Úsilí světového společenství, které směřuje k zachování míru a bezpečnosti, staví před jednotlivé státy a jejich ozbrojené síly nové úkoly. Tradiční model, kdy byly tyto síly používány výlučně k válečným operacím, je mnohdy překonán. V souladu s Chartou Organizace spojených národů se působení ozbrojených sil zaměřuje i na akce spojené s ochranou lidských životů a majetkových hodnot v místech ohrožených ozbrojenými konflikty a na akce k odstraňování následků živelních pohrom, průmyslových nebo ekologických havárií.
Česká republika je podle přijatých závazků povinna podílet se na činnostech v mezích rozhodování mezinárodních organizací, ale také v mezích vlastního právního řádu. V určitých situacích je nezbytná okamžitá reakce, zejména okamžité působení ozbrojených sil České republiky mimo vlastní státní území nebo okamžité působení ozbrojených sil jiných států ve prospěch České republiky na jejím státním území.
Pokud jde o ozbrojené síly vlastní nebo o ozbrojené síly jiných států Ústava České republiky, vyžaduje bez jakékoliv další konkretizace pro každý případ souhlas obou komor Parlamentu České republiky. K tomu však je zapotřebí, vzhledem k procedurálním zákonným pravidlům jednání, určitý čas. Tento princip svou nepružností vytváří pro Českou republiku složité situace v mezinárodních vztazích tím, že mnohdy nelze v konkrétních případech dostát stanoveným závazkům, které jsou limitovány především krátkými časovými lhůtami pro potřebný zásah.
Uváděná ústavní úprava má svůj počátek v ústavách Československé socialistické republiky (zejména je to ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci). První Ústava Československé republiky z roku 1920 takováto omezení neobsahovala.
Platný ústavní stav byl dosud překlenován s odkazem na čl. 39 a 43 se značnými časovými komplikacemi tím, že obě komory Parlamentu České republiky svými usneseními vyslovovaly souhlas s vysláním ozbrojených sil pro konkrétní účely (např. vyslání vojenské polní nemocnice do Albánie a do Turecka) nebo přijímaly usnesení v obecné rovině (např. usnesení Poslanecké sněmovny č. 384 ze dne 29. dubna 1994, usnesení Senátu č. 137 ze dne 12. listopadu 1997) nebo usnesení, která se více konkretizovala (např. usnesení Poslanecké sněmovny č. 519 ze dne 22. října 1999, usnesení Senátu č. 196 ze dne 18. listopadu 1999). Konkretizace směřovaly k tomu, aby organizačním zabezpečováním usnesení Parlamentu České republiky byla pověřována vláda, aniž by k tomu bylo náležité ústavní zmocnění.
Cílem návrhu novelizace Ústavy České republiky je problematiku řádným způsobem dořešit, vymezit určité pravomoci vlády k rychlému operativnímu rozhodování, ovšem při zachování nezbytných ingerencí Parlamentu České republiky.
Ústavy většiny států neřeší výslovně problematiku vysílání vojsk či jejich přijímání na území vlastního státu. V tomto ohledu je naše Ústava poznamenána výjimečnou historickou zkušeností okupace československého území, a proto na tuto problematiku nahlíží mimořádně citlivě. Mezi vyspělé demokratické státy, v jejichž Ústavě je tato problematika alespoň částečně řešena, patří např. Dánsko a Belgie. Dánská Ústava z roku 1953 ve svém čl. 19 sice vyžaduje souhlas Folketingu (parlamentu) k užití vojenské síly proti jinému státu, avšak jednak tento souhlas není nutný při jiném užití vojenských sil mimo území Dánského království, než je užití proti jinému státu, jednak si panovník (vláda) nemusí souhlas Folketingu vyžádat ani v případě obrany proti ozbrojenému útoku. Belgická Ústava z roku 1994 ve svém čl. 185 pamatuje na situace, kdy jsou postaveny cizí ozbrojené síly do služeb belgického státu, přecházejí přes jeho území nebo na něm pobývají, avšak umožňuje tyto situace řešit na základě zákona. V ostatních zemích buď jsou mechanismy rozhodování v této oblasti upraveny prostým zákonem (Německo), nebo je tato záležitost ponechána na volné úvaze hlavě státu a vládě, při zachování politické odpovědnosti vlády před Parlamentem a trestní odpovědnosti hlavy státu a členů vlády (Francie).
Návrh ústavního zákona zachovává působnost Parlamentu České republiky v rozhodování o válečném stavu, o vysílání ozbrojených sil České republiky mimo státní území a o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky. Sjednocuje schvalovací postupy jak pro vysílání našich ozbrojených sil do zahraničí, tak pro pobyt ozbrojených sil jiných států v České republice. Protože z členství České republiky v Severoatlantické alianci vyplývají a nadále budou vyplývat i další závazky vztahující se ke společné obraně, navrhuje se rozhodovací působnost Parlamentu České republiky v tomto směru rozšířit. Pro potřebu pružnějšího operativního rozhodování se navrhuje vymezit určité působnosti vládě. Rozhodovací působnost vlády by byla vždy vázána na Parlament České republiky a omezena také časově. Nepřímo by byla omezena rovněž státním rozpočtem, který je schvalován Poslaneckou sněmovnou a dále ústavní působností Poslanecké sněmovny vyslovovat vládě nedůvěru.
V návaznosti na změny Ústavy České republiky se současně navrhuje odpovídajícím způsobem novelizovat čl. 11 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v němž je upravena rozhodovací působnost Senátu pro období, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna.
Navrhovaná ústavní úprava slouží výlučně k posílení mechanismů plnění mezinárodních závazků České republiky a není s nimi v rozporu.
Z navrhované právní úpravy nevyplývají konkrétní nároky na státní rozpočet. Plánované aktivity ozbrojených sil v roce 2000 jsou zahrnuty do návrhu státního rozpočtu České republiky kapitoly Ministerstva obrany. Případné další aktivity bude nezbytné z pohledu finančního krytí řešit v rámci státního rozpočtu České republiky.
