Návrh předkládá možnost jednorázového vyhlášení lidového hlasování jako prostředek ke zjištění kvalifikovaného názoru na reformu veřejné správy v pojetí, jak jej předkládá vláda. Jedná se o konzultativní hlasování, někdy též nazývané dotázání obyvatelstva. Hlasování se odehrává následně po předložení vládních návrhů přičemž v době konání hlasování mohou již některé být schváleny. Jde tedy o následné vyjádření veřejnosti, zda s takto pojatou reformou veřejné správy souhlasí, taková forma přímé demokracie bývá označována jako "lidové veto".
V době hlasování musí být zřejmé, o čem se hlasuje, návrh vychází z toho, že rozhodující je vládní koncepce jak je obsažena v souboru předložených zákonů. Návrh předpokládá, že vláda tak, jak je v demokratickém zřízení zvykem, náležitě objasnila veřejnosti podstatu vládních návrhů, takže již nepředpokládá další angažovanost vlády v kampani před lidovým hlasováním. Naopak je důležité zajistit rovné podmínky pro příznivce i odpůrce pro objektivní zjištění většinového názoru. Lze očekávat, že veřejné mínění nadále budou ovlivňovat především samosprávné orgány a ti, jejichž práv se reforma nejvíce dotkne.
Lidové hlasování v této věci je oprávněné více než v kterémkoli jiném případě. Reforma veřejné správy totiž podstatně ovlivní na desetiletí život nejen každého občana, ale i cizinců s trvalým pobytem.
Vzhledem k tomu, že se důsledky reformy dotýkají samosprávných územních orgánů, vychází návrh z volebního práva pro komunální volby.
Reforma veřejné správy bude mít patrně vliv na život každého v míře mnohem větší, než vstup do EU a dotkne se práv občanů, ale i práv samosprávy, která jsou chráněna mezinárodním dokumentem - Chartou místní samosprávy. Nezanedbatelným důvodem pro lidové hlasování je skutečnost, že reforma bude stát v nejbližších letech desítky miliard korun.
Návrh si klade za cíl zajistit, aby tak závažný krok, jako je reforma veřejné správy, měl zásadní podporu veřejnosti. Česká republika si nemůže dovolit experimenty, které nemají podporu veřejnosti a následně po změně vlády by musely být opravovány. Rovněž nemůže zahájit reformu, která není dokonale připravena. Lidové hlasování naopak může zajistit České republice stabilitu veřejné správy, která je právem nazývána "páteří státu". Otřes, jaký způsobila České republice nepřipravená reforma předložená v roce 1990 České národní radě se nesmí opakovat!
Podrobná část
K čl. 1
Návrh ponechává iniciativu k vyhlášení lidového hlasování v působnosti výkonné moci, obdobně, jako tomu je při vyhlašování voleb. Rovněž samotné vyhlášení je publikováno ve sbírce zákonů obdobně, jako při volbách.
Návrh na základě zejména švýcarských zkušeností umožňuje nekonání lidového hlasování, pokud věc, která má být rozhodnuta, je již vyřešena jiným způsobem. Smyslem takového ustanovení je zabránit konání bezpředmětného hlasování a umožňuje vládě ušetřit finanční prostředky spojené s konáním lidového hlasování. Obdobná možnost je například v platném zákoně o komunálním lidovém hlasování. Pro dořešení negativních právních důsledků, vyplývajících z lidového rozhodnutí je umožněno využít stavu legislativní nouze podle jednacího řádu.
K čl. 2
Volební právo je upraveno na základě aktivního volebního práva, jak je stanoveno v zákoně o obecních volbách, protože reforma veřejné správy se přímo dotkne oprávněných voličů pro komunální volby.
Lidové hlasování umožní zjistit převažující názor oprávněných občanů na balík zákonů, předložený vládou v roce 1999 k provedení reformy.
Rozhodnutí lidového hlasování má pro ústavní činitele politickou, nikoli právní závaznost. Tím je vyřešen problém, jakou závaznost má mít lidové rozhodnutí (nevyřešený v jiných předkládaných návrzích). Závazné rozhodnutí lidového hlasování totiž může mít pouze charakter zákonodárného aktu - tedy ústavního či obyčejného zákona. Zákonem by se nemohla stát odpověď, tedy slovo ANO či NE, hlasování by muselo probíhat o legislativní předloze. Tento návrh řeší problematiku začlenění rozhodnutí učiněného lidovým hlasováním do hierarchie právních předpisů, aniž by to mělo negativní dopad na charakter zastupitelské demokracie, jak je pojata v platné Ústavě.
Pro odstranění negativních důsledků vyplývajících z lidového rozhodnutí je umožněno využít stavu legislativní nouze, jak je znám z jednacího řádu Poslanecké sněmovny.
K čl. 3
Navržené ustanovení odkazuje na obyčejný zákon, který stanoví podrobnosti konání lidového hlasování a to způsobem analogickým tomu, jak známe podmínky hlasování například z obecních voleb nebo z obecního lidového hlasování. Demonstrativní výčet upozorňuje na nezbytné prvky, které musí být v zákoně vyřešeny.
Zajištění rovnosti při získávání příznivců a odpůrců je nezbytné zajistit, že vláda nebude uplatňovat svůj vliv na rozhodování. Vláda ve stabilních demokratických podmínkách nemá v době od vyhlášení do konání hlasování občany poučovat či vychovávat, ale má se na základě demokratických zásad podřídit většinovému mínění, neboť to je nejvlastnější účel přímé demokracie!
K čl. 4
Navrhuje se, aby zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení.
Navrhovaný zákon není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože se jedná o návrh ústavního zákona.
Návrh zákona není v rozporu s předpisy Evropské unie, protože tuto oblast právo Evropské unie neupravuje.
Finanční nároky spojené skonáním lidového hlasování lze pouze odhadnout. V souvislosti s provedením tohoto zákona mohou vzniknout nároky na státní rozpočet ve výši, která nepřevýší náklady na uspořádání řádných voleb do poslanecké sněmovny, tj. částku Do 450 mil Kč. Přitom lze předpokládat, že sčítání hlasů se výrazně zjednoduší, protože jsou pouze dvě alternativy, a to na všech úrovních. Pokud by se lidové hlasování konalo zároveň s volbami na celém území republiky, bylo by navýšení zcela nepodstatné.
Lidové hlasování a referendum jsou prvky přímé demokracie, která je v nejširší podobě uskutečněna pouze ve Švýcarsku, kde bývá označována také za konkordanční demokracii (na rozdíl od demokracie zastupitelské). Prostřednictvím referenda se občané přímo podílejí na politickém rozhodování formou hlasování o konkrétně položené otázce, a to vyjádřením souhlasu nebo odmítnutím.
Za nejjednodušší formu přímé demokracie lze považovat petiční právo, které však příslušný orgán nezavazuje k projednávání petice. To bylo v Československu plnokrevně znovu uzákoněno v roce 1990 zákonem č. 85/1990 Sb.
Legislativní úpravu instituce referenda lze charakterizovat podle různých hledisek. Zásadní rozlišení se týká úrovně, na níž se koná. Zpravidla je rozlišováno referendum na úrovni zákonodárného sboru (to jest na celém území státu nebo republik) a referendum, které se koná na různých úrovních samosprávy, podle úrovní územní samosprávy se také zpravidla ustanovení o referendu liší.
Zpravidla bývá rozlišována iniciativa vůči určitému orgánu, referendum obligatorní a fakultativní, a dále plebiscit.
Iniciativa (popř. lidová iniciativa) umožňuje občanům podat návrh na usnesení či zákon prostřednictvím petice. Příslušný orgán potom návrh projedná a může mít právo jej zamítnout, nebo může být za určitých okolností iniciativa spojena s konáním referenda, a to tak, že se referendum vyhlašuje, pokud je iniciativní návrh příslušným orgánem zamítnut. V některých případech se o iniciativním návrhu koná referendum vždy.
Pro podání iniciativy bývá někdy stanoveno rozdílné kvórum, často desetiprocentní, v USA obvykle 5%.
V případě obligatorního (povinného) referenda se hlasování o zákonem (někdy ústavou) stanovených otázkách musí konat vždy a jeho souhlasné rozhodnutí je nutnou podmínkou pro přijetí určitého opatření. V řadě zemí se koná obligatorní referendum o ústavních změnách (USA, Švýcarsko).
Fakultativní (dobrovolné, opcionální) referendum (lidové "veto") se koná pouze v případě, že stanovené množství voličů (případně určitý orgán) požádá prostřednictvím petice (iniciativy) o konání referenda o rozhodnutí (usnesení, zákonu), které proběhlo obvyklým způsobem, a dotčené usnesení může být prostřednictvím referenda odmítnuto.
Od těchto forem přímé demokracie je třeba odlišovat plebiscit, což je hlasování na základě návrhu podaného orgánem, který by normálně byl kompetentní věc rozhodnout, ale z určitých důvodů se k tomu necítí být dostatečně oprávněn. Výsledek hlasování v plebiscitu může být pro příslušný orgán závazný a nahrazuje tedy jeho rozhodnutí (případ parlamentu, který ztratil autoritu), nebo má doporučující charakter a rovná se tedy jistému druhu kvalifikovaného průzkumu veřejného mínění.
Dalším hlediskem je okruh otázek, o nichž podle legislativních předpisů náleží rozhodovat v referendu.
Jako charakteristika může také sloužit tajnost, popřípadě veřejnost hlasování. Jako příklad veřejného referenda může sloužit přímé rozhodování na shromáždění občanů, které se však může konat pouze na úrovni malých samosprávných celků.
Rozdílná bývají také ustanovení o minimálním kvóru účasti občanů potřebném k platnému rozhodnutí popřípadě poměru kladných a záporných odpovědí.
Ve všech případech je podstatná formulace otázky, předložené k rozhodnutí v referendu. Mimo jiné i v tom, zda lze na otázku odpovídat pouze "ano" či "ne", nebo zda je umožněno i hlasování o více variantních řešeních.
V praxi lidového "veta" (fakultativního referenda) využívají skupiny, které se cítily být dotčeny ve svých právech legislativním opatřením a které se odhodlaly přesvědčit většinu, aby je podpořila v požadavku odmítnutí opatření.
Práva iniciativy (iniciativního referenda) využívají skupiny, které nejsou schopné přimět kompetentní orgán, aby požadované opatření přijal.
Iniciativní a fakultativní referendum se ukázalo jako méně závažné, než obligatorní referendum, i z hlediska četnosti opatření, která jsou jimi přímo ovlivněna.
Woodrow Wilson označil prostředky přímé demokracie za "revolver za dveřmi", který lze použít, hrozí-li zneužití moci.
Obecně lze říci, že snahy po zavedení prvků přímé demokracie se objevují v dobách společenského napětí jako projev nedůvěry k parlamentní demokracii.
1 Zákon č. 368/1990 Sb. o volbách do zastupitelstev v obcích