o změně některých zákonů v souvislosti s trestním zákoníkem a zákonem
o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
Tento zákon upravuje novelizace zákonů souvisejících s přijetím nového trestního zákoníku.
K části první – Změna zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
K bodu 1.:
Jde o změnu navazující na jiné označení trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 155 trestního zákoníku.
K bodu 2.:
Vymezení věcné příslušnosti krajského soudu je v § 17 provedeno označením trestných činů, a proto v důsledku nového označení trestných činů v trestním zákoníku, na které se vztahuje věcná příslušnost krajského soudu, bylo nutné nově vymezit jednotlivé trestné činy. Rozsah věcné příslušnosti krajského soudu se však v podstatě nemění. Přitom byla úprava sjednocena tak, že jsou uvedeny pouze názvy činů bez označení paragrafů. Bez věcné změny byl ponechán i odstavec 2, v němž bylo pouze provedeno v souladu s trestním zákoníkem nové označení § 45 trestního zákoníku upravující ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu.
K bodu 3.:
V ustanovení § 71 odst. 8 písmeno c) jde o nahrazení pojmu „zvlášť závažný úmyslný trestný čin“ pojmem „zvlášť závažný zločin“ v návaznosti na § 14 odst. 3 trestního zákoníku.
K bodu 4.:
V tomto bodě jsou v návaznosti na trestní zákoník nově vymezeny trestné činy, kdy při důvodu vazby podle § 67 písm. c) nelze přijmout peněžitou záruku. Rozsah trestných činů zde byl logicky rozšířen o další velmi závažné trestné činy, kdy obava z útěku je vzhledem k jejich povaze zvlášť odůvodněna.
K bodu 5.:
Úprava § 88 souvisí s novým rozdělením trestných činů na zločiny a přečiny, kdy u zločinů je rozlišována kategorie „zvlášť závažných zločinů“ (srov. § 14 odst. 3 věta za středníkem trestního zákoníku).
K bodu 6.:
Úprava § 89 odst. 1 písm. c) souvisí s nahrazením pojmu společenské nebezpečnosti činu pojmem „povaha a závažnost činu“. Tato změna souvisí s přechodem z materiálního na formální pojetí trestného činu, kdy podstatné okolnosti vztahující se k povaze a závažnosti činu je třeba zjišťovat z hlediska ukládání trestu za spáchaný trestný čin, přičemž tyto okolnosti vedle dalších okolností vztahujících se k poměrům pachatele mají podstatný význam pro stanovení druhu a výměry trestu.
K bodu 7.:
Tato změna navazuje také na bipartici trestných činů, které se rozlišují podle § 14 trestního zákona na zločiny a přečiny. Označení, zda jde o zločin nebo přečin, je třeba uvádět ve výroku rozsudku.
K bodu 8.:
V návaznosti na změny provedené v trestním zákoně se upravuje i toto ustanovení. Výslovně se také zdůrazňuje, že i výrok o spáchání trestného činu pachatelem ve prospěch skupiny organizovaného zločinu je nutno rovněž pojmout do rozsudku.
K bodu 9.:
Tento bod novely navazuje na úpravu společného trestu za pokračování v trestném činu v ustanovení § 45 trestního zákoníku, kdy je třeba označit ty dřívější rozsudky, v nichž soud zrušuje výrok o vině o pokračujícím trestném činu a o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a nahrazuje je novými výroky, včetně výroku o společném trestu za pokračování v trestném činu.
K bodu 10.:
Vzhledem k nedostatečné praxi soudů při odůvodňování rozsudku se blíže rozvádí odůvodnění rozsudku tak, aby byly zřejmé okolnosti, s kterými se soud v tomto odůvodnění musí vypořádat. Mimo jiných podstatných okolností se konkrétně v této souvislosti zmiňuje v návaznosti na praxi Evropského soudu pro lidská práva i povinnost vypořádat se s délkou trestního řízení a zejména s průtahy v řízení, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Pokud k těmto průtahům soud přihlédl, měl by konkrétně v odůvodnění rozsudku vyjádřit, zda a v jakém směru se to projevilo v ukládaném trestu, což pak lze namítnout proti případné stížnosti na průtahy u Evropského soudu pro lidská práva.
K bodu 11.:
Úprava ustanovení § 158 odst. 6 vztahující se na povinnost vyhovět ihned výzvě k podání vysvětlení navazuje na rozdělení trestných činů na zločiny a přečiny v § 14 trestního zákoníku, přičemž uvedenou povinnost novela v souladu s požadavky z praxe rozšiřuje na všechny zločiny.
K bodu 12.:
Obdobně je tomu s úpravou § 158e odst. 1, který upravuje podmínky pro použití agenta, kde pojem „zvlášť závažného trestného činu“ je nahrazen pojmem „zvlášť závažného zločinu“ (§ 14 odst. 3 věta za středníkem trestního zákoníku).
K bodu 13:
V návaznosti na úpravu obsaženou v § 172 odst. 2 písm. c) se navrhuje poskytnout státnímu zástupci právo odložit ze stejných důvodů věc před zahájením trestního stíhání, neboť není ekonomické, aby při naplnění důvodů pro zastavení trestního stíhání pouze formálně trestní stíhání zahájil, a krátce poté jej ze stejných důvodů zastavil. Dále se navrhuje, aby stejnou pravomoc měl i policejní orgán, který však k takovému odložení věci potřebuje předchozí souhlas státního zástupce.
K bodu 14.:
Toto ustanovení navazuje na nový pojem „skupina organizovaného zločinu“, jenž nahradil pojem „zločinného spolčení“ (srov. § 413 trestního zákoníku).
K bodu 15.:
Ustanovení § 163 o trestním stíhání se souhlasem poškozeného bylo také nutno upravit s ohledem na nové označení trestných činů v trestním zákoníku, u kterých může poškozený nedáním souhlasu vyloučit trestní stíhání obviněného. Rozsah těchto trestných činů se v zásadě nemění.
K bodu 16.:
V návaznosti na změnu pojetí trestného činu z materiálního na formální se upravuje a doplňuje i ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tak, aby „bagatelní“ trestné činy, u nichž jejich závažnost je velmi nízká, nebyly trestně stíhány, a to nikoli proto, že „nejde o trestný čin“, jak tomu bylo na základě uplatnění materiálního pojetí trestného činu, ale proto, že sice jde o trestný čin (formální pojetí trestného činu), ale vzhledem k jeho nepatrné závažnosti zde není zájem společnosti na jeho trestním stíhání (uplatnění principu oportunity). Tento závěr však musí státní zástupce v zastavovacím usnesení odůvodnit konkrétními skutečnostmi, které je možno podřadit pod jednotlivé právní pojmy vymezené v novém znění § 172 odst. 2 písm. c), a nikoli jen mlhavým a vágním tvrzením, že zde není potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
K bodu 17.:
Ustanovení o návrhu státního zástupce na uložení ochranných opatření v obžalobě se doplňuje o navržení zabezpečovací detence, má-li státní zástupce za to, že jsou pro to splněny zákonné podmínky.
K bodu 18.:
V návaznosti na nový trestní zákoník a změnu Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. v novelizovaných článcích 10, 10a, 10b a 95 se upravuje i ustanovení § 224 odst. 5, neboť soud sám posuzuje soulad mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, se zákonem a v případě, že mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije přímo mezinárodní smlouvu, aniž by věc předkládal Ústavnímu soudu, neboť je vázán zákony a mezinárodními smlouvami (srov. čl 10 a 95 odst. 1 Ústavy ČR); Ústavnímu soudu věc předkládá jen, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR).
K bodu 19.:
Soud je v hlavním líčení oprávněn vyhradit si rozhodnutí o ochranných opatřeních veřejnému zasedání (§ 230 odst. 2). Vzhledem k tomu, že trestní zákoník zavedl jako nové ochranné opatření zabezpečovací detenci, bylo třeba ji do ustanovení § 239 doplnit.
K bodům 20. a 21.:
V souvislosti s úpravou výjimečného trestu nad dvacet až do třiceti let v § 54 trestního zákoníku se v ustanoveních § 265m odst. 1 písm. c) u dovolání a § 271 odst. 1 písm. c) nahrazují slova „nad patnáct až do dvaceti pěti let“ slovy „nad dvacet až do třiceti let“.
K bodu 22.:
V návaznosti na ustanovení § 58 odst. 3, 4 trestního zákoníku a se záměrem zefektivnit objasňování zvlášť závažných zločinů se navrhuje upravit podmíněné přerušení trestního stíhání a institut spolupracujícího obviněného tak, aby osoby podílející se na činnosti skupin organizovaného zločinu a organizovaných skupin byly motivovány ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, což ve svém důsledku by mělo usnadnit vyšetřování tohoto druhu trestné činnosti, při kterém je, s ohledem na míru takové organizace často spojené se závazkem mlčenlivosti, zpravidla nedostatek důkazů k usvědčení osob organizujících nebo řídících takovou zvlášť závažnou trestnou činnost. Tato úprava je v souladu s Rezolucí Rady Evropské unie č. 497Y0111(01) ze dne 20. prosince 1996 o jednotlivcích, kteří spolupracují při soudním řízení v boji proti mezinárodně organizovanému zločinu, která vyzývá členské státy, aby přijaly vhodná opatření, kterými by povzbuzovaly jednotlivce, kteří byli nebo jsou členy skupin organizovaného zločinu nebo jiných zločineckých organizací jakéhokoli druhu, nebo kteří se podíleli na trestných činech takových skupin nebo organizací, aby spolupracovali při soudním řízení. Jednotlivcům, kteří „odpadnou“ od skupiny organizovaného zločinu nebo jiné zločinecké organizace a učiní vše co mohou k tomu, aby předešli dalšímu provádění zločinecké činnosti nebo poskytnou policii a soudním orgánům při shromažďování důkazů rozhodujících pro rekonstrukci skutkového děje, odhalení a identifikaci pachatelů takové trestné činnosti, náležitou pomoc, by měly být poskytnuty výhody při ukládání trestu a způsobu jeho výkonu, jakož i vhodná ochranná opatření, která by měla být poskytnuta i jejich rodinným příslušníkům a blízkým osobám. Rovněž i Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu přijatá v Palermu v prosinci 2000 vyzývá státy, aby podporovaly osoby, které se podílely na spáchání závažné trestné činnosti a jsou o tom ochotny poskytnout významné informace. Podle článku 18 této Úmluvy mají státy ve vhodných případech zvážit zakotvení možnosti snížení trestu u obžalovaného, který poskytne podstatnou spolupráci při vyšetřování nebo stíhání trestného činu upraveného touto Úmluvou. V souladu se zásadami svého vnitrostátního práva mají státy zvážit i udělení imunity takovým osobám, které poskytnou podstatnou spolupráci při vyšetřování nebo trestním stíhání takových trestných činů.
Zakotvením institutu imunity před obžalobou (někdy také nazývaného institutem „korunního svědka“) sice dochází k určitému omezení zásad legality a oficiality trestního řízení, ale předkládaný návrh je postaven na pojetí, podle něhož zájem státu na zničení zločineckých struktur, do nichž je v důsledku jejich organizace a závazku mlčenlivosti obtížné proniknout, převyšuje nad zájmem státu na postihu jedince, který se nikoli v pozici organizátora nebo řídícího subjektu přímo nebo nepřímo na takové trestné činnosti podílel, a který umožnil odhalení a usvědčení spolupachatelů, často i organizátorů a řídících osob skupin organizovaného zločinu nebo jiných zločineckých organizací.
Podmíněné přerušení trestního stíhání (§ 306b) u takových osob, kterým by měla být za jejich informace a důkazy poskytnuta imunita před obžalobou, je založeno na konstrukci, která zajišťuje, aby dobrodiní beztrestnosti bylo poskytnuto až poté, co splní všechny zákonem stanovené podmínky. Takovým rozhodnutím má být obviněný motivován k tomu, aby skutečně sdělil veškeré informace a podstatné skutečnosti, včetně potřebných důkazů, které se zavázal poskytnout, a navíc splnil i další povinnosti stanovené v rozhodnutí, zejména vydat prospěch získaný trestným činem a nahradit způsobenou škodu.
K rozhodování o podmíněném přerušení trestního stíhání je podle návrhu oprávněn státní zástupce, a to vzhledem k tomu, že takové rozhodnutí přichází zásadně v úvahu v přípravném řízení. Ve stadiu řízení před soudem není již z povahy věci poskytnutí imunity před obžalobou možné a uplatní se zde jiné postupy, zejména ustanovení § 58 odst. 3, 4 trestního zákoníku. Poskytnutí imunity před obžalobou je vázáno na nejzávažnější kategorii trestných činů, tedy zvlášť závažné zločiny (§ 14 odst. 3 věta za středníkem trestního zákoníku) za podmínky, že takový zločin byl spáchán skupinou organizovaného zločinu (§ 413 trestního zákoníku) nebo organizovanou skupinou [§ 42 písm. n) trestního zákoníku]. Obviněný se musí doznat ke spáchání skutku, vůči němuž mu má být poskytnuta beztrestnost a musí se zavázat vydat prospěch z takového trestného činu a nahradit škodu, která byla tímto trestným činem způsobena. Po přerušení trestního stíhání obviněný již vystupuje v postavení svědka.
Vzhledem k tomu, že tato úprava prolamuje některé důležité principy trestního řízení a stát zde do jisté míry rezignuje na svou povinnost stíhat všechny spáchané trestné činy, obsahuje návrh i důvody, kdy není možné trestní stíhání podmíněně přerušit, vztahující se k poměru závažnosti trestného činu, vůči němuž se poskytuje imunita a trestnému činu, který se objasňuje, k následku trestného činu (smrt či těžká újma na zdraví), přičemž obviněný nesmí být zvlášť nebezpečný recidivista k imunizovanému trestnému činu nebo organizátor či návodce objasňovaného trestného činu. Návrh obsahuje i pojistku pro případ, že obviněný neplní své povinnosti, ke kterým se zavázal, nebo že zatajil některé podstatné skutečnosti, které by jinak vylučovaly podmíněné přerušení trestního stíhání, a tyto dodatečně vyšly najevo.
Definitivní zastavení trestního stíhání (§ 306c) je vázáno na splnění všech závazků obviněného, a také na to, že se v době od doznání nedopustil úmyslného trestného činu. Jinak státní zástupce rozhodne o pokračování v jeho trestním stíhání. Zákon stanoví, že takové rozhodnutí nelze učinit dříve, než uplynula lhůta k dovolání, nebo než bylo o takovém podaném opravném prostředku rozhodnuto, čímž je zajištěno vyčerpání i takového mimořádného opravného prostředku a definitivnost odsuzujícího rozhodnutí ohledně hlavních pachatelů takového trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal.
Návrh zavádí i institut spolupracujícího obviněného, který bude používán u osob, které nesplní poměrně přísné podmínky pro podmíněné přerušení trestního stíhání, ale současně by měla být při ukládání trestu zhodnocena jeho spolupráce při odhalení a objasnění zvlášť závažného zločinu. K dosažení potřebné motivace takových obviněných na spolupráci s orgány činnými v trestním řízení zákon zavazuje soud přihlédnout k této skutečnosti při ukládání trestu s pravidelným využitím mimořádného snížení ukládaného trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 3 trestního zákoníku).
K bodům 23. a 24.:
Vzhledem k povaze trestu domácího vězení jako typicky alternativního trestu není důvod, aby ho nebylo možno ukládat trestním příkazem, pokud jsou pro vydání trestního příkazu splněny podmínky. Proto se upravuje příslušné ustanovení § 314e odst. 2, kde se zároveň podobně jako je tomu u trestů zákazu činnosti nebo zákazu pobytu omezuje výměra tohoto trestu, pokud je ukládán trestním příkazem, na maximálně jeden rok, což je polovina celkové možné výměry (§ 59 odst. 1 trestního zákoníku).
Současně se stanoví pro případ, že se trest domácího vězení ukládá vedle peněžitého trestu, že souhrn náhradních trestů ukládaných v souvislosti s těmito tresty nesmí přesahovat jeden rok (§ 314e odst. 3).
K bodu 25.:
V návaznosti na novelizované ustanovení § 321 zákonem č. 283/2004 Sb. se zrušuje odstavec 4 tohoto ustanovení, který nenavazuje na ostatní odstavce zmíněného ustanovení a dále na v něm zmíněný § 322 odst. 3; a proto je obsoletní (jde o odstranění legislativně technické chyby).
K bodu 26.:
V tomto bodě se v návaznosti na ustanovení § 59 a 60 trestního zákoníku doplňuje do hlavy dvacáté první o vykonávacím řízení samostatný oddíl třetí o výkonu trestu domácího vězení. V rámci nařízení výkonu tohoto trestu (§ 334a) se podrobně upravuje nejen postup předsedy senátu soudu prvního stupně, ale i obsah tohoto nařízení, v rámci kterého je stanoveno nejen místo výkonu domácího vězení, ale i způsob kontroly, a to jak elektronickým kontrolním systémem, který umožňuje detekci pohybu odsouzeného pomocí tzv. nesnímatelného elektronického náramku, tak i namátkovou kontrolou probačním úředníkem (§ 334b), včetně sdělení zjištění, že odsouzený nedodržuje stanovené podmínky domácího vězení a uložená přiměřená omezení a povinnosti (§ 334c). Dále osnova podrobně upravuje odklad a přerušení výkonu trestu domácího vězení (§ 334d), změnu podmínek výkonu tohoto trestu (§ 334e), v rámci nichž lze změnit nejen stanovené hodiny, kdy se musí odsouzený zdržovat v obydlí, ale i místo výkonu tohoto trestu nebo způsob jeho kontroly, jakož i upuštění od výkonu trestu domácího vězení (§ 334f) a nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody (§ 334g), včetně opravného prostředku (stížnosti) proti těmto usnesením.
K bodu 27.:
Na základě požadavků z praxe se ustanovení o výkonu trestu vyhoštění doplňují o povolení odkladu výkonu tohoto trestu, v případě, že odsouzený požádal o udělení azylu. Předseda senátu však odklad nepovolí, jestliže jde o žádost o udělení azylu, která je zcela zjevně nedůvodná (§ 16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů).
K bodům 28. až 31.:
Tyto úpravy souvisí s novou úpravou ochranného léčení v § 102, zejména s jeho návazností na výkon trestu odnětí svobody a výkon nového ochranného opatření – zabezpečovací detence, kterou je možno měnit v ochranné léčení a naopak (§ 351a).
Úprava propuštění z ochranného léčení a jeho ukončení navazuje na nové možnosti výkonu i ukončení ochranného léčení podle § 100 odst. 4 a 6 trestního zákoníku, včetně případného prodloužení trvání ochranného léčení nad dva roky a uložení dohledu nad chováním osoby, u které je ochranné léčení vykonáváno (§ 353).
K bodu 32.:
Trestní zákoník zavádí v ustanovení § 101 nové ochranné opatření, zabezpečovací detenci. Ústavy pro výkon zabezpečovací detence zřizuje a zrušuje Ministerstvo spravedlnosti (§ 428 trestního zákoníku).V návaznosti na tato ustanovení je třeba v trestním řádu upravit nařízení výkonu zabezpečovací detence a její výkon tak, aby uvedené hmotně právní ustanovení § 101 trestního zákoníku bylo náležitě naplněno. Byť jde o ochranné opatření, je třeba respektovat jeho specifika, a proto pokud se stal výrok o uložení zabezpečovací detence, která nebyla uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, nařídí výkon zabezpečovací detence u obviněného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu ihned při vyhlášení rozhodnutí. Jinak je způsob nařízení výkonu zabezpečovací detence a její výkon obdobný jako u výkonu ochranného léčení (§ 354).
Vzhledem k tomu, že hmotně právní úprava předpokládá možnost změny zabezpečovací detence v ochranné léčení, upravuje se způsob rozhodování o takové změně v § 355. Dále se upravuje upuštění od výkonu zabezpečovací detence (§ 356), jestliže pominuly před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena (§ 101 odst. 7 trestního zákoníku). Všechna rozhodnutí s výjimkou upuštění od výkonu zabezpečovací detence, o němž rozhoduje soud, který zabezpečovací detenci uložil v prvním stupni (okresní nebo krajský), činí okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává.
V návaznosti na přezkoumávání důvodů svědčících pro trvání zabezpečovací detence ve smyslu § 101 odst. 5 trestního zákoníku se upravuje také rozhodování o trvání zabezpečovací detence a propuštění ze zabezpečovací detence (§ 357), o kterém rozhoduje na podkladě vyžádaných zpráv také okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává.
K části druhé – Změna zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)
K bodu 1.:
V poznámce pod čarou byl uveden trestní zákon, který je zrušen trestním zákoníkem. Trestní zákoník jako základní kodex připustil úpravu některých speciálních trestných činů v jiných zákonech tak, aby mohly být upraveny i návaznosti vyplývající ze zvláštní právní úpravy obsažené v samostatném zákoně. Z hlediska rozlišení základního trestního kodexu od dalších zákonů upravujících trestné činy používá trestní zákoník pojmů „tento zákon“ pro vlastní trestní zákoník a „trestní zákon“ či „trestní zákony“ pro trestní zákoník i všechny další speciální zákony upravující trestné činy. Z těchto důvodů je poznámka pod čarou upravena tak, aby zahrnovala nejen trestní zákoník, ale i všechny ostatní trestní zákony.
Podle čl. 55 odst. 6 Legislativních pravidel vlády se samostatně zpravidla nenovelizuje text v poznámkách pod čarou. Tímto ustanovením je tedy výjimečná novelizace poznámek pod čarou připuštěna (arg. zpravidla). V tomto případě změna poznámky pod čarou i dále uvedené změny poznámek pod čarou v dalších bodech navazují na komplexní kodifikaci trestního práva hmotného, jež se zásadním způsobem dotýká i zákona o soudnictví ve věcech mládeže, proto jsou poznámky po čarou v tomto výjimečném případě samostatně novelizovány (jinak by je bylo třeba vypustit).
K bodu 2.:
V obecném ustanovení § 2 písm. e) vymezujícím pojem opatření pro celý zákon o soudnictví ve věcech mládeže chybí opatření ukládaná dětem mladším patnácti let podle § 93, a proto se toto legislativní opomenutí odstraňuje.
K bodu 3.:
Jde o úpravu pojmu „trestní zákon“ ze stejných důvodů jako v bodě 1. Touto změnou je zároveň zavedena legislativní zkratka „trestní zákon“ pro trestní zákoník a další trestní zákony, které obsahují ustanovení trestního práva hmotného.
K bodu 4.:
Úprava § 3 odst. 3 souvisí s nahrazením pojmu společenské nebezpečnosti činu pojmem „závažnost činu“. Tato změna souvisí s přechodem z materiálního na formální pojetí provinění (srov. § 6 a vypuštění odstavce 2), kdy přiměřenost je třeba nyní vztahovat k závažnosti činu (provinění).
K bodu 5.:
Trestní zákoník (a navazující trestní zákony) vychází z formálního pojetí trestného činu, a proto již nepoužívá pojem „nebezpečnost pro společnost“, který v příslušných ustanoveních týkajících se trestní odpovědnosti nahradil pojmem protiprávnosti (srov. např. § 26, 27 trestního zákoníku atd.).
K bodu 6.:
Také úprava § 6 souvisí s přechodem z materiálního na formální pojetí trestného činu, který se musí projevit i v oblasti soudnictví ve věcech mládeže, kde provinění, jímž je trestný čin spáchaný mladistvým, bude také pouze formálně vymezen. Povaha a závažnost provinění vedle dalších okolností vztahujících se k výchovnému účelu opatření a k poměrům pachatele bude pak mít podstatný význam zejména pro stanovení druhu a výměry opatření ukládaného mladistvému.
K bodům 7. až 10.:
Poznámky pod čarou, které odkazovaly na platný trestní zákon byla nahrazeny poznámkami, které odkazují ve stejném rozsahu na příslušná ustanovení trestního zákoníku týkající se pojmů trestného činu, promlčení a zvlášť nebezpečného recidivisty.
K bodu 11.:
Trestní zákoník (a navazující trestní zákony) vychází z formálního pojetí trestného činu, a proto již nepoužívá pojem „nebezpečnost pro společnost“. Z uvedeného důvodu se jako kritérium pro vymezení menší závažnosti trestných činů mladistvých nově stanoví maximální výše trestní sazby ( pět let).
K bodu 12.:
V § 16 odst. 3 písm. c) se slovo „přiměřených“ nahrazuje slovem „výchovných“, čímž se odstraňuje legislativní nedůslednost, neboť podle § 2 písm. e) zákona o soudnictví ve věcech mládeže se přiměřená omezení a přiměřené povinnosti ve smyslu trestního zákona a trestního řádu nahrazují výchovnými opatřeními.
K bodu 13.:
Výchovné povinnosti podle § 18 odst. 1 ukládá nejen soud pro mládež, ale v přípravném řízení tak činí státní zástupce, a proto se v § 18 odst. 4 za slova „pro mládež“ vkládají slova „a v přípravném řízení státní zástupce“ tak, aby i státní zástupce při jejich ukládání mohl přihlédnout ke zdravotní způsobilosti mladistvého a nemusel podle tohoto ustanovení, které upravuje zatím jen postup soudu pro mládež, postupovat jen analogicky.
K bodu 14.:
Druhy ochranných opatření jsou vymezeny v souladu s trestním zákoníkem, a proto do jejich výčtu byla zařazena zabezpečovací detence (§ 101 trestního zákoníku), která bude ukládána zejména nepříčetnému mladistvému, který se dopustil činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu podle trestního zákoníku, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti (srov. § 101 odst. 1 trestního zákoníku). Ostatní důvody uložení zabezpečovací detence budou u mladistvého přicházet v úvahu jen zcela výjimečně. Upraveny byly také odkazy v poznámkách pod čarou tak, aby odpovídaly znění trestního zákoníku.
K bodu 15.:
Výčet trestů, které je možno mladistvému uložit, se rozšiřuje o trest domácího vězení, který jako další tzv. alternativní trest bude ukládán a vykonáván podle obecné úpravy obsažené v trestním zákoníku a v trestním řádu.
K bodu 16.:
Pro pojem pachatele se v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže používá pojem mladistvý.
K bodům 17. až 20:
Poznámky pod čarou, které odkazovaly na platný trestní zákon byla nahrazeny poznámkami, které odkazují ve stejném rozsahu na příslušná ustanovení trestního zákoníku týkající se pojmů úhrnného a souhrnného trestu, obecně prospěšných prací a vyhoštění.
K bodu 21.:
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže umožňoval vedle ukládání peněžitého opatření podle platného trestního zákona stanovením celkové částky i jeho ukládání formou denních sazeb s přihlédnutím k jeho dennímu výdělku. Tento způsob ukládání peněžitého trestu však trestní zákoník zavádí obecně za stanovených zákonných podmínek u všech pachatelů (i dospělých). Proto se úprava sjednocuje s navrhovanou úpravou v trestním zákoníku a novelizované ustanovení § 27 již bude upravovat jen odchylky ukládání tohoto peněžitého opatření u mladistvých od obecné úpravy v trestním zákoníku. V té souvislosti se navrhuje, aby doba 500 dnů byla zkrácena na 365 dní a maximální denní sazba naopak zvýšena na 5000 Kč, což odpovídá i zvýšení celkové výše peněžitého trestu u ostatních pachatelů (horní hranice denní sazby je navrhována 50 000 Kč), kdy maximální denní sazba u mladistvých byla odvozena od 10% maximální denní sazby dospělých pachatelů.
K bodu 22.:
Úprava § 31 odst. 3 souvisí s nahrazením pojmu společenské nebezpečnosti činu pojmem „povaha a závažnost provinění“. Tato změna souvisí s přechodem z materiálního na formální pojetí provinění (srov. § 6 a vypuštění odstavce 2), kdy přiměřenost je třeba nyní vztahovat k závažnosti činu (provinění).
K bodu 23.:
Tato úprava jednak zdůrazňuje, že výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody se vykonává ve zvláštních věznicích pro mladistvé, což má význam pro zařazování mladistvých do těchto věznic (odst. 4) a zároveň doplňuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže o úpravu postupu soudu pro mládež, pokud ukládá trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody mladistvému, který již dovršil devatenáctý rok věku. V takovém případě umožňuje soudu, aby s přihlédnutím zejména k délce ukládaného odnětí svobody a ke stupni a povaze narušení mladistvého rozhodl, že mladistvý toto trestní opatření vykoná ve věznici pro ostatní odsouzené, aby nebylo nutno postupovat po zařazení do věznice pro mladistvé podle § 79. Učiní-li soud pro mládež takové rozhodnutí, musí obdobně jako podle § 79 odst. 1 věta třetí zároveň rozhodnout, do kterého typu věznice bude odsouzený pro další výkon nepodmíněného odnětí svobody zařazen, neboť při zařazování do věznice pro mladistvé se typ věznice nestanoví.
K bodu 24.:
Poznámka pod čarou, která odkazovala na platný trestní zákon byla nahrazena poznámkou, která odkazuje ve stejném rozsahu na příslušné ustanovení trestního zákoníku týkající se mimořádného snížení odnětí svobody.
K bodu 25.:
Vzhledem k tomu, že trestní zákoník s přihlédnutím k formálnímu pojetí trestného činu mimořádné snížení trestu odnětí svobody u přípravy a pokusu trestného činu již neomezuje nepřekročitelnou spodní hranicí trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 4 trestního zákoníku (srov. § 58 odst. 5 trestního zákoníku), zrušuje se ustanovení odstavce 2 § 32 (včetně poznámky pod čarou č. 17, které u mladistvých vylučovalo toto omezení.
K bodům 26. :
Poznámka pod čarou, která odkazovala na platný trestní zákon byla nahrazena poznámkou, která odkazuje ve stejném rozsahu na příslušné ustanovení trestního zákoníku týkající se podmíněného odsouzení (trestního opatření podmíněného odsouzení u mladistvého).
K bodům 27 až 30 a k bodu 33.:
Poznámky pod čarou, které odkazovaly na platný trestní zákon byla nahrazeny poznámkami, které odkazují ve stejném rozsahu na příslušná ustanovení trestního zákoníku týkající se podmíněného odsouzení a podmíněného odsouzení s dohledem a promlčení výkonu trestu (u mladistvého trestního opatření).
K bodu 31.:
Vzhledem ke znění ustanovení § 84 odst. 3 a § 87 odst. 3 trestního zákoníku, která stanoví u všech pachatelů (i dospělých) fikci neodsouzení v případě osvědčení nebo má-li se za to, že se osvědčili, se zrušuje část ustanovení § 35 odst. 3. Ponechává se pouze část, která se týká podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody, která stanoví u mladistvých výhodnější podmínky (srov. § 92 odst. 2, 3 a § 106 odst. 4 trestního zákoníku).
K bodu 32.:
Vzhledem ke znění ustanovení § 64 odst. 3 a § 75 odst. 2 trestního zákoníku, která stanoví u všech pachatelů (i dospělých), kteří vykonali trest obecně prospěšných prací, příp. bylo od něho upuštěno, nebo vykonali trest zákazu činnosti, fikci neodsouzení, byly z ustanovení § 35 vypuštěny tyto tresty, neboť v tomto směru je toto ustanovení nadbytečné. Naproti tomu je třeba do tohoto ustanovení zařadit nový trest domácího vězení (§ 59 a 60 trestního zákoníku), který je třeba u dospělých pachatelů zahlazovat [§ 106 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku], zatímco u mladistvých je třeba stanovit fikci neodsouzení v návaznosti na vykonání tohoto trestu nebo na upuštění od něho, neboť je třeba jim usnadnit přechod k normálnímu řádnému životu ve společnosti.
K bodu 34.:
V § 54 odst. 1 upravujícím přítomnost vyjmenovaných osob v hlavním líčení, které se jinak koná neveřejně, byly opomenuty další osoby, jejichž účast v takovém hlavním líčení je nutná, a to zúčastněná osoba a její zmocněnec, zákonní zástupci poškozeného a zúčastněné osoby. Těmto osobám nelze v účasti na hlavním líčení bránit, neboť by to bylo omezení jejich práv, které jim obecně úprava trestního řízení poskytuje, a které musí mít i k hájení práv zúčastněné osoby (které je zabírána věc – srov. § 42 trestního řádu) a poškozeného v řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
K bodu 35.:
V návaznosti na nahrazení materiálního pojetí trestného činu pojetím formálním v trestním zákoníku (viz bod 5 shora) je pojem stupeň nebezpečnosti provinění pro společnost v § 70 nahrazen povahou a závažností provinění. Stejný pojem používá ve vztahu k trestnému činu osnova trestního zákoníku.
K bodu 36.:
V zákoně o soudnictví ve věcech mládeže se místo pojmu trestu používá pojem „trestního opatření (jde o odstranění legislativního nedopatření).
K bodu 37 až 39.:
Výkon dohledu, který byl uložen v přípravném řízení, provádí státní zástupce, a proto se v tomto smyslu upravuje ustanovení § 80 odst. 1, 4 a 5.
K bodu 40.:
Výchovná opatření může ukládat, byť v praxi spíše výjimečně, i krajský soud pro mládež, a proto se navrhuje vypustit slovo „okresní“, které nekoresponduje tomu, že o změně výchovných opatření má podle tohoto ustanovení rozhodovat soud pro mládež, který takové výchovné opatření uložil.
K bodu 41.:
V praxi se vyskytla pochybnost, zda opatrovník, kterým je podle § 91 odst. 2 advokát, má ve výkonu opatrovnické činnosti pokračovat i po dovršení zletilosti dítěte, kterou lze nabýt i před dovršením osmnáctého roku věku uzavřením manželství (srov. § 8 odst. 2 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že advokát jako opatrovník sui generis zde hájí zájmy dítěte i z hlediska, zda se dopustilo činu jinak trestného, a s přihlédnutím k rovnosti práv takových dětí, se jeví vhodnější, aby advokát vykonával své povinnosti i po dosažení zletilosti dítěte, a proto se v tomto směru ustanovení § 91 odst. 2 doplňuje.
K bodu 42.:
Vzhledem k tomu, že trestní zákoník předpokládá, že trestné činy budou v budoucnu upraveny i v jiných zákonech než jen v trestním zákoníku, vypouštějí se slova „ve