Platná právní úprava provozování rozhlasového a televizního vysílání je obsažena v zákoně č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 597/1992 Sb., zákona č. 36/1993 Sb., zákona č. 253/1994 Sb., zákona č. 40/1995 Sb., zákona č. 237/1995 Sb., zákona č. 301/1995 Sb., zákona č. 135/1997 Sb., zákona č. 46/2000 Sb. a zákona č. 121/2000 Sb.

K problematice provozování rozhlasového a televizního vysílání se vztahují i další právní předpisy, a to především zákon č. 103/1992 Sb., o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, zákon č. 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, zákon č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění zákona č. 135/1997 Sb. a zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Dále také zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, ve znění zákona č. 273/1993 Sb. ⁠‌​‌‌​​​‌‌‌‌​​‌​​⁠

Širší právní rámec provozování rozhlasového a televizního vysílání tvoří řada obecně závazných právních předpisů (např. obchodní zákoník, občanský zákoník, autorský zákon, zákon o telekomunikacích, zákon o ochraně hospodářské soutěže, správní řád, zákon o správních poplatcích aj.).

Současná právní úprava je jako nevyhovující hodnocena především ze strany Evropské unie. Zákon, kterým se mění zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela zákona“), by tedy měl být významným krokem směrem k harmonizaci právních předpisů v této oblasti s právem Evropských společenství. Platný zákon např. zcela postrádá úpravu obligatorní podpory evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby, jak to vyžadují nejen příslušné právní předpisy Evropských společenství, ale i Evropská úmluva o přeshraniční televizi (Úmluva Rady Evropy č.132), sjednaná ve Štrasburku dne 5. května 1989, ve znění Protokolu pozměňujícího Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi ze dne 9. září 1998 (dále jen ”Úmluva”). Nekompatibilita českého mediálního práva s právem Evropských společenství a s Úmluvou se ještě prohloubila poté, co byla směrnice č. 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, novelizována směrnicí č. 97/36/ES v roce 1997 (dále jen ”Směrnice”).

Naléhavou potřebu přijetí příslušných harmonizačních ustanovení potvrdily i nedávno zveřejněné závěry zprávy Evropské komise o připravenosti kandidátských zemí na vstup do EU, poukazující m.j. na nedostatečnou připravenost České republiky v oblasti audiovize.

Novela zákona je potřebná rovněž proto, že Česká republika dosud jako jedna z posledních evropských zemí nepřistoupila k ratifikaci Úmluvy. K  podpisu Úmluvy Českou republikou došlo 7. května 1999 a její ratifikace je možná až po změnách platné právní úpravy provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Cílem navrhované úpravy je dosažení plné kompatibility zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání s právem ES.

V souladu se Směrnicí a Úmluvou byl v návrhu novely zákona upřesněn pojem ”rozhlasové a televizní vysílání” a v souvislosti s tím byl nově definován také ”provozovatel vysílání” tak, aby mezi jeho základní pojmové znaky náležela redakční odpovědnost za sestavování původního programu.

V souladu s předpokládaným přistoupením České republiky k Evropské unii a s tím souvisejícími mezinárodními závazky České republiky se nově zavádí podpora evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby v televizním vysílání, přičemž je v maximální možné míře využito flexibility, která je v příslušných mezinárodních dokumentech vyjádřena.

V oblasti reklamy se nově konstituuje zejména teleshopping, jako zvláštní forma reklamního vysílání, která se v souladu s předpokládanými mezinárodními závazky České republiky podstatně liberalizuje.

Reklama v  rozhlase a v televizi je pouze jednou z možností provádění reklamy. K regulaci reklamy ve všech jejích formách je určen zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon má být za účelem přizpůsobení právní úpravy reklamy příslušným směrnicím ES rovněž novelizován. S ohledem na tuto skutečnost by měl zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání upravovat pouze problémy specifické pro oblast vysílání s tím, že obecná úprava týkající se reklamy bude obsažena v novelizovaném zákoně o regulaci reklamy.

Z hlediska ústavního pořádku České republiky je východiskem navrhovaného právního předpisu zejména Čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Navrhovaný zákon se dotýká požadavku na svobodu projevu a svobodné přijímání a rozšiřování idejí a informací bez ohledu na hranice státu, neboť omezuje tuto svobodu v několika svých ustanoveních . Vždy se však jedná o opatření nezbytná v demokratické společnosti, např. jde o ochranu dětí a mládeže, povinnost uveřejnit odpověď či dodatečné sdělení apod. Vždy se však tímto omezením chrání práva dalších osob. Omezení rozsahu reklamy a teleshoppingu v rozhlasovém a televizním vysílání a další programová omezení rovněž souvisejí se svobodou projevu. Tato omezení slouží k naplňování funkce rozhlasu a televize jako sdělovacích prostředků, které poskytují informace, vzdělávání a zábavu. Vysílání stručných informací a zajištění přístupu k událostem značného společenského významu sice představuje určité omezení některých provozovatelů vysílání, ve svých důsledcích však slouží širší informovanosti veřejnosti.

Vyskytly se námitky, že návrh je v rozporu s Čl. 3 Listiny, který stanoví zákaz diskriminace, a to v tom, že upravuje rozdílně limity reklamy a teleshoppingu pro provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání ze zákona a pro provozovatele tohoto vysílání na základě licence. Provozovatel ze zákona musí mít nižší limity reklamy, protože je financován převážně z veřejných zdrojů (rozhlasové a televizní poplatky), zatímco pro provozovatele na základě licence představuje vysílání reklamy a teleshoppingu téměř výlučný zdroj příjmů.

Čl. 34 Listiny zaručuje přístup ke kulturnímu bohatství. V televizním a rozhlasovém vysílání je tento přístup zaručen nejširším vrstvám občanů. Ustanovení o podpoře evropské a nezávislé evropské tvorby zaručují kulturní rozmanitost a chrání diváky před jednostrannými kulturními projevy.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s  mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána a s právem Evropských společenství.

Navrhovaný zákon je v souladu s Čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví právo na svobodu přesvědčení a projevu, jež zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a šířit informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice. Limity tohoto práva jsou uvedeny v Čl. 20 Všeobecné deklarace lidských práv.

Navrhovaný zákon je v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, který ve svém Čl.19 rovněž garantuje právo na svobodné šíření názorů.

Čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, jíž je Česká republika signatářem, široce deklaruje právo na svobodu projevu a informací zahrnující svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů bez ohledu na hranice. Zároveň však výslovně stanoví, že státy mohou vyžadovat udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem (nikoliv však periodickému tisku). Pro soulad navrhované úpravy s čl. 10 Evropské úmluvy platí to, co bylo řečeno výše o souladu s čl. 17 Listiny.

K uplatňování Čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod existuje rozsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (včetně jeho předchůdců) se sídlem ve Štrasburku, kterou lze datovat již od roku 1959. Tato judikatura obsahuje řadu precedenčních rozhodnutí, která se týkají uplatňování Čl. 10 přímo v oblasti  rozhlasového a televizního vysílání. Z  novějších judikátů lze poukázat například na rozhodnutí v případech:

Groppera Radio AG a spol. ze dne 28.3.1990, A č.173 ve věci svobody příjmu v kabelovém vysílání,

Autronic AG ze dne 22.5.1990, A č.178 ve věci svobody příjmu satelitního televizního vysílání,

Informationsverein Lentia a spol. z 24. 11.1993, A č.276 ve věci monopolu veřejnoprávní rakouské ORF, který neumožňoval rozvoj soukromého sektoru v oblasti vysílání.

Základní prameny práva Evropských společenství neobsahují výslovné obecné zmocnění k právní úpravě oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Jednotlivá zmocnění, která vymezují kompetenci orgánů Evropských společenství v konkrétních případech, se však této oblasti dotýkají.

Maastrichtská smlouva zavádí nové znění Čl. 3 Smlouvy o Evropském společenství:

"Činnost Společenství ve smyslu Čl. 2 zahrnuje podle této smlouvy a podle v ní obsaženého časového sledu… p) příspěvek ke kvalitě vzdělání a výchovy a k rozkvětu kultur členských států".

Maastrichtská smlouva potvrdila rovněž závazek Evropských společenství v oblasti základních lidských práv, a to s odkazem na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, který byl již dříve opakovaně respektován v judikatuře Evropského soudního dvora se sídlem v Lucemburku.

Z Čl. 128 Smlouvy o Evropském společenství, který určuje úkoly a prostředky Evropských společenství v oblasti kultury, se dají odvodit některé kompetence Evropských společenství i v oblasti rozhlasového a televizního vysílání.

Podle Čl. 129a (1) Smlouvy o Evropském společenství mají Společenství přispívat k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele.

Kompetence Evropských společenství v oblasti rozhlasu a televize se také odvozují z některých zmocnění Smlouvy o Evropském společenství ke zřízení společného trhu a dále z některých ustanovení o právu podnikání (Čl. 52, 53, 56, 58), o svobodném pohybu zboží a služeb (Čl. 59 a násl.), o zákazu diskriminace (Čl. 6), o zákazu kvantitativních restrikcí (Čl. 30), o svobodě zřizování poboček (Čl. 52 a 57) a o zákazu poskytování státní podpory (Čl. 93).

V oblasti rozhlasového a televizního vysílání se aplikují pravidla hospodářské soutěže obsažená především v Čl. 85, 86 a 90 Smlouvy o Evropském společenství.

Protokol o veřejnoprávním vysílání v členských státech, který je přílohou k  Amsterodamské smlouvě ze dne 2.10.1997 (vstoupila v platnost dne 1.5.1999), výslovně uvádí, že veřejnoprávní rozhlas i televize plní důležitou společenskou funkci při ochraně plurality ve vysílání a jsou spojeny s demokratickými, sociálními a kulturními potřebami společnosti. Protokol nechává na členských státech otázku financování veřejnoprávních médií za podmínky, že toto financování neovlivní podmínky obchodu a soutěže.

Návrh zákona je v souladu s výše uvedenými předpisy Evropských společenství.

Základním dokumentem tzv. sekundárního práva Evropských společenství v oblasti televizního vysílání je Směrnice.

Navrhovaná právní úprava usiluje o plnou transpozici všech obligatorních ustanovení Směrnice, čímž vyhovuje požadavku slučitelnosti s touto Směrnicí, která zahrnuje oblast televizního vysílání, a to jak přeshraničního, tak vnitrostátního.

Jurisdikce

Do návrhu novely zákona byla přejata zásada, že televizní vysílání se řídí právem státu, ze kterého pochází. Podrobná ustanovení o jurisdikci, kompatibilní se Směrnicí, mají odloženou účinnost do doby vstupu smlouvy o přístupu České republiky k Evropské unii v platnost.

Definice

Návrh novely zákona vytváří obsahově shodný, resp. obdobný, definiční aparát jako Směrnice.

Tento princip obsažený v Čl. 10 odst. 2 Směrnice je převzat v návrhu zákona.

Zákazy a omezení týkající se zvláštností v rozhlasovém a televizním vysílání jsou v návrhu novely zákona obsaženy. Další ustanovení o reklamě mají být upravena zákonem o regulaci reklamy, jehož novelu připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem kultury.

Návrh novely zákona plně přejímá úpravu Směrnice, podle níž se mají reklamy zařazovat zásadně mezi jednotlivé programy, resp. má být využíváno přirozených přestávek v pořadech složených z částí. Vkládání reklamy u filmových děl je možné každých 45 minut, u seriálů a ostatních pořadů každých 20 minut. Některé druhy pořadů není dovoleno přerušovat reklamou.

Směrnice povoluje 15% vysílacího času věnovat reklamě. Tento podíl je možno vysíláním teleshoppingových šotů zvýšit až na 20% vysílacího času. Platný zákon je v tomto směru přísnější, neboť umožňuje věnovat reklamě pouze 10% vysílacího času s možností zvýšit tento podíl až na 20% o vysílání teleshoppingových šotů. Návrh novely zákona v tomto směru přejímá pravidla vyplývající ze Směrnice. V souladu se Směrnicí se navíc zavádí tzv. souvislé teleshoppingové pořady.

Sponzorování

Sponzorování je podle Směrnice možné, pokud je sponzorovaný pořad jako takový vhodně označen. Další podmínkou je, že sponzor nesmí mít vliv na obsah a programové zařazení sponzorovaného pořadu. Některé druhy pořadů není dovoleno sponzorovat. I zde je návrh zákona plně kompatibilní se Směrnicí. Některá ustanovení Směrnice týkající se sponzorování jsou obsažena v návrhu novely zákona o regulaci reklamy.

Ochrana dětí a mládeže

Směrnice obsahuje absolutní zákaz vysílání pořadů, které jsou způsobilé vážně narušit tělesný, duševní či mravní vývoj dětí a mladistvých. Jiné relativně škodlivé pořady je možno vysílat pouze ve stanovené době nebo v zakódované podobě. Takovým pořadům musí předcházet varování upozorňující na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé. Příslušná ustanovení Směrnice byla převzata do návrhu novely zákona.

Právo na odpověď má být podle Směrnice zajištěno pro televizní vysílání v právu každého členského státu Evropských společenství. Směrnice připouští i zavedení jiného ekvivalentního právního institutu. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání již tento institut obsahuje.

Úprava podílu evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby je ve Směrnici flexibilní. Plnění těchto podílů se má vyžadovat v případech "kdy je to proveditelné". Při případném postihu neplnění této povinnosti je regulační orgán povinen přihlížet k odpovědnosti provozovatele vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Návrh zákona vychází z uvedené flexibility s ohledem na závazky, které Česká republika přijala v rámci svého členství v OECD.

Události značného společenského významu

Události značného společenského významu smějí být vysílány tak, aby většina veřejnosti nebyla zbavena možnosti je sledovat (Čl. 3a Směrnice). Toto ustanovení bylo rovněž plně transformováno do návrhu novely zákona.

Při zpracování návrhu novely zákona byly vzaty v úvahu rovněž některé další předpisy Evropských společenství, týkající se zvláště těchto oblastí:

Zelená kniha o ochraně nezletilých a lidské důstojnosti v audiovizuálních a informačních službách a na ni navazující Doporučení Rady z 24. září 1998 o rozvoji konkurenceschopnosti evropských audiovizuálních a informačních služeb podporou národních regulačních prostředí, které je zaměřeno na dosažení srovnatelné a efektivní úrovně ochrany nezletilých a lidské důstojnosti. Oba dokumenty reagují na potřebu efektivní ochrany dětí a mládeže, a to nejen v rozhlasovém a televizním vysílání, ale také v různých typech informačních sítí.

Zpráva Komise o aplikaci článků 4 a 5 Směrnice 89/552/EHS a navazující Druhá a Třetí zpráva Komise o aplikaci Směrnice 89/552/EHS, které přinášejí přehled plnění příslušných článků Směrnice v oblasti podílů evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby v televizním vysílání.

Usnesení Rady a reprezentantů vlád členských států z 25. ledna 1999 o veřejnoprávním vysílání, jež s odkazem na Amsterodamský protokol zdůrazňuje úlohu veřejnoprávního vysílání v informační společnosti.

Jde o novou směrnici Evropských společenství vycházející z potřeby definovat právní ochranu některých služeb vznikajících v souvislosti s rozvojem informačních technologií. Původní úmysl, zajistit právní ochranu kódovaných televizních služeb, byl přijetím této směrnice rozšířen na všechny služby s podmíněným přístupem. Úprava této problematiky je již zčásti obsažena v zákoně č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně některých zákonů a v zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

Tato směrnice řeší otázky zavádění pokročilých televizních služeb, širokoúhlé televizní obrazovky 16:9, vysoce rozlišovací televize (tzv. HDTV) v kombinaci s digitálním vysíláním. Plné slučitelnosti s právem ES bude dosaženo postupně v souvislosti s rozvojem dalších typů těchto služeb v České republice. Předpokladem je rovněž vytyčení základních zásad státní politiky v oblasti digitálního vysílání.

Rozhodnutí Rady 89/337/EHS o vysoce rozlišující televizi.

Rozhodnutí Rady 89/630/EHS o společném přístupu členských států k přijetí jednotných celosvětových norem výroby vysoce rozlišující televize na Plenárním zasedání Mezinárodního vysílacího výboru (CCIR) v r. 1990.

Zelená kniha o komerčních komunikacích, která se zabývá stavem a perspektivami vývoje obchodní komunikace v informační společnosti v prostředí jednotného trhu. Analyzuje stávající legislativní a obchodní bariéry, nezbytnou míru regulace v této oblasti a úlohu samoregulace.

Z rozsáhlé škály dokumentů vztahujících se k oblasti reklamy, která jako celek je v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu a předpokládá se, že budou plně využity při novelizaci zákona o regulaci reklamy (s některými odchylkami vztahujícími se přímo nebo pouze k oblasti vysílání), byly vzaty v úvahu např.:

Oblast reklamy upravuje samostatný zákon o regulaci reklamy, který je obecným předpisem v tomto oboru. Připravovaná novelizace tohoto zákona implementuje výše uvedené směrnice. Předkládaný návrh zákona proto obsahuje pouze úpravu reklamy nezbytnou ve vztahu k rozhlasovému a televiznímu vysílání.

Zelená kniha o pluralismu a koncentraci médií na vnitřním trhu, která se zabývá otázkami koncentrace v oblasti médií. Mapuje situaci v jednotlivých členských státech včetně opatření, která jednotlivé státy proti koncentraci v oblasti médií přijaly. Proces spojený s vyhodnocením Zelené knihy měl vést k přijetí závazného opatření proti koncentraci v oblasti médií na komunitární úrovni. Přesto, že tento dokument byl podroben pečlivé analýze a vedl ke zpracování návrhu směrnice o koncentraci v médiích, k přijetí závazného dokumentu pro tuto oblast nakonec nedošlo a problematiku řeší jednotlivé členské státy EU diferencovaně.

V relevantní oblasti byla přijata rovněž některá rozhodnutí Komise týkající se vysílání, např.

V praxi bere Komise na zřetel situaci v oblasti audiovize a ekonomický a kulturní rozměr tohoto sektoru (viz Komuniké Komise Radě a Evropskému parlamentu COM(90)78 z 21.2.1990).

Nařízení Komise 89/4064/EHS o koncentraci, upravující kontrolu fúzí (tzv. Merger Regulation) stanoví v Čl. 21(3), že členské státy mohou přijmout opatření ve vztahu k fúzím, jestliže tyto fúze ohrožují pluralitu sdělovacích prostředků.

Judikatura Evropského soudního dvora (dále jen ”ESD”) má rozhodující význam při uplatnění výkladu základních právních dokumentů Evropských společenství.

Již 30. dubna 1974 rozhodl ESD v právní věci Sacchi (Sbírka rozhodnutí SbSD 1974 s.408), že v případě televizního vysílání se jedná o poskytování služeb podle Čl. 59 a násl. Smlouvy ES.

V rozsudku ve věci Debauve z 18. března 1980 ESD konstatoval, že kabelový přenos televizního vysílání je podřízen stejnému režimu jako vysílání ze zemských vysílacích stanic, což potvrdil i v rozsudku ve věci Coditel z téhož roku.

ESD dále vydal řadu rozhodnutí vztahujících se přímo k aplikaci Směrnice. Většinou se zabývají rozdělením kompetence mezi Společenstvím a jednotlivými členskými státy v oblasti televizního vysílání, jako např.:

C-412/93 Leclerc-Siplec v. TF1 Publicité a M6 Publicité – ESD potvrdil volnost členských států ukládat přísnější pravidla domácím provozovatelům, než stanoví Směrnice, ale zároveň i jejich možnost ukládat mírnější omezení v oblasti reklamy, pokud program není možno přijímat v zahraničí.

C-222/94 Komise v. Spojené království – ESD potvrdil jurisdikci pouze jednoho státu nad vysíláním, a to toho státu, odkud vysílání pochází. Tento rozsudek vedl nepřímo k novelizaci Směrnice, kde byla tato zásada upřesněna.

C-11/95 Komise v. Belgie - ESD potvrdil striktní zákaz udělování jakéhokoliv souhlasu orgánů členského státu s převzatým vysíláním programů z území jiného člena EU.

C-14/96 Paul Denuit v. belgické úřady, které odmítly šíření televizního programu z Velké Británie, protože provozovatel vysílání nerespektoval ustanoveni o podílech evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby – ESD potvrdil, že soulad vysílání se Směrnicí přísluší kontrolovat státu, z jehož území vysílání pochází. Obdobný případ posuzoval ESD též ve věci C-56/96 VT 4 v. Belgické vlámské společenství.

C-320/94 RTI v. italské ministerstvo pošt a spojů - ESD potvrdil, že logo sponzora se může objevit i na jiných místech pořadu než jenom na jeho počátku nebo konci. I tento rozsudek ovlivnil komunitární legislativu, takže podle novely Směrnice je teleshopping samostatným druhem pořadu s rozšířeným podílem na vysílání a ne jen druhem reklamy, jak tomu bylo předtím.

C-34/95, C-35/95, C-36/95 Konsumentenombudsmannen v. Agostini Forlag a TV-Shop i Sverige - švédský zákon zakazuje reklamu zaměřenou na děti do 12 let. ESD potvrdil, že přísnější pravidla, než stanoví Směrnice, mohou být uplatňována pouze na domácí provozovatele, a proto švédské úřady nemohou zakázat vysílání programů z jiných zemí, které takovou reklamu připouštějí.

Z příkladmo uvedených případů je zřejmé, že ESD ve svém rozhodování podporuje svobodu vysílání spojenou s principem kontroly ze strany státu, pokud jde o původ vysílání a uplatňování společných pravidel členských zemí ve vysílání pro ochranu společných zájmů. Stejné principy se předpokládají i u nové právní úpravy v České republice.

Některá ustanovení nově navrhované právní úpravy, konkrétně § 9a až 9d týkající se podpory evropské audiovizuální tvorby, budou patrně kolidovat se závazky České republiky, vyplývajícími z členství v  Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), vzhledem k  tomu, že novela zákona by měla nabýt účinnosti dříve, než se stane Česká republika členskou zemí Evropské unie. Jedná se o kolizi v předpřístupovém období, kdy Česká republika nemůže využít článku 10 Kodexu liberalizací běžných neviditelných operací OECD, který se vztahuje pouze na členské státy zvláštních celních nebo měnových systémů a který představuje určitou výjimku z jinak velmi důsledně uplatňovaného nediskriminačního režimu OECD.

Při vstupu do OECD se Česká republika stala smluvní stranou Kodexu liberalizace běžných neviditelných operací a Kodexu liberalizace kapitálových pohybů, které byly přijaty rozhodnutím Rady OECD jako právně závazné akty dne 12.12.1961. Oba tyto Kodexy obsahují ustanovení o zákazu diskriminace (článek 9), jejichž účinek spočívá v tom, že jestliže některý člen OECD přizná určité úlevy, pokud jde o volný pohyb kapitálu a služeb jednomu nebo více členům, rozšiřují se tyto úlevy automaticky na všechny ostatní členy OECD, s výjimkou případů, kdy se takový člen dovolává článku 10 těchto Kodexů. Tento článek stanoví výjimku z ustanovení o zákazu diskriminace pro dva nebo více členů OECD, kteří jsou součástí speciálních celních nebo měnových systémů. Z toho vyplývá, že kandidátské země budou moci využívat tohoto ustanovení, jakmile se stanou členy Evropské unie. Vůči Kodexu liberalizace běžných neviditelných operací neuplatňuje ČR v současné době žádnou výjimku vztahující se k oblasti audiovize, což znamená, že Česká republika by měla uplatňovat vůči všem členským zemím OECD v této oblasti zcela liberální režim. Přijetím navrhovaného zákona, resp. zavedením tzv. kvót evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby však dojde k porušení tohoto režimu.

Podle Směrnice má podíl evropské tvorby v televizním vysílání každého provozovatele vysílání, tedy i provozovatelů s licencí, přesahovat 50% celkového vysílacího času každého programu a podíl evropské nezávislé tvorby 10% celkového vysílacího času každého programu. Tento závazek je transponován do právních předpisů jednotlivých členských zemí Evropské unie a pravidelně vyhodnocován Evropskou komisí. Cílem příslušných ustanovení Směrnice je nejen podpora rozvoje, zvýšení kvality a konkurenceschopnosti evropské audiovizuální tvorby, ale Evropská unie Směrnici považuje i za prostředek dosažení vyššího stupně liberalizace v rámci vnitřního trhu Evropské unie v oblasti audiovizuálních služeb (potažmo i za liberalizaci vztahů mezi Evropskou unií a státy Evropského hospodářského prostoru, resp. členskými státy Úmluvy). Implementace této Směrnice je jednou z podmínek úplné kompatibility české legislativy v oblasti audiovize.

Česká republika upozornila na výše uvedený problém kolize závazků vůči OECD v předvstupním období v rámci negociací o přistoupení České republiky k Evropské unii, zahrnula jej do pozičního dokumentu ke kapitole Kultura a audiovize a zároveň požádala Evropskou komisi/Evropskou unii o pomoc při řešení této otázky s OECD. Důvodem snahy o zapojení Evropské unie do řešení tohoto problému je skutečnost, že v podobné situaci jsou další kandidátské země na vstup do Evropské unie, jež jsou zároveň členy OECD (Polsko, Maďarsko a nově i Slovensko) a postupně se mohou do obdobné situace dostat i další státy. Nejedná se tudíž o specifický problém České republiky, ale o problém obecnější, který je nezbytné překlenout na úrovni vztahů Evropské unie a OECD, nikoliv pouze České republiky a OECD.

Evropská komise si je tohoto problému vědoma, zabývá se jím a vypracovala interní právní rozbor této otázky. Z rozboru vyplývá, že Směrnice je opatřením liberalizačním – mezi zúčastněnými zeměmi, což je podstatná podmínka pro uplatnění článku 10 Kodexů a dále, že kvóty jsou nejen preferencí komunitární, ale preferencí evropskou. Z rozboru a dalších informací od Evropské komise mj. vyplývá, že nepsanou praxí v OECD je spíše článek 10 Kodexů nepoužívat (v minulosti byly za organizace podle čl. 10 uznány pouze Evropská společenství a belgicko-lucemburská hospodářská unie). Naopak např. Kanada, Mexiko ani USA jej nikdy neevokovaly ani v případě NAFTA, ale usilovaly na základě právní argumentace a politické strategie o vytvoření takového prostředí, aby ostatní členské země OECD akceptovaly, že kandidátské země EU přejímají v rámci předvstupní strategie právo Evropských společenství. Evropská komise zvažuje využití i dalších článků Kodexů, např. čl. 4 týkajícího se vztahu Kodexů k dalším mnohostranným mezinárodním dohodám.

Otevření otázky aplikace čl. 10 Kodexů v souvislosti s přijetím novely zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, by mohlo další postup zablokovat z důvodu očekávané pozice členských států OECD, kteří nejsou členy Evropské unie ( neboť v OECD je k přijetí rozhodnutí nutný jednomyslný souhlas).

Pokus Polska evokovat článek 10 Kodexů v souvislosti s reexaminací jeho pozice vůči Kodexům po dvou letech členství a zavést oproti vstupnímu závazku příslušné kvóty a dodatečně nárokovat zapsání výhrady k položce H/1 Kodexu, (což představuje porušení principu standstilu), nebyl ukončen úspěšně. V závěrečné fázi jednání o členství Slovenska v OECD, USA a ostatní členské státy OECD - nečlenové EU nesouhlasili s uplatněním kvót a se zavedením výhrady H/1, neboť na počátku vyjednávání členství v r. 1996 slovenská strana přislíbila tuto výhradu neuplatňovat.

Aby se umožnil „postup vpřed“ učinily EU a USA při závěrečných jednáních (jak při schvalování zprávy o Polsku, tak při přijímání Slovenska za člena OECD) prohlášení fixující rozdílné pozice chápání aplikace článku 4 a článku 10 Kodexu v  případě harmonizování legislativy kandidátských zemí EU. Prohlášení USA staví kandidátské země na dobu do získání členství v EU do kolizní situace se závazky přijatými v rámci Kodexů. EU má za to, že práva, která pro členy OECD vyplývají z článků 4 a 10 mají i kandidátské země. USA nesouhlasí, aby pomocí článku 4 a 10 byly závazky, které mají kandidátské země v rámci Kodexů „podřízeny“ závazkům, které pro kandidátské země vyplývají z Evropských a jiných předvstupních dohod.

Obě strany však souhlasí s tím, že „pro tuto chvíli“ předmětný rozpor nebude dořešen. Daná situace však poté, co kandidátské země upraví svou legislativu, může vyvolat v OECD problémy. EU věří, že pokud vzniknou, budou konstruktivně překonány.

O přípravě nové právní úpravy, která transponuje Směrnici, informovala Česká republika oficiálně OECD v rámci examinace plnění Kodexu Liberalizace. Formálně nebyla zatím tato otázka dořešena, z jednání však vyplývá, že by OECD mohla novou právní úpravu akceptovat za situace podobné situaci polské a slovenské a za podmínky, že navrhovaný zákon nepůjde nad rámec uvedené Směrnice. V této souvislosti jsou za velmi důležité považovány navržené dikce ustanovení § 9a, § 9b odst. 1 a § 9c odst. 1 novely zákona obsahující slova „kdy je to proveditelné“, což přesně odráží rámec směrnice.

Rada Evropy, jejímž je Česká republika členem, vyvíjí četné aktivity v  oblasti rozhlasového a televizního vysílání a v posledním období i v oblasti přístupu k novým informačním technologiím.

Po přijetí nového právního předpisu bude dosaženo souladu zejména s Úmluvou, včetně jejího Dodatkového protokolu. Úmluva je (zvláště po přijetí Dodatkového protokolu) obsahově do značné míry sladěna se Směrnicí, avšak pojetím jde o odlišný dokument.

Úmluva je mezinárodní smlouvou, která se vztahuje pouze na vysílání, které je možno přijímat i v jiném státě než z něhož vysílání pochází. Zatímco Směrnice vychází z konceptu ”otevření národních trhů” a volného pohybu služeb, Úmluva vychází spíše ze záměru ”dosažení kulturních cílů”.

Stejně jako Směrnice zaručuje Úmluva svobodu příjmu a závazek nebránit převzatému vysílání z jiných členských států. Úmluva však na rozdíl od Směrnice umožňuje kontrolu slučitelnosti vysílání pocházejícího z jiného členského státu s ustanoveními Úmluvy a případné přerušení takového vysílání v případě závažného porušování stanovených regulativů, jsou-li zároveň naplněny předpoklady dané Úmluvou.

V oblasti reklamy Úmluva stanoví, že reklama, která se obrací výhradně nebo převážně na diváky v jiném členském státě, nesmí obcházet případně přísnější pravidla pro reklamu, která platí v tomto druhém státě. Obdobné ustanovení ve Směrnici není.

Pokud jde o podporu evropské tvorby je tato otázka v Úmluvě formulována poněkud volněji a podpora evropské nezávislé tvorby zcela chybí. Rovněž definice evropského díla je volnější než ve Směrnici.

Úmluva na rozdíl od Směrnice obsahuje úpravu práva na stručné informování veřejnosti o významných událostech.

Rozdílný je také právní charakter obou dokumentů. Směrnice je aktem tzv. sekundárního práva ES, který musí být implementován do právního řádu členských států. Úmluva je naproti tomu mezinárodní smlouvou, která vstoupila v  účinnost dnem 1.5.1993, a jíž lze vypovědět. Plnění Úmluvy sleduje Stálý výbor zřízený podle Čl. 25 této Úmluvy. Stálý výbor vydává doporučení a stanoviska. Kromě toho může provádět rozhodčí řízení, pokud s tím příslušné státy vysloví souhlas.

V praxi řešil Stálý výbor řadu problémových případů týkajících se principu svobody příjmu, avšak zatím vždy bez nutnosti navrhnout využití ustanovení o arbitrážním řízení (např. kurdské satelitní vysílání licencované ve Velké Británii bylo britskou stranou v roce 1999 zastaveno s poukazem na příslušná ustanovení Úmluvy).

Přestože většina členů Evropské unie jsou zároveň signatáři Úmluvy, ustanovení Směrnice mají v těchto státech jednoznačnou přednost před ustanoveními Úmluvy. Podle ustanovení Čl. 27 Úmluvy se tyto státy řídí ve vzájemných vztazích ustanoveními Úmluvy jen tehdy, neexistuje-li pro danou situaci žádné ustanovení ve Směrnici (např. u stručného informování o významných událostech). Úmluva má tedy pro členské státy Evropské unie význam zejména ve vztazích k nečlenům Evropské unie.

Dodatkový protokol k Úmluvě je převážně reakcí na novelizaci Směrnice a v mnohém oba texty sbližuje. Hlavní změny obsažené v Dodatkovém protokolu jsou upřesněním některých definic, nová je definice sídla provozovatele vysílání, vysílání tzv. významných společenských událostí a liberalizace teleshoppingu.

Rada Evropy rovněž vydává řadu Doporučení, a to jak na úrovni Výboru ministrů, tak na úrovni Parlamentního shromáždění. V oblasti médií bylo vydáno takových doporučení větší množství. Připomenout lze například:

Doporučení Výboru ministrů č. R (96) 10 z 11. září 1996, týkající se záruk nezávislosti veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání,

Doporučení Výboru ministrů č. R (97) 20 z 30. října 1997, o projevech netolerance,

Doporučení Výboru ministrů č. R (99)1 z 19. ledna 1999 o opatřeních na podporu pluralismu hromadných sdělovacích prostředků,

Doporučení Výboru ministrů č.R (94) 13 o opatřeních na podporu transparentnosti vlastnických vztahů v médiích,

Doporučení Parlamentního shromáždění 1332(1997) o vědeckých a technických aspektech nových informačních a komunikačních technologií,

Doporučení Parlamentního shromáždění 1277(1995) o migrantech, etnických menšinách a médiích,

Doporučení Parlamentního shromáždění 1147(1991) o parlamentní odpovědnosti za demokratickou reformu vysílání.

Navrhovaná právní úprava si nevyžádá zvýšení výdajů státního rozpočtu. Nepředpokládá se ani zvýšení příjmů státního rozpočtu.

Jedná se o formální úpravu názvu uvedeného ustanovení zákona.

Znění § 2, v němž jsou definovány základní pojmy užívané v zákoně, bylo upraveno a doplněno tak, aby vyhovovalo definicím pojmů používaných Směrnicí.

Základním znakem „rozhlasového a televizního vysílání“ je prvotní šíření programů pro veřejnost, přičemž není rozhodující, zda jde o šíření programů v kódované či nekódované podobě. Vzhledem k tomu, že platný zákon podřazuje definici rozhlasového a televizního vysílání i činnosti spočívající v současném, úplném a nezměněném šíření již vysílaných programů, rozšiřuje se definice rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu Směrnice i o tento druh vysílání. Pouze tak je možno zachovat dosavadní systematiku zákona, která pojmově tyto dva druhy činností spočívající v šíření rozhlasových a televizních programů nerozlišuje.

Hlavní charakteristikou „provozovatele vysílání“ je jeho redakční odpovědnost za sestavování programů nebo odpovědnost za sestavování nabídky přejatých programů bez ohledu na to, zda programy šíří sám nebo je nechává po technické stránce šířit prostřednictvím třetí osoby. Provozovatel vysílání musí vykonávat tuto činnost bez jakéhokoliv zprostředkovatele či obstaravatele, aniž by tím byla vyloučena možnost zadávat krátkodobé či dílčí úkony související s provozováním vysílání jiným subjektům (např. v oblasti audiovizuální produkce, nákupu reklamy aj.).

Definice pojmů „program“, „pořad“ a „lokální program“ byly jako vyhovující ponechány bez úprav.

Definice „celoplošného televizního programu“ vychází z počtu potenciálních posluchačů nebo diváků. Celoplošné vysílání z tohoto pohledu pokrývá relevantní část potencionálních diváků na území České republiky, přičemž stanovený počet obyvatel je odvozován z údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu a odpovídá 70% obyvatel České republiky. Údaje vyplývající z posledního sčítání lidu byly jako kritérium zvoleny především pro svoji dostupnost a relativní časovou stálost (v době mezi jednotlivými sčítáními lidu). Naproti tomu jiné podobné údaje o obyvatelstvu České republiky (např. z evidence Ministerstva vnitra) jsou velmi proměnlivé a práce s nimi by pro účely určování celoplošnosti rozhlasového nebo televizního vysílání byla velmi problematická.

Rozhodujícím znakem „celoplošné televizní sítě“ je sdílení významné části televizního programu a dělba vysílacího času na základě vzájemné dohody jednotlivých provozovatelů vysílání. Vytvoření sítě provozovateli televizního vysílání znamená vznik nové kvality vysílání, pro níž je charakteristická součinnost více subjektů samostatně oprávněných k provozování vysílání. Rozsah vysílání je určen počtem potenciálních diváků stejně jako v definici celoplošného televizního programu.

Vypouští se definice reklamy a sponzorování, neboť tyto pojmy nově definuje vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.

Tímto ustanovením se provádí požadavek Čl.10 Směrnice, který stanoví, že reklama a teleshopping nesmí využívat techniku působící na podvědomí diváka.

Pojem rozhlasového a televizního vysílání nezahrnuje telekomunikační služby na individuální objednávku, jako např. tzv. video na objednávku, elektronické databáze a další podobné služby, které nejsou svou povahou a určením směřovány k přímému nebo nepřímému příjmu veřejností. Do pojmu vysílání nespadají rovněž produkce v domácnosti, v úzkém kruhu přátel, telefonní rozhovory, veřejné megafony, veřejné promítání filmů nebo videozáznamů. Za televizní vysílání nelze považovat ani bezpečnostní a jiné podobné sledovací televizní okruhy, které nejsou určeny pro veřejnost, nebo tzv. videokonference. Poskytování telekomunikačních služeb na individuální objednávku patří mezi služby informační společnosti a nemůže být považováno za vysílání.

Tento pojem rovněž nezahrnuje případ šíření přejímaných programů pro veřejnost kabelovými rozvody pro omezený okruh osob.

Ustanovení § 3 vymezuje působnost zákona tak, aby byla v souladu s kritérii stanovenými v Čl. 2 Směrnice. Každý stát je povinen zajišťovat, aby provozovatelé vysílání, kteří patří pod jeho jurisdikci, dodržovali příslušné mezinárodní dohody. Přeshraniční charakter rozhlasového a televizního vysílání a z  něj plynoucí mezinárodní závazky České republiky vyžadují, aby byla stanovena jasná kritéria pro určení pravomoci státu ve vztahu k subjektům činným v oblasti vysílání. Kritéria stanovená v § 3 jsou přejata ze Směrnice a jsou velmi detailní. Navrhuje se, aby účinnost § 3 odst. 1 písm. c) až f) byla odložena ke dni vstupu České republiky do Evropské unie, neboť reciproční aplikace těchto kritérií mezi Českou republikou a členskými zeměmi Evropské unie není do uvedené doby možná.

Ustanovení § 5 vymezující základní povinnosti provozovatelů vysílání pokud jde o obsah programu bylo upraveno a doplněno tak, aby vyhovělo požadavkům Směrnice. Jde o aplikaci a konkretizaci základních obecně uznávaných morálních a etických požadavků na vysílané programy. Nepřípustnost určitého obsahu pořadů lze sice dovodit z jiných, zejména trestněprávních předpisů, avšak v zájmu komplexnosti právní úpravy vysílání je pod zvláštní sankcí deklarována i v tomto ustanovení. V žádném případě se nezakládá možnost či povinnost předběžné kontroly vysílání, nýbrž stanoví se odpovědnost provozovatele za obsah vysílání. Tato ustanovení mají rovněž vztah k Všeobecné deklaraci lidských práv. U zákazu vysílání jde vždy o ochranu diváka, a to jak nezletilého tak dospělého.

V souladu s Čl. 22 Směrnice se zakazuje vysílání pořadů, které by obsahovaly podněty k rasové nenávisti apod.

V souladu se Směrnicí jsou také precizována ustanovení, jejichž cílem je ochrana dětí a mladistvých před pořady, které by mohly poškodit nebo ohrozit jejich tělesný, duševní nebo mravní vývoj. Děti a dospívající osoby jsou takovými druhy pořadů ohroženy více než dospělí vzhledem k tomu, že mají menší schopnost vytvářet si o jednotlivých pořadech kritický úsudek, neboť způsob jejich vnímání je dán chybějící životní zkušeností a větší citlivostí. Proto je vysílání pořadů v tomto ohledu zvlášť škodlivých zcela zakázáno. Některé pořady se smějí vysílat jen v době, kdy se předpokládá, že rozhlas či televize nejsou dětmi a mládeží sledovány. Novým opatřením je povinnost zařadit slovní varování bezprostředně před potenciálně nebezpečným pořadem a vizuální varování povinně spojené s takovým pořadem. Ohrožení tělesného vývoje dětí a mladistvých odvysílanými pořady je zřejmě méně pravděpodobné než je tomu v případě vývoje duševního a mravního. Tělesné zdraví však úzce souvisí se zdravím duševním a nelze jej proto oddělovat. Např. v Japonsku byly zaznamenány epileptické záchvaty velkého počtu dětí po odvysílání agresivního animovaného filmu.

Zpřesnění platného ustanovení zákona a zároveň sladění se zněním nového autorského zákona.

V souladu se Směrnicí se regulace vysílání reklamy vztahuje rovněž na vysílání teleshoppingu, jako zvláštního druhu komerčního vysílání.

Z § 6 odst. 1 se vypouští některé povinnosti při vysílání reklam, neboť tato ustanovení jsou součástí návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. V odstavci 1 tak zůstane zachován pouze zákaz účinkování hlasatelů a redaktorů zpravodajských pořadů v reklamě a teleshoppingu, jenž je specifický pro oblast rozhlasového a televizního vysílání a do zákona o regulaci reklam proto nebyl převzat. Tento zákaz obsažený v platném zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání je v souladu s článkem 13 odst. 4 Úmluvy.

Tato ustanovení se v souladu se Směrnicí týkají nejen vysílání reklamy, ale i teleshoppingu.

Účelem ustanovení § 6 odst. 1 je zabránit jakékoliv možnosti záměny mezi reklamou nebo teleshoppingem a ostatními částmi programu. Zákon proto formuluje požadavek na oddělení vysílání reklamy a teleshoppingových šotů od ostatního vysílání. Reklama a teleshoppingové šoty mají být vysílány zásadně v blocích. Samostatné (jednotlivé, nezařazené v blocích) reklamní šoty mají zvýšenou účinnost a proto se jejich zařazování do vysílání připouští pouze výjimečně. V souladu s evropským pojetím mediálního práva (na rozdíl od pojetí např. zámořského) je striktní oddělení reklamy a teleshoppingových šotů od ostatního vysílání považováno za předpoklad nezávislosti sdělovacích prostředků a svobody slova. Jde také o zamezení skryté reklamě. V rozhlase musí být reklama a teleshopping odděleny jednoznačným akustickým signálem, který nesmí být používán v jiném kontextu. V televizi může být reklamní či teleshoppingové vysílání odděleno jak  výslovným nápisem reklama (teleshopping), tak postavami či emblémy nebo znělkou bez výslovného označení reklama či teleshopping, které však budou použity výlučně k oddělení reklamy nebo teleshoppingu. Toto užití by mělo být dlouhodobé (označení by se neměla střídat příliš často).

Ustanovení § 6a, který upravuje podmínky přerušování pořadů reklamou a teleshoppingem bylo upraveno tak, aby odpovídalo Směrnici. Pravidla zařazování reklam a teleshoppingu do pořadů sledují ustavení rovnováhy mezi zájmy provozovatelů televizního vysílání a zadavatelů reklamy na jedné straně a diváků, autorů a výrobců na straně druhé.

Vlastní přerušování pořadů reklamou mohou provádět jen provozovatelé rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí nebo registrací, u nichž je příjem z reklam hlavním zdrojem financování.

Reklamy se mají zásadně umísťovat mezi jednotlivé pořady. Programy sestávajícími ze samostatných částí se rozumí např. soutěže s jednotlivými koly, pořady magazínového typu, sportovní pořady, koncerty a divadelní představení obsahující přestávky. Pojem samostatná část sportovního pořadu musí odpovídat přirozeným přestávkám, které jsou typické pro určitý sport; vytváření umělých přestávek provozovatelem vysílání není žádoucí.

Film, který trvá alespoň 90 minut, může být přerušen reklamou nebo teleshoppingem nejvýše dvakrát, pokud trvá alespoň 110 minut, může to být třikrát. Provozovatel může určit sám, na kterém místě pořadu bude reklama. Mezi jednotlivými šoty však musí být přestávka alespoň 20 minut. Z tohoto požadavku jsou vyňaty programy, které mají samostatné části

Zákaz přerušování bohoslužeb reklamou nebo teleshoppingem se netýká náboženského vysílání jako takového. Při vysílání mše nebo jiné bohoslužby jako hudebního díla je nutno rozlišovat, zda  účelem pořadu je převážně prvek náboženský nebo hudební.

V § 7 se stanoví časový rozsah reklamy a teleshoppingu ve vysílání. Časový rozsah reklamy stanovený provozovateli vysílání ze zákona se nemění s ohledem na kombinovaný způsob financování (rozhlasové a televizní poplatky vybírané na základě zvláštního zákona a příjmy z prodeje reklamního času). Časový rozsah reklamy a teleshoppingu ve vysílání soukromých provozovatelů je pak upraven v souladu se Směrnicí. Podíl mezi reklamními a teleshopingovými šoty může provozovatel určit v rámci daných limitů samostatně, např. může vysílat 10% reklamních a 10% teleshoppingových šotů nebo 5% reklamních a 15% teleshoppingových šotů apod.

Vlastní propagace provozovatele vysílání a dobročinné výzvy vysílané zdarma se do rozsahu reklamního času nezapočítávají, přestože mají také povahy reklamy.

Souvislý teleshoppingový pořad je typem reklamního pořadu, který u nás doposud nemá tradici. Zavádí ho novelizovaná Směrnice, jakož i Dodatkový protokol k Úmluvě (tzv. „teleshopping window“), jako nový druh komerčního vysílání s rozsáhlými výjimkami co do časového rozsahu oproti dosavadním limitům vysílacího času věnovaného reklamě a teleshoppingu.

Pro souvislé teleshoppingové pořady neplatí časové omezení platné pro teleshoppingové šoty, neboť mají své vlastní časové limity. Musí být ovšem stejně jako teleshopping náležitě označeny a odděleny od ostatních pořadů.

Provozovatel televizního vysílání ze zákona není vzhledem k veřejnoprávní povaze svého vysílání oprávněn souvislé teleshoppingové pořady vysílat.

Znění § 8 odst. 1, který upravuje označování sponzorovaných pořadů, bylo upraveno tak, aby odpovídalo Čl. 17 Směrnice. Divák má mít možnost identifikovat sponzorovaný pořad. Neoznačení sponzorovaného pořadu by znamenalo skryté sponzorování, které je stejně jako skrytá reklama zakázáno.

Ustanovení související s podporou evropské a nezávislé tvorby jsou do zákona zařazena v souladu s  mezinárodními smluvními závazky České republiky, zvláště v souvislosti se začleňováním do evropských struktur. Cílem je podpora evropského filmového průmyslu a posílení jeho konkurenceschopnosti zejména oproti zámořskému filmovému průmyslu. Tento cíl ve svých důsledcích vedl v jednotlivých  evropských zemích především k  posílení postavení národní filmové produkce a nezávislých evropských producentů. Evropské dokumenty obsahují ve vztahu k tzv. kvótám evropských a nezávislých děl určitou flexibilitu. I toto ustanovení stanovící povinnost vyhradit těmto dílům nadpoloviční podíl vysílacího času programu je však zmírněno formulací " kdy je to proveditelné" pro ty případy, kdy nelze toto rozumně požadovat, vzhledem k jejich programové skladbě.

Podíl evropských děl se stanoví s vyloučením některých druhů pořadů a počítá se u každého programu zvlášť. Pokud jde o vyloučení soutěží, rozumí se jimi pořady zahrnující obvykle prvek výhry.

V souladu s příštími mezinárodními závazky České republiky se požaduje rovněž vyhrazení určitého vysílacího času, resp. programového rozpočtu, pro díla evropských producentů nezávislých na provozovateli televizního vysílání s cílem podpory rozmanitosti evropského audiovizuálního trhu. Zvláštní důraz je v evropských zemích obvykle kladen na regionální producenty a jejich podporu. Podíl 10% vysílacího času je stanoven jako cíl, kterého má být dosaženo postupně podle síly konkrétního audiovizuálního trhu. Podíl nezávislé evropské tvorby se stejně jako u podílu děl evropské tvorby vypočítává jen z určitého druhu pořadů. Pro definici nezávislého provozovatele posloužil jako podklad pracovní materiál Evropské komise, který vychází z podílu vlastnictví a množství pořadů vyrobených pro jednoho provozovatele televizního vysílání. V rámci podpory nezávislé evropské tvorby je třeba podpořit jmenovitě také díla současná, tzn. díla, od jejichž uveřejnění neuplynulo více než 5 let.

U televizního vysílání, určeného svým charakterem pro obyvatele určité oblasti, není vhodné vyžadovat dodržování ustanovení na podporu evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby vzhledem k zaměření lokálního vysílání na problematiku určitého regionu a také s přihlédnutím k výši nákladů, které nákup evropské produkce vyžaduje. Sledování podílu evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby u provozovatelů lokálního televizního vysílání nevyžadují ani mezinárodní smluvní dokumenty. Z povinnosti podpory evropské a evropské nezávislé tvorby jsou vyňaty rovněž programy, které jsou vysílány v jiném než českém jazyce nebo jazycích států Evropské unie. V souladu se Směrnicí nejsou povinni vyhradit určitou část programu pro evropská díla ani provozovatelé programů, jejichž vysílání je určeno výlučně pro příjem mimo území České republiky a Evropské unie

Definice evropského díla uvedená v tomto ustanovení je harmonizovaná s příslušnými ustanoveními Směrnice. Až do vstupu České republiky do Evropské unie však není zajištěna reciprocita ve vztahu k českým audiovizuálním dílům, proto se navrhuje, aby se pro mezidobí od účinnosti zákona do přístupu České republiky k Evropské unii používala definice evropského díla obsahově širší než definice užívaná Směrnicí. Definice evropského díla, která by měla platit do přístupu České republiky k Evropské unii je obsažena v § 28a zákona.

Sledování dodržování ustanovení o podpoře evropské a evropské nezávislé a současné tvorby vyžaduje uložit provozovatelům vysílání povinnost poskytovat regulačnímu orgánu informace o těchto pořadech a jejich podílu v programu. Informace musí být dostatečně obsažné a jejich součástí bude zdůvodnění případného neplnění stanovených podílů. Délka sledovaného období vychází z praxe Evropské komise. Předpokládá se, že Ministerstvo kultury bude oprávněno vyžádat si od Rady všechny údaje související s plněním povinností zaměřených na podporu evropské tvorby a evropské ezávislé a současné tvorby, které budou potřebné k dokumentaci plnění závazků vyplývajících z členství České republiky mezinárodních vládních organizacích.

Právo na vysílání stručných informací vychází z práva veřejnosti na informace a z principu plurality informací. Předmětem práva na vysílání stručných informací je jakákoliv událost sportovní, společenská nebo kulturní, která přitahuje zvýšený zájem veřejnosti. Nemusí přitom jít o událost značného společenského významu ve smyslu § 9h. Držiteli výhradních práv k vysílání takové události se ukládá povinnost umožnit jinému provozovateli vysílání odvysílat stručnou informaci. Nedotčena zůstávají práva podle autorského zákona a právo na ochranu osobnosti.

Výhradní práva k televiznímu vysílání  významných událostí, zejména sportovního charakteru, byla v posledních letech v Evropě vykupována televizními společnostmi, které takové události následně umožnily sledovat pouze divákům placené televize. Tím byla značná část veřejnosti zbavena možnosti události značného společenského významu sledovat, což je v rozporu s právem na informace. Směrnice se snaží této tendenci zamezit a zavazuje členské státy k tomu, aby zajistily pro širokou veřejnost přístupnost přenosu takové události na volně dosažitelném, tj. neplaceném, nekódovaném a celoplošném programu. Konkrétní seznam takových událostí bude formou vyhlášky Ministerstva kultury publikován ve Sbírce zákonů (viz. příloha č. 1). Tento seznam bude obsahovat především letní a zimní olympijské hry, mistrovství světa a Evropy ve fotbale a mistrovství světa v ledním hokeji a v lehké atletice. Sestavení seznamu takových událostí na mezinárodní úrovni podléhá určité proceduře předvídané Směrnicí. Po vstupu České republiky do Evropské unie budou muset provozovatelé, na které se vztahuje tento zákon, respektovat rovněž seznamy jiných členských zemí, pokud budou po příslušné proceduře zveřejněny v Úředním listu Evropských společenství.

K zpřesnění výkladu zákona je zapotřebí výslovně stanovit, že žadateli o licenci mohou být jak právnické tak fyzické osoby.

Legislativně technická úprava vyplývající ze skutečnosti, že legislativní zkratka „Rada“ byla zavedena novým § 9a.

Zahraniční osobě, která nemá v České republice organizační složku se umožňuje provozovat rozhlasové nebo televizní vysílání za předpokladu, že si ustanoví zástupce se sídlem nebo trvalým pobytem České republice, který bude za ni jednat ve věcech upravených tímto zákonem. Povinnost ustanovit si takového zástupce je tedy nutná proto, aby měl český regulační orgán spolehlivě určenu osobu, na kterou se v záležitostech vyplývajících z jeho působnosti bude obracet, resp. jejímž prostřednictvím bude jednat s příslušnou zahraniční osobou.

Upravují se obligatorní náležitosti žádosti o licenci a vymezují se doklady, kterými musí být žádost o licenci doložena. Jelikož se pro zahraniční osobu, která nemá organizační složku na území České republiky, zavádí povinnost ustanovit si zástupce pro jednání s regulačním orgánem, doplňují se i náležitosti žádosti o licenci o povinné údaje o tomto zástupci.

Vzhledem k nové povinnosti vyhradit určitý podíl vysílacího času vysílání evropských děl a evropských děl vyrobených nezávislými producenty, doplňuje se návrh podílu těchto děl ve vysílání jako jedna z náležitostí žádosti o licenci k provozování televizního vysílání.

V případě žádosti o licenci vyžaduje platný zákon v § 11 odst. 4 předložení dokladu o bezúhonnosti pouze v případě, kdy o licenci žádá fyzická osoba. V případě přihlášky k registraci však platný zákon v § 16 odst. 2 písm. b) vyžaduje doklad o bezúhonnosti i u členů statutárního orgánu žadatele, který je právnickou osobou. Tato disproporce byla způsobena předchozími novelizacemi zákona. Proto se doplňuje ustanovení § 11 tak, aby povinnou náležitostí žádosti o licenci byly doklady o bezúhonnosti členů statutárního orgánu.

Jedná se o legislativně technické úpravy vyvolané změnou některých ustanovení na základě tohoto návrhu zákona.

Náležitosti přihlášky k registraci a okruh dokladů, kterými musí být přihláška doložena se přibližují náležitostem žádosti o licenci.

Jedná se o legislativně technické úpravy vyvolané změnou některých ustanovení na základě tohoto návrhu zákona.

Vymezení skutkových podstat porušení povinností stanovených tímto zákonem nebo podmínek udělené licence je třeba precizovat a doplnit vzhledem ke změnám vyvolaným promítnutím znění Směrnice do tohoto návrhu zákona.

Jedná se o ustanovení, které stanoví kritéria Směrnice, jimiž se Rada řídí v případech ukládání sankcí pro nesplnění povinnosti podle § 9a.

Účelem § 21 je zajistit provozovateli, jemuž byl uložen dočasný zákaz podle § 20a, právo se odvolat k nezávislému soudu.

Programy věnované výhradně teleshoppingu jsou v některých evropských zemích běžné. Nelze u nich uplatnit podporu evropské a evropské nezávislé a současné tvorby, protože tento typ pořadů vůbec nevysílají. Neuplatní se zde ani některá omezení (zejména časová) týkající se vysílání teleshoppingu podle obecné úpravy.

Programy věnované vlastní propagaci jsou programy propagující výhradně výrobky, služby a program provozovatele vysílání. Tyto programy postrádají obvyklé pořady jakými jsou zpravodajství, sport, audiovizuální díla. I zde je vzhledem k povaze těchto programů vyloučeno uplatnění ustanovení o podpoře evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby.

Definice evropského díla uvedená v tomto ustanovení je obecnější a není zcela kompatibilní s detailnější úpravou danou Směrnicí. Definice evropského díla daná Směrnicí je však pro Českou republiku v době, kdy není členem EU použitelná. Česká republika by totiž v případě jejího použití poskytovala dílům pocházejícím z členských států EU výhody, které by však dílům pocházejícím z České republiky nebyly reciprocitně poskytovány ze strany členských států EU. Pro určení podílu evropské tvorby byly do úpravy zapracovány dvě odlišné definice evropského díla, z nichž jedna se bude užívat v období od účinnosti zákona do vstupu smlouvy o přístupu České republiky k EU v platnost a druhá nabude účinnosti až přístupem České republiky k EU. Koncepce kontroly výroby užívaná v definici evropského díla podle tohoto ustanovení se týká  obsahu díla, procesu výroby a financování, přičemž tato hlediska nemusí být nutně splněna současně. Financování výroby může být prostředkem výkonu kontroly, ale není hlavním kritériem. Evropská díla mohou být částečně financována i mimoevropskými subjekty, pokud ovšem umělecký i technický výrobní proces zůstává řízen evropskými fyzickými nebo právnickými osobami, lze konkrétní dílo považovat za evropské.

V zájmu právní jistoty provozovatelů a hladkého průběhu všech řízení vedených Radou, budou řízení zahájená podle platného zákona č. 468/1991 Sb. dokončena podle dosavadních právních předpisů.

Datum účinnosti zákona souvisí se závazky vyplývajícími z jednání o přidružení České republiky k EU.

Řešení definice evropského díla úpravou jednak v § 9e a jednak v § 28a, bylo vynuceno skutečností, že Česká republika dosud není členským státem EU. Definice evropského díla uvedená v § 28a je obecnější než obdobná úprava obsažená ve Směrnici. Definice evropského díla daná Směrnicí je pro Českou republiku v době, kdy není členským státem EU, využitelná, neboť v případě její aplikace poskytovala dílům pocházejícím z členských států EU výhody, které by těmito státy nebyly reciprocitně poskytovány dílům pocházejícím z České republiky.

S ohledem na období před vstupem a po vstupu České republiky do EU je třeba odložit účinnost § 3 odst. 1 písm. c) až f), neboť by nebyla zajištěna reciprocita.

Odložená účinnost se navrhuje také v případě seznamu událostí značného společenského významu členských států EU ve smyslu § 9h odst. 4 a 5. Důvodem pro odklad účinnosti tohoto ustanovení je i zde skutečnost, že seznam událostí vydávaný Českou republikou nebude členskými státy EU respektován v době před přistoupením České republiky k EU.

Odložení účinnosti, vzhledem k nezajištění reciprocity platí rovněž pro § 20a odst. 2.