Ústava České republiky ( dále jen „ Ústava“) v hlavě čtvrté vymezuje základní zásady poslání soudů a jejich soustavu; vymezuje i základní principy pro ustanovování do funkce soudce, předpoklady pro funkci soudce, stanoví garance jejího nezávislého výkonu i neslučitelnost funkce soudce s jinými funkcemi ústavního charakteru a ve veřejné správě.
Ústavní zásady vztahující se k organizaci soudů a postavení soudců jsou pak rozvedeny zejména zákonem č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů.
Tyto zákony upravující organizaci soudů a postavení soudců, byly ve své převažující části přijaty v odlišných podmínkách státoprávního uspořádání, v době existence federace. V tehdejší dělbě působnosti mezi zákonodárství na úrovni federace a republik má svůj počátek skutečnost, že některé navzájem související a navazující okruhy problematiky, vztahující se k organizaci a správě soudů, jsou upraveny odlišnými zákony a formálně je tak právní úprava nedůvodně tříštěna.
Vznikem samostatné České republiky a přijetím Ústavy České republiky byla v podstatně širším rozsahu dotčena právní úprava vymezující organizaci soudní soustavy. Oprávnění další existence totiž ztratily soudy federace, bylo třeba zřídit čtyřčlánkovou soudní soustavu České republiky, založenou Ústavou, reagovat na Ústavou stanovený zánik vojenských soudů, i přizpůsobit vymezení kompetencí Nejvyššího soudu jeho ústavně zakotvené pozici vrcholného soudního orgánu. Tyto změny byly postupně navazujícími novelizacemi promítnuty především do zákona o soudech a soudcích a zákona o státní správě soudů.
V současné době soustavu soudů vytvářejí Nejvyšší soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Procesní předpisy vymezují pravidla, jimiž se řídí dělba věcné příslušnosti k řízení v prvním stupni mezi okresní a krajské soudy a dělba věcné příslušnosti k rozhodování o řádném opravném prostředku mezi krajské a vrchní soudy. Rozhodování o mimořádných opravných prostředcích ( dovolání, stížnost pro porušení zákona) je soustředěno u Nejvyššího soudu, který tak plní úlohu sjednocování rozhodovací činnosti soudů.
V celém spektru soudní agendy se ukazuje, že dělba věcné příslušnosti k řízení v témže stupni mezi různé články soudní soustavy nemá své racionální opodstatnění. Klade zvýšené nároky na účastníky řízení orientovat se ve složitých procesních ustanoveních tuto dělbu vymezujících a vytváří i zbytečné komplikace procesního charakteru a ve výsledku tak může vést i ke zbytečnému prodlužování soudního řízení. Lze důvodně předpokládat, že soustředění soudní agendy v prvním stupni u okresních soudů a rovněž i odvolací agendy u jediného článku soudní soustavy povede ke zjednodušení a tím i ke zrychlení soudního řízení.
Zásadní změny vyžaduje i způsob řešení státní správy soudů, kterou podle platné právní úpravy vykonává Ministerstvo spravedlnosti jako její ústřední orgán, a orgány státní správy soudů, jimiž jsou předsedové soudů a jejich místopředsedové. Specifika výkonu soudnictví vyžadují i specifickou úpravu správy soudů , která by, v souladu s dokumenty Rady Evropy, vedla k vytvoření takového systému správy soudů, v němž soudci sami budou mít vliv a zároveň i odpovědnost za správu soudní moci a budou tak přispívat k jeho řádnému fungování; zároveň tento systém bude skýtat i nezpochybnitelné záruky pro nezávislý výkon soudnictví. Obdobně je tomu ve většině demokratických evropských zemí, které v různé míře a rozsahu vliv soudců na správu soudů ve svých právních řádech zakotvují.
I stávající právní úprava vymezující předpoklady pro jmenování do funkce soudce , přípravnou službu, způsob ustanovování do funkce či zánik funkce soudce vyžaduje změny. Je nezbytné též jasněji a přesněji vymezit práva a povinnosti soudců .
Ani stávající právní úprava kárné odpovědnosti soudců není vyhovující. Kárná odpovědnost soudců je nedůvodně spojována i s jednáním soudce, které má znaky přestupku; rovněž soustava kárných opatření není vyhovující, neboť zakládá nerovný sankční mechanismus vůči soudcům různých stupňů soudů za kárné provinění téhož charakteru. Kárné senáty jsou konstituovány jmenováním jejich členů orgánem státní správy soudů - předsedou příslušného soudu, který je zároveň kárným žalobcem u těchto senátů a za určitých situací i zároveň tím, kdo nese částečnou spoluodpovědnost. Potřebám nevyhovuje ani vymezení věcné příslušnosti kárných soudů a roztříštěnost kárné agendy, která se pak projevuje nejednotným rozhodováním.
Zásadní změny, které uskutečnění soudní reformy vyžaduje, nelze řešit v rámci novelizace stávajících základních zákonů, které soudnictví upravují, a je potřebné je řešit zcela novými zákony.
Navrhovaná věcná řešení vyžadují i změnu Ústavy, kterou je potřebné především položit ústavní rámec specifické formy správy soudnictví, na němž se budou spolupodílet i sami soudci, a v návaznosti na to i řešit i související dílčí změny v působnosti ústavních činitelů a institucí a provést změnu vymezení soudů soudní soustavy.
Navrhuje se též provést dílčí změny týkající se soudců Ústavního soudu. I pro soudce Ústavního soudu se navrhuje stanovit věkovou hranici pro výkon funkce soudce a dále i ústavně zamezit opakovanému jmenování do funkce.
Poslední navrhovaná změna Ústavy souvisí s připravovanou ratifikací Statutu Mezinárodního trestního soudu, který byl v podobě mezinárodní smlouvy sjednán na diplomatické konferenci Organizace spojených národů konané v Římě v červenci 1998. Navrhovanými změnami se sleduje, aby závazky vyplývající z tohoto mezinárodního dokumentu byla Česká republika připravena plnit.
Právní akty Evropských společenství neupravují, pokud jde o soudnictví, problematiku řešenou tímto návrhem ústavního zákona.
Naproti tomu je k zajištění plné slučitelnosti zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, s právem Evropských společenství navržena v bodě 15 návrhu novely změna ustanovení čl. 98 odst. 1 Ústavy. Touto navrženou změnou je reagováno na požadavky Smlouvy o založení Evropských společenství, která zakotvuje tzv. Evropský systém centrálních bank a na požadavky Protokolu o Statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Navržená změna upravuje nově hlavní cíl činnosti centrální banky.
Dopady navrhované úpravy na státní rozpočet jsou vyčísleny v návrhu zákona o soudech a v návrhu zákona o soudcích a řízení ve věcech soudců, které se předkládají souběžně s tímto návrhem ústavního zákona.
Z důvodu procesní ekonomie vláda předkládá jeden návrh novely Ústavy, přestože jsou do něho promítnuty dvě odlišné problematiky, t. j. soudnictví a bankovnictví.
K Čl. I :
K bodu 1:
Navrhuje se pro přijetí zákonů, jimiž se upravuje organizace soudů, působnost a organizace Nejvyšší rady soudnictví a zákonných úprav týkajících se Ústavního soudu stanovit náročnější pravidla a stejně jako je tomu v případě volebních zákonů , zákonných úprav o zásadách jednání a styku komor Parlamentu České republiky a jednacího řádu Senátu stanovit jako podmínku pro jejich přijetí jejich schválení jak Poslaneckou sněmovnou, tak i Senátem. Zákony , kterými se upravuje organizace soudů soudní soustavy České republiky, týkající se ústavně zakotvené Nejvyšší rady soudnictví a Ústavního soudu představují právní úpravy základů organizace moci soudní; jejich význam proto plně opodstatňuje, aby pro jejich přijetí byl stanoven požadavek shody obou komor Parlamentu České republiky.
K bodům 2 až 4:
V návaznosti na zřizovanou Nejvyšší radu soudnictví, mezi jejíž základní působnost bude náležet i výběr vhodných kandidátů na jmenování do funkce soudce a též výběr vhodných kandidátů na funkci předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu, se navrhuje výslovně tento záměr formulovat i ve vztahu k ústavně vymezené pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce a jmenovat předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu. Tím, že posouzení vhodných kandidátů na jmenování soudcem a rovněž tak i posouzení vhodných kandidátů do funkcí předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu a návrh na jejich případné odvolání bude svěřeno kolektivnímu orgánu, ztrácí své opodstatnění, aby některá tato rozhodnutí prezidenta republiky podléhala spolupodpisu předsedy vlády ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy. Navrhuje se proto tuto pravomoc prezidenta republiky upravit v čl. 62 Ústavy.
K bodu 5:
Ústava v čl. 82 odst. 1 stanoví, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Nezávislost soudce stejně jako nezávislost soudní moci souvisí a je ve vztahu vzájemné podmíněnosti s nestranností soudce a soudu. Nezávislost je tedy jedním z atributů výkonu soudcovské funkce, soudce musí být nezávislý, aby mohl rozhodovat nestranně. Nezávislost a nestrannost soudce není privilegiem, nýbrž závazkem a povinností. Z toho plyne, že ochranu je nutno poskytovat jak proti zasahování do soudcovské nezávislosti, tak i nestrannosti.
K bodu 6:
Ústava v čl. 82 odst. 2 stanoví jako jednu ze základních záruk nezávislosti výkonu soudcovské funkce zásadu vylučující odvolat soudce proti jeho vůli nebo ho proti jeho vůli přeložit k jinému soudu, současně pak stanoví s příkladmým odkazem na kárnou odpovědnost soudce , že výjimky z této zásady může stanovit zákon. Podle platné právní úpravy jsou takové výjimky stanoveny jednak zákonem č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může být soudci uloženo kárné opatření spočívající v přeložení na jiný soud téhož nebo nižšího stupně nebo odvolání z funkce, zákonem č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, který umožňuje za podmínek stanovených v § 40 odst. 4 až 7 přeložit soudce i bez jeho souhlasu nebo žádosti na jiný soud, dojde-li zákonem ke změně v organizaci soudů nebo změně obvodu soudů, nebo byly stanoveny takové výjimky v návaznosti na konkrétní zákonné úpravy provedené v organizaci soudů ( např. zákonem č. 17/1993 Sb., kterým se mění zákon č. 335/1993 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.).
Navrhuje se příkladmý výčet výjimek ze zásady neodvolatelnosti a nepřeložitelnosti soudce proti jeho vůli z Ústavy vypustit s tím, že ústavní garancí i nadále bude ta zásada, že zásah do neodvolatelnosti a nepřeložitelnosti soudce bude možný jen výjimečně a jen na základě zákona.
K bodu 7:
Ústava v čl. 84 stanoví funkční období soudců Ústavního soudu dobou 10 let a jeho opětovné jmenování do funkce prezidentem republiky je podmíněno souhlasem Senátu. Je proto v zájmu posílení nezávislosti a nestrannosti rozhodování soudce Ústavního soudu ústavně vyloučit možnost opětovného jmenování do téže funkce.
Navrhuje se i pro výkon funkce soudce Ústavního soudu stanovit věkový limit a zánik funkce spojit s dosažením určitého věku. Na rozdíl od soudců soustavy soudů se navrhuje zánik funkce soudce Ústavního soudu vázat na uplynutí kalendářního roku, v němž soudce dovrší 70 let věku.
K bodům 8 a 9 :
Ústava v čl. 112 vymezuje pojem ústavní pořádek, do něhož včleňuje jak samotnou Ústavu, tak i Listinu základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle Ústavy a též ústavní zákony upravující hranice České republiky přijaté zákonodárnými sbory jejích právních předchůdců a dále pak i ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992.
Navrhuje se formálně přesněji vyjádřit vázanost soudců Ústavního soudu při jejich rozhodovací činnosti a jednoznačně tak vyjádřit povinnost soudců respektovat ústavní pořádek vymezený v čl. 112. V návaznosti na toto zpřesnění se i navrhuje upravit obsah slibu skládaného soudci Ústavního soudu. Nejde o obsahovou změnu vázanosti soudce Ústavního soudu a jeho slibu, ale o přesnější a jednoznačnější vyjádření.
K bodu 10:
Navrhuje se, obdobně jako je tomu v řadě jiných demokratických států, nově vymezit soudní soustavu tak, že ústavní základ bude položen ve vymezení vrcholných článků soudní soustavy a vymezení ostatních soudů, které ji budou tvořit, včetně jejich označení, působnosti, organizace a řízení před nimi bude ponecháno na úpravu provedenou zákony. Tato úprava umožní pružněji reagovat na společenské potřeby vyžadující přizpůsobit soudní soustavu naléhavým potřebám zajištění řádného výkonu soudnictví, současně však bude ústavní zákaz bránit zřizování mimořádných soudů.
K bodu 11 :
Navrhuje se vymezit Ústavou základní poslání Nejvyšší rady soudnictví, neboť Nejvyšší rada soudnictví bude specifickým orgánem státní moci, který bude v určitém rozsahu vykonávat působnost doposud zajišťovanou ve vztahu k soudnictví mocí výkonnou - v ústřední úrovni reprezentované Ministerstvem spravedlnosti. Oblast působnosti Nejvyšší rady soudnictví tak bude vyňata z působnosti a tím i odpovědnosti moci výkonné a bude vykonávána tímto specifickým orgánem. Působnost v oblasti správy soudů, která nebude náležet Nejvyšší radě soudnictví, bude i nadále vykonávána mocí výkonnou. Podrobná úprava bude provedena zákonem o soudech, kde bude tato působnost konkretizována a zároveň i budou stanoveny vzájemné vazby mezi správou soudnictví vykonávanou v ústřední úrovni Nejvyšší radou soudnictví a státní správou soudů, vykonávanou v ústřední úrovni Ministerstvem spravedlnosti.
K bodu 12 :
Navrhuje se stanovit věkovou hranici pro výkon funkce soudce a výslovně ústavní úpravou vázat zánik funkce soudce na uplynutí kalendářního roku, v němž soudce dovrší 65 let věku. Dosavadní právní úprava, která umožňuje zprostit soudce funkce při dosažení této věkové hranice rozhodnutím ministra spravedlnosti není vyhovující, neboť může být vnímána jako ohrožení nezávislosti soudce, který tento věk dovršil.
K bodu 13 :
Navrhuje se, shodně jako je tomu u soudců Ústavního soudu, ústavně vymezit obsah slibu soudců i obdobně Ústavou stanovit důsledky spojené s odmítnutím jmenovaného soudce slib složit nebo složí-li ho s výhradou. Samotný obsah slibu se přizpůsobuje charakteru výkonu této soudcovské funkce.
Navrhuje se, aby soudce skládal slib do rukou toho, kdo jej do funkce soudce jmenoval a rovněž i tuto úpravu zakotvit do Ústavy.
K bodu 14:
Navrhuje se v návaznosti na změnu znění soudcovského slibu v čl. 93 odst. 3 návrhu přesněji formulovat vázanost soudce prameny práva. Dosavadní znění Ústavy stanoví vázanost soudců zákonem při rozhodování. I když je tím nepochybně vyjádřena též vázanost ústavním pořádkem, ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, ale i nařízeními vlády a vyhláškami, jež byly vydány v souladu se zákonem, v praxi není tato zásada mnohdy naplňována. Navrhované znění není změnou obsahu vázanosti soudce prameny práva, ale jeho jednoznačnějším a přesnějším vyjádřením.
K bodu 15:
Navržená změna ustanovení čl. 98 (bod 15 návrhu novely), která se týká České národní banky, reaguje na požadavek čl. 105 Smlouvy o založení Evropských společenství, podle něhož je prvořadým cílem Evropského systému centrálních bank udržovat cenovou stabilitu. Tomu neodpovídá dosavadní znění čl. 98 odst. 1 Ústavy, podle něhož je hlavním cílem činnosti České národní banky péče o stabilitu měny. Proto se navrhuje odpovídající změna čl. 98 odst. 1 Ústavy, na níž navazuje současně předložený návrh změny zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 16 :
Stávající znění Ústavy je v některých směrech v rozporu s široce pojatou osobní působností Mezinárodního trestního soudu, jehož postavení je zakotveno ve Statutu, který má povahu mezinárodní smlouvy. Ústava s výkonem některých funkcí spojuje i neomezenou trestněprávní imunitu, a to dokonce i po skončení funkce, s níž je taková imunita spojena. U poslanců a senátorů, presidenta republiky a soudů Ústavního soudu vylučuje trestní stíhání buď vůbec, nebo - v případě poslanců a senátorů - je podmiňuje vyslovením souhlasu s každým trestním stíháním příslušnou komorou Parlamentu České republiky. Statut naopak předpokládá, že smluvní stát bude (byť za přesně stanovených podmínek) povinen k trestnímu stíhání vydat (resp. předat) i svého občana. S ohledem na závažnost trestných činů, k nimž se vztahuje pravomoc Mezinárodního trestního soudu, Statut nepřipouští, aby určitá osoba s ohledem na své postavení nebo zastávanou funkci a s ní spojenou imunitou byla vyňata z trestní odpovědnosti.
Účinný výkon jurisdikce soudy České republiky pro vymezený okruh závažných trestných činů na straně jedné a respektování výroku rozhodnutí Mezinárodního trestního tribunálu i po převzetí odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody na straně druhé rovněž vyžaduje, aby ohledně vyjmenovaných trestných činů, uvedených ve Statutu Mezinárodního trestního soudu, bylo ústavně omezeno právo abolice, agraciace a rehabilitace.
Z uvedených důvodů se v navrhovaném článku 112a koncentrovaným způsobem uvádějí všechny změny, které je v zájmu plnění citované mezinárodní smlouvy třeba při zachování původního znění Ústavy provést.
K Čl. II:
Soudci Ústavního soudu, kteří v současné době vykonávají svou funkci, byli do ní jmenováni na dobu 10 let, aniž by tato funkce byla současně vázána věkovým limitem, který je v ustanovení čl. 84 odst. 5 nově zakotvován. Věkový limit by se proto neměl dotýkat těchto soudců a jejich soudcovská funkce by měla zaniknout až uplynutím funkčního období, na které byli do ni ustaveni.
K Čl. III:
Navrhuje se stanovit účinnost navrhovaných změn, s výjimkou nového čl. 91a a změny čl. 93 odst. 1 k datu 1. dubna 2001, k němuž je současně navrhována účinnost zákona o soudech a zákona o soudcích a přísedících, o řízení ve věcech soudců a o změně zákoníku práce.
Nabytí účinnosti čl. 91a je potřebné umožnit s předstihem, neboť má-li se Nejvyšší rada soudnictví 1. dubnem 2001 ujmout svých kompetencí stanovených Ústavou a zákonem o soudech, je potřebné vytvořit prostor k tomu, aby mohly být provedeny volby jejích členů.
Na návrh, aby změna čl. 98 odst. 1 nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2001, navazuje návrh, aby rovněž novela zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, nabyla účinnosti k témuž dni.
Pro nabytí účinnosti čl. 93 odst. 1 se naopak navrhuje stanovit delší legisvakanci, neboť stanovení věkového limitu pro výkon soudcovské funkce vyžaduje delší časové období k tomu, aby bylo možno soudce, jimž funkce zanikne, nahradit .
V Praze dne 9. února 2000
předseda vlády
místopředseda vlády
a ministr financí
ministr spravedlnosti
Úplné znění částí ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky s vyznačením navrhovaných změn
Čl.40
K přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek, [Dosavadní znění: a]zákona o jednacím řádu Senátu a zákona o organizaci soudů a o Nejvyšší radě soudnictví a zákona o Ústavním soudu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem.
__________________________________________
Čl.62
Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny,
c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu,
d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy,
f) jmenuje a odvolává ze soudců na návrh Nejvyšší rady soudnictví předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,
[Dosavadní znění: f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,]
g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení,
h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního,
i) podepisuje zákony,
j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,
k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky,
l) jmenuje soudce na návrh Nejvyšší rady soudnictví.
Čl.63
(1) Prezident republiky dále
a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
c) je vrchním velitelem ozbrojených sil,
d) přijímá vedoucí zastupitelských misí,
e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí,
f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu,
g) jmenuje a povyšuje generály,
h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán,
[Dosavadní znění: i) jmenuje soudce,]
i) má právo udělovat amnestii.
(2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
_________________________________________
HLAVA ČTVRTÁ
Moc soudní
Čl.81
Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.
Čl.82
(1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a nestranní. Jejich nezávislost a nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
[Dosavadní znění: (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.]
(2) Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky [Dosavadní znění: vyplývající zejména z kárné odpovědnosti]stanoví zákon.
(3) Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný.
Ústavní soud
Čl.83
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Čl.84
(1) Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let.
(2) Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.
(3) Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.
(4) Nikdo nemůže být jmenován soudcem Ústavního soudu opakovaně.
(5) Funkce soudce Ústavního soudu zaniká uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dovrší 70 let věku.
Čl.85
(1) Složením slibu do rukou prezidenta republiky se soudce Ústavního soudu ujímá své funkce.
(2) Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavním pořádkem [Dosavadní znění: ústavními zákony]a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.".
(3) Odmítne-li soudce složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl jmenován.
Čl.86
(1) Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu
Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.
(2) Soudce Ústavního soudu lze zadržet jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi Senátu. Nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi Senát rozhodne o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností.
(3) Soudce Ústavního soudu má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu.
Čl.87
(1) Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,
b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,
c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25,
g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2,
h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,
i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.
(2) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud
a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem,
b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.
Čl.88
(1) Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem.
(2) Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem [Dosavadní znění: ústavními zákony]a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 a zákonem podle odstavce 1.
Čl.89
(1) Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak.
(2) Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Soudy
Čl.90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 91
(1) Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a ostatní soudy; jejich působnost, organizaci a řízení před nimi, jakož i označení ostatních soudů, stanoví zákon.
(2) Zřizování mimořádných soudů je zakázáno.
[Dosavadní znění:
Čl.91
(1) Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Zákon může stanovit jejich jiné označení.
(2) Působnost a organizaci soudů stanoví zákon.]
Čl. 91a
(1) O nezávislost soudů a soudců dbá Nejvyšší rada soudnictví. Na správě soudů se podílí zejména tím, že
a) navrhuje prezidentu republiky kandidáty na jmenování do funkce soudců,
b) navrhuje prezidentu republiky kandidáty na jmenování do funkce předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu a navrhuje jejich odvolání z funkce.
(2) Nejvyšší rada soudnictví má šestnáct členů. Předsedou Nejvyšší rady soudnictví je předseda Nejvyššího soudu. Sedm členů volí ze svých řad v přímých volbách všichni soudci. Čtyři členy volí do funkce Poslanecká sněmovna a čtyři členy volí do funkce Senát. Funkční období členů Nejvyšší rady soudnictví je pětileté.
(3) Členem Nejvyšší rady soudnictví může být příslušnou komorou Parlamentu zvolena významná osobnost z oblasti práva, která zároveň splňuje podmínky volitelnosti do Senátu; členství člena Nejvyšší rady soudnictví voleného komorou Parlamentu je neslučitelné s funkcí poslance, senátora, člena vlády nebo soudce. Členem Nejvyšší rady soudnictví z řad soudců může být zvolen soudce, který splňuje podmínky volitelnosti do Senátu, vykonává funkci soudce po dobu nejméně sedmi let a je disciplinárně bezúhonný.
(4) Další působnosti Nejvyšší rady soudnictví upraví a pravidla pro volbu jejích členů a její organizaci stanoví zákon.
Čl.92
Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud.
Čl.93
(1) Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Funkce soudce zaniká uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dovrší 65 let věku. [Dosavadní znění: Své funkce se ujímá složením slibu.]
(2) Soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup stanoví zákon.
(3) Soudce se ujímá funkce složením slibu do rukou prezidenta republiky. Slib soudce zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, budu jej vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“.
(4) Odmítne-li soudce složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl jmenován.
Čl.94
(1) Zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je jeho složení. V ostatních případech rozhodují jako samosoudci.
(2) Zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané.
Čl. 95
(1) Soudce je při rozhodování vázán právním řádem České republiky; je však oprávněn posoudit soulad právního předpisu s ústavním pořádkem, mezinárodní smlouvou podle čl. 10 a zákonem.
(2) Dojde-li soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivé ustanovení, jehož má být při rozhodování použito, je v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, podá Ústavnímu soudu návrh, aby zákon nebo jeho jednotlivé ustanovení zrušil.
[Dosavadní znění:
Čl.95
(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem.
(2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. ]
Čl.96
(1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
(2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
_______________________________________________
[Dosavadní znění:
Čl. 98
(1) Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o stabilitu měny; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. ]
(1) Česká národní banka je ústřední bankou státu. Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.
(2) Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon.
_______________________________________________
Čl. 112a
U trestných činů, pro které ratifikovaná a vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, stanoví příslušnost mezinárodního trestního soudu,
a) se neuplatní zvláštní podmínky stanovené pro trestní stíhání poslance, senátora, prezidenta republiky a soudce Ústavního soudu, ani právo poslance, senátora a soudce Ústavního soudu odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem mandátu nebo funkce,
b) nemůže prezident republiky užít svého práva odpustit a zmírnit uložený trest ani nařídit, aby se trestní stíhání nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, nebo způsobit stejný následek udělením amnestie,
c) Česká republika předá k trestnímu stíhání příslušnému mezinárodnímu trestnímu soudu svého občana nebo cizince, jestliže to taková mezinárodní smlouva požaduje.