Vlád. n. zák. o Sociální pojišťovně

K § 1

Úvodní ustanovení vymezuje rozsah zákona, tj. úpravu zřízení, postavení a hospodaření Sociální pojišťovny (dále jen „Pojišťovna“) včetně dozoru a kontroly nad ní, působnosti státních orgánů sociálního pojištění a provádění sociálního pojištění a důchodového zabezpečení. Sociální pojištění se pro účely zákona vymezuje jako nemocenské pojištění zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných, nemocenská péče v ozbrojených silách a důchodové pojištění.

K § 2

V ustanovení se vymezují nositelé sociálního pojištění, jimiž kromě Pojišťovny jako veřejnoprávního subjektu jsou státní orgány sociálního pojištění, které plní úkoly při provádění nemocenské péče v ozbrojených silách a v řízení ve věcech důchodového pojištění osob ve služebním poměru. Realizace práva občanů na hmotné zabezpečení ve stáří a při dalších zákonem uznaných sociálních událostech je s ohledem na určitá specifika zabezpečení příslušníků ozbrojených sil a sborů organizačně svěřena dvěma sektorům, a to veřejnoprávnímu a státnímu. Speciální právní úprava působnosti všech nositelů sociálního pojištění je obsažena v dalších částech zákona. V sociálním pojištění budou plnit jako dosud stanovené povinnosti zaměstnavatelé, neboť nositel sociálního pojištění se nemůže obejít bez spolupráce se zaměstnavateli, kteří jsou se zaměstnanci v úzkém kontaktu. Při posuzování zdravotního stavu pro účely sociálního pojištění plní určité úkoly též zdravotnická zařízení a posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Nositelé sociálního pojištění provádějí též důchodové zabezpečení, které úzce navazuje na důchodové pojištění. Úkoly při sjednávání mezinárodních smluv a jejich plnění bude jako dosud zajišťovat Ministerstvo práce a sociálních věcí s tím, že plnění úkolů vyplývajících z těchto smluv zajišťují dále Pojišťovna a státní orgány sociálního zabezpečení. Vzhledem k významu Pojišťovny s ní budou projednávány návrhy právních předpisů a mezinárodních smluv připravovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí (projednávání těchto návrhů se státními orgány sociálního pojištění je zajištěno legislativními pravidly vlády).

K § 3

Stanoví se, z jakých prostředků se hradí výdaje na dávky sociálního pojištění a na provádění tohoto pojištění. Výdaje na sociální pojištění, které provádí Pojišťovna, se hradí z rozpočtu Pojišťovny, tedy z pojistného na nemocenské a důchodové pojištění a dalších prostředků stanovených zákonem, zejména z plateb státu. Výdaje na sociální pojištění, které provádějí státní orgány sociálního pojištění (Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo financí a Bezpečnostní informační služba), se hradí plně ze státního rozpočtu, do něhož budou stejně jako dosud odváděny platby pojistného příslušníků ozbrojených sil a sborů.

K § 4

Vzhledem k úzké provázanosti důchodového zabezpečení, z něhož se podle zákona o sociálním zabezpečení poskytuje jediná dávka, tj. zvýšení důchodu pro bezmocnost, a důchodového pojištění se navrhuje, aby nositelé sociálního pojištění prováděli též důchodové zabezpečení; přihlíží se k tomu, že zvýšení důchodu pro bezmocnost lze vyplácet jen spolu s důchodem, který vyplácejí nositelé sociálního pojištění. Také podle dosavadní úpravy orgány sociálního zabezpečení zajišťovaly provádění obou systémů.

K § 5

V ustanovení se řeší vztah k  mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká republika vázána; tyto smlouvy se týkají též oblasti provádění sociálního pojištění. Účelem je zajistit přímou aplikovatelnost těch ustanovení mezinárodních smluv, která mění, doplňují či modifikují národní právní úpravu. Půjde například o ověřování údajů a vystavování osvědčení o dobách pojištění či o zdravotním stavu pojištěnců pro instituce smluvních států, o způsob výplaty dávek, o vzájemné účtování výloh, přeplatků aj. Tyto úkoly jsou obsaženy v platných smlouvách o sociálním zabezpečení například s Francií, Švýcarskem, Polskem, Chorvatskem, Bulharskem aj., stejně jako v těch, které se teprve připravují (se SRN, Rakouskem, Lucemburskem, Nizozemskem, Izraelem, Kanadou, Chile). Vedle bilaterálních smluv se odkaz v § 5 návrhu zákona vztahuje i na mnohostranné úmluvy.

K § 6

Pro provádění sociálního pojištění se zřizuje nový veřejnoprávní subjekt - Sociální pojišťovna. Pojišťovna je právnickou osobou veřejného práva; jde o subjekt, jemuž je svěřeno provádění určitého úseku veřejné správy. Pojišťovna jako veřejnoprávní subjekt bude však provádět jen činnosti, které jí tento zákon svěří; nesmí tedy např. podnikat jako podnikatelský subjekt zřízený podle obchodního zákoníku. Pojišťovna bude zajišťovat v podstatě stejné činnosti jako dosavadní Česká správa sociálního zabezpečení. Za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Pojišťovny bude odpovídat stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Za stát bude v těchto případech jednat Pojišťovna.

K § 7

Pojišťovnu řídí soustava orgánů, kterými jsou správní rada, jako orgán rozhodující o zásadních otázkách, dozorčí rada, jako kontrolní orgán, a generální ředitel jako statutární orgán. Funkční období správní rady a dozorčí rady se navrhuje pětileté. Současně se určuje, kdy funkční období těchto orgánů začíná a kdy končí.

K § 8 a 10

Upravuje se složení a způsob ustavení kolektivních orgánů Pojišťovny, tj. správní rady a dozorčí rady. Správní radu a dozorčí radu tvoří zástupci pojištěnců, zástupci zaměstnavatelů pojištěnců a zástupci státu. Jejich rovnoměrné zastoupení v těchto orgánech zaručuje objektivnost rozhodování Pojišťovny v zásadních věcech, s ohledem na zájmy státu, pojištěnců, zaměstnavatelů i Pojišťovny.

Zástupci pojištěnců a zástupci zaměstnavatelů pojištěnců jsou do funkce člena správní rady a dozorčí rady voleni Poslaneckou sněmovnou a Senátem Parlamentu. Spolu s nimi jsou současně voleni jejich náhradníci, kteří se podle předem určeného pořadí stávají členy správní rady a dozorčí rady, jakmile funkce člena orgánu zanikne z některého z důvodů uvedených v § 12 odst. 5. Zástupci státu jsou do funkce člena správní rady a dozorčí rady jmenováni vládou. Náhradníci zástupců státu nejsou jmenováni vzhledem k tomu, že procedura jmenování je oproti volbě jednodušší a časově méně náročná.

Princip rovnoměrného zastoupení se uplatňuje rovněž ve složení předsednictva správní rady a dozorčí rady, kde musí být zastoupeny všechny skupiny zástupců.

Zákon dále staví základní pravidla pro jednání a usnášení se kolektivních orgánů Pojišťovny. Způsob svolávání správní rady a dozorčí rady a další pravidla jejich rozhodování stanoví jednací řád, který si správní rada a dozorčí rada odhlasují.

Výslovně se stanoví oprávnění ministra práce a sociálních věcí a ministra financí svolat v neodkladných případech i mimo obvyklé lhůty jednání správní rady nebo dozorčí rady a účastnit se osobně nebo prostřednictvím pověřených zástupců jejich jednání, klást dotazy, vyžadovat informace a předkládat návrhy.

K § 9

Správní rada rozhoduje o zásadních otázkách týkajících se činnosti Pojišťovny. Tyto zásadní otázky zákon vymezuje. Současně je správní rada oprávněna vyhradit si do svého rozhodování i další otázky, které by jinak příslušely jinému orgánu Pojišťovny, s výjimkou otázek patřících do působnosti dozorčí rady.

Dále se stanoví oprávnění členů správní rady nahlížet do všech potřebných dokladů Pojišťovny a požadovat od generálního ředitele informace týkající se činnosti Pojišťovny. Toto oprávnění jim umožňuje získat přehled o činnosti Pojišťovny, který je nutný pro jejich rozhodování v zásadních otázkách.

K § 11

Dozorčí rada je kontrolním orgánem Pojišťovny; její kontrolní funkce směřují zejména k hospodaření Pojišťovny. Zákon taxativně vymezuje působnost dozorčí rady.

Obdobně jako členové správní rady jsou i členové dozorčí rady oprávněni nahlížet do všech potřebných dokladů Pojišťovny a požadovat od generálního ředitele informace týkající se činnosti Pojišťovny. Toto oprávnění jim umožňuje realizovat kontrolní funkce dozorčí rady.

K § 12

Stanoví se předpoklady pro výkon funkce člena správní rady a dozorčí rady obdobným způsobem, jako je tomu u jiných veřejnoprávních subjektů. U zástupců státu se navíc vyžaduje splnění určitých kvalifikačních předpokladů, které zaručí odbornou způsobilost těchto členů jmenovaných vládou, neboť i zástupci státu jsou vedle státního dozoru jedním z kontrolních nástrojů státu vůči Pojišťovně.

V zájmu objektivity rozhodování a vyloučení možného střetu zájmů se stanoví neslučitelnost funkce člena správní rady a dozorčí rady s výkonem některých funkcí, které jsou taxativně stanoveny.

Dále se stanoví důvody zániku funkce člena správní rady a dozorčí rady.

Náhradníci, kteří jsou voleni do správní rady a dozorčí rady za zástupce pojištěnců a zaměstnavatelů pojištěnců, jsou oprávněni zúčastnit se jednání těchto orgánů, nejsou však oprávněni hlasovat. Účast na jednání jim umožňuje udržovat si přehled o činnosti Pojišťovny a v případě převzetí funkce člena orgánu je tak zajištěna kontinuita rozhodování.

K § 13

Výkon funkce člena správní rady a dozorčí rady se považuje za výkon veřejné funkce a člen těchto orgánů není zaměstnancem Pojišťovny. Tato skutečnost vytváří předpoklad pro nezávislost rozhodování těchto orgánů.

Za výkon této funkce náleží odměna. Odměny členům správní rady určuje správní rada a odměny členům dozorčí rady určuje dozorčí rada po předchozím projednání s ministrem práce a sociálních věcí, a to z objemu prostředků stanovených na tento účel pojistným plánem Pojišťovny, který schvaluje Poslanecká sněmovna Parlamentu. Dále členům správní rady a dozorčí rady a jejich náhradníkům náleží náhrada výdajů podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů.

K § 14

Generální ředitel, jmenovaný a odvolávaný správní radou, je statutárním orgánem Pojišťovny. Jeho funkce je však na rozdíl od funkce člena správní nebo dozorčí rady vykonávána v pracovním poměru. Řídí činnost Pojišťovny jako celku, z výkonu funkce je odpovědný správní radě. Jeho pravomoci jsou obsáhlé, negativně vymezené působností správní rady a dozorčí rady.

Generálního ředitele zastupují zástupci, které si určí, a to v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem Pojišťovny.

K § 15

Pojišťovna se člení na Ústředí Pojišťovny a na územní pobočky Pojišťovny. Pobočka je územní výkonnou složkou Pojišťovny bez vlastní právní subjektivity. Zákon určuje, že Pojišťovna je povinna zřídit pobočku v každém okrese a na území hlavního města Prahy. Tato úprava je nutná, aby bylo možné v dalších ustanoveních zákona vymezit místní příslušnost poboček pro účely řízení v nemocenském a důchodovém pojištění. Zda si Pojišťovna zřídí detašovaná pracoviště jednotlivých územních poboček, je její vnitřní záležitostí.

K § 16

Zákon definuje v tomto ustanovení majetek Pojišťovny. Majetek Pojišťovny je rozdělen do podskupin, aby byl zřejmý rozdílný charakter tohoto majetku, i rozdílný charakter jeho nabytí a způsobu hospodaření s ním. Pojišťovna jako veřejnoprávní instituce je určena ke správě a hospodaření se značnými objemy veřejných prostředků, které na její účty plynou z povinných plateb z pojistného na sociální zabezpečení a jeho příslušenství podle zákona č. 589/1992 Sb. Pojišťovna s těmito peněžními prostředky, obdobně jako s platbami ze státního rozpočtu, hospodaří výlučně ve prospěch zajištění výplaty dávek důchodového a nemocenského pojištění. Tímto zákonem je také upraveno oddělení určité části vybraných peněžních prostředků sociálního pojištění k zajištění administrativních a jiných správních výdajů i k obnově a reprodukci majetku, který slouží k zabezpečení chodu Pojišťovny.

Se správou pojistného souvisí i správa pohledávek za pojistným (nedoplatků na pojistném a jeho příslušenství) a vymáhání těchto pohledávek, jakož i nakládání s jinými majetkovými hodnotami, do kterých lze přeměnit část peněžních prostředků sociálního pojištění, především investováním prostředků rezervního fondu.

Zvláštní podskupinou majetku (z hlediska hospodaření Pojišťovny relativně oddělenou od peněžních prostředků a jiných majetkových hodnot, které jsou součástí provádění sociálního pojištění) je movitý a nemovitý majetek, jako jsou např. budovy, počítačové systémy a vybavení pracovišť Pojišťovny, zajišťující provoz Pojišťovny. Základní vybavení Pojišťovny majetkem zajišťuje přechodné ustanovení tohoto zákona (§ 192 odst.4).

K § 17

V tomto ustanovení se vymezují práva a povinnosti Pojišťovny při nakládání s majetkem. Pojišťovně je uložen tímto zákonem zákaz s majetkem nakládat jinak než připouštějí právní předpisy, a to taxativně vymezeným výčtem forem nakládání, které nejsou dovoleny (odstavec 2). O rekonstrukci a modernizaci majetku, který na Pojišťovnu převedl stát při jejím vzniku, jakož i o pořizování nového majetku k zajištění provozního chodu Pojišťovny rozhoduje Pojišťovna v rámci hospodaření provozního fondu, včetně případných pronájmů a prodejů tohoto majetku. Pouze u majetků značné hodnoty převyšujících 100 mil.Kč zákon ukládá souhlas Ministerstva práce a sociálních věcí. Na Pojišťovnu jako významnou součást veřejných financí se nevztahuje zákon o konkursu a vyrovnání, což řeší přímá novela zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

K § 18 a 19

V těchto ustanoveních se určují základní pravidla hospodaření Pojišťovny podle rozpočtu a vedení účetnictví, definují příjmy ve vztahu k vymezenému majetku v § 16 i příjmy z cizích zdrojů a uvádí se základní struktura výdajů Pojišťovny. Přijaté návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu jsou uvedeny jako příjmy a jejich splátky jako výdaje, neboť zapojení cizích zdrojů ke krytí výdajů ze základních fondů Pojišťovny v případě nedostatku peněžních prostředků a ohrožení výplaty dávek ze základních fondů tento zákon připouští; právě tak se připouští k překlenutí výkyvů v běžném hospodaření provozního fondu přijetí krátkodobého bankovního úvěru. Příjmem a výdajem ve vztahu k jednotlivým fondům, které Pojišťovna zřizuje podle § 20, jsou také převody mezi nimi jako nástroj přerozdělení příjmů Pojišťovny, které je uvedeno v ustanoveních k jednotlivým fondům, resp. účtům fondů vedených podle § 25 a 26 (např. převody z příjmového účtu Pojišťovny do fondů, převody z rezervního fondu do základních fondů, převod z provozního fondu do sociálního fondu).

K § 20

V ustanovení se definuje struktura fondů Pojišťovny. Vymezení fondů je nezbytné pro základní nastavení účetnictví a závazných účetních postupů Pojišťovny při respektování odděleného hospodaření důchodového a nemocenského pojištění, které je dáno oddělenou soustavou právních předpisů upravujících důchodové a nemocenské pojištění, odděleného hospodaření provozní činnosti a samozřejmě i hospodaření se zdroji sociálního fondu ve prospěch zaměstnanců Pojišťovny. V ustanovení se dále vymezují základní oprávnění a pravidla obecně účetního charakteru, které musí Pojišťovna při nakládání s fondy a převody mezi nimi respektovat. Zmocňovací ustanovení v odstavci 5 k vydání nařízení vlády umožňuje podrobnější vymezení zdrojů tvorby a čerpání fondů, převodů prostředků mezi fondy a zvláštní zmocnění pro výčet možných účelů použití sociálního fondu, jejichž konkretizace musí být uvedena v rozpočtu sociálního fondu.

K § 21

Toto ustanovení vymezuje základní přípustné tituly čerpání jednotlivých základních fondů.

K § 22

Pro účely tohoto zákona se definuje obsah provozní činnosti a její financování prostřednictvím provozního fondu. K provozní činnosti vztahují i jiná ustanovení vymezující specifika a zvláštní pravidla hospodaření Pojišťovny, zejména ve vztahu k majetku sloužícímu k zabezpečení chodu Pojišťovny a limitaci tvorby zdrojů pro financování jejího provozu. V navrhovaném vymezení provozní činnosti je uvedeno, že kromě provozního zabezpečení plnění úkolů, pro které byla Pojišťovna výslovně zřízena, tj. k zabezpečení úkolů při provádění sociálního pojištění, včetně výběru pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, se do provozní činnosti zahrnuje i plnění úkolů pro stát podle zvláštních předpisů (např. výplaty jednorázových peněžních plnění podle zákona č. 217/1994 Sb. nebo zákona č. 39/2000 Sb.). Toto vymezení provozní činnosti je důležité zejména z hlediska účetnictví, neboť je na všechny provozní náklady (resp. peněžní výdaje) z  provozního fondu, který k profinancování provozní činnosti slouží, pohlíženo jednotně, tj. tyto náklady (resp. výdaje) se nerozdělují v určitých poměrech podle toho, pro koho a za jakým účelem jsou vynakládány.

Současně se stanoví maximální roční limit tvorby provozního fondu, to jest objem peněžních prostředků z celkového výnosu pojistného, penále, pokut a přirážek k pojistnému, které je Pojišťovna oprávněna v průběhu rozpočtového roku vyčlenit na zajištění provozní činnosti. Stanovuje se horní mez těchto prostředků, což v praxi znamená, že Pojišťovna může navrhnout do rozpočtu i úspornější, nižší objem prostředků. Naopak jestliže vyčlení v průběhu běžného hospodaření větší objem veřejných prostředků sociálního pojištění pro svůj provozní fond, než vyplyne z výpočtu maximálního limitu v roční účetní závěrce, musí prostředky vrátit ve prospěch základních fondů.

K § 23

Zákon předpokládá tvorbu rezerv Pojišťovny na účely vymezené v odstavci 1. Minimální stav rezerv v rezervním fondu je navržen ve výši, která tvoří součet výdajů na důchody a na dávky nemocenského pojištění po dobu dvou měsíců v kalendářním (rozpočtovém) roce, na který se minimální stav rezerv určuje.

V odstavci 3 a 4 se stanoví podmínky pro investování části prostředků rezervního fondu do dluhopisů a jiných cenných papírů. Okruh investic je vymezen tak, aby obsahoval pouze kvalitativní omezení, které je odůvodněno nutností zachovat likviditu a bezpečnost investovaných prostředků Pojišťovny. Navrhované znění neobsahuje teritoriální omezení, které by mohlo být chápáno jako porušení jedné ze základních zásad komunitárního práva, a to volného pohybu kapitálu (článek 56 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství). Ačkoli Sociální pojišťovna je veřejnoprávním subjektem, hospodaří s majetkem, který je významnou součástí veřejných financí, a celý systém je garantován státem, z pohledu komunitární zásady volného pohybu kapitálu není důvodu, aby investování části prostředků rezervního fondu mělo být omezeno pouze na území České republiky. Navrhované znění je rovněž v souladu se závazky ČR obsaženými v Evropské dohodě zakládající přidružení mezi ČR na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (sdělení MZV č. 7/1995 Sb.), zejména v čl. 61, 62 a 69, a dále se závazky přijatými v souvislosti s členstvím v OECD (Kodexy liberalizace). Předpokládá se, že určený limit prostředků pro finanční investování se bude v čase zvyšovat; pro první rok působení Pojišťovny je stanoven ve výši 30 % z minimálního stavu rezervního fondu. Pro další roky zákon umožňuje objem prostředků rezervního fondu přípustný pro investování zvyšovat. Pořízené cenné papíry, výnosy z jejich držení a prostředky získané  z jejich prodeje jsou součástí rezervního fondu. Vzhledem k tomu, že obchody s cennými papíry bude zajišťovat sama Pojišťovna, navrhuje se, aby krytí případných ztrát z těchto investičních operací hradila ze svých provozních prostředků.

K § 24

Sociální fond je odnoží provozního fondu tvořeného přídělem z provozního fondu a čerpaného ve prospěch zaměstnanců Pojišťovny, popřípadě dalších v zákoně uvedených skupin osob. Tímto ustanovením se určuje procentní výše provozního fondu, které může takto Pojišťovna oddělit.

K § 25

Peněžní prostředky příjmového účtu vymezeného v § 26, jakož i část peněžních prostředků, které plynou přímo do základních fondů nebo tvoří rezervní fond Pojišťovny, budou umístěny na samostatných účtech vedených Českou národní bankou. K hospodaření provozního fondu a od něho odvozeného sociálního fondu, jakož i k zajištění platebního styku poboček Pojišťovny, může vést Pojišťovna účty u jiné banky.

Výslovně se stanoví, že zůstatky účtů fondů nesmí být záporné. Předpokládá se, že veškeré úroky a poplatky bance za vedení účtu se budou zúčtovávat s tím fondem, na kterém vznikají. Vzhledem k denním převodům příjmů státního rozpočtu, jejichž výběr Pojišťovna zprostředkuje, i ke skutečnosti, že prostředky ve fondech Pojišťovny jsou významnou součástí veřejných rozpočtů, je nezbytné denní monitorování vývoje a užití disponibilních prostředků Pojišťovny v souhrnných ukazatelích, stejně tak jako zákonem přípustné poskytování dalších informací Ministerstvu financí pro potřeby střednědobého rozpočtování a monitorování vývoje veřejného dluhu.

K § 26

Příjmový účet slouží k rozdělení souhrnného inkasa příjmů z pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti na peněžní prostředky státu (příjem státního rozpočtu) a peněžní prostředky Pojišťovny. Souhrnné inkaso plyne na Pojišťovnou spravovaný bankovní příjmový účet, který vede u České národní banky, a rozděluje se podle zákonných sazeb pro jejich platbu; podrobnosti denního převodu záloh i jejich zúčtování upraví nařízení vlády.

K § 27

V ustanovení jsou definovány tituly, na které stát poskytuje Pojišťovně prostředky ze státního rozpočtu do základního fondu důchodového pojištění (platby státu).

K § 28

Ustanovení obsahuje výčet některých náhradních dob pojištění, za které se dosud neplatí žádné pojistné. Dobou účasti na důchodovém pojištění je jednak doba pojištění, za kterou bylo v České republice odvedeno pojistné, jednak jsou to tzv. náhradní doby pojištění, za které se pojistné neplatí. Rozsah náhradních dob pojištění je značný a tvoří cca čtvrtinu všech započítávaných dob účasti na důchodovém pojištění. V zákoně o důchodovém pojištění je pak definován okruh osob, které jsou účastny důchodového pojištění prostřednictvím institutu náhradních dob pojištění a podmínky pro tuto účast na pojištění. Jde o doby, které by neměly na základě celospolečenské dohody vést ke zhoršení důchodových nároků (zejména doba péče o dítě a základní vojenská služba). Nároky vyplývající z uznání těchto dob jako náhradních dob pojištění by však neměly být hrazeny z pojistného na důchodové pojištění, ale měly by být hrazeny na základě celospolečenské solidarity z daní. Jestliže se tedy některým osobám určitá doba, za kterou neplatí pojistné na důchodové pojištění, hodnotí pro nárok na důchod a jeho výši, je odůvodněné, aby do systému důchodového pojištění byly za tato osoby odváděny platby. Platby bude odvádět ten, kdo uznal důvody, pro které tyto osoby nejsou výdělečně činné, za tak společensky významné, aby zakládaly ve stanoveném rozsahu účast na důchodovém pojištění, tedy stát.

Navrhuje se, aby stát ze státního rozpočtu hradil určitou částku peněžních prostředků do systému důchodového pojištění odvozenou od sazby pojistného na důchodové pojištění a všeobecného vyměřovacího základu. Platba státu bude vycházet z počtu zohledňovaných osob a z období, kdy se tyto osoby v dané situaci nacházejí. Do tohoto výčtu přitom byly zahrnuty pouze ty osoby, o jejichž počtu v příslušném kalendářním roce lze získat spolehlivý údaj. Pokud tento údaj nelze na základě statistických údajů zjistit nebo pokud počet osob určitého okruhu (např. počet osob osobně pečujících o blízkou bezmocnou osobu) není významný, nejsou tyto osoby zařazeny mezi osoby, za které provádí platby stát. Zároveň je definována výše této platby za kalendářní rok a způsob statistického zjišťování počtu těchto osob v kalendářním roce. Např. výše platby státu za kalendářní rok 2003 bude stanovena v roce 2002 jako součin počtu uvedených osob statisticky zjištěný za rok 2001, všeobecného vyměřovacího základu za rok 2000, přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto vyměřovacího základu (oba údaje budou podle statistických údajů stanoveny vládou v roce 2001 a dohromady vyjadřují průměrný vyměřovací základ v roce 2002), koeficientu 6 a výše sazby pojistného na důchodové pojištění známé v době stanovení platby státu, tj. sazby platné k 1. červenci 2002, resp. k 1. lednu 2003, pokud by do 1. července 2002 nabyl platnosti zákon, kterým se tato sazba mění. Koeficient 6 přitom vyjadřuje skutečnost, že výše platby státu se stanovuje za období 12 měsíců, a to z příjmů odpovídajících polovině průměrné mzdy. Uvedená řešení umožňují, aby stanovení výše platby státu mohlo vycházet z již známých statistických údajů, nikoliv z odhadů. Počet osob v jednotlivých kategoriích stanoví na základě zjištěných údajů Ministerstvo práce a sociálních věcí. Vzhledem k tomu, že přitom bude vycházet nejen z údajů vlastních, ale i z údajů resortů uvedených v zákoně, stanoví se těmto resortům povinnost sdělovat Ministerstvu práce a sociálních věcí ve stanovené lhůtě příslušné údaje. Pokud jde o počet uchazečů o zaměstnání, budou příslušný údaj sdělovat Ministerstvu práce a sociálních věcí úřady práce.

Platba státu v tomto paragrafu má zcela jinou systémovou povahu (není platbou pojistného ve vztahu k jednotlivým osobám) a obsah než platba pojistného za osoby nevýdělečně činné ze státního rozpočtu do systému veřejného zdravotního pojištění, která je postavena na měsíčním relativně přesném vykazování počtu osob a jeho zpětném zpřesňování v několika krocích podle zákonem uložené oznamovací povinnosti těchto osob, i  příslušných státních orgánů o změně (přechodu z nevýdělečné činné situace do ekonomicky aktivní nebo naopak).

Vzhledem k tomu, že Pojišťovna je sankcionována v případě opožděné nebo nižší platby státu v rámci odvodu příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, navrhuje se v zájmu vyváženosti zakotvit i sankci státu (v praxi ovšem teoretickou) při porušení jeho platební povinnosti vůči Pojišťovně.

K § 29

Ustanovení definuje platbu státu na úhradu základní výměry důchodu (tzn. pevné nebo „sociální“ složky důchodu), která nebude hrazena z pojistného, ale bude hrazena ze státního rozpočtu. Stanovení konkrétní výše koeficientu v zákoně, který je rozhodující pro konkretizaci disponibilního objemu státních rozpočtových prostředků ve prospěch základního fondu důchodového pojištění, je odvozeno od očekávané finanční bilance v prvních letech činnosti Pojišťovny a závisí rovněž na zvolené metodě vytvoření rezerv v rezervním fondu Pojišťovny. Jestliže by nastavení tohoto koeficientu mělo zaručovat takovou výši platby ze státního rozpočtu, která by nejen vyrovnávala finanční hospodaření Pojišťovny, ale současně zajišťovala postupnou tvorbu rezerv od prvního roku činnosti Pojišťovny, musel by být tento koeficient vyšší, než v případě tvorby rezerv z jiných zdrojů, než je státní rozpočet. Kalkulace výše tohoto koeficientu navrženého do zákona má úzkou vazbu na nastavení zákonného limitu peněžních prostředků, které bude moci Pojišťovna použít na financování provozní činnosti (tj. na příděl do provozního fondu). Vychází se z nastavení této platby státu k zajištění potřeby průběžně financovaných systémů důchodového a nemocenského pojištění, resp. peněžních prostředků potřebných k dorovnání očekávané vyrovnané finanční bilance Pojišťovny, včetně provozních nákladů Pojišťovny. Při schvalování vyrovnané finanční bilance Pojišťovny Poslaneckou sněmovnou Parlamentu z roku na rok jsou případné změny tohoto koeficientu nejjednodušším a pružným zákonným nástrojem změny poměru složek vícezdrojového financování průběžně financovaného systému sociálního pojištění (resp. především důchodového pojištění) ve smyslu zvýšení podílu daňových zdrojů na financování sociální složky důchodu. Tato složka by mohla být nejen plně garantovaná, ale i hrazená ze státního rozpočtu, čímž by se uvolnil prostor pro větší diferenciaci a individuální zhodnocení zásluhovosti ve druhé složce důchodu, která by tak mohla nabýt ve větší míře pojistný charakter.

K § 30

Tímto ustanovením se zavádí platba státu na zvýšení důchodu pro bezmocnost, kterou bude provádět Pojišťovna, ale hradit státní rozpočet. Zvýšení důchodu pro bezmocnost je státní sociální dávka, která je vyplácena ve formě příplatku k důchodům z důchodového pojištění. Zvýšení důchodů pro bezmocnost není součástí systému důchodového pojištění, a je proto odůvodněné, aby bylo plně hrazeno ze státního rozpočtu. Zálohy stanovené na základě plánované finanční potřeby budou podléhat zúčtování se státním rozpočtem podle skutečné potřeby v běžném rozpočtovém roce. Platbou navrženou v tomto ustanovení se neřeší konkrétní krytí provozních nákladů spojených s výplatou této dávky, nýbrž jen výdaje na dávky. Tyto provozní náklady spolu s provozními náklady na výplatu důchodů jsou kryty z provozního fondu.

K § 31 a 32

Do celkového výčtu forem vztahů státu a Pojišťovny je třeba zahrnout dvě činnosti, které Pojišťovna vykonává spolu s prováděním sociálního pojištění. Jedná se o výplatu státní dávky, tj.zvýšení důchodu pro bezmocnost, a o provádění posudkové služby pro státní orgány sociálního pojištění na jejich žádost posudkovými lékaři Pojišťovny. Pro státní orgány sociálního pojištění by bylo ekonomicky neefektivní zaměstnávat vlastní posudkové specialisty, kteří by nebyli ani plně vytíženi.

K § 33

Ustanovení zakotvuje povinnost Pojišťovny vybírat pro stát příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Preferuje se zachování současného systému souhrnného výběru povinných plateb pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti do „jednoho místa“, tj. v nově navrhovaném systémovém uspořádání na tzv. příjmový účet Pojišťovny, což je výhodné pro pojištěnce, zaměstnavatele i další plátce (§ 26). Tento účet slouží k soustředění povinných plateb i k redistribuci přijatých prostředků na jednotlivé účely (fondy) při zachování příspěvku na státní politiku zaměstnanosti jako příjmu státního rozpočtu. Pojišťovna tak bude pro stát vybírat a do státního rozpočtu odvádět jak příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, tak v daném poměru podle zákonných sazeb i poměrnou část penále a pokut příslušných k příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Pojišťovna bude pro stát vykonávat rovněž správu (vymáhání) dlužných částek (pohledávek) příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a k němu příslušného příslušenství spolu se správou pojistného na sociální zabezpečení a jeho příslušenství.

Sankční ustanovení v odstavci 3 pro nesplnění povinností Pojišťovny vůči státnímu rozpočtu se vztahuje jak na eventualitu nepřevedení denní zálohy (nesplnění termínu), tak i na nesplnění termínu nebo převedení nižší částky z vyúčtování do 15. dne následujícího po kalendářním měsíci, který podléhá zúčtování.

V odstavci 5 se navrhuje, aby pravidla rozdělení příjmů došlých na příjmový účet a jejich převod do státního rozpočtu na účty fondů Pojišťovny stanovila vláda nařízením.

K § 34

Kromě plánovaných, tj. do zákona o státním rozpočtu zapracovaných dotací nebo návratných finančních výpomocí k řešení finanční nerovnováhy základních fondů Pojišťovny, které lze odvodit z očekávaného vývoje příjmů a výdajů Pojišťovny při sestavení návrhu pojistného plánu a rozpočtu Pojišťovny, se tímto ustanovením navrhuje řešit mimořádné výpadky nebo jiná ohrožení ve finančním zajištění výplaty dávek ze základních fondů, které by mohly vzniknout v průběhu běžného hospodaření, nebyly předvídány a Pojišťovna již není schopna je řešit z vlastních finančních zdrojů. Za tím účelem se navrhuje zavést institut mimořádných návratných finančních výpomocí ze státního rozpočtu, které nebyly zapracovány a schváleny ve státním rozpočtu. K jejich zajištění je Ministerstvo financí oprávněno opatřit si peněžní prostředky úvěrem nebo prodejem státních pokladničních poukázek. Toto navržené ustanovení se promítá i do zvýšení oprávnění Ministerstva financí opatřovat si prostředky ke krytí schodku státního rozpočtu, a to úpravou zákona č. 218/2000 Sb. Možnost poskytování uvedených finančních výpomocí ze státního rozpočtu představuje významnou garanci státu za výplatu dávek sociálního pojištění pojištěncům.

K § 35 a 36

Pojišťovna bude hospodařit podle svého rozpočtu, který představuje finanční část pojistného plánu na daný rozpočtový rok. Pojistný plán jako základní dokument Pojišťovny bude mít i věcnou část, aby vývoj sociálního pojištění bylo možné posoudit v širších souvislostech. Vzhledem k tomu, že vývoj sociálního pojištění je ovlivňován řadou činitelů majících dlouhodobý charakter, navrhuje se sestavování příslušných výhledů, a to až na 50 let vždy v pětiletém období. Zákon obecně vymezuje obsah rozpočtu Pojišťovny s tím, že podrobnější členění upraví prováděcí předpis.

Základním principem rozpočtového hospodaření Pojišťovny je její finančně vyrovnaný návrh rozpočtu; tento princip sestavení rozpočtu znamená, že k vyrovnání případného schodku mezi plánovanými příjmy a plánovanými výdaji musí Pojišťovna navrhnout zapojení svých rezerv, peněžních zůstatků fondů z minulých let (s výjimkou sociálního fondu zaměstnanců) a jiných vlastních dostupných finančních zdrojů, nebo může uplatnit další možnosti uvedené v § 35 odst. 6 včetně možnosti navrhnout dotaci nebo návratnou finanční výpomoc ze státního rozpočtu nebo případně jakákoliv jiná opatření směrovaná Ministerstvu práce a sociálních věcí, která by vedla k vyrovnání finanční bilance na rozpočtový rok. Naopak, vyjde-li plánovaný „přebytek“ mezi příjmy a výdaji po splnění všech závazků očekávaných v rozpočtovém roce, umisťuje se automaticky v návrhu rozpočtu Pojišťovny do tvorby rezervního fondu.

Postup při vypracování návrhu pojistného plánu vychází z termínů při sestavení státního rozpočtu České republiky, neboť rozpočet Pojišťovny je prostřednictvím plateb státu a dalších plateb ze státního rozpočtu velmi úzce spjat se státním rozpočtem; na druhé straně sestavení návrhu státního rozpočtu musí být koordinováno s návrhem pojistného plánu Pojišťovny.

Návrh pojistného plánu projednává vláda, která jej předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu; vláda nemůže návrh pojistného plánu vypracovaného Pojišťovnou měnit, může však vyjádřit k němu své stanovisko. V § 36 v odstavci 3 se stanoví postup v případě neschválení pojistného plánu; pro tuto situaci se navrhuje jako dočasné řešení sestavení provizorního pojistného plánu, který by schvalovala vláda.

K § 37

Mezi důležité nástroje vypovídající o činnosti Pojišťovny patří čtvrtletní zprávy o výsledcích hospodaření a výroční zpráva, která se zpracovává za kalendářní rok; zákon stanoví povinné náležitosti výroční zprávy včetně časového sladění zprávy s termíny pro vypracování státního závěrečného účtu. Zpráva o činnosti se předkládá Ministerstvu práce a sociálních věcí a Ministerstvu financí; výroční zpráva se předkládá prostřednictvím vlády Poslanecké sněmovně.

K § 38

Stát svěřuje Pojišťovně realizaci ústavního práva občana na přiměřené zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele. Nadále však zůstává právním i ekonomickým garantem systému sociálního pojištění, a proto je nezbytné, aby prostřednictvím svých orgánů permanentně dohlížel na činnost Pojišťovny. Výkon státního dozoru se svěřuje Ministerstvu práce a sociálních věcí; kromě toho bude Pojišťovna podléhat i kontrolním oprávněním jiných orgánů (např. Nejvyššího kontrolního úřadu) podle zvláštních právních předpisů. Při výkonu státního dozoru bude Ministerstvo práce a sociálních věcí ověřovat dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů; zákon rámcově předmět státního dozoru vymezuje.

Postup při výkonu státního dozoru se bude kromě příslušných ustanovení tohoto zákona řídit i obecnými pravidly kontrolní činnosti podle zákona o státní kontrole, který podrobně upravuje pravidla kontroly, zejména, kdo může kontrolu provádět, za jakých podmínek dojde k vyloučení kontrolních pracovníků, oprávnění a povinnosti kontrolních pracovníků a kontrolovaných osob, procesní postup při rozhodování o námitkách ke kontrolnímu zjištění, kdy lze uložit pořádkovou pokutu apod.

K § 39

Vzhledem k tomu, že garantem systému sociálního pojištění je stát, je nezbytné, aby státní orgány měly účinné nástroje, které jim umožní včas reagovat, zjistí-li, že Pojišťovna porušuje povinnosti, které jí ukládá tento zákon a další právní předpisy. Orgán státního dozoru je proto oprávněn ukládat Pojišťovně provedení opatření, která povedou k odstranění zjištěných nedostatků, stanovit lhůty, ve kterých je Pojišťovna povinna uložené opatření splnit, a zjistí-li, že usnesení orgánů Pojišťovny je v rozporu s právními předpisy, výkon takového usnesení pozastavit. Při rozhodování o ukládání opatření se bude orgán státního dozoru řídit obecnými předpisy o správním řízení.

K § 40

Finanční kontrolu podle zvláštního zákona bude vrcholově provádět Ministerstvo financí. Zákon vymezuje předmět této kontroly a svěřuje Ministerstvu financí obdobná oprávnění, jaké má orgán státního dozoru, tj. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Finanční kontrola bude prováděna podle zákona o finanční kontrole ve veřejné správě.

K § 41 a 42

Vzhledem k tomu, že výkon státního dozoru a finanční kontrolu mají provádět dva státní orgány, je třeba zajistit koordinaci jejich činnosti, vzájemnou spolupráci a informovanost. V rámci vnitřní organizace ministerstev se předpokládá vytvoření specializovaných útvarů státního dozoru a kontroly nad Pojišťovnou.

Zákon svěřuje státním orgánům potřebná oprávnění, která jim umožní provádět účinný dozor nad Pojišťovnou a operativně zasahovat v odůvodněných případech. Mezi oprávnění patří i možnost vyžádat si za úhradu odborné posouzení některé z otázek, která je předmětem dozoru, nezávislým odborníkem. V takovém případě je i nezávislý odborník vázán povinností mlčenlivosti a za porušení této povinnosti může být sankcionován.

Předpokladem pro řádný výkon dozoru a kontroly je, aby státní orgány měly dostatek informací o činnosti Pojišťovny. Tomu odpovídají i povinnosti Pojišťovny, zejména povinnost umožnit přístup k dokladům a písemnostem potřebným pro dozorovou činnost i k informačnímu systému Pojišťovny. Orgány Pojišťovny a její zaměstnanci jsou povinni poskytnout státním orgánům potřebnou součinnost, bez které by nebylo možno výkon státního dozoru a kontroly provádět.

Zákon ukládá Pojišťovně rovněž povinnost okamžitě informovat Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo financí o skutečnostech, které by mohly ohrozit plynulou výplatu dávek nebo řádné provádění sociálního pojištění a výběr pojistného.

K § 43

V ustanovení se definují základní pojmy, které se zejména v části zákona upravující provádění sociálního pojištění průběžně používají.

K § 44

Základním pravidlem pro určení věcné příslušnosti organizační složky Pojišťovny při provádění sociálního pojištění je priorita poboček. Jejich místní příslušnost upravují další ustanovení zákona; nelze-li tuto příslušnost určit, určí ji podle § 60 Ústředí. Příslušnost Ústředí k provádění určitých úkolů je stanovena vždy výslovně, aby nedocházelo k pochybnostem, která organizační složka Pojišťovny je k danému úkonu oprávněna a zároveň povinna jej provést.

K § 45

U státních orgánů sociálního pojištění, tj. příslušných resortních ministerstev, je příslušnost stanovena zpravidla ve vazbě na poslední resortní příslušnost služebního poměru. Ministerstvo vnitra je přitom prováděcím orgánem i pro Hasičský záchranný sbor ČR, který spadá do oboru jeho působnosti, a na úseku důchodového pojištění též pro Bezpečnostní informační službu. Při vymezení kompetencí státních orgánů sociálního pojištění se jinak vychází z jejich dosavadní působnosti při provádění sociálního zabezpečení s tím, že se z důvodu úzké návaznosti na resortní sociální dávky (výsluhový příspěvek a příspěvek za službu) zakotvuje působnost státních orgánů k provádění důchodového pojištění též u pojištěnců, kteří pobírali tyto dávky. Ministerstvu financí se nově svěřuje provádění důchodového pojištění příslušníků Celní správy; dosud toto pojištění prováděla Česká správa sociálního zabezpečení, která však již pro osoby ve služebním poměru nebude obecně příslušná, a vzhledem k provázanosti provádění nemocenského a důchodového pojištění je účelné, aby oba typy pojištění prováděl pro celníky jeden orgán (který navíc pro ně vykonává působnost podle zákona č. 589/1992 Sb.). Nemocenskou péči pro příslušníky Bezpečnostní informační služby bude provádět (vzhledem ke specifickému postavení této služby) přímo tato služba.

K § 46

V ustanovení se vymezuje příslušnost právnických a fyzických osob majících podle tohoto zákona postavení zaměstnavatele k provádění sociálního pojištění u jednotlivých kategorií pojištěnců, a to z organizačního hlediska nejpraktičtějším způsobem. Rovněž zde je hlavním důvodem spojení údajové základny s jejím využíváním pro účely nemocenského i důchodového pojištění. Zároveň se stanoví, že zaměstnavatelé plní úkoly v sociálním pojištění i nadále na vlastní náklady.

K § 47 až 50

Nositelé sociálního pojištění musí být nadáni řadou oprávnění spolupracovat se státními orgány a jinými právnickými osobami, aby mohli své úkoly vyplývající ze zákona řádně plnit z věcného hlediska, a řadou kontrolních oprávnění, aby mohli prověřovat plnění povinností uložených při provádění sociálního pojištění ostatním subjektům. Tomu odpovídají i adekvátní povinnosti ostatních subjektů podílejících se na provádění sociálního pojištění definované v těchto ustanoveních.

K § 51

Řízení ve věcech sociálního pojištění je řízením správním, které se řídí obecným procesním předpisem, tj. správním řádem, se stanovenými odchylkami, které jsou odůvodněny povahou provádění sociálního pojištění.

Řízení ve věcech sociálního pojištění je řízením správním bez ohledu na to, zda se vede před státními orgány sociálního pojištění, jako je tomu u řízení ve věcech nemocenské péče v ozbrojených silách či u řízení ve věcech důchodového pojištění příslušníků ve služebním poměru, nebo zda se vede před Pojišťovnou, která je veřejnoprávní institucí, jako je tomu u řízení ve věcech nemocenského pojištění zaměstnanců, ve věcech nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných či ve věcech důchodového pojištění. Nutnost odchylek od správního řádu je dána určitými specifiky, která se v oblasti provádění sociálního pojištění vyskytují. Do zákona byly přitom zapracovány jen ty odchylky, které jsou pro řádné provádění sociálního pojištění nutné. Vzhledem k odlišnému charakteru provádění nemocenského pojištění a důchodového pojištění nemohou být tyto odchylky upraveny v tomto díle zákona, který se vztahuje na problematiku řízení v sociálním pojištění obecně, ale jsou zapracovány až v těch příslušných částech zákona, kde je problematika řízení v jednotlivých úsecích sociálního pojištění upravena konkrétně.

K § 52

Základním prostředkem k vyjádření nesouhlasu účastníka řízení s prvoinstančním rozhodnutím a k jeho případné nápravě budou námitky, které budou moci být podány ve všech případech prvoinstančního rozhodnutí všech nositelů sociálního pojištění. Institut námitek má obdobný charakter jako odvolání podle správního řádu, zákon však stanoví určité odchylky dané povahou řízení ve věcech sociálního pojištění a tím, že se jedná o řízení v rámci nositele sociálního pojištění, nikoliv u nadřízeného orgánu.

K § 53

Stanoví se, kdy rozhodnutí nositele sociálního pojištění nabývá právní moci; jde především o situaci, kdy proti rozhodnutí nelze podat námitky. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí nositelů sociálního pojištění (ať už se jedná o Pojišťovnu nebo o státní orgány sociálního pojištění) bude soudem přezkoumáváno podle části páté hlavy třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, tj. na základě opravného prostředku, který se podává proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, je třeba výslovně vyloučit nabytí právní moci rozhodnutí i v případě podání tohoto opravného prostředku.

K § 54

Vzhledem k sociálním aspektům, které systémy nemocenského a důchodového pojištění mají, a s ohledem na závažnost sociálních nároků pojištěnců a usnadnění realizace těchto nároků se stanoví, že pojištěnci nebudou nositelům sociálního pojištění uhrazovat náklady řízení. To platí jak pokud jde o řízení přímo před těmito nositeli pojištění, tak i pokud se jedná o řízení před soudy. Nositelé sociálního pojištění přitom nemají vůči pojištěncům nárok na náhradu nákladů vzniklých v řízení vůči pojištěncům nikdy, tj. ani v případech, kdy ve sporu nebyli úspěšní. Tato zásada se však nebude týkat ostatních účastníků řízení, např. zaměstnavatelů.

K § 55 a 56

Přejímá se tradiční ustanovení o počítání času a k zamezení pochybností se výslovně upravuje, kterým dnem byla splněna oznamovací povinnost. To má význam jednak pro vlastní průběh řízení před nositeli sociálního pojištění (např. při posuzování otázky, zda opravný prostředek byl podán ve lhůtě), jednak při posuzování, zda povinný subjekt splnil jemu uloženou oznamovací povinnost ve stanovené lhůtě, neboť nesplnění této povinnosti může být sankcionováno uložením pokuty.

Vzhledem k obecné subsidiaritě správního řádu zavedené v § 51 zákona bude i v oblasti provádění sociálního pojištění postupováno podle ustanovení § 27 odst. 4 správního řádu, podle něhož platí, že v pochybnostech se považuje lhůta za zachovanou, pokud se neprokáže opak.

K § 57

Ustanovení umožňuje s nositeli sociálního pojištění komunikovat prostřednictvím příslušné techniky i tam, kde je předepsán tiskopis. Dále se stanoví, že úkony lze činit též prostřednictvím elektronické přenosové techniky a reaguje se na možnost ověřovat podpis elektronicky. Ustanovení o jazyce, v kterém se písemná podání předkládají, vychází z dosavadní úpravy; kromě možnosti upustit od překladu (např. listina je předložena ve slovenském jazyce) budou odchylky vyplývat z mezinárodních smluv (§ 5), v nichž je obsažena specifická úprava vzájemného uznávání dokladů nebo podávání písemností.

K § 58

Zakotvuje se pro všechny nositele sociálního pojištění povinnost poskytovat bezplatně potřebné informace a další odbornou pomoc pro všechny nositele sociálního pojištění – jde zejména o podávání informací jednotlivým pojištěncům, popřípadě zaměstnavatelům.

K § 59

Pro jednotné provádění sociálního pojištění a možnost používat počítačové techniky při tomto provádění zákon ve stanovených případech ukládá používat předepsané tiskopisy. Ustanovení zároveň ukládá nositelům sociálního pojištění tyto tiskopisy vydávat a bezplatně je poskytovat subjektům, které je mají používat.

K § 60

Reaguje se na výjimečné situace, kdy nebude možné určit místní příslušnost pobočky Pojišťovny podle obecných pravidel stanovených v zákoně.

K § 61

Pravomoc odstraňovat tvrdosti, které by se vůči oprávněnému vyskytly v sociálním pojištění, se svěřuje příslušným ministrům. Institut odstranění tvrdosti bude používán jen výjimečně v případech, v nichž by striktní postup podle zákona vedl k jiným důsledkům, než které zákon svým zaměřením sleduje, a ve zcela mimořádných individuálních případech, na které zákon nepamatoval. Aby byly odstraněny dosavadní pochybnosti o tom, o jaký postup se v těchto případech jedná, výslovně se vylučuje použití správního řádu a upravují se základní procesní pravidla při odstraňování tvrdostí; vzhledem k povaze tohoto institutu se nejedná o přísně formalizovanou úpravu.

K § 62

Zaměstnavatelé se pro účely nemocenského pojištění zaměstnanců rozdělují na „velké“ a „malé“ a v návaznosti na toto rozdělení plní odlišné povinnosti. Kritériem pro uvedené rozdělení je počet zaměstnanců, jimž zaměstnání zakládá účast na nemocenském pojištění. Do počtu těchto zaměstnanců se však nezahrnují studenti, žáci a osoby se změněnou pracovní schopností připravující se pro pracovní uplatnění s ohledem na rozsah dávek, které jim z nemocenského pojištění náležejí (např. studentům a žákům náleží jen peněžitá pomoc v mateřství). Obdobně dosavadní právní úprava rozlišuje „organizace“ a „malé organizace“. Počet zaměstnanců, který je důvodem pro zařazení zaměstnavatele mezi velké, se stanovuje na 51 (dosud 26). Zaměstnavatelé s uvedeným nebo vyšším počtem zaměstnanců mají předpoklady k provádění nemocenské pojištění svých zaměstnanců.

V souvislosti s přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, se pro účely nemocenského pojištění bude na jednotlivé organizační složky státu nahlížet jako na jednotlivé zaměstnavatele. Navazuje se na úpravu v oblasti pracovněprávní, kde za stát jednají příslušné organizační složky státu.

Zaměstnavatel, jehož počet zaměstnanců nepřesahuje 50, je považován pro účely tohoto zákona za malého zaměstnavatele. Nemocenské pojištění jeho zaměstnanců provádí příslušná pobočka Pojišťovny. Rozšíření počtu zaměstnanců,jejichž nemocenské pojištění nebude provádět zaměstnavatel, nýbrž Pojišťovna (dosud okresní správy sociálního zabezpečení), vytváří předpoklady pro zlepšení provádění nemocenského pojištění.

Situace, kdy u zaměstnavatele dochází k přechodné změně počtu jeho zaměstnanců, se navrhuje ponechat k posouzení Pojišťovně, aby podle konkrétních okolností určila, zda se na přechodnou dobu změní či nezmění charakter zaměstnavatele z malého na velkého nebo naopak s ohledem na potřebnou kontinuitu, nezbytnou hospodárnost a optimální zabezpečení práv pojištěnců při provádění nemocenského pojištění, jakož i na administrativní náročnost spojenou s provedením takové změny.

K § 63

Povinností velkého zaměstnavatele je především včasné přihlášení do rejstříku velkých zaměstnavatelů (sebe a svých mzdových účtáren) vedeného příslušnou pobočkou Pojišťovny a hlášení všech dalších potřebných skutečností a jejich změn, včetně případného zániku velkého zaměstnavatele, popř. zrušení jeho mzdové účtárny, která byla zapsána v rejstříku velkých zaměstnavatelů. Tento rejstřík je základním evidenčním podkladem pro provádění nemocenského pojištění a pro kontroly plnění stanovených povinností velkých zaměstnavatelů prováděné Pojišťovnou. Vzhledem k zásadnímu významu této evidence je v zákoně taxativně vymezen okruh údajů, které musí velký zaměstnavatel přihlašující sebe či svou mzdovou účtárnu v přihlášce uvést. Jedná se o základní údaje nezbytné pro řádné provádění nemocenského pojištění. Osmidenní lhůta, která je pro hlášení všech potřebných údajů či jejich změn stanovena, je dostatečně dlouhá k tomu, aby velký zaměstnavatel mohl bez problémů ohlašovací povinnost splnit; přitom umožňuje Pojišťovně na hlášené skutečnosti v případě potřeby pružně reagovat.

K identifikaci velkého zaměstnavatele a jeho mzdových účtáren je příslušnou pobočkou Pojišťovny přidělováno evidenční číslo velkému zaměstnavateli a jeho mzdovým účtárnám, které ve styku s pobočkou Pojišťovny musí být vždy používáno.

Zákon vymezuje dva okruhy subjektů, které mají povinnost příslušná hlášení podat. Zatímco přihlašování a hlášení změn údajů již ohlášených provádí velký zaměstnavatel, je okruh subjektů majících povinnost odhlásit zaměstnavatele, který přestal být velkým zaměstnavatelem, stanoven šířeji. Takovým subjektem může být podle okolností např. malý zaměstnavatel (pokud by počet zaměstnanců velkého zaměstnavatele klesl pod 51 zaměstnanců a velký zaměstnavatel se stal malým zaměstnavatelem) nebo likvidátor, který podal rejstříkovému soudu návrh na výmaz obchodní společnosti z obchodního rejstříku. Širší vymezení okruhu subjektů povinných odhlásit bývalého velkého zaměstnavatele umožní Pojišťovně získání nezbytných informací i v těchto případech.

K § 64

Ustanovení upravuje povinnosti velkého zaměstnavatele při poskytování dávek nemocenského pojištění. Rozsáhlé vymezení povinností je důvodné, neboť velcí zaměstnavatelé zajišťují pro své zaměstnance především výplatu dávek v případech, kdy je na ně zákonný nárok; při porušení některé z uvedených povinností může být velkému zaměstnavateli uložena pokuta (§ 191). Tyto dávky poskytuje velký zaměstnavatel svým zaměstnancům a rovněž bývalým zaměstnancům, pokud splňují podmínky nároku na dávky. Pokud zaměstnanec (bývalý zaměstnanec) nesouhlasí s výší přiznané dávky, s dobou jejího poskytování nebo se domnívá, že mu byla dávka neprávem odepřena, je velký zaměstnavatel povinen předat věc k rozhodnutí Pojišťovně. Obdobně postupuje velký zaměstnavatel v případech, kdy má pochybnost o tom, zda jsou podmínky nároku na dávku splněny. Pravomocí rozhodovat o dávkách nemocenského pojištění ve sporných či nejasných případech je totiž nadána pouze Pojišťovna jako subjekt v konečném důsledku zodpovědný za řádné provádění nemocenského pojištění. Tento postup by měl zaručit objektivní posouzení věci.

Povinnost velkého zaměstnavatele vést potřebné evidence a sdělovat stanovené údaje je nezbytná pro provádění nemocenského pojištění Pojišťovnou.

Při poskytování dávek nemocenského pojištění u velkého zaměstnavatele neprobíhá řízení o dávkách, je však třeba zajistit, aby byly uplatňovány základní zásady, které se jinak při rozhodování ve správním řízení používají. Na postup zaměstnavatele při poskytování dávek se proto navrhuje vztáhnout základní pravidla správního řízení.

K § 65

Evidence o zaměstnancích, kterou je velký zaměstnavatel povinen vést, musí obsahovat potřebné údaje pro provádění nemocenského pojištění. Je uváděn taxativní výčet údajů potřebných pro provádění nemocenského pojištění zaměstnanců, které vede velký zaměstnavatel. Uvedené údaje jsou nezbytné zejména pro posouzení jednotlivých případů zjišťování splnění podmínek nároku na dávku a stanovení její výše a doby jejího poskytování.

K § 66

Pro provádění nemocenského pojištění zaměstnance je třeba mít k dispozici potřebné údaje ze zaměstnání u předchozího zaměstnavatele, kde byl zaměstnanec nemocensky pojištěn, např. o době trvání pracovní neschopnosti a o době trvání nemocenského pojištění. Proto se velkému zaměstnavateli ukládá povinnost písemně potvrzovat potřebné údaje zaměstnanci při skončení zaměstnání; na žádost zaměstnance, nového zaměstnavatele zaměstnance, popřípadě Pojišťovny je velký zaměstnavatel povinen potvrzení vydat kdykoliv po skončení zaměstnání.

K § 67

V souvislosti se zánikem velkého zaměstnavatele bez právního nástupce jsou takovému zaměstnavateli uloženy povinnosti zajišťující plynulé poskytování dávek nemocenského pojištění jeho bývalým zaměstnancům Pojišťovnou. V situaci, kdy takový velký zaměstnavatel má právního nástupce, poskytuje tento právní nástupce dávky i bývalým zaměstnancům zanikajícího velkého zaměstnavatele. Předpokladem je, že právní nástupce je velkým zaměstnavatelem; pokud by byl malým zaměstnavatelem, nemohl by sám dávky nemocenského pojištění poskytovat a i v tomto případě by jejich výplatu převzala Pojišťovna.

K § 68

U velkého zaměstnavatele, který má více mzdových účtáren, se určuje jejich příslušnost k poskytování dávek nemocenského pojištění stanovenému okruhu zaměstnanců, jakož i k plnění dalších povinností souvisejících s prováděním nemocenského pojištění zaměstnanců. Dosavadní úprava umožňuje, aby si organizace sama určila, zda všechny mzdové účtárny či jen některé z nich budou poskytovat dávky nemocenského pojištění zaměstnancům. Toto řešení však má určité nevýhody; poskytování dávek nemocenského pojištění souvisí s odvodem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, neboť velký zaměstnavatel dávky z tohoto pojistného (příspěvku) uhrazuje, tzn. že o ně krátí tento odvod, a tak okresní správy sociálního pojištění mají problémy s ověřením, zda jsou plněny povinnosti v provádění nemocenského pojištění u všech zaměstnanců. Navržené řešení je proto vhodnější.

K § 69

Zaměstnancům malého zaměstnavatele budou dávky nemocenského pojištění poskytovat příslušné pobočky Pojišťovny, a to na základě podkladů získaných též od tohoto zaměstnavatele. Proto se navrhuje uložit malému zaměstnavateli stejnou evidenční povinnost, jaká platí pro velkého zaměstnavatele, tj. přihlašovat se na předepsaném tiskopise do rejstříku malých zaměstnavatelů u příslušné pobočky Pojišťovny a odhlašovat se z tohoto rejstříku. Stejně jako velký zaměstnavatel je i malý zaměstnavatel povinen ohlašovat změny údajů, které v tiskopise uvedl. Pro identifikaci malého zaměstnavatele bude malému zaměstnavateli příslušnou pobočkou Pojišťovny přiděleno evidenční číslo, které bude malý zaměstnavatel povinen používat při styku s Pojišťovnou.

K § 70

Malému zaměstnavateli se ukládá povinnost na předepsaném tiskopise a ve stanovené lhůtě přihlašovat a odhlašovat zaměstnance z účasti na nemocenském pojištění u příslušné pobočky Pojišťovny. Na rozdíl od zaměstnanců velkých zaměstnavatelů poskytuje dávky nemocenského pojištění zaměstnancům malého zaměstnavatele přímo Pojišťovna. Je proto nezbytné, aby vedla jejich evidenci. Lhůta stanovená pro podání příslušného hlášení je stanovena v délce 8 dnů; jedná se o dobu v oblasti provádění sociálního pojištění obvyklou, která na jedné straně dává povinnému subjektu dostatečný časový prostor ke splnění stanovené povinnosti, na straně druhé umožňuje Pojišťovně řádný výkon její činnosti.

Počátek běhu stanovené lhůty od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž účast zaměstnance na nemocenském pojištění vznikla, bude připadat v úvahu v těch případech, kdy je účast zaměstnance na nemocenském pojištění v jednotlivých kalendářních měsících podle vyhlášky č. 165/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podmíněna dosažením stanovené výše příjmu (jedná se např. o pracovníky činné na základě dohody o pracovní činnosti, členy družstev, společníky a jednatele společností s ručením omezeným, pracovníky na nepravidelnou výpomoc aj.). Vzhledem k tomu, že u těchto skupin zaměstnanců je možno posoudit, zda v konkrétním kalendářním měsíci byli účastni nemocenského pojištění, až po jeho skončení, je nutno v těchto případech stanovit počátek běhu příslušné lhůty až od prvního dne měsíce následujícího.

K § 71

Malý zaměstnavatel nebude poskytovat svým zaměstnancům dávky nemocenského pojištění (poskytuje jim je pobočka Pojišťovny), ukládají se mu však některé povinnosti v nemocenském pojištění zaměstnanců. Zejména jde o předávání žádostí zaměstnanců o dávky nemocenského pojištění příslušné pobočce Pojišťovny k posouzení nároku a výplatě, sdělování údajů této pobočce potřebných pro provádění nemocenského pojištění zaměstnanců a vedení potřebné evidence o pojištěncích. Malý zaměstnavatel v rámci vedení evidence registruje základní osobní údaje o zaměstnanci, počty neomluvených pracovních dní, popřípadě jejich částí, záznamy, zda zaměstnanec pobírá starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod a od kdy jej pobírá, apod.

K § 72

Základním účelem systému nemocenského pojištění je zabezpečit zaměstnance v případě stanovené sociální události příslušnou dávkou. Aby však příslušný plátce dávky mohl příslušnou dávku poskytnout, ukládají se zaměstnanci povinnosti v nemocenském pojištění, a to ve vztahu k Pojišťovně i k zaměstnavateli. Okruh těchto povinností je vymezen tak, aby byla zajištěna řádná a včasná výplata dávek nemocenského pojištění příslušným plátcem; současně však i s nezbytným přihlédnutím k tomu, že je to především zaměstnanec, v jehož zájmu je, aby mu byla příslušná dávka poskytnuta. Kromě povinnosti ohlásit všechny rozhodující skutečnosti pro zánik nebo změnu nároku na dávku je zaměstnanec povinen sdělovat zaměstnavateli skutečnosti umožňující zaměstnavateli vést řádnou evidenci o zaměstnancích, jejíž obsah je přesně vymezen v § 65.

K § 73

Ustanovení obsahuje výčet povinností poboček Pojišťovny při provádění nemocenského pojištění zaměstnanců. Jedná se především o vlastní řízení provádění nemocenského pojištění zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům. Pobočky Pojišťovny též vedou potřebnou evidenci pojištěnců, kteří jsou zaměstnáni u malých zaměstnavatelů.

Pojišťovna rozhoduje o účasti na nemocenském pojištění, provádí nemocenské pojištění zaměstnanců malých zaměstnavatelů a dalších uvedených skupin osob, ve sporných či nejasných případech u zaměstnanců velkého zaměstnavatele rozhoduje o dávce; dále též rozhoduje o dávce i v případech, kdy má zaměstnanec malého zaměstnavatele např. pochybnost o výši dávky. Rozhoduje rovněž o poskytování tzv. dobrovolných dávek nemocenského pojištění ‑  např. v situacích, kdy může být vypláceno nemocenské až do výše tří čtvrtin rodinným příslušníkům zaměstnance, který si přivodil pracovní neschopnost jako bezprostřední následek své opilosti nebo zneužití omamných prostředků (§ 24 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců).

Navrhuje se, aby pobočka Pojišťovny mohla převzít plnění některých povinností zaměstnavatelů, kteří je neplní; jde o oprávnění, které by bylo činěno ve prospěch pojištěnců (zákon přitom počítá též s pokutami vůči zaměstnavatelům neplnícím své povinnosti, které však nemusí vždy vést ke zlepšení situace).

K § 74

Ustanovení řeší příslušnost poboček Pojišťovny při provádění nemocenského pojištění zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům a jejich zaměstnancům. Příslušnost pobočky pro zaměstnavatele se řídí místem jeho sídla (v místě sídla je povinen se přihlásit do rejstříku zaměstnavatelů) a stejná pobočka je příslušná i pro zaměstnance zaměstnavatele. Zásada, že se místní příslušnost při provádění nemocenského pojištění řídí podle sídla zaměstnavatele a nikoli podle místa bydliště zaměstnance, je dána tím, že jsou to právě zaměstnavatelé, kteří vedou stanovenou evidenci, shromažďují a předávají, jedná-li se o malé zaměstnavatele, příslušné podklady pro poskytování dávek nebo sami vyplácí dávky, jde-li o velké zaměstnavatele. Zaměstnavatelé (malí i velcí) rovněž za sebe i za své zaměstnance odvádí pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Proto je z hlediska praktičnosti provádění nemocenského pojištění včetně nutnosti zabezpečit provádění kontroly plnění stanovených povinností uvedená zásada nejvýhodnější. Pouze u uchazeče o zaměstnání se příslušnost pobočky Pojišťovny řídí místem trvalého pobytu uchazeče.

K § 75

Ustanovení stanoví subjekty, u kterých je podávána žádost o dávky. Obecně platí zásada, že zaměstnanci podávají žádost o dávku u svého zaměstnavatele, a to bez ohledu na to, zda se jedná o zaměstnavatele malého či velkého. Znamená to tedy, že i zaměstnanci malých zaměstnavatelů podávají žádost o dávku u svého zaměstnavatele přesto, že jejich nemocenské pojištění provádí a dávky poskytuje příslušná pobočka Pojišťovny. Toto řešení je výhodné především pro zaměstnance, pro něhož je podání žádosti o dávku u subjektu, s nímž je běžně v kontaktu, podstatně jednodušší. Výjimku z uvedené zásady tvoří zaměstnanci propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kteří v některých případech uplatňují nárok přímo u příslušné věznice; ostatní osoby podávají žádost o dávku u příslušné pobočky Pojišťovny.

Ustanovení odstavce 2 vychází ze zásady, že samotným faktem skončení účasti na nemocenském pojištění se příslušnost subjektu, u něhož se nárok na dávku uplatňuje, nemění.

Důvodem výjimky z příslušnosti subjektů při podání žádosti o dobrovolnou dávku je skutečnost, že o ní rozhoduje vždy pobočka Pojišťovny.

K § 76 až 79

V uvedených ustanoveních se stanoví způsob uplatňování nároku na jednotlivé dávky nemocenského pojištění. Zásada, že nárok na dávky lze uplatnit pouze zákonem stanovenou formou, tj. na předepsaném tiskopise, zaručuje, že příslušný plátce dávky již v době obdržení žádosti o poskytnutí dávky obdrží údaje potřebné k rozhodnutí.

Pro vyplacení nemocenského nepostačuje na rozdíl od ostatních dávek nemocenského pojištění pouze podání žádosti o dávku, neboť rozhodnutí o vzniku pracovní neschopnosti nestanoví délku této neschopnosti, tu potvrdí až rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti nebo potvrzení o jejím trvání v případech, kdy pojištěnec potřebuje doklad pro výplatu nemocenského před ukončením pracovní neschopnosti. U ostatních dávek doba poskytování vyplývá buď ze zákona (u peněžité pomoci v mateřství), nebo ze žádosti o dávku (např. z rozhodnutí lékaře o potřebě ošetřování člena rodiny; v případě změny se vydává nová žádost).

K § 80

Ustanovení stanoví pro účely řízení o povinnosti uhradit přeplatek na dávce nemocenského pojištění odchylku od ustanovení správního řádu (§ 14) o účastnících řízení. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel dávku vyplatil, je třeba, aby ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu, byl jako účastník tohoto řízení výslovně uveden.

K § 81

Ustanovení vymezuje okruh subjektů oprávněných zahájit řízení v jednotlivých případech a rovněž stanoví způsob, kterým tak v některých případech musí oprávněný subjekt učinit. Řízení o přiznání dávky a o přerušení poskytování peněžité pomoci v mateřství (peněžité pomoci) se navrhuje zahajovat pouze na základě žádosti pojištěnce. Vychází se ze zásady, že je právem pojištěnce o dávku požádat. Pojišťovna proto nemůže bez projevu vůle pojištěnce zahájit uvedená řízení.

Ostatní řízení o dávku se zahajují buď na návrh účastníka řízení nebo z podnětu Pojišťovny. Možnost Pojišťovny zahájit řízení ex offo je zde důvodná, neboť v řadě případů (např. v řízení o snížení výše již přiznané dávky, o jejím odnětí apod.) nebude mít pojištěnec zájem na tom, aby zahájení řízení sám inicioval. Vzhledem k tomu, že podle § 80 zákona je účastníkem řízení o úhradě přeplatku na dávce způsobené zaviněním pojištěnce dávky i zaměstnavatel, který dávku vyplatil, může i on jako účastník řízení podat v případě tohoto řízení návrh na jeho zahájení.

K § 82

Pro vydávání rozhodnutí Pojišťovnou platí správní řád. Ustanovení proto upravuje pouze odchylky od obecné právní úpravy.

Vzhledem k tomu, že velký zaměstnavatel dávky pojištěncům (resp. oprávněným osobám) přímo vyplácí, musí být o všech rozhodnutích, která se týkají otázek nároku na dávku, její výši či výplatu, informován.

Rozhodnutí o vzniku nebo zániku účasti na nemocenském pojištění se vztahuje na malé i velké zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že otázka vzniku či zániku účasti na nemocenském pojištění má zásadní vliv na existenci práv či povinností ať už zaměstnance či zaměstnavatele (např. v otázce odvodu pojistného, na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti), je nezbytné, aby s rozhodnutím o vzniku či zániku nemocenského pojištění zaměstnance byl jeho zaměstnavatel seznámen jednoznačně stanoveným způsobem.

K § 83

Ustanovení odstavce 1 upravuje možnost podání námitek proti rozhodnutí pobočky Pojišťovny. Námitky nejsou možné proti rozhodnutí o odnětí nemocenského z důvodu ukončení dočasné pracovní neschopnosti. V takovém případě totiž není splněna jedna ze základních podmínek nároku na nemocenské – pracovní neschopnost, která byla předtím ukončena rozhodnutím příslušného orgánu o zdravotním stavu zaměstnance. Možnost nápravy tohoto rozhodnutí nemůže být dána v oblasti poskytování dávek nemocenského pojištění, je upravena v závislosti na tom, zda pracovní neschopnost ukončil ošetřující lékař nebo Pojišťovna podle § 155 nebo 164 zákona.

Nutnost vyloučení odkladného účinku námitek v odstavci 2 je dána tím, že v opačném případě by dávka mohla být neoprávněně vyplácena po celou dobu (resp. po část doby) řízení, čímž by se neúměrně zvýšilo riziko vzniku přeplatků.

K § 84

Vzhledem k charakteru případů řešených v oblasti řízení v nemocenském pojištění se navrhuje upravit možnost podání opravného prostředku k soudu podle § 250l a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění; tímto opravným prostředkem se napadá nepravomocné rozhodnutí. Umožňuje se přitom, aby Ústředí Pojišťovny vydalo do doby, dokud soud nerozhodne, nové rozhodnutí, kterým opravnému prostředku plně vyhoví; v takovém případě soud řízení zastaví.

K § 85

Výslovně je nutné stanovit vykonatelnost rozhodnutí v případě vyloučení odkladného účinku námitek.

K § 86

Zákon stanoví, že do vlastních rukou se doručují ta rozhodnutí, jejichž výrok působí vůči žadateli negativně [písm.a) a b)], a dále rozhodnutí o vzniku nebo zániku účasti na nemocenském pojištění (pozitivní i negativní) jako o základním právním vztahu, který pojištěnec v oblasti nemocenského pojištění má. Jedná se o taková rozhodnutí, u nichž je nezbytné zajistit jejich doručení průkaznou formou a získat přehled o datu doručení účastníku řízení z hlediska posouzení běhu odvolacích lhůt.

K § 87

Ustanovení odstavce 1 zakládá možnost provádět výkon rozhodnutí jak prostředky danými správním řádem (v oblasti nemocenského pojištění půjde typicky o výkon rozhodnutí srážkou ze mzdy nebo přikázáním pohledávky podle § 78 správního řádu), tak prostředky danými občanským soudním řádem. Pobočka Pojišťovny se rozhodne podle okolností konkrétního případu, jestli zvolí formu exekuce soudní nebo exekuce správní.

Ustanovení odstavce 2 stanoví příslušnost konkrétního orgánu Pojišťovny k výkonu rozhodnutí cestou správní exekuce. Vzhledem k tomu, že v 1. stupni řízení je k rozhodování příslušná právě pobočka Pojišťovny a že povinný subjekt zpravidla sídlí v okruhu její působnosti, je důvodné, aby to byl právě tento orgán Pojišťovny, který správní exekuci provede.

K § 88

Velkým zaměstnavatelům se ukládá povinnost vyplácet zaměstnancům dávky nemocenského pojištění (na základě předepsaných podkladů) v termínech stanovených pro výplatu mezd a platů, neboť tyto dávky zaměstnancům nahrazují ucházející příjem. Pro včasné provedení výplat dávek je velký zaměstnavatel povinen vyhlásit písemnou formou, do kdy před výplatním termínem musí zaměstnanci podklady předložit. Výjimka platí pro výplatu vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství, který se vyplácí jednou měsíčně po uplynutí kalendářního měsíce, za který náleží.

K § 89

Vzhledem k tomu, že Pojišťovna poskytuje zaměstnancům pouze dávky nemocenského pojištění, je v uvedeném případě nutno stanovit, do kdy je povinna dávky vyplatit, a to výslovně a nikoli odkazem na termín výplaty jiných plnění (mezd a platů), jako je tomu u velkého zaměstnavatele. V případech, kdy plátcem dávek nemocenského pojištění je pobočka Pojišťovny, je povinna dávky náležející za kalendářní měsíc vyplatit do konce následujícího kalendářního měsíce, pokud nárok na ně byl uplatněn předepsaným způsobem. Obdobně jako velký zaměstnavatel je pobočka Pojišťovny povinna písemně vyhlásit termín pro předání podkladů pro výplatu dávek v příslušném (tj.následujícím) měsíci.

K § 90

Dávky se vyplácejí v hotovosti, pokud příjemce nepožádá o jejich výplatu bezhotovostně na účet vedený u banky v České republice. Plátce dávky je povinen vyhovět též žádosti o změnu způsobu výplaty.

K § 91

Dávky nemocenského pojištění se navrhuje (stejně jako podle dosavadní právní úpravy) nevyplácet do ciziny;z tohoto pravidla jsou však stanoveny výjimky. První z nich je situace, kdy stanoví jinak mezinárodní smlouva (§ 5). Další výjimka stanovená přímo v tomto ustanovení je založena na zásadě dispoziční, neboť se jedná o právo zaměstnance, který má místo výkonu práce trvale nebo přechodně v cizině, jehož žádosti o výplatu dávek do ciziny je v tomto případě plátce dávky povinen vyhovět. Dále je v zákoně dána formou zmocnění pro Pojišťovnu možnost povolit výplatu dávky i do nesmluvní ciziny. Jedná se o právo Pojišťovny, které bude uplatňováno v těch případech, které bude Pojišťovna považovat z hlediska řádného provádění nemocenského pojištění a možnosti zabezpečení zaměstnanců dávkami za důvodné. Vzhledem k nezbytně všeobecnému rozsahu tohoto oprávnění, které může být uplatňováno v široké škále rozdílných situací, dává se Pojišťovně též zmocnění případně stanovit – uzná-li to vhodné – při povolení této výjimky též potřebné podmínky pro výplatu dávek do ciziny.

K § 92

Upravuje se základní zásada, že dávku nemocenského pojištění je možno vyplatit pouze na základě stanoveného dokladu, popř. na základě rozhodnutí Pojišťovny. Výplata dávky, která by byla provedena jinak než na základě těchto podkladů, by byla výplatou neoprávněnou se všemi z toho plynoucími důsledky. Proto se výslovně stanoví na základě jakých dokladů se vyplácejí dávky nemocenského pojištění a jaké náležitosti musí splňovat. Dokladem k výplatě je též rozhodnutí Pojišťovny, které musí mít příslušné náležitosti.

K § 93

Ustanovení upravuje odpovědnost za přeplatek na dávce nemocenského pojištění zaměstnanců; každý kdo zaviní, že dávka byla neprávem či ve vyšší výši vyplacena, je povinen uhradit Pojišťovně tento přeplatek; v případě zavinění několika osob (a to právnických i fyzických) nastupuje princip solidární odpovědnosti, případně vzájemná dohoda těchto subjektů.

Řeší se rovněž povinnost fyzické osoby, která má nárok na výplatu starobního nebo plného invalidního důchodu vrátit Pojišťovně nemocenské, které jí bylo poskytováno za dobu delší než 84 kalendářních dnů, popřípadě při více pracovních neschopnostech po dobu 84 kalendářních dnů v jednom kalendářním roce (§ 21 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců).

K § 94

Nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných upravuje zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Nemocenské pojištění těchto osob je dobrovolné, osoby samostatně výdělečně činné se musí k tomuto pojištění přihlašovat na předepsaném tiskopise. Na tiskopise budou totiž uváděny údaje, které Pojišťovna potřebuje k vedení evidence o osobách samostatně výdělečně činných účastných nemocenského pojištění. Pro odhlášení z nemocenského pojištění se nevyžaduje předepsaný tiskopis, neboť žádný jiný údaj kromě data, od něhož se osoba samostatně výdělečně činná odhlašuje z nemocenského pojištění, není třeba sdělovat.

Osoba samostatně výdělečně činná, která se přihlásila k nemocenskému pojištění, musí mít stejné povinnosti v souvislosti s poskytováním dávek z nemocenského pojištění jako zaměstnanec, např. pokud jde o uplatňování nároku na dávku, oznamování skutečností rozhodných pro vznik a trvání nároku na dávku, na její výši, výplatu apod.

K § 95

Provádění nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných se navrhuje uložit pobočce Pojišťovny, která bude těmto osobám poskytovat dávky nemocenského pojištění. Pobočkám Pojišťovny se proto stanoví povinnosti, které budou mít při provádění nemocenského pojištění těchto osob.

K § 96

Příslušnost pobočky Pojišťovny k provádění nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných se řídí místem trvalého pobytu těchto osob. Nemá-li osoba samostatně výdělečně činná trvalý pobyt v České republice a má několik míst výkonu samostatné výdělečné činnosti v obvodu působnosti více poboček Pojišťovny, určí si osoba samostatně výdělečně činná k provádění nemocenského pojištění tu pobočku Pojišťovny, kde převažuje výkon samostatné výdělečné činnosti. Tento způsob určování místní příslušnosti pobočky Pojišťovny zabraňuje případným sporům v této věci, a popř. i rozhodování Ústředí Pojišťovny o místní příslušnosti pobočky Pojišťovny.

K § 97

Osoba samostatně výdělečně činná uplatňuje žádost o dávku nemocenského pojištění u té pobočky Pojišťovny, u které se přihlásila k nemocenskému pojištění.

Na postup pobočky Pojišťovny při poskytování dávek nemocenského pojištění a při vydávání písemného dokladu osobám samostatně výdělečně činným o druhu dávky, denní výši dávky, výši denního vyměřovacího základu a době za kterou je dávka vyplacena se použijí základní pravidla správního řízení. I když pobočka Pojišťovny v nesporných případech řízení neprovádí a dávky nemocenského pojištění osobám samostatně výdělečně činným přímo vyplácí (obdobně jako velký zaměstnavatel svým zaměstnancům), je třeba zajistit, aby při poskytování těchto dávek respektovala základní zásady používané jinak při rozhodování ve správním řízení (např. zásadu zákonnosti, tj. postupu podle zákonů a jiných právních předpisů, zásadu ochrany práv žadatelů o dávky, aj.).

K § 98

Ustanovení obsahuje základní úpravu příslušnosti k provádění nemocenského pojištění v ozbrojených silách. Vzhledem ke značné variabilitě organizace jednotlivých složek, v nichž osoby účastné nemocenské péče v ozbrojených silách svou službu vykonávají (Armáda ČR, Policie ČR, Celní správa, Vězeňská služba, BIS aj.) musí být nutně vymezení příslušnosti k provádění pouze rámcové. Konkrétní určení, kdo plní roli finanční složky, pak musí vždy vycházet z organizační struktury příslušné ozbrojené složky či příslušného ozbrojeného sboru a je dáno vnitřními předpisy této složky (sboru).

K § 99

Osoba ve služebním poměru, která je účastna nemocenské péče v ozbrojených silách, má při uplatňování nároku na dávku stejné postavení jako zaměstnanec. Není proto důvodu, aby okruh jejich povinností byl v tomto směru odchylný.

K § 100

Obsah tohoto ustanovení vychází ze specifické organizace v ozbrojených silách či sborech a v obecné rovině respektuje nezbytně nutné odchylky potřebné pro provádění nemocenské péče v ozbrojených silách.

K § 101

Právní úprava je po věcné stránce shodná s úpravou, která platí podle § 80 zákona v systému nemocenského pojištění zaměstnanců. Rovněž důvody, které podmiňují nutnost existence tohoto ustanovení, jsou totožné.

K § 102

Ustanovení řeší problematiku subjektu, kterému se podávají žádosti o dávky odchylně od právní úpravy dané obecnými předpisy o správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení) a rovněž odchylně od právní úpravy platné v systému nemocenského pojištění zaměstnanců (§ 75 zákona) či nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných (§ 97 odst. 1 zákona). Uvedená odchylka spočívající v tom, že obecně podávají žádosti o dávku osoby ve služebním poměru svému nejblíže nadřízenému, vyplývá z odlišnosti organizace ozbrojených sil a sborů a specifiky služby v nich. V souvislosti s tím je nutno též zavést pro tohoto nadřízeného povinnost doklad neprodleně předat příslušné finanční složce.

K § 103

Pokud se jedná o dávky, které jsou upraveny i v systému nemocenského pojištění zaměstnanců, není důvod, aby byl nárok na ně uplatňován jiným způsobem než v případě, kdy nárok na dávku uplatňuje zaměstnanec. To platí pro nemocenské, peněžitou pomoc v mateřství a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství. Způsob uplatnění nároku na podporu při ošetřování člena rodiny není upraven z toho důvodu, že systém nemocenské péče v ozbrojených silách tuto dávku neobsahuje.

Vzhledem k tomu, že příspěvek na pohřeb vojáka je dávka, která je upravena pouze v zákoně č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, v platném znění, je třeba upravit způsob uplatňování nároku na tuto dávku výslovně.

K § 104

Ustanovení přebírá pro oblast řízení ve věcech nemocenské péče právní úpravu platnou pro řízení ve věcech nemocenského pojištění zaměstnanců s tím, že v obecné rovině specifikuje působnost příslušných orgánů pro jednotlivé stupně řízení.

K § 105

Ustanovení konstruuje výplatu dávek nemocenské péče v ozbrojených silách shodně s úpravou platnou pro nemocenské pojištění zaměstnanců. Jelikož je situace při vlastní výplatě dávek v obou systémech obdobná, není zavádění jiného systému v tomto směru z hlediska věcného, důvodné.

K § 106

Pro plnění úkolů nositelů sociálního pojištění v důchodové oblasti je třeba, aby zaměstnavatelé vedli a udržovali prvotní údajovou základnu, na kterou navazují jejich další povinnosti týkající se oznamování skutečností rozhodných pro posouzení nároků na důchody, určení jejich výše, resp. posouzení nároku na jejich výplatu, jak stanoví zejména zákon o důchodovém pojištění. Obecná evidenční a oznamovací povinnost je dále konkretizována v § 107 a následujících ustanoveních. Rozhodné skutečnosti se oznamují podle povahy věci buď na základě uvedeného ustanovení ex lege, popř. na základě výzvy Pojišťovny nebo státního orgánu sociálního pojištění.

K § 107

Ustanovení obsahuje taxativní výčet skutečností, které musí obsahovat prvotní údajové základny jednotlivých druhů institucí, které plní stanovené povinnosti v závislosti na tom, v jakém vztahu zakládajícím účast na důchodovém pojištění vůči nim jednotlivé skupiny občanů jsou. Z tohoto důvodu je ustanovení rozčleněno na odstavce, z nichž vyplývá, jaký okruh skutečností, popř. v jaké formě, jsou jednotlivé skupiny subjektů povinny evidovat.

K § 108

Evidenční list důchodového pojištění je speciálním dokladem pro plnění evidenční a oznamovací povinnosti. Obsahuje údaje, které ovlivňují nároky na důchody a určení jejich výší, tj. zejména údaj o době důchodového pojištění a o výši vyměřovacích základů, tj. příjmů, které jsou pro důchodové účely započitatelné. Údaje doplňují zaměstnavatelé vždy po uplynutí kalendářního roku v zákonem stanovené lhůtě.

Novou úpravou bude (počínaje rokem 2004 – srov. § 202) zavedení evidenčních listů pro každý kalendářní rok – to má za účel zavést větší jistotu pro pojištěnce, neboť dosavadní úprava, kdy se evidenční list uzavíral až po skončení zaměstnání, vedla k případům ztráty evidenčních listů, neplnění povinností zaměstnavatelů apod. s negativním dopadem na pojištěnce, který pak obtížně prokazoval minulou dobu. Roční periodicita umožní lepší kontrolu a zvýší jistotu pojištěnců; za tím účelem má pojištěnec obdržet od zaměstnavatele stejnopis evidenčního listu.

K § 109

S vedením evidenčních listů důchodového pojištění úzce souvisejí pravidla pro jejich předkládání; jsou rozlišena podle situací, pro něž je tento doklad potřebný. Proto je odstavec 2 rozdělen na písmeno a), kdy je z důvodu skončení pojistného vztahu třeba zaslat evidenční list operativně, a na písmeno b), kdy průběžným zasíláním ročních evidenčních listů bude agenda rovnoměrně časově rozložena. V odstavci 4 pak jsou upraveny související náležitosti pro sepisování žádostí o důchody. Úprava zasílání ročních evidenčních listů zároveň vytváří předpoklad pro zavedení tzv. individuálních osobních účtů jednotlivých pojištěnců.

K § 110

Ustanovení upravuje podrobně povinnosti ostatních institucí, které nevedou evidenční listy důchodového pojištění pro skupiny občanů majících vůči nim jiný než pracovní vztah. V těchto případech jsou totiž potřebné pouze některé údaje (zejména ne údaje o započitatelných příjmech, neboť jde vesměs o vztahy, které sice účast na důchodovém pojištění zakládají, ale jejich účastníci nejsou v těchto vztazích odměňováni), takže by vedení evidenčních listů bylo nadbytečné. Účelem ustanovení je zajistit, aby nositelé sociálního pojištění získali o pojištěncích údaje, které mohou evidovat a které v souvislosti s řízením o důchod již nebude třeba znovu prokazovat.

K § 111

Mezi povinnosti zaměstnavatelů dále patří potvrzování skutečností, které nelze uvádět v evidenčních listech, což souvisí se způsobem určování jednoho z rozhodných prvků ovlivňujících výši důchodů, tj. výpočtového základu. Při určování výpočtového základu totiž figurují tzv. vyloučené doby, tedy doby, v nichž pojištěnec neměl započitatelný příjem z důvodů, které zákon o důchodovém pojištění uznává jako objektivní (zejména dobu výplaty dávek nemocenského pojištění nahrazujících mzdu). Protože by zahrnutí dob, v nichž trvaly tyto objektivní důvody, při stanovení měsíčního průměru výdělků pojištěnce poškozovalo, vylučují se doby těchto objektivních důvodů z výpočtu, a tento průměr se vypočítává jen za doby, kdy byl dosahován započitatelný příjem. Příjmy potvrzované podle § 111 však nejsou vyloučenými dobami ovlivněny (náležejí i v dobách jejich trvání), takže by naopak jejich zahrnutí do obecného vzorce výpočtu výsledek neodůvodněně zvyšovalo.

K § 112

Pobočky Pojišťovny, které vedou prvotní údaje o osobách samostatně výdělečně činných, jsou povinny zasílat státnímu orgánu sociálního pojištění, který je příslušný rozhodovat o důchodu, příslušné doklady o osobách samostatně výdělečně činných, neboť státní orgány sociálního pojištění neprovádějí důchodové pojištění těchto osob.

K § 113

Dosavadní právní úprava obsahuje ustanovení o tzv. předstihovém řízení (§ 40 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Jeho podstata spočívá v tom, že v období jednoho až dvou roků před dosažením důchodového věku pojištěnce je jeho zaměstnavatel povinen požádat Českou správu sociálního zabezpečení, aby pojištěnci zaslala přehled o dobách zaměstnání a pojištění, které má o něm ve své evidenci.

Nově se navrhuje, aby se z povinnosti zaměstnavatelů stalo právo pojištěnců, ovšem bez ohledu na jejich věk, a zároveň aby nositelé sociálního pojištění rozšířili sdělované údaje o přehled započitatelných příjmů od kalendářního roku 1986, jímž zpravidla začíná tzv. rozhodné období pro určení základního prvku potřebného pro určení výše důchodu. Zajišťuje se tím každoroční informování pojištěnců o nově dostupných údajích, což přinese i zpětnou kontrolu pojištěnců nad plněním úkolů jejich zaměstnavatelů. Při opakovaném zaslání informativního listu v průběhu téhož kalendářního roku však budou nositelé sociálního pojištění oprávněni požadovat úhradu. Technická náročnost této kvalitativní změny vyžaduje odloženou účinnost tohoto ustanovení (srov. § 203).

K § 114

Ustanovení upravuje povinnosti zaměstnavatelů při hlášení rozhodných skutečností, které mohou mít vliv na nárok na výplatu vyjmenovaných druhů důchodů. Přitom se vychází z podmínek obsažených v jednotlivých ustanoveních zákona o důchodovém pojištění pro jednotlivé druhy důchodů a z dosavadní právní úpravy.

K § 115 a 120

Rodné číslo sestavené z data narození občana a rozlišovacího znaku je základním identifikačním údajem ve všech evidencích Pojišťovny a údajových základnách na tyto evidence napojených; proto je třeba je uvádět v úředním styku s Pojišťovnou, neboť jinak by nebylo možno podání zpracovat. Státní orgány sociálního pojištění mají však důchodovou agendu založenu i na jiných identifikačních znacích, a proto je nutno ve styku s nimi uvádět též tyto znaky.

K § 116 až 118

Pro osoby samostatně výdělečně činné platí - vzhledem k charakteru jejich činnosti a způsobu evidence a vykazování příjmů ovlivňujících posuzování účasti na důchodovém pojištění (§ 9 a 10 zákona o důchodovém pojištění) - soubor zvláštních povinností vyplývajících z provázání ustanovení zákona o důchodovém pojištění a zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

K § 119 a 121

Poživatelé důchodů a jejich zákonní zástupci mají povinnost hlásit plátcům důchodů skutečnosti, které ovlivňují trvání nároku na důchod (např. sňatek vdovy či vdovce), jeho výši nebo výplatu (např. vstup poživatele starobního důchodu do zaměstnání vylučujícího tuto výplatu podle § 37 zákona o důchodovém pojištění). Zvláštní povinnost platí pro poživatele částečného invalidního důchodu vzhledem k tomu, že jeho příjem se sleduje pravidelně za každý kalendářní rok. Je-li však poživateli důchodu (jeho zákonnému zástupci) ustanoven náhradní příjemce (§ 144 odst. 1), přecházejí povinnosti na něj.

K § 122

Ustanovení obsahuje zvláštní povinnosti týkající se osob, které se chtějí dobrovolně přihlásit k účasti na důchodovém pojištění nebo tak již učinily. Úprava přihlášek a odhlášek vychází z dosavadní právní úpravy; nově se upravuje možnost zpětného odhlášení za dobu, za kterou nebylo zaplaceno pojistné.

K § 123 a 124

Ustanovení taxativně vymezují úkoly všech nositelů sociálního pojištění. U Pojišťovny se vymezují úkoly, které plní pobočky, a úkoly, které plní Ústředí, a současně se určuje místní příslušnost. Rozhodování o důchodech je svěřeno Ústředí s jedinou výjimkou, kdy o zamítnutí žádosti o plný invalidní nebo částečný invalidní důchod, není-li uznán příslušný stupeň invalidity, bude v prvním stupni rozhodovat již pobočka; proti rozhodnutí pobočky bude však možné podat námitky k Ústředí. Účelem této rozhodovací pravomoci poboček je snížit zatížení Ústředí tam, kde důvod zamítnutí žádosti je zřejmý a je právě v pravomoci pobočky Pojišťovny, především jejího lékaře.

K § 125

Ustanovení se přebírá z dosavadní úpravy. V současné době jde již pouze o situace, kdy důchod bývalému příslušníku Sboru nápravné výchovy přiznal před 1. lednem 1969 orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, nebo byl důchod přiznán právním předchůdcem České správy sociálního zabezpečení a v důsledku zákona o mimosoudních rehabilitacích byla výplata předána některému ze státních orgánů sociálního pojištění. Bude-li plátce důchodu přiznávat zejména důchod starobní, rozhodne o odnětí vypláceného, zpravidla částečného invalidního důchodu.

K § 126 a 127

Ustanovení upravují zahájení řízení o přiznání nebo změně výše důchodu. Přitom obsahují i definice počátku řízení a odlišnou úpravu uplatnění nároku pro rozlišení běhu hmotněprávních a procesních lhůt. Definují i litispendenci, kterou pozitivně vymezují, byť s výhradou odkazující na § 128 odst. 4 (tzv. alternativní žádost).

K § 128

V tomto ustanovení jsou upravena oprávnění podat žádost o přiznání důchodu a místní příslušnost pobočky k jejímu sepsání. Na rozdíl od dosavadního právního stavu se - kromě odchylek pro podávání žádostí u státních orgánů sociálního pojištění - sepisování žádostí důsledně přenáší na pobočky Pojišťovny, neboť okresní správy sociálního zabezpečení již nyní tuto agendu provádějí v cca 80 %, a kvalita sepisování žádostí u zaměstnavatelů klesá, čímž se řízení zbytečně prodlužuje. Zaměstnavatelé proto již nebudou žádosti o důchod sepisovat, s výjimkou osob ve služebním poměru.

K § 129

Ustanovení speciálně upravuje možnost zamítnutí žádosti o přiznání důchodu. Ustanovení směřuje proti nečinnosti účastníka řízení, pokud má za povinnost podrobit se vyšetření zdravotního stavu. Nečinnost účastníka způsobuje, že není možno rozhodnout o jeho žádosti a bez navrhovaných institutů by řízení nemohlo být ukončeno.

K § 130 a 131

Ustanovení obsahují široké spektrum forem důkazních prostředků a ve vyjmenovaných případech stanoví jejich předepsané náležitosti zejména z pohledu jejich vystavovatele.

K § 132 a 134

Vzhledem ke značnému počtu rozhodnutí vydávaných v řízení o důchodech se připouští jejich zjednodušená technická podoba včetně odchylek pro označení pracovníka odpovědného za jejich vydání.

Další odchylkou je postup vydávání individuálních právních aktů při hromadných zvyšováních důchodů, kdy se volí forma oznámení vzhledem k jednoduchosti a v podstatě bezproblémovitosti zvyšování důchodů; přihlíží se i k nutnosti vydat velké množství (přes 2,5 miliónu) písemných aktů v krátkém čase.

Pro opravné řízení proti tomuto oznámení je zavedena i zvláštní forma procesu - námitkové řízení - které je vždy zakončeno rozhodnutím se všemi náležitostmi. Toto námitkové řízení má však jiné atributy než obdobné řízení ve vztahu k rozhodnutí (§ 135 odst. 1), které předchází případnému podání opravného prostředku k soudu.

Lhůta pro vydání rozhodnutí vychází z reálných podmínek, zejména z doby, po kterou se sepisuje žádost o důchod a obstarávají potřebné doklady.

K § 133

Řízení o dílčí otázce ve věcech důchodového pojištění [např. § 123 odst. 1 písm. a)] bod 1 a 2) může probíhat samostatně; je-li však rozhodnutí vydáno až po podání žádosti o důchod, je obsah jeho výroku z procesně-úsporných důvodů součástí rozhodnutí o důchodu samém.

K § 135

Rozhodnutí o důchodu jsou přezkoumatelná soudem; při podání opravného prostředku je jako dosud přípustná autoremedura, tj. plné vyhovění navrhovateli ze strany nositele sociálního pojištění, aniž by musel rozhodovat soud. Nově se upravuje tzv. námitkové řízení vedené u Ústředí Pojišťovny, které zváží, zda plně nebo zčásti námitkám vyhoví; o námitkách se vydává vždy nové rozhodnutí. Vzhledem k charakteru důchodu (dlouhodobá dávka hmotně zajišťující pojištěnce) i k charakteru právní úpravy, která zohledňuje celoživotní pracovní aktivitu a není jednoduchá, se navrhuje delší lhůta (30 dní) pro podání námitek. Proti tomuto novému rozhodnutí o námitkách lze podat opravný prostředek k soudu. Účelem této úpravy je řešit spory nejprve v rámci Pojišťovny, aby tak mohla být napravena chyba nebo mohlo být reagováno na nové skutečnosti uváděné pojištěncem; řízení před Pojišťovnou se tak stává v podstatě dvojinstančním, což posílí postavení a právní jistotu pojištěnců. Aby se řízení o námitkách neprodlužovalo, je stanovena lhůta, v níž se má o námitkách rozhodnout; delší lhůta se stanoví pro případy, kdy rozhodnutí závisí na posouzení zdravotního stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti.

Novou úpravou oproti současnému právnímu stavu je, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný nebo částečný invalidní důchod pro nezjištění příslušného stupně invalidity pobočkou lze napadnout rovněž námitkami k Ústředí Pojišťovny. Proti jeho rozhodnutí je pak opět přípustný opravný prostředek k soudu.

K § 136

Výkon vlastního rozhodnutí provádí zpravidla Pojišťovna v rámci správního výkonu rozhodnutí, a to zejména srážkami z důchodu (viz § 148 odst. 4). Výkon rozhodnutí lze vést též soudní cestou, neboť vykonatelná rozhodnutí Pojišťovny jsou též  titulem pro soudní exekuci.

K § 137

Do vlastních rukou se doručují pouze závažné písemnosti, které mají vůči adresátu negativní charakter [písm. a), c) a e)], nebo jsou vydána v průběhu přezkumného řízení soudního [písm. b)] anebo ukládají adresátu určitou povinnost [písm.f)] nebo mají konstitutivní charakter [písm. d)]. Společným znakem těchto postupů je zajištění průkaznosti doručení.

K § 138

Pro řízení u státních orgánů sociálního pojištění jsou stanoveny nezbytné odchylky vzhledem k odlišnostem v jejich organizačních strukturách. Základní principy řízení platné před Pojišťovnou však platí zde obdobně (prvoinstanční rozhodnutí – námitky – rozhodnutí o námitkách – opravný prostředek k soudu).

K § 139

Toto ustanovení upravuje jak pravidelnou, tak zálohovou výplatu důchodů, včetně výplaty důchodů do ciziny. Oproti dosavadní právní úpravě se zvyšuje částka, při které lze důchody, které ji nedosahují, vyplácet v delších než měsíčních intervalech, a to ze 100 Kč měsíčně na 300 Kč měsíčně. Důvody pro výplatu důchodů do ciziny v tříměsíčních intervalech spočívají především ve finančních nákladech bankovních převodů a v potřebě ověřování skutečností pro výplatu v zájmu zamezení přeplatků, a to nejen v případě výplaty do ciziny, ale i v případě výplaty na účet u banky v ČR poživateli důchodu, který trvale žije v cizině.

Výslovně se uvádí možnost poskytování zálohy nositelem sociálního pojištění žadateli o důchod, což je běžná praxe současných plátců důchodu. V souvislosti s tím se upravuje povinnost žadatele o přiznání důchodu vrátit vyplacenou zálohu na důchod v případě, kdy se dodatečně zjistí, že podmínky nároku na dávku nebyly splněny. Odpovědnost žadatele v takovém případě byla dosud posuzována podle občanského zákoníku.

Výplatu důchodů v hotovosti zprostředkovává držitel poštovní licence, který je vzhledem k hustotě sítě svých provozoven schopen zajišťovat výplatu do všech míst v republice. Specifickým podmínkám ústavů sociální péče s celoročním pobytem odpovídá i zvláštní režim výplaty důchodů v hotovosti pro poživatele důchodů, kteří jsou zde trvale umístěni. Výplatu v těchto případech nezprostředkovává držitel poštovní licence, ale provádějí ji přímo tyto ústavy.

K § 140

Odstavec 1 upravuje preventivní opatření nositelů sociálního pojištění, které má zabránit neoprávněným výplatám důchodů v případech, kdy je poživatel důchodu vyzván, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na důchod, jeho výši nebo výplatu anebo, jde-li o dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem, aby se podrobil vyšetření zdravotního stavu, a ten tak ve stanovené lhůtě neučiní. Jde zároveň o účinný nástroj k zajištění toho, aby poživatelé důchodů včas plnili zákonem stanovené povinnosti.

Zastavit výplatu důchodu lze pouze tehdy, byl-li příjemce dávky na tento následek písemně upozorněn, s výjimkou poživatelů částečných invalidních důchodů, kteří jsou povinni předkládat plátci důchodu ve stanovených lhůtách přehled o příjmech podle § 47 zákona o důchodovém pojištění, což nečiní na základě výzvy, ale přímo ze zákona každoročně na předepsaných tiskopisech.

Zastavení výplaty starobního důchodu, za předpokladů uvedených v odstavci 2, má opět preventivní charakter, neboť účinně zabraňuje vzniku přeplatků.

Poživatel starobního důchodu se může vzdát výplaty tohoto důchodu, avšak pouze do budoucna, tj. od okamžiku, kdy projevil vůli tak učinit podáním žádosti o zastavení výplaty důchodu.

K § 141

Ustanovení o zúčtování důchodu zabraňuje dvojímu plnění z jednoho právního titulu. Nebylo by důvodné ani praktické vykazovat přeplatek na dávce a předepisovat ho k úhradě a zároveň zařizovat doplatek náležející na téže dávce, a to jak z hlediska plátce dávky, tak i z hlediska jejího příjemce.

K § 142

Při zpětném přiznání starobního nebo plného invalidního důchodu ve lhůtě stanovené v § 55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (tj. 3 roky od vzniku nároku na důchod nebo uplatnění nároku na něj) je třeba řešit situace souběhu dvou dávek; návrhem se umožňuje provést srážku z důchodu za dobu, po kterou nemocenské nenáleželo (poživateli těchto důchodů náleží nemocenské po dobu 84 kalendářních dní v rámci roku).

K § 143

Vzhledem k právní úpravě souběhu nároků na důchody a jejich výplatu obsažené v zákoně o důchodovém pojištění (§ 58 a 59) je nezbytné, aby při existenci více plátců důchodů zákon řešil jejich příslušnost k výplatě důchodů v souběhu a v souvislosti s tím i příslušnost k rozhodování o důchodu. Přednost má vždy příslušnost k výplatě přímého důchodu, tj. starobního nebo plného či částečného invalidního důchodu.

K § 144

Dřívější zvláštní příjemce se nahrazuje náhradním příjemcem a oproti předchozí právní úpravě se redukuje okruh případů, kdy lze náhradního příjemce ustanovit, a to pouze na dva. Jedním jsou zdravotní důvody, pro něž nemůže poživatel důchodu, popřípadě jeho zákonný zástupce výplatu důchodu přijímat. Druhým jsou situace, kdy zákonný zástupce nezletilého oprávněného neplní řádně své povinnosti a důchod nepoužívá ve prospěch dítěte. Zákon předpokládá, že na tyto případy bude nositele sociálního pojištění upozorňovat orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Další změna spočívá v tom, že o ustanovení náhradního příjemce již nerozhoduje v přenesené působnosti obec, ale přímo nositel sociálního pojištění jako plátce důchodu. Předpokládá se, že se tím podstatně zkrátí doba od okamžiku, kdy nastaly důvody pro ustanovení náhradního příjemce, do zařízení výplaty důchodu k jeho rukám nebo na jeho účet.

Za náhradního příjemce se automaticky považuje i fyzická osoba uvedená ve čtvrtém odstavci; zde se právní úprava nemění.

K § 145

Nově se umožňuje poživateli důchodu, aby zplnomocnil fyzickou osobu starší 18 let k přejímání důchodu. Zákon přitom důchodce nijak neomezuje ani nestanoví žádné podmínky, za kterých tak lze učinit. Vychází přitom z předpokladu, že se na straně důchodce často vyskytují překážky, pro které nemůže jednu nebo více splátek důchodu osobně převzít. Nejčastějším důvodem bývá pobyt důchodce v ústavní péči ve zdravotnickém zařízení. Zde má důchodce, pokud je mu důchod do takového zařízení doslán, omezené možnosti s penězi disponovat, a to zejména pokud jde o úhradu pravidelných měsíčních poplatků. Předpokládá se, že využitím této možnosti dojde ke snížení počtu důchodců, kteří budou žádat o výplatu důchodu do zdravotnického zařízení. Plná moc musí mít předepsanou formu a musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti.

Vztah mezi poživatelem důchodu a zmocněncem má občanskoprávní povahu a řídí se příslušnými ustanoveními občanského zákoníku.

K § 146

Zdravotnickým zařízením se ukládá povinnost poskytnout poživateli důchodu, který se nachází nebo lze-li předpokládat, že se bude nacházet, v jejich ústavní péči po dobu delší než jeden kalendářní měsíc, součinnost při uplatnění žádosti o výplatu důchodu do zdravotnického zařízení a zároveň při přejímání důchodů do tohoto zařízení zaslaných. Žádost se zasílá té provozovně držitele poštovní licence, která výplatu důchodu zprostředkovává. Odpovědnost za škodu na částkách převzatých nebo uložených zdravotnickým zařízením se řídí občanským zákoníkem.

K § 147

Vzhledem k povaze dávky se stanoví, že ji nelze vyplácet samostatně, nýbrž jen spolu s důchodem, k němuž náleží.

K § 148 a 149

Ustanovení upravují odpovědnost za neprávem vyplacené částky důchodu, tj. za přeplatek především na principu zavinění úmyslném i nedbalostním. Pouze v případech uvedených v § 148 odst. 2 se stanoví odpovědnost objektivní. Ustanovení vycházejí z dosavadní právní úpravy.

K § 150

Ustanovení upravuje základní rámec organizace posuzování zdravotního stavu pro účely sociálního pojištění. V odstavci 1 jsou vymezeny okruhy lékařské posudkové činnosti, které jsou právně významné pro sociální pojištění. Pro účely nemocenského pojištění zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných jde o posuzování dočasné pracovní neschopnosti, posuzování zdravotního stavu pro účely potřeby ošetřování člena rodiny, vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství, nařízení karantény ve stanovených případech a k posuzování pravděpodobnosti opětovného nabytí pracovní schopnosti, pro účely důchodového pojištění (popř. důchodového zabezpečení) zejména o posuzování plné a částečné invalidity, bezmocnosti a o uznávání nemocí z povolání.

Návrh zahrnuje i posuzování dočasné nezpůsobilosti k výkonu služby příslušníka ozbrojených sil a zdravotního stavu pro účely poskytování vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství a peněžité pomoci v mateřství jako dávek nemocenské péče v ozbrojených silách; nahrazuje se tak dosavadní neuspokojivý stav, kdy podle zákona č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, byla pravidla posuzování zdravotního stavu těchto pojištěnců pro účely nemocenské péče stanovována interními instrukcemi příslušných ministerstev. Nová právní úprava obsažená zejména v § 166 odstraňuje tedy nežádoucí nerovnosti mezi osobami nemocensky pojištěnými. Návrh se přitom nedotýká sféry, která právem přináleží orgánům ozbrojených sil v jejich vlastní působnosti podle zvláštních právních předpisů (zákon č. 221/1992 Sb., o vojácích z povolání, zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky), a kterou je posuzování zdravotní způsobilosti k výkonu služby.

V odstavci 2 jsou pak uvedeny subjekty, které v jednotlivých okruzích lékařskou posudkovou činnost podle odstavce 1 provádějí – jsou jimi lékaři Pojišťovny, posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, ošetřující lékaři a určená zdravotnická zařízení.

K § 151

Posuzování dočasné pracovní neschopnosti (neschopnosti k výkonu služby) pro účely poskytování nemocenského a posuzování zdravotního stavu pro účely poskytování vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství, peněžité pomoci v mateřství a podpory při ošetřování člena rodiny bude příslušet ošetřujícím lékařům, jejichž okruh návrh stanoví. Posudková činnost pro účely sociálního pojištění je součástí léčebně preventivní péče podle § 21 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; cit. ustanovení zákona č. 20/1966 Sb., předvídá existenci zvláštních právních předpisů, které upraví posuzování pro účely sociálního zabezpečení. Tento zákon proto vymezuje okruh ošetřujících lékařů oprávněných posuzovat zdravotní stav pro účely sociálního pojištění, jejich práva a povinnosti a odpovědnost ve vztazích sociálního pojištění. V okruhu ošetřujících lékařů oprávněných rozhodovat o dočasné pracovní neschopnosti se nečiní změny oproti dosavadnímu právnímu stavu (vyhláška MPSV č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení). Novým požadavkem zákona však je, aby ošetřující lékaři uznávali dočasnou pracovní neschopnost pouze v rámci své lékařské odbornosti a aby tak byly vyloučeny případy neodůvodněně vystavených pracovních neschopností.

K § 152

V návaznosti na hmotněprávní úpravu (§ 4 a § 43 zákona č.54/1956 Sb.), podle níž je při výkonu několika činností zakládajících účast na nemocenském pojištění osoba pojištěna z každé z nich a rovněž nároky na dávky nemocenského pojištění náležející z téhož důvodu se posuzují samostatně, se rovněž dočasná pracovní neschopnost pojištěnce, který vykonává více činností zakládajících část na nemocenském pojištění, posuzuje pro každou takovou činnost samostatně.

Podmínkou pro poskytování nemocenského (§ 15 zákona č. 54/1956 Sb.) je, že pojištěnec je uznán dočasně neschopným k výkonu svého dosavadního zaměstnání. Proto je třeba tento posudkově významný pojem v zákoně definovat; půjde o činnost, která založila účast na nemocenském pojištění a při níž pracovní neschopnost vznikla; obdobně se vymezuje tento pojem pro vznik pracovní neschopnosti v tzv. ochranné lhůtě a v případech vzniku neschopnosti v době pobírání dalších dávek nemocenského pojištění.

Vzhledem k tomu, že žákům a studentům z jejich nemocenského pojištění náleží podle platné právní úpravy (§ 2 odst. 1 písm. l) zákona č. 54/1956 Sb., § 46 a násl. vyhlášky č. 165/1979 Sb.) z dávek nemocenského pojištění pouze peněžitá pomoc v mateřství, a nemocenské tedy nepřichází v úvahu, není pro účely nemocenského pojištění důvodné posuzovat jejich dočasnou pracovní neschopnost. Na tyto skutečnosti reaguje úprava obsažená v odstavci 3.

K § 153

Místní příslušnost Pobočky pojišťovny na úseku posuzování zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění se stanoví podle místa pracoviště ošetřujícího lékaře, neboť tak je usnadněn kontakt mezi oběma subjekty.

K § 154

Zákon upravuje důvody vzniku dočasné pracovní neschopnosti. Vedle důvodů spočívajících ve zdravotním stavu pojištěnce zákon upravuje též další situace, kdy se rozhoduje o vzniku dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce, ačkoli není v pravém slova smyslu nemocen.

Důvodem k uznání pracovní neschopnosti je proto též přijetí pojištěnce doprovázejícího nezletilé dítě spolu s dítětem do ústavní péče nebo neschopnost vykonávat dosavadní zaměstnání pro ztrátu nebo poškození ortopedické nebo kompenzační pomůcky. Specifickým důvodem je skutečnost, že je žena ve vysokém stupni těhotenství, resp. po porodu , a nemá nárok na peněžitou pomoc v mateřství.

Žena, která onemocní v době poskytování peněžité pomoci v mateřství bude i přesto, že její zdravotní stav objektivně zakládá dočasnou pracovní neschopnost, nadále pobírat peněžitou pomoc v mateřství, protože tato dávka má přednost před nemocenským. Z uvedeného důvodu se v době poskytování peněžité pomoci v mateřství nepovažuje za dočasně práce neschopnou. O jinou situaci se jedná v případě, kdy žena nemůže nebo nesmí o dítě pečovat pro závažné dlouhodobé onemocnění. Taková žena má možnost podle § 12 odst. 1 zákona č. 88/1968 Sb., v platném znění požádat Pojišťovnu o přerušení poskytování peněžité pomoci v mateřství. Obdobně se postupuje v případech poskytování peněžité pomoci muži. Tuto situaci řeší návrh v odstavci 1 písm. e).

Podle nové právní úpravy se již nebude rozhodovat o dočasné pracovní neschopnosti u uchazečů o zaměstnání, neboť ti nejsou účastni nemocenského pojištění zaměstnanců (náleží jim pouze peněžitá pomoc v mateřství podle zákona č. 88/1968 Sb.); posouzení jejich způsobilosti k práci a k plnění povinností uchazečů o zaměstnání proto budou řešit právní předpisy upravující zaměstnanost.

Vymezuje se rovněž úprava začátku dočasné pracovní neschopnosti, což má význam v dávkové oblasti pro výši a délku výplaty nemocenského a pro zápočet čerpání podpůrčí doby.

Pro případy, kdy ošetřující lékař rozhoduje o pracovní neschopnosti zpětně, je počínaje čtvrtým dnem předcházejícím zjištění pracovní neschopnosti stanovena povinnost ošetřujícího lékaře vyžádat si předchozí písemný souhlas Pojišťovny.

O odvoláních pojištěnce proti rozhodnutí ošetřujícího lékaře o neuznání dočasné pracovní neschopnosti se postupuje, jako dosud, podle § 77 zákona č.20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Zde jde o postup lékaře v rámci poskytování léčebně preventivní péče. Řízení o nemocenské se nezahajuje, neboť neexistuje pozitivní rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti. Teprve dovolá-li se pojištěnec svého práva v řízení podle uvedeného zákona, a dosáhne vydání rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, může uplatnit nárok na nemocenské. Tento postup se aplikuje i ve všech ostatních případech, kdy výrok lékaře o zdravotním stavu podmiňující nárok na dávky nemocenského pojištění je negativní (např. ukončení dočasné pracovní neschopnosti podle § 155 a další případy posuzování zdravotního stavu podle § 167 a 168).

Dále se stanoví postup pro případ, kdy ošetřující lékař opětovně rozhoduje o uznání dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce v případě, že tomuto pojištěnci byla ukončena dočasná pracovní neschopnost Pojišťovnou.

K § 155

Dočasná pracovní neschopnost bude zpravidla ukončována, pominou-li důvody k jejímu uznání. Ustanovení obsahuje však i sankční ukončení dočasné pracovní neschopnosti pro případ, kdy se pojištěnec bez vážných důvodů nedostaví k lékařskému ošetření v den, který stanoví ošetřující lékař. Přebírá se dosavadní právní úprava o ukončování dočasné pracovní neschopnosti při ukončení pobytu v nemocnici, léčebném ústavu nebo komplexní lázeňské péče.

K § 156

Pro případy, kdy na ukončení dočasné pracovní neschopnosti bezprostředně navazuje vznik další dočasné pracovní neschopnosti se stanoví, že se nová dočasná pracovní neschopnost považuje za pokračování dočasné pracovní neschopnosti. Úprava reaguje na skutečnost, že po dobu první tři dnů dočasné pracovní neschopnost se nemocenské poskytuje v nižší výměře.

K § 157

Rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní neschopnosti (vzniku i ukončení) se bude jako doposud vydávat na předepsaných tiskopisech.

Za účelem provádění kontroly dodržování režimu práce neschopným pojištěncem bude do průkazu a do hlášení Pojišťovně vyznačován režim dočasně práce neschopného pojištěnce.

Povinnost ošetřujícího lékaře stanovit režim práce neschopného pojištěnce, bude zahrnovat vedle léčebného režimu i další významné skutečnosti související s obnovením pracovní schopnosti pojištěnce, přičemž se stanoví lhůta, ve které musí ošetřující lékař informovat Pojišťovnu o počátku pracovní neschopnosti, a to v zájmu kontroly dodržování režimu práce neschopného pojištěnce.

Rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti bude sloužit výhradně jako podklad pro poskytování nemocenského. Tento zákon neřeší pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a bude věcí zaměstnavatele, zda tiskopis tohoto rozhodnutí uzná rovněž za omluvu nepřítomnosti v práci po dobu nemoci.

K § 158

Pojištěnec má při vzniku dočasné pracovní neschopnosti povinnost uvést místo svého pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti a na tomto místě se po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti zdržovat (§ 161 odst.1). V případě, že pojištěnec má potřebu místo svého pobytu změnit, musí požádat o povolení změny svého ošetřujícího lékaře, který změnu může povolit, dovoluje-li to léčebný režim pojištěnce. Zároveň se zajišťuje informovanost Pojišťovny o místě pobytu v zájmu případné kontroly dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce.

Rozhodnutí lékař vydá pouze v případě, že žádosti nevyhoví; poté má pojištěnec možnost postupovat podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

K § 159

Právní úprava vymezuje potřebný prostor pro spolupráci ošetřujícího lékaře a lékaře pobočky Pojišťovny. Má jít o takovou spolupráci, která povede k optimalizaci procesu posuzování dočasné pracovní neschopnosti.

Nově je v rámci spolupráce ošetřujícího lékaře a lékaře Pojišťovny zařazeno společné hodnocení zdravotního stavu a průběhu onemocnění se zřetelem na potřebu rehabilitace neschopného pojištěnce, jako nový prvek a nástroj obnovení pracovní schopnosti pojištěnce.

K § 160

Stanoví se povinnosti ošetřujících lékařů při posuzování dočasné pracovní neschopnosti. V zásadě jde o tradiční a z dosavadních právních úprav převzatý okruh povinností, které mají za cíl umožnit plynulou výplatu nemocenského, kontrolu posuzování dočasné pracovní neschopnosti, jakož i kontrolu dodržování režimu dočasné práce neschopného pojištěnce ze strany Pojišťovny. (Např. pro výplatu nemocenského je potřebné potvrzení ošetřujícího lékaře o době trvání dočasné pracovní neschopnosti).

K § 161

Stanoví se povinnosti pojištěnce po dobu trvání jeho dočasné pracovní neschopnosti. Jde o souhrn povinností, jejichž dodržování má přispět k rychlému obnovení (nabytí) pracovní schopnosti, resp. k účinnému provádění kontroly dodržování režimu práce neschopným pojištěncem.

Sankce vůči práce neschopnému pojištěnci, jenž zaviněně porušil povinnosti stanovené zákonem, bude spočívat ve snížení nebo odnětí nemocenského.

K § 162

Pojišťovna bude hospodařit s prostředky nemocenského pojištění, a proto musí být vybavena náležitými kompetencemi, které umožní racionální a odůvodněné vynakládání těchto prostředků. Mezi povinnosti Pojišťovny proto bude patřit vedení evidence dočasně práce neschopných, kontrola posuzování dočasné pracovní neschopnosti ošetřujícími lékaři i kontrola pojištěnců, zda nezneužívají pracovní neschopnosti k jiným účelům, než pro jaké má sloužit. Jako krajní opatření vůči pojištěnci bude možno, tak jako doposud, ukončit dočasnou pracovní neschopnost nositelem sociálního pojištění.

Právní úprava pamatuje rovněž na specifické situace, kdy by se při plnění svých povinností stali lékaři pobočky Pojišťovny podjatými.

K § 163

Stanoví se rozsah kontroly posuzování dočasné pracovní neschopnosti ošetřujícími lékaři ze strany Pojišťovny a dále se upravují podmínky provádění těchto kontrol (zpravidla v ordinaci ošetřujícího lékaře za účasti pojištěnce).

K § 164

Návrh zakládá oprávnění Pojišťovny (v případě, že nebudou dány podmínky pro vznik a trvání dočasné pracovní neschopnosti, a ošetřující lékař ji neukončí) ukončit dočasnou pracovní neschopnost pojištěnce svým rozhodnutím. V řízení ukončení o dočasné pracovní neschopnosti Pojišťovnou, jejímž důsledkem bude odnětí nemocenského, bude pro naplnění ústavních záruk i pro splnění požadavku čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přípustný opravný prostředek k soudu. V rámci důsledné ochrany práv pojištěnců bude třeba vzhledem k povaze případů - které nebudou četné - provádět toto řízení s maximální rychlostí, tj. ve zkrácených procesních lhůtách. Tento typ soudního přezkumu se navrhuje pouze pro případy, kdy o ukončení dočasné pracovní neschopnosti rozhodne Pojišťovna jako veřejnoprávní instituce; v případě nesouhlasu pojištěnce s ukončením dočasné pracovní neschopnosti ošetřujícím lékařem bude procesní postup probíhat nadále v režimu zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

K § 165

Stanoví se postup Pojišťovny při kontrole dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, přičemž se zvýrazňují povinnosti všech subjektů, jichž se uvedená kontrola dotýká (kontrola může být provedena též z podnětu zaměstnavatele). Zaměstnanci Pojišťovny budou povinni se při kontrole příslušným způsobem prokázat.

K § 166

Ustanovení upravuje posuzování dočasné nezpůsobilosti k výkonu služby u příslušníků ozbrojených sil. Doposud tento postup nebyl právními předpisy vůbec upraven. V zájmu zajištění rovnosti všech pojištěnců je nutno tento nedostatek odstranit. Dočasnou neschopnost k výkonu služby budou posuzovat ošetřující lékaři těchto příslušníků, přičemž práva a povinnosti, která má v oboru nemocenského pojištění zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných Pojišťovna, budou mít v oborech své působnosti Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo financí (celníci) a Bezpečnostní informační služba. Znamená to, že lékaři těchto resortů budou poskytovat součinnost ošetřujícím lékařům (§ 159), a budou mít např. oprávnění kontroly posuzování dočasné neschopnosti k výkonu služby i kontroly dodržování režimu příslušníka dočasně nezpůsobilého k výkonu služby. Postavení těchto orgánů v oblasti posuzování dočasné nezpůsobilosti k výkonu služby navazuje na úpravu (§ 45), podle níž nemocenskou péči v ozbrojených silách podle zákona č. 32/1957 Sb. provádějí Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo financí a Bezpečnostní informační služba.

Z důvodů administrativních se o dočasné neschopnosti k výkonu služby bude rozhodovat na tiskopisech vydaných Pojišťovnou.

K § 167 až 169

Ustanovení upravují příslušnost ošetřujícího lékaře rozhodnout o skutečnostech odůvodňujících poskytnutí dávek nemocenského pojištění: podpory při ošetřování člena rodiny, peněžité pomoci v mateřství a vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství.

Neshledá-li ošetřující lékař důvody pro kladné posouzení, má pojištěnec možnost postupovat podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Kladné rozhodnutí představuje podklad pro přiznání dávky nemocenského pojištění (jsou-li splněny i další hmotněprávní podmínky).

K § 170

Zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců umožňuje (§ 15 odst. 5), aby nemocenské bylo poskytováno fakultativně i po uplynutí podpůrčí doby (která činí jeden rok od počátku pracovní neschopnosti), jestliže je možno očekávat, že pojištěnec v krátké době nabude pracovní schopnosti. Rozhodnutí o poskytnutí nemocenského přísluší Pojišťovně (§ 73 odst. 1 písm. a) č. 4) na podkladě posouzení okolností vymezených výše cit. ustanovením zákona č. 54/1956 Sb.

Pro příslušníky ozbrojených sil je potřebná obdobná úprava hmotněprávní i organizační obsažená v zákoně č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách.

K § 171

Ustanovení obsahuje zákonnou úpravu lékařské posudkové činnosti v důchodovém pojištění. V ustanovení § 171 je obsažen výčet posudkových kategorií, jejichž posouzení bude náležet lékařům Pojišťovny a které mají právní význam v důchodovém pojištění a důchodovém zabezpečení; obsah těchto kategorií je vymezen právním předpisy důchodového pojištění a důchodového zabezpečení.

Tuto posudkovou činnost vykonávají budou vykonávat výlučně lékaři Pojišťovny. Povinnou součástí posouzení bude vždy zhodnocení funkčních nálezů odborných lékařů. Vyšetření zdravotního stavu bude prováděno v případě, určí-li jeho potřebu lékař Pojišťovny.

Dalším postupem obvyklým v rámci posuzování zdravotního stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti pro účely důchodového pojištění - bude stejně jako dosud -ústní jednání s žadatelem o dávku, příjemcem dávky důchodového pojištění (důchodového zabezpečení) nebo jinou posuzovanou osobu.

V odstavci 7 je provedena úprava podmínek pro opětovné posouzení zdravotního stavu a výdělečné schopnosti v době nároku na dávky důchodového pojištění (kontrolní prohlídky).

K § 172

Ustanovení obsahuje některá pravidla pro postup Pojišťovny při posuzování zdravotního stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti pro účely důchodového pojištění, je-li prováděno v rámci řízení o dávky důchodového pojištění před Pojišťovnou. V odstavci 1 je stanoveno obecné kritérium místní příslušnosti pobočky Pojišťovny, které je v odstavci 2 doplněno o zvláštní kritéria, vycházející ze specifických podmínek a potřeb lékařské posudkové činnosti v důchodovém pojištění. V odstavci 3 je upravena možnost postoupení posudkové věci pobočce Pojišťovny, v jejímž obvodu má posuzovaná osoba pracoviště nebo přechodný pobyt. Cílem je snazší dostupnost lékařské prohlídky pro posuzovanou osobu; postoupení však nelze provést, pokud je místní příslušnost pobočky určena podle zvláštních kritérií odstavce 2. Odstavec 4 pak upravuje postup pro řešení výjimečných situací, kdy by posouzení zdravotního stavu a výdělečné schopnosti místně příslušnou pobočkou nebylo možno provést proto, že všichni její lékaři jsou vyloučeni z projednání věci z důvodu podjatosti. Zákon zakotvuje pravomoc Ústředí, aby v těchto případech pověřilo posouzením zdravotního stavu a výdělečné schopnosti jinou pobočku.

V návaznosti na ustanovení § 135 se upravuje příslušnost Ústředí Pojišťovny, aby svými lékaři posoudila zdravotní stav pro účely námitkového řízení ve věcech důchodového pojištění vedeného u Pojišťovny. Podle § 135 bude pojištěnec oprávněn podat námitky v zásadě proti každému prvoinstančnímu rozhodnutí; v námitkovém řízení vedeném na obdobných principech jako odvolací řízení správní Pojišťovna přezkoumá svůj výrok v napadené věci, který se opíral o posouzení zdravotního stavu lékaři pobočky Pojišťovny. V námitkovém řízení toto posouzení zdravotního stavu budou zajišťovat lékaři Ústředí Pojišťovny.

K § 173

Ustanovení § 173 obsahuje úpravu pro lékařskou posudkovou činnost v důchodovém pojištění, pokud je vykonávána pro účely řízení před státními orgány sociálního pojištění.

Nejde tedy o posuzování pro účely rozhodování Pojišťovny (tj. v rámci řízení před Pojišťovnou), ale o odbornou činnost, která je podkladem pro rozhodování státních orgánů sociálního pojištění. Proto je třeba i podrobnější právní úpravy, neboť je třeba na jedné straně upravit některé otázky posuzování Pojišťovnou (např. náležitosti posudku, lhůty pro jeho vydání, postup při nesoučinnosti pojištěnce), tak některé vztahy vznikající mezi Pojišťovnou a státními orgány sociálního pojištění. Proto se stanoví, že posouzení zdravotního stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti bude prováděno na žádost státního orgánu sociálního pojištění. Základní odborná forma, jíž lékař Pojišťovny posouzení provádí, tj. lékařská prohlídka, je přitom shodná jako při posuzování pro účely řízení před Pojišťovnou. Jsou stanoveny některé odchylky při vymezení místní příslušnosti pobočky Pojišťovny; tyto odchylky jsou dány jednak specifickým okruhem posuzovaných pojištěnců, jednak požadavky zvláštních předpisů o ochraně utajovaných skutečností.

K § 174

V odstavci 1 jsou stanoveny forma a obligatorní náležitosti posudku vydávaného Pojišťovnou pro účely řízení před státními orgány sociálního pojištění, které jsou nezbytné pro rozhodování těchto orgánů ve věcech důchodového pojištění, podmíněných nebo ovlivněných posouzením zdravotního stavu pojištěnců, popř. i dalších posuzovaných osob. Dále je stanovena lhůta, v níž je Pojišťovna povinna posudek vydat, nenastanou-li okolnosti bránící vydání posudku. Úprava sleduje pro tyto situace jednak zajištění dostatečných podkladů, na jejíchž základě bude státní orgán sociálního pojištění přijímat odpovídající procesní opatření v řízení o dávku důchodového pojištění, jednak stanoví 60 denní lhůtu pro vydání posudku a vytváří tak dostatečný časový prostor pro rozhodnutí o dávce důchodového pojištění.

Pojišťovna (její Ústředí) bude svými lékaři posuzovat zdravotní stav pojištěnce rovněž v námitkovém řízení proti rozhodnutí stáních orgánů sociálního pojištění; v návaznosti na úpravu obsaženou v § 135, který předpokládá, že tyto orgány rozhodnou o námitkách do 45 dnů, stanoví se povinnost posoudit skutečnosti závisející na zdravotním stavu pojištěnce do 25 dnů tak, aby orgán příslušný k rozhodnutí o námitkách měl pro toto rozhodnutí časový prostor.

K § 175

Navrhovaná úprava mění zásadním způsobem dosavadní působnost Ministerstva práce a sociálních věcí při výkonu lékařské posudkové činnosti v sociálním zabezpečení. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy ji omezuje výlučně na podávání posudků v přezkumném řízení soudním s tím, že působnost k výkonu lékařské posudkové činnosti pro účely vymezeného okruhu odvolacího řízení správního se zároveň přenáší na jiné správní úřady (zejména orgány krajů). V tomto směru jde o návaznost na přesun souvisejících rozhodovacích činností na úseku státní sociální podpory, sociální péče a civilní služby z Ministerstva práce a sociálních věcí na tyto úřady v rámci reformy veřejné správy. Dosavadní odborný potenciál posudkových komisí zahrnující též externí prvek odborných lékařů jednotlivých klinických oborů umožňuje vypracování přibližně 10 000 posudků pro potřeby soudů ročně. Jeho využití přispívá ke zvýšení efektivity soudní ochrany pojištěnců proti rozhodnutím nositelů sociálního pojištění. Nová zákonná úprava zároveň vytváří předpoklady, aby mohla být - obdobně jako dosavadní úprava § 4 odst. 2 zákona č.582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů - pojímána jako ustanovení, na jehož základě soud provádí ve vymezeném okruhu  přezkumného řízení soudního důkaz posudkem této komise.

Pokud jde o lhůtu pro vypracování posudku, předpokládá se, že ji v konkrétním případě stanoví soud, pro účely jehož řízení bude posudek podáván; 60 denní, resp. 15 denní lhůta pro vydání posudku se proto uplatní v případech, kdy soud nestanoví lhůtu delší.

Předsedy posudkových komisí jmenuje ministr práce a sociálních věcí, který je může též odvolat. Dalšími členy posudkových komisí budou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů. Postup při ustavování komise je v kompetenci předsedy komise, neboť závisí na posouzení odborných medicínských otázek. Návrh významně posiluje odborné hledisko posuzování zdravotního stavu pojištěnců, neboť stanoví jako obligatorní požadavek na složení komise účast tří lékařů.

K § 176

Institut vyloučení člena posudkové komise z posuzování je upraven obdobně jako v případech, kdy se vede správní řízení nebo soudní řízení. Nejvýznamnější odchylkou je skutečnost, že člen posudkové komise je vyloučen též tehdy, když u něj existuje vztah k účastníku soudního řízení, který vede spor, ale jehož nároky závisí na posouzení zdravotního stavu jiné (posuzované) osoby.

O vyloučení člena posudkové komise rozhoduje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jde o obdobu úpravy ve správním řádu, který obecně stanoví, že o vyloučení rozhoduje nadřízený pracovník. Pro postup při vyloučení bude platit správní řád.

Stane-li se podjatým tajemník posudkové komise, bude vyloučen z jednání jejím předsedou. Půjde o neformalizovaný postup.

K § 177

V odstavci 1 je stanoveno oprávnění posudkové komise vyšetřit zdravotní stav posuzované osoby (účastníka řízení).

V odstavci 2 je stanovena forma posudku vydávaného pro účely soudního řízení, s tím, že náležitosti posudku se budou řídit zejména případným požadavkem soudu v konkrétních řízeních.

K § 178

Ustanovení zavazuje předsedu posudkové komise sdělit soudu informaci o nesoučinnosti posuzované osoby při posuzování jejího zdravotního stavu a výdělečné schopnosti posudkovou komisí, v důsledku čehož nebude možno zpravidla posudek pro účely soudního řízení vůbec vypracovat.

K § 179

Ustanovení navazuje na dosavadní právní úpravu, podle níž uznávání nemocí z povolání pro účely důchodového pojištění provádějí určená zdravotnická zařízení. Stejně jako doposud se navrhuje zmocnit Ministerstvo zdravotnictví k vydání seznamu těchto zařízení a provedení bližší úpravy postupu při uznávání nemocí z povolání (dosud vyhláška Ministerstva zdravotnictví č.342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají; seznam nemocí z povolání je přitom stanoven nařízením vlády č.290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání). Posudek o uznání nemoci z povolání bude nadále možno využívat i pro další účely, než je důchodové pojištění, pokud tak stanoví zvláštní předpisy (dosud např. § 190 odst.3 zákoníku práce, § 45 odst. 3 zákona č.48/1997 Sb.)

K § 180

Posuzování zdravotního stavu lékaři Pojišťovny se bude uskutečňovat buď jako součást správního řízení před Pojišťovnou, anebo půjde o podání posudku jako podkladu pro rozhodnutí státních orgánů sociálního pojištění ve věcech důchodového pojištění.

Specifická je právní úprava podávání posudků posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí, která se blíží podávání posudků soudním znalcem.

Jestliže posouzení zdravotního stavu nebude součástí správního řízení, budou se na podávání posudků aplikovat základní zásady správního řízení tak, aby byla zajištěna garance principů nezbytných pro právní jistotu posuzovaných osob (zásada zákonnosti, materiální pravdy, součinnosti s posuzovanou osobou, hospodárnosti a rychlosti).

K § 181 a 182

Povinnost Pojišťovny poskytnout posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí veškerou spisovou dokumentaci je nutným předpokladem pro realizaci funkce komise jako znaleckého orgánu svého druhu pro účely přezkumného soudního řízení.

Podklady od zdravotnických zařízení si udrží (vedle výsledků vlastního vyšetření lékaři posudkové služby) rozhodující význam pro objektivizaci zdravotního stavu posuzovaných osob, a tím i pro správný posudkový závěr. Z uvedeného důvodu bude mít zákonná úprava součinnosti zdravotnických zařízení pro činnost posudkové služby nadále zásadní význam.

Zákon ukládá zdravotnickým zařízením povinnosti, které svým rozsahem odpovídají dosavadní úpravě v § 16 odst. 1 zákona 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Povinnosti směřují nejen vůči Sociální pojišťovně, ale i vůči Ministerstvu práce a sociálních věcí, a spočívají buď ve vyšetření zdravotního stavu anebo v podání výpisů, nálezů a obdobných podkladů potřebných pro posouzení zdravotního stavu, a to za úhradu..

Zapůjčení zdravotnické dokumentace bude bezplatné, Sociální pojišťovna nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí však musí na žádost zdravotnického zařízení uhradit poštovné zaplacené zdravotnickým zařízením. Zapůjčenou dokumentaci musí posudková komise (Pojišťovna) vrátit do 21 dnů.

V návaznosti na obdobnou konstrukci v § 15 odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, se upravuje úhrada za součinnost zdravotnických zařízení; Ministerstvo práce a sociálních věcí vydá vyhláškou seznam specifických zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a Ministerstvo financí stanoví cenu bodu pro specifické zdravotní výkony.

Určují se rovněž lhůty k plnění povinností zdravotnickými zařízeními. Jde-li o žádost o vyšetření zdravotního stavu, stanoví se lhůta 14 denní. V ostatních případech se zachovává současný právní stav a stanoví se lhůta 8 denní.

K § 183

Ve vztahu k zákonu č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, se vymezuje rozsah, v jakém mohou Ministerstvo práce a sociálních věcí a Pojišťovna nakládat s údaji o zdravotním stavu posuzovaných osob (výlučně v rozsahu nezbytném k posouzení zdravotního stavu pro účely sociálního pojištění).

K § 184

Pojišťovna bude pro svou činnost potřebovat znalost celé řady údajů. Proto se návrhem zákona zakotvuje oprávnění Pojišťovny takové údaje shromažďovat a využívat; tyto údaje budou tvořit datovou základnu informačního systému Pojišťovny. Návrhem zákona se pak vymezuje okruh údajů, které bude informační systém pojišťovny zahrnovat. Půjde zejména o údaje týkající se poskytování dávek nemocenského a důchodového pojištění, evidence osob účastných pojištění, rejstříky zaměstnavatelů apod.

Většina údajů, které bude informační systém Pojišťovny zahrnovat, budou tvořit údaje používané pro zajištění činnosti Pojišťovny, získané na základě ohlašovací povinnosti od jiných orgánů, fyzických nebo právnických osob a zejména od pojištěnců.

I když návrh zákona vymezuje okruh údajů, které budou  informační systém Pojišťovny tvořit, nejedná se o výčet taxativní. V navrhovaném odstavci 2 se počítá s tím, že Pojišťovna bude moci, kromě údajů konkrétně uvedených, shromažďovat další údaje potřebné pro plnění úkolů Pojišťovny, s výjimkou osobních údajů. Uvedená úprava vychází z toho, že potřeby Pojišťovny vytvářet informační systémy se mohou v průběhu doby měnit a omezovat tuto potřebu Pojišťovny taxativním výčtem možností by mohlo ve svých důsledcích znamenat ochromení její činnosti. Přitom se však respektuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, podle něhož je třeba, jde-li o shromažďování osobních údajů, aby byl jejich výčet stanoven výslovně. Všechny Pojišťovnou vedené informační systémy mají v zásadě provozní charakter.

Provozování informačního systému bude spočívat v získávání a ve využívání značného množství údajů. Proto nelze tento systém provozovat bez využití prostředků moderní komunikační techniky. V souladu se snahou o racionalizaci administrativních postupů při činnosti Pojišťovny zakotvuje návrh možnost využívat předávání údajů elektronickou formu při vytváření a vedení informačního systému Pojišťovny. Návrh zákona stanoví, že se na podpis v těchto případech vztahuje zákon o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb.

K § 185

Informační systém Pojišťovny bude čerpat údaje z informačního systému evidence obyvatel, jehož provozovatelem je Ministerstvo vnitra. Jedná se o využití údajů potřebných pro plnění úkolů Pojišťovny a umožňujících přesnou identifikaci jednotlivých osob i zjištění množství dalších údajů nezbytných zejména pro rozhodování o dávkách nemocenského a důchodového pojištění a vedení evidence pojištěnců. Návrh zákona obsahuje taxativní výčet údajů, které bude Pojišťovna čerpat z informačního systému evidence obyvatel a stanoví také způsob jejich získávání z hlediska využití moderní komunikační techniky.

Jméno, příjmení a rodné číslo představují základní identifikační znaky jednotlivých osob. Bez jejich přesné znalosti by mohla Pojišťovna jen s obtížemi a také i s finančními ztrátami plnit svěřené úkoly. Proto se návrhem zákona stanovuje Ministerstvu vnitra, jako správci informačního systému evidence obyvatel, speciální povinnost, přímo sdělovat přidělené rodné číslo nebo změnu rodného čísla a změnu jména nebo příjmení. Bez těchto údajů by jen ztěží bylo možno zajistit plynulost výplaty dávek nemocenského a důchodového pojištění, případně zastavení jejich výplaty. Obdobné důvody vedou i ke stanovení povinnosti úřadům pověřeným vedením matrik sdělit Pojišťovně údaje o úmrtí osob starších 15 let.

Pojišťovna při své činnosti může v některých případech zjistit nesprávnosti při přidělení rodného čísla. Proto se zakotvuje možnost Pojišťovny požádat o přidělení nového rodného čísla nebo o jeho změnu, a to od 1. ledna 2003, tj. od data účinnosti té části zákona o evidenci obyvatel a rodných číslech, která právě úpravu rodného čísla obsahuje. V návaznosti na uvedený zákon a od stejného data se ukládá Pojišťovně předkládat ve stanovených případech podklady k rodným číslům. Uvedené povinnosti plní dosud Česká správa sociálního zabezpečení podle dosavadních předpisů a podle těchto předpisů je do 31. prosince 2002 bude plnit Pojišťovna (§ 206).

K § 186

Informační systém vytvořený a spravovaný Pojišťovnou bude obsahovat mnohé údaje potřebné pro plnění úkolů také jinými státními orgány. Proto návrh zákona zakotvuje povinnost pro Pojišťovnu poskytovat těmto státním orgánům na žádost potřebné údaje, a to bezplatně. Obdobně bude Pojišťovna sdělovat údaje i některým dalším subjektům o pojištěnci.

Vzhledem k tomu, že údaje sdělované Pojišťovnou se budou často dotýkat osobních údajů pojištěnců, návrh zákona taxativně vymezuje, komu lze takové údaje poskytnout a v jaké rozsahu mohou být poskytnuty. Jde zejména o údaje potřebné pro potřeby soudů a jiných státních orgánů pro účely soudního a správního řízení, finančních orgánů, kontrolních orgánů. Kromě toho je Pojišťovna povinna na žádost sdělit i údaje osobě, jestliže se jí tyto údaje týkají. Pokud jde o sdělování údajů fyzické osobě, bude se jednat o jiné údaje, než které se uvádějí v § 113, v němž se počítá s tím, že pojištěnci bude na žádost pravidelně každoročně zasílán informační osobní list důchodového pojištění.

V zájmu operativního a včasného získávání údajů potřebných pro provádění sociálního pojištění státními orgány sociálního pojištění a údajů potřebných pro účely státní sociální podpory okresními úřady, krajskými úřady a Ministerstvem práce a sociálních věcí, jsou tyto subjekty oprávněny získávat uvedené údaje způsobem umožňujícím dálkový přístup do informačních systémů.

Kromě toho bude mít Pojišťovna povinnost poskytovat na základě písemné žádosti fyzické nebo právnické osobě ve stanoveném rozsahu informace o dávkách důchodového a nemocenského pojištění a jejich výši v případech, kdy uvedená osoba prokáže právní zájem na získání těchto údajů v souvislosti s pravomocným vykonatelným rozhodnutím na splatnou pohledávku vůči osobě, které jsou dávky důchodového nebo nemocenského pojištění poskytovány. Protože dávky nemocenského pojištění poskytuje i velký zaměstnavatel, stanovuje se mu také povinnost poskytnout v těchto případech informace týkající se dávek nemocenského pojištění, jestliže je vyplácí. Uvedené údaje budou poskytovány v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím za úhradu nákladů, které jsou s poskytnutím takových informací spojeny.

K § 187

Stejně jako Pojišťovna jsou i státní orgány sociálního pojištění povinny vytvářet z údajů získaných a používaných pro zajištění své činnosti vlastní informační systém.

Na státní orgány sociálního pojištění se přitom vztahují obdobné povinnosti, pokud jde o vedení informačních systémů a poskytování údajů z jejich informačních systémů jiným subjektům, jako na Pojišťovnu. Dále se jim ukládá povinnost poskytovat Pojišťovně údaje potřebné pro provádění sociálního pojištění Pojišťovnou, včetně konkrétních údajů o jednotlivých pojištěncích.

K § 188

Z důvodu komplexnosti právní úpravy se v tomto ustanovení výslovně stanoví, že zvláštní právní předpisy upravující vedení informačních systémů a práva a povinnosti provozovatelů informačních systémů při zpracování informací v těchto systémech zůstávají nedotčeny.

K § 189

V ustanovení odstavce 1 se ukládá povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, s nimiž se seznámili při plnění úkolů v oblasti sociálního pojištění nebo v souvislosti s nimi, především všem v úvahu přicházejícím subjektům činným při provádění sociálního pojištění, při výkonu finanční kontroly a státního dozoru nad činností Sociální pojišťovny a při plnění pracovních úkolů vyplývajících z jejich pověření vůči Pojišťovně [(odstavec 1 písm. a) až d)]. Povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, s nimiž se seznámili při plnění úkolů v oblasti sociálního pojištění (nebo v souvislosti s nimi), mají rovněž zaměstnanci zaměstnavatelů (včetně osob ve služebním poměru), kteří plní úkoly v oblasti sociálního pojištění. Povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, s nimiž se seznámili v průběhu řízení ve věcech sociálního pojištění, mají též fyzické osoby, které se zúčastnili tohoto řízení.

Povinnost mlčenlivosti všech uvedených subjektů je časově neomezená. V odstavci 2 se u vyjmenovaných subjektů výslovně stanoví, že tato povinnost u nich trvá i po skončení jejich právního vztahu s Pojišťovnou nebo příslušným státním orgánem sociálního pojištění.

V odstavci 3 se porušení povinnosti mlčenlivosti klade naroveň takové využití vědomostí o skutečnostech, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, které přináší prospěch ať už povinnému subjektu nebo kterékoli jiné fyzické nebo právnické osobě. Jde o ustanovení, které má v praxi zamezit obcházení institutu povinné mlčenlivosti o skutečnostech, s nimiž se povinné subjekty seznámily při plnění úkolů v oblasti sociálního pojištění nebo v souvislosti s nimi, popřípadě při účasti v řízení ve věcech sociálního pojištění, a současně umožnit jejich sankční postih.

Ustanovení odstavce 4 taxativně stanoví případy, kdy povinné subjekty mohou sdělovat údaje, na něž se jinak vztahuje povinnost mlčenlivosti. Kromě případů, kdy tak stanoví tento zákon, popř. zvláštní právní předpis nebo kdy udělí souhlas chráněná fyzická nebo právnická osoba, zákon umožňuje sdělování údajů o nemocenském a důchodovém pojištění do ciziny v rozsahu vymezeném mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

K § 190

Některé údaje z informačních systémů Pojišťovny budou zasílány i do ciziny, tak jak to také § 186 odst. 1 písm. l) a m) návrhu předpokládá. Vzhledem k tomu, že většinu těchto údajů tvoří osobní údaje, bylo by třeba v takovém případě postupovat podle příslušných předpisů o jejich ochraně. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů váže předávání takových dat do ciziny na povolení Úřadu pro ochranu osobních údajů s tím, že se zároveň umožňuje stanovit zvláštním zákonem z této zásady výjimku. Protože se u údajů, které bude Pojišťovna předávat jedná v zásadě jen o údaje týkající se sociálního pojištění osob, které jsou potřebné k uplatňování nároků v této oblasti a je třeba předávat tyto údaje rychle, bez zbytečného prodlení, návrh zákona stanoví z citovaného zákona výjimku a umožňuje tak sdělovat tyto údaje bez souhlasu uvedeného úřadu.

K § 191

Zákon ukládá různým subjektům řadu povinností; v § 191 je souhrnně upravena sankce ve formě pokuty za nedodržování těch povinností, které podstatně ovlivňují řádné provádění sociálního pojištění. Výše pokut se liší podle okruhu subjektů, jimž jsou povinnosti uloženy, a podle závažnosti porušení povinnosti. Za opakované porušení povinností se navrhuje vyšší sazba pokut. Pokutu budou ukládat nositelé sociálního pojištění a ve stanovených případech též Ministerstvo práce a sociálních věcí. V ustanovení je upraven též postup při ukládání pokut.

K § 192

Na Pojišťovnu jako na univerzálního právního nástupce přejdou dnem 1. ledna 2002 práva a závazky České správy sociálního zabezpečení, její pravomoci v sociálním pojištění, pracovněprávní nároky a povinnosti tohoto zanikajícího orgánu státní správy a zejména majetek státu, k němuž měla Česká správa sociálního zabezpečení právo hospodaření – ten se stane bezúplatně vlastnictvím nové instituce. V případě přechodu nemovitostí bude třeba vydat příslušná rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí opatřená potřebnými katastrálními údaji. Odhaduje se, že na Pojišťovnu přejde nemovitý majetek (administrativní budovy, popř. ostatní stavby jako jsou ubytovny, rekreační střediska, obytné domy a garáže a příslušné pozemky) v úhrnné účetní hodnotě cca 2,15 mld Kč (největší položku z toho tvoří administrativní budovy, kterých je cca 90).

V patřičném předstihu bude třeba připravit volby do orgánů Pojišťovny; do zvolení jejich členů bude některé jejich funkce vykonávat ředitel Pojišťovny jako statutární orgán přechodného charakteru jmenovaný vládou. Náklady na činnost Pojišťovny v roce 2001, kdy ještě nebude provádět sociální pojištění, se budou hradit plně ze státního rozpočtu; činnost Pojišťovny v tomto období bude spočívat jednak ve vytváření orgánů a organizačních struktur, jednak v přípravě zahájení činnosti od 1. ledna 2002. Ze státního rozpočtu budou též uhrazeny platy zaměstnanců České správy sociálního zabezpečení za prosinec 2001, které již vyplatí Pojišťovna.

V návaznosti na § 49 odst. 3 rozpočtových pravidel (zákon č. 218/2000 Sb.) se řeší zajištění výplaty důchodů v prvních lednových dnech roku 2000. Návrhem se zajišťuje poskytnutí potřebných prostředků ze státního rozpočtu na výplatu čtyř splátek důchodu, jak je dosud obvyklé; objem těchto prostředků bude činit cca 4,5 mld Kč. Nejedná se přitom o prostředky poukazované navíc, neboť i bez zřízení Pojišťovny by tyto prostředky byly stejně poskytnuty. Do státního rozpočtu budou převedeny prostředky dosud vedené na Zvláštním účtu důchodového pojištění.

K § 193

Pojišťovna vznikne již 1. července 2001 (§ 208), přestože její plné fungování nastane až od 1. ledna 2002 (§ 192). V této přechodné době je třeba ustavit správní radu a dozorčí radu (§ 192 odst. 5 a 6), které zabezpečí bezproblémový přechod funkcí České správy sociálního zabezpečení na nově vznikající subjekt. Přestože správní rada mj. jmenuje generálního ředitele Pojišťovny [§ 9 odst. 1 písm. d)], je třeba před jeho jmenováním určit prozatímní statutární orgán – ředitele Pojišťovny jmenovaného vládou, který bude mít na přechodnou dobu pouze nezbytné pravomoci. S tím souvisí i nutný souhlas Ministerstva práce a sociálních věcí k nabývání majetku v ceně přesahující 1 mil. Kč a nakládání s ním, ačkoliv jinak tyto dispozice nebudou podléhat ani souhlasu správní rady (§ 17 odst. 5).

K § 194

K zajištění plynulého přechodu funkcí České správy sociálního zabezpečení na Pojišťovnu (zejména pokud jde o pravidelné měsíční výplaty důchodů) bude třeba zabezpečit ze státního rozpočtu dotaci na provozní výdaje počátkem ledna 2002, kdy Pojišťovna ještě nebude mít příjmy z pojistného.

Naplnění rezervního fondu se navrhuje provést jednorázově z prostředků Fondu národního majetku s tím, že další prostředky na plánovanou výši již bude zajišťovat Pojišťovna postupně z vlastních zdrojů do konce roku 2003. Fond kulturních a sociálních potřeb České správy sociálního zabezpečení bude převeden do sociálního fondu Pojišťovny; ostatní fondy se převedou do státního rozpočtu.

K § 195

Pojistný plán na rok 2002 nebudou moci připravit orgány Pojišťovny, neboť ještě nebudou ustaveny, a proto jej musí vypracovat a Poslanecké sněmovně předložit vláda.

K § 196

V ustanovení se řeší zahájení provádění sociálního pojištění Pojišťovnou od 1. ledna 2002 a procesní otázky s tím spojené. V zahájených řízeních se bude pokračovat podle dosavadních předpisů; výjimkou je možnost podat opravný prostředek k soudu v těch případech, kdy to nový zákon připouští, i když dřívější úprava tuto možnost neposkytovala. Pojišťovna od 1. ledna 2002 též přebírá veškerou výplatu dávek sociálního pojištění.

K § 197

Ukládá se, aby na plnění úkolů Pojišťovny se podílela Česká správa sociálního zabezpečení, která má odborný aparát a technické prostředky a která se od 1. ledna 2002 fakticky přemění v Pojišťovnu; přihlíží se i k potřebě kontinuálního plnění úkolů. Pro tyto účely se České správě sociálního zabezpečení umožňuje poskytovat již vzniklé, třebaže dosud plně nefungující (§ 192 a 193), Pojišťovně nezbytné údaje.

K § 198

V ustanovení se reaguje na novou definici velkého a malého zaměstnavatele a řeší se postavení zaměstnavatelů při provádění sociálního pojištění od 1. ledna 2002 včetně zápisů do rejstříku zaměstnavatelů a včetně zavedení nového označení těch zaměstnavatelů, jejichž charakter se v souvislosti se zvýšením počtu zaměstnanců rozhodného pro vymezení pojmu „malý zaměstnavatel“ a „velký zaměstnavatel“ nezměnil.

Ustanovení dále řeší povinnosti zaměstnavatelů, kteří byli před 1. lednem 2002 považováni za organizaci (ti zaměstnávali více než 25 zaměstnanců nebo sice méně, ale evidenci mezd pro ně vedla jiná právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnávala více než 25 zaměstnanců), a kteří od 1. ledna 2002 nesplňují podmínky definice velkého zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že se zásadním způsobem mění okruh povinností a úkolů, které takovýto zaměstnavatel v oblasti nemocenského pojištění plní, je nutno způsob přechodu z jedné kategorie zaměstnavatelů do druhé jednoznačně uvést a podrobně vymezit povinnosti, které jsou s tím pro tohoto zaměstnavatele spojeny.

Zákon rovněž reaguje na skutečnost, že od 1. ledna 2002 bude každá mzdová účtárna provádějící nemocenské pojištění zaměstnanců považována v rámci zaměstnavatele za samostatnou organizační jednotku. V tomto případě je třeba podrobně stanovit jejich povinnosti s touto změnou spojené.

K § 199

Upravuje se dočasná pracovní neschopnost včetně dokladu o ní, pokud byla uznána před 1. lednem 2002 podle předpisů, které se k tomuto dni zrušují, neboť od 1. ledna 2002 budou platit pro dočasnou pracovní neschopnost nové tiskopisy. Stanoví se, že doklady o dočasné pracovní neschopnosti vydané před 1. lednem 2002 zůstanou v platnosti po dobu trvání této neschopnosti i po 31. prosinci 2001.

K § 200

V ustanovení odstavce 1 se řeší otázky výplaty nemocenského, pokud pojištěnec podal žádost o důchod před 1. lednem 2002; v těchto případech se uplatní ještě dosavadní předpisy.

Institut přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity na základě podnětu správního orgánu, tj. nikoliv pojištěnce, se do nové úpravy nepřebírá, a proto se v odstavci 2 řeší důsledky dříve zahájeného řízení. Další postup závisí na fázi, v níž bylo řízení prováděno z podnětu okresní správy sociálního zabezpečení k datu nabytí účinnosti zákona. Jako základní obecná zásada bylo přijato pravidlo, že pokud v takovém řízení nebylo vydáno rozhodnutí alespoň v 1. stupni řízení, řízení se z moci úřední zastaví. Bude věcí pojištěnce, aby v případě svého zájmu o výplatu dávky důchodového pojištění o tento důchod požádal. Pokud však již bylo v takovém řízení do dne nabytí účinnosti tohoto zákona vydáno alespoň prvostupňové rozhodnutí, dokončí se řízení podle předpisů platných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. lednem 2002. Navrhovaná právní úprava zakotvuje jako obecnou zásadu, že posuzování plné invalidity či částečné invalidity se neděje formou rozhodnutí, ale formou posudku. Tento posudek není rozhodnutím – tím je až rozhodnutí o samotném splnění podmínek nároku na příslušný důchod. Rozhodnutí vydaná před 1. lednem 2002 zůstávají z hlediska závěrů o zdravotním stavu posuzovaného pojištěnce v platnosti, jsou však považována za posudky podle právní úpravy současné. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že tato rozhodnutí byla vydána do 31.prosince 2001, a proto jsou způsobilá vyvolat právní následky upravené v odstavci 2 písm. b) tohoto ustanovení.

K § 201

U přeplatku na dávce nemocenského pojištění, který před 1. lednem 2002 způsoboval vznik dluhu na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, se bude při jeho vymáhání postupovat podle dosavadních předpisů.

K § 202

Dosavadní evidenční listy, které nebyly časově omezeny, se budou používat ještě v roce 2003 a dnem 31. prosince 2003 budou ukončeny. Od roku 2004 budou již vedeny nové evidenční listy pro každý jednotlivý kalendářní rok. Dřívější evidenční listy budou postupně zasílány Pojišťovně, aby Pojišťovna stačila je zakládat do své evidence. Nové tiskopisy orgány sociálního pojištění vydají v potřebném předstihu.

K § 203

Informativní listy podle § 113 budou zasílány počínaje rokem 2006; do té doby bude probíhat předstihové řízení podle principů dosavadní úpravy.

K § 204

Pojišťovna se zřizuje jako instituce, jejímž úkolem budou věci sociálního pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení však dosud zajišťuje i některé úkoly vyplývající ze zvláštních zákonů, na něž je v cit. ustanovení odkazováno. V zájmu kontinuity bude tyto úkoly, které mají postupně doznívající charakter, plnit Pojišťovna jako nástupce České správy sociálního zabezpečení.

K § 205

Řeší se speciální případy příslušnosti k provádění sociálního pojištění ve vztahu k bývalým příslušníkům Federální železniční policie vzhledem k rozsahu vymezení působnosti Ministerstva vnitra v § 45.

K § 206

Pro posouzení některých dílčích a v praxi již ojedinělých skutečností rozhodných pro výši důchodů je nutné přechodné ustanovení, které upravuje způsob prokázání těchto skutečností. Řízení o těchto skutečnostech je třeba zahájit nejpozději do konce roku 2001.

K § 207

Dosavadní právní úprava obsažená v zákoně č. 582/1991 Sb. se zrušuje, neboť je v plném rozsahu nahrazena navrhovaným zákonem. Novely zákona č. 582/1991 Sb. provedené jednotlivými zákony se zrušují v navazujícím zákoně (návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Sociální pojišťovně a o provádění sociálního pojištění), neboť tyto novely byly provedeny jen příslušnými články (paragrafy) těchto zákonů, které obsahovaly ještě další úpravu (pouze zákon č. 37/1993 Sb. obsahoval zrušení některých ustanovení zákona č. 582/1991 Sb., tj. nikoliv jejich změnu).

K § 208

Navrhuje se dělená účinnost; Pojišťovnu se navrhuje zřídit od 1. července 2001, tj. v potřebném časovém předstihu přede dnem, od něhož převezme provádění sociálního pojištění. Obecná účinnost od 1. ledna je odůvodněna zejména rozpočtovými hledisky.

V Praze dne 16. října 2000

předseda vlády

1. místopředseda vlády

a ministr práce a sociálních věcí

Seznam příloh