Důvodová zpráva k Senátní návrh zákona o jednacím řádu Senátu

K části první (§ 1)

Úvodní ustanovení vymezuje účel a obsah zákona o jednacím řádu Senátu. Současně zmocňuje Senát, aby v rámci tohoto zákona mohl upravit své vnitřní poměry a stanovit podrobnější pravidla pro jednání Senátu a jeho orgánů.

K části druhé (§ 2 až 22)

V této části návrhu zákona jsou zejména upravena práva a povinnosti senátorů a vznik a zánik mandátu senátora.

Z ustanovení čl. 19 odst. 3 Ústavy vychází pravidlo, podle něhož mandát senátora vzniká zvolením. Za den zvolení je třeba považovat den příslušného kola voleb do Senátu, ve kterém byl senátor zvolen. Konají-li se volby ve dvou dnech, je za den zvolení třeba považovat druhý den voleb. Tímto dnem získává senátor svá práva a povinnosti, včetně senátorské imunity.

V ustanovení § 4 je popsán způsob složení ústavního slibu senátora. Složení slibu má ve vztahu ke vzniku mandátu senátora pouze deklaratorní význam; je však rozhodné pro to, aby senátor mohl svůj mandát vykonávat, protože odepřením slibu nebo jeho složením s výhradou mandát senátora zaniká. Ustanovení § 5 upravuje náležitosti průkazu senátora, jehož vzor je uveden v příloze č. 1 návrhu zákona.

Ustanovení § 6 opakuje ústavní podmínky, za nichž mandát senátora zaniká. V této souvislosti je dále stanovena povinnost senátora oznámit předsedovi Senátu, že začal vykonávat funkci, která je neslučitelná s výkonem funkce senátora, tzn. důvod zániku mandátu (§ 7).

V § 10 je upravena neslučitelnost funkce člena vlády s funkcí v Senátu a jeho orgánech. Stanoví se okamžik zániku výkonu funkce v orgánech Senátu aktem jmenování senátora členem vlády. Zánik tudíž nastává přímo ze zákona bez zvláštního projevu vůle senátora.

V ustanovení § 11 jsou stanoveny povinnosti senátora, související s jeho účastí na jednání Senátu a jeho orgánů, do nichž byl zvolen. Stanovuje se povinnost senátora řádně a včas se z vážných důvodů z jednání Senátu a jeho orgánů omluvit. Vychází se z principu osobní účasti senátora na činnosti Senátu a jeho orgánů.

V § 12 je zakotveno právo senátora požadovat od členů vlády, vedoucích správních úřadů a orgánů územní samosprávy informace a vysvětlení. Toto oprávněno je podmíněno tím, že musí jít o informace a vysvětlení potřebná pro výkon funkce senátora. Pro podání uvedených informací a vysvětlení je stanovena lhůta 30 dnů. Není však stanovena žádná sankce za nesplnění této povinnosti. Zákon předpokládá, že ministři, vedoucí správních úřadů a orgánů územní samosprávy budou tuto povinnost plnit dobrovolně.

Ustanovení § 13 upravuje blíže postup Senátu, jeho orgánů a předsedy v případech trestního stíhání, popř. zadržení senátora. Oznámením o zadržení senátora předsedovi Senátu pokládá orgán činný v trestním řízení nejen otázku, zda lze zadrženého senátora předat soudu, tzn. k rozhodnutí o vazbě (otázka osobní svobody), ale implicitně i otázku přípustnosti, resp. podmíněné přípustnosti trestního stíhání senátora, neboť soudu lze předat jen osobu obviněnou, a právě sdělením obvinění se trestní stíhání zahajuje. O podmíněné trestní stíhání se jedná proto, že teprve Senát s konečnou platností rozhodne o přípustnosti trestního stíhání senátora, resp. o přípustnosti pokračovat v trestním stíhání, jež bylo zahájeno jako podmíněné.

Orgán činný v trestním řízení je povinen oznámit zadržení senátora předsedovi Senátu ihned poté, co se ukáže, že podezření z trestného činu nebylo rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny neodpadly. Opak (tj. nedostatek důvodů zadržení) by znamenal bezodkladné propuštění zadrženého na svobodu. Případnou potřebu trestního stíhání takto propuštěného senátora by pak orgán činný v trestním řízení řešil žádostí o souhlas Senátu s trestním stíháním.

Mandátový a imunitní výbor Senátu, potažmo Senát se bude zabývat oznámením o zadržení senátora vždy, protože musí rozhodnout konečně o přípustnosti trestního stíhání, a to bez ohledu na to, zda např. předseda Senátu nedá souhlas k odevzdání zadrženého soudu, neboť otázka trestního stíhání zůstává, i přes nedání takového souhlasu, nezodpovězena.

Ustanovení § 14 až 19 upravují disciplinární řízení proti senátorovi.

V ustanoveních § 20 až 22 je obsažena úprava senátorských klubů. Senátorský klub může ustavit nejméně 5 senátorů. Zákon respektuje roli politických stran v Senátu. Stanoví zejména, že senátoři zvolení za určitou politickou stranu mohou vytvořit senátorský klub. Do klubů se mohou sdružovat rovněž senátoři, kteří kandidovali jako nezávislí, nebo sice kandidovali za politickou stranu, ale jejich počet v Senátu nedosáhl minima pro ustavení "stranického" klubu; na základě shodné vůle mohou však být tito přijati i jednotlivě do vytvořených senátorských klubů. Senátoři, kteří se z různých důvodů klubově nesdružili, či ti, kteří přestali být členy některého klubu, mohou rovněž vytvořit klub, nicméně takto vzniklý klub nemá bez zvláštního usnesení Senátu nárok na poměrné zastoupení v orgánech Senátu, který jinak klubům přísluší.

Senátorské kluby a nezařazení senátoři mají nárok na využívání místností a technických prostředků v prostorách Senátu. Tyto nároky stejně jako výši příspěvků na činnost klubů stanovuje Senát svým usnesením.

K části třetí (§ 23 až 32)

Podle čl. 34 Ústavy je zasedání Senátu stálé a lze jej přerušit nejdéle na 120 dnů v roce. S ohledem na ústavní funkce Senátu, které plní v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, se v ustanovení § 23 odst. 3 stanoví, že v této době nelze zasedání Senátu přerušit.

Členění zasedání Senátu na funkční období vychází z toho, že na rozdíl od Poslanecké sněmovny, jejíž volební období je čtyřleté, se složení Senátu podle Ústavy obměňuje každé dva roky volbou třetiny senátorů. Tím si Senát navenek zachovává kontinuitu svého trvání, která je ústavně garantována jeho nerozpustitelností. Na druhé straně ve vnitřních poměrech Senátu se pravidelná obměna jedné třetiny senátorů promítá do potřeby nově ustavit orgány a funkcionáře Senátu vždy po dvou letech v návaznosti na výsledky voleb do Senátu.

Funkční období začíná vždy okamžikem zahájení první schůze Senátu po pravidelných volbách do Senátu a tím zároveň končí předchozí funkční období, čímž je zachována kontinuita zasedání Senátu. Všechny orgány Senátu i jeho funkcionáři jsou ustavováni na dobu funkčního období Senátu, a to vždy na první schůzi Senátu ve funkčním období. Úprava pamatuje i na případy, kdy předsedovi Senátu zanikne uplynutím jeho volebního období mandát senátora před skončením funkčního období. K tomu, aby úkoly předsedy Senátu mohly být plněny i v období do zvolení nového předsedy (včetně svolání první schůze Senátu) se v § 25 stanoví, kdo v tomto období vykonává pravomoce vyplývající z této ústavní funkce.

K části čtvrté (§ 33 až 48 )

Podle čl. 29 odst. 2 Ústavy Senát volí a odvolává předsedu a místopředsedy Senátu. Tímto ústavním ustanovením se v Senátu předurčuje existence a volba jednoho předsedy a více místopředsedů. V ustanovení § 33 se uvádějí nejvýznamnější úkoly, které přísluší plnit předsedovi Senátu s tím, že další úkoly mohou být předsedovi stanoveny zákonem nebo jimi může být pověřen Senátem. Úprava nestanoví určitý počet místopředsedů Senátu a ponechává jej na rozhodnutí Senátu. Místopředsedové mají při zastupování předsedy jeho práva a povinnosti. Pořadí, v němž budou jednotliví místopředsedové zastupovat předsedu, určuje předseda sám. Předseda a místopředsedové Senátu jsou voleni na dobu funkčního období. Jejich odvolání v průběhu funkčního období je z důvodů stability možné pouze za předpokladu, že to navrhne nejméně jedna třetina všech senátorů a Senát tento návrh schválí.

Podle čl. 31 Ústavy zřizuje Senát své orgány, kterými jsou výbory a komise, jejichž činnost má upravit zákon. Výbory a komise slouží k zajištění výkonu pravomocí Senátu a jsou mu ze své činnosti odpovědny. Úprava v § 36 nevymezuje počet ani působnost jednotlivých výborů, s výslovně uvedenými výjimkami. Zakotvuje se povinnost zřídit organizační výbor, který podle své působnosti stanovené v § 40 vykonává základní úkoly spojené s organizací a koordinací práce v Senátu. Tomu odpovídá i způsob zřízení tohoto výboru; jeho členy jsou ze zákona předseda a místopředsedové Senátu a další senátoři navržení senátorskými kluby podle zásady poměrného zastoupení. Dalším povinně zřizovaným výborem je výbor mandátový a imunitní. Jeho obligatorní existence je dána nutností zajistit působnosti Senátu v oblasti mandátové a imunitní vyplývající z Ústavy a zvláštních zákonů. Úprava se vyrovnala i se zajištěním některých dalších působností Senátu stanovených zákonem tím, že v § 36 odst. 3 zakládá povinnost, aby Senát určil, kterému z výborů bude příslušet vyřizování peticí, stanovení některých náležitostí spojených s výkonem funkce senátora a schvalování návrhu rozpočtu Kanceláře Senátu.

S ohledem na to, že práce senátorů ve výborech je rozhodující a velmi odpovědnou součástí náplně jejich činnosti v Senátu, připouští úprava v § 37 členství senátora pouze v jediném výboru s výjimkou druhého členství ve výboru organizačním a imunitním; dvojí předsednictví ve výborech je pak zcela nepřípustné.

V průběhu funkčního období svolává a řídí schůze výboru jeho předseda. Výbor bezprostředně po svém ustavení však předsedu nemá. Na tuto skutečnost pamatuje úprava v § 38 pravidlem, že ustavující schůzi výboru svolává předseda Senátu, který rovněž pověří některého z členů výboru řízením výboru.

Princip, že výbory odpovídají ze své činnosti Senátu, se výrazně uplatňuje ve vztahu k postavení předsedy výboru. Předseda výboru se ujímá své funkce nikoliv okamžikem svého zvolení ve výboru, ale až potvrzením této volby Senátem. Nedojde-li při ustanovování předsedy výboru ke shodě mezi vůlí výboru a vůlí Senátu, a to ani opakovaně, přísluší Senátu, aby zvolil nového předsedu výboru. Tato zásada se uplatňuje nejen na ustavující schůzi výboru, ale i v případě změny předsedy výboru v průběhu funkčního období.

Vzhledem k možné šíři působnosti výboru umožňuje úprava v § 42, aby si výbor se souhlasem Senátu zřídil svůj podvýbor. Členství v podvýboru není spojeno s členstvím ve zřizovacím výboru; to má umožnit účast kteréhokoliv senátora na řešení otázek, kterými se má podvýbor zabývat.

Na rozdíl od výborů a podvýborů, jejichž členy mohou být pouze senátoři, se při zřizování komisí podle § 43 připouští, aby jejich členy byli vedle senátorů i jiné osoby. Je to dáno zpravidla charakterem úkolů, pro něž Senát může komise zřizovat; při řešení některých otázek v působnosti komise bude třeba využít zkušeností expertů z různých oborů.

Vedle oprávnění svěřeného jednotlivým senátorům (§ 12) se v § 46 rovněž orgánům Senátu, tj. výborům a komisím umožňuje požadovat od členů vlády, vedoucích správních úřadů a orgánů územní samosprávyinformace a vysvětlenípotřebnápro činnost orgánů Senátu. V porovnání s výlučným právem poslanců interpelovat ve všech věcech, které jsou v působnosti vlády a jejích členů, založeným na ústavním principu odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně, se předmětné právo orgánů Senátu omezuje pouze a jen na požadování informací a vysvětlení ve věcech, které svěřuje do působnosti Senátu Ústava nebo zákon. Půjde zejména o informace a vysvětlení potřebná k řádnému a kvalifikovanému projednávání návrhů zákonů.

V § 44 je pamatováno na volbu členů stálých delegací Parlamentu České republiky v meziparlamentních organizacích za Senát. Postavení stálých delegací Parlamentu upraví v budoucnu v celém rozsahu zákon o zásadách jednání a styku Poslanecké sněmovny a Senátu a jejich orgánů mezi sebou a navenek, jehož přijetí předpokládá Ústava v čl. 40. V § 45 se umožňuje, aby Senát mohl spolupracovat s mezinárodními organizacemi a jinými institucemi formou zřizování zastoupení u nich.

V ustanoveních § 47 a 48 jsou upraveny způsoby voleb a nominací všech orgánů a funkcionářů , jakož i členů stálých delegací Parlamentu České republiky ustanovovaných Senátem. Jde o úpravu základních zásad, které jsou v podrobnostech rozpracovány ve Volebním řádu pro volby konané Senátem a pro nominace vyžadující souhlas Senátu, který je přílohou č. 2 zákona o jednacím řádu Senátu. Navržená právní úprava koresponduje s obdobnou právní úpravou způsobů voleb a nominací obsaženou v zákoně o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

K části páté (§ 49 až 86)

V této části zákona jsou stanoveny podmínky pro svolání schůze Senátu (§ 49), účast na schůzi Senátu (§ 50), kdy a za jakých podmínek Senát jedná (§ 52 a 55 ), zahájení a průběh rozpravy a udělování slova řečníkům (§ 56 až 69), hlasování (§ 70 až 83) a náležitosti zápisu ze schůze Senátu (§ 86).

Svolání schůze Senátu na žádost nejméně jedné třetiny senátorů (§ 49 odst.2) nebo svolání schůze před termínem v době přerušení zasedání (§ 49 odst.3) je podmíněno tím, že žádost musí být písemná a musí v ní být uveden návrh pořadu schůze.

Schůze Senátu jsou v zásadě veřejné (§ 52). Má-li být na návrh vlády nebo senátora prohlášena za neveřejnou, stanoví návrh zákona v souladu s čl. 36 Ústavy, že se tak může stát zejména, jsou-li na pořad schůze zařazeny otázky související s obranou a bezpečností státu nebo jiné závažné utajované skutečnosti. Zákon současně stanoví, které osoby se mohou zúčastnit neveřejné schůze Senátu.

Ustanovení § 53 dává předsedajícímu schůze Senátu možnost uplatnit vůči senátorovi pořádkovou pravomoc. Pořádková opatření, která lze uplatnit vůči všem dalším osobám přítomným na jednání Senátu, jsou pak uvedena v § 54.

V ustanovení § 55 jsou stanoveny jednací dny a časy schůze Senátu. Následující ustanovení (§ 56 a § 57) upravují zahájení schůze Senátu a přijetí pořadu schůze Senátu. Schůzi Senátu zahajuje předsedající, kterým je předseda Senátu nebo některý z místopředsedů Senátu. Výbory, senátorské kluby i jednotliví senátoři mohou aktivně působit svými návrhy na změnu pořadu schůze nebo na způsob projednávání jednotlivých bodů pořadu schůze Senátu.

Význam funkce předsedajícího schůze Senátu je podtržen mimo jiné tím, že opustí-li předsedající předsednický stůl, je schůze přerušena (§ 58 odst.1).

Projednání bodu pořadu na schůzi Senátu zahajuje zpravidla navrhovatel a po něm zpravodaj výboru. Projednalo-li danou věc více výborů, vystoupí na schůzi Senátu zpravodajové všech výborů, které bod projednaly, pokud se výbory nedohodly na společném zpravodaji.

Podle zákonné úpravy se senátoři hlásí do rozpravy písemně nebo zdvižením ruky, přičemž písemné přihlášky mají přednost (§ 63).

V rozpravě k projednávanému bodu lze podávat návrhy. Jednotlivé druhy návrhů jsou uvedeny v § 60. Toto ustanovení rovněž stanoví, ke kterým návrhům nelze podávat pozměňovací návrhy a které návrhy nelze revokovat. Je zde rovněž stanoveno pravidlo, že k jednotlivým pozměňovacím návrhům lze podávat další pozměňovací návrhy, avšak se zákazem podávání pozměňovacích návrhů k těmto dalším, tj. "druhého kola pozměňování".

V zájmu zabránění zbytečného zdržování schůze Senátu může předsedající podle zákona "volat k věci", nemluví-li senátor k projednávané otázce nebo překročí-li stanovenou řečnickou lhůtu. "Volat k pořádku" může předsedající řečníka rovněž v případě, kdy vybočuje svým projevem z mezí slušnosti. Po dvojím upozornění může být řečníkovi slovo odejmuto.

Zákon upravuje též uplatnění faktické poznámky, jejíž přednesení, jakož i odpověď na ni, je omezeno na dvě minuty. Při překročení stanoveného času nebo odchýlení se od faktické poznámky, může předsedající senátorovi odejmout slovo (§ 65 odst.3).

Senátorům z řad národnostních menšin se v návrhu zákona zabezpečuje vedení řečí a podávání návrhů v jejich mateřském jazyce. Nemluví-li senátor česky, tlumočí se jeho projev do českého jazyka, pokud o to alespoň jeden senátor požádá. Písemné návrhy předložené v jiném než českém jazyce se do českého jazyka přeloží (§ 67). Totéž platí i v případech, kdy česky nehovoří jiní řečníci.

V § 69 se v souladu s Ústavou zaručuje prezidentu republiky a členovi vlády udělení slova, kdykoliv o to požádají. Obdobné oprávnění se přiznává podle návrhu zákona rovněž předsedovi a místopředsedům Senátu a předsedovi senátorského klubu.

V § 71 a násl. je upraveno hlasování v Senátu. Pokud jde o způsoby hlasování, rozlišuje se hlasování veřejné a hlasování tajné. U veřejného hlasování předpokládá návrh zákona vedle hlasování zdvižením ruky rovněž hlasování podle jmen (§ 76 a 77).

V § 73 je stanoveno závazné pořadí pro hlasování o jednotlivých druzích návrhů pro případ, že je k téže věci předloženo více návrhů.

Zákon předpokládá, že v jednacím sále Senátu bude instalováno hlasovací zařízení (§ 79), a proto upravuje použití hlasovacího zařízení jako doplněk hlasování zdvižením ruky (§ 79).

Podle zákona musí být výsledky hlasování přístupny veřejnosti a hromadným sdělovacím prostředkům.

K části šesté (§ 87 až 97)

Tato část zákona upravuje jednání výborů. Platí zásada, že výbory projednávají ty věci, které jsou jim přikázány k projednání. Mohou však projednat i otázky, na jejichž projednání se výbor usnese (§ 87).

V ustanoveních o jednání výborů, v nichž je těžiště přípravy jednání Senátu, se zakotvují demokratické principy jejich práce a zdůrazňuje se jejich pracovní charakter.

Schůze výboru svolává jeho předseda nebo jím pověřený místopředseda. Předseda je povinen svolat schůzi výboru vždy, stanoví-li to Senát nebo předseda Senátu nebo když o to požádá minimálně jedna třetina členů výboru (§ 88 odst.2).

Členové vlády mají možnost zúčastnit se jednání výboru. Nemají však povinnost dostavit se do schůze výboru, pokud o to výbor požádá. V tom je zásadní rozdíl od jednání Poslanecké sněmovny a jejích orgánů, kde tato povinnost pro členy vlády vyplývá z čl. 38 odst. 2 Ústavy a je proto zakotvena i v jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Vychází se z toho, že členové vlády využijí svého oprávnění účastnit se schůze výboru Senátu a vystoupit k projednávané věci. Zákon umožňuje členům vlády nebo těm, kteří je zastupují, přizvat si na jednání odborníky (§ 89 odst.3).

Schůze výborů jsou v zásadě veřejné. Zákon umožňuje výborům prohlásit schůzi nebo její část za neveřejnou. Schůze jsou neveřejné vždy, je-li na nich vedeno řízení v disciplinárních věcech.

V souladu s demokratickými principy jednání orgánů Senátu, zákon umožňuje, aby menšina výboru mohla Senátu tlumočit svůj oponentní návrh. Menšině výboru, kterou tvoří alespoň jedna třetina členů výboru, se přiznává právo připravit pro Senát oponentní zprávu, která se Senátu předloží společně s usnesením výboru.

Zákon dále stanoví, kdy je schůze výboru schopna se usnášet, jaký počet hlasů je potřebný k přijetí usnesení (§ 93 odst.2) a kdy je možné konat společné schůze výborů (§ 94).

Pro jednání výborů je dále stanoveno v § 96 přiměřené použití ustanovení o jednání Senátu (omezení účasti veřejnosti na jednání výboru počtem míst, změna programu jednání výboru, přerušení schůze výboru, zpětvzetí návrhu apod.).

Podle zákona se pro jednání komisí Senátu přiměřeně použijí ustanovení o jednání výborů.

K části sedmé (§ 98 až 112)

Výše uvedená ustanovení se týkají nejvýznamnější části zákonodárné působnosti Senátu, jako druhé komory Parlamentu České republiky, t.j. projednávání návrhů zákonů schválených Poslaneckou sněmovnou.

Podle čl. 46 odst. 1 Ústavy se Senát musí o návrhu zákona usnést do 30 dnů od jeho postoupení Poslaneckou sněmovnou. S ohledem na 30denní ústavní lhůtu nebylo možné pro jednání Senátu akceptovat ustanovení jednacího řádu Poslanecké sněmovny o trojím čtení návrhů zákonů a této lhůtě bylo nezbytné přizpůsobit všechny lhůty uvedené v části sedmé návrhu zákona.

Pro projednávání návrhu zákonů přitom platí nejenom v části sedmé uvedená speciální ustanovení, ale též příslušná obecná ustanovení části páté a šesté (§ 112).

V § 98 je upraveno přikazování návrhu zákona postoupeného Poslaneckou sněmovnou. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny, rovněž z časových důvodů, nepřikazuje návrh zákona k projednání jednotlivým výborům plénum Senátu, ale jeho organizační výbor, a to ve lhůtě 3 dnů od postoupení. Předseda Senátu zařadí návrh zákona na pořad schůze tak, aby byl projednán nejpozději 5 dnů před uplynutím ústavní lhůty. Předpokládá se, že návrh příslušného zákona bude přikázán k projednání více výborům, a proto se v takovém případě zároveň určuje výbor garanční, který zabezpečuje gesci projednávaného návrhu zákona a jeho zpravodaj vypracovává společnou zprávu pro jednání pléna.

V zájmu zajištění co největší informovanosti o projednávaném návrhu zákona se v § 99 umožňuje předsedovi výboru, aby přizval podle potřeby odborníky, kteří mohou poskytnout bližší informace o projednávané materii.

Jednání o návrhu zákona v garančním výboru se vždy účastní jeho navrhovatel (§ 100), kterým ve smyslu čl. 41 odst. 2 Ústavy může být poslanec, skupina poslanců, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Při projednávání návrhu zákona v jiném než garančním výboru je ponecháno na jeho úvaze, zda bude k takovému jednání pozván navrhovatel či jeho odborný zástupce. Přítomnému navrhovateli se ze zákona přiznává právo vyjadřovat svá stanoviska k předkládaným návrhům, nikoliv však procedurálního charakteru.

Vlastní rozprava se podle § 101 dělí na obecnou a podrobnou, přičemž podrobná rozprava se ve výboru zahajuje obligatorně. V obou částech rozpravy lze přitom navrhnout kteroukoliv ze čtyř možností, kterou Ústava přiznává Senátu při projednávání návrhu zákona schváleného Poslaneckou sněmovnou - t.j. návrhem zákona se nezabývat, schválit, zamítnout nebo vrátit s pozměňovacími návrhy. S cílem zajistit kvalitní a včasné projednání návrhu zákona ve výboru se počítá s tím, že i senátor, nečlen výboru, kterému byl návrh zákona přikázán k projednání, by měl podávat své návrhy zpravidla již na jednání tohoto výboru. S ohledem na závažnost a rozsáhlost pozměňovacích návrhů se umožňuje výboru v konkrétním případě rozhodnout, zda podané pozměňovací návrhy mají být členům výborů k dispozici v písemné podobě či nikoliv. Po ukončení podrobné rozpravy se ve smyslu § 71 odst. 2 o návrzích zákonů hlasuje veřejně,a to v pořadí uvedeném v § 102 odst. 1 a § 103 odst. 1. Hlasuje-li se o pozměňovacích návrzích, je možné kterýmkoliv ze senátorů takový návrh zpřesnit za předpokladu, že s tím vysloví souhlas senátor, který pozměňovací návrh podal. Zároveň se zajišťuje navrhovateli právo vyjádřit se ke každému pozměňovacímu návrhu před hlasováním o něm. Záměr na přijetí pozměňovacích návrhů musí být výborem opětně stvrzen hlasováním o doporučení Senátu vrátit návrh zákona s přijatými pozměňovacími návrhy (§ 103 odst. 5).

Usnesení výboru obsahující doporučení pro plénum, jak se má vyjádřit k návrhu zákona, odůvodňuje výborem určený zpravodaj (§ 104), kterým zpravidla bude ten ze členů výboru, který byl zpravodajem pro jednání výboru.

Ustanovení § 105 upravuje postup při zpracování a odůvodňování společné zprávy výborů, kterým byl zákon přikázán k projednání.

Jednání Senátu o návrzích zákonů schválených Poslaneckou sněmovnou upravené v § 106 až 111 v zásadě vychází z navržené úpravy jednání výborů. S ohledem na ústavní možnost Senátu přijmout k návrhu zákona usnesení zákonem se nezabývat, stanoví se výslovně v § 107 pro předsedajícího povinnost vyzvat ještě před zahájením rozpravy senátory, zda takový návrh některý z nich nechce podat. O tomto návrhu Senát hlasuje bez rozpravy a v případě, že byl přijat, jednání Senátu o návrhu zákona končí. Pokud jednání Senátu podle § 107 neskončilo, zahájí předsedající k návrhu zákona obecnou rozpravu. V obecné rozpravě lze navrhnout, aby byl návrh zákona schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou nebo aby byl zamítnut. O těchto podaných návrzích se hlasuje v uvedeném pořadí. Rovněž zde platí, že pokud byl některý z těchto návrhů přijat, projednávání zákona končí. Podrobnou rozpravu podle § 109 předsedající zahajuje pouze v případě, kdy Senát nevyužil žádnou z výše uvedených možností. V rámci podrobné rozpravy lze podávat jednotlivé pozměňovací návrhy. Dojde-li k situaci, že je podán pozměňovací návrh, který není obsažen v usnesení žádného z výborů, kterému byl návrh zákona přikázán, je dána možnost předsedovi kteréhokoliv z těchto výborů, aby navrhl přerušení jednání Senátu na nezbytně nutnou dobu potřebnou pro zaujetí stanoviska výborem.

Zákonem je dáno možnost podat návrh na zamítnutí návrhu zákona nebo na jeho schválení ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, pokud nebyl podán žádný pozměňovací návrh nebo nebyl přijat a nebo nebylo přijato usnesení vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Takový postup lze však použít pouze v případě, že o zamítnutí nebo schválení návrhu zákona nebylo již hlasováno po ukončení obecné rozpravy.

V § 111 se s ohledem na 30 denní ústavní lhůtu výslovně stanoví nepřekročitelná lhůta pro odročení jednání na následující jednací den schůze Senátu.

K části osmé (§ 113)

Ustanovení § 113 navazuje na čl. 40 Ústavy, který stanoví, že k přijetí volebního zákona, zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou i Senátem. Jde o speciální úpravu, jejímž účelem je zajistit adekvátní účast Senátu při přijímání zákonů zvláštního charakteru. Jak vyplývá z textu Ústavy, je k přijetí těchto zákonů vyžadováno souhlasné usnesení jak Poslanecké sněmovny, tak Senátu, a to prostou většinou při běžném kvoru. Z tohoto důvodu nemůže být Senát při projednávání uvedených návrhů zákonů (stejně jako u návrhů ústavních zákonů), pokud je zamítne, případně vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, Poslaneckou sněmovnou "přehlasován" ve smyslu čl. 47 odst. 1 a 3 Ústavy. Protože k přijetí uvedených návrhů zákonů je Ústavou vyžadován projev vůle Senátu vyjadřující souhlas, nelze použít ani ustanovení čl. 46 odst. 3 Ústavy, podle něhož nevyjádří-li se Senát ve lhůtě třiceti dnů od postoupení návrhu zákona, platí, že je návrh zákona přijat. Stejně tak nelze použít ustanovení čl. 48 Ústavy, podle něhož vyjádří-li Senát vůli se návrhem zákona nezabývat, je tímto usnesením návrh zákona přijat.

Výše popsaná ústavní úprava specifického postupu při projednávání návrhů volebního zákona, zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou a navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je zohledněna v § 113 odst. 2. Pro projednání uvedených návrhů zákonů budou platit obdobně ustanovení jednacího řádu Senátu upravující jednání o běžných návrzích zákonů s tím, že pro nemožnost použití čl. 48 Ústavy je výslovně vyloučeno podat návrh, aby Senát vyjádřil vůli nezabývat se takovým návrhem zákona.

K části deváté (§ 114)

Podle čl. 39 odst. 4 Ústavy je třeba k přijetí ústavního zákona třípětinové většiny přítomných senátorů, proto nepřichází v úvahu, aby Senát při projednávání ústavního zákona vyjádřil vůli se tímto návrhem nezabývat. Jinak však platí pro projednávání ústavních zákonů veškerá ustanovení týkajících se projednávání ostatních zákonů.

K části desáté (§ 115 až 117)

Senát projednává mezinárodní smlouvy vyžadující souhlas Parlamentu, tj. ve smyslu čl. 49 odst. 2 Ústavy smlouvy o lidských právech a svobodách, politické smlouvy a hospodářské smlouvy všeobecné povahy, jakož i smlouvy, k jejichž provedení je třeba zákona. Projednává-li mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, vyžaduje se k jejich schválení třípětinové většiny přítomných senátorů. U ostatních smluv se postupuje jako při projednávání zákonů. Žádnou projednávanou mezinárodní smlouvu však nelze vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. U mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách nelze ani vyjádřit vůli se touto smlouvou nezabývat, neboť by tak nedošlo k naplnění čl. 39 odst. 4 Ústavy, podle kterého je ke schválení těchto smluv třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů.

K části jedenácté (§ 118 a 119)

Zákon o jednacím řádu Senátu rozlišuje dva typy zkráceného jednání Senátu o návrzích zákonů a mezinárodních smlouvách. První z nich (viz úprava obsažená v § 118) umožňuje reagovat na situaci, kdy Senátu byl postoupen návrh zákona resp. mezinárodní smlouva projednané Poslaneckou sněmovnou ve zkráceném jednání podle § 99 nebo 100 (resp. 108 odst. 2) jednacího řádu Poslanecké sněmovny. V těchto případech lze institut zkráceného jednání Senátu použít pouze při splnění následujících podmínek - věc byla Poslaneckou sněmovnou též projednána ve zkráceném jednání a vláda výslovně Senát o takové projednání požádala. Zkrácenému jednání jsou odpovídajícím způsobem přizpůsobeny lhůty pro projednání věci i omezena řečnická doba v průběhu obecné části rozpravy při jednání Senátu a rovněž omezeno oprávnění senátora vystoupit v téže věci více než dvakrát.

Druhý typ zkráceného jednání Senátu (viz § 119) umožňuje naplnit nově přijatou ústavní úpravu obsaženou v čl. 8 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Podle ní je vláda v době stavu ohrožení státu nebo válečného stavu oprávněna požadovat, aby Parlament projednal vládní návrh zákona ve zkráceném jednání; takový návrh pak musí být Poslaneckou sněmovnou projednán do 72 hodin od jeho podání a Senátem do 24 hodin od jeho postoupení Poslaneckou sněmovnou. Pro tyto výjimečné případy je úprava zkráceného jednání Senátu koncipována jako maximálně pružná; umožňuje svolat schůzi Senátu ještě před postoupením návrhu zákona Poslaneckou sněmovnou, vylučuje použití ustanovení o tom, že senátoři musí být o konání schůze informováni nejméně tři dny předem, ustanovení o jednacích dnech a časech schůze, ustanovení o projednání návrhu zákona ve výborech a další.

K části dvanácté (§ 120 až 126)

V této části zákona se upravuje legislativní postup Senátu za situace, kdy je rozpuštěna Poslanecká sněmovna a kdy je třeba řešit věci, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Za splnění těchto podmínek přísluší Senátu přijímat zákonná opatření. Ústavní lhůtě k vypsání voleb do Poslanecké sněmovny jsou v části dvanácté přizpůsobeny jednotlivé lhůty i proces projednávání návrhů zákonných opatření. Zásadně však platí, že i pro jednání o zákonných opatřeních Senátu se použijí ustanovení o jednání o návrzích zákonů. V § 121 a 122 se však na rozdíl od obecné úpravy nepřipouští možnost návrhem zákonného opatření se nezabývat, ale naopak se taxativní výčet možných návrhů doplňuje o návrh vrátit zákonné opatření Senátu vládě k dopracování. Jestliže při projednávání návrhu zákonného opatření dojde k uplatnění pozměňovacích návrhů, projednávání je povinně přerušeno nejméně na 24 hodin. Tato doba umožní posoudit odpovědně předložené pozměňovací návrhy a připravit hlasování o nich. Jde o obdobu institutu druhého a třetího čtení používaného Poslaneckou sněmovnou.

Úprava pamatuje v § 123 na speciální situaci, ve které je vládou předložen Senátu návrh zákonného opatření v době válečného stavu nebo stavu ohrožení státu. Z povahy této situace vyplývá potřeba maximálního urychlení rozhodování Senátu o takovém návrhu. Základem úpravy se proto stal model zakotvený v čl. 8 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky pro zkrácené jednání o vládním návrhu zákona. Protože jde o situaci, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna a Senát je jedinou legislativní komorou, je lhůta 72 hodin stanovená v citovaném ústavním zákoně pro projednání vládního návrhu zákona Poslaneckou sněmovnou analogicky použita i pro případ projednávání návrhu zákonného opatření Senátem. Vzhledem k mimořádnosti popsané situace se v úpravě nepožaduje, aby vláda při předkládání návrhu zákonného opatření projevila vůli dosáhnout urychleného způsobu projednání v Senátu. Stanovených 72 hodin pro přijetí usnesení Senátu o návrhu zákonného opatření v této mimořádné situaci odůvodňuje použití obdobné úpravy projednání, jaká je použita v § 119 pro zkrácené jednání o návrzích zákonů v době stavu ohrožení státu a válečného stavu.

V § 124 se umožňuje vládě, aby na rozdíl od vládních návrhů zákonů vzala svůj návrh zákonného opatření během projednávání v Senátu zpět, a to nejpozději do doby, než Senát zahájí hlasování o něm.

V § 126 se uvádí výslovný text uvozovací věty zákonných opatření Senátu a způsob zajištění podpisů předsedy vlády a prezidenta republiky, neboť tato úprava není předmětem žádného platného zákona.

K části třinácté (§ 127 až 131)

Senát má podle Ústavy zákonodárnou iniciativu pouze jako celek, tzn. že jednotliví senátoři, na rozdíl od poslanců, nemohou podat návrh zákona. V části třinácté se jednacím řádem upravuje vnitřní proces předložení a posuzování návrhu senátního návrhu zákona.

Skutečnost, že jednotliví senátoři nemohou podávat návrhy zákonů, se i v rámci vnitřního procesu projednávání návrhu senátního návrhu zákona promítá v pravidle o možnosti navrhnout takový zákon pouze ve skupině nejméně pěti senátorů. Navrhovatelem může být dále jen výbor nebo komisi Senátu.

Návrh senátního návrhu zákona již musí obsahovat náležitosti návrhu zákona tak, jak je vymezuje jednací řád Poslanecké sněmovny. Jde zejména o důvodovou zprávu, hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy, dopady na státní rozpočet a zhodnocení souladu s ústavním pořádkem a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Tomu, kdo podal návrh senátního návrhu zákona, se umožňuje vzít svůj návrh zpět, dokud Senát nezahájí hlasování o něm. Pokud tak učiní až na jednání Senátu, potřebuje k tomu jeho souhlas.

Vzhledem k tomu, že Senát při projednávání senátního návrhu zákona není limitován žádnou ústavní lhůtou, je stanovena lhůta k projednání návrhu senátního návrhu zákona ve výborech na 60 dnů, kterou lze v určitých případech prodloužit i zkrátit.

Zásadně platí, že i pro jednání o návrzích senátních návrhů zákonů se použijí ustanovení o jednání o návrzích zákonů postoupených Senátu Poslaneckou sněmovnou. Výjimkou z toho se v § 129 a 130 nepřipouští možnost návrhem senátního návrhu zákona se nezabývat. Taxativní výčet návrhů se však doplňuje o návrh na odročení a při jednání Senátu i o návrh na vrácení věci výboru k novému projednání. Jestliže při projednávání návrhu senátního návrhu zákona dojde k uplatnění pozměňovacích návrhů, zavádí se, obdobně jako je tomu u návrhů zákonných opatření Senátu, povinné přerušení jednání Senátu nejméně na 24 hodin. Cílem navržených úprav je zajistit odpovědné a kvalitní posouzení předložených návrhů.

Jelikož v Poslanecké sněmovně je třeba, aby Senát jako navrhovatel zákona svůj návrh odůvodnil, stanoví se výslovně v § 130 odst. 8 Senátu povinnost pověřit některého ze senátorů, aby odůvodnil senátní návrh zákona při projednávání v orgánech Poslanecké sněmovny.

K části čtrnácté (§ 132)

Podle čl. 11 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší Senátu rozhodnout o prodloužení nebo o zrušení nouzového stavu, vyhlásit stav ohrožení státu nebo válečný stav, rozhodnout o vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky a vyslovit souhlas s pobytem cizích vojsk na území České republiky. V zákoně se k projednání těchto otázek upravuje procedura zkráceného jednání, která vychází z obdobného postupu jaký je stanoven v případě projednání návrhů zákonů (§ 119) a zákonných opatření (§ 123) v době stavu ohrožení státu a válečného stavu.

Shodný postup se navrhuje i pro případ, že vláda označí za naléhavý svůj návrh na vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky a vyslovení souhlasu s pobytem cizích vojsk na území České republiky. I zde se počítá s bezodkladným svoláním schůze, popř. doplněním pořadu jednání.

K části patnácté (§ 133 až 135)

Ustanovení části patnácté navazují na právní úpravu volby prezidenta republiky zakotvenou v čl. 54 a násl. Ústavy a následně v části desáté zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Prezidenta republiky volí Parlament na společné schůzi obou komor, kterou svolává předseda Poslanecké sněmovny. Podle čl. 37 odst. 2 Ústavy platí pro jednání společné schůze obou komor jednací řád Poslanecké sněmovny. Z tohoto důvodu podrobnou právní úpravu týkající se volby prezidenta republiky stanoví Volební řád pro volby konané Poslaneckou sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké sněmovny, který je přílohou zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Podle uvedeného Volebního řádu organizuje volbu prezidenta republiky na společné schůzi obou komor společná volební komise Sněmovny a Senátu. V návaznosti na to se v jednacím řádu Senátu upravuje participace Senátu na vytvoření společné volební komise. V daném případě Senát po dohodě s Poslaneckou sněmovnou stanoví počet senátorů - členů společné volební komise; ti se ustavují podle Volebního řádu pro volby konané Senátem a pro nominace vyžadující souhlas Senátu, který je přílohou zákona o jednacím řádu Senátu.

Podle čl. 59 odst. 1 Ústavy skládá prezident republiky slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor. V § 135 se proto upravuje účast senátorů na této společné schůzi.

K části šestnácté (§ 136 až 139)

Velezradou se pro účely zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Podání žaloby Ústavnímu soudu proti prezidentu republiky pro velezradu, je samostatnou působností Senátu podle čl. 65 odst. 2 Ústavy. Jedinečný charakter této věci vyžaduje zvláštní úpravu projednávání. Stanoví se procedura, která má zajistit, aby ústavní nástroj - podání žaloby proti prezidentu republiky, byl reálně uplatnitelný, ale zároveň, aby nedocházelo k jeho účelovému zneužívání. Stanoví se proto, že k vyvolání jednání Senátu ve věci ústavní žaloby se musí spojit nejméně jedna třetina všech senátorů. Zároveň takový návrh nemohou senátoři, kteří jej v Senátu podali, vzít zpět.

Návrh na podání ústavní žaloby má splňovat náležitosti, které by měla podle zákona o Ústavním soudu splňovat i vlastní žaloba podávaná Senátem tomuto soudu. Před projednáváním v Senátu se návrhem žaloby zabývá pouze organizační výbor, jako formálně i politicky hlavní orgán Senátu, který pak přednese Senátu své doporučení návrh schválit nebo zamítnout. Jiné usnesení není přípustné. Jednání Senátu je povinně neveřejné, což je vyvažováno obligatorním stanovením způsobu hlasování - veřejné podle jmen. Pro odvolání již schválené, potažmo podané žaloby se vyžaduje obdobný postup, jaký vedl k jejímu schválení (podání).

Ustanovení § 138 odst. 1 o zastupování Senátu v řízení o žalobě před Ústavním soudem koresponduje s úpravou zákona o Ústavním soudu (§ 99), která stanoví, že za Senát jedná jeho předseda nebo osoba, kterou tím Senát pověří. Takovou osobou nemusí být senátor.

K části sedmnácté (§ 140 a 141)

Zvláštnost projednávání žádosti prezidenta republiky o vyslovení souhlasu Senátu s jmenováním soudce Ústavního soudu podle čl. 84 Ústavy spočívá v tom, že žádost o vyslovení souhlasu musí být zařazena na program nejbližší schůze Senátu a Senát se k ní usnese ve lhůtě šedesáti dnů (§ 140 odst. 2). Zákon o Ústavním soudu ve svém § 6 odst. 2 totiž stanoví, že není-li souhlas Senátu dán do 60 dnů poté, kdy si jej prezident vyžádal, jen proto, že o této věci Senát nehlasoval, platí, že k jmenování soudce Senát souhlas dal.

Úprava projednávání žádosti orgánu činného v trestném řízení o vyslovení souhlasu Senátu k trestnímu stíhání soudce Ústavního soudu, jakož i postup v případě obdržení oznámení o zadržení soudce Ústavního soudu (§ 141) navazuje na ústavní úpravu imunity těchto osob (čl. 86 Ústavy) a z části ji recipuje. Plnění zpravodajské funkce při projednávání souhlasu k trestnímu stíhání soudce Ústavního soudu Senátem (ať již na základě žádosti nebo v důsledku dříve oznámeného zadržení) je svěřena výslovně mandátovému a imunitnímu výboru.

Oznámením o zadržení předsedovi Senátu pokládá orgán činný v trestním řízení nejen otázku, zda lze zadrženého soudce Ústavního soudu předat soudu, tzn. k rozhodnutí o vazbě (otázka osobní svobody), ale implicitně i otázku přípustnosti, resp. podmíněné (prozatímní) přípustnosti trestního stíhání, neboť soudu lze předat jen osobu obviněnou a právě sdělením obvinění se zahajuje trestní stíhání. O podmíněné (prozatímní) trestní stíhání se jedná proto, že teprve Senát s konečnou platností rozhodne o přípustnosti trestního stíhání soudce Ústavního soudu, resp. o přípustnosti pokračovat v trestním stíhání, jež bylo zahájeno právě jako podmínečné (prozatímní). Orgán činný v trestním řízení (vyšetřovatel) je povinen oznámit zadržení soudce Ústavního soudu předsedovi Senátu ihned, avšak zřejmě přece jen až poté, ukáže-li se, že podezření z trestného činu nebylo rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny neodpadly. Opak by totiž znamenal bezodkladné propuštění zadrženého na svobodu. Případnou potřebu trestního stíhání takto propuštěného soudce by pak vyšetřovatel řešil žádostí o souhlas Senátu s trestním stíháním.

Mandátový a imunitní výbor, potažmo Senát se budou zabývat oznámením o zadržení senátora vždy, protože musí rozhodnout konečně o přípustnosti trestního stíhání, a to bez ohledu na to, zda např. předseda Senátu nedá souhlas k odevzdání zadrženého soudu, neboť otázka trestního stíhání zůstává, i přes nedání takového souhlasu, nezodpovězena.

K části osmnácté (§ 142 a 143)

Ustanovení § 142 upravuje postup při vyřizování peticí adresovaných Senátu, jeho orgánům a funkcionářům. Procesní pravidla navazují na ústavně zaručené petiční právo (viz čl. 18 Listiny základních práv a svobod) a na právní úpravu k jeho provedení obsaženou v zákoně č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Petice adresované Senátu, jeho orgánům nebo funkcionářům budou vždy doručeny výboru, kterému podle určení Senátem (viz § 36 odst. 3) přísluší vyřizování peticí; jeho povinností je přezkoumat, zda petice v každém jednotlivém případě splňuje náležitosti stanovené pro petice v zákoně č. 85/1990 Sb. Petice vyřizuje způsobem popsaným v odstavci 2 a 3 § 142 věcně příslušný orgán Senátu. Tak jako pro jiné státní orgány, platí v daném případě i pro příslušný orgán Senátu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 85/1990 Sb., podle něhož je povinen obsah petice posoudit a do 30 dnů písemně odpovědět tomu, kdo ji podal, anebo tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru. Senát je pravidelně minimálně jedenkrát ročně informován o přijatých peticích, jejich obsahu a způsobu jejich vyřízení, a to na základě zprávy předkládané výborem příslušným pro vyřizování petic.

V ustanovení § 143 je obsažen postup při vyřizování takových podání, která nemají charakter petice podle § 1 odst. 1 zákona č. 85/1990 Sb. Konkrétně jde o žádosti, návrhy a stížnosti, které nejsou podávány "ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu". I tato podání se doručují výboru, kterému přísluší vyřizování peticí. Ten je podle věcného obsahu buď předá k vyřízení příslušným výborům nebo komisím Senátu, anebo postoupí věcně příslušným úřadům nebo institucím. Právo pisatele na informaci o vyřízení nebo postoupení podání je garantováno. Navrhovaná právní úprava je obdobou právní úpravy vyřizování peticí a jiných podání občanů Poslaneckou sněmovnou a jejími orgány, která je obsažena v části sedmnácté zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

K části devatenácté (§ 144 a 145)

Zákon zavádí do právního řádu nový parlamentní institut v podobě veřejného slyšení. Jeho prostřednictvím mají Senát a jeho výbory získávat informace o důležitých otázkách v působnosti Senátu za účasti odborné a zainteresované veřejnosti. Návrh upravuje základní procedurální pravidla přípravy a konání veřejných slyšení. Vychází z toho, že o pořádání veřejného slyšení a jeho zaměření bude rozhodovat Senát, resp.pořádající výbor. Jinak by se měla uplatnit pravidla pro konání schůzí s odchylkami, které plynou z povahy věci. Řízení veřejného slyšení může zajišťovat nejen předseda Senátu, resp. výboru, nýbrž i jiný senátor předsedou pověřený, např. podle odbornosti pro určitou oblast.

Účast na veřejných slyšeních může určit Senát, resp. pořádající výbor konkrétně nebo vymezením okruhu možných zájemců (právnické i fyzické osoby), které lze pozvat k veřejnému slyšení adresně nebo obecnou pozvánkou. Kromě osobní přítomnosti na jednání se umožňuje i zaslání písemného podnětu či stanoviska, což bude zvláště praktické tehdy, když počet zájemců o veřejné slyšení bude přesahovat prostorové možnosti Senátu.

Předložené návrhy, podněty, stanoviska k předmětu jednání se protokolují a jsou veřejnosti přístupné. Smyslem veřejného slyšení je získat potřebné poznatky, nikoli závěry v podobě usnesení.

K části dvacáté (§ 146 a 147)

Kancelář Senátu se návrhem zákona nezřizuje, neboť byla již jako rozpočtová organizace s účinností od 1. března 1996 zřízena samostatným zákonem č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky. Úkoly Kanceláře Senátu i postavení jejího vedoucího jsou vymezeny obdobně jako je tomu u Kanceláře dolní komory Parlamentu.

Pracovněprávní vztahy zaměstnanců Kanceláře Senátu, včetně nároku na plat a odměnu za pracovní pohotovost, jsou upraveny stejně jako u zaměstnanců Kanceláře Poslanecké sněmovny s tím rozdílem, že vedoucímu Kanceláře Senátu přísluší jmenovat a odvolávat všechny vedoucí zaměstnance, a to včetně těch, kterým již není podřízen další vedoucí zaměstnanec.

Rovněž jmenování a odvolání vedoucího Kanceláře Senátu je upraveno shodně jako v jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

K části dvacáté první (§ 148)

Zřízení Parlamentní stráže k ochraně pořádku a bezpečnosti v budově Poslanecké sněmovny, popřípadě tam, kde Poslanecká sněmovna nebo její orgány jednají, upravuje za současného právního stavu § 119 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Považuje se za účelné, aby Parlamentní stráž plnila obdobné úkoly též v budově Senátu, případně tam, kde Senát a jeho orgány jednají, a stala se tak složkou, která bude zajišťovat ochranu pořádku a bezpečnosti v Parlamentu jako celku.

K části dvacáté druhé (§ 149 až 153)

V § 149 se vymezuje, co se rozumí senátními publikacemi, a zároveň se výslovně stanoví v souladu s právem na informace, že senátní publikace jsou veřejné.

V zájmu ochrany zdraví je v § 150 stanoven zákaz v příslušných prostorách Senátu kouřit, přičemž se Kanceláři Senátu ukládá, aby zřídila kuřárnu.

Jelikož v § 24 se počítá s dvouletým funkčním obdobím funkcionářů Senátu, řeší se v § 151 v rámci přechodných ustanovení ukončení funkčního období funkcionářů a ověřovatelů Senátu zvolených v 1. funkčním období, a to okamžikem zahájení první schůze Senátu po pravidelných volbách do Senátu v roce 1998.

Do doby nabytí účinnosti zvláštního zákona, který má stanovit úkoly, organizaci a řízení Parlamentní stráže, jehož existence je zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny předvídána, zajišťuje ochranu sídelních objektů Senátu Policie České republiky podle § 2 odst. 1 písm.h) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky.

Účinnost zákona je stanovena prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy byl zákon vyhlášen. Navržená úprava umožní Senátu připravovat v předstihu své jednání tak, aby jeho pravidla nemusela být z důvodu nabytí účinnosti zákona měněna v průběhu probíhající schůze Senátu.

V Praze dne 23. září 1998

Petr Pithart v. r.

předseda Senátu