"Základní úlohou strany bylo podporovat formování dělnické třídy a dalších pracujících vrstev v samostatný, aktivně a bezprostředně své zájmy prosazující společenský subjekt."

"Silně se oslabovalo spojení strany a dalších složek politického systému s dělnickou třídou."

"Nejasné představy lidových vrstev o jejich podstatných zájmech a nedostatečná zkušenost s možnostmi jejich uplatnění v rámci systému, vedly nakonec k poměrně lhostejnému postoji k rozlišování podstaty protichůdných systémů."

Internetové stránky KSČM, Úvod do analýzy příčin a důsledků 17. listopadu 1989, dne 6.10.1999

Z výše uvedeného vyplývá, že současná KSČM se principiálně nerozešla s učením o třídním boji a s představami s tím spojenými.

Na jedné straně se verbálně hlásí k neporušování lidských práv ('KSČM odmítá návrat k překonaným státně byrokratickým praktikám a k omezování lidských a občanských práv a svobodného rozvoje jednotlivce.'), na druhé straně nadále vyznává pojetí 'protichůdných systémů' a nadále uvažuje v dimenzích třídního vidění světa a zpochybňování ústavně chráněného vlastnického práva (možno doložit dalšími aktuálními citáty).

Na jedné straně jsou zpochybňována tvrzení o třídním boji například v textu 'O ideologiích aneb co očekávám od programové konference KSČM' který na internetových stránkách KSČM publikoval PhDr. Josef Heller, CSc: "buržoazní ideologičtí experti … atakují dnešní KSČM odvoláním se na stalinsky chápanou diktaturu proletariátu, třídní boj nahlížený jako na fyzickou likvidaci nepohodlných tříd, pojetí třídní příslušnosti chápané v duchu kádrováckých směrnic, úzce násilně pojímanou revoluci, centrálně direktivní ekonomické řízení, ekonomické rovnostářství a paternalistický stát a mnoho jiných zkreslení." Na druhé straně se současná KSČM od třídní teorie doposud nedistancovala dostatečně zřetelným způsobem. Pokusy reinterpretovat obsah pojmu 'třídní boj' vyznívají nevěrohodně ve světle uvedených citátů a zkušenosti s komunistickým režimem (praxe ukazuje, že citované výroky byly myšleny vážně).

Navrhovaný zákon samozřejmě nemůže působit retroaktivně, ale do budoucna podobně, jako je stíháno šíření a veřejná propagace fašismu a to i formou grafických symbolů či šíření textů propagujících fašismus, bude záležet na orgánech činných v trestním řízení, aby dokázaly přiměřeným způsobem odlišit různé projevy a odstíny komunistické ideologie, neboť pravděpodobně neplatí automaticky, že každé hnutí, které se vztahuje ke komunismu, musí směřovat k potlačování lidských práv a svobod. Obráceně však, pokud takové příznaky vykazuje, je v zájmu demokratické společnosti, aby každý takový projev byl postihován. Úkolem státního zastupitelství bude na základě navržené obecnější formulace stejným způsobem stíhat jednotlivce, na které se vztahuje § 198a a všechna hnutí, na které se vztahují § 260-261.

9. Nároky na státní rozpočet

Předložený návrh nemá žádné nároky na státní rozpočet.