Novela z. o sociálních službách - EU

K čl. I (změna zákona o sociálních službách)

K bodu 1

Zákon o sociálních službách upravuje působnost obecních a krajských úřadů při zajišťování sociálních služeb. Některé z působností vykonávají obecní a krajské úřady prostřednictvím sociálních pracovníků. Navrhuje se proto upřesnit předmět úpravy zákona o sociálních službách o výkon činností sociální práce.

K bodu 2

Zákon o sociálních službách upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka nejenom pro oblast sociálních služeb, ale i pro další oblasti vyjmenované v § 1 odst. 2 zákona. Ve výčtu těchto oblastí, ve kterých působí sociální pracovníci, a na něž se vztahuje úprava odborné způsobilosti, nejsou výslovně uvedeni sociální pracovníci působící v oblasti veřejné správy při zajišťování sociálních služeb. Jedná se zejména o sociální pracovníky působící na obecních a krajských úřadech. Z důvodu zamezení výkladových nejasností, které byly v praxi zaznamenány, se navrhuje tuto skupinu sociálních pracovníků v zákoně výslovně uvést. Z kontrolní a metodické činnosti MPSV také jednoznačně vyplývá, že absence tohoto údaje činí vedoucím orgánům obecních a krajských úřadů problémy zejména při samotném zařazování zaměstnanců vykonávajících činnosti sociální práce.

K bodu 3

Do základních zásad zákona se doplňuje princip subsidiarity, kdy by podpora a pomoc osobám měla být zajišťována nejprve takovými službami, které pobytovým službám předchází, a následně až případně pobytovými sociálními službami. Na absenci principu subsidiarity v legislativní úpravě sociálních služeb je neustále upozorňováno ze strany institucí Evropské unie, vládních výborů i neziskového sektoru.

K bodu 4

Navrhuje se upřesnění definice pojmu „nepříznivá sociální situace“.

K bodům 5 a 6

Upravuje se obecná definice sítě sociálních služeb tak, aby vystihovala aktuální stav v praxi. Kromě samotné sítě ve smyslu souhrnu kapacit sociálních služeb musí být zřejmé, které subjekty služby zařazené do sítě sociálních služeb reálně poskytují a kterým jsou na to poskytovány finanční prostředky, proto je veden seznam poskytovatelů sociálních služeb zařazených do sítě sociálních služeb. Tyto seznamy vedou správci sítě sociálních služeb, kterou určují, tj. obec, kraj a ministerstvo.

K bodu 7

Návrh na rozšíření okruhu osob, které bez splnění podmínky pobytu budou mít nárok na poskytnutí vyjmenovaných sociálních služeb, z dosavadních „obětí trestného činu obchodování s lidmi nebo trestného činu zavlečení“ na veškeré „oběti trestných činů“ vychází ze směrnice 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV. V čl. 8 odst. 3, ve spojení s čl. 9 odst. 3, směrnice o obětech trestných činů požaduje, aby členské státy zajistily obětem trestných činů přístup k podpůrným službám, minimálně k bezpečnému

ubytování. Tento požadavek se týká všech obětí trestných činů, bez ohledu na jejich pobytový

status. K bodu 8

V souvislosti s převedením dosavadních sociálních služeb, poskytovaných nikoli na základě registrace sociálních služeb, ale na základě vydání pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí na základě zákona o sociálně-právní ochraně dětí, do zákona o sociálních službách, je třeba reagovat na skutečnost, že zákon o sociálně-právní ochraně v § 2 odst. 3 stanovuje, že se sociálně-právní ochrana poskytuje také dítěti, které nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo není hlášeno k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt cizinců na území České republiky, ani není oprávněno podle zvláštního právního předpisu trvale pobývat na území České republiky. Jedná se zejména o děti, které pobývají na území na základě turistického víza nebo v rámci bezvízového styku s rodičem nebo rodiči, a osoba, která je doprovází (zpravidla tento rodič), je hospitalizována, zemře nebo nastane jiný naléhavý důvod, kdy není schopna se o dítě postarat, a v důsledku náhlé absence péče se dítě (nezletilá osoba) ocitne ve stavu kvalifikovaného ohrožení života nebo zdraví. V takovém případě je obecní úřad podle § 37 zákona o sociálně-právní ochraně povinen učinit opatření k ochraně života a zdraví a zajistit uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotních služeb, ocitlo-li se dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny. O těchto opatřeních uvědomí obecní úřad neprodleně obecní úřad obce s rozšířenou působností, který je povinen učinit další nezbytná opatření směřující k ochraně dítěte, a uvědomit, je-li to možné, o této skutečnosti neprodleně zastupitelský úřad státu, jehož je dítě občanem; současně je povinen projednat s ním způsob spojení dítěte s rodiči nebo jinými osobami za dítě odpovědnými. O těchto skutečnostech obecní úřad obce s rozšířenou působností informuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Podle § 37 odst. 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí je jedním z možných „nezbytných opatření“ zprostředkování umístění dítěte v azylovém zařízení. Azylovým zařízením se ve smyslu zákona o sociálně- právní ochraně dětí rozumí také zařízení pro děti vyžadující pomoc.

Bez rozšíření osobní působnosti v § 4 zákona o sociálních službách by však do těchto zařízení nadále tato úzká skupina nezletilých dětí nemohla být přijímána. Již nyní § 4 odst. 3 zákona o sociálních službách v případě osoby, která je obětí trestného činu obchodování s lidmi nebo trestného činu zavlečení, promíjí požadavek hlášení k pobytu nebo bydliště na území ČR; stejným způsobem je nezbytné zachovat možnost poskytnutí pobytové sociální služby azylového typu v případě krizové situace rovněž dětem bez doprovodu v tom rozsahu, jaký zajišťuje i současná právní úprava.

K bodům 9 a 10

V návaznosti na doplnění kompetencí pověřených obecních úřadů v oblasti sociálních služeb (§ 91d) se doplňuje výčet orgánů veřejné správy, které vykonávají působnost v sociálních službách.

K bodu 11

Navrhované zvýšení příspěvku na péči ve stupni IV (úplná závislost) má za cíl posílit disponibilní příjem osob v nejvyšším stupni závislosti, které nevyužívají pobytové sociální služby. Zvyšuje se tak současný objem podpory v případech, kdy je péče zabezpečena neformálním pečovatelem, v ideálním případě s využitím ambulantních nebo terénních služeb.

U osob využívajících pobytové sociální služby zůstává výše dávky nezměněna. Těmto osobám již v současné době právní úprava garantuje de facto dvojí ochranu před relativní finanční a hmotnou nouzí. Jedná se o garanci tzv. minimálního zůstatku z příjmu osoby ve výši 15% a předepsanou maximální výši úhrad za stravu a ubytování stanovené vyhláškou č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení k zákonu o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Nikoli nevýznamnou pomocí a podporou je dále možnost, při splnění podmínek daných zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, čerpat i mimo uvedenou ochranu příjmu vybrané nepojistné sociální dávky. Prostřednictvím těchto dávek mohou být „dofinancovány“ náklady daných osob za ubytování nebo např. jednorázové výdaje.

K bodu 12

Vzhledem k nově navrhované výši příspěvku na péči ve stupni závislosti IV (úplná závislost) se navrhuje vypustit pro nedůvodnou duplicitu zvýšení příspěvku na péči pro nezaopatřené dítě ve věku 4 až 7 let, kterému náleží příspěvek na péči ve stupni IV (úplná závislost). Tímto opatřením však zůstává nedotčena skupina dětí, které žijí v rodinách/domácnostech a jejich příjem nedosahuje dvojnásobku životního minima (rodiny), tj. dětí a rodin v riziku relativní i absolutní chudoby. Zvýšení podle § 12 odst. 1 zákona o sociálních službách tedy zůstává zachováno.

K bodu 13

Současné znění § 12 zákona o sociálních službách obsahuje odkaz na konkrétní ustanovení zákona o státní sociální podpoře, podle kterých se posuzuje okruh společně posuzovaných osob pro účely zvýšení příspěvku na péči. Vzhledem k tomu, že v praxi dochází k pochybnostem při aplikaci zákona v případě střídavé péče, navrhuje se tento konkrétní, avšak neúplný odkaz nahradit obecným odkazem, že okruh společně posuzovaných osob se posuzuje zákona o státní sociální podpoře s tím, že podle ustanovení týkajících se společně posuzovaných osob pro účely příspěvku na bydlení se nepostupuje.

K bodu 14

Navrhuje se prodloužení doby poskytování zdravotní péče v průběhu hospitalizace, která není na překážku vyplácení příspěvku na péči. Navrhuje se, aby příspěvek na péči nebyl vyplácen, jestliže je oprávněné osobě po dobu delší než celé dva kalendářní měsíce poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace, a to za podmínky, že jinak pomoc osobě poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče. Návrh nemění princip současné právní úpravy zaručující po vymezenou dobu hospitalizace poskytování příspěvku na péči. Tuto dobu pro uvedenou skupinu osob prodlužuje a tím pozitivně dopadá na příjemce příspěvku na péči a neformální poskytovatele pomoci. Zhruba dvěma třetinám příjemců příspěvku na péči poskytují potřebnou pomoc, podporu a péči výhradně neformální pečovatelé. Ti se zpravidla podílejí na péči i v době hospitalizace osoby závislé, zabezpečují některé její aktivity základních životních potřeb. Návrh přispěje ke snížení účelového hlášení neformálních pečovatelů do evidence uchazečů o zaměstnání, kteří fakticky nemají zájem o zprostředkování zaměstnání, ale snaží se např. si uchovat některé benefity (být i nadále státním pojištěncem apod.).

K bodům 15 až 17

Legislativně technické úpravy v návaznosti na zrušení § 50 a zavedení nových druhů sociálních služeb (§ 52a a 56a).

K bodu 18

V souvislosti se zvýšením příspěvku na péči ve stupni IV (úplná závislost), které se nevztahuje na klienty vyjmenovaných pobytových sociálních služeb, se poskytovatelům pobytových sociálních služeb ukládá povinnost hlásit zahájení a ukončení poskytování těchto služeb s cílem zabránit přeplatkům na dávce. Stejná povinnost se stanoví osobám blízkým a asistentům sociální péče, kteří poskytují těmto osobám pomoc.

Obecnou povinnost hlásit změny ve skutečnostech rozhodných pro nárok na příspěvek na péči, jeho výši nebo výplatu má příjemce příspěvku. Pro řadu osob ve stupni závislosti IV (úplná závislost) je však plnění těchto povinností obtížné s ohledem na rozsah jejich závislosti. Proto se navrhuje uložení ohlašovací povinnosti osobám blízkým a asistentům sociální péče pouze v těch případech, kdy osoba ve stupni závislosti IV nemůže tuto povinnost splnit. Účelem tohoto návrhu je zamezit přeplatkům na dávce.

K bodu 19

Za účelem zjednodušení vymáhání přeplatků na příspěvku na péči se navrhuje zúčtování dlužné částky s vypláceným příspěvkem.

K bodu 20

Legislativně technická úprava.

K bodu 21

Podle § 49 odst. 1 občanského zákoníku může zletilého, kterému brání duševní porucha samostatně právně jednat a který nemá jiného zástupce, zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, popřípadě osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky. Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Zastoupení členem domácnosti je hmotněprávním institutem upraveným v občanském zákoníku, z nějž nelze automaticky dovozovat procesní zastoupení. Tento institut tedy není druhem úplného zákonného zastoupení ve smyslu § 31 správního řádu. Platí, že účastník správního řízení může být zastoupen členem domácnosti pouze v řízení, ve kterém zastupování účastníka řízení členem domácnosti připouští zvláštní zákon a lze tedy dovodit, že pokud zákonodárce toto oprávnění výslovně nezakotvil do zvláštního předpisu, nelze tento institut bez dalšího použít ve správním řízení. Ač z výkladu občanského zákoníku vyplývá, že zastupující člen domácnosti má možnost podat za oprávněnou osobu žádost o přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi, státní sociální podpory a sociálního zabezpečení, je vhodné upravit přímo v zákoně o sociálních službách možnost zastupování oprávněné osoby v řízení o příspěvku na péči členem domácnosti v případech, kdy bylo o takovéto formě zastoupení soudem rozhodnuto.

K bodu 22

Pro případy, kdy má být příspěvek na péči vyplácen na účet, se navrhuje, aby žadatel o příspěvek uváděl i označení majitele účtu. Jedná se o opatření, které napomůže kontrole využívání příspěvku a je také opatřením proti nelegálnímu poskytování sociálních služeb. Informace o majiteli účtu, na který má být příspěvek zasílán, zajistí funkčnější identifikaci a posouzení, zda má příjemce příspěvku na péči smluvně zajištěnu péči a podporu v souladu se zákonem o sociálních službách, tedy zda se opravdu jedná o poskytování sociálních služeb nebo o formu činnosti bez oprávnění, tj. nelegální poskytování.

K bodu 23

Navrhuje se blíže specifikovat obsah sociálního šetření pro účely řízení o příspěvku na péči. Účelem této úpravy je zpřesnění procesu, při kterém se prostřednictvím jedné z metod sociální práce (sociálního šetření) zjišťují skutečnosti mající vliv na následné posouzení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Praxe ukazuje, že pro účely příspěvku na péči je nutné stanovit dvě roviny sociálního šetření (1. rovina odborně správného postupu, při němž sociální pracovníci zajišťují podklady předávané okresním správám sociálního zabezpečení. 2. rovina procesní, to je úkony, které je nezbytné v určité fázi provést.). Dosud jsou sociální šetření a jeho dvě roviny upraveny pouze metodicky. Obsah návrhu vychází z definice WHO Disability Assessment Schedule 2.0.

K bodu 24

Účelem návrhu je přispět ke zkrácení celkové doby správního řízení o příspěvku na péči. Krajské pobočky Úřadu práce České republiky musí v krátké lhůtě začít zjišťovat schopnosti samostatného života osoby v přirozeném sociálním prostředí, sbírat informace o její aktuální situaci, přirozeném sociálním prostředí, zdrojích pomoci a podpory, využívat sdělení osoby samotné a dalších zdrojů informací, tj. zahájit sociální šetření. Současně s tím mohou okresní správy sociálního zabezpečení dříve zahájit proces posouzení zdravotního stavu osoby, neboť budou dříve disponovat žádostí o příspěvek na péči (na rozdíl od současného stavu bez písemného záznamu o sociálním šetření) a umožní se jim dřívější zajišťování zdravotnické dokumentace od poskytovatelů zdravotních služeb. I nadále sociální pracovník o provedeném sociálním šetření vyhotovuje písemný záznam, který na požádání předkládá posuzované osobě; tento záznam bezodkladně zasílá příslušné okresní správě sociálního zabezpečení. Po obdržení písemného záznamu tak může mít příslušná okresní zpráva sociálního zabezpečení k dispozici všechny podklady (§ 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a může tak provést jejich komplexní vyhodnocení – posoudit stupeň závislosti, a to na rozdíl od současného stavu, kdy teprve po obdržení žádosti o posudek společně s písemným záznamem o sociálním šetření teprve zahajuje shromažďování zdravotnické dokumentace.

I nadále platí, že při posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledků vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

K bodu 25

Jde o legislativně technickou úpravu reagující na zákon č. 313/2013 Sb., tj. na zrušení víceúčelového využití posudku o zdravotním stavu, která nebyla uvedeným zákonem provedena.

K bodu 26

Navrhuje se přerušovat řízení o příspěvek na péči pouze u těch osob, u kterých nebylo do přijetí k hospitalizaci započato sociální šetření. Navrhovaná změna je ve prospěch žadatelů o příspěvek na péči, neboť současná právní úprava předpokládá přerušení řízení v případě, kdy sociální šetření nebylo provedeno, tedy nebylo skončeno. Návrh změny § 26 zákona o sociálních službách reaguje na navrhované změny procesu provádění sociálního šetření. Vlivem navrhované úpravy § 25 zákona o sociálních službách bude mít krajská pobočka Úřadu práce České republiky v brzké lhůtě po zahájení řízení o příspěvek na péči základní soubor informací, které mají vliv na posouzení stupně závislosti, který může dále rozšiřovat a pracovat s ním. Další skutečnosti budou získávány a ověřovány v dalším průběhu sociálního šetření, tyto mohou být získávány a ověřovány od osoby v i době její hospitalizace nebo od jiných zdrojů.

K bodu 27

Ustanovení § 26a stanoví případy, kdy výplatu příspěvku lze zastavit bez správního řízení, zkráceným postupem. Toto ustanovení se navrhuje doplnit i o postup podle § 12 odst. 6, podle kterého se výplata zvýšení příspěvku zastaví, jestliže příjemce příspěvku neprokáže ve stanovené lhůtě příjmy rozhodné pro nárok na toto zvýšení příspěvku. Jedná se o jednoznačně vymezenou situaci, kdy vedení správního řízení není nutné. Příjemce příspěvku má možnost podat proti zastavení výplaty příspěvku námitky, o kterých je pak rozhodnuto v řádném správním řízení. Obdobná úprava se navrhuje i v souvislosti s návrhem dvou výší příspěvku na péči ve stupni IV (úplná závislost) pro případy změny výše příspěvku z důvodu započetí nebo ukončení poskytování pobytových sociálních služeb.

K bodům 28 a 29

Legislativně technické úpravy.

K bodu 30

Navrhuje se prodloužení skartační lhůty uchování písemností a spisů k příspěvku na péči z dosavadních 15 let na 50 let, a to z toho důvodu, aby byl Úřad práce ČR schopen plnit povinnost uloženou v ustanovení § 29 odst. 6, tedy povinnost vydat osobě blízké nebo asistentu sociální péče písemné potvrzení prokazující dobu péče pro účely hmotné nouze, zdravotního pojištění, důchodového pojištění a zaměstnanosti. V praxi může nastat například situace, kdy osoba blízká po ukončení péče nastoupí do zaměstnání a může uplynout i několik desítek let, než dosáhne důchodového věku a kdy si pro tyto účely vyžádá potvrzení o době poskytování péče. Pokud by byly písemnosti již v té době skartovány, nemohl by Úřad práce ČR takové potvrzení vydat.

K bodům 31 a 32

V návaznosti na změnu některých sociálních služeb (domovy sociální péče) a vznik nových druhů sociálních služeb (§ 52a, § 60b, § 56a) se upravuje ustanovení § 34 zákona o sociálních službách obsahující výčet zařízení sociálních služeb.

Nově je umožněno kombinací zařízení sociálních služeb zřizovat komunitní centrum. Jedná se o veřejná víceúčelová zařízení, ve kterých se setkávají členové komunity za účelem realizace sociálních, vzdělávacích, kulturních a rekreačních aktivit s cílem zlepšit sociální situaci těchto jednotlivců a komunity jako celku. Pro dosažení těchto cílů je v zařízení poskytována kombinace komunitních a veřejných služeb, minimálně základní sociální poradenství, sociální služba v ambulantní a terénní formě se zaměřením na řešení nepříznivé sociální situace a sociální začleňování. Prostorové vybavení integračních center musí vždy umožňovat vzájemné kontakty mezi příslušníky cílové skupiny a jejich kontakty s profesionály v sociální oblasti.

Současně se v souvislosti úpravou zařízení sociálních služeb doplňují nové základní činnosti při poskytování sociálních služeb.

K bodům 33 a 34

Legislativně technické úpravy.

K bodu 35

Manželské a rodinné poradenství je vzhledem ke specifické cílové skupině zařazeno do nově vzniklé služby pro rodinu (§ 65).

Dále je doplněn okruh osob, kterým je odborné sociální poradenství poskytováno, o „pečující fyzické osoby“. Potřeba začlenění této cílové skupiny do zákona o sociálních službách vychází mimo jiné z dokumentu „Návrh politiky na podporu neformálních pečovatelů“, který vznikl v rámci projektu „Podpora neformálních pečovatelů“, a který usiluje o návrh systematické a komplexní podpory pečujících osob. Vymezením v zákonu o sociálních službách se pečující osoby stanou cílovou skupinou sociálních služeb, které jsou považovány za klíčový nástroj podpory neformálních pečovatelů.

K bodu 36

Mezi základní činnosti poskytované v rámci sociální služby osobní asistence se doplňuje další základní činnost, a to „sociálně terapeutické činnosti“. Sociálně terapeutické činnosti vymezuje prováděcí předpis (vyhláška č. 505/2006 Sb.) jako činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporující sociální začleňování osob. Výkon této činnost patří mezi základní charakteristiku sociální služby a její naplňování umožňuje lépe podporovat klienta a plnit tak účel tohoto druhu sociální služby. Současně doplnění této základní činnosti reaguje na potřeby praxe, kdy se ukazuje, že službu osobní asistence je třeba více odlišit od pečovatelské služby a potrhnout její aktivizační charakter, tedy zaměření na rozvoj samostatnosti.

K bodu 37

Mezi základní činnosti poskytované v rámci pečovatelské služby se doplňují další základní činnosti, a to „výchovné, vzdělávací, aktivizační činnosti“ a „pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí“. Rozšířením poskytovaných základních činností se doplňují činnosti, které jsou zaměřeny nejen na obsluhu a péči o klienta, ale také na jeho rozvoj a podporu, aby získal určité kompetence. Současně bude služba nabízet činnosti, které podporují sociální začleňování klientů.

Současná právní úprava pečovatelské služby obsahuje základní činnosti, které rodičům dětí pomáhají pouze s „doprovodnými“ činnostmi (úklid, nákupy). S cílem podpořit zejména rodiny, ve kterých se narodily současně 3 nebo více dětí, v základních situacích, které rodiče nezvládají s ohledem na počet dětí, jsou navrhovány nové základní činnosti zaměřené na pomoc těmto rodičům. Návrh umožní zajistit prostřednictvím pečovatelské služby konkrétní úkony zajištění přímé péče o děti (např. jejich hlídání, doprovod na zájmové aktivy). Pečovatelská služba je podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona poskytována těmto rodinám bez úhrady.

K bodu 38

U odlehčovacích služeb se navrhuje stanovit maximální dobu poskytování této sociální služby tak, aby byl naplněn její smysl, tj. umožnit pečující osobě dočasně nezbytný odpočinek. Návrh vyplývá ze zkušeností získaných s poskytováním této služby, kdy klienti jsou v odlehčovacích službách v pobytové formě ve většině případů ubytováni na dlouhou dobu a tento druh služby pak fakticky supluje poskytování pobytových služeb např. v domovech pro seniory.

K bodu 39

Základní činnosti poskytované v rámci sociální služby domova pro osoby se zdravotním postižením se rozšiřují o další základní činnost, a to „pastorační a duchovní péče“, „psychosociální podpora při umírání“ a „pomoc osobám blízkým k vyrovnání se s traumatem spojeným s umíráním a úmrtím blízké osoby“.

Dosavadní právní úprava podporu klienta při umírání a podporu jeho blízkých neupravuje. Současně není upravena ani pastorační a duchovní péče o klienta. Činnosti jsou nedílnou součástí specializované péče a podpory o klienta služeb sociální péče. Poskytovatel ji musí vždy být schopen zajistit podle potřeb a přání klienta.

Náplní činnosti pastorační a duchovní péče nejsou činnosti, kterou realizují registrované církve. Respektuje Ústavu a Listinu základních práv a svobod v tom, že náboženské vyznání je osobní věcí každého člověka. Každý člověk, především v době nemoci (stáří, umírání) nemoci) hledá bezpečí a jistotu a zajímá se o podstatu života. V této době lidé často uvítají možnost o svém strachu, nejistotě, pochybnostech s někým hovořit.

Duchovní a pastorační pracovník pomáhá nemocným a slabým hledat odpovědi na jejich otázky po smyslu života apod. Smyslem duchovní pastorační péče je navštěvovat nemocné, povídat si s nimi po tom, co je v pro ně v tuto chvíli důležité a o čem chtějí mluvit. Případně podle přání klienta zprostředkovat kontakt se zaměstnancem registrované církve (kněze, faráře apod.).

Činnost „pomoc osobám blízkým k vyrovnání se s traumatem spojeným s umíráním a úmrtím blízké osoby“ tvoří nezastupitelnou složku péče o umírajícího s ohledem na to, že smrt osoby blízké vždy zasáhne celou rodinu (další osoby blízké), kterým je nutné poskytnout náležitou dlouhodobou podporu a pomoc. Činnost obsahuje pomoc přijetí ztráty osoby blízké, bezpečné prostředí k vyjádření pocitů spojených s umíráním či smrtí a prostor a čas na truchlení s respektem k individuálnímu prožívání, včetně praktické rady a pomoci co je potřeba vyřídit při úmrtí a přípravě pohřbu apod. Navržená činnost se svým charakterem přibližuje odlehčovací službě, jelikož se činnost zaměřuje na osoby blízké klienta, nejen na osobu klienta.

K bodům 40 až 43

Navrhuje se sjednocení sociálních služeb domov pro seniory a domov se zvláštním režimem. V současnosti praxe poskytování sociálních služeb tyto druhy zásadně neodděluje, v domovech pro seniory jsou klienti, kteří již spadají do cílové skupiny zvláštního režimu a naopak. Jedním z dalších cílů tohoto opatření je snížení administrativní zátěže, neboť nyní jsou třeba dvě registrace, po změně bude na oba druhy domovů dostačující jen jedna. Dalším cílem je odstranit z názvu služby slova „zvláštní režim“, který je segregující a stigmatizační. Nově proto bude upravena pouze jedna služba „domov sociální péče“, která bude určena pro širokou cílovou skupinu osob, kterou si poskytovatel specifikuje při registraci. Podle registrovaného okruhu osob pak bude nastaven i režim daného zařízení.

Od doby vzniku zákona o sociálních službách se změnila klientela domovů pro seniory, v domovech jsou nyní osoby s vysokým stupněm závislosti, proto dochází k tomu, že klienti častěji v zařízeních umírají. Proto je třeba přizpůsobit nastavení služby, a to především doplněním činnosti psychosociální podpora při umírání. Již nyní je v některých zařízeních osvědčenou praxí také poskytování pastorační a duchovní péče.

K bodu 44

Základní činnosti poskytované v rámci sociálních služeb poskytovaných ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče se rozšiřují o základní činnosti „pastorační a duchovní péče“ a „psychosociální podpora při umírání“. Důvody pro tuto úpravu jsou obdobné jako v případě stejné úpravy u domovů pro osoby se zdravotním postižením a domovů sociální péče.

K bodu 45

Sociální služby určené pro klienty v terminálním stavu u poskytovatelů paliativní péče a poskytovatelů sociálních služeb nejsou v současné právní úpravě upraveny. Poskytovatelé paliativní péče v současnosti poskytují odborné sociální poradenství nebo odlehčovací služby, což ale neodpovídá v plném rozsahu potřebám osob v terminálním stavu a ani osobám blízkým. Proto se navrhuje nový druh sociální služby, která je poskytována v terénní formě. Nejedná se o pobytovou sociální službu, proto součástí této sociální služby není poskytování ubytování ani stravy, které jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.

K bodům 46 a 47

Mění se dosavadní název služby pro osoby se sluchovým postižením a hluchoslepé osoby, aby lépe odpovídal potřebám klientů a skutečně poskytovaným službám. Ze stejného důvodu je měněna i definice služby.

K bodu 48

Domovy pro děti na přechodnou dobu budou poskytovat, tak jako dosavadní zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, pobytové služby nezletilým osobám, které se ocitly ve stavu nedostatku řádné péče nebo bez péče přiměřené jejich věku, zejména v důsledku úmrtí nebo hospitalizace rodičů nebo v důsledku ztráty bydlení nebo jiné krizové situace rodiny, nebo je- li jejich život, normální vývoj nebo jejich jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo narušen, které jsou tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané nebo které se ocitly v prostředí nebo situaci, které závažným způsobem ohrožují jejich základní práva. Jedná o situace, kdy o dítě nemůže ze závažných důvodů po přechodnou dobu pečovat žádný z rodičů a zároveň nemůže péči o dítě zabezpečit ani poručník, pěstoun nebo jiná pečující osoba (srov. § 953 odst. 1, § 958 odst. 1 občanského zákoníku).

Navrhované znění § 56a odst. 1, jímž je druh služby „domov pro děti na přechodnou dobu“ vymezen, představuje pouze drobně formulačně upravené znění dosavadního vymezení druhu služby „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“, jak je uvedeno v § 42 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Rovněž tak rozsah základních činností podle nově navrhovaného § 56a odst. 2 vychází z dosavadního vymezení v § 42a odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Vymezení těchto základních činností je však formulačně upraveno, tak aby odpovídalo terminologii užívanou v zákoně o sociálních službách, přičemž tyto základní činnosti budou následně podrobněji rozvedeny v prováděcí vyhlášce č. 505/2006 Sb. jednotlivými poskytovanými úkony. Z věcného hlediska se tak nejedná o zavedení nového druhu sociální služby, ale o pouhou legislativně technickou úpravu, která neupravuje závažný legislativní nedostatek, kdy tato jediná pobytová služba, svou povahou služba sociální, je upravena mimo rámec zákona o sociálních službách.

Pobytová služba v domově pro děti na přechodnou dobu může být poskytována nejen na základě smlouvy se zákonným zástupcem, ale i na základě rozhodnutí soudu.

K bodu 49

Mezi základní činnosti poskytované v azylových domech se doplňuje „poskytnutí nebo zprostředkování potravinové a materiální pomoci“. Jedná se o potřebnou činnost, která podporuje sociální začleňování klientů v azylových domech. V praxi je v současné době na základě potřeb klientů tato pomoc poskytována, odděleně od poskytování sociálních služeb. Dále pak se do sociální služby azylové domy doplňuje základní činnost „sociálně terapeutické činnosti“. Cílem azylového domu není pouze přechodné zajištění ubytování, ale především podpora klienta v tom, aby získal určité kompetence a uměl řešit nepříznivou sociální situaci. K tomu je zapotřebí poskytování sociálně terapeutických činností.

K bodu 50

Dosavadní znění § 58 odst. 1 vymezuje cílovou skupinu domů na půl cesty tak, že se v nich poskytují služby buď pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládež, než jsou zařízení školská, tedy např. z domovů pro osoby se zdravotním postižením nebo z dosavadních zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a to i nezletilým, blížícím se věku zletilosti, a dále pro osoby, které jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby, opět i nezletilým, blížícím se věku zletilosti. Avšak jde-li o zařízení školská (dětské domovy, výchovné ústavy) zužuje zákon bez jakéhokoli věcného důvodu okruh oprávněných osob věkem, neboť dále se poskytují služby osobám, které „po dosažení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy“. Ačkoli i těmto osobám jsou služby v domech na půl cesty poskytovány již dnes, ocitají se jak poskytovatelé, tak i klienti v určité právní nejistotě. Ta současně představuje velmi rizikový faktor zejména u klientů, neboť při odmítnutí poskytnutí služby mohou být tyto osoby vytlačovány ze systému a nuceny k životu na ulici apod. Úprava se proto na základě požadavků praxe zpřesňuje tak, aby okruh oprávněných osob byl z hlediska věku oproti dosavadní úpravě sjednocen. Věk 15 let je zvolen z toho důvodu, že mladiství jsou již pracovněprávně způsobilí (včetně způsobilosti sjednat místo výkonu práce), nebo jsou již plně způsobilí ve věcech důchodového pojištění, jde-li o invalidní důchod. Současně podle předpisů o evidenci obyvatel jsou již plně způsobilí sami ohlašovat změnu místa svého pobytu. Není tak důvod, aby byl stanovován věk cílové skupiny v tomto druhu služby nižší (např. 14 let), ale ani vyšší (např. 16 či 17 let).

K bodům 51, 58, 61 a 62

Definice důvodů pro poskytování těchto druhů sociálních služeb se doplňuje o pojem „nelátkové závislosti“. Upravuje se tak původní, z odborného hlediska již zastaralý přístup k léčbě a prevenci závislostí, který akcentoval závislosti na látkách, zejména ilegálních. Z odborného hlediska je pak nutné zdůraznit také skutečnost, že procesní závislosti, zejména hazardní hraní, patřím mezi společensky negativní jevy, které přispívají značnou mírou k sociálnímu vyloučení dotčených osob a sekundárně s sebou nesou značné společenské náklady, kterým lze poskytováním efektivních sociálních služeb předcházet.

K bodům 52 a 53

Mezi základní činnosti poskytované v rámci sociálních služeb kontaktních center a krizové pomoci se doplňuje nová základní činnost „poskytnutí nebo zprostředkování potravinové a materiální pomoci“. V praxi je na základě potřeb klientů tato pomoc již poskytována, a to odděleně od poskytování sociálních služeb. Je proto žádoucí zařadit tuto činnost mezi základní činnosti v rámci systému sociálních služeb.

K bodu 54

Navrhuje se rozšíření okruhu osob, kterým je služba určena. Toto rozšíření reaguje na situace, kdy domácí násilí nepůsobí jen na přímou oběť agresora, ale i na další osoby v domácnosti, přímo či nepřímo. Dalšími osobami jsou především děti, které často ocitají v roli svědků.

K bodu 55

Návrh na zavedení nové sociální služby reaguje na vysoký výskyt domácího násilí a dalších forem genderově podmíněného násilí a nízkou dostupnost specializovaných sociálních služeb pro osoby ohrožené tímto násilím. Na potřebu podpory specializace sociálních služeb pro osoby ohrožené těmito formami násilí (vzhledem ke specifickým potřebám) dlouhodobě poukazuje Výbor pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách při Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Podpora specializace sociálních služeb na případy domácího a genderově podmíněného násilí je také nezbytná v souvislosti s naplňováním Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, kterou ČR podepsala v květnu 2016.

K bodům 56 a 57

Mezi základní činnosti poskytované v rámci sociálních služeb nízkoprahových denních center a nocleháren se doplňuje nová základní činnost „poskytnutí nebo zprostředkování potravinové a materiální pomoci“. V praxi je na základě potřeb klientů tato pomoc již poskytována, a to odděleně od poskytování sociálních služeb. Je proto žádoucí zařadit tuto činnost mezi základní činnosti v rámci systému sociálních služeb.

K bodu 59

V dosavadní úpravě „sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi“ se provádějí některé formulační a věcné změny. V rámci úpravy „Služby pro rodinu“ budou především nově zahrnuty služby manželských a rodinných poraden, které jsou v současném znění zákona, aniž by byly blíže definovány, pouze zmíněny jako jedna z možných variant „odborného sociálního poradenství“ v § 37 odst. 3, ačkoli rozsah činností manželských a rodinných poraden je tradičně širší a současně specifičtější, než jako je tomu např. u občanských poraden. Jako „služby pro rodinu“ budou vykonávat činnost rovněž ti dosavadní poskytovatelé, kteří obsahově totožné terénní nebo ambulantní služby dosud poskytovali na základě „ pověření k poskytování sociálně-právní ochrany dětí“ podle zákona o sociálně- právní ochraně dětí (zařízení odborného poradenství pro péči o děti, pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o děti, činnost zaměřená na ochranu dětí před škodlivými vlivy a předcházení jejich vzniku).

V odst. 1 se nadále neuvádí, že služby pro rodinu jsou „služby poskytované rodině s dítětem“, neboť „rodina“ nemá právní subjektivitu a nemůže tak být smluvní stranou. Proto se, ve shodě se standardním vymezením okruhu oprávněných osob, jak jej zákon používá u všech ostatních druhů sociálních služeb, nově stanoví, že se služba poskytuje nikoli „rodině“, ale „nezletilým osobám, těhotným ženám a jednotlivým členům rodiny“. Oproti dosavadnímu vymezení jsou na základě výsledků připomínkového řízení doplněny do výčtu oprávněných osob těhotné ženy. V ostatním text odst. 1 pouze formulačně precizuje dosavadní úpravu. V odst. 2 jsou vymezeny základní činnosti terénních a ambulantních služeb pro rodiny, v nichž se neposkytuje „manželské a rodinné poradenství“. Okruh těchto činností se na základě hodnocení dosavadních zkušeností s uplatňováním zákona a rovněž na základě výsledků připomínkového řízení upravuje. V odst. 3 jsou pak nově vymezeny základní činnosti, poskytované v manželských a rodinných poradnách, které od činností uvedených v odst. 2 odlišuje především poskytování psychologické podpory a zprostředkování kontaktu se společenským prostředím.

Poskytovatel si při registraci definuje, jaké cílové skupině a jakou formou bude službu poskytovat.

K bodu 60

Do základních činností poskytovaných v rámci služeb sociálně terapeutických dílen se doplňuje základní činnost „pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí“. Doplněnou činností je definován základní rozsah sociální služby tak, aby sociální služba podporovala klienta v získání určitých kompetencí a uměl samostatně nepříznivou sociální situaci řešit.

K bodu 63

Mezi základní činnosti poskytované v rámci sociální služby terénní programy se doplňuje základní činnost „rozvoj a nácvikové činnosti, které vedou k rozvoji nebo udržení schopností a dovedností v přirozeném sociálním prostředí“. Cílem je umožnit komplexnější práci s širší cílovou skupinou sociální služby podle činností, které je služba již dnes schopna zajistit. Tato činnost povede k podpoře klienta v tom, aby získal určité kompetence a uměl řešit nepříznivou sociální situaci.

Dále je doplněna nová činnost „poskytnutí nebo zprostředkování potravinové a materiální podpory“. V praxi je na základě potřeb klientů tato pomoc již poskytována, a to odděleně od poskytování sociálních služeb. Je proto žádoucí zařadit tuto činnost mezi základní činnosti v rámci systému sociálních služeb.

K bodu 64

Vzhledem ke změně označení dosavadní tlumočnické služby na tlumočení a zprostředkování komunikace pro osoby se sluchovým postižením a hluchoslepé osoby je změněno i ustanovení týkající se úhrad za poskytování sociálních služeb.

K bodům 65 a 66

V návaznosti na vznik nových druhů služeb sociální prevence – služby pro rodinu a služby pro osoby ohrožené genderově podmíněným násilím - jsou tyto nové druhy služeb doplněny i do ustanovení, které obsahuje výčet sociálních služeb, za jejichž poskytování se nevyžaduje úhrada.

K bodu 67

V návaznosti na spojení sociálních služeb domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem pod název domovy sociální péče se upravuje i ustanovení týkající se úhrad za poskytování sociálních služeb.

K bodu 68

U chráněného bydlení se mění způsob úhrady za péči, ubytování, stravování, s cílem ponechat klientům část příjmu, s kterým mohou samostatně hospodařit. Po úhradě za ubytování a stravu musí osobě zůstat alespoň 15 % jejího příjmu. Úhrada za péči se stanoví ve výši přiznaného příspěvku na péči.

K bodům 69 a 71

Rozšiřuje se okruh pobytových sociálních služeb, které jsou určeny pro nezletilé děti bez doprovodu, a to o domovy pro děti na přechodnou dobu (§ 56a). Úhrada za poskytování těchto služeb bude stanovena stejně jako u domovů pro osoby se zdravotním postižením (§ 48), kdy jsou klienty nezletilé osoby, tj. stanoví se pouze úhrada za stravu, případně úhrada za péči ve výši přiznaného příspěvku na péči.

K bodu 70

Upřesňuje se ustanovení týkající se stanovení úhrady za pobyt dítěte v domově pro osoby se zdravotním postižením a domově pro děti na přechodnou dobu na základě rozhodnutí soudu, zejména se nově stanoví povinnost poskytovatele vyúčtovat úhradu.

K bodu 72

V návaznosti na zavedení nové sociální služby poskytované osobám v terminálním stavu se stanoví i úhrada za tuto službu. Výše úhrady za základní činnosti poskytované v rámci této služby bude sjednána ve smlouvě o poskytování sociální služby. Výše úhrady nesmí překročit maximální částku stanovenou prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 73

Navrhuje se změna místní příslušnosti registrujícího orgánu, který rozhoduje o oprávnění k poskytování sociálních služeb (rozhodnutí o registraci). Podle současné právní úpravy rozhoduje o registraci poskytovatele sociálních služeb krajský úřad příslušný podle místa trvalého nebo hlášeného pobytu fyzické osoby nebo podle sídla právnické osoby, které žádají o registraci. Pro udělení oprávnění k poskytování sociálních služeb je nutné splnit zákonem stanovené náležitosti, nicméně jednotlivé registrační podmínky nejsou ve všech krajích u všech poskytovatelů sociálních služeb posuzovány stejným způsobem. Je proto navrhováno stanovit místní příslušnost registrujícího orgánu podle místa poskytování sociální služby, aby krajský úřad rozhodoval o registraci všech sociálních služeb poskytovaných na území kraje. Výjimkou z nově stanovené místní příslušnosti jsou pouze vyjmenované sociální služby poskytované prostřednictvím elektronické komunikace, u kterých je místní příslušnost s ohledem na formu služby stanovena dosavadním způsobem.

K bodu 74 Navrhované doplnění ustanovení o prokazování bezúhonnosti žadatele o vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb zohledňuje úpravu spolupráce při poskytování informací z evidence trestů mezi členskými státy EU podle rámcového rozhodnutí Rady 2009/315/SVV ze dne 26. února 2009 o organizaci a obsahu výměny informací z rejstříku trestů mezi členskými státy, implementované do zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů. Podle tohoto rámcového rozhodnutí se může přímým dožádáním poskytovat z evidence trestů jiného členského státu seznam odsouzení. Občanům EU v ČR jsou tak – na jejich žádost - vydávány výpisy z Rejstříku trestů obsahující také relevantní informace z ostatních členských států EU (pokud je tato osoba jejich občanem nebo v nich měla nebo má bydliště). Z toho vyplývá, že výpisy z Rejstříku trestů získané občanem jiného členského státu EU budou mít obdobnou průkazní hodnotu jako výpisy občana ČR. Navrhovaná úprava umožní těmto osobám obstarat si potvrzení přímo v ČR bez nutnosti cestovat do jiného členského státu. Splnění podmínky bezúhonnosti pro účely vydání rozhodnutí o registraci se prokazuje výpisem z evidence Rejstříku trestů. Tento doklad si zajišťuje registrující orgán sám. K tomu potřebuje nezbytné podklady od žadatele o registraci.

K bodu 75 Upřesňují se některé údaje, který je žadatel o registraci povinen v žádosti o vydání rozhodnutí o registraci doložit. Údaj o územní působnosti sociální služby je důležitý pro krajský úřad z hlediska plnění povinností stanovených zákonem, ale je důležitý též pro zájemce o sociální službu. Navrhuje se proto jeho doplnění do žádosti o registraci. Vzhledem k charakteru služby poskytované osobám ohroženým genderově podmíněným násilím a v zájmu ochrany těchto osob se umožňuje při žádosti o registraci této služby uplatnit požadavek, aby v registru nebyla zveřejněna adresa zařízení, ve kterém jsou tyto služby poskytovány.

Forma poskytování sociální služby je jednou z náležitostí rozhodnutí o registraci (§ 81 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních službách). Náležitosti žádosti o registraci se proto doplňují o tento údaj. Podle současné právní úpravy se v žádosti o registraci uvádí okruh osob, pro který je sociální služba určena, tedy cílová skupina (např. senioři, osoby se zdravotním postižením), a věková struktura. Tyto údaje jsou nedostačující pro přesnou definici skutečné potřebnosti pro poskytnutí sociální služby. Určující by měla být především nepříznivá sociální situace, kterou může daná sociální služba řešit. Navrhuje se proto úprava těchto náležitostí žádosti. Náležitostí žádosti o registraci je podle současné právní úpravy i údaj o kapacitě sociální služby. Navrhuje se upřesnění tohoto údaje na okamžitou kapacitu (okamžitá kapacita je počet klientů, který je sociální služba schopna v daný okamžik počtem svých pracovníků zabezpečit). Okamžitou kapacitu sociální služby nastavuje poskytovatel sociální služby. Současně se v návaznosti na znění § 79 odst. 1 písm. f) doplňuje jako náležitost žádosti o registraci popis splnění materiálních a technických podmínek poskytovaného druhu služby. Navrhovanou úpravou rovněž dochází ke zrušení stávajícího znění § 79 odst. 5 písm. d) bodu 8, který obsahuje povinnost poskytnout údaje o plánu finančního zajištění sociálních služeb. Plán finančního zajištění (finanční rozvaha) měl původně sloužit jako garance finančního krytí provozu sociální služby ze strany žadatele, tzn. jako záruka toho, že po udělení oprávnění k poskytování sociálních služeb bude nový poskytovatel schopen sociální službu zajistit. Protože však dominantním zdrojem příjmů sociálních služeb jsou stále dotace z veřejného rozpočtu, plán finančního zajištění není možné doložit zcela reálným plánem finančního zajištění před zahájením poskytování služby, navrhuje se proto tuto náležitost žádosti o registraci zrušit. Podle ustanovení § 79 odst. 5 písm. j) zákona o sociálních službách je žadatel o registraci povinen k žádosti připojit doklad, že nemá daňové nedoplatky, ani nedoplatky na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění a na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Zákon o sociálních službách však nestanovuje stáří dokladu, tj. z jaké doby musí potvrzení pocházet. V tomto směru se ustanovení upřesňuje. Podle poznatků z praxe je v některých případech považováno za splnění této registrační podmínky předložení splátkového kalendáře. Navrhuje se proto jednoznačně stanovit, že předložením splátkového kalendáře nebo předložením povolení okresní správy sociálního zabezpečení platit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a penále ve splátkách není podmínka neexistence nedoplatků splněna. Novou sociální službu určenou osobám v terminálním stavu mohou poskytovat pouze poskytovatelé zdravotních služeb, kteří podle zákona o zdravotních službách mají oprávnění k poskytování paliativní péče. Náležitostí žádosti o registraci sociální služby poskytované osobám v terminálním stavu je proto i oprávnění k poskytování zdravotních služeb, z něhož je patrné, že žadatel o registraci je oprávněn poskytovat paliativní péči. Uvedenou úpravou se současně zrušuje dosavadní ustanovení, které stanovilo povinnost žadatele doložit žádost o registraci čestným prohlášením, že na jeho majetek nebyl prohlášen konkurs nebo proti němu nebylo zahájeno insolvenční řízení anebo nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku dlužníka. Tato povinnost žadatele se zrušuje s ohledem na současně stanovenou povinnost registrujícího orgánu, aby některé skutečnosti nezbytné pro řízení o registraci zjišťoval sám z informačních systémů veřejné správy, v tomto případě z insolvenčního rejstříku.

K bodu 76 Navrhuje se stanovit princip, že údaje nebo doklady potřebné pro řízení o registraci, které si může registrující orgán zajistit sám z informačních systémů veřejné správy, nebudou vyžadovány po žadateli o registraci.

K bodům 77 a 78 Doplňují se zmocňovací ustanovení pro vydání prováděcího právního předpisu, kterým budou upraveny v ustanovení uvedené podmínky poskytování sociálních služeb. Minimální materiální a technický standard bude stanoven pouze pro pobytové sociální služby poskytované v rámci odlehčovací služby, v domovech pro osoby se zdravotním postižením, týdenních stacionářích, domovech sociální péče, chráněném bydlení a domovech pro děti na přechodnou dobu. Základním cílem personálního standardu je stanovit nepodkročitelný počet personálu sociální služby pro zajištění bezpečí klientů sociální služby.

K bodu 79 Poskytovatel sociálních služeb je povinen zaslat registrujícímu orgánu úředně ověřenou kopii pojistné smlouvy o odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování sociálních služeb. V některých případech jsou uzavírané pojistné smlouvy velmi objemné, obsahují 50 a více stran. Pro poskytovatele je administrativně velmi náročné předkládat registrujícímu orgánu úředně ověřenou kopii takové smlouvy. Jako alternativní doklad může být proto předloženo potvrzení pojišťovny o uzavřené pojistce.

K bodům 80 až 82 V návaznosti na úpravu registračních podmínek se upřesňují náležitosti rozhodnutí o registraci.

K bodům 83 a 84 Navrhuje se, aby poskytovatel sociálních služeb měl povinnost ohlašovat registrujícímu orgánu pouze změny v údajích, které jsou součástí rozhodnutí o registraci. Pro změny v údajích, které se týkají poskytovatele sociálních služeb, se navrhuje stanovit samostatnou oznamovací povinnost. Provádění změn např. v označení právnické osoby, v jejím sídle apod. jsou v kompetenci jiného orgánu, než je krajský úřad. Poskytovatel by tedy neměl být sankcionován za to, že o změny nepožádá v předstihu, než nastanou. Změnové rozhodnutí registrujícího orgánu není v případě těchto změn konstitutivní. Podle současného znění zákona podléhá oznamovací povinnosti i údaj o tom, kdy bylo zahájeno poskytování sociální služby (§ 81 odst. 2 písm. g) zákona). Podle ustanovení § 82 odst. 5 zákona však není poskytovatel povinen zahájit poskytování služby od data uvedeného v žádosti o registraci (které je uvedeno i ve vydaném rozhodnutí), ale může službu začít poskytovat kdykoli ve lhůtě 6 měsíců od právní moci vydaného rozhodnutí. Protože v praxi poskytovatelé často dopředu nevědí, kdy k započetí poskytování služby reálně dojde (jsou zejména limitováni finančními možnostmi), nemohou o změnu tohoto údaje požádat registrující orgán v předstihu. Zpětným oznámením se tak dopouštějí správního deliktu podle § 107 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách. Je proto vhodné tento údaj podřídit samostatné oznamovací povinnosti.

K bodu 85

Navrhuje se umožnit Ministerstvu práce a sociálních věcí rozhodnout o zrušení registrace. Cílem návrhu je reagovat na akutní zjištění porušování lidských práv a svobod nebo jiného, život a zdraví ohrožujícího porušení povinností poskytovatele inspekcí poskytování sociálních služeb. Tato úprava má za cíl zvýšit ochranu práv klientů.

K bodu 86

Legislativně technická úprava.

K bodu 87

Legislativně technická úprava odkazu v návaznosti na změnu § 88.

K bodu 88

Navrhuje se, aby součástí registru poskytovatelů sociálních služeb vedeného v listinné podobě byly i doklady prokazující bezúhonnost fyzické nebo právnické osoby.

K bodu 89 Legislativně technická úprava z důvodu sjednocení znění s § 79 odst. 1 písm. f).

K bodu 90

Podle současné právní úpravy provádí zápis do registru registrující orgán. Proces je časově zdlouhavý a náročný. Navrhovaná úprava umožňuje, aby některé změny zapisovali do registru přímo poskytovatelé sociálních služeb. Tím dojde k pružnějšímu zapisování změn, které se nedotýkají údajů obsažených v rozhodnutí o registraci, avšak jsou pro zájemce o sociální službu důležité. Bude zajištěna aktuálnost údajů, protože každý poskytovatel bude údaje měnit v okamžiku, kdy změna nastala, odpadne doba mezi zasíláním změn registrujícímu orgánu a jejich zpracováním. Jedná se o údaje týkající identifikace poskytovatele sociálních služeb.

K bodu 91

Podle současné právní úpravy není stanovena povinnost podávat žádost o registraci na předepsaných tiskopisech. Žadatel proto může žádost podat v jakékoli písemné podobě, bude- li tato mít uvedené náležitosti. Navrhuje se doplnit znění zákona tak, aby byla zavedena povinnost využít předepsaný tiskopis. Účelem úpravy je zajistit, aby potřebné údaje byly uváděny jednotným způsobem. V případě nefunkčnosti aplikace dokládá poskytovatel změny registrujícímu orgánu v písemné podobě.

K bodu 92

Legislativně technická úprava.

K bodu 93

Navrhuje se revidované znění výčtu povinností poskytovatele se záměrem stanovit konkrétnější a přesnější požadavky, které budou lépe odpovídat praxi poskytování sociálních služeb. Současně je účelem provázanost s kritérii standardů kvality sociálních služeb, které dílčí povinnosti konkretizují, a tím také zajistit srozumitelnost a konkrétnost skutkových podstat správních deliktů, které se vztahují k tématu kvality.

K bodům 94 a 95

Navrhovaná změna ustanovení o opatření omezující pohyb osob zdůrazňuje užití opatření jako krajního prostředku ve specifické situaci. Aplikace § 89 na situace dlouhodobé, trvající nebo dokonce jako preventivní (tedy zajištění běžného bezpečí klienta sociální služby v neincidentních situacích) je při stávající konstrukci ustanovení nevhodná. Stanovené kontrolní mechanismy jsou v případě takto extenzivního pojetí restriktivních opatření nedostatečné. Úsilí o vyřešení problému, který je "spouštěčem" chování ohrožujícího život a zdraví osob, včetně snahy vyhovět přání osoby, má výrazný potenciál k zabránění eskalace situace. Příkladem může být způsob komunikace, důsledné lpění na nezbytném interním postupu. Poskytovatel tak může účinně předejít nutnosti použít následně opatření omezující pohyb osob. Návrh opouští striktní vymezení posloupnosti použití jednotlivých opatření. Důsledné dodržování posloupnosti jednotlivých opatření neumožňuje respektovat například předchozí zkušenost z řešení obdobné situace u daného klienta sociální služby a vede v praxi často ke stupňování konfliktu. Návrh dále umožňuje použít i místnost bez apriorního zvláštního určení, upravenou pro bezpečný pobyt podle konkrétní situace. Reaguje na situace, kdy není reálné zajistit místnost určenou k bezpečnému pobytu předem. Poskytovatel nemá povinnost takovou místnost zřídit a udržovat v každém případě, i pokud se u klientů sociální služby nevyskytuje žádné agresivní chování. Taková situace pak může nastat nečekaně a poskytovatel na ni bude reagovat ad hoc. Při poskytování terénních služeb (podpora samostatného bydlení, osobní asistence, apod.) nelze vůbec předpokládat existenci místnosti zřízení k bezpečnému pobytu na místě, kde se může agresivní chování vyskytnout (např. v domácnosti klienta sociální služby).

K bodu 96

Navrhuje se upřesnit ustanovení upravující vedení evidence případů použití opatření omezujících pohyb osob tak, aby bylo zcela zřejmé, že tato evidence musí být vedena samostatně a nemůže být součástí jiné evidence. Podle poznatků z praxe někteří poskytovatelé sociálních služeb vedou zápisy o použití opatření omezujících pohyb osob ve zdravotnické dokumentaci a odmítají z tohoto důvodu poskytnout součinnost inspekci poskytování sociálních služeb s poukazem na ustanovení zákona o zdravotních službách o nahlížení do zdravotnické dokumentace. Tímto jednáním se vyhýbají prokazování své povinnosti, což má negativní dopad na klienty.

K bodu 97

V návaznosti změny týkající se druhů sociálních služeb se upřesňuje ustanovení o povinnosti uzavírat smlouvu o poskytování sociální služby v písemné podobě.

K bodu 98

Podle zkušeností z praxe se upřesňuje jeden z důvodů, pro které může poskytovatel sociálních služeb odmítnout uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby.

K bodu 99

Podle § 91 odst. 4 je klient povinen před uzavřením smlouvy o poskytování pobytové sociální služby předložit posudek o zdravotním stavu. Navrhuje se, aby se tato povinnost nevyžadovala v případě poskytnutí služby dítěti v domovech pro děti na přechodnou dobu. Zajištění krizové pomoci nezletilému dítěti v těchto zařízeních nelze podmiňovat takovými podmínkami, které by mohly vést k odmítnutí poskytnutí pomoci a mohly by tak vést k dalšímu prohloubení ohrožení života nebo zdraví dítěte. Ani podle současné právní úpravy není umístění dítěte do „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ podmíněno předložením zdravotního posudku.

K bodu 100

Ustanovení o zastoupení osoby, která není schopna sama jednat a nemá zákonného zástupce nebo opatrovníka, obecním úřadem obce s rozšířenou působností se doplňuje také o možnost tohoto zastoupení v případě sociální služby poskytované osobám v terminálním stavu.

K bodu 101

Podle současného znění § 91 odst. 6 je obecní úřad obce s rozšířenou působností oprávněn uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby osobě, která není schopna sama jednat a nemá zástupce. Nově se navrhuje stanovit, že obecní úřad obce s rozšířenou působností jako orgán sociálně-právní ochrany dětí je také oprávněn uzavřít smlouvu o poskytování služby dítěti v zařízení pro děti v situacích, kdy se toto dítě ocitne bez péče přiměřené jeho věku nebo kdy je z jiného důvodu ohrožen jeho život nebo zdraví. Současně přitom platí podmínky stanovené v § 91a.

Dále se nově stanoví princip veřejnosprávního a soudního schválení smlouvy o poskytnutí pobytové služby poskytované dítěti mladšímu 15 let bez doprovodu dospělé osoby. Vzhledem k závažnosti dopadů ústavní péče na život dítěte nelze uzavření smlouvy o poskytnutí pobytové služby na dobu přesahující 6 měsíců považovat za běžnou záležitost v životě dítěte. Navrhovaná právní úprava vychází ze současné právní úpravy § 42 odst. 5 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, podle které délka pobytu dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc může na základě žádosti zákonného zástupce dítěte trvat nejdéle po dobu 3 měsíců a v případě opakované žádosti zákonného zástupce o umístění dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc může být dítě přijato do péče zařízení v délce dalších 3 měsíců jen s předchozím písemným souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

V navazující novele zákona sociálně-právní ochraně dětí (část čtvrtá) je pak upraveno řízení o vydání souhlasu orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

Současně se navrhuje, že v případě, kdy je smlouva o poskytnutí sociální služby v pobytové formě dítěti mladšímu 15 let bez doprovodu dospělé osoby uzavírána na dobu delší šesti měsíců, se vyžaduje schválení této smlouvy soudem. I v tomto ohledu návrh vychází do značné míry ze současné právní úpravy umísťování dětí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc na základě žádosti jeho zákonných zástupců. Nezbytnost veřejnoprávní kontroly umísťování dítěte do pobytových zařízení, v tomto případě v podobě soudní kontroly, vyplývá z práva dítěte na zvláštní ochranu, jak jej garantuje čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 20 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 24 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 10 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 17 Evropské sociální charty, jakož i práva dítěte na zohlednění jeho nejlepšího zájmu v každé záležitosti, která se jej dotýká, jako předního hlediska, garantovaného v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Stanovení nezbytného souhlasu soudu se smlouvou o poskytnutí pobytové sociální služby dítěti mladšímu 15 let bez doprovodu dospělé osoby na dobu přesahující 6 měsíců rovněž směřuje k zajištění rovného přístupu k dětem, které se bez doprovodu dospělé osoby mohou ocitat v různých zařízeních kolektivní pobytové péče. V této souvislosti není bez významu, že umístění dítěte do školského zařízení pro výkon ústavní výchovy za účelem zajištění jeho zaopatření, lze realizovat jedině na základě rozhodnutí soudu, nikoli na základě smlouvy uzavřené zákonnými zástupci dítěte, případně jinou osobou oprávněnou k zastupování dítěte. Tuto zákonnou bariéru na vstupu dítěte do pobytového zařízení kolektivní péče přitom nelze vnímat jinak než jako záruku zajištění subsidiarity tohoto opatření. Subsidiarita ústavní výchovy je ostatně explicitně vyjádřena přímo v § 971 odst. 1 občanského zákoníku, který na jedné straně jasně stanoví, že dítě, kterému má být nařízena ústavní výchova, je v péči svých rodičů vystaveno závažnému a pravděpodobnému ohrožení, přičemž mírnější a méně omezující opatření nevedla ke snížení míry ohrožení dítěte, na straně druhé výslovně zakotvuje subsidiaritu ústavní výchovy, když stanoví, že soud „vždy zvažuje, zda není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby.“ Přednost rodinných forem náhradní péče o dítě před formami kolektivními je zakotvena i v § 9a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí a vyplývá též z Listiny základních práv a svobod a závazných mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána, především Úmluvy o právech dítěte.

Je tedy nezbytné upravit odpovídající záruky subsidiarity kolektivní pobytové péče ve vztahu k dětem, kterým bude tato forma péče poskytována v režimu sociálních služeb na smluvním základě, a to právě z důvodu zajištění rovné úrovně sociální ochrany různých skupin ohrožených dětí a zamezení vytváření neodůvodněných rozdílů v závislosti na systému a režimu, v němž je kolektivní pobytová péče dítěti poskytována, když dopady na příznivý vývoj dítěte jsou ve všech těchto režimech a systémech shodné. Je tedy nutné vnést i do oblasti poskytování sociálních služeb dítěti bez doprovodu dospělé osoby prvek soudní kontroly, přičemž nejvhodnější úpravou se jeví být právě zakotvení mechanismu schvalování smlouvy o poskytnutí sociální služby, na jejímž základě má dojít k poskytování pobytové sociální služby dítěti bez doprovodu v délce přesahující 6 měsíců, soudem. Soud přitom v řízení péče soudu o nezletilé bude muset v souladu s čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR náležitým způsobem vycházet ze základních práv dítěte a zabývat se tím, zda umístění dítěte v pobytové službě je řešením, které je nejvhodnější s ohledem na individuální okolnosti případu, práva a potřeby konkrétního dítěte. Překážkou schválení smlouvy o poskytnutí kolektivní pobytové sociální služby dítěti bez doprovodu dospělé osoby tak bude i objektivní možnost zajištění přiměřené ochrany dítěte jeho svěřením do péče fyzické osoby nebo do pěstounské péče.

K bodům 102 a 103

Ustanovení § 91a stanoví podmínky, za kterých lze uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby bez souhlasu klienta. Má-li takovou smlouvu uzavřít obecní úřad obce s rozšířenou působností, je povinen nejdříve posoudit, zda je naplněna podmínka ohrožení života nebo zdraví klienta; k tomu slouží posudek vydaný poskytovatelem zdravotních služeb. Navrhuje se, aby tento posudek nemusel být vyžadován v případě, kdy obecní úřad obce s rozšířenou působností uzavírá smlouvu o poskytnutí služby dítěti mladšímu 15 let v domově pro děti na přechodnou dobu. Zajištění krizové pomoci v tomto zařízení nezletilému dítěti nelze podmiňovat takovými podmínkami, které by mohly vést k odmítnutí poskytnutí pomoci a mohly by tak vést k dalšímu prohloubení ohrožení života nebo zdraví dítěte.

K bodu 104

Nově jsou vymezeny kompetence pověřených obecních úřadů tak, aby odborná pomoc a informace o možnostech sociální pomoci včetně sociálních služeb byla osobám dostupná co nejblíže, v místě jejich skutečného pobytu; za tím účelem se vymezuje i spolupráce jednotlivých subjektů. Cílem navrhované právní úpravy je posílit preventivní složku výkonu sociální práce na území obcí s pověřeným obecním úřadem tak, aby sociální pracovníci vyhledávali potřebné osoby a prostřednictvím sociální práce přispěli k předcházení nebo zabránění zhoršení situace těchto osob. Pokud sociální pracovník pověřeného obecního úřadu zjistí konkrétní potřeby konkrétního člověka, pak musí konat, a to buď sám v návaznosti na dostupné zdroje, nebo prostřednictvím předání informace obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, jehož kompetence jsou širší.

K bodu 105

Navrhuje se zpřesnění za účelem jasného vymezení, že výkon činností sociální práce obecní úřad obce s rozšířenou působností zajišťuje prostřednictvím sociálních pracovníků. Sociální pracovníci poskytují kvalifikovaně podporu a pomoc mimo jiné osobám, které se mohou z různých důvodů (např. ztrátou finančních prostředků, zhoršením zdravotního stavu) ocitnout v situaci, kdy může dojít až k ohrožení života. Osoba se ale může v takové situaci ocitnout kdekoli na území České republiky a nelze zaručit, že se tak stane v místě jejího trvalého bydliště. Proto je nutné, aby vhodnou intervencí pomoc poskytl sociální pracovník kdekoli na území České republiky, tedy v místě skutečného pobytu osoby.

K bodu 106

Navrhuje se upřesnění oblastí činností sociálního pracovníka - sociálního kurátora a explicitní uvedení tohoto pojmu. Skutečnost, že pojem sociální pracovník - sociální kurátor není dosud explicitně v zákoně o sociálních službách upraven, je deficitem, který je nutné napravit především z důvodu potřeby sjednocení a rozvoje dobré praxe, a tedy vymezení přesných povinností obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, včetně spolupráce s ostatními subjekty. Pojem „sociální kurátor“ je používán v právních předpisech Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a v jiných závazných dokumentech např. „Koncepce vězeňství do roku 2025“ a „Strategie prevence kriminality v ČR na léta 2016 – 2020“. Na základě této úpravy budou jednotlivé právní předpisy komplementární a nebude docházet k výkladovým a aplikačním potížím. Sociální pracovník – sociální kurátor spolupracuje s klientem při přípravě na propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, vykonává postpenitenciární péči, participuje na penitenciární péči, spolupracuje s klientem při přípravě na propuštění z ústavní nebo ochranné výchovy a vykonává tak sekundární a terciální prevenci kriminality. Svým působením tedy přispívá ke snižování recidivity a současně i včasnému zamezení vzniku negativních sociálně patologických jevů.

K bodu 107

Navrhuje se zpřesnění za účelem jasného vymezení, že výkon činností sociální práce obecní úřad obce s rozšířenou působností zajišťuje prostřednictvím sociálních pracovníků

K bodu 108

Nově vložená povinnost obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností informovat krajský úřad o skutečnostech nasvědčujících poskytování sociálních služeb bez oprávnění má za cíl účinněji bojovat proti poskytování nelegálních sociálních služeb a zajistit tak včasnější pomoc osobám, které tyto služby využívají.

K bodu 109

Navrhuje se doplnění stávajícího § 93 tak, aby krajský úřad byl povinen ve spolupráci s ostatními poskytovateli sociálních služeb, obecním úřadem obce s rozšířenou působností, pověřeným obecním úřadem a krajskou pobočkou Úřadu práce příslušnými podle místa skutečného pobytu osob, zajistit poskytnutí sociálních služeb osobám v bezprostředním ohrožení života a zdraví (které nejsou schopny samy si zajistit poskytování sociálních služeb) také v dalších mimořádných případech, a to když jej nucený správce informoval, že dojde ke snížení kapacity nebo zrušení sociální služby, a dále je-li poskytována služba aniž by jí bylo vydáno rozhodnutí o registraci (nelegální), a rovněž v případě, kdy jej obecní úřad obce s rozšířenou působností informoval o zjištění, že pro osobu není v jeho území dostupná sociální služba.

K bodu 110

Navrhuje se zpřesnění za účelem jasného vymezení, že výkon činností sociální práce krajský úřad zajišťuje prostřednictvím sociálních pracovníků. S ohledem na svou kvalifikaci podle § 110 zákona o sociálních službách mohou sociální pracovníci jako jediní poskytovat kvalifikovaně podporu a odbornou pomoc všem osobám ohroženým sociálním vyloučením.

K bodu 111

Legislativně technická úprava ustanovení týkajícího se oprávnění sociálních pracovníků v návaznosti na úpravu kompetencí v oblasti poskytování sociálních služeb.

K bodu 112

Jedná se o vymezení činností sociálních pracovníků včetně povinnosti vést dokumentaci ve Standardizovaném záznamu sociálního pracovníka, který je součástí Jednotného informačního systému práce a sociálních věcí; záznamy o činnostech, které vyplývají z § 91 § 92 a § 93 jsou sociální pracovníci povinni vést ve Standardizovaném záznamu sociálního pracovníka. Ustanovení umožňuje sociálním pracovníkům vzájemně si předávat informace týkající se osob, vůči nimž vykonávají činnosti sociální práce, aniž by byl potřebný souhlas těchto osob.

K bodu 113 Pro sjednocení činností sociální práce v praxi je nutné, aby byly standardy činností sociální práce upraveny v právním předpisu, a to i s ohledem na skutečnost, že výkon sociální práce je velmi náročný a zároveň se zvyšuje počet osob v nepříznivé sociální situaci, který potřebuje pomoc sociálních pracovníků. Vymezením standardů dojde ke garanci minimálního rozsahu pomoci a sjednocení přístupů sociálních pracovníků. Navrhuje se, aby standardy činností sociální práce byly stanoveny prováděcím právním předpisem s účinností od 1. 1. 2020.

K bodu 114

Navrhuje se doplnění oblasti rozvoje vedoucích pracovníků na všech vertikálních úrovních, pokud přímo řídí, organizují a kontrolují činnost sociálních pracovníků. Návrh je zařazen s ohledem na nevyhnutelnost, flexibilní a odborné reakce poskytovatele na měnící se potřeby komunity a na individuální potřeby klientů (i potenciálních). Oblast rozvoje manažerů není v současné době v žádném právním předpise zachycena, a to přesto, že právě manažeři jsou těmi, kdo rozhodují o strategickém směřování sociální služby, o personálním zajištění, o výkonu činností sociální práce apod. Zákon dosud explicitně neumožňuje přístup k dalšímu vzdělávání i těmto pracovníkům.

K bodu 115

V současném znění zákona je sice stanovena povinnost obcí „spoluvytvářet podmínky pro zajištění potřeb osob na území obce“, je však nutné specifikovat, že se jedná především o možnost podílet se na financování sociálních služeb zařazených do krajské sítě sociálních služeb. Konkrétní dohoda o míře spolufinancování a o tom, které služby budou spolufinancovány z obecních zdrojů, je vždy mezi krajem, jakožto tvůrcem krajské sítě, a jednotlivými obcemi.

K bodu 116

Doplnění § 94 písm. g) a h) souvisí s tím, že podle § 3 písm. h) je střednědobý plán rozvoje sociálních služeb strategický dokument obce nebo kraje. Jestliže tedy může střednědobý plán rozvoje sociálních služeb vytvářet podle zákona i obec [§ 94 písm. d)], měla by mít možnost také vytvářet obecní síť sociálních služeb a vést seznam poskytovatelů sociálních služeb, kteří poskytují služby do této sítě zařazené. Navrhovaná změna navíc představuje obdobu ustanovení týkajících sítě sociálních služeb a seznamu poskytovatelů sociálních služeb na krajské úrovni. V praxi toto dává obcím možnost vytvářet a financovat právě obecní síť sociálních služeb, tj. služeb, které nejsou zařazeny v krajské síti sociálních služeb, a které obec považuje i tak ze svého hlediska za potřebné a na které hodlá vynakládat finanční prostředky (resp. na poskytovatele těchto služeb). Seznam poskytovatelů je potom přehledem poskytovatelů těchto služeb, který může kromě jiného sloužit jako informační zdroj pro občany (zájemce o sociální služby, popř. jejich uživatele).

K bodu 117

Kraj určuje síť sociálních služeb na území kraje. V návaznosti na tuto činnost se doplňuje kompetence kraje vést seznam poskytovatelů sociálních služeb zařazených do krajské sítě.

K bodu 118

Upravují se kompetence ministerstva, pokud jde o určování sítě sociálních služeb celostátního nebo nadregionálního charakteru a s tím související povinnost vést seznam poskytovatelů sociálních služeb zařazených do této sítě.

K bodu 119

Návrh předpokládá nastavení stejných podmínek pro výkon činností sociální práce vykonávanou sociální pracovníky a soulad v právní úpravě, a to vzhledem ke skutečnosti, že údaje o žadatelích o příspěvek, o příjemcích příspěvku, výši příspěvku a o fyzických a právnických osobách, které poskytují pomoc, jsou vedeny v informačním systému o příspěvku na péči; to v praxi znamená, že je nutný soulad s údaji o osobách ohrožených sociálním vyloučením, které jsou vedeny ve Standardizovaném záznamu sociálního pracovníka a které jsou součástí Jednotného informačního systému práce a sociálních věcí, jehož správcem je ministerstvo. Krajské pobočky Úřadu práce jsou oprávněny zpracovávat údaje potřebné pro rozhodování o příspěvku, včetně osobních údajů, v informačním systému o příspěvku, a to v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup a zároveň zajišťujícím ochranu osobních údajů. Proto se navrhuje, aby i pověřené obecní úřady, obecní úřady s rozšířenou působností a krajské úřady mohli využívat údaje i ze základního registru obyvatel, neboť tyto údaje jsou důležité pro účinnou, efektivní, kvalitní a mnohdy i okamžitou sociální práci, která řeší nepříznivou sociální situaci klientů, předchází sociálnímu vyloučení a především sociálním nepokojům. Jedná se také především o zdroje pro depistážní činnost, tj. znalost demografické struktury v území, včetně predikce výskytu sociální jevů tak, aby odborná pomoc byla co nejefektivnější.

K bodům 120 a 121

Legislativně technické úpravy v souvislosti se zavedením institutu nucené správy.

K bodu 122

Znění ustanovení se upravuje na základě nové definice kvality, která je uvedena v § 99. Pojem kvalita v sobě obsahuje nejen standardy kvality sociálních služeb, ale také konkrétní povinnosti poskytovatele (§ 99 obsahuje odkaz na konkrétní výčet povinností). Povinnosti uvedené v § 89 jsou tudíž uvedeny samostatně v bodu b). Jelikož definice kvality neobsahuje povinnost § 88 písm. j) a inspekce kontroluje smlouvy v návaznosti na odst. 3 je plnění této povinnosti uvedeno v bodu c). Znění bodu d) je součástí již platné úpravy.

K bodu 123 Legislativně technická úprava.

K bodu 124 Kvalita poskytování sociálních služeb je definována povinnostmi, které jsou upraveny v § 88. Ty jsou základní definicí pro kritéria standardů kvality sociálních služeb, které jsou nadále součástí prováděcí vyhlášky. Kritéria jsou nově rozdělena do pěti oblastí: garance sociální služby, proces poskytování sociální služby, lidskoprávní oblast (která obsahuje i stížnosti), vedení dokumentace a spolupráce. Proto je nezbytné upravit definici standardů kvality.

K bodu 125 Cílem návrhu je umožnit Ministerstvu práce a sociálních věcí zavést nucenou správu poskytovatele sociálních služeb, pokud dojde při inspekci poskytování sociálních služeb k závažným zjištěním porušení povinností poskytovatele. Pro zajištění ochrany práv klientů je nezbytné razantnější opatření, které současná právní úprava neumožňuje. Zavedení nucené správy bude možno použít v případě, kdy jsou zjištěny nedostatky v takovém rozsahu, že ohrožují život nebo zdraví klientů poskytovatele, a současně není možné rozhodnout o zrušení registrace poskytovatele.

Nuceným správcem je zaměstnanec ministerstva. K výkonu této činnosti může přibrat další osoby; tyto osoby vykonávají činnost při nucené správě na základě pracovněprávního vztahu, popř. na základě občanskoprávní smlouvy uzavřené s ministerstvem.

K bodu 126

V návaznosti na zavedení nucené správy se upřesňuje okruh osob, kterým je stanovena povinnost mlčenlivosti.

K bodu 127 Ve výčtu poskytovatelů sociálních služeb, na které se vztahuje povinnost sdělit údaje na žádost orgánu sociálně-právní ochrany dětí, se doplňují nově upravené pobytové služby pro děti, tj. domovy pro děti na přechodnou dobu.

K bodu 128 Nová Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES („Směrnice“), přinesla mj. i změny v oblasti sociálních služeb. Z uvedené Směrnice (viz Preambule (bod 7) a článek 1 odst. 4) lze dovodit závěr, že:

- členský stát má možnost řešit systém financování sociálních služeb jako služeb obecného hospodářského zájmu jiným způsobem, než zadáváním veřejných zakázek;

- zadávání veřejných zakázek na sociální služby je však možnou alternativou financování sociálních služeb; pro tento případ Směrnice stanoví zvláštní postupy, které veřejné zadávání sociálních služeb zjednodušují. Směrnice upravuje zadávání veřejných zakázek na sociální služby, a to v tzv. zjednodušeném režimu, umožňuje však členským státům, aby pro služby obecného hospodářského zájmu stanovily v souladu s předpisy o veřejné podpoře jiný způsob financování mimo režim zadávání veřejných zakázek (viz již zmíněný článek 1 odst. 4 Směrnice). Financování sociálních služeb obecně je právně možné realizovat na základě několika právních titulů, a to jak z oblasti práva veřejného (dotace, příspěvek příspěvkové organizaci), tak i práva soukromého (dar, vklad apod.). Současná legislativní úprava financování sociálních služeb neupravuje jednoznačně využití všech možností financování, které legislativní rámec v ČR nabízí. Sociální služby vykazují v rámci druhové rozmanitosti nejrůznější odlišnosti a specifika, a v tomto kontextu spatřuje předkladatel nedostatek současné právní úpravy v neuvedení všech možností financování a jejich propojení s příslušnými jinými právními předpisy. Ačkoli zákon o zadávání veřejných zakázek s veřejnou soutěží na dodávku sociálních služeb počítá, měla by být tato možnost uvedena i v zákoně o sociálních službách Stávající právní úprava také nedostatečně specifikuje podmínky, při jakých vzniká nárok na poskytnutí dotace ze státního rozpočtu, tj. že dotace je poskytnuta pouze na zajištění kapacit sociálních služeb zařazených do sítě sociálních služeb, na které bylo vydáno pověření k poskytování služby obecného hospodářského zájmu. Financování sociálních služeb je minimálně z 25% závislé na dotacích ze státního rozpočtu podle zákona o sociálních službách. Při současné právní úpravě nemají poskytovatelé sociálních služeb jistotu financování, protože stávající znění zákona dostatečně nezakládá právní nárok na dotaci ze státního rozpočtu. Právní úprava stanovení nároku na dotaci v rámci „lex specialis“ je umožněna zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (§ 14 odst. 1). Systém sociálních služeb v důsledku nejistoty financování není schopen pružně reagovat na sociodemografické změny v naší zemi, což vede již v současnosti k negativním důsledkům s celospolečenským dopadem. Cílem návrhu je zajistit stabilnější financování sociálních služeb ve smyslu právního nároku na krytí výdajů k zajištění potřebných kapacit sítě sociálních služeb. V současném znění zákona také není dostatečně zajištěna kompatibilita zákona o sociálních službách, jako vnitřního právního předpisu, s právem EU. Zejména chybí legislativní ukotvení institutu pověření k poskytování služby obecného hospodářského zájmu, tj. stanovení pravomoci vydávat toto pověření, postup při jeho vydávání, podmínky, na základě kterých bude pověření vydáváno, resp. měněno či rušeno, včetně specifikace jeho povinného obsahu. Absencí implementace institutu pověření do zákona o sociálních službách dochází také k tomu, že není zřejmé nezpochybnitelné uplatnění výjimky ze zákazu veřejných podpor při využití Rozhodnutí Komise ze dne 20. prosince 2011 o použití čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby udělené určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (2012/21/EU). Chybějící právní úprava se proto doplňuje.

K bodu 129 Legislativně technická úprava. Zmocnění pro vydání prováděcího předpisu bylo přesunuto do nového odstavce 8.

K bodu 130 Současná právní úprava nestanoví termíny, v rámci kterých by mělo docházet k zásadním krokům realizovaným při dotačních řízeních jednotlivých krajů/Hl. města Prahy vůči poskytovatelům sociálních služeb. V praxi dochází k situacím, kdy jsou poskytovatelé sociálních služeb z důvodu nesynchronizovaného postupu jednotlivých krajů vystaveni nadměrné administrativní zátěži nebo dochází k opožďování plateb. Tyto skutečnosti blokují řádný výkon jejich hlavní činnosti, tedy poskytování sociálních služeb. Z tohoto důvodu budou v prováděcím nařízení vlády upraveny termíny pro podávání žádostí o poskytnutí dotace poskytovateli sociálních služeb a termín pro zaslání splátky dotace poskytovatelů sociálních služeb. K realizaci tohoto záměru se navrhuje upravit současné znění zmocnění pro nařízení vlády.

K bodu 131 Navrhovaná úprava vychází ze zkušeností z praxe, která ukazuje, že ačkoliv zákon stanoví poskytovateli povinnost poskytovat pečovatelskou službu dle § 75 odst. 2 písm. b) až e) bez úhrady, některé kraje tyto náklady poskytovatelům neproplácejí a u pečovatelských služeb tak dochází k nemalému propadu příjmů. Cílem změny je především, aby v praxi docházelo k úhradě těchto nákladů v plné výši.

K bodu 132 Stávající zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu týkající se střednědobých plánů rozvoje sociálních služeb se upřesňuje.

K bodu 133 Ustanovení § 103 je nezbytné upravit v návaznosti na úpravy navržené v § 91d, který do zákona začleňuje výkon sociální práce na úrovni obcí s pověřeným obecním úřadem

K bodu 134

Praxe ukazuje, že při narození trojčat a vícerčat, kdy má být rodinám poskytována pečovatelská služba bez úhrady, kraje odmítají financování této pečovatelské služby, neboť jde o nenadálou událost, na kterou kraje nejsou schopny si ponechávat ve svém rozpočtu rezervy. Jedná se o jednotky případů ročně. MPSV je schopno tyto případy pokrýt z objemu prostředků, který si ponechává na mimořádné situace, proto se doplňuje pro tento případ dotační titul v ustanovení § 104.

K bodu 135

Současné znění § 105 nepokrývá všechny způsoby financování sociálních služeb, navrhuje se proto jeho úprava.

K bodu 136 Současné znění § 105a, které obsahuje zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu, který má stanovit obvyklé náklady na jednotlivé sociální služby, se zrušuje. Důvodem je skutečnost, že praxe ukazuje, že jednotlivé kraje a hl. město Praha jsou v zásadě mnohem lépe schopny zohlednit regionální specifika sociálních služeb a stanovit tak obvyklé náklady jednotlivých druhů služeb lépe, než MPSV. Taková úprava jde navíc proti logice přechodu financování sociálních služeb na krajskou úroveň, která právě má za cíl zohlednit regionální specifika sociálních služeb, ať již jde o specifika sociodemografická, kulturní či geografická.

Nové znění § 105a upravuje problematiku vytváření sítě sociálních služeb. Současná právní úprava nestanoví podmínky a postup při zařazování sociálních služeb do sítě sociálních služeb a nejsou blíže upraveny postupy správce sítě. To v praxi způsobuje těžkosti, kdy se např. poskytovatelé sociálních služeb poskytující služby v několika krajích musejí vyrovnávat s rozličnými postupy a celkově neexistuje v daném ohledu zcela jednotný přístup jednotlivých krajů. Cílem navrhované právní úpravy je zavést jednotné principy a postupy (především pokud jde o podmínky zařazení a vyřazení do/ze sítě sociálních služeb, výzvy správců sítě k podání žádostí o zařazování kapacit sociálních služeb do sítě, způsob podání žádosti ze strany poskytovatelů sociálních služeb, vyhodnocení a vyřízení žádosti, případně pověření k poskytování služby obecného hospodářského zájmu nebo možnosti podání námitek), kterými by se správci sítí sociálních služeb řídili. Stanovením jednotných lhůt a také možnosti podat námitky proti rozhodnutí správce sítě se zvyšuje právní ochrana nejen obcí, krajů a státu, ale i samotných poskytovatelů sociálních služeb, kteří sociální služby pro občany zajišťují.

K bodu 137 V souvislosti s návrhem na zvýšení příspěvku na péči ve stupni IV (úplná závislost) je osobě blízké a asistentovi sociální péče uložena povinnost ohlásit započetí nebo ukončení poskytování pobytových sociálních služeb, při jejichž poskytování zvýšení příspěvku na péči ve stupni IV nenáleží, pokud tuto povinnost nemůže splnit příjemce příspěvku. Nesplnění této povinnosti je přestupkem.

K bodu 138

V návaznosti na změnu úpravy povinností poskytovatele sociálních služeb v § 88 se upravují některé skutkové podstaty přestupků. Dosavadní ustanovení zákona o správních deliktech jsou pojmově upravena v návaznosti na zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který nabývá účinnosti dnem 1. 7. 2017, a který již nezná pojem správní delikt.

V souvislosti s návrhem na zvýšení příspěvku na péči ve stupni IV (úplná závislost) je poskytovatelům sociálních služeb uložena povinnost ohlásit započetí nebo ukončení poskytování pobytových sociálních služeb, při jejichž poskytování zvýšení příspěvku na péči ve stupni IV nenáleží. Nesplnění této povinnosti je přestupkem.

V návaznosti na úpravu ohlašovací povinnosti poskytovatelů sociálních služeb týkající se údajů obsažených v rozhodnutí o registraci v § 82 se upravuje i znění skutkové podstaty přestupku.

Současné znění skutkové podstaty správního deliktu podle § 107 odst. 2 písm. o) umožňuje postihnout jen úzkou oblast situací, kdy poskytovatel sociálních služeb porušuje povinnosti ve vztahu k úhradám podle § 71 až 77 zákona o sociálních službách. Podle současné úpravy je postihována pouze situace, kdy poskytovatel při stanovení úhrady překročí hranici maximální výše úhrady stanovenou prováděcím právním předpisem. Avšak existují i další situace, kdy poskytovatel při stanovení úhrady porušuje zákon, např. stanoví větší spoluúčast než je možné podle § 71 zákona, nebo stanoví úhradu za služby nebo základní činnosti služeb, které mají být poskytovány bez úhrady podle § 72 zákona, nebo stanoví úhradu za činnosti, které jsou součástí paušální úhrady ve výši příspěvku na péči podle § 73 zákona, anebo úhrada za fakultativní činnosti neodpovídá skutečně vynaloženým nákladům na jejich poskytování. Navrhuje se proto rozšíření skutkové podstaty u tohoto přestupku.

Dále se navrhuje doplnit novou skutkovou podstatu správního deliktu pro případy, kdy poskytovatel sociálních služeb porušuje povinnost respektovat důstojnost, soukromí a integritu osoby, které poskytuje sociální služby. Ochrana lidských práv a svobod patří mezi významné prvky celého systému sociálních služeb. Na absenci tohoto správního deliktu opakovaně upozornila i veřejná ochránkyně práv.

V návaznosti na stanovení povinnosti poskytovatele sociálních služeb zapisovat do registru poskytovatelů sociálních služeb stanovené údaje se doplňuje i přestupek spočívající v porušení této povinnosti.

K bodu 139

V souvislosti s návrhem na zvýšení příspěvku na péči ve stupni IV (úplná závislost) je povinnost ohlásit započetí nebo ukončení poskytování pobytových sociálních služeb, při jejichž poskytování zvýšení příspěvku na péči ve stupni IV nenáleží, uložena také dětskému domovu a speciálnímu lůžkovému zdravotnickému zařízení hospicového typu. Nesplnění této povinnosti je přestupkem.

K bodu 140

Navrhuje se zavést nový přestupek spočívající v nesplnění povinnosti zaměstnavatele v oblasti dalšího vzdělávání sociálních pracovníků, pracovníků v sociálních službách a dalších pracovníků. Neplnění povinnosti zaměstnavatele umožnit zaměstnanci další vzdělávání v rozsahu stanoveném zákonem může mít za důsledek ohrožení klientů, neboť cílem dalšího vzdělávání je obnovovat, upevňovat a doplňovat odbornou kvalifikaci personálu.

K bodu 141

Ustanovení upravující výši pokut, které se ukládají za jednotlivé přestupky, zahrnuje stanovení pokuty za nově doplněné přestupky a u některých stávajících přestupků byla přehodnocena výše pokuty. Výše pokut je stanovena jako maximální možná výše. Je na uvážení správního orgánu, jaká výše pokuty bude uložena v souvislosti se závažností přestupku.

Např. u přestupku neposkytování sociální služby v souladu s rozhodnutím může pachatel navýšit kapacitu, přestěhovat klienty sociální služby na jiné místo poskytování, které nesplňuje materiálně technické ani hygienické podmínky apod., čímž dochází k zásadnímu snížení kvality v sociálních službách a ohrožení práv a zájmů klientů služby. Za přestupek je však v současné době v zákoně stanovena maximální výše pokuty 20 000 Kč, což je v rozporu s nebezpečností uvedené situace. Navrhuje se proto stanovit sankci za tento přestupek ve výši 50 000 Kč. Touto úpravou bude výše pokuty v souladu s výší pokuty stanovenou v případě, kdy poskytovatel neoznámí ve stanovené lhůtě úmysl ukončit poskytování sociální služby, např. ze dne na den ukončí poskytování pobytové služby klientům ve III. stupni závislosti. Tím dochází nejen k ohrožení jejich práv a zájmů, ale i k narušení povinností obce a kraje zajistit těmto osobám návazné služby a pomoc. Sankce za přestupky, jejichž důsledkem je stejná míra ohrožení práv a zájmů klientů sociální služby, tak bude totožná.

K bodům 142 až 144

Legislativně technické úpravy.

K bodu 145

Návrh na změnu § 109 vychází z poznatků z praxe při výkonu sociální práce, když reaguje na nejasnosti, které nedostatečné definování činností sociálního pracovníka vyvolává, a je v souladu s metodami sociální práce. Návrh úpravy rovněž navazuje na nové vymezení standardů kvality v sociálních službách.

K bodu 146

Z ustanovení, které upravuje odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka, se navrhuje vypustit vysokoškolské vzdělání získané ve studijním programu zaměřeném na právo. Důvodem tohoto návrhu je skutečnost že absolventi vysokoškolského studia zaměřeného na právo se v rámci svého studia nevzdělávají v metodách sociální práce nebo práce s lidmi s potřebou specifického přístupu. Obecně definované ustanovení navíc vyvolává v praxi problém, kdy není zřejmé, zda za vzdělání zaměřené na právo lze považovat i studijní program „Právní specializace“ a podobné (např. studijní obor Veřejná správa).

K bodu 147

V ustanovení o dalším vzdělávání sociálních pracovníků se upřesňuje způsob stanovení rozsahu dalšího vzdělání v případě, kdy pracovní nebo služební poměr sociálního pracovníka u téhož zaměstnavatele netrvá celý kalendářní rok.

K bodům 148, 153 a 154

Z metodické činnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, z průběžné zpětné vazby z praxe a na základě konzultací s nezávislými odborníky se ukazuje, že je potřeba doplnit mezi formy dalšího vzdělávání supervizi. Supervizi jako formu dalšího vzdělávání je možné definovat jako organizovanou příležitost k sebereflexi. Supervize je jedna z forem podpory profesního růstu. Cílem supervize je plánovat další postup práce a zvyšovat tak své profesní kompetence. Supervize může probíhat na bázi individuální, skupinové nebo týmové. Druh a formu supervize včetně dalších podmínek dojednávají společně supervidovaní, zadavatelé supervize a supervizor.

K bodu 149

Za specializační vzdělávání se navrhuje považovat také probíhající studium na vyšší odborné škole nebo vysoké škole v oborech vzdělání uvedených v § 110 odst. 4 písm. a) a b). Tato úprava umožní, aby sociální pracovníci, kteří si doplňují svou odbornost navazujícím studiem na VOŠ nebo VŠ, měli možnost si toto vzdělávání započítat do dalšího vzdělávání.

K bodům 150 až 152

Upravuje se rozsah dalšího vzdělávání. Akreditované kurzy jsou plnohodnotným přínosem v oblasti vzdělávání a nabývání znalostí a dovedností především ve vztahu k potřebám klientů, proto se upravuje minimální povinný počet hodin u akreditovaných kurzů na 6 hodin a u specializačního vzdělávání, supervize a stáží se nastavuje možnost vykázání maximálně 12 hodin.

Pro zajištění kvality dalšího vzdělávání je nutné určit maximální nebo minimální počet hodin dalšího vzdělávání. V současné době může zaměstnanec splnit povinnost dalšího vzdělávání například pouze absolvováním stáže, což nemusí být dostatečně přínosné.

Stanovení maximálního rozsahu hodin ročně nemá za cíl omezit nebo regulovat rozsah vzdělávání v návaznosti na potřeby zaměstnance, poskytovatele a účel, kterého má být dosaženo – stanoví pouze počet hodin započitatelných do ročního objemu 24 hodin (preventivní opatření), tedy specializační vzdělávání, kurzy, konference, stáže a supervize mohou zaměstnanci absolvovat ve větším rozsahu.

Platný zákon o sociálních službách v § 111 odst. 5 stanoví, že dalším vzděláváním podle odstavce 2 písm. d) se rozumí vzdělávací akce v maximálním rozsahu 8 hodin ročně organizovaná zaměstnavatelem nebo odbornou organizací, jejíž je zaměstnavatel členem. Ministerstvo a krajské úřady nelze považovat za tyto odborné organizace, přestože často pořádají vzdělávací akce, které jsou pro sociální pracovníky plnohodnotným přínosem pro jejich odbornou činnost, proto se navrhuje do zákona doplnit ministerstvo a krajské úřady jako organizace pořádající vzdělávací akce v rámci dalšího vzdělávání.

K bodu 155

Navrhuje se stanovit předpoklady k výkonu činnosti při inspekci poskytování sociálních služeb, obdobně jako pro sociálního pracovníka. Navíc je požadována praxe v sociálních službách a v přímé práci s klienty. Vzhledem k tomu, že působení v oblasti inspekce poskytování sociálních služeb má významný vliv na zajištění a udržení jejich minimální kvality a naplňuje předpoklady k jejímu kontinuálnímu zvyšování, je nezbytné, aby byly stanoveny předpoklady pro výkon této činnosti. Dále se navrhuje se stanovit předpoklady k výkonu činnosti supervizora v sociálních službách, obdobně jako pro sociálního pracovníka. Navíc je požadována praxe v přímé práci s klienty. Supervize je vzdělávací a podpůrný nástroj, který má své uplatnění v pomáhajících profesích, v oblasti sociálních služeb nevyjímaje. Navrhovaná právní úprava zavádí supervizi jako novou formu dalšího vzdělávání, a proto je nezbytné současně upravit předpoklady pro výkon činnosti supervizora. Návrh úpravy reaguje na zpětnou vazbu z výkonu praxe zejména sociálních služeb, kdy jsou v některých případech poskytovány supervize pouze k manažerským záležitostem, tj. neřeší případovou práci s klientem ani zvyšování odborných kompetencí pracovníků a současně je v některých případech supervize poskytována osobami, které pro tuto činnost nemají adekvátní dovednosti a kompetence.

K bodu 156 Legislativně technická úprava. Manželští a rodinní poradci jsou zahrnutí mezi další odborné pracovníky.

K bodům 157 a 158

Navrhuje se dílčí úprava podmínek odborné způsobilosti pracovníků v sociálních službách a jejich dalšího vzdělávání.

Z metodické činnosti MPSV a z průběžné zpětné vazby z terénu se ukazuje, že je žádoucí odbornou způsobilost pracovníků v sociálních službách upravit. V současné době splňuje kvalifikační podmínky pro činnost pracovníka v sociálních službách v přímé péči také ošetřovatel; navrhuje se úprava v tom smyslu, že kvalifikační podmínky bude splňovat také sanitář, neboť činnosti sanitáře jsou analogické činnostem pracovníků v přímé péči.

K bodu 159

Navrhuje se rozšířit rozdělení odborných činností v sociálních službách. Současná právní úprava zákona o sociálních službách definuje okruh pracovníků, kteří v sociálních službách vykonávají odbornou činnost, pouze v pěti skupinách. Z metodické činnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, z průběžné zpětné vazby z praxe, z expertních skupin i ze zpětné vazby v souvislosti s přípravou profesního zákona o sociálních pracovnících se ukazuje, že v současném znění zákona je potřebné okruh pracovníků vykonávajících odbornou činnost v sociálních službách rozdělit detailněji, jelikož se zde vyskytují noví odborníci a je potřeba, aby byl vytvořen prostor pro jejich vlastní odbornou činnost s vlastní identitou. Tím bude rovněž podpořen rozvoj multidisciplinární spolupráce uvnitř sociálních služeb.

K bodu 160

Doplňuje se oblast rozvoje vedoucích pracovníků poskytovatelů sociálních služeb na všech vertikálních úrovních, pokud přímo řídí, organizují a kontrolují činnost sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách, včetně statutárního zástupce poskytovatele. Návrh je zařazen s ohledem na nevyhnutelnost, flexibilní a odborné reakce poskytovatele na měnící se potřeby komunity a na individuální potřeby klientů.

Oblast rozvoje manažerů poskytovatele sociálních služeb není v současné době v žádném právním předpise zachycena, a to přesto, že právě manažeři jsou těmi, kdo rozhodují o strategickém směřování sociální služby, o personálním zajištění apod. Stávající § 117a sice stanovuje úpravu akreditace programů pro vedoucí pracovníky, zákon však explicitně neumožňuje přístup k dalšímu vzdělávání i těmto pracovníkům, specificky ve vztahu k sociální službě, kterou řídí, či manažerským dovednostem. Se zvyšujícími se požadavky na personál požadují i vedoucí pracovníci vytvoření zákonných podmínek pro další vzdělávání. Obsah dalšího vzdělávání je obdobný jako pro sociální pracovníky s tím, že minimální časová dotace je nižší než pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách.

Na tuto úpravu bude nutně reagovat akreditační proces tak, aby pro vedoucí pracovníky byly akreditovány kurzy jak pro oblast činností odborných pracovníků a pracovníků v sociálních službách, tak pro oblast managementu a řízení organizace.

Účelem stanovení povinnosti absolvování kurzů s akreditovaným programem je, aby vedoucí pracovník s kvalifikací z jiného oboru získal náhled o systému, který má tento pracovník řídit.

K bodu 161

Legislativně technická úprava.

K bodu 162

V souvislosti s navrhovanými změnami v oblasti dalšího vzdělávání se upravují i ustanovení týkající se akreditací vzdělávacích programů, zejména pokud jde okruh pracovníků, kterým jsou vzdělávací programy určeny. Okruh těchto osob se rozšiřuje o další odborné pracovníky v sociálních službách, inspektory poskytování sociálních služeb a supervizory v sociálních službách.

Nově je stanovena povinnost podávat žádosti o akreditaci prostřednictvím počítačového programu (Systém pro agendu akreditací). V tomto programu budou přístupné interaktivní formuláře. Žadatelé o akreditaci tak budou využívat elektronický formulář a veškeré fáze schvalovacího a hodnotícího procesu budou probíhat prostřednictvím tohoto systému, čímž dojde ke zrychlení a zefektivnění celého procesu.

Náležitosti žádosti o akreditaci se doplňují o prohlášení žadatele, že v žádosti o akreditaci vzdělávacího programu a ani při jeho tvorbě nebylo porušeno výlučné právo jiného subjektu k užívání ochranné známky, a že výuka v akreditovaném vzdělávacím programu nebude využívána ke komerčním cílům, tzn. k prezentování vybavení zařízení sociálních služeb, kompenzačních pomůcek, hygienických výrobků nebo jiných produktů.

K bodu 163

V návaznosti na změny v § 117a je nutné upravit systém termínů podávání žádostí o akreditaci, jelikož praxe prokázala, že návaznost na kalendářní čtvrtletí (tj. 4 termíny ročně) je nevyhovující z důvodu malé flexibility systému a dlouhého schvalovacího období.

K bodu 164

Legislativně technická úprava.

K bodu 165

Povinnost vzdělávacího zařízení vést evidenci osvědčení se navrhuje rozšířit o povinnost evidovat i další dokumentaci související s udělenou akreditací vzdělávacího programu.

K bodu 166

Navrhuje se umožnit participaci státní příspěvkové organizace zřízené ministerstvem na činnostech v akreditačním procesu. Návrh je odůvodněn trvajícím vysokým počtem žádostí o akreditaci vzdělávacích programů přijímaných do akreditačního řízení, které je v působnosti ministerstva.

K bodům 167 až 169

Legislativně technická úprava zmocňovacího ustanovení v návaznosti na úpravy zákona.

K čl. II (přechodná ustanovení ke změně zákona o sociálních službách)

K bodům 1 až 5

Navrhují se přechodná ustanovení řešící postup Úřadu práce České republiky v souvislosti se zvýšením příspěvku na péči ve stupni IV (úplná závislost).

K bodu 6

Přechodné ustanovení upravuje postup ve správních řízeních podle zákona o sociálních službách, která nebudou do dne nabytí účinnosti zákona dokončena.

K bodu 7

V ustanoveních týkajících se předmětu inspekce poskytování sociálních služeb jsou navrhovány oproti současné právní úpravě zásadní změny zejména ve vymezení povinností poskytovatelů sociálních služeb a v definici a obsahu standardů kvality sociálních služeb. Přechodné ustanovení proto upravuje postup v inspekcích poskytování sociálních služeb, které nebyly dokončeny ke dni nabytí účinnosti zákona.

K bodu 8

Vzhledem k tomu, že odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka již nebude možné získat vysokoškolským studiem ve studijním programu zaměřeném na právo, navrhuje se přechodné ustanovení, která zachovává odbornou způsobilost u dosavadních sociálních pracovníků.

K bodu 9

V návaznosti na nově stanovené předpoklady odborné způsobilosti k výkonu inspekce poskytování sociálních služeb se stanoví přechodné období pro zaměstnance, kteří ode dne nabytí účinnosti zákona nebudou podmínky odborné způsobilosti splňovat.

K bodu 10

V návaznosti na nově stanovené předpoklady odborné způsobilosti k výkonu činnosti supervizora se stanoví přechodné období pro fyzické osoby, které ode dne nabytí účinnosti zákona nebudou splňovat podmínky odborné způsobilosti, s možností doplnit si požadované hodiny kurzu supervize.

K bodu 11

V návrhu zákona se nově stanoví předpoklady odborné způsobilosti tlumočníků českého znakového jazyka a přepisovatelů pro neslyšící, pokud působí v sociálních službách. Pro splnění podmínky odborné způsobilosti se stanoví přechodné období. Nová právní úprava se nebude vztahovat na osoby starší 50 let.

K bodu 12

Přechodné ustanovení řeší platnost registrace u poskytovatelů sociálních služeb, kterým bylo rozhodnutí o registraci vydáno přede dnem nabytí účinnosti zákona.

K bodům 13 a 14

Poskytovatelům sociálních služeb je stanovena povinnost zajistit materiální a technické podmínky odpovídající druhu poskytované sociální služby. Tyto materiální a technické podmínky budou stanoveny prováděcí vyhláškou. Pro stávající poskytovatele pobytových sociálních služeb je stanoveno přechodné období, ve kterém jsou povinni splnit tyto podmínky.

K bodu 15

Je navrženo přechodné ustanovení pro služby, které byly do systému sociálních služeb převedeny ze systému sociálně-právní ochrany dětí. V prvním roce účinnosti novely budou tyto dva druhy služeb poskytovány stále podle zákona č. 359/1999 Sb. Přechodné roční období je stanoveno pro přípravu na vstup do systému sociálních služeb, a to především v oblasti financování, tento čas je tedy mimo jiné určen pro případné zařazení do krajské sítě. V průběhu roku 2018 budou stávající zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc financovány na základě zákona č. 359/1999 Sb. Cílem je tedy umožnění přípravy na přechod a zároveň zajištění jasného způsobu financování těchto služeb.

K bodu 16

Přechodné ustanovení upravuje vztah navrhované právní úpravy vydávání pověření k poskytování služby obecného hospodářského zájmu k pověřením vydaným před nabytím účinnosti zákona.

K bodu 17

Legislativně technické ustanovení.

K bodu 18

Personální podmínky pro jednotlivé druhy sociálních služeb budou stanoveny právním předpisem (prováděcí vyhláškou) s účinností od 1. 1. 2020. Navrhuje se proto, aby se personální podmínky u domovů pro děti na přechodnou dobu posuzovaly do doby nabytí účinnosti uvedené vyhlášky podle dosavadní právní úpravy obsažené v zákoně o sociálně- právní ochraně dětí.

K čl. III (změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení)

Návrh změny zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení reaguje na změny zákona o sociálních službách týkající se lhůt v řízení o příspěvku na péči, jejichž cílem je zkrácení doby řízení. Vzhledem k tomu, že podle tohoto návrhu bude žádost krajské pobočky Úřadu práce o posouzení stupně závislosti zasílána okresní správě sociálního zabezpečení s předstihem, ještě před provedením sociálního šetření, bude mít tato správa sociálního zabezpečení možnost dřívějšího shromažďování zdravotnické dokumentace. Navrhuje se proto z důvodu zachování účelu úpravy zkrácení dosavadní lhůty 45 dnů pro posouzení stupně závislosti na 30 dnů s tím, že tato lhůta začne běžet ode dne, kdy okresní správě sociálního zabezpečení bude doručen písemný záznam o sociálním šetření.

K čl. IV (změna zákona o pomoci v hmotné nouzi)

V zákoně o pomoci v hmotné nouzi se navrhuje zrušit ustanovení týkající se činností sociální práce zaměstnanců pověřených obecních úřadů vzhledem k tomu, že se jedná o činnosti obdobné, které vykonávají tito zaměstnanci podle zákona o sociálních službách a jeho navrhovaných změn, a tyto činnosti se vzájemně prolínají. Duplicitní právní úprava je proto nadbytečná a navrhuje se odkázat na postup podle zákona o sociálních službách.

K čl. V (změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí)

K bodu 1 V zákoně se ruší úprava zařízení sociálně-právní ochrany dětí a dosavadní pověřené osoby, oprávněné zřizovat dosavadní zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc se převádí do režimu sociálních služeb (pobytová zařízení pro děti). Proto se v § 4a z důvodu uživatelské přehlednosti upřesňuje dosavadní vymezení pojmu a současně legislativní zkratky „ústavní zařízení“, dosud upravené v § 29 odst. 1. Ústavní zařízení se vymezuje jako obecná kategorie zahrnující všechna pobytová zařízení, v nichž může být dítě umístěno na základě rozhodnutí soudu nebo smlouvy s oprávněným zástupcem dítěte a ve kterých je dítěti poskytováno plné přímé zaopatření spočívající v poskytování ubytování, stravování a ošacení. Zároveň se definuje pojem „domov pro děti na přechodnou dobu“ jako především krizový typ „ústavního zařízení“ („domov pro děti na přechodnou dobu“ je současně také vždy „ústavním zařízením“). S ohledem na nově navrhovanou úpravu v zákoně o sociálních službách je třeba přistoupit ke zpřesnění pojmu „ústavní zařízení“, která má v rámci zákona č. 359/1999 Sb. navíc význam i v ustanoveních, která předcházejí § 29. Proto se jeví jako vhodnější zakotvit zákonnou definici ústavního zařízení v § 4a zákona, který v současnosti plní funkci obecného ustanovení, vymezujícího některé pojmy pro účely zákona č. 359/1999 Sb. Pojem „zařízení (ústav) pro péči o děti nebo mládež“ užitý ve výkladovém pravidle navrhovaného ustanovení § 4a písm. d) je v tomto výkladovém ustanovení použit jako pojem obecně a dlouhodobě používaný v předpisech sociálního zabezpečení a tudíž obecně srozumitelný (srov. především § 7 zákona o státní sociální podpoře, dále také § 12 zákona o sociálních službách, § 33 zákona o pomoci v hmotné nouzi, § 4 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu). Toto vymezení „ústavního zařízení“, navzdory dosud upravené legislativní zkratce v § 29 odst. 1, je již obsaženo i v platném znění zákona. § 47g odst. 1 již dnes stanovuje, že příspěvek na úhradu potřeb dítěte nenáleží po dobu, po kterou je dítě v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti nebo mládež nebo v péči jiné osoby na základě rozhodnutí soudu nebo jiného příslušného orgánu o svěření dítěte do péče nahrazující péči rodičů. Plné přímé zaopatření se posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře. Obdobně pak § 47j odst. 4: Je-li dítě svěřené osobě pečující nebo osobě v evidenci v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti nebo mládež …, odměna pěstouna za péči o tyto děti nenáleží. Podstatným znakem ústavního zařízení je, že v rámci základních činností může poskytovat dětem „plné přímé zaopatření“. Zařízení je ústavním zařízením i tehdy, pokud vůči konkrétnímu dítěti přímé zaopatření neposkytuje v plném rozsahu (vždy jde jen o neposkytování ošacení). Tato situace může nastat v jediném případě. Podle § 48 zákona o sociálních službách platí, že nezaopatřeným dětem se v [pobytových zařízeních sociální péče] poskytuje osobní vybavení, drobné předměty běžné osobní potřeby a některé služby s přihlédnutím k jejich potřebám. Osobním vybavením se rozumí prádlo, šatstvo a obuv. Nezletilá osoba může být „zaopatřeným“ dítětem ve smyslu § 11 zákona o státní sociální podpoře v jediném případě, a to 1. má-li ukončenou základní školní docházku a současně 2. je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. V takovém případě se jí poskytuje pouze ubytování a strava, nikoli také ošacení. Aby nebylo pochyb, že ve vztahu i k takovému jednotlivému dítěti je ústavní zařízení „ústavním zařízením“ ve výše uvedeném smyslu, doplňuje se v navrhované definici dovětek, že tato definice platí i tehdy, neposkytuje- li ústavní zařízení určitému dítěti plné přímé zaopatření proto, že je zaopatřeným dítětem, nebo z jiného důvodu. Ústavním zařízením podle navrhovaného ustanovení je třeba rozumět všechna dosud nevhodným kazuistickým způsobem v § 29 odst. 1 uvedená zařízení. Tedy školská zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, domovy pro osoby se zdravotním postižením a dětské domovy pro děti do 3 let věku. Pokud dosavadní § 29 odst. 1 obsahuje zbytkovou klauzuli: „obdobné ústavy (zařízení), umožňují-li zvláštní právní předpisy, aby byly zřízeny právnickými nebo fyzickými osobami“, pak je jimi ve smyslu nově navrhovaného ustanovení třeba rozumět v zákoně o sociálních službách nově navrhované „domovy pro děti na přechodnou dobu“. Nově navrhovaná definice pojmu „domov pro děti na přechodnou dobu“ navazuje na dosavadní vymezení zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, nově upravené v zákoně o sociálních službách. Takovým zařízením může však rovněž být pobytová krizová pomoc podle § 60 zákona o sociálních službách nebo pobytová služba intervenčního centra podle § 60a, jsou-li poskytovány dítěti bez doprovodu dospělé osoby v rozsahu plného přímého zaopatření (tzn. nejen, že je poskytováno ubytování a strava, ale v rámci materiální pomoci i může být poskytováno i ošacení). Přínos nově navrhovaných pojmů spočívá především v jejich obecnosti. Dosavadní kazuistický výčet § 29 odst. 1, který je přitom stejně jen demonstrativní („obdobné ústavy, umožňují-li právní předpisy, aby byly zřízeny právnickými nebo fyzickými osobami“) musel být vždy novelizován, pokud jiný zákon změnil dosud užívaný pojem. Tak dříve uvedený pojem „ústavy sociální péče“ musel být, ovšem s 6 letým zpožděním, zákonem č. 401/2012 Sb. změněn na „domovy pro osoby se zdravotním postižením“; dříve uvedený pojem „zvláštní dětská zdravotnická zařízení“, který navíc nikdy neodpovídal zdravotnickým předpisům, musel být zákonem č. 375/2011 Sb. změněn na „dětské domovy pro děti do 3 let věku“. Potřeba těchto změn do budoucna odpadne, čemuž svědčí i ta skutečnost, že definice „ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež“ v § 7 zákona o státní sociální podpoře nemusela být věcně měněna od účinnosti zákona (1. 10. 1995).

K bodu 2 Úprava zařízení sociálně-právní ochrany dětí se v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí ruší a tato zařízení se převádí do režimu sociálních služeb.

K bodu 3 Navrhovaná právní úprava ruší pojem „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ a tato zařízení se převádí do režimu sociálních služeb podle zákona o sociálních službách. V zákoně se tedy ruší povinnost zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc řídit se standardy kvality sociálně-právní ochrany a tato zařízení se budou dále řídit standardy kvality sociálních služeb podle zákona o sociálních službách.

K bodu 4 V úpravě oznamovací povinnosti vůči orgánům sociálně-právní ochrany dětí se namísto formulace „zřizovatel zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ navrhuje použít obecnější formulace „osoba provozující ústavní zařízení“, jak je definováno nově v § 4a odst. 1 písm. d). Pojem „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“, jak bylo vysvětleno v předchozích bodech, se ruší. Každé umístění dítěte do ústavního zařízení lze považovat za významnou skutečnost, o které by měl být orgán sociálně-právní ochrany dětí informován a měl by v takovém případě provést základní vyhodnocení, zda se nejedná o dítě ohrožené podle § 6 zákona, které by mělo být zařazeno do evidence sociálně-právní ochrany dětí. Umístěním dítěte do ústavního zařízení se rovněž aktivuje povinnost orgánu sociálně-právní ochrany sledovat péči o dítě v ústavním zařízení a dodržování jeho práv za podmínek stanovených v § 29. Důvodem užití formulace „osoba provozující ústavní zařízení“ je skutečnost, že oznamovací povinnost nelze uložit přímo ústavnímu zařízení, které nemusí mít vlastní právní osobnost. Povinnost je proto nutné uložit osobě (fyzické nebo právnické), která ústavní zařízení provozuje. Tomu odpovídá rovněž úprava skutkové podstaty přestupku v § 59a odst. 1.

K bodu 5 Pojem „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ se ruší, zařízení se převádí do režimu sociálních služeb podle zákona o sociálních službách, nově se v ustanovení uvede obecný pojem „ústavní zařízení“, který zahrnuje i domov pro děti na přechodnou dobu, který nahrazuje zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

K bodu 6 Navrhovaná změna reaguje na zrušení pojmu „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ a upřesněnou definici pojmu „ústavní zařízení“. V ustanovení se užívá této obecné formulace, neboť je záměrem poskytnout rodiči pomoc po umístění dítěte do jakéhokoliv pobytového zařízení.

K bodům 7 až 10 Navrhovaná změna reaguje na zrušení pojmu „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“, nově se navrhuje pro tento typ zařízení užívat pojem „domov pro děti na přechodnou dobu“ jako krizový typ „ústavního zařízení“.

K bodu 11 Navrhovaná změna reaguje na stávající nesystematické zakotvení oprávnění orgánu sociálně- právní ochrany dětí navrhnout výkon některých rozhodnutí. Toto oprávnění je v současnosti zakotveno v § 28, ačkoliv roli obecného ustanovení vymezující návrhová oprávnění orgánu sociálně-právní ochrany dětí plní § 14 odst. 1, který zakotvuje taxativní výčet návrhů, k jejichž podání je orgán sociálně-právní ochrany oprávněn. Tento výčet je poté doplněn ještě v § 16, vymezující oprávnění orgánu sociálně-právní ochrany dětí podat návrh na nařízení předběžného opatření v případě bezprostředního ohrožení dítěte či v případě domácího násilí.

Z tohoto důvodu se jeví jako vhodné vypustit poslední větu v § 28 a do ustanovení § 14 doplnit oprávnění orgánu sociálně-právní ochrany dětí podat návrh na výkon rozhodnutí v situacích, na něž v současnosti dopadá § 28, jakož i v dalších situacích, kdy je toto návrhové oprávnění orgánu sociálně-právní ochrany dětí na místě, tj. např. v případě uložení výchovných opatření podle § 13a, ve vztahu k nimž orgán sociálně-právní ochrany dětí v současnosti oprávněním navrhnout výkon rozhodnutí nedisponuje.

K bodu 12 Smlouvu o poskytnutí pobytové sociální služby dítěti mladšímu 15 let bez doprovodu dospělé osoby lze uzavřít podle zákona o sociálních službách nejvýše na dobu 3 měsíců, její trvání lze prodloužit pouze se souhlasem orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Obdobné podmínky platí již dnes podle platného § 42 odst. 5 pro prodloužení doby pobytu dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, pokud má dítě v tomto zařízení pobývat na základě žádosti zákonného zástupce po dobu delší než 3 měsíce. Nebude-li ve věci žádosti o vydání souhlasu s prodloužením smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby dítěti mladšímu 15 let vydáno rozhodnutí do 3 měsíců od uzavření smlouvy, trvá závazek z této smlouvy i nadále po dobu probíhajícího řízení až do vydání vykonatelného rozhodnutí v tomto řízení. Účastníky správního řízení jsou ze zákona dítě zastoupené zákonným zástupcem, poručníkem, opatrovníkem nebo jinou osobou odpovědnou za výchovu dítěte a poskytovatel pobytové sociální služby. Souhlas orgánu sociálně-právní ochrany dětí s prodloužením trvání smlouvy se nevydává, je-li třeba k uzavření smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby souhlasu soudu. V případě podstatné změny okolností může orgán sociálně-právní ochrany dětí zrušit dříve udělený souhlas z moci úřední, a to buď na základě vlastních poznatků získaných při úřední činnosti anebo na podnět kohokoliv jiného.

K bodu 13 Jedná se o změnu v návaznosti na vymezení pojmu „ústavní zařízení“ jako obecné kategorie zahrnující všechna pobytová zařízení.

K bodu 14 Mění se nadpis hlavy VI v souvislosti se zavedením pojmu „ústavní zařízení“ jako obecné kategorie zahrnující všechna pobytová zařízení. Nadpis hlavy VI je formulován obecněji, aby se úprava této hlavy vztahovala na všechna ústavní zařízení, v nichž může být dítě umístěno, bez ohledu na to, zda zde bude umístěno na základě rozhodnutí soudu nebo smlouvy s oprávněným zástupcem dítěte.

K bodu 15 Jedná se o změnu v návaznosti na vymezení pojmu „ústavní zařízení“, zároveň se vypouští oprávnění obecního úřadu obce s rozšířenou působností podat návrh na výkon rozhodnutí, neboť toto oprávnění bylo nově zakotveno jako obecné ustanovení v § 14, jak bylo vysvětleno v bodě 11.

K bodu 16 Celé ustanovení je formulováno obecněji, včetně nového nadpisu, aby se všechny povinnosti zde stanovené vztahovaly na všechna ústavní zařízení, tak jak jsou definována v § 4a. Jedná se o veškerá pobytová zařízení, kde může být dítě umístěno na základě rozhodnutí soudu nebo smlouvy a kde je dítěti poskytováno plné přímé zaopatření, včetně stávajících zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, neboť i azylová zařízení jsou svou povahou ústavními zařízeními. Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen sledovat situaci a dodržování práv všech dětí umístěných v jakémkoliv typu ústavního zařízení, včetně výkonu pravidelných osobních návštěv dítěte. Všechna ústavní zařízení jsou povinna plnit povinnosti vůči orgánům sociálně-právní ochrany dětí a jejich zaměstnancům stanovené v tomto ustanovení a poskytovat jim potřebnou součinnost. V odstavci 2 písm. b) se ponechává omezení povinnosti navštěvovat rodiče nikoli všech dětí v ústavní péči, ale pouze těch, kterým byla nařízena ústavní výchova. V případě dětí, které jsou v ústavním zařízení na základě souhlasu rodičů, vyplývá spolupráce orgánu sociálně- právní ochrany dětí s rodiči z jiných ustanovení zákona, především z § 19 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 2, a z hlediska rodičů je taková spolupráce svou povahou dobrovolná. Z písmene

b) se současně vyčleňují pravidelné návštěvy rodičů dětí s uloženou ochrannou výchovou. Uložení ochranného opatření ve věcech mládeže má jiný účel a především podstatně jiné důvody než opatření rodinně právní – je jím v první řadě trestná nebo jinak trestná činnost dítěte a proto se i pravidelné návštěvy zaměřují především na dítě samotné. Navrhuje se proto zakotvit návštěvy rodičů dítěte s uloženou ochrannou výchovou samostatně a stanovit jejich frekvenci „podle potřeb dítěte“ a povinně minimálně jednou v období 3 měsíců před propuštěním dítěte z ústavního zařízení. V písmenu c) se uvádí i další dvě ochranná opatření, která se mohou týkat dětí a mladistvých a jsou spojena s újmou na svobodě, jedná se o ochranné léčení ústavní a zabezpečovací detenci. Podle § 41 zákona č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence, ústav pro její výkon spolupracuje s … orgány sociálně právní ochrany dětí, zejména jim poskytuje včas potřebné informace a umožňuje jim průběžný kontakt s chovancem, a podle § 15 odst. 5 stejného zákona ústav umožní zaměstnanci obce s rozšířenou působností zařazenému do obecního úřadu pověřeného zajišťováním sociálně-právní ochrany dětí při výkonu jeho oprávnění navštěvovat chovance mladšího 18 let a hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby. Jedná se o výkon sledování podle § 29, proto bylo nutné návštěvní službu ve vztahu k rodičům dítěte doplnit. V odstavci 6 se v úpravě povinností ústavních zařízení doplňuje rovněž povinnost sdělovat informace o dítěti zákonnému zástupci nebo na žádost příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a to i mimo rámec návštěvy dítěte v ústavním zařízení prováděné zaměstnancem obce s rozšířenou působností zařazeného do obecního úřadu. Bez výslovného stanovení této povinnosti by se zaměstnanci ústavního zařízení mohli při poskytování informací dostat do rozporu s úpravou povinnosti mlčenlivosti vyplývající z jiných právních předpisů. Úprava podávání informací o dítěti je obdobná úpravě povinnosti ředitele školského zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy podle § 24 odst. 1 písm. h) zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, ovšem s tím rozdílem, že zákonným zástupcům je ústavní zařízení povinno sdělovat informace o dítěti i bez jejich žádosti, jedná-li se o informace takové povahy a důležitosti, že by s nimi měli být rodiče jako zákonní zástupci seznámeni. V písm. b) se také doplňuje, že pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí se může setkat s dítětem bez přítomnosti pracovníka ústavního zařízení. V odstavci 7 se pro výkon sledování péče v ústavních zařízeních krajským úřadem a ministerstvem doplňuje odkaz na obdobné použití, i pokud jde o odstavec 1, který vymezuje základní účel sledování - správní úřad sleduje dodržování práv dítěte v ústavních zařízeních. Tím, že se odkazovalo pouze na odstavce 3 až 6 a v případě odstavce 2, jde-li o služební průkaz, byla zakotvena procesní ustanovení pro výkon popsané činnosti krajským úřadem nebo ministerstvem, základní hmotněprávní ustanovení však chybělo.

K bodu 17 Ruší se část ustanovení, podle kterého komise pro sociálně-právní ochranu rozhodovala o vydání a odnětí pověření ke zřizování výchovně rekreačních táborů pro děti, které zanikají.

K bodům 18 a 19 Zakotvení pravomoci komise pro sociálně-právní ochranu je z hlediska zákonem vymezeného způsobu případové práce orgánů sociálně-právní ochrany dětí nesystémové, což ostatně odráží i skutečnost, že v praxi se tyto pravomoci komise neuplatňují. Z tohoto důvodu navrhujeme pravomoci komise týkající se řešení individuálních případů z § 38 odst. 2 vypustit.

K bodům 20 a 21 Aktualizuje se terminologie podle nového občanského zákoníku a zákona o církvích a náboženských společnostech.

K bodům 22 až 24 V zákoně se ruší úprava všech typů zařízení sociálně-právní ochrany dětí a dosavadní pověřené osoby, které zřizují a provozují zařízení sociálně-právní ochrany, se převádí do režimu sociálních služeb (služby pro rodinu). Převážná část stávajících terénních a ambulantních zařízení sociálně-právní ochrany dětí má svou plnohodnotnou obdobu v systému sociálních služeb již v současnosti (manželské a rodinné poradny, raná péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež), přičemž tato dvoukolejnost nepřispívá k přehlednosti systému podpory pro ohrožené děti a jejich rodiny ani neumožňuje tento systém účinným způsobem řídit a vytvářet odpovídající síť těchto služeb, plně v souladu s jejich potřebností a správním principem nejméně omezujícího prostředí, v souladu s nímž musí být služby poskytovány v pro klienta co nejvíce přirozeném prostředí. Rovněž zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nejsou svou povahou ničím jiným než pobytovou sociální službou, přičemž zde neexistují dostatečné legitimní důvody pro to, aby tato zařízení zůstala i nadále vyňata ze systému sociálních služeb. Těmito důvody nemohou být ani důvody spočívající ve stávající podobě nárokového financování těchto zařízení. Navrhovaná úprava nepovede a v žádném případě ani nemůže vést k úplné eliminaci těchto zařízení, a to mj. i s ohledem na zákonnou povinnost krajů zajišťovat dostupnost sociálních služeb pro všechny skupiny oprávněných cílových skupin, za což kraje nesou právní odpovědnost. Tato právní odpovědnost je přitom nikoli pouze teoretická, ale rovněž prakticky vymahatelná (k tomu viz, inter alia, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 Ads 134/2014 – 29; rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 46 A 23/2016 – 63). Kraje tak budou dostatečně motivované k tomu, aby v rámci zjištěné potřebnosti zajistily dostupnost sociální služby zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, nově domova pro děti na přechodnou dobu, vyhnuly se tak vzniku závazku z odpovědnosti z protiprávního jednání. Podobný systém zajištění dostupnosti předmětné služby v systému sociálně-právní ochrany dětí vytvořený není, což naopak právně vytváří daleko širší prostor pro vznik disfunkcí tohoto systému, který systémem ve vlastním slova smyslu ani není. Pokud jde o stávající výchovně rekreační tábory pro děti, zákon dnes nestanoví žádné bližší podmínky pro provozování těchto táborů. Účast dítěte na tomto táboře a podmínky účasti dítěte jsou tedy vždy otázkou dohody mezi provozovatelem tábora a zákonným zástupcem dítěte nebo jinou osobou odpovědnou za výchovu dítěte. Zrušení zákonné úpravy výchovně rekreačních táborů pro děti tudíž není překážkou toho, aby tyto druhy pobytů byly i nadále organizovány za podmínek stanovených pro konání zotavovacích akcí pro děti podle § 8 a násl. zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. O nadbytečnosti stávající zákonné úpravy svědčí skutečnost, že řada osob v současné doby organizuje pobytové akce pro děti obdobné výchovně rekreačním táborům, aniž by měla pověření pro výkon sociálně-právní ochrany dětí. Navrhovaná úprava je v souladu s Národní strategií rozvoje sociálních služeb na období 2016- 2025, která byla schválena usnesením vlády usnesením vlády č. 245 ze dne 21. 3. 2016.

K bodům 25 a 26 Ze zákona se vypouští ustanovení upravující vydávání pověření k poskytování služeb sociálně-právní ochrany, které budou nadále poskytovány výhradně v režimu sociálních služeb podle zákona o sociálních službách. Vedle zřizování a provozování zařízení sociálně- právní ochrany se jedná o výkon činností v oblasti prevence, poradenské pomoci a organizování volnočasových aktivit pro děti, které jsou dnes nestátními subjekty duplicitně vykonávány jak na základě pověření k poskytování sociálně-právní ochrany, tak na základě registrace k poskytování sociálních služeb nebo v jiném obecném režimu. Pověření fyzických a právnických osob k poskytování sociálně-právní ochrany zůstává zachováno pouze u těch specifických činností, které jsou vykonávány výlučně podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, což jsou činnosti v oblasti náhradní rodinné péče (uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče, sledování výkonu pěstounské péče, zajišťování příprav žadatelů o zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, poskytování poradenské pomoci osobám pečujícím a osvojitelům, vyhledávání osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny), tedy v případě odborných služeb v náhradní rodinné péči.

K bodům 27 až 38 Jedná se o změny v souvislosti se zrušením zařízení sociálně-právní ochrany dětí.

K bodu 39 Legislativně technická úprava v souvislosti s převodem inspekce sociálně-právní ochrany děti z krajských poboček Úřadu práce ČR na ministerstvo.

K bodu 40 Ustanovení bylo změněno v souladu s § 17 odst. 3 správního řádu, ze kterého obecně vyplývá, že z důvodu ochrany utajovaných informací a z důvodu ochrany jiných informací, na něž se vztahuje zákonem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti, se v případech stanovených zvláštním zákonem část písemností nebo záznamů uchovává odděleně mimo spis.

K bodům 41 až 45 Jedná se o změny v souvislosti se zrušením zařízení sociálně-právní ochrany dětí.

K bodu 46 Zavádí se povinnost příjemců státního příspěvku na výkon pěstounské péče provádět vyúčtování tohoto příspěvku a vrátit případnou nevyčerpanou část státního příspěvku na účet krajské pobočky Úřadu práce ČR, která státní příspěvek příjemci přiznala a vyplatila.

K bodům 47 a 48 Jedná se o změny v souvislosti se zrušením zařízení sociálně-právní ochrany dětí a zrušením povinnosti těchto zařízení řídit se standardy kvality sociálně-právní ochrany.

K bodu 49 Podle § 57 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb. jsou zaměstnanci v orgánech sociálně-právní ochrany povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se při provádění sociálně-právní ochrany nebo v přímé souvislosti s tím seznámili, zejména jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobě, která upozornila orgán sociálně-právní ochrany na ohrožení dítěte, o místu pobytu rodiče, který se stal obětí domácího násilí v rodině s dítětem, a rovněž o údajích o osobách, jímž bylo dítě svěřeno do péče před osvojením, jakož i o místě pobytu takového dítěte. Podle odst. 2 téhož ustanovení povinnost mlčenlivosti platí obdobně i pro jakékoli jiné fyzické osoby, které se při spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany a zařízeními sociálně-právní ochrany seznámily s údaji, na které se mlčenlivost vztahuje. Zákon však nedůvodně v přestupkových ustanoveních z rozsahu údajů, podléhajících mlčenlivosti, vybírá pouze údaje o osvojení, ostatní údaje nejsou takto chráněny a zákonem založená povinnost mlčenlivosti je tak imperfektní normou. Proto je nezbytné formulovat skutkovou podstatu přestupku v § 59 odst. 1 písm. e) související s porušením zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti obecně. Platné znění skutkové podstaty přestupku v § 59 odst. 1 písm. f) nevhodně směšuje dvě základní oblasti právního řádu, totiž trestní a civilní právo. Není důvod zakládat přestupkovou odpovědnost „maření ochranné výchovy“, která je trestní sankci, ukládanou mladistvým podle trestních předpisů, neboť společensky škodlivé maření ochranné výchovy je postihováno podle § 337 odst. 1 písm. j) trestního zákoníku (Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Přestupková odpovědnost by měla dopadat toliko na protiprávní narušování náhradní péče, tedy péče jiného člověka než rodiče. I zde se navrhuje formulační úprava, neboť dosavadní kazuistická úprava „svěřeného do péče jiné osoby než rodiče nebo do pěstounské péče“, zahrnuje zřejmě tzv. svěřenectví podle § 953 občanského zákoníku a vedle toho pěstounství podle § 958 a násl. občanského zákoníku. Dítě však může být meritorně svěřeno do péče taktéž poručníku, který ze stávajícího znění zcela vypadává, a dále může být dítě svěřeno do péče jiného člověka rovněž nemeritorně, a to předběžným opatřením. Navrhuje se proto obecná formulace, která jednoznačně zahrnuje všechny v úvahu přicházející eventuality.

K bodu 50 V ustanovení § 59a dochází k upřesnění úpravy přestupků spáchaných osobami, které provozují ústavní zařízení definované v § 4a písm. d). Doplňuje se úprava přestupku spáchaného porušením oznamovací povinnosti provozovatele ústavního zařízení s ohledem na pozměněnou úpravu oznamovací povinnosti všech ústavních zařízení v § 10 odst. 4 o přijetí dítěte do péče ústavního zařízení. Dále se doplňuje skutková podstata přestupku porušení práva dítěte umístěného v ústavním zařízení v návaznosti na § 29 odst. 1, podle kterého obecní úřad obce s rozšířenou působností sleduje dodržování práv dítěte umístěného v ústavním zařízení. Jedná se o základní dozorčí kompetenci orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tomuto dozorčímu orgánu jsou přitom uloženy i povinnosti v řadě případů provádět periodický dozor (jednou za tři měsíce) a jsou mu svěřeny významné pravomoci a jim odpovídající povinnosti ústavního zařízení. Poruší-li ústavní zařízení vůči dozorčímu orgánu tyto povinnosti, je založena odpovědnost za přestupek (jedná se o porušení povinností podle § 29 odst. 6). Pokud však dozorčí orgán při výkonu dozorčí činnosti zjistí porušení práv dětí v ústavních zařízeních, a to je hlavní předmět tohoto dozoru, nemůže dosud až na výjimky ukládat sankce, resp. již dnes může uložit pokutu za přestupek podle § 59f odst. 1 písm. b), pokud provozovatel zařízení „poruší práva dětí žijících v zařízeních sociálně-právní ochrany“, což je ale pouze menší část ústavních zařízení. Je tak nezbytné uvedenou skutkovou podstatu ve vztahu k výkonu dozoru nad ústavní péčí o děti zakotvit jako obecnou. Jedná se o porušení práv dítěte zakotvených zejména v § 20 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivné výchovné péči, v § 48 odst. 5 písm. a) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a v § 43 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů na udržování pravidelného osobního kontaktu s rodiči nebo dalšími osobami blízkými vyplývá obecně též z čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), čl. 4 a 5 Úmluvy o styku s dětmi (č. 91/2005 Sb.m.s.) a z § 888 a § 927 občanského zákoníku. Změny v § 59a jsou koncipovány v souladu s vládním návrhem novelizace zákona o sociálně- právní ochrany dětí, která bude s účinností od 1. 7. 2017 provedena zákonem, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (sněmovní tisk 929, část 77).

K bodům 51 až 57 Dochází ke změnám v úpravě přestupků v souvislosti se zrušením zákonné úpravy zařízení sociálně-právní ochrany dětí a pověření ke zřízení a provozování zařízení sociálně-právní ochrany. Vzhledem k tomu je nezbytné zrušit úpravu přestupků ředitele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, přestupků provozovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a některých přestupků pověřených osob. Stávající zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc budou jako pobytová zařízení sociálních služeb spadat pod definici ústavního zařízení a bude se tak na ně vztahovat úprava přestupků ústavních zařízení v § 59a. Dále dochází k úpravě projednávání přestupků v návaznosti na zrušení pravomoci komise pro sociálně-právní ochranu dětí rozhodovat o vydání pověření ke zřízení výchovně rekreačních táborů. Změny v § 59e až 59h jsou koncipovány v souladu s vládním návrhem novelizace zákona o sociálně-právní ochrany dětí, která bude s účinností od 1. 7. 2017 provedena zákonem, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (sněmovní tisk 929, část 77).

K bodu 58 Jedná se o změny v souvislosti se zrušením zařízení sociálně-právní ochrany dětí.

K bodu 59 Doplnění úpravy místní příslušnosti se odvíjí od úpravy občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“). V úpravě z.ř.s. se zakotvuje, že opatrovníkem dítěte v soudním řízení ve věcech osvojení a ve věcech péče soudu o nezletilé nelze jmenovat ten orgán sociálně-právní ochrany dětí, který dal návrh nebo podnět na zahájení řízení. Ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy i Veřejné ochránkyně práv v této souvislosti zazněla obava ohledně určení jiného orgánu sociálně- právní ochrany dětí, který by byl příslušný k výkonu opatrovnictví dítěte, proto i oni navrhovali tuto otázku upravit výslovně v zákoně č. 359/1999 Sb. Doplněním nového písmene e) se tyto obavy rozptylují, neboť je zjevné, že místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností k výkonu opatrovnictví a poručenství dítěte se řídí rozhodnutím soudu, nikoliv místem trvalého pobytu dítěte. Zároveň v praxi řady soudů bývá běžné, že opatrovníkem dítěte je jmenován jiný orgán sociálně-právní ochrany dětí, než který podal návrh či podnět na zahájení řízení, a to i s ohledem na znění především § 455 odst. 2 z. ř. s., podle něhož „byl-li jmenován opatrovníkem nezletilého orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal návrh na předběžné opatření, jmenuje soud na návrh opatrovníka jiného“. Tímto opatrovníkem pak bývá jmenován velmi často obecní úřad obce s rozšířenou působností jako orgán sociálně-právní ochrany dětí, který však není místně příslušný v úzkém smyslu § 61 odst. 1 zák. č. 359/1999 Sb. Jiné soudy zase při určení orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníka dítěte vychází primárně z místa faktického bydliště dítěte, které je rozhodné pro určení místní příslušnosti soudu, a neberou ohled na místo trvalého pobytu dítěte. Praxe soudů tak bývá v této oblasti různá, proto se určení místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí k výkonu opatrovnictví a poručenství dítěte do zákona výslovně doplňuje.

K bodu 60 Jedná se o změnu v návaznosti na zrušení pravomoci komise pro sociálně-právní ochranu dětí rozhodovat o vydání pověření ke zřízení výchovně rekreačních táborů.

K bodu 61 Jedná se o změnu v souvislosti se zavedením pojmu „ústavní zařízení“ jako obecné kategorie zahrnující všechna pobytová zařízení, v nichž může být dítě umístěno, bez ohledu na to, zda zde bude umístěno na základě rozhodnutí soudu nebo smlouvy s oprávněným zástupcem dítěte.

K bodu 62 Jedná se o změnu v souvislosti se zrušením zařízení sociálně-právní ochrany dětí.

K čl. VI (přechodná ustanovení ke změně zákona o sociálně-právní ochraně dětí)

K bodu 1 Jedná se o přechodné ustanovení, které stanovuje, že pověřeným osobám, které poskytují sociálně-právní ochranu dětí, jejich pověření zaniká nejpozději k 31. prosinci 2018. Jedná se o pověřené osoby, jejichž činnost spočívá v poradenství ve věcech výchovy a výživy nezletilých dětí, v poradenství zaměřeném na řešení vzájemných vztahů rodičů a jejich dětí, v poradenství zaměřeném na péči o děti zdravotně postižené a dále o pověřené osoby provozující zařízení sociálně-právní ochrany dětí. Po zániku pověření budou výše zmíněné služby pro rodiče a děti provozovat v režimu sociálních služeb podle zákona o sociálních službách na základě registrace k poskytování sociálních služeb. Pověření fyzických a právnických osob k poskytování sociálně-právní ochrany zůstává zachováno pouze u těch specifických činností, které jsou vykonávány výlučně podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, což jsou činnosti v oblasti náhradní rodinné péče.

K bodu 2 Nabytím účinnosti tohoto zákona nelze změnit pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí k jiné činnosti popsané v bodě 1 nebo k výkonu takové činnosti na jiném místě. Během stanoveného přechodného období se bude činnost pověřených osob uvedených v bodě 1, jejichž pověření zanikne nejpozději ke konci přechodného období, řídit dosavadní úpravou zákona o sociálně-právní ochrany dětí a prováděcí vyhlášky ve znění účinném před nabytím účinnosti tohoto zákona. To platí zejména pro povinnosti pověřených osob podle § 49 a § 49a, povinnost pověřených osob řídit se standardy kvality poskytování sociálně-právní ochrany dětí podle § 9a odst. 3, 4 a prováděcí vyhlášky, povinnost poskytovat sociálně-právní ochranu bezplatně podle § 58 odst. 3, činnost a povinnosti zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc podle § 42 a § 42a, odpovědnost za přestupky podle § 59e, § 59f a § 59g a úpravu odnětí pověření v § 50 zákona o sociálně-právní ochrany dětí.

K bodu 3 Rozhodnutí soudu, kterým bylo dítě svěřeno do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, není nabytím účinnosti tohoto zákona a zánikem pověření k provozování zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc dotčeno. Po skončení přechodného období a zániku pověření se bude rozhodnutí soudu posuzovat jako rozhodnutí o svěření dítěte do péče domova pro děti na přechodnou dobu podle zákona o sociálních službách. Změny týkající se zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc jako pověřené osoby probíhají podle výše uvedených bodů 1 a 2.

K bodu 4 Závazky z dohody o umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc zanikají dnem zániku pověření podle bodu 1.

K bodu 5 Povinnost hradit příspěvek na úhradu pobytu a péče v zařízeních sociálně-právní ochrany dětí, jejichž pověření zaniká nejpozději k 31. prosinci 2018, lze stanovit nejpozději do dne zániku pověření. Příspěvek se hradí nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž zaniklo pověření. Zařízení sociálně-právní ochrany dětí jako příjemce příspěvku provede vyúčtování přeplatků a nedoplatků nejpozději do 60 dnů ode dne zániku pověření.

K bodu 6 Nárok na státní příspěvek pro zřizovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc zaniká dnem zániku pověření, nejpozději tedy k 31. prosinci 2018. Přechodné ustanovení popisuje situace, které mohou nastat v přechodné době, tedy po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do 31. prosince 2018, jde-li o nárok na státní příspěvek, výplatu státního příspěvku, přeplatky a nedoplatky státního příspěvku, řízení o zvýšení či snížení, odejmutí státního příspěvku apod.

K bodu 7 Nově se zavádí povinnost příjemce státního příspěvku na výkon pěstounské péče provádět vyúčtování tohoto příspěvku a vrátit případnou nevyčerpanou část státního příspěvku na účet krajské pobočky Úřadu práce ČR, která státní příspěvek příjemci přiznala a vyplatila. Poprvé budou příjemci státního příspěvku povinni předložit vyúčtování státní příspěvku do 30. dubna 2018, tedy vyúčtování za rok 2017.

K bodu 8 S ohledem na skutečnost, že navrhovaná právní úprava upouští od pojmu „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“, avšak tento pojem zůstává zachován v řadě dalších právních předpisů, je nezbytné v přechodném ustanovení zavést pravidlo, že je-li v jiných právních předpisech užíván pojem zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, rozumí se tím zařízení služby pro rodinu podle zákona o sociálních službách.

K bodu 9 Přechodné ustanovení reaguje na přechod práv a povinností souvisejících s výkonem inspekce sociálně-právní ochrany dětí, kterou u pověřených osob uvedených v bodě 1 vykonávají krajské pobočky Úřadu práce, na Ministerstvo práce a sociálních věcí.

K bodu 10 S ohledem na skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2018 bude inspekce poskytování sociálně- právní ochrany dětí vykonávat Ministerstvo práce a sociálních věcí, je nezbytné v přechodném ustanovení zavést pravidlo, jak se bude postupovat v případech inspekce, které byly zahájeny a neskončeny přede dnem 1. ledna 2018. Do skončení přechodného období a zániku pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí u pověřených osob uvedených v bodě 1 se bude provádění inspekce sociálně-právní ochrany řídit dosavadní úpravou zákona o sociálně-právní ochraně dětí a prováděcí vyhlášky ve znění účinném před nabytím účinnosti tohoto zákona.

K bodu 11 S ohledem na skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2018 bude inspekce poskytování sociálně- právní ochrany dětí vykonávat Ministerstvo práce a sociálních věcí, zavádí se povinnost pro krajské pobočky Úřadu práce České republiky předat do 31. ledna 2018 Ministerstvu práce a sociálních věcí spisy a dokumenty související s výkonem inspekce sociálně-právní ochrany dětí.

K čl. VII (změna zákona o Úřadu práce České republiky)

V souvislosti s přechodem působnosti k výkonu inspekce sociálně-právní ochrany dětí z Úřadu práce ČR na ministerstvo se upravuje i ustanovení obsahující výčet působností Úřadu práce ČR. Další úpravy se provádějí v souvislosti s úpravou kompetencí orgánů veřejné správy.

K čl. VIII (změna zákona o zdravotních službách)

Smyslem navrhované právní úpravy je výslovně v zákoně o zdravotních službách zakotvit institut tzv. hospice. Tento pojem se v praxi běžně vyskytuje, avšak jeho obsah může být vnímán různě. Vzhledem k tomu, že již v současnosti některé právní předpisy (zákon o sociálních službách, zákon o veřejném zdravotním pojištění) používají např. pojem „speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu“ a s jeho existencí spojují určitá práva a povinnosti, je zřejmé, že má jít o zvláštní typ poskytovatele zdravotních služeb, u kterého však dosud chybí potřebná legislativní definice, obdobně, jako je tomu např. u domovů pro děti do tří let věku či center vysoce specializované péče. Za hospic by měl být považován poskytovatel zdravotních služeb poskytující péči osobám s nevyléčitelnou nemocí, které se nacházejí v terminálním stavu. Terminálním stavem se označuje stav pacienta, u něhož dochází k nevratnému selhávání jedné nebo více orgánových soustav. Smrt je u takového pacienta neodvratným a očekávaným vyústěním jeho stavu, a to v časovém horizontu dnů až týdnů. Takových pacientů je i přes stále se vyvíjející zdravotní péči velké množství, nejedná se pouze o geriatrické pacienty, ale také o pacienty onkologické, trpící chronickými nebo vzácnými onemocněními všech věkových kategorií, včetně dětských pacientů.

Specifikem hospice pak není primárně druh péče, kterou poskytuje, ale to, komu ji poskytuje, tj. umírajícím nevyléčitelně nemocným osobám. Hlavním druhem poskytované zdravotní péče bude zpravidla péče paliativní, ale vzhledem ke spektru pacientů, nacházejících se v preterminálním a terminálním stavu, přichází v úvahu vedle péče ošetřovatelské i poskytování péče léčebné apod. Taková situace nastává např. v případě pacientů, kteří mají dlouhodobé zdravotní problémy chronického charakteru (systémové onemocnění srdce, plic, ledvin, spojené se selháváním funkce, apod.), čemuž odpovídá i léčba, která je nezbytná pro udržení či zlepšení funkce životně důležitých orgánů a může se měnit podle vývoje celkového stavu pacienta. U takových pacientů zpravidla nelze stanovit, zda terminální stadium jejich onemocnění bude trvat nějakou konkrétní dobu, lze však předpokládat, že jejich stav bude komplikován nepravidelnými výkyvy ve smyslu zhoršování a zlepšování a nepochybně si bude vyžadovat změny v léčbě a ošetřování. Dalším příkladem jsou geriatričtí pacienti se syndromem terminální geriatrické deteriorace (progresivní, postupně se zhoršující celkový zdravotní a funkční stav organismu), u nichž je nutné vykonávat léčebnou a ošetřovatelskou péči podle jejich okamžitých potřeb, přičemž řešení i jinak velmi dobře ovlivnitelných potíží je komplikováno postupným celkovým selháváním organismu, které může trvat dny, ale i týdny až měsíce.

Zvláštní podmnožinou v této oblasti je dětská hospicová péče, která se odlišuje od hospicové

péče poskytované dospělým osobám. Vedle péče o nemocné dítě v terminálním stavu je kladen velký důraz na práci s rodinou a zapojení celého multiprofesního týmu. Ten se skládá z ošetřujícího lékaře, zdravotní sestry, psychologa, sociálního pracovníka a duchovního. Další odlišností od paliativní péče u dospělých je mimo jiné i to, že se týká celé řady velmi různorodých diagnóz, u kterých lze velmi těžko odhadovat vývoj onemocnění, a tedy i délku potřeby hospicové péče. Netýká se tedy pouze onkologických dětských pacientů, těch je totiž v populaci dětí vyžadujících hospicovou péči menšina.

Zákon proto hovoří pouze obecně o poskytování potřebných zdravotních služeb uvedeným pacientům a konkrétní druh péče či přímo odbornost se bude odvíjet od konkrétních potřeb pacienta a/nebo zaměření / specializace poskytovatele.

Vzhledem k typu pacientů však ve vztahu k tomuto institutu přichází v úvahu pouze dvě formy poskytování zdravotní péče, a to péče lůžková (přičemž podle situace může jít jak o péči akutní, tak dlouhodobou) a péče ve vlastním sociálním prostředí pacienta, tj. ve většině případů poskytovaná jako péče domácí. V obou případech jsou zdravotní služby poskytovány na základě indikace ošetřujícího lékaře.

Velkou přidanou hodnotou poskytovatelů, kteří již v současné době v této oblasti působí, a v zásadě i součástí definice hospice je skutečnost, že vedle zdravotních služeb tyto subjekty poskytují svým pacientům – klientům i další služby, které tito pacienti v poslední fázi života potřebují. Může jít o služby sociální, poradenství psychologické či právní, služby duchovní povahy apod., které jim a případně i osobám jim blízkým tento poskytovatel zprostředkovává či přímo sám prostřednictvím svých zaměstnanců poskytuje. Poskytování těchto služeb pak již pochopitelně probíhá mimo režim zákona o zdravotních službách, půjde např. o zákon o sociálních službách či živnostenský zákon, nicméně mnohdy jsou tyto služby nedílnou součástí péče. Je proto potřebné tento aspekt zahrnout i v rámci zákonného vymezení institutu hospice, byť má v této podobě spíše jen deklaratorní povahu. Skutečnost, že péče poskytovaná ve speciálním lůžkovém zdravotnickém zařízení hospicového typu má již v sobě zahrnut jistý aspekt služeb sociálních, předpokládá zákon o sociálních službách, podle něhož má provozovatel tohoto zařízení nárok na příspěvek na péči, který byl přiznán pacientovi, o něhož pečuje.

Péče na samém závěru života je důležitou oblastí, jejíž kvalitu lze zlepšovat také s pomocí zařízení, jako jsou právě hospice. Tato specializovaná zařízení znají potřeby těchto pacientů, které se týkají nejen léčebné a ošetřovatelské oblasti, ale také psychické, duchovní a sociální. Tento komplex péče pak přináší kvalitu závěru lidského života a zároveň neopomíná péči o osoby blízké, které pacienta doprovázejí. Je proto žádoucí, aby těmto poskytovatelům byla věnována pozornost a jejich důležitost byla zdůrazněna i jejich legislativním uchopením.

Faktický dopad navrhované právní úpravy však předkladatel žádný významný nepředpokládá, a to ať již finanční, administrativní nebo v rozsahu/obsahu poskytované péče, neboť v zásadě nezasahuje do současné praxe v dané oblasti, resp. vychází z ní. Pokud jde o oprávnění k poskytování zdravotních služeb, to bude i nadále vydáváno ve vztahu k formě, druhům a oborům či odbornostem, pokud jde o poskytované zdravotní služby, stávající oprávnění tak zůstávají nedotčena.

K čl. IX (účinnost)

Účinnost zákona se navrhuje dnem 1. ledna 2018. Výjimkou jsou ustanovení upravující zmocnění k vydání prováděcích předpisů o standardech sociální práce a stanovení podmínek pro zpracování střednědobých plánů sociálních služeb a sítě sociálních služeb, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2019, a zmocnění k vydání prováděcího předpisu, který stanoví minimální personální podmínky při poskytování sociálních služeb, který má nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2020.

V Praze dne 29. března 2017

Předseda vlády:

Mgr. Bohuslav Sobotka v.r.

Ministryně práce a sociálních věcí:

Mgr. Michaela Marksová v.r.