Současný způsob vyřizování jakýchkoliv záležitostí fyzických či právnických osob u orgánů veřejné správy vychází z tradice trvající mnoho desítek let, spočívající v maximální vynucené aktivitě žadatelů o jakékoliv rozhodnutí a naopak minimální aktivitě orgánů veřejné správy, jejich jednotlivých organizačních složek i jednotlivých pracovníků.
V drtivé většině případů vypadá řízení u orgánů veřejné správy tak, že žadatel obstarává mnohdy značné množství nejrůznějších podkladů více či méně potřebných pro provedení nějakého úkonu příslušného orgánu, zabezpečuje tedy pro pracovníky orgánů veřejné správy servis podkladů „na stůl“. Práce příslušného orgánu či pracovníka veřejné správy se často omezuje na předávání pokynů žadateli, jaké všechny podklady má obstarat a posléze jen na provedení příslušného úkonu.
Zjednodušeně řečeno – značný objem práce v rámci řízení provádí žadatel sám, zatímco orgány veřejné správy a jejich pracovníci udělují žadatelům pokyny a razítka.
Jde o obecně se vyskytující jev, a to bez ohledu na typ řízení a povahu požadovaného rozhodnutí. Tato praxe je obvyklá jak např. ve složitém stavebním řízení, tak např. při obyčejné žádosti občana o odprodej obecního pozemku apod. Pro žadatele je situace o to horší, že organizační složky jednoho a téhož orgánu veřejné správy spolu často komunikují prostřednictvím žadatele, nezřídka požadují předložení stejného podkladu, přičemž není výjimkou, že se opět jedná o podklad od další organizační složky stejného orgánu veřejné správy.
Výše uvedený způsob vyřizování nejrůznějších záležitostí u orgánů veřejné správy je jen zčásti způsoben zastaralou právní úpravou. Zčásti jde o praxi vycházející z interních předpisů jednotlivých orgánů veřejné správy, z další části pouze o zvyklosti pracovníků v zacházení s občany a v chápání vztahu orgánů veřejné správy na jedné straně a daňových poplatníků na straně druhé.
Jde o situaci natolik obecnou a týkající se tolika typů řízení, že k obecné změně není praktické a snad ani možné dospět cestou postupných změn jednotlivých procesních předpisů, byť by to byl např. i zcela nový správní řád, nový zákon o stavebním řízení apod.
Jako vhodnější se proto navrhovateli jeví stručná právní úprava, platná obecně pro jakékoliv řízení u orgánů veřejné správy.
Navrhovaná úprava v žádném případě není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Při jejím přijetí by se naopak vyřizování záležitostí občanů u orgánů veřejné správy více než doposud přiblížilo ústavní zásadě podle Čl.4 Listiny základních práv a svobod.
Navrhovateli není známo, že by navrhovaná právní úprava byla v rozporu s některou z mezinárodních smluv podle čl.10 Ústavy.
Složitější je posouzení navrhované úpravy z hlediska jejího případného hospodářského a finančního dosahu. Protože návrh zákona nic nemění na rozsahu povinnosti k úhradě správních poplatků, nýbrž jen způsob jejich placení, tato otázka nemůže mít prakticky žádný finanční dopad. Je však zřejmé, že navrhovaná právní úprava, pokud by byla přijata, přinese určité změny z hlediska spotřeby pracovní kapacity pracovníků orgánů veřejné správy, což může mít za následek i určité rozpočtové dopady. Ty by ale neměly být nijak významné. Protože však jde o úpravu všeobecnou, týkající se jakéhokoliv řízení u orgánů veřejné správy, navrhovatel považuje za nemožné stanovit nějakou výši předpokládaného rozpočtového dopadu ani jeho kvalifikovaný odhad.
K § 1 - 2:
Jde o vymezení smyslu zákona a vysvětlení základních pojmů.
Vymezení povinných subjektů podle navrhovaného zákona je použito obdobně jako u zákona o svobodném přístupu k informacím.
Vymezení žadatele se neomezuje toliko na fyzické osoby – občany České republiky, neboť zákon má upravovat postup orgánů veřejné správy obecně, tedy bez ohledu na to, kdo je žadatelem.
Stejně tak návrh zákona nerozlišuje jednotlivé typy řízení u jednotlivých orgánů veřejné správy. Povinnosti podle tohoto zákona se mají vztahovat na všechna řízení u všech orgánů veřejné správy, ať již se jedná o správní řízení, jakékoliv řízení v působnosti orgánů obcí atd., a to bez ohledu na povahu rozhodnutí.
K § 3:
Tímto návrhem se nově zakládá povinnost orgánů veřejné správy vyžádat si podklady, stanoviska či vyjádření jiných orgánů veřejné správy, jejich pracovníků či organizačních složek a součinnost žadatele (fyzické či právnické osoby) omezit jen na nezbytně nutnou míru, tedy k řádné specifikaci předmětu žádosti. V důsledku má jít o zrušení dosavadní praxe, kdy zpravidla veškeré podklady obstarává sám žadatel a orgán veřejné správy se omezuje pouze na udělování pokynů, jaké všechny doklady si postupně k žádosti musí žadatel opatřit a orgánu veřejné správy předložit. Přitom jde mnohdy o podklady, které si mnohem snáze a rychleji může obstarat příslušný pracovník orgánu veřejné správy sám od jiného pracovníka ve vedlejší kanceláři nebo o poschodí výš, zjistit je bez potíží z počítačové sítě téhož obecního úřadu apod.
Aby bylo splnění takto nově formulované povinnosti reálně možné, návrh zákona současně stanoví povinnost vyhovět dožádání orgánu veřejné správy ve stejném rozsahu a ze stejných podmínek, jako by příslušný podklad žádal sám žadatel.
Vymezení subjektů, které jsou povinny takovým žádostem vyhovět, je obdobné jako vymezení povinných osob dle § 2 a doplněno o další veřejné instituce, které sice samy o sobě nejsou povinnými osobami podle § 2, ale jsou v některých řízeních žádány o podklady potřebné k řízení u orgánů veřejné správy. Návrh zákona nepočítá s tím, že by obdobnou povinnost měly i soukromé subjekty.
K § 4:
Účelem zákona není změna povinnosti platit správní poplatky dle zvláštního právního předpisu, ale zjednodušit pro žadatele řízení i v tomto ohledu. Je proto navrhováno, aby žadatel platil správní poplatek, popř. souhrn správních poplatků spojených s určitým řízením, jen jednou, a to u toho orgánu, na který se obrací o rozhodnutí v jeho působnosti. Tato změna předpokládá, že příslušný orgán veřejné správy ví, jaké podklady pro své rozhodnutí bude potřebovat, zda je obstarání těchto podkladů spojeno se správním poplatkem a v jaké výši a je tedy schopen bez problémů tuto záležitost vyřídit jak s žadatelem, tak s těmi orgány, od nichž v průběhu řízení bude v zájmu žadatele podklady vyžadovat.
K § 5:
Předložený návrh zákona se nemá vztahovat na řízení o poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a to z povahy věci. Je samozřejmě zapotřebí stanovit, že zákon se nevztahuje ani na ta řízení, která byla zahájena před účinností tohoto zákona.
K § 6:
Navrhovatel je přesvědčen, že povinnosti stanovené tímto návrhem zákona nejsou natolik složité, aby příprava orgánů veřejné správy vyžadovala příliš dlouhou dobu na přípravu. Proto je navrhováno datum účinnosti dnem 1.3.2002, což se zdá být i vzhledem k délce legislativního procesu datem optimálním.
Dalibor Matulka.v.r.
1 např. zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) aj.
2 zákon ČNR č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
3 zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů