V.n.z. o trestní odpovědnosti právnických osob - EU

i trestního zákona (např. činů vážně poškozujících životní prostředí, jednání spojených s organizovaným zločinem apod.). Nepředpokládá se tedy trestní odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy, ale pouze za trestné činy výslovně uvedené ve

i nového trestního zákona, jestliže takový trestný čin byl spáchán při její činnosti.

Shoda existuje v tom, že nikoli všechny druhy právnických osob by mohly nebo měly podléhat trestní odpovědnosti. V úvahu přicházejí pouze právnické osoby mající povahu korporací (sdružení fyzických nebo právnických osob), tedy ty, které mají personální substrát, ať už jde o právnické osoby soukromého nebo veřejného práva. Trestní odpovědnost a s tím spojený postih lze uplatňovat i vůči právnickým osobám v likvidaci. Nepředpokládá se však trestní odpovědnost kolektivních subjektů, které nemají právní subjektivitu - tzv. faktických sdružení osob nebo společenství ve fázi formování (existuje např. v Nizozemí), neboť by to vytvářelo interpretační potíže a nebylo by to účinné. Výslovně by však měly být vyňaty stát a jednotky územní samosprávy (obce, vyšší samosprávné územní celky - kraje). Naproti tomu by měla být uplatňována trestní odpovědnost i proti cizozemským právnickým osobám podobně jako proti cizím státním příslušníkům, i když vykonatelnost některých sankcí vůči nim může být problematická.

Z hlediska základních forem jednání - konání a opomenutí - se v případě právnických osob nebude činit rozdílu mezi omisí pravou a nepravou, jako je tomu u osob fyzických, neboť u právnických osob lze důvodně vycházet z předpokladu, že na právnické osoby lze oprávněně klást vyšší nároky ohledně povahy porušených (nesplněných) právních povinností. Jinak vyjádřeno, v případě právnických osob není nutné rozlišovat porušení či nesplnění obecných a speciálních právních povinností, neboť pro právnickou osobu v podstatě vždy půjde o povinnost speciální, jejíž nesplnění při naplnění všech dalších znaků konkrétního ve

i trestního zákona uvedeného trestného činu zatíží právnickou osobu jako pachatele trestného činu.

Právnická osoba bude odpovídat za trestný čin jen tehdy, jestliže zaviněně neučinila nezbytná opatření k odvrácení nebo odstranění následků uvedených u jednotlivých trestných činů ve

i trestního zákona anebo takové následky zaviněně způsobila. V rámci navrhované úpravy bude řešena tedy i subjektivní stránka z hlediska jejího rozsahu tak, že by měla zahrnovat možnost právnické osoby při zachování řádné péče následek odvrátit nebo odstranit, anebo pokrývat skutečnost, že právnická osoba následek zaviněně způsobila.

Nově bude třeba řešit poměr úpravy trestní odpovědnosti právnických osob a jejich správního trestání, které by na sebe měly navazovat. Trestní stíhání fyzické osoby a trestní stíhání právnické osoby pro týž skutkový základ se nevylučuje.

Úprava trestní odpovědnosti právnických osob vychází i z doporučení obsažených v Druhém protokolu ze dne 19. června 1997 k Úmluvě o ochraně finančních zájmů ES (celexové č. 497Y0719(02)), který upravuje i trestní odpovědnost právnických osob, a ze Společné akce ze dne 22. prosince 1998 přijaté Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o korupci v soukromém sektoru (celexové č. 498X0742), který ukládá přijetí opatření, aby právnické osoby bylo možno činit odpovědnými za aktivní korupci a aby sankce jim ukládané zahrnovaly mimo jiné i trestněprávní pokuty. Tyto dokumenty Evropské unie se v důsledku pozičních dokumentů ke kapitole 24 v návaznosti na čl. 69 a násl. Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, podepsané dne 4. října 1993 s platností od 1. února 1995 (č. 7/1995 Sb.), staly pro Českou republiku závaznými s tím, že odpovídající úprava bude provedena v souvislosti s přijetím nové kodifikace trestního práva, když bylo v pozičních dokumentech sdělováno, že se předpokládá úprava trestní odpovědnosti právnických osob.

S aplikací zákona nejsou spojeny požadavky na státní rozpočet a jeho provádění si nevyžádá zvýšení počtu zaměstnanců placených z veřejných rozpočtů. Je sice pravdou, že zavedením trestní odpovědnosti právnických osob dojde k určitému zvýšení objemu trestní agendy, ale zahraniční zkušenosti ukazují, že se nebude jednat o tak výrazný nárůst, aby bylo nutné významnějším způsobem rozšiřovat kapacitu orgánů trestního řízení. Zvýšení těchto nákladů nebude takového objemu, aby odůvodňovalo požadavek nárůstu výdajové stránky rozpočtových kapitol resortu spravedlnosti a dalších resortů, které se na trestním řízení podílejí.

K § 1:

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob není zcela samostatným zákonem, ale navazuje na předpisy trestního práva v oblasti práva hmotného a procesního, kterými jsou trestní zákon a trestní řád. Jde svou povahou o zákon, který bývá označován jako „vedlejší trestní zákon“ a pro nějž je typické, že obsahuje trestně právní ustanovení jak z oblasti předpisů hmotného, tak procesního práva.

Ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jsou ve vztahu k ustanovením trestního zákona a trestního řádu ustanoveními primární povahy, tzn. že ustanovení trestního zákona a trestního řádu se použijí jen tehdy, nemá-li zákon o trestní odpovědnosti právnických osob zvláštní úpravu a není-li to z povahy věci, zejména s přihlédnutím k charakteru právnických osob, vyloučeno.

Úvodní ustanovení obecně stanoví, že trestní odpovědnost, trestné činy právnických osob a tresty a ochranná opatření, které jim lze za stanovené trestné činy uložit, jsou upraveny tímto zákonem. Současně připomíná, že zákon obsahuje v nezbytném rozsahu i některá procesní ustanovení.

Návrh zákona se nevztahuje na trestní odpovědnost podnikatelů - fyzických osob, kde postačí uplatňování trestní odpovědnosti fyzických osob podle trestního zákoníku, včetně sankcí tam stanovených.

K § 2:

Obsah tohoto ustanovení upravuje působnost zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve vztahu k právnickým osobám se sídlem v České republice nebo se sídlem v zahraničí. Narozdíl od působnosti trestního zákona ve vztahu k fyzickým osobám bylo v tomto ustanovení přihlédnuto k tomu, že právnické osoby se vykazují určitými odlišnostmi danými způsobem jejich vzniku, existence a zániku. Současně toto ustanovení navazuje na některé záměry týkající se působnosti trestních zákonů upravené v osnově nového trestního zákoníku (srov. § 2 až 11 trestního zákoníku).

K § 3:

Česká republika – jako stát je z trestní odpovědnosti vyloučena. Stát je historicky nejstarší právnickou osobou. Návrh zákona nepředpokládá, že by trestný čin, který spáchá některý z jeho představitelů, i když to bude jeho jménem, mohl vycházet z jeho zvláštních vnitřních zájmů. Má se za to, že trestné činy, kterých se dopustí představitelé státu, jsou výlučně jejich osobními činy. Navíc je pochybné, že by stát prostřednictvím vlastních orgánů trestal sám sebe. Rovněž trestní odpovědnost cizích států, byť to není výslovně v návrhu zákona stanoveno, se nepředpokládá, neboť princip suverenity státu tento postup neumožňuje. Takové případy jsou řešeny v intencích mezinárodního práva.

Obdobně jsou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení vyňaty také Česká národní banka a jednotky územní samosprávy, což je v zahraničních úpravách obvyklé, s odkazem na to, že vykonávají některé státní funkce a na to, že by při opačném principu byla ohrožena jejich autonomie.

Není však výslovně vyloučeno, aby organizace, které jsou právnickými osobami a v nichž mají stát nebo jednotky územní samosprávy své zastoupení, byly trestně odpovědnými bez ohledu na fakt tohoto zastoupení. Půjde typicky o účast v různých obchodních společnostech.

K § 4:

V tomto ustanovení je uveden taxativní výčet všech zločinů nebo přečinů, u nichž přichází trestní odpovědnost právnických osob v úvahu, přičemž se především vychází z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, nebo pokud jde o naše vztahy k Evropské unii, smluv, kterými bude Česká republika po vstupu do Evropské unie vázána, a z rozhodnutí orgánů Evropské unie na základě takových smluv. Do tohoto výčtu náleží také doporučení Rady Evropy.

Výčet příslušných mezinárodních dokumentů je uveden v úvodní části důvodové zprávy. Jedná se o dokumenty postihující především legalizaci výnosů ze zločinu, korupci zahraničních veřejných činitelů, poškozování životního prostředí, boj proti organizovanému zločinu vůbec a z hlediska Evropské unie též potírání obchodu s lidmi a sexuální vykořisťování dětí, účast na zločinném spolčení, korupci v soukromém sektoru a ochranu finančních zájmů Evropských společenství. Právě Rámcové rozhodnutí Rady EU o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii (2004/68/JHA) vyžaduje trestní odpovědnost právnických osob i za trestné činy znásilnění (§ 160), sexuální nátlak (§ 161), pohlavní zneužívání (§ 162), kuplířství (§ 163), šíření a přechovávání pornografie (§ 165) a svádění k pohlavnímu styku (§ 175), přičemž u některých z těchto trestných činů se nepředpokládá odpovědnost přímo ve formě spolupachatelství, ale spíše ve formě účastenství, kdy se právnická osoba podílí na spáchání takového trestného činu a má z něho prospěch (srov. čl. 6 uvedeného Rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA). Podobně tomu může být i u některých dalších v § 4 vyjmenovaných trestných činů.

Původně byla zvažována i varianta, podle které by zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nevymezoval konkrétní trestné činy, neboť právnická osoba by měla zásadně odpovídat za veškeré trestné činy vymezené v trestním zákoníku nebo v některém jiném trestním zákoně, pokud to nebude vyloučeno z povahy konkrétního trestného činu. Výhodou tohoto řešení by byla jeho jednoduchost, když při budoucích změnách právní úpravy by nebylo třeba měnit ustanovení § 4 tohoto zákona, který jinak vymezuje konkrétní trestné činy, u kterých je možno dovozovat trestní odpovědnost právnických osob. Nevýhodou však naproti tomu je skutečnost, že orgány činné v trestním řízení by musely v každém jednotlivém případě zvažovat, zda u konkrétního trestného činu, u něhož by přicházela v úvahu trestní odpovědnost právnické osoby, je tato vůbec s přihlédnutím k povaze takového trestného činu možná, což by zejména na počátku aplikace trestní odpovědnosti právnických osob jistě přinášelo značné problémy. Proto byla v rámci připomínkového řízení tato varianta, která by obecně odkázala na trestní zákon, připomínkovými místy (až na výjimky) odmítnuta, neboť by byla značně neurčitá, což by působilo obtíže při stanovení konkrétní trestní odpovědnosti právnické osoby.

K § 5:

Toto ustanovení o trestní odpovědnosti právnických osob definuje přičitatelnost trestného činu právnické osobě. Předpokládá se, že jde o právnickou osobu s právní subjektivitou, která jedná navenek určitým způsobem. Ustanovení především obsahuje formální stránku trestní odpovědnosti právnické osoby, tedy způsob spáchání trestného činu. V této souvislosti je třeba se především zabývat podstatou právnických osob jako subjektů práva. Návrh zákona pojem právnické osoby výslovně nedefinuje, ale přenechává jejich vymezení normám občansko a obchodně právním, a proto se vztahuje na všechny právnické osoby bez ohledu na způsob jejich vzniku, pokud nejsou výslovně z jeho působnosti vyloučeny [srov. § 4 – Česká republika (stát), Česká národní banka a územně samosprávné celky]. Vzhledem k tomu není ani vyloučena trestní odpovědnost právnické osoby, která je tvořena jedinou osobou (např. společnost s ručením omezeným s jediným společníkem).

Osnova vychází ze skutečnosti, že právnické osoby jsou subjekty práva odlišné od fyzických osob, jsou uměle právem vytvořeny a nadány způsobilostí k právům a povinnostem, způsobilostí k právním a protiprávním úkonům a odpovědností v právních vztazích. Vzhledem k tomu, že vznik a existence právnických osob představují určitou právní konstrukci, musí být právem zkonstruován i způsob jednání právnických osob jako subjektů práva navenek, poněvadž právnická osoba jako celek nemá vlastní vůli, nemůže tedy podle ní jednat a navenek ji projevovat. Proto náš právní řád stanoví, že vlastní jednání právnické osoby představují ty projevy vůle, které jménem právnické osoby činí její určité orgány nebo zástupci jako fyzické osoby a právní následky spojené s těmito projevy vůle (ať již v podobě právních úkonů, nebo protiprávních úkonů) se přičítají přímo právnické osobě jako subjektu práva.

Právnická osoba tedy může činit právní úkony jen svými orgány nebo je za ni mohou činit zástupci. Z ustanovení § 20 odst. 1 ObčZ vyplývá, že jednání statutárního orgánu je vlastním jednáním právnické osoby samé. Právní úkony statutárního orgánu se přičítají právnické osobě samé. Obdobně tomu je i podle § 13 odst. 1 věty druhé ObchZ, podle něhož právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (návrh zákona postihuje i tzv. nepřímé zastoupení). Přímým jednáním podnikatele-právnické osoby je tedy jednání jejího statutárního orgánu. Právní úkony učiněné statutárním orgánem jsou právními úkony právnické osoby. Vedle statutárních orgánů mohou činit z praktických důvodů za právnickou osobu právní úkony i jiní její zaměstnanci nebo členové. Ti však mohou činit právní úkony jen za podmínky, že je tak stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby (statutu, stanovách, organizačním řádu atd.) anebo, pokud to v nich stanoveno není, za podmínky, že to je vzhledem k jejich právnímu zařazení obvyklé – § 20 odst. 2 ObčZ (je-li někdo u právnické osoby zařazen pracovně jako pokladník, je obvyklé, že přijímá peníze atd.). Rozdílnost mezi statutárním orgánem a jinými zaměstnanci (pracovníky) a členy právnické osoby je dána odlišným rozsahem jejich jednatelského oprávnění. Zvláštní úpravu jednání za podnikatele obsahuje § 13 odst. 3 ObchZ (vedoucí odštěpného závodu nebo jiné organizační složky podniku – srov. § 7 odst. 1, 2 ObchZ) a dále § 15 odst. 1 ObchZ, který stanoví, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází (srov. i § 16 ObchZ). Úprava obchodního zákoníku v § 15 je však užší než obecná úprava § 20 odst. 2 ObčZ.

Podobné právní následky mají i právní úkony fyzických osob, které za právnickou osobu jednají zejména na základě smluvního zastoupení (např. prokurista nebo advokát). V těchto případech jde o zastoupení přímé, kdy zástupce jedná jménem zastoupené právnické osoby a jeho jednání má právní účinky přímo pro zastoupeného. Zástupce zde tedy vystupuje a jedná v postavení zastoupené právnické osoby, jeho právní úkony učiněné v rámci smlouvy o zastoupení mají tytéž právní účinky, jako kdyby je učinila právnická osoba sama svým statutárním orgánem, a právní úkon učiněný třetí osobou vůči zástupci má stejné právní účinky, jako by byl učiněn přímo vůči zastoupené právnické osobě, resp. jejímu statutárnímu orgánu. Ostatně vztah zástupce vůči zastoupené právnické osobě při smluvním zastoupení bude zpravidla založen smlouvou mandátní podle § 566 a násl. ObchZ (jde zde vlastně o obchodní smlouvu příkazní – srov. i § 724 a násl. ObčZ) a stejnými ustanoveními o smlouvě mandátní se přiměřeně řídí i vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí právnické osoby, není-li stanoveno jinak (viz § 66 odst. 2 ObchZ). Z těchto důvodů proto nelze činit zásadní rozdíl mezi jednáním statutárního nebo jiného orgánu za právnickou osobu na straně jedné a jednáním zástupce právnické osoby na straně druhé. To platí i v dalších případech, kdy v zákonem předpokládaných situacích přebírá částečně nebo úplně působnost statutárního orgánu právnické osoby fyzická osoba nebo více takových osob, které činí právní úkony namísto statutárního orgánu, popř. i dalších orgánů právnické osoby [např. správce konkursní podstaty, jeho zástupce a zvláštní správce podle § 8, § 9, § 14 odst. 1 písm. a) ZKV, likvidátor podle § 70 odst. 3 ObchZ, správce při zavedení nucené správy banky podle § 29 a násl. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů]. Nad rámec těchto ustanovení návrh zákona v souladu s požadavky mezinárodních smluv a dalších mezinárodních dokumentů, které požadují vznik deliktní odpovědnosti právnických osob, předpokládá, že trestní odpovědnost právnické osoby by svým jednáním mohl založit i ten, kdo v rámci této právnické osoby vykonává řídící či kontrolní činnost (srov. k tomu např. např. § 138 - § 140 ObchZ), jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek nastalého následku, zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby.

^{V neposlední řadě mohou trestný čin spáchat i zaměstnanci právnické osoby při plnění pracovních úkolů, přičemž právnická osoba bude za jejich jednání odpovídat pouze za podmínek uvedených v § 5 stanovícího přičitatelnost trestného činu právnické osobě.}

Navrhované ustanovení v odstavci 2 obsahuje základ trestní odpovědnosti právnických osob. Jde o ustanovení, které je odlišné od ustanovení o zavinění fyzické osoby v trestním právu. Bylo použito úpravy, která nabízí určité spojení fyzické a právnické osoby s trestným činem tak, jak je uvedeno v tomto ustanovení, neboť je zřejmé, že v činnosti každé právnické osoby hraje významnou roli lidský faktor. Zákon tedy sice předpokládá určité materiální důvody odpovědnosti právnické osoby za spáchané trestné činy, které jsou podle návrhu tvořeny dvěma typy přičitatelnosti uvedenými v písm. a) a b), a podmíněny objektivním následkem a určitým projevem právnické osoby navenek. Současně bylo přihlédnuto k tomu, že i vnitřní kontrolní činnost je třeba považovat za součást činnosti, v níž může být shledána odpovědnost právnické osoby za trestný čin. Dále je třeba zdůraznit, že formální podmínka trestní odpovědnosti je stanovena v ustanovení v odstavci 1, který definuje podstatu jednání právnické osoby, přičemž ustanovení odstavce 2 obsahuje jako další podmínku požadavek protiprávnosti.

Takto konstruovanou odpovědnost založenou na přičitatelnosti trestného činu právnické osobě je třeba považovat za zvláštní odpovědnost za zavinění u právnické osoby odlišnou od pojmu viny (zavinění) u fyzické osoby, přesto však není možné tvrdit, že jde o odpovědnost objektivní (v podstatě jde o obdobnou odpovědnost za kvazidelikt jaká je konstruována v § 337 návrhu trestního zákoníku o trestném činu opilství nebo v § 201a platného trestního zákona o témže trestném činu). Při této konstrukci je požadována jednak souvislost s pácháním trestného činu a jednak je přihlédnuto i k povaze právnické osoby, jejíž zájmy mohou být jiné než zájmy jednotlivce.

Důvody pro stanovení odpovědnosti právnické osoby založené na přičitatelnosti je třeba vykládat jako alternativní, což znamená, že k odpovědnosti stačí zjištění existence jedné z forem odpovědnosti [buď písm. a) nebo písm. b) tohoto § 5 odst. 2].

Zákon také pamatuje na případy, kdy právnická osoba podle občanskoprávních nebo obchodněprávních předpisů právně vznikla, ale její vznik je neplaný, a přesto tuto skutečnost vstoupila do právem upravených vztahů a spáchala trestný čin. Obdobně jako v ustanovení § 399 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku pak osnova stanoví, že trestný čin je spáchán právnickou osobou i v případě, je-li právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, neplatný nebo neúčinný.

Trestní zákoník v ustanovení § 12 odst. 3 stanoví, že trestní odpovědnost osob fyzických podle trestního zákona nevylučuje trestní odpovědnost osob právnických, resp. že je možný souběh těchto odpovědností. Proto také trestní odpovědnost právnické osoby není vyloučena jen proto, že fyzická osoba pro tento nebo jiný trestný čin trestně odpovědna není, a to ať už z důvodů např. nepříčetnosti nebo z jiného důvodu (srov. i § 6 odst. 3). Tím se zdůrazňuje určité osamostatnění trestní odpovědnosti právnických osob vyplývající z odlišnosti předpisů trestního zákoníku a tohoto zákona, zejména co do odlišnosti podmínek zakládajících trestní odpovědnost.

K § 6:

Toto ustanovení definuje pachatele trestného činu (pokud jde o přípravu a pokus trestného činu srov. § 5 odst. 5). Povaha právnické osoby ovšem vylučuje pouhé převzetí pojetí pachatelství nebo spolupachatelství z trestního zákoníku, kdy zejména pojetí pachatelství právnické osoby je vázáno na přičitatelnost škodlivého následku trestného činu. „Způsobem uvedeným v tomto zákoně“ se rozumí jak objektivní, tak i subjektivní předpoklady trestní odpovědnosti (trestnosti) právnické osoby. Proto také ustanovení o formách součinnosti je výrazně zjednodušeno a odpovídá požadavkům § 6. V případě spolupachatelství je akcentován požadavek, který vyjadřuje spíše označení kolektivní odpovědnosti právnických osob, popř. jde z hlediska obecných trestněprávních předpisů o souběžné páchání trestného činu, přičemž není vyloučeno ani zavinění z nedbalosti.

K § 7:

Velmi problematickou součástí trestní odpovědnosti právnických osob ve všech zahraničních úpravách, které byly při zpracování návrhu posouzeny, je otázka změny právnické osoby z hlediska trestní odpovědnosti.

Proto po vzoru slovinské úpravy bylo převzato ustanovení o právním nástupnictví právnické osoby a současně bylo přihlédnuto k tomu, že změna právnické osoby je vázána na specifické procesní postupy občanského nebo obchodního práva. Je-li právních nástupců více, platí podle této úpravy, že trestní odpovědnost původní právnické osoby přechází jen na toho ze všech právních nástupců, který nejpozději v okamžiku vzniku právního nástupnictví věděl nebo mohl vědět, že se právnická osoba před vznikem právního nástupnictví dopustila trestného činu. K tomu, že došlo ke změně právnické osoby, by měl soud přihlédnout při rozhodování o druhu a výši trestu nebo ochranného opatření.

Procesní zajištění tohoto ustanovení bylo zařazeno do části o trestním řízení.

K § 8:

Ustanovení o účinné lítosti předpokládá specifické podmínky zániku, které jsou přizpůsobeny povaze právnické osoby, zejména pokud jde o činnost kontrolních orgánů právnické osoby. Upřednostňuje se reparativní a restituční aktivita právnické osoby před trestní odpovědností, a proto je účinná lítost vymezena v širším rozsahu než u fyzických osob (srov. ustanovení § 66 platného trestního zákona).

K § 9:

Osnova stanoví, s ohledem na odlišnosti právnické osoby od osob fyzických, zvláštním způsobem okolnosti, ke kterým soud přihlédne při stanovení druhu trestu a jeho výměry, kde vedle povahy a závažnosti trestného činu přihlédne především k vnitřním a vnějším poměrům právnické osoby, včetně její dosavadní činnosti, jejím majetkovým poměrům, dále i k jejímu působení po činu, zejména k její případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu. Osnova také ukládá přihlédnout k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby.

K § 10:

Osnova upravuje také trestní sankce ukládané právnickým osobám, které v souladu s trestním zákoníkem dělí na tresty a ochranná opatření. Nejzávažnějším trestem je trest zrušení právnické osoby, který je z povahy věci vyloučen u právnické osoby, která byla zřízena zákonem. Další skupinu tvoří tresty majetkové, kterými jsou propadnutí majetku, peněžitý trest a propadnutí věci. Dále návrh zákona upravuje tresty zakazující nebo omezující činnost, jimiž jsou zákaz činnosti, zákaz účasti v zadávacím řízení o veřejných zakázkách a ve veřejné soutěži a zákaz nebo omezení přijímat veřejné dotace nebo subvence. Samostatně se pak upravuje trest zveřejnění rozsudku ve sdělovacích prostředcích. Dále návrh zákona upravuje ochranné opatření, kterým je zabrání věci.

Jak tresty, tak ochranná opatření jsou přizpůsobeny povaze právnické osoby a jsou zaměřeny převážně na ty stránky její činnosti, které mohou být z  hlediska trestu nejúčinněji postiženy, jakož i na potřebu prevence. Některé tresty (zákaz účasti ve veřejné soutěži, zákaz přijímat dotace nebo subvence, zrušení právnické osoby a zveřejnění pravomocného odsuzujícího rozsudku ve sdělovacích prostředcích) jsou podřízeny požadavkům mezinárodního práva.

K § 11:

Nejpřísnějším trestem uloženým právnické osobě, která nebyla zřízena zákonem, je trest jejího zrušení. Přichází zejména v úvahu tam, kde se právnická osoba svou podstatou začlenila např. do organizovaného zločinu, a tvořila jeden z významných článků organizace. Současně je stanoveno, že rozhodnutím o zrušení právnické osoby se zahajuje likvidace právnické osoby. V rámci ní se uhrazují i pohledávky věřitelů, jejichž povaha však nesmí odporovat smyslu tohoto ustanovení podobně, jako v případě trestu propadnutí majetku, apod.

K § 12:

Trest propadnutí majetku se může týkat buď části nebo celého majetku právnické osoby, která byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem, kterým získala nebo se snažila získat majetkový prospěch. Přitom je soud povinen přihlížet k oprávněným zájmům osob poškozených trestným činem.

K § 13:

Nejčastěji ukládaným trestem právnické osobě by měl být trest peněžitý. V souladu s navrhovanou úpravou téhož druhu trestu v trestním zákonu se navrhuje, aby peněžitý trest byl uložen v denních sazbách, přičemž denní sazby v případě právnických osoby by byly přiměřeně zvýšeny oproti sazbám u osob fyzických.

K § 14:

Trest propadnutí věci má podobnou povahu jako trest v případě osob fyzických, přičemž se navrhuje, aby v případě, že je na majetek právnické osoby prohlášen konkurs, bylo možné podle § 70 odst. 1 a 2 trestního zákoníku prohlásit za propadlé jen omamné a psychotropní látky nebo jiné věci, které ohrožují bezpečnost lidí nebo majetku. Jako samostatný tento trest lze uložit právnické osobě za podmínek jiných než v případě osoby fyzické, a to pokud trestní zákon uložení tohoto trestu dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu není uložení jiného trestu třeba.

K § 15:

Zákaz činnosti ukládaný právnické osobě se týká určité činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nikoli tedy např. samotného podnikání obecně. Je třeba vždy specifikovat, o kterou oblast činnosti právnické osoby se bude jednat. V případě, že právnickou osobou, které má být uložen trest zákazu činnosti, bude banka nebo zahraniční banka, jejíž pobočka vykonává činnost na území České republiky na základě bankovní licence udělené Českou národní bankou nebo na základě principu jednotné licence podle zvláštního právního předpisu, návrh předpokládá, že soud si ještě před uložením tohoto trestu vyžádá vyjádření České národní banky k možnostem a důsledkům jeho uložení; k tomuto vyjádření je soud povinen přihlédnout a v rozhodnutí se s ním vypořádat. Obdobně bude soud postupovat ohledně pojišťoven, zajišťoven, penzijních fondů, investičních společností, investičních fondů, obchodníků s cennými papíry, spořitelních a úvěrních družstev nebo jiných právnických osob, k jejichž vzniku nebo činnosti je třeba povolení podle zvláštního právního předpisu; vyjádření je třeba v těchto případech vyžádat od příslušného ministerstva, Komise pro cenné papíry nebo jiného úřadu, který uděluje povolení k činnosti, která by mohla být rozhodnutím soudu právnické osobě zakázána. Tím je zajištěna potřebná spolupráce se subjekty udělujícími licenci nebo příslušné povolení, neboť v rozhodnutí je pak soud povinen k takovému vyžádanému vyjádření přihlédnout, i kdy jím není s ohledem na zásadu nezávislosti soudního rozhodování bezprostředně vázán.

K § 16:

Jedna z forem, prostřednictvím které právnická osoba vykonává svou činnost a která se dotýká společenských zájmů, je účast v zadávacím řízení o veřejných zakázkách nebo ve veřejné soutěži. Navrhuje se, aby právnické osobě, která se dopustila trestného činu v souvislosti se zadávacím řízením o veřejných zakázkách nebo s veřejnou soutěží, byla zakázána účast v jakémkoli zadávacím řízení o veřejných zakázkách nebo v jakékoli veřejné soutěži.

K § 17:

Stejně jako zákaz účasti ve veřejné soutěži, také přijímání dotací nebo subvencí v širším smyslu se dotýká celospolečenských zájmů. Proto se právnické osobě při vyslovení tohoto trestu zakazuje přijímat buď veškeré dotace, subvence, návratné finanční výpomoci nebo veřejné podpory podle zvláštních právních předpisů, anebo jen některé z nich.

K § 18:

Jde o zcela nový typ trestu, který je požadován v řadě mezinárodních dokumentů. Zveřejnění rozsudku v Obchodním věstníku nebo v jiném veřejném sdělovacím prostředku (např. v tisku, v rozhlasu, v televizi na vlastní náklady právnické osoby) může být účinným prostředkem při postihu určitého druhu trestné činnosti (např. trestného činu v oblasti životního prostředí nebo závažného hospodářského trestného činu). Smyslem tohoto ustanovení není prohloubit zásadu veřejnosti v řízení před soudem, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale spíše poskytnout veřejnosti informaci o tom, že se právnická osoba dopustila trestného činu. Takovýto postup bude přicházet v úvahu zejména tehdy, že činnost právnické osoby, která byla postižena v trestním řízení, byla nebezpečná z hlediska společenského nebo hospodářského. Trest by bylo možno uložit zejména proto, aby se odvrátilo nebezpečí hrozící životu nebo zdraví lidí nebo ohrožující majetek.

K § 19:

Ochranné opatření, spočívající v zabrání věci, je převzato z trestního zákona, ale přizpůsobeno povaze právnické osoby, zejména z hlediska probíhajícího konkursního řízení.

K § 20:

Nezaměnitelnost právnické osoby musí být zajištěna odlišnými prostředky než je tomu u osoby fyzické, což je dáno fiktivní povahou právnických osob a zvláštním způsobem evidence jejich vzniku, změn a zániku. Proto navrhovaná právní úprava požaduje identifikaci právnické osoby v souvislosti s uvedenou evidencí.

K § 21:

Místní příslušnost k trestnímu stíhání právnické osoby vychází sice ze základní zásady, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán (§ 18 odst. 1 trestního řádu), ale nelze-li toto místo zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, je místní příslušnost stanovena v osnově odlišně od příslušnosti ve věcech obviněných osob fyzických a je přizpůsobena zejména tomu, že právnická osoba může mít odlišné sídlo od sídla své pobočky, působící na území jiného státu.

K § 22:

Samostatnost trestní odpovědnosti právnických osob z hlediska práva hmotného se navrhuje upravit odpovídajícím ustanovením o společném řízení. V případě, že v průběhu společného řízení mají být prováděny procesní úkony, navrhuje se, aby přednostně tyto úkony byly provedeny ve vztahu k fyzické osobě, avšak nikoli jako kogentní požadavek.

K § 23:

Návrh tohoto ustanovení navazuje na hmotně právní ustanovení tohoto zákona, které se týká změn nebo zrušení právnické osoby z hlediska trestní odpovědnosti ( § 4). Navrhuje se, aby tyto změny, resp. zánik právnické osoby, byly podrobeny přísnému evidenčnímu a rozhodovacímu režimu, který by znemožnil, aby právnická osoba jen proto, že zanikne nebo dojde k její změně, unikla trestní odpovědnosti, resp. který by umožnil, aby takovéto změny byly předvídány, eventuálně učiněny po příslušném souhlasu.

Předpokládá se, že toto ustanovení zabrání také tomu, aby právnická osoba byla za pomoci změn nebo prostřednictvím svého zániku úmyslně zbavena trestní odpovědnosti.

Jako přiměřené zajišťovací opatření se navrhuje jednak složení peněžní částky ve stanovené lhůtě na stanoveném účtu, které ovšem je bezprostředně spojeno se změnou nebo zánikem právnické osoby a nikoli s její trestnou činností.

K § 24:

Zajišťovací opatření bezprostředně směřuje k tomu, aby právnická osoba nepokračovala v trestné činnosti nebo nedokonala čin, o nějž se pokusila. Do určité míry se tímto ustanovením nahrazuje ustanovení trestního řádu o vazbě v případě osoby fyzické.

K § 25:

Aby vůbec právnická osoba mohla vystupovat v trestním řízení, které je svou povahou výrazně odlišné od jiných druhů řízení, navrhuje se po vzoru zahraničních právních úprav, aby zastupování právnické osoby bylo upraveno podrobně. Předpokládá se jednak vlastní, aktivní, dobrovolná vůle právnické osoby se nechat zastupovat, která se projeví v příslušném návrhu ale také rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení, učiněné z úřední povinnosti, pokud právnická osoba žádnou osobu nenavrhne, anebo navrhne osobu, která ji plnohodnotně zastupovat nemůže. Předpokládá se rovněž, že osobou určenou (zmocněnou) bude fyzická osoba.

Toto ustanovení nemá vliv na právo právnické osoby zvolit si obhájce (§ 26).

Navrhuje se, aby zmocněnec právnické osoby vystupoval v řízení vybaven právy obviněného, ale také zatížen určitými povinnostmi, jimiž je zatížen obviněný jako osoba fyzická podle trestního řádu.

K § 26:

Navrhuje se, aby obviněná právnická osoba mohla mít vedle zástupce také obhájce, kterého může zvolit statutární orgán právnické osoby. Návrh zákona výslovně vylučuje použití ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě, protože ta je vymezena výlučně ve vztahu k právům fyzické osoby. Zahraniční právní úpravy si počínají obdobně a zásadně vylučují použití ustanovení o nutné obhajobě u právnických osob.

K § 27:

Odlišnost povahy úkonů trestního řízení vedeného proti právnické osobě ve vztahu k osobě fyzické se promítá i do tohoto ustanovení, které upravuje způsob oznamování rozhodnutí nebo jiných významných dokumentů z trestního řízení.

K § 28:

Způsob použití některých donucovacích prostředků ve vztahu k zástupci právnické osoby nebo k právnické osobě vůbec je upraven v osnově tak, že se stanoví oddělená odpovědnost zástupce právnické osoby a právnické osoby za různé druhy nežádoucích chování.

K § 29:

V návaznosti na § 22 odst. 2 osnova stanoví pořadí výslechu obžalovaného – fyzické osoby a zástupce obžalované právnické osoby v hlavním líčení a veřejném zasedání v řízení před soudem. Obdobně se také stanoví pořadí závěrečných řečí obhájců obžalovaného a obžalované právnické osoby, a závěrečné řeči i posledního slova obžalovaného – fyzické osoby a zástupce obžalované právnické osoby.

K § 30:

Osnova upravuje také výkon trestu zrušení právnické osoby, a to formou zrušení právnické osoby s likvidací na základě rozhodnutí soudu. V tomto směru stanoví obdobný postup, jaký je stanoven v § 70 a § 71 obchodního zákoníku, na jehož ustanovení § 72 a násl. jinak odkazuje. Pokud návrh stanoví, že předseda senátu postupuje podle tohoto ustanovení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, znamená to, že je povinen respektovat speciální úpravy např. § 36 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by tedy byla zrušovanou právnickou osobou banka, uplatnilo by se ustanovení § 36 odst. 1 věty první cit. zákona o bankách a návrh na jmenování likvidátora by soudu podávala Česká národní banka. Obdobně je tomu i v ustanoveních § 30 odst. 5 a 9.

Zrušení právnické osoby a vstup do likvidace, jakož i jméno a bydliště nebo firma a sídlo likvidátora (likvidátorů) se zapisuje také do obchodního rejstříku nebo jiného rejstříku, a proto musí předseda senátu zaslat pravomocný rozsudek spolu s nařízením výkonu tohoto trestu rejstříkovému soudu nebo jinému orgánu, který vede příslušný rejstřík. Návrh na výmaz právnické osoby z obchodního rejstříku nebo jiného zákonem určeného rejstříku, kterým teprve zapsaná právnická osoba zaniká, učiní likvidátor po rozdělení likvidačního zůstatku (srov. § 75a obchodního zákoníku).

K § 31:

Také u zákazu činnosti upravuje osnova zápis tohoto trestu do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku.

K § 32 a 33:

V návaznosti na ustanovení § 16 a 17 osnova upravuje i výkon trestů zákazu účasti v zadávacím řízení o veřejných zakázkách a ve veřejné soutěži a zákazu nebo omezení přijímat veřejné dotace nebo subvence. Z důvodu podobnosti těchto trestů trestu zákazu činnosti se zde odkazuje na přiměřené použití ustanovení § 350 trestního řádu, které upravuje výkon trestu zákazu činnosti. Zvláštním způsobem je pak upraven zápis zákazu účasti v zadávacím řízení o veřejných zakázkách a ve veřejné soutěži a zákazu nebo omezení přijímat veřejné dotace nebo subvence do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku.

K § 34:

V návaznosti na ustanovení § 18 osnovy upravuje zákon také výkon trestu zveřejnění odsuzujícího rozsudku ve sdělovacích prostředcích (alt. v Obchodním věstníku) na náklady odsouzené právnické osoby, kterou předseda senátu vyzve, aby ho na své náklady zveřejnila v určeném veřejném sdělovacím prostředku (alt. v Obchodním věstníku) ve lhůtě a v rozsahu v něm stanoveném. K zajištění splnění této povinnosti může soud ukládat i opakovaně právnické osobě pořádkové pokuty do výše 500 000 Kč, a to až do doby zveřejnění rozsudku v určeném veřejném sdělovacím prostředku nebo prostředcích (alt. v Obchodním věstníku) způsobem v něm uvedeným.

K § 35:

Účinnost je stanovena v souladu s předpokládanou účinností nového trestního zákoníku.

V Praze dne 7. července 2004

předseda vlády

ministr spravedlnosti