Důvodová zpráva k Vládní návrh zákona o výkonu trestu odnětí svobody

K § 1 :

Trest odnětí svobody je jedním z druhů trestů zakotvených v trestním zákoně (§ 27 tr. zák.). Nejen při jeho ukládání, ale i jeho výkonem je třeba sledovat dosažení účelu trestu ve smyslu trestního zákona (§ 20). Obsahem návrhu zákona o výkonu trestu je proto stanovit prostředky působení na odsouzeného, které mají k vytčenému cíli směřovat. V souladu s účelem trestu odnětí svobody definovaným v pravidle č. 58 standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni a pravidlem č. 3 Evropských vězeňských pravidel (evropská revidovaná verze Souboru minimálních pravidel pro zacházení s vězni) se zacházení s odsouzeným soustřeďuje na rozvíjení osobnostních rysů a schopností odsouzených, které jim umožní vést po propuštění z výkonu trestu soběstačný život v souladu s dobrými mravy.

K § 2 :

Zásady výkonu trestu zakládají jednak obecnou povinnost respektovat přirozenou lidskou důstojnost, jednak zacházet s odsouzeným během VTOS tak, aby proces jeho resocializace byl co možná nejúspěšnější. Navrhovaná ustanovení respektují jak příslušná ustanovení trestního zákona a Listiny základních práv a svobod, tak i mezinárodní dokumenty, jejichž obsahem je Česká republika vázána. Patří mezi ně zejména

Mezinárodní pak o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.),

Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (č. 169/1991 Sb.),

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.),

Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni,

Evropská vězeňská pravidla - evropská revidovaná verze standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni.

K § 3 :

Orgánem odpovědným za zajišťování průběhu výkonu trestu je výlučně Vězeňská služba. Její působnost je zakotvena i v dalších právních předpisech (zejména v zákoně ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky). Vězeňská služba provádí všechny činnosti spojené s výkonem trestu odnětí svobody převážně vlastními silami. V některých činnostech je její místo nezastupitelné (střežení odsouzených), jiné činnosti zčásti provádí sama a zčásti je zajišťuje na smluvním základě prostřednictvím jiných subjektů (např. zaměstnávání odsouzených).

V souladu s požadavkem zákonnosti postupu Vězeňské služby se stanoví, že může vůči odsouzeným použít jen ta omezení nebo donucovací prostředky, která stanoví zvláštní zákon (zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky).

Zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky předpokládá, že Vězeňskou službu tvoří jak příslušníci ve služebním poměru, tak občanští pracovníci v pracovním poměru. Občanští pracovníci zajišťují významnou část výkonu trestu odnětí svobody (organizační, ekonomickou, speciální výchovnou a další odbornou činnost). Proto se při vymezení působnosti Vězeňské služby v zásadě nerozlišuje mezi příslušníkem a občanským pracovníkem.

K § 4 :

Dosud platný zákon o výkonu trestu odnětí svobody umožňoval zřízení poradního sboru. Poslední novelizací byla tato instituce zrušena pro svoji formálnost. Členy poradního sboru byli totiž z velké části příslušníci nebo pracovníci Vězeňské služby působící v té samé věznici. Smysluplnost a funkčnost poradního sboru je spíše zajištěna členy, kteří nejsou vůči řediteli ve vztahu podřízenosti, přitom ale k penitenciární problematice mají vztah. Okruh osob, které mohou v poradním sboru působit, se předem neomezuje. Výběr se ponechává na řediteli věznice, v jehož zájmu je vytvoření kvalifikovaného a funkčního poradního orgánu. Je žádoucí, aby členem takového orgánu byl zásadně sociální kurátor. Uvedený požadavek není přímo do textu návrhu zákona promítnut nejen proto, že tímto zákonem nelze práva a povinnosti sociálních kurátorů upravovat ale i z toho důvodu, že nelze vyloučit výjimky, že některý poradní sbor bude (třeba jen dočasně) fungovat i bez sociální kurátora. Pojem sociální kurátor je navíc pojmem pracovním, jehož obsah žádným zákonem není vymezen.

V souladu s § 124 odst. 1 zákoníku práce se činnost v poradním sboru prohlašuje za úkon obecného zájmu, který odůvodňuje nárok na poskytnutí pracovního volna. Vězeňská služba členům poradního sboru poskytne náhradu případně vzniklých cestovních nákladů. Nepředpokládá se (obdobně jako v případech jiných poradních orgánů působících při orgánech veřejné správy), že by Vězeňská služba poskytovala i náhradu mzdy.

K § 5 :

Místem výkonu trestu je zásadně věznice. Její součástí může být i zdravotnické zařízení. Pokud to vyžaduje zdravotní stav odsouzeného vykonává se trest výjimečně i mimo věznici, ve zdravotnickém zařízení, které nespravuje Vězeňská služba. Odpovědnost za ostrahu odsouzeného má v takovém případě správa nejbližší věznice. Jestliže s umístěním odsouzeného ve zdravotnickém zařízení vzniknou další náklady (např. v souvislosti s uvolněním samostatného pokoje pro odsouzeného), uhradí je takovému zdravotnickému zařízení Vězeňská služba.

Definice mladistvého je v tomto ustanovení v podstatě shodná s vymezením tohoto pojmu podle § 74 odst. 1 tr. zák. Ve smyslu tohoto zákona se za mladistvého nebude považovat odsouzený, který byl po dovršení 18. roku jeho věku přeřazen do věznice pro dospělé odsouzené. Ve věznici pro mladistvé se zřizují oddělení odpovídající jednak požadovanému stupni zajištění bezpečnosti, jednak přihlížejí k osobnosti mladistvého pachatele, míře jeho narušení, závažnosti trestního činu, vypracovanému programu zacházení a k vyhlídkám návratu do občanského života.

K § 6 :

Podmínky, za nichž má Vězeňská služba povinnost určitou osobu přijmout do výkonu trestu, je třeba v zájmu právní jistoty vymezit přímo v zákoně. Navržená úprava koresponduje podmínkám a postupu vyplývajícím pro soud z trestního řádu.

V souladu s Evropskými pravidly zacházení s vězni se stanoví věznicím povinnost odsouzeného již při přijetí do výkonu trestu poučit o jeho právech a povinnostech.

K § 7 :

Proces umisťování odsouzených je v podstatě stejný jako dosud. Určení věznice, v níž bude odsouzený vykonávat trest, je administrativním úkonem, který se svěřuje do působnosti generálního ředitelství Vězeňské služby. U tohoto článku Vězeňské služby se soustřeďují potřebné údaje o aktuální volné kapacitě jednotlivých věznic, s přihlédnutím k místu trvalého pobytu odsouzeného a jeho rodiny. Umísťování odsouzených do věznic v blízkosti sídla jejich rodin je požadavkem, který byl uplatňován i ve zprávě “Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen CPT) z roku 1997.

K § 8 :

Typy věznic pro dospělé jsou v navrhovaném ustanovení shodné s dosavadní úpravou. Návrh však konstituuje věznice pro výkon trestu mladistvých pachatelů. Jednotlivá oddělení v těchto věznicích jsou zřizována na principu tzv. vnitřní diferenciace. Při zařazení do takového oddělení se vyhází z osobnostních a sociálních charakteristik mladistvého, míry jeho narušení, stanovenému programu zacházení. Důraz je kladen na oddělené umístění nebezpečných pachatelů od pachatelů s nadějnou osobní perspektivou.

K § 9 :

Rozhodování o tom, v jakém typu věznice má odsouzený uložený trest odnětí svobody vykonat, se v souladu s dosavadní právní úpravou obsaženou v § 39a a 81 trestního zákona a v souladu s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 8/1995 Sb., ponechává v pravomoci soudu.

Stanoví se obecná povinnost odsouzeného nastoupit výkon trestu ve věznici, kterou soud v nařízení výkonu trestu určil (tj. tzv. spádové věznici příslušné podle místa bydliště odsouzeného). Z důležitých důvodů se připouští, aby odsouzený trest nastoupil v jiné věznici (např. v místě, kde byl na příkaz soudu policií zadržen). Každá věznice přijímá k výkonu trestu odsouzené bez ohledu na to, v jakém typu věznice má být trest vykonán. I v této době je ovšem třeba dodržovat principy diferenciace odsouzených v závislosti na rozhodnutí soudu o zařazení. Pro účely nástupu výkonu trestu tedy každá věznice musí být schopna realizovat výkon trestu ve všech základních typech.

Krátce po nástupu výkonu trestu je odsouzený v souladu s rozhodnutím soudu umístěn do věznice specializující se na výkon trestu v podmínkách určitého typu.

K § 10 :

Přeřazování odsouzených během výkonu trestu je po hmotněprávní i procesní stránce dosud upraveno v § 39b a 81a trestního zákona a v § 324 trestního řádu. Z důvodů podrobně rozvedených v nálezu Ústavního soudu publikovaném pod č. 8/1995 Sb., se i nadále navrhuje ponechat rozhodování o přeřazování v působnosti soudu.

K § 11 :

Podle § 324 trestního řádu je ředitel věznice jedním ze subjektů oprávněných podat návrh na přeřazení dosouzeného do jiného typu věznice. Pokud má ředitel věznice za to, že v jiném typu věznice bude dosaženo účelu výkonu trestu, pak je třeba podání návrhu na rozhodnutí o přeřazení formulovat jako jeho povinnost.

K urychlení řízení o přeřazení odsouzeného se řediteli věznice ukládá povinnost k návrhu na přeřazení připojit hodnocení, na jehož základě, by soud mohl rozhodnout, a označit důkazy, které by v případě potřeby soud mohl provést.

K § 12 :

Návrh na přeřazení do věznice mírnějšího typu může podle § 324 trestního řádu podat rovněž odsouzený. Jeho korespondence se soudem podle § 17 odst. 3 návrhu nepodléhá kontrole, a proto o jeho úkonu se Věznice může dovědět pouze tehdy, jestliže jí to odsouzený sdělí. V takovém případě se v zájmu urychlení řízení řediteli věznice ukládá povinnost zaslat soudu podklady uvedené v § 11 odst. 2, aniž by vyčkával výzvy soudu.

Zpracování uvedených podkladů nemá smysl, pokud zákonná překážka brání věcnému projednání návrhu odsouzeného (např. překážky uvedené v § 39a odst. 4, 5 nebo nedodržení lhůty uvedené v § 39a odst. 6 trestního zákona). V takovém případě se řediteli věznice ukládá, aby pouze odkázal na tuto překážku.

K § 13 :

Navrhované ustanovení umožňuje, aby věznice byla zřízena i v jiném objektu, než v objektu Vězeňské služby. Podmínkou uzavření smlouvy o zřízení věznice je souhlas vlastníka objektu se zřízením věcného břemene ve smyslu občanského zákoníku. Tím se zajišťuje kontinuita pro případ změny vlastnického práva. Konkrétní účast Vězeňské služby a vlastníka objektu na správě a provozu takové věznice se bude řídit dohodou mezi oběma subjekty. V úvahu přichází široká škála modifikace od pouhého pronájmu objektu, který nebude spojen s žádnou další aktivitou vlastníka objektu, až po převážné zajišťování správy a provozu věznice jiným subjektem, než je Vězeňská služba. Té však ze zákona vždy zůstává odpovědnost za ostrahu věznice, zacházení s odsouzenými a za dodržování zákonných podmínek výkonu trestu. Skutečností, že věznice má tento zvláštní režim, není dotčeno právo dozoru nad výkonem trestu.

K § 14 :

Provoz každé věznice je po organizační stránce upraven vnitřním řádem věznice, který má povahu závazného pokynu ředitele věznice vyplývajícího ze zákona. Tímto řádem nejsou nijak omezována práva odsouzených upravená tímto zákonem, ani v něm nesmí být obsaženy další povinnosti.

K § 15 :

Ustanovení zajišťuje rovnost práv všech odsouzených, a to bez ohledu na zařazení do typu věznice, ve které trest vykonávají. Tato skutečnost vyplývá z principu, že jednotlivé typy věznic se od sebe liší nikoliv mírou práv a povinností odsouzených, ale jen úrovní jejich střežení.

K § 16 :

V souladu s požadavky zakotvenými v Evropských vězeňských pravidlech se odsouzenému zajišťují standardní podmínky k ochraně zdraví. Jedná se zejména o kvalitu stravy a způsob jejího podávání, přiměřenost a čistotu ošacení a ložního prádla, zajištění osobní hygieny, čistoty prostředí. Tyto okolnosti mají význam pro důstojnost a sebeúctu a jsou součástí výchovných vězeňských programů. Odsouzenému se zaručuje právo na zdravotní péči za podmínek, které stanoví zvláštní zákon. Na tuto péči je odsouzený povinen přispívat podle předpisů o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění.

K § 17 :

V podmínkách výkonu trestu odnětí svobody není důvod ke stanovení jakýchkoliv omezujících opatření týkajících se korespondence, a to jak z hlediska výběru osob, s nimiž si odsouzený může dopisovat, tak z hlediska frekvence korespondence. Kontrola korespondence představuje oprávnění (nikoliv však povinnost) Vězeňské služby seznámit se s obsahem korespondence, (pocházející od odsouzeného nebo pro něj určené). Tímto opatřením se sleduje předcházení tzv. mimořádným událostem ve věznici. Zákon v souladu s požadavky obsaženými v mezinárodních dokumentech i v trestním řádu stanoví výjimky z tohoto oprávnění. Ve smyslu čl. 35 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích nelze korespondenci obviněných občanů adresovanou konzulárnímu úřadu považovat za úřední, tedy nedotknutelnou. Naopak korespondence odesílaná konzulárním úřadem obviněnému cizinci je ve smyslu cit. “Úmluvy” korespondencí úřední, a tudíž nedotknutelnou. Další výjimku představují omezení, která se uplatní u odsouzeného, u něhož je dán důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu.

K § 18 :

Nové ustanovení umožňuje v souladu s právní úpravou obvyklou v zemích Evropské unie využití telefonu při žádoucích kontaktech odsouzeného s osobami mimo věznici. Oprávnění, nikoliv ve všech případech povinnost Vězeňské služby seznámit se s obsahem telefonického hovoru je prevence tzv. mimořádných událostí ve věznici - obdobně jako je tomu při kontrole korespondence.

K § 19 :

Návštěvy blízkých osob jsou významným prvkem při udržování pozitivních sociálních vztahů mezi odsouzeným a rodinou. Z tohoto důvodu se možnost přijímat návštěvy upravuje obdobně jako v zemích Evropské unie. Ředitel věznice může odsouzenému povolit i návštěvu osoby jiné, jestliže lze mít důvodně za to, že to přispěje k dosažení účelu výkonu trestu nebo jestliže je pro takové rozhodnutí dán důležitý důvod. V souladu s požadavkem CPT budou dále vytvářeny podmínky pro prodlužování návštěv bez přímého dozoru a usnadnění pobytu návštěv ve věznici.

K § 20 :

Právo odsouzených na duchovní a další obdobné služby, sledují humanitární cíle ve smyslu zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Jedná se o významnou formu pomoci, která napomáhá k rozvoji mravního cítění pachatelů, akceptací viny a projevení lítosti za spáchaný trestný čin. To vše má význam pro další život odsouzeného. V současné době získává poskytování duchovní pomoci odsouzeným pevný organizační rámec.

Součástí sociálních práv odsouzených je právo na poskytnutí sociálních služeb zaměstnanci okresních úřadů (sociálními kurátory) v rozsahu, který je potřebný. Tomu koresponduje povinnost věznice umožnit takovému zaměstnanci přístup do věznice za účelem provádění kontinuální sociální práce s odsouzenými. Tato práce obsahuje poradenskou a socioterapeutickou službu uskutečňovanou ve všech fázích trestního řízení i po jeho skončení.

K § 21 :

Právo odsouzeného na své náklady odebírat tisk a jiné publikace neodporuje účelu výkonu trestu a proto se v tomto směru v zásadě neomezuje. Výjimku představují publikace, jejichž obsah jednoznačně odporuje požadavku pozitivního působení na odsouzeného - na tyto publikace dopadá povinnost odsouzeného zakotvená v § 28 odst. 2 písm. i).

V jednotlivých věznicích jsou zřízeny knihovny s podobným inventářem, jaký mají tzv. veřejné knihovny. Odsouzený může služeb této knihovny využívat bez omezení (s výjimkou kázeňského trestu celodenního umístění do uzavřeného oddělení a samovazby).

K § 22 :

Právo odsouzeného mít a používat ve věznici i další věci není vázáno taxativním výčtem těchto věcí. V zásadě jsou povoleny všechny věci přispívající k rozvoji osobnosti odsouzeného, jeho znalostí a dovedností. Tyto věci nebo povaha jejich užívání nesmí narušovat vnitřní řád věznice a omezovat nebo škodit ostatním odsouzeným.

K § 23 :

S částí finančních prostředků, které si odsouzený vydělá nebo které mu jsou do věznice poukázány, může nakládat kromě jiného i tak, že je použije na nákup věcí uvedených v tomto ustanovení. Zřizování prodejen v jednotlivých věznicích se osvědčilo; z mnoha hledisek se ukázalo jako vhodnější opatření, než je vymezení obsahu a podmínek zasílání balíčků.

K § 24 :

Právo odsouzeného přijímat balíčky během výkonu trestu se v souladu s právní úpravou obvyklou v zemích Evropské unie omezuje na dva balíčky v kalendářním roce. Omezení je odůvodněno zejména skutečností, že i přes náležitou kontrolu se zejména prostřednictvím balíčků dostávají do věznice návykové látky. Odsouzený má možnost osobních nákupů za peníze, které si s sebou do věznice přinesl nebo které mu byly během výkonu trestu zaslány. Tento postup je vhodnější a dostupný sortiment zboží vylučuje možnost získání nepovolených věcí.

K § 25 :

Odsouzenému se ponechává volnost při nakládání s finančními prostředky, které si do věznice přinesl, jsou mu zasílány nebo které vlastní ve formě tzv. kapesného.

Omezení disponovat s vlastními finančními prostředky nastupuje v případě nedostatku peněž při propuštění (cestovné a další nezbytné výlohy) nebo tehdy, jestliže pachatel nemá uhrazeny všechny pohledávky spojené s trestním řízením (zejména náklady trestního řízení, náklady vazby a výkonu trestu, škodu způsobenou trestným činem nebo škodu způsobenou během výkonu trestu).

K § 26 :

V souladu s požadavky obsaženými v Evropských vězeňských pravidlech se odsouzeným zaručuje právo podávat stížnosti orgánům, oprávněným o jejich stížnostech rozhodovat nebo provádět potřebná šetření. Odsouzeným se rovněž zaručuje právo žádat o rozmluvu s úřední osobou, která provádí kontrolu ve věznici. Právo odsouzených na poskytování právní pomoci advokátem (v jiných než trestních věcech) je zaručeno tímto zákonem.

K § 27 :

V souvislosti s úpravou povinností odsouzených během výkonu trestu se zdůrazňuje, že povinností odsouzených je podrobit se omezení rozsahu některých občanských, sociálních a politických práv. Limituje se i rozsah dalších omezení odsouzeného v případě, že je během výkonu trestu proti němu vedeno další trestní stíhání a jsou splněny podmínky vazby podle § 67 tr. řádu.

K § 28 :

Výčet základních povinností odsouzeného během výkonu trestu vychází ze stávající úpravy, která odpovídá úpravě obsažené zejména v Evropských vězeňských pravidlech. Výčet zákazů byl rozšířen zejména o zákaz her o peníze, držení věcí ohrožujících bezpečnost, o zákaz účasti na veřejných loteriích a sázkách, o zákaz tetování (vzhledem k nebezpečí nákazy HIV) a zneužívání zdravotní péče předstíráním poruchy zdraví nebo úmyslným poškozováním svého zdraví. Porušení některé z povinností uvedených v tomto ustanovení je kázeňským přestupkem. Z úpravy kázeňského řízení (§ 47 a násl.) vyplývá, že zaviněné porušení stanovené povinnosti je vždy třeba prokázat.

K § 29 :

Nezbytnou součástí programu zacházení s odsouzeným je jeho pracovní začlenění. Povinností odsouzeného je práci (pokud je k dispozici) vykonávat. Věznice přihlíží ke zdravotnímu stavu a kvalifikaci odsouzeného. Součástí zaměstnávání odsouzených je i získávání a doplňování vzdělání a pracovní kvalifikace. Pracovní zařazení a odměna za práci má význam nejen pro seberealizaci odsouzeného, ale výrazně ovlivňuje plnění vyživovacích povinností směrem k rodině a dalších finančních závazků. Z celospolečenského hlediska představuje zaměstnaný odsouzený výrazné snížení nákladů na VTOS, a sociální dávky poskytované rodině.

K § 30 :

Při zaměstnávání odsouzených se ponechávají dvě základní formy, které byly do zákona v této podobě promítnuty poslední novelou stávajícího zákona o výkonu trestu. Pokud odsouzení nepracují přímo v objektech věznice, uskutečňuje se jejich pracovní zařazení na základě smlouvy mezi věznicí a podnikatelským subjektem. U odsouzených se tedy nejedná o pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou ve smyslu zákoníku práce. Přesto se stanoví, že i vůči odsouzeným má podnikatelský subjekt při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stejné povinnosti jako vůči ostatním zaměstnancům.

Podnikatelský subjekt vůči odsouzeným nevystupuje ani jako plátce mzdy. Ze zákona totiž poskytuje smluvní plnění za práce provedené odsouzenými věznici, která stanoví mzdu podle hledisek určených nařízením vlády a zároveň provádí odpovídající rozúčtování. Důvody takového postupu vyplývají ze specifik výkonu trestu i zkušeností se zaměstnáváním odsouzených a nijak se neodlišují od forem odměňování odsouzených, které aplikují státy EU a další.

Zakotvení souhlasu odsouzeného k  zaměstnání u tzv. “soukromého podniku” jako podmínky jeho zařazení do práce, vyplývá ze závazku obsaženého v čl. 2 odst. 2 písm. c) Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené práci, publikované pod č. 506/1990 Sb. Postup při odvolání předtím vysloveného souhlasu je analogický postupu při výpovědi z pracovního poměru a jeho smyslem je minimalizovat případy zneužívání tohoto institutu odsouzenými.

K § 31 :

Povaha práce při zacházení s výbušninami vylučuje, aby ji prováděli odsouzení. Proto se zákonem provádění takových prací nebo školení o nich u odsouzených vylučuje. Podobnou povahu jako tyto práce má i řada dalších, které ovšem nelze pro odsouzené vyloučit, neboť tím by se výrazněji omezil okruh možných prací (např. práce s ředidlem, která má povahu návykové látky). Zákon ukládá, aby v těchto případech byla nad odsouzenými zajištěna zvýšená kontrola. Taxativní výčet těchto prací je obtížný, proto se volí forma popisu charakteristického znaku - tj. nebezpečí, které je s těmito pracemi spojeno.

K § 32 :

V zákoně se jednoznačně formuluje pracovní povinnost odsouzených, z níž jsou přípustné výjimky odůvodněné zdravotním stavem. Pracovní podmínky, pracovní doba a podmínky pro uložení přesčasové práce budou u odsouzených stejné jako u zaměstnanců pracujících na základě pracovní smlouvy. Vedle toho se stanoví, že nezbytné úklidové a podobné práce sloužící k zajištění provozu věznice, případně práce prováděné v rámci pracovní terapie, se nezapočítávají do pracovní doby a odsouzení jsou povinni je provádět bez nároku na pracovní odměnu.

K § 33 :

Specifika zaměstnávání odsouzených neumožňují provádět jejich odměňování podle obecně platných předpisů. Proto se právní úprava jejich odměňování za práci svěřuje vládnímu nařízení. Odsouzeným jsou mimo pracovní odměny poskytovány další náležitosti (strava, ubytování oblečení). To vyžaduje zvláštní právní úpravu srážek z pracovní odměny i z výkonu rozhodnutí vedeného na jejich pracovní odměnu. Právní úprava těchto otázek se svěřuje vyhlášce Ministerstva spravedlnosti, které je ústředním orgánem státní správy pro vězeňství.

K § 34 :

Vzdělávání a získávání kvalifikace hraje důležitou roli v individuálním programu zacházení s odsouzeným. Je úzce spojeno s konečným úkolem převýchovy vězně nejen z hlediska jeho osobní potřeby (najít práci a zajistit si obživu), ale i z hlediska celospolečenského.

Příprava odsouzených na budoucí povolání se považuje za formu, jakou odsouzení plní svoji povinnost pracovat. Pro účely tohoto zákona (nikoliv z hlediska jiných právních předpisů) se na ně proto hledí jako na zařazené do práce. Z toho např. vyplývá, že takoví odsouzení nemají povinnost vedle studia pracovat a mají nárok na kapesné.

K § 35 :

Pokud odsouzený nepracuje a nelze náklady výkonu trestu hradit z jeho odměny za práci, není důvod mu povinnost úhrady prominout a tím jej zvýhodňovat ve srovnání s odsouzenými, kteří pracují. Ustanovení umožňuje prominout povinnost úhrady nákladů výkonu trestu odsouzenému, jehož příjem nedosahuje dlouhodobě částky životního minima.

K § 36 :

Jedním z prostředků jak omezit nežádoucí jednání k sobě samému (tzv. automutilace - sebepoškozování) a mezi odsouzenými navzájem, která vede ke zneužívání zdravotnické pomoci je finanční postih provinilců, spočívající v povinnosti odsouzeného hradit skutečně vynaložené zbytečné náklady, způsobené nezodpovědným chováním pachatele.

K § 37 :

Způsobí-li odsouzený během výkonu trestu škodu (ať již věznici nebo komukoliv jinému), nebo naopak - jestliže je za těchto okolností škoda způsobena jemu, posoudí se odpovědnost podle obecných předpisů. Nejde-li o škodu způsobenou při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním, bude se odpovědnost za škodu posuzovat podle obecných předpisů, zejména podle občanského zákoníku.

K § 38 :

Na úpravu odpovědnosti odsouzeného za škodu způsobenou zaměstnávajícímu subjektu při výkonu práce, analogicky navazuje stejná konstrukce odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavatelem odsouzenému. Pod tento režim nebudou spadat škody vzniklé při provádění úklidových a podobných prací, neboť nemají povahu prací vykonávaných v rámci zaměstnávání a za úplatu. Podmínky odpovědnosti za takovou škodu se budou posuzovat podle obecných předpisů (§ 415 a násl. občanského zákoníku).

Ochrana práv odsouzeného, který vzhledem ke svému postavení má ztíženou možnost kvalifikovaně vystupovat vůči zaměstnávajícímu subjektu, vyžaduje, aby požadovaná náhrada škody byla projednána též s věznicí.

K § 39 :

V otázce náhrady škody způsobené při výkonu práce odsouzenému Vězeňskou službou nebo jiným subjektem není důvodu volit jinou právní úpravu, než jaká platí podle zákoníku práce na vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

K § 40 :

Principy působení na odsouzené jsou stanoveny v programu zacházení, který přihlíží k osobnosti odsouzeného, jeho intelektové úrovni, vzdělání, kriminální kariéře a délce uloženého trestu. Pojem resocializační program je nahrazen pojmem program zacházení, který lépe odpovídá běžně používanému anglickému pojmu treatment.

K § 41 :

Zvláštní důraz je kladen na získání soběstačnosti pro běžný občanský život, a to jak po stránce pracovních návyků a sociálních dovedností, tak i schopností zajišťovat si vlastními silami údržbu domácnosti, osobní hygienu, stravu a organizaci života.

Program zacházení se zpracovává na základě komplexní zprávy o odsouzeném, vypracované během pobytu v nástupním oddělení výkonu trestu. Pokud u odsouzeného přichází v úvahu více variant programu zacházení, umožní se mu výběr. Podmínkou účinnosti programu zacházení je jeho aktualizace v závislosti na vývoji chování odsouzeného.

Již v této fázi má význam kontinuální sociální práce zajišťovaná pověřenými zaměstnanci okresních úřadů. Její nezastupitelná role je zejména při přechodu odsouzeného z podmínek výkonu trestu do života na svobodě. Pokud má být sociální práce úspěšná, nesmí začínat až propuštěním odsouzeného z výkonu trestu, ale již ve fázi formulace programů zacházení a jejich uplatňování.

K § 42 :

V souladu s ústavním vymezením postavení soudů a rozsahem jejich působnosti podle zákona se těmto orgánům v zákoně neukládají žádné obecné preventivně výchovné povinnosti. K naplňování účelu výkonu trestu mohou soudy přispívat především včasným a správným rozhodováním o otázkách, které jim v konkrétních věcech v průběhu výkonu trestu přísluší. Totéž platí o dalších orgánech činných v trestním řízení.

Zaměstnanci soudů se v tomto ustanovení výslovně uvádějí proto, že se předpokládá další rozvoj probačního dohledu vykonávaného probačními úředníky soudů.

Výkon oprávnění podle tohoto ustanovení je třeba odlišovat od výkonu dozoru nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu, který podle tohoto návrhu (§ 79) má vykonávat státní zástupce.

K § 43 :

Navrhuje se předem nevymezovat určitý okruh subjektů, které se mohou podílet na působení na odsouzené během výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodující je vždy možnost pozitivního ovlivnění chování odsouzeného, nikoliv formální označení nebo zařazení takového subjektu. Právě z tohoto hlediska posuzuje generální ředitel Vězeňské služby, a ve věcech, které si nevyhradil, též ředitel věznice, zda připustí účast takového subjektu na působení na odsouzeného během výkonu trestu. Pokud taková činnost má mít smysl, vyžaduje aktivní přístup ze strany samotného odsouzeného, který vychází z jeho osobního přesvědčení. V případě potřeby je ředitel věznice povinen pro uvedenou činnost vyčlenit potřebné prostory, resp. zajistit i jiné podmínky.

K § 44 :

Navrhuje se upustit od institutu samospráv odsouzených, které se ukázaly jako nevyhovující. Odsouzeným je zachována možnost podílet se na způsobu řešení otázek souvisejících s jejich životem předkládáním návrhů a připomínek.

K § 45 :

Odměny představují výrazný nástroj k posílení motivace odsouzených k pozitivním aktivitám. Jejich výčet se upravuje tak, aby pro odsouzeného znamenaly byť jednorázové zlepšení jeho postavení a nebyly jím chápány jen jako formální záležitost.

Zavádí se nový pojem “povolení dočasně opustit věznici” místo dosavadního “volného pohybu”. Tento termín by zůstal nadále vyhrazen pro pohyb odsouzeného bez střežení buď v rámci věznice nebo při plnění pracovních povinností mimo areál věznice.

K § 46 :

Výčet kázeňských trestů se doplňuje o pokutu až do výše 1.000,- Kč a odnětí výhod vyplývajících z předchozí kázeňské odměny. Nově se připouští odklad výkonu některých trestů na zkušební dobu. Kázeňské tresty se formulují tak, aby nenarušovaly plnění úkolů programu zacházení.

K § 47 :

V kázeňském řízení se zakotvují obecné požadavky řádného zjištění skutkového stavu věci a přiměřenosti kázeňského trestu povaze a závažnosti kázeňského přestupku.

K § 48 :

Zákonné podmínky pro uložení kázeňského trestu propadnutí věci jsou formulovány shodně s úpravou obsaženou v trestním zákoně a v zákoně ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

K § 49 :

Nová úprava výkonu kázeňských trestů celodenního umístění do uzavřeného oddělení a umístění do samovazby vychází z Evropských vězeňských pravidel a respektuje podmínky stanovené pro výkon těchto kázeňských trestů.

K § 50 :

Zákonné podmínky pro zabrání věci jsou formulovány shodně s úpravou obsaženou v trestním zákoně a v zákoně ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

K § 51 :

K zajištění zákonnosti při vyřizování kázeňských přestupků má přispět úprava, podle níž je kázeňská pravomoc svěřena pouze generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR a ředitelům věznic. Jako výjimka se připouští, aby kázeňskou pravomoc vykonávali i jiní zmocnění zaměstnanci Vězeňské služby.

K § 52 :

Ve všech případech se připouští, aby odsouzený podal stížnost proti rozhodnutí, jímž mu byl uložen kázeňský trest. Stížnost zásadně nemá odkladný účinek, aby se zamezilo stavu ohrožujícímu udržení pořádku ve věznici. Pouze v případě, kdy by nebylo možné napravit následky vyvolané rozhodnutím učiněným v prvním stupni, pokud by stížnost byla shledána jako důvodná, se takové stížnosti přiznává odkladný účinek. Pokud by odsouzený další manipulací s věcí, na níž se vztahuje nepravomocné rozhodnutí o propadnutí, narušoval pořádek nebo bezpečnost, lze mu takovou věc podle úpravy obsažené v § 22 a 28 odst. 3 odejmout a uložit do úschovy věznice.

K § 53 :

Smyslem ukládání kázeňských trestů není další potrestání odsouzeného, ale především udržení pořádku a klidu ve věznici a motivace odsouzeného k pozitivnímu chování. Proto se připouští, aby za stanovených podmínek byl kázeňský trest prominut nebo se od jeho výkonu upustilo.

K § 54 :

Institut zahlazení kázeňského trestu se v praxi osvědčil jako prostředek motivace odsouzeného k pozitivnímu chování. Zahlazení kázeňského trestu má význam zejména pro řízení o podmíněném propuštění.

K § 55 :

Vyřizování přestupků v kázeňském řízení, pokud takové přestupky byly spáchány během výkonu trestu, odpovídá právní úpravě obsažené v § 10 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a jeho nejjednodušší a relativně účinná forma se přebírá.

Shodně s ustanovením § 11 odst. 1 písm. g/ a § 172 odst. 2 písm. b/ trestního řádu se navrhuje v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody zakotvit zásadu, podle níž vyřízení trestného činu v kázeňském řízení nevytváří překážku rei iudicatae.

K § 56 :

Dikce tohoto ustanovení v zásadě přebírá dosavadní úpravu. Nově je stanoven maximální počet dní na které může ředitel věznice přerušit výkon trestu jednotlivému odsouzenému v kalendářním roce.

K § 57 :

Poměrně početné skupině odsouzených je vedle trestu odnětí svobody ukládáno i ochranné léčení (protialkoholní, protitoxikomanické, sexuální, psychiatrické). Důvody, pro které je takové léčení ukládáno, úzce souvisejí s příčinami trestné činnosti, a je proto žádoucí, aby se odsouzený ochrannému léčení podrobil ještě během výkonu trestu. Pokud je léčba úspěšná, lze očekávat i výraznější efekt výkonu trestu. Proto se stanoví, že s výkonem takového léčení má být započato co nejdříve po nástupu výkonu trestu. Takový postup je ovšem limitován kapacitními možnostmi příslušné věznice.

Výkon ochranného léčení uloženého v ambulantní formě je spojen s nižšími nároky organizačními, finančními a personálními. Z tohoto důvodu se stanoví povinnost Vězeňské službě provádět výkon takového léčení bezprostředně po nástupu výkonu trestu vždy; výjimku představují případy, kdy by zahájení léčby nemělo s ohledem na zanedbatelnou délku uloženého trestu nebo jeho zbytku smysl.

Pokud odsouzený z jakéhokoliv důvodu ochranné léčení do svého propuštění nevykoná, správa věznice poskytne zdravotnickému zařízení potřebné podklady k pokračování v jeho výkonu.

K § 58 :

V úvodu této části zákona se zdůrazňuje vztah zvláštní právní úpravy výkonu trestu odnětí svobody týkající se jednotlivých kategorií odsouzených k ostatním obecným ustanovením tohoto zákona. Specializovaná oddělení se zpravidla zřizují pro výkon trestu matek nezletilých dětí, odsouzených trvale pracovně nezařaditelných, odsouzených na doživotí a cizinců.

K § 59 :

Zvláštní postavení při výkonu trestu odnětí svobody mají tzv. věznice pro místní výkon trestu, v nichž trest odnětí svobody vykonávají odsouzení ke krátkodobým trestům odnětí svobody. Na správě těchto věznic se podílejí též obce a odsouzení vykonávají práce především podle jejich požadavků.

Předpokladem zřízení věznice pro místní výkon trestu je vždy dohoda mezi ministrem a příslušnou obcí. Iniciativa k jejímu zřízení vychází od obce; jen ta může zvážit zda k provozu takové věznice má vhodné podmínky a i posoudit zejména ekonomický a další přínos z takové věznice. Zákon jednak stanoví působnost obce, jednak vymezuje působnost Vězeňské služby. Předpokládá se, že stát bude obcím na provoz věznice poskytovat dotaci. Jako nejjednodušší se jeví její výši odvozovat od počtu odsouzených v takové věznici. Výše dotace by měla respektovat oboustrannou výhodnost provozu věznice - jak pro stát, kterému by se výkon trestu v klasických státních věznicích zlevnil, tak i pro obce, které by provozem věznice vytvořily volná pracovní místa, zajistily by provádění neatraktivních prací a získávaly i určité finanční prostředky do svého rozpočtu.

Do “místního výkonu trestu” se zařazují odsouzení ke krátkodobému trestu zásadně v blízkosti místa svého bydliště. Určitý difamující účinek výkonu trestu v  místě naopak vyváží skutečnost, že odsouzenému ředitel věznice může výkon trestu přerušit na dva dny pracovního klidu. Tento postup se vylučuje u odsouzeného, který neskýtá záruku, že přerušení trestu nezneužije.

Pozitivní výsledky výkonu trestu odnětí svobody v menších kolektivech, s širší možností sociálních kontaktů a udržováním rodinných vazeb jsou v odborné literatuře popsány.

K § 60 :

Návrh zákona neobsahuje zvláštní definici obsahu pojmu “mladistvý”. Je proto třeba za něj považovat toho, kdo byl ve smyslu § 74 odst. 1 trestního zákona za mladistvého označen.

Zvláštní ustanovení oddílu třetího hlavy čtvrté zahrnuje některé odlišnosti výkonu trestu u mladistvých, jejichž aplikace je odůvodněna pouze ve věznicích pro mladistvé (nikoliv u mladistvého po dovršení jeho 18. roku, jestliže je pro další výkon trestu zařazen do věznice pro ostatní odsouzené).

K § 61

Pro mladistvé vězně je nezbytné vytvářet podmínky, které je chrání před okolními škodlivými vlivy. Program zacházení musí přihlížet k potřebám daných jejich věkem. Vzhledem k celoživotní perspektivě je kladen důraz na opětné společenské začlenění. Proto se u mladistvých zdůrazňuje výchovná stránka výkonu trestu a nutnost zajistit jejich přípravu na budoucí povolání nebo ukončení školní docházky.

Zacházení s mladistvými je v souladu s příslušnými články Úmluvy o právech dítěte (zejména Čl. 1 a Čl. 37), která sukcedovala do vnitrostátního práva v roce 1991 (č. 104/1991 Sb.).

S přihlédnutím k psychosociálnímu vývoji a udržení rodinných vazeb se mladistvým umožňuje přijímat návštěvy rodinných příslušníků ve větším rozsahu než je tomu u dospělých odsouzených.

V zájmu účinného provádění sociální práce se zakotvuje oprávnění příslušného zaměstnance okresního úřadu navštěvovat mladistvé ve věznici. I v těchto případech je zachováno právo mladistvých na sociální služby ve smyslu § 20.

K § 62 :

U mladistvých se zdůrazňuje nezbytnost udržovat styky s rodinou, k nimž možno počítat i zasílání balíčků. Na rozdíl od dospělých odsouzených mají mladiství zpravidla i méně peněžních prostředků, z nichž by mohli hradit nákupy (zejména jestliže nepracují, ale docházejí do školy nebo se jinak připravují na zaměstnání).

K § 63 :

S přihlédnutím k biologickému vývoji mladistvého a jeho psychosociálním potřebám kontaktu s rodinou se mezi odměny zařazuje i mimořádné povolení balíčku.

K § 64 :

Výčet kázeňských trestů, které lze uložit mladistvým, se od obecné úpravy platné pro dospělé odsouzené odlišuje tak, aby byl zdůrazněn výchovný prvek trestu. Tento postup je rovněž odůvodněn specifiky psychického vývoje mladistvých. Při ukládání kázeňského trestu mladistvému a při stanovení jeho výměry platí obecné ustanovení uvedené u § 47 odst. 2, tj. že uložený kázeňský trest musí být úměrný závažnosti spáchaného kázeňského přestupku a musí být v souladu se zájmem na nápravě odsouzeného. U mladistvých tento princip znamená povinnost přihlížet též k jejich věku (např. u patnáctiletých mladistvých budou kázeňské tresty za stejné provinění zpravidla mírnější, než u osmnáctiletých).

K § 65 :

Při udělování přerušení výkonu trestu mladistvým se zdůrazňuje, že vedle obecných hledisek pro rozhodnutí je třeba se zabývat kvalitou prostředí, v němž se bude mladistvý během přerušení výkonu trestu nacházet.

Trestní zákon připouští, aby vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody byla mladistvému uložena i ochranná výchova. Při jejím nařízení je třeba postupovat tak, aby její zahájení plynule navazovalo na ukončení výkonu trestu. V případě, že je výkon ochranné výchovy uvedeným způsobem zajištěn, je žádoucí (stejně jako u zahájení nebo pokračování ochranného léčení po výkonu trestu), aby mladistvý byl po skončení výkonu trestu do příslušného výchovného zařízení dodán a zahájení ochranné výchovy na výkon trestu plynule navazovalo.

K § 66 :

I když trestní řád umožňuje přerušení výkonu trestu těhotné ženě nebo matce dítěte do jednoho roku věku, přesto v § 323 odst. 3 per analogiam a § 325 odst. 2 připouští výjimky. Za situace, kdy taková žena vykonává trest odnětí svobody, s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu, případně i z důvodu ochrany zdraví nenarozeného dítěte, se omezuje výčet kázeňských trestů, které jí mohou být uloženy.

K § 67 :

Z § 322 odst. 2 a § 325 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že výkon trestu na matce dítěte do jednoho roku věku je až na výjimky vyloučen. Pokud taková žena nastoupí výkon trestu (ať již předtím, než dítě dovrší 1 rok věku, nebo po tomto datu), a soud neshledá důvodu rozhodnout o svěření dítěte do péče jiné osoby, připouští se, aby se odsouzená žena starala o dítě i během výkonu trestu. Tento postup je podmíněn tím, že je to ve prospěch nezletilého dítěte a podmínky ve věznici to umožňují.

Umístění dítěte (obvykle do věku 3 let) společně s matkou, která vykonává trest odnětí svobody není v okolních zemích neobvyklé (např. Polsko, Rakousko, SRN, Švýcarsko).

Argumenty uváděné na podporu tohoto řešení mají právní a psychosociální rozměr, směřují jednak k dítěti, jednak k matce.

Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) v Čl. 3 uvádí, že veškerá rozhodnutí týkající se dítěte musí plně brát v úvahu jeho nejlepší zájem (dobro dítěte). V Čl. 9 pak je zdůrazňováno právo dítěte žít s rodiči, s výjimkou, kdy se má za to, že je to neslučitelné s jeho zájmem. Z klinických pozorování a empirických výzkumů vyplývá, že dítě útlého věku zbavené fyzického a psychického kontaktu s matkou (nebo člověkem stále ji nahrazujícím), umístěné v ústavním zařízení s nedostatečnými vnějšími podněty zaostává ve svém psychosociálním vývoji.

Cílem je tedy zabránit odloučení matek a dětí a umožnit matkám “sociální a emocionální výchovu”, dále osvojení žádoucích znalostí, dovedností, schopností uspořádat si život s dítětem po propuštění, zabránit chybám, které by měly vliv na zdárný vývoj dítěte. Vést matku k soběstačnosti a odpovědnosti.

Předpokladem je, že matka se o dítě před odsouzením sama starala a po propuštění se musí chtít a mít možnost o něj starat. Tato podmínka platí i pro těhotné ženy.

V každém případě jde o “příznivou” formu výkonu trestu odnětí svobody - mít dítě u sebe je pro matku odměnou.

K § 68 :

U odsouzených žen, které před nástupem trestu řádně pečovaly o své nezletilé děti, se připouští, aby maximální počet dnů přerušení výkonu trestu byl vyšší oproti ostatním odsouzeným o 10 v kalendářním roce.

K § 69 :

Do kategorie odsouzených trvale pracovně nezařaditelných se zahrnují jednak odsouzení, jejichž zdravotní stav nedovoluje soustavný výkon práce, jednak odsouzení, kteří svým věkem jinak splňují podmínky pro přiznání starobního důchodu a nepožádají o zařazení do práce. U těchto odsouzených je třeba při formulaci programu zacházení přihlížet k absenci pracovní složky a volit přiměřené náhradní aktivity. S přihlédnutím k věku nebo zdravotnímu stavu těchto odsouzených se za kázeňské přestupky připouští uložit jen mírnější druhy kázeňských trestů, stejných jako u mladistvých.

K § 70 :

U odsouzených s poruchami duševními a s poruchami chování je třeba respektovat zvláštnosti jejich psychiky a volit tomu odpovídající přístupy, založené zejména na výsledcích lékařského a psychologického vyšetření.

K § 71 :

Při výkonu doživotního trestu se zvlášť definuje jeho obsah, neboť výkon takového trestu nemůže být obecně zaměřen na vytvoření podmínek umožňujících reintegraci odsouzených do společnosti. Obsah programů zacházení se prioritně soustřeďuje na specifické problémy chování a jednání těchto odsouzených.

Vedle obecných požadavků stanovených v § 58 (zejména požadavku přihlížet k psychickým, fyziologickým a věkovým zvláštnostem jednotlivých kategorií odsouzených) se u odsouzených k doživotnímu trestu zdůrazňuje nutnost přihlížet ke specifikům tohoto trestu a zároveň i přijmout odpovídající opatření, která jsou nutná vzhledem k nebezpečnosti těchto odsouzených.

K § 72 :

U odsouzených cizinců se zdůrazňuje nutnost poučit je v souladu s tím, co stanoví jak mezinárodní smlouvy (zejména o předávání odsouzených nebo konzulární úmluvy), tak i jiné mezinárodní dokumenty (zejména standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni a Evropská vězeňská pravidla). Jedná se především o jejich právo obracet se na příslušné orgány

státu, jehož jsou státními občany, popřípadě jsou-li uprchlíci či bezdomovci, na orgány státu pověřeného chránit jejich zájmy, žádat o konzulární návštěvu, jakož i o předání k výkonu trestu do domovského státu, jestliže takový postup umožňuje mezinárodní smlouva, již je Česká republiky vázána.

K § 73 :

Namísto dosavadních institutů “upuštění od výkonu zbytku trestu” a “podmíněného propuštění”, které jsou upraveny trestněprávními předpisy, se v návrhu nového zákona stanoví důvody propuštění odsouzeného z výkonu trestu, které dosud byly stanoveny jen řádem výkonu trestu (vyhláškou Ministerstva spravedlnosti). V souladu s navrhovaným institutem dozoru nad výkonem trestu vykonávaným státním zástupcem se do tohoto ustanovení promítá oprávnění rozhodnout o propuštění osoby, která je ve výkonu trestu držena neoprávněně.

K § 74 :

V případě, že odsouzený vykonává střednědobý či dlouhodobý trest odnětí svobody ve věznici s vyšším stupněm zajištění bezpečnosti, je třeba jej připravit na samostatný život po propuštění z výkonu trestu. Smyslem pobytu ve výstupním oddělení není jen vést odsouzeného k určité samostatnosti při obstarávání svých záležitostí, ale též posoudit, do jakého prostředí a s jakými předpoklady se bude odsouzený po svém propuštění vracet a případně učinit potřebná opatření v oblasti kontinuální sociální práci.

K § 75 :

Na výkon trestu odnětí svobody by u odsouzených kteří sami nezvládnou životní situaci po propuštění měla plynule navazovat postpenitenciární pomoc. Předpokladem jejího úspěchu je individuální znalost poměrů odsouzeného a možnost v předstihu reagovat na problémové situace které po propuštění nastanou. Pro uplatňování nových postupů při přechodu odsouzeného z věznice do občanského života se používá termínu kontinuální sociální práce.

K § 76 :

Vzhledem k tomu, že na řízení podle tohoto zákona se nevztahuje správní řád, je třeba upravit některé společné náležitosti řízení a rozhodování. Povinnost vyhotovit rozhodnutí se navrhuje podmínit tím, že proti takovému rozhodnutí je přípustný opravný prostředek (a následně zpravidla žaloba ve správním soudnictví). V zájmu rychlosti řízení se analogicky, jako je tomu v trestním řízení, upravuje institut oznámení rozhodnutí. V souladu s ustanovením § 246 odst. 3 občanského soudního řádu se zakládá ve správním soudnictví příslušnost okresního soudu, v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno. Soustředění této agendy u soudu vyššího stupně by odporovalo požadavku rychlosti a ekonomičnosti řízení. Ze soudního přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení - § 248 odst. 2 písm. f) občanského soudního řádu.

K § 77 :

Jestliže má odsouzený vykonat několik trestů odnětí svobody postupně uložených, je třeba upravit otázku, zda se na výkon každého z těchto trestů má pohlížet izolovaně, nebo jako na trest jediný, který je součtem dosud nevykonaných trestů. Tato otázka má zásadní význam jak pro rozhodování o společném výkonu takových trestů, ale i pro přeřazování odsouzených a pro řízení o podmíněném propuštění. Z dvou v úvahu připadajících variant se volí druhá, která je nejen logičtější, a pro odsouzené pochopitelnější, ale i lépe odpovídající představám o obsahu výkonu trestu v průběhu pobytu odsouzeného ve věznici. Tato varianta lépe vyhovuje i nárokům kladeným na účel výkonu trestu.

K § 78 :

Zásada zakotvená v § 16 trestního zákona se nevztahuje na úpravu výkonu trestu. Přijetí nového zákona o výkonu trestu automaticky nepřináší zhoršení postavení odsouzených a proto se i v zájmu jednotné právní úpravy stanoví, že ustanovení tohoto zákona se vztahují i na tresty, pravomocně uložené před jeho účinností.

K § 79 :

Výkon dozoru a kontroly nad výkonem trestu odnětí svobody ve věznicích se podle čl. 4 a 5 Evropských vězeňských pravidel navrhuje svěřit nezávislému orgánu stojícímu mimo soustavu vězeňské správy. Doporučení výboru ministrů států Rady Evropy o uplatňování a výkonu trestů v této souvislosti hovoří o soudu nebo jiném úřadu.

Ze stávající struktury orgánů, které mají odborné předpoklady pro výkon dozoru nad výkonem trestu (a obdobně i vazby, případně dalšími místy, kde se podle zákona dochází k omezení osobní svobody), přicházejí v úvahu buď soudy nebo státní zastupitelství. Soudy by sice splňovaly též výše uvedený požadavek nezávislosti, ovšem výkon dozoru by vybočoval z jejich dosavadní působnosti. Navíc by vznikaly další problémy v případech, kdy předmětem sporu u soudu by byly nároky z nedostatečného výkonu takového dozoru. Z tohoto důvodu se navrhuje výkon dozoru svěřit státnímu zastupitelství. Současně se navrhuje provést nezbytné změny v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, aby státní zástupci pověření výkonem dozoru mohli tuto činnost provádět nezávisle.

Výkon dozoru se navrhuje soustředit u krajských státních zastupitelstvích, aby byla zajištěna potřebná odbornost tohoto dozoru a bylo možné pro něj vyčlenit státního zástupce, který by nevykonával jiné úkoly státního zastupitelství (kde se již uplatňuje vertikální i horizontální podřízenost).

Vedle výkonu dozoru a kontroly nad výkonem trestu odnětí svobody se navrhuje zachovat dozor prováděný ministrem spravedlnosti jako logickou součást správy Vězeňské služby. Předmětem dozoru ministra není jen hledisko zákonnosti postupu kontrolovaných orgánů, ale i další činnost Vězeňské služby (např. účelnost organizace činnosti, její ekonomická náročnost, úroveň řízení).

K § 80 :

Stávající právní předpisy (zejména zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) neupravují otázky hrazení zdravotní péče u osob, které nejsou pojištěnci některé ze zdravotních pojišťoven (především u cizinců nebo i občanů České republiky, kteří na jejím území nemají trvalý pobyt). Stejně jako podle dosavadní praxe nepřichází v úvahu jiné řešení, než hrazení těchto nákladů ze státního rozpočtu. V zájmu odstranění pochybností o subjektu, který má tyto rozpočtové prostředky vynaložit, se volí cesta výslovné úpravy.

K § 81 :

Prováděcí předpis stanoví podrobněji organizaci výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích, aniž by zakládal nebo omezoval práva a povinnosti.

K § 82 :

Dosud je výkon trestu odnětí svobody upraven zákonem citovaným v tomto ustanovení. Jde o zrušovací ustanovení.

K § 83 :

Změny zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů směřují k zakotvení nové působnosti státního zastupitelství spočívající ve výkonu dozoru nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody (a analogicky i nad dalšími místy, kde dochází na základě zákona k omezení osobní svobody).

V § 4 a 5 stávajícího zákona je dosud taxativně vypočtena působnost státního zastupitelství. Pokud má být státní zastupitelství oprávněno k výkonu dozoru nad výkonem trestu (vazby, ochrannou a ústavní výchovou, ústavním léčením a jiným místem, kde je vykonáváno omezení osobní svobody), je třeba tuto působnost v zákoně o státním zastupitelství výslovně uvést. Konkrétní podmínky výkonu tohoto dozoru by pak měly stanovit jednotlivé zákony, které se jednotlivých institutů přímo týkají.

Pokud mají státní zástupci vykonávající dozor splňovat mezinárodními dokumenty požadovanou nezávislost (nejen na Vězeňské službě, ale i dalších úřadech, které do výkonu trestu (a obdobě i vazby a dalších) zasahují, je třeba je při výkonu dozoru zbavit podřízenosti jak na vedoucím státního zastupitelství, ke kterému byli přiděleni, tak i vertikální podřízenosti na vedoucím a dalších státních zástupcích bezprostředně vyššího státního zastupitelství. Proto se navrhuje, aby tito státní zástupci byli pověřováni výkonem dozoru přímo nejvyšším státním zástupcem, a byli podřízeni pouze zase pověřenému státnímu zástupci bezprostředně vyššího státního zastupitelství, kterému přísluší právo dohledu. V podmínkách výkonu trestu by tato úprava znamenala, že dozor by vykonával pověřený státní zástupce krajského státního zastupitelství a podléhal by pouze dohledu podle zákona o státním zastupitelství, vykonávanému opět pověřeným státním zástupcem přiděleným k příslušnému vrchnímu státnímu zastupitelství.

K § 84 :

K bodu 1 : Navrhovaná úprava je logickým promítnutím změny proti stávající právní úpravě obsažené v § 13 návrhu zákona o výkonu trestu odnětí svobody, podle níž Vězeňská služba může provozovat věznice i v jiném objektu, než který má ve správě.

K bodu 2 : Jedním z požadavků objevujícím se ve “Zprávě o výsledcích návštěvy Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání”, je přehodnocení seznamu schválených donucovacích prostředků. Jeho výsledkem je návrh na vypustit z tohoto seznamu elektrické šokové prostředky, které jsou označovány za nehumánní.

K bodu 3 : Stávající právní úprava v zákoně ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži, neumožňuje v rámci věznice používat v zákoně uvedené omezující prostředky ani vůči odsouzenému, u něhož lze vzhledem k dosavadnímu chování důvodně usuzovat, že se bude chovat násilným způsobem. Ochrana osobní integrity a bezpečnosti vězeňského personálu si použití těchto prostředků vynucuje, alespoň ve vztahu k těm odsouzeným, kteří trest vykonávají ve věznici s ostrahou nebo zvýšenou ostrahou.

K § 85 :

Změny zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, vycházejí z nutnosti promítnout do uvedeného zákona potřebné rozšíření působnosti orgánů sociálního zabezpečení, jak je předpokládají i ustanovení navrhovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody, na které se odkazuje.

K § 86 :

Určení data účinnosti vychází z předpokládaného průběhu legislativního procesu.

V Praze dne 9. prosince 1998

Ing. Miloš Zeman v.r.

předseda vlády

JUDr. Otakar Motejl v.r.

ministr spravedlnosti