P ř e d k l á d a c í z p r á v a p r o P a r l a m e n t

I.⁠​‌​‌​‌​‌​​‌‌​‌​​⁠

OBECNĚ

Římský statut Mezinárodního trestního soudu (dále též „ŘS“ či jen „Statut“), mezinárodní smlouva, která ustavuje Mezinárodní trestní soud (dále též „ICC“ či jen „Soud“) a určuje jeho jurisdikci a procesní pravidla, byl přijat a otevřen k podpisu na mezinárodní diplomatické konferenci v Římě dne 17. července 1998 a v platnost vstoupil dne 1. července 2002. Soud má stíhat nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva (genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a do budoucna i agresi), a to pouze tehdy, pokud je nechtějí či  nemohou stíhat příslušné státy samy (princip komplementarity). K 1. květnu 2013 je smluvní stranou ŘS 122 států, stále chybí ratifikace tří stálých členů Rady bezpečnosti OSN, a to USA, Ruska a Číny.¹ Z členů NATO neratifikovalo ŘS vedle USA pouze Turecko. ICC se naopak těší plné a aktivní podpoře ze strany Evropské unie a jejích členských států.

ICC je teritoriálně příslušný pro zločiny, které byly spáchány na státním území smluvní strany ŘS, včetně na palubě jí registrovaných lodí a letadel (princip teritoriality)‚ nebo pokud byly spáchány občanem smluvní strany ŘS (princip aktivní personality). U zločinu agrese je tento mechanismus odlišný. Výše uvedené principy se neuplatní, když o prošetření těchto zločinů ICC požádá Rada bezpečnosti OSN. V tomto případě má ICC jurisdikci nad výše vyjmenovanými zločiny, i pokud byly spáchány na území a občany států, které nejsou smluvními stranami ŘS. Tento mechanismus je pro zločin agrese stejný.

Zahájit vyšetřování konkrétních případů může pouze žalobce, a to: (i) na žádost smluvní strany; (ii) na žádost Rady bezpečnosti OSN jednající na základě kapitoly VII Charty OSN;²) (iii) sám z vlastní iniciativy, avšak v tomto případě musí mít souhlas přípravného senátu³.

Zločin agrese je ve výčtu zločinů, za které je ICC oprávněn soudit jednotlivce již od okamžiku přijetí Římského statutu v roce 1998. Protože státy se nemohly dohodnout na podobě tohoto zločinu, samotné přijetí definice zločinu agrese bylo ponecháno na Revizní konferenci. Za tímto účelem byla Shromážděním smluvních stran Římského statutu v roce 2002 ustavena zvláštní pracovní skupina pro zločin agrese, která byla otevřena všem státům, tedy i státům, které nejsou smluvními stranami Římského statutu. ČR se jejího jednání účastnila od samého počátku. Pracovní skupina měla za úkol připravit návrh definice zločinu agrese pro Revizní konferenci smluvních stran Římského statutu. Zvláštní pracovní skupina pro zločin agrese ukončila svoji činnost v únoru 2009. Revizní konference se pak uskutečnila v roce 2010 v ugandské Kampale, kde došlo i za účasti států, které nejsou smluvními stranami Římského statutu (USA, Rusko, Čína), ke konsensuálnímu přijetí definice zločinu agrese a podmínek, za kterých bude moci Mezinárodní trestní soud vykonávat svoji pravomoc nad tímto zločinem spáchaným jednotlivcem. Definice zločinu agrese, včetně podmínek výkonu jurisdikce Soudu, je obsažena v rezoluci Revizní konference RC/Res.6. K rezoluci jsou připojeny tři přílohy. Příloha I obsahuje definici zločinu agrese (čl. 8 bis), včetně procesních podmínek výkonu jurisdikce Mezinárodního trestního soudu (čl. 15 bis, čl. 15 ter), příloha II obsahuje skutkové znaky zločinu agrese (které jsou v souladu s čl. 9 ŘS samostatným právním předpisem), příloha III obsahuje výkladová pravidla k přijaté definici (tzv. Porozumění). Text rezoluce s přílohami je součástí předkládací zprávy.

Změny ŘS týkající se zločinu agrese doposud ratifikovalo třináct států (např. Německo, Estonsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Samoa a Trinidad a Tobago, Kypr, Belgie, Botswana). Některé státy jsou v pokročilém stádiu ratifikačního procesu (např. Rakousko, Nizozemsko, Finsko). Další státy ratifikační proces chystají nebo zvažují (např. Polsko).

Česká republika myšlenku vzniku ICC vždy plně podporovala a patřila ke státům, které se aktivně podílely na formulaci ŘS i na podobě zločinu agrese. ČR je smluvní stranou ŘS od 1. října 2009 a od roku 2012 působí u ICC i český soudce Robert Fremr. Podpora mezinárodního trestního soudnictví a ICC je trvalou součástí koncepce české zahraniční politiky.

V souvislosti s touto kampalskou změnou byla přijata novela trestního zákoníku (zákon č. 105/2013 Sb.), která s účinností od 1. ledna 2014 nově v § 405a upravuje skutkovou podstatu zločinu agrese. ČR tak bude schopna zajistit stíhání tohoto zločinu sama. V souladu s principem komplementarity by proto vlastní jurisdikce Soudu ve vztahu k občanům ČR nastoupila pouze tehdy, došlo-li by k rozvratu státního zřízení či se ČR dobrovolně rozhodla předat konkrétní osobu k trestnímu stíhání před ICC.

Vzhledem k historickým zkušenostem ČR (rok 1938, 1968) a důrazu ČR na prosazování konceptu vlády práva jako základní hodnoty mezinárodních vztahů, předkládá vláda tuto změnu Římského statutu Parlamentu s návrhem na vyslovení souhlasu s její ratifikací.

Změny ŘS týkající se zločinu agrese jsou mezinárodní smlouvou prezidentské povahy. Vzhledem k tomu, že ŘS byl schvalován podle čl. 10a Ústavy a že definováním zločinu agrese a umožněním, aby nad ním ICC začal vykonávat svou jurisdikci, dochází k rozšíření přenosu (byť podmíněnému eventuální neschopností ČR zločin agrese sama v praxi postihovat) pravomoci orgánů ČR na ICC, k vyslovení souhlasu Parlamentu s ratifikací těchto změn ŘS je třeba v souladu s čl. 39 odst. 4 Ústavy ústavní většiny.

Závazky plynoucí z těchto změn ŘS jsou v souladu s vnitrostátním právem ČR, jehož nedílnou součástí jsou i mezinárodněprávní závazky ČR a právo EU. Stane-li se ČR smluvní stranou těchto změn, nebude to představovat žádné dodatečné náklady nad stávající příspěvek ICC, který je ČR povinna každoročně platit, ani to nebude spojeno s žádným jiným zvýšením výdajů ze státního rozpočtu. K těmto změnám ŘS nelze činit výhrady.

II.

Historie

Zákaz agrese (v dřívější české terminologii zločin proti míru) je jedním z nejzákladnějších pravidel mezinárodního práva. Zločin agrese je jednak:

Agrese je nejzávažnější a nejnebezpečnější formou protiprávního použití síly, kterého se stát v mezinárodních vztazích může dopustit. Zákaz agrese zakotvený v čl. 2 odst. 4 Charty OSN má povahu kogentní normy mezinárodního práva a žádný stát se nemůže za žádných okolností od tohoto zákazu odchýlit. Podle Charty OSN nese primární odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti Rada bezpečnosti, která má pravomoc podle čl. 39 Charty OSN určit, zda došlo k agresi, a rozhodnout, jaká opatření budou učiněna, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost. Charta OSN však neobsahuje žádnou bližší definici agrese a ani jasnou odpověď na otázku, zda se jedná o výlučnou pravomoc Rady bezpečnosti, nebo zda tuto pravomoc má i jiný orgán OSN (Valné shromáždění OSN, Mezinárodní soudní dvůr), popřípadě stát sám.

V roce 1974 byla přijata právně nezávazná rezoluce č. 3314 Valného shromáždění OSN, která ve svém čl. 1 definuje agresi jako použití síly jedním státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti druhého státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN a ve svém čl. 3 vypočítává konkrétní jednání představující agresi (invaze, vojenská okupace, blokáda přístavů atd.). Ačkoli se nejedná o mezinárodní smlouvu, Mezinárodní soudní dvůr v případu Nikaragua v. USA konstatoval, že minimálně některá pravidla obsažená v této definici mohou odrážet mezinárodní obyčejové právo a že tak mohou být právně závazná (konkrétně čl. 3). Tato rezoluce se netýká otázek individuální trestněprávní odpovědnosti za provedení tohoto zločinu.

Otázka individuální trestněprávní odpovědnosti za zločin agrese je jedno ze stěžejních témat mezinárodního práva již více než 60 let. Trestnost agrese jako zločinu podle mezinárodního práva byla poprvé obsažena ve Statutu Norimberského tribunálu připojeném k Dohodě o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy, Londýn, 8. srpna 1945 (č. 164/1947 Sb.). Čl. 6 písm. a) Statutu stanovil, že zločinem proti míru je osnování, příprava, podněcování nebo podniknutí útočné války…anebo účast na společném plánu nebo spiknutí, ovšem bez bližšího vymezení skutkové podstaty tohoto zločinu. Norimberský tribunál ve své judikatuře potvrdil koncepci, že jednotlivec nese trestněprávní odpovědnost za zločin agrese na základě norem mezinárodního práva, a může tak být za tento zločin souzen mezinárodním soudem. Norimberský tribunál vycházel z argumentace, že zločiny podle mezinárodního práva jsou páchány lidmi, nikoli abstraktními entitami, jako jsou státy. Zločin agrese v judikatuře tohoto soudu vycházel z apriorního faktu, že Německo se jako stát dopustilo zločinu agrese. Byla zde tedy příčinná souvislost mezi jednáním státu a jednáním jednotlivce.

Zločin agrese je zločinem „vůdcovského“ charakteru („leadership crime“). To znamená, že může být spáchán pouze osobou, která je v takovém postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce, tzn. že fakticky může připravit nebo provést ozbrojený útok na jiný stát takovým způsobem, který je neslučitelný s pravidly mezinárodního práva. Tím je vyloučena odpovědnost běžných vojáků účastnících se bojových operací.

V ŘS nový čl. 8 bis odst. 1 stanoví, že „zločin agrese“ znamená plánování, přípravu, zahájení nebo provedení útočného činu, který svým charakterem, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty OSN, a to osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce. První část věty obsahuje tzv. klauzuli prahu závažnosti jednání.⁴ Druhá část věty vychází z předpokladu, že zločin agrese je zločin „vůdcovského charakteru“. Čl. 8 bis odst. 2 se týká agrese jako jednání státu a stanoví, že „útočný čin“ znamená použití ozbrojené síly jedním státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti druhého státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN. Dále je zde obsaženo sdělení, že kterýkoliv následující čin [následuje výčet jednání] je považován za útočný čin. Čl. 8 bis odst. 2 vychází z čl. 1 a 3 rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3314 (XXIX) ze dne 14. prosince 1974 o definici agrese s tím, že opomíjí začleňující a vylučující klauzuli této rezoluce.⁵ Čl. 8 bis je tak kombinací zločinu agrese jako jednání státu a zločinu agrese jako jednání jednotlivce. Interpretaci čl. 8 bis blíže rozvádějí Porozumění č. 6 a č. 7, která budou významná pro výklad těchto ustanovení Soudem. Porozumění č. 6 označuje agresi za nejzávažnější a nejnebezpečnější formu nelegálního použití síly a při určení, zda byl spáchán útočný čin, se musí vzít na zřetel všechny okolnosti každého případu jednotlivě v souladu s Chartou OSN, včetně závažnosti jednání a jeho důsledků. Porozumění č. 7 stanoví, že pojem „zjevný“ je složen ze tří prvků: 1) charakteru, 2) závažnosti, 3) rozsahu. Tyto prvky musí být splněny kumulativně a existence jednoho nemůže být bez dalšího prokázáním splnění dvou prvků zbývajících.

Změny ŘS týkající se zločinu agrese vstoupí v platnost po splnění tří kumulativních podmínek: 1) nejdříve dne 1. ledna 2017; 2) za podmínky, že jurisdikci Soudu po tomto datu aktivují smluvní strany Římského statutu (konsensem nebo schválením dvěma třetinami přítomných smluvních stran na zasedání Shromáždění smluvních stran), 3) uplynutím jednoho roku od uložení 30 ratifikačních listin nebo listin o přijetí. Pro konkrétní stát vstoupí tato změna Římského statutu v platnost podle jeho čl. 121 odst. 5 jeden rok poté, co uloží ratifikační listinu nebo listinu o přijetí.

Změna Římského statutu definující zločin agrese obsahuje obligatorní revizní klauzuli, podle níž další revizní konference přezkoumá tuto změnu Římského statutu sedm let poté, co Soud zahájí výkon jurisdikce nad tímto zločinem.

Oproti ostatním zločinům v ŘS nebude Soud moci vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese spáchaným na území nebo občany státu, který není smluvní stranou Římského statutu. Toto pravidlo se neuplatní na situaci, kdy o prošetření požádá Rada bezpečnosti OSN na základě kapitoly VII Charty OSN. Dále tato změna stanoví, že občan smluvní strany Římského statutu, která by nebyla smluvní stranou zločinu agrese, může být souzen ICC za zločin agrese, který by spáchal na území smluvní strany definice zločinu agrese, ledaže by daný stát předem u generálního tajemníka OSN učinil „opt out“ prohlášení, že není vázán definicí zločinu agrese.

Podmínky pro výkon jurisdikce Soudu na základě oznámení smluvní strany nebo z vlastního podnětu žalobce (čl. 15 bis.)⁶

Podle čl. 15 bis podnět k zahájení řízení o spáchání agrese může podat: a) smluvní strana, b) žalobce sám z vlastní iniciativy. Jestliže žalobce dospěje k závěru, že existuje podstatný důvod domnívat se, že byl zločin agrese spáchán, prověří, zda Rada bezpečnosti rozhodla o spáchání útočného činu dotyčným státem. Žalobce informuje generálního tajemníka OSN o zahájení vyšetřování, včetně všech relevantních informací a dokumentů. Jestliže Rada bezpečnosti rozhodla o spáchání útočného činu, může žalobce zahájit vyšetřování zločinu agrese. Jestliže však takové určení Rada bezpečnosti neprovedla do šesti měsíců od žalobcovy notifikace příslušné situace generálnímu tajemníkovi OSN, může žalobce zahájit vyšetřování, pokud to schválil přípravný úsek Soudu (přípravný úsek je složen ze šesti soudců) a Rada bezpečnosti nerozhodla o tom, že před Soudem nebude zahájeno vyšetřování či stíhání podle čl. 16 Římského statutu (pozastavení řízení o jeden rok na základě rezoluce přijaté podle kapitoly VII Charty OSN). Rada bezpečnosti může řízení před Soudem pozastavit opakovaně.

Podmínky pro výkon jurisdikce Soudu na základě oznámení Rady bezpečnosti podle kapitoly VII Charty OSN (čl. 15 ter.)

Po splnění obecných podmínek pro výkon jurisdikce Soudu bude moci Rada bezpečnosti na základě rezoluce přijaté podle kapitoly VII Charty OSN požádat o zahájení vyšetřování. Daná pravomoc Rady bezpečnosti se vztahuje i na státy, které nejsou smluvními stranami Římského statutu, a na státy, které učiní „opt out“ prohlášení.

III.

Přijatá na 13. plenárním zasedání dne 11. června konsensem

RC/Res.6

Revizní konference,

Připomínajíc odst. 1 čl. 12 Římského statutu,

Připomínajíc odst. 2 čl. 5 Římského statutu,

Odvolávajíc se rovněž na odst. 7 rezoluce F, která byla přijata Diplomatickou konferencí Organizace spojených národů zplnomocněných zástupců k ustavení Mezinárodního trestního soudu dne 17. července 1998,

Odvolávajíc se dále na rezoluci ICC-ASP/1/Res.1 o pokračování práce, pokud jde o zločin agrese, a vyjadřujíc uznání Zvláštní pracovní skupině prozločin agrese za to, že vypracovala návrhy ustanovení o zločinu agrese,

Berouc na vědomí rezoluci ICC-ASP/8/Res.6, jíž Shromáždění smluvních stran předložilo návrhy ustanovení o zločinu agrese k jejich projednání revizní konferencí,

Rozhodnuta aktivovat pravomoc Soudu nad zločinem agrese, jak nejdříve to bude možné,

1. se rozhodla přijmout s výhradou ratifikace nebo přijetí v souladu s čl. 5 odst. 2 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (dále jen „Statut“) změny Statutuobsažené v příloze I této rezoluce, které vstoupí v platnost v souladu s čl. 121 odst. 5, a konstatuje, že každá smluvní strana může uložit prohlášení uvedené v čl. 15 bis před ratifikací nebo přijetím;

3. také se rozhodla přijmout Porozumění týkající se výkladu výše uvedenýchzměn, která jsou obsažena v příloze III této rezoluce;

4. dále se rozhodla přezkoumat změny týkající se zločinu agrese sedm letpoté, co Soud začne vykonávat jurisdikci,

5. vyzývá všechny smluvní strany, aby ratifikovaly nebo přijaly změny obsažené v příloze I.

1. Pro účely tohoto Statutu „zločin agrese“ znamená plánování, přípravu, zahájení nebo provedení útočného činu, který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce.

2. Pro účely odstavce 1 „útočný čin“ znamená použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů. Kterýkoliv z následujících činů, bez ohledu na to, zda byla vyhlášena válka, bude v souladu s rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů 3314 (XXIX) ze dne 14. prosince 1974 považován za útočný čin:

(a) vpád nebo útok ozbrojených sil státu na území jiného státu nebo jakákoli vojenská okupace, byť i dočasná, jež je výsledkem takového vpádu nebo útoku, anebo jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly;

(b) bombardování ozbrojenými silami státu území jiného státu, nebo použití jakýchkoliv zbraní státem proti území jiného státu;

(c) blokáda přístavů nebo pobřeží státu ozbrojenými silami jiného státu;

(d) útok ozbrojených sil státu na pozemní, námořní nebo letecké síly anebo námořní a letecké flotily jiného státu;

(e) použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území jiného státu se souhlasem přijímajícího státu, v rozporu s podmínkami stanovenými v tomto souhlasu, anebo prodloužení jejich přítomnosti na takovém území po ukončení platnosti tohoto souhlasu;⁠​‌​‌​‌​‌​​‌‌​‌​​⁠

(f) jednání státu, který dovolil, aby jeho území, jež dal k dispozici jinému státu, bylo tímto jiným státem použito ke spáchání útočného činu proti třetímu státu;

(g) vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených band, skupin, příslušníků nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají ozbrojenou sílu proti jinému státu v tak závažné míře, že se to rovná činům vypočteným výše nebo podstatné účasti státu na nich.

(oznámení státu, proprio motu)

1. Soud může vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese v souladu s čl. 13 písm. a) a c) s výhradou ustanovení tohoto článku.

2. Soud může vykonávat jurisdikci pouze ve vztahu ke zločinům agrese spáchaným jeden rok po ratifikaci nebo přijetí změn třiceti smluvními stranami.

3. Soud bude vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese v souladu s tímto článkem pod podmínkou rozhodnutí přijatého po 1. lednu 2017 stejnou většinou smluvních stran, jaká je nezbytná pro přijetí změny Statutu.

4. Soud může v souladu s čl. 12 vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese, který vychází z útočného činu spáchaného smluvní stranou, ledaže tento stát již dříve prohlásil, že nepřijímá tuto pravomoc, podáním prohlášení tajemníkovi. Stažení tohoto prohlášení může být provedeno kdykoliv a bude přezkoumáno smluvní stranou do tří let.

5. Pokud jde o stát, který není smluvní stranou tohoto Statutu, Soud nebudevykonávat svou jurisdikci nad zločinem agrese, který byl spáchán státními příslušníky tohoto státu nebo na jeho území.

6. Tam, kde žalobce shledá, že zde existuje opodstatněný důvod zahájit vyšetřování zločinu agrese, nejprve prověří, zda Rada bezpečnosti určila, že byl spáchán útočný čin dotčeným státem. Žalobce zpraví generálního tajemníka Organizace spojených národů o posuzované situaci před Soudem, včetně všech relevantních informací a dokumentů.

7. Tam, kde Rada bezpečnosti provedla takovéto určení, žalobce může zahájit vyšetřování zločinu agrese.

8. Tam, kde takovéto určení není provedeno do 6 měsíců po datu oznámení, žalobce může zahájit vyšetřování zločinu agrese za podmínky, že přípravný úsek povolil zahájení vyšetřování zločinu agrese v souladu s postupem stanoveným v čl. 15 a Rada bezpečnosti v souladu s čl. 16 nerozhodla jinak.

9. Určení útočného činu orgánem mimo Soud nebude zavazovat Soud v jeho vlastním posouzení podle tohoto Statutu.

10. Tento článek není na újmu ustanovením týkajícím se podmínek výkonu jurisdikce nad jinými zločiny uvedenými v čl. 5.

(oznámení podané Radou bezpečnosti)

1. Soud může vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese v souladu s čl. 13 odst. b) s výhradou ustanovení tohoto článku.

2. Soud může vykonávat jurisdikci pouze ve vztahu ke zločinům agrese spáchaným jeden rok po ratifikaci nebo přijetí změn třiceti smluvními stranami.

3. Soud vykonává jurisdikci nad zločinem agrese v souladu s tímto článkem  pod podmínkou rozhodnutí přijatého po 1. lednu 2017 stejnou většinou smluvních stran, jaká je nezbytná pro přijetí změny Statutu.

4. Určení útočného činu orgánem mimo Soud nebude zavazovat Soud v jeho vlastním posouzení podle tohoto Statutu.

5. Tento článek není na újmu ustanovením týkajícím se podmínek výkonu jurisdikce nad jinými zločiny uvedenými v čl. 5.

5. Za čl. 25 odst. 3 Statutu se vkládá následující text:

3 bis. S ohledem na zločin agrese se ustanovení tohoto článku vztahují pouze na osoby, které jsou v postavení, jež jim umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce.

6. První věta čl. 9 odst. 1 Statutu se nahrazuje následující větou:

Znaky skutkové podstaty zločinů pomáhají Soudu při výkladu a provádění čl. 6, 7, 8 a 8 bis.

7. Návětí čl. 20 odst. 3 Statutu se nahrazuje následujícím odstavcem, zbytek odstavce zůstává nezměněn:

3. Osoba, která již byla souzena jiným soudem pro jednání uvedené v čl. 6, 7, 8 nebo 8 bis, nemůže být souzena Soudem pro totéž jednání, s výjimkou případů, kdy řízení před jiným soudem:

Úvod

Znaky

2. Rozumí se, že Soud vykonává jurisdikci nad zločinem agresena základě oznámení podaného Radou bezpečnosti v souladu s čl. 13 odst. b) Statutu bez ohledu na to, zda dotčený stát přijal jurisdikci Soudu nad zločinem agrese.

3. Rozumí se, že v případě čl. 13 odst. a) nebo c) může Soud vykonávatsvoji jurisdikci pouze ve vztahu k zločinům agrese spáchaným po učinění rozhodnutí v souladu s čl. 15 bis odst. 3 a jeden rok po ratifikaci nebo přijetí změn třiceti smluvními stranami, přičemž rozhodující je později splněná podmínka.

4. Rozumí se, že změny, které se zabývají definicí útočného činu a zločinu agrese, jsou učiněny pouze pro účely tohoto Statutu. Změny nemohou být v souladu s čl. 10 Římského statutu vykládány jako omezení nebo předjímání stávajících nebo budoucích pravidel mezinárodního práva, která slouží jiným účelům než účelům tohoto Statutu.

5. Rozumí se, že změny nemohou být vykládány jako vznik práva nebo povinnosti vykonávat vnitrostátní jurisdikci nad útočným činem spáchaným jiným státem.

6. Rozumí se, že agrese je nejvážnější a nejnebezpečnější forma protiprávníhopoužití síly a že při rozhodnutí, zda byl spáchán útočný čin, je nutno vzít v úvahu všechny okolnosti každého případu jednotlivě v souladu s Chartou Organizace spojených národů, včetně závažnosti jednání a jeho důsledků.

7. Rozumí se, že při posouzení, zda útočný čin představuje zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, musí všechny tři prvky, tj. charakter, závažnost a rozsah, být natolik dostatečné, aby odůvodnily určení tohoto porušení za zjevné. Existence jednoho prvku nemůže být bez dalšího prokázáním splnění dvou prvků zbývajících.Poslech