Vládní návrh zák. o podmínkách podnik. v oblasti cest. ruchu

. Formulace této definice ve Směrnici je značně složitá a nesrozumitelná, nehledě k tomu, že zavádí tři druhy zkratek, které však prakticky pro zákonnou úpravu nejsou nutné. S ohledem na srozumitelnost, zejména pro zákazníka, byla tato definice upravena při zachování smyslu definovaného Směrnicí. Zjednodušení definice zákazníka umožnila i její formulace ve vazbě na cestovní smlouvu.

Definice zákazníka úzce souvisí s cestovní smlouvou, kterou upravuje § 12 návrhu - novela občanského zákona (bod 2). Předkladatel proto zvažoval, kam tuto definici zařadit. Vzhledem k tomu, že tento pojem je používán již v textu vlastního zákona, byla jeho definice zařazena přímo do textu zákona a ne až do novely občanského zákoníku.

k § 5 :

Je obvyklé, že orgánem státní správy vydávajícím závazné stanovisko pro živnostenský úřad v případě udělení koncese je ústřední orgán státní správy, a proto zákon stanoví, že tímto orgánem je Ministerstvo pro místní rozvoj. Toto řešení umožní, aby postup při vydávání závazného stanoviska byl jednotný a nedocházelo k rozdílnému přístupu na nižší úrovni státní správy, nehledě ke skutečnosti, že ne na všech okresních úřadech jsou speciální odbory cestovního ruchu.

Zákon stanoví, jaké podklady je povinen žadatel o koncesi předložit, aby ministerstvo mohlo stanovisko k žádosti zaujmout. Vzhledem k tomu, že prvotním úkolem orgánu státní správy je zabezpečení ochrany zákazníka ve smyslu požadavků Směrnice, jsou požadovány takové podklady, které s ní souvisí.

Jedním ze základních podkladů je pojistná smlouva. Předpokládá se, že pojišťovny v tomto případě budou plnit funkci jakéhosi ”prvního síta”, neboť při zvažování, zda s příslušným žadatelem uzavřou či neuzavřou pojistnou smlouvy, budou vždy vycházet z možných rizik a solidnosti podnikatele. Pokud dojde pojišťovna k závěru, že žadatel nesplňuje požadavky pro uzavření tohoto druhu pojistné smlouvy, nepojistí ho - a on nemůže v tomto oboru podnikat. Pojistná smlouva je tedy určitým dokladem o solidnosti žadatele a o předpokladu bezproblémového podnikání.

Pokud jde o uzavření pojistné smlouvy u právnických osob, které teprve vznikají, tj. ještě neobdržely příslušné živnostenské oprávnění pro svou činnost, v tomto případě koncesi, a nejsou dosud zapsány v obchodním rejstříku, postupují podle § 64 obchodního zákoníku. Je zřejmé, že uzavření této pojistné smlouvy, která je jedním z podkladů nutných k vydání koncese, je věcí související se vznikem společnosti, a proto ve smyslu citovaného ustanovení obchodního zákoníku jednají jménem společnosti její zakladatelé. Problematika byla v rámci připomínkového řízení diskutována a bylo potvrzeno, že nepůsobí problémy ani na straně podnikatelů (cestovních kanceláří) ani na straně pojišťoven, které tento postup naopak upřednostňují před např. smlouvou o budoucí smlouvě, kdy by ostatně vznikl stejný problém s právní subjektivitou.

Dalším podkladem, který je žadatel o koncesi povinen předložit, je podnikatelský záměr, jehož hlavní náležitosti jsou specifikovány v písmenu b). Aby vydávání stanoviska nebylo pouhou formalitou, je třeba, aby ministerstvo mělo možnost posoudit, zda předkládaná pojistná smlouva odpovídá svým rozsahem i výší pojistné částky rozsahu podnikání. Současně pro potřeby další kontrolní činnosti ze strany živnostenských úřadů je třeba vymezit i oblasti cestovního ruchu, v nichž může žadatel podnikat, neboť i to má dopad na požadovaný rozsah pojištění a dalších povinností podnikatele. Jedním z důležitých hledisek posuzování žadatele je i zdroj financování jeho činnosti. Povinnost prokazovat zdroj financování by měla zabránit dosavadní praxi, kdy cestovní kanceláře žily ”na dluh” pouze ze záloh zákazníků, aniž měly vlastní finanční prostředky, což samozřejmě byl jeden z důvodů, který mohl vést ke krachu cestovní kanceláře.

Pokud žadatel předloží požadované podklady a budou splněny i další předpoklady, které jsou negativně vymezeny v odstavci 4, vydá ministerstvo kladné stanovisko vždy s tím, že v něm současně vymezí oblast cestovního ruchu a druh činností, pro které stanovisko vydává. Kladné stanovisko ještě není zárukou, že koncese bude vydána, protože žadatel musí splnit i další podmínky stanovené živnostenským zákonem, přičemž stanovisko ministerstva je pouze podkladem pro konečné rozhodnutí živnostenského úřadu. Stanoviskem ministerstva je živnostenský úřad vázán pouze v případě, že bylo negativní; v tom případě nemůže koncesi vydat.

V odstavci 4 jsou taxativně vymezeny případy, kdy ministerstvo může vydat negativní stanovisko. Pokud jde o písmeno a), je třeba upozornit na to, že ministerstvo se bude zabývat pouze zjevnými rozpory mezi pojistnou smlouvou a podnikatelským záměrem, tj. že nebude početně ověřovat výši pojistné částky či výši pojistného nebo ostatních smluvních podmínek mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou sjednaných v rámci platného právního řádu.

k § 6 až 8 :

Oproti textu odsouhlasenému v rámci mezirezortního připomínkového řízení všemi dotčenými subjekty, tj. Ministerstvem pro místní rozvoj, Ministerstvem financí, Českou asociací pojišťoven a Asociací cestovních kanceláří, došlo na základě připomínek Legislativní rady vlády k drobným úpravám textu. Nejvýznamnější úpravou je, že repatriace zákazníků není vázána na úpadek ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání, jako je tomu v případech dalších peněžitých plnění. Toto řešení je důsledkem zájmu státu zabezpečit repatriaci zákazníků ve všech případech a prakticky okamžitě, takže není možné z časových důvodů zkoumat, zda se jedná či nejedná o úpadek. Zvýšené riziko vyplývající z tohoto řešení pro pojišťovny budou pravděpodobně pojišťovny řešit v rámci pojistných podmínek zvýšením pojistného i zvýšením spoluúčasti cestovní kanceláře.

V těchto ustanoveních je upraveno pojištění, které na základě pojistné smlouvy mezi cestovní kanceláří (pojistník) a pojišťovnou, zaručuje zákazníkovi (pojištěný) v případech uvedených v § 6 odst. 1 pojistné plnění. Povinnost uzavřít toto pojištění a hradit pojistné má cestovní kancelář, zákazník - pojištěný - má právo na plnění přímo vůči pojišťovně. Pojistné plnění je dvojího druhu; jednak peněžité (písm. a) - b), jednak naturální v případě podle úvodní věty odstavce 1, tj. v případě repatriace. Toto naturální plnění může být v případech stanovených v § 7 nahrazeno plněním peněžitým.

Vztah mezi tímto zákonem a obecnými ustanoveními občanského zákoníku je vyjádřen v § 6 odst. 2 . Je přitom vycházeno z obecné teze, že tento zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis a pokud tedy není tímto zákonem stanoven jiný postup, platí příslušná ustanovení občanského zákoníku. K tomuto kroku bylo nutno přistoupit vzhledem k specifickému charakteru tohoto pojištění zejména pokud jde o plnění podle úvodní věty § 6 odst. 1, kdy je v zájmu klientů, ale i státu a potažmo i pojišťovny nutno plnit prakticky okamžitě. V tomto směru obsahuje speciální úpravu § 7. Ve vztahu ke Směrnici pak bylo nutno omezit možnost odmítnutí plnění příp. jeho snížení v případech, kdy by tak bylo možno učinit podle obecných ustanovení z důvodu porušení povinností cestovní kanceláře jako subjektu, který uzavírá pojistnou smlouvu, ale sám nemá v tomto případě nárok na pojistné plnění. Toto ustanovení rovněž upravuje odlišný postup pokud jde o výši plnění v případě, že zákazník sám vynaloží náklady na dopravu či jiné služby s tím spojené.

Jde o garanci ve smyslu článku 7 Směrnice. Forma pojištění uvedená v těchto ustanoveních byla zvolena především z následujících důvodů :

- jiné formy garancí, v zemích ES obvyklé, např. fond nebo kauce, nebyly z různých důvodů přijatelné (forma fondu byla odmítána především cestovními kancelářemi z důvodu pro ně nepřijatelné solidárnosti s ostatními podnikateli v oboru a toto řešení bylo i podstatně náročnější z hlediska legislativního i ekonomicko - technického; forma kauce předpokládala novelu zákona o konkursu a vyrovnání, která však byla z obecného principu nežádoucí, nezaručovala potřebnou rychlost plnění, nehledě na problémy spojené s potřebou naturálního plnění - repatriace),

- forma pojištění cestovní kanceláře, tj. řešení, kdy pojištěným by byla cestovní kancelář, nikoli zákazník, by vyvolalo potřebu přímé novely občanského zákoníku (především z hlediska problémů spojených s nahodilou událostí jako podmínkou vzniku pojistné události a času plnění),

- forma ”kaučního pojištění”, původně navrhovaná asociacemi cestovních kanceláří ve spolupráci s Českou asociací pojišťoven, opět předpokládala přímou novelu občanského zákoníku, který tuto formu pojištění nezná a současně by bylo nutno řešit i vztah k zákonu o bankách (možnost přijímání vkladů), nehledě k tomu, že některé navrhované principy tohoto řešení vyvolávaly pochybnosti, zda se ještě vůbec o pojištění jedná. Asociace cestovních kanceláří a Česká asociace pojišťoven od tohoto původního návrhu odstoupily a na jednání v březnu 1998 odsouhlasily formu pojištění.

Zvolená forma pojištění je vzhledem k problémům spojeným s výše uvedenými řešeními nejpřijatelnější, a to i z časového a legislativního hlediska. Vychází z návrhu asociací (kauční pojištění) s tím, že oproti tomuto návrhu se snaží najít přijatelné řešení v rámci stávající platné právní úpravy, bez nutnosti přímé novely občanského zákoníku. Je třeba si uvědomit, že při novele občanského zákoníku by bylo nutno formulovat principy pojištění vhodného pro cestovní kanceláře obecně, tj. že by mohlo platit i pro ostatní formy podnikání. Posouzení důsledků takového kroku i nutnost obecných formulací přesahuje rámec kompetencí předkladatele a bylo by nutné, aby tento zásah do občanského zákoníku byl proveden přímo Ministerstvem financí, do jehož působnosti pojišťovnictví spadá. Tento postup by si pak nutně vyžádal větší časový prostor pro jeho realizaci, což by znamenalo další časový posun realizace právní úpravy této problematiky.

Pokud jde o rozsah plnění, je třeba upozornit na to, že ne všechny nároky zákazníků plynoucí z porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy jsou pokryty. Pojištěním jsou kryty pouze nároky v případě, že zájezd nebyl poskytnut vůbec (vrácení všech plateb s neuskutečněným zájezdem spojených) nebo pouze částečně (vrácení plateb za služby, které nebyly realizovány), ale pouze v případě, že cestovní kancelář sama nesplnila svůj závazek z důvodu svého úpadku (platební neschopnosti). Zákon v tomto případě odkazuje na definici úpadku v zákoně o konkursu a vyrovnání, která v daném případě zcela vyhovuje; z toho důvodu byl rovněž termín ”platební neschopnost” užívaný Směrnicí nahrazen termínem ”úpadek”. Ani v tomto případě však nejsou kryty nároky na případnou škodu, která tím zákazníkovi vznikla. Zákon, v souladu s praxí implementace článku 7 Směrnice v zemích ES (např. Německo), předpokládá, že ostatní nároky zákazníků budou vymáhány soudní cestou, příp. přistoupením ke konkursu. Pokrytí těchto nároků pojištěním je považováno za krytí nad rámec Směrnice a neodůvodněné zvýhodnění oproti jiným spotřebitelům, kteří se dostali do stejné situace (platební neschopnost jiných podnikatelů než cestovních kanceláří). Kryta je tak pouze ta část nároků, která je specifická pro cestovní ruch, tj. úhrada předem a nutnost repatriace.

Dikce § 7 vychází z příslušného ustavení v novele občanského zákona, v němž je stanoveno, kdy je cestovní kancelář povinna zajistit repatriaci včetně náhradního ubytování a stravování, aby pro potřeby pojišťoven bylo zřejmé, kdy se jedná o pojistnou událost. Oproti Směrnici byla tato ustanovení koncipována úžeji s tím, že nárok vzniká pouze v případě, že součástí zájezdu je i doprava, přičemž úvodní věta § 6 odst. 1 ještě tuto dopravu zužuje pouze na dopravu ze zahraničí do České republiky. Tento postup byl zvolen s ohledem na velikost republiky a stávající finanční možnosti zákazníků. Je zřejmé, že v rámci České republiky není zajištění dopravy do místa odjezdu problémem, což se již nedá říci o zajištění dopravy ze zahraničí, jejíž zajištění byl dosud nucen většinou zajišťovat stát.

Pokud jde o dobu plnění ze strany pojišťovny, není podle názoru předkladatele nutná novela občanského zákoníku.

V § 8 jsou stanoveny některé povinnosti týkající se cestovní kanceláře a pojišťovny v souvislosti s pojistnou smlouvou. Jedná se zejména o minimální výši pojistné částky, na kterou musí být pojistná smlouva uzavřena (odstavec 2). Stanovení její konkrétní výše je prakticky nemožné, a proto bylo zvoleno řešení, které tuto výši stanoví procentem z tržeb z prodeje zájezdů. Stanovení určité minimální výše pojistné částky bylo nutné zejména s ohledem na zkušenosti s ostatními již existujícími typy povinného smluvního pojištění. Praxe totiž ukázala, že tato pojištění se mnohdy míjí účinkem, protože subjekty, které sice mají povinnost se pojistit, ale pro něž není stanovena minimální výše pojistné částky velmi často této ”mezery” v zákoně využívají a pojišťují se na minimální částky, takže výše pojistného plnění neodpovídá způsobeným škodám. Aby se předešlo případům, že bude ujednáno v takové výši, která nebude odpovídat potřebám a zákazníci tak budou ve svých nárocích kráceni v rozporu se Směrnicí, byla výše pojistného plnění stanovena na základě kvalifikovaného odhadu odborníků. S tím úzce souvisí i oprávnění pojišťovny podle odstavce 3, protože jinak by nemohla zajistit, nejen že výše pojistné částky bude stanovena v souladu se zákonem, ale ani svoji roli spočívající v tom, že především na ní záleží, zda cestovní kancelář bude či nebude oprávněna podnikat, tj. zda uzavře pojistnou smlouvu. Je zřejmé, že pojišťovnu nelze nutit do uzavření pojistné smlouvy v případech, kdy hospodaření a zázemí cestovní kanceláře vykazuje takové nedostatky, že riziko, vyplývající z uzavření pojistné smlouvy je pro pojišťovnu nepřijatelné.

Pokud jde o stanovenou minimální hranici 50 % tržeb, byla stanovena na základě kvalifikovaného odhadu, i s ohledem na rozsah škod vzniklým při takových situacích v minulosti, a výsledná částka byla povýšena tak, aby kryla případné vzniklé škody i v těch ”nejkatastrofičtějších” možných situacích. Obdobný způsob byl zvolen i v Německu, kde je rovněž stanovena výše částky, do které pojišťovny musí plnit., i když tak jde o stanovení pevnou částkou, nikoli procentem.

V § 8 odst. 4 je zakotvena možnost regresu proti cestovní kanceláři; v této souvislosti je třeba upozornit i na to, že cestovní kancelář v případě, že pojistnou událost způsobila úmyslně, má na základě novely trestního zákona i trestní odpovědnost (pojistný podvod).

V § 8 odst. 5 je zakotven odkaz na všeobecné pojistné podmínky, které podle tohoto ustanovení musí mimo jiné rovněž stanovit, jakou částkou se cestovní kancelář podílí na pojistné události. Jde o formu spoluúčasti, která sice obecně není předmětem zákonné úpravy, ale vzhledem k tomu, že v tomto případě se jedná o pojištění pro případ úpadku, tj. pro situace, kdy cestovní kancelář nemá finance, bylo nutno zajistit, aby příslušná částka odpovídající spoluúčasti byla zabezpečena předem. Tato v podstatě smluvní podmínka je upravena přímo zákonem především s ohledem na požadavky a možnosti pojišťoven. Je zřejmé, že je v zájmu obou smluvních stran dohodnout se na takovém způsobu úhrady pojistného, který riziko insolventnosti zohlední.

Povinnost informovat ministerstvo o ukončení pojistné smlouvy uvedená v § 8 odst. 6 je nezbytným předpokladem pro kontrolu podnikatele.

k § 9 a 10 :

V těchto ustanoveních jsou stanoveny povinnosti cestovní kanceláře, které musí při své činnosti plnit. V § 9 jsou to obecné povinnosti, v § 10 pak povinnosti související s informovaností budoucího zákazníka před uzavřením cestovní smlouvy. Obecná povinnost uvedená v § 9 písm. d) souvisí s ochranou zákazníků a měla by přispět k tomu, aby zákazníci neuzavírali neplatné cestovní smlouvy (podstatné náležitosti cestovní smlouvy). Povinnost informovat zákazníky před uzavřením cestovní smlouvy o některých základních skutečnostech požaduje Směrnice.

Je třeba zdůraznit, že ve smyslu § 10 se jedná o informace, které jsou k dispozici v době zpracování ”katalogu”, tj. v době, kdy samotná realizace je prakticky ”v nedohlednu” (jde o časový posun cca o půl roku). Je tedy zřejmé, že tyto informace jsou pouze orientační; jejich upřesnění předpokládá § 852e novely občanského zákoníku. V této souvislosti je třeba upozornit zejména na § 10 odst. 1 písm. h), kdy informace o čase a místě zastávek je nutno vykládat ve výše uvedeném kontextu s tím, že se uvádějí pouze zastávky významné, spojené např. s prohlídkou určitého města, nikoli všechny zastávky na trase (např. vynucené biologickými potřebami či jinými skutečnostmi, jež nelze předvídat).

k § 11 :

V tomto ustanovení jsou uvedeny odkazy na paragrafy zákona, obsahující takové povinnosti cestovní kanceláře, které z hlediska ochrany spotřebitele mají zásadní význam a jejichž porušení je možné postihnout ve smyslu živnostenského zákona odejmutím koncese. K tomuto kroku bylo přistoupeno proto, aby byly odstraněny případné pochybnosti o tom, zda se jedná či nejedná o závažné porušení zákona, které má či může mít za důsledek tento postih.

k části druhé :

k § 12 :

Novela občanského zákoníku obsahuje dva body. První bod novelizuje § 40a občanského zákoníku, který upravuje relativní neplatnost. Doplnění tohoto ustanovení bylo nutné vzhledem k rozporu, vyplývajícímu z textu Směrnice a účelu, kterého má být implementací Směrnice dosaženo. Směrnice požaduje, aby stát zajistil, že cestovní smlouva bude obsahovat nejméně náležitosti uvedené v její příloze. Oproti našim zvyklostem se jedná o značné množství podrobností, které, pokud mají být podstatnými náležitostmi cestovní smlouvy, by ve svém důsledku mohly vést k popření účelu Směrnice, tj. zvýšené ochrany zákazníka cestovní kanceláře. Pokud by totiž chyběla jen jediná podstatná náležitost, byla by cestovní smlouva neplatná; při množství podstatných náležitostí je prakticky vyloučené, aby zákazník v okamžiku uzavírání smlouvy byl schopen zkontrolovat, zda smlouva opravdu obsahuje všechny náležitosti, které obsahovat má.

Z toho důvodu jsou v § 852b vyčleněny do odstavce 1 pouze tři základní náležitosti ve smyslu Směrnice, jejichž neexistence může způsobit absolutní neplatnost smlouvy. Jedná se o náležitosti zcela zřejmé a obvyklé (označení smluvních stran, vymezení zájezdu - předmětu plnění a cena). Ostatní náležitosti požadované Směrnicí uvedeny v odstavci 2 a 3 tohoto ustanovení s tím, že na tyto dva odstavce se vztahuje ustanovení § 40a upravující relativní neplatnost. Vzhledem k tomu, že návrh cestovní smlouvy předkládá cestovní kancelář (§852a odst. 2), může se neplatnosti ve smyslu těchto dvou odstavců dovolat pouze zákazník, nikoli cestovní kancelář. Z uvedeného je zřejmé, že bez novely ustanovení § 40a by nebylo možno zajistit zvýšenou ochranu zákazníka při respektování požadavku Směrnice o náležitostech smlouvy.

Pod bodem 2. je do občanského zákoníku vkládána nová část upravující jako zvláštní typ závazkového vztahu cestovní smlouvu. Aby nebylo nutno provádět velké změny ve stávající systematice občanského zákoníku, byla tato část zařazena na konec části osmé upravující závazkové vztahy jako hlava dvacátá první. Z téhož důvodu jsou v této ucelené části upraveny i některé skutečnosti, které by z hlediska obecné systematiky občanského zákoníku bylo možné zařadit do jeho jiné části (např. zvláštní druh odpovědnosti).

Obecně je třeba konstatovat, že jde o první návrh úpravy, kterou jsou do ryze českého základního kodexu implementovány prvky práva ES, tj. požadavky na právní úpravu vyplývající ze Směrnice. Tento fakt poprvé přináší i řadu problémů, se kterými se bude muset Česká republika, zejména pak právní veřejnost, vyrovnat i v dalších případech implementace. V zásadě jde o střet různých právních systémů, o situaci, že se konkrétní řešení požadované Směrnicí vymyká stávající a zažité systematice a třídění. Předkladatel, stejně jako ostatní rezorty, které budou implementovat jiné směrnice, se dostal do situace, že je na jedné straně svazován stávající právní úpravou a názory a na straně druhé z hlediska slučitelnosti navrhované úpravy s právem ES ”tlačen” do neobvyklých řešení vymykajících se stávající obecné úpravě. Navrhovaná úprava je proto z výše uvedených důvodů určitým kompromisem, snažícím se vyhovět oběma protichůdným požadavkům. V případech, kdy Směrnice výslovně stanoví konkrétní řešení určité situace, z hlediska našeho právního řádu neobvyklé, je zohledněn požadavek Směrnice, v ostatních případech je vycházeno z právního řádu České republiky.

k § 852a :

Ustanovení obsahuje v prvním odstavci definici cestovní smlouvy. Ve druhém odstavci je stanoveno, že návrh cestovní smlouvy je povinna předložit cestovní kancelář, která je současně povinna po uzavření smlouvy předat zákazníkovi jedno vyhotovení a spolu s ním i doklad o pojištění vystavený pojišťovnou jako průkaz jištění cestovní kanceláře podle čl. 7 Směrnice. Určení cestovní kanceláře jako strany předkládající návrh smlouvy je motivováno snahou ochránit zákazníka před důsledky neplatnosti smlouvy pro nedodržení jejích podstatných náležitostí (§ 852c), stejně jako výslovně uvedená povinnost předat jedno vyhotovení zákazníkovi. Z hlediska ochrany zákazníka nelze připustit, aby byl krácen ve svých právech proto, že mu nebyla smlouva předána. Cestovní smlouva, její konkrétní znění, má zásadní význam pro prokazování nároků zákazníků v případě soudního sporu nebo v případě pojistné události.

k § 852b :

Pro cestovní smlouvu je tímto ustanovením stanovena její písemná forma a náležitosti smlouvy, které vyplývají z požadavků Směrnice. Náležitosti cestovní smlouvy jsou rozděleny do dvou kategorií; odstavec 1 vymezuje podstatné náležitosti pro všechny typy cestovní smlouvy; jedná se o podstatné náležitosti, jejichž neexistence způsobuje absolutní neplatnost cestovní smlouvy. Odstavce 2 a 3 pak obsahují podstatné náležitosti, s nimiž je spojena pouze realativní neplatnost cestovní smlouvy ve smyslu navrhované novely § 40a občanského zákoníku. Na rozdíl od náležitostí uvedených v odstavci 2, které jsou součástí cestovní smlouvy ve všech případech, náležitosti podle odstavce 3 nemusejí mít všechny cestovní smlouvy; pokud však cestovní smlouva obsahuje určitý prvek v odstavci 3 zmíněný, pak musí obsahovat i příslušné náležitosti v něm uvedené.

V odstavci 4 je pak umožněno, aby cestovní smlouva obsahovala i jiné náležitosti, na kterých se zákazník a cestovní kancelář dohodly.

k § 852c :

Znění tohoto ustanovení vychází z požadavku Směrnice (čl. 4 bod 4) a poznatků o úpravě v jiných státech ES (např. Německo).

Jedná se o jednostranný úkon ze strany cestovní kanceláře, kterým dochází ke změně smlouvy, avšak cestovní kancelář tak může učinit pouze tehdy, jestliže tato možnost byla řádně ve smlouvě zakotvena, tj. za předpokladu, že zákazník s takovou změnou smlouvy předem souhlasil. Pokud by ve smlouvě byla pouze možnost cestovní kanceláře takto smlouvu změnit, ale nebyl by zároveň přesně stanoven způsob výpočtu nové ceny nebo by zvýšení překročilo stanovených pět procent ceny zájezdu, nejednalo by se o postup podle tohoto ustanovení, zákazník by jím nebyl vázán a bylo by nutno postupovat podle § 852g a násl. - návrh na změnu cestovní smlouvy. Pokud by však byly splněny ze strany cestovní kanceláře všechny náležitosti podle tohoto ustanovení a zákazník by na základě zvýšení ceny odstoupil od smlouvy, jednalo by se o postup podle § 852h odst. 1 a zákazník by byl povinen zaplatit cestovní kanceláři poplatek ve výši stanovené novou cestovní smlouvou, tj. vypočítaný z ceny zájezdu, jež byla jednostranným úkonem cestovní kanceláře platně zvýšena.

S ohledem na ochranu a jistotu zákazníka bylo nutno stanovit určité hranice pro zvýšení ceny tímto způsobem (10 % ceny zájezdu) a současně i omezit možnost využití tohoto ustanovení cestovní kanceláří (jen případy uvedené v odstavci 2, pouze jednou podle odstavce 4 a pouze v určité době před odjezdem - poslední věta odstavce 2 a odstavec 3). Jednostrannost zvýšení ceny je tak kompenzována jejím omezeným využitím.

k § 852d :

Znění tohoto ustanovení vychází z několika základních požadavků. Je žádoucí nejen omezit na přijatelné minimum riziko zákazníka, že o své prostředky, které za zájezd zaplatil přijde, či že bude nucen se o ně v případě, že jejich nevrácení nebude pokryto pojištěním, soudit, ale je i žádoucí omezit rovněž na přijatelné minimum riziko pojišťoven na výši případného plnění. Je rovněž zřejmé, že není důvodu nepřiměřeně zvýhodňovat v tomto směru cestovní kanceláře oproti jiným podnikatelům, kteří musí do svého podnikání vložit vlastní prostředky, i když jejich návratnost je dlouhodobá.

Omezení výše zálohy a doby splatnosti ceny zájezdu v míře stanovené zákonem je proto považováno za přijatelné. Tato omezení však samozřejmě nesmějí bránit v prodávání zájezdů ”na poslední chvíli”.

k § 852e :

Podle Směrnice je cestovní kancelář povinna poskytnout zákazníkovi před zahájením zájezdu i další podrobné informace, které jí nemusí být v době uzavírání cestovní smlouvy ještě známy. Zákon proto ukládá cestovní kanceláři povinnost této informace. Tato forma byla zvolena s ohledem na zúžení podstatných náležitostí smlouvy.

k § 852f :

V souladu s požadavky Směrnice stanoví, kdy může cestovní kancelář navrhnout změnu smlouvy a jaká práva z toho pro zákazníka plynou. Toto ustanovení lze využít pouze v době před zahájením zájezdu. Směrnice neumožňuje, aby zákazník v případě změny navržené cestovní kanceláří trval na dodržení původní cestovní smlouvy; má pouze dvě možnosti - buď změnu akceptovat nebo od smlouvy odstoupit. V odstavci 2 je s ohledem na ochranu zákazníka stanovena minimální lhůta pro jeho vyjádření k návrhu změny smlouvy ze strany cestovní kanceláře.

k § 852g :

Jedná se o ustanovení upravující způsob změny v osobě zákazníka v souladu s požadavky Směrnice. S ohledem na různorodost zájezdů není možné konkretizovat dobu, ve které je možno tuto změnu provést, příp. další podmínky, které nový zákazník musí splňovat. Konkretizaci však umožňuje ustanovení § 852c odst. 1 písm. m).

k § 852h :

Ustanovení rozlišuje možnosti odstoupení od cestovní smlouvy před zahájením zájezdu na straně zákazníka a na straně cestovní kanceláře; na straně cestovní kanceláře je tato možnost zúžena pouze na dva případy - porušení povinností na straně zákazníka a zrušení zájezdu.

V souladu s požadavky Směrnice (čl. 4 bod 6) upravuje nárok zákazníka na uzavření nové cestovní smlouvy v případě, že neakceptoval změnu cestovní smlouvy učiněnou cestovní kanceláří a od cestovní smlouvy odstoupil. Stejný nárok má i v případě, že cestovní kancelář bez jeho zavinění zájezd před jeho zahájením zrušila.

k § 852i :

Ustanovení upravuje důsledky odstoupení od cestovní smlouvy jak zákazníkem, tak cestovní kanceláří, přičemž důsledky rozděluje v podstatě na dva případy - případy, kdy je zákazník povinen zaplatit cestovní kanceláři odstupné a případy, kdy odstupné povinen platit není. Úprava odpovídá požadavkům Směrnice. Třebaže Směrnice výslovně neupravuje možnost odstoupení cestovní kanceláře od cestovní smlouvy v případě porušení povinností zákazníkem, bylo by neúnosné, aby cestovní kancelář musela plnit i v těchto případech, neboť vzhledem k množství různorodých situací, které mohou nastat, by se tak vystavovala nepřiměřenému riziku (např. v případě specializovaných zájezdů, jejichž podmínkou je např. zdravotní či odborná způsobilost účastníků, bez níž není možné bez ohrožení života či zdraví zájezd absolvovat).

k § 852j :

V odstavci 1 je zdůrazněna odpovědnost cestovní kanceláře za řádné uskutečnění zájezdu jako hotového produktu, bez ohledu na to, zda jednotlivé služby cestovního ruchu, které ho tvoří, poskytuje sama cestovní kancelář nebo její subdodavatelé. Zákazník tak má jistotu, že mu cestovní kancelář nemůže odmítnout plnění s poukazem na to, že tuto část služeb zajišťoval jiný subjekt. Postup je v souladu s požadavky Směrnice.

V odstavci 2 je v souladu s požadavky Směrnice stanovena lhůta pro uplatnění práv zákazníků, která je upřesněna podle požadavků provozovatelů cestovních kanceláří, zdůvodňovaných vazbami na jejich subdodavatele, které jsou časově omezeny. Zákazník je tedy povinen nejprve uplatnit své právo u cestovní kanceláře, příp. u zprostředkující cestovní kanceláře nebo agentury a teprve když mu nebude vyhověno, může se obrátit na soud..

V odstavci 3 je řešen případ, kdy prodej zájezdu byl zprostředkován jinou cestovní kanceláří nebo cestovní agenturou v souladu s § 2 odst. 2 písm. d) zákona.

k § 852k :

Ustanovení řeší v souladu s požadavky Směrnice konkrétní případy exkulpace cestovní kanceláře, pokud jde o náhradu škody. V prvním odstavci jsou řešeny případy podle čl. 4 bod 6 Směrnice, v druhém podle čl. 5 bod 2 Směrnice. Odstavec třetí pak obsahuje možnost omezit výši náhrady škody v souladu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

k § 852l :

V tomto paragrafu jsou řešeny případy, kdy cestovní kancelář po zahájení zájezdu není schopna poskytnout zákazníkovi služby, které jsou součástí zájezdu, nebo jejich podstatnou část. Úprava odpovídá požadavkům Směrnice s tím rozdílem, že dopravu na místo odjezdu včetně nutného náhradního ubytování a stravování je cestovní kancelář povinna poskytnout jen v případech, že součástí zájezdu je i doprava, což Směrnice výslovně neuvádí.

Tento postup vyplývá z logiky věci, neboť je zřejmě nesmyslné požadovat na cestovní kanceláři tuto službu v případě, že si zákazník zajišťuje dopravu sám.

Současně, opět v souladu s požadavky Směrnice, stanoví případy, kdy je cestovní kancelář povinna poskytnout bezplatnou rychlou pomoc zákazníkovi v nesnázích.

k části třetí :

k § 13 :

V navrhované novele živnostenského zákona jsou promítnuty změny, které již byly zdůvodněny v obecné a příslušné