Principy navrhované právní úpravy
Navrhovaný zákon reaguje na společenskou prioritu, kterou je zájem na řádné výchově, vzdělávání a vývoji nezaopatřených dětí. Jedná se o princip, promítnutý do všech základních složek právního řádu - práva ústavního, zákonů i podzákonných předpisů. K důslednému prosazování řádné výchovy i vývoje dítěte je Česká republika zavázána mezinárodními smlouvami, které ratifikovala.
Počet rozvedených manželství v České republice v druhé polovině devadesátých let převyšoval 30 000, z toho ve více než dvou třetinách případů šlo o manželství s nezletilými dětmi.
Stávající právní úprava vyživovací povinnosti nezabezpečuje, a to obzvláště v oblasti vykonatelnosti, v dostatečné míře její plnění - v praxi zejména ze strany rodiče, který nemá dítě v osobní péči. Stát sice garantuje příjem dítěte ve výši životního minima, tato částka však nedostačuje k zabezpečení dostatečného rozvoje dítěte a zamezení nepříznivých důsledků strádání rodiny na výchovný proces.
Osoba pečující o dítě je znevýhodněna na trhu práce To se odráží na reálných možnostech uspokojit vlastními příjmy potřeby dítěte i potřeby své. Prodlení, způsobené zdlouhavým vymáháním nezaplaceného výživného v rámci občanského soudního řízení, má negativní dopad z hlediska možných následků pro harmonický rozvoj osobnosti dítěte. Společenská nebezpečnost neplacení výživného je platným právním řádem uznána a tvoří skutkovou podstatu § 213 trestního zákona.
Podstatou navrhované úpravy je:
úhrada nesplněné vyživovací povinnosti státem za povinného do rukou osoby, která pečuje o nezaopatřené dítě,
vymezení účinných nástrojů k vymožení pohledávky na výživném za osobou, která takovou vyživovací povinnost má.
Oproti stávající právní úpravě (§ 5 zákona o sociální potřebnosti) se navrhuje na jedné straně zvýšení přiznatelného náhradního výživného na plnou výši, oproti dosud platnému omezení spočívajícímu v dorovnání životního minima dítěte. Na druhou stranu úprava obsahuje systém ustanovení, eliminující negativní dopad na veřejné rozpočty, a to stanovením účinného systému vymáhání a zákonného nároku na úročení vyplacených dávek vůči osobě, která výživné nezaplatila, ač tak byla povinna učinit.
Návrh zákona působí sociálně směrem k osobě, která pečuje o nezaopatřené dítě a ve věci přiznání náhradního výživného na ní klade pouze minimální administrativní nároky. Principem úpravy ve vztahu k povinnému je naopak plná návratnost vzniklých nákladů státu spojených se správou a vymáháním pohledávky, včetně úroku z prodlení.
Nárok na náhradní výživné je vymezen:
nezaopatřeností dítěte, posuzovanou podle předpisů o důchodovém pojištění,
obdobím nezletilosti,
řádným plněním povinné školní docházky dítěte, nebo jeho přípravou na budoucí povolání,
řádnou péčí o nezaopatřené dítě ze strany oprávněného.
Tato hlediska omezují vyplácení náhradního výživného na osoby, jejichž možnost zajistit si svou prací životní prostředky je z důvodu omezení způsobilosti dítěte k právním úkonům a jeho úplné (nebo částečné) nezaměstnatelnosti výrazně snížena a na druhou stranu řádně plní své základní občanské povinnosti.
Vzhledem k tomu, že budoucí společenské uplatnění jednotlivce je determinováno především vzděláním, má hledisko povinné školní docházky motivační funkce vzhledem k osobám, které její význam svým postojem nedoceňují.
Hledisko řádné péče ze strany oprávněného je začleněno, aby byly eliminovány případy, kdy peněžní prostředky nebudou využity v souladu se zájmy a prospěchem dítěte.
Navrhovaná právní úprava ponechává otázce výživného soukromoprávní charakter. Vzhledem k tomu, že stát poskytuje svou pomoc na základě vykonatelného rozhodnutí soudu, jedná se o nárok, který nemůže být povinnou osobou zpochybněn a je přímo vykonatelný. Podle navrhované úpravy stát bezprostředně nezasahuje do soukromoprávních vztahů mezi občany. Přechod pohledávky na stát vzniká na základě ustanovení § 101 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení navrhovaného zákona mají v zásadě systematický a rekapitulační charakter.
Vzhledem k tomu, že oprávněné osobě mohou za určitých okolností vzniknout závazky, je subjektem práv a povinností podle navrhovaného zákona pouze osoba, které je náhradní výživné vypláceno, tedy nikoliv dítě, které odpovědnost nenese.
Navrhovaná právní úprava ve své podstatě řeší tři základní problémy, které jsou s neplněním vyživovací povinnosti spojené:
zabezpečuje, že nezávisle na průběhu výkonu rozhodnutí vůči povinnému a jeho platební morálce budou oprávněné osobě poskytnuty peněžní prostředky, které jí byly přiznány vykonatelným rozhodnutím soudu,
osoba, pečující o dítě, bude zbavena administrativního břemene součinnosti při výkonu rozhodnutí, které za ni převezme stát, čímž zároveň
dojde k žádoucímu zlepšení platební morálky osob, které neplní vyživovací povinnost z důvodu kompetentního uplatnění a vymáhání nezaplacených dávek ze strany příslušných orgánů veřejné správy.
Navrhovaná úprava na druhou stranu usnadňuje osobám, které z různých důvodů nemohou platit výživné v opakujících se dávkách, aby měly možnost složit výživné předem u okresního úřadu, který je poté oprávněnému ve stanoveném termínu vyplatí.
Navrhuje se zároveň změna občanského soudního řádu a to stanovením procesních lhůt ve vztahu k úpravě a vymáhání vyživovací povinnosti.
Zhodnocení platného právního stavu, které se dotýká ochrany práva dítěte na zabezpečení vyživovací povinnosti ze strany rodičů
Ústavní vymezení ochrany dítěte je zakotveno především v článku 32 Listiny základních práv a svobod.
Úmluva o právech dítěte10, řádně ratifikovaná a vyhlášená mezinárodní úmluva o lidských právech, podle č. 10 Ústavy bezprostředně závazná, s právní předností před zákony stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými orgány nebo soukromými subjekty (čl. 3 odst. 1). Smluvní státy se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření (čl. 3 odst. 2). Pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva, státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, uskutečňují v maximálním rozsahu svých prostředků všechna potřebná zákonodárná, správní a jiná opatření k jejich naplnění (čl. 4). Uznává se rovněž právo každého dítěte na výhody sociálního zabezpečení včetně sociálního pojištění, a činí nezbytná opatření k dosažení plného prosazování tohoto práva v souladu s vnitrostátním právem, přičemž tyto výhody se podle situace poskytují s ohledem na zdroje a možnosti dítěte a osob, které se o ně starají, jakož i s ohledem na veškerá další hlediska, která jsou spojena se žádostí o poskytnutí těchto výhod, podanou dítětem nebo ve prospěch dítěte (čl. 26). Smluvní státy činí potřebná opatření pro poskytování pomoci rodičům a jiným osobám, které se o dítě starají, k prosazování práva dítěte na životní úroveň, nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj, a v případě potřeby poskytují materiální pomoc a podpůrné programy a činí všechna opatření nezbytná k zabezpečení obnovy péče o dítě ze strany rodičů nebo jiných osob, které nesou za dítě finanční odpovědnost (čl. 27).
Na úrovni zákonů upravují problematiku, které se týká návrh zákona, především:
zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a to zejména v §§ 85 a 86. Vyživovací povinnost rodičů trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny samy se živit. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, působí ve vztahu k vyživovací povinnosti subsidiárně, a to zavedením trestněprávní sankce za zanedbání povinné výživy. Skutková podstata tohoto trestného činu je obsažena v § 213 TrZ, s možnou trestní sazbou jeden, resp. dva roky odnětí svobody.
zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně - právní ochraně dětí, zejména jeho § 6, kterým se stanoví zaměření sociálně - právní ochrany na děti, jejichž rodiče nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Těžiště sociálně-právní ochrany je přesunuto na obec, které je mimo jiné § 32 stanovena povinnost věnovat pozornost dětem z rodin s nízkou sociální úrovní.
V oblasti sociální podpory je zabezpečení hmotných potřeb nezaopatřených dětí upraveno poskytováním dávek od státu na základě zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a to:
sociálního příplatku za předpokladu, že rozhodný příjem rodiny nepřevyšuje 1,6ti násobek životního minima s případným zvýšením, pečuje-li o dítě osamělý rodič,
rodičovského příspěvku za předpokladu, že rodič za stanovených podmínek pečuje osobně a celodenně alespoň o jedno dítě.
Za stanovených podmínek může rovněž být podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení ve znění pozdějších předpisů, vyplacen příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu.
Podle § 5 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, náleží rovněž nezaopatřenému dítěti příspěvek na výživu dítěte ve výši stanoveného výživného (nejvýše však ve výši rozdílu mezi příjmem dítěte a jeho životním minimem), a to za předpokladu, že toto dítě je sociálně potřebné, tj. jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima.
Zabezpečení vyživovací povinnosti je v českém právním řádu považováno za nárok soukromoprávní povahy, s hmotným základem v zákoně o rodině.
Vyživovací povinnosti rodičů odpovídá oprávnění dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů. V případě, kdy povinný není schopen vyživovací povinnosti dostát, přechází tato povinnost na jeho předky. Sankce § 213 TrZ má podpůrnou povahu.
Neplnění vyživovací povinnosti jedním (případně oběma) rodiči je problémem zejména v případě, kdy je manželství rozvedeno a dítě se nachází v péči otce, matky, nebo jiné osoby, případně narodilo-li se dítě neprovdané matce. Stanovení výše výživného v případě osoby, která o dítě osobně nepečuje je věcí soudu, který má v tomto případě značnou volnost ohraničenou ust. § 85 odst. 3, resp. 96 a n. zákona o rodině.
Navrhovaná úprava je v plném souladu s Ústavou a ústavním pořádkem České republiky, jakož i mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Navrhovaná úprava není v rozporu s právem evropského společenství.
Předpokládaný dopad na státní rozpočet
Dopad navrhované úpravy na státní rozpočet se nepředpokládá.
Navrhovaný zákon na jedné straně zvyšuje objem vyplácených částek náhradního výživného nad dosud platnou hranici k dorovnání životního minima dítěte, na straně druhé však dochází k návaznému snížení dávek státní sociální podpory (tedy ve svém důsledku k jejich substituci návratným plněním, nebo zákon o státní sociální podpoře pokládá zaplacené výživné za součást rozhodného příjmu rodiny) a ke zlepšení vymahatelnosti poskytnutých dávek, které naopak finační náklady omezují.
Rovněž náklady spojen se správou a vymáháním pohledávek přecházejí na povinného. Nevymahatelnost poskytnutého náhradního výživného by při zamýšleném působení zákona měla být výjimečným jevem, přičemž náklady ve výši nevymahatelného výživného již dnes stát hradí z prostředků určených na státní sociální podporu a dávky podle zákona o sociální potřebnosti. Vzhledem k navrhovanému stanovení procesních lhůt je plně v možnostech jak oprávněných, tak i povinných osob dosáhnout změny výše vyživovací povinnosti v okamžiku, kdy dojde ke změně poměrů. Tlak na povinné osoby z důvodu rychlého a účinného vymáhání pohledávek povede k důsledné péči o jejich práva.
Při důsledném vymáhání pohledávek, na výživném ze strany státu, které je umožněno v rámci režimu zákona o správě daní a poplatků, zcela nepochybně dojde ke zlepšení platební morálky výživného obecně. Příjmy z vymoženého výživného ovlivní státní rozpočet pozitivně.
Dosud vynakládaná částka 72 000 000 Kč ročně na dávky podle § 5 zákona o sociální potřebnosti postačí k úhradě rozdílu mezi vyplaceným náhradním výživným a neuspokojenými pohledávkami za povinnými osobami.
V důsledku navrhovaného zákona dojde k přesunu agendy vykonávané podle § 5 zákona o sociální potřebnosti, navrhovaná právní úprava tedy nepředpokládá zvýšení počtu pracovníků okresních úřadů.
Připomínky některých ústředních orgánů státní správy
K otázce náhradního výživného se na žádost vyjádřilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Předkládaný návrh zákona vzal v úvahu připomínku, reflektující nutnost následné úpravy dalších zákonů, jakož i otázku systematického zařazení zákona v rámci právního řádu.
Vztah k reformě státní správy
V souvislosti s předpokládaným zrušením okresních úřadů v rámci procesu reformy státní správy se do 1. 1. 2003 předpokládá nutná dílčí novelizace návrhu zákona v souvislosti s přijetím zvláštního zákona, na jehož základě převezmou působnost okresních úřadů pověřené obecní úřady. Zákon je z hlediska použité legislativní techniky pro tuto novelizaci připraven. Pro pojem „okresní úřad“ byla z tohoto důvodu zavedena legislativní zkratka „úřad“.
Jana Volfová v.r.
Eva Fischerová v.r.
Hana Orgoníková v.r.
Květoslava Čelišová v.r.
Zdeňka Stránská v.r.
Olga Sehnalová v.r.
K čl. I
K § 1
Stanoví se rozsah právní úpravy. Věcná působnost zákona je zásadně omezena na podmínky, rozsah a způsob vyplácení náhradního výživného. Zásadně se neupravuje rozsah vyživovací povinnosti, který je ponechán rozhodnutí soudu. Případné nepřiznání náhradního výživného nebo nemožnost jeho nárokování nemají vliv na vznik, změnu, či zánik vyživovací povinnosti.
Zákon dále upravuje podmínky a způsob správy pohledávek státu za povinnými osobami.
O nároku na náhradní výživné a jeho přiznání se rozhoduje se ve správním řízení.
K § 2
Stanovuje se přímý nárok, aby na nezaopatřené dítěte, bylo vyplaceno výživné z veřejných zdrojů, neplní-li vůči němu vyživovací povinnost osoba, které tak ukládá zákon, resp. rozhodnutí či předběžné opatření soudu. Důsledek porušení vyživovací povinnosti se tímto přenáší z nezaopatřeného dítěte, resp. rodiny, ve které dítě vyrůstá, na orgány veřejné správy, na které ovšem rovněž přechází pohledávka z výživného za povinnou osobou. Vyplácí se výživné již splatné a to zpětně. Rozhodnutím je dále možné upravit vyplácení výživného v opakujících se dávkách splatných v budoucnu, jsou-li splněny zákonné podmínky, t. j. především hledisko dlouhodobého neplacení ze strany povinné osoby.
Kritéria nezaopatřenosti dítěte se posuzují podle předpisů o důchodovém pojištění.
Náhradní výživné lze vyplácet pouze na nezletilé děti, lhostejno, zdali zletilosti dosáhly překročením zákonem stanovené věkové hranice 18 let, nebo rozhodnutím soudu.
K § 3
Negativně je nárok na náhradní výživné vymezen ve vztahu k dětem, které nemají na území ČR povolen trvalý pobyt. V zásadě se jedná o přechodně pobývající cizí státní příslušníky. Podobně, jako ve vztahu k dávkám státní sociální podpory tedy není podmínkou přiznání nároku státní občanství, ale trvalý pobyt.
Náhradní výživné nenáleží na děti, které neplní docházku do školy nebo jiného vzdělávacího zařízení. Účelem ustanovení je pozitivně motivovat občany, kteří ve svém hodnotovém žebříčku nedoceňují význam vzdělání, aby vedly své děti alespoň k řádné docházce.
K § 4
Náhradní výživné lze vyplatit pouze do rukou toho, kdo o nezaopatřené dítě řádně pečuje a je-li oprávněným fyzická osoba, pak musí navíc s dítětem žít ve společné domácnosti. Hledisko řádné péče je jednou ze zákonných podmínek pro přiznání nároku na náhradní výživné, jehož příjemcem může být jak právnická, tak i fyzická osoba.
K § 5
Náklady na náhradní výživné hradí stát. Vzhledem k tomu, že stát rovněž plnění přijímá, jsou jak příjmy, tak i náklady součástí rozpočtových příjmů, resp. výdajů. Orgánem státu, který jedná je okresní úřad. Vzhledem k předpokládanému zrušení okresních úřadů k 31. 12. 2003 v rámci reformy státní správy je návrh zákona legislativně-technicky připraven pro dílčí novelizaci, která naváže na převzetí působnosti okresních úřadů pověřenými obecními úřady. Z tohoto důvodu byla zavedena legislativní zkratka „úřad“, která při předpokládaném vymezení definice nevyžádá rozsáhlejší terminologickou změnu v rámci textu zákona.
K § 6 a 7
K zabezpečení dostatku informací úřadu ve vztahu ke škole, či vzdělávacímu zařízení o tom, zdali dítě plní docházku a není zanedbáváno, je třeba zákonem stanovit informační povinnosti a to jak z vlastního podnětu, tak i na žádost, které je takové zařízení povinno vyhovět do pěti dnů. Za nesplnění této povinnosti může být právnické osobě uložena pokuta až do výše 50 000 Kč a to i opakovaně.
Ve vztahu k soudu je třeba úřad informovat zejména o tom, zdali nepadlo rozhodnutí o úpravě vyživovací povinnosti. Toto ustanovení má význam i vzhledem k ochraně majetkových zájmů povinného a prevenci před nezodpovědným jednáním oprávněných, kteří by se zatajením informace o novém rozhodnutí mohli pokusit získat neoprávněný majetkový prospěch.
K § 8
Stanovuje se informační povinnost oprávněného i povinného, která je konstruována paralelně s informačními povinnostmi soudu a vzdělávacího zařízení. Získané informace mohou sloužit jako podklad pro zahájení správního řízení o změně vyplácení, resp. výše náhradního výživného.
K § 9
Řízení o vyplacení náhradního výživného je řízením správním. Správní rozhodnutí se týká především rozhodnutí o náhradním výživném. V žádném případě není zasahováno do otázek, jako je určení výše, či subjektu vyživovací povinnosti. Toto je ponecháno zásadně a výlučně soudům. Řízení se zahajuje na návrh, který kromě obecných náležitostí obsahuje i informace, které jsou nezbytné pro následné rozhodnutí a správu pohledávky, která státu výplatou náhradního výživného vznikne. K návrhu musí být přiložen originál, případně úředně ověřená kopie rozhodnutí soudu. Základní skutečnosti, jako je řádná péče, neplacení vyživovacích dávek a nezaopatřenost dítěte se dokládají čestným prohlášením navrhovatele, které je přípustným důkazem pro případ kdy není důvodu ke zpochybnění jeho věrohodnosti.
Povinností navrhovatele je uvést pravdivé údaje, které potvrzuje čestným prohlášením. Uvedení nepravdivých údajů je v takovém případě pod trestněprávní sankcí § 250 trestního zákona. K návrhu musí být přiložen originál nebo úředně ověřená kopie příslušného soudního rozhodnutí nebo předběžné opatření, kterým je oprávněnému přisouzena pohledávka vůči povinnému.
Účastníkem řízení jsou navrhovatel a povinný. Proti rozhodnutí je přípustné odvolání. Odkladný účinek odvolání je vyloučen z toho důvodu, že není možné limitovat lhůtu pro vyřízení podaného opravného prostředku, avšak na druhé straně by nepřiměřenými průtahy mohlo dojít ke zmaření efektivnosti celého institutu. Navíc oprávněné zájmy odvolatele mohou být vyloučením odkladného účinku jen ztěží dotčeny. V praxi se bude totiž jednat především o povinnou osobu, jejíž vyživovací povinnost již byla rozhodnutím soudu určena a proto nehledě na rozhodnutí podle tohoto zákona má povinnost výživné platit.
K § 10
Ustanovením se stanoví pětidenní lhůta povinného k vyjádření. Písemné vyrozumění o zahájení řízení se doručuje do vlastních rukou a nedojde-li k doručení, doručí se veřejnou vyhláškou. Toto ovšem za předpokladu, že bylo doručováno do místa, kde je povinný hlášen k trvalému pobytu podle zákona o evidenci obyvatel. Doručení veřejnou vyhláškou je zavedeno pro případ osob, které se záměrně vyhýbají doručení nepřebíráním písemností. Důležitou je povinnost, aby povinný platil výživné od doručení písemnosti oprávněnému prostřednictvím úřadu. Dokud nebylo o náhradním výživném rozhodnuto, resp. toto výživné nebylo vyplaceno, nemá vůči povinnému stát pohledávku. Vzhledem k očekávanému rozhodnutí je ovšem třeba stav případných plateb přesně evidovat.
Jako podklad pro rozhodnutí slouží dále úřadu sdělení školy (vzdělávacího zařízení) o plnění školní docházky, případně informace o zanedbávání péče o dítě.
K § 11
O vyplacení náhradního výživného se rozhoduje v souladu ve lhůtách běžných pro rozhodnutí ve správním řízení. Možnost šedesátidenní lhůty byla stanovena pro výjimečné případy, kdy bude důvodná pochybnost o splnění skutečností považovaných zákonem za rozhodné. Za výchozí se považují informace, uvedené v čestném prohlášení, které se považují za pravdivé, není-li prokázán opak.
Rozhodnutí je třeba doručit účastníkům, oznámení o rozhodnutí pak škole (vzdělávacímu zařízení ) a soudu a to z toho důvodu, aby měly reálnou možnost splnit zákonnou oznamovací povinnost.
K § 12
Náhradní výživné se vyplací tak, jak je uvedeno v rozhodnutí soudu, jde-li o plnění v opakujících se dávkách splatných v budoucnu. V případě dávek již splatných pak jednorázově v souvislosti s převzetím rozhodnutí oprávněným.
K § 13
Okresní úřad i bez návrhu upraví předchozí rozhodnutí o náhradním výživném, dojde-li ke změně rozhodných skutečností.
K § 14
Rekapituluje se zákonný přechod pohledávky v souladu se zákonem o rodině. Navíc státu vzniká nárok na úrok z prodlení, a to nezávisle na rozhodnutí soudy, tedy i tehdy, když o něj v soudním řízení nebylo požádáno, resp. nebyl přiznán. Úrok z prodlení má funkci retribuční (státu vznikají náklady spojené s refinancováním vyplaceného výživného) jednak sankční (je nepřijatelné, aby povinná osoba získala nesplněním své povinnosti v podstatě zvýhodněný úvěr.
Nemá-li oprávněný pohledávku na výživném, vzniklo by na jeho straně bezdůvodné obohacení. Proto musí náhradní výživné vydat. V případě, kdy povinný navzdory své povinnosti platil přímo oprávněnému, ač měl platit státu, vzniká sice bezdůvodné obohacení oprávněnému a ten by jej měl vydat, porušením právní povinnosti povinného by však neměly být ohroženy majetkové zájmy státu. Proto se stanovuje zákonné ručení.
K § 15
V případě, kdy oprávněný zaplatí státu více, než činí jeho splatný závazek, musí mu být toto plnění vráceno. To však neplatí v případě, kdy úřad rozhodl o tom, že bude vyplácet výživné v opakujících se dávkách splatných v budoucnu. V takovém případě může úřad za účelem ochrany veřejných majetkových zájmů zadržet částku do výše těchto dávek a použít ji jako zálohu na budoucí platby.
K § 16
Za zákonem stanovených podmínek může dojít ke zrušení pravomocného rozhodnutí soudu. Stejně tak předběžné opatření bude pravidelně nahrazeno rozhodnutím ve věci samé.
Pozdějším rozhodnutím může dojít ke snížení vyživovací povinnosti. V takovém případě je oprávněný povinen příslušnou část vyplaceného náhradního výživného vrátit. Nehledě na tuto skutečnost však úřad byl nucen náhradní výživné vyplácet právě z důvodu, že se povinný odmítl podrobit vykonatelnému rozhodnutí soudu, což je samo o sobě jednání v rozporu se zákonem. Proto je žádoucí, aby stejně jako v některých předchozích případech, byl ručitelem oprávněného a zaplatil státu pohledávku v případě, že tak neučiní oprávněný.
V případě, že bylo rozhodnuto o snížení výživného pro nezletilé děti na základě změny poměrů, výživné, které bylo spotřebováno nevrací státu oprávněný a tato povinnost zůstává věcí povinného. Tím úprava nevybočuje z koncepce rodinného práva, preferujícího zájmy vyživovaných osob.
K § 17
V souladu se zásadami rodinného práva (§ 88 zákona o rodině), který stanoví přechod vyživovací povinnosti potomků na předky pro případ, kdy jí tito nemohou dostát, je i právem státu žádat úhradu vyplacených dávek od předků, kteří tuto povinnost nesplnili. Rozhodnutí o přechodu vyživovací povinnosti se opět svěřuje do rukou soudu, stanovuje se pouze aktivní legitimace státu k podání žaloby.
K § 18
V souladu se zásadami práva občanů na informace se stanoví úřadům povinnost, aby vhodným způsobem informovali občany o podmínkách nároku, stanoveného tímto zákonem.
K § 19
Ustanovení ukládá úřadu povinnost, aby na žádost osoby, povinné platit výživné, která tak z nějakého důvodu nemůže činit v opakujících se dávkách, avšak je ochotna složit příslušnou částku předem, uzavřel s takovou osobou smlouvu a výživné jménem této osoby oprávněnému plnil.
K § 20
Stanoví se přímá vykonatelnost pohledávek. Jejich správa se vyhrazuje zákonu č. 337/1992, který odpovídajícím a podrobným způsobem stanoví podmínky správy peněžních pohledávek státu spolu s účinnými vymáhacími instrumenty. Podřízením správy pohledávek výše uvedenému zákonu podmiňuje vyšší efektivitu při vymáhání, srovnatelnou s efektivitou vymáhání pohledávek daňových.
K části druhé.
Vzhledem k tomu, že navrhovaná úprava z hlediska věcného zcela nahrazuje dosavadní ustanovení § 5 zákona o sociální potřebnosti, dotyčné ustanovení je v právním řádu nadbytečné. Navrhuje se proto jeho vypuštění s následnou úpravou formálního charakteru.
Navrhované změny vyznačené v textu jsou uvedeny v příloze č. 1, připojené na konci textu důvodové zprávy.
K části třetí.
Upravuje se zákon o správě daní a poplatků a to zejména ve vztahu k vyloučení povinnosti mlčenlivosti ve vztahu k pohledávkám na výživném a úpravě ustanovení § 4 o rozsahu působnosti zákona.
Navrhované změny vyznačené v textu jsou uvedeny v příloze č. 2, připojené na konci textu důvodové zprávy.
K části čtvrté.
Systematika předkládané úpravy vyžaduje změnu občanského soudního řádu při stanovení priority a lhůt pro rozhodování ve věcech výživného.
Změna vyživovací povinnosti z důvodu změny poměrů je nutná především z důvodu, kdy na straně povinné osoby nastane taková skutečnost, která jí brání v plnění výživného v dosavadní výši, nebo naopak umožňuje stávající vyživovací povinnost upravit ve prospěch oprávněného.
Rovněž ve věci výkonu rozhodnutí je navrhováno zkrácení procesních lhůt, které v současné době mnohdy brání účinnému vymožení pohledávky.
Navrhované změny vyznačené v textu jsou uvedeny v příloze č. 3, připojené na konci textu důvodové zprávy.
K části páté
S ohledem na dobu legislativního projednání návrhu zákona a nutnou přípravu orgánů státní správy pro jeho realizaci se odkládá účinnost.
Zákon České národní rady č. 482/1991 Sb. ze dne 6. listopadu 1991 o sociální potřebnosti ve znění zák. č. 84/1993 Sb., zák. č. 165/1993 Sb. , zák. č. 307/1993 Sb. , zák. č. 182/1994 Sb. , zák. č. 134/1995 Sb. , zák. č. 118/1995 Sb. , zák. č. 160/1995 Sb. , zák. č. 136/1996 Sb. , zák. č. 133/1997 Sb.
Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:
Sociální potřebnost
§ 1
(1) Občan se považuje za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanovených zvláštním zákonem (dále jen "částky životního minima") a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlastní prací.
(2) Občané žijící v domácnosti, jejichž příjmy se posuzují podle zvláštního zákona společně (dále je "společně posuzované osoby"), se považují za sociálně potřebné, jen jestliže ostatní podmínky sociální potřebnosti stanovené tímto zákonem splňují všechny tyto osoby, s výjimkou osob uvedených v § 3 odst. 3 písm. c).
(3) Možnost zvýšit si příjem vlastní prací se nezkoumá při posuzování sociální potřebnosti a) poživatele starobního důchodu nebo plného invalidního důchodu, b) občana staršího 65 let, c) rodiče (osvojitele, občana, který dítě převzal do péče nahrazující péči rodičů, pěstouna) celodenně osobně řádně pečujícího alespoň o jedno dítě do čtyř let věku nebo o dítě starší, které nemůže být umístěno v předškolním zařízení, nebo o tři a více dětí, z nichž alespoň jedno je do deseti let věku a ostatní do patnácti let věku, nebo o dítě, které je podle předpisů o důchodovém pojištění dlouhodobě těžce zdravotně postižené a vyžaduje mimořádnou péči, d) nezaopatřeného dítěte; nezaopatřenost dítěte se posuzuje podle předpisů o důchodovém pojištění.
(4) Sociální potřebnost nezletilého občana, který je po skončení povinné školní docházky veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a nemá nárok na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, se posuzuje obdobně jako sociální potřebnost nezaopatřeného dítěte. Podmínkou je, že nezletilý občan žije v domácnosti s rodiči (rodičem) nebo osvojiteli (osvojitelem).
(5) Příjmem občana se rozumí průměrný měsíční příjem vyplacený v posledních šesti měsících před podáním žádosti o dávku sociální péče. Příjem občana se však zjišťuje ke dni podání žádosti o dávku sociální péče, pokud došlo před podáním žádosti k podstatnému snížení příjmu občana a výše jeho příjmu za posledních šest měsíců nebyla taková, aby s přihlédnutím k tomuto příjmu občan mohl nadále uhrazovat své životní potřeby.
§ 2
(1) Jestliže zdravotní stav občana vyžaduje podle doporučení příslušného odborného lékaře zvýšené náklady na dietní stravování, částka potřebná k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občana stanovená zvláštním zákonem se při posuzování sociální potřebnosti zvyšuje o 600 Kč měsíčně.
(2) Částka potřebná k zajištění nezbytných nákladů na domácnost stanovená zvláštním zákonem se při posuzování sociální potřebnosti občanů, jímž byly přiznány mimořádné výhody III. stupně (průkaz ZTP/P), zvyšuje o 600 Kč měsíčně. U společně posuzovaných osob se zvýšení podle předchozí věty započte nejvýše dvakrát, i když mimořádné výhody III. stupně (průkaz ZTP/P) byly přiznány více osobám žijícím v domácnosti.
§ 3
(1) Občan, jehož příjem je vyšší než částky životního minima, se považuje se zřetelem na jeho celkové sociální a majetkové poměry za sociálně potřebného, jsou-li nezbytné náklady na zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytné náklady na domácnost stanovené zvláštní zákonem odůvodněně vyšší a občan nemůže tyto náklady uhradit vlastním přičiněním.
(2) Občan se nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat; na občanu však nelze požadovat prodej nebo pronájem nemovitosti nebo bytu, které užívá k přiměřenému trvalému bydlení.
(3) Občan se nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, a) jestliže není v pracovním nebo obdobném vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; to však neplatí, jde-li o občany uvedené v § 1 odst. 3, nebo b) po dobu, po kterou nemá nárok na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání z důvodů uvedených v § 14 odst. 1 písm. d) až f) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb., anebo c) jestliže nastoupil vojenskou základní (náhradní) službu, civilní službu, výkon trestu odnětí svobody nebo byl vzat do vazby.
(4) Osoba samostatně výdělečně činná nebo spolupracující osoba, jejíž příjem pouze z toho důvodu, že se nepřihlásila k nemocenskému pojištění těchto osob, a nemá proto nárok na dávky z tohoto pojištění, nedosahuje částek životního minima, se nepovažuje za sociálně potřebnou.
Poskytování dávek sociální péče
§ 4
((1) Občanu, který se považuje za sociálně potřebného podle tohoto zákona, se poskytují jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, popřípadě zvýšených nákladů podle § 2 nebo § 3 odst. 1. Přitom se přihlíží k tomu, zda občan pro zabezpečení svých životních potřeb (životních potřeb nezaopatřených dětí) uplatnil nárok na dávky nemocenského pojištění (péče) nebo důchodového pojištění nebo na dávky státní sociální podpory, s výjimkou takových dávek poskytovaných jednorázově, popřípadě na výživné a příspěvek na výživu podle zákona o rodině.)
(1) Občanu, který se považuje za sociálně potřebného podle tohoto zákona, se poskytují jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, popřípadě zvýšených nákladů podle § 2 nebo § 3 odst. 1. Přitom se přihlíží k tomu, zda občan pro zabezpečení svých životních potřeb (životních potřeb nezaopatřených dětí) uplatnil nárok na dávky nemocenského pojištění (péče) nebo důchodového pojištění nebo na dávky státní sociální podpory, s výjimkou takových dávek poskytovaných jednorázově, na výživné, příspěvek na výživu podle zákona o rodině a na náhradní výživné podle zvláštního zákona.
(2) Občanu, jehož příjem se podle zvláštního zákona posuzuje společně s dalšími občany,11) se jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky poskytují k doplnění příjmu všech společně posuzovaných osob.
(3) Při rozhodování o výši jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky se přihlíží k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana (společně posuzovaných osob) a k majetkovým poměrům, popřípadě též k tomu, zda občan (společně posuzované osoby) uplatnil nároky uvedené v odstavci 1 větě druhé.
(§ 5
Příspěvek na výživu dítěte
(1) Nezaopatřenému dítěti, které se považuje za sociálně potřebné a ke kterému povinná osoba nežijící s dítětem v domácnosti neplní vyživovací povinnost stanovenou jí rozhodnutím soudu, náleží příspěvek na výživu dítěte ve výši stanoveného výživného, nejvýše však ve výši rozdílu mezi příjmem dítěte a jeho životním minimem, popřípadě zvýšeným o částku uvedenou v § 2.
(2) Za příjem nezaopatřeného dítěte se pro účely odstavce 1 považuje poměrná část připadající na jednoho člena domácnosti z úhrnu příjmů společně posuzovaných osob podle zvláštního zákona.1) Jestliže na člena domácnosti připadne částka vyšší, než odpovídá jeho životnímu minimu, popřípadě zvýšenému o částku uvedenou v § 2, použije se tato převyšující částka rovnoměrně pro ostatní členy domácnosti, na které připadá částka nižší, než odpovídá jejich životnímu minimu, popřípadě zvýšenému o částku uvedenou v § 2.
(3) Příspěvek na výživu má přednost před přiznáním dávky sociální péče podle § 4.)
§ 6
(Jestliže rodiče nebo jiné osoby, kterým bylo dítě svěřeno do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nevyužívají peněžité dávky podle § 4 a 5 ve prospěch dítěte, poskytne se místo peněžité dávky věcná dávka.)
Jestliže rodiče nebo jiné osoby, kterým bylo dítě svěřeno do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nevyužívají peněžité dávky podle § 4 ve prospěch dítěte, poskytne se místo peněžité dávky věcná dávka.
§ 7
zrušen
§ 7a
Peněžité dávky podle § 4 a 5 nenáležejí po dobu pobytu oprávněného v cizině.
§ 8
Úhrada nákladů sociální péče
(1) Od osoby povinné vyživovat příjemce dávky sociální péče, jejíž poskytnutí je podmíněno sociální potřebností, se nepožaduje úhrada nákladů, jestliže příjem této osoby nepřesahuje částku 3400 Kč měsíčně. Tato částka se zvyšuje za každou osobu, která je na ni odkázána výživou a jejíž příjem je nižší než 1500 Kč a příjmem této osoby.
(2) Ustanovení odstavce 1 však neplatí, jde-li o plnění vyživovací povinnosti vůči manželu nebo nezaopatřenému dítěti.
(3) Úhrada nákladů se nepožaduje, jestliže povinná osoba řádně platí výživné.
§ 8a
Dávky sociální péče v mimořádných případech
(1) Občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytování dávek sociální péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky, popřípadě služby sociální péče.
(2) Občanu, kterému nelze přiznat dávku sociální péče proto, že podmínky stanovené tímto zákonem nesplňují ostatní společně posuzované osoby (§ 1 odst. 2), může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc formou věcné nebo peněžité dávky, popřípadě služby sociální péče, nemůže-li občan vlastním přičiněním zajistit nutnou výživu svou a svých dětí a nezbytné náklady na domácnost; § 1 odst. 3 zde přitom neplatí.
(3) Nezletilému občanu, který nemá trvalý pobyt na území České republiky, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc, jestliže mu hrozí vážná újma na zdraví nebo je ohrožena jeho řádná výchova a pomoc nelze poskytnout podle zvláštních zákonů. Pomoc lze poskytnout formou věcné nebo peněžité dávky, popřípadě služby sociální péče.
Společná a závěrečná ustanovení
§ 9
Zrušují se 1. § 23 odst. 1, § 24, § 42 odst. 1 až 3, § 47 a 50 vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, 2. s působností pro Českou republiku § 92 odst. 5 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.
§ 10
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Burešová v.r. Pithart v.r.
Zákon České národní rady č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků ve znění zák. č. 35/1993 Sb., zák. č. 157/1993 Sb., zák. č. 302/1993 Sb., zák. č. 315/1993 Sb., zák. č. 323/1993 Sb., zák. č. 85/1994 Sb., zák. č. 255/1994 Sb., zák. č. 59/1995 Sb., zák. č. 118/1995 Sb., zák. č. 323/1996 Sb., zák. č. 61/1997 Sb., zák. č. 242/1997 Sb., zák. č. 168/1998 Sb., zák. č. 91/1998 Sb., zák. č. 29/2000 Sb., zák. č. 159/2000 Sb., zák. č. 227/2000 Sb., zák. č. 218/2000 Sb., 367/2000 Sb.
— výňatek —
§ 1
Rozsah působnosti
(1) Tento zákon upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně (dále jen "daně"), které jsou příjmem státního rozpočtu České republiky (dále jen "rozpočet republiky"), rozpočtů obcí, rozpočtů okresních úřadů (dále jen "územní rozpočty") a státních fondů České republiky. (dále jen "fondy").
(2) Správou daně se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. Správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost.
(3) Podle tohoto zákona postupují územní finanční orgány a další správní i jiné státní orgány České republiky, jakož i orgány obcí v České republice věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní (dále jen "správce daně"), daňové subjekty, jakož i třetí osoby stanovené v tomto zákoně.
((4) Je-li zvláštním zákonem orgánu uvedenému v odstavci 3 svěřeno vybírání odvodů a poplatků sankční povahy, pokut a penále neuvedených v odstavci 1 a jsou-li tyto příjmy odváděny do rozpočtu republiky, do územních rozpočtů a fondů, postupuje se při jejich placení i vymáhání podle části šesté tohoto zákona, s výjimkou ustanovení § 63 odst. 2 až 6, § 67 až 69, § 71 a 72. Při postupu podle části šesté se použijí i ustanovení ostatních částí zákona, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná.)
(4) Je-li zvláštním zákonem orgánu uvedenému v odstavci 3 svěřeno vybírání odvodů a poplatků sankční povahy, pokut a penále neuvedených v odstavci 1 a jsou-li tyto příjmy odváděny do rozpočtu republiky, do územních rozpočtů a fondů, postupuje se při jejich placení i vymáhání podle části šesté tohoto zákona, s výjimkou ustanovení § 63 odst. 2 až 6, § 67 až 69, § 71 a 72. Stejně se postupuje v případě, kdy je tomuto orgánu svěřeno vyplacení, správa a vymáhání náhradního výživného. Při postupu podle části šesté se použijí i ustanovení ostatních částí zákona, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná.
§ 24
Povinnost zachovávat mlčenlivost
(1) Pracovníci správce daně, jakož i třetí osoby, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním.
(2) Osoby zúčastněné na daňovém řízení musí být poučeny o své povinnosti zachovávat mlčenlivost a o právních důsledcích porušení této povinnosti.
(3) Pracovníci správce daně mohou
a) informace získané v daňovém řízení poskytnout jinému pracovníku téhož nebo jiného správce daně, dále pak odvolacímu orgánu nebo soudu, projednávají-li tyto orgány opravný prostředek v daňové věci, projednávají-li dědictví po daňovém dlužníkovi, vedou-li řízení o konkurzu a vyrovnání u daňového dlužníka, projednávají-li návrh správce daně, jímž se domáhá určení neúčinnosti právních úkonů daňového dlužníka nebo výkon exekuce ohledně daňové pohledávky,
b) poskytovat informace nadřízeným orgánům v případech vyřizování stížností daňových subjektů, při odborném posuzování jednotlivých případů a při jejich dohlídkové činnosti vykonávané u správce daně, jakož i dalším orgánům oprávněným ze zvláštního zákona ke kontrolní či dohlídkové činnosti u správce daně při výkonu správy daní v rozsahu jejich zákonného oprávnění; pracovníci těchto orgánů jsou přitom vázáni pod sankcí podle § 25 tohoto zákona. Tyto orgány rovněž postupují podle odstavce 11,
c) zobecněné informace získané při výkonu správy daní poskytnout ministerstvu, aniž by byly uváděny konkrétní daňové subjekty, jichž se informace týkají. Tyto zobecněné informace může ministerstvo poskytovat jinému orgánu, pokud tak stanoví zvláštní zákon,
d) poskytovat souhrnné údaje o výši daňové povinnosti, stavu nedoplatků, povolených posečkáních, splátkách a prominutích, výši a včasnosti převedených částek apod. u jednotlivých daní jejich příjemcům, jimž výnos těchto daní náleží podle zákonného rozpočtového určení.
(4) Povinnosti zachovávat mlčenlivost mohou být třetí osoby zúčastněné na daňovém řízení a pracovníci daňového orgánu daňovým subjektem zproštěni pouze písemně, s uvedením rozsahu a účelu.
(5) Povinnosti zachovávat mlčenlivost se nelze dovolávat
a) vůči Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, pokud provádí v rozsahu svého oprávnění kontrolu podle schváleného plánu kontrolní činnosti,
b) jestliže je toho v trestním řízení třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán v souvislosti s daňovým řízením trestný čin neodvedení daně, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení. Ohledně těchto trestných činů může státní zástupce a po podání obžaloby předseda senátu požadovat údaje, které jsou předmětem povinnosti zachovávat mlčenlivost; ve stejném rozsahu plní správce daně oznamovací povinnost podle zvláštního právního předpisu,
c) při plnění oznamovací povinnosti správce daně ohledně trestných činů padělání a pozměňování kolkových známek, padělání a pozměňování nálepek k označení zboží pro daňové účely, porušení předpisů o nálepkách k označení zboží pro daňové účely, udávání padělaných a pozměněných peněz, padělání a pozměňování veřejné listiny, nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka, pokud k nim došlo v přímé souvislosti se spácháním trestných činů daňových, uvedených v písmenu b), a to v rozsahu nezbytně nutném k jejich objasnění; tato podmínka souvislosti neplatí při plnění oznamovací povinnosti ohledně trestného činu udávání padělaných a pozměněných peněz,
d) při podávání podnětů ke stíhání trestných činů proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele, trestných činů veřejných činitelů a úplatkářství, pokud se jich dopustili pracovníci správce daně a došlo k nim v souvislosti se správou daní, a to v rozsahu nezbytně nutném k jejich objasnění.
(6) Pracovníci správce daně jsou povinni na dožádání poskytovat z informací získaných v daňovém řízení
a) orgánům sociálního zabezpečení seznam daňových subjektů v oboru daní z příjmů a údaje o výši příjmů a výdajů jednotlivých osob, majících příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti,
b) orgánům, rozhodujícím o dávkách státní sociální podpory, údaje pro stanovení rozhodného příjmu podle zvláštního zákona osob, které jsou poplatníky daně z příjmů; jde-li o poplatníky, kteří dosahují příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, datum zahájení a ukončení této činnosti a dále údaj o tom, zda poplatník daně z příjmů má základ daně z příjmů snížený o nezdanitelnou část základu daně z příjmů z důvodu vyživovaného dítěte, manželky nebo manžela,
(c) soudům údaje o základu daně z příjmů, z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, z kapitálového majetku, z pronájmu a ostatních příjmů fyzické osoby pro účely rozhodnutí o výživném, )
c) soudům a orgánům, kterým bylo svěřeno vyplacení, správa a vymáhání náhradního výživného podle zvláštního zákona27), údaje o základu daně z příjmů, z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, z kapitálového majetku, z pronájmu a ostatních příjmů fyzické osoby pro účely rozhodnutí o výživném, o náhradním výživném a vymáhání pohledávek státu z náhradního výživného,
d) úřadům práce údaje o výši příjmů a výdajů jednotlivých daňových subjektů,
e) statistickým orgánům údaje pro vedení statistických registrů a zobecněné informace stanovené zvláštním zákonem,
f) katastrálním úřadům identifikační údaje vlastníků a jiných osob oprávněných z právních vztahů k nemovitostem pro účely správy katastru nemovitostí České republiky,
g) příslušné organizační složce Ministerstva financí údaje vyžádané na základě zvláštního zákona,
h) zdravotním pojišťovnám seznam daňových subjektů v oboru daní z příjmů včetně údajů o výši příjmů a výdajů jednotlivých osob majících příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti,
i) orgánům, které rozhodly o poskytnutí rozpočtových prostředků nebo prostředků fondů, údaje o výši a důvodech, pro které byl stanoven odvod neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků nebo prostředků fondů. Pracovníci těchto orgánů jsou přitom vázáni ohledně údajů poskytnutých jim z informací získaných v daňovém řízení mlčenlivostí podle tohoto zákona, pod sankcí podle § 25 tohoto zákona. Tyto orgány rovněž postupují podle odstavce 11. Změny, k nimž došlo v údajích již poskytnutých, sdělují pracovníci správce daně oprávněným příjemcům těchto údajů vždy již bez jejich výslovného dožádání.
(7) Pracovníci správce daně jsou oprávněni uveřejnit seznam plátců daně z přidané hodnoty a spotřebních daní.
(8) Pracovníci správce daně jsou po skončení výkonu této funkce zavázáni povinností zachovávat mlčenlivost ve stejném rozsahu jako třetí osoby zúčastněné na daňovém řízení.
(9) Za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost se považuje i využití vědomostí získaných v daňovém řízení nebo v souvislosti s ním pro jednání přinášející prospěch osobě zavázané touto povinností nebo osobám jiným a nebo jednání, která by způsobila někomu újmu.
(10) Bez uvádění konkrétních údajů, zejména jmenných, může pracovník správce daně využívat zobecněné informace při vědecké, publikační a pedagogické činnosti.
(11) Správce daně odpovídá za vytvoření podmínek pro zachovávání mlčenlivosti podle odstavce 1. To platí i při využívání a umožnění přístupu do údajů evidovaných pomocí výpočetní techniky.
Zák. č. 99/1963 Sb., ve znění zák. č. 36/1967 Sb., zák. č. 158/1969 Sb., zák. č. 49/1973 Sb., zák. č. 20/1975 Sb., zák. č. 133/1982 Sb., zák. č. 180/1990 Sb., zák. č. 328/1991 Sb., zák. č. 519/1991 Sb., zák. č. 263/1992 Sb., zák. č. 24/1993 Sb., zák. č. 171/1993 Sb., zák. č. 283/1993 Sb., zák. č. 117/1994 Sb., zák. č. 152/1994 Sb., zák. č. 216/1994 Sb., zák. č. 84/1995 Sb., zák. č. 118/1995 Sb., zák. č. 238/1995 Sb., zák. č. 118/1995 Sb., zák. č. 160/1995 Sb., zák. č. 238/1995 Sb., zák. č. 247/1995 Sb., zák. č. 31/1996 Sb., zák. č. 142/1996 Sb., zák. č. 269/1996 Sb., zák. č. 202/1997 Sb., zák. č. 227/1997 Sb., zák. č. 15/1998 Sb., zák. č. 91/1998 Sb., zák. č. 165/1998 Sb., zák. č. 326/1999 Sb., zák. č. 2/2000 Sb., zák. č. 46/2000 Sb., zák. č. 360/1999 Sb., zák. č. 27/2000 Sb., zák. č. 105/2000 Sb., zák. č. 130/2000 Sb., zák. č. 204/2000 Sb., zák. č. 227/2000 Sb., zák. č. 370/2000 Sb., zák. č. 30/2000 Sb., zák. č. 155/2000 Sb., zák. č. 220/2000 Sb., zák. č. 367/2000 Sb.a zák. č. 370/2000 Sb.
— výňatek —
Péče soudu o nezletilé
§ 176
(1) Ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Krom toho se rozhoduje rozsudkem o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření.
(2) O ostatních věcech se rozhoduje usnesením.
(3) Ve věcech výživy nezletilých dětí jedná soud tak, aby věc mohla být rozhodnuta nejpozději do devadesáti dnů od podání návrhu.
§ 177
(1) Není-li příslušný soud znám nebo nemůže-li včas zakročit, zakročí soud, v jehož obvodu se nezletilý zdržuje. Jakmile však je to možné, postoupí věc soudu příslušnému.
(2) Změní-li se okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svou příslušnost na jiný soud, jestliže je to v zájmu nezletilého. Jestliže soud, na nějž byla příslušnost přenesena, s přenesením nesouhlasí, předloží věc k rozhodnutí, pokud otázka přenesení příslušnosti nebyla již rozhodnuta odvolacím soudem, svému nadřízenému soudu; rozhodnutím tohoto soudu je vázán i soud, který příslušnost přenesl.
§ 178
(1) Soud vede rodiče, popřípadě poručníky nezletilých, k řádnému plnění povinností při péči o nezletilého. Vyřizuje podněty a upozornění fyzických a právnických osob stran výchovy nezletilého a činí vhodná opatření.
(2) O vhodnosti a účelnosti navržených nebo zamýšlených opatření soud zpravidla zjistí názor orgánu vykonávajícího sociálně-právní ochranu dětí, který je obeznámen s poměry.
§ 179
Je-li k platnosti právního úkonu, který byl učiněn za nezletilého, třeba schválení soudu, soud jej schválí, jestliže to je v zájmu nezletilého.
§ 180
(1) Soudem ustanovený poručník nezletilého složí do rukou předsedy senátu slib, že bude řádně vykonávat své povinnosti a že bude přitom dbát pokynů soudu. Po složení slibu mu předseda senátu vydá listinu obsahující pověření k výchově a zastupování dítěte a vymezení rozsahu práv a povinností vyplývajících z tohoto pověření.
(2) Soud dohlíží na správu majetku nezletilého vykonávanou poručníkem nebo opatrovníkem; postupuje při tom podle zvláštního předpisu.
Činnost soudu před nařízením výkonu rozhodnutí
§ 259
Požádá-li o to oprávněný před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podání tohoto návrhu a považuje-li to předseda senátu za účelné, předvolá povinného a vyzve ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá rozhodnutí.
§ 260
((1) Jde-li o vymáhání výživného pro nezletilé dítě, poskytne soud na žádost účastníka pomoc při zjišťování bydliště toho, komu z rozhodnutí vyplývá povinnost. Soud přitom postupuje v součinnosti s jinými státními orgány.)
(1) Jde-li o vymáhání výživného pro nezletilé dítě, poskytne soud na žádost účastníka pomoc při zjišťování bydliště toho, komu z rozhodnutí vyplývá povinnost. Soud přitom postupuje v součinnosti s jinými státními orgány a tuto žádost účastníka vyřizuje bezodkladně.
(2) Na žádost účastníka, kterému rozhodnutí přiznává právo na zaplacení peněžité částky, dotáže se soud toho, komu je zaplacení peněžité částky uloženo, zda a od koho pobírá mzdu nebo jiný pravidelný příjem, popřípadě u které banky, pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva (dále jen "peněžní ústav") má své účty a jaká jsou čísla těchto účtů.
(3) Dotázaný je povinen odpovědět soudu do jednoho týdne od doručení dotazu. Nesplní-li tuto povinnost nebo uvede-li v odpovědi nepravdivé nebo neúplné údaje, může mu soud uložit pořádkovou pokutu
Prohlášení o majetku
§ 260a
(1) Kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku.
(2) Nemá-li povinný způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu nebo jsou-li povinným obec, vyšší územně samosprávný celek nebo právnická osoba, označí oprávněný podle možnosti osoby, které je třeba předvolat (§ 260c).
§ 260b
(1) Soud návrhu na prohlášení o majetku vyhoví jen tehdy, připojí-li oprávněný k návrhu listiny osvědčující, že jeho pohledávka nebyla nebo nemohla být ani s pomocí soudu podle § 260 uspokojena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu, a stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti, nebo jinou listinu potřebnou k nařízení výkonu rozhodnutí; stejnopis rozhodnutí není třeba připojit, jestliže se návrh podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.
(2) Návrhu na prohlášení majetku nelze vyhovět,
a) byla-li povinnému povolena v rámci konkursního řízení ochranná lhůta,
b) byl-li na majetek povinného prohlášen konkurs,
c) byl-li u povinného podán návrh na vyrovnání,
d) byla-li u povinného zavedena nucená správa podle zvláštního zákona.
(3) Jde-li o vymáhání výživného pro nezletilé dítě, vyhoví soud návrhu, bezodkladně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl návrh podán.
§ 260c
(1) Nemá-li povinný způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, soud místo povinného předvolá jeho zákonného zástupce.
(2) Je-li povinným obec nebo vyšší územně samosprávný celek, soud předvolá toho, komu přísluší podle zvláštního zákona je zastupovat navenek.
(3) Je-li povinnou právnická osoba, soud předvolá toho, kdo je jejím statutárním orgánem; vykonává-li působnost statutárního orgánu více osob vedle sebe, předvolá soud kteroukoliv z nich. Jestliže statutární orgán tvoří více osob, soud předvolá jeho předsedu; není-li to dobře možné, lze předvolat každého člena tohoto orgánu, který je oprávněn jednat jménem právnické osoby. U právnické osoby v likvidaci soud předvolá likvidátora.
(4) Ten, kdo byl k prohlášení o majetku předvolán, je povinen se dostavit k soudu osobně.
§ 260d
(1) Předvolání k prohlášení o majetku musí obsahovat účel výslechu a poučení o následcích, jestliže prohlášení bude odmítnuto nebo jestliže v něm budou uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Považuje-li to soud za účelné, vyzve povinného, jeho zákonného zástupce nebo osobu činící prohlášení za obec, vyšší územně samosprávný celek nebo právnickou osobu (dále jen "předvolaný"), aby předložil seznam majetku povinného obsahující údaje uvedené v § 260e odst. 2, popřípadě též listiny dokládající tento majetek.
(2) Předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou. Předvolání musí být doručeno nejméně deset dnů přede dnem konání výslechu.
(3) Jestliže se ten, kdo byl k soudu řádně předvolán, nedostaví bez včasné a důvodné omluvy, bude k soudu předveden; o tom musí být předvolaný poučen.
§ 260e
(1) Před zahájením výslechu soud předvolaného vyzve, aby uvedl úplné a pravdivé údaje o majetku povinného, a znovu ho poučí o následcích nesplnění této povinnosti a o následcích odepření prohlášení.
(2) V prohlášení o majetku je předvolaný povinen uvést
a) plátce mzdy nebo jiného příjmu postižitelného srážkami ze mzdy a výši tohoto nároku,
b) peněžní ústavy, u nichž má účty, výši pohledávek a čísla účtů,
c) dlužníky, u nichž má jiné peněžité pohledávky, důvod a výši těchto pohledávek,
d) osoby, vůči nimž má jiná majetková práva nebo majetkové hodnoty, jejich důvod a hodnotu (§ 320),
e) movité věci (spoluvlastnický podíl na nich) povinného a kde, popřípadě u koho se nacházejí; totéž platí o listinách uvedených v § 334 a o cenných papírech uvedených v § 334a,
f) nemovitosti (spoluvlastnický podíl na nich) povinného,
g) podnik povinného a jeho části a kde se nachází.
(3) O prohlášení o majetku podle odstavce 2 soud sepíše protokol; seznam majetku, který předloží předvolaný, tvoří přílohu protokolu, jestliže předvolaný prohlásí, že obsahuje úplné a pravdivé údaje, nebo jestliže tento seznam do protokolu doplní. V protokolu se dále uvede obsah poučení poskytnutého soudem (odstavec 1) a výslovné prohlášení předvolaného o tom, že v prohlášení uvedl jen úplné a pravdivé údaje o majetku povinného. Protokol podepíše soudce, zapisovatel a předvolaný.
(4) Úkony soudu podle tohoto ustanovení může učinit jen soudce.
§ 260f
(1) O výslechu předvolaného soud vyrozumí oprávněného; oprávněný může předvolanému klást otázky jen se souhlasem soudu.
(2) Každý, kdo má vůči povinnému vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může nahlížet do spisu o prohlášení majetku povinného a činit si z něho výpisy a opisy.
§ 260g
(1) Soud upustí od prohlášení o majetku, jestliže povinný ještě před zahájením výslechu prokáže, že pohledávku oprávněného splnil (uspokojil), nebo jestliže oprávněný vzal ještě před zahájením výslechu svůj návrh zpět.
(2) Prohlásí-li oprávněný v průběhu výslechu, že netrvá na tom, aby předvolaný uváděl další majetek povinného, soud ve výslechu předvolaného dále nepokračuje; v protokolu uvede jen ten majetek povinného, který předvolaný uvedl do prohlášení oprávněného.
(3) Učinil-li povinný prohlášení o svém majetku v době 6 měsíců před podáním návrhu (§ 260a odst. 1), soud vyzve povinného k novému prohlášení jen tehdy, jestliže vyjde najevo, že se majetkové poměry povinného změnily; to neplatí, jestliže byl výslech předvolaného skončen podle odstavce 2.
§ 260h
Právní úkony povinného týkající se jeho majetku, které učinil poté, co bylo předvolanému doručeno předvolání k prohlášení o majetku (260d), jsou vůči oprávněnému neúčinné.
Nařízení výkonu rozhodnutí
§ 261
(1) Výkon rozhodnutí lze nařídit jen na návrh oprávněného. V návrhu na výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky uvede oprávněný, jakým způsobem má být výkon rozhodnutí proveden. Navrhuje-li oprávněný výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, označí v návrhu toho, vůči komu má povinný nárok na mzdu (plátce mzdy). Navrhuje-li oprávněný výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, označí v návrhu peněžní ústav a číslo účtu, z něhož má být pohledávka odepsána; označí-li oprávněný více účtů povinného u téhož peněžního ústavu, uvede také pořadí, v jakém z nich má být pohledávka odepsána. Navrhuje-li oprávněný výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, označí v návrhu osobu, vůči které má povinný pohledávku (dlužník povinného), a uvede důvod pohledávky.
(2) K návrhu na výkon rozhodnutí je třeba připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti. Potvrzením o vykonatelnosti opatří rozhodnutí soud, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Stejnopis rozhodnutí není třeba připojit, jestliže se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.
(3) Podá-li oprávněný návrh na výkon rozhodnutí u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně, potvrdí tento soud vykonatelnost rozhodnutí přímo na návrhu, a není-li sám příslušný k výkonu rozhodnutí, postoupí návrh příslušnému soudu.
(4) Jde-li o vymáhání výživného pro nezletilé dítě, nařídí soud výkon rozhodnutí bezodkladně, nejpozději do 30 dnů poté, co byl podán návrh.
§ 261a
(1) Výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
(2) Neobsahuje-li rozhodnutí soudu určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené rozhodnutím je třeba splnit do tří dnů a, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
(3) Má-li podle rozhodnutí splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li rozhodnutí jinak, jsou zavázáni splnit všichni povinní rovným dílem.
(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 neplatí, jde-li o rozhodnutí o prodeji zástavy. Výkon tohoto rozhodnutí lze nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
§ 262
(1) Jestliže je to, co ukládá rozhodnutí povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze nařídit výkon rozhodnutí, jen prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit.
(2) V případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrno, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit.
§ 262a
(1) Výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
(2) Při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.
§ 263
(1) Výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, jaký oprávněný navrhl a jaký podle rozhodnutí stačí k jeho uspokojení.
(2) Navrhne-li oprávněný k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí několika způsoby zároveň, ačkoli by k jejímu uspokojení zřejmě stačil pouze některý z nich, nařídí soud výkon rozhodnutí jen tím způsobem, který stačí k uspokojení pohledávky oprávněného.
§ 264
(1) Navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem.
(2) Soud zamítne návrh na výkon rozhodnutí, jestliže je již z návrhu zřejmé, že by výtěžek, kterého by se dosáhlo, nepostačil ani ke krytí nákladů výkonu rozhodnutí.
Provedení výkonu rozhodnutí
§ 265
((1) Po nařízení výkonu rozhodnutí se postará soud o jeho provedení.)
(1) Po nařízení výkonu rozhodnutí se postará soud o jeho provedení. Jde-li o vymáhání výživného pro nezletilé dítě, provede soud výkon rozhodnutí bezodkladně při zachování lhůt stanovených pro jednotlivé způsoby výkonu rozhodnutí.
(2) Jednotlivé úkony při provádění výkonu rozhodnutí může činit zaměstnanec soudu (vykonavatel), stanoví-li tak zákon nebo zvláštní právní předpisy, nebo pověří-li ho tím předseda senátu; při své činnosti se řídí pokyny předsedy senátu. Upustit od dalšího provádění výkonu rozhodnutí bez příkazu předsedy senátu může vykonavatel jen tehdy, když s tím souhlasí oprávněný anebo splní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá rozhodnutí.
(3) Je-li třeba, aby vykonavatel v souvislosti s úkony provedení výkonu rozhodnutí podal žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení u soudu nebo jiného orgánu, učiní tak jménem státu.
§ 266
(1) Na návrh může soud odložit provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen.
(2) I bez návrhu povinného může soud odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven (§ 268).
§ 267
(1) Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
(2) Obdobně podle odstavce 1 se postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.
§ 267a
(1) Návrhem podle třetí části je třeba uplatnit vůči věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo jiných práv anebo prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku. Nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu (§ 7 odst. 1), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán.
(2) Rozhodnutí o návrhu podle odstavce 1 je účinné proti všem oprávněným, proti jiným věřitelům povinného, kteří se účastní řízení o výkon rozhodnutí, a proti povinnému.
1 § 115 občanského zákoníku
2 § 20 až § 23 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
3 Zák. č. 326/2000 Sb. o o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
4 Zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů
5 § 517 odst. 2 občanského zákoníku, nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
6 § 546 a n. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
7 § 546 a n. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
8 § 88 a n. zák. č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů
9 § 1 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
27) Zákon č. /2001 Sb., o náhradním výživném a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.
10 Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte.
27) Zákon č. /2001 Sb., o náhradním výživném a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.