Novela ústav. z. o bezpečnosti České republiky

Návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti České republiky vychází z aktuálního vývoje politické a bezpečnosti situace. Cílem doplnění ústavního zákona je vytvoření prostoru pro zachování a vyuţití existujících specifických podmínek v oblasti civilního drţení zbraní v České republice a začlenění existujícího systému drţení střelných zbraní na dobrovolné bázi občany mimo rámec bezpečnostních sborů a ozbrojených sil do komplexního, státem zabezpečovaného a garantovaného rámce zajišťování bezpečnosti České republiky.

Účelem návrhu ústavního zákona je rovněţ reagovat na nově zesilující bezpečnostní hrozby, zejména pokud jde o nebezpečí násilných aktů, např. izolovaných teroristických útoků (a obdobných asymetrických hrozeb), aktivních útočníků, popř. jiných násilných hybridních hrozeb. Východiskem zákona je skutečnost, ţe ochrana zejména tzv. měkkých cílů nemůţe být nikdy plně zajištěna bezpečnostními kapacitami státu, které nemohou být v permanentním dosahu kdykoliv a kdekoliv, kde se vyskytují lidé.

Je třeba přitom vycházet z toho, ţe pojem bezpečnost České republiky vţdy zahrnuje jak bezpečnost „vnitřní“, tak bezpečnost „vnější“. V současné době nebývalého vyuţívání metod hybridní války, resp. asymetrických metod boje oblast vnitřní bezpečnosti a bezpečnosti státu splývá. Zejména teroristické útoky a další násilné asymetrické hrozby mohou ve stejné míře cílit na obě tyto roviny bezpečnosti a ani z hlediska pouţitých prostředků jiţ nelze různé formy ohroţení národní bezpečnosti jednoznačně rozlišovat. Např. tak jiţ v současné době je v Evropě i ČR realitou vyuţívání armády primárně určené k obraně státu a bezpečnosti státu za účelem posílení policie určené naopak primárně k řešení otázek vnitřní bezpečnosti, ať uţ při řešení velkých narušení veřejného pořádku, terorismu nebo migračních vln.

Na druhé straně však cílem zákona není v ţádném ohledu nahrazovat nebo oslabovat princip vyjádřený přímo v článku 1 odstavci 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, tedy ţe zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana ţivotů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu. Drţení zbraní civilními osobami, má-li vést ke sledovaným cílům, musí být (nadále) podřízeno přísné kontrole ze strany státu. Stát by měl do budoucna taktéţ zajistit takový systém dohledu nad způsobilostí drţitelů zbraní, aby bylo zaručeno, ţe drţení zbraní občany České republiky bude přispívat k její bezpečnosti a nikoli ji ohroţovat nebo oslabovat a narušovat plnění úkolů bezpečnostních sborů, ozbrojených sil, zpravodajských sluţeb a dalších orgánů veřejné moci podílejících se na zajišťování bezpečnosti státu.

Navrhovaný systém začlenění drţitelů zbraní do rámce zajišťování bezpečnosti České republiky – i s ohledem na základní fakt, ţe změna ústavního zákona je formulována jakoţto právo (byť realizované v rámci plnění povinnosti podílet se na zajišťování bezpečnosti státu)

– předpokládá toliko dobrovolnou účast osob, majících zájem nabývat, drţet a nosit zbraně. Naproti tomu nakládání se zbraněmi zejména k loveckým a sportovním účelům či sběratelství není návrhem jakkoli dotčeno a bude nadále upraveno na úrovni běţného zákona.

Návrh nevybízí k hromadnému ozbrojování občanů, naopak, poslední novely zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, zpřísnily podmínky pro drţení zbraní. Drţitelé zbraní musí tyto podmínky nadále plnit. Přesto je třeba v době zhoršujících se bezpečnostních podmínek jasně deklarovat, ţe národní bezpečnost je věcí kaţdého zodpovědného občana. Stát se aktivně hlásí ke spolupráci s legálními drţiteli zbraní. Povaţuje je za své spojence.

Platná a navrhovaná právní úprava

Platná právní úprava:

Platné znění ústavního zákona o bezpečnosti České republiky vychází z premisy, ţe zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana ţivotů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu (čl. 1). Lze tedy říci, ţe ústavní zákon o bezpečnosti České republiky vymezuje povinnosti státu v oblasti bezpečnosti a neupravuje kupříkladu individuální práva a svobody, jejichţ katalog v rámci ústavního pořádku Českého republiky obsahuje Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Současně ústavní zákon vymezuje konkrétní sloţky státu a jejich základní povinnosti v rámci zajišťování bezpečnosti České republiky. Na druhé straně však tento ústavní zákon obsahuje téţ ustanovení, která se jednoznačně vztahují na další subjekty a jejich práva a povinnosti. Jde zejména o čl. 3 odst. 2, který zakotvuje povinnost podílet se na zajišťování bezpečnosti České republiky téţ ve vztahu k územním samosprávným celkům, právnickým a fyzickým osobám. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky pak rovněţ deklaruje, ţe například nouzový stav se vyhlašuje nejen pro ochranu veřejných, celospolečenských hodnot, jakými jsou vnitřní pořádek a bezpečnost, ale téţ jsou-li ve značném rozsahu ohroţeny hodnoty individuální, konkrétně ţivoty, zdraví a majetkové hodnoty (čl. 5 odst. 1). Ústavní zákon rovněţ představuje i v jiných ohledech normu jednoznačně navazující na Listinu, kdyţ v určitých případech umoţňuje vládě vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají (čl. 6 odst. 1).

Otázky spojené s drţením zbraní nejsou v současné době na úrovni ústavních zákonů explicitně upraveny. Tato problematika ovšem jednoznačně úzce souvisí s některými základními právy zakotvenými v Listině (například právo na ţivot, právo na nedotknutelnost soukromí, právo vlastnit majetek současně včetně všech omezení tohoto práva). K ochraně těchto základních lidských práv totiţ drţení zbraní slouţí, a je tak veřejným zájmem a současně nutností umoţnit fyzickým osobám tato základní lidská práva fakticky hájit, neboť beze zbraní se v praxi ukazuje obrana proti násilnému útoku iluzorní. Na druhé straně však problematika zbraní představuje téţ faktor ohroţující základní práva: Zbraně mohou být zneuţity k útoku na ţivot, zdraví či svobodu osob, stejně jako na nedotknutelnost obydlí či právo vlastnit majetek. V těchto případech jde o protiprávní jednání, obvykle trestné činy, jejichţ nebezpečnost pro společnost je značná. Na druhé straně je třeba uvést, ţe právě v tomto ohledu nelze nevidět, ţe naprostá většina těchto protiprávních jednání je páchána nelegálně drţenými zbraněmi, kdy jiţ i jejich samotné drţení je protiprávním (opět obvykle trestným) jednáním. Systém běţného zákonodárství obsahující poţadavky na bezúhonnost, spolehlivost a zdravotní (včetně psychické) způsobilost se v tomto ohledu projevuje jako efektivní bezpečnostní záruka.

Na úrovni běţných zákonů upravuje nakládání se střelnými zbraněmi a střelivem zákon o zbraních. Tento zákon mimo jiné umoţňuje osobám, které získají příslušnou skupinu zbrojního průkazu nabývat do vlastnictví, drţet a nosit zbraně pro účely ochrany ţivota, zdraví a majetku. Tyto osoby tak mají zákonem garantované právo nabývat, drţet a nosit zbraně a případně je pouţít pro ochranu ţivota, zdraví a majetku, a to v rámci právním řádem předvídaných okolností vylučujících protiprávnost. Pouţití zbraně v tomto smyslu se tak uskutečňuje zejména v rámci institutů nutné obrany a krajní nouze vymezených trestním zákoníkem. Ochrana základních lidských práv a svobod v kombinaci s institutem nutné obrany (krajní nouze) tak jiţ nyní vytváří ústavně garantované „právo na obranu“ (základních lidských práv). Drţení zbraní pak představuje faktický nástroj realizace tohoto práva na obranu, bez něhoţ by v praxi byla obrana velmi často fakticky nerealizovatelná. Jak bývá často zdůrazňováno, jednání obránce v nutné obraně můţe a dokonce ve skutečnosti musí být silnější (důraznější) neţ jednání útočníka, neboť obrana – aby byla úspěšná – musí odvrátit, zastavit, resp. přemoci útok. Téţ s ohledem na tělesné dispozice lidí, kdy útočník – jedná-li racionálně a chce-li být úspěšný – si bude patrně vybírat právě oběti méně disponované, je pouţití zbraně (ať jiţ palné, nebo obecně zbraně ve smyslu trestního zákoníku) jednou z mála moţností napadeného. Téţ nelze opomenout institut pomoci v nutné obraně, která vzhledem k tomu, ţe útok nesměřuje přímo proti obránci, můţe být právě ještě účinnější a zároveň promyšlenější a podmínkám adekvátnější neţ obrana samotné oběti.

Navrhovaná právní úprava:

Navrhuje se v ústavním zákoně o bezpečnosti České republiky zakotvit právo občanů nakládat se zbraněmi a střelivem, a to k naplňování úkolů při plnění jiţ dnes v ústavním zákoně předvídané povinnosti fyzických osob podílet se na zajišťování bezpečnosti České republiky. S ohledem na fakt, ţe navrhovaná změna by měla být stále zaloţena na soukromém drţení zbraní samotnými občany, mělo by se navrhované právo realizovat právě toliko v rozsahu odpovídajícím ochraně ţivota, zdraví a majetku. Navrhovaná změna ústavního zákona se však nijak nedotýká moţnosti nabývat, drţet a případně nosit zbraně a střelivo pro soukromé účely, například pro sport, lov či v rámci sběratelské činnosti. Nakládání se zbraněmi v civilní sféře bude nadále moţné na základě běţných zákonů.

Návrh konkrétně stanoví: „Občané České republiky mají právo nabývat, drţet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo můţe být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, ţivotů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“.

Nakládání se zbraněmi, které je jiţ dnes pevnou součástí českého právního řádu, má být napříště zahrnuto do širšího rámce zajišťování bezpečnosti České republiky, a to v rozsahu povinnosti fyzických osob podílet se na něm. Doposud bylo civilní nakládání se zbraněmi vnímáno jako ryze soukromá záleţitost osob, které k této činnosti získaly příslušné oprávnění (zbrojní průkaz či zbrojní licenci). Tak tomu je jiţ nyní i například v případě nošení zbraní za účelem ochrany ţivota, zdraví a majetku drţiteli zbrojních průkazů skupiny E.

Přitom zejména právě v tomto případě můţe mít nošení zbraní těmito státem přísně prověřenými drţiteli značný přínos k zajišťování vnitřní i národní bezpečnosti. Je proto logické a účelné, aby stát tento přínos v rámci své bezpečnostní politiky vyuţil, zvýšil jeho potenciál, eliminoval potenciální rizika s tím spojená a počítal s civilním drţením a nošením zbraní v rámci plnění a plánování svých úkolů v oblasti zajišťování své bezpečnosti. Vzhledem k tomu, ţe stát bude těchto dobrovolně vytvářených kapacit na úrovni jednotlivých občanů vyuţívat v rámci plnění svých vlastních úkolů (viz čl. 1 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky), jeví se jako zcela nezbytné a proporcionální, ţe současně bude moţnost vytváření těchto kapacit garantovat jako právo, které je na základní, ústavněprávní úrovni občanům, kteří se rozhodnou získat oprávnění k nabývání, drţení a nošení zbraní, zaručeno. Toto právo se bude rovněţ realizovat toliko v rámci povinností k ochraně bezpečnosti státu občanům ukládaných.

Ústavní zákon o bezpečnosti ČR upravuje obecně bezpečnost České republiky, a to jak její vnitřní, tak i vnější aspekty, a to jak případy, kdy je bezpečnost České republiky ohroţena útokem, tak i situace vyvolané například ţivelními pohromami. Pouze v části těchto situací lze uvaţovat o nutnosti čelit jim se zbraní, je však pravdou, ţe v takových případech nelze na druhé straně uvaţovat ani o mnoha jiných způsobech odvrácení takové hrozby (útoku na stát, resp. základní práva jeho obyvatel). Vývoj bezpečnostní situace v současném světě ukazuje, ţe zásadní ohroţení bezpečnosti státu nemusí být vyvoláno masivním vnějším útokem. Rovněţ prostředky dnes i v Evropě aktuálních útoků jsou spíše kvantitativně omezené, často jde o útoky jednotlivců nebo skupin jednotlivců vyzbrojených chladnými zbraněmi, nelegálně získanými ručními palnými zbraněmi či svépomocně vyrobenými výbušninami. Útoky jsou páchány prostředky zcela odlišnými od palných zbraní jako takových (například útok nákladním automobilem v Nice v červenci 2016, v Berlíně v prosinci 2016 či v Jeruzalémě v lednu 2017).

Společnou charakteristikou většiny teroristických útoků, k nimţ v evropských zemích došlo v průběhu posledních let, byla jejich velmi malá předvídatelnost a fakt, ţe byly často vedeny proti tzv. měkkým cílům, tedy cílům, které nebyly chráněny ţádnými konkrétními prostředky nebo bezpečnostními silami. Na straně útočníků vţdy stála nesmírná výhoda v podstatě libovolné volby cílů a konkrétního času uskutečnění útoku. Smyslem útoků v těchto případech nebylo zasáhnout stát či společnost na konkrétním místě, nýbrţ způsobit citelné ztráty na ţivotech a případně další škody v podstatě kdekoli, a to pokud moţno maximálně odstrašujícím způsobem vyvolávajícím strach v naprosté většině společnosti. Apriorní nezacílenost těchto útoků tak představuje jejich základní charakteristiku.

Podobná situace pak je téţ v případě útoků aktivních (tzv. šílených) střelců. Ať jiţ tito útočníci své jednání hlouběji plánují nebo jde spíše o spontánní akce, takřka vţdy je cíl volen z pohledu státních orgánů nepředvídatelně.

Zřejmě nejrozsáhlejším moţným ohroţením bezpečnosti mohou být některé aspekty tzv. hybridních hrozeb. V těchto případech jiţ můţe povaha konkrétních rizik typově hraničit s ozbrojeným konfliktem. Součástí těchto hrozeb mohou být téţ násilné útoky paramilitárního či právě teroristického charakteru, které mohou být i poměrně omezeného rozsahu a přítomnost několika ozbrojených civilních osob můţe mít rozhodující význam, zejména z hlediska zdrţení takových násilných akcí, ale téţ například z hlediska psychologického (hybridní útok bude útočníkem nadále stěţí moţné vydávat za spontánní akci samotného obyvatelstva, pokud se právě samotní občané budou takové akci se zbraní bránit).

Ačkoli výše uvedené neznamená, ţe prevence těchto útoků není moţná, jedná se o sloţitý proces, který nutně musí případné útočníky odhalit a pokud moţno eliminovat jiţ v dřívějších fázích jejich příprav. V okamţiku samotného útoku, který je často směřován tak, aby právě moţnost rychlého zásahu ze strany bezpečnostních sloţek státu byla minimalizována, jsou moţnosti státních orgánů účinně a především rychle zabránit ztrátám na ţivotech a dalším škodám spíše jen velmi omezené. Jako klíčové, popřípadě v dané situaci jediné efektivně moţné, se tak jeví moţnost zásahu ze strany individuálních osob, které mohou být útoku přítomny (nebo vůči kterým můţe dokonce směřovat) a které současně mají při sobě střelnou zbraň a dokáţou ji pouţít. Přestoţe nelze racionálně spekulovat, nakolik můţe být v konkrétním případě takováto obrana úspěšná, je zcela nepochybné, ţe pravděpodobnost úspěšného dokončení útoku se v případě aktivní a včasné obrany, byť vedené nikoli ze strany profesionálních bezpečnostních sloţek státu, relativně významně sniţuje. Zkušenosti některých zahraničních států ukazují, ţe přítomnost ozbrojené veřejnosti můţe být v těchto situacích rozhodujícím faktorem. Z hlediska osob, které jsou terčem útoku, pak nelze opomenout ani to hledisko, ţe jakákoli moţnost legální obrany, která sniţuje moţnost dosaţení cílů útočníka, je nezpochybnitelně lepší, neţ nebránit se vůbec. V tomto kontextu je vyloučení moţnosti vlastní obrany napadených sotva ústavně akceptovatelné.

Samotný návrh ústavního zákona je třeba téţ vnímat v kontextu snah Evropské komise omezit legální drţení zbraní pod jinak legitimní záminkou boje proti terorismu.

Revize směrnice o kontrole nabývání a drţení střelných zbraní (91/477/EHS) si zřejmě v blízké budoucnosti vynutí relativně rozsáhlé změny českého práva upravujícího drţení zbraní v civilní sféře. Zejména s ohledem na zásadní změny kategorizace některých samonabíjecích zbraní bude zřejmě třeba připravit nikoli změnu stávajícího zákona o zbraních, nýbrţ přímo zákon nový. Právě tato hlubší změna legislativy v oblasti drţení zbraní civilními osobami je zřejmě logickou příleţitostí pro případné komplexnější a koncepční změny, které by umoţnily dosaţení výše uvedených cílů.

Navrhovaná změna ústavního zákona by měla český právní řád přizpůsobit v rámci prostoru daném výjimkami vyplývajícími jak ze samotné směrnice, tak i z primárních pramenů práva Evropské unie, tak, aby implementace upravené směrnice nemohla vést k významnějším negativním důsledkům (zejména v podobě přechodu části doposud legálně drţených zbraní do nelegální sféry). Navrhovaná změna ústavního zákona o bezpečnosti České republiky by měla vytvořit pevný základ pro takovouto budoucí změnu běţných zákonů, která bude logicky následovat aţ v případě přijetí revidované směrnice o kontrole nabývání a drţení střelných zbraní.

Situace v České republice

V České republice existuje specifická situace v oblasti civilního drţení zbraní daná tím, ţe většina zbraní byla jejich drţiteli nabyta aţ po roce 1989. Ve většině případů pak šlo o osoby, které si zbraně nepořizovaly pro výkon myslivosti či pouze pro sport, ale vesměs právě pro potřeby (nebo s takovou moţností) eventuálního vyuţití těchto zbraní pro ochranu ţivota, zdraví a majetku. Tomu rovněţ odpovídá to, jaké zbraně jsou v České republice drţiteli zbrojních průkazů vlastněny. K 1. lednu 2017 bylo v České republice 300 307 drţitelů zbrojních průkazů. Z toho bylo 241 229 drţitelů zbrojního průkazu skupiny E – k ochraně ţivota, zdraví nebo majetku. Tito drţitelé jsou jiţ za stávajícího právního stavu oprávněni nosit zbraň skrytě a pro potřeby „sebeobrany“ za zákonem stanovených podmínek.

Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v drţení českých drţitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu ţivota, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). Spontánním způsobem tak v mezích platného práva vznikla značná kapacita drţení střelných zbraní, a o jak materiální, tak ale i lidská (většina drţitelů zbraní své zbraně standardně pouţívá a dokáţe je bezpečně a adekvátně ovládat).

K 1. lednu 2017 měli drţitelé zbrojních průkazů registrováno 801 532 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu bylo 359 846 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše pouţity k ochraně ţivota zdraví nebo majetku. Lze podotknout, ţe tento počet zbraní kategorie B se nijak nevymyká situaci jiných středoevropských států, kdy například v Rakousku, které je s Českou republikou z hlediska velikosti a počtu obyvatel poměrně dobře porovnatelné, disponovali k tomu oprávnění civilisté v roce 2016 celkem 389 043 zbraněmi kategorie B.

Navrhovaná právní úprava tedy má za cíl garantovat moţnost vyuţít tuto kapacitu při redukci rizik spojených zejména s negativními, bezpečnost ohroţujícími jevy popsanými výše. Je zřejmé, ţe ani tímto způsobem nelze tato rizika zcela potlačit, na druhé straně nelze tento potenciál ignorovat, a to ani v kontextu jiných systémů a mechanismů zajišťování bezpečnosti České republiky explicitně upravenými ústavním zákonem o bezpečnosti České republiky.

Uvedený potenciál se jiţ ostatně v současné době na bezpečnostní situaci v České republice projevuje. V posledních letech se totiţ počet případů nutné obrany a krajní nouze pohybuje v řádech jednotek případů a v podstatě se stále sniţuje. Za stejnou dobu ale zůstává počet vydaných zbrojních průkazů skupiny E - pro ochranu ţivota, zdraví a majetku v podstatě stejný a i v případě větších výkyvů nelze pozorovat jakoukoli souvislost mezi počtem pouţití zbraně v rámci okolností vylučujících protiprávnost a počtem těchto zbrojních průkazů.

Tyto údaje přitom nelze v ţádném případě interpretovat tak, ţe nošení zbraní pro

osobní ochranu postupně ztrácí své odůvodnění. Právě naopak svědčí o tom, ţe v praxi se čím dál tím více daří předcházet konfliktním situacím, do nichţ se drţitelé zbraní mohou dostávat, popřípadě, ţe se počet těchto konfliktních situací jako takových v čase sniţuje. Z některých zahraničních studiíby mohl být vyvozován téţ závěr, ţe alespoň do jisté míry se na poklesu těchto případů můţe podílet moment odstrašení eventuálního útočníka, a to ať jiţ v podobě obecného preventivního působení samotné moţnosti, ţe agresor se můţe dostat do situace, kdy proti němu bude pouţita zbraň (efekt této prevence se zvyšuje právě při skrytém nošení zbraní, kdy se zvyšuje útočníkova nejistota), ale téţ v rámci jiţ započatého útoku pouţitím hrozby zbraní.

Například Lott, J. R. Jr., Mustard, D. B.: Crime, Deterrence, and Right-to-Carry Concealed Handguns, The Journal of Legal Studies, Vol. 26, No. 1. (Jan., 1997), pp. 1-68. Případně Philipson, T. J., Posner, R. A.: The Economic Epidemiology of Crime, Journal of Law and Economics, Vol. 39, No. 2. (Oct., 1996), pp. 405-433.

Ţádoucím efektem moţnosti drţet a nosit zbraň tedy v ţádném případě není zvýšení počtu případů reálného pouţití zbraně, ale naopak posílení efektivní prevence takových případů. Tuzemská právní úprava se v tomto ohledu doposud osvědčuje a je třeba z ní téţ v budoucnosti vycházet. Na druhé straně se jeví jako vhodné v měnící se bezpečnostní situaci zvýšit v případě civilních osob efektivnost zacházení se zbraněmi a cíleně budovat schopnosti zbraň adekvátně pouţít, a to právě v celkovém rámci zajišťování bezpečnosti České republiky a v souladu s jeho potřebami.

Srovnání se zahraniční právní úpravnou

Návrh ústavního zákona nemá za cíl zakotvit drţení zbraní a střeliva jako základní právo po vzoru například druhého dodatku Ústavy Spojených států amerických. Tomu odpovídá jednak jiţ fakt začlenění navrhovaného ustanovení do ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, jednak pak skutečnost, ţe navrhované právo by mělo být v zásadě toliko jednou z moţných realizací jiţ existující povinnosti fyzických osob podílet se na zajišťování bezpečnosti České republiky zakotvené v čl. 3 odst. 2 uvedeného ústavního zákona.

Současně by mělo jít o institut s širším vyuţitím neţ například jiţ existující povinnost (stanovená zákony na ústavní zákon o bezpečnosti České republiky navazujícími) občanů České republiky podílet se na její obraně, především pak ve smyslu branné povinnosti.

S ohledem na fakt, ţe drţení zbraní civilními subjekty je přísně regulovanou oblastí, a to (s dále popsanými výjimkami) téţ na úrovni práva Evropské unie, navrhuje se, aby se toto právo vztahovalo toliko na občany České republiky, a to zejména vzhledem ke specifické povaze vztahu, který občan ke svému státu při zajišťování národní bezpečnosti má. S ohledem na fakt, ţe navrhované právo se realizuje toliko v rámci plnění povinností dle čl. 3 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, lze jej povaţovat téţ za specifické občanské právo dobrovolně převzít tyto povinnosti ve větším rozsahu, neţ zákon činí (nebo ve specifických stavech učinit můţe) v případě všech fyzických osob. Pokud jde o jiné fyzické osoby, jejich práva v oblasti drţení zbraní na úrovni garantované právem Evropské unie nebudou dotčena, jak je podrobněji vysvětleno dále.

Skutečnost, ţe je příslušná ústavněprávní úprava navrhována jako právo, nikoli povinnost reflektuje jednak dobrovolnost individuálního drţení zbraní, a jednak skutečnost, ţe dokonce i v rámci branné povinnosti jsou běţně stanovovány výjimky pro ty případy, kdy některé fyzické osoby nemohou zacházet se zbraní z důvodu svého především náboţenského přesvědčení. Rovněţ z komparativního pohledu lze uvést, ţe podílení se na zajišťování bezpečnosti státu bývá vnímáno nejen jako povinnost, jak doposud výlučně činí ústavní zákon o bezpečnosti České republiky (s tím, ţe výjimky, typicky v podobě náhradních povinností, jsou stanovovány na úrovni běţných zákonů). Například tak Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 25 odst. 1 stanovuje, ţe obrana Slovenské republiky je nejen povinností, ale i věcí cti jejích občanů. Ústava republiky Litva pak přímo ve svém čl. 139 prohlašuje obranu Litvy za právo a povinnost (v tomto pořadí) litevských občanů. Z hlediska rozsahu těchto povinností a fakt, ţe účast občanů nemusí zahrnovat pouze vnitřní nebo pouze vnější rovinu zajišťování bezpečnosti, lze poukázat také například na čl. 54 Ústavy republiky Estonsko, který v prvním pododstavci stanoví: „Estonský státní občan je povinen být věrný estonskému ústavnímu řádu a bránit estonskou nezávislost.“.

Z hlediska eventuálního, avšak patrně se nabízejícího srovnání se situací v oblasti politiky regulace zbraní a rovněţ tak faktického stavu rozšířenosti a pouţívání (či zneuţívání) střelných zbraní v USA je nutné upozornit, ţe takovéto srovnání je krajně problematické. Oproti USA je a nadále bude právní úprava nakládání se střelnými zbraněmi v civilní sféře značně restriktivní a naprosto neporovnatelně důkladná. Situace v oblasti bezpečnostních pojistek (background checks), a to včetně povinné odborné způsobilosti, autorizace k nabývání, drţení a nošení zbraní či povinné registrace a centralizované evidence zbraní je mezi USA a Českou republikou v zásadě nesrovnatelná, přičemţ standard české legislativy je vysoko nad úrovní USA. Přitom návrh změny ústavního zákona, jak je ostatně vyloţeno ještě dále, neposkytuje jakýkoli prostor pro sníţení tohoto jiţ existujícího tuzemského standardu.

Míra na poměry České republiky nekontrolovaného rozšíření zbraní ve Spojených státech je rovněţ zcela odlišná a Česká republika se téţ z hlediska kulturního nachází v naprosto odlišné situaci. Rovněţ je nutné upozornit, ţe drtivá většina bezpečnostních problémů spojených se zbraněmi v USA vyplývá z enormní dostupnosti zbraní osobám, které nesplňují ţádné poţadavky na způsobilost, a to ani v podobě trestněprávní či přestupkové zachovalosti, ani zdravotní způsobilosti, a jiţ vůbec ne způsobilosti odborné, a to navíc prokázané u zkoušky zajišťované státem. Stav v České republice je v tomto ohledu v podstatě opačný, neboť legální drţitel zbraně je opakovaně kontrolovanou osobou, která musí splnit řadu poţadavků na svou způsobilost, a v případě, ţe se v některém ohledu stane nezpůsobilým, příslušné oprávnění je mu odňato, a dokonce (od nabytí účinnosti zákona č. 229/2016 Sb.) lze v takovém případě přistoupit k okamţitému preventivnímu zajištění jím drţených zbraní.

Konečně je třeba zdůraznit onen základní aspekt návrhu spočívající v tom, ţe navrhovanou změnou ústavního zákona o bezpečnosti České republiky nedochází k zaručení práva nabývat, drţet a nosit zbraně a střelivo obecně. Toto právo je omezeno svým účelem, kterým je ochrana ţivotů, zdraví a majetkových hodnot, a to v rámci podílu k tomu oprávněných osob na zajišťování bezpečnosti České republiky. Tento přístup je diametrálně odlišný od současného interpretačního pojetí druhého dodatku Ústavy USA.

Pokud jde o moţnou výhradu, ţe ruční palné zbraně, na které by se navrhované ustanovení mělo vztahovat, mohou být pro ochranu národní bezpečnosti v širším pojetí vyuţity pouze v omezeném rozsahu, lze k tomu poznamenat, ţe ochrana české národní bezpečnosti spočívala v minulosti často v operacích, které z hlediska pouţitých zbraní odpovídaly spíše situacím ochrany ţivotů, zdraví či majetku (například v případě činnosti československých parašutistů na území protektorátu, která měla často spíše povahu omezených přestřelek mezi jednotlivci).

Omezení navrhovaného práva

Samotný návrh zahrnuje i explicitní moţnost omezení navrhovaného práva: „Toto právo můţe být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, ţivotů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“. V případě těchto dalších podmínek a omezení půjde zejména o okruh osob, kterým toto právo svědčí. Kromě toho, ţe se navrhovaná právní úprava výslovně vztahuje pouze na občany České republiky, je třeba stanovit rovněţ řadu dalších bezpečnostních záruk, zajišťujících, ţe přístup ke zbrani bude moţné odepřít osobám, které by mohly namísto přispění k bezpečnosti České republiky její bezpečnost ohrozit anebo jinak ohrozit společnost či sebe. Tyto podmínky by měly zahrnovat zejména otázky spojené se způsobilostí moţných drţitelů zbraní, a to zejména v souvislosti s jejich kriminální a přestupkovou zachovalostí, zdravotní způsobilostí, minimálním věkem a svéprávností, jakoţ i důsledně zajišťovanou odbornou způsobilostí. Další podmínky, kterými bude nezbytné navrhované právo omezit, budou zahrnovat například okruh zbraní, které vůbec budou občané oprávněni k deklarovanému účelu nabývat, drţet a nosit. Pokud řada (či dokonce většina) ručních palných zbraní můţe být evidentně vyuţita k ochraně ţivota, zdraví nebo majetku, některé vojenské zbraně (například těţké zbraně, výbušná munice či dokonce bojová technika) jiţ nemohou být z hlediska tohoto účelu povaţovány za adekvátní, neboť primárně jde zbraně pro vedení širších vojenských operací. Konečně se jako nezbytné jeví téţ omezení nakládání se zbraněmi v konkrétních situacích. V těchto případech bude nutné stanovit zejména zákaz poţívání alkoholu a jiných látek sniţujících rozpoznávací a určovací schopnosti člověka, pokud zbraň nosí. Rovněţ se jako nevyhnutelné jeví stanovení povinného minimálního zabezpečení uloţených zbraní, povinností ve vztahu ke kontrole vykonávané policií, omezení moţnosti ze zbraně střílet pouze na střelbu na schválených střelnicích (nejde-li o případy nutné obrany či krajní nouze) či zákaz vycestování se zbraní z území České republiky (nestanoví-li zákon v určitých případech, a to v přímé návaznosti na aplikovatelné právo Evropské unie, jinak).

Vzhledem ke specifickému kontextu navrhovaného práva bude do budoucna rovněţ nezbytné důsledně vyloučit jakékoli pokusy o vytváření paralelních ozbrojených struktur, které by nebyly státem do systému zajišťování bezpečnosti České republiky na základě zákona začleněny.

Není třeba zdůrazňovat, ţe jiţ i stávající právní předpisy opravňují a právní předpisy budoucí, budou vţdy opravňovat k drţení a nošení zbraní pouze na území České republiky. Právní úprava nabývání a drţení zbraní v sousedních zemích odlišná od právní úpravy platné v České republice. Drţitelé zbraní jsou si této skutečnosti dobře vědomi, protoţe jiţ v současnosti skládají zkoušku odborné způsobilosti, při které prokazují mimo jiné i znalosti právních předpisů upravujících drţení zbraní na území České republiky. V praxi proto nedochází k situacím, kdy by drţitel zbrojního průkazu vědomě překročil hranice České republiky se svou legálně drţenou zbraní, aniţ by měl vydáno příslušné povolení sousedního státu. V praxi nastávají pouze situace, kdy drţitel zbrojního průkazu překročí státní hranici i s nevědomě zapadlým nábojem v oblečení nebo v zavazadlovém prostoru vozidla. Častější jsou případy, kdy obyvatelé České republiky překročí státní hranice s předměty, které jsou na jejím území volně dostupné, ale jejichţ drţení je v některých sousedních zemích omezeno. Jedná se například o pepřové spreje, teleskopické obušky nebo noţe různých druhů. Pak jsou tyto osoby trestány podle tuzemského práva zcela v duchu zásady, ţe neznalost zákona neomlouvá. I nadále bude samozřejmě právo nakládat se zbraní a střelivem stejně teritoriálně omezeno na území České republiky a navrhovaná změna ústavního zákona o bezpečnosti České republiky na tomto nemá a ani nemůţe nic měnit.

Nezbytnost přijetí návrhu

Zásadní otázkou je nezbytnost přijetí navrhované právní úpravy, resp. moţnost dosaţení stejných cílů i bez přijetí navrhované změny ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. V tomto ohledu je třeba především upozornit na celkovou koncepci ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, kdy zapojení fyzických (a popř. právnických) osob do systému zajišťování bezpečnosti České republiky je v současnosti zakotveno toliko ve formě povinnosti (čl. 3 odst. 2), přičemţ konkrétní obsah těchto povinností stanoví zákon. Pokud však jde o navrhovanou úpravu, je situace odlišná, neboť nabývání, drţení a nošení zbraní civilními fyzickými osobami je za standardních okolností zcela dobrovolnou činností a cílem ústavodárce ani zákonodárce by nemělo být na tomto principu cokoli měnit. Současně však navrhovaná ústavněprávní úprava má uznat, ţe i takováto dobrovolná (na svobodné vůli osob, které splní náročné zákonné poţadavky, zaloţená) aktivita má neopominutelný význam v rámci zajišťování bezpečnosti České republiky. Přitom jako zásadní aspekt je nutné vnímat to, ţe podíl osob, které drţí a nosí zbraně, na vnitřní a národní bezpečnosti bude vyplývat z konkrétní, často nepředvídatelné situace, nebude odvislý např. od vyhlášení válečného stavu, stavu ohroţení státu či nouzového stavu, resp. povinností, které by měly být v rámci vyhlášení některého z těchto stavů osobám drţícím zbraně ukládány.

Česká republika tedy v navrhovaném ustanovení explicitně uznává, ţe drţení a nošení zbraní, pokud je v souladu se zákonem, je součástí celkového rámce zajišťování její bezpečnosti, a současně deklaruje, ţe nabývání, drţení a nošení zbraní je v tomto kontextu (na rozdíl např. právě od branné povinnosti) toliko právem, nikoli povinností. Z hlediska zákonné právní úpravy civilního drţení zbraní se také jeví jako vhodné, aby se z hlediska svého právního základu odlišilo drţení zbraní pro soukromé účely (sport, lov či sběratelství) a drţení zbraní k účelům, které mají výrazně širší společenský význam. V prvém případě lze rovněţ hovořit o jistém privilegiu, v případě druhém ale je podstata drţení zbraní odlišná, jedná se o právo (s ohledem na dobrovolnost takového drţení zbraní), kterému však odpovídá řada konkrétních povinností a podmínek. Tuto situaci má právě navrhovaná změna ústavního zákona o bezpečnosti České republiky reflektovat.

Z hlediska procedurálního je předloţení stávajícího návrhu nezbytné s ohledem na postup prací na revidované směrnici o zbraních, kdy, pokud má být v jejím důsledku přikročeno ke komplexní změně českých právních předpisů upravujících nakládání se zbraněmi v civilní sféře, je nezbytné přijmout navrhovanou změnu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky právě ještě před tím, neţ bude k této komplexní změně běţných zákonů přikročeno.

Současně je třeba poznamenat, ţe právě okruh zbraní, které budou revidovanou směrnicí o kontrole nabývání a drţení střelných zbraní zařazeny mezi zbraně kategorie A, je potenciálně z praktického (technického) hlediska vyuţitelný pro plnění úkolů plynoucích v oblasti zajišťování bezpečnosti státu, jakoţ i při přípravě fyzických osob plnění těchto úkolů (včetně individuální dobrovolné přípravy tréninku a vzdělávání). Ze širšího bezpečnostního hlediska se na druhé straně jako klíčová jeví nutnost nastavení v návaznosti na revidovanou směrnici o zbraních zákonné podmínky tak, aby bylo zamezeno jakékoli míře přechodu nově zakazovaných zbraní do nelegální sféry. Navrhovaná změna ústavního zákona o bezpečnosti České republiky by měla vytvořit podmínky právě pro přijetí takové právní úpravy na úrovni běţných zákonů.

Navazující zákonná právní úprava

Navrhuje se, aby podmínky konkrétního způsobu provedení navrhovaného ustanovení ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a současně jeho nezbytná omezení stanovil zákon. V tomto kontextu lze rovněţ upozornit, ţe přitom nemusí jít toliko o jediný zákonný předpis. Způsob, jakým bude navrhované ustanovení naplňováno, můţe odráţet různou podobu realizace povinností dle čl. 3 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Můţe proto jít například jak o formy zapojení občanů spíše do oblasti zajišťování vnitřního aspektu bezpečnosti státu, tak i o jejich zapojení spíše do oblasti obrany České republiky. Jakýkoli zákon, který bude navrhovanou změnu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky provádět, bude však muset zahrnout v zásadě obdobné poţadavky, a to tak, aby byl respektován účel této ústavněprávní normy v podobě zajištění bezpečnosti České republiky a současně byla zohledněna přímo ústavním zákonem předvídaná omezení navrhovaného práva nabývat, drţet a nosit zbraně a střelivo.

V současné době představuje zákonnou právní úpravu, která bude v zásadě potřebám provedení navrhovaného nového ustanovení ústavního zákona o bezpečnosti České republiky alespoň po přechodnou dobu dostačovat, zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů. Na druhé straně však zejména v souvislosti s reformou české právní úpravy nakládání se střelnými zbraněmi v civilní sféře, kterou si nepochybně vyţádá potřeba implementace revidované směrnice 91/477/EHS o kontrole nabývání a drţení střelných zbraní, bude třeba navrhnout právní úpravu, která bude smyslu předmětné změny ústavního zákona o bezpečnosti České republiky vyhovovat lépe.

Podmínky nastavené jakýmkoli zákonem, který bude do budoucna upravovat drţení zbraní civilními osobami, by měly, jak jiţ bylo výše naznačeno, v prvé řadě stanovovat způsobilost k nabytí vlastnictví, drţení a nošení zbraně, okruh zbraní, které lze takto nabýt a procesní otázky s tím spojené. Zákon však evidentně nemůţe obsahovat právní úpravu, která by byla v rozporu s ústavním zákonem nebo by například jen neumoţňovala efektivně dosahovat cílů ústavní normou zamýšlených nebo obsah tohoto ústavního práva vyprazdňovala.

Budoucí právní úprava, bude muset existenci čl. 3 odst. 3 zohlednit a postupně promítnout do právního řádu. Tato budoucí právní úprava by měla především zahrnovat bliţší podmínky a podrobnosti k zajištění toho, ţe drţitelé zbraní budou skutečně přispívat k zajišťování bezpečnosti České republiky v rámci plnění svých povinností k tomu směřujících. Zejména by měla být nově garantována vyšší úroveň znalostí a schopností nakládání se zbraněmi, a to například prostřednictvím pravidelných povinných střeleb. Rovněţ tak by měla být garantována vyšší úroveň znalostí a připravenosti drţitelů zbraní v oblasti širšího rámce zajišťování bezpečnosti, a to jak z hlediska mechanismů a institutů zajišťování vnitřní bezpečnosti, tak i ochrany národní bezpečnosti. Předmětem budoucí zákonné úpravy můţe být rovněţ určitá forma institucionalizace, která by realizaci uvedených úkolů ve vztahu k drţitelům zbraní zajistila.

Nová zákonná úprava, která nový čl. 3 odst. 3 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky provede, by měla být oddělena od zákona, který upraví obecné podmínky pro drţení zbraní pro potřeby sportu, lovu a sběratelství, jakoţ i podnikání v oblasti zbraní. Současně by na ni měla ale nadále úzce navazovat. Zákon, který bude upravovat oblasti vyplývající ze směrnice o kontrole nabývání a drţení střelných zbraní (lov, sport, sběratelství a podnikání v této oblasti, jakoţ i moţnost získat oprávnění pro ryze soukromé vyuţití zbraně k ochraně ţivota, zdraví a majetku, avšak stále přísně v té podobě, kterou směrnice připouští) a stanovil by současně obecné podmínky a poţadavky na způsobilost k získání oprávnění k nabytí, drţení a nošení zbraní a střeliva, a to jak pro fyzické, tak i pro právnické osoby. Tento zákon by tedy obsahoval právní úpravu v zásadě obdobnou současnému zákonu č. 119/2002 Sb. a současně by beze zbytku implementoval revidovanou směrnici 91/477/EHS.

Další zákon, který by pak právě navazoval na stávající návrh změny ústavního zákona, by zakotvil práva a povinnosti osob v rámci nabývání, drţení a nošení zbraní a střeliva pro potřeby a výkon státní správy.

Soulad navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti České je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Návrh konkretizuje jiţ existující povinnost fyzických osob podílet se za podmínek stanovených zákonem na zajišťování bezpečnosti České republiky a současně na ústavní úrovni zakotvuje a do rámce bezpečnosti České republiky začleňuje jiţ existující systém nakládání se střelnými zbraněmi drţiteli zbrojních průkazů (příslušné skupiny).

Ze systematického hlediska lze s ohledem na jiţ uvedené doplnit, ţe nejde o nepřímé rozšíření katalogu základních (individuálních) práv obsaţeného v Listině. Naopak se jedná o úpravu specificky navazující na povinnosti, a to ryze v jejich rámci, které jiţ v současné době ústavní zákon o bezpečnosti České republiky stanovuje a podřídit tuto právní úpravu beze zbytku potřebám hlavního účelu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, kterým je zajišťování bezpečnosti státu. Je proto tedy zcela na místě začlenit tuto právní úpravu právě do ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Na druhé straně pokud by mělo být obdobné ustanovení obsaţeno v Listině, vedlo by to zcela nezbytně k výrazně extenzivnějšímu výkladu zakotvovaného práva a oslabil by se aspekt povinnosti, který má být návrhu právě v návaznosti na další ustanovení ústavního zákona o bezpečnosti České republiky (čl. 3 odst. 2) zásadně imanentní.

Navrhovanou změnu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky rovněţ nelze v ţádném případě interpretovat jako bezvýjimečné a plošné zakotvení individuálního občanského práva nabývat, drţet a nosit zbraně a střelivo. Jinými slovy, cílem návrhu není ničím neohraničená, a tedy bezúčelná (či samoúčelná) proliferace zbraní mezi občany České republiky. Takový výklad není moţný jednak s ohledem na účel navrhovaného práva, kterým konkrétní dílčí způsob realizace podílu k tomu oprávněných fyzických osob na zajišťování bezpečnosti České republiky, a jednak s ohledem na výslovné zakotvení výhrady, ţe podmínky a omezení tohoto práva stanoví zákonodárce běţným zákonem, jemuţ však ústavodárce vymezuje konkrétní omezující aspekty, které můţe (musí) na úrovni běţného zákona zohlednit.

Je nepochybně nutné zabývat se téţ moţnou kolizí navrhovaného práva s jinými základními právy zakotvenými v Listině, zejména pak s právem na ţivot. Jiţ bylo vyloţeno, ţe navrhované právo se uplatní toliko v souladu se svým v návrhu jednoznačně vymezeným účelem, kterým je naplňování povinností při podílení se na zajišťování bezpečnosti státu. Současně se explicitně stanovují moţná omezení tohoto práva téţ z hlediska ohroţení individuálních práv jiných osob či z hlediska veřejného pořádku a bezpečnosti. Tím je jednoznačně dán i vztah tohoto práva k jiným ústavně zakotveným právům (srov. zejm. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 16/98, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 68/1999 Sb.). Pokud by totiţ realizace práva nabývat, drţet a nosit zbraň či střelivo mohla kolidovat například právě s právem na ţivot nebo by mohla vést k potlačení jiných základních práv, nelze jiţ dovozovat, ţe jí vůbec můţe být dosaţeno účelu tohoto práva, nehledě k faktu, ţe zákonodárce by tak evidentně musel selhat v nastavení ústavním zákonem předvídaných efektivních podmínek a omezení, a tedy by ani nebylo lze tohoto práva jako takového ústavně konformně (zejm. s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny) vyuţít. Jiným aspektem je pak skutečnost, ţe byť i návrh formuluje určité právo, jeho zařazení do celkové hierarchie práv a svobod zaručených ústavním pořádkem bude vţdy nutně vycházet ze skutečnosti, ţe jde toliko o uskutečňování povinnosti směřující nikoli k individuálnímu dobru, nýbrţ k ochraně bezpečnosti státu.

Je také třeba vyloţit vztah navrhované právní úpravy k čl. 23 Listiny, který zakotvuje tzv. právo na odpor. Je třeba upozornit, ţe navrhované doplnění ústavního zákona o bezpečnosti České republiky je navrhováno jakoţto integrální součást zajišťování bezpečnosti České republiky a jde tedy o právo, které se bude realizovat v rámci zajišťování bezpečnosti coby základní povinnosti státu. Naopak v případě práva na odpor zakotveného v Listině jde o moţnost odporu proti kaţdému (včetně proti státu samotnému), pokud jiţ stát sám selhal a činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků jsou znemoţněny. Lze tedy říci, ţe navrhovaná právní úprava a čl. 23 Listiny na sebe mohou snad navazovat (a to v momentě, pokud by bezpečnostní systém vytvářený právě do značné míry na základě ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, selhal a jím předvídané zákonné prostředky by jiţ nebylo moţné vyuţít). Z jiného úhlu pohledu však lze navrhované právo povaţovat za spíše zrcadlově obrácenou analogii práva na odpor, neboť jeho smyslem a podstatou není odpor proti státu, nebo jakékoli jeho sloţce, nýbrţ právě posílení a podpora státu v rámci jím nastavovaných pravidel, a to toliko jako doplněk činnosti jeho orgánů, kteráţto nejen ţe není znemoţněna, ale představuje pro realizaci navrhovaného práva nepřekročitelné limity. Tato ustanovení by se však v současném ústavním pořádku neměla v ţádném směru překrývat a ani by nemělo být moţné, aby mohly dopadat na stejné situace. Společným rysem navrhovaného ustanovení čl. 3 odst. 3 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a čl. 23 Listiny tak je toliko okruh jejich adresátů, který se v obou případech omezuje na občany České republiky.

Předloţený návrh se nedotýká závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiţ je Česká republika vázána. Rovněţ s ohledem na fakt, ţe podmínky a další omezení stanoví zákon, lze bez jakéhokoli konfliktu ústavního zákona a mezinárodní smlouvy garantovat, ţe nebudou dotčeny závazky ČR vyplývající např. z mezinárodních smluv vymezujících zákaz či další omezení při nakládání s určitými druhy zbraní.

Soulad navrhované právní úpravy s právem Evropské unie

Předloţený návrh ústavního zákona se netýká práva Evropské unie, předmět úpravy spadá do výlučné působnosti kaţdého členského státu Evropské unie, návrh tak není ani v rozporu se závazky, vyplývajícími pro Českou republiku z členství v Evropské unii, zejména se Smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii, s obecnými zásadami práva Evropské unie ani s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.

Návrh zejména odpovídá skutečnosti, ţe čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii stanovuje, ţe „[Evropská unie] respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udrţením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností kaţdého členského státu.“. Pojem národní bezpečnost znamená v zásadě bezpečnost státu, tj. jeho svrchovanost a její bezprostřední předpoklady. Smlouva o EU od tohoto pojmu v tomto jediném ustanovení odlišuje „územní celistvost“. Není pochyb o tom, ţe původní i novelizované znění ústavního zákona zahrnuje v pojmu „bezpečnost České republiky“ jak zajištění bezpečnosti vnější (národní či státní), tak ochranu demokratických základů a bezpečnosti vnitřní.

Rovněţ lze poukázat na čl. 72 Smlouvy o fungování Evropské unie, dle kterého se ustanovení této smlouvy upravující záleţitosti týkající se vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva nedotýkají výkonu odpovědnosti členských států za udrţování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti. Čl. 276 Smlouvy o fungování Evropské unie pak dokonce stanoví, ţe o této odpovědnosti nemůţe rozhodovat ani Soudní dvůr Evropské unie.

Navrhované právo má za cíl další doplnění systému zajišťování bezpečnosti České republiky, který se soustředí na řadu dílčích aspektů včetně ochrany vnitřní bezpečnosti, ale také územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů České republiky. Je skutečností, ţe v konkrétních případech a v různých historických situacích se můţe důraz na tyto jednotlivé sloţky národní bezpečnosti odlišovat, ale současné proměny bezpečnostních hrozeb jednoznačně ukazují, ţe jiţ nebude v zásadě moţné jedny od druhých striktně oddělit.

Přitom nelze opomíjet, ţe České republice plynou v oblasti vlastnictví a drţení zbraní závazky z členství v Evropské unii, dané zejména směrnicí 91/477/ES o kontrole nabývání a drţení zbraní. Česká republika a Evropská unie si podle zásady loajální spolupráce (čl. 4 odst. 3 SEU) navzájem pomáhají při plnění úkolů vyplývajících ze smluv; Česká republika se kromě jiného musí zdrţet opatření, jeţ by mohla ohrozit dosaţení cílů Unie.

Tyto povinnosti se v návrhu projevují zejména tím, ţe územní působnost je (implicitně, ale nepochybně) omezena na státní území České republiky. Novela nikomu nepřiznává právo nabývat, drţet nebo nosit zbraně a střelivo, ani k vymezeným účelům, mimo toto území. Tím plní jeden z cílů výše uvedené směrnice spočívající v zákazu volného přesunu zbraní na území jiného státu. Dále se projevují tím, ţe osobní působnost návrhu je omezena na občany České republiky. Toto právo nesvědčí ani jiným občanům Evropské unie, kteří na území České republiky poţívají nadstandardní politická práva, například účastnit se různých voleb, neboť se respektují zvláštní vztah občana a jeho státu i volnost ostatních států Evropské unie při organizaci a zajišťování vlastní vnitřní i vnější bezpečnosti a kladení souvisejících poţadavků na své občany. To zvyšuje vzájemnou důvěru mezi Českou republikou a dalšími členskými státy v této právní oblasti, která je také explicitním cílem výše uvedené směrnice. Nově ustavené právo se také nevztahuje na lov a sportovní střelbu, které výše uvedená směrnice spojuje s pruţnějším reţimem respektujícím volný pohyb osob. V neposlední řadě je a bude povinnost loajální spolupráce spočívající v dosahování cílů výše uvedené směrnice v relevantním rozsahu zajištěna zákonem, který podrobnosti výkonu tohoto práva stanoví a do budoucna bude upravovat.

Lze tedy shrnout, ţe práva občanů jiných členských států nejsou návrhem dotčena, neboť tento návrh neimplementuje právo Evropské unie. Práva těchto osob budou plně zachována v rámci právní úpravy nabývání, drţení a nošení zbraní pro účely sportovního vyuţití, lovu, sběratelství a případně téţ dalších účelů, které směrnice 91/477/ES o kontrole nabývání a drţení zbraní předvídá, a to včetně práva vyuţití např. evropského zbrojního pasu.

Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy

Přijetí navrhované úpravy si za stávajícího právního stavu nevyţádá finanční náklady na státní rozpočet ani jiné veřejné rozpočty. Dobrovolné přispívání občanů k ochraně ţivotů, zdraví a majetkových hodnot naopak doplňuje náklady, které stát v této oblastí téţ sám vynakládá. Na druhé straně však navrhovaný ústavní zákon nemá v ţádném směru za cíl přenášet na jednotlivé občany ani odpovědnost za zajišťování bezpečnosti České republiky, která nadále přísluší státu, ani náklady s tím spojené.

Návrh nepřináší ţádné konkrétní dopady na podnikatelské prostředí.

Pokud jde o dopady do sociální oblasti, návrh můţe mít pozitivní dopady spojené s vyšším standardem ochrany ţivotů, zdraví a majetkových hodnot. Na úrovni zákona se pak současně zabezpečuje, aby nedocházelo ke zneuţívání navrhovaného práva, a tedy i vzniku negativních dopadů mj. i v rovině materiálních či finančních škod. Zákonná úprava je v tomto případě v současné době obsaţena v jiţ platném zákoně o zbraních, který zejména po své poslední změně zákonem č. 229/2016 Sb. obsahuje efektivní mechanismy prevence zneuţití legálně drţených zbraní. Změna ústavního zákona o bezpečnosti České republiky nepovede ke sníţení bezpečnostních záruk ve vztahu k drţení střelných zbraní civilními osobami. Tyto záruky jsou obsaţeny v navazující „běţné“ legislativě a zahrnují (a do budoucna budou nadále zahrnovat) mimo jiné poţadavky na bezúhonnost, spolehlivost, zdravotní a odbornou způsobilost, minimální věk a svéprávnost osob oprávněných k nabývání, drţení a nošení zbraní. V návaznosti na přijetí změny ústavního zákona bude moţné navíc přijmout změny běţných zákonů, které umoţní navýšit poţadavky na konkrétní znalosti a dovednosti při nakládání se zbraněmi. Logickým krokem se stane další začlenění osob oprávněných střelné zbraně nosit pro účely ochrany ţivotů, zdraví a majetkových hodnot do bezpečnostního rámce České republiky. To bude naopak provázeno zavedením dalších kontrolních mechanismů a systému zabezpečování dostatečné odborné úrovně a způsobilosti osob oprávněných zbraně drţet a nosit. Jinými slovy, stávající stav, kdy oprávněné osoby jiţ beztak mohou zbraně drţet a případně je i skrytě nosit, bude ještě dále zefektivněn a bude zajištěno, ţe případná rizika spojená s nakládáním se zbraněmi civilními osobami budou zcela minimalizována.

Jak jiţ bylo uvedeno, podstata návrhu je zcela odlišná od účelu práva na odpor zakotveného v čl. 23 Listiny. Zakotvení navrhovaného práva právě v ústavním zákoně o bezpečnosti České republiky jeho podřízení povinnosti podílet se na zajišťování České republiky a výslovné stanovení moţných omezení uskutečňování tohoto práva, navíc jiţ ze své podstaty vylučuje, aby práva nabývat, drţet a nosit zbraň a střelivo bylo vyuţito k institucionalizaci určitých struktur paralelních ke strukturám a bezpečnostním sloţkám státu. Zakládání autonomních „domobran“, „sousedských hlídek“ či ozbrojených sloţek jiných uskupení (například politických stran) by tak bylo flagrantním zneuţitím navrhovaného práva a navrhované ustanovení čl. 3 odst. 3 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky by takovým aktivitám jakoukoli legitimitu či ochranu neposkytovalo. V budoucí zákonné právní úpravě, která bude na přijetí změny ústavního zákona navazovat, bude zakotven jednoznačný zákaz takových aktivit, které nebudou státem uznány nebo organizovány jako součást jeho bezpečnostní politiky. Budou rovněţ stanoveny jasné a odrazující sankce za takováto zneuţití práva nabývat, drţet a nosit zbraně a střelivo.

Dopady na bezpečnost nebo obranu státu

Cílem tohoto návrhu je zvýšení bezpečnosti státu a jeho obyvatel. Za tímto účelem je třeba komplexně vyuţít veškerých zdrojů, které má stát k dispozici. Tento návrh vede k rozšíření nástrojů přispívajících k bezpečnosti státu a umoţňuje aktivnější zapojení jeho občanů. Vhodně doplňuje stávající povinnost upravenou v čl. 3 odst. 2 podílet se na zajišťování bezpečnosti České republiky.